Na podzim jednoho roku jsme zaregistrovali, že v Hostýnských vrších se potuluje medvěd. Proto jsme do těchto překrásných kopců opět vyrazili s tajným přáním huňáče potkat a říct mu, ať na sebe tak hloupě neupozorňuje. Nakonec jsme ale našli jen jeho zkamenělého, mechem obrostlého dvojníka a k tomu spoustu dalších exotických zvířat…

Výchozím místem nám tentokrát byla malebná horská vesnice Rusava, která je ukrytá v údolí mezi kopci v nejzápadnějším cípu pohoří. Byla založena až v 17. století a zpočátku byla výhradně místem vyhnanství pro valašské rebelanty ze Vsetínska, kteří povstali proti pánům. Koncem 19. století pak Rusava proslula jako útočiště evangelických kněží ze Slovenska a pro svou malebnou polohu si ji zároveň oblíbili národně orientovaní umělci. 

Geologické skvosty v jedné linii

My jsme si však Rusavu vybrali kvůli úplně něčemu jinému. Jedny z mnoha zvrásněných hlubokomořských vrstevních sledů tvořících paleogenní geologický fundament Hostýnských vrchů se jmenují rusavské vrstvy. Od jiných vrstev se odlišují výrazným zastoupením hrubozrnných pískovců až jemnozrnných slepenců a v terénu na sebe upozorňují nápadnými skalními útvary. 

Na rovné linii jako podle pravítka leží za Rusavou Skalný, Obřany, Bludný, Smrdutá, Čerňava a Sochová, což jsou z přírodovědného a hlavně geologického hlediska jedny z nejpozoruhodnějších míst Hostýnských vrchů.

Orel na Skalném

První a zřejmě nejhezčí skály celých hor obdivujeme ve vrcholových partiích hory Skalný (709 m. n. m.) nad Rusavou. Tvoří je masivní pískovce a slepence rusavských vrstev zlínského souvrství z období eocénu a vede k nim pouze neznačený chodník od rozcestí turistických cest.

Skalní útvary na Skalném vytvořila mrazová destrukce nejvyšších partií výrazného hřbetu protaženého přibližně ve směru SZ-JV. Nejpůsobivější skaliska představují nejvyšší části mrazových srubů a mají podobu izolovaných torů. Jejich současný tvar určují jednak ukloněné horninové vrstvy (sklon zhruba 45° k jihozápadu), jednak vertikální plochy puklin. Tato skutečnost je hezky patrná hned na prvním osamoceném skalisku (směrem od západu), které se nazývá Orel. S trochou fantazie připomíná tělo ptáka se sklopenými křídly (křídla tvoří ukloněné vrstvy) a dosahuje výšku 8 metrů. 

Žába pod pietním místem

Několik desítek metrů dál směrem na východ vystupuje rozeklaná skalní věž s příznačným názvem Zub (výška 13 metrů), která přesvědčivě připomíná korunku stoličky i s kořenem. Uplatňování mrazového zvětrávání při její modelaci dokládají zřícené bloky ostrohranných balvanů na úpatí. Zub je zároveň malým pietním místem moravských horolezců, kteří Skalný s oblibou navštěvují a využívají. Několik tabulek vsazených do skály připomínají kamarády, kteří zahynuli při zdolávání vyšších hor.

Další pozoruhodné útvary vystupují na úbočích Skalného. Nepřehlédnutelná Žába vyčnívá do výšky 10 metrů z jižního svahu. Tvoří ji erozí vypreparované ukloněné vrstvy, které při vhodném pohledu z boku skutečně připomínají zkamenělého obojživelníka, dokonce i s okem. Po zádech sedící Žáby vedou schůdky pro odvážné až na její hlavu, která je ozdobena skalní mísou o průměru asi 30 cm. Ta je spolu s dalšími dutinkami ve skalních stěnách, zvanými voštiny, zajímavým dokladem probíhajících zvětrávacích a erozních procesů, kterým vděčí všechny skály Hostýnských vrchů za svůj vznik i neobvyklé tvary. 

Obřany a Psí hlavy

Další významnou lokalitou výchozů rusavských vrstev je hora Obřany se skromnou zříceninou stejnojmenného hradu. Kopec je to velmi nápadný a hrad patří s výškou 704 m. n. m. k nejvýše položeným na Moravě. Z jeho nedlouhé historie stojí za zmínku skutečnost, že byl patrně stavěn bez povolení a z rozkazu moravského markraběte a pozdějšího krále Karla IV. musel být ještě před dokončením zbořen. Bezzásahový režim přírodní rezervace vyhlášené roku 1991 příliš nesvědčí hradnímu zdivu, které porušují padající stromy více než neukáznění návštěvníci.

Na Obřany vede ze Skalného pohodlná turistická cesta, avšak ještě před závěrečným výstupem ke zřícenině je dobré si odskočit vlevo na návrší Psí hlavy, které je rovněž součástí chráněného území Obřany. Skalnímu uskupení podobného utváření jako na Skalném dominuje skalisko, které při pohledu z určitého směru připomíná hlavu zamračeného německého boxera s velkýma vztyčenýma ušima. Část téže skály vypadá ovšem z opačné strany jako protáhlá hlava dinosaura.

Od bludného medvěda na Smrdutou

Mnoho skalních útvarů v podobě mrazových srubů lemuje hranu hřebene, který klesá od obřanské zříceniny příkře dolů směrem na východ. Dostáváme se po něm až do hlubokého údolí Bystřičky na žlutou značku. Ta odtud pozvolna stoupá jižním úbočím hory Bludný, kde očekáváme další hezká skaliska. Bludný byl vyhlášen vzhledem k biotopu suťových lesů roku 2015 za přírodní památku a jeho vrchol zdobí 15 metrů vysoká skála přezdívaná Hostýnský Gibraltar. 

Těch 15 metrů je však jenom na severní stranu, na druhou je to lesní rovinka. Spíše než výškou a poněkud nadsazenou přezdívkou je Bludný pozoruhodný hlavou medvěda, která vyčuhuje přímo z vrcholu. Dokonce je i huňatá, mechem obrostlá. A hned za ní je přes hluboké údolí Bystřičky vidět vrch s nelibě znějícím názvem Smrdutá (750 m. n. m.), kam pokračují méně schůdným terénem beze značek naše další kroky. 

Lidoop s vyšpulenými rty

Jihozápadní úbočí nenápadného kopce Smrdutá skýtá svéráznou přírodní scenérii v podobě asi 500 m dlouhého balvanového proudu, který patří k nejdokonaleji vyvinutým v celé moravské karpatské oblasti. Neobvyklý útvar s typickým suťovým lesem a bohatou karpatskou květenou je od roku 1975 chráněný jako přírodní rezervace. 

Obtížně schůdný balvanový proud pod Smrdutou přetíná zhruba v polovině výšky zeleně značená vrstevnicová trasa vedoucí z Chvalčova na kopec Čerňava (844 m. n. m.). Cesta zde prochází přímo pod kolmými stěnami několika mrazových srubů, které jsou rozsety po celém západním úbočí Smrduté a svým pozvolným ústupem a destrukcí dodávají materiál níže ležícímu balvanovému proudu. Mrazové sruby v podobě izolovaných blokových skal zdobí také vrcholek hory, jemuž se turistická značka obloukovitě vyhýbá. Bizarní tvar má zejména skalní pilíř nazývaný přiléhavě Obří hlava. Spíše ale evokuje představu lidoopa nebo gorily s vyšpulenými rty. 

Nakouknutí do jeskyně

Další zajímavostí Smrduté je pseudokrasová jeskyně. Temná podzemní chodba připomíná místy uměle vyraženou štolu, je to však typická rozsedlinová jeskyně, kterou vytvořily přirozené přírodní pochody. Při vzniku úzké a nízké chodby s poměrně rovnými stěnami i stropy se uplatňovalo především svahové rozestupování pískovcových bloků podél puklin. To se projevuje ostře zalamovaným průběhem jeskynní chodby, která kopíruje hlavní puklinové směry. 

