Říká se, že kdo nic nedělá, nic nezkazí. Vladimíra Fremuthová se však zmíněným heslem neřídí: Už deset let se jí daří vnášet do domovů vůně, barvy a unikátní světlo. „Když tu vůni ucítíte poprvé, jde o tak silný vjem, že ji nikdy nezapomenete,“ popisuje. Měla sen a rozhodla se, že si ho splní. „Přála jsem si vyrábět něco rukama, protože mě to baví a naplňuje. Svíčky nebyly úplně první volba, ale věděla jsem, že chci pracovat s českým sklem,“ vrací se ke svým podnikatelským začátkům.

Co kus, to originál

Spojení svíčky a českého skla se ukázalo jako geniální tah – umění českých sklářů znamená ve světě pojem. Najít firmu ochotnou ke spolupráci se ovšem zpočátku zdálo jako nadlidský výkon. „Před deseti lety, když jsem začínala, nebyly sklárny na podobný druh zakázky připravené, neměly marketingové oddělení ani vzorkovny. Někde mě dokonce od podnikání zrazovali,“ vzpomíná Vladimíra Fremuthová dnes už s úsměvem. 

Vše se změnilo v Kamenickém Šenově, kde funguje jedna z nejstarších skláren u nás. „Paní Vladimíra si vybrala jednoduchý tvar a základní optiku, aby vynikla i svíčka,“ přibližuje mistr sklář Milan Vacek.

TIP: Život za tekutým sklem: Díla Achillease Sdoukose bourají zažité hranice

Svíčky si podnikatelka navrhuje sama a dává si záležet na každém detailu. Jedinečná ruční práce probíhá doslova v rukavičkách a každý kus představuje originál. „Svíčka se skládá ze dvou komponentů – parmeface a skla jako takového. Smíchá se vosk, který se nejprve nechá rozlít při určité teplotě a přitom se obohatí o parfemaci. Po určité době tuhnutí následuje ruční centrování knotu,“ popisuje majitelka firmy. 

Svíčka pro prince

Před deseti lety Vladimíra netušila, kam až ji její nápad dovede. Když opustila korporátní zaměstnání, neměla žádné byznysové plány, ale šla do všeho srdcem. O výsledek se tak dnes zajímají světové hotely, vídeňská filharmonie, a dokonce britská královská rodina: „Svíčky se dostaly do Buckinghamského paláce na svatbu prince Harryho a Meghan, novomanželé obdrželi jako součást dárkové kolekce výrobky s názvem Libertine Spirit a Shadow Dance,“ líčí hrdě úspěšná Češka. „Nejvíc mě těší, že moje svíčky dokážou dělat lidem radost a provonět jim domovy. Zákazníci si je kupují pro sebe nebo jako dárek,“ uzavírá.

Podle aktuálních předpokladů se tolik očekávaný první start mise programu Artemis uskuteční 29. srpna 2022. Americká vesmírná agentura NASA v rámci příprav na tento historický start provedla další zásadní krok, který se týká posádky letu Artemis I. 

Tým Exploration Ground Systems, který se v NASA podílí na přípravě mise Artemis I, nedávno oznámil, že se na palubu kosmické lodi Orion úspěšně nalodil komandér Moonikin Campos. Jde o figurínu, kterou pojmenovali po inženýrovi Arturo Camposovi – jedné z klíčových postav záchrany posádky Apollo 13 při jejich nepovedeném letu na Měsíc.

Komandér Campos, Helga a Zohar

Moonikin Campos velikostí odpovídá lidské postavě. V oranžovém skafandru pro budoucí mise NASA „First-Generation Orion Crew Survival System“ zaujme velitelské místo v lodi Orion. Úplně stejný skafandr budou nosit astronauti programu Artemis při startu a při přistáních. 

V NASA dobře vědí, že samota je nepříznivým faktorem kosmických letů. Proto ani Campos nepoletí sám. Společnost mu budou dělat další dvě figuríny Helga a Zohar, které narozdíl od Campose nemají ruce a nohy. Jsou součástí experimentu Matroshka AstroRad Radiation Experiment (MARE), zaměřeného na vliv kosmického záření na posádku lodi Orion.

TIP: Jak ochránit astronauty? NASA simuluje galaktické kosmické záření na Zemi

Ani pro komandéra Campose ale nebude cesta k Měsíci bezúčelným výletem. Poslouží k velmi důležitým měřením vibrací a zrychlení, jimž budou vystaveni lidští astronauti při budoucích letech kosmické lodi Orion k Měsíci v rámci programu Artemis. Klíčovou roli v tomto experimentu sehrají dva senzory, umístěné pod sedadlem komandéra a v opěrce sedadla. Kromě toho je Campos vybaven dvěma dalšími senzory, které budou měřit vystavení jeho „těla“ kosmickému záření.

Jméno zámečku Mayerling se zničehonic skloňovalo po celé Evropě. Právě zde je totiž mrazivého lednového rána nalezen mrtvý syn císaře Františka Josefa a císařovny Sissi. Fakt, že vedle korunního prince ležela v kaluži krve i jeho milenka, vídeňský dvůr zamlčel. Přesto se ihned objevily provokativní fámy a dohady. Co se tu vlastně odehrálo? 

Oficiálně šílený

Když se 30. ledna 1889 po šesté hodině ranní rozlehly zámečkem Mayerling dva výstřely, věrný komorník Loschek zjistil, že dveře do princovy ložnice jsou proti všem zvyklostem zamčeny zevnitř. Další dvě hodiny, trochu nepochopitelně, čekal Loschek na příjezd rakouského prince Coburga. Spolu s ním pak vyrazil výplň dveří a vnikl do komnaty. Dvě těla v tratolišti krve spočívala na posteli. Princova mrtvola seděla v předklonu skloněna přes okraj postele.

Vídeňský dvůr zpočátku na celou záležitost uvalil přísné embargo. Tvrzení, že korunní princ zahynul nešťastnou náhodou při lovu nebo na srdeční příhodu, odmítli podpořit profesoři soudního lékařství. A tak spatřilo světlo světa oficiální oznámení. Princ v pomatení mysli spáchal sebevraždu střelnou zbraní. 

Dočasné šílenství bylo nutné prezentovat i kvůli církevnímu pohřbu. Následník rakousko-uherského trůnu pak byl se vší pompou pochován v hrobce Habsburků v Kapucínské kryptě ve Vídni. Tělo milenky Mary Vetserové bylo odvezeno ve fiakru do kláštera v Heiligenkreuzu. Zde ji bez jakýchkoliv obřadů pohřbili v dřevěné rakvi u zdi. Případ podnítil nejrůznější spiklenecké teorie. Abychom však do tajemné smrti vnesli trochu světla, je nutné vrátit se do princova dětství a dospívání. 

