Peruánské pobřeží lemuje transamerická dálnice, po níž se přibližujeme k cíli naší cesty. Dálkový autobus nás vysadil na křižovatce a do nedalekého Pisca musíme pokračovat taxíkem. Nakonec připlácíme a jedeme asi o 20 kilometrů dál až do Paracasu. Přírodní rezervace Paracas se rozkládá na ploše 3 350 km² a bezesporu jde o jednu z největších turistických atrakcí této země.

Stejnojmenné malé městečko je ideálním výchozím bodem a na nával turistů je připraveno. Je tady mnoho hotýlků a příjemných baťůžkářských ubytoven, samozřejmě také množství restaurací a turistických kanceláří. Pláže táhnoucí se k poloostrovu (opět pojmenovanému Paracas) lemují poměrně luxusní turistické bungalovy. Rekreační dovolenou bych zde ale nedoporučoval, Pacifik je tady opravdu nevlídný. O to nám ale nejde. Přijeli jsme za zvířaty, která jsou zde prý krotká a hojná podobně jako na Galapážských ostrovech. 

Tam, kde prší písek

Místní lidé si přivydělávají tím, že vlastními auty vozí turisty do rezervace na poloostrov. Vás to vyjde levněji než s cestovkou a hlavně jste nezávislí. Najímáme takového chlapíka vybaveného vozem a jako hlavní objekt našeho zájmu určujeme plameňáky chilské (Phoenicopterus chilensis). Ti jsou tady snad na každé pohlednici, jejich sošky zdobí i místní kašnu. U vjezdu do parku platíme 10 solů, tedy asi 75 korun, a míříme k nedaleké laguně la Aguada. Dalekohledem zkoumám zátoku, po plameňácích ani památky. Stařík krčí rameny, prý tam musí být. Jenže nejsou, asi jsme nebyli ohlášení, a tak pokračujeme dál. 

Nedaleko od laguny míjíme místo, kde bývala skalní brána, nazývaná vznosně katedrála. Dnes je ale na břehu vidět jen suť, která zbyla po zemětřesení v roce 2007. Otřesy o síle 7,9 Richterovy stupnice vykonala své, zkázu dokončila zemětřesením vyvolaná vlna. Dole pod vysokými útesy jsou krásné, ale pusté pláže a ve vnitrozemí vidíme jen kilometry zvlněné pustiny. Všechno je pokryto šedým, žlutým, krémovým, nebo červeným pískem. Při tomto pohledu není těžké pochopit, proč se zdejší oblasti říká Paracas, což v jazyce původních obyvatel znamená pršící písek. Před 300 miliony let zde byla bažina, ale dnes krajina připomíná spíš povrch jiné planety. Řidič nám ukazuje četné zkameněliny povalující se na zemi.

Život díky Humboldtovu proudu

I když ale vnitrozemí vypadá pustě, pobřeží Tichého oceánu kypí životem. Díky unikátním přírodním podmínkám, především působení Humboldtova proudu, je zde voda bohatá na plankton. Humboldtův proud je široký až 400 kilometrů a pohybuje se rychlostí 16–24 km za den. Je asi o šest stupňů chladnější než okolního moře, v průměru kolem 18 °C. Voda bohatá na fosfáty a nitráty podporuje vznik fytoplanktonu, jenž je potravou pro miliardy ančoviček, sardinek a dalších ryb. Ty zase vytváří vynikající potravní podmínky pro vyšší živočišné druhy. Díky tomu zde žije 19 druhů savců – mimo jiné lachtani, mořské vydry, delfíni – a 216 druhů ptáků: plameňáci čilští, kondoři krocanovití, tučňáci Humboldtovi, bahňáci, volavky, rybáci, terejové, kormoráni, pelikáni. Díky bohatství zdejšího života je rezervace zapsaná na seznam přírodního dědictví UNESCO.

K ostrovům, kde je k vidění velká část zdejšího života, vyjíždějí dvakrát denně desítky motorových člunů naplněných turisty. Jiná šance, jak se na místo dostat, není. Odpoledne prověřuji ceny. Pětatřicet solů je standardní nabídka, v zastrčené cestovce usmlouvám výlet za 30 solů. První čluny vyjíždějí v osm, druhá várka v deset hodin. Potom už musí mít zvířata klid, což považuji za velmi rozumné. Ráno se tísníme v davu turistů, první čluny odplouvají. Konečně přichází chlapík, který nám prodal lístky a ve frontě se pomalu suneme na molo.

Výkonní výrobci guána

Čluny jsou trochu překvapivě moderní s výkonnými motory. Navlékáme nezbytné záchranné vesty a řítíme se Pacifikem. Hned naproti pevniny vidíme přístav, v jehož blízkosti posedávají stovky pelikánů hnědých (Pelecanus occidentalis). Nad hlavami nám létají stovky terejů guánových (Sula variegata) a rybáků inka (Larosterna inca). Po chvíli zastavujme u velkého obrazce El Candelabra – Paracaský trojzubec. Do skály byl vytesán před mnoha staletími. Výška 150 metrů a šířka kolem 50 metrů vzbuzují údiv, obraz připomíná svícen nebo kaktus, o jeho původu existuje několik teorií.

Asi po půlhodině plavby jsme na místě. Srdce rezervace tvoří tři větší skalnaté ostrovy, okolo je roztroušeno množství malých útesů. Pomalu kroužíme kolem vysokých skal, vstup přímo na ostrovy je přísně zakázán. Na velkých ostrovech se tísní neuvěřitelné množství ptáků, obrovskou masu tvoří především kormoráni guánoví (Phalacrocorax bougainvillii). Žijí ve velkých společenstvích a díky úžasné produkci guána byli vždy považováni za velmi cenné ptáky.

