Kronikáři jí připsali nejméně deset oslavných jmen a čestných titulů – Aigiarne, Khotol Tsagaan, Měsíční paprsek nebo Yaruq, ale nejznámější je pořád jako princezna-bojovnice, Khutulun. V Mongolsku je tato prapravnučka samotného Čingischána dodnes živou legendou. Uctívanou, opěvovanou, inspirující. Bohužel právě její polo-mytický statut je příčinou hlubšího nepochopení skutečné role, jakou kdysi zastávaly ženy ve válkách mezi mongolskými klany.

S ženami, nebo bez?

V krátkosti jde o dvě protichůdné interpretace jednoho střípku historie. Podle oficiálnější, mongolské verze totiž ženy v 13. století v chánových armádách nesloužily. Což má činit případ opěvované Khutulun zcela výjimečným a unikátním. Anebo – jak upozorňují spíše zahraniční zdroje mimo Mongolsko – se ženy válečnice vyskytovaly v armádě mnohem častěji. 

To by ale nejspíš silně snižovalo zásluhy mongolských mužů, kteří jsou na dobyvačnou historii předků nesmírně hrdí. Khutulun proto v hodinách dějepisu přenechávají roli jakési kuriozity – ženy sice výjimečné, ale svými zásluhami ojedinělé. Smířlivou odpověď přitom nabízí současný historický výzkum, který blíže specifikuje období hlavní působnosti mongolských žen ve zbrani.

Zápasnice

Zpátky ale k princezně-bojovnici, která se narodila nejspíš kolem roku 1260 do rodiny náčelníka Kaidua. Ten měl nemálo synů i dcer, ale Khutulun patřila k nejmilovanějším. Měla totiž dar chytrosti, odvahy a síly. A dost možná i krásy. Otec ji od útlého dětství bral s sebou na válečná tažení. A její dovednosti ho těšily. Ve vřavě boje prý připomínala jestřába, když plení hejno slepic. 

Kaidu jí jen ukázal na nepřátelského náčelníka a ona mu přinesla jeho hlavu. V jízdě na koni, střelbě z luku a prý i v zápase se jí nikdo nevyrovnal. Traduje se, že se rozhodla zaslíbit jen takovému muži, který ji porazí. Neúspěšní uchazeči ji pak museli na znamení prohry zanechat svého koně. Její stádo tak brzy čítalo na tisíce (snad i desítky tisíc) zvířat… 

Podlehnout měla nakonec šarmu perského zajatce, jen měl původně za úkol zabít jejího otce. Anebo jí měl padnout do oka Ghazán – jeden z mongolských vládců Persie a panovník z Ílchanátu – Íránu, případně spolehlivý společník otce a statečný válečník z klanu Choros. V tom už nejsou historické zdroje jednotné, byť k příběhu princezny přibájily za staletí mnohé. 

Výzkumy 

Každopádně prameny o Khutulun mluví jako o jedné z mnoha žen-válečnic, které působily v armádě náčelníka Kaidua, případně v jejím vlasním vojsku. Proti obsáhlé popisnosti literárních zdrojů z někdejší Persie, například spiskům kronikáře Rašída al-Dín Hamadána, i proti košatému svědectví cestovatele Marka Pola, který rovněž ženy-bojovnice opakovaně zmiňuje, pak stojí o poznání střízlivější pramen vědomostí. 

První a téměř jediná kniha ze starého Mongolska, dílo zvané Tajná historie Mongolů. Tu sepisoval neznámý kolektiv autorů někdy od roku 1228. Časově pak pokrývá dobu vlády Čingischána a jeho následníka Ögedeje. 

Byť jde o dílo nesmírně hodnotné,  neboť je to první dochovaná mongolsky psaná kniha vůbec, zmínkami o úloze žen v mongolské společnosti, tedy s výjimkou opatrovnic táborového ohně, obdivuhodně šetří. Nositeli válečných úspěchů, kultury, práva i tradic jsou v ní skoro výhradně jen muži. Co za tím stojí? 

Děravá paměť

Část vysvětlení se skrývá v komplikovaném vztahu, který měl náčelník Kaidu se svým bratrancem Kublajem. Tím, kterého si brzy bude celý svět pamatovat jako Čingischána. Kaidu ho totiž zprvu považoval za zrádce původních mongolských tradic. Vyčítal mu, že přejímá čínské zvyklosti. Ti dva spolu vedli nejednu válku. V těchto bojích kosila Khutulun a jí podobné ženy-bojovnice jako dravý jestřáb Kublajovy válečníky. Tajná historie Mongolů odrážela přání zadavatele, tedy Čingischána. I proto se v ní o ženách ve zbrani, které mu kdysi působily nemalé ztráty, nepíše. Na takovou hanbu nejspíš ani po letech rozvratitel říší nevzpomínal rád. Kde se ale mongolské ženy naučily tak dobře bojovat? 

Smrt nezná pohlaví

Tady se hodí upozornit na známý fakt, který vlastně stál za tím, že se Mongolská říše na čas rozvinula po ploše 20 milio­nů kilometrů čtverečních. Mongolská vojska disponovala nebývalou mobilitou díky koním, přičemž údernou sílu z odstupu bezpečné vzdálenosti jejich šikům dodávala luky vybavená jízda. Ostatně, i čínští kronikáři budou posmutněle přiznávat, že Mongolové si podmanili známý svět skrze výhodu v podobě koně a luku. 

