Málokdo si umí představit jinak velmi důstojný Bílý dům coby místo výstředních párty, protože „nejdivočejší“ akci, jaká se dostane na veřejnost, představuje pravidelné nahánění velikonočních vajíček na trávníku, tzv. Easter Egg Roll. Jedna událost však přece jen ční vysoko nad ostatní, a sice inaugurace Andrewa Jacksona roku 1829. 

Tehdy 61letý politik vyhrál volby plné urážek, pomluv a podlostí nad Johnem Quincym Adamsem, který mu v ranách pod pás nic nedaroval. S ukončením boje se ovšem politická atmosféra zlé krve zčistajasna rozplynula a Jacksonovi stoupenci dostali chuť oslavovat. U Bílého domu se nejdřív shlukli příslušníci lepších vrstev, ale záhy je následovali i běžní občané a zanedlouho se k nim připojila rovněž chudina. Prezidentův proslov si tak prý vychutnalo na dvacet tisíc lidí, ale ještě víc se těšili na slíbenou zmrzlinu a punč. 

Část davu se proto protlačila dovnitř, načež údajně došlo nejen k nezřízenému pití, ale také k demolici interiérů a zkázy nezůstal ušetřen ani vzácný porcelán z Číny. Rozjaření lidé prý přitiskli novopečeného prezidenta ke zdi, takže mu sekretáři museli prorazit cestu k zadnímu vchodu a odvést ho do bezpečí hotelu. Masa pak sídlo opustila až ve chvíli, kdy kuchaři vynesli punč na zahradu a zmrzlinu začali rozdávat oknem.

TIP: Tihle by už dnes neprošli: Kteří američtí prezidenti by již nejspíš neuspěli?

Abychom však byli spravedliví: Zmínky o řádění přívrženců nejspíš zveličili Jacksonovi političtí nepřátelé, protože dobové noviny zmiňují, že si potřásl rukou s početným davem a několik kousků vybavení nechtěně poškodili hosté, kteří se „neopatrně otočili“.

Před dvaceti lety měla Česká republika svého prvního (a posledního) pilota Formule 1, Tomáše Engeho. Jeho zářná kariérní hvězda však pohasla stejně rychle, jako vzešla, a to kvůli pozitivnímu nálezu tetrahydrokanabinolu (THC) v moči, jehož hladina desetinásobně překročila povolené množství. Sám Enge se bránil, že před závodem drogu neužil a pouze dříve si několikrát potáhl z marihuanové cigarety, kterou mu nabídl kamarád, když nemohl usnout. Je opravdu možné, že ojedinělý úlet s drogou zanechá v organismu dlouhodobé stopy? Odpověď je poměrně jednoznačná – ano, je.

Žádaný jed

Obor zvaný toxikologie se zabývá naukou o cizorodých jedovatých látkách a jejich účincích na lidský organismus. Toxikologie sdílí mnoho společného s farmakologií, tedy naukou o léčivech. Není to příliš překvapivé, neboť již Paracelsus prohlásil, že všechny látky jsou jedy a pouze množství odlišuje léčiva od jedů. Tento princip zůstává obecně platný i dnes. Jak léčiva, tak jedy mají v tomto ohledu mnoho společného.

Ve většině případů se jedná o látky cizorodé, našemu tělu nevlastní, s definovanou biologickou aktivitou. V případě léčiv se jedná o účinky převážně chtěné a žádané, u jedů převážně nechtěné. Specifická situace nastává u drog, neboť ty jsou většinou užívány záměrně s cílem navození příjemného stavu, svou povahou se však jedná z větší či menší míry o jedy, jejichž nežádoucí účinky jsou značné. Přesto se některé z nich tolerují a jsou legální, v našich končinách jmenujme například nikotin, kofein či ethylalkohol, jejichž užívání může být škodlivé, zákon je však nezakazuje.

Farmakologie a toxikologie se v oblasti cizorodých látek zabývají dvěma význačnými odvětvími. Prvním je farmakodynamika – ta zjednodušeně řečeno zkoumá to, co udělá látka s naším tělem. Druhým odvětvím je farmakokinetika, která popisuje osud cizorodé látky v organismu od jejího příjmu až po úplné vyloučení.

Zůstaneš dlouho v nás

Doba, po kterou zůstane cizorodá látka v organismu, závisí na mnoha faktorech. Prvním z nich je způsob podání – droga aplikovaná nitrožilně má maximální koncentraci v krvi ihned po podání, látka požitá ústy se vstřebává postupně. Navíc je třeba si uvědomit, že drogy ani léčiva nezůstávají v krvi, ale v závislosti na svých fyzikálně-chemických vlastnostech cestují do různých orgánů, kde se mohou ukládat a později uvolňovat zpět. Následně jsou látky metabolizovány (nejčastěji v játrech) a upraveny tak, aby mohly být vyloučeny buď ledvinami do moči, nebo žlučí do střeva, odkud odejdou se stolicí.

Metabolické zpracování cizorodých látek lze popsat matematicky dvěma způsoby: Slouží k tomu tzv. kinetika nultého a prvního řádu. U kinetiky prvního řádu závisí rychlost odbourání na množství látky v těle a křivka poklesu má exponenciální tvar, což se týká většiny drog.

Alkohol je naproti tomu typickým představitelem kinetiky nultého řádu, protože jeho množství v těle po požití alkoholických nápojů mnohonásobně přesahuje kapacitu jater na jeho odbourávání. Bez ohledu na množství alkoholu v krvi tedy jeho pokles probíhá konstantní rychlostí. Díky tomu lze zpětně dopočítat na základě aktuálně naměřené hodnoty v krvi původní hladinu, a to i o hodiny zpětně.

Přesná doba, po kterou droga zůstane v našem v těle, závisí na mnoha faktorech. Kromě typu drogy záleží i na dávce, věku, pohlaví a zdraví uživatele. Jak dlouho zůstane droga v měřitelném množství v těle, je otázka, již si kladou jak uživatelé drog, tak i například lidé užívající legálně farmaka ovlivňující duševní stav, sportovci nebo forenzní toxikologové. Odpověď je bohužel velmi nejednoznačná a může se u různých lidí lišit i řádově. Stále platí, že jediným způsobem, jak si zajistit negativní test na drogy, je žádné neužívat. Podívejme se nyní na vlastnosti některých nejčastěji užívaných látek a jejich osud v organismu.