Každý kormorán denně spotřebuje asi 60 ančoviček, které promění v trus a vytvoří velice hodnotné hnojivo. Bohatství moře, které uživí tyto ptáky, je nepředstavitelné a tomu odpovídá i množství vyprodukovaného guána. Zlatá éra těžby zde probíhala v letech 1840 až 1880 a ještě dnes jsou na skalách vidět visuté rumpály používané na transport tohoto hnojiva. Guáno se vyváželo do Evropy a vytěžilo se téměř vše. Dnes se k těžbě přistupuje pouze jednou za deset let a provádí se ručně, bez mechanizace, aby stroje ptáky nerušily. 

Pozorování z pacifické houpačky

Pacifik je neklidný a čluny se pomalu proplétají mezi útesy za neustálého pohupování. Udělat solidní snímek není za těchto podmínek vůbec snadné. Prý ale máme štěstí, někdy bývají takové vlny, že čluny vůbec nemohou vyplout. Na skalách se povalují lachtani hřivnatí (Otaria flavescens), je až neuvěřitelné do jaké výšky se dokážou vyšplhat. Na velké pláži hlídá několik samců velké harémy, spousta mláďat dovádí na mělčině. Na velkou skálu se neobratně drápe malá skupinka tučňáků Humboldtových (Spheniscus humboldti). 

I jen takto ze člunu je to skutečně fantastický zážitek, a to nejen pro zoology. Přirovnání ke Galapágám rozhodně nekulhá a cena je nesrovnatelná. Chtělo by to ale víc času, na fotografování zbývá necelá hodina a musíme se vrátit zpět. Po cestě zkouším „letovky“, ale člun je příliš rychlý a výsledek nevalný. Je mi líto, že zítra se sem nemůžeme vrátit. Nedocenili jsme totiž atraktivitu tohoto místa a domnívali se, že jeden den bude stačit. Proto jsme už dopředu koupili drahé lístky na autobus a musíme tedy jet dál. 

Někdy na shledanou

Vzpomínka na útesy obsypané životem mi nedává spát, takže se do Paracasu vracíme znova za měsíc. Na plameňáky jdeme tentokrát pěšky po pláži, což znamená, že se vyhneme poplatku, ale hlavně se dostaneme blíž. Jenže plameňáci se opět nekonají. Cesta podél pláže je naštěstí i bez nich zajímavá.

Skupina pelikánů bezostyšně krade rybářům ryby přímo ze sítí u břehu, ale nikoho to nevzrušuje, ryb je tu dost pro všechny. Volavka bělostná (Egretta thula) harpunuje ryby na mělčině. V moři je mnoho velkých, pestře zbarvených medúz. V průměru mají až 70 cm, jejich až metr dlouhá žahavá chapadla mohou být pro plavce nebezpečná. Mnoho jich leží na břehu mrtvých. Místní rybář zde krmí mladé pelikány, se kterými se můžete nechat za bakšiš vyfotografovat. Ale je zataženo, čekáme na ráno, snad se počasí umoudří.

TIP: Začarované ostrovy Galapág: Na lovu zdivočelých koz

Jenže ráno je nad mořem černo, což znamená, že plavba pro nás nemá význam. Škoda. Paracas je v každém případě místo, kam bych se uměl vrátit. Dovedu si představit, že sbalím stan, bágl, vodu a něco jídla a vydám se po pobřeží na některý z útesů, mimo turistický ruch. Není přitom ani nutné jet až k ostrovům Ballestas, i na poloostrově Paracas jsou tisíce ptáků, jimž přítomnost lidí nijak zvlášť nevadí a v klidu vám zapózují.

Rozvážným nebojácným hlasem, jímž byla pověstná, uzavřela Hypatia svou přednášku pro dav okouzlených žáků slovy: „Zachovejte si právo myslet, protože myslet, byť chybně, je lepší než nemyslet vůbec.“ Potom si přehodila přes ramena mužský plášť a sestoupila ze schodů alexandrijského Museionu. Nastoupila do svého vozu a chopila se opratí. 

Ještě než stačila odjet, pobouření zbožní občané obklopili její kočár a vyvlekli ji ven. Strhali z ní oděv, nahou ji dovlekli do blízkého kostela a chrámovou lodí dostrkali ke stupňům oltáře. Hypatia se vytrhla svým trýznitelům a otevřela ústa, aby ještě promluvila, ale v šoku nedokázala vydat jediné slovo. V tom okamžiku ji vůdce zfanatizovaných křesťanů srazil k zemi a dav se sesypal na její obnažené tělo. V záchvatu zuřivosti jí útočníci drásali záda ostrými střepy střešních tašek a keramiky. Poté doslova roztrhali její tělo na kusy a ostatky naházeli do ohně. Tak skončila Hypatia, filozofka novoplatonské školy, učitelka, první známá matematička a jedna z nejgeniálnějších myslitelek své doby.

Dokonalá žena

Hypatia vyrůstala v atmosféře, v níž se cenilo vzdělání a bádání. Narodila se kolem roku 370 v Alexandrii, v jednom z kulturních a intelektuálních center tehdy známého světa. Byla privilegovaným dítětem, jediným hýčkaným potomkem Theona Alexandrijského, matematika, jenž se proslavil svými komentáři k dílu Ptolemaia a Euklida. 

