Zambijská rezervace Chimfunshi patří k největším útočištím šimpanzů na této planetě a britští a němečtí vědci tu studují život těchto podivuhodných lidoopů v bezmála přirozených podmínkách. Tamější šimpanzi žijí ve volné přírodě, kde je nic neomezuje. Za léta výzkumu si ale už zvykli na přítomnost lidí a účast v nejrůznějších experimentech jim zjevně nedělá problémy. 

Sobec Bobby

Manon Schweinfurthová působící na University of St. Andrews postavila šimpanzí tlupu před zajímavou výzvu: Stisknutím knoflíku mohli lidoopi otevřít kohoutek s ovocnou šťávou. Zádrhel spočíval v tom, že knoflík a kohoutek byly od sebe vzdálené tři metry. Šimpanz tedy nemohl tisknout knoflík a zároveň si pochutnávat na šťávě. Byl odkázán na cizí pomoc. Jak se asi rozvine spolupráce mezi různými členy tlupy? A jaké formy nabere? Bude každý pomáhat každému? Vzniknou „tandemy“, jejichž spolupráce bude založena na taktice „každý chvilku tahá pilku“? Samec Bobby rozmetal všechny vědecké hypotézy napadrť chováním, které nikdo neočekával. 

Bobby vůbec neuvažoval o tom, že by druhým pomáhal k sladké odměně a těžil pak z oplácené pomoci. Vyhlédl si tři mladší samce a z těch si udělal „sluhy“. Nutil je, aby mačkali knoflík a pouštěli pro něj šťávu z kohoutku. Bobby sám ale pro tyto samce nikdy knoflík nestiskl. A nepomáhal ani jiným členům tlupy.

Tyranie i manipulace

Šimpanzí machiavelista využíval hned několik různých strategií. Někdy mladého samce jednoduše chytil za ruku a ke knoflíku ho dovlekl. Mladý samec neměl na vybranou a mnohem silnějšímu Bobbymu se ani nepokoušel vzpírat. Někdy ale Bobby jen postrčil samce směrem ke knoflíku a sám zamířil ke kohoutku. Byla to jasná výzva, ale samec nemusel Bobbyho kategorické „přání“ vyslyšet. V některých případech skutečně zneužívaní šimpanzi zamířili jinam než ke knoflíku. Jenže pak po nich Bobby bleskově vystartoval a násilím je donutil splnit příkaz. 

Své manipulátorské schopnosti demonstroval Bobby v případech, kdy neměl své sluhy k dispozici. Pak se prohnaný lidoop uchýlil k přetvářce a začal si hrát „na hodného“. Prosil ostatní členy tlupy o spolupráci. Vydával typické prosebné frkavé zvuky a natahoval k takto k „osloveným“ šimpanzům ruku. A uspěl. Celkem se Bobby dostal k ovocné šťávě víc než stokrát. Sám ale k sladké pochoutce nepomohl nikomu. 

Cena za hru

Bobby využíval ostatní členy tlupy jako „sociální nástroj“. Nebyli pro něj ničím jiným než prostředkem k naplnění jeho tužeb. Manon Schweinfurthová se pozastavovala především nad tím, že se zneužívaní mladí samci zjevně nesnažili Bobbymu vyhýbat.

„Mohli se mu celkem snadno schovat,“ konstatuje Schweinfurthová. „Mohli také hledat zastání u dalších dospělých členů tlupy, což v jiných situacích celkem běžně dělali. Tak proč nechali Bobbyho, aby je takhle zneužíval? Vysvětlení je možná překvapivé: Bobby si s těmito mladými samci poměrně hodně hrál, což zejména mladí jedinci oceňují. Samci zřejmě nahlíželi na zneužívání jako na cenu, kterou platí za radost ze hry.“ 

Machiavelistické strategie, kterými jsou jedni nuceni k aktivitám, jež nejsou v jejich vlastním zájmu, a druzí z těchto aktivit těží, byly dlouho považovány za doménu člověka Homo sapiens. „Je opravdu nezvyklé pozorovat zvíře, které opakovaně zneužívá druhé, aby dosáhlo prospěchu,“ říká k tomu Manon Schweinfurthová. „Takové chování známe dobře u člověka, ale netušili jsme, že jsou ho schopna i zvířata. Opakované zneužívání vyžaduje, aby zvíře využilo poměrně složité strategie, jejichž prostřednictvím zabrání, aby se mu zneužívaní začali vyhýbat. To je schopnost, kterou jsme v lidské společnosti zvyklí vídat například v politice.“

Výjimka z pravidla?

Někteří vědci došli k přesvědčení, že machiavelistické chování pomohlo našim pravěkým předkům na výsluní evoluce. Tlupy byly svými vychytralými vůdci donuceny k vyšším výkonům a vyhrávaly v konkurenčním boji s „nemachiavelistickými“ skupinami. 

Zištné, manipulativní jednání je dnes spojováno se jménem italského renesančního diplomata a spisovatele Niccola Machiavelliho. Ten ve svém díle Vladař doporučoval panovníkům, aby se drželi zásady „účel světí prostředky“. Jakákoli strategie, včetně lži, podvodu, zrady a dalšího cynického pohrdání morálkou, je ospravedlnitelná, pokud vládci pomůže, aby se udržel u moci. Jak ale dokazuje výzkum týmu Manon Schweinfurthové publikovaný ve vědeckém časopise Journal of Comparative Psychology, strategie založené na manipulaci mají evolučně mnohem hlubší kořeny a sahají až k živočišným předchůdcům moderního člověka. 

Namístě je ale i notná dávka opatrnosti. Bobby byl jediný člen šimpanzí tlupy, který machiavelisticky zneužíval ostatní šimpanze. Je možné, že jde o zcela výjimečné chování. Třeba je Bobby na šimpanzí poměry výjimečně inteligentní. Nelze vyloučit ani to, že se jako mládě dostal do těsnějšího kontaktu s lidmi a ti jeho způsob uvažování ovlivnili způsobem, jakého nejsou šimpanzi za normálních okolností schopni. Na Bobbyho bychom pak mohli nahlížet jako na výjimku potvrzující pravidlo, že šimpanzům je machiavelistické zneužívání druhých cizí.

Spam ve smyslu nevyžádaných nabídek v poště známe všichni. Fanouškům anglofonní kultury bude známý také druhý význam slova, které se původně zrodilo jako obchodní název. Pod označením Spam se totiž už od roku 1937 prodávají masové konzervy vyráběné americkou firmou Hormel. Dnes již zobecnělý výraz vznikl kontrakcí fráze „spiced ham“, v překladu „kořeněná šunka“. Ale jak souvisí vepřové v konzervě s nevyžádanou poštou?

TIP: Jazykovědma prozrazuje: Kde se v češtině vzal „hnus fialovej“

Za volnou asociaci může humoristický skeč skupiny Monty Python, odehrávající se v bistru, které nabízí pouze jídla s větším či menším obsahem spamu – spam s vejci; spam s vejci a se slaninou; spam s vejci, spamem, spamem, slaninou a spamem… Zatímco noví hosté se menu podivují, okolo hodující Vikingové je neustále přerušují sborovým skandováním „Spam, Spam“. A tak se označení přeneslo na podobně obtěžující sdělení, jež nacházíme ve svých e-mailových schránkách...

Zákoutí jazyka objevuje Markéta Gregorová twitter.com/jazykovedma.

Severním Pacifikem se prohnala obří „vlna duchů“: Šlo o nejextrémnější vlnu svého druhu

Severním Pacifikem se prohnala obří vlna. Měřila přes 17 metrů a podle vědců šlo o událost, která se objeví zhruba jednou za 1 300 let…

Odborníci z NASA varují: Podmořský „Žraločí vulkán“ začíná soptit

Podmořský vulkán Kavachi v Šalamounových ostrovech zesílil svou aktivitu. Podle odborníků lze v dohledné době očekávat mohutnou sopečnou erupci… 

Světadíly míří ke gigantické srážce: Kdy vznikne nový superkontinent?

Na první pohled nehybné kontinenty se ve skutečnosti přesouvají po povrchu Země a pozvolna se chystají spojit do jednoho supersvětadílu. Jak bude vypadat? Kdy ke sjednocení dojde? A co bude nové uspořádání znamenat pro člověka?

