Na pozadí strojku RED3.721 je vyveden detailní reliéf Marsu, spolu se souřadnicemi kráteru Jezero, kde v roce 2021 přistál rover Perseverance. Hlavní lákadlo modelu v přepočtu za 12 tisíc korun tkví ovšem v tom, že má na třech hodinách malý prostor se špetkou mimozemského prachu. Ten samozřejmě astronauti z rudé planety nepřivezli: Materiál pochází z meteoritu nalezeného v roce 2021 na severozápadě Afriky.

Marsovské meteority jsou přitom velmi vzácné, z přibližně 60 000 meteoritů, které byly doposud objeveny na Zemi, byl u zhruba 200 identifikován marsovský původ. Belgická společnost Interstellar neuvádí o jaký konkrétní meteorit se má jednat, na návrhu ale spolupracovala s neziskovou organizací The Meteoritical Society, která se primárně zabývá výzkumem a vzděláváním v planetární vědě s důrazem na studium meteoritů a dalších mimozemských materiálů.

TIP: Jaké hodinky používali sovětští a ruští kosmonauté během letů do vesmíru

Pokud se vám líbí design, ale tolik peněz byste se za trochu vesmírné horniny zaplatit zdráhali, můžete sáhnout po levnější alternativě zdobené pouze logem NASA. 

Národní park Bejt Guvrin-Maresha zahrnuje zbytky dvou starověkých měst, která byla vystavěna na křižovatce obchodních cest spojujících Mezopotámii a Egypt. Přestože ruiny tohoto typu nejsou na Středním východě něčím zcela mimořádným, byla lokalita v roce 2014 zařazena na seznam kulturního dědictví UNESCO. Pod těmito bývalými městy a jejich okolím leží totiž něco, co je opravdu světovým unikátem… 

Barvy jarního Judska

Judea neboli Judsko nabízí mozaiku kamenitých vrcholků, úrodných údolí, a věkovitých stříbrnozelených olivových hájů. Na jaře kolem cest žlutě svítí koberce hořčice seté a nepřehlédnutelné trsy kopretiny věncové. Modrají se šalvěje a bílé květy heřmánku se mísí s droboučkými oranžovými kvítky měsíčku rolního. Když stojím uprostřed všech těchto barev, nevím, co mám fotografovat dřív, protože výčet barevných, divokých květin zde zdaleka nekončí.

Z trávy na nás mlčenlivě hledí červené hlaváčky a sasanky proměnlivé (obě rostliny nám svými květy připomínají spíš vlčí máky). Konečně také objevuji nafialovělé protistojky (Gynandriris sisyrinchium) z čeledi kosatcovitých a nakonec i vytoužené purpurové kalichy árónu palestinského (Arum palaestinum). Jsou tu však i růžové bramboříky, narůžovělé vstavače či bílé snědky, které mají v angličtině poetické jméno betlémská hvězda…

Protistojky (čeleď kosatcovitých) jsme potkávali od zeleného Judska až po vyprahlý Národní park En Avedat v Negevské poušti. (foto: Denisa Mikešová - se souhlasem k publikování)

Nad našimi hlavami přelétá hejno smaragdových alexandrů malých (Psittacula krameri). Křik papoušků se prolíná s halekáním pastevce shánějícího stádo ovcí, které doprovází množství volavek rusohlavých (Bubulcus ibis). Elegantní bělostní ptáci s okrově žlutým peřím v zátylku, na prsou a na zádech loví hmyz vyrušený pohybujícím se stádem. Některé volavky svou kořist vyhlíží přímo z chundelatých hřbetů, což je pro tento ptačí druh typické (v Africe takto využívají stáda velkých kopytníků). Taktika „lovu z pozorovatelny“ je úspěšná, a tak v zlatavém protisvětle zvěčňuji volavku, která se zmocnila pěkně dlouhé mnohonožky. 

Pozůstatky obřadů i běžného života

Mezi horou Hebron (1 026 metrů n. m.) a pobřežím Středozemního moře se rozkládá Judská nížina (hebrejsky Šefelat Jehuda). V biblických dobách se tady nacházela mnohá významná města, mezi něž patřilo i město Maresha (zmíněné již v biblické Knize Jozue), které Parthové zničili v roce 40 př. n. l. Vedle vypleněné Mareshy pak vyrostlo město Bejt Guvrin, které až do roku 1244 zůstalo křižáckou državou.

