Co mají společného hvězdy UX Tauri, RW Aurigae, AS 205, Z CMajoris, a FU Orionis? Jde o mladičké hvězdy, v jejichž blízkosti pozorujeme protoplanetární disky, ve kterých mohou vznikat planety. To ale není všechno. Na všech čtyřech protoplanetárních discích jsou patrné stopy po nedávném přiblížení či průletu cizího objektu, nejspíše hvězdy.

Astronom Nicolás Cuello z francouzské Université Grenoble-Alpes a jeho tým prozkoumali tento pozoruhodný fenomén u uvedených planetárních systémů a u několika dalších. Zjistili, že přiblížení cizích hvězd jsou mnohem častější, než jsme si doposud mysleli.

Blízká setkání s cizí hvězdou

„Nejčastěji k nim dochází, když jsou hvězdy velice mladé, méně než jeden milion let a obklopené protoplanetárním diskem. Přiblížení cizí hvězdy mívá dramatické důsledky na strukturu disku a ovlivňuje další vývoj dané soustavy,“ uvádí Cuello. „Ukazuje se, že přiblížení cizí hvězdy ovlivní více jak polovinu všech protoplanetárních disků. Pravděpodobnost přiblížení v průběhu času klesá, ale nikdy není úplně nulová.“

Důsledky přiblížení pro protoplanetární disky závisejí na tom, jak blízko a v jakém směru proletí „hvězdný vetřelec“. Například systém FU Orionis nedávno zažil těsné setkání s cizí hvězdou. Její gravitace výrazně narušila protoplanetární disk této soustavy a dokonce tam vznikl druhý disk materiálu.

TIP: Protoplanetární disky Petra Pana udivují svou dlouhověkostí

V některých případech jsou důsledky přiblížení naprosto katastrofické. Původní protoplanetární disk může ztratit většinu hmoty, což podstatně sníží výsledný počet planet. Pokud už v dotyčném systému existují zárodky planet, může po přiblížení cizí hvězdy dojít k jejich „rozházení“ na nové oběžné dráhy nebo dokonce k vymrštění do mezihvězdného prostoru.

Před koncem třetího tisíciletí před naším letopočtem čelila ve východním Středomoří zhruba ve stejnou dobu závažným krizím řada civilizací doby bronzové. V té době se zhroutila Stará říše starověkého Egypta a také zanikla Akkadská říše, která zahrnovala prakticky celou Mezopotámii a východní část Sýrie. Vylidňovaly se celé oblasti, docházelo ke konfliktům, vytrácel se obchod a měnily se kultury.

V poslední době se stalo zvykem označovat za viníka takových krizí především změny klimatu. Archeogenetik Gunnar Neumann z německého Institutu Maxe Plancka pro evoluční archeologii a jeho kolegové ale nalezli v jedné jeskyni na Krétě důkazy pro to, že bychom měli brát v potaz i další faktor, který je schopen rozvrátit celé společnosti – infekční choroby.

Mor a tyfus doby bronzové

Badatelé analyzovali lidské pozůstatky z významného naleziště doby bronzové, jeskyně Hagios Charalambos, kde panuje chlad a velmi stabilní podmínky. Podařilo se jim izolovat DNA ze zubů celkem 32 lidí, pohřbených v letech 2290 až 1909 před naším letopočtem. V této DNA nalezli genetické stopy přítomnosti pár druhů běžných bakterií, což se dalo čekat.

Méně očekávaná, ale o to významnější byla stopa přítomnosti dvou bakterií, které jsou původci smrtících infekcí – morové bakterie Yersinia pestis a Salmonella enterica, která je zodpovědná za břišní tyfus. Jejich objev naznačuje, že oba dva tyto patogeny byly přítomny v této části světa v době bronzové a zřejmě se tam mohly i šířit.

TIP: Vědci izolovali DNA původce Velkého moru ze zubů koster obětí v Londýně

V obou případech byly na Krétě objeveny kmeny uvedených bakterií, které jsou dnes již dávno vyhynulé. Jak v případě moru, tak i břišního tyfu šlo o kmeny, které postrádaly některé znaky, zodpovědné za devastující důsledky onemocnění. Přesto ale tyto dávné bakterie mohly v hustě zalidněných oblastech vyvolávat epidemii a zabíjet. Archeogenetici se nyní na tyto dvě choroby zaměří a budou hledat jejich genetické stopy i u dalších společností doby bronzové.