TIP: Ztichlá zákoutí skalního města: Na výletě za skalami zdobenými sněhem

Díky umělému rozšíření nejužších míst lze ve vhodném oblečení celou jeskyni o délce 56 metrů prolézt a vystoupit z podzemí druhým, o něco níže položeným otvorem. Takové dobrodružství si však rádi necháme ujít a dáme přednost šťastnému návratu domů.

Vliv zmíněné hory na bohatství španělského světa se nedá dostatečně vyjádřit: Ještě dnes se v evropské zemi používá rčení, že něco „stojí za Potosí“, tedy že je to k nezaplacení. Zdánlivě bezedné stříbrné doly, jejichž výnos španělská koruna danila, ji v 16. století katapultovaly mezi přední velmoci starého kontinentu. A cenným zdrojem zůstávají dodnes. 

Ohromné poklady v nitru Cerro Rico neboli „bohatého kopce“ se podařilo objevit jednoho lednového večera roku 1545 – tedy aspoň podle legendy. Indián Diego de Huallpa tehdy následoval zaběhnutou lamu po svahu hory, ale zastihl ho soumrak. Rozhodl se proto rozdělat oheň a počkat do rána. Jaké však bylo za úsvitu jeho překvapení, když vedle svého lůžka objevil roztavený kus stříbra. Zda našel ztracené zvíře, pověst nepraví. Zato podle ní tímto nevinným nálezem započala staletí trvající těžba: Pastevec si událost nenechal pro sebe a zpravil o ní svého pána, španělského conquistadora Juana de Villarroela.

Hrozí jí zkáza

Jak tvrdí významný španělský kronikář inckého původu Inca Garcilaso de la Vega, předkové o bohatství ukrytém v kopci, jejž nazývali Sumaq Urqu čili „krásná hora“, věděli již dlouho. Když ovšem za vlády předposledního Inky Huayny Capaca chtěli jeho vyslanci stříbro těžit, uslyšeli prý varovný hlas: „Pán ho má přichystané pro jiné, kteří přijdou později.“

A skutečně – z masivu dnes pocházejí čtyři pětiny veškerého vytěženého stříbra na světě (viz Zdroj bohatství). Podle bolivijského Vojenského geografického ústavu je ovšem hora natolik narušená šachtami, že se každou minutu propadá o 0,3 milimetru a ztrácí svůj někdejší kónický tvar. Přestože spolu s přilehlým městem Potosí patří od roku 1987 na seznam UNESCO, hrozí jí zkáza. Vláda proto zakázala další těžbu v nadmořské výšce přesahující čtyři tisíce metrů.

Bohatství i prokletí

Dobývání stříbra v Cerro Rico započalo hned roku 1545. Španělé v místě založili důlní kolonii a neváhali zotročit domorodce. Podle tradičních ustanovení říše mělo inckým rolníkům stačit pětašedesát dní ročně na obdělávání vlastní půdy a po zbytek času museli pracovat pro panovníka. Evropští dobyvatelé popsaný systém služby státu jednoduše převzali, avšak místo královských polí či staveb zahnali indiány na většinu roku do dolů. 

Horníci dřeli v průměru patnáct hodin denně bez ochranných prostředků, pouze s jednoduchými koši na zádech. Úmrtnost v takových podmínkách byla ohromná a lidské zdroje omezené, takže záhy přišli na řadu otroci z Afriky. Ti ovšem pro změnu strádali kvůli značné nadmořské výšce a vinou nových technik extrakce stříbra i z méně výnosné rudy, kdy se využívala toxická rtuť. Zatímco tedy evropská mocnost bohatla (v koloniální éře přispělo Potosí do státní kasy cenným kovem v dnešní hodnotě asi padesáti miliard dolarů), v dolech přišlo za dobu jejich největší slávy o život údajně až osm milionů lidí. 

Trnitá cesta za snem

Situace horníků se mírně zlepšila až roku 1825, kdy Bolívie vyhlásila nezávislost. Ve 20. století se pak šachty dočkaly i zavedení elektřiny, nicméně ty nejlepší žíly byly již dávno vytěžené. V roce 1985, po pádu cen stříbra na světových burzách, se vláda rozhodla doly kvůli neekonomickému provozu uzavřít. Horníci tak rázem ztratili zdroj obživy, a řada z nich proto dál neúnavně vstupovala do bludiště chodeb vyzbrojena dynamitem a s nadějí, že narazí na nový zdroj bohatství. 

Bolivijské úřady hornickým družstvům stále prodávají časově omezené koncese, takže mohou v prachu a tmě pokračovat ve svém vyčerpávajícím snažení. Oficiální statistiky sice neexistují, v dolech však prý dodnes zahyne až čtrnáct lidí měsíčně. A ti, kdo vyváznou živí, umírají na silikózu plic zhruba v pětačtyřiceti letech. 

Pod dohledem bohů

Zvládnout nelidské podmínky a mnohdy i čtyřiadvacetihodinové směny pomáhají horníkům přesně dodržované rituály. Důl vnímají coby ztělesnění Pachamamy, matky Země, a podle toho k němu přistupují. Dovnitř například nesmí vejít žádná menstruující žena, jinak by mohla bohyně žárlit a nechat zmizet právě nalezenou žílu. Protože se v dole coby těle Pachamamy nesmí jíst ani spát, převalují horníci neustále v ústech sežvýkanou koku, která je udrží vzhůru a při síle. Na jejich straně navíc stojí vládce podsvětí El Tío, jakási kombinace indiánských bohů Supaye, Huariho a křesťanského ďábla. Nabývá podoby rohatého tvora, často s velkým ztopořeným penisem, a nerad zůstává sám: Proto mu kopáči denně přinášejí koku a dělí se s ním o cigarety i alkohol. 

Vždy 1. srpna přicházejí také šamani, aby spolu s celou komunitou pro El Tía obětovali. Kolem vchodu do právě aktivní štoly, na vozíky i nářadí se rozetře krev zabitých lam, zatímco srdce přinesou indiáni dovnitř a položí je k nohám bohovy sošky. Poté nechají vládce podsvětí o samotě, aby si mohl dary vychutnat. Popsané rituály přitom v očích horníků neznamenají žádný konflikt s katolictvím, k němuž se hlásí. Vše na povrchu zkrátka patří Bohu, Ježíši Kristu a Panně Marii, zatímco podzemí náleží jejich domácím protějškům: El Tío se nevynáší ven a křesťanští svatí nemají co dělat v šachtách. 

Dynamit pro turisty

Doly se staly rovněž magnetem na turisty, přičemž horníkům návštěvníci nevadí. Jejich peníze jim výrazně vylepšují nuzný plat a na rozdíl od nejisté vyhlídky na výsledek těžby plyne z doplňkového prodeje solidní příjem. Zájemci o exkurzi si v malém krámku v hornické čtvrti Potosí nejdřív koupí koku, cigarety a alkohol coby obětiny, a pokud mají odvahu, přidají také dynamit s rozbuškou. V holínkách, gumovém oděvu a s malou lampičkou na hlavě pak vstoupí do El Tíova království. 

Nejde však o zážitek pro klaustrofobiky. Turisté procházejí skrz rozpadající se dřevěné bednění kolem zbytků stříbrných žil až do míst, kde nejzkušenější a zároveň nejohroženější horníci razí dynamitem tunely, ve snaze vyrvat hoře poslední zbytky bohatství. Na vlhkých kolejích je třeba se vyhnout vozíkům tlačeným vždy dvěma muži. Ty prázdné, mířící vzhůru, nepředstavují žádné nebezpečí; zato ty plně naložené jedoucí shora mají vždy přednost, protože je řidiči sotva ubrzdí.