Vtip spočívá v tom, že v sedle koně dokáže být žena stejně rychlá jako muž. A s reflexním lukem, vyrobeným ze šlach a rohoviny, neméně vražedná. S účinným dostřelem 320 metrů (tedy třikrát tolik, co dokázaly anglické tisové luky) bojovaly mongolské ženy zrovna tak dobře jako muži. Po zásahu šípem už bylo jedno, kdo napínal tětivu. Náčelník Kaidu se přitom nijak neostýchal zapojit ženy do boje, ostatně tak tomu velely zažité tradice kmenových a klanových válek.

Ženy sice primárně nemířily na nájezdy a do boje v první linii, ale počítalo se s nimi jako s mobilní zálohou pro případ nouze – a také při aktivní obraně tábořiště. A protože se – stejně jako všechny mongolské děti bez rozdílu pohlaví naučily pomalu dříve jezdit na koni než chodit – neměly sebemenší problém s tím, že musejí skočit do sedla a vyjet zabíjet. Trénink měly ze společných lovů a naháněk, z likvidace vlků a ochrany stád. Nepočínaly si o nic hůř nebo méně schopněji než jiní mongolští válečníci. V průběhu 13. století se to ale začalo měnit. 

Sjednocení

Kublajchán, respektive už Čingischán, totiž dokázal krutostí a diplomacií sjednotit jednotlivé mongolské klany. Vnitřní kmenové půtky vymizely a s nimi i situace, kdy v ležení záleželo na každé osobě schopné v krizi použít zbraň. Chánova armáda dobývala známý svět. Notně se rozrostla a více specializovala. Přibylo v ní také „kádrů“ z porobených národů. 

Muži se zkrátka a dobře stali vojáky, kteří rozšiřují hranice impéria, zatímco ženy zůstaly doma, aby řídily a spravovaly zázemí – Čingischánovu rostoucí říši. Ženy bojovnice sice nevymizely přes noc, ale nepotřebovali je tolik. 

TIP: Bojovná královna Amina: Milence si vybírala v poražených armádách

Princezna Khutulun, prapravnučka Čingischána, tak může snadno působit dojmem jakési výjimečné kuriozity. Přitom její válečnická kariéra ilustrovala dozvuk tradic, které o tři generace dříve kladly ženy na úroveň mužů. Dá se tedy smířlivě říct, že v chánově armádě ke konci 13. století už ženy nesloužily. Ale bylo to vlastně jen pár let od časů, kdy se s nimi počítalo v každém klanu. Protože mongolská žena v sedle rychlého koně a s reflexním lukem nebyla o nic méně nebezpečná než muž. 

KLDR se začala o atomové zbraně zajímat už krátce po korejské válce. SSSR zajistil vzdělání severokorejských vědců, ovšem když Pchjongjang v roce 1962 požádal o pomoc s programem „Bomby“, dočkal se od Moskvy odmítnutí. Stejně na podobnou žádost zareagovala i Čína, ale obě velmoci stále zemi pomáhaly s civilním atomovým programem a KLDR v roce 1965 zahájila provoz prvního jaderného reaktoru. V roce 1985 sice podepsala Smlouvu o nešíření jaderných zbraní (NPT), avšak množila se podezření, že přesto o tento arzenál usiluje.

V roce 1994 uzavřela Severní Korea s USA smlouvu, v níž přislíbila svůj nukleární program „zmrazit“, kdežto USA jí měly dodat dva lehkovodní reaktory k produkci elektřiny. Vše ale nasvědčuje tomu, že KLDR nikdy neměla v úmyslu dohodu dodržet a v utajení nadále pracovala na zbraních. Na konci 90. let se dostavil průlom v podobě pomoci od Pákistánu, jenž předal Pchjongjangu jaderné technologie výměnou za technologie balistických raket. 

Na vlastní pěst

Severní Korea v roce 2003 oznámila, že odstupuje od NPT, a 9. října 2006 provedla svůj první pokusný jaderný výbuch. Posléze uskutečnila dalších pět zkoušek (poslední 3. září 2017), které prokazovaly zlepšující se technickou úroveň i zvyšující se výbušnou sílu hlavic. KLDR už dokázala zhotovit rovněž termonukleární zbraně a dnes vlastní zřejmě desítky hlavic různých typů. Její arzenál se průběžně rozšiřuje z hlediska kvality i kvantity, protože země disponuje též vlastními ložisky uranu.

Stále se však diskutuje o tom, zda již zvládla vyrobit hlavice natolik malé, lehké a odolné, aby jim dokázala vybavit rovněž své rakety, kterých také vlastní působivé spektrum. Nejvýkonnější balistické rakety řady Hwasong patrně mají schopnost dosáhnout území USA a střely kratších dosahů mohou ohrožovat celou Jižní Koreu a Japonsko. Navzdory snahám několika amerických prezidentů je evidentní, že se KLDR jaderných zbraní nehodlá vzdát.

Záměry Korejské republiky

Právě tento tristní závěr tedy zákonitě představuje i jeden z hlavních důvodů, proč o jaderných zbraních delší dobu uvažuje i Jižní Korea. První konkrétní kroky provedla v 70. letech, jelikož tímto reagovala na záměr USA výrazně zredukovat americké síly na poloostrově. V roce 1975 (krátce po zhroucení Jižního Vietnamu) připustil tehdejší jihokorejský prezident Pak Čong-hi možnost, že by Korejská republika mohla sama vyvinout jaderné zbraně, ovšem americký tlak přiměl Soul, aby v témže roce podepsal dohodu o nešíření jaderných zbraní (NPT).