Jak ukazuje každodenní zkušenost, lidé intuitivně tíhnou k dobré adrese a k dobrým školám. Podle nového výzkumu amerických badatelů, který uveřejnil prestižní časopis Nature, přitom nejde jenom o prestiž, ale i o důležitý sociální kapitál. Pokud někdo vyrůstá v sousedství bohatších lidí, má vyšší šanci na lepší výdělky v dospělosti.

Ekonom Raj Chetty z Harvardu a jeho kolegové provedli velkorysou analýzu více než 72 milionů uživatelů Facebooku, u nichž prozkoumali více než 21 miliard online „přátelství“. Jejich studie ukázala, že mít bohatší kamarády v dětství se velice vyplatí. Jestliže děti z chudší rodiny prožijí mládí v blízkosti bohatších rodin, budou mít s velmi výraznou pravděpodobností vyšší výdělky v dospělosti. Vyjádřeno čísly, když dítě z rodiny s nízkými příjmy žije v oblasti, kde má 70 procent přátel z bohatých rodin, bude jeho plat v průměru o 20 procent vyšší. Tento faktor má podle uvedeného výzkumu dokonce vyšší vliv než vzdělání nebo zaměstnání.

Bohatí kamarádi jsou vzácní

Zní to jako pohádka. Problém je ale v tom, jak upozorňují vědci, že ve Spojených státech, kde tento výzkum probíhal, je velmi vzácné, aby se děti přátelily s potomky rodin s výrazně odlišným příjmem. „Zdá se, že lidé s nízkým příjmem a postavením mají jen velmi málo příležitostí k navázání přátelství s bohatými lidmi, pokud jich je v okolí jen málo,“ uvádějí ve studii autoři. Taková situace je přitom naprosto obvyklá.

TIP: Spánek a bohatství: Majetní lidé spí o poznání déle než lidé chudí

O tom, že vztahy v místní komunitě mohou mít těsnou souvislost s příjmy v dospělosti a ekonomickými příležitostmi, spekulují odborníci již dlouho. Chetty a jeho spolupracovníci využili pozoruhodnou příležitost, kterou v tomto směru nabízejí sociální média. 

Autoři studie si nejsou jistí, co je přesně příčinou tohoto vztahu dětství mezi bohatými přáteli a vyššími platy v dospělosti. Možných vysvětlení je celá řada. Významnou roli by mohlo hrát například to, že kamarádi z bohatších rodin mohou ovlivnit ambice dítěte nebo třeba to, že usnadní přístup k zajímavým informacím, novým technologiím, případně hodnotným pracovním příležitostem.

Oběžná dráha Země je eliptická, tudíž vzdálenost mezi Zemí a Sluncem se mění prakticky neustále. Výstřednost této elipsy je ale velmi malá – vzdálenost mezi Zemí a Sluncem se pohybuje v rozmezí 147 097 000 km (během perihélia) až do 152 099 000 km (při aféliu). Vzdálenost Země od Slunce ale neovlivňuje střídání ročních období, jak se kdysi mylně vysvětlovalo. Střídání ročních dob na různých místech planety vychází ze sklonu zemské osy.

Mění se ale vzdálenost oběžné dráhy Země od Slunce? V malé míře ano – může za to interakce slapových sil Země a Slunce, která „tlačí“ naši planetu dál od mateřské hvězdy. Podobný efekt ostatně můžeme pozorovat i ve vztahu Země a Měsíce. Rozdíl této interakce je ale takřka zanedbatelný, podle současných výpočtů jde o jeden mikrometr ročně.

Existuje ale i významnější (i když stále velmi malá) síla, která nás od naší mateřské hvězdy vzdaluje. Na Slunci probíhá termojaderná fúze, při které se vodík postupně a velmi pomalu mění na helium, za uvolnění obrovského množství energie. Každou sekundu se při tom spálí 700 000 000 tun vodíku, přičemž od svého vzniku už Slunce spotřebovalo zhruba polovinu svých zásob vodíku. Každou sekundou Slunce opustí asi milion tun slunečního plazmatu – od svého vzniku až do dneška tak Slunce do svého okolí vyvrhlo přibližně okolo 0,01 % svojí hmoty a za dobu své životnosti tímto způsobem přijde o 0,1 % své hmoty.

TIP: Jak se Země a Měsíc navzájem ovlivňují? Způsobuje Země vzdalování Měsíce?