Zase žvaní

Narození následníka trůnu provázely roku 1858 bouřlivé oslavy a velká očekávání. Radostnou událost zvěstovala salva z dvaceti děl a celkem bylo vypáleno na 101 výstřelů. Na počest svého prvního mužského potomka dal také František Josef založit novou nemocnici – Rudolfův špitál. František Josef, známý svou láskou k armádě, syna ještě v plenkách jmenoval čestným plukovníkem 19. pěšího pluku a do kolébky mu udělil řád Zlatého rouna! Císař to se svou armádní obsesí poněkud přeháněl – ve dvou letech musel hoch absolvovat přehlídku svého pluku. Tehdy to pro něj ještě neznamenalo víc, než jen nevinnou a zábavnou hru. Hošík si dokonce nechal přitáhnout ze svých pokojů dřevěného houpacího koníka a z jeho hřbetu pak udílel rozkazy. Otec se jistě dmul pýchou. Dlouho mu to vydržet nemělo. Citlivý chlapec v dalších letech o jízdu na koni či střelbu velký zájem neprojevoval.  

Snad právě proto se chlapcovy výchovy v jeho šesti letech ujal generálmajor hrabě Gondrecourt. Aby vymýtil chlapcovu jemnost a bojácnost, budil ho jeho vychovatel ze spaní výstřely nebo ho poléval studenou vodou. Případně ho zavřel do obory a křičel, že se na něj řítí divočák. Psychologové by dnes suše konstatovali, že neprobudil v chlapci srdnatost, ale různé neurózy a jiné nemoci.

Pobledlý utrápený chlapec se upínal ke své matce, krásné tajemné ženě, kterou ovšem téměř nevídal. Alžběta nedokázala unést „dohled“ císařovy matky, arcivévodkyně Žofie a od dvora mizela, jak jen to šlo. Nikdo jí to nejspíš nahlas nevyčetl, ale mezi řádky jistě cítila, že ji tchyně viní ze smrti dvouleté Žofie, prvního potomka císařského páru. Alžběta totiž rok před Rudolfovým narozením vzala své dvě malé dcerky na cestu po Uhrách, kde se děti nakazily tyfem. Mladší Gisela se z průjmů a horeček vykřesala, starší Žofie ale nemoci nakonec podlehla. Ať už za tím stála obyčejná starostlivost ženy, která už pár dětí vychovala, nebo tyranské vměšování, jak to nejspíš klasifikovala Alžběta, vztahy v rodině to velmi poznamenalo. A mladičká císařovna raději vyklízela pole. 

Drastické metody, které vůči Rudolfovi uplatňoval hrabě Gondrecourt, dítěti tak očividně ubližovaly, že dokonce i Alžběta vytáhla do boje a přesvědčila manžela, aby vychovatele odvolal. Jeho následník už projevoval k princi víc empatie.

Rudolfa ale formovali i jeho učitelé – mimochodem, dva z nich pocházeli z Čech. Přitom musel zvládnout enormní množství učiva – alespoň vzhledem k tomu, že jej zároveň vytěžovaly různé reprezentativní povinnosti. Vstával proto už ve čtyři hodiny ráno! Výuka kladla důraz na všeobecné vzdělání a jazykovou vybavenost – krom rodné němčiny musel umět latinsky, francouzsky, maďarsky, česky a polsky.

Díky svým pedagogům si Rudolf nakonec zamiloval hlavně historii, politiku a přírodní vědy. Právě v té době se uvářel jeho liberalismus – ekonom Carl Menger mu vštípil principy demokracie a toleranci k národnostním menšinám. Možná už tehdy zkostnatělou monarchií a svým otcem pohrdal, stejně jako se mu protivilo spojenectví s militantním Pruskem, na které kladl důraz právě František Josef. Se strýcem arcivévodou Albrechtem si vyměňoval velmi nesouhlasné eseje o politické a společenské situaci v zemi. Císař se s Rudolfem o politice i své vládě odmítal bavit a všechny jeho pokusy odbýval ponižující poznámkou, že „Rudolf už zase žvaní“. Přitom sám František Josef od svého nástupu na trůn údajně nepřečetl jedinou knihu. 

Samozřejmě, že se s Rudolfem stále počítalo jako s následníkem trůnu, i když se jeho dospívání neodvíjelo tak, jak si císař představoval. Rudolf absolvoval s Mengerem například cesty do Švýcarska a Anglie, aby se seznámil s místním průmyslem. Na základě svých zážitků poté sepsal pojednání Rakouská šlechta a její konstituční poslání. Brožuru o pouhých 48 stranách musel samozřejmě vydat anonymně, i tak však vyvolala pozornost, neboť v ní rakouské aristokracii vyčítal, že „znalci její slavné minulosti připadá téměř jako zřícenina kdysi hrdé budovy“.

Dvojí milování

Mimochodem – v té době v Británii „zabíjela čas“ na dostizích i císařovna Alžběta. Když ale žárlivý synek urazil jejího anglického průvodce a ctitele, rozzuřená Sissi předčasně pobyt ukončila. Jak moc definuje muže vztah s jejich matkami? Krátké poryvy exaltovaných emocí střídal u Sissi chlad a odstup. Snad i proto se princův vztah k ženám komplikoval už od počátků. Citlivý mladík byl schopen blouznit o dívce z ulice, stejně jako o krásné tetě Marii Terezii z královského rodu Braganza. Jeho ideál krásy měl podobu něžné drobné černovlásky. Tak ostatně vypadaly i další Rudolfovy milenky – herečka Mizzi Casparová či Helena Baltazzi a její dcera Mary Vetserová. 

Kvůli svému kritickému intelektu Rudolf na druhou stranu ženami pohrdal. Stejně jako svou vynucenou manželkou – belgickou princeznou Štěpánkou. S ní se jen před očima veřejnosti snažil tvořit harmonický pár. Štěpánka o něm prohlašovala, že Rudolf ženy nepovažuje za rovnocenné bytosti. Sama se mu však duchaplností a rozhledem nemohla rovnat. Stejně tak se mu nevyrovnala touhou po uspokojení fyzických potřeb. Žárlivé výstupy na sebe nenechaly dlouho čekat. Sám Rudolf přitom nebyl žádný krasavec. I dobová svědectví žen se opírají spíš o termín „přitažlivý“ nežli „krásný“.