Navzdory tomu však jihokorejští vědci nadále prováděli (v utajení) kroky, které lze interpretovat coby možnou přípravu na výrobu nukleárních zbraní – mimo jiné šlo o experimenty se zpracováním plutonia. Nepochybné však je, že Jižní Korea poté zahájila raketový program, z něhož vzešly především vyspělé zbraně série Hyunmoo. Nyní se ve výzbroji nalézají balistické rakety Hyunmoo-2 a střely s plochou dráhou letu Hyunmoo-3, které představují produkty tajné technologické spolupráce s Ruskem, jelikož jde o deriváty ruských zbraní Iskander a Kalibr.

Lepší a silnější

Jižní Korea stále zvyšuje nosnost a dolet svých raket, takže nejnovější balistická střela Hyunmoo-4 nabízí dosah 800 km s hlavicí o váze 2 000 kg. Střela s plochou dráhou letu Hyunmoo-3C zasáhne cíl vzdálený 1 500 km a pracuje se na verzi Hyunmoo-3D s dvojnásobným dosahem. Jižní Korea již vyzkoušela také ponorkovou balistickou raketu Hyunmoo-4-4 a mnoho jiných vyspělých raketových zbraní.

TIP: Jaderné krize v historii: Kdy byl svět blízko nukleární válce?

Stále častěji se hovoří o scénáři, že by mohla obnovit i svůj jaderný program. V současnosti jde o zcela běžné téma veřejných politických diskusí a dle průzkumů podporují tento krok již zhruba dvě třetiny obyvatel země. Alternativou by se mohlo stát opětovné umístění amerických jaderných zbraní na poloostrově. Oba scénáře by však jistě vyvolaly ráznou reakci Číny a zřejmě i Japonska, protože jde o politicky nesmírně citlivou otázku. 

Hongkongský designér a inženýr Anthony Glasson ze společnosti M51 Concepts představil koncept nové superjachty. Swell, jak se novinka jmenuje, měří 77 metrů, má ocelový trup a hliníkovou nástavbu. 

Koncept kombinuje minimalistický design a výrazné motivy „vzdouvání“, inspirované pohybem vln. Zakřivené linie, připomínající vlny oceánu, jsou přítomné nejen v křivkách lodi, ale i v interiéru a společně s modrými tóny a velkými skleněnými okny navozují pocit „všudypřítomnosti nekonečného obzoru“. Součástí lodi je i dvoudílné akvárium pro medúzy.

TIP: Superjachta na vodíkový pohon pro ekologicky smýšlející miliardáře

Superjachta Swell nabízí ubytování pro 12 hostů v osmi kajutách – čtyřmi na hlavní palubě a čtyřmi v podpalubí. Cestujícím má být k dispozici posilovna, wellness centrum nebo třeba bazén a nechybí ani zázemí pro hračky k vodním sportům. Pohon superjachty má (pdle přání zákazníků) zajišťovat hybridní diesel-elektrický systém, kombinující jeden hlavní motor a tři elektrické generátory.

Evropská kosmická agentura (ESA) nedávno oznámila plány na novou misi, která se stane součástí jejího vědeckého programu. Jde o vesmírnou observatoř ARRAKIHS (Analysis of Resolved Remnants of Accreted galaxies as a Key Instrument for Halo Surveys), která bude mít na palubě malý, ale technologicky pokročilý teleskop.

Jak trefně poznamenává kosmoložka Andreea Font z Liverpoolské univerzity v článku pro portál The Conversation, observatoř, jejíž jméno nezapře inspiraci sérií sci-fi příběhů Franka Herberta (Duna), nebude pátrat po fantaskních obřích červech ani po „koření prodlužujícím lidský život“. Zařízení se má pustit do řešení jedné z největších záhad dnešní fyziky – podstaty temné hmoty.

Lovec trpasličích galaxií

Přibližně 300 kilogramů vážící observatoř ARRAKIHS se stane novou misí typu „F“ (fast, „rychlý“), což znamená, že jde o relativně malý a jednoduchý satelit, který by se měl dostat do vesmíru mnohem rychleji než v případě jiných misí ESA. Start zařízení v očekávané hodnotě 175 milionů eur (v přepočtu zhruba 4 miliardy korun) je naplánován na rok 2030 a má být společným dílem odborníků z výzkumných center Rakouska, Belgie, Spojených států, Spojeného království, Švédska, Švýcarska a Španělska. Vědci vkládají do této mise naděje, že by mohla osvětlit významnou otázku v rámci výzkumu temné hmoty.

Z teorií spojených s temnou hmotou vyplývá, že by ve vesmíru kolem nás mělo být množství shluků temné hmoty a v některých z nich by se měly vyskytovat trpasličí galaxie. Jen kolem Mléčné dráhy by měly být stovky takových shluků. Problém je v tom, že jsme v sousedství Mléčné dráhy objevili jen pár desítek trpasličích galaxií, což je podstatně méně, než by jich mělo podle teoretických modelů být. A v okolním vesmíru je to ještě horší. Trpasličí galaxie nebo hvězdné proudy kolem vzdálenějších galaxií pozorujeme jen velmi vzácně.

TIP: Trpasličí galaxie Tukan II je galaktická fosilie se spoustou temné hmoty

Vědci se domnívají, že trpasličí galaxie, které jsme doposud objevili, jsou jen špičkou ledovce. Pátrání po nich totiž není snadné. Observatoř ARRAKIHS se ale stane specializovaným lovcem trpasličích galaxií – podle ESA by měla objevit doposud skryté populace trpasličích galaxií i ve větších vzdálenostech, což odborníkům umožní porovnat jejich počty se stávajícími teoriemi o temné hmotě.

Badatelé australské vědecké agentury CSIRO, kteří se plavili na palubě výzkumné lodi s příhodným jménem RV Investigator, nedávno objevili v hlubinách Indického oceánu v oblasti Kokosových ostrovů řadu pozoruhodných podmořských stvoření. Nyní zde ale narazili na něco opravdu zvláštního. Na mořském dně objevili něco, co připomíná žraločí hřbitov se spoustou zubů. Některé z nich jsou přitom staré miliony let.

