Žralok velký (Cetorhinus maximus) je po žralokovi obrovském druhou největší parybou. Jeho vzdáleným příbuzným je žralok bílý, ovšem žralok velký je oproti svému obávanému bratranci zcela neškodný. I tak ale z přítomnosti v jeho bezprostřední blízkosti mrazí, a to jak doslova, tak v přeneseném smyslu. 

Honba na zooplankton

Ani nevím, z čeho je mi větší zima. Zda ze studené vody, z níž jsem právě vylezl na loď a nebo ze silného chladného větru, který mi na palubě bičuje obličej. Naše asi pětimetrová lodička se houpe na vlnách mezi ostrovy Coll a Tree ve Skotských Hebridách. Nemrzneme tady ale jen tak pro nic za nic a důvod naší přítomnosti může až dvojnásobně přesahovat délku našeho plavidla. Žralok velký skutečně dorůstá až deseti metrů a během dnešního dne jsem na něj měl velké štěstí – už třikrát jsem skákal do vody k mohutnému tvorovi, který projel těsně kolem mě. 

Žralok velký jako jediný patří do čeledi obrounovitých (Cetorhinidae) a o jeho životě se mnoho neví. Konzumuje zooplankton, což jsou drobní bezobratlí živočichové, kteří se živí mikroskopickým rostlinným fytoplanktonem, jenž ke svému růstu potřebuje sluneční svit. Během léta na určitých místech dochází doslova k explozivnímu rozmnožení jak fyto-, tak zooplanktonu. To láká jejich konzumenty, mezi které patří makrely, medúzy, velryby nebo právě žraloci velicí.

Odpočinek v hlubinách?

Krmení, jemuž paryba věnuje prakticky veškerý svůj čas, připomíná řádění gigantického vysavače. S doširoka otevřenou tlamou křižuje obr těsně pod hladinou a nasává do ní až 1 800 kubických metrů vody za hodinu. Přes žaberní štěrbiny, které zaujímají takřka celý obvod hlavy, vychází voda opět ven a drobná potrava je zachycena na žaberních kosticích. Po zavření tlamy se kostice složí a žralok polkne vše, co se v obrovitém sítě zachytilo. Takto se do jeho žaludku dostane až 500 kilo planktonu za den. 

Žaberní kostice se po zhruba pěti měsících vyměňují a dosud není jasné, zda žralok v té době přestává přijímat potravu. Jedna teorie hovoří o tom, že se v dané období potápí do velkých hloubek a šetří energii. Při krmení je ovšem často pozorován blízko u hladiny v záři slunečních paprsků, a proto si vysloužil i své anglické jméno basking shark, neboli „vyhřívající se žralok“. 

Ozubení milovníci chladu

V tlamě má žralok jen 5 až 6 mm velké zuby hákovitého tvaru, které ovšem nepoužívá ke krmení. Je možné, že mají nějaký úkol během rozmnožování a není vyloučeno ani to, že drobné zuby využívají žraloci v embryonálním stavu. Žralok velký je pravděpodobně vejcoživorodý (ovoviviparie). Embrya se nejprve živí ze žloutkového vaku a následně pravděpodobně využívají své zoubky k pojídání neoplozených mateřských vajíček. Předpokládá se, že gravidita u samic trvá déle než jeden rok, možná dva až tři. Na konci březosti se rodí pět až šest mláďat, která mohou dosahovat délky jednoho a půl až dvou metrů. Tento závěr potvrzuje zatím jediný rybářský úlovek tohoto druhu – samice žraloka velikého, která v sobě měla zárodky šesti mláďat.

Tento druh dává přednost chladnějším vodám celého světa, které mají okolo 8 až 15 °C. Jsou však zdokumentovány případy, kdy překročil teplejší rovníkové pásmo, a to převážně ve velkých hloubkách. Při migraci je možné vidět osamocené jedince, ale také skupiny žraloků velkých čítající až sto kusů. S velkou pravděpodobností je můžete vidět na jaře a v létě u pobřeží Irska a Skotska či na podzim u Kalifornie.

Lov, teplo a mikroplasty

Díky obrovským játrům, které mohou představovat až třetinu váhy paryby a jež obsahují látku zvanou skvalen, dokáže žralok vydržet dlouhé období bez potravy. Skvalen mu pomáhá i k držení neutrálního vztlaku ve vodě, čímž zvíře šetří energii. Tato látka se ale pro žraloky už v minulosti stala kamenem úrazu. Kvůli skvalenu, využívanému jako mazivo, pro kosmetické a farmaceutické produkty, byli hojně loveni. Substance se dnes už naštěstí produkuje synteticky, ale pro žraloky to neznamená definitivní výhru. I když od 90. let minulého století jsou v Británii chráněni, jejich lov převážně pro ploutve nekončí. Jsou tak často terčem rybářů a pytláků a jejich ploutve jsou následně prodávány na asijský trh jako surovina pro přípravu polévky. 

Další zásadním problémem jsou pro žraločí populace globální změny teplot, k jejichž následkům patří i nepravidelný výskyt planktonu. V neposlední řadě je velkou hrozbou i stále se zvyšující množství mikroplastů, které pocházejí z lidských odpadků a poškozují žralokům filtrační orgány. IUCN vede druh jako ohrožený (Endangered). Škoda, že tvor, který křižuje oceány po miliony let a čelil všem možným překážkám, narazil poslední desítky let na obrovského protivníka, který mu možná vystaví stopku jeho další existence. Tím tvorem je samozřejmě člověk.