Zákeřná rezidua

Biologické poločasy nejrozšířenějších drog jsou poměrně krátké. U heroinu se jedná o dvě až šest minut, u kokainu asi o hodinu, u MDMA o osm hodin a u metamfetaminu o jedenáct hodin. Biologický poločas THC však činí čtyři až šest dní. Většina legálně předepisovaných návykových látek (opioidy či benzodiazepiny) pak má svůj biologický poločas v řádu hodin. Jak je to s detekovatelností při vyšetřeních? Obecně platí, že nejkratší dobu přetrvávají měřitelné koncentrace v krvi. V moči detekujeme metabolity drog rozpustné ve vodě, jež lze vysledovat někdy i za dlouhé týdny.

Orientační testy se zaměřují většinou na odběr slin (drogy lze takto detekovat spíše bezprostředně po požití) a na vzorky moči (zde mohou drogy přetrvávat i několik týdnů). Nejčastěji zkoumané látky jsou THC, opiody, kokain, sedativa, amfetaminy (např. pervitin), u sportovců i steroidy. Testy na drogy mohou mít různý účel: prověření zaměstnanců u rizikových činností, sportovců kvůli dopingu, pachatelů či obětí trestných činů, případně sledování hladiny léčiv u některých medikamentů.

Většina návykových látek zůstává v těle několik dní po posledním užití. Opioidy jako heroin či oxykodon lze detekovat jeden až tři dny po užití, stimulanty jako pervitin a kokain obvykle podobně, asi dva či tři dny. O něco déle jsou zjistitelné barbituráty (dle některých výzkumů až šest týdnů), marihuana v detekovatelném množství přetrvává v moči až 30 dní.

Legální, přesto nebezpečné

Zajímavé jsou i vlastnosti legální drogy nikotinu, jehož biologický poločas je asi dvě hodiny. Abstinenční příznaky u kuřáků se proto dostavují velmi rychle po poslední cigaretě. V těle se však nikotin metabolizuje na další produkty, zejména kotinin, jehož biologický poločas je mnohem delší. Stopy po užívání nikotinu jsou detekovatelné v krvi či moči ještě asi dva týdny po poslední cigaretě, závisí však na míře užívání a věku kuřáka. 

Co se týká další legální drogy – kofeinu – její biologický poločas je asi pět hodin. Aby byl vliv kofeinu zanedbatelný, musí proto uplynout zhruba 20 hodin. Pokud si dáme v pět odpoledne silný čaj, ještě v osm večer budeme mít v krvi polovinu dávky kofeinu. Vzhledem k nepříznivému vlivu na kvalitu spánku se proto nedoporučuje pít kofeinové nápoje v odpoledních a večerních hodinách. 

Uživatelé drog se již od počátku vzniku testů snažili najít způsob, jak detekci cizorodých látek obalamutit. Specifickou skupinou v tomto ohledu jsou sportovci, kteří užívají cizorodé látky (legální či nelegální) jako doping. Existuje velké množství tradovaných „zaručených“ postupů, jak zamaskovat přítomnost drogy v těle. Jedná se například o pití velkého množství vody ve snaze naředit moč a snížit koncentraci látky v moči, případně se vzorek moči upraví aditivem.

Kolísavá hodnota

Existují žvýkačky, jež mají zamaskovat přítomnost drogy ve slinách. Ačkoli většina těchto podvodných postupů nefunguje, některé přece jen mohou analýzu zakázaných látek zkreslit. Proto jsou zejména ve sportu kromě dopingu zakázány i tzv. maskovací látky. Jedná se například o některé medikamenty na podporu tvorby moči nebo léky užívané na léčbu dny, jež ovlivňují složení moči.

Je třeba mít na paměti fakt, že řada návykových látek může být detekovatelná po dlouhou dobu. Především u dopravních nehod se pak byť jediný joint vykouřený před týdnem může velmi prodražit, stejně tak u sportovců nebo v práci, kde může test na drogy nařídit zaměstnavatel.

TIP: Pod pokličkou: Jak účinkují nejznámější drogy na lidský organismus

Byť jsou u nás některé lehké drogy společensky tolerovány, je dobré myslet na jejich možnou dlouhodobou stopu v organismu a případné neblahé důsledky. Nikdo totiž neví přesně, za jak dlouho zrovna on bude mít v těle opět nulovou hladinu. 

V jižní části Mexické plošiny se nachází přibližně 80 kilometrů dlouhé Mexické údolí. Rozkládá se v nadmořské výšce kolem 2 240 metrů a panuje tam mírné a poměrně vlhké klima. V dnešní době se zde nachází mexická metropole Ciudad de México, v jejíž metropolitní oblasti žije přes 21 milionů lidí. V minulosti to ale bývalo centrum řady předkolumbovských civilizací. Poslední z nich byla říše Aztéků, kterou vyvrátili evropští conquistadoři. Aztékové vytvořili v Mexickém údolí důmyslné zemědělské systémy, které dokázaly uživit jeden až tři miliony lidí. Hospodaření v tomto údolí pro ně ale nebylo vůbec snadné.

Otázka života a smrti

Pro aztécké zemědělce bylo zásadní načasování. Pokud začali příliš brzy, mohly jim úrodu zničit monzunové deště. Když by se naopak opozdili, zkrátila by se jim sezóna pro pěstování plodin, které by navíc musely čelit mnohem většímu množství plevelů. Jak ale dokládají poznámky evropských dobyvatelů, Aztékové byli schopni velmi přesně sledovat průběh roku. Doposud ale není jasné, jak to vlastně dělali.

Exequiel Ezcurra z Kalifornské univerzity v Riverside a jeho spolupracovníci jsou přesvědčeni, že Aztékové používali krajinu Mexického údolí s okolními horami jako přírodní solární observatoř a zároveň i jako kalendář. Sledovali pohyb Slunce po obloze a byli schopni určit jednotlivé části roku s velkou přesností. Jejich výzkum tento týden zveřejnil vědecký časopis PNAS.