Po celá ta staletí lidské generace různých národů hloubily v měkkém křídovém podloží jeskyně, jež jim sloužily nejen jako úkryty, ale také jako cisterny na vodu, lisovny olivového oleje, rituální lázně či místa k pohřbívání. Na funkci jeskyně závisel i její tvar a zdobnost. Zřejmě nejvíce byly „vyšperkovány“ Sidónské pohřební jeskyně, v nichž se na otesaných stěnách vyjímají zrestaurované, často fantaskní malby zvířat (např. bájného griffina s tělem, ocasem a zadníma nohama lva a hlavou a křídly orla).

Docela jinak na nás působí kolumbaria – podzemní prostory s tisíce vytesanými výklenky, v nichž bývali chováni holubi (latinsky columba). Holubi tvořili důležitou součást jídelníčku a jejich trus se používal jako hnojivo. Pro Židy byli i oblíbenými obětními zvířaty, protože byli levní. Jen v areálu archeologických vykopávek biblické Mareshy pod stejnojmenným kopcem Tel Maresha bylo nalezeno 85 kolumbarických jeskyní. V některých výklencích ještě dnes hnízdí holubi skalní (Columba livia). Jde však o opětovně zdivočelou formu domácích holubů. 

Zpěv a krádeže v jeskyních světel a stínů

Dalším unikátem jsou tzv. zvonové jeskyně. V okruhu zhruba tří kilometrů kolem Národního parku Bejt Guvrin-Maresha se jich nachází nejméně 800. Jejich průměrná výška, nebo chcete-li hloubka, je 15 metrů, ale najdete zde i takové jeskyně, které jsou hluboké 25 metrů. 

Zvonové jeskyně byly lidmi vytesány během římského a raného muslimského období při těžbě stavebního kamene a kvůli výrobě vápna. Judská nížina je totiž převážně tvořena měkkou, drobivou křídou, jež je pokryta až tři metry silnou vrstvou tvrdého vápence nazývaného nari. Pevnou krustu na povrchu lidé při těžbě prokopali a poté hloubením vytvořili těžební komín, který se postupně rozšiřoval až do dnešní zvonovité podoby. Odlámané bloky kamenů byly na lanech vytahovány nahoru.

Stojím téměř s pusou dokořán, protože jeskyně, ve které se právě nacházíme, je opravdu impozantní. Jde o několik na sebe navazujících dómů, do nichž malými svrchními otvory (dříve těžebními dírami) dopadá sluneční světlo a vytváří úžasnou hru světel a stínů – jako v nějaké gotické katedrále. Skalní stěny vůbec nejsou jednolité, ale hornina místy vytváří různé obrazce na jakoby bílo béžovém podkladu. Dojem je ještě umocněn šumem holubích křídel. Ptáci v jeskyni hnízdí a tu a tam vyletují či přilétají s proudem světla děrami ve stropě. Scenérií nejsme evidentně okouzleni sami, poněvadž skupina cizinců se spontánně chytne za ruce a rozestoupeni v kruhu začnou zpívat. 

Zatímco utichají poslední tóny nápěvu, všímám si kavek obecných (Corvus monedula), které si do jedné z mnoha štěrbin zvonové jeskyně přinášejí stavební materiál na hnízdo. Seřizuji nastavení fotoaparátu s bleskem a kavky zachycuji právě v okamžiku mezipřistání. Jedné ze zobáku visí girlanda z holubího peří, druhá přináší bílý kámen. Po instalaci do hnízda odlétají pro další materiál, na což čekají holubi, kteří doposud nečinně posedávali na okolních skalních výčnělcích. Slétají se na kavčí hnízdo a než snaživý kavčí pár opět přilétne, odnesou, co mohou. 

Hbití skokani a lezci

Dalšími obyvateli zvonových jeskyní jsou např. kaloni egyptští (Rousettus aegyptiacus). Jde o jediný druh kaloně, který se vyskytuje i v Evropě (na Kypru). Jsou to výhradní býložravci, kteří se živí ovocem. Pištící kolonie ve zvonové jeskyni je ovšem zavěšena tak vysoko, že zhotovení alespoň solidní fotky je nemožné.

Uvolněně si proto užívám atmosféru jedinečného prostoru. Něco podobného jsem ještě neviděla a pravděpodobně zase dlouho neuvidím. Až mi je líto, když nás strážce parku přijde upozornit na zavírací dobu (izraelské parky na jaře zavírají brzy – ve čtyři hodiny odpoledne). 

