Neobvyklé jsou už samotné meandry – poslední místo, kde si Morava na svém středním toku ponechala přirozené břehy. Zatímco na regulované řece se led udrží častěji, v divokém a velmi živém úseku, v jakém Morava meandruje, je to opravdová vzácnost.

Vychlazený sibiřský vzduch dokáže malý zázrak: letní ráj vodáků promění v neznámou a divukrásnou řeku prakticky bez lidí. Náhle ztuhlé meandry, zátoky jinak čilého toku se zamrzlými plážemi, nabízejí fotografické lahůdky – sugestivní severské scenerie s celou škálou forem vody v pevném skupenství. Mráz tu pracuje jako kreativní umělec. Z členitého ledu bravurně formuje roztodivné a ještě roztodivnější tvary. Chvílemi se zdá, jako bychom procházeli ateliérem surrealistického sochaře.

Po ledu a podél strmých břehů

Sotvakomu se podaří pozorovat celý cyklus proměny přívětivé řeky v nehostinnou Arktidu a zase zpět. Jedinečný pohled by snad umožnilo objemné časosběrné video – od tuhnutí ledové tříště až po ledochod. Fascinující, ale obzvlášť výjimečné je být v meandrech svědkem překotného tání a odměku. Nejčastěji v únoru, kdy se ledy „unořují“. Zatímco na takové Tise v Podkarpatské Rusi se často zběsile ženou mohutné kry a ve zpěněném korytě se převalují tunové kolosy, na Moravě je něco podobného mimořádnou událostí. Obvykle bývá klid a odcházející ledová hladina tak činí skoro spořádaně, bez patrných dramat.

Jak už bylo naznačeno, ne každou chladnější zimu řeka dočista zamrzne. Pobřežní kry se přibližují a volný průtok zužuje, až vzniknou různě dlouhé zátky, kde se hromadí tříšť a plující kusy ledu. Postupujeme skrz meandry po proudu dolů. To už hladina ztuhla od břehu ke břehu a na ledu počítáme první hroudy, první pozdrav glaciálu. Hliněné břehy mrazem praskají a rozpadají se v celých blocích. Panenské pobřeží v třeskuté zimě evokuje krutou mrazivou éru, kdy se zdejší navátá krajina formovala. Cesta po ledu podél strmých břehů je skutečně tak trochu návratem do ledových dob. Ledové čelisti se zakousnou i do písečných stěn, každou chvíli se odlamují další kusy zmrzlé hlíny a na led se sype i mrazem stržený písek. Chybí jen huňatá glaciální fauna a pračlověk.

Arktická zátoka 

Morava se teď proměnila v severskou řeku, stále víc je skrytá pod ledem. Shora zamrzlý tok připomíná v některých místech údolní ledovec. Od břehů ke středu jde několik podélných linií v různých odstínech, ta nejtmavší uprostřed dlouho odolává – jde o naposled zamrzlé místo, nejmladší led, na který už nestihl napadat sníh. Říční ostrovy, které se v meandrech postupně vyvíjejí, lze nyní sotva postřehnout, vystupují jen nenápadně nad ledovou pláň jako zaoblená návrší nad mořem zasněžených ker. Před největším z nich se náhle uvolnila temná hladina, krami lemovaný ostrůvek na ní vypadá jako rozprostřený, vlnící se koberec.

V obloucích meandrů zatuhla tříšť, skořepiny drobných ker i zborcené kusy ledu vztyčené nad ztuhlou hladinu. Uvízlé kmeny zdobí ledové prstence, svědci poklesů hladiny. Tady je arktická krajina obzvlášť sugestivní – pláže a koryto s ostrovy propojené do rozlehlé ledové, někdy zasněžené pláně. Do ticha zurčí řeka pod svírající krustou. Voda rozčileně pobublává, jako by už už chtěla zpod ledu vyrazit. I samotný led vydává nevyzpytatelné zvuky a každý z nich provází nepříjemný pocit. Temnými ranami se ohlašuje pnutí ledu. Zlověstný zvuk ale ještě neznamená, že se hladina pod vámi co nevidět prolomí. 

Historie stará patnáct tisíc let

Blížíme se k místům, kde řeka ořezává písečnou dunu. Zvláštní, takřka kolmé stěny, v nichž se voda snoubí s pískem, jsou na krátkém úseku rovnou tři. Dostaly příznačné pojmenování – Osypané břehy. Tím nejcennějším, doslova unikátem na středním toku Moravy, nejsou ani tak vlastní meandry, ale právě skutečnost, že se vyvíjejí v kontaktu s vátými písky – nikde jinde ve střední Evropě nic podobného nenajdeme. 

První meandry vznikaly na tehdejší Moravě na sklonku posledního glaciálu. Poté, co řeka vyhrála odvěký souboj s pískem hnaným ledovými větry a prorazila písečnou přehradu, která se jí postavila do cesty. Hráz z mohutných dun tu před čtrnácti až patnácti tisíci lety dala vzniknout obrovskému, desítky kilometrů dlouhému jezeru. Místa, kudy tehdy tekla řeka, tedy okraje prastarých meandrů, můžeme i dnes lehce identifikovat. Vysoké svahy nad nivou se v obloucích táhnou při okraji vátých písků až skoro k Rohatci. To byly břehy, které kdysi Morava omývala. Tehdejší převýšení muselo být impozantní, řeka na konci poslední etapy ledové éry protékala patnáct metrů hlouběji než dnes a výš sahala i samotná písečná plošina.