Vědci zjistili, která část ženského mozku reaguje na stimulaci klitorisu

Vědci na základě studie zjistili, která konkrétní oblast mozku se aktivuje při stimulaci klitorisu, a že tato oblast je větší u žen, které mají častější pohlavní styk…

Extrémní sucho odkrylo na břehu řeky Tigris dávné město doby bronzové

Značný pokles hladiny Tigridu zpřístupnil pro archeology město království Mitanni, které téměř před půlstoletím zatopila voda Mosulské přehrady…

Povoláním Viking: Analýza DNA ukázala pravou tvář severských bojovníků

Nejrozsáhlejší analýza DNA získané ze stovek hrobů zbořila představu Vikinga jako „typického seveřana“. Vikingský způsob života si totiž osvojili lidé z nejrůznějších koutů tehdejšího světa…

Podmořští archeologové objevili ztracenou hlavu Hérakla z Antikythéry

Legendární vrak, který ukrýval „mechanismus z Antikythéry“, vydal další cenný artefakt – hlavu sochy, která byla vylovena z vraku před více než stoletím… 

Pravidelné darování krve a krevní plazmy přináší dárcům nečekaný benefit

Dobrovolné darování krve a krevní plazmy je nepochybně obdivuhodný počin. Podle čerstvého výzkumu australských vědců navíc prospívá zdraví dárců… 

Rohaté přilby Vikingů nejspíš pocházejí z úplně jiné doby a jiné civilizace

Jedním z častých atributů dávných vikinských bojovníků jsou přilby opatřené rohy. Náhodný objev organické hmoty na jedné takové přilbě ale ukazuje, že bojovní Vikingové ve skutečnosti nic takového nepoužívali…

Vědci objevili ve vzorcích čajů DNA více než tisíce druhů členovců

V čajích a dalších podobných výrobcích je spousta „genetických duchů“ v podobě cizorodé DNA. Nejvíce jí vědci objevili v zeleném čaji…

Již od časů Galilei Galileiho víme, že se v atmosféře Jupiteru střídají světlé a červenohnědé pásy, které jsou rovnoběžné s jeho rovníkem. První poměrně primitivní meziplanetární sondy Pioneer 10 a 11 navíc ukázaly, že teplota v těchto pruzích se výrazně liší – světlé pruhy jsou chladnější než jejich tmavé protějšky. Příčiny takového uspořádání ale do dnešních dnů neznáme.

Planetární vědec Glenn Orton z Laboratoří tryskového pohonu (JPL) NASA se rozhodl zjistit o tomto zajímavém fenoménu víc. Se svým výzkumem začal Orton již před 40 lety a stále v něm pokračuje. Ostatně není to až takové překvapení – jeden rok na Jupiteru trvá téměř 12 let a změny v jeho atmosféře jsou tak velmi pomalé. Nyní se zdá, že na alespoň část otázek, týkajících se atmosféry plynného obra, vědci nalezli odpovědi – průběžné výsledky Ortonova týmu nedávno uveřejnil prestižní časopis Nature Astronomy.

Záhadné změny teploty

Výzkum Ortonova týmu stojí na působivém souboru dat, které během uplynulých desítek let shromáždila šestice sond a několik pozemních teleskopů. Ukázalo se, že teploty v pruzích atmosféry Jupiteru se v průběhu času mění, stoupají a zase klesají, a to mnohem více, než jsme si doposud mysleli. Ba co víc – změny v teplotách se v některých případech projevují v nesousedících regionech a vypadá to, jako by byly tyto oblasti propojené. Do jisté míry by se to dalo přirovnat k ročním obdobím na Zemi, kde zvýšení teploty na severní polokouli, vede k jejímu poklesu na polokouli jižní. Zvláště patrné jsou tyto změny v oblastech 16°, 22° a 30° od Jupiterova rovníku.

Na Jupiteru by ale žádný systém ročních období fungovat neměl. Na rozdíl od Země je Jupiterova oběžná dráha vysoce kruhová a náklon jeho rotační osy (3°) je v porovnání s naší planetou (23°) velmi malý. Míra slunečního záření, které Jupiter během svého roku dostává, se tak téměř nemění.

Vědci dokonce dokázali popsat tři pravidelné cykly – čtyřletý, 7 až 9letý a 10 až 14letý, ve kterých k teplotním změnám dochází. Právě tyto cykly představují pro vědce největší záhadu. Nejdelší cyklus by podle nich mohl nějakým způsobem souviset s Jupiterovou oběžnou drahou, neboť se blíží k jeho roční periodě, co stojí za kratšími cykly, ale není vůbec jasné. 

TIP: Astronomové na Jupiteru detekovali gigantickou „vlnu horka“ s teplotou 700 °C

„Dokázali jsme odtajnit jednu část hádanky – v Jupiterově atmosféře skutečně probíhají přírodní cykly. Abychom pochopili, co tyto vzorce řídí, budeme muset další výzkum zaměřit na oblasti nacházející se nad i pod oblačnými vrstvami Jupiteru,“ shrnuje zjištění Ortonova týmu spoluautor studie Leigh Fletcher z Univerzity v Leicesteru.

V okolí Lososové řeky v americkém Idahu se nacházejí archeologické lokality s velmi starými nálezy. Pocházejí z dob, kdy na americké kontinenty dorazili první lidé. Jednou z těchto lokalit je i Coopers Ferry, kde archeologové v objevili hroty, dalece nejstarší nalezené na amerických kontinentech.

Loren Davis z Oregonské státní univerzity a jeho spolupracovníci nedávno v odborném časopise Science Advances představili soubor hrotů, jejichž stáří určili na 15 800 let. Hroty jsou stále ostré jako břitva, a jak je patrné na zveřejněných snímcích, jsou i velmi pěkné.

Hroty rekordního stáří

V tuto chvíli jde o nejstarší známé hroty objevené na amerických kontinentech. Dosavadní rekord, který pochází shodou okolností rovněž z lokality Coopers Ferry, překonávají o 2 300 let. Současně jsou o 3 000 let starší než nejstarší známé hroty kultury Clovis z Nového Mexika, která byla ještě nedávno považovaná za nejstarší na amerických kontinentech.

Hroty z Coopers Ferry byly nalezeny v letech 2012 až 2017. Teprve nyní byly spolehlivě datovány. Většina z nich je vyrobena z kryptokrystalických silikátů a dva hroty jsou z jemnozrnné vyvřeliny. Dávní tvůrci hrotů získali obě tyto horniny v blízkosti místa jejich nálezu.

TIP: Tání ledu v Norsku odkrylo rozsáhlý soubor tisíce let starých šípů

Vzhledem ke tvaru a velikosti hrotů se badatelé domnívají, že byly určené pro menší šipky, nikoliv pro klasické šípy, natož oštěpy. Rozhodně to podle vědců ale neznamená, že by byly určené k lovu malé kořisti. „Šipky s malými hroty mohou proniknout hlouběji do těla kořisti a způsobit devastující zranění,“ vysvětluje Davis. „S takovými šipkami je možné úspěšně lovit zvířata všech velikostí.“

Česká knížata v první polovině 9. století nevyznávala křesťanství, jako tomu bylo v případě moravských vládců a nadále se klaněla pohanským modlám. Nová víra pronikala do našich končin jen velmi pozvolna. Fuldské anály uvádějí, že 13. ledna 845 dorazilo do Řezna 14 českých knížat, aby přijalo křesťanské náboženství. Doposud se však nenašly žádné stopy po odezvě toho činu. Pokřtění předáci by pro potřeby své nové víry měli stavět kostely. Avšak archeologové žádné pozůstatky po kostelech z prvních dvou třetin 9. století neznají. 

Krátká epizoda

Podle historika Dušana Třeštíka se ze strany českých elit jednalo čistě o politický tah. Přijetí křtu mělo zabránit očekávané válce s východofranským králem Ludvíkem II. Němcem (vládl 843–876) a upevnit mírové vztahy s jeho říší. Když však Ludvík v srpnu 846 vytáhl proti Moravanům, postavili se Čechové se vší rozhodností znovu proti němu a východofranské vojsko zaplatilo za násilný přechod přes české území velmi těžkými ztrátami. O křesťanství tak nemohla již být ani řeč a přijetí křtu tak zůstalo pouhou 19měsíční epizodou, která vedla jen k utvrzení odporu proti nové víře.