Z bezprostřední blízkosti

Přes svou velikost není žralok velký snadným objektem k nalezení. Projíždíme s lodí oblast Skotských Hebrid a ze soustředěného pohledu na vodní hladinu mě už pomalu začínají bolet oči. Rentgenuju každý metr vodní plochy a hledám obrovský stín nebo jinou známku přítomnosti „slunícího se žraloka“. Po hodině nakonec máme štěstí. Hladinu prořízne obrovská ploutev, mnohem větší než ty doposud spatřené, a po chvilce se na hladině ukáže i žraločí čumák. To znamená, že má otevřenou tlamu a právě se krmí. Náš kapitán Shane najíždí před něj. ,,Kdo je připravený?!” zazní jeho otázka? Hlásím se, že já můžu. Tak tedy: „Let's go!“ Skáču do studené vody a snažím se rychle dokopat ploutvemi přímo před žraloka. Pod vodou už vidím obrovský stín, jak se ke mně blíží.

TIP: Mýty o krvelačných monstrech: Potápění se žraloky na vlastní kůži

Rychle kopu ještě víc a natahuju se, abych strčil foťák žralokovi přímo před otevřenou tlamu. Asi půl metru přede mnou se obr stáčí na pravou stranu a těsně mě míjí. Držím spoušť fotoaparátu, který fotí jeden snímek za druhým. Chvíli nato mě vlna ze žraločího manévru odhodí o několik metrů dál a můj model mizí jedním máchnutím zadní ploutve v hlubině. Mám pocit, jako by kolem mne relativně pomalým tempem projel mikrobus. Šťastný se škrábu zpátky na loď a ptám se, jak asi dlouhý mohl být, protože bezprostřední blízkost moc dobrou představu neposkytuje. Podle Shanea měl tenhle „můj“ kus okolo osmi metrů. Hned kontroluji pořízené záběry a s radostí konstatuji, že jsem pořídil asi nejlepší fotku z celého týdne. Na displeji se ještě dlouho těším pohledem na fascinujícího tvora, který je zatím už kdovíkde.

Vznik ohnivé duhy si žádá splnění několika podmínek: Předně se v cir­rovitém mraku musejí vyskytovat ploché hexagonální ledové krystalky. V případě bezvýznamného proudění vzduchu mohou „naplocho“ levitovat vysoko nad zemí a každý z nich pak funguje jako účinný optický hranol, v němž se láme světlo. 

Současně se Slunce či Měsíc musejí nacházet výš než 58° nad obzorem (což je u nás velmi vzácné). Potom může paprsek světla proniknout horní postavou hranolu, přičemž se zlomí a vyjde ven boční stěnou.

Při průchodu krystalem nastane disperze světla neboli rozklad na duhu a na obloze pozorujeme tzv. cirkumhorizontální oblouk či jeho úseky. Protože velmi záleží na tvaru cirrovitého oblaku, v němž se krystalky nacházejí, má zmíněný oblouk často spíš tvar střapatých plamenů – a odtud také pojmenování „ohnivá duha“. 

Image

Čtěte také

Nádhera! Nad Špicberky se objevila vzácná bílá duha

Archeologové již dříve nacházeli křišťál, tedy poměrně vzácnou, lesklou, průsvitnou a někdy až průhlednou drahokamovou odrůdu křemene, na prehistorických nalezištích ve Velké Británii. Až doposud ale nebylo jasné, k čemu tehdy lidé křišťál používali. Alespoň částečnou odpověď přinesl nedávný výzkum.

Tým archeologů Manchesterské univerzity a dalších odborníků, který vedl Nick Overton, pracuje na vykopávkách na Dorstone Hill v hrabství Herefordshire, nedaleko dolmenu „Artušův kámen“. V období neolitu, asi před šesti tisíci lety, se zde nacházel komplex dřevěných budov a pohřební mohyly. V té době na území dnešní Velké Británie dorazilo zemědělství a s ním spojený životní styl.

Křišťál v mohyle

Badatelé na Dorstone Hill objevili celou řadu artefaktů, včetně keramiky, kamenných nástrojů a zbytků ohořelých kostí z pohřbů. Mezi nálezy je i křišťál, který je odštípnutý podobně jako pazourek, ale na rozdíl od pazourku nebyl použit k výrobě nástrojů či zbraní. Kusy křišťálu byly v tomto případě záměrně uloženy přímo v pohřebních mohylách, možná až 300 let. 

Některé z křišťálů z naleziště Dorstone Hill (foto: Cambridge University Press, CC BY-NC-SA 4.0)

Na území Velké Británie je ale jen velmi málo míst, kde tehdejší lidé mohli získat takto velké kusy křišťálu. Nejbližšími jsou národní park Snowdonia v severním Walesu a výběžek Saint David's Head na pobřeží jihozápadního Walesu. To znamená, že lidé z Dorstone Hill museli získávat křišťál z poměrně značné vzdálenosti. 

TIP: Dolmen „Artušův kámen“ ze západní Anglie je starší než Stonehenge

„Bylo velmi vzrušující nalézt křišťál. Takové objevy jsou velmi vzácné. V neolitu, když lidé ještě neznali sklo, musel takový materiál působit jako zjevení. Velmi mě zajímá, odkud přesně křišťál z Dorstone Hill pochází a jak s ním tehdejší lidé zacházeli,“ líčí Nick Overton z Manchesterské univerzity. Archeologové se domnívají, že křišťál byl významný pro místní identitu tehdejších lidí, jejich tradice a propojení s lidmi na dalších místech neolitické Velké Británie. Mohl také fungovat jako spojení mezi živými a mrtvými.

Psal se rok 1919, když se ve Výmaru začala psát historie Bauhausu, jedinečné avantgardní výtvarné školy, která si kladla za cíl propojení umění s mnoha technicky orientovanými obory – architekturou, industriálním designem, sochařstvím, fotografií a dalšími. Duchovním otcem a prvním ředitelem Bauhausu se stal Walter Gropius, jeden z nejvýznamnějších architektů 20. století, který kolem sebe dokázal vytvořit kvalitní pedagogický sbor s řadou hvězdných jmen.

