Argentina je jednou z mála zemí, kde je fotbal skutečným náboženstvím. Hvězdy jako Diego Maradona nebo třeba Lionel Messi zde požívají až nábožné úcty. Není proto divu, že se zápasy národního týmu na nedávném mistrovství světa v Kataru těšily obrovskému zájmu. 

Nejinak tomu bylo i 13. prosince, kdy bylo na pořadu semifinálové utkání Argentiny proti Chorvatsku. Krátce před zahájením zápasu cestoval v Buenos Aires linkou 440 i třiapadesátiletý muž, který mířil k domovu, kde hodlal utkání sledovat v televizi. Byl ale všední den a v 16 hodin panovala v argentinské metropoli obvyklá dopravní špička. Muž, jehož jméno argentinská média nezveřejnila, si rychle spočítal, že začátek střetnutí nejspíš nestihne.

Únos ze zoufalství

Když autobus zastavil na křižovatce a řidič vystoupil, aby si obstaral drobný nákup v blízkém kiosku, fotbalový nadšenec nezaváhal, skočil za volant a vydal se s autobusem plným lidí na cestu. Překvapený řidič autobusu vše neprodleně oznámil policii, která se jala únosce pronásledovat.

TIP: Oddanost až za hrob: Fanoušek si nechal na tělo vytetovat dres svého týmu

Podle argentinských médií muž pokračoval s autobusem zhruba šest kilometrů, načež vystoupil a vydal se k domovu pěšky. Tam ale nedorazil. Na cestě jej zadržela policejní hlídka, která fotbalu chtivého muže obratem eskortovala do policejní cely. Fotbalový fanoušek tak nejen že přišel o vítězný semifinálový zápas svého týmu, byl také obviněn z únosu vozidla veřejné dopravy. Zda byl po sdělení obvinění propuštěn na svobodu a stihl tak alespoň vítězné finále, agentury neuvádějí.

K dnešnímu dni známe 5 227 extrasolárních planet, nacházejících se v 3 908 planetárních systémech. Zatímco většina z těchto planet jsou plynní obři velikosti Jupiteru nebo Neptunu, případně kamenné planety několikrát větší než Země (tzv. super-Země), statisticky významný počet představují také planety z velké části pokryté vodou – tzv. vodní světy. Tyto zvláštní planety se nepodobají ničemu, co známe ve Sluneční soustavě a vyvolávají tak mnoho otázek, týkajících se vzniku planet.

Mezinárodní tým vedený vědci z Institutu pro výzkum exoplanet (iREx) na univerzitě v Montrealu nedávno přišel s objevem hned dvojice takových planet. Oba vodní světy, vzdálené od nás zhruba 218 světelných let, jsou navíc součástí jediného planetárního systému. 

Vodní světy ze souhvězdí Lyry

Obě exoplanety vědci poprvé zaznamenali již v roce 2014, díky pozorování nedostižného lovce exoplanet – Keplerova vesmírného dalekohledu. Teprve následná pozorování Hubbleova a Spitzerova vesmírného dalekohledu ale odhalila jejich hmotnost, díky níž mohli vědci odvodit charakteristiku obou světů.

Exoplanety označované jako Kepler-138c a Kepler-138d, jsou podle vědců lehčí než „Zemi podobné kamenné světy“, zároveň jsou ale hmotnější než typičtí plynní obři. Obě tělesa jsou podle výpočtů zhruba dvakrát až třikrát větší než Země a podle vědců se z velké části skládají z vody a dalších těkavých látek obklopujících kovové jádro. To ale nemusí nutně znamenat, že se na jejich površích nacházejí oceány. Podle Caroline Piauletové může jít o vnitřní oceány, ukryté pod povrchem.

„Představte si větší verze Europy nebo Enceladu, měsíců bohatých na vodu, které obíhají kolem Jupiteru a Saturnu, pokud by se nacházely mnohem blíže ke své mateřské hvězdě. Místo ledového povrchu by ukrývaly velké obaly vodní páry. Teplota v atmosféře Kepler-138d je pravděpodobně nad bodem varu vody a zřejmě ji tvoří hustá oblaka páry. Pod touto parní atmosférou by mohla být potenciálně kapalná voda o vysokém tlaku, nebo i tzv. superkritická tekutina – kombinace plynu a kapaliny,“ popisuje Caroline Piauletová. Podobné nadkritické tekutiny se vyskytují v atmosférách Jupiteru, Saturnu, Venuše a pravděpodobně i v atmosférách Uranu a Neptunu.