Kvůli termojaderné fúzi klesá hmotnost Slunce a tím i jeho gravitační síla. Země se tak v důsledku oslabování gravitačního vlivu Slunce mírně vzdaluje – v průměru o 1,5 centimetru ročně. Za celou životnost Slunce a za předpokladu, že termojaderné reakce budou probíhat po celou dobu konstantním tempem (ve skutečnosti se budou zřejmě zrychlovat) by se tak vzdálenost mezi oběžnou drahou Země a mateřskou hvězdou změnila přibližně o 150 tisíc kilometrů. Vzhledem k průměrné vzdálenosti mezi Zemí a Sluncem (150 milionů kilometrů) jde ale o nepodstatný rozdíl.

Zlato se nachází jednak v primárních úložištích, tedy v žilách na rozhraní geologických vrstev hluboko pod zemí. Zároveň ho lze objevit na úložištích sekundárních, kam se z žilníků dostalo vlivem činnosti paleolitických řek. Vodní eroze před miliony let narušila skalní podloží a zlato z něj rozplavovala dále, a to se pak jako těžký kov usazovalo v říčních zátokách a tůních. Tento velice zjednodušeně popsaný proces znali i středověcí prospektoři, a proto pokud při hledání ložisek narazili na říční terasu, věděli, že mají velkou naději na úspěch.

Od typu úložiště se následně odvíjel způsob, jakým na jednotlivých zlatorudných polohách kovkopové pracovali. Ve 14. století drahý kov typicky získávali rýžováním a povrchovým nebo důlním dolováním, přičemž poslední uvedené bylo v českých zemích novinkou 13. století. 

Za tvrdou práci velká odměna?

Práce v hlubinném dole byla nejen mimořádně namáhavá, ale i nebezpečná. Středověký kovkop navíc neměl nijak skvělou výbavu. Patřila do ní hrotitá motyka zvaná kracka, krumpáč řečený špičák či kopáč a pak už jen hlavní dva nástroje pro práci v úzké štole, tedy želízko a mlátek. Základní vybavení doplňoval lojový kahan a dřevěné necičky na dopravu vytěžené rudy. S těmito nástroji havíř pracoval ve velice stísněném prostoru, s minimálním osvětlením a nedostatkem vzduchu umocněným častým zapalováním ohňů, jejichž žár pomáhal narušit celistvost horniny. Již sama doprava do dolu po nekonečných žebřících byla vrcholným sportovním výkonem, nemluvě o odtahování dřevěných vaniček plných těžké rudy.

Na povrchu to ale nebylo o mnoho snazší, ať už zde pracovali u svých výhní horničtí kováři, u stoup dělníci v rudných mlýnech, zlatokopové ve svých dobývkách či rýžovníci u řek. Ačkoliv nemuseli (často i vleže) želízkem a mlátkem po kouscích odsekávat tvrdou skálu, trávili celé dny ve studené vodě anebo s krumpáči a motykami v hloubce svých dobývek.

Odměnou havířům a jejich pomocníkům v mlýnech, hutích a kovárnách za jejich dřinu však byla mzda v hotových penězích, a touto výsadou se ve středověku mimo královská města mohl pochlubit jen málokdo. Mzda to ovšem nebyla nijak závratná, činila 18–20 grošů za týden (tesař měl 16–20 grošů, nádeník 4–6 grošů), ale většinou pravidelná a nezávislá na objednávkách jako u ostatních řemeslníků. Havíři si ji nicméně dokázali užít, zvláště s vědomím, že další den opět musí sfárat a kdo ví, co je v dole potká. V Kutné Hoře existovalo přísloví: „Zpupní horníci na Horách mívají roboty do soboty, ale peněz jen do neděle.“

Carpe diem

O hornických zábavách a veselých pijatykách víme dost i z písemných pramenů. Havíři se snažili často napodobit prostředí tehdejších elit, rádi vytvářeli různá pijácká bratrstva a společenstva a provozovali celou řadu nejrůznějších zvyklostí a obyčejů, obvykle rovněž spojených s konzumací alkoholických nápojů. Z archeologických nálezů se dochovaly například spojené keramické nádoby zvané srostlík, z nichž se musel konzument napít tak šikovně, aby nápoj nevylil. Těmi byly nejčastěji pivo, medovina, kvas, někdy i mnohem dražší víno a na sklonku středověku už občas také pálenka. 

Nalévalo se v havířských hospodách i v hornických barácích nedaleko důlních šachet. Taková stavení se nazývala kavny a sloužila nejen k zábavě a povyražení, ale též jako hornické šatny, skladiště a nutné povrchové zázemí vlastních dolů.