V době, kdy chodili do školy nebo do práce pouze muži, byla Hypatia vychována neobvyklým způsobem. Její otec se postaral, aby se vzdělávala nejen v matematice a fyzice, astronomii a astrologii, literatuře a logice, ale zařídil pro ni i plavání, jízdu na koni a horolezectví. Theon se zaměřil také na společenské dovednosti své dcery. Studovala jazyky, argumentaci, diskuzi, herectví i rétoriku. Dostatečně ji poučil i o všech náboženstvích, aby ji od mnoha z nich odvrátil. 

Hypatia pracovala jako knihovnice v nejslavnější knihovně starověku, v Museionu. Tady se také zúčastňovala diskuzí s tehdejšími předními intelektuály. Soudí se, že již v devatenácti letech pomáhala svému otci při psaní komentáře k Ptolemaiovu Almagestu a spolu s ním zpracovala novou verzi Euklidových Elementů.

Nežila ale jen ve stínu svého otce. Její přínos matematice a vědě nešlo zpochybnit. Údajně zahrnoval i zmapování Slunce, hvězd a planet deskovým astrolábem, přístrojem k zaměřování polohy nebeských těles. Ten zdokonalila tak, aby mohl přesně řešit problémy sférické astronomie. Tvrdí se také, že vynalezla hustoměr určený ke stanovení relativní hustoty a hmotnosti kapalin a přístroj k pozorování předmětů pod mořskou hladinou.

Již jako dospívající dívka udělala Hypatia v té době něco nepředstavitelného: odjela z Alexandrie, cestovala po starověkém světě a vylodila se v Aténách, aby tam studovala na Plutarchově škole matematiky. Pověst o této nadané mladé ženě se rychle rozšířila a v době, kdy se Hypatia vrátila domů jako celebrita „s mozkem Platona a tělem Afrodity“, ji čekalo místo učitelky v Museoinu. 

Učitelka a žáci

Hypatia byla pozoruhodná nejen jako učitelka, ale i jako badatelka, vynálezkyně a spisovatelka. Navíc byla také velmi krásná. To vše dohromady jí zajistilo davy studentů a obdivovatelů, kteří se za ní vydávali až ze Sýrie, Cyrene či Konstantinopole. Hypatiini studenti vytvořili kolem své učitelky společenství založené na platonském principu myšlení. Hypatia mluvila o spásné síle rozumu, ale také o hledání „božského“ prostřednictvím náboženského zjevení. Vědomosti, které jim jejich uctívaná učitelka předávala, nazývali „tajemstvími“ a udržovali je v tajnosti před příslušníky nižších společenských tříd. Považovali je totiž za neschopné porozumět božským a kosmickým záležitostem. 

Hypatia byla tak přitažlivá, že se jeden ze studentů neubránil a otevřeně jí vyznal lásku. Hypatia ho údajně z jeho trápení vyléčila tím, že posbírala své menstruační hadříky potřísněné krví a ukázala mu je se slovy: „Mladý muži, jen pohleď, do čeho ses zamiloval, není to vůbec nic hezkého!“ Na studenta ta podívaná natolik zapůsobila, a tak ho ohromila, že se zastyděl a přestal s nadbíháním.

Hypatia byla pověstná svou cudností a počestností stejně jako inteligencí. Důsledně dbala na to, aby se vůči svým studentům i mocným mužům chovala vždy důstojně. Církevní historici Nicephorus a Philostorrgius ji navzdory názorovým sporům vždy chválili pro bezúhonný charakter a učenost. Veškeré prameny se shodují v tom, že Hypatia byla vzorem mravní odvahy, počestnosti a občanské angažovanosti. Podílela se na aktivitách města a jako vážená poradkyně v běžných záležitostech sloužila nejen městským, ale i hostujícím císařským úředníkům. Bezpochyby patřila mezi vážené alexandrijské osobnosti, stejně jako občanský prefekt Orestus a její nepřítel číslo jedna: biskup Cyril Alexandrijský.

Zdiskreditovat!

Většina obyvatel Alexandrie se v Hypatiině době neměla chuť smířit s nadvládou křesťanů. Rozhořčení vzbuzovali zejména u prefekta Oresta. Tvrdošíjně bojoval proti zásahům biskupa Cyrila do suverenity občanské vlády. A přestože se Cyril pokoušel dosáhnout smíru, Orestes zůstával nekompromisní.

Nebylo tajemstvím, že Hypatia byla Orestovou přítelkyní. Církevní autority si uvědomovaly, že v Hypatii čelí osobnosti s významnou mravní autoritou, rozhodnutou bránit své přesvědčení a uplatnit svůj nemalý vliv. Obávaly se, že by mohla prostřednictvím svých vlivných studentů získat pro Oresta pomoc lidí blízkých císaři. Cyril, který se cítil ohrožen, usoudil, že mu nezbývá nic jiného než zahájit proti ní kampaň. 

Nejprve se snažil zdiskreditovat Hypatii tím, že ji nazval pohankou. O tom se však dalo pochybovat. Bylo příliš zřejmé, že ačkoli nebyla ortodoxní stoupenkyní církve, s křesťanstvím silně sympatizovala. Ve svých přednáškách často prohlašovala, že „Kristova osobnost“ je pro ni svatá, nicméně však cítí spřízněnost i s „bohy v hávu věčné látky kosmu“. Podle Hypatie se božstva projevovala v kráse přírody, inteligenci nebeských těles a zázracích umění. Uchváceni jejím vášnivým vysvětlováním se na její přednášky hrnuli jak pohanští, tak křesťanští studenti. 