Posléze Morava ustoupila k východu a nikdy se ke svým starým břehům nevrátila. Osypané břehy jsou originální i v tom, že se zde řeka opět dotýká písečného reliéfu. Stalo se tak možná po deseti i více tisících letech. A co je nejzajímavější, k opětovnému kontaktu dochází teprve v historicky nedávné době, před méně než stoletím.

Pláň zatavená do ledu

Naše cesta za ledovou krásou vrcholí právě tady. Pod nejvyšším Osypaným břehem se rozprostře hotové království ledu. Tam, kde v létě vodáci přistávají na nejdelší pláži, panuje teď náhle cizí, strnulá krajina. Je tady ticho, jen šustí namrzlé krystaly a padající písek. Štěrková pláž je dokonale zatavená do průhledného ledu – oblázkové dno vidíme zřetelně přímo pod nohama jako pod sklem. Iluze doby ledové se zdá být nanejvýš přesvědčivá a ledová fantazie předvádí svůj efektní repertoár. Všechny ty poklady jsou z ledu: na ledové pláni vznikly obří krystaly a stalagmity, kry sublimované v slunečních paprscích jako by dostávaly křídla anebo se proměnily v ledové kajícníky, známé z orientálních velehor. 

Krajina ve stavu zrodu 

Nejvyšší z Osypaný břehů řeka řeže a podemílá teprve sedmdesát až osmdesát let. Jak se vodní proud zakusuje do stěny, je písečný břeh stále delší, od severu až na jižní konec dosahuje linie dotyku už 250 metrů. Osypané břehy jsou teď zvláštním místem, kde se stýkají živly: led, voda a písek. V tuhé zimě nastává vzácná chvíle, kdy se písečná stěna obnovuje. Krajina ve stavu zrodu je ideálním objektem pro pozorování. Geomorfologické a geologické pochody probíhají jak ve zrychleném filmu a lze je tedy začerstva studovat. Atmosféra glaciálu se zdá být přímo ve vzduchu, alespoň není těžké si ji představit. Na hraně písečného srázu vysoko nad zamrzlou řekou tak můžeme nahlédnout do vzdáleného období.

Před patnácti tisíci lety bychom tady marně hledali ledovce, za těmi bychom museli do severních pohraničních hor a do Slezska. Zato zde vládlo suché a mrazivé periglaciální klima se silnými větry, jaké dnes panuje třeba v severní Kanadě. Patřila k němu dlouhodobě zmrzlá půda, permafrost, která ale během roku rozmrzala. 

Podobné, skoro periglaciální klima formuje v tuhé zimě písečnou stěnu. Z povrchu duny sjíždějí drny i se vzrostlými stromy a okolí zasypává poletující písek a prach. Analogické procesy, ale v ještě větším měřítku, tady probíhaly v jednotlivých fázích glaciálu. 

Mrazem a větrem

Největší díl práce v písečném břehu svádí mráz, jeho účinkem, tedy mrazovým zvětráváním, se rozpadají bloky písku. Stěna ustupuje a s ní i větrem obnažené kořeny dřevin. Duna ze sebe shazuje další a další stromy. Malý doubek se drží zuby nehty posledními „vzdušnými“ kořeny jako vyvátý keřík saxaulu v poušti. Nevídaná podívaná přináší úchvatné pohledy: svahem se sune mrazem shrnutá písečná roleta s povrchem z drnů, ujíždějící stromy se zabořily těsně mezi ledové kry a spolu s nimi padají na led písečné hroudy i celé „balvany“. Podobně se mrazem očišťují hliněné břehy v nárazových i rovných úsecích meandrů, pukají a odlamují se z nich celé kry a pláty, asi jako v horách padají kusy skal. 

Nesmíme zapomenout na vítr. Glaciál byl plný prachu a písku. Vždyť kraloval suchý a mrazivý kontinent. Na písečném srázu stojíme proti ledovému větru. Žene drobná zrnka písku v takovém množství, že ani nevnímáme skoro jarní slunce. Závoje písku nejdou jen stěnou a neukládají se jen na ledu, překrývají i sníh kolem nás na vrcholu duny.

Za týden dva je všechno jinak. Vzácný, pomíjivý obrázek zmizel. Za oblevy písečná stěna náhle ztratila kouzlo. Sesuté bloky písku se rozsypaly, permafrost rozmrzl a stéká. Takový je konec doby ledové ve znamení soliflukce, půdotoku. Ve stejný okamžik řekou pomalu odcházejí kry. 

Na led s velkou opatrností

Návštěva glaciálu na Moravě není pro sváteční fotografy. Ne všechno vyfotíte z břehu, někdy vlastně skoro nic. Za dech beroucími záběry musíte na zamrzlou hladinu. Netřeba připomínat, že takové dobrodružství obecně nelze doporučit. Rozhodnutí je vždy otázkou správného vyhodnocení všech přítomných rizik a může být platné jen pro tu jedinou chvíli. Ledy na živé řece jsou nevyzpytatelné a přinášejí jiné zkušenosti než na přehradách nebo rybnících. V meandrech se nesetkáte s upravovaným kluzištěm.