Zapomenutá

Mezi pedagogy tu působil také nám dobře známý architekt Vily Tugendhat Ludwig Mies van der Rohe, který se stal posledním ředitelem Bauhausu. A nebo maďarský avantgardní malíř a fotograf László Moholy-Nagy, v jehož stínu zůstávala dlouhá léta jeho žena a skvělá fotografka Lucia Moholy. Tato dnes polozapomenutá umělkyně se zasloužila o dokumentaci historie Bauhausu. A přitom se dlouhá léta vůbec nevědělo, že autorkou snímků je právě ona, nikoli její manžel či dokonce Walter Gropius, jak se mylně uvádělo!

Nadaná

Lucia Schulzová přišla na svět roku 1894 do německy mluvící židovské rodiny významného pražského advokáta, mimochodem velice nepraktického člověka. V otcově kanceláři také Lucia krátce pracovala. Protože měla nadání na jazyky, zpočátku předpokládala, že se bude živit jako učitelka. Pak ale zvítězil zájem o umění, a tak si na pražské univerzitě zapsala dějiny umění a k tomu si přidala i filozofii a filologii.

V dalších letech už žila v Německu, psala divadelní kritiky a živila se jako redaktorka několika nakladatelství. Osud zasáhl při setkání s avantgardním malířem, sochařem, fotografem a designérem László Moholy-Nagyem, který do Berlína emigroval z Maďarska. Zamilovali se do sebe a Lucia se za něj v roce 1921 provdala. V prvních letech manželství prakticky táhla domácnost ze svého platu. I jazykově byl na ní László závislý, a to i v pozdějších letech. Moc německy neuměl, zatímco ona ovládala brilantně vedle rodné němčiny i angličtinu. I v pozdějších letech Lucia všechny manželovy texty jazykově upravovala.

Kouzlo fotografie

Na výstavě Der Sturm v roce 1922 se László Moholy-Nagy seznámil s Walterem Gropiem, který mu okamžitě nabídl profesorské místo. Jeho nástup byl pro Bauhaus velkým přínosem. Znamenal příklon k modernismu a zapojení umělců do mnoha odvětví užitého umění. Díky manželovi se začala Lucia zajímat o fotografování a objevila tak svůj další talent. Tak ji to chytlo, že si své znalosti rozšířila na Vysoké škole grafiky v Lipsku. S manželem pak začali pracovat v oblasti experimentální fotografie pro Bauhaus. To bylo v době, kdy ještě Bauhaus sídlil ve Výmaru.

Zpočátku harmonické manželství Moholyových dostalo povážlivé trhliny, když musel Walter Gropius v roce 1925 přestěhovat Bauhaus z Výmaru do Dessau, provinčního německého městečka, a nabídl Lászlóvi profesorské místo i tam. V Dessau kromě na svou dobu ultramoderního komplexu Bauhausu vyrostla jako součást školního areálu i kolonie funkcionalistických vilek pro profesory a jejich rodiny – takzvané domy mistrů.

Nešťastná, ale činorodá

Jeden z domků obývali také Moholyovi, kteří se do Dessau přestěhovali v roce 1926. László se velice rychle adaptoval a byl tu spokojený. Ale Lucia, zvyklá na život ve velkoměstě, v tomto „ospalém městečku“ zoufale trpěla! Důkazem je zápis v jejím deníku z roku 1927: „Dessau je jako místo, kde někdo zmeškal svůj spoj a musí čekat na další. Nejlépe uděláte, když v tomhle městě vůbec nebudete vystupovat.“

Ačkoli byla Lucia v Dessau velmi nešťastná, nezahálela. Nebyla ani studentkou, ani učitelkou, ale působila v Bauhausu jako fotografka. Některé fotografie pořídila ještě při budování školy v roce 1925. Luciinou zásluhou vznikl dokonalý fotografický archív mapující celý nově vzniklý komplex včetně vilek. Její fotografie dokumentují nejen architekturu, ale i interiéry a předměty vytvořené v dílnách školy. Nafotila rovněž sérii portrétů učitelů i přátel školy. Ve své době byly tyto snímky reprodukovány v propagačních materiálech Bauhausu, včetně brožur, plakátů a článků v časopisech.

Nové stěhování

Život v Dessau Luciu ubíjel, a tak se rozhodla město v roce 1928 opustit a usadit se v Berlíně. S ní ale překvapivě odešel i její manžel. Na funkci ředitele Bauhausu totiž rezignoval i Walter Gropius. Ač se Moholyovi snažili, manželství ani v Berlíně nezachránili. Následujícího roku se rozešli, i když k oficiálnímu rozvodu došlo teprve v roce 1934. 

Nedatovaný snímek Lucie Moholy, pořízený pravděpodobně mezi léty 1930 až 1933. (foto: Bauhaus-Archiv Berlin, CC0)

Také existence Bauhausu se ocitla v ohrožení. Tlak se strany nacionálně socialistické strany donutil vedení školy zcela opustit Dessau a přestěhovat své sídlo do Berlína. To už stál v čele školy Ludwig Mies van der Rohe. V Berlíně škola existovala jen další tři roky. Po nástupu fašistů byl Bauhaus za své „zdegenerované umění“ odsouzen a musel ukončit svou činnost.

Další osudy

V roce 1933 hrozilo Lucii, podobně jako ostatním Židům v Německu, velké nebezpečí. Naštěstí se jí podařilo z Berlína uprchnout – nejdříve do Prahy, kde pobyla krátce u svých příbuzných. Pak její kroky směřovaly do Švýcarska a do Paříže. Na konci třicátých let měla v plánu odjet do Ameriky, kde dostala nabídku učit na univerzitě v Chicagu. Ani přes intervence jejího bývalého manžela i bratra, kteří už v USA žili, nedostala od amerických úřadů vízum. 