Vyfotografovat agamu hadrún nebylo vůbec jednoduché – agama zachycená na snímku mě upřeně sleduje a zvažuje, zda už je vhodný čas na úprk. (foto: Denisa Mikešová - se souhlasem k publikování)

Za branami parku rychle propadám šarmu agam hadrún (Laudakia stellio). Nejsou sice kdovíjak barevné (jejich kůže má různé tóny šedi), ale jejich lezecké umění musí zaujmout snad každého. Všechny agamy jsou rychlé a dovedou se bleskově schovat mezi kameny, ale agamy hadrún mi připomínají veverky – když se k nim dostanu nepříjemně blízko, dokážou přeskočit z kamenů, kde se vyhřívaly, až dva metry na nejbližší strom. Během vteřiny se pak bez problémů schovají o čtyři metry výš v koruně. Tento druh agamy si totiž vyhledává úkryty nejen ve skalních štěrbinách, ale i ve stromových dutinách, v nichž se navíc dokáže zaklínit křečovitě otevřenou tlamou.

TIP: Judská a Negevská poušť: Izraelské pustiny, které pulzují životem

Pořízení fotografie přeskakující agamy hadrún tak může být velkou fotografickou výzvou, ale i prostou záminkou, proč se do Izraele, země oplývající nesčetnými přírodními krásami, opět vrátit.

Astronomové amerického výzkumného zařízení Zwicky Transient Facility na kalifornské Observatoři Palomar objevili 2. března 2022 doposud neznámou kometu. Když propočítali její oběžnou dráhu kolem Slunce, ukázalo se, že se ke Slunci přiblíží jednou za 50 tisíc let. To znamená, že když byla u Slunce naposled, mohli ji v Evropě pozorovat neandertálci.

Kometa, která nese označení C/2022 E3 (ZTF), je jednou z dlouhoperiodických komet. V současné době se blíží do svého perihélia (bodu, kdy se ocitne nejblíže ke Slunci), kterého dosáhne 12. ledna 2023. První únorový den kometa dosáhne perigea – bodu, kdy bude nejblíže k Zemi. 

Neandertálská kometa

V současné době je záře komety C/2022 E3 (ZTF) natolik slabá, že není vidět pouhým okem a k jejímu pozorování je nutný teleskop. U komet je sice ošidné předpovídat, zda budou, či nebudou pozorovatelné bez astronomické výbavy, této kometě ale odborníci dávají šanci, že by mohla být viditelná pouhým okem na konci ledna a na počátku února. Pokud se předpovědi naplní, mohlo by jít o astronomickou událost letošní zimy.

Podle vyjádření magazínu BBC Sky at Night to ale pravděpodobně nebude podobně velkolepá nebeská show, jakou předvedla například kometa C/2020 F3 (NEOWISE) v létě 2020. Kometa C/2022 E3 (ZTF) by mohla vypadat zhruba jako křídová šmouha na neumyté školní tabuli. Předpokládaná maximální jasnost komety by kolem 1. února mohla dosáhnout kolem 4,7 magnitudy.

TIP: 7+1 perel astronomie: Komety jsou nejkrásnějším nebeským kýčem

Kometa C/2022 E3 (ZTF) byla nejprve považována za planetku, až do chvíle, než se ukázalo její koma, tedy plynný obal komety, který se vytvoří při zahřátí kometárního jádra během přiblížení komety ke Slunci. „Neandertálská kometa“ bezpečně mine Zemi ve vzdálenosti zhruba 44 milionů kilometrů, načež se opět ztratí se v hlubinách Sluneční soustavy na dalších 50 tisíc let.

MUDr. Vladimír Haškovec trestu neunikl – k odsouzení stačilo jen to, že působil jako osobní lékař Klementa Gottwalda. A to právě sám Haškovec na recepcích bral Gotwaldovi sklenice vína. Zřejmě ho tím chtěl chránit před jeho postupujícími chorobami, které právě s alkoholismem souvisely. 

Osobní lékař

Když MUDr. Vladimíra Haškovce v roce 1946 oslovila sekretářka Klementa Gottwalda, nešlo o nic menšího, než aby převzal pozici ošetřujícího lékaře pro prvního muže komunistické strany a de facto i státu, protože Gottwald byl předsedou tehdejší vlády Národní fronty, ve které hráli právě komunisté prim. Haškovec už zkušenosti z takové praxe měl. Několikrát totiž zastupoval Gottwaldova osobního lékaře dr. Haase. Sekretářka dr. Köhlerová dle Haškovcova svědectví ještě dodala: „Klema si jistě zaslouží, aby o něj pečoval alespoň docent nebo profesor a ne pouze praktický lékař.“ 

Rodinná tradice

Už Haškovcův otec se výrazně zapsal do historie naší medicíny. Založil českou neurologii jako samostatný obor. Vladimír Haškovec také vystudoval lékařství. Za války ho dokonce zatklo gestapo, byl totiž členem komunistického protinacistického odboje a jen shodou šťastných náhod unikl smrti.