TIP: Živé klenoty zimních vod: Kde spatřit a čím rozhodně (ne)krmit vodní ptáky v zimě

Rozlámané kry a vzduchové bubliny pod slabým ledem anebo vypouklý a zaoblený led typu hodinového sklíčka, to vše má na svědomí kolísání hladiny a výkyvy mrazů. Nejvíc se projeví při okraji řeky, v meandrech hlavně tam, kde řeka nanáší, tedy kolem písečných či štěrkových pláží. Cesta ledem podél břehu skrz pole rozbitých ker tak může být zvlášť ošemetná, ale zato pro vnímavé oko nejpřitažlivější.

Výzkum struktury a tvaru Mléčné dráhy není snadný. Žijeme totiž uvnitř ní a schází nám potřebný nadhled. Ostatní galaxie máme jako na dlani, ale Mléčnou dráhu musíme složitě rekonstruovat. Výhodou naopak je, že můžeme detailně prostudovat chemické složení ohromného množství hvězd a na základě těchto dat srovnávat Mléčnou dráhu s ostatními galaxiemi.

Postupoval tak i mezinárodní tým astronomů, kteří analyzovali rozsáhlý soubor galaxií v průzkumu oblohy Sloan Digital Sky Survey (SDSS). Vědci mezi nimi hledali galaxie, které jsou podobné Mléčné dráze. Ukázalo se, že podobných galaxií je hodně, v řadě případů ale jde jen o povrchní podobnost.

Hledání dvojčat Mléčné dráhy

Badatelé postupně vylučovali galaxie podle vybraných charakteristik, od hmotnosti až po jejich tvar. Nakonec zůstalo 138 galaxií, které detailně prostudovali, aby zjistili, nakolik jsou opravdu podobné Mléčné dráze. Využili k tomu údaje o tvorbě nových hvězd a o chemické složení různých oblastí jednotlivých galaxií.

Badatelé nakonec dospěli k počtu 56 galaxií, které jsou skutečně hodně podobné Mléčné dráze ve všech studovaných charakteristikách. Z toho vyplývá, že Mléčná dráha není ve vesmíru úplně výjimečná a že existují i další galaxie, jejichž galaktické prostředí by mělo být velice podobné Mléčné dráze, i když se jistě v detailní struktuře, jako je například uspořádání galaktických ramen, budou lišit.

TIP: Pokroucená galaxie: Proměnné hvězdy pomohly zmapovat tvar Mléčné dráhy

Pro astronomy byly velmi zajímavé i galaxie, které jsou na první pohled podobné Mléčné dráze, ale při bližším zkoumání se podstatně liší v některé z charakteristik. Podle autorů studie, která doposud nebyla publikovaná, může jít galaxie stejného typu jako je Mléčná dráha, které ale jsou evolučně pokročilejší. Pokud by se tato teze ukázala jako pravdá, galaxie by nám vlastně ukazovaly, jak bude Mléčná dráha vypadat za několik miliard let. Další možností je, že v takových galaxiích působí či působilo velmi aktivní galaktické jádro, což ovlivnilo jejich strukturu.

Neúspěchy evropských rytířů ve Svaté zemi vyústily v možná vůbec nejsmutnější kapitolu křížových výprav. Desetiletý pastýř Mikuláš na základě údajného andělského zjevení začal šířit myšlenku, že Boží hrob mohou osvobodit pouze nevinné děti.

Tragédie dětské nevinnosti

O jejím ohlasu svědčí zprávy, podle kterých v dubnu 1212 vyrazilo z Kolína nad Rýnem na 5 000 dětí. Další se přidávaly cestou, leč většina pomrzla nebo se zřítila z hor při přechodu Alp. Do Janova, kde se mělo podle Mikulášovy vize rozestoupit moře a umožnit dětem dojít do Palestiny suchou nohou, jich dorazil jen zlomek. Když zůstala vodní hladina ke zbožným přáním hluchá, odvedl Mikuláš ty děti, které s ním zůstaly, až do Říma.

Zděšený papež Inocenc III. jim sice poskytl nějaké finance, zároveň je však poslal pod pohrůžkou exkomunikace zpátky domů. Sám Mikuláš nejspíš zahynul při druhém přechodu Alp, rodiče nezvěstných dětí si pak své zoufalství vybili na jeho otci, kterého oběsili.

V červnu téhož roku vyhlásil podobnou výpravu dvanáctiletý Štěpán z Cloyes i ve Francii. Její účastníci se vydali údolím Rhôny, do přístavu Marseille ale dorazila z údajných 30 000 dětí jen třetina. Lodě, které je měly odvést do Svaté země, navíc patřily obchodníkům s otroky, takže zbytek účastníků, který nezahynul při ztroskotání u Sardinie, putoval do otroctví v Egyptě a Tunisu.