Válečná léta strávila Lucia v Londýně, kde se živila jako uznávaná portrétní fotografka. Po válce točila dokumentární filmy a pracovala na několika projektech pro UNESCO. Konec života prožila ve Švýcarsku, kde zemřela v úctyhodných devadesáti pěti letech…

TIP: Zlikvidujte zvrlíky! Pro avantgardní umělce nebylo v nacistickém Německu místo

Všechno, co se týkalo Bauhausu, zanechala Lucia ve svém bytě, když v roce 1933 z Berlína narychlo utíkala. Bylo to na 600 negativů, dnes mimořádně hodnocených. Materiály se pak nějakým záhadným způsobem dostaly do rukou Waltera Gropia. Ten je uveřejňoval nejen bez Luciina souhlasu, ale neuváděl ani její autorství. Proto dlouhá léta umělecký svět o této skvělé fotografce, ani o její roli, kterou sehrála v historii Bauhausu, vůbec nic nevěděl… 

Etnologové napočítali celkem 718 druhů rostlin, jež se v tradiční lidové medicíně po celém světě užívají coby domnělá podpora libida. Zatímco však domorodci o jejich účinnosti nepochybují, západní vědci jsou o něco skeptičtější. Jakmile se totiž příslušná substance ocitne pod mikroskopem, její afrodiziakální moc zpravidla bledne.

Ačkoliv botanikové podrobili pečlivému zkoumání několik desítek druhů rostlin, slibné výsledky vykázal pouze zlomek z nich. Podle farmakologické studie z univerzity v Novém Dillí skýtá ověřený účinek například kořen ženšenu, oblíbený v tradiční východní medicíně, jehož užívání prokazatelně stimuluje prokrvení houbovitého kavernózního tělesa penisu a tím zkvalitňuje erekci. Naopak velmi populární jihoamerická řeřicha peruánská, známější pod názvem maca, se ukázala jako nepříliš spolehlivá. 

Kořen ženšenu patří mezi několik málo prokazatelně účinných afrodiziak. (foto: Shutterstock)

Všeho moc škodí

Vědci nicméně upozorňují, že se mechanismus afrodiziakálního působení dosud nepodařilo dostatečně prozkoumat. Zvolený pomocník může působit dvěma způsoby: usnadnit erekci nebo zvýšit pocity sexuálního vzrušení. Ve druhém případě však vstupuje do hry celá škála dalších faktorů – jako hladina hormonů, energie či celkový kontext dané situace – jejichž výsledný efekt lze měřit jen obtížně.

TIP: Láska z lahvičky: Zájem o afrodiziaka podle prodejců stoupá

V neposlední řadě pak, stejně jako v kterékoliv jiné oblasti medicíny, hraje klíčovou roli množství: Například konopí, jež indičtí léčitelé užívali k podpoře libida prokazatelně již ve 2. století př. n. l., může ve vysokých dávkách naopak znemožnit prožití orgasmu či vyvolat apatii, a sexuální touhu tak snížit.

Komunisté po vítězném únoru efektivně likvidovali všechny odpůrce. Za vůbec nejnebezpečnější považovali katolickou církev a její hodnostáře, těšící se velké úctě občanů. Složitá jednání o vyrovnání státu s církví se táhla. Její představitelé přirozeně odmítali úřední snahy o vytvoření národní církve, odtržené od vlivu Vatikánu. Stát tedy přistoupil k drakonickým opatřením a rozhodl se církev zlikvidovat. Zahájil ostrou diskreditační kampaň proti papežskému stolci, omezil vydávání katolických tiskovin a náboženskou výuku na školách, zakázal duchovní poutě, církevní obřady mimo kostel a internoval příslušníky mužských i ženských řeholních řádů.

Vydatně v tom pomáhala Československá strana lidová, přívažek KSČ, ovládaný kolaborujícími kněžími. Následovaly soudní procesy s duchovními, kteří se odmítali podřídit, a konečně zavedení takzvaných nových církevních zákonů, jež uložily dozor nad církvemi a náboženskými společnostmi čerstvě zřízenému Státnímu úřadu pro věci církevní, vedenému ministrem Alexejem Čepičkou, obávaným zetěm Klementa Gottwalda. Číhošťský případ se odehrál právě v době, kdy vlna represí vrcholila.   

Třetí adventní neděle

Týden před podivnými událostmi se v Číhošti náhle objevilo několik neznámých osob. Procházely obcí i blízkým okolím a navštívily také volně přístupný kostelík Nanebevzetí Panny Marie, stojící na samém okraji obce. Mohlo se jednat o agenty StB, kteří zde nepozorovaně nainstalovali důmyslné mechanické zařízení, jež mělo uvést kříž do pohybu a spustit tragický vír událostí dalších týdnů?

Lidumilný farář Josef Toufar byl v Číhošti uznávanou osobností. Trpělivě vyslechl každého, kdo přišel pro radu a pomoc, neochvějně zásoboval okresní orgány žádostmi o povolení náboženských slavností, procesí a setkání s věřícími mimo kostel, ačkoliv tím na sebe strhával nežádoucí pozornost Státní bezpečnosti. Třetí adventní neděli roku 1949 Toufar sloužil ranní mši před zaplněnými lavicemi. Námětem kázání bylo evangelium svatého Jana o Janu Křtiteli.

Okolo půl desáté se to stalo. Farář zvolal: „Hle, uprostřed stojí, kterého vy neznáte, zde ve svatostánku na vás čeká a tluče srdce Spasitelovo ...“ Při těchto slovech zvedl levou ruku směrem k hlavnímu oltáři a pravou položil na prsa. Zhruba 48 centimetrů vysoký dřevěný kříž s kulatým podstavcem, dominující oltáři, se v ten okamžik čtyřikrát výrazně vychýlil ze své osy. Za normálních okolností by se převážil a spadl na zem. Tehdy jej však buď tajemná vyšší síla nebo ukrytý mechanismus, vyrobený člověkem, udržely v nepřirozené poloze. Toufar nic nezaregistroval a v klidu mši dokončil. Devatenáct farníků však s úžasem hledělo vzhůru a přemýšlelo, čeho byli právě svědky. Když lidé opustili kostel, šířili zvěsti o zázraku dál.