Po skončení 2. světové války působil v pražské Vinohradské nemocnici, věnoval se psychiatrii a neurologii, zastával funkci přednosty Ústavu pro výzkum mozku a také prorektora Karlovy univerzity. Roku 1946 také vstoupil do Komunistické strany Československa. „V té době jako jediný profesor medicíny v Československu,“ řekl o tom historik Jan Kalous. 

Pacient

Třiačtyřicetiletý Haškovec nabídku stát se osobním lékařem Klementa Gottwalda přijal. Ovšem úkol si vyvolil přinejmenším velmi obtížný. Jak píše Miloš Vojtěchovský v knize Čím stonali mocní:

„Klement Gottwald byl celoživotně vášnivým kuřákem tabáku (lulka à la Stalin) a milovníkem alkoholických nápojů, zvláště koncentrátů. Dle svědectví svých spolupracovníků býval často opilý již před začátkem 2. světové války, a to se stupňovalo v době moskevské emigrace.“ 

Další svědci, například Zdeněk Fierlinger, mluví o tom, že večer už se dalo s Gottwaldem telefonovat velmi těžko, protože tou dobou býval již opilý. Podobně měl problémy řídit i schůze. V takových situacích to za něj vzali Rudolf Slánský nebo Antonín Zápotocký. Ovšem výčet Gottwaldových chorob je mnohem rozsáhlejší: od alkoholismu přes syfilis až k srdečním a psychickým obtížím. 

Osobní lékař to s prominentními pacienty nemívá jednoduché. A o to těžší je to pak s klienty, kteří se nacházejí v zoufalém zdravotním stavu – a pokud možno se to nikdo nemá dozvědět. Přitom na doporučení, rady či léčbu Gottwald žádným způsobem nereflektoval. Haškovec se snažil, seč mu síly stačily. 

Ke svému pacientovi docházel několikrát měsíčně, snažil se ho léčit, a dokonce „při recepcích na Hradě za ním chodil a bral mu číše“, uvádí publicista Miloš Vojtěchovský. Haškovec navštěvoval Gottwalda dvakrát týdně. Zajišťoval mu veškerou medicínskou i režimovou terapii. Když však v roce 1947 vyšetřili Gottwalda na interní klinice, rentgenologický výstup konstatoval, že má před sebou už jen zhruba dva roky života.

Zatčení

Hledání vnitřního nepřítele, které bylo inspirováno děním v Sovětském svazu, se Československu nevyhnulo. Ostatně v zemi působili také tzv. sovětští poradci, kteří procesy dozorovali a radili, jak na ně. V řadě komunistických států se už údajní vnitřní nepřátelé našli, a tak bylo třeba vykázat nějaké výsledky i u nás. První jména zatýkaných ovšem vedení neuspokojilo, čekalo se na tzv. velkou rybu. Tou se stal významný komunistický funkcionář Rudolf Slánský. 

Zatýkání pokračovalo desítkami jmen. Na seznamu se ocitl také dr. Haškovec. Onoho 17. května 1952 to vypadalo jako ve filmu: estébáci ho přepadli nedaleko bydliště a rovnou odvezli do vězení. Co na tom, že už více než půl roku ve funkci osobního lékaře nepůsobil. Na nátlak Sovětů ho totiž odvolali a nahradili sovětskými internisty. Dlužno dodat, že spolu s dr. Haškovcem byl zatčen i jeho předchůdce dr. Haas. 

Přiznání

Jakkoliv se může zdát absurdním, proč se zcela nevinní lidé přiznávali k údajným zločinům, skutečně to tak fungovalo. Bezpochyby v tom klíčovou roli hrálo trýznění fyzické i psychické. Později k tomu sám Haškovec řekl: „Byly to nejhroznější pocity v mém životě, zvláště proto, že nám vyšetřovatelé stále opakovali, že se máme přiznat – že to po nás žádá strana.“ A tak se nám zachovaly archivní dokumenty, kde se dr. Haškovec přiznává, že „byl přímým účastníkem spiklenecké organizace Rudolfa Slánského a že aktivně pracoval na násilném odstranění prezidenta republiky“.