TIP: Aztécký průmysl obětí: Věže lebek byly větší a děsivější, než jsme mysleli

„Dospěli jsme k závěru, že Aztékové z vybraného místa nejspíš každý den sledovali východ Slunce. Podle jeho pozice vůči krajinným prvkům dokázali určit, v jaké části roku právě jsou,“ líčí mexický rostlinný ekolog a ochránce přírody Ezcurra. „Domníváme se, že k tomu využívali celé Mexické údolí. Jejich astronomickým nástrojem byla v tomto případě celá krajina. Když Slunce vycházelo na přesně určeném místě ohraničeném vrcholky hor, Aztékové věděli, že nastal čas k pěstování plodin.“

Když vypukla válka, noviny obou znesvářených stran psaly o rychlé porážce protivníka a „návratu domů do švestek“. S podobným vývojem počítali i samotní generálové. Po počáteční snaze rozhodnout konflikt manévrovým bojem však západní frontu přeryly stovky kilometrů zákopů. Konflikt se změnil ve statický poziční pat a už během podzimu začalo být zjevné, že vánoční svátky roku 1914 zastihnou statisíce mužů na bojišti. 

Postupné tání 

Zásobovači v týlu začali pro vojáky připravovat různá přilepšení. Britové dostávali Princess Mary Christmas Box – plechovou krabičku s čokoládou, karamelkami, tabákem, cigaretami a obrázkem královské rodiny s přáním šťastného návratu domů. Němečtí bojovníci se mohli těšit na dýmku, důstojníci na doutníky. Provianťáci směli vydávat větší příděly, aby alespoň na Vánoce vojáci obdrželi kvalitnější stravu. Na přilepšeních se podílela i řada civilních organizací všech zúčastněných zemí.

Povzbuzení bylo skutečně třeba, protože vývoj bojů ani počasí vojákům na náladě nepřidával. Podzim roku 1914 byl nevlídný, zima tuhá a muži na frontě měli k dispozici jen to, co si sami udělali. Na výdřevu zákopů a palivo padly celé lesy v okolí frontových linií. Vzhledem k blízkosti svých postavení bojovníci obou stran viděli, že protivník trpí stejně jako oni. A protože se fronta nehýbala, mnohdy dobře znali i konkrétní osoby za ostnatými dráty. Slýchali stále tytéž hlasy, vídali povědomé postavy.

Postupně se rodil jistý pocit sounáležitosti a pochopení – přestože vojáci věděli, že jednou budou muset stisknout spoušť, nebo sami zahynou. Někde mezi nepřáteli dokonce existovala nepsaná pravidla umožňující v klidu provést základní lidské potřeby. Například v době jídla se vyvěšovaly signály jako kus látky či prkno na předprsni zákopů. Obě strany znamení respektovaly, nicméně po jejich stažení se bez skrupulí bojovalo dále. 

Jistý vliv na nálady vojáků měl i relativně poklidný život civilistů, který mohli pozorovat ve svém okolí. Venkovanům ostatně nezbývalo než zkusit přežít tak, že zachovají každodenní rutinu. Dál chodili do práce a obdělávali pole – a v době Vánoc se někteří snažili vojákům „za humny“ přilepšit drobným dárkem z vlastního skrovného majetku. 

Vánoční zázrak 

Rozpoložení pěšáků ovlivňovaly rovněž mírové iniciativy organizací v zázemí nebo papeže Benedikta XV., který začátkem prosince oslovil bojující strany na západní frontě s přáním, aby mezi 24. až 26. prosincem uctily Vánoce jako svátky dobré vůle, pokoje, míru, soucitu, naděje, lásky a víry v rodinu. Svatý otec se přimlouval za „klid zbraní alespoň pro noc, kdy zpívají andělé,“ a jeho slova na mnoho pobožných mužů v zákopech zapůsobila.

Právě náboženství vojáky na západní frontě spojovalo a navyšovalo pocit sounáležitosti – přece jen tu proti sobě stály dvě armády vyznávající stejný svátek. To třeba během rusko-tureckých bojů nepřipadalo něco podobného v úvahu – převážně pravoslavní Rusové a Bulhaři slavili Vánoce podle jiného kalendáře a osmanská armáda je nevyznávala vůbec.

Jak se svátky blížily, vojáci se připravovali na oslavu. Dávali si vlastnoručně vyráběná přání nebo drobné dárky, tu a tam se na předprsních zákopů objevily svíčky a stromky. Muži zpívali koledy, které nemohla neslyšet ani druhá strana – zákopy od sebe mnohdy dělilo sotva 100 metrů. Napětí mezi oběma tábory dočasně polevilo, leckde slábla kanonáda a na některých úsecích fronty se objevily návrhy na úplné zastavení palby. 

Následnou událost, která vstoupila do dějin jako „vánoční zázrak“, zřejmě odstartovaly právě koledy linoucí se z britských linií. Němce oslovily natolik, že jich několik opustilo své kryty a vydali se do země nikoho vstříc nepříteli. Královští vojáci je následovali a dosavadní protivníci se dali do družného hovoru. Muži se objímali a třásli si rukama, mluvili a pokuřovali. Vyměňovali si suvenýry od whisky a cigaret přes ponožky, pohlednice a konzervy až po knoflíky z uniforem, jídlo nebo tabák.

Skupinky britských a německých vojáků během „Vánočního příměří“. (foto: Wikimedia Commons, Imperial War Museums, CC0)

Došlo i na směnný obchod a nabídku služeb. Je doložen přinejmenším jeden případ, kdy si britský kulometčík – v civilu příležitostný holič – otevřel mezi zákopy stánek a obsluhoval zarostlé zákazníky bez ohledu na uniformu. V dopisech se dochovalo též svědectví o vystoupení varietního umělce improvizujícího mezi ostnatými dráty. 

Modlitby i fotbal 

Německý poručík Kurt Zehmisch později vzpomínal: „Večer na Štědrý den roku 1914 najednou přestala střelba. Vojáci z mého saského pluku pak začali pískat na dva prsty. Angličané okamžitě pískání opětovali. Vojín Mockel z mé jednotky, který žil dlouhá léta v Anglii, zavolal na Brity anglicky a brzo se mezi námi vyvinul živý rozhovor. Pak vylezli ze zákopů na obou stranách dva vojáci, podali si ruce a popřáli si veselé Vánoce. Dohodli se, že na Boží hod nebudou střílet.“ 

Kolem zákopů se rozsvítily lucerny, objevily se ručně psané transparenty s nápisy Merry Christmas a Frohe Weihnachten. Sedmnáctiletý německý dobrovolník si zapsal: „Napřed jsme stromky ostýchavě rozsvítili v krytech, pak v zákopech a nakonec na předprsni. Všude byly vidět planoucí stromečky, což v nás budilo zvláštní slavnostní náladu, kterou ještě umocňovala úchvatně se třpytící jinovatka.“

Někde spolu vojáci zpívali a modlili se, jinde se pustili do sportovních aktivit, aby si protáhli těla zdřevěnělá zimou i dlouhým vartováním. Hned na několika místech se objevily podomácku vyrobené míče, s nimiž si vilémovské a anglické týmy buď jen tak zakopaly, nebo sehrály regulérní fotbalové zápasy. Jeden z nich zaznamenal pěšák Johannes Niemann: „Náhle se objevil Anglán s míčem. Kopal si s ním a žertoval. Branky jsme označili čepicemi. Rychle jsme vytvořili družstva, na zamrzlém blátě začal zápas a porazili jsme Anglány 3:2.“ Utkání prý skončilo prokopnutím míče, který nakonec uvízl v ostnatém drátě.