Opatrný farář

Název obce brzy koloval v nejvyšších církevních kruzích. Do Číhoště přijížděli věřící i hodnostáři, v těsném závěsu za nimi pak státní bezpečnost. S každým svědkem byl sepsán protokol, který byl odeslán i biskupovi do Hradce Králové. Samotný Toufar nechtěl zvěstem o zázraku věřit. Správně tušil, že všechno nadpřirozené, co nepůjde vysvětlit Leninovými postuláty a závěry ústředního výboru KSČ, se setká s odporem a bude mít fatální následky. Ze svědků si dokonce trochu utahoval, zda neměli vlčí mlhu nebo nebyli posilněni alkoholem.

V neděli 18. prosince při další mši apeloval na věřící, aby se nenechali strhnout: „Všichni víte, co se u nás před týdnem v kostele stalo. Mnozí z vás to viděli, jak se nachyloval kříž. Nemůžete v tom vidět ani zázrak, ani nějaké znamení dobré či zlé, protože nám to Pán Bůh neřekl. Víme jen jedno, že se nachyloval kříž. Nemusíme v tom viděti žádné neštěstí, protože naše farnost je dobrá, a naopak nemůžeme to považovati za vyznamenání naší farnosti. Pán Bůh nám ukázal, že skutečně mezi námi ve Svatostánku je a jaký má kněz zodpovědný kazatelský úřad, když nejen vy, ale i On sleduje jeho slova.“

Podobné vysvětlení pak nechal Toufar vyvěsit na tabuli u vchodových dveří. Ale do Číhoště už mířily další davy zvědavců a v kostele si podávaly dveře. Zoufalý farář nechal dokonce na vlastní náklady vyhotovit stovky fotografií chrámu páně i oltáře, které pak zdarma rozdával návštěvníkům, jen aby je odradil od vstupu do kostela, jehož vybavení by mohli poškodit. Mezi lidmi kolovaly zvěsti, že kříž se naklonil na západ, což symbolizuje brzký příchod osvobozeneckých vojsk a pád komunismu. Proti podobným „zárodkům kontrarevoluce“ brzy přišel zákrok státní moci. 

Nebezpečná bezpečnost

9. ledna 1950 se na „zázrak“ poprvé oficiálně přijely podívat orgány bezpečnosti, konkrétně příslušníci SNB z Ledče nad Sázavou. Jejich náčelník provedl šetření v kostele, sejmul kříž z oltáře, ale žádný mechanismus ani skryté pružiny či vlákna nenalezl. Všiml si však, že dřevěný oltář má četné škvíry, kterými by se daly případně protáhnout drátky a s jejich pomocí by pak bylo možné s křížem hýbat. Člověk mohl zůstat schovaný za oltářem a z kazatelny ani od lavic nemusel být vůbec vidět.

Náčelník podal hlášení nadřízeným a záležitost na chvíli utichla, i když se během následujících dvou mší objevila další očitá svědectví nepatrného naklánění kříže. Farář Toufar nerušeně připravoval sebe i farnost na svátky narození Krista, nacvičoval se sborem vánoční koledy a vyzdobil kostel elektrickými svíčkami. Byl to pouhý klid před bouří.

28. ledna 1950 zastavila v Číhošti černá tatra. Řidič nechal nastartovaný motor a dva muži v dlouhých kabátech zazvonili na faře. Představili se jako zástupci zahraniční tiskové agentury a chtěli po Toufarovi, aby jim ukázal kostel. Farář se narychlo oblékl a chtěl hostům vyjít vstříc. Do kostela už nedošli. Černé dveře zaklaply a automobil státní bezpečnosti i s vyděšeným Toufarem, drženým na zadním sedadle, se vypařil z obce.

Po zastávce na služebně StB v Jihlavě zamířil rovnou do proticírkevního oddělení valdické věznice, kde Toufara očekávali Ladislav Mácha a Josef Čech, jedni z nejkrutějších vyšetřovatelů. Měli jasný úkol: přinutit faráře k doznání, že během mše sám manipuloval s křížem na oltáři. Na výsledky vyšetřování údajně nedočkavě čekal sám prezident Gottwald.

Tragická dohra

Estébáčtí trýznitelé se tedy činili. Podrobili Toufara nelidskému mučení, mlátili jej obušky a tyčemi, škrtili, odpírali mu jídlo i pití, nechávali ho dlouhé hodiny trpět v temné kobce, kopali jej do žeber, koženými důtkami ho mlátili do chodidel tak, že mu nohy opuchly o několik čísel a pohybovat se mohl jen v pletených bačkorách. Muka trvala necelý měsíc. Z vyrovnaného a klidného služebníka božího se v důsledku těžkých zranění a psychického vyčerpání stalo zubožené tělo bez duše. Jeho zhoršující se stav dokazoval stále nečitelnější podpis na vyšetřovacích protokolech a samozřejmě na povinném prohlášení, že s ním bylo slušně zacházeno.

22. února Toufar učinil „doznání“. Ve zfalšovaném protokolu stálo, že pomocí provázků a gumiček hýbal s křížem, aby mohl z podvodného zázraku finančně profitovat a využít jej pro kariérní postup. To nebylo vše. Dokument prozrazoval, že Toufar sexuálně zneužíval nejméně sedm místních chlapců a že církevní hodnostáři o jeho počínání věděli. StB nepochybně obdržela příkazy shora, aby číhošťský případ posloužil jako záminka k dalším zásahům proti duchovním. 