Průvodce pak návštěvníkům ukáže El Tía a obětuje za ně. Hlavu i penis podivně vyhlížejícího bůžka zasypaného kokou několikrát polije pálenkou a pořádný doušek zpravidla skončí také v jeho vlastním hrdle. Alkohol přitom horníkům slouží i coby pojistka – lijí ho na zem a zapalují, aby zjistili, zda se při povrchu nehromadí oxid uhelnatý. 

S kukuřicí do banky

Dnes představuje Potosí klidnou obec s upraveným historickým centrem, kolem nějž se rozkládají obytné čtvrti. Když se místních zeptáte, z čeho žijí, odpovědí vám, že ze služeb. Těžba nejrůznějších rud v širokém okolí totiž v samotném městě není vůbec vidět, zato množství bank a telefonních společností je tam nečekaně vysoké i na bolivijské poměry. 

Do bankovních poboček vcházejí nejen majitelé nejmodernějších Toyot v dobře padnoucích oblecích, ale i ženy v tradičních barevných spodnicích, aby posléze pokračovaly na náměstí prodávat své zboží. Nabízejí pytle s pukanou kukuřicí nebo tzv. salteñas – šťavnatou směs masa, zeleniny, vařených vajec, brambor a oliv zabalenou v těstíčku. Právě gastronomické speciality přitom patří mezi další turistická lákadla téměř dvousettisícového města u paty stříbrné hory. 

Panna Marie z mincovny

Po utišení hladu pak málokdo vynechá návštěvu mincovny Casa de Moneda z druhé poloviny 18. století, jejíž vybudování stálo údajně tolik, že tehdejší španělský král při pohledu na účty zvolal: „Ta snad musí být sama ze stříbra!“ Dnes již stavba neslouží původnímu účelu, přesto expozice dobře dokresluje historický význam města pod Cerro Rico.

TIP: Bolivijské město La Paz: Místo milionů chutí a svérázných zvyků

Uvidíte tam mimo jiné původní stroje na zpracování stříbra poháněné mulami či unikátní obraz Panny Marie, korunované nejen Bohem a Ježíšem Kristem, ale také Pachamamou. Již zmiňovaná incká bohyně se tradičně zobrazuje v podobě trojúhelníkové hory, na níž je znázorněna i samotná legenda o nalezení stříbra v roce 1545. 

V historii válek mnohokrát zvítězil ten, kdo včas obsadil vyvýšený terén a donutil tak svého nepřítele útočit do kopce. Dobrá pozice však nebyla zárukou úspěchu, protože kvalitně vycvičené jednotky se zkušenými veliteli dokázaly i za nepříznivých podmínek zvítězit, například díky využití zdánlivě neprůchodných cest.

Hory a kopce zpravidla neumožňují přesuny hlavních sil nebo většího množství těžké techniky, což ale neznamená, že by pro útočící armádu neměly taktickou důležitost. Jejich dobytí a obsazení je často nezbytné z důvodu ochrany křídel primárního směru útoku, ve snaze vpadnout nepříteli do týla nebo kvůli poskytnutí krycí palby hlavním silám.

Naopak obráncům poskytuje výšina taktickou výhodu tím, že z ní mají dobrý přehled o dění v terénu pod sebou a mohou využít mnohdy strmých svahů coby těžkých překážek pro obrněnou a dělostřeleckou techniku.

Obranné pozice se v ideálním případě rozmisťovaly tak, že na straně kopce směrem k nepříteli se budovaly předsunuté pozice a pozorovatelny, zatímco hlavní bojová linie zahrnující také těžké zbraně a dělostřelectvo se nacházela na odvrácené straně výšiny. Tam také zůstávala značná část bránícího útvaru coby rezerva, připravená k provádění protiútoků. Tolik strohé poučky z dobových taktických příruček. Jak ale vypadal skutečný boj o klíčové hory a kopce? 

Bitva o Krvavý hřeben

Začátkem války měla americká námořní pěchota do skvěle vybaveného a vycvičeného sboru, jímž se stala během tažení Tichomořím, ještě poměrně daleko. Když se v srpnu 1942 vylodila na Guadalcanalu, měli vojáci k dispozici opakovací pušky a vodou chlazené kulomety, příliš těžkopádné pro přesun džunglí. Situaci ale zachraňovali agresivní velitelé, kteří se po obsazení Hendersonova letiště museli rychle učit bojovat proti Japoncům zběhlým ve střetech v džungli.

V září již Američanům značně „teklo do bot“ – Japonci se je snažili vyčerpat neustálým ostřelováním letiště z lodních děl a nočními nálety. Asi tři kilometry jižně od letiště se přitom z džungle vypínal kopec, jehož majitel z něj mohl ovládat široké okolí. Tento takticky významný bod obsadilo 700 příslušníků přepadového a výsadkového praporu pod velením podplukovníka Merritta Edsona, který využil všechny výhody terénu do krajnosti.

Nepřítel přijde v noci

Vojáci se dobře zakopali a vytvořili tak hluboce členěnou obrannou linii s kulomety, pokrývající křížovou palbou celé předpolí, vyčištěné od vegetace. Před zákopy vyrostly zátarasy z ostnatého i obyčejného drátu a v týlu vojáci vyznačili přístupové cesty, s nimiž se seznámili velitelé záložních jednotek. V okolí letiště se nacházely 105mm houfnice, jež mohly svou palbou pokrýt celé předpolí, proto k nim byli z hory vysláni důstojníci, kteří v mapách přesně zaměřili vlastní pozice a zorganizovali spojení svého štábu s předsunutými pozorovateli.

Jelikož se dalo předpokládat, že Japonci zaútočí v noci, nachystali si obránci dostatečné množství světlic, aby neztratili klíčový přehled o dění na bojišti. Všechny tyto přípravy se vyplatily, když se v nedaleké džungli začaly 12. září po setmění připravovat k útoku japonské prapory generálmajora Kjotake Kawagučiho. Ten považoval nadcházející boj za snadné vítězství, nicméně ve tmě brzy ztratil přehled o podřízených jednotkách a koordinovaný útok se rozpadl.

Americká škola válčení

Po ostřelování hřebene z válečných lodí japonská pěchota vyrazila za deště do kopce, kde ale uvázla v křížové palbě pěchotních zbraní, a několikrát se musela stáhnout. Americké houfnice rozbíjely proudy císařské pěchoty v jejích nástupištích a spolu s minomety vedly podpůrnou palbu těsně před obranná postavení svých spolubojovníků. Až za rozednění se útočníci stáhli zpět do džungle, nad niž ale okamžitě vzlétla americká letadla, a střílela na vše, co se pohnulo.

Američané během dne přisunuli zásoby a trochu si odpočinuli, protože všichni očekávali pokračování útoku následující noci. Obě strany zvolily stejnou taktiku jako při předešlé akci, což vedlo k japonské porážce. Asi dva tisíce císařských vojáků opět vyrazily do kopce proti obráncům, kteří přežili námořní ostřelování ve svých okopech, a útočníky opakovaně odrazili a zmasakrovali palbou dělostřelectva a kulometů. Japonskému generálovi se řízení bitvy zcela vymklo z rukou, v temné džungli ztratil přehled o postavení svých jednotek, a tak jeho vojáci umírali v nekoordinovaných čelních útocích.

Američané na tom byli podstatně lépe díky výborné součinnosti velitelů pěchoty s dělostřelectvem a pružnému velení na všech stupních. Ráno opět vzlétla americká letadla a Japonci se začali z oblasti stahovat. Naštěstí pro ně neměli Američané dostatek záloh k jejich pronásledování. I tak desítky ustupujících Japonců umíraly v džungli na vyčerpání a utrpěná zranění.