Děti nejsou tím, čím se zdají být 

Jedna z největších historických záhad dětské křížové výpravy spočívá v otázce, zda oni maličcí poutníčci byli skutečně dětmi. Dlouho se o tom nepochybovalo, ale věc není tak jasná, jak se zdá. Oříškem a zároveň klíčem k pochopení, co se vlastně v roce 1212 odehrálo, leží v označení, které kronikáři pro tuto událost používali. Latinsky se jedná o sousloví peregratione puerorum, což se nejčastěji překládá jako pouť chlapců.

TIP: Křížová výprava do Jeruzaléma: Kdo byl první křižácký panovník v Levantě?

Poutí se ve středověku označovaly křížové výpravy a křižákům se dlouho neříkalo jinak než poutníci. Kdo však byli oni chlapci? Latinské slovo pueri má mnoho významů. Krom „chlapec“ ho lze také překládat jako chudého, nuzného člověka mladšího věku, bez vzdělání a rodiny. Tedy příslušníka té nejnižší vrstvy středověkých zemědělců. Slovo puer tak může daleko více ukazovat na sociální původ než na věk. 

V Berlíně podle oficiální statistiky působí na 1600 registrovaných prostitutů a prostitutek. Kolik lidí se skutečně v metropoli živí poskytováním sexuálních služeb, nikdo přesně neví. Stejně tak neznámé zůstává pro velkou část veřejnosti to, jak prostituce formovala dějiny a tvář hlavního města. Napravit se to snaží audioprůvodce po vykřičené čtvrti v berlínské části Schöneberg, kde se zájemci při procházce seznámí mimo jiné s věhlasnými meziválečnými kluby lehkých mravů.

Česká stopa

Nejzajímavější pro české turisty může být taneční lokál Eldorado, který byl střediskem transvestitů a ve kterém rád hledal rozptýlení i homosexuální velitel nacistických úderných oddílů SA Ernst Röhm.

Za Eldoradem stál rodák z Českého Těšína Ludwig Konjetschni, v československých dokladech uváděný jako Ludvík Konečný. Ve dvacátých letech a na počátku třicátých let provozoval v Berlíně několik podniků tohoto jména, průvodce pak přivádí návštěvníky k tomu, který sídlil na rohu dnešních ulic Motzstrasse a Kalckreuthstrasse.

Eldorado bylo v meziválečném Berlíně před nástupem nacistů k moci vyhlášené divokými večírky. Eldoradu poskytoval lesk nejen košilatý program, ale také hosté z řad umělců, spisovatelů či vlivných osobností, a to nejen z transgenderové komunity. Konjetschni se v době nástupu nacistů k moci snažil udržet provoz klubu za každou cenu, před volbami do Říšského sněmu v březnu 1933 vyvěsil vlajku s hákovým křížem a plakát vyzývající k volbě nacistické strany NSDAP Adolfa Hitlera. Rok 1933 ale pro Eldorado i další podobné podniky znamenal konec.

Skutečný vztah československého občana Konjetschniho k nacistům není podle audioprůvodce zcela jasný. Ještě v roce 1933 ale Německo opustil a vrátil se do Československa, kde se o něj ale úřady zajímaly kvůli jeho kontroverzním nacistickým vazbám. Na konci 30. let pak přesídlil do Francie a nakonec do Austrálie.

Babylon Berlín

Eldorado, po kterém dnes zůstalo jen jméno v názvu obchodu s biopotravinami, je jedním ze zastavení audioprocházky. Ta začíná u nadzemní stanice metra Bülowstrasse. „Toto nádraží změnilo výrazně tvář města,“ vysvětluje jeden z tvůrců audioprůvodce Caspar Tate, který rovněž nabízí sex za úplatu. Výstavba železniční infrastruktury v Berlíně je úzce spojena s bouřlivým rozvojem města, které ještě v roce 1850 mělo 400 000 obyvatel, ale za padesát let jejich počet vzrostl na takřka pětinásobek. Populační exploze znamenala i nárůst počtu prostitutek a prostitutů.

„Pro ženy v Berlíně to byl zlom. Často měly na výběr jen práci v továrně, nebo prodej sama sebe. Matky mnohdy neměly jinou volbu, aby uživily sebe a své děti,“ vysvětluje průvodce. Ten zároveň poznamenává, že prostituce byla s Berlínem neoddělitelně spojena hned od samého vzniku města. To potvrzuje i Tate. „Vždy jsme byli všude,“ řekl o poskytovatelích sexuálních služeb.

Emma Pankhurstová, která se živí jako nevěstka, novinářům při představení audioprůvodce na počátku prosince řekla, že jedním z důvodů vzniku projektu bylo oslovit i sousedy, kteří prostituci ve svém okolí rádi nevidí. „Exkurze je ale pro všechny, kdo se zajímají o historii Berlína,“ doplnil Tate.

Podle Tateho je prostituce důležitou součástí Berlína, ale i přes všudypřítomnost prostitutek a prostitutů je jejich historický příspěvek neviditelný a neuchopitelný. Audioprůvodce to zkouší změnit mimo jiné i připomínkou hrdinů z řad prostitutek a prostitutů a provozovatelů nevěstinců, kteří po nástupu nacistů k moci schovávali pronásledované Židy. Uznání se jim přitom často dostalo až desítky let po konci druhé světové války, neboť jejich úřední záznamy kalily mravnostní škraloupy.

