Egyptské městečko Oxyrhynchus dnes na mapě Egypta úplně nezáří. Je to jen osídlený bod na levém břehu kanálu Bahr Yussef, spojnice mezi Nilem a Fajjúmskou oázou. Pokud vás ale zajímá archeologie, jeho význam se dramaticky mění. Ve 4. století před naším letopočtem totiž bylo druhým nejhustěji zalidněným sídlem celého Egypta – onou pověstnou obilnicí, z níž se vyváželo zrno do zbytku známého světa. Pravidelná zdvojená úroda sem přitahovala zámožné kupce ze zámoří, kteří tu zakládali obchodní pobočky, aby si zajistili předkupní práva. Proto zde, v místě vzdáleném 160 kilometrů od Káhiry, po staletí fungovala silná řecká komunita. 

Je určitým paradoxem archeologie, že se o starořecké civilizaci dozvídáme nejvíc právě na této egyptské lokalitě. Suchý pouštní vzduch totiž uchoval listy papyru v dobrém stavu. A tak se z artefaktů