První skutečný krok ke christianizaci českých zemí tak učinil až kníže Bořivoj. Fuldské anály k roku 872 o něm hovoří jako o jednom z mnoha knížat Čechů. V průběhu 70. let se však jeho postavení změnilo. Přemyslovec se patrně opíral o úzkou spolupráci s moravským knížetem Svatoplukem (vládl 871–894), která mohla být podle některých indicií podpořena i příbuzenskou vazbou. Bořivoj tak dokázal během několika málo let výrazně upevnit svou pozici a v době přijetí křesťanské víry již vystupoval jako český panovník nebo jako ten, kdo si podobný titul alespoň nárokuje. 

Proč jíš na zemi?

Kristiánova legenda spolu s cyrilometodějskými legendami českého původu popisují křest Přemyslovce následovně: „… až nakonec vláda nad tou zemí (Čechy)připadla jednomu z rodu těchto knížat Bořivojovi… Navštívil tento jednoho času v nějaké záležitosti své a svého lidu sobě svěřeného svého knížete nebo krále Svatopluka na Moravě a byl od něho laskavě přijat a pozván společně s ostatními na hostinu. Ale nebylo mu dovoleno usednouti mezi křesťany, nýbrž byl vyzván, aby se posadil po způsobu pohanů na podlahu. A tu prý řekl biskup Metoděj, jemuž bylo líto jeho ponížení: „Jaká běda, ty muž tak vynikající, a nestydíš se, žeš vyhoštěn ze sedadel knížecích, ačkoliv sám také vévodskou moc a hodnost máš, ale raději chceš pro hanebnou modloslužbu s pasáky sviní na zemi seděti?“

Bořivoj pak řekl: „V jaké nebezpečí bych se vydal pro tuto věc, nebo co dobrého mi přinese náboženství křesťanské?“ Metoděj mu odpověděl: „Staneš se pánem pánů svých a všichni nepřátelé tvoji budou podrobeni a potomstvo tvé každodenně vzrůstati bude jako převeliká řeka, do níž se vlévají proudy rozličných potoků…“

Po poučení o víře se kníže s celou družinou vrhl biskupovi k nohám a snažně jej prosil, aby mohl bez prodlení přijmout křest. „Druhého dne poučil vévodu i s třiceti dvořany, kteří s ním přišli, o základech víry… obrodil je přeposvátným pramenem křtu. A když ho ve víře Kristově plně vzdělal, dovolil mu, obohativ ho mnohými dary, aby se vrátil domů a dal mu s sebou kněze ctihodného života jménem Kaicha.“

Riskantní krok

Historka o knížeti vykázaném od stolu mezi pasáky sviní však není příliš uvěřitelná. O svém křtu Bořivoj nerozhodl sám a nedal se ani přesvědčit Metodějem o jeho výhodách. Rozhodl o něm Svatopluk, který k sobě připoutal Přemyslovcem zvláštním svazkem věrnosti. Přijetí křesťanství jako prostředek uzavření spojenectví patřil v 9. století k velmi rozšířené politické praxi, a to jak v západní francké říši, tak ve východní Byzanci. 

Bořivoj se jistě neodhodlal ke křtu proto, aby nemusel při návštěvách moravského panovníka sedět na zemi, ale proto, aby s ním mohl jednat v zásadě na stejné úrovni, ovšem se zachováním vztahu nadřazenosti a podřízenosti. Ještě nevyhnutelněji platit tento požadavek, pokud chtěl kníže vystupovat jako suverénní reprezentant své země vůči východofranským panovníkům. V tomto ohledu tedy Kristiánova legenda odpovídá skutečnosti. 

Přemyslovec přijetím křtu tak dosáhl zpevnění vlastního postavení, zatímco Svatopluk získal v českých končinách partnera, který dokázal zajistit správu země v jeho prospěch. Jednalo se o snazší řešení, než usilovat o přímou vládu v Čechách, ta předpokládala cestu mnohem náročnější a to jak administrativně, tak po stránce lidských zdrojů. 

Po návratu do vlasti si pokřtěný kníže počínal obezřetně. První kostel, zasvěcený svatému Klimentu, nepostavil v Praze, ale na Levém Hradci u Prahy a usadil tam kněze Kaicha, kterého s ním poslal Metoděj. Volba místa pro první kostel a skutečnost, že s Bořivojem byl do Čech vyslán pouze jeden církevní hodnostář, naznačuje, že Přemyslovec považoval přijetí křtu za dosti riskantní krok. Necítil se dostatečně silný, aby vyvolal rozhodující konfrontaci, při které by spojil christianizaci země s prosazováním silnějších monarchistických struktur raně středověkého státu.

Tento fakt si dobře uvědomovali také čeští předáci. Nehodlali čekat, až si Bořivoj vytvoří zázemí k dalšímu kroku, kterým by dál omezoval jejich vliv a vyvolali povstání, protože kníže „… opouští otcovské mravy a přijímá nový a neslýchaný křesťanský zákon svatosti.“

Meče pod plášti

Přemyslovcovi se nepodařilo vzpouru potlačit a musel se uchýlit na Moravu pod ochranu Svatopluka. V Čechách mezi tím vítězné povstání postavilo do čela země nového knížete, jakéhosi Strojmíra, který žil v té době jako vyhnanec v Bavorsku. Strojimír pocházel pravděpodobně z rodu Přemyslovců a mohl tak uplatnit legitimní nárok na postavení českého panovníka. On nebo jeho otec byl pravděpodobně poražen v některém z nástupnických sporů a odešel do vyhnanství. Podle legend tam prý nově dosazený vladař pobýval tak dlouho, že zapomněl mluvit svou rodnou řečí. To vzbudilo nespokojenost těch, kteří jej povolali na knížecí stolec, neboť se s novým panovníkem nedokázali domluvit.

Bořivojově straně se tak podařilo díky nespokojenosti se Strojmírovou vládou vyvolat novou konfrontaci a Čechy se ocitly na pokraji občanské války. Znepřátelené frakce se ve vypjaté situaci rozhodly vyjednávat. Dohodly se, že vyjdou z Prahy a sejdou se na poli sněmovním, tam mělo zasednout shromáždění, které by volbou rozhodlo, zda bude vládnout ten či onen kníže.

Během tohoto jednání musel ovšem panovat mír a jeho účastníci nesměli být ozbrojeni. Strojmírovi straníci však hodlali příměří porušit a tajně přišli s ukrytými zbraněmi. Domluvili se, že jeden z nich zavolá Proměňme se a po těchto slovech vytáhnou zbraně a pobijí Bořivojovi stoupence. Ti se však o lsti včas dozvěděli a rovněž byli tajně ozbrojeni. Při zvolání smluveného hesla, tak obě strany tasili meče, přičemž Bořivojovi přívrženci dokázali využít momentu překvapení a zahnali nepřátele na útěk. Strojimír tak opět uprchl do ciziny a vyhnaný Přemyslovec byl povolán nazpět. Hned po svém příjezdu splnil slib, který dal, když ještě pobýval na Moravě, totiž že navrátí-li se do Čech, vystaví kostel ke cti Panny Marie. Tento kostel vznikl v Praze.

Bořivoj zemřel roku 889 či počátkem roku 890. Úmrtí teprve 36letého knížete přišlo zřejmě náhle a neočekávaně, protože Svatopluk neměl připraveného nástupce, který by převzal Přemyslovcovu roli představitele moravských zájmů a hegemonie v Čechách. Bořivojův nejstarší syn Spytihněv měl asi 13–14 let a na tak složitou politickou hru byl ještě příliš mlád. Moravskému vládci tedy nezbývalo nic jiného než usednout na knížecí stolec sám. Čechy se tak staly součástí Velké Moravy a její osudy se zdály být rozhodnuty.

TIP: Ve stínu mocných: Jaký byl vztah Čech k Velkomoravské a Francké říši?