Audioprůvodce turisty přivádí také k evangelickému kostelu Dvanácti apoštolů, který dlouhé roky podporuje bezdomovce, narkomany i příslušníky nejstaršího řemesla a který letos v červnu ve svém parku hostil velkou oslavu Mezinárodního dne prostitutek (2. června). Zajímavostí kostela je to, že je často nazýván ginový. To souvisí s tím, že část oken je vyplněna lahvemi od pálenky. Za druhé světové války byly okenní tabule nedostupné, kostelu proto vypomohla místní likérka.

TIP: Berlínská sexploze: Výmarská republika byla plná jazzu, sexu a drog

Úzce je s prostitucí propojen také nedaleký dům č. 139 v Postupimské ulici (Potsdamer Strasse). Ten na počátku 80. let obsadila skupina feministek, která zde vybudovala kulturní středisko pro podporu žen. Zhruba do poloviny 90. let zde fungoval takzvaný akční prostor známý jako Pelze Multimedia, který ženám umožňoval nedbat na společenské normy a hledat vlastní definice ženskosti a sexuality. Místo Pelze zde dnes sídlí ženská cestovní agentura Frauen Unterwegs - Frauen Reisen.

Součástí exkurze jsou i výpovědi skutečných prostitutů a prostitutek. „Cítím se jako královna ulice. To je moje místo, můj prostor,“ říká jedna z nich o své profesi. „Je jedno, jak vypadáš, zda máš zuby, nebo ne, zda jsi Rom, Němec, Rus, zda jsi tlustý, hubený. Své tělo můžeš prodávat,“ dodává další prostitutka.

V tomto případě je odpověď jednoduchá: vyhnout se alkoholu. Co se však ve skutečnosti s naším tělem děje, když si večer „dopřejeme“ a ráno se probudíme s kocovinou? Podle studií nezáleží na tom, co pijeme nebo jestli alkohol mícháme. Výsledek je v podstatě vždy stejný: Alkohol ze žaludku putuje do tenkého střeva, odkud se rychle vstřebává do krve. Protože působí jako diuretikum, vylučuje tělo víc tekutin, než obvykle dostane. Kromě toho z něj odcházejí elektrolyty – minerály jako hořčík, sodík a vápník, jež potřebujeme, abychom necítili únavu, křeče, svalovou slabost a nevolnost.

Když se pak ráno probudíme s bolestí hlavy a žaludku, jde o jasné projevy kocoviny, za kterou může dehydratace. Podle vědců neexistuje žádný „lék“: Procházka na čerstvém vzduchu ani studená sprcha vám nepomohou rychleji vystřízlivět. Káva zrychlí metabolismus a minerálka zas pomůže doplnit elektrolyty. Většina přípravků, které lze koupit v lékárně a jež slibují zázraky, v zásadě nabízí totéž – pouze smíchané do práškového koktejlu. Lék, který by nás kocoviny zázračně zbavil, však zatím neexistuje.

Zimní kožich medvědů, kteří žijí v chladných oblastech, tvoří jednak dlouhé chlupy, které vytvářejí krycí vrstvu, a pak krátké chlupy, které poskytují výjimečně kvalitní tepelnou izolaci. Medvědi, včetně vyhynulých medvědů jeskynních, totiž potřebují velmi teplý kožich pro náročné období zimního spánku.

Kvality medvědích kožešin si všimli již předchůdci našeho druhu, kteří žili před 300 tisíci let. K tomuto závěru dospěl mezinárodní tým archeologů, který vedl Ivo Verheijen z Eberhardovy-Karlovy Univerzity Tübingen. Jejich výsledky uveřejnil odborný časopis Journal of Human Evolution.

Řezné stopy na kostech

Vědce k tomuto zjištění dovedl nález stop po řezných nástrojích na nártní kosti a prstní kosti u fosilie medvěda jeskynního, které byly objeveny na německé lokalitě Schöningen ze spodního paleolitu v Dolním Sasku. Jde o jedny z nejstarších nálezů tohoto typu na světě.

„Řezné stopy na kostech bývají v archeologii interpretovány jako známka využití masa dotyčného zvířete,“ vysvětluje Verheijen. „Lze si ale jen těžko představit, že by bylo možné získat rozumné množství masa z medvědích nártů a prstů. Proto v tomto případě interpretujeme jemné a přesné řezy jako stopy po pečlivém stahování kůže medvěda.“

TIP: Dávní předkové našeho druhu zřejmě brázdili Egejské moře už před 450 tisíci lety

Podle Verheijena jsou tyto řezné stopy důkazem, že dávní obyvatelé severní části Evropy přežívali tvrdé zimy mimo jiné i díky medvědím kožešinám. Shodou okolností je právě lokalita Schöningen místem nálezu nejstarších oštěpů na světě a hraje významnou roli v odborných debatách o vzniku lovu. Badatelé jsou nyní přesvědčeni, že naši předci již tehdy byli schopní lovit medvědy a poté využívat jejich kožešinu.