Jeho údajné provinění spočívalo v tom, že důvěrné zprávy o zdravotním stavu prezidenta podával právě Rudolfu Slánskému. Ten to ale popřel. Padlo tedy i obvinění, že „léčení vedl nesprávně a že prezidenta léčil záměrně špatně podle pokynů Rudolfa Slánského“. A jako pomyslná třešnička na dortu celé vyšetřovací absurdity pak ve výslechovém protokolu čteme, že „kdyby byly vyplněny všechny pokyny Slánského, které pro léčení prezidenta republiky dával, vedly by k jeho předčasné smrti“.

Záchrana

Pro dr. Haškovce, stejně jako pro ostatní, z toho nevedla žádná cesta ven. Strana třímala všechnu moc a zvláště před veřejností musela nějak zdůvodňovat neúspěchy vlády v mnoha sférách a strasti, jež na lidi dopadaly. Po roku a půl samovazby se v dubnu roku 1954 ocitl Vladimír Haškovec před soudem. Jeho výpověď se velmi podobá výpovědím všech obžalovaných v těchto typech politicky vykonstruovaných soudních procesů. Přiznal vše – a o to šlo. Haškovec v rámci soudního procesu dokonce nesměl mít ani obhájce a obžalobu si mohl přečíst až v předvečer soudního jednání.

Rozsudek ho odsoudil ke ztrátě občanských práv a poloviny majetku a poslal ho na šest let do vězení. Za vinu mu byla kladena špatná péče o prezidenta, nekontrolovaná léčba a chybné ověření diagnóz. Vyčítali mu nedůsledný dozor nad prezidentovou životosprávou. A trest dostal i za to, že svá rozhodnutí nekonzultoval se sovětskými odborníky. Paradoxně už v době vynesení rozsudku nebyl Klement Gottwald mezi živými. „Gottwaldovo úmrtí mu zřejmě zachránilo život, ovšem komunistická strana ho nemohla jen tak propustit,“ vysvětluje historik Jan Kalous.

Komunistou zůstal 

Vladimíra Haškovce věznili nejprve v Praze a pak i na Jáchymovsku. Podmínečně ho poté po roce propustili. Několik let se snažil o rehabilitaci, to šlo ale jen velmi komplikovaně. Spadal totiž do skupiny odsouzených spojených se Slánského procesem.

TIP: Poslední ze zavržených: Komunista Osvald Závodský popravě neunikl

Přesto se mu návrat k profesi nakonec povedl, ovšem až v roce 1960. Dokonce mohl pracovat jako lékař, ale pouze mimo Prahu. Do akademické sféry se již vrátit nesměl. Trochu absurdně v této situaci zní, že prý do konce svého života zůstal přesvědčeným komunistou… 

Dnes je Asie oddělená od Severní Ameriky Beringovou úžinou. Během dob ledových ale bylo ohromné množství vody v ledovcích a hladina oceánu byla podstatně níže než dnes. Díky tomu existoval pevninský most, po kterém bylo možné přejít suchou nohou z východní Asie do Severní Ameriky.

Tamara Picová z Kalifornské univerzity v Santa Cruz a její kolegové nedávno publikovali v časopise Proceedings of the National Academy of Sciences výsledky výzkumu izotopů dusíku v mořských sedimentech, podle kterých pevninský most v Beringii vznikl teprve zhruba před 35 700 lety. Znamená to, že most vznikl necelých 10 tisíc let před „vrcholem“ nejmladší doby ledové – před jejím glaciálním maximem, kdy měly ledovce během dotyčné doby ledové největší rozlohu.

Led v dobách ledových 

Z této studie rovněž vyplývá, že nárůst ledových štítů nejmladší doby ledové a s nimi související pokles hladiny oceánu, proběhly překvapivě rychle a mnohem později v rámci glaciálního cyklu, než si vědci doposud mysleli. Podle Picové to značí, že více než polovina ledu nejmladší doby ledové narostla až ve druhé polovině této doby ledové.

„Je to velmi významné pro pochopení fungování zpětných vazeb mezi klimatem a ledovými příkrovy,“ upozorňuje Picová. „Znamená to, že existuje podstatná prodleva mezi poklesem globálních teplot na počátku doby ledové a růstem ledových štítů.“ S osudem ledovců je zase těsně spjatá výška hladiny oceánů.

TIP: Vědci na kanadském pobřeží objevili lidské stopy staré 13 tisíc let

Nová zjištění mají velký význam pro studium migrace dávných lidí. Zkracují časový interval mezi otevřením pevninského mostu v Beringii a jeho opětovným uzavřením, k němuž došlo nejpozději mezi 13 až 11 tisíci lety. „Zdá se, že lidé se přes Beringovu úžinu přesouvali prakticky ihned poté, jakmile to podmínky dovolily,“ domnívá se Picová.