Jenže Svatopluk zakrátko následoval Bořivoje na onen svět. Po jeho smrti roku 894 vypukla na Moravě vleklá nástupnická krize a nový český panovník Spytihněv (vládl 894–915) začal hledat podporu u východofranského krále Arnulfa Korutanského (vládl 887–899). K roku 895 je uváděn jako přední z českých knížat, která se v Řezně podrobila sousednímu vladaři. 

Ještě než se pustíme do pátrání po životě jinde ve vesmíru, můžete krátce shrnout, jak vznikl ten pozemský? 

Na naší planetě se první život objevil velmi záhy: Nepřímé důkazy o živých organismech nacházíme už v nejstarších horninách. Z doby před 3,8 miliardy let známe první mikrofosilie svědčící o tom, že již tehdy existoval mikrobiální život hojně a v podobné formě jako dnes. Z uvedeného by se mohlo zdát, že život vzniká poměrně snadno. A potom jsme tu my, lidé, coby inteligentní bytosti. Ačkoliv to tak nevypadá, evoluce člověka se odehrála poměrně rychle. 

Mohla by být Země svými podmínkami vhodnými pro život ojedinělá? 

To asi ne. Vesmír je skutečně obrovský, jenom v naší Galaxii máme asi tři sta miliard hvězd a minimálně stejný či vyšší počet planet. Víme, že je vesmír plný organických látek – stavebních kamenů života. Nacházejí se v meteoritech, kometách, na planetách i v mezihvězdném prostoru. Nic z toho pochopitelně nedokazuje, že by mimozemšťané museli být hned „za humny“, ale jde o důvod k mírnému optimismu.

Přesto dřív převládal názor, že je Sluneční soustava „mrtvá“ a že jedinou naději na nalezení života skýtají planety podobné Zemi kdesi u vzdálených hvězd... 

Výzkum vesmíru tehdy zasáhlo zklamání z toho, že se nepotvrdily různé romantické představy – že na Marsu budou Marťané a na Venuši džungle. Ikonickými snímky té doby se staly fotografie pustého a prázdného Měsíce. Přitom již začaly přicházet záběry ledových měsíců vnějších planet, které naznačovaly výskyt podpovrchových oceánů, tedy vody, a tím i možnost vzniku života.

Horkými adepty na mimozemský život se staly také exoplanety. Potvrzují to i výsledky nejnovějších výzkumů? 

Výzkum exoplanet v současné době nabírá na tempu. V posledních deseti letech jsme získali nové informace o planetách, které se velikostí a přijímaným slunečním zářením podobají Zemi. Bohužel o nich stále víme poměrně málo: Naprostou většinu exoplanet totiž detekujeme pouze nepřímo, což limituje množství informací, jež o nich můžeme získat. 

Než si tedy položíme otázku, kde bychom mohli živé formy mimo naši planetu hledat, jaké jsou vlastně hranice života? 

Země je doslova plná života, který je mnohem přizpůsobivější, než bychom si mohli myslet. Najdeme tu i organismy odolávající extrémním podmínkám, takzvané extrémofily. Dokážou existovat v teplotách nad bodem varu, ve výjimečně slaném prostředí, v roztocích kyselých i zásaditých nebo za extrémních tlaků – i vyšších než na dně Mariánského příkopu. Některé bakterie prosperují také v bezprostřední blízkosti jaderných reaktorů a snesou až desettisíckrát vyšší dávky radioaktivity než člověk. 

Můžeme vůbec život definovat tak, abychom obsáhli veškeré jeho projevy? 

NASA ve svém astrobiologickém výzkumu definuje život jako sebeudržující se systém schopný darwinovské evoluce. V ní se skrývá schopnost reprodukovat se a předávat dědičnou informaci. Pokud by život vytvářel pouze identické kopie, nevyvíjel by se. 

Jaké podmínky musejí být splněny, aby mohl život vzniknout? 

Život jako chemický systém by zřejmě musel existovat na bázi nějaké tekutiny coby rozpouštědla, v níž by docházelo k chemickým reakcím. Je těžko představitelné, že by obdobný proces mohl fungovat třeba v plynném či pevném skupenství. Další předpoklad tvoří přítomnost molekuly, jež by představovala nosič informace. Nám známé organismy využívají molekuly DNA a RNA, ale mohou existovat i jiné, které by mohly danému účelu sloužit. Některé se již podařilo i chemicky syntetizovat.

Dále musíme mít takzvané strukturální molekuly, jež tvoří tělo organismu, umožňují mu existovat a provádět jednotlivé životní děje. U nás zmíněnou schopnost zajišťují proteiny. A samozřejmě život potřebuje neustálý přísun stavebního materiálu a především energie – už jen na to, aby mohl existovat. Bez energie není možné celý systém organismu udržovat proti rozkladným silám a nebylo by bez ní možné ani rozmnožování. Právě energie umožnuje životu udržet vysokou organizovanost, a třeba ji v průběhu biologické evoluce dokonce zvyšovat. 

Pokud tedy budeme mimo­zemský život hledat, kde a jak daleko to bude?

Musíme si správně definovat, jaký mimozemský život chceme hledat: jestli jakýkoliv obecně, včetně toho mikroskopického, který může být i docela blízko, nebo nám půjde o inteligentní bytosti a civilizace. Ale jistě se shodneme, že z praktického hlediska nás budou zajímat místa, jež leží blízko a kde je šance na setkání alespoň hypoteticky reálná.

Jak vlastně v daném kontextu definovat pojem inteligence?

S její definicí je to ještě těžší než s definicí života. Nás astrobiology zajímají bytosti, které s námi dokážou navázat kontakt nebo k nám přiletět. Protože pokud se jedná o netechnické civilizace, nemáme se s nimi prostě jak setkat.

Skutečně by mohli mimozemšťané existovat?

Ano, je to vědecká možnost, mohli by existovat. Představa, že tam někde mohou být, je z výše uvedených předpokladů logická. Bohužel nás zatím nenavštívili, nemáme ani žádné zkamenělé talíře třeba z doby druhohor. Pokud tu tedy někdy byli, nezanechali žádné důkazy a ani s námi nenavázali kontakt.

Dá se očekávat, že by inteligentní mimozemské bytosti mohly být humanoidního typu? 

Občas se setkáváme s argumentem, že člověk představuje tu nejvhodnější bytost a nic lepšího evoluce vymyslet nemůže. Na druhou stranu vidíme, že jiné druhy k humanoidní podobě netíhnou. Sice mají třeba končetiny a oči, ale v úplně jiném počtu. Proto bychom mohli u mimozemšťanů očekávat i velmi exotický zjev. Inteligence totiž nepředpokládá nějakou vnější konkrétní fyzickou podobnost.

Na druhou stranu se evoluce někdy označuje jako konvergentní… 

Konvergentní evoluce znamená, že za podobných podmínek dojde vývoj často k podobným výsledkům. Což ovšem nemusí platit absolutně. Navíc se i zmíněné podmínky mohou značně různit. Život však omezují zákony fyziky, chemie a geometrie, které platí vlastně v celém vesmíru.

Takže by ve vesmíru nemohl žít třeba obří hmyz nebo členovci, jak je známe z některých sci-fi filmů? 

Obrovský hmyz či členovci, to asi nepůjde. Jejich velikost je dána mimo jiné principem stavby vnější kostry. Například nohy hmyzu nejsou svým charakterem určeny k nesení velké hmotnosti. Další problém by pak jistě představoval princip dýchání. Pozemský hmyz nemá krevní oběh: Kyslík získává vzdušnicemi, které jej sice vedou do těla, ale tam se pak rozvádí difuzí. Pokud by ovšem hmyz dosahoval velikosti slona, jenom s difuzí by si určitě nevystačil. Je zkrátka specialistou na malé rozměry.

V dávné minulosti byl přitom větší. Jak tehdy přežívaly například obří vážky? 

V prvohorách opravdu žily vážky o velikosti racka. Tehdy však bylo v ovzduší víc kyslíku, a tak se limit rozměrů hmyzu uvolnil. Existovaly rovněž dvoumetrové stonožky, což bylo ovšem zase dáno „stonožkovitým“ tvarem jejich těla. Pokud bychom se tedy ve vesmíru setkali s hmyzem o velikosti člověka, pak by to bylo na planetě s extrémně nízkou gravitací či hodně kyslíkatou atmosférou, nebo by tito živočichové museli používat nějaký sofistikovanější systém dýchání. Obří hmyz skutečně nepatří k tomu nejpravděpodobnějšímu.