Proč se v letadle při vzletu a přistání zhasínají světla?

Kdo někdy letěl letadlem si jistě na tu chvíli vzpomene. Ve chvíli, kdy se blíží chvíle přistání, posádka cestujícím nařídí znovu si zapnout pásy, odložit jídlo či jiné věci. Proč se ale při přistání zhasínají i světla?

Tisíc maratonů: Extrémní mnišský rituál se vymyká fyziologickým zákonům

Běh představuje v západní společnosti populární způsob, jak si „vyčistit hlavu“. Japonští buddhističtí mniši jej však povýšili na zcela novou úroveň: Tradice kaihógjó vyžaduje, aby adepti uběhli maraton – a to tisíckrát po sobě… 

Dno Hranické propasti je stále v nedohlednu: Změní to polský robot?

V České republice se nachází nejhlubší zatopená jeskyně světa. Její současný náskok před konkurencí navíc časem poroste, neboť ani pomocí nejmodernější technologie se zatím nepodařilo dosáhnout jejího dna…

Mýtus 10 tisíc kroků: Kolik bychom měli denně ujít kroků, abychom zlepšili své zdraví?

Vědci z Massachusettské univerzity si posvítili na tradované moudro, spojující zdravý životní styl a denní dávku 10 tisíc kroků. Kolik bychom měli denně ujít kroků, abychom zlepšili své zdraví?

Země roztržená minulostí: Bouřlivá historie těžce zkoušené Ukrajiny

Současná situace na Ukrajině doslova otřásá celým světem. Do jaké míry se do stávající situace promítá rozeklaná historie této těžce zkoušené země?

Co zničilo Sodomu a Gomoru: Po staletích dohadů se podařilo objasnit záhadu biblické katastrofy

Podle Starého zákona čekala dvojici biblických měst zkáza ohněm a sírou: Mělo jít o Boží trest za hříchy a prostopášnost, jimž se tamní obyvatelé oddávali. Archeologický výzkum však nedávno naznačil, že za zánikem Sodomy a Gomory stál pád meteoritu… 

Farmářské počty: Proč se nejedí krůtí vejce?

Sehnat v obchodě krůtí maso obvykle nepředstavuje žádný velký problém. Proč ale obchodníci nenabízejí i krůtí vejce?

Poslední lidé pravěku: Kde ještě žijí lidé z doby kamenné?

Hluboko v srdci amazonského pralesa žije podle odhadů přibližně stovka domorodých kmenů dosud naprosto nedotčených moderní civilizací. Osud lidí, jejichž životní styl odpovídá době kamenné, však visí na vlásku…

Nejšpinavější místo světa: Život sběračů na toxické skládce Agbogbloshie

Agbogbloshie se řadí mezi deset nejvíc znečištěných míst planety, a dost možná mu patří první místo nelichotivého žebříčku. Lidé tam každý den tráví dlouhé hodiny, jen aby našli dost kovů k prodeji, a hlavní obětí špinavého byznysu se stávají děti…

Dva životy a jedno tělo: Životní příběh siamských dvojčat Changa a Enga

Chang a Eng Bunkerovi se zapsali do dějin jako první světově proslulá siamská dvojčata. Navzdory spojení hrudníkem fungovali zcela normálně, díky provozování kočovných show zbohatli, a dokonce založili početnou rodinu…

Nepřehlédnutelnou ozdobou podvečerní oblohy bude v lednu Venuše. Na počátku kalendářního roku ji spatříte těsně při jihozápadním obzoru v souhvězdí Střelce. Z něj se pak přesune do Kozoroha, kde se 22. ledna setká se Saturnem, přičemž planety bude na nebi dělit úhlová vzdálenost pouze 0,5°; poblíž sebe však budou viditelné i několik dní před konjunkcí a po ní. O den později, 23. ledna, se po jejich levé straně – v úhlové vzdálenosti 4,5° směrem na jihovýchod – objeví také extrémně úzký srpek Měsíce. Jelikož ovšem bude pouhé dva dny po novu, rozpoznáte ho na soumrakové obloze jen obtížně.

Další jasnou oběžnicí lednové oblohy se stane Mars usazený v souhvězdí Býka. Nad horizontem setrvá až do brzkých ranních hodin a pozornost upoutá zejména výrazným naoranžovělým zabarvením. V záplavě oranžové pak bude možné na zimním nebi pokračovat i dál, jen se z království planet přesuneme do říše hvězd. 

Za oranžovou září

Jako první se rozhodně nabízí stálice Aldebaran z Býka, která je svým odstínem pověstná. O kousek níž k obzoru září i naoranžovělá Betelgeuze z Orionu. Pokud se však chcete dobrat ještě sytějšího odstínu, musíte se spustit až k horizontu: Tak se do vašeho zorného pole dostane malé souhvězdí Zajíce, který je na obloze v úprku, protože má v patách Orionova loveckého Velkého psa… V tomto pojetí zdobí hvězdné nebe minimálně od starověku a zmiňuje ho například i soupis 48 souhvězdí Klaudia Ptolemaia z 2. století.