Smyčcové nástroje pocházejí s největší pravděpodobností ze středověku. Až do 15. století nicméně postrádaly zúženou střední část a měly pouze několik málo strun. První hudební instrument podobný dnešním houslím představovala nejspíš sedmistrunná viola da gamba.

TIP: Tisícileté flétny: Nejstarší hudební nástroje z kostí ptáků a mamutů

A aby se smyčec při kontaktu s krajními strunami zároveň nedotýkal dřeva, dopřáli jí výrobci prohnutý tvar. Právě u ní se pak zřejmě v polovině 16. století inspirovali tvůrci o něco menších čtyřstrunných viol a posléze i houslí. Dnes se předpokládá, že první z nich vyrobil italský mistr Andrea Amati v Cremoně na objednávku rodu Medicejských.

Viola da gamba prožívala své zlaté období v době renesance a baroka. Od pozdního baroka začaly být gamby vytlačovány modernějšími nástroji houslové konstrukce, jako jsou viola nebo violoncello. (foto: Wikimedia Commons, Metropolitan Museum of Art, CC0 1.0)

Vyhoření, přepracovanost a zničující prostředí korporátů patří mezi problémy, před nimiž dnes mnozí zaměstnanci nedokážou uniknout. Britský designér vystupující pod pseudonymem Chairbox se na ně proto rozhodl poukázat židlemi, jež vypadají jako rakve. Svůj výtvor nazval The Last Shift Office Chair, tedy „kancelářská židle na poslední směnu“, a navrhl jej tak, že zesnulého pracovníka stačí pouze přikrýt víkem.

Autor dokonce křesla umístil do reálné kanceláře a podtrhl tím sdělení, že i pracovat se musí s mírou. Morbidní nábytek se bude prodávat za dosud nezveřejněnou cenu.

TIP: Velká mezinárodní studie potvrzuje, že přílišné sezení vážně ohrožuje zdraví

Pro portál Designboom autor židle uvedl, že jde o reakci na nedávnou studii, podle které je nadměrné sezení spojené s vyšší úmrtností a vyšším výskytem kardiovaskulárních chorob. 

Vztah sovětského režimu k vlastním obyvatelům ilustrují především události z meziválečného období. V porevolučním vývoji není těžké najít nespočet případů, kdy režim evidentně vedl represivní politiku proti vybrané skupině obyvatel, ať už etnické, náboženské nebo politické. Platilo to i o vztahu strany k životům vojáků Rudé armády?

Předchozí část: Jaká byla hodnota života v Rudé armádě (1)

Podle dat ruského historika a vojenského specialisty Grigorije Krivošejeva je jako nenahraditelná vojenská ztráta vedeno za dobu války 11 444 100 příslušníků Rudé armády a loďstva, z nichž 6 329 600 zemřelo v boji, 550 500 patří nebojovým ztrátám (nemoci, nehody, tresty smrti), 4 599 000 vojáků se vzdalo nebo je úřady vedly jako nezvěstné. Ze zajetí bylo do SSSR repatriováno nebo se vrátili sami, mezi 1 836 000 až 2 016 000 z nich. To znamená, že válku přežilo 40–44 % zajatých, potažmo nezvěstných Sovětů.

Co na to Osa?

Tato čísla je nutné porovnat s údaji protivníka. U sil Osy se jedná dle ruské statistiky o 8 649 200 nenahraditelných ztrát na východní frontě. Číslo se zdá být v souladu s údaji německého historika Rüdigera Overmanse, podle nějž jenom ztráty Wehrmachtu na tomto bojišti dosáhly do konce roku 1944 hodnoty 5,9 milionu životů a průměrné měsíční ztráty činily 121 102 vojáků. Po zahrnutí všech vojsk států Osy se číslo navýší na průměrných 180 191. Nutno dodat, že jde o hrubé počty nezohledňující různou délku válečného stavu, ve které byly státy Osy se SSSR a naopak.

Počet zajatých sovětskými vojsky dosahuje na 4 376 300, z nichž bylo po válce domů navráceno 3 787 000 vojáků. Zajetí v SSSR tak přežilo relativně vysokých 87 % příslušníků sil Osy.

Průměrné měsíční nenahraditelné ztráty se v počátku války pohybovaly u Rudé armády okolo 64 %, aby následně klesly k hranici kolem 10 % pro roky 1942–1943, v letech 1944 a 1945 dokonce k 5 % průměrného měsíčního stavu vojska. V absolutních číslech jsou pak průměrné měsíční ztráty sovětských sil za celou válku rovny 234 855 vojákům.