Má tedy evoluce vůbec na výběr?

Určitě má. Dokonce i tam, kde ji svazují zákony fyziky a geometrie, se může projevit poměrně kreativně. Vezměme si třeba oko: Fyzikální princip je poměrně jasný – čočka soustřeďuje světelné paprsky, které dopadají na sítnici a vytvářejí tam obraz. Ale systém jeho zaostření se u různých organismů liší. U člověka čočku deformují svaly a změnou tvaru se posouvá její ohnisko, zatímco ryby čočku nedeformují, ale pohybují s ní zepředu a dozadu jako s lupou. A pavouci ji mají pevnou a hýbou pouze sítnicí.

Lze přesto předpovědět, jak by mohla mimozemská inteligentní techno­logická bytost vypadat? 

Mimozemšťané by pravděpodobně museli mít ruce nebo jejich obdobu a dále dobře vyvinuté smysly, aby mohli manipulovat se svým okolím, vnímat ho a používat nástroje. Museli by být komunikativní, tvořiví a společenští a starat se o svoje potomky, aby si dokázali předávat poznatky a zkušenosti. Radioteleskop nebo kosmickou loď by totiž bez čerpání ze zkušeností ostatních nikdo sám nepostavil. Určitě by hodně záleželo i na jejich biologické podstatě.

Proč je tedy nevidíme, když „tam venku“ asi mohou být? Spočívá příčina ve velkých vzdálenostech? 

Z technického hlediska víme, že cestovat na mezihvězdné vzdálenosti ve vesmíru není nemožné. Takže pokud by se jednalo o technologicky vyspělé civilizace, mohly by nás navštívit. I když mezihvězdné vzdálenosti jsou samozřejmě obrovské a my něco takového zatím ani zdaleka nedokážeme.

Existuje nějaký příměr z praxe, který by nám pomohl si takové vzdálenosti představit? 

V roce 2018 jsme v povodí Vltavy vytvořili planetární stezku v měřítku jedna ku milia­rdě. Na trase dlouhé třináct kilometrů lze tudíž putovat od makety Slunce až k maketě planetky Sedna. Kdybychom však chtěli takto dojít k nejbližší hvězdě, mohli bychom ji umístit na druhý břeh Vltavy – ale s tím, že bychom na cestě k ní museli obejít zeměkouli. O takový rozdíl se tedy jedná: mezi výletem na jedno odpoledne a cestou kolem světa.

Mohly by nám moderní technologie v kosmickém průmyslu dát určitou naději? 

I při rychlostech současných kosmických lodí by cesta trvala velmi dlouho. Voyager 2 by se svými sedmnácti kilometry za sekundu letěl k Proxima Centauri osmdesát tisíc let. Raketa, která by se průletem kolem Slunce urychlila na sto deset kilometrů za sekundu, by tam putovala dvanáct tisíc let. Navíc se hvězdy samy pohybují, a to rychleji než naše sondy. Kdyby k Proximě Centauri některá z raket dorazila, stálice by tam na ni už nečekala.

A pokud bychom dokázali vyrobit vesmírné plavidlo s technologií vyspělého jaderného štěpení?

Pak by ke zrychlení určitě došlo. Taková mise by trvala už jen stovky či desítky let – ale i tak by se jednalo o velmi náročnou cestu, a to z hlediska energie, času a také biologie člověka. Pokud by šlo o loď s posádkou, tedy nikoliv například s umělou inteligencí, musely by se zajistit životní funkce dvěma a více generacím mezihvězdných cestovatelů. Navíc i v případě využití vyspělých technologií přetrvá problém s množstvím paliva, které bude muset loď nést – odhadem by mělo srovnatelnou hmotnost s pyramidou v Gíze. 

Můžeme se domnívat, že by mezihvězdné cestování zvládly vyspělé mimozemské civilizace?

Je možné, že by mimozemšťané nemuseli sdílet naše biologická omezení a mohli by například žít déle než my. Nebo by mohlo jít o civilizace tak vyspělé, že by využívaly umělou inteligenci, pro kterou by prostor a čas tolik neznamenaly. Případní návštěv­níci by nás jistě technologicky vysoce převyšovali.

Připustíme-li možnost, že by mohli cestovat a kolonizovat planety, protože by se pohybovali nějakým procentem rychlosti světla a rozmnožovali se geometrickou řadou jako pozemšťané, mohli by naši Galaxii kolonizovat řádově za desítky či stovky milionů let. Žádný takový kolonizační pokus však zřejmě neproběhl, protože pokud by k němu došlo, pozemský život by asi ani nevznikl.

Nabízí se tedy otázka: Kde všichni jsou? Pokud bychom vyloučili mezihvězdné cestování, můžeme předpokládat, že by nás mimozemšťané kontaktovali jinak? 

Rozhodně by šlo o proveditelnější způsob. Ale abychom mohli uvažovat o nalezení cizích signálů, museli bychom se s mimozemšťany shodnout na volbě komunikačního média. Coby první prostředek se zvažovalo rádiové vysílání, ale nyní se jako vhodnější ukazují lasery. Světelný záblesk totiž umožňuje přenést víc informací za jednotku času a s menším množství energie. Další možnost by představovalo záření gama.

Pátrání po mimozemských civilizacích, označované jako CETI z anglického „communication with extraterrestrial intelligence“ nebo SETI alias „search for extraterrestrial intelligence“, probíhá už šedesát let. Podařilo se zachytit signály, které by na ně mohly poukazovat?

V šedesátých letech vznikly první obří radioteleskopy, které by byly schopné navázat rádiový kontakt i na mezihvězdné vzdálenosti. Velmi vážně se předpokládalo, že je spojení s mimozemšťany jen otázkou času. V roce 1967 se tímto způsobem podařilo objevit první pulzar a o dva roky později rovněž první kvazar. V roce 1977 zaznamenal teleskop Big Ear v Ohiu velmi silný signál, dokonce o mnoho řádů nad úrovní šumu, ale dodnes se neví, o co šlo. Ukázal se na frekvenci, na níž by mimozemšťané mohli vysílat, přicházel však z oblasti, kde se nevyskytují žádné blízké hvězdy. Uvažovalo se například o prolétajícím hvězdoletu či nějakém utajeném vojenském satelitu. V oblasti se tehdy nacházely i dvě komety, ale zda by mohly vygenerovat tak silný signál, to nevíme.

Hodně pozornosti vyvolal také údajný signál od Proximy Centauri z roku 2019, nicméně později se ukázalo, že šlo spíš o pozemské rušení. V současnosti nemáme žádný vesmírný program, který by neustále monitoroval celou oblohu. Šance najít nějaký mimozemský signál je tudíž malá.

Probíhá projekt SETI i dnes? 

NASA ho již nepodporuje, ale stále ještě probíhá jinde ve světě i v rámci nevládních organizací. Podařilo se již zachytit několik sporných signálů, ale bohužel žádný, který by se dal nepopiratelně připsat mimozemšťanům.

Bylo by možné pátrat i po vedlejších produktech extrémně vyspělých civilizací?

V rámci nadšení z šedesátých let byla sestavena i takzvaná Kardašovova škála. Vytvořil ji ruský badatel Nikolaj Kardašov, který vycházel z předpokladu, že lidská civilizace plynule zvyšuje spotřebu své energie. Civilizace prvního stupně, planetární, používá veškerou energii dostupnou na dané planetě. Lidstvo se podle této škály nachází teprve na hodnotě 0,7, takže naštěstí nevyužívá všechnu energii na Zemi, protože by to znamenalo naprostou destrukci pozemské přírody.

Civilizace druhého stupně, stelární, využívá energii odpovídající výkonu hvězdy a třetí stupeň koresponduje s energií celé galaxie. Takové civilizace by byly ve vesmíru nepřehlédnutelné a snáz detekovatelné i v galaktických měřítkách. Daly by se tak odhalit třeba na základě produkovaného odpadního tepla, pohonu hvězdoletů, megastruktur či hvězdného inženýrství. 