Vědci si nejprve mysleli, že jim v sítích uvíznul běžný mořský sediment a konkrece manganu. Pak se ale na svůj úlovek podívali blíž. „Bylo to prostě úžasné,“ prozradila v rozhovoru pro australskou společnost ABC Dianne Bray z Výzkumného institutu Muzea státu Victoria. „Ne všechny z té spousty žraločích zubů byly fosilie. V některých případech jde o žraloky ze současnosti, například žraloky mako nebo žraloky z příbuzenstva žraloka bílého.“

Žraločí zuby z hlubin

Celkem bylo z hloubky asi 5,4 kilometru vyzvednuto přes 750 žraločích zubů, které reprezentují celou řadu druhů těchto mořských predátorů. Podle odborníků jde o velmi zajímavý mix současných a fosilních druhů, mezi nimiž je i přímý předchůdce populárního megalodona.

Žraloci patří k parybám, takže nemají v těle pravé kosti. Proto po smrti naprostá většina jejich často masivních těl záhy mizí. Obvykle se rozloží dříve, než by stačila fosilizovat. Z minulosti se proto typicky uchovávají díky své odolnosti právě jen zuby žraloků a vzácně i jejich šupiny.

TIP: Obrovští megalodoni si pochutnávali na hlavách dávných vorvaňů

Na nálezu ze dna u Kokosových ostrovů je velmi pozoruhodné, že zahrnuje zuby žraloků, které pocházejí z velmi dlouhého období historie a přitom se ocitly na jediném místě.

„Nemám pro to žádné rozumné vysvětlení,“ přiznává pro Newsweek Glen Moore, kurátor ryb Západoaustralského muzea. „Možná se zuby mohly během milionů let shromáždit na jednom místě díky příhodnému tvaru mořského dna.“ Hřbitov mořských predátorů vědci objevili během průzkumu dvou nových mořských parků, které se nacházejí přibližně 2 500 kilometrů od západního pobřeží Austrálie.

Planetární mlhoviny bývají krásné a mlhovina NGC 3132, známá také jako Jižní prstencová mlhovina nebo též Caldwell 74, patří mezi ty nejkrásnější. Nedávno tuto 2 460 světelných let vzdálenou mlhovinu ze souhvězdí Plachet pozoroval jako jeden ze svých prvních objektů i Vesmírný dalekohled Jamese Webba.

Mezinárodní tým odborníků, který vedla australská astrofyzička Orsola De Marco z Macquarieho univerzity, prostudoval nové snímky z dalekohledu Jamese Webba a na vědce čekalo překvapení v podobě doposud neznámých hvězd, které se ukrývaly v zářícím plynu a plazmatu planetární mlhoviny. Výsledky jejich zjištění zveřejnil časopis Nature Astronomy.

Čtveřice hvězd a bílý trpaslík

Vědci již dlouho vědí, že podivuhodné tvary planetárních mlhovin, které vznikají po zániku hvězd podobných Slunci, mohou tvarovat blízké hvězdy, typicky jejich hvězdní společníci. V případě Jižní prstencové mlhoviny se ale ukázalo, že na tvar mlhoviny působí hned čtyři hvězdy – tři hvězdní společníci a jedna blízká hvězda, která nepatří do původního hvězdného systému.

Jižní prstencová mlhovina v blízkém infračerveném světle (vlevo) a středním infračerveném světle. (foto: NASA, ESA, CSA, STScI, CC BY-SA 4.0)

Dotyčnou mlhovinu obklopuje mračno chladného prachu, kvůli kterému je obtížné ji pozorovat ve viditelném spektru. Dalekohled Jamese Webba ji ale pozoroval v oblasti infračerveného záření, které takovým prachem prochází vcelku bez obtíží. Vědci díky tomu dostali příležitost prozkoumat Jižní prstencovou mlhovinu v doposud nevídaných detailech.

TIP: Estetická astronomie: Hubble detailně pozoroval dvojici planetárních mlhovin

Nové snímky dalekohledu Jamese Webba badatelům rovněž umožnily provést nové výpočty, díky kterým určili teplotu bílého trpaslíka, zhrouceného jádra bývalé hvězdy, které zůstalo v nitru planetární mlhoviny. Podle těchto výpočtů je jeho teplota asi 109 700 °C. Objev systému více hvězd, které jsou těsně gravitačně svázané s bílým trpaslíkem, by navíc mohl v budoucnu být velmi zajímavý pro gravitační astronomii.

Do vápna příboj vyhloubil nejprve „zářezy“ kolmé na linii pobřeží a v nich pak postupně stále se zvětšující vzdušný oblouk. Není jisté, kdy se původně malý otvor přeměnil v kamenný most, ale v popisech této oblasti ze 17. a 18. století není útvar zmiňován. Vzhledem k tomu, že celý proces vzniku podle názoru geologů trvá přibližně 500 let, je ale jisté, že zde už tehdy musel být výklenek, z nějž bylo Azurové okno později „vysocháno“.

Do podoby blízké tvaru na těchto snímcích se zřejmě dostalo někdy mezi roky 1866 a 1879 a ve 20. a 21. století se stalo jednou z nejnavštěvovanějších atrakcí Malty.

TIP: Budoucnost pískovcového unikátu: Pravčická brána se spadnout nechystá

Voda ovšem dál postupovala ve vykusování skály, oblouk se stával stále křehčím a v prosinci 2016 byl vydán zákaz vstupu na jeho vrchní část. I tak se mu ale stalo osudným období mimořádných bouří, které na Maltu udeřilo začátkem roku 2017. Ráno 8. března 2017 došlo k nevyhnutelnému – struktura se úplně rozpadla a beze zbytku zmizela pod mořskou hladinou. 