Zajímavé je, jak se v průběhu konfliktu měnil poměr nenávratně vyřazených mužů obou stran. Pokud porovnáme roční statistiky ztrát Rudé armády a Wehrmachtu (ovšem bez Luftwaffe, Kriegsmarine, Waffen SS a dalších sil Osy, tedy se zanesenou chybou na vrub RKKA), jde o poměr 3,7:1 v neprospěch Stalinových vojsk v roce 1941, 2,8:1 v roce 1942, 1,4:1 v roce 1943 a 0,8:1 v roce 1944.

Data za rok 1945 v analýze Rüdigera Overmanse chybějí. Tedy poměrné číslo nenahraditelných ztrát se snižovalo, až se nakonec překlopilo ve prospěch Rudé armády. Evidentní vliv na výši těchto poměrů mají výsledky operace Barbarossa, kdy se silám Osy podařilo koncentrovanými údery zničit a zajmout velké množství rudoarmějců.

Pěchota je k ničemu

Z výše uvedeného lze usoudit, že vyšší důstojnický sbor Rudé armády své strategické plánování během války zlepšil, zatímco nižší a střední důstojníci lépe ovládli velení v poli, čímž se podařilo snížit poměrné nenahraditelné ztráty ve prospěch SSSR. I přesto ale kumulativní poměr ztrát za dobu války obou znepřátelených stran je 1:1,3 v neprospěch sovětské strany. Vojenský historik Konstantin Gajvoronskij uvádí jako jeden z možných faktorů vyšší úmrtnosti u sovětského vojska roli dělostřelectva na východní frontě.

Podle něj padlo 60–70 % vojáků v důsledku šrapnelového poranění, přičemž současně hovoří o dělostřelecké převaze Německa v roce 1942 v poměru 1,8:1 vypálených granátů u ráží do 105 mm, poměr u ráží do 152 mm pak stanovil na 2:1. Na důkaz toho, že ale nešlo jen o počet granátů, ale i schopnosti důstojnického sboru Rudé armády, uvádí slova Konstantina Rokossovského z počátku války: „Velitelský štáb, střední i vyšší, je takticky negramotný, nedokáže se orientovat v terénu a ztrácí kontrolu nad jednotkami v bitvě. Naše pěchota nestojí za nic, pěchota nebojuje, to je celý problém. Naše pěchota je k ničemu.“

Zápolí není fronta

Na snahu o zachování životů sovětských vojáků se ale můžeme dívat i z jiných úhlů pohledu, například z perspektivy zajištění zdravotní péče a zásobování. Zdravotnický personál, stejně jako samotná Rudá armáda, čelil především v prvních dvou letech války kritické situaci s vypětím všech sil. Proto byly rovněž jeho ztráty vysoké – zranění utrpělo 125 808 osob zdravotnické služby, 84 793 z nich zemřelo.

Tvrdá a neúnavná dřina ale nesla své ovoce – od začátku války do konce roku 1944 bylo zpět do služby povoláno 14 256 000 ošetřených a pacientů po rekonvalescenci, zemřelo 1 102 800 raněných. Zatímco na začátku první světové války zdravotnický personál v Rusku čítal 46 000 příslušníků, v roce 1940 již šlo o 472 000 osob, z nichž 155 000 bylo doktorů. Významným dílem se na počtu lékařů podílely ženy – celými 62 %. K léčbě raněných bylo také nutné navýšit počet lůžek v nemocnicích přibližně čtyřikrát a došlo též ke zřízení 880 center určených pro rekonvalescenci a 1 270 pečovatelských domů pro dlouhodobě postižené. Celkově lze konstatovat, že zdravotnický personál pracoval velmi dobře a o raněné bylo, s ohledem na mnohdy nuzné válečné podmínky, relativně dobře postaráno.

Dokončení: Jaká byla hodnota života v Rudé armádě (3)

Naproti tomu problematika zásobování Rudé armády je těžko uchopitelná. Jisté je, že se intendační služba snažila zajistit dodávky potřebného materiálu bojujícím armádám, ale vzhledem k situaci na bojišti to leckdy nebylo možné. A nešlo zdaleka o jediný limit – již od začátku války bylo zřejmé, že týlová služba nedisponuje dostatečnými prostředky pro zásobování mnohamilionové armády.

Mumie egyptských faraónů, hodnostářů i zvířat představují významný prvek celé starověké egyptské civilizace. Pronikly do popkultury a jsou k vidění i v animovaných příbězích pro děti. Mezi archeology se ale stále častěji objevují názory, podle nichž se zásadně mýlíme v chápání těchto zvláštním způsobem upravených mrtvých těl.