V současné době se v dané souvislosti hovořilo o Tabbyině hvězdě neboli KIC 8462852. Nepravidelným způsobem totiž pohasíná a zjasňuje, tudíž se uvažovalo, zda se na její oběžné dráze nebuduje nějaká megastruktura – třeba určená k získávání energie. O umělém původu se přemýšlelo i v souvislosti s rychlými rádiovými záblesky, které jsou velmi intenzivní, a mohly by tedy tvořit produkt vzdálených supercivilizací. Nic z toho se však zatím nepotvrdilo.

A mohli bychom se naopak pokusit kontaktovat mimozemšťany my?

Zmíněná představa je ještě starší než samotné rádio. V devatenáctém století vznikly v souvislosti s vírou v marsovské civilizace myšlenkové experimenty k upoutání jejich pozornosti. Naštěstí se nikdy nerealizovaly, protože šlo o dost děsivé nápady – třeba vykácet lesy na Sibiři do tvaru Pythagorovy věty nebo vylít petrolej na Saharu a zapálit ji.

V roce 1891 byla vyhlášena Guzmanova cena s finanční odměnou sto tisíc franků za navázání komunikace s mimozemšťany. Měla však kuriózní podmínku, že nesmí jít o Marťany, protože s jejich existencí se tehdy prostě počítalo. Ještě kurióznější bylo, že byla vyplacena: Obdržela ji posádka Apolla 11, která poprvé navázala kontakt mezi Zemí a Měsícem – ale na obou stranách byli lidé. 

Jak bychom tedy mohli a měli postupovat dnes? 

Důležitý je už výběr cílů: Buď můžeme vysílat do všech směrů, ale takový signál se rychle rozptýlí a splyne s šumem vesmíru. Nebo bychom mohli vysílat cíleně, ke konkrétním hvězdám do vzdálenosti přibližně sta až tisíce světelných let. Takové signály by dokázaly zachytit podobné přístroje, jaké máme my. Jde samozřejmě také o délku vysílání – ojedinělé krátké signály se snadno přehlédnou a obtížně se identifikují. 

V roce 1974 byla k potenciálním mimozemským civilizacím vyslána zpráva z radioteleskopu v Arecibu. Uspěla?

Její cíl představovala hvězdokupa M13 v souhvězdí Herkula, vzdálená od nás dvacet dva tisíc světelných let. Vědci se ve zprávě snažili vysvětlit čísla, chemické prvky, lidské postavy, schéma Sluneční soustavy a také schéma radioteleskopu, z nějž se vysílalo. M13 však bohužel představuje kulovou hvězdokupu a je sporné, zda v těchto stelárních uskupeních můžeme očekávat planety. Odpověď by navíc mohla přijít až za čtyřicet čtyři tisíc let.

Uskutečnily se i jiné podobné pokusy, které bychom mohli označit jako METI neboli „messaging to extraterrestrial intelligence“ – tedy právě „posílání zpráv mimozemským civilizacím“?

Aktivní vysílání METI probíhá od roku 1962, ale ve velmi malém pokrytí v čase i prostoru. Vysílala se například živá těreminová hudba, sekvence enzymu rubisco, zprávy ze sociálních sítí či vzkazy poskytnuté veřejností. Šance zastihnout mimozemšťany popsaným způsobem je však poměrně mizivá, pokusů se odehrálo jen málo a trvaly velmi krátce.

Pokud by v budoucnu ke kontaktu s inteligentními mimozemšťany skutečně došlo, jaké chování u nich předpokládáme?

Asi vás zajímá, jestli by uvažovali stejným způsobem jako my a zda bychom jim dokázali porozumět. Protože by se jednalo o tvory vzešlé z evoluce jako my, zřejmě by také nejčastěji mysleli na sebe, nebyli by to ďáblové ani svatí a ani bych nečekal, že půjde o nějaké moudré učitele, kteří vyřeší všechny naše problémy a nebudou za to nic chtít. Také proto bych při kontaktu s nimi doporučoval rozumnou dávku opatrnosti.

TIP: Pátrání po životě ve vesmíru: Proč mimozemšťané mlčí?

I když se v některých pramenech uvádí, že byl jedlý kaštan dovezený do Evropy z Malé Asie v 5. století našeho letopočtu, Francouzi by s tímto tvrzením určitě nesouhlasili. Jejich galské dědictví totiž říká něco jiného a opírá se o objevy fragmentů kaštanového dřeva pocházejících z prehistorických dob v Charente a v Cantalu. Francouzi se ve sporech o původu kaštanu opírají především o to, že se jeho plody používaly při magických rituálech. Ve Francii, Španělsku, Portugalsku a Itálii byly kaštany základní potravou celé populace. Zejména v horských oblastech, kde nerostou obiloviny, byly obzvlášť důležité v časech potravinového nedostatku. 

V 19. století se v toskánských horách po dobu šesti měsíců v roce konzumovaly prakticky pouze kaštany. V srdci francouzské Korsiky se zrodila skutečná civilizace kaštanu. I ve 20. století jedli Korsičané velké množství kaštanového chleba. Méně kvalitní kaštany se po­užívaly ke krmení hospodářských zvířat, což se výrazně projevilo na kvalitě a chuti jejich masa. Jedlé kaštany jsou oblíbené po celé Francii, lyonská odrůda Marron de Lyon dává velké plody, jež vynikají skvělými chuťovými vlastnostmi a jemnou, sladkou dužinou. Tuto odrůdu vyhledávají cukráři i kuchaři, plody se používají také pro kandování.

Velkými milovníky kaštanů jsou i Italové, v některých regionech je stále považují za součást lidových tradic. Třeba v italském Piemontu se kaštany jedly jako rituální jídlo v předvečer svátku Všech svatých. 

Jedlý kaštan by se neměl zaměňovat s kaštanem koňským. Poznáte jej tak, že má jiný obal slupky. Má dlouhé, hustě seskupené ostny, zatímco u koňského kaštanu jsou na obalu slupky malé, krátké ostny, mající mezi sebou větší mezery.

Použití v kuchyni

Jedlé kaštany se ve Francii používají do sladkých i slaných pokrmů. Můžete je najít v pečených i nepečených dezertech (truffles, dorty, pěny), jsou součástí slaných i sladkých koláčů, pyré, jedí se s různými druhy masa, hlavně drůbežím, jehněčím a zvěřinou. U drůbeže se používají jako nádivka, u zvěřiny jako příloha. Mohou se restovat se šalotkami a koprem, podávají se k rybám. Poměrně dobře si rozumějí s jídly obsahujícími slaninu. Připravuje se z nich i vegeta­riánská paštika s vínem. 

Klasická kaštanová nádivka na drůbež je velmi jednoduchá. Obsahuje pouze nasekané vařené kaštany, sůl, pepř, vejce, strouhanku a bylinky (petržel, šalvěj, tymián, rozmarýn). Krocana plněného touto nádivkou najdete na mnohých vánočních stolech po celé Francii. Kaštany můžete třeba naplnit vydlabané dýně. Nakrájená dužina se smíchá s houbami, jemně nasekanými kaštany, osmahne se na olivovém oleji, dochutí česnekem, bylinkami (třeba petrželkou) a muškátovým oříškem. Před naplněním můžete přidat strouhaný sýr a následně dýni zapéct v troubě předehřáté na 200 °C. 

Jestliže rádi zkoušíte alternativní mouky, určitě zkuste i tu kaštanovou. Je přirozeně bezlepková, je skvělou náhradou mouky pšeničné a lze z ní upéct chutný a výživný chléb. Hodí se také na přípravu palačinek nebo dortů. Poznáte ji podle typicky hnědé barvy, má jemnou, nasládlou chuť. K získání kilogramu kaštanové mouky potřebujete celkem čtyři kila plodů.

Při použití kaštanů v kuchyni je potřeba mít na paměti, že jsou navzdory svému pevnému vzhledu poměrně náchylnou surovinou na teplo a vlhko. Po odstranění slupky by se měly vždy dokonale usušit. Loupané kaštany vydrží v lednici po dobu jednoho týdne, jsou-li skladovány ve vzduchotěsném boxu. Na zimu se zamrazují. Pokud kupujete nebo sbíráte jedlé kaštany, dobře si je prohlédněte. Kaštan by měl být lesklý a v ruce těžký, neměla by se mu oddělovat kůra od dužiny. Dobře zkontrolujte, jestli není napadený plísní.