TIP: Spojenecká vylodění v Pacifiku: Taktika žabích skoků

Obě strany si z této bitvy odnesly ponaučení. Japonci poprvé utrpěli významnou porážku v pozemním boji a přesvědčili se o tom, že jen odvaha proti dobře zorganizované obraně nestačí. Američané se museli naučit bojovat v noci v nepřehledné džungli, udržovat spojení a připravit podrobné plány dělostřelecké a letecké podpory, což se jim v dalších střetech mnohokrát osvědčilo.

NASA v minulosti mnohokrát použila netradiční způsob, jak něco otestovat, vyvinout, či dokonce vyrobit. V roce 1963 hledala americká kosmická agentura dostatečně efektivní, a přitom nepříliš složitý stroj, jenž by dokázal dostat do vzduchu regulérní vztlakové těleso – tedy malé letadlo s krátkými křídly, či dokonce bez nich, neboť významnou část vztlaku vytváří už samotný tvar trupu. Ten má řadu výhod a dodnes se využívá v letectví i kosmonautice: Zmíněná tělesa totiž nabízejí dobrý vztlak při překročení vysokých nadzvukových rychlostí. 

Program vztlakových těles NASA započal konceptem, který navrhl letecký inženýr Robert Dale Reed z Armstrongova výzkumného střediska. První výtvor představovalo bezmotorové těleso M2-F1 sestavené z podvozku Cessny 150 (později typ 180). Podivně vyhlížející letoun se stal ve skutečnosti prvním realizovaným vztlakovým tělesem na světě. A protože neexistovala absolutně žádná data, bylo nutné provést mnoho testů včetně stavby řady modelů pro aerodynamické tunely – a přesvědčit vedení NASA, že podobné stroje mají smysl. 

Nakonec se ještě muselo vyřešit, jak tu „zatracenou věc“ dostat do vzduchu. Vyžadovalo to rychlost a hodně síly, kterou tehdy disponovala buď letadla, nebo výkonná auta. A jelikož šlo o program v počátku nízkorozpočtový, letouny byly ze hry. Tudíž nezbývalo než najít dostatečně rychlý a silný automobil. 

Závodní kabriolet

Dick Eldredge, který převedl Reedův koncept do reality, rychle spočítal, že si vlečení M2-F1 vyžádá rychlost 225–240 km/h a velkou tažnou sílu. Měl štěstí, protože bývalý technik údržby letectva Walter Whiteside o jednom voze věděl: Vybral Pontiac Catalina Convertible 421 a ve volném čase jej upravoval a zkoušel. Šlo o osmiválcovou variantu Cataliny o objemu 6,9 l, přičemž zmíněný motor se tehdy používal v závodech NASCAR. „Convertible“ pak značilo dvoudveřovou verzi se stahovací střechou, tedy kabriolet. Volba na ni padla kvůli dobrému výhledu do okolí i na vlečený letoun za vozidlem. 

Už tedy stačilo jen přesvědčit konzervativně smýšlející Kongres, aby na luxusní vozidlo o síle 380 koní uvolnil finance. Tým šikovně zdůvodnil, že letoun nemá motor, a požádal tedy o peníze na pohon pro svůj stroj, nikoliv na špičkové auto. Plán vyšel a Pontiac Catalina Convertible se stal oficiálním testovacím vozem NASA i „motorem“ letounu M2-F1.

Jen nepoutat pozornost

Už tak dost silné auto upravil Whiteside na tzv. hot rod, tedy pro co nejvyšší rychlost na rovných tratích. Původní čtyřstupňovou převodovku nahradil za novou, výrazně odlišnou od tehdy běžně dostupných typů. A po nasazení správných pneumatik dokázalo vozidlo na vyschlém jezeře základny údajně zrychlit za 30 sekund z 0 na 177 km/h, a to i s letounem o hmotnosti 450 kg v závěsu! Spotřeba paliva činila přibližně 63 litry na 100 km. 

Úpravy se dotkly také bezpečnosti a došlo ke zpevnění karoserie. Whiteside odebral zadní sadu sedadel a jedno vrátil otočené zpět, stejně jako přední sedadlo spolujezdce, a to kvůli neustálému dohledu na dění za vozidlem. Bílá barva automobilu byla zvolena s ohledem na viditelnost, přičemž podle požadavků NASA měl vypadat jako řadový vůz, a nepoutat tak zbytečnou pozornost – i kvůli případné špionáži. Zadání se povedlo dodržet: Kabriolet na první pohled nepůsobil nijak výjimečně.

Upravený Pontiac poprvé táhl stroj M2-F1 prvního března 1963 a do konce dubna stihl tým 48 pokusů. Za šest měsíců absolvovala Catalina 400 pozemních testů a NASA demonstrovala funkčnost i smysl programu vztlakových těles. Ten tak získal důvěru, a hlavně mnohem víc peněz, takže k následujícím zkouškám už bylo možné použít letoun C-47 Cargo.

Catalina se v roce 1963 přesunula do NASA Langley Research Center ve Virginii a sloužila k dalším testům na ostrově Wallops. Okolo roku 2016 se objevila v Georgii a podle posledních zpráv probíhá renovace. Poté vůz zamíří do muzea letectví na Edwardově letecké základně, kam právem patří.

Čím více podrobností vědci odhalují o mikroplastech, tím méně příjemné to bývá čtení. Mikroplasty jsou prakticky úplně všude – ve všem živém, i na těch nejodlehlejších místech planety. A jak se ukazuje, bývá jich velké množství. Nedávno se o tom osobně přesvědčili novozélandští badatelé z Univerzity v Aucklandu, jejichž výzkum uveřejnil odborný časopis Environmental Science & Technology. 

Joel Rindelaub a jeho kolegové použili zařízení pro lapání atmosférických mikroplastů a nasadili pokročilé chemické analýzy a výpočty, které ukázaly, že na novozélandský Auckland, který o něco lidnatější a podstatně větší než například Praha, ročně spadne množství mikroplastů, odpovídající zhruba třem milionům PET lahví. Výsledky jsou bohužel pesimističtější, než badatelé původně čekali.

Pět tisíc částic na metr čtvereční denně

Dřívější výzkumy, které byly zaměřeny na evropská města (Londýn, Hamburg a Paříž) vedly k odhadům, že na jeden metr čtvereční denně dopadne přibližně 100 až 700 částic mikroplastů. Rindelaubův tým ale díky sofistikovaným chemickým metodám detekce mikroplastů, jimiž vědci mohli objevit i částice o velikosti setiny milimetru, zjistil, že v Aucklandu každý den dopadne na metr čtvereční téměř pět tisíc takových částic, tedy zhruba desetinásobek.

Pokud jde o složení mikroplastů v Aucklandu, mezi materiály se nejčastěji objevovaly polyethylen a PET. Časté byly i polykarbonáty, které se používají v elektronice. Když to badatelé všechno sečetli, dospěli ke zhruba 74 tunám mikroplastů, které každoročně spadnou z atmosféry na Auckland. To odpovídá zmíněných třem milionů PET lahví.

TIP: Výškový rekord: Mikroplasty byly nalezeny i poblíž vrcholu Mount Everestu

„Čím menší bylo měřítko, v němž jsme pátrali, na tím více částic mikroplastů jsme narazili,“ uvádí Rindelaub. „Zároveň je velmi pravděpodobné, že ty nejmenší částice mikroplastů jsou i nejvíce toxické a nebezpečné pro buňky i tkáně.“ Budoucí výzkum by měl podle Rindelauba odhalit, kolik mikroplastů vlastně vdechujeme. Stále více se ukazuje, že mikroplasty v ovzduší jsou jedním z hlavních zdrojů těchto částic pro lidské tělo.