Příštího rána estébáci převezli zmláceného faráře na místo činu, do kostela Nanebevzetí Panny Marie, kde připravili natáčení filmové „rekonstrukce“ podvodu. Toufar měl v propagandistickém díle Běda tomu, skrze něhož pohoršení přichází ztvárnit sebe sama a názorně na kameru ukázat, jak během mše mechanismus ovládal. Svědectví o odhalení spiknutí katolické církve proti lidově demokratickému zřízení se mělo promítat ve všech kinech. Žádné zařízení se v kostele přirozeně nepodařilo nalézt, a pověřená technická skupina StB proto musela jedno sama vyrobit.

Po několika minutách natáčení upadl zdecimovaný Toufar do mdlob a musel být převezen do nemocnice na operaci zažívacího traktu. Komunistická moc jej nutně potřebovala naživu pro chystaný monstrproces. Josef Toufar však 25. února zemřel, aniž by se po operaci probudil z narkózy. Ministr Čepička i Gotwald zuřili. Dvojici vyšetřovatelů, potažmo vrahů, čekaly kázeňské tresty.

Hradba lží

Ani ubití hlavního aktéra nenávistnou kampaň nezastavilo. Ba naopak, Toufarovo posmrtné, ve skutečnosti neexistující přiznání se objevilo ve všech novinách. Čtenář se na celé stránce mohl seznámit se snůškou výmyslů, které ideologicky uvědomělým novinářům předala StB. Toufar v „doznání“ dopodrobna vylíčil, kdy a jak mechanismus sestrojil, přidal i detailní technické parametry. Jenže uvedená data neseděla a každý obyvatel Číhoště mohl potvrdit, že farář patřil k absolutním antitalentům a manuální zručností neoplýval.  

Z vysokých míst přišel příkaz dokončit propagandistický film Běda tomu, skrze něhož pohoršení přichází. Protože originální záběry s Toufarem nešly použít, oblékl si kněžský ornát jeden z estébáků a zažil pár minut slávy na filmovém nebi. Sestrojený mechanismus nefungoval, ve filmu jej musel ovládat člověk schovaný za oltářem a záběry s pohybem kříže byly stejně následně dotočeny na maketě v pražském studiu. Výsledek byl po filmařské stránce tak zoufalý, že samotní tvůrci se zdráhali předat pásky dál.

Nakonec se dvanáctiminutová filmová „rekonstrukce“ v hojném počtu 152 kopií dostala 10. března 1950 do kin po celé republice, s výjimkou obcí v okolí Číhoště. V kinosálech se však místo výhrůžek nepřátelům dělnické třídy ozýval hurónský smích a diváci kroutili hlavami nad nepodařenou taškařicí StB. Diváci ihned poznali nesrovnalosti a chyby v liturgických zvyklostech, kterých by se pravý farář nikdy nedopustil. Úřady raději dílo po několika dnech stáhly z oběhu.

Image

Čtěte také

Zázrak z Hřivínova Újezda: Krátce po číhošťském zázraku měla StB další práci

Na počátku roku 1656 se u Baham srazila španělská galeona Nuestra Señora de las Maravillas s další lodí ve flotile, která tudy plula z Kuby do Španělska. Galeona následně najela na korálový útes, což se jí stalo osudným. Loď o výtlaku téměř 900 tun klesla ke dnu i s nákladem cenností pro španělského krále a vládnoucí elitu.

„Vrak této lodi má pohnutou historii. Již od 17. století byl intenzivně zkoumán či spíše vykrádán Španěly, Angličany, Francouzi, Holanďany, obyvateli Baham i americkými expedicemi. Je pozůstatky téměř zmizely. Přesto jsme s moderními technologiemi a vědeckými metodami dosáhli dalších objevů,“ pochlubil se pro internetový magazín IFLScience podnikatel a filantrop Carl Allen, zakladatel společnosti Allen Exploration.

Poklad z vraku

Právě Allen Exploration v posledních letech zkoumá zmíněný vrak, ve spolupráci s americkými a bahamskými experty. Společně se zavázali, že veškeré nálezy zpřístupní veřejnosti v Bahamském námořním muzeu. Výsledkem jejich úsilí je impozantní sbírka drahokamů, zlata, mincí, čínského porcelánu a španělských nádob na olivy. Sbírka zahrnuje i stříbrnou rukojeť meče, jehož majitelem byl španělský voják Don Martin de Aranda y Gusmán.

TIP: Vrak obchodní lodi ze 17. století vydal archeologům své poklady

Nálezy z vraku ukazují, že galeona kromě oficiálního nákladu vezla spoustu pašovaného zboží, což bylo v té době obvyklé. „Podle našeho výzkumu byla většina mincí objevených ve vraku ražena v Mexiku. Jenomže Nuestra Señora de las Maravillas podle oficiálních záznamů v Mexiku žádné mince nenakládala," říká Allen. Jak se zdá, oficiální záznamy o nákladu příliš neodpovídají skutečnosti a části příběhu galeony nejspíš stále zůstávají pohřbené na mořském dně.

Současná astronomie stále častěji využívá schopností virtuálních teleskopů – sítě několika teleskopů, nacházejících se na různých místech světa, spojených do jednoho virtuálního supertelskopu. Jedním z nich je tzv. Teleskop horizontu událostí (EHT, anglicky Event Horizon Telescope), jehož tým se nedávno mohl pochlubit prvními detailními snímky supermasivních černých děr v historii, nejprve v roce 2019 černé díry v jádru galaxie M87 a letos v květnu černé díry Sagittarius A* v centru Mléčné dráhy.