TIP: Překvapivý objev: Vodní světy jsou ve vesmíru mnohem běžnější

Žádná z vodních exoplanet se podle vědců nenachází v obyvatelné zóně, data Hubbleova a Spitzerova dalekohledu ale naznačují existenci další exoplanety, která by se v obyvatelné zóně nacházet mohla! Touto planetou je Kepler-138e, která krouží kolem své mateřské hvězdy ve větší vzdálenosti než její vodní bratříčci a je také mnohem menší. Podle vědců je tato exoplaneta velká zhruba jako Mars a oběh své mateřské hvězdy zvládne za 38 dnů. Žádné další podrobnosti o tomto světě ale v tuto chvíli známé nejsou.

Celý princip údajného královského zázraku nevyznívá nijak složitě. Ve své podstatě byl založen na korunovačním aktu pomazání, při kterém do krále vstoupila určitá moc, pro běžné smrtelníky nepochopitelná a nedosažitelná. Tento přechodový rituál, který je dodnes praktikován při kněžském svěcení, si králové v zemích západní Evropy vcelku logicky vykládali jako své povýšení na úroveň duchovního.

Skutečným církevním představitelům byla taková interpretace samozřejmě zcela „proti srsti“ a od počátku proti ní tvrdě brojili. Zároveň také popírali existenci celého královského zázraku, protože obyčejný smrtelník, jakým podle jejich výkladu kterýkoliv světský panovník je, přece nemůže vlastní mocí konat zázraky. Pro středověkou církev znamenala jakákoliv instituce obdařená nadpřirozenou mocí ohrožení jejího duchovního monopolu, a tak se proti ní přirozeně vymezovala.

Časem však došlo ke kompromisu a pomazaný panovník byl z duchovního hlediska akceptován jako osoba s nižším jáhenským svěcením. Královský zázrak pak kněží laikům vykládali tak, že Bůh sám si volí osoby, skrze které koná zázraky – proč by těmito osobami tedy nemohli být právě králové?

Zaběhaná instituce

Dnes známé dějiny tohoto fenoménu sahají až k přelomu 10. a 11. století, kdy na francouzský trůn nastoupil Robert II. Francouzský (996–1031), první panovník, kterému jeho současníci přisuzovali moc uzdravovat nemocné. Jeho schopnost se nevztahovala pouze na jeden neduh, spektrum chorob, které Robert údajně dokázal léčit, bylo prý mnohem širší a zahrnovalo v podstatě všechny tehdy známé nemoci. Léčivou silou podle dobových zpráv disponoval jen on osobně, nebyla mu propůjčena z moci královského úřadu. Takto byla tato dovednost modifikována až za vlády jeho nástupců, kteří se také začali specializovat pouze na jeden neduh, a to takzvanou krtici – zánět mízních uzlin způsobený bacilem tuberkulózy.

V Anglii je s počátky královského zázraku prokazatelně spojena osoba Jindřicha II. Plantagneta (1154–1189). Ten se pravděpodobně nechal inspirovat francouzským rituálem, který ovšem on či jeho nástupci obohatili ještě o jednu zvláštnost – rozdávání léčivých prstenů. Tyto ozdoby vznikaly z mincí, které král nechával každoročně na Velký pátek poměrně složitou cestou posvětit. Měly ulevovat od křečí a svalových potíží.

Královský zázrak byl středověkým obyvatelstvem chápán jako věc sice nepochopitelná, ale naprosto běžná. Na francouzském i anglickém dvoře se postupně ustálil systém, který panovníkovi velel uzdravoval pouze jednou týdně. Vždy přijal všechny nemocné, kteří se do místa, kde právě pobýval, dostavili – postupně jednoho po druhém. Svědčí o tom velmi podrobné zápisy o počtech uzdravených, které královské kanceláře vedly pro jednotlivé roky. Tato evidence probíhala proto, že každý, kdo se ke králi přišel nechat uzdravit, dostal také almužnu v pevně stanovené hodnotě.