Zdrženliví velitelé 

Dočasné příměří rozhodně nebylo obecným pravidlem – šlo spíš o spontánní reakci na aktuální situaci. Podle odhadů historiků se do něj zapojilo několik tisíc mužů. K nejrozsáhlejším kontaktům došlo v sektoru Saint-Yves–Neuve Chapelle, na úseku dlouhém asi 4 000 metrů. Styky mezi protivníky byly u Yper nejužší mimo jiné proto, že část německých vojáků z tamních bavorských a saských pluků mluvila obstojně anglicky, neboť před rokem 1914 pracovali na ostrovech jako taxikáři či holiči. 

Na jiných úsecích se dočasné příměří omezilo na oboustrannou možnost evakuace raněných ze země nikoho, dohledání a pohřbení padlých, případně společné mše za jejich duše. Někde vojáci raději neopustili své zákopy a klid zbraní využili jen k oslavám na „vlastním území“. Odpočívali, případně se věnovali osobní hygieně, na kterou jindy neměli čas. Stejná nebyla ani délka dočasného přerušení palby. Někde trvalo jedinou noc, jinde celé svátky a v některých sektorech se nestřílelo až do Nového roku.

Velitelé měli oproti řadovým vojákům složitější situaci, protože vyšší hodnost s sebou nesla též vyšší odpovědnost. Důstojníci si uvědomovali, že právě oni mají dbát na disciplínu – a v případě exemplárních trestů budou obviněni jako první. K masovým trestům za bratříčkování s nepřítelem nedošlo, nicméně oficíři u nižších jednotek dostali nařízeno obnovit disciplínu a podobné výstřelky zatrhnout.

Velitelé na úrovni divizí a sborů zůstali převážně zdrženliví, posléze však přistoupili k preventivním opatřením. Jednalo se o rotaci jednotek v rámci fronty, aby se vojáci nestihli s nepřítelem sblížit. Na německé straně došlo dokonce k přeložení některých „zhřešivších“ jednotek na východní frontu.

Poprvé a naposled

Přestože šlo v dlouhém válečném konfliktu jen o epizodní událost, dostalo se jí široké publicity. Lednová vydání anglických a občas i německých novin popisovala s údivem společné oslavy Vánoc s nepřítelem, o nichž se žurnalisté dozvěděli z frontových dopisů. O „vánočním zázraku“ se s nostalgií hovořilo ještě dlouho po roce 1918 a několikrát se stal námětem válečných filmů. 

TIP: Jaké byly Vánoce na frontě? Šťastné a veselé?

Po Novém roce se vojáci opět vrátili ke své krvavé rutině. Válka postupně nabrala na intenzitě a počty mrtvých rychle rostly. Zlom nastal v dubnu 1915, kdy Němci – shodou okolností právě nedaleko Yper – poprvé bojově nasadili otravné plyny. Po této děsivé události už nikdo na bratříčkování s protivníkem neměl náladu a pokusy zopakovat lokální příměří o Velikonocích selhaly. V následujících letech se ojedinělé případy zastavení palby během Vánoc objevily, avšak už nikdy nedosáhly takového rozsahu jako v prvním roce konfliktu.

V letní sezóně lákají Jizerské hory k pěším túrám a cyklistickým vyjížďkám, v zimě se díky desítkám kilometrů dobře udržovaných lyžařských stop stávají opravdovým rájem běžkařů. A protože tu sněhu bývá někdy víc než dost, nezřídka se stane, že některé oblasti jsou pak na čas odříznuté od „zbytku“ světa.

Zimním kouzlem doslova hýří i mnohá zákoutí mezi pramennými bystřinami Jizery a jejího prvního přítoku Jizerky se třemi horskými osadami po obou stranách české a polské hranice – Jizerkou, Velkou Jizerou a Orle. Těm se tu pro zdůraznění jejich svébytného rázu a půvabu někdy říká Tři Iseriny.

Po toku Jizery a Jizerky

Podivným slovem iserin, pocházejícím z někdejšího německého názvu Jizerky, se neoznačovaly jen osady, ale také unikátní odrůda nerostu ilmenitu, která se zde spolu s některými dalšími drahými kameny kdysi hojně nacházela. „Tři Iseriny“ se navíc jmenuje poutavá kniha M. Nevrlého, O. Simma a J. Pikouse (vydaná roku 2006) a také naučná stezka, která spojuje nejzajímavější místa v okolí tří výše zmíněných horských osad.

Krajinné partie horních toků Jizery a Jizerky si jsou v mnohém podobné. Obě bystřiny vytékají z náhorních rašelinišť a posléze se vinou poměrně širokými údolími, jimž se místně říká „louky“. Malou Jizerskou loukou přitéká Jizerka ke stejnojmenné osadě, Velkou Jizerskou loukou se zase klikatí horní tok Jizery, sledovaný česko-polskou státní hranicí. Obě údolí navzájem odděluje táhlý a převážně zalesněný Střední jizerský hřbet.

Kolem Pytláckých kamenů

Asi nejvhodnějším výchozím místem k malebným a v zimě snad i trochu tajemným partiím kolem Jizerky a Jizery je horská osada Jizerka „na konečné“ silniční spojky od Horního Polubného. Cesty s lyžařskými stopami se odtud rozbíhají doslova na všechny strany a k nejatraktivnějším z nich patří červeně značená trasa, přecházející podstatnou část Středního hřbetu. Jeho vrcholové části mnohde zdobí bizarní scenérie žulových skal a otevírají se odtud i pěkné výhledy do okolních horských partií.