Čtvrtina planety

• Britské impé­rium

Jak se rodilo britské impé­rium? Ze znesvářených království velikostí srovnatelných s dnešními okresy, z ostrova sužovaného vikingskými nájezdníky, ze země, která dlouho zůstávala ve stínu Francie i Španělska. Vznikalo z nejistot a nástupnických sporů, potírání povstání chudých a vzpour vlastní šlechty, z náboženských konfliktů. Anglie z nich vyšla vnitřně posílená a s 15. stoletím a nástupem Jindřicha VII. zralá na transformaci. Místo nekonečných a dlouhodobě neudržitelných sporů s Evropou napnula plachty nově vytvořené flotily obchodních lodí. Soustředila se na budování zámořských kolonií. 

Když Francis Drake zúčtoval se španělskou Armadou, rázem už na moři neměli Britové konkurenci. Vytvořili Východoindickou obchodní společnost, která koloniální dobrodružství převzala na sebe – a také vytvořila největší soukromou armádu v dějinách.

Svého vrcholu dosáhlo Britské impérium v roce 1921, kdy jeho rozloha činila 35 500 milionů km². Tedy zhruba čtvrtinu plochy veškeré souše. Na jeho území tehdy žilo 485 milionů obyvatel čili čtvrtina stávající lidské populace. Kromě Arktidy vlála britská vlajka na každém kontinentu světa. Britské impérium se rozpadlo v desetiletích následujících po 2. světové válce, ale většina nástupnických zemí stále zůstává součástí britského Commonwealthu – Společenství národů.

Dva oceány nestačí

• Ruské impérium

Třetí příčka mezi největšími mocenskými impérii patří Rusku. Základ říše položil Petr I. Veliký, který jako první také přijal titul cara. Posloužilo mu k tomu reformované Moskevské velkoknížectví. S postupem let Rusko přešlo od obranných bojů s nepřáteli při svých hranicích – s Poláky, Tatary, Litevci a Švédy k vlastním výbojům do okolních teritorií. Nakonec dosáhlo velikosti až nepředstavitelné: v 81 guberniích žilo přes 128 milionů obyvatel a celá říše pokrývala plochu 22,8 milionu kilometrů čtverečních.

Moc Ruska sahala přes celou Asii a Evropu – od Atlantiku po Tichý oceán. Expandovalo také na Aljašku a do části Kalifornie. To už se ale zřetelně ukazovalo, že tenhle kolos nedrží pohromadě nic jiného než kolektivní vůle vládnoucí dynastie. Obyvatelé ruského venkova a nevolníci zůstávali někde na úrovni středověku. Nerozvíjela se vzdělanost, průmysl prakticky neexistoval.

Říše přicházela do 20. století vybavena prakticky stejně, jako o tři stovky let dříve – a fungovala podle totožných mechanismů. Tedy spíše nefungovala. Prohraná válka s Japonskem a občanské revoluce poukázaly na hluboký rozkol uvnitř samotného impéria. Život monarchie i jejích vládců definitivně ukončily události první světové války. I dnes je Rusko rozlohou největší a devátou nejlidnatější zemí světa.

Na pěti kontinentech

• Španělské impérium

Když v roce 1492 Ferdinand a Isabela vykořenili z Andalusie a Granady poslední maurské království, obrátil se jejich zrak za širý oceán. Objevitelská výprava Kryštofa Kolumba jim otevřela Nový svět a jeho nedozírné bohatství. Z toho pak hradili své další výboje. V Evropě zacílili na Nizozemí, usilovali také o mocenské postavení v Itálii a na Sicílii. Stranou ovšem nenechali ani Afriku.

V Americe zatím zvládli dobyvační conquistadoři vyvrátit říše inků a Aztéků. Španělé se ale propracovali i do Asie, kde jim vynikající postavení zajišťovala jejich kolonie na Filipínách. Ne nadarmo se tu 16. a 17. století přezdívalo Siglo de Oro čili století zlata. Králové v palácích Valladolidu disponovali jměním 23,9 miliardy. A rozloha impéria?

Pomyslného maxima dosáhlo v období mezi lety 1580 až 1640, kdy španělština ovládla území o 31,5 milionu kilometrů čtverečních. Ale s velkými čísly musíme opatrně, Španělé si totiž do této plochy započítávali i rozlohu výsostných vod. Ve skutečnosti opanovali jen 13,7 milionu km², tedy 10,7 % rozlohy souše. Uvnitř této říše pěti kontinentů žilo 31 milionů obyvatel.

Příliš malé

• Rakousko-Uhersko

Rakousko-Uhersko tu uvádíme spíš do počtu, protože jsme byli jejími členy a zrovna tak trochu přispěli i k jejímu zániku. V roce 1905 pokrývala monarchie svou rozlohou 0,46 % pevninské souše a nacházela se na přibližně 650 tisících kilometrů čtverečních. I když svou rozlohou nemohla konkurovat dávným impériím, po dlouhá léta udávala tón politice Evropy a ovlivňovala dění ve světě.

Pravda, bez pořádných zámořských kolonií ztrácela na významu, zvlášť v porovnání s dravějším Pruskem. Svou expanzi soustředila téměř výhradně na Balkán. Až do extrému posazené konzervativní pojetí vlády, katolicismus a primát císařského dvora na každém rozhodnutí se ale ukázaly jako velmi slabý tmel.

Pavouků se bojí 3 až 6 % lidí a chorobný strach z těchto tvorů (zvaný arachnofobie) patří k vůbec nejrozšířenějším „hrůzám ze zvířat“. Na druhé straně byli pavouci odedávna předmětem obdivu jako pracovití tvorové a budovatelé nádherných sítí. Tento rozporný vztah – obdiv k jejich dílu a odpor k pavoukům samotným – je už součástí antické báje o tkadleně Arachné… 

Soutěž nerovných účastnic

Arachné údajně žila ve starořeckém Kalofónu a proslavila se mistrovstvím v tkaní gobelínů. Úspěchy a sláva stouply dívce do hlavy a tak v záchvatu furiantství vyzvala k soutěži v tkaní samotnou bohyni Pallas Athénu. Obě tkadleny – dívka i bohyně – odvedly mistrovskou práci. Athéna zpodobnila na svém gobelínu čtyři příběhy smrtelníků, kteří se pokoušeli vyrovnat bohům a zle na to doplatili. Arachné zase vetkala do svého koberce obrazy bohů, kteří podvedli obyčejné smrtelníky. Nevynechala ani případy, kdy na sebe samotný vládce bohů Zeus vzal cizí podobu, aby se vloudil do přízně krásných žen. 

Báje se rozcházejí v tom, zda Arachné naštvala Athénu jen námětem gobelínu nebo i tím, že odvedla mnohem lepší práci než bohyně. Všechny ale shodně vyprávějí, že rozzuřená Athéna koberec své soupeřky rozcupovala na kusy a ty omlátila dívce o hlavu. Vyděšená Arachné se oběsila. Athény se mladé tkadleny zželelo. Ale jen trochu. Vrátila jí sice život, ale stříkla na ni šťávu z jedovatých bylin a proměnila ji v tvora, který celé dny buď visí na vlákně jako oběšenec, nebo se věnuje tkaní. Tak vznikl podle starořecké mytologie první pavouk. 

Paleontologové samozřejmě nehledají evoluční původ pavouků v aktu msty antické bohyně. Z pavučin dochovaných v pravěkém jantaru dobře vědí, že pavouci snovali sítě už před 120 miliony roků, tedy v době, kdy Zemi bezkonkurečně vládli dinosauři a po lidech a jejich bozích nebylo ani vidu ani slechu. 

Od severu k jihu

S pavouky se můžeme setkat na všech kontinentech. Doma nejsou pouze v Antarktidě, kam se dostanou jen v případech, kdy je tam zavleče člověk. Většina pavouků takový výlet na mrazivý kontinent nepřežije, ale všude jinde se jim vede velmi dobře. 