Pro zdraví

O kaštanech jako o svíravém léku píše ve svém díle Materia medica i řecký lékař Dioscorides. Byly však i neodmyslitelnou součástí středověkého léčitelství. Svatá Hildegarda často radila jíst kaštany oslabenému člověku, protože jeho srdce nabude znovu sílu a radost. Pracovala s plody, listy i kůrou, indikovala kaštany při bolesti jater, sleziny a žaludku i dně. Poznala je také jako velmi dobrý prostředek pro léčbu domácích zvířat při epidemiích. 

Kůra kaštanu obsahuje 8–14 % tříslovin, které mohou za její svíravý účinek, v naturopatických receptech ji lze nahradit dubovou nebo bukovou kůrou. Působí jako žilní, svalové a nervové tonikum, je antiseptická. Indikuje se při potížích krevního oběhu, křečových žilách a hemoroidech. Plody kaštanu mohou ulevit při zažívacích potížích. Kaštany jsou dobrým prostředkem pro snížení špatného cholesterolu v krvi a rizika vzniku kardiovaskulárních chorob, žlučových kamenů a odstranění žlučníku, hovoří se také o jejich prospěšnosti v rámci prevence rakoviny střev. 

Dnes se používá jedlý kaštan ve formě nálevů z listů, tinktur nebo jako potravinový doplněk. Listy obsahují třísloviny, sliz a flavonoidy. Mají antibakteriální, stahující (stahují sliznice) a sedativní vlastnosti. Jsou indikovány ke zklidnění respiračních onemocnění a ke zmírnění bolestí zad a revmatismu. Jehnědami jedlého kaštanu se léčí průjem. Plody kaštanu mohou pomoci při trávicích potížích.

Kaštan jedlý se indikuje při infekcích dýchacích cest, bolestech v krku, černém kašli, bronchiálním kataru, silném kašli, bolestech pohybového aparátu (revmatismus, bolesti kloubů, lumbago) a při různých infekcích kůže. K léčbě černého kašle, bronchitidy, záchvatů kašle, bolesti v krku se dávkuje 2 až 5 g suchých listů do šálku studené vody, přivede se k varu, poté se odstaví z plotny a nechá čtvrt hodiny vylouhovat. Po scezení pijte jeden šálek třikrát denně. V případě potřeby můžete několikrát denně vykloktat hrdlo vychlazeným výluhem.

Kaštany jsou bohaté na škroby a velmi výživné, 100 gramů obsahuje 200 kalorií. Zároveň představují dobrý zdroj vlákniny. Surové kaštany obsahují nejméně dvakrát tolik sacharidů než většina ostatních ořechů a olejnatých semen (vlašský ořech, lískový ořech, pekanový ořech), proto nejsou vhodné pro low carb nebo keto dietu. 

TIP: Velký zázrak v malém balení: Co jste možná nevěděli o česneku a cibuli

Kaštany nemívají takřka žádné kontraindikace. U lidí s potravinovou nesnášenlivostí ořechů a dalších olejnatých semen se může po jejich konzumaci vyskytnout alergická reakce. Nedoporučují se ani lidem, kteří měli problémy s močovými a ledvinovými kameny. Diabetici by se o jejich konzumaci měli poradit s ošetřujícím lékařem, protože jsou bohaté na uhlohydráty.

Měřeno tím, jak rozšířená je znalost jeho jména, můžeme zřejmě považovat Ježíše za nejslavnější osobnost v novodobých dějinách lidstva. Křesťané věří, že Ježíš Nazaretský byl živým vtělením božího syna, vliv jeho jména však daleko přesahuje hranice křesťanství. Postava Ježíše je součástí kulturní historie nás všech a všechny nás nějakým způsobem ovlivnila, ať už přímo nebo nepřímo. Nejen křesťané, ale i vyznavači jiných náboženství automaticky přijímají tvrzení, že Ježíš existoval. Ale nejen to, jeho existenci akceptuje i mnoho ateistů. Prostě řečeno: i lidé, kteří nevěří v Boha, často příliš nepochybují o tom, jestli někdo jako Ježíš Kristus vůbec byl. Zřídka nás napadne, že samotná podstata toho tvrzení může být trochu vratká.

Hlavní otázkou není, jestli Ježíš Kristus existoval, ale spíš co přesně si v této souvislosti představujeme pod slovem „existoval“. Jeho legenda je tak velká a natolik vlivná, že se těžko můžeme spokojit s několika pochybnými útržky důkazů. Pokud zjistíme, že je Kristův mýtus složen z ústně předávaných historek o několika různých lidech, dá se to brát jako důkaz? Pokud Ježíš Nazaretský žil, ale prakticky nic o něm nevíme s jistotou, dá se ještě považovat za významnou reálnou postavu, nebo „jenom“ jednu z nejdůležitějších legend moderní civilizace? 

Problém předpojatosti

Když se rozhodnete získat základní informace o vědecké debatě nad Ježíšovou existencí, obvykle narazíte na tvrzení zhruba tohoto znění: „Většina vědců zabývajících se Biblí se dnes shoduje, že Ježíš Kristus existoval.“ Je to jednoduchá věta, která obvykle postrádá důležitý dodatek: Badatelé zabývající se Biblí jsou často sami věřící, nejčastěji křesťané, vzácněji muslimové nebo židé. Jak víme, křesťanská, muslimská i židovská náboženská tradice obecně akceptuje Ježíše jako skutečnou osobu, jen mu připisuje rozdílný význam a popisuje jej trochu odlišně. 

Pravda je taková, že vědecká shoda v tomto případě neznamená potvrzený fakt. Nemáme a pravděpodobně nikdy nebudeme mít dostatek informací na to, abychom mohli s konečnou platností tvrdit, že Ježíš žil. Debata je a vždycky bude otevřená. Je potřeba si uvědomit, že historické záznamy o Kristu jsou velmi omezené a jejich původ bývá nejistý, takže poskytují veliký prostor k výkladům podle toho, jak se kterému badateli hodí. To samozřejmě neznamená, že jsou všichni zlovolní lháři – jenom mívají tendenci hledat v historických záznamech potvrzení svých už předem hotových domněnek.

Co nás tedy vede k neochvějnému přesvědčení, že konkrétní muž jménem Ježíš před dvěma tisíci lety kráčel po zemi a že to byl právě on, kdo založil dominantní světové náboženství? Začněme tam, kde se o něm dočteme nejvíce, tedy v Bibli.

Máme věřit Písmu?

První argument pro tvrzení, že Ježíš byl reálná postava, je nejoblíbenější a zároveň nejslabší: píše o něm Bible. Zdá se to tak prosté. Ano, křesťanské Písmo svaté je zdaleka nejrozsáhlejším zachycením Kristova mýtu, který máme. Jakmile se však zvědavě pustíte do zkoumání, jak a kdy Bible vlastně vznikla a co přesně říká, začnete objevovat nesrovnalosti.

Je obecně známo, že o Ježíšovi vypráví takzvaný Nový zákon, druhá ze dvou hlavních částí Bible. Stěžejní část Nového zákona tvoří čtyři evangelia neboli čtyři základní svědectví o Kristově životě, a tyto výpovědi jsou připisovány mužům jménem Lukáš, Marek, Matouš a Jan. První trhlinu však Nový zákon dostává už ve chvíli, kdy se začneme ptát, kdo tito lidé vlastně byli. Evangelia jsou totiž ve skutečnosti anonymní, což dnes většina historiků nepopírá a mnohá vydání Bible na to výslovně upozorňují. Teprve zpětně byla evangelia připsána jmenovaným osobám a nemělo jít ani tak o autorství jako spíš o způsob, jak mezi těmito čtyřmi texty rozlišovat a udělat v nich pořádek. 

Tento krok ovšem nezabránil dalšímu zmatku, na nějž se často zapomíná: Jednotlivá evangelia si protiřečí, a to často poměrně zásadně. Přestože má jít o převyprávění výpovědí těch samých očitých svědků, symboličtí autoři od Lukáše až po Jana se neshodnou například v tom, jak se vlastně odehrálo Kristovo zmrtvýchvstání. V jednom evangeliu byl hrob objeven už otevřený, jinde musel být kámen nejprve odvalen.