Hřbet vrcholí Jelení strání (1 018 metrů n. m.) a zčechranou skupinou Věžních skal. Poblíž minete menší a už „neviklavý“ Viklan, ale mohutností i členitostí vyniká především hradba Pytláckých kamenů. Pojmenování dostala podle legendami opředeného jizerskohorského pytláka Hennricha, který tu před dvěma staletími přebýval a měl skrýše mezi skalními bloky. K pozoruhodným útvarům v okolí patří i pěkně tvarovaná skalka, přiléhavě zvaná Houba, ale červeně značená hřebenovka se jí vyhýbá a pokračuje kolem chráněného rašeliniště Jizery k turistickému rozcestníku na Předělu. Odtud se lze vrátit do Jizerky po některé z běžkařských tras.

Kopec s miniaturou varhan

Působivou dominantou Malé Jizerské louky a osady Jizerka je strmá hora Bukovec (1 005 metrů n. m.). Z horní části osady ji přechází trasa již zmíněné naučné stezky, ovšem v zimě jde o úsek poměrně náročný. Mezi všemi jizerskohorskými vrchy je Bukovec z geologického hlediska ojedinělou a vskutku pozoruhodnou výjimkou. Na rozdíl od výhradně žulového okolí jej tvoří tmavá vyvřelina čedič, svědčící o dávné (třetihorní) sopečné činnosti.

O Bukovci jakožto o sopce lze ovšem hovořit jen se značnou výhradou – kopec je totiž už „jen“ pozůstatkem buď protáhlého žilného tělesa, nebo přívodního lávového komínu. Čedič vystupuje přímo na vrcholku, kde zaujme i typickou sloupcovitou odlučností, jakousi miniaturou známých „kamenných varhan“. A protože je zdejší bukový prales v zimě bez listů, oceníte odtud i pěkný výhled do okolí.

Od soutoku do Polska

Strmý severní svah Bukovce vás bude provázet i tehdy, pokud se z Jizerky vydáte kolem stejnojmenné říčky k polské státní hranici. Až v tomto sevřeném údolí, procházeném žlutým značením a v zimě i běžkařskou stopou, se dosud poklidný tok Jizerky změní v prudkou bystřinu s balvanitým řečištěm a peřejemi. Na východním úpatí Bukovce pak její pouť končí vtokem do větší „sestry“, řeky Jizery.

Partie při soutoku patří k nejpůvabnějším v celém pohoří a návštěvníkům zde dobře slouží Karlovský most, přes který lze přejít – pod dohledem sošky sv. Jana Nepomuckého – nejen řečiště Jizery, ale též státní hranici a vydat se za zbývajícími „Iserinami“ na polské území.

Místo školy osamocený hostinec

Jestliže to od Karlovského mostu vezmete proti hraničnímu toku Jizery, tak se asi po dvou kilometrech přiblížíte do širokého údolí Velké Jizerské louky. Je posazeno mezi táhlými pásmy – polským Vysokým hřbetem s nejvyšší kótou celého pohoří Wysokou Kopou (1 126 metrů n. m.) a českým Středním hřbetem se zdaleka nápadnou hradbou Pytláckých kamenů. Velká Jizerská louka, na níž kdysi byla rozseta stavení horské vísky Velká Jizera (Wielka Izera – dříve Gross Iser), má podobný ráz jako okolí naší Jizerky – jen typickou křivku kopce Bukovce bychom tu hledali marně…

V tomto až nostalgicky poklidném zákoutí je těžké uvěřit, že kdysi i na této „Iserině“ panoval čilý ruch. Z několika desítek stavení však 2. světovou válku a poválečné události přečkalo jen jediné, sloužící dnes jako horský hostinec (Chatka Górzystów). Uvnitř hostince, který je od Karlovarského mostu vzdálen asi šest kilometrů, čeká návštěvníka překvapení v podobě regálů s knihami, dobovými obrazy a různými předměty, ponechanými jako upomínka na dobu, kdy tu byla škola. Velká Jizera je i významnou křižovatkou turistických a lyžařských tras, z nichž nejužívanější pokračuje přes horské sedlo do lázeňského střediska Swieradów Zdrój.

Na prahu běžkařského ráje

Od soutoku Jizery a Jizerky to přes Karlovský most je asi jen kilometr také k poslední z Iserin – horské osadě Orle. Ani z této někdejší sklářské a dřevařské usedlosti se do nynějška mnoho nezachovalo. Oblíbenou zastávkou je tu horská hospůdka na místě někdejší hájovny, poblíž které asi nepřehlédnete bílý křemenný balvan se soškou skláře. Před nedávnem tu byly do země zasazeny i poněkud neobvyklé sluneční hodiny s kamenným gnómonem.

Z Orle zbývá zhruba čtyři kilometry do vesničky Jakuszyce, rozprostřené v polské části horského sedla nad Harrachovem. Tyto pasáže táhlých hřbetů a zvlněných plání na rozmezí Jizerských hor a Krkonoš ožívají hlavně v zimních měsících, kdy se díky desítkám kilometrů výborně udržovaných stop stávají skutečným eldorádem běžkařů. Lyžařský areál se nachází v bezprostřední blízkosti státní hranice a je tedy dobře dostupný i z naší strany. U frekventované silnice z Harrachova se dá dobře zaparkovat a vlakovou zastávku zde má také horská železnička z Kořenova a Harrachova do podhorské Szklarske Poręby.

Připomínka „drahokamové horečky“

Jizerské hory kdysi patřily k proslulým nalezištím drahých kamenů. Zvláštní postavení mezi nimi měly rozličné odrůdy vzácných minerálů, rýžované v naplaveninách horských bystřin, zejména pravostranných přítoků horního toku Jizerky. Ve středověku, zejména pak v 16. století, dosáhl jejich věhlas takových rozměrů, že i v tomto obtížně přístupném terénu vyvolal nefalšovanou „drahokamovou horečku“.