Troska

Když nastoupil roku 1888 na německý císařský trůn Rudolfův vrstevník Vilém II., hádky mezi otcem a korunním princem se vyostřily. Oproti Rudolfovi byl Vilém uznávaným vojákem. A ve svých dvaceti devíti letech zplodil už čtyři syny! Rudolf byl proti němu proslulý jako nepřítel politiky Otty Bismarcka, s nímž císař František Josef pěstoval dobré vztahy. Rudolfa popuzovala představa, že Rakousko-Uhersko se stává díky spojenectví s Pruskem „provincií“ tohoto německého kancléře. Rozplýval se mu sen o demokratické Evropě. Bismarck nechal korunního prince sledovat. Informace o jeho osobě a nežádoucích politických názorech putovaly za hranice. V té době vrcholily i Rudolfovy zdravotní problémy. Propukla u něj kapavka, která se před objevem antibiotik nedala léčit. K utlumení bolestí proto užíval na radu lékařů morfium i notné dávky koňaku a šampaňského. Svůj stav se snažil tajit a raději se přepínal, než aby otci ukázal projev slabosti. 

S manželkou se definitivně odcizil. Zvlášť poté, co kapavkou nakazil i ji a Štěpánka po narození jediného dítěte, dcery Alžběty, zůstala neplodná. Přesto se snacha snažila císaře Františka Josefa varovat. Pozorovala princův nezdravý a zesláblý zjev. Zájem císařských rodičů o korunního prince však zůstal vlažný. Sissi neustále cestovala a zřídka mu i psala. Otec se zajímal prakticky jen o to, co Rudolf zastřelil na různých honech. 

Rudolf byl inteligentní, empatický muž s demokratickými myšlenkami a nadšením pro moderní politiku. Postupně mu ale docházelo, že jej většina evropských státníků nepovažuje za politického partnera. Pocit marnosti a prázdnoty zvětšoval i strach z otce a pocity viny. Nedokázal si prosadit téměř nic z toho, co považoval za důležité. A jeho prožidovské postoje mu navíc znepřátelily část veřejnosti. Mohl takto zlomený muž jednou usednout na trůn? 

Lebka a revolver  

Díky tajným policejním zprávám Mizzi Casparové dnes víme, že Rudolf uvažoval o smrti už dříve. Netajil se tím dokonce ani v urozených kruzích. Jednou například nechal zapálit všechny lustry v sále. Když z oslnivé záře začaly hraběnku Festeticsovou bolet oči, jen odpověděl: „Nechte mi tu radost, až budu ležet v hrobě, temnoty bude dost.“

Jindy zaujatě debatoval s židovskými přáteli o smrti, které „je třeba pohlédnout beze strachu do očí“. Na jeho žádost mu anatom Emil Zuckerkandl poslal vypreparovanou lebku. Spolu s revolverem ji Rudolf vystavil na svém psacím stole. Zabít se sám však nedokázal a přesvědčoval Mizzi Casparovou, aby s ním na druhý břeh přešla právě ona. Mizzi ho odmítla a Rudolf se zaměřil na Mary. Věnoval jí například železný snubní prsten s vyrytými písmeny. Obsah poselství? V lásce spojeni až do smrti. Daroval jí i medailon s kouskem zakrváceného plátna. Dne 18. ledna 1889 sedmnáctiletá Mary sepsala svou poslední vůli. Detaily o průběhu osudového dne však dlouho překrývalo mlčení.

TIP: Nepochopený Rudolf: Bolesti utápěl korunní princ v náručí žen a koňaku

V roce 1985 konečně promluvil Otto Habsburský o bedně s údajnou vražednou zbraní, municí, dopisem a dalšími důkazy. Podle všeho Rudolf nejprve zastřelil Mary a potom namířil zbraň na sebe. František Josef I., který tak dlouho nedokázal dát své city najevo, strávil u synova těla celou noc v modlitbách. Svědkové uvádějí, že do rána téměř zešedivěl. Zámeček v Mayerlingu poté nechal přestavět na ženský klášter a dnes zde nejtragičtější událost jeho historie připomíná jen malé muzeum. 

Projekt pojmenovaný The Line (Linie) má tvořit základ města NEOM, které je součástí snahy korunního prince Muhammada bin Salmána o diverzifikaci ekonomiky státu Perského zálivu závislého na ropě. Projekt se ovšem průběžně mění, a není proto jasné, jestli a v jaké podobě nakonec vznikne.

Projekt NEOM byl poprvé představen roku 2017 a od té doby o něm saúdskoarabská média informují pravidelně, zejména v souvislosti s technologiemi, které by měly být součástí futuristické metropole. Před týdnem korunní princ, který je duchovním otcem plánu, načrtl ještě ambicióznější vizi: popsal utopii bez aut, která by se stala „tím nejpříjemnějším městem k životu“.

Původně se o NEOMu hovořilo jako „arabském Silicon Valley“, tedy centru biotechnologického a digitálního výzkumu, jež by se mělo stát konkurentem obdobných míst v Americe a Číně. Město se mělo rozkládat na ploše přes 26 tisíc kilometrů čtverečních. Tyto představy už ale vzaly za své, nyní má mít rozlohu 34 kilometrů čtverečních a má se stát revolucí v představách o tom, jak může vypadat život ve městech.

Město pro devět milionů

Původní plány také počítaly s tím, že obyvatelé nové metropole budou mít spoustu prostoru pro život. Mělo v něm žít asi milion lidí. Nová koncepce už ale uvažuje o mnohem koncentrovanější podobě, kdy na výrazně menším prostoru bude žít devět milionů obyvatel. Podle prince by zde do roku 2030 reálně mělo žít 1,2 milionu lidí, plně by se prý mělo město zalidnit do roku 2045.

Areál by měl být ze sta procent poháněný obnovitelnou energií, zejména ze solárních zdrojů. Na propagačním videu zveřejněném v pondělí slibují autoři projektu také „celoroční mírné mikroklima s přirozenou ventilací“.

Jak toho ale chtějí dosáhnout ve stále teplejším klimatu, nepopsali. Řada ekologických slibů, jež už Saúdové v minulosti zveřejnili, jsou pokládány za nesplnitelné – týká se to například závazku dosáhnout do roku 2060 nulových emisí oxidu uhličitého. 

U NEOMu jsou ale experti optimističtější. „Má dobré předpoklady pro využití solární a větrné energie a plánuje se také, že město bude využívat největší ekologickou vodíkovou elektrárnu na světě,“ uvedl Torbjorn Soltvedt ze společnosti Verisk Maplecroft, která se zabývá analýzou rizik. „Proveditelnost projektu NEOM jako celku je ale vzhledem k jeho bezprecedentnímu rozsahu a nákladům stále nejasná,“ dodal.

Město podle pravítka

Projekt The Line, který by měl být široký pouhých 200 metrů, má být odpovědí Saúdské Arábie na nekontrolované, a tedy nehospodárné rozrůstání měst. Projektanti hovoří o „urbanismu nulové gravitace“ – je založený na vrstvení domů, škol nebo parků v jednom velmi koncentrovaném místě.