TIP: Svůdný lesk kovu: České hornictví zažívalo ve středověku zlaté časy

Protože havíři zpravidla neměli vlastní usedlost a žili pouze ze své mzdy, byla na jejich osady navázána celá řada nejrůznějších, především potravinářských řemesel. O jaké zboží a profese byl mezi středověkými kovkopy asi největší zájem, můžeme usoudit z jílovských městských knih z konce 14. století. V nich se totiž píše především o řeznících, pivovarnících, hostinských a sladovnících, dále o lázeňských, pištcích a lazebnicích. Ženy v životě horníků ostatně měly nezastupitelné místo, a to nejen jako lazebnice, hampejznice či hospodské, ale především v zázemí hornických osad, kde se staraly nejen o skromnou havířskou domácnost.

Během leteckého boje za druhé světové války někdy proběhla destrukce zasaženého letounu tak rychle a fatálně, že se hořící a naprosto neovladatelný vrak řítil okamžitě k zemi. Pilotem zmítalo velké přetížení a opustit kokpit představovalo velký problém. Osádku k sedačce poutaly bezpečnostní pásy a s příslušenstvím kabiny zůstávala spojená ještě sluchátka vysílačky a často i kyslíková maska. To vše musel letec bleskurychle odepnout, než mohl otevřít či odhodit překryt kabiny.

Nejhorší riziko ale znamenal oheň. Benzinové nádrže se většinou nacházely v trupu poblíž pilotního prostoru, a pokud je střely se stopovkou proděravěly, většinou vzplály. Hořící palivo a rozžhavená chladicí kapalina z motoru mohly proniknout do kabiny. Pilot někdy uhořel, občas ale dokázal i s popáleninami vyváznout a jeho kolegové pak viděli, jak plameny znetvořily jeho tělo a tvář. Pro mladíky toužící po slávě to bylo výstražné memento a představy ohořelých obličejů někdy nedávaly pilotům spát.

Cudnost stranou

S tím vším se letci museli naučit žít. Letiště se většinou nacházela daleko od fronty a například ve Velké Británii často přímo u velkých měst s jejich komfortem kin, restaurací a barů. To muže denně riskující život samozřejmě lákalo. Jednalo se o přirozený ventil, jak se odreagovat od mimořádně stresující letecké války, a velení to vědělo.

Piloti měli poměrně slušný plat, elegantní uniformy a zakládali si na pověsti rytířů oblohy. O letce proto měly ženy velký zájem. Díky svému nízkému věku většinou nebyli ženatí a snažili se proto užívat, co to šlo. Zvláště když dobře věděli, že dnešní večer může být pro ně ten úplně poslední. Za války šla obecně cudnost stranou a ani dívky neviděly v častých románcích nic až tak špatného. Mnoho velkých stíhačů proslulo úspěchy u žen skoro stejně jako svými sestřely v boji.

Druhý způsob, jak zahnat strach ze smrti, přinášel alkohol. Existovali sice piloti, kteří se mu vyhýbali a zcela objektivně tvrdili, že ranní kocovina zhoršuje koordinaci pohybů, bleskové reakce a dobrou mušku, zásadně nutné pro vítězství v leteckém souboji. Nacházeli se však v jasné menšině.

Příslušníci bojových jednotek spolu kromě bojových letů též trávili volný čas – i po soumraku. Pak často vyráželi v osobních automobilech jezdících nezřídka na kradený benzin ze stíhaček do nejbližšího města či vesnice do tamního baru. Kromě obyčejného odreagování tím docházelo i k utužování kolektivu útvaru, který společně startoval do boje. Pocit kamarádství a sounáležitosti k jednotce byl důležitý, každý jedinec se totiž musel na svého druha spolehnout.

Školení v baru

I když se letci se sklenicí v ruce chtěli hlavně pobavit, hlavním tématem diskusí se samozřejmě stával boj a létání. Probíraly se užívané formace, taktika a právě prožité události frontového dne. K důležitým tématům náležely samozřejmě stíhačky, jak ty vlastní, tak nepřátelské. Řešila se jejich rychlost, výzbroj a manévrovací schopnosti. Pro stíhače bylo vždy velmi frustrující, když věděli, že nepřítel používá výkonnější techniku a oni tahají za kratší konec provazu. Společných večerů se někdy účastnili i mechanici a s těmi se řešilo, jak z letounů vymačkat maximum výkonů. Někdy tady vznikaly nápady na drobná vylepšení, jako montáž zpětných zrcátek, seřízení kulometů na správnou vzdálenost optimální palby či úpravy kamufláže.