TIP: Drsné kouzlo střechy Evropy: Národní přírodní rezervace Králický Sněžník

O unikátním iserinu, což je odrůda minerálu ilmenitu (oxid železnato-titaničitý), se zmiňuje už text článku, ale z evropského hlediska byly nejvýznamnější nálezy drahokamových odrůd korundu (oxid hlinitý, po diamantu druhý nejtvrdší nerost) – černý korund, bezbarvý leukosafír, rudý rubín a především modrý nebo modrozelený safír. Četné nálezy tohoto jinak velice vzácného kamene zde daly jméno jedné ze zdrojnic Jizerky – Safírovému potoku, jehož tok je však součástí chráněného území (národní přírodní rezervace Rašeliniště Jizerky) s přísným zákazem sběru, natož pak rýžování veškerých nerostů.

Ačkoli Žofie Chotková považovala za svůj mateřský jazyk němčinu, narodila se do rodu, který se v Českém království objevuje už ve 14. století. Chotkové se postupně rozdělili do několika rodových větví a z drobné šlechty se díky službě habsburské monarchii dostali až k titulu hrabat. Svá rodová sídla si vystavěli ve Veltrusích, Kačině či Velkém Březnu.

Snad největší prestiž a vliv získal Žofiin dědeček Karel Chotek. Léta působil jako guvernér v Istrii či Tyrolsku a nakonec to dotáhl až k postu nejvyššímu – roku 1826 ho jmenovali nejvyšším purkrabím Království českého a prezidentem zemského gubernia. Pro kariéru u Habsburků se české kořeny zrovna nehodily a Chotkové se nijak národně neprofilovali. Žofie Chotková mluvila česky jen trochu a pouze v dobách, kdy pobývala s manželem a dětmi na Konopišti.

Karel Chotek ale nepatřil mezi ty „poturčence horší Turka“ a k českému národnímu hnutí choval pochopení. Coby nezaujatý úředník se soustředil hlavně na výsledky – uvažoval moderně a vedl si velmi dobře – na poměry zkostnatělého státního aparátu byl zkrátka až revolučně výkonný, ačkoli politicky patřil mezi konzervativce. Nechal rozšiřovat silniční síť v zemi, dláždit ulice, zavádět kanalizaci v kovových trubkách či plynové pouliční osvětlení. Zakládal parky, ale i dětské opatrovny a ústavy pro slepé, hluchoněmé, vdovy či sirotky.

Na cestách

Žofie si svého úspěšného děda příliš neuži­la. Narodila se jen několik měsíců před jeho smrtí. Páté dítě Vilemíny Kinské a Bohumila Chotka dostalo jméno Sophie Marie Josefína Albína Chotková z Chotkova a Vojnína. Její otec se jako mladší syn nemohl spoléhat na rodové dědictví, a dal se proto logicky na diplomatickou a úřednickou dráhu. Působil ve Stuttgartu, kde se narodila Žofie, ale také v Londýně, Berlíně, Madridu a krátce i v Petrohradu. Jako jistý azyl, kam se uchýlili například během prusko-rakouské války, když museli odejít z Berlína, jim sloužilo rodové sídlo ve Velkém Březnu. Finančně jim ovšem nebylo co závidět. Diplomatický plat nestačil na potřebně reprezentativní život. Z Madridu se například museli přesunout do levnějšího Bruselu. 

V Belgii se hraběcímu páru dařilo mnohem lépe. Dokonce navázali vcelku dobré vztahy s královskou rodinou. Jako anekdota zní fakt, že Bohumil dokonce organizoval „náhodné“ setkání belgické princezny Štěpánky a následníka trůnu prince Rudolfa. Jak známo, k sňatku nakonec došlo, ale manželství se fatálně nevydařilo. Kdo ví, možná kdyby si Rudolf nemusel vzít ženu s tak rozdílnou povahou, jakou měla Štěpánka, možná by se nikdy neuchýlil k sebevraždě s mladou milenkou – a Žofie Chotková by nikdy nenadělala habsburské monarchii tolik vrásek. O tom však můžeme jen spekulovat.

Po vyhlášení Německého císařství se Bohuslav Chotek přece jen do Německa vrátil. Nemířil ale do Berlína. Diplomata před penzí odveleli do Drážďan, kde zprostředkovával sňatek arcivévody Otty, synovce rakouského císaře (a bratra Františka Ferdinanda d’Este) se saskou princeznou Marií Josefou. Jednání dopadla úspěšně, ale ani toto politické manželství se nevydařilo – narodil se z něj však budoucí poslední rakouský císař Karel I.

V cizích službách

Dříve téhož roku, na jaře 1886, zemřela Bohuslavova věrná žena Vilemína Kinská. Ovdovělý diplomat zůstal sám s pěti neprovdanými dcerami. Šestá z jeho dcer se už pod čepec dostala dříve a sedmá a nejstarší z nich, Sidonie, si zvolila dráhu jeptišky. Jak je měl zaopat­řit? Mladé šlechtičny nedisponovaly kdovíjakým věnem. Ovládaly etiketu, vedle němčiny hovořily také francouzsky. Dostaly i přiměřené vzdělání a měly jistou společenskou prestiž. Ale tolik sňatků se přece jen prodraží.

Svízelná situace nejspíš obměkčila i Františka Josefa I. Za dlouholeté věrné služby monarchii se císař rozhodl Chotkovým pomoci. Dvacetileté Žofii tak zařídil místo dvorní dámy u arcivévody Bedřicha Rakousko-Těšínského a jeho manželky Isabely. Dívka se přestěhovala do jejich paláce v Prešpurku a ve „službě“ za byt, stravu a měsíční plat zůstala dalších jedenáct let! Vyplácený honorář jí totiž nikdy nestačil na to, aby se osamostatnila – o to se postaraly náklady na reprezentativní oblečení a občasné cesty za sourozenci a otcem.

Seznámení

Obrat v Žofiině životě způsobila až romance s následníkem trůnu Františkem Ferdinandem. Kdy se vlastně potkali? Traduje se, že na plese pořádaném roku 1894 v paláci Františka Thun-Hohensteina na pražské Malé Straně. Hraběnka v prostých bílých šatech a jen s malým křížkem na krku údajně arcivévodu okouzlila. Několikrát ji vyzval k tanci a věnoval se jí během celého večera. Tato historka je ovšem nejspíš zcela vymyšlená. Oba se museli poznat mnohem dříve.