Krutá smrt

Cyril usoudil, že musí použít jinou taktiku. Rozhodl se zdiskreditovat Hypatii jako čarodějnici, která pomocí ďábelských lstí očarovala nejen prefekta Oresta, ale i „boží lid“ a celé město. Zdálo se, že toto obvinění našlo ohlas přinejmenším u fanatické sekty křesťanů z Nitrie, kteří podporovali patriarchu. Jednou zvečera roku 415 asi 500 horlivých nitrianských mnichů vtrhlo do Alexandrie, aby Cyrila podpořili. Napadli Oresta, téměř jej ukamenovali k smrti a obvinili ho z pohanství a uctívání idolů, navzdory prefektovým hlasitým protestům, že je pokřtěný a věří v Krista.

Smrt Hypatie na rytině z poloviny 19. století (foto: Wikimedia Commons, CC0)

Když skoncovali s Orestem, vrhli se na Hypatii. Vytáhli ji z jejího vozu, odvlekli do chrámu zvaného Caesareum, kde z ní zcela strhali oděv a zavraždili ji. Když roztrhali její tělo na kusy, chopili se jejích rozsápaných údů a odnesli je na náměstí Cinaron, kde je spálili. Za smrt nejvzdělanější a nejvlivnější alexandrijské ženy nebyl nikdo potrestán.

TIP: První fyzička světa: Laura Bassi pronikla mezi vědeckou elitu už v 18. století!

Vražda Hypatie byla přesně tím, co Cyril potřeboval, aby si upevnil postavení. Jakmile byla Orestova mocná zastánkyně zlikvidována, prefekt zanechal boje proti patriarchovi a Alexandrii navždy opustil. Zanedlouho se sbalil i houf učenců a následoval ho. Církevní autority se vrhly na město a paralyzovaly prefektovy přívržence hrozbami a zastrašováním. Několik městských radních se pokusilo intervenovat u císaře, avšak jejich úsilí bylo marné. Cyrilovi stoupenci obklopili patriarchu a podle jeho největšího obdivovatele, koptského biskupa z Nikiu, ho jmenovali „novým Theofilem“, protože ve městě zničil poslední pozůstatky idolatrie, tedy uctívání idolů. Alexandrii od té doby ovládla křesťanská církev. A Hypatia jako symbol „idolatrie“ – ve skutečnosti velký vzor učenosti, moudrosti, krásy a víry – zůstala jen vzpomínkou…

Složení a stav mikroflóry v našem trávicím traktu ovlivňuje mnoho dalších částí a pochodů v lidském těle. Vědci přitom nacházejí stále nové a nové souvislosti mezi střevními bakteriemi a lidským zdravím, kondicí a chováním. V některých případech jde o dopady až nečekaně přímé.

Týká se to i nového výzkumu britských odborníků, publikovaného v magazínu mSystems Americké společnosti pro mikrobiologii. Dr. Darren Smith, který je docentem v oboru biologie bakteriofágů na oddělení aplikované biologie, se společně s kolegy zaměřil vztah mezi střevní mikroflórou a výkonem na dlouhých běžeckých tratích. Vědci za tímto účelem uspořádali experiment, jehož účastníci dostávali buď stravu bohatou na proteiny, nebo bohatou na sacharidy. Badatelé poté sledovali vliv stravy na mikrobiom a atletické výkony.

Bakterie a atletika

Z výsledků experimentu vyplynulo, že strava bohatá na proteiny ve skutečnosti narušuje stabilitu společenstva střevních bakterií. Došlo ke značnému snížení jejich diverzity. Badatelé také zjistili, že se u lidí, kterých se to týkalo, o 23,3 procent zhoršil čas v atletickém testu. Naopak u účastníků experimentu, kteří si dopřávali hodně sacharidů, došlo k vylepšení střevní mikroflóry i času v testu (o 6,5 procenta).

„Naše výsledky naznačují, že strava bohatá na proteiny může mít negativní vliv na mikrobiom střev,“ shrnuje Justin Roberts z Univerzity Anglia Ruskin. „Naproti tomu strava plná sacharidů, která obsahuje různá semena a zeleninu, vede k větší stabilitě střevní mikroflóry.“

TIP: Bakterie milují pivo: Jeden ležák denně zvyšuje pestrost střevní mikroflóry

Použitá strava byla v obou případech pečlivě vyvážená. Podle vědců je proto nepravděpodobné, že by samotný vysoký obsah proteinů přímo snižoval výkonnost při běhu na dlouhou trať. Jsou proto přesvědčeni, že strava působí na atletický výkon nepřímo, prostřednictvím střevních bakterií.

Pod číslem 4 926 evidují britští archeologové nedávno objevené kosterní pozůstatky muže, který rozhodně neměl štěstí. Někdy z kraje 4. století našeho letopočtu byl totiž na místě dnešní vesnice Fenstanton odsouzen k té vůbec nejhorší možné smrti, jakou ve starém Římě znali. Fragmenty jeho těla nesou jasné stopy ukřižování. „A to je záležitost, kterou prostě normálně neobjevíte,“ říká osteoarcheoložka Corinne Duhigová.