Přizpůsobivost pavouků výmluvně dokazuje fakt, že žijí na nejnižším místě naší planety – tedy na březích Mrtvého moře – a na druhé straně se s nimi můžeme potkat i vysoko v horách. Na svazích himálajské osmitisícovky Makalu našli přírodovědci pavouka skákavku Euophrys omnisuperstes ve výšce 6 000 metrů nad mořem. Nejstudenější místo na světě – sibiřský Ojmjakon s rekordně nízkou teplotou -71,2 °C – je domovem minimálně 55 druhů pavouků. 

Své zvláštní pavouky má i nejžhavější místo světa v kalifornském Údolí smrti. V místech, kde v létě vystupuje teplota až na +56,7 °C, žije například pavouk slíďák druhu Pardosa sultana, jenž se vyhýbá méně teplým a méně slaným místům. Nejsevernější hranice výskytu pavouků leží v Arktidě v Zemi Františka Josefa na 80 ° severní šířky, kde žije např. pavouk s příhodným názvem pavučenka chladnomilná (Erigone psychrophila). Pokud pomineme zbloudilce, kteří se přičiněním člověka dostali až do Antarktidy, pak jižní hranice výskytu pavouků sahá až do jihoamerické Ohňové země na 56 ° jižní šířky. 

Rekordmani DNA a dlouhověkosti

Úžasná je druhová pestrost pavouků. Odhaduje se, že jich na Zemi žije kolem 90 000 druhů přičemž vědci jich zatím popsali asi 47 000 druhů. Ještě před půlstoletím přitom byla popsána pouhá polovina tohoto počtu. Přesto už tehdy vzniklo nejrozsáhlejší knižní dílo věnované výhradně pavoukům. Mnohasvazková Bibliographia Araneorum francouzského biologa Pierra Bonneta má celkem 6 481 stran. Dnes bychom měřili objem informací o pavoucích spíše na gigabyty uložené na počítačových pevných discích. Patří k nim i údaje o kompletním genomu čtyř pavouků. 

Nejmenší dědičnou informací vybavila příroda snovačku skleníkovou (Parasteatoda tepidariorum), která vystačí s 1,44 miliardami písmen genetického kódu. DNA stepníka Stegodyphus mimosarum je tvořena 2,55 miliardami písmen genetického kódu a genom nefily kyjonohé (Nephila clavipes) má 3,45 miliard písmen genetického kódu.

Dědičná informace těchto dvou pavouků si nezadá s DNA člověka, jehož genom tvoří 3,2 miliardy písmen genetického kódu. To je polovina DNA sklípkana korálkového (Acanthoscurria geniculata) s 6,5 miliardami písmen genetického kódu. 

V DNA mají pavouci uloženou i překvapivou dlouhověkost. Na členovce se dožívají věku přímo metuzalémského. Tajemný pavouk Hickmania troglodytes obývající hlubiny tasmánských jeskyní se v zajetí dožil více než 40 let a sklípkani se v zajetí bez problémů dočkají 30 let. Jen málokterý členovec se jim v tomto ohledu vyrovná. Srovnatelného stáří se dožívají snad jen termití královny. 

Pavoučí proměny

V dědičné informaci mají pavouci uložen základní plán svého těla. Je pro něj typických osm končetin, které vyrůstají z hlavy a hrudi spojených do útvaru zvaného hlavohruď. Nohy pavouků mají sedm článků. Pavouci jsou vybaveni tzv. chelicerami čili klepítky, do nichž ústí jedové žlázy. Na hlavě jsou umístěny i tzv. pedipalpy čili makadla, která se od kráčivých nohou liší tím, že jim chybí jeden článek. Makadla používají pavouci i k rozmnožování. Samci totiž s jejich pomocí vnášejí do pohlavních orgánů samice schránku se svými spermiemi, tzv. spermatofor. 

Skákavka Myrmarachne plataleoides – jeden z pavoučích druhů, které se svým vzezřením snaží napodobovat mravence. (foto: Shutterstock)

Řada pavouků se typického pavoučího vzhledu evolučně vzdala. Některé druhy například imitují mravence a spoléhají na to, že tento hmyz je proslulý ostrými kusadly a často i žihadlem. V „přestrojení“ za mravence jsou tak pavouci bezpečnější před svými přirozenými nepřáteli. Zajímavým trikem se tito pavouci vypořádají s tím, že jim oproti mravencům přebývá jeden pár končetin a chybí tykadla. Nosí první pár končetin otočený dopředu a nahoru, takže jím imitují tykadla mravenců. 

Křižáci Arachnura vyhlížejí pro nezasvěcence jako semena rostlin a hmyzožraví tvorové o ně proto nejeví velký zájem. Křižáci rodu Poltys mají tělo tvarované do podoby listu rostlin. Madagaskarský křižák Darwinův (Caerostris darwini) připomíná kousek kůry stromů. Ještě menší chuť k jídlu vyvolává pohled na křižáka Cyclosa mulmeinensis. Při sezení na síti vyhlíží jako kořist zabalená do pavučiny, z níž už pavouk vysál všechny živiny. Jeho příbuzný Cyclosa giganta má vzhled ptačího trusu. 

Obři a liliputi

Pavoučí nohy mohou být mimořádně dlouhé. Pomyslný rekord v této „disciplíně“ drží maloočka Heteropoda maxima. Rozpětí nohou největších exemplářů tohoto pavouka z laoských jeskyní dosahuje až 30 centimetrů. Sklípkan největší (Theraphosa blondi) dominuje pavoukům co do hmotnosti. Největší kusy váží až 170 gramů. S osmadvaceticentimetrovým rozpětím nohou příliš nezaostává ani za rekordní laoskou maloočkou. Ani jeden z těchto rekordních pavouků ale nevytváří typické pavučiny. Mezi budovateli sítí je držitelem velikostního rekordu jihoafrická Nephila komaci s tělem dlouhým 4 centimetry a rozpětím končetin 10 centimetrů. 

Rekordními pavoučími liliputy jsou samičky portugalských jeskynních pavouků z rodu Anapistula, jejichž končetiny mají rozpětí 0,43 milimetru. Jak jsou velcí samečci, kteří bývají výrazně menší než zástupkyně „slabšího pohlaví“, zatím netušíme. Zřejmě budou mnohem menší, protože je ještě nikdy nikdo neviděl. A tak zatím patří primát nejmenšího pavoučího samečka druhu Patu digua. Když roztáhnou nohy, jak nejvíce mohou, měří 0,37 milimetru.

Typický pohlavní dimorfismus – tedy mnohem větší rozměry samiček ve srovnání se samečky – je nejnápadnější u křižáků, kde jsou samičky často až 125krát těžší než samečci. Výjimku z tohoto pravidla představují vodouši stříbřití, u nichž dorůstají samci větší rozměrů než samice. 

Drnkání na loutnu i teleskopické oči

I když pavouci mají čtyři páry očí, rozhodně nevynikají bystrozrakostí. Především u pavouků lovících do nastražených sítí hraje zrak druhé housle. Mnohem důležitější je pro ně hmat, kterým registrují i velmi jemné vibrace. Sedí na vláknech sítě, kterých se dotýkají končetinami, a registrují každý jejich záchvěv. Neomylně poznají, kdy v síti uvízla kořist, a také velmi dobře určí, kterým směrem se za ní musí vydat.

Samečci se ohlašují samičkám sedícím uprostřed sítě jemným „drnkáním“. Jejich vibrační „avízo“ bychom mohli považovat za obdobu milostných písní středověkých minesengrů, kteří paním svého srdce zpívali a doprovázeli se přitom brnkáním na loutnu. Přesnější je však přirovnání vyslaných vibrací k bezpečnostnímu heslu, protože hlavním úkolem signálu je upozornit samičku, že se neblíží kořist. Stoprocentní záruky bezpečnosti ale sameček ani tak nezíská. Někdy samička nemá pro jeho milostné návrhy valné pochopení a vibrace v ní probudí instinkty lovce.