Obyvatelé mají mít „všechny každodenní potřeby“ dostupné během pěti minut chůze a zároveň mají mít přístup k nejrůznějším dalším výhodám, jako jsou venkovní lyžařská zařízení a vysokorychlostní železnice, uvádí se v prohlášení.

TIP: Čínská firma plánuje vlastní zelené superměsto budoucnosti

V základu NEOMu už funguje letiště a úřady v květnu oznámily, že začne přijímat pravidelné lety z Dubaje. Stále ale není jasné, jestli už byla zahájena samotná hlavní výstavba megaměsta. V úterý Saúdové uvedli, že do konce desetiletí NEOM vytvoří 380 tisíc pracovních míst. „První fáze projektu, která potrvá do roku 2030, bude stát 1,2 bilionu saúdských rijálů (zhruba 319 miliard dolarů),“ sdělil korunní princ. Finance pocházejí jednak z vládních dotací, ale peníze dává i soukromý sektor a v roce 2024 by měly vyjít akcie, jež by se měly na financování využívat také.

Češi a Slováci si v roce 1918 vytvořili společný stát, který vnutili Němcům v Sudetech a dalších oblastech republiky. I z tohoto důvodu se mnoho z nich přidalo k Sudetoněmecké straně a později přivítalo mnichovskou dohodu a připojení Sudet k Velkoněmecké říši. Druhá světová válka rozpoutaná nacisty přinesla nezměrné utrpení. Nelze se divit, že německé zločiny, vyhlazení milionů nevinných lidí, pronásledování občanů s jinými politickými názory a tyranské okupační praktiky měly za následek touhu po odplatě a mstě. V obnoveném Československu napočítali 360 000 obětí nacistické zvůle, včetně 270 000 zavražděných Židů.

Obnova státu probíhala na konci druhé světové války v režii exilové vlády prezidenta Edvarda Beneše a vedení československých komunistů opírající se o podporu Sovětského svazu. Jelikož nemohl fungovat parlament, vydávala vláda zákony ve formě prezidentských dekretů. Ty nařídily znárodnění většiny průmyslových podniků, pojišťoven, bank, zavedly centrální plánování, všeobecnou pracovní povinnost, dále předepsaly ztrátu československého státního občanství Němců a Maďarů, stejně jako konfiskaci majetku etnických Němců a Maďarů, zrádců a kolaborantů, zrušení německé univerzity a německých technických vysokých škol. 

N pro nežádoucí

Konec války na českém území přivítalo také německé obyvatelstvo, u nějž po útěku či zatčení protagonistů okupační éry převládla optimistická představa, že dojde ke smíření s Čechy a k obnově předválečného soužití. Jenže vítězové se dohodli na realizaci organizovaného odsunu Němců, kteří zůstali mimo poválečné německé hranice. Československá vláda využila situace a rozhodla se zbavit německé menšiny, a tím navždy zabránit pokusům o rozbití republiky z národnostních důvodů, jak k tomu došlo v roce 1938. Svou roli sehrál i ohled na populárnost této politiky u voličů, kteří se v rozjitřené době chtěli pomstít za okupaci a teror či za podporu nacistů ze strany sudetských Němců. A samozřejmě vyhnání Němců a konfiskace jejich majetku uvolnilo miliardové jmění, kterého se mohly zmocnit tisíce vlastenců. 

Němcům nejdříve život znepříjemňovala různá nařízení, která platila pro všechny bez rozdílu. Museli nosit na rukávu bílé pásky s písmenem N a bylo jim striktně zakázáno zdobit se československou trikolorou. Podobně na svých domech nesměli vyvěšovat vlajky republiky a vítězných Spojenců, ale museli vyvěsit bílé prapory. Byl pro ně vyhlášen zákaz vycházení po osmé hodině večerní, nakupovat směli se zvláštními potravinovými lístky pouze během několika málo přesně vymezených hodin denně. Pokud nepracovali na směny, měli povinnost se podílet na odklízení trosek a obnově domů či cest též v neděli. 

Namísto odpuštění a smíření začalo v květnu 1945 hromadné zatýkání a internování Němců. Z různých továrních a jiných budov a prostor byly vybudovány internační tábory. Nejdříve byli shromážděni němečtí muži ve věku od 13 do 65 let, kteří si mohli vzít jenom doklady, svršky a jídlo na tři dny. Ženám, dětem a starým lidem bylo přikázáno zdržovat se výhradně v místech bydliště. Muži byli podrobeni důkladné fyzické prohlídce, pátralo se především po tetování, které měli příslušníci nechvalně proslulých jednotek SS.

Historik Petr Šulka popsal na základě vzpomínek pamětníků, co se s nimi dále dělo v Chomutově: „Ti pak byli odvedeni na druhou stranu hřiště, kde se museli vysvléknout do naha. Poté byli přivedení bývalí vězni koncentračních táborů, kteří se na SSmanny vrhli a začali je brutálně bít. Za pomoci hořících pytlů od vápna je nutili se obrátit. I přes to že mnozí upadli do bezvědomí, bití nepřestávalo. Konec veřejnému výprasku udělal až sovětský poručík, který všechny ztýrané SSmanny zastřelil dávkou ze samopalu. Byl velmi rozčilen a trýznitelům vytkl jejich chování. Neměli se, dle něj, dopouštět veřejně takových surovostí, ale měli je rovnou zastřelit.“ 

„Spravedlivá“ odplata

Na mnoha místech docházelo pod vedením místních orgánů nebo různých partyzánských a odbojových skupin k takzvanému divokému odsunu, kdy byli Němci vyhnáni ze svých domovů ještě před oficiálně organizovaným vysídlením. Bylo to možné díky rozpadu státní moci poté, co se okupační správa zhroutila a nová se teprve ustavovala.

V tomto chaotickém období se odehrálo mnoho tragédií, kdy si oběti nacistické perzekuce a pozůstalí po zavražděných vyřizovali účty s jakýmkoliv Němcem včetně žen a dětí. Také kolaboranti nebo zbabělci si často urychleně vyráběli zásluhy neobyčejnou krutostí vůči německým spoluobyvatelům, kteří mnohokrát s válečnými zločiny neměli nic společného. A mnozí údajní partyzáni zneužívali situace, okrádali Němce a vše maskovali hesly o spravedlivé odplatě.