Tím ale práce EHT pochopitelně neskončila – virtuální superteleskop i nadále pořizuje ohromující a mimořádně detailní snímky vesmíru v rádiové oblasti. Tentokrát ho operátoři zaměřili na blazar J1924-2914, tedy velmi aktivní galaktické jádro nebo kvazar, jehož nesmírně energetický polární výtrysk hmoty a záření míří přímo k Zemi.

Blazar pod drobnohledem

Teleskop horizontu událostí pořídil snímek tohoto blazaru v rekordním rozlišení. Dokázal zachytit objekty s rozlišením tří světelných let u blazaru, který je od nás vzdálený asi čtyři miliardy světelných let. Jak astronomové rádi připomínají, s tímto rozlišením bychom mohli pozorovat pomeranč na povrchu Měsíce.

Rádiové snímky blazaru J1924-2914. Kredit: VLBA (Hunt et al. 2021), GMVA (Issaoun et al. 2019), EHT (Issaoun, Wielgus, et al. 2022), CC BY-SA 4.0

Pozorování Teleskopu EHT odhalila, že výtrysky blazaru J1924-2914 mají spirálovitou strukturu, podobnou točitému schodišti. „Naše nové snímky mají největší rozlišení při pozorování polarizovaného záření, nejen pokud jde o blazary, které jsou velmi vzácné, ale obecně pro všechny kvazary,“ potvrzuje Sara Issaoun z amerického výzkumného centra Harvard & Smithsonian Center for Astrophysics. Za polarizované záření kvazarů (včetně blazarů) zodpovídají silná magnetická pole v okolí blazaru.

TIP: Nové důkazy: Blazary jsou zřejmě továrnami vysokoenergetických neutrin

I když jsou sama o sobě velmi cenná a zajímavá, pozorování blazaru J1924-2914 mají i další přínos. Astronomové je využívají ke kalibraci ostatních pozorování Teleskopu horizontu událostí, především v případě supermasivní černé díry Sagittarius A* v Mléčné dráze. Je veřejným tajemstvím, že Teleskop EHT v minulých letech pozoroval celou řadu dalších objektů. Výsledky těchto pozorování mají být postupně zveřejněné, takže se rozhodně máme na co těšit.

Sýčka obecného (Athene noctua) je možné považovat za ukazatel zdravé a pestré krajiny. Druh, jenž si svou zvědavostí (lákají ho rozsvícená okna) neprávem vysloužila nelichotivou nálepku posla smrti, jen dnes řazen mezi naše nejohroženější opeřence.

TIP: Srdnatý obránce puštík vousatý: Sova s duší mušketýra

Vinu nese především změna přístupu člověka ke krajině a – zejména přechod na intenzivní zemědělství s používáním chemie, spojování políček do obrovských lánů nebo úbytek extenzivní pastvy a shromažďování dobytka kolem statků. Kromě toho končívá život sýčků i vinou četných technických pastí (sudy, bazény, roury, síťovina), na kterých každoročně zbytečně zahyne i mnoho jiných živočichů. 

Po dvě století od konce válek o dědictví španělské (1714) Velká Británie ovládala světové oceány, přičemž v tomto směru spolehlivě odrážela ambice Francouzů i dalších. Až v roce 1898 se vynořil vážný protivník v podobě nedávno sjednoceného Německa s jeho mohutným průmyslovým potenciálem. Díky osobnosti státního sekretáře říšského námořního úřadu Alfreda von Tirpitze (od roku 1911 s hodností velkoadmirála) se císař Vilém II. přiklonil k názoru, že moc každého státu jde ruku v ruce s počtem a silou jeho bitevních lodí.

Němci tedy rozjeli ve velkém stavbu obrněnců, a přestože se nějaký čas zdálo, že se britská vláda nad vlnami může otřást v základech, ostrovní království také navýšilo tempo a své výsadní postavení uhájilo. Napomohla tomu i celková změna strategické koncepce, když došlo v roce 1902 k uzavření spojenecké smlouvy s Japonskem, díky níž mohla Británie stáhnout část sil z Dálného východu do domácích vod. Dle známého Churchillova bonmotu pro ni představovalo mohutné loďstvo nezbytnost, zatímco pro Německo pouhý luxus.

Ukazování ocelových svalů

Zastavení či alespoň zpomalení tohoto vývoje mohlo pomoci první světovou válku odvrátit. Eduard Cassel, vlivný britský bankéř a blízký přítel krále Eduarda VII., se nechal slyšet, že právě obava z rostoucí síly německého loďstva žene Brity ke sbližování s Francií. To si uvědomovaly i jasnozřivější hlavy na druhé straně Severního moře. Kancléř (tedy předseda vlády) Bernhard von Bülow prohlásil, že zlepšení vztahů s Velkou Británií nebude možné „bez omezení tempa výstavby našeho loďstva“. Tím se ale dostal do opozice vůči císaři i von Tirpitzovi, což v roce 1909 přispělo k jeho pádu.

Jedna z příležitostí vyhnout se konfliktu tak zůstala nevyužita. Místo toho Němci nadále vkládali velké finanční prostředky do bitevních kolosů, které poté také hodlali náležitě využít, a tíhli k agresivní zahraniční politice na ostří nože spojené s ukazováním těchto ocelových svalů. Stalo se tak například v průběhu marockých krizí (1905–1906, 1911). Britské obavy z německé agresivity dále sílily.

Když se císař přepočítá

Jak se kola námořního zbrojení roztáčela, objevovaly se také pokusy zatáhnout za záchrannou brzdu a vyhnout se válce. Vzhledem k poměru sil obou hlavních mocností vycházely především z britské strany, a to konkrétně od prvního lorda admirality, toho času Winstona Churchilla. Opakovaně navrhoval „prázdniny“, tedy časově omezenému přerušení výstavby nových bitevních lodí. K jednomu z těchto pokusů přistoupil v červnu 1913 během soukromého rozhovoru s německým námořním atašé v Londýně kapitánem Müllerem.