Podle části odborníků mumifikace vlastně nikdy nebyla prováděna kvůli uchování těl mrtvých Egypťanů pro posmrtný život. Dnešní velmi populární pohled na mumie jako na cestovatele do posmrtného života vznikl na počátku moderního egyptologického výzkumu a tehdejší badatelé ho propagovali na základě omylů a nepřesvědčivých důkazů.

Posmrtný život nebo božská socha?

Podle nového pohledu archeologů starověcí Egypťané vlastně vytvářeli z faraonů a dalších významných osob sochy, což bylo uměleckým projevem spojeným s náboženskými obřady. Propagátoři této teorie jsou přesvědčeni, že vinu na nepochopení smyslu mumií nesou především viktoriánští archeologové, kteří jako první zkoumali mumie v moderní době. Tito lidé byli fascinováni posmrtným životem a své makabrózní představy promítali do vysvětlování původu mumií.

Řada dnešních archeologů je přesvědčena, že pokud Egypťané věřili v božskou identitu svých vládců, vytvářeli po smrti z jejich těl sochy, aby obnovili jejich správnou podobu. Zlaté masky, které Egypťané umísťovali na sarkofágy panovníků, by pak měly představovat idealizované, božské verze mrtvých a nikoliv jejich věrohodné portréty z pozemského života.

TIP: Vědci poprvé po 3 000 letech digitálně „rozbalili“ mumii faraona Amenhotepa I.

„Na první pohled jde o malý rozdíl, ve skutečnosti je ale významný,“ uvádí pro Business Insider Campbell Price, kurátor britského Muzea v Manchesteru. „Zdá se, že hlavním záměrem Egypťanů nikdy nebylo vytvářet věrné kopie panovníků za jejich života.“ Egypťané z nich vyráběli bohy. 

Žádná jiná houbovitá plíseň se nemůže pyšnit vlastními svátky ani tím, že lze díky ní okusit dnes již mezinárodně uznávanou pátou chuť umami. Řeč je o kropidláku rýžovém, který pomocí fermentace mění obyčejnou rýži, sóju či ječmen na tzv. koji, tedy hlavní součást sójových omáček, vína saké, rýžového octa či miso pasty. Pro Japonce jde nejen o základ domácí kuchyně, ale také o prvek národní kultury.

Střežené tajemství

Delikatese už přicházejí na chuť rovněž v gastronomických podnicích a do experimentování se již před více než rokem pustil i Erik Cehlár. Jelikož se ovšem v Japonsku považuje výroba koji za umění, a jeho příprava tak tvoří přísně střežené tajemství, nezbývá zástupci šéfkuchaře v karlínské restauraci Eska než postupovat metodou pokusu a omylu. 

V pionýrských podmínkách vsadil na lokální suroviny a například rýži vyměnil za obyčejné kroupy. Uvařenou obilovinu přidá k plísňovému základu, osolí a nechá fermentovat. Výsledkem je miso pasta, jež slouží jako univerzální dochucovadlo: Nahradí kupovaný bujon, nemluvě o již zmiňovaném, naprosto neotřelém chuťovém zážitku umami.

Udělej si sám

Nejde o jediné kouzlo, které kropidlák dokáže. Smícháme-li ho s masem či kostmi a solí, načež vše zalijeme vodou a dáme minimálně na tři měsíce fermentovat při šedesáti stupních, vznikne garum – omáčka, jež v řadě ohledů svůj sójový protějšek předčí. Její hlavní benefit spočívá vedle unikátní chuti v tom, že ji lze připravit doma, a to takřka ze všech masných zbytků. Například Erik Cehlár používá kapří kosti či hovězí odřezky.

„Hovězí garum se hodně podobá masovému bujonu, ale neobsahuje žádná chemická aditiva. Rybí garum bych pro změnu přirovnal k asijské rybí omáčce, je však daleko jemnější, ne tak agresivní,“ popisuje Jiří Horák, kreativní šéfkuchař sítě restaurací. Garum může posloužit k dochucení masa, polévek i omáček. Nabízí velmi koncentrovanou chuť a navzdory obavám laiků nijak nezapáchá. „První reakce bývá spíš negativní. Lidé se bojí, že bude omáčka smrdět, ale opak je pravdou,“ dodává Cehlár.

Image

Čtěte také

Pochoutky pouze pro otrlé: Co si dát, když máte opravdu silný žaludek