Například na hrůzy v Lanškrouně vzpomínali pamětníci i po mnoha letech s děsem v očích, neboť partyzáni shromáždili Němce na náměstí, bili je do pohlavních orgánů, plivali na ně a nutili je plazit se před nimi po kolenou. Některé vhodili do vodní nádrže, jiné pověsili na pouliční plynové lampy nebo zastřelili u stěny radnice. Většina byla odsouzena k smrti, menšina k výprasku, který probíhal tak, že nahé oběti přivázali k sudu a bili je dřevěnými tyčemi. 

Mnoho Čechů s podobnými excesy nesouhlasilo, ale byli umlčeni či zastrašeni hysterickými „mstiteli“ českého národa. Nutno však připomenout, že v této době se veřejnost začala seznamovat s obludnou šíří nacistických zločinů, včetně milionů mužů, žen a dětí vyvražděných v plynových komorách ve vyhlazovacích táborech. A navíc se Němci na mnoha místech dopouštěli násilí i po ukončení války. Kupříkladu v lesích a horách se skrývalo mnoho fanatiků a válečných zločinců, kteří se odmítali vzdát a útočili na české obyvatele. Němci přinucení pracovat po vyhlášení dekretu o jejich všeobecné pracovní povinnosti se samozřejmě v továrnách, dolech či na polích nijak výrazně neangažovali a častokrát práci sabotovali. 

TIP: Zrada z lásky i pro peníze: Co čekalo francouzské kolaboranty a kolaborantky

V červenci 1945 vydala vláda dekret o jednotném řízení vnitřního osídlení, na jehož základě byl dokončen odsun německého obyvatelstva. Dnes se odhaduje, že během odsunu zemřelo 15 000 až 30 000 Němců. Ze třímilionové německé menšiny zbylo v Československu 200 000 občanů německé národnosti, kteří prokázali antifašistickou činnost nebo byli oběťmi nacistického režimu. Pro srovnání uveďme, že různé události v letech 1939 až 1949 připravily o domov přibližně jedenáct milionů Němců ze střední a východní Evropy a bývalých německých východních území.

Zdobení pro kávu

• volské povozy
• na seznamu UNESCO: od roku 2008

Žádný turistický průvodce po středoamerické Kostarice neopomene zmínit ručně malované volské povozy „carretas“, které místní obyvatelé vyrábějí a používají od poloviny 19. století. V minulosti se na nich z hornatého vnitrozemí až na pobřeží převážela sklizeň kávových bobů. Počátkem 20. století pak započala tradice jejich zdobení, přičemž každý region má svůj charakteristický styl. Podoba vozíků navíc určovala společenský status majitele, zatímco dnes jde spíš o atrakci pro turisty a carretas se prodávají coby suvenýry.

Každý region Kostariky zdobí své povozy originálním způsobem. (foto: Shutterstock)

Pyramidy lidí

• lidské věže castells
• na seznamu UNESCO: od roku 2010

Katalánská tradice tzv. castells neboli lidských hradů, jež se na severu Španělska stavějí přinejmenším od roku 1712, si vysloužila celosvětovou proslulost. Za doprovodu hudby se zkušení „ramenolezci“ pokoušejí vytvořit co nejvyšší pyramidu. Hotová věž má zpravidla čtyři až sedm pater, ovšem dosavadní rekord z roku 2015 jich čítá deset. Zcela na vrcholu pak stojí jediný člověk, nejčastěji dítě, a má za úkol mávat katalánskou vlajkou. Není to však bez rizika: Poté, co v roce 2006 po pádu zemřela dvanáctiletá dívka, musejí děti účastnící se historické tradice nosit helmu.

Španělská tradice stavění lidských věží castell vychází z historických pouličních tanců Muixeranga předváděných umělci a akrobaty v dřívějším Valencijském království. (foto: Shutterstock)

Vánoční klasika

• koleda Tichá noc
• na seznamu UNESCO: od roku 2011

Za nejznámější koledu lze bez nadsázky označit Tichou noc, jež poprvé zazněla na Štědrý večer roku 1818 v rakouském Oberndorfu nedaleko Salcburku. Uvádí se, že dnes ji o vánočních svátcích zpívají dvě miliardy lidí, a během dvou set let její existence vznikly tři stovky různých jazykových verzí. Původní text napsal roku 1816 salcburský kněz Joseph Mohr, načež jej zhudebnil jeho přítel, učitel a varhaník Franz Xaver Gruber.

Tichá noc (německy Stille Nacht) je jedna z nejznámějších vánočních písní. (foto: Shutterstock)

Velbloudí zpěv

• vábení velbloudů
• na seznamu UNESCO: od roku 2015

Chov velbloudů patří k východoasijskému zemědělství po tisíciletí a za tu dobu si nomádští pastevci osvojili řadu svérázných dovedností. Řadí se mezi ně i tradiční technika hvizdů a fyzické manipulace, která má velbloudice nenásilně přimět, aby se ujaly osiřelých mláďat ve stádu. S tím, jak Mongolové opouštějí klasické způsoby hospodaření, však „velbloudí zpěv“ pomalu mizí.

Na seznamu nehmotného dědictví UNESCO je i tradiční rituál z Mongolska, při němž jsou zpěvem a hudbou uklidňovány mongolské velbloudice, aby přijaly své či adoptované mládě. (foto: Shutterstock)

Energie v rovnováze

• masáž nuad
• na seznamu UNESCO: od roku 2019

Našince obvykle k návštěvě thajského masážního salonu motivuje touha po uvolnění ztuhlých svalů. V zemi původu však tzv. nuad vnímají coby kombinaci umění, vědy a národní tradice. Podle legendy stál za vznikem metody osobní lékař Buddhy, který ji poprvé praktikoval již před 2 500 lety. Cílem masáže zahrnující horké bylinné obklady je obnovit energetické dráhy v těle, přičemž správně provedený „obřad“ trvá i několik hodin. V rolnických komunitách bývalo zvykem, že každá vesnice měla vlastního maséra. Těch certifikovaných dnes thajské ministerstvo zdravotnictví eviduje zhruba čtyři tisíce.

Energetickou masáž prý pro Buddhu vymyslel jeho osobní lékař. (foto: Shutterstock)

Ještě před 12 tisíci lety, na sklonku nejmladší doby ledové, cválala po amerických kontinentech stáda divokých koní a jejich příbuzných. Spásali rostlinstvo a sami byli kořistí nelítostných šelem, například šavlozubých tygrů. Později tyto divoké šelmy zmizely a zmizela i stáda koní – velmi pravděpodobně v důsledku chování tehdejších lidí.

V dnešní době jsou koně, ale i třeba osli zpátky v Novém světě, i když jsou formálně považováni za nepůvodní druhy. Daří se jim tam. Problém je v tom, že prospívají až příliš, množí se a podle mnohých představují nežádoucí vetřelce. Jedním z hlavních důvodů této populační exploze je podle odborníků absence přirozených predátorů, kteří by je „drželi na uzdě.“ Federální vláda USA proto utrácí ročně miliony dolarů za snižování počtů divokých koní v národních parcích a dalších cenných územích.