O tom, že piloti pili po službě a pod vlivem alkoholu občas vyvolávali rvačky s vojenskou policií, civilisty a příslušníky jiných zbraní, se občas psalo. Mnohem ošemetnější však bylo v takovém stavu přímo létat. Předpisy to samozřejmě zakazovaly a velitelé měli, ve vlastním zájmu, za úkol nikoho opilého do stíhačky nepustit. Otázkou je, do jaké míry byli důslední. V Rudé armádě a v jejích vzdušných silách se alkohol dokonce oficiálně fasoval za úspěchy dosažené v boji. Je ale až zarážející, jak málo informací se na toto téma dochovalo. 

Greenhorni a veteráni

Vůbec nejdůležitějším kritériem pro přežití ve vzdušné aréně jsou zkušenosti. Největší ztráty v boji postihovaly mladíky, kteří teprve nedávno přišli z leteckých učilišť a byli rádi, že alespoň zvládali pilotování komplikovaného a výkonného stroje ve všech fázích letu – ve vzletu a přistání, v zaujetí správného místa ve formaci. A pokud se v žáru boje oddělili od útvaru, pak i navigaci k mateřskému letišti. Zdaleka nejtěžším úkolem se jevil samotný vzdušný souboj. Nenechat se překvapit nenadálým útokem nepřítele, protože o každém nováčkovi se říkalo, že je ve vzduchu „slepý“.

Známé úsloví pravilo: „Zabije tě ten, kterého nevidíš.“ Nejlepší stíhač všech dob Erich Hartmann dokonce tvrdil, že tři čtvrtiny těch, které sestřelil, vůbec nevěděly, že tam je. Pokud pak došlo k manévrovému boji v zatáčkách, hrály pilotní dovednosti ještě větší roli. Letouny se kolem sebe řítily obrovskou rychlostí a na střelbu zbývaly jen vteřiny. Nováčci se většinou nedokázali udržet za velitelem své dvojice a museli bojovat na vlastní pěst.

Nováčci na mušce

Pokud si je vyhlédl soupeř-zkušený veterán, o jejich osudu bylo většinou rozhodnuto. Všem finesám vzdušného boje se měl stíhač sice naučit už během výcviku, to ale v realitě vůbec nestačilo. Nejlepšími učiteli se tak stali až přímo na frontě velitelé, velká stíhací esa a veteráni, sloužící u formace už dlouhou dobu. Nejčastějším místem pro výuku byl samozřejmě bar. Tam večer piloti probírali taktiku, střelbu a vše další. Poslech historek zvyšoval nováčkům šance na přežití.

TIP: Dnes bar, zítra hořící kabina: Jaké vyhlídky měli stíhací piloti?

Existuje mnoho fotografií, na nichž letci zuřivě máchají rukama a otevřenou dlaní ukazují polohu a manévry letadel během vzdušného souboje. Často přitom vznikaly i různé malůvky zobrazující složité obraty, polohu a úhel při vedení palby na nepřítele. Bar se tak stával tou nejlepší učebnou a schopnost udržet pozornost nejednomu z nezkušených mladíků později zachránila život. Bylo hlavně nutné nehledět tolik do dna sklenice, ale pozorně naslouchat.

Očití svědci natočili v ulicích San Francisca úsměvnou událost, jež začala jako obyčejný přestupek: Noční ulicí jelo auto bez zapnutých světel. Policisté proto nezodpovědného řidiče přiměli zastavit, ale když nahlédli za volant, čekal je šok – sedadlo šoféra bylo prázdné. Později se ukázalo, že jde o autonomní vozidlo taxislužby Cruise, která spadá pod automobilku General Motors. Firma policistům pro podobné případy zajišťuje školení, takže stačil jeden telefonát a porušení pravidel silničního provozu vyřešil přidělený technik.

Srdcem původně nevelkého království Inků se stalo město Cuzco, vklíněné mezi hřebeny peruánských And. V průběhu let pak vojenské výboje ctižádostivých vládců vedly ke vzniku obrovské mnohonárodnostní říše Tawantinsuyu, což v kečuánštině znamenalo „čtyři díly světa“.