Ten údajně neměl rád Brity, dohodu chtěl potopit a po konzultaci s von Tirpitzem nakonec poslal do Berlína o daném jednání jen stručnou zprávu, v níž navíc vše postavil tak, že se ostrovní království bojí tempa německé námořní expanze a jen ji chce zpomalit. Že nešlo o ojedinělý případ, dokazuje stížnost, kterou státní sekretář zahraničí von Jagow směřoval o rok později svému velvyslanci v Londýně: „Nejnepříjemnější je tendenční způsob referování vašeho námořního atašé. Nemůžete ho držet trochu víc na uzdě? To věčné štvaní proti anglické politice a její pomlouvání je nesmírně znepokojivé...“

Zůstává poměrně smutným dějinným paradoxem, že německý císař Vilém II., stejně jako další politici a admirálové při propagaci silného loďstva argumentovali spojeneckým potenciálem, který námořnictvo Německu přinese. V jejich představách se císařství mělo stát „bohatou nevěstou“, u níž si budou nápadníci podávat kliku a předhánět se ve snaze získat její náklonnost. Cílil pak přímo na Velkou Británii, která měla chtít mocnou Kaiserliche Marine raději na své straně než proti sobě.

Tento plán ale vůbec nezafungoval a zbrojení ve skutečnosti stavělo Brity do čím dál větší opozice vůči Němcům. Opatrné námluvy s Ruskem selhaly, Itálie nakonec také opustila centrální mocnosti a na moři tak Vilémovi II. zbyl jediný významnější spojenec v podobě Rakouska-Uherska. Podle toho také vypadaly roky 1914–1918 na světových oceánech. K velkému měření sil bitevních loďstev došlo jenom jednou a císařova hýčkaná hračka strávila většinu války v přístavech.

Jedy v ovzduší

Vypuknutí konfliktu do značné míry nahrávala také celková atmosféra v evropské společnosti. Řada národů cítila různé křivdy či ohrožení svých zájmů, tisk podněcoval nacionalismus, hrál na strunu vojenské zdatnosti. Každý krok učiněný v tisíce kilometrů vzdálených pouštích či bažinách mohl na starém kontinentě vzedmout vlnu vášní.

Britové se znepokojovali kvůli německé stavbě bagdádské dráhy ohrožující jejich kontrolu nad středovýchodními ropnými poli, mnoho třecích ploch se nacházelo i na různých dalších místech po celém světě. Málokterý z těchto důvodů by sám o sobě stačil na rozpoutání války, ale v kombinaci toto nebezpečí neustále narůstalo.

Dva tábory

Paradoxně tomu napomáhalo i sbližování některých mocností a postupné formování dvou hlavních bloků. Dokud dobře vyzbrojené státy hrály na „koncertě evropských velmocí“, dařilo se udržovat celkovou rovnováhu. V 19. století propletenec mezinárodních vztahů způsobil, že války zůstaly relativně omezené. Když se alevše začalo dostávat do roviny „my, nebo oni“, cesta ke katastrofě byla volná.

Svůj význam měly i různé zdánlivě nevýznamné okolnosti. Když byl v lednu 1914 odvolán ruský předseda vlády Vladimir Kokovcov, car údajně funkci nabídl Pjotru Durnovi, známému konzervativci a rozhodnému odpůrci ruského angažmá na Balkáně. Ten ale odmítl a funkce se nakonec ujal Goremykin, jenž neměl v kritických letních měsících dost sil vzdorovat agresivnímu armádnímu velení.

Kudy ven?

Dalo se za takové konstelace běsnění let 1914 až 1918 vyhnout? Zdá se, že téměř nikoliv. Rozbušek tikalo až příliš mnoho, a pokud by nepadly nešťastné výstřely v Sarajevu, našla by se pravděpodobně nějaká jiná záminka. Můžeme se bavit o tom, zda mohli Němci ustoupit v otázce loďstva, Rakušané ohledně Srbska a Balkánu obecně, nebo Britové co se týče kolonií. Tato změna ale nebyla za tehdejšího myšlenkového rozpoložení nejen politických vůdců, ale celých národů, vůbec možná.

Francie chtěla zpět Alsasko a Lotrinsko, velmoci toužily po místě na výsluní a všeobecném respektu. Vzhledem k tomu, že lidstvo ještě nezažilo tak ničivý konflikt, dosud přesně nevědělo, čeho se bát. Vůle ke kompromisu zůstávala poměrně omezená, naopak snaha vytěžit z každého mezinárodního problému co nejvíc přetrvávala. Konečný účet pak zněl na desítky milionů mrtvých a zraněných, jakož i rozpad několika starých říší a překreslení mapy světa.

Byla tedy nevyhnutelná?

Již během války se muži, na jejichž bedrech ležela odpovědnost, snažili přijít na to, zda se jí dalo zabránit. Britský ministr zahraničí Edward Grey v roce 1915 výslovně prohlásil, že byla nevyhnutelná a krize z léta 1914 v něm prý budila pocit, že „není schopen určovat běh politiky“. O tři roky později pak uvedl, že jej „neustále týrala otázka, zda by býval mohl zabránit propuknutí války svou předvídavostí nebo moudrostí“ a že „to nebylo v silách žádné lidské bytosti“.

TIP: Medvěd v pavučině: Jak si stála ruská politika v předvečer Velké války?

K podobnému závěru dospěl i bývalý německý kancléř Theobald von Bethmann-Hollweg. V historických pracích se to hemží přirovnáními k nezvladatelným přírodním silám – o první světové válce se píše jako o požáru, hromobití či pohybu tektonických desek. Jako velmi trefné můžeme také označit pojmenování z pera významného britského historika Nialla Fergusona: Nešťastná válka.