Vědcům v kalifornském státním vědeckém ústavu Lawrence Livermore National Laboratory (LLNL) se podařilo uskutečnit jadernou fúzi, při které vzniklo 3,15 megajoulu energie, přičemž spotřebováno bylo 2,05 megajoulu. Přestože výsledek nezohledňuje všechny energetické vstupy, jde o působivý výsledek. „Je to úspěch, který otevře cestu k pokroku v oblasti národní obrany i budoucnosti čisté energie“, prohlásila ministryně energetiky Jennifer Granholmová, když společně z vědci z LLNL a dalšími činiteli vystoupila na tiskové konferenci ve Washingtonu.

„Jde o průlomový úspěch pro vědce a zaměstnance národní laboratoře, kteří zasvětili své kariéry tomu, aby se jaderná fúze stala realitou. Tento milník nepochybně podnítí další objevy,“ uvedla Granholmová a dodala, že se objev zapíše do dějin.

Jaderná fúze bývá označována za „svatý grál“ při snaze o zajištění bezuhlíkové energetiky. Na tento zdroj energie velmi sází i americká administrativa prezidenta Joea Bidena, která chce do dalšího výzkumu masivně investovat. Průmyslové využití jaderné fúze však bude při nejoptimističtějších odhadech možné za desítku, ale možná i několik desítek let. Problematice jaderné fúze jsme se podrobně věnovali v srpnovém čísle 100+1 zahraničních zajímavostí.

Dá se říct, že tak dlouho, jak jsou na světě peníze, existují i jejich padělky. Už před více než 2 500 lety trestaly Solónovy zákony v Athénách padělání mince smrtí. Ve středověkých Čechách spadalo právo razit mince (latinsky ius regale) pod svrchovaná práva panovníka. Měnu směl vydávat pouze on nebo ten, kdo k tomu dostal od knížete či krále výslovné povolení.

V počátcích českého státu sice spolu s vládnoucími Přemyslovci vydávali za nevyjasněných podmínek vlastní mince i Slavníkovci, ale po jejich vyvraždění na Libici roku 995 už do přemyslovského panovnického práva neboli regálu nikdo nezasahoval. Tedy až na penězokazy.

Tento pojem označuje všechny osoby, které se pokoušejí nelegálně vydávat platidla do oběhu, popřípadě nějak upravují platidla stávající. Tím „kazí peníze“, protože obecně zmenšují důvěru v měnu, což vede k poškozování ekonomiky, inflaci a s ní spojenému růstu cen. Kdyby se v oběhu objevilo více falešných peněz, mohlo by to ublížit nejen obchodu a panovnickým zájmům, ale i běžnému obyvateli, jemuž by následná drahota mohla připravit krutý hladomor.

Trest? Upálení!

Kvůli nebezpečí, které mohlo penězokazectví přinést, provázely tento přečin od počátku tvrdé tresty. Již ve výsadách prvního českého krále Vratislava z druhé poloviny 11. století najdeme zmínku o tom, že majitel domu nenese zodpovědnost za padělky, které mu někdo zlomyslný vhodí do dvora nebo do pokladnice.

Za vlády Přemysla Otakara II. stanovil český sněm pro padělatele mince trest smrti a zabavení veškerého majetku. Trest smrti přisuzoval padělatelům a znehodnocovatelům měny i mincovní řád vydaný Karlem IV. a jeho synem Václavem roku 1378, stejně jako usnesení zemského sněmu z roku 1453. Král Jiří z Poděbrad stanovil jako trest pro každého, kdo by peníze „přepaloval“ trest „hrdla ztracení“.

Vladislavské zřízení zemské z roku 1500 vše ještě upřesnilo, když za padělání mince a její rozšiřování stanovilo trest, „jakož na falešníka sluší“. A falešníkovi neboli podvodníkovi tehdy příslušel jen jeden trest – upálení zaživa. Upálení se užívalo i v městském právu. Asi nejtvrdší trest navrhoval pro penězokazy Karel IV. ve svém nepřijatém zákoníku Majestas Carolina, kde stanovil jako možné potrestání chamtivých padělatelů uvaření ve vroucím oleji.

Podobně tvrdé tresty platily také v okolí Českého království. V Drážďanech například provinilcům vypichovali oči, případně useknutou ruku padělatele přibíjeli na mincovnu. Maxmiliánův zákoník z roku 1499 zase znal pro penězokazy vedle trestu ohněm rovněž smrt škrcením nebo smýkáním.

V praxi se však nejspíš postupovalo odlišně, pokud byl pachatelem šlechtic toužící po přilepšení, nebo tlupa neurozených loupežníků. Jan Kníže z Načeradce tak například roku 1466 za to, že „peníze falešné nosil a jim kupčil a je po zemi rozsíval a roznášel“, obdržel jen trest konfiskace všeho majetku, jehož se ochotně ujal sám král Jiří z Poděbrad.

Jak se padělalo

Penězokazectví mohlo mít různé formy. Za zvláštní případ můžeme označit „oficiální“ penězokazectví, což znamenalo, že vydávaná mince se oslabila už v mincovně (typicky přimícháváním většího množství mědi na úkor stříbra nebo zlata), čímž docházelo k devalvaci. Dělo se tak na přímý příkaz panovníka nebo alespoň s jeho vědomím. Kromě toho se dopouštěli penězokazectví nepoctiví královští mincmistři a další zaměstnanci mincoven, když si „bokem“ vyrazili mince sice pravé, ale neoprávněně. A do třetice kazili peníze všichni padělatelé nebo ti, kteří padělanou měnu rozšiřovali.