Inkové ovládali území od Quita v dnešním Ekvádoru po řeku Maule v Chile a jejich impérium zahrnovalo značnou část současného Peru, Bolívie i Argentiny. Celkový počet inckých poddaných přitom dosáhl úctyhodných deseti milionů, a vznikla tak vůbec nejrozsáhlejší říše předkolumbovské Ameriky.

Na boží volbě nezáleží

Její počátky lze přitom vysledovat do 12. století: Národ původem z peruánských And připisoval založení svého hlavního města Cuzca legendárnímu prvnímu inkovi Mancu Cápacovi, kterého na svět vyslal mocný bůh slunce Inti. A nebylo to naposled, kdy zmíněné významné božstvo zasáhlo do rozšiřování impéria – údajně se zjevilo také mladému princi Yupanquimu v 15. století v době, kdy si ještě nemohl činit nejmenší naděje na trůn. Jeho otec a předchůdce, osmý inka Viracocha, totiž svým následníkem jmenoval oblíbeného syna Urca a nic nenasvědčovalo, že by se měla situace změnit. 

Mocný nebeský vládce si však vyvolil Yupanquiho: Prý se mu ukázal v celé své oslnivé kráse s rukama obtočenýma hady, a vyděšený mladík se proto před bohem nejprve pokusil uprchnout. Inti však prince upokojil a předpověděl mu velkou budoucnost, v níž si podmaní mnohé národy. Poté mu pomocí kouzelného zrcadla ukázal místa, která mu padnou k nohám.

Vzdáváme se!

Yupanquiho vyhlídky na trůn sice zůstávaly navzdory božskému zjevení nevalné, přesto se atmosféra u dvora začínala měnit. Urco ztrácel dobré jméno a možná i bratrovým přičiněním se o něm šířily zvěsti, že se víc než o správu země zajímá o svůj početný harém. Další vývoj dal popsaným podezřením za pravdu: Když se Viracocha rozhodl odejít na odpočinek, svěřil vládu nad Cuzcem právě Urcovi. Následník však otcovu důvěru zklamal, správní záležitosti přenesl na svého sourozence a dál se nerušeně věnoval vlastním zálibám.

Urcova liknavost se nelíbila ctižádostivým inckým vojenským velitelům. Zatímco ovšem v tichosti osnovali palácový převrat, zasáhly vnější okolnosti. Západně od Cuzca, v údolí řeky Pampas, žili bojechtiví Chancové. Počátkem 15. století se jim podařilo pokořit sousední lid Quechuů, čímž se ocitli v blízkosti Cuzca a pro Inky znamenali bezprostřední ohrožení. V roce 1437 či 1438 shromáždili Chancové obrovskou armádu a vytáhli na město, přičemž Inkům předem poslali podmínky kapitulace. Stárnoucí Viracocha a jeho zpovykaný spoluvládce Urco se je rozhodli přijmout a zbaběle vyklidili pole – uchýlili se do údolí Yucay severně od Cuzca.

Pole zalitá krví 

Inčtí vojenští velitelé se ocitli na osudové křižovatce. Po vzoru svých vládců se mohli podrobit, nebo si zvolit jiného vůdce a postavit se nepříteli na odpor. Vybrali si druhou možnost a novým inkou prohlásili právě prince Yupanquiho. Ten požádal o pomoc sousední ohrožené národy, k nimž patřili Quechuové, Aymarové, Cotapampové, Canchové a Canové. Zpočátku jeho volání vyslyšeli pouze poslední zmínění, zatímco ostatní zvolili vyčkávací taktiku. Yupanquiho nesourodé a narychlo sestavené šiky totiž měly jen nepatrnou šanci uspět. Mladý vojevůdce však nezaváhal, a když Chancové dorazili ke Cuzcu, odmítl se ukrýt za hradbami horské pevnosti a postavil se nepříteli na bitevním poli. 

Ačkoliv se incké šiky rozrostly o potřebné posily, první den bojů skončil nerozhodně. Následujícího jitra Chancové znovu vyrazili do útoku, ale Yupanqui ani tentokrát neztratil hlavu: Přehodil si přes ramena kůži pumy, zvířete uctívaného pro divokou sílu, a osobně vedl své oddíly do největší vřavy. V následné bitvě zavládla na bojišti tak strašlivá zkáza, že Inkové dali později osudnému místu jméno Yahuar Pampa čili „krvavé pole“.