Návrat k rovnováze

Podle nového výzkumu, který vedl Erick Lundgren z dánské Aarhuské univerzity, je ale situace lepší než se zdá. Ukazuje se totiž, že se místo vyhynulých šavlozubých tygrů do jejich lovu pouštějí pumy. „Je pozoruhodné, že pumy jsou sice menší, než byli šavlozubí tygři, ale přesto dovedou ulovit osly, kteří jsou větší než původní druhy jejich kořisti,“ popisuje Lundgren.

Lundgrenův tým pozoroval divoké osly v národním parku Údolí smrti v Kalifornii. Badatelé na místě zjistili, že přítomnost pum mění chování oslů. Tam, kde loví pumy, jsou osli mnohem ostražitější. Mokřiny s vegetací navštěvují jen za dne, kdy je riziko útoku pumy nejnižší a také na podstatně kratší dobu, než na místech, kde pumy nejsou.

TIP: Narcos proti přírodě: Hroši Pabla Escobara devastují ekosystémy v Kolumbii

Mairin Balisi z muzea La Brea Tar Pits v Los Angeles k tomu dodává: „Severní Amerika byla po miliony let územím velkých dravců a velké kořisti. Před 12 tisíci let se to změnilo. Vymřelou megafaunu nejde jen tak nahradit, ale život si dokáže najít cestu. Jsme svědky návratu ztracené potravní sítě, jen s jinými účinkujícími.“

Na konci roku 1943 se v italském přístavním městě Ortona střetli vojáci 1. kanadské divize s ostřílenými německými výsadkáři. V úzkých uličkách neexistoval způsob, jak udržet nad bitvou kontrolu – celý boj se rozpadl na vzájemné přestřelky jednotlivých rot a čet rozesetých po celém ortonském bludišti. Pro Kanaďany šlo o vůbec první zkušenost s bojem v zástavbě, zatímco v řadách výsadkářů bojovalo mnoho veteránů zocelených boji na východní frontě.

Ani jedna ze stran nedokázala dosáhnout významnějších úspěchů. I po vyčištění budov se kanadští vojáci stávali obětí výbušných nástrah a protipěchotních min, kterými byly ruiny a budovy doslova zamořené. Hrozbou zůstávaly i vyčištěné budovy, neboť Němci v nich s oblibou nechávali časované nálože.

Na vlastní kůži se o tom přesvědčili vojáci roty „A“ Seaforthského pluku, kterým se na Štědrý den podařilo za cenu vysokých ztrát postoupit až k náměstí Piazza San Francesco a obsadit tamější školní budovu. Sotva o hodinu později ale celá škola vyletěla do povětří a všechny vojáky uvnitř pohřbila pod troskami. Šokovaní Kanaďané se následně pomstili na obráncích kostela, který se školou sousedil – za pomoci tanků nejprve na kusy rozstříleli kostelní věž skrývající německý kulomet a po vniknutí dovnitř obránce nemilosrdně pobili do posledního.

Obklíčit obránce

Generálmajor Vokes věděl, že patovou situaci ve městě musí nutně prolomit. Nabízelo se využít početní převahy Kanaďanů a město obklíčit – tím by mohli útočníci přetnout německé zásobovací trasy a donutit tak výsadkáře k ústupu. Na východní straně obklopovalo město moře, jedinou možnou cestu tak skýtala hluboká rokle východně od Ortony, po jejímž okraji vedl klikatý hřeben.

Na tento hřeben ráno 23. prosince vyrazil Hastingský a Prince Edwardský pluk náležející k 1. pěší brigádě vedené generálmajorem Danielem Spryem. Pluk měl zajistit malý kopec ve středu hřebenu a udržet jej do doby, než po hřebenu přejde 48. pluk kanadských horalů. Ten měl následně po hřebenu dojít až k severní straně Ortony a ocitnout se tak Němcům v zádech. Královský kanadský pluk pak měl obklíčení Ortony dokončit a donutit Němce ustoupit.

Snaha o průlom

Spryův útok zpočátku probíhal bez větších problémů, na úpatí cílové kóty se ale útočníci dostali pod palbu německých pevnůstek tvořících obranný kruh okolo vrcholku kopce. Kanadští pěšáci navzdory bahnu a nepřátelské palbě dokázali v poledne kótu obsadit, byť za cenu ztráty více než poloviny mužstva.

Na Štědrý den pak přes kopec přešel 48. pluk kanadských horalů a po úzké polní stezce v zástupu směřoval k severnímu okraji města. Jeho velitel očekával tuhý odpor vědom si významu hřebenu, k jeho překvapení ale pluk dosáhl svého cíle prakticky bez jediného výstřelu. Co víc, Kanaďanům se podařilo překvapit a zajmout několik skupinek výsadkářů, kteří využili chvíle klidu a slavili Vánoce.

Úleva nicméně netrvala dlouho a prakticky celý 25. prosinec museli horalé odrážet jeden německý protiútok za druhým. Němci si uvědomili hrozbu obklíčení a snažili se ze všech sil Kanaďany zatlačit zpět, díky neustávající dělostřelecké palbě ale dokázali kanadští vojáci navzdory těžkým ztrátám hřeben udržet. Ve městě se mezitím útočníkům podařilo obsadit část náměstí před katedrálou sv. Tomáše, dominantou města a hlavním opěrným bodem obránců, okolo kterého se soustřeďovaly zbývající síly výsadkářů. Boje v Ortoně neunikly pozornosti válečných reportérů a novinové stránky v USA, Kanadě i Velké Británii tak plnily příběhy o tom, čemu novináři přezdívali „Malý Stalingrad“.

Konec bojů

Šestadvacátého prosince výsadkáři shromáždili všechny dostupné síly a provedli finální protiútok na hřeben držený 48. plukem horalů. Početně silnější Němci Kanaďany obklíčili a během několika hodin, kdy se boj nezřídka zvrhl v zápasy muže proti muži, se jim podařilo obranu hřebenu téměř zcela zničit. Hodinu po poledni ale na hřeben dorazila trojice tanků Sherman, která během pár desítek minut německý útok zmasakrovala.

Byl to začátek konce – ještě ten den kanadské síly dobyly ortonskou nemocnici a začaly zbývající výsadkáře zatlačovat do neustále se zmenšující kapsy. Zmatená německá hlášení hovořila o osminásobné přesile kanadských vojáků a šestnácti tancích přítomných na hřebenu. Ve skutečnosti čítaly síly Kanaďanů ve městě sotva čtyři stovky k smrti vyčerpaných mužů, kteří již postupovali vpřed pouze silou vůle.