Nejobvyklejší padělanou mincí českého středověku se stal silný a rozšířený pražský groš. Padělal se nejen u nás, ale také v cizině, například v Polsku či Rakousku. Nekvalitní polské napodobeniny grošů z 14. století, ze kterých měď přímo září, byly nalezeny například ve Slezské Středě. Falešné groše se nejčastěji vyráběly tak, že se vyseknutý měděný kroužek potahoval amalgámem stříbra. Amalgám získali padělatelé smíšením roztaveného stříbra z pravých grošů se sulfidy rtuti. Měděný kroužek potápěli v takto vzniklé lázni, a nakonec vyžíháním nad plamenem odstranili přebytečnou rtuť.

Proces to nebyl jednoduchý, ale zřejmě se vyplatil. Vzniklý groš se totiž na první pohled podobal pravému. Padělek šlo zjistit až při vrypu do hrany mince nebo při váhové zkoušce. Časem se také setřela tenká vrstva stříbra a měď se zvnitřku groše prodrala na povrch. Tím se podvod jasně projevil, ale penězokazi se náležitě starali, aby byli v ten moment od falešné mince hodně daleko.

Výroba padělku znamenala jen první krok. Dále bylo nutné se peněz, pokud možno nenápadně, zbavit, rozšířit je do oběhu a nejlépe je vyměnit za pravé. K tomu pěnezokazům sloužili různí komplicové, často lidé, kteří se hodně pohybovali, a přitom zacházeli s penězi – vozkové, kupci, pivovarníci, mlynáři a podobně.

Zlatý věk penězokazů

Do počátku 15. století zůstávaly problémy s penězokazy relativně okrajovou záležitostí. S nástupem chaosu husitských válek se však padělání peněz nebezpečně rozšířilo. Husité v Praze i v Táboře dokonce začali razit mince z čisté mědi a pokoušeli se je vydávat za regulérní měnu. Pochopitelně neúspěšně, protože po celý středověk se hodnota každé mince udávala především obsahem drahého kovu. Za měděné mince nikdo nechtěl své zboží prodávat.

V průběhu válek se padělání chopili jednotliví feudálové a města. Situací se musel roku 1433 zabývat svatomartinský sněm, který ustanovil, že se má opět razit groš staré kvality v Kutné Hoře, jako tomu bylo za panování krále Václava IV., a že všechny falešné mince se mají okamžitě zničit a jejich tvůrci potrestat jako „zjevní falešníci“. Nařízení nicméně příliš nefungovala, a tak mohl v druhé polovině 15. století přijít zlatý věk českého penězokazectví. Za vlády Jiřího z Poděbrad a Vladislava Jagellonského vzniklo v Čechách i na Moravě hned několik padělatelských dílen.

Koněpruská dílna v podzemí

Penězokazi kvůli vlastnímu bezpečí vždy úzkostlivě dbali na to, aby o jejich práci neměl nikdo ani ponětí. Základ tvořila konspirace mezi členy padělatelského spolku, ale také vhodně vybrané místo pro dílnu. Musela být umístěna na odlehlém místě, kam se nikdo nepovolaný nedostal, a kde navíc nikdo nemohl zaslechnout práci mincovnických kladiv.

Mimořádně úspěšný byl výběr dílny v Koněpruských jeskyních nedaleko Berouna – tamní nekalá činnost totiž zůstala utajená po více než 500 let. Teprve v roce 1950 byl při odstřelu v lomu objeven systém Koněpruských jeskyní a spolu s ním i tajemství, jež se v něm po více než půl tisíciletí skrývalo. 

Nejprve se našly měděné plíšky, pak i dřevěné nádoby se stopami po měděnce. Těm znalejším už začínalo svítat. Když se odvážlivci vyšplhali osmnáct metrů dlouhým jeskynním komínem, objevili prostoru plnou pozůstatků po pokoutní mincovnické činnosti.

Archeologové posléze potvrdili existenci penězokazecké dílny z let 1469–1471, a tak jeskyně získala název Mincovna. Badatelé v ní nalezli měděné plechy s vysekanými kroužky, kousky cínu, kahánek či sadu mincovnických závaží z mastku. V jeskyni nezůstala ani stopa po tavicí peci, takže se zdá, že penězokazi na místo dopravovali už hotový plech, se kterým dále pracovali.

Napodobeniny drobných mincí

Za nejzajímavější nález z Koněprus můžeme označit samotné padělané mince. Nešlo o groše, ale drobné, takzvané penízy, které zřejmě nacházely lepší odbyt. Takových jednostranně ražených mincí bez opisu se počítalo 7 do groše. Odhaduje se, že s jedním razidlem penězokazi zvládli vyrobit asi pět tisíc penízů, což by stačilo pro obživu jedné osoby na dva roky. Padělatelé v jeskyni přebývali a přespávali, o čemž svědčí nálezy ohnišť a nádob i různé terénní úpravy. Podle všeho koněpruští penězokazi patřili k těm úspěšným. Jeskyni opustili nejspíš v klidu, protože si stihli odnést raznici i kovadlinku. 

Dodnes se neví, kdo za tajemnou výrobou padělků v Koněpruských jeskyních stál. Letmý pohled do dějin okolní šlechty by však mohl přece jen něco napovědět. V době, kdy zde fungovala padělatelská dílna, sídlil v okolí Koněprus rod Kořenských, chudých nižších šlechticů. Za Petra Kořenského z Terešova však rod zázračně zbohatl, a to tak, že nakonec půjčoval i Rožmberkům. Pocházelo Petrovo bohatství z hlubin Koněpruských jeskyní? To se už dnes těžko dozvíme, ale je to docela dobře možné.