Skákavky mají pozoruhodný styl lovu. Ke kořisti se opatrně „připlíží“ a skokem, který je až 30krát delší než je velikost jejich těla, nic netušící oběť dostihnou. Na snímku je skákavka královská (Phidippus regius), jejíž lov byl právě zakončen úspěchem. (foto: Shutterstock)

Mezi pavouky se nejlepším zrakem pyšní skákavky (Salticidae), které přepadají kořist ze zálohy dlouhým skokem. Úlovek musí vidět s dostatečným předstihem a navíc je pro ně životně důležité, aby si svůj skok dokonale vyměřily. Dívají se přednostně párem velkých očí, které pracují podobně jako teleskop. Zbývající tři páry oči jsou zvýšeně citlivé na pohyb v zorném poli zabírajícím plných 360°. Úplně největší oči mají mezi pavouky vrhači (Deinopis), kteří jsou dokonale uzpůsobeni pro vidění za tmy. Ve srovnání s člověkem mají oko dvatisíckrát citlivější na světlo.

Poněkud zavádějící zoologické jméno dostala šestiočka jeskynní (Stalita taenaria) obývající podzemní prostory ve slovinském krasu. Žije v trvalé temnotě a oči jí zcela zakrněly. Je to tedy spíše „nuloočka“. Podobně jako řada jiných živočichů mají i pavouci oči citlivé na ultrafialové světlo. Zatím ale byla přímo „usvědčena“ z ultrafialového vidění jen jihoasijská skákavka Cosmophasis umbratica. Povrch jejího těla odráží intenzivně právě tuto část slunečního spektra. Pro člověka neviditelné zbarvení přijde ke slovu při námluvách. 

Maratonci, sprinteři a mistři piruet

Některé druhy pavouků jsou známy svými lety na pavučinách. Let ovšem není jediným „transportním trikem“ pavouků. Například skákavky předvádějí skoky 30krát delší než je délka jejich těla. A to podobně jako jiní pavouci nemají v končetinách svaly natahovače. Skrčenou nohu natáhnou k odrazu „hydraulicky“ – tedy bleskurychlým napumpováním tělesných tekutin. 

K nejzdatnějším běžcům mezi pavouky patří pokoutník tmavý (Eratigena atrica). Jeho tělo měří na délku necelé dva centimetry a nohy roztáhne na délku 4,5 centimetru. Přitom umí utíkat rychlostí skoro 2 kilometry v hodině a za hodinu tak urazí více než 40 000krát delší vzdálenost, než jakou obsáhne nohama. Kdyby se chtěl člověk s ohledem na velikost svého těla pohybovat stejně rychle, pak by při délce kroku jeden metr musel za hodinu uběhnout maratón.

TIP: Kdo číhá v trávě: S jakými druhy jedovatých pavouků se můžeme v Česku setkat?

Přes tento mimořádný výkon pokoutník není držitelem rychlostního rekordu mezi pavouky pohybujícími se po pevné zemi. Ten drží marocký pouštní pavouk maloočka Cebrennus rechenbergi. Po písečných dunách se pohybuje v přemetech, jaké vidíme metat gymnasty při cvičení prostných. Tímto neobvyklým způsobem dosahuje rychlosti 7,2 kilometru v hodině. Jeho výkon vynikne, když ho poměříme délkou těla, jež je srovnatelná s velikostí pokoutníka tmavého. Marocká maloočka je 3,8krát rychlejší a pokud by se jí měl vyrovnat člověk, musel by chvátat stopadesátikilometrovou rychlostí. 

Mezi pavouky najdeme i mistra piruet. Zástupci rodu Selenops chytají kořist rychlým otočením do strany. Pokud by v rotaci pokračovali, stačili by se během jediné sekundy otočit o 3 000 °, což dělá více než osm otoček za sekundu. Žádný jiný živočich se tak rychle točit neumí.

Během dvacátých a zejména třicátých let 20. století objevovali českoslovenští cestovatelé nové dopravní prostředky, které jim umožňovaly dosahovat vzdálených cílů rychleji a za jiných podmínek než stávající železnice či parníky. Nemalou exkluzivitu si zachovávaly vzducholodě a letadla, byť se je dobrodruhové jako Richard Halliburton snažili se střídavými úspěchy proměnit v možná stále ještě poněkud excentrickou, přece však běžnější praxi.

O něco dříve, zato podstatně rychleji a masověji probíhal proces modernizace cestování u motorových silničních vozidel, jichž využili při svém putování Uruguayí jak František Alexander Elstner, tak cestovatelská dvojice Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund. 

Milovníci výbušných motorů

Tradicionalisté v prvních desetiletích 20. století sice stále pročítali jízdní řády vlaků a lodí, avšak bývalé symboly výlučnosti a luxusu, jako byla v Americe pacifická dráha či v Evropě Orient Expres, ztrácely přinejmenším pro část veřejnosti přitažlivost. Na jejich úkor získávaly na atraktivitě prostředky poháněné výbušnými motory.

Rostoucí množství zájemců sledovalo pokroky ve stavbě motocyklů a automobilů, stejně jako výsledky jejich závodů v lokálních podmínkách i napříč kontinenty. Mohli tak činit přímo na závodištích nebo na stránkách motoristických časopisů, kam psali profesionálové i nadšení amatéři. V Československu tak posílal své texty do Motor Revue již zmíněný František Alexander Elstner, který se s firemním vozem Škoda Popular dostal v druhé polovině třicátých let do Ameriky.

Při první cestě zamířil s manželkou Evou v roli spolujezdkyně z newyorského přístavu do Washingtonu a pak přes Dallas do Lareda na mexické hranici. Zatímco ve Spojených státech využívali především dálniční sítě, čemuž odpovídaly i dosažené denní průměry kilometrů, v Mexiku je čekaly horské silnice, které jim připomněly jejich dřívější balkánskou zkušenost. 

Do jaké míry poznamenalo putování Mexikem úvahy šéfů propagační divize značky Škoda a samotného Elstnera o cíli další expedice, není zcela jasné. V létě 1938 se jím nicméně stala latinskoamerická země, která udržovala za první republiky ze všech států tohoto regionu s Československem nejužší ekonomické styky – Argentina. 

Argentinská Škodovka

Československý průmysl zpracovával argentinské kůže a bavlnu, mezi dalšími zemědělskými produkty nechyběla vlna, maso, lůj či tříslo a kukuřice. Naopak do Argentiny některé československé podniky vyvážely železniční materiál, zemědělské stroje, sklo, z plodin chmel a slad. Téměř zcela ovšem chyběly jinak z Československa hojně exportované zbraně, neboť Škodovka jako součást francouzského konsorcia Schneider Cruzot nesměla svými zbrojařskými výrobky v Argentině francouzskému podniku konkurovat. Civilních produktů sem ale vyvážela tolik, že v roce 1936 zřídila přímo v Argentině dceřinou odbočku Škoda Platense. 

Pro podnik pracovalo i několik emigrantů z Československa. Právě v Argentině totiž vznikla už ve dvacátých letech největší československá kolonie v Latinské Americe. Z této komunity Elstnerovy na jejich cestě Argentinou doprovázel František Lhota. Během necelých šesti týdnů s nimi projel trasu, která zahrnovala nejdůležitější města země: Córdobu, Concepción, Rosario i Saltu. Většinou vedla prašnými cestami pampou a předhůřím And, menším dílem po kvalitních silnicích v okolí metropole. I tehdy postupoval Elstner stejně jako při všech svých předchozích výpravách – cílem bylo ujet v co nejkratším čase co nejvíce kilometrů bez ohledu na kvalitu vozovky, náročnost terénu či krásy přírody. 