Zajímavý je také pohled na tuto problematiku okem tehdejších lékařů, zejména chirurgů. Nedochovaly se téměř žádné zmínky o tom, že by královský zázrak z medicínského hlediska považovali za podvrh. Jedinou výjimkou byl vlámský chirurg Jan z Ypres, který počátkem 14. století ve svém spisku La chirurgie de maître Jehan Yperman tvrdil, že nemocní uzdravení králem se někdy ve skutečnosti neuzdravili. Jeho skepse ale byla dána spíše jeho odporem k Francii, která se ve Flandrech snažila dlouhodobě uplatňovat vojensko-politický vliv. Jinak se tehdejší lékařské kapacity o tomto jevu až do 15. stol. v podstatě vůbec nezmiňovaly a přecházely jej mlčením. Změnil to teprve posun v postoji církve, která královský zázrak konečně vzala na milost a vyhradila mu místo ve své věrouce.

Světlo rozumu

První výraznou trhlinu dostal koncept uzdravování panovníkem v Anglii během Válek růží ve druhé polovině 15. století. Svého kandidáta na anglický trůn měl jak rod Yorků, tak jejich oponenti z rodu Lancasterů. Král však mohl být jen jeden, tím pádem i léčivou mocí měl disponovat pouze jeden z nich. Pretendenti koruny si tedy léčivou moc začali navzájem upírat, čímž se snažili získat na svou stranu prostý lid. Také almužny, rozdávané jako součást uzdravovacího rituálu, se stávaly většími a většími, aby nalákaly k tomu či onomu uzdraviteli více nemocných. Ti totiž svou přítomností dodávali válčícím stranám na důvěryhodnosti.

Rituál královského zázraku vzkvétal s menšími výjimkami po celý středověk a zasáhl i do novověku. Vaz mu zlomil až nástup osvícenství a jeho racionálních metod výzkumu. Když osvícenští badatelé pro léčivou moc panovníků nedokázali najít přijatelné, smyslově ověřitelné vysvětlení, odvrhli jej do říše pověr i s celou jeho historií. Ve Francii sice ještě během 19. stol. došlo osobou Karla X. (1824–1830) ke krátkému obnovení tradice, poté však tato pozoruhodná kapitola definitivně zmizela v propadlišti dějin.

TIP: Doktoři proti smrti: Středověká medicína připomínala spíše mučení

Proč středověká společnost věřila, že je svědkem královského zázraku? Důvodů mohlo být více. Například zmíněná krtice představovala specifickou nemoc, která na kratší či delší dobu sama od sebe ustupovala. Pokud se u nemocného zlepšení projevilo poté, co na něj vložil ruce král, nebyl důvod nevěřit, že tyto dvě věci spolu přímo souvisejí. Lid byl ve víře k uzdravující moc králů vychováván a chápal ho jako naprostou samozřejmost, takže byl schopen vidět zázrak i tam, kde byla uplatnitelná jiná vysvětlení. Ve své víře se dále utvrzoval, až vznikl začarovaný kruh, který přerušili teprve na zázraky nevěřící osvícenští vzdělanci.

Když se faraon 18. dynastie Amenhotep IV. přejmenoval na Achnatona a pokusil se založit nový kult boha Slunce Atona, založil v rámci svých reformních snah na pravém břehu Nilu nové sídelní město Achetaton, zhruba na půl cesty mezi Káhirou a Luxorem. Reforma se Achnatonovi moc nepovedla a brzy po jeho smrti se vše vrátilo do starých kolejí. Město Achetaton bylo opuštěno a dnes je toto místo známé jako archeologické naleziště El Amarna.

Archeologové v El Amarně nedávno odkryli hrob, starý přinejmenším 3 300 let. To zhruba odpovídá době, kdy byl založen a osídlen Achetaton. V hrobě byly nalezeny šperky, mezi nimiž jsou i tři zlaté prsteny a zlatý náhrdelník.

Oblíbený domácí bůžek

Mezi objevenými šperky vyniká prsten, na němž je vyrytý obraz staroegyptského bůžka Besa. Ten bývá zobrazován jako trpaslík se zvířecími, obvykle lvími rysy. Ve starém Egyptě šlo o ochránce domácnosti, rodiny a dětí, který odháněl zlo. Býval ale také považována za boha pohody, hudby, tance, zábavy, dobré nálady a možná i erotiky.

Vlevo zlatý prsten s podobiznou boha zábavy Besa, uprostřed zlatý náhrdelník a vpravo zlatý prsten se hieroglyfickým nápisem „Sat I Plant Tawi“. (foto: Egyptian Ministry of Tourism and Antiquities, CC0)

Nález prstenu s vyobrazením Besa je o to zajímavější, že jeho kult nikdy nebyl oficiálním. Nikdy neměl vlastní chrámy ani kněze, mezi lidmi byl ale velmi populární. Vystupoval v roli takřka univerzálního božského pomocníka a ochránce, k němuž se bylo možné obracet při řešení mnoha různých problémů.

TIP: Hrobky na Kypru ukrývaly zlatý přívěšek ve tvaru lotosu

Na dalším nalezeném prstenu je hieroglyfický nápis „Sat I Plant Tawi“, což značí „Paní Země“. Na místě badatelé objevili i zlatý náhrdelník. Komu šperky patřily a kdo měl být onou „tajemnou paní“, ale archologové zatím netuší. Vykopávky v El Amarně jsou stále v plném proudu a je pravděpodobné, že se časem dozvíme další podrobnosti o těchto zajímavých nálezech.

Markovi Žďánskému se často přezdívá „gorilí otec“. Coby ošetřovatel byl u jednoho z největších chovatelských úspěchů pražské zoo, tedy u narození vůbec prvního mláděte, samice Moji. Gorily mu však nezůstaly lhostejné ani poté, co ošetřovatelskou kariéru ukončil. Podporuje proto projekty zaměřené na ochranu obřích lidoopů přímo v jejich přirozeném prostředí. 

Z očí do očí

„Ve volné přírodě je neuvidíte, to by musela být obrovská náhoda. Ony o vás vědí, ale dokážou se dokonale maskovat a schovají se před vámi,“ líčí Žďánský. „Finančně podporujeme stopaře, kteří pracují v daném národním parku a snaží se gorily navyknout na přítomnost lidí,“ pokračuje v popisu své současné pracovní náplně. „Přibližují se k nim nesmírně pomalu, den po dni. Trvá zhruba dva až tři roky, než se gorila dokáže beze strachu ocitnout v blízkosti člověka třeba na vzdálenost půl metru.“ 

Gorily horské představují hned po těch nížinných největší druh primátů. Vyskytují se pouze v nevelké oblasti na pomezí Demokratické republiky Kongo, Ugandy a Rwandy, v nadmořských výškách až 3 500 metrů. Díky práci stopařů se do jejich bezprostřední blízkosti mohou nově dostat i turisté. Jak ovšem připomíná Žďánský: „V pralese nežijí pouze gorily. Jde o tisíce druhů rostlin a dalších zvířat, která si také zaslouží ochranu.“ 

Pytláci ztrácejí zájem

Jedinečný zážitek v podobě pozorování divokých goril vyjde turisty v Ugandě v přepočtu na patnáct tisíc korun, ve Rwandě pak zhruba na dvojnásobek. Finance plynou vedení parku, které tak může zaplatit další stopaře. Zmínění pomocníci za gorilami chodili i v době pandemie, kdy hrozilo, že zvířata bez přijíždějících návštěvníků lidské přítomnosti odvyknou. Lockdown však vyvolal také obavy, že turisty vystřídají pytláci. Žďánský se proto na místo vydal hned po skončení všech omezení loni v červenci a domů se vrátil s dobrými zprávami: Podle všeho došlo k upytlačení pouze jedné gorily a na vině byl zřejmě tamní obyvatel. 

TIP: Bezohlednost trofejního lovu: Zabíjení zvířat v Africe je stále v módě

Český ochranář je přesvědčený, že si místní uvědomují, jak obrovský finanční přínos zahraniční návštěvníci představují, a nelegální lov pro ně tudíž přestal být lukrativní. Navíc se ukázalo, že za posledních pět let přibyla zhruba stovka mláďat, takže se celkový počet goril horských vyšplhal již na poměrně uspokojivých 1 200 jedinců. Pořád však náležejí mezi kriticky ohrožené druhy: Například zmíněných goril nížinných žije v Africe podle odhadů zoologů až devětkrát tolik.

V základních charakteristikách je Bismarck o něco větší a širší loď než King George V. To mu na jednu stranu poskytuje stabilnější střeleckou základnu i na rozbouřeném moři, na druhou stranu z něho tento fakt činí větší optický cíl pro protivníka.

Srovnání hlavní výzbroje

Přejdeme-li k výzbroji, Bismarck disponuje dělostřelectvem větší ráže, zatímco King George V sází na větší počet děl menšího kalibru. V obou případech dostřel hlavních baterií přesahuje 35 km, což je vzdálenost, na kterou by pravděpodobně ani jedna z posádek nebyla schopna vést účinnou palbu, a to ani za předpokladu využití radaru a moderních zaměřovacích systémů, kterými byla obě plavidla vybavena.

Deset děl ráže 356 mm bitevní lodi King George V by vypálilo salvu o větší hmotnosti než osm kanonů ráže 380 mm na Bismarcku. Podstatnější úlohu by pravděpodobně sehrály daleko průbojnější německé protipancéřové granáty, které by dopadaly na nepřátelskou palubu sice v menším počtu, zato s daleko větší ničivou silou.

Menší ráže

Střední a lehké dělostřelectvo je v obou případech zastoupeno dostatečným počtem kusů tak, aby dokázalo odrazit útoky torpédoborců nebo jiných lehčích plavidel. Protiletadlové dělostřelectvo na britské bitevní lodi doznalo v průběhu války řady změn. Pokud bychom porovnali stav z roku 1941, kvalitnějším arzenálem proti vzdušným cílům disponoval Bismarck.

Pro přehradnou palbu se dala použít víceúčelová děla ráže 105 mm, na bližší cíle se pak měly zaměřit kanony ráže 37 a 20 mm, často ve zdvojených variantách. King George V disponoval děly ráže 133 mm. Ta se ukázala jako méně vhodná než podobná děla německá. Sekundární protiletadlovou výzbroj zajišťovaly pouhé čtyři vícehlavňové komplety a protiletadlové raketomety.

Pancíř a rychlost

Pancéřová ochrana je u obou jednotek na velmi dobré úrovni. Výhodu silnějšího pancéřového pásu a boční ochrany by měl King George V, zatímco u německého plavidla jsou lépe pancéřovány dělostřelecké věže. Technologická kvalita pancéřování je na straně německé bitevní lodi.

V rámci srovnání rychlostních parametrů je na tom lépe Bismarck. Jeho maximální rychlost lehce přesahuje 30 uzlů a v krajním případě by jeho stroje dokázaly vyvinout rychlost až 34 uzlů. King George V s maximální rychlostí 28 uzlů za svým konkurentem zaostává. Na druhou stranu kvůli mohutnému trupu Bismarcku a soustavě tří lodních šroubů disponuje německá bitevní loď horšími manévrovacími schopnostmi.

Rozhoduje náhoda?

Ačkoliv každá bitva je i otázkou štěstí, nakonec by se zřejmě projevila dělostřelecká převaha Bismarcku, který by svého protivníka zničil. Je však otázkou, jestli by po takovém souboji byl schopen další plavby, případně boje. V každém případě obě plavidla představují jistým způsobem vrchol ve své konstrukční škole.

TIP: Královská obrněná pomsta: Britské bitevní lodě třídy Revenge

Britské je považováno za absolutně nejlepší konstrukci, která vznikla v rámci washingtonských omezení, zatímco to německé představuje naprostou špičku německého námořního stavitelství. Pro obě plavidla společně pak platí, že snesou srovnání se vším, co vzniklo mezi světovými válkami v konstrukčních kancelářích všech loděnic po celém světě.

Rekordní částku během víkendové aukce zaplatil neznámý kupec za původní mechanickou kostru E.T. mimozemšťana. Za čtyřicet let starý animatronický model s 85 pohyblivými klouby zaplatil kupec 2 560 000 amerických dolarů (v přepočtu zhruba 55 milionů korun). 

Kostra E.T. mimozemšťana byla jednou z 1 300 položek, které aukční síň Julien's nabízela. K mání byl i legendární bicykl, na kterém filmový Elliott s mimozemšťanem prchají před vědci v jedné ze závěrečných scén filmu. Nový majitel za něj zaplatil 115 tisíc dolarů (2,5 milionu korun).

TIP: Sběratelské trendy dneška: Tenisky, brčka a herní kartičky za miliony

Mezi dalšími nabízenými filmovými rekvizitami se objevily například boxerské rukavice Roberta DeNira z dnes již klasického filmu Martina Scorseseho Zuřící býk z roku 1980, marvelovské Thorovo kladivo nebo například „létající koště“ Nimbus 2000, na kterém se v prvním a druhém díle filmového Harryho Pottera proháněl herec Daniel Radcliffe. Aukce této rekvizity vynesla 128 tisíc dolarů. Mezi další prodané filmové kousky patří Harryho brýle nebo hůlka lorda Voldemorta.

Kaori Sakuradaová a její kolegové z univerzity v japonské Jamagatě prostudovali údaje celkem 20 969 lidí starších 40 let, z nichž bylo 8 558 mužů a 12 411 žen. Šlo o obyvatele místní prefektury v severní části ostrova Honšú, která je proslulá zasněženými horami, jehličnatými lesy a horkými prameny. V naprosté šlo o heterosexuály, jen zhruba 200 osob uvádělo jiný typ sexuality.

Z analýzy shromážděných dat vyplynulo, že muži s malým zájmem o sex s větší pravděpodobností umírají na různé typy rakoviny, kardiovaskulární choroby a další život ohrožující onemocnění. Studii japonských vědců zveřejnil prestižní časopis PLoS ONE.

Nebezpečí nízkého libida

Uvedený vztah mezi nízkým libidem mužů a vyšším rizikem úmrtí byl patrný, i když badatelé vzali v úvahu věk, chronické zdravotní potíže jako diabetes nebo vysoký tlak, neřesti jako kouření nebo alkohol, index tělesné hmotnosti (BMI), vzdělání, manželský vztah, frekvenci smíchu i psychickou kondici studovaných osob. Tím ale zajímavá zjištění nekončí. Ačkoli ženy udávaly poruchy libida dvakrát častěji než muži, výzkumníci u nich žádný podobný vztah s vyšší úmrtností nezaznamenali.

Možných vysvětlení souvislosti se nabízí celá řada. Nezájem mužů o sex může podle vědců souviset s jejich obecně nezdravým životním stylem. Další možnou příčinou nižšího zájmu o sex by mohly být problémy imunitního rázu nebo například deprese. Přesné příčiny ale vědci neznají.

TIP: Asexuální generace: Asijská ostrovní velmoc ztratila zájem o lásku

Nutno podotknout, že studie japonských vědců je observační a zahrnuje jen vzorek z úzce vymezené geografické oblasti. To znamená, že její závěry nemusejí být relevantní pro zbytek světa. I přesto autoři studie doporučují možnost využití propagace sexuality, jako prostředku ke zlepšení veřejného zdraví. Vymírající zemi vycházejícího slunce to každopádně může jen prospět.

Když 18. února 2021 přistál na Marsu rover Perseverance, přivezl si sebou kromě jiného i mikrofon. Jde o první zařízení tohoto druhu, které se na povrchu rudé planety objevilo. Vědci mikrofon nedávno využili k pořízení historicky první zvukové nahrávky mimozemského vzdušného víru. Takzvané „rarášky“ na Marsu pozorujeme již dlouho, nyní si je můžeme i poslechnout.

Tým, který vedla Naomi Murdochová z francouzské Univerzity v Toulouse, publikoval své výsledky v časopisu Nature Communications. Členem týmu byl i Roger Wiens z americké Purdueovy univerzity, který v rámci mise roveru Perseverance vede výzkum související se zařízením SuperCam na palubě roveru. SuperCam se skládá z několika instrumentů – především laseru, fotoaparátu s vysokým rozlišením, spektrometru, a také mikrofonu.

Šťastná nahrávka

„Díky analýzám zvuků z Marsu, nahraných mikrofonem zařízení SuperCam, jsme se dozvěděli spoustu užitečných věcí,“ pochvaluje si Wiens. Není to ale úplně jednoduché. Mikrofon na SuperCam totiž nepracuje nepřetržitě – dokáže sice zaznamenávat až 210 sekund v kuse, většina jeho záznamů má ale jen několik milisekund.

Wiens přiznává, že nahrávka zvuku zmíněné prašného víru vyžadovala notnou dávku štěstí. Vír se musel objevit ve správný čas na správném místě. Nebylo to ale úplné překvapení. V oblasti kráteru Jezero, kde operuje Perseverance, operátoři mise pozorovali už téměř stovku takových prašných vírů. Teď to bylo poprvé, kdy prašný vír přešel přes rover právě v době, kdy byl zapnutý mikrofon.

TIP: Rover Perseverance ulovil na Marsu svého prvního raráška

Už samotný záznam zvuku vzdušného víru na Marsu roverem Perseverance je pěkným úspěchem. Zároveň ale také přinesl zajímavá data, která společně s údaji o tlaku vzduchu a fotografickými snímky zmíněného jevu přispějí k lepšímu pochopení atmosféry a počasí na Marsu.