Že Římané trest smrti aplikovali v provinčních oblastech impéria více než častěji, je dobře známým faktem. Víme také to, že ze čtveřice klasických forem exekucí patřila krucifikace, tedy ukřižování, k těm nejméně preferovaným. Pro potřeby rychlého soudu se jevila poněkud pomalá a pracná. A sami kati i vojáci z legií ji považovali za extrémně bolestivou, děsivou a celkově potupnou. Nechtěli se jí pošpinit. Odsouzený totiž neumíral na utržená zranění, ale spíše udušením – prověšením bránice, hypovolemickým šokem, srdeční arytmií, ztrátou tělesných tekutin a na postupné selhání orgánů. Mohlo to trvat tři hodiny, ale také čtyři a více dní. A strážní museli jeho sténání a nářkům po celou dobu naslouchat. Takovou smrt si prostě nezasloužil každý.

Perská škola

Do tajů a šťavnatých podrobností způsobu této drastické popravy Římané pronikli někdy mezi 4. až 3. stoletím př. n. l. během tažení do Persie. Už od těch časů si jej šetřili pro zvláštní případy – na penězokazce, nebezpečné politické aktivisty, křesťany, bouřící se otroky a vojáky, jež pozbyli cti. Asi nejznámějším příkladem plošného použití tohoto definitivního trestu je ukřižování šesti tisíc zajatců rozprášeného Spartakova povstání. Marcus Licinius Crassus nechal jejich těly lemovat cestu z Říma do Kampánie. Zbylí otroci si měli podobnou vzpouru předem dobře rozmyslet. Z historických záznamů také vyčteme, že ve velkém se křižovalo i v Sýrii a Judeji. Ostatně Ježíš z Nazaretu by o tom mohl vyprávět.

V průběhu trvaní římské říše tak bylo ukřižováno kolem 100 až 150 tisíc lidí. Když ale přijde na konkrétní nálezovou situaci, fyzický doklad krucifikace se hledá těžce. Jak to? Navzdory obecnému úsudku se hřeby do těla provinilce zas až tak často nezatloukaly. Těla se jen vyvazovala provazy. Většina odsouzených se po smrti ani nedočkala řádného pohřbu a skončila pohozená někde. Takže – ač se to vzhledem k plošnému rozšíření této praktiky a odhadovaným počtům zdá neuvěřitelné – do současnosti archeologové objevili jen tři kosterní pozůstatky těch, co si před smrtí s jistotou prošli peklem křižování.

Normální osada

Britští archeologové vedli tuto fenstantonskou lokalitu v patrnosti od roku 2004, kdy zde během rutinního průzkumu před výstavbou dálničního nájezdu k Huntingdonu zahájili sérii odkrývek. Ty naznačovaly přítomnost menšího, ale poměrně živého sídla. Leželo na Via Devana, někdejší cestě spojující římské osady překrývající se s nynějším Godmanchesterem a Cambridge. Nacházelo se zde velké kamenné stavení, dlážděná křižovatka silnic s centrálním náměstím, několik menších obydlí, hospodářských stavení a masné krámy. V nálezech zazářily fragmenty keramiky, skromné zdobné šperky, brože, zvířecí kosti, předměty denní potřeby a spotřeby. A také pětice hřbitovů, tedy spíše větších rovů, ukrývajících asi čtyři desítky koster – z toho pět dětských.

Kosterní pozůstatky z hrobu č. 4 926 od nich ležely poněkud stranou – jako by lemovaly cestu. A na svou mimořádnost upozornily masivním pěticentimetrovým hřebem, proraženým patní kostí a kloubem kotníku. „Pohřební praxe byly mnohé a různě se měnily,“ vysvětluje Kasia Gdaniec, spoluobjevitelka hrobu. „Občas narážíme i na doklady posmrtného mrzačení. Ale hřeby? To je něco naprosto unikátního.“

Hodí se zmínit, že absence železného kování v tělech odsouzených ukřižovaných vycházela z toho, že se hřeby z jejich těl po smrti vytahovaly pro další použití. V případě nešťastného č. 4 926 se ale hřeb v noze při vytahování ohnul, a tak jej nechali být.

Vysvobození

Ať už se pod číslem 4 926 skrýval kdokoliv, muselo jít o opravdu speciální případ. Kolem jeho těla bylo poházeno dalších 12 hřebů. „Obvyklou šetrnost překonal silný odpor k popravenému,“ komentuje to Duhigová. Badatelka nikterak neskrývá překvapení nad tím, že i do tak malé a bezvýznamné osady na hranicích samotného impéria dorazila římská spravedlnost v tak barbarsky neúprosné podobě. Kdy přesně k exekuci došlo? Metody radiokarbonového datování ji zasazují mezi rok 130 až 360 našeho letopočtu. Další testy a laboratorní šetření pak prokázaly, že na odsouzeného skutečně nečekal hezký konec.

Kosterní pozůstatky patřily muži běžné stavby těla a průměrné výšky. Mohlo mu být mezi 25 až 35 lety. Kosti nesly stopy četných traumat a narušení. Při křižování mu zlomili šest až sedm žeber. Stopy infekce či zánětu, spojené s řídnutím kostí dolních a horních končetin pak dokládají, že několik týdnů nebo snad dokonce měsíců před popravou visel ukován v řetězech. A nakonec i ona penetrační dutina v kosti je doplněna druhou menší jamkou. První rána kladivem šla tedy vedle a musela být opakována. Na kříži nejspíš umíral čtyři až šest dní. Smrt mu tedy přinesla kýžené vysvobození, ať už to byl kdokoliv.