Z našich zeměpisných šířek máme na Zajíce nejlepší výhled právě na začátku roku. I tak se ovšem nachází vždy v blízkosti obzoru, což jeho pozorování poněkud komplikuje. Pokud jde o zmíněné hvězdy s nápadně oranžovým zabarvením, je třeba v jeho případě zamířit do oblasti hlavy. Nejdříve vyhledejte Mí Leporis, s 3,3 mag snadno viditelnou pouhýma očima, a následně stálice páté velikosti 60 a 64 Eridani v sousedním souhvězdí Eridanu. Na nebi vytyčují trojúhelník a do jeho středu se vydejte s dalekohledem: Váš cíl je totiž poměrně slabý, a sice hvězdička desáté velikosti R Leporis. 

Karmínově červená hvězda R Leporis připomíná kapku krve na černočerném pozadí oblohy. (ilustrace: Stellarium)

Trefa do rudého

Že jste se trefili, vám napoví její sytě rudý odstín. Uhranul i Johna Russella Hinda, díky němuž vešla netradiční barva R Leporis ve známost. Do daných míst oblohy přivedlo britského astronoma pozorování komety v říjnu 1845. Mnohem víc než vlasatice ho však zaujala právě R Leporis, která se mu jevila jako karmínově červená. V dopise příteli dokonce použil básnický obrat, že se podobá kapce krve na černočerném pozadí oblohy, a údajně šlo o nejčervenější stálici, jakou do té doby spatřil (viz Uhlíkové hvězdy).

Dodejme, že se jedná také o hvězdu proměnnou, jejíž jasnost kolísá s periodou přibližně 430 dní v rozsahu asi 7–10 mag. V extrémních případech může ovšem zjasnit až na 5,5 mag, stejně jako zeslábnout takřka na 12 mag. K poslednímu minimu dospěla loni na podzim a nyní opět zjasňuje, přičemž aktuálně má asi 8–9 mag. Je tedy stále velmi slabá, což ovšem v daném případě znamená výhodu: Temně rudý nádech totiž vynikne tím víc, čím menšího jasu stálice dosahuje.

Hvězdné slechy

Nebeský zajíc má za ušima, jak dokládá i další dvojice objektů: Kappa Leporis v oblasti jeho západního slechu je sice coby hvězda páté velikosti vidět pouhýma očima, přesto si vezměte na pomoc dalekohled. Jeho prostřednictvím totiž zjistíte, že jde o velmi těsnou dvojhvězdu. Jelikož však její složky dělí na obloze pouze 2,2″, a navíc mají velmi rozdílné jasnosti 4,4 a 6,8 mag, žádá si jejich rozlišení přístroj s objektivem o průměru alespoň 10 cm, klidný vzduch a zvětšení zhruba 150–200×.

Planetární mlhovina IC 418 proslula zejména díky ikonickému snímku, který pořídil Hubbleův dalekohled v roce 1999. A jelikož vypadá, jako by vznikla pomocí stejnojmenné pomůcky pro kreslení pravidelných geometrických obrazců, získala přezdívku Spirograf. Hledíme na ni ze vzdálenosti 3 600 světelných let, přičemž její skutečný průměr dosahuje asi 0,3 světelného roku. (foto: NASA/ESA, Hubble, CC BY 4.0)

Za uchem na východě se pak skrývá slavná planetární mlhovina IC 418, k níž nejsnáz doputujete díky stálicím Lambda a Ný Leporis. Pokud si z jejich spojnice uděláte základnu rovnoramenného trojúhelníku, bude se mlhovina nacházet v jeho vrcholu, asi 2° směrem na východ. S jasností 9,3 mag není nijak nápadná, ale coby okrouhlou mlhavou skvrnku ji spolehlivě ukáže už přístroj s objektivem o průměru 10 cm. Ještě větší dalekohledy, jejichž objektiv měří 15 cm a více, vám nabídnou i její centrální hvězdu a při malých zvětšeních 20–30× rovněž jemný narůžovělý odstín. Ten se s rostoucím zvětšením vytrácí a IC 418 víceméně zešedne. Současně ovšem vystoupí její charakteristická prstencová struktura s potemnělým středem.

Východy a západy Slunce

V první polovině měsíce se Slunce nachází ve znamení Kozoroha, 20. ledna v 9:29 SEČ vstupuje Slunce do znamení Vodnáře.

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – viditelný ve druhé půlce ledna za svítání nízko nad jihovýchodem
• Venuše – viditelná večer nízko nad jihozápadem až západem
• Mars – viditelný téměř po celou noc kromě rána
• Jupiter – viditelný večer nad jihozápadem
• Saturn – viditelný pouze na počátku ledna večer nízko nad jihozápadem
• Uran – v lednu viditelný téměř po celou noc kromě rána
• Neptun – viditelný večer nad jihozápadem