Kde se všude padělalo?

Falešné mince se v oněch časech nevyráběly pouze v Koněprusech, ale i v Brně na Špilberku. Další rozsáhlá falzátorská dílna byla objevena už v 19. století v jeskyni Čertova díra u Šternberku. Tam se našly měděné pláty s vyraženými kroužky a tavicí kelímky. K neúspěšným padělatelům patřili asi penězokazi ze Žofína u Prahy. Při bagrování Vltavy zde bylo nalezeno jednačtyřicet nedokončených padělků grošů a penízů. Pokoutní mincovnu zřejmě někdo odhalil dřív, než falzátoři svoje dílo dokončili.

TIP: Izraelský výzkum ukázal, že falšování platidel je starší než samotné peníze

Někdy se povede zločin objasnit až po mnoha letech, v archeologii občas po celých staletích. Roku 1476 zažaloval Jan Malovec z Pacova svého souseda Oldřicha Fifku z Vydří, že na hradě Kámen vyrábí falešné peníze. Ale Oldřich Fifka všechna obvinění odmítal, a když Malovec nepředložil konkrétní důkazy, celá věc skončila smírem. Malovec se musel dokonce Fifkovi omluvit. O 400 let později však pravda přece jen vyšla najevo! Když v roce 1886 tehdejší majitel hradu Kámen uskutečňoval přestavbu, dělníci v zasypaných sklepích objevili kleště a klešťovité stroje k ražení mincí, pláty vykrojené na způsob penízů a hromady uhlí. To vše představuje nesporný důkaz, že se na hradě Kámen v 15. století mince skutečně padělaly.  

Hranici mezi divokými germánskými kmeny a římskou civilizací tvořila linie opevnění Limes Romanus vedoucí podél Rýna a Dunaje, kde také dlouho probíhaly nejtužší boje. S vnitřní nestabilitou říše, slabými císaři a sílícími kmeny barbarů se však střety stále častěji přenášely na teritorium impéria.

Jestliže ve 2. století Marcus Aurelius úspěšně bojoval hluboko na nepřátelském území, na dnešním Slovensku a Moravě, pak ve 3. století měli Římané s Germány ohromné potíže přímo v srdci říše. Roku 251 vtrhli Gótové na Balkán a v bitvě s nimi padl císař Decius. O několik let později Frankové pustošili Galii a Hispánii, Alemani zase Itálii a došlo také k prolomení hranice na Dunaji i Rýnu, kde se objevili Burgundi.

Čtyři císařové najednou

Velké potíže působily také neustálé vnitřní spory, zejména mezi generálskými adepty na císařský post, tedy vojenskými císaři. Téměř žádný neskonal přirozenou smrtí. Správa obrovského impéria navíc představovala pro jednoho člověka takřka nemožný úkol, neboť přítomnost panovníka byla nutná na několika místech současně. Problém vyřešil až Diocletianus roku 285, když impérium rozdělil na východní a západní část. Každá měla dva vládce s titulem augustus a caesar, ale rivalitu to nezmenšilo. Zmíněný problém svou obratnou politikou i vojenskými úspěchy ve 4. století dočasně odstranil Konstantin Veliký, jenž ustavil křesťanství státním náboženstvím a přenesl své sídlo z Říma do Konstantinopole, dnešního Istanbulu.

Po něm dosáhl významných úspěchů na bitevním poli až jeho bratranec císař Iulianus, křesťany nazývaný „odpadlík“, protože byl velkým odpůrcem nové víry. Roku 358 uštědřil těžkou porážku silnějšímu vojsku Alamanů, kteří sužovali Galii, poté zpacifikoval Franky a za pomoc při obraně provincie jim povolil usadit se na římském území na galském severovýchodě.

Frankové smlouvu dodrželi až do pádu říše v 5. století, jednalo se však o slabou útěchu v době, kdy ze všech stran útočili ostatní barbarští nájezdníci. Dějepisec Ammianus Marcellinus napsal, že se tehdy „takřka po celém římském světě probudily za zvuku polnic dávajících znamení k boji nejsurovější národy a činily nájezdy přes nejbližší hranice. Gallii a zároveň i Raetii pustošili Alemani, Panonii pak Sarmati a Kvádové“.

Spiknutí barbarů

K pozoruhodnému spiknutí barbarů došlo roku 367 v Británii a událost opět vylíčil Ammianus Marcellinus: „Císař byl poděšen závažnou zprávou, která oznamovala, že je Britannie spiknutím barbarů zpustošena a naprosto zubožena, že vládce přímořských oblastí Nectaridus byl zabit a provinciální velitel Fullofaudes upadl do nepřátelské léčky. Stačí, řekneme-li aspoň to, že se Piktové i Skotové toulali po různých místech a mnoho jich plenili. Galským oblastem pak činili – kam jen se mohli na zemi i na moři vyřítit – surovými loupežemi, požáry i vraždami všech zajatců násilí Frankové a s nimi sousedící Saxonové.“

Na celé události z roku 367 nejvíce zaráží společný postup zcela odlišných barbarských etnik. Nečekaný vpád z několika stran zaskočil nejen císaře, ale i samotné správce Británie, zodpovědné za její obranu. Rozsáhlá informační síť Římanů naprosto selhala. A pro barbary naopak nebyl problém opatřit si podrobné zprávy o poloze jejich jednotek a opevnění, uvážíme-li, kolik v římském vojsku sloužilo germánských i britonských válečníků. 