Z praktického hlediska je tento mimořádný objev trochu záhadný. Občanská práva byla v římské říši roku 212 rozšířena na všechny svobodné obyvatele, a ti tedy „jen tak“ křižováni být nesměli. Navíc samotné křižování jako způsob popravy zakázal svým ediktem roku 337 císař Konstantin. K exekuci muže č. 4 926 tedy ve Fenstantonu došlo buď dříve, anebo na zdejší divoké hranici platila drsnější pravidla.

Image

Čtěte také

Křesťanští misionáři v Japonsku tvrdě narazili: Ti kteří neutekli, skončili na kříži

Plesiosauři byli poměrně hojní a velcí druhohorní plazi, kteří dali přednost životu ve vodě. Vzhledem k tomu, že většina fosilních nálezů těchto tvorů se váže k oceánu, panuje přesvědčení, že tito dravci období spodní jury žili výhradně tam. Řada plesiosaurů ale žila i v brakické vodě na rozhraní moře a souše a pronikali i do sladké vody.

Sladkovodní sklony plesiosaurů nedávno potvrdil i britsko-marocký tým paleontologů, který vedla Georgina Bunker z britské Univerzity v Bathu. Ve vrstvách formace Kem Kem v Maroku paleontologové objevili fosilní pozůstatky více než tuctu třímetrových dospělých plesiosaurů a zhruba polovičního mláděte. Před 100 miliony let tito plesiosauři zahynuli v řece, kde zřejmě žili. Nejspíš tolerovali mírně slanou i sladkou vodu a pobyt v řece pro ně nebyl problém.

Obyvatelé druhohorních řek

Shodou okolností byly na stejném místě, v dávných řekách formace Kem Kem, před časem objeveny pozůstatky mohutných vodních dinosaurů spinosaurů, společně s žábami, krokodýly, želvami a množstvím ryb. Musela to být pestrá společenstva plná rozmanitých dravců různých velikostí.

TIP: Nález velkého množství zubů potvrzuje, že spinosauři žili v řekách

Není tajemstvím, že plesiosauři inspirovali rekonstrukce vybájeného monstra ve skotském jezeře Loch Ness. Jedním z tradičních argumentů proti představě, že lochneska je přežívajícím plesiosaurem bylo i to, že plesiosauři byli mořskými živočichy. Teď se zdá, že někteří mohli žít ve sladké vodě. Přesto je ale přežívání plesiosaurů ve skotském jezeře po miliony let jen pouhou fantazií.

Studie mapující účinky kávy je dílem vědců ze dvou čínských univerzit ve městě Kanton a výsledky badatelé zveřejnili v odborném listu Annals of Internal Medicine. Hlavní autor studie, doktor Tan Liou, uvedl, že studie podporuje dřívější pozitivní zjištění zdravotních přínosů pití kávy.

„Předchozí studie naznačovaly souvislost mezi konzumací kávy a sníženým rizikem úmrtí, ale nerozlišovaly mezi kávou konzumovanou s cukrem nebo umělými sladidly a kávou konzumovanou bez cukru,“ uvedl Liou.

Požehnaná káva

Jeho tým získal údaje od 171 616 účastníků průzkumu britské biomedicínské databanky UK Biobank probíhajícího v letech 2006-2010. Jednalo se o osoby, které vyplnily alespoň jeden dotazník týkající se stravy, včetně návyků při pití kávy, a zároveň netrpěly rakovinou ani kardiovaskulárním onemocněním, což jsou dvě nejčastější známé příčiny předčasného úmrtí.

Vědci zjistili, že 55,4 % účastníků průzkumu pilo kávu bez cukru nebo sladidel, 14,3 % pilo kávu s cukrem, 6,1 % pilo kávu s umělými sladidly a 24,2 % nepilo kávu vůbec. Ti, kteří pili kávu, byli dále analyzováni podle toho, kolik šálků denně vypili. V průběhu sledovaného období zemřelo 3 177 účastníků, z toho 1 725 na rakovinu a 628 na srdeční choroby.

Jakmile vědci vzali v úvahu další aspekty životního stylu a zdravotní faktory, které mohly ovlivnit riziko úmrtí, zjistili, že pijáci kávy na tom byli z dlouhodobého hlediska lépe - a nezáleželo na tom, zda si do kávy přidávali cukr, anebo jaký druh kávy, včetně kávy bez kofeinu, pili.

Sláva přiměřenosti

Přínosy byly nejvýraznější u skupiny, která pila dva až čtyři šálky denně. Riziko předčasného úmrtí u ní bylo o 30 % nižší než u těch, kdo kávu nepili. Ti, kteří pili kávu s umělým sladidlem namísto cukru, však nežili výrazně déle než ti, kteří kávu nepili vůbec. Vědci se domnívají, že v tomto případě mohou hrát roli i další zdravotní faktory, včetně vyšší míry obezity a vysokého tlaku ve skupině s umělými sladidly.

Studie podle Lioua posiluje předchozí zjištění o prospěšnosti pití kávy, které by se dalo popsat tvarem písmene U. Ti, kteří pijí velmi malé nebo velmi velké množství kávy, se zdají být v horším zdravotním stavu než ti, kteří se drží zlatého středu.

TIP: Cviky s kofeinem: Silná káva před cvičením zrychluje spalování tuků

Doktorka Christina Weeová, docentka medicíny na Harvardově lékařské fakultě, napsala k výsledkům studie doprovodný úvodník, v němž upozornila na důležitý detail týkající se obsahu cukru v kávě. „Průměrná dávka přidaného cukru na šálek slazené kávy (ve studii) byla jen něco málo přes čajovou lžičku, tedy asi 4 gramy,“ napsala Weeová. „To má hodně daleko k 15 gramům cukru v bezmála 250 mililitrovém šálku karamelového macchiata v oblíbeném americkém řetězci kaváren,“ uvedla s odkazem na kavárny Starbucks.