Rodinná pohoda Uruguaye

Po návratu do Buenos Aires se manželé přepravili lodí Mihanovičovy společnosti přes Rio de la Plata, aby se vylodili se svým vozem v Colonii na uruguayském břehu. Nebyli prvními Čechy v nejmenším státě jihoamerického kontinentu. Několik misionářů z české provincie Tovaryšstva Ježíšova sem přišlo už v koloniální době a na konci 19. století se zde usadili jednotlivci hledající nový domov. Ve stejné době pracovali v pivovarech v Montevideu čeští dělníci, kteří vařili lahodný mok z českého chmele a sladu. Českoslovenští vývozci vyváželi do Uruguaye mezi světovými válkami také laboratorní sklo a textil, importéři se pak zajímali o uruguayskou vlnu a další zemědělské produkty. 

František Elstner a jeho žena Eva. (foto: Archiv Škoda Auto)

Elstnerovy tentokrát nečekal na uruguayském břehu řeky žádný krajan ani obchodník. Přijel pro ně jeden z nejznámějších automobilových závodníků Latinské Ameriky Victor Borat Fabini, s nímž plánoval Elstner společný podnik hned po příjezdu do Jižní Ameriky. Cestovatel o tom později napsal: „Telegrafoval do Buenos Aires, že se mnou pojede v rekordním čase trať Montevideo–Rio de Janeiro. Kdyby přišly lepší zprávy z Evropy, pojedeme. My dva a mechanik Villaveiran. Seňora by dojela do Ria lodí.“

Už první dojmy z Uruguaye manžele Elstnerovy nadchly a další jen první zkušenost potvrzovaly. Elstner je shrnul v knize Tango argentino, kde mimo jiné uvedl: „Sotvaže vystoupíte na plochý břeh v Colonii, cítíte měkčí vzduch, rodinnou pohodu, jako byste přijeli k dobrým přátelům. Nosiči kladou opatrně vaše zavazadla na břeh a starají se otcovsky o vůz, který sjíždí z parníčku na nábřeží. Než se otočíte, už jste za celnicí, kde neotevírali kufry, nezabavovali filmové kamery, neříkali ‚maňana‘ a přáli vám jen šťastnou cestu a příjemný pobyt.“ 

V doprovodu závodnického esa

Borat se svým mechanikem doprovodil hosty do Montevidea, pro které měli manželé opět jen slova obdivu, stejně jako pro celou zemi. Elstner oceňoval přírodu i Uruguayce: „Je to pravděpodobně jedna z nejšťastnějších zemí světa, vroubená nádhernými atlantickými plážemi, (…). Lidé se tu starají především o dobytek, pole a obchod a potom teprve o politiku.“ 

Paní Eva v sedle. (foto: Archiv Škoda Auto)

Když se Borat se svými hosty rozloučil, zamířili manželé do hotelu Palacio Salvo v centru metropole, které Elstner popsal: „Třebaže se mnozí domnívají, že je Montevideo jediným stadionem, kde se prohání slavná jedenáctka z minulého mistrovství světa, je tu také velký přístav, mnoho domů, klidný přepych, dobrý obchod a znatelný smysl pro klid a pohodlí.“

Mistrovstvím světa rozuměl šampionát z roku 1930, kdy Uruguay porazila ve finále na montevidejském stadionu k velkému nadšení publika Argentinu. Idyla pokračovala i na uruguayské premiéře Disneyho animovaného filmu Sněhurka a sedm trpaslíků. Zde čekalo české cestovatele překvapení, neboť jim Borat sdělil: „Tři řady za námi sedí pan prezident republiky s rodinou! Uvidíte ho o přestávce na chodbě!“ Onou hlavou státu byl Alfredo Baldomir. Po městě se pohyboval bez jakékoli osobní ochranky, čímž se lišil od většiny představitelů vládnoucích režimů v Latinské Americe nejen své doby.

TIP: Dámská jízda: Legendární výprava šestice českých žen do Afriky

Před kinem však přišlo připomenutí napjaté mezinárodní situace. Kameloti večerníků tu oznamovali příjezd britských křižníků Ajax a Exeter a následující den psaly všechny noviny o rostoucí hrozbě války. Místo cesty do Rio de Janeira zrušil Elstner celý plánovaný program a navzdory radám přátel koupil lístky na první loď do Evropy. V pondělí 4. září tak skončil pobyt manželů Elstnerových v Uruguayi, kam se poté už nikdy nevrátili.

Vakcíny založené na mRNA přinesly zásadní pomoc v boji s pandemickým koronavirem, což urychlilo jejich vývoj i pro použití v dalších oblastech medicíny. Společnosti Merck a Moderna nyní intenzivně pracují na mRNA vakcíně, která posiluje imunitní systém v boji proti nebezpečnému melanomu.

Obě farmaceutické společnosti v tomto týdnu oznámily velmi vzrušující výsledky nedávno ukončeného kola klinických testů jejich experimentální vakcíny. Na definitivní závěry je ještě brzy, ale zatím vše nasvědčuje tomu, že mRNA vakcíny a s nimi spojené léčebné postupy mají pro pacienty s melanomem a dalšími typů nádorů ohromný potenciál.

Úspěch v klinickém testu

Zmíněný klinický test zahrnoval 157 pacientů s melanomem v pokročilé fázi vývoje. Před použitím mRNA vakcíny byly těmto pacientům nádory chirurgicky odstraněny. Současně s vakcínou byla u pacientů použita léčba pomocí monoklonálních látkek Keytruda, která se používá při léčbě melanomu. Ukázalo se, že pacienti, kteří dostali vakcínu, měli o 44 procent nižší riziko, že u nich dojde k obnovení nádoru či úmrtí, v porovnání s pacienty léčenými pouze léčbou Keytruda.

Představitelé společností Merck a Moderna podle dostupných informací domlouvají třetí fázi klinických testů zmíněné vakcíny, která by se měla uskutečnit v roce 2023.

„Nové výsledky jsou velmi povzbuzující pro oblast léčby rakoviny,“ uvedl výkonný ředitel Moderny Stéphane Bancel. „Poprvé jsme prokázali, že mRNA vakcína pomáhá v léčbě melanonu, v rámci standardního klinického testu.“

TIP: Nová vakcína proti melanomu má u myší 100% úspěšnost

Jak funguje mRNA vakcína proti melanomu? Namísto toho, aby připravovala tělo očkovaného na útok viru, jako v případě pandemických mRNA vakcín, učí imunitní systém rozeznávat abnormální proteiny vytvářené nádory a následně na ně útočit. Každý nádor je unikátní, takže je obvykle nutné připravit vakcínu na míru konkrétnímu pacientovi. Prozatím je to náročné, ale jak se zdá, tento přístup nese ovoce.

Hvězdy tradičně označujeme také jako „stálice“, což v nás budí dojem, že zůstávají stejné. Nic však není dál od pravdy: Hvězdy podléhají nejrůznějším proměnám, některé z nich například mohutně pulzují. Dané pulzace na sebe ovšem berou více podob. Zatímco ty „klasické“, doprovázené značnými změnami poloměru hvězdy, se Slunce netýkají, drobné pulzace označované jako neradiální u něj najdeme. 

TIP: Koule žhavých plynů: Co drží pohromadě Slunce a další hvězdy?

Ve skutečnosti jde spíš o důsledky zvukových vln, jež se šíří slunečním nitrem. Vyvolává je především povrchová konvekce, která působí jako sonický třesk, jak se v ní hmota převaluje. Vzniklé tlakové poruchy pronikají do nitra a zpět, načež mohou být opět zachyceny na povrchu. Nesou zvukovou energii o dvanáct řádů větší, než je síla běžné lidské konverzace, a v důsledku takového výkonu jsou zmíněné zvukové vlny dokonce vidět! 

Sluneční erupce mohou také spouštět zvukové vlny, které se šíří do nitra hvězdy. Kvůli rostoucím teplotám se však ohýbají nebo lámou zpět k povrchu, kde vytvářejí vlnění.