Zoufalý odpor

Konec nastal 27. prosince, kdy si Kesselring i Lemelsen na základě hlášení z Ortony uvědomili, že bitva je ztracena. Výsadkáři využili své poslední zbývající výbušniny ke zničení co největšího množství budov a urputně bránili každou místnost každého domu, který už zničit nemohli. Šlo ale jen o poslední záchvěvy německého odporu; okolo desáté hodiny večerní se Němci z města potichu stáhli a zamířili na sever k řece Arielli.

Slovy desátníka Bayerleina: „Stáhli jsme se se všemi našimi zbraněmi. Zbylo mi jen pět nábojů. Nepřítel dobyl zničené město, my ale odešli neporaženi.“ V ruinách Ortony Němci zanechali 867 padlých, zatímco kanadské ztráty se zastavily na čísle 2 339 mužů, z toho 1 372 padlých (včetně bojů na řece Moro).

TIP: Hororový hvozd na hranicích třetí říše: Boj o Hürtgenský les

Na první pohled se zdálo, že po dobytí Ortony již nestojí nic v cestě dalšímu postupu k Pescaře. Po neúspěchu ve snaze obsadit Orsognu a vysokých ztrátách na Sangru, Moru a v Ortoně ale 8. armáda jednoduše postrádala sílu na další pokračování ofenzivy. Generál Montgomery navíc den před Štědrým dnem odcestoval do Británie, kde se měl ujmout velení jednotek připravovaných pro vylodění v Normandii. V kombinaci se špatným počasím se tak postup Spojenců až do jara 1944 opět zcela zastavil. 

„Jsou prostě styloví,“ říká o šimpanzích bonobo (Pan paniscus) Frans de Waal. „Mají delší ruce, malé hlavy posazené na úzkých ramenou a celkově jemnější tělesnou stavbu.“ Takto porovnává významný nizozemský zoolog bonoby s jejich nejbližšími příbuznými šimpanzi učenlivými (Pan troglodytes) a dodává: „Typické jsou pro ně jasně rudé rty, malá ouška a svérázný účes z dlouhých jemných černých chlupů, které jsou elegantně rozdělené pěšinkou uprostřed hlavy.“

V sexu lidem podobní

Vědce však mnohem víc než vzhled bonobů zajímá jiný, méně viditelný, ale přitom typický znak. Zatímco v tlupách šimpanzů učenlivých stojí samice na pokraji společnosti, u bonobů zaujímají v tlupě dominantní postavení. Jako jeden z prvních si toho povšiml japonský zoolog Takayoshi Kano. Ten také zaznamenal neobvyklé sexuální chování bonobů. Pozoroval dvě samice, které nejprve upřeně hleděly jedna druhé do očí, pak se objaly a začaly se o sebe otírat genitáliemi. Asi dvacet sekund se pak oddávaly rychlým rytmickým pohybům. Někdy vydrží samičky při těchto hrátkách i přes minutu. Podobné chování pozorovali vědci i u samců. Ti se o sebe vzájemně otírají zadky, hladí se po varlatech a čas od času se dokonce baví tím, že „šermují“ ztopořenými penisy.

Také při páření se chovají bonobové neobvykle. Asi třetina párů se páří otočená obličeji k sobě. Některé samice vyhledávají přízeň hned několika samců a nadbíhají i nedospělým jedincům. 

Kanova pozorování byla bezesporu zajímavá. Jejich jednostrannou interpretací se však snadno vytvářel mylný dojem, že bonoby kromě sexu vlastně nic jiného nezajímá a oddávají se mu prakticky nepřetržitě. Ve skutečnosti se nepáří o nic častěji než šimpanzi učenliví. Faktem ale zůstává, že se bonobové věnují sexu i v době, kdy samice nemůže zabřeznout. To je v živočišné říši dost unikátní záležitost. Dalším příkladem savce, který se nepáří jen proto, aby zplodil další generaci potomků, je člověk. 

Bez stresu z plodného období

U mnoha primátů včetně šimpanze učenlivého manifestuje samice plodné období nápadným zduřením vnějších pohlavních orgánů. To je pro samce signál, aby se snažili se samicí za každou cenu spářit a zplodili s ní potomstvo. Také samicím bonobů vnější pohlavní orgány zduří, ale tento nápadný znak není spolehlivým ukazatelem plodného období. Někdy dochází ke zduření bez toho, že by samice uvolnila dozrálé vajíčko a mohla při páření zabřeznout.

Jindy naopak vajíčko uvolní „inkognito“, aniž by to dala okolí jakkoli najevo. Samci tak zůstávají v nejistotě, kdy mají napřít všechny síly k páření a kdy tento nápadný samičí signál představuje jen „planý poplach“. Za těchto okolností se samcům nevyplácí strategie „teď, anebo nikdy“. Mnohem výhodnější je řídit se zásadou „kdo počká, ten se dočká“. I to je jeden z důvodů, proč kolem páření bonobů nepanuje tak vypjatá a agresivní atmosféra, jako u šimpanzů učenlivých.

Sex jako prevence agresivity 

Řada aktivit spojovaných se sexem plní u bonobů zcela jinou funkci než jen snahu zachovat rodovou linii. Mají za úkol „upustit páru“ v situacích, kdy mezi dvěma příslušníky tlupy neúnosně narůstá napětí. Samičky se o sebe neotírají genitáliemi pro vlastní potěchu a nejsou to rozhodně nějaké nymfomanky. Tímto nezvyklým způsobem se snaží předejít konfliktům. 

Když se například šimpanzi učenliví dostanou ke stromu s dozrálým ovocem, propuknou mezi samicemi ostré spory o větve s nejchutnějšími plody. U bonobů proběhne dělba revírů pro sklizeň o poznání mírumilovněji právě proto, že si samičky „upustí páru“ sexuálními aktivitami. Agresivní choutky je tak přejdou. Podobně dokážou zažehnat vzájemný konflikt příslušníci dvou různých tlup bonobů. Šimpanzi učenliví podobné příměří mezi sousedními tlupami nikdy nenastolí. Jejich život se odvíjí jako nikdy nekončící šňůra konfrontace síly a potyček se sousedy. Nejsou vzácné ani případy, kdy mezi dvěma sousedními tlupami šimpanzů učenlivých vypukne válka, v niž jsou samci poražené tlupy nekompromisně vyhubeni a samice donuceny k přechodu do tlupy vítězů. 