Zajímavé úkazy v lednu 2023

• 1. ledna – setkání Uranu a dorůstajícího Měsíce na noční obloze; nejblíž si budou o půlnoci (asi 0,3°), Uran pozorovatelný pouze v dalekohledu
• 3. ledna – setkání Marsu a Měsíce na večerním nebi (cca 1°), nedaleko pozorovatelný také Aldebaran a Plejády z Býka
• 4. ledna – Země nejblíž Slunci v roce 2023, ve vzdálenosti 147,1 milionu kilometrů
• 4. ledna – v noci nastává maximum meteorického roje Kvadrantid
• 6. a 7. ledna – úplňkový Měsíc poblíž Polluxe z Blíženců na noční obloze
• 10. ledna – Měsíc poblíž Regula ze Lva na nočním nebi 
• 15. ledna – ubývající Měsíc poblíž Spicy z Panny ve druhé polovině noci
• 18. ledna – měsíční srpek poblíž Antara ze Štíra na ranní obloze
• 22. ledna – setkání Venuše a Saturnu na večerním nebi (0,5°)
• 23. ledna – seskupení Venuše, Saturnu a velmi úzkého měsíčního srpku na večerní obloze, na ploše o průměru asi 5°
• 25. a 26. ledna – setkání Jupitera a dorůstajícího Měsíce na večerním nebi (zhruba 7°)
• 30. ledna – Merkur v největší západní elongaci, přibližně 25° od Slunce
• 30. až 31. ledna – seskupení dorůstajícího Měsíce, Marsu a Aldebaranu i Plejád z Býka na noční obloze, na ploše o průměru okolo 14°; Měsíc pozorovatelný blízko u Marsu (cca 2°) v brzkých ranních hodinách 31. ledna těsně nad severozápadem

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském čase (SEČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Seriál pozorování oblohy vzniká ve spolupráci s Hvězdárnou a planetáriem Brno

Německé ozbrojené síly měly pro rok 1942 vytyčeno několik hlavních strategických cílů, mezi nimiž bylo i překročení Kavkazu a dosažení ropných polí v oblasti Baku, stejně jako černomořských přístavů. Wehrmacht měl k dispozici výborně vycvičené horské divize, z nichž 1. a 4. měly zdolat horský masiv a dobýt Suchumi na černomořském východním pobřeží. Přes hory vedla stará vojenská silnice procházející Kluchorským průsmykem s nadmořskou výškou 2 781 m n. m., budoucím cílem 1. horské divize.

Sovětští velitelé nebrali v úvahu možnost německého postupu tímto směrem, a tak oblast bránily jen dva horské prapory s podporou několika rot pěchoty a dělostřelectva. Sovětské horské jednotky nebyly tak dobře vycvičeny a vybaveny jako němečtí gebirgsjägeři, ale v polovině srpna panovalo příznivé počasí a tyto rozdíly nehrály zásadní roli. 

Nečekaný manévr

Sovětští vojáci využili krátké doby před příchodem německých sil k vybudování obranných postavení z kamenných zídek, protože v horách se nešlo zakopat, a pokryli jedinou přístupovou cestu k průsmyku palebnými vějíři kulometů. Obě strany věděly, že již v září začíná na Kavkaze sněžit, což znemožní německý postup, a proto sovětským silám stačilo udržet obranu jen pár týdnů, než se Wehrmacht bude muset stáhnout.

Německé předsunuté jednotky provedly průzkum bojem, ale zjistily, že čelním útokem sovětská postavení neprorazí. Velení proto dočasně zastavilo postup a připravilo obchvatný manévr, plně využívající horský výcvik svých vojáků. Sovětští obránci s možností obejití svých postavení nepočítali a neměli ani obsazené okolní výšiny pozorovateli a bočním krytím – terén byl opravdu vhodný spíše pro kamzíky než pro těžce naložené vojáky.

Německý průzkum ohledal přístupové cesty, protože velitelé neměli k dispozici podrobné mapy, a na základě těchto poznatků sestavili časový plán operace. Jednotky vyčleněné k obchvatu s sebou nesly pouze zbraně a munici, protože terén byl neschůdný i pro muly. Důležitou roli mělo sehrát horské dělostřelectvo se svými 75mm houfnicemi, jejichž dostřel bez problémů pokrýval celou oblast útoku. Palba v horách vyžaduje speciální výcvik a také výpočty musí být upravovány podle nadmořské výšky a teploty vzduchu, s čímž ale velitelé počítali.

Sovětské fiasko

Nejdříve vyrazily obchvatné oddíly, které postupovaly po odvrácených svazích okolních hor tak, aby je sovětští obránci nemohli zpozorovat. Jakmile dosáhly výchozích postavení, provedly zbylé německé síly klamný čelní útok, jehož cílem bylo vázat pozornost rudoarmějců a zároveň neriskovat zbytečné ztráty – proto se německý postup brzy zastavil.

Sovětští velitelé i nadále nevěnovali pozornost svým bokům, takže když udeřily německé oddíly z týlu a z čerstvě obsazených výšin, byli naprosto zaskočeni. Do boje se zapojilo také německé dělostřelectvo, jehož palbu řídili předsunutí pozorovatelé se zničující přesností. Obránci se dostali do obklíčení a byli postupně likvidováni křížovou palbou, protože Němci obnovili i čelní útoky. Vyčerpávající boje probíhaly po celý 17. srpen, ale nakonec byl průsmyk obsazen a německé síly čekal již jen sestup z hor do přímořských nížin. Nebylo chybou vojáků horských divizí, že černomořského pobřeží Němci nikdy nedosáhli.