Žofiina starší sestra Marie Pia se totiž už před lety provdala za doktora práv Jaroslava Thuna-Hohensteina, nejmladšího syna z děčínské větvě rodu. Jaroslav i jeho bratr František se s Františkem Ferdinandem d’Este přátelili. A právě Marie Pia mohla budoucí milence blíže seznámit. Žofie se navíc spolu se svou paní, arcivévodkyní Isabelou, účastnila všech rodinných setkání habsburského dvora. Ti dva se tedy museli vidět mnohem dříve, minimálně se poblíž sebe ocitli na hromadné fotografii pořízené z lovu někdy v roce 1892. O dva roky později si však už pravidelně psali. A Ferdinand ji oslovoval „Milovaná Žofie“…

Armádní povinnosti mezitím Františka Ferdinanda zavedly do Českých Budějovic. Strávil zde rok a během té doby často mířil na pár dní či alespoň odpoledne do Prešpurku. S rodinou arcivévody Bedřicha hrával tenis, chodil plavat nebo se prostě jen společně bavili hudbou. A arcivévodkyně Isabela si dělala naděje, že jednatřicetiletý následník jezdí ve skutečnosti za její nejstarší dcerou, šestnáctiletou Marií Kristinou.

Vážné onemocnění

Na jaře 1895 se František Ferdinand necítil zdráv a nechal se prohlédnout lékařem. Zjistilo se, že trpí tuberkulózou stejně jako jeho matka, která na zákeřnou nemoc před lety zemřela. Fatální diagnóza mu převrátila život. Tři roky se musel léčit. Cestoval za příhodnějším klimatem po Středomoří. Jeho otec Karel Ludvík dokonce podnikl pouť do Svaté země, aby tak pro syna vyprosil Boží požehnání. Bohužel přitom sám zemřel, když se nakazil tyfem ze špinavé vody posvátné řeky Jordán.

Beznadějnou a tíživě dlouhou dobu pacientovi projasňovaly hlavně dopisy od Žofie. Dopisovali si samozřejmě pod falešnými jmény. Toto období naložilo mnoho trápení i Žofii. Nejen že se strachovala o muže, kterého nejspíš už z plného srdce milovala. Roku 1896 osmadvacetiletá dívka nadobro osiřela. Kromě své pozice dvorní dámy neměla nic. Dělaly jí starosti dosud nezaopatřené mladší sestry, stresovala ji její nepříjemná panovačná zaměstnavatelka. Zhroutila se. Drasticky zhubla a musela celý podzim roku 1896 strávit ve švýcarském sanatoriu.

Možná že prožívané strázně oba mladé lidi ještě více sblížily. Co na to jejich okolí? Historka o náhlém odhalení nejspíš neobstojí. Arcivévodkyně Isabela pravděpodobně dobře viděla, že následník projevuje Žofii jisté sympatie. Nečekala ovšem, že by se měly jakkoli prohlubovat či vyústit v něco zásadnějšího. Milostný románek ničemu nevadil – mladí muži přece mají jisté potřeby a koneckonců – František Ferdinand zplodil nemanželského syna už několik let před tím, než poznal Žofii – se svou tehdejší pražskou milenkou Marii Hahnovou.

Poprask

Historka o tom, že Isabela odhalila utajovaný poměr své dvorní dámy jen díky zapomenutým kapesním hodinkám, v nichž měl František Ferdinand Žofiinu podobenku, zní sice efektně, ale nezakládá se na pravdě. Skandál mohl poškodit a ztrapnit spíše její vlastní dceru, a to potřebovala Isabela ze všeho nejméně.

Žofie se ale objevila po boku svého milého na maškarním plese ve Vídni. A arcivévoda za ní odjel i do chorvatské Opatie, kam ona doprovázela svou svěřenku Alici. Na kontrolní návštěvě se tu nečekaně objevila i dívčina matka Isabela a se Žofií se zle pohádala. Ferdinand ji bránil – a nazval ji před soptící arcivévodkyní svou nevěstou. To teprve Isabelu rozzuřilo!

František Ferdinand raději sám informoval císaře, že si vyvolil Žofii za manželku a prosí ho o svolení ke svatbě. Jednatřicetiletá dvorní dáma poté „z osobních důvodů“ požádala o uvolnění ze služby. Na začátku května 1899 tak opustila Prešpurk nadobro. Přitom neviděla budoucnost zrovna růžově. Pokud by její milý podlehl nátlaku a vzdal se jí, zbýval by jí jen klášter. S tak zásadně pošramocenou pověstí by jiného ženicha a nejspíš ani odpovídající zaměstnání nesehnala. Uchýlila se k příbuzenstvu. A čekala, jak to vše dopadne. Trvalo to více než rok! 

Císař nehodlal ustoupit – morganatický sňatek u budoucího císaře nepřipadal v úvahu. Poštval na nezdárného synovce celou rodinu i jeho přátele. Měli mu domluvit. A nejen jemu – nátlak směřovali i na Žofii. Prý se vzpírá Boží vůli! Měla by raději sama vstoupit do kláštera! Vydírali i její sourozence, kteří na císařově dobré vůli existenčně záviseli. Jenže František Ferdinand v listopadu 1899 císaři pohrozil, že z následnictví abdikuje. A zněl velmi přesvědčivě. K arcivévodově štěstí považoval císař dalšího z potenciálních kandidátů na trůn – Františkova staršího bratra Ottu – za prostopášníka a nezodpovědného záletníka. 

Vítězství

Až na konci roku se tedy opatrně začaly hledat právnické cesty, jak manželství povolit, ale zároveň připravit budoucí manželku a její děti o všechny výhody panovnického rodu. Čistě teoreticky bylo totiž možné Žofii korunovat královnou v Uhrách, neboť maďarské právo morganatický sňatek nerozlišovalo. A její děti by si mohly činit nároky na uherský trůn. I toto riziko však císař raději podstoupil, než aby ohrozil monarchii „chaosem“ zosobňovaným arcivévodou Ottou. Žofie se mezitím přesouvala od jedné sestry k druhé. Až v létě roku 1900 si arcivévoda pro svou budoucí manželku zajel do Drážďan k její sestře Antonii a odvezl si ji s sebou do Čech.

K renunciaci, tedy oficiálnímu prohlášení, v němž se arcivévoda František Ferdinand před svědky zřekl trůnu pro své budoucí potomky, došlo 28. června 1900. Žofie Chotková nesměla být korunována na císařovnu ani se stát členem habsburského domu. Stejně tak její děti nemohly figurovat v oficiálním habsburském rodokmenu nebo dědit po svém otci cokoli jiného než jeho osobní majetek. Poté už šťastné milence čekala svatba – snad nejskromnější, jakou kdy nějaký arcivévoda měl.