Rozchází se také zprávy o tom, kdo a kde vzkříšeného Krista spatřil a jestli se při události zjevil jeden anděl, dva andělé, nebo vůbec žádný. Matoušovo evangelium jako jediné obsahuje tvrzení, že celou událost doprovázelo silné zemětřesení, po kterém se otevřely další hroby, mrtví ožili a procházeli se v hojném počtu po Jeruzalémě. 

Co víc, Nový zákon nepochází z doby, kdy měl podle křesťanů jejich Mesiáš žít. Jeho jednotlivé části vznikaly desítky až stovky let poté a v průběhu času byly některé zcela opuštěny, protože se ukázalo, že šlo o podvrhy. Bibli je zkrátka potřeba vnímat jako text, který se nezrodil s úmyslem co možná pravdivě a střízlivě předat fakta. Autoři jednotlivých textů i lidé, kteří později tyto texty vybírali a skládali dohromady, se snažili především podpořit vnímání světa tak, jak jej považovali za správné. Nekladli žádné nároky na nepředpojatost svědků, nevnímali rozdíl mezi mýtem a realitou tak, jak jej dnes vnímáme my.

A nebyl v tom nutně zlý úmysl, i když některým církevním představitelům skutečně šlo především o upevnění vlastní pozemské moci. Tito křesťané byli jednoduše přesvědčeni o tom, co je správné, mravné a hodné šíření, a podobu Bible této představě přizpůsobovali. 

Venku ticho po pěšině

Bible by však logicky neměla být jediným pramenem, který Ježíše zmiňuje. Existence tak významného proroka přece nemohla uniknout dějepiscům a dalším vzdělancům, kteří ke křesťanskému kultu přímo nepatřili. Proč tedy o Kristu nemáme celé stohy dobových historických záznamů nezávislých na Bibli? Rozumně uvažující člověk bez bližších informací by možná řekl: třeba v prvním století našeho letopočtu dějepisectví příliš nekvetlo, nebo se z té doby zachovalo jenom málo dokumentů. Takové vysvětlení by jistě dávalo smysl, potíž je ale v tom, že to není pravda. V prvním století našeho letopočtu bylo píšících učenců mnoho a jejich díla jsou nám známa.

Co třeba takový Lucius Annaeus Seneca, známý římský autor a moralista, který žil ve stejné době, do které se obvykle datuje Kristův život? Pro Seneku by nový duchovní vůdce, kterého následují zástupy Židů, měl být velmi zajímavým tématem! V jeho díle se však neobjeví ani jednou. Totéž platí pro židovské autory, jako byl například Justus z Tiberiady. Ani ten se ve svých spisech o Ježíšovi nezmiňuje, přestože by k tomu měl důvody. Historické texty zahrnující Ježíše Krista se začínají ve větším počtu objevovat až mnohem později. Snaha dát křesťanství jednotnou podobu, a tedy i jednotné posvátné písmo, nabrala na síle teprve ve druhém století našeho letopočtu, ostatně někdy v této době se také poprvé vyskytuje doložený záznam použití slova „křesťan“.

Výjimku tvoří Flavius Josefus, učenec židovského původu, jehož spis Židovské starožitnosti obsahuje celkem tři zmínky, v nichž identifikujeme Ježíšovo jméno. Ani v tomto případě však věci nejsou tak jednoduché. Dnes už s jistotou víme, že přinejmenším některé části tohoto Josefova díla jsou podvržené, a pravost těch pasáží, které zmiňují Krista, je předmětem sporu. 

Mýty na základech jiných mýtů

Kde se tedy Ježíšova postava vzala a na co navazuje? Ovlivnila dějiny lidstva jako téměř žádná jiná, to ale neznamená, že jde o zcela jedinečný příběh. Mýtus o spasiteli se vyskytoval v různých kulturách dlouho před počátkem křesťanství a leckdy se podobal tomu, co se dočteme v Novém zákoně. Paralely tak můžeme najít mezi Ježíšem a egyptským Osirisem, perským Zarathuštrou nebo indickým Krišnou. Tyto postavy jsou prezentovány jako boží vtělení nebo boží synové, procházejí zkouškami a sebeobětováním, vítězí nad smrtí a nabízejí nějakou formu věčného života. 

TIP: Kristovy rány: Jsou stigmata bohapustý podvod, nebo boží zázrak?

Některé ze vzájemných spojitostí jsou široce přijímané, o jiných se na­opak vedou spory nebo jde o okrajové výklady, ale nepochybně se dá říci, že spasitelské mýty byly a jsou společné mnoha různým náboženstvím a mají shodné vlastnosti. Je to svůdně jednoduchá myšlenka: bytost mezi člověkem a bohem, která přijde a svým utrpením pomůže vykoupit nás smrtelníky. Tyto legendy jsou ostatně nejsilnějším příkladem oblíbených hrdinských příběhů, které vznikají dodnes a mají například podobu populárních komiksových postav.

Žádné skandální odhalení zřejmě nepřijde a Ježíšův příběh dost možná přežil právě proto, že postrádá silné pouto se skutečnou osobou. Legenda je obvykle silnější než pravda, má výhodu jasného rozuzlení a líp nám utkví v paměti.    

Na začátku roku 1945 již jen málokdo pochyboval o japonské porážce, nicméně cesta k mateřským ostrovům byla ještě dlouhá. Základní strategie se příliš nezměnila od začátku války – začínala obsazením vybraných ostrovů, vybudováním letiště a pokračovala postupem na další ostrovy až do doby, kdy letadla budou moci zasáhnout japonské území.

Iwodžima na mušce

Jeden z klíčových cílů představovala Iwodžima, vulkanický ostrov, jemuž vévodí vyhaslá sopka Suribači. Velitel tamní japonské posádky generálporučík Tadamiči Kuribajaši si byl vědom své bezvýchodné situace, a proto se rozhodl alespoň způsobit Američanům co největší škody. Z předchozích bitev se poučil v tom, že jedinou šancí na přežití je zakopat každou zbraň a vojáka pod zem, kde přežijí mohutné námořní ostřelování a nálety palubního letectva.

Celý ostrov včetně vyhaslé sopky proto nechal prokopat desítkami kilometrů tunelů a zamaskovat je tak, že palebná postavení byla prakticky neviditelná. Vojáci mohli rychle měnit své pozice a stahovat se ze ztracených úseků. Bylo výslovně zakázáno provádět čelní útoky, překvapivá palba měla být vedena ze skrytých míst na vzdálenost pouhých desítek metrů.

Proti drtivé převaze

I když Američané disponovali desítkami válečných lodí s nejtěžšími děly a stovkami letounů, k obsazení ostrova musela nastoupit pěchota, která za cenu těžkých ztrát pomocí plamenometů a náloží ničila zjištěné bunkry a střelecká postavení. Útočníci věděli, že palba naslepo je neúčiná, a proto byli na válečné lodě přiděleni zkušení důstojníci námořní pěchoty pro koordinaci palby.

Stejnou praxi převzalo i palubní letectvo pro řízení útoků na skryté cíle. Ani zdrcující početní a technická převaha ale neměla na pozemní boje v náročném terénu Suribači významný vliv. Pěchota ničila jednotlivá postavení a tam, kde to bylo jen trochu možné, ji podporovaly střední tanky, sloužící jako mobilní dělostřelecké pozice.

Na noc museli Američané postup zastavit a dočasně se zakopat, čehož využili obránci k ostřelování vyloďovacích pláží z děl a minometů a k rychlým výpadům malých skupinek, majících za cíl nenechat unavené námořní pěšáky ani chvíli v klidu. V noci nebylo možné vést odvetnou palbu s přesností, jež by vyloučila ohrožení vlastních vojáků, a tak museli Američané vyčkat do svítání, kdy se zase situace obrátila.

Odříznutí obránci postupně slábli, přesto ale první americká jednotka pronikla na vrchol až pátý den po vylodění. Obránci svedli heroický boj a ukázali, že díky rozsáhlým obranným postavením a výbornému maskování dokážou odolávat i tak zdrcující převaze, jakou měly americké ozbrojené síly v Pacifiku začátkem roku 1945.