Už za Velké války stíhači získali pověst elitní zbraně. Piloti často bydleli v zámečcích v týlu fronty, těšili se dobrému zásobování a obklopovala je aureola rytířů vzduchu. Šlo ale jen o vnější pozlátko. Boje na obloze probíhaly krutě, nepoužívaly se ještě padáky a sestřelení někdy končilo smrtí v plamenech.

Placená účast na lovu

Mladíci, kteří usedali do kokpitů na začátku druhé světové války, se od svých předchůdců v některých ohledech příliš nelišili. Už během pilotního výcviku se ke stíhačům dostali jen ti nejtalentovanější, nejsamostatnější a taky nejagresivnější. Letouny byly sice o dost rychlejší, působily v početnějších a rozmanitějších sestavách, zlepšila se taktika, padák se stal standardním vybavením, to základní se ale nezměnilo.

Stíhač měl aktivně vyhledat soupeře ve vzduchu, zaútočit a sestřelit ho. Stále platil slavný citát Rudého barona Manfreda von Richthofena: „Najdi nepřítele a znič ho, vše ostatní je nesmysl.“ U britského letectva dokonce existoval plakát se sloganem, že dříve platili bohatí lidé stovky liber za přizvání k honu na lišku, zatímco stíhači za ještě napínavější lov berou plat. Velitelé se snažili své muže motivovat ke statečnosti a k tomu, aby se vyrovnali slavným esům minulé války.

Na padáku... 

Vše ale mělo i temnou stránku, smrt. Každý pilot věděl, že i on může skončit jako poražený a rozšířit skóre někoho lepšího nebo jen šťastnějšího střelce. Kabiny stíhaček za druhé světové války už většinou měly pancéřované čelní sklo a ocelový plát za sedačkou, životní pojistku to však nepředstavovalo. Zesílení se totiž dočkala i výzbroj letounů, která se už běžně skládala z velkorážních kulometů kalibru 12,7 a 13 mm, stejně jako 20mm kanonů.

Přesně mířená dávka na krátkou vzdálenost měla pro osádku smrtící následky a letoun plný benzinu někdy hned vzplanul, čemuž nedokázaly úplně zabránit ani samosvorné obaly nádrží, zacelující se při průstřelu. Pokud se zasažená stíhačka nacházela alespoň několik stovek metrů nad zemí, bylo lepší vyskočit. Většinou to vyšlo. Že padák selže a neotevře se, stávalo se poměrně zřídka. Pokud už letec visel pod hedvábnou kopulí, pak stíhači většiny zemí (s mnoha výjimkami na východní a asijské frontě) převážně ctili nepsané rytířské pravidlo do poraženého nepřítele nestřílet.

...nebo na břicho?

Když došlo k citelnému zásahu v přízemní výšce, padák použít nešlo a pilot musel letoun nouzově posadit do terénu, takzvaně na břicho. Vysunutí podvozku kdekoli mimo rovné letiště totiž většinou končilo jeho uražením a následnou havárií mnohatunového stroje v kotrmelcích.

TIP: Zabíjení pilotů na padácích: Kdy přestalo platit pravidlo rytířské války?

Pokud se letoun dal ještě ovládat, pilot vyhledal co nejrovnější úsek, snížil rychlost na minimum a opatrně se zataženým podvozkem dosedl. Když byl šikovný a terén pod ním rovný, stíhačka klouzala po zemi a postupně zpomalovala. Často to končilo jen ohnutou vrtulí a pilot odešel po svých, jindy se však stroj při smyku poškodil o kameny, pařezy či jiné nerovnosti terénu.

Podle aukční síně dostal zlaté hodinky Hitler darem ke svým 44. narozeninám v roce 1933, tedy v roce, kdy se stal německým kancléřem. Není ale jisté, zda je někdy nosil. Na konci války si je jako suvenýr odvezli francouzští vojáci, kteří obsazovali jeho alpské sídlo Berghof. Aukční síň Alexander Historical Auctions původně počítala s tím, že se prodají až za čtyři miliony dolarů (97 milionů korun). Neznámý kupec nakonec zaplatil zhruba čtvrtinu očekávané ceny.

TIP: Posezení pro vůdce: Hitlerovo záchodové prkénko překonalo aukční rekord

Dražbu válečných memorabilií a zejména předmětů spojených s Hitlerem a nacistickým režimem předem kritizovalo Evropské židovské sdružení (EJA). Podle jeho předsedy Menachema Margolina zařazení těchto položek do aukce může vést k idealizaci nacistické éry a nijak neslouží historickému poznání.

„Ať už jde o dobré nebo zlé dějinné události, je třeba je uchovat. Pokud připomínky zničíte, nebude existovat důkaz, že se ty dějiny vůbec odehrály,“ hájila prodej zástupkyně aukční síně Mindy Greensteinová.

Planeta Venuše je svou velikostí téměř stejná jako Země, tím ale veškerá podobnost obou planet končí. Sestra Země je na rozdíl od naší domovské planety pekelným světem s extrémně hustou atmosférou, tvořenou mračny oxidu siřičitého a kapiček kyseliny sírové, které zcela obklopují planetu a skrývají lidskému oku veškeré detaily jejího povrchu. Právě hustá atmosféra Venuše představuje v současnosti největší výzvu pro plánovanou evropskou misi EnVision, jejž start je plánován na začátek příštího desetiletí.