Až do hořkého dna

Když Chancové shledali, že ani nejprudší útok nevede k vítězství, zachvátila je panika. Pokusili se spasit útěkem, ale Inkové jim byli v patách a neznali slitování: Ustupující nepřátelskou armádu povraždili do posledního muže. Yupanqui se stal zachráncem Cuzca a v budoucnu ho čekalo ještě další zásadní vítězství nad Chancy u Ichubamby – nejprve však musel vyřešit nesnáze na domácí půdě.

Jeho otec Viracocha a bratr Urco se o spásu ohrožené vlasti nijak nezasloužili, přesto zůstávali formálními vládci. Žárlivý Urco se dokonce rozhodl proti sourozenci povstat v čele svých nejvěrnějších. Čekala ho ovšem zdrcující porážka, zajetí a nakonec poprava rozčtvrcením, načež vítězové pohřbili jeho ostatky ve vodách řeky Tambo. Osmý inka Viracocha pak pod tíhou okolností předal vládu Yupanquimu. Než se však definitivně stáhl do ústraní, musel ještě završit své pokoření a vypít ze znečištěného nočníku nápoj ze zkvašené kukuřice zvaný chichu. Jeho nástupce potom během korunovačního ceremoniálu přijal jméno Pachacuti neboli „zemětřas“.

Připojit a civilizovat

Ctižádost devátého inky však sahala dál než k získání trůnu. V souladu se zjevenou vůlí boha Intiho svou říši vojensky rozšířil na severu do oblasti peruánských And, na jihu pak ke břehům jezera Titicaca na hranici dnešního Peru a Bolívie.

Pachacutiho dobyvatelská strategie se ovšem zásadně lišila od kořistnických nájezdů jeho předchůdců: Podrobená území se nesnažil vydrancovat, ale připojit k impériu. Kromě válečného úsilí proto věnoval pozornost diplomacii a také šíření civilizace. Podle potřeby dokázal vystupovat jako nesmiřitelný válečník i coby shovívavý vládce. Národy, jež bez většího krveprolití uznaly jeho svrchovanost, si na základě osvědčeného andského systému vzájemnosti zavázal skrze dary a pocty. 

Slunce pro všechny 

Jako prozíravý vladař Pachacuti chápal, že spravovat rozsáhlou říši znamená práci na plný úvazek. Roku 1463 proto svěřil vrchní velení vojsk svému synovi Túpacovi a soustředil se výhradně na vladařské povinnosti. Zásadním způsobem reorganizoval správu rozrůstajícího se impéria a posílil centrální moc i stabilitu ve všech jeho částech. Zahájil také rozsáhlou přestavbu v hlavním městě Cuzcu a podpořil dominantní pozici incké kultury. Aby předešel osvobozeneckým vzpourám, zavedl tmelící prvek v podobě náboženství: Jednotlivé národy sice směly nadále uctívat svá původní božstva, ale zároveň musely přijmout svrchovanost hlavního inckého boha slunce Intiho.

Pachacuti však přistupoval i k razantnějším opatřením, včetně hromadného přesídlení určitých skupin obyvatel do míst, kde nemohly napáchat větší škody. Do jejich opuštěných domovů pak uvedl poddané, o jejichž věrnosti nemusel pochybovat. Novousedlíci navíc mohli vypomoct s místní správou, a v případě pohraničních oblastí i s obranou říše. 

Pod tíhou břemene

Jako všichni inčtí králové se Pachacuti prohlašoval za potomka slunečního boha Intiho. Obklopoval se nádherou odpovídající jeho výjimečnému postavení, cestoval ve zlatých, bohatě zdobených nosítkách a od poddaných včetně nejvyšších hodnostářů vyžadoval poslušnost a úctu. Inkové před svého vládce předstupovali bosí a s pohledem sklopeným k zemi. Na znamení pokory pak nesli na zádech symbolické břemeno. 

Podobně jako ve většině státních útvarů se v Incké říši vybírala určitá forma daní, jejichž výše se každý rok měnila podle výsledku sčítání obyvatel v příslušné oblasti. Jelikož ovšem Inkové nezavedli peněžní systém, mohli lidé svůj dluh vůči státu splatit buď ve zboží, nebo pracovní povinností. Veškeré pozemky se dělily na tři části: První díl obdělávali rolníci pro svou potřebu, druhý pro panovníka a třetí patřil bohům, tedy vlastně kněžím. Osobní majetek nehrál ve světě Inků nijak výraznou roli – obvykle sestával z ošacení, nástrojů a několika šperků. 