Týraní chudáci i maminčini mazánci

To ovšem neznamená, že by se bonobové nedokázali chovat agresivně. Někdy se samice uklidňují vzájemným sexuálním drážděním až poté, co se zcela nekompromisně porvaly. Agresivita se velmi nápadně projevuje při chovu bonobů v zajetí, kdy samice získávají v tlupě nezvykle silnou pozici. Tyto „super-samice“ si pak často vylévají zlost na slabším pohlaví – tedy na samcích. A dovedou být velmi kruté. Samcům chovaným v zajetí běžně chybí články prstů, protože jim je samice ukously. Byl dokonce popsán případ, kdy samec přišel o konec penisu poté, co mu ho agresivní samice ukousla. Bonobové tedy nejsou tak mírumilovní, jak se o nich obvykle tvrdí.

Dejme si pozor i na další mylnou interpretaci. Pokud bychom považovali všechny samce v tlupách bonobů za outsidery, dopouštěli bychom se dalšího hrubého zjednodušení. Synové vysoce postavených samic dědí část společenské prestiže svých matek a v dospělosti pak zaujímají v hodnostním žebříčku tlupy příčky nad méně dominantními samicemi. Matky z horních příček žebříčku zacházejí v protežování synů tak daleko, že jim pomáhají v získávání přízně říjných samic a významně tak přispívají ke zvýšení počtu potomků, které tito samci za svůj život zplodí. Nic takového nepřipadá u šimpanzů učenlivých v úvahu. U těchto lidoopů stojí i poslední mezi samci vysoko nad těmi nejsilnějšími samicemi. 

Přitažlivost versus dominance

Samci bonobů se k sobě na první pohled chovají jako jedna velká parta kámošů. Ve skutečnosti ale mezi nimi zuří skrytá rivalita, která se jasně projeví při testech otcovství mláďat v tlupě. Většinu potomstva zplodí jediný samec, jehož podíl na otcovství mláďat v tlupě se může vyšplhat nad 60 %. To je překvapivě mnohem víc než u šimpanzů učenlivých, kde je mezi samci ustanovena striktní hierarchie a vůdčí samec si uzurpuje výsadní právo na páření s říjnými samicemi. 

Důvod dominance jednoho samce u bonobů není úplně jasný, ale vědci se kloní k názoru, že si samice v drtivé většině volí k páření jednoho vysoce atraktivního samce a o ostatní nápadníky nejeví velký zájem. U šimpanzů učenlivých nedostávají samice při volbě samců na výběr. I ten poslední samec stojí ve společenském žebříčku nad samicemi tak vysoko, že dokáže říjnou samičku k páření donutit. 

Koalice silných dam

U bonobů k nějakému „sexu z donucení“ prakticky nemůže dojít. Pokud by se samec bonoba přece jen začal na slabší samičky „vytahovat“, přispěchají jí na pomoc starší vysoce postavené samice a neurvalce společně odkážou do patřičných mezí. V otevřeném konfliktu mají u bonobů většinou převahu samice nad samci a v zápase jedna na jednoho obvykle vítězí. Pokud samice spojí síly, nemá proti nim žádný samec ani tu nejmenší šanci. 

Tyto „dámské koalice“ nestojí na příbuzenských poutech, protože samičky bonobů opouštějí rodnou tlupu ještě před dosažením dospělosti. V tlupě se tak scházejí nepříbuzné samice. Starší samičky přesto získávají uzavíráním koalic s mladšími příslušnicemi tlupy výhodu pro své příbuzné. Mladší samičky začnou vyhledávat společnost své starší ochranitelky a tráví v její blízkosti více času. Starší samice toho nejednou využije k tomu, aby těmto schovankám dohodila svého syna, který by jinak musel o jejich přízeň soupeřit se staršími a silnějšími samci. 

Nezištná empatie bonobů

My lidé jsme přeborníky ve spolupráci a pomáháme si i tam, kde nám nekyne žádná šance na odměnu. Příkladem jsou dobrovolní dárci krve, jejichž dar skončí u neznámého člověka, s nímž se dárce nikdy nepotká. Pokud ano, pak ani jeden netuší, že je pojí krevní pouto. 

Také bonobové jsou ochotní pomáhat neznámým příslušníkům vlastního druhu, například se s nimi ochotně dělí o potravu. Ukázalo se to díky pokusu, kde mohl jeden bonobo uvolnit provaz s potravou a ta pak spadla do prostoru, kam měli přístup jen cizí bonobové. Lidoopi celkem ochotně přihrávali cizincům jídlo, z nějž sami neměli žádný prospěch. Byli ochotni zapracovat na uvolnění provazu dokonce i v případech, kdy cizinci ani nestačili projevit o potravu zájem. Vědci to interpretují tak, že bonobové nabízejí pomoc, i když o ni nejsou přímo požádání. Zjevně mají určitou míru empatie, protože si dokážou představit, že by cizí šimpanz chutné sousto uvítal. 

O empatii bonobů svědčí například i to, že podobně jako pro člověka je i pro ně nakažlivé zívání. Bonobům je přitom úplně jedno, jestli vidí zívat příslušníky vlastní tlupy nebo zvířata, se kterými se nikdy nepotkali. Zívání je pro ně v obou případech stejně nakažlivé. Znamená to, že vnímají náladu druhých a dokážou se do ní vcítit.

Nakloněni ke zlému?

Je pravda, že některé experimenty skončily výsledkem, který na empatii bonobů vrhá určitý stín pochybností. Vědci při nich promítali bonobům krátké video, na kterém se kolečko snažilo vylézt na kopec. S namáhavým výstupem mu pomáhal trojúhelník. Pak se ale objevil čtverec a svrhl šplhající trojúhelník z kopce dolů. Po shlédnutí videa dostali bonobové kousek jablka buď na trojúhelníkové podložce nebo na podložce ve tvaru čtverce. Bonobové jednoznačně upřednostňovali jablko ze „zlého“ čtverce.

Vědci pro jistotu pokus zopakovali v jiné variantě. Pouštěli bonobům video, kde vystupoval herec, který si pohazoval s hračkou tak dlouho, až mu spadla na místo, kam nedosáhl. Jiný herec mu ji ochotně podal, ale k tomu se nachomýtl třetí herec, který hračku sebral a odešel s ní. Následně si mohli vzít bonobové pamlsek buď od hodného herce, nebo od herce padoucha. Lidoopi dávali opět přednost zlé postavě. 

TIP: S kým se dělí šimpanzi? Přednost má rodina a přátelé

Znamená to, že mají bonobové zvrácený smysl pro spravedlnost? Mají vůbec takovou schopnost empatie, kterou jsme jim připisovali? Vědci se domnívají, že takové závěry by byly předčasné. Za mnohem pravděpodobnější považují možnost, že bonobové ztotožňují zlou postavu s dominantním jedincem a k tomu cítí respekt.