Pokud chceme zmíněný vpád osvětlit, musíme připustit existenci anonymního barbarského vůdce, nadaného výjimečnými diplomatickými i vojenskými schopnostmi, který sjednal spojenectví mezi kulturně odlišnými národy z poměrně vzdálených oblastí. Dobové římské prameny jednoznačně hovoří o spiknutí a není důvod o tom pochybovat.

Útoky barbarů na Římskou říši v letech 100–500. (zdroj: 100+1 zahraniční zajímavost)

Skvěle promyšlený byl i směr útoku jednotlivých nájezdníků. Irští Skotové udeřili na svých lodích podél celého západního pobřeží většího z Britských ostrovů, avšak především na severu a na úplném jihu. Piktové podnikali nájezdy zejména z moře při východním pobřeží a Sasové napadli provincii z východu a jihu. Zároveň probíhaly útoky Franků a Sasů na pobřeží Galie.

Jízda na postupu

Pro další vývoj impéria měla zásadní význam 70. léta 4. století, kdy do oblasti na sever od Černého moře vpadly hordy hunských kočovníků a vyvrátily gótský kmenový svaz. Ostrogóti na východě přijali jejich nadvládu, ale Vizigóti byli zatlačeni natolik, že se vydali na západ a požádali Římany o přidělení půdy. Oplátkou nabídli své vojenské služby a císař Valens přijal. Šlo o klasickou federátní smlouvu neboli výměnu půdy za služby, římští velitelé ji však nerespektovali a snažili se na Vizigótech obohatit. Ti odpověděli vzpourou, jež si vyžádala zásah samotného císaře Valenta, doprovázeného čtyřiceti tisíci muži. 

Obě armády se střetly 9. srpna 378 u Adrianopole. Mocná gótská jízda tam římskou pěchotu rozdrtila a padl i sám panovník. Doba pěších armád skončila… Theodosius Veliký pak říši opět sjednotil pod vládu jednoho muže a uzavřel s Góty novou smlouvu: Přidělil jim území a jejich jízdu využíval v rámci svého vojska. Do služeb Říma vstoupili i Hunové a Sarmati.

Říše v plamenech

Římská armáda zahrnovala stále víc barbarů a ani nejvýznamnější generálové již nepocházeli ze starých rodin. Šlo také o případ generála Stilichona, jemuž možná právě jeho vandalský původ pomohl v úspěšné taktice proti germánským kmenům. Vizigóti se usadili na Balkáně, kde se sjednotili pod vládou krále Alaricha. Stali se nejmocnější silou v oblasti, ale neměli žádnou jistotu a plně záviseli na císaři – což se jim příliš nelíbilo. Situace došla tak daleko, že pod Alarichovým vedením vpadli do Itálie. Neúspěšná vyjednávání o osudu Vizigótů pak krále přiměla oblehnout Řím a roku 410 ho vyplenit. Pro morálku impéria šlo o zdrcující ránu, neboť naposledy Věčné město dobyli Keltové o 800 let dřív. 

Navíc začátkem 5. století překročili římské hranice i další Germáni. Roku 405 společně vtrhli do Itálie Ostrogóti, Vandalové, Burgundi, Markomani a Kvádové. Aby zastavil jejich řádění, povolal generál Stilicho jednotky z Galie, Hispánie a Británie, tamního oslabení pak ovšem využili jiní barbaři. V roce 406 překročili germánští Vandalové a Suebové a sarmatští Alani zamrzlý Rýn a přes odpor Franků coby spojenců Říma si prorazili cestu Galií až do Hispánie. Pobřeží římské Británie zas čelilo soustředěným útokům Anglů a Sasů.

Když táhne Bič boží

Mocným hybatelem všech přesunů germánských kmenů se stali Hunové, postrach tehdejšího světa. Pod kopyty jejich koní a dobře mířenými střelami z luků padala jedna země za druhou a dříve nezávislé kmeny se dostávaly do područí. Hunové nepředstavovali pro Římany jen nepřátele, ale někdy též spojence v bojích proti Gótům. V 30. letech 5. století sloužili jejich žoldnéři v Galii, aby udrželi císařskou svrchovanost nad stále více napadanou provincií. Na hunskou kartu sázel především generál Aetius, jenž pouze s největším vypětím čelil Vizigótům a Burgundům právě v Galii. Nicméně na zlikvidování Vandalů – kteří se prohnali Evropou, obsadili sever Afriky včetně Kartága a vytvořili vlastní království – již říše neměla sílu. 

Změnou procházela i hunská společnost. Ve 40. letech dokázal kmenový svaz upevnit a sjednotit Attila zvaný Bič boží, s impériem však nadále spolupracoval. Se změnou na císařském trůnu se ovšem změnila i politika a Attila se přizpůsobil. Císař odmítl Hunům na Balkáně vyplatit dohodnutý obnos za neútočení, načež Bič boží slabosti Říma využil a zaútočil v nejsnazším bodě – v Galii. Právě tam sloužily hunské posádky v římských službách, a nyní se staly první linií Attilova vojska.

TIP: Řím proti barbarům: Co předcházelo pádu Věčného města?

Římané se z nutnosti spojili s Vizigóty a s jejich pomocí Huny roku 451 porazili v bitvě na Katalaunských polích. Nepřítel se stáhl, ale následujícího roku vyplenil Itálii, načež se přesunul za Dunaj. O další tři roky později Řím opět vydrancovali barbaři, tentokrát Vandalové. Do pádu západořímského impéria zbývalo dvacet let. Iniciativu převzaly dravé barbarské kmeny a od roku 476 hořela pochodeň antické civilizace už jen na východě, v nástupnické Byzantské říši.