Jeden národ, jeden jazyk

Daňové zatížení a pracovní povinnost pomohly státní správě vybudovat síť centrálně řízených skladů a sýpek, tzv. qollqas. Vyrostly ve všech větších městech a každý rok se do nich ukládala poměrná část sklizně, takže umožňovaly překlenout období neúrody a hladu. Nabízely také schůdné východisko znevýhodněným členům společnosti, vdovám, sirotkům či nemocným. V případě potřeby pak zajišťovaly přerozdělování plodin mezi jednotlivými oblastmi říše.

Pachacuti coby prozíravý vládce věnoval zaslouženou pozornost rovněž hospodářským otázkám, především podpoře zemědělství. Rolníci v různých koutech impéria však mluvili rozmanitými jazyky, což vyvolávalo zbytečné komplikace a nedorozumění. Panovník proto zavedl oficiální jazyk, přičemž jeho volba padla na kečuánštinu. O její rozšíření a výuku se pak starali zvláštní královští pověřenci. 

Mezi legendami a realitou

Když Pachacuti v roce 1471 zemřel, připadl trůn jeho synovi. Túpac rozšířil hranice impéria dál na sever, obsadil dnešní Ekvádor, jižní Kolumbii a dobyl říši Chimú. Zrodilo se tak nejrozsáhlejší a nejlidnatější impérium předkolumbovské Ameriky.

TIP: Nerovné války: Čím srazili nepočetní Evropané milionové indiánské říše?

Inkové nepoužívali písmo, a naše povědomí o Pachacutiho životě proto vychází především z ústní tradice a příběhů, které zaznamenali jak zvídaví španělští dobyvatelé, tak autoři se španělsko-indiánskými kořeny. Za daných okolností se zdá prakticky nemožné nalézt tenkou hranici mezi historickou skutečností a legendou. S jistotou však můžeme tvrdit, že byl devátý inka obávaným dobyvatelem a úspěšným vládcem, jenž za sebou zanechal velkou, silnou a zodpovědně spravovanou říši.

Inkové: Největší říše předkolumbovské Ameriky

Článek je převzatý z Velké knihy Inkové. Vydejte se na poutavou výpravu do říše Synů slunce. Poznáte nejslavnější incké panovníky, ale také zvyklosti a řemeslnou zručnost jejich poddaných. Prohlédnete si velebné chrámy a velkolepé kamenné paláce. Knihu Inkové seženete u všech dobrých knihkupců, na stáncích nebo přímo od vydavatele na radostzpoznani.cz.

Lety do vesmíru jsou drahé a zásadně lepší to nejspíš nikdy nebude. Platí to i pro budoucí dopravu na Mars, která bude nejen nákladná, ale také časově náročná. Proto by bylo velice žádoucí si co nejvíce potřebných materiálů a výrobků obstarat přímo na Marsu. 

Akbar Rhamdhani z australské Swinburneho technické univerzity v Melbourne vede tým odborníků, kteří vyvíjejí postup pro výrobu železa na Marsu z místních surovin. Jejich pozoruhodný proces zahrnuje využití slunečního záření, vzduchu a marťanského regolitu, který obsahuje nemálo železa. 

Jak využít místní suroviny

Během tohoto procesu slouží koncentrovaná solární energie jako zdroj tepla, potřebný uhlík vzniká jako vedlejší produkt při výrobě kyslíku v marťanské atmosféře. Produkci kyslíku přitom nedávno ověřil experiment MOXIE (Mars Oxygen In-Situ Resource Utilization Experiment), který uskutečnil americký robotický rover Perseverance. Projekt Rhamdhaniho týmu počítá s tím, že případná výroba železa na Marsu bude spojená se zařízením pro výrobu kyslíku.

TIP: Kde postavit základnu na Marsu? Vědci vytipovali vhodné lávové tunely

Uvedený proces výroby železa na Marsu, který Rhamdhani s kolegy nedávno publikovali v odborném časopisu Acta Astronautica, je založený na karbotermické redukci sloučenin železa, která probíhá za vysoké teploty, v tomto případě 1 120 °C, běžného tlaku marťanské atmosféry 7 milibarů a přítomnosti uhlíku.

„Využíváme zkušenosti Swinburneho techniky a také naši spolupráci s partnery v průmyslu, abychom pomohli naplnit vizi NASA o astronautech na rudé planetě,“ říká Alan Duffy, ředitel Institutu vesmírných technologií a průmyslu. „Tento výzkum výroby železa na Marsu je předehrou k velkému skoku lidstva vpřed na Marsu.“