Cíle mise EnVision

Evropský projekt si klade za cíl nalézt odpovědi na otázky: Proč se náš blízký soused ve Sluneční soustavě navzdory zhruba stejné velikosti a složení tak dramaticky klimaticky změnil? Jakou historií si Venuše prošla, že se dostala do takového stavu? Je to snad předpověď osudu Země, pokud by také vzrostl její skleníkový efekt? Je Venuše stále geologicky aktivní? A mohla někdy disponovat oceány, nebo dokonce hostit život? Mise EnVision má navázat na úspěšný projekt Venus Express a mimo jiné přinést kvalitnější radarové snímky povrchu, než jaké máme aktuálně k dispozici z 90. let díky americké sondě Magellan.

Plán ESA počítá s navedením orbitální sondy na oběžnou dráhu ve velké výšce – přibližně 250 tisíc kilometrů od povrchu planety. Než se sonda pustí do vědecké práce, musí ale sestoupit na výšku okolo 500 kilometrů, což se neobejde bez dlouhé fáze aerobrakingu. ESA si již dlouhý brzdný manévr v atmosféře experimentálně vyzkoušela s Venus Express, a také u marsovské sondy TGO. Aerobraking v atmosféře Venuše bude ale něco úplně jiného. Gravitace Venuše je výrazně vyšší než v případě Marsu, což znamená, že rychlosti, kterými bude EnVision prolétávat atmosférou, budou zhruba dvojnásobné oproti TGO. Sonda proto bude muset zvolit mnohem mělčí proces aerobrakingu, což znamená, že jí to potrvá přibližně dvakrát tak dlouho (u TGO trval celý proces zhruba 11 měsíců). Cílem je přitom dosáhnout vzdálenosti pouhých 130 km nad povrchem Venuše.

Klíčové materiály

Problémem podle odborníků ESA bude i vysoce erozivní atomární kyslík. Jedná se o fenomén, který během prvních desetiletí letů do kosmu zůstával skrytý a neznámý. Teprve až když se začátkem 80. letech 20. století začaly na Zemi vracet první mise raketoplánů, byli inženýři při poletových inspekcích v šoku – pokryvná vrstva zajišťující tepelnou izolaci byla silně erodovaná. Jako viník se ukázal právě atomární kyslík.

TIP: Návrat po 30 letech: NASA ohlásila dvě mise, které mají zkoumat Venuši

Tým zodpovědný za vývoj mise EnVision se proto obrátil na špičkové pracoviště, které vybudovala agentura ESA za účelem simulace účinků atomárního kyslíku na oběžné dráze. Specializovaná laboratoř LEOX (Low Earth Orbit Facility) je součástí Laboratoře materiálů a elektrických součástek v technologickém středisku Evropské kosmické agentury ESTEC v Nizozemí. První výsledky testů vhodných materiálů pro sondu EnVision by LEOX měla představit již na konci letošního roku.

Už ze základní školy víme, že Země se otočí kolem své osy zhruba jednou za 24 hodin. Na rotaci naší planety ale působí řada faktorů, kvůli kterým se délka jednotlivých dní na Zemi může nepatrně lišit. Roli hrají například slapové síly mezi Zemí a Měsícem, složitost pohybu roztaveného jádra planety a další faktory. Z dlouhodobého hlediska Země svou rotaci spíše zpomaluje a každé století se průměrný den o pár milisekund zkrátí.

Mezinárodní agentura International Earth Rotation and Reference Systems Service (IERS) neustále velmi přesně měří rotaci Země. Dělají to z velmi praktických důvodů, kvůli korekcím pro systémy satelitní navigace. Podle jejich měření ve středu 29. července 2022 padl rekord v nejkratší délce dne. Tento den byl o 159 milisekund kratší. Jeden den tak netrval 86 400 sekund, ale „jen“ 86 399,841 sekundy. Jde o nejkratší den v historii přesných měření délky dne, které se provádí od 70. let minulého století.

Připoutejte se, zrychlujeme…

Přestože jde o zajímavý historický záznam, příliš dlouho tento rekord zřejmě nevydrží. Měření IERS ukazují, že rekordně krátkých dnů přibývá. Zatímco mezi léty 1973 až 2019 skočil roční účet vždy v „časovém přebytku“, od roku 2020 se situace změnila. Rok 2020 byl podle měření IERS kratší o 1,3 milisekundy, rok 2021 už o 65,15 milisekundy a letošek zatím vychází kratší o 116,53 milisekundy. Proč se rychlost rotace v poslední době zvyšuje není jasné, podle jedné z teorií by změna mohla souviset se změnami osy rotace Země, jednoznačnou odpověď ale vědci nemají.

TIP: Jak se měří přesný čas: 60 let od prvních atomových hodin

Proměnlivá délka dne na Zemi poněkud komplikuje život počítačovým systémům a dalším technologiím, které jsou závislé na naprosto přesném času. Naštěstí ale nejde o příliš velké odchylky. Pokud se „nahromadí“ určitě zpoždění v otáčení planety, přidává se jedna „bonusová“ sekunda k poslednímu dni roku. Naposledy k tomu došlo 31. prosince 2016. Pokud by ale pokračoval současný trend zrychlující se rotace, musel by ke slovu přijít nástroj s opačným znaménkem – záporná sekunda. Zatímco těch kladných bylo od roku 1972 užito již 27×, záporná vyrovnávací sekunda doposud využita nebyla.