Odehrála se 1. července 1900 v Zákupech, na letním sídle ženichovy milované nevlastní matky arcivévodkyně Marie Terezie, která ho po celý život podporovala a povzbuzovala. A také jen její dvě dcery, Františkovy polorodé sestry, se obřadu účastnily. Od ostatních Habsburků přišlo jen chladné mlčení. Zato nevěstina rodina se objevila v hojném počtu.

TIP: Navzdory dvoru i císaři: František Ferdinand sňatku s Žofií nikdy nelitoval

V takový happy end možná ani nedoufali. Z pouhé hraběnky Chotkové se nakonec z císařova rozkazu stala kněžna z Hohenbergu. Ani to ji nezbavilo ústrků. V divadle například nesměla sedět vedle svého muže, neboť tomu byla vyhrazena pouze císařská lóže. Do ní ona přístup nedostala. Ani jejich děti coby plody nerovného manželství nemohly nosit příjmení svého otce, ale smyšlený titul Hohenberg, kterým se František Ferdinand podepisoval, když cestoval inkognito. Do Vídně pevně sešněrované protokolem a ceremoniály zkrátka rodina zajížděla co nejméně. Na manžele i přes to čekalo šťastných čtrnáct let společného života na Konopišti… 

Ruští kosmonauté Sergej Prokopjev a Dmitrij Petelin měli během včerejška v otevřeném vesmíru strávit šest hodin a 37 minut. Jejich úkolem bylo pomocí manipulátoru ERA přenést chladič výměníku tepla z malého výzkumného modulu Rassvet, do víceúčelového laboratorního modulu Nauka. Výstup byl ale kvůli úniku chladící kapaliny z lodi Sojuz zrušen.

Rusko se prostřednictvím tiskové agentury TASS v reakci na zrušený výstup kosmonautů nejprve omezilo na konstatování, že příčinou byla blíže nespecifikovaná technická závada. Výkonný ředitel ruské vesmírné agentury Roskosmos Sergej Krikaljov ale později únik potvrdil s tím, že jej mohlo zapříčinit poškození pláště Sojuzu po nárazu mikrometeoritu. Poškození vnějšího pláště podle něj mohlo vést k problémům s teplotou v jednom z úseků Sojuzu.

TIP: Kosmonauti objevili na modulu Zarja ruské sekce ISS nové praskliny

Podle zástupců NASA je Mezinárodní vesmírná stanice v dobrém stavu a posádka Expedice 68 je v bezpečí. Kosmonauti neopustili ISS a nikdo z posádky nebyl vystaven unikající chladící kapalině. Americká posádka se nadále připravuje na výstup naplánovaný na pondělí 19. prosince, ruská část svůj plánovaný výstup 21. prosince odložila na neurčito.

Hadí penisy (hemipeny) vědci studují už desítky let, pohlavní orgány samic ale byly dosud poněkud přehlížené. Podle doktorandky a vedoucí výzkumné pracovnice Megan Folwellové z Přírodovědecké fakulty University v Adelaide ani tak nešlo to, že by pohlavní orgány hadích samic byly pro vědce nepolapitelné – spíše se jimi vědci jednoduše nezabývali.   

Podle studie zveřejněné v odborném časopise Proceedings of the Royal Society B Journal mají hadí samice klitorisy dokonce dva – oddělené tkání a skryté na spodní straně ocasu. Skládají se hlavně z nervů, kolagenu a červených krvinek.

TIP: Vědci zjistili, která část ženského mozku reaguje na stimulaci klitorisu

Folwellová začala po hadím klitorisu pátrat, protože se jí nezdálo, že by ho hadi na rozdíl od tolika jiných zvířat neměli. Hadí klitoris vědkyně objevila v těsné blízkosti pachových žláz, které hadí samičky používají k vábení partnerů. Strukturu ve tvaru srdce poprvé našla u zmije a posléze i u osmi dalších druhů. 

Objev může přispět ke tvorbě nových teorií o hadím sexu, jejichž součástí může teď být i schopnost samic cítit rozkoš. Až dosud totiž podle Folwellové měli vědci za to, že hadí sex je především o samčí agresi a donucení.

Spojené státy v dnešní době čelí obludné epidemii závislosti na opiátech a podobné problémy mají s těmito látkami i další země. Opiáty jsou užitečné pro tlumení bolesti, ale k závislosti je při jejich užívání vždy velice blízko. Co kdyby ale byl po ruce mnohem levnější, jednodušší a především bezpečnější prostředek proti bolesti?

V jednom z dřívějších výzků vyšlo najevo, že zelená barva u lidí spouští pozitivní emoce a co je ještě lepší, že snižuje bolest u pacientů s chronickou migrénou a fibromyalgií. Jde o fascinující fenomén, který nabízí rozmanité možnosti využití. Odborníci ale až doposud nevěděli, jak vlastně zelené světlo ovlivňuje lidské tělo.

Zelené světlo a myši

Tým čínských odborníků ve snaze vyřešit tuto záhadu studoval vliv zeleného světla na myši, které slouží jako laboratorní model výzkumu artritidy. Jejich výzkum zveřejnil odborný časopis Science Translational Medicine. Úvodní experimenty ukázaly, že zelené světlo i u těchto myší snižuje projevy bolesti. V další sérii pokusů vědci zjišťovali, které světločivné buňky se podílejí na tomto efektu zeleného světla.

Postupným vyřazováním jednotlivých typů buněk citlivých na světlo v sítnici myší vědci dospěli k závěru, že působení zeleného světla proti bolesti zprostředkovávají čípky, tedy buňky zodpovědné za barevné vidění. Když pak sledovali přenášení signálu z těchto buněk, zjistili, že zelené světlo spouští signální dráhu, která aktivuje opioidní receptory v oblasti rapheálních jader v mozkovém kmeni (nucleus raphes dorsalis). To pravděpodobně souvisí s potlačením bolesti. 

TIP: Trápí vás migréna? Možná vám pomůže zelené světlo!

Čínský výzkum potvrdil, že zelené světlo působí na mozek myší způsobem, který vede k snížení vnímání bolesti. Zatím sice není jasné, zda podobný mechanismus funguje i u lidí, ale autoři věří, že signální dráha, kterou ovlivňuje zelené světlo, by mohla být v budoucnu využita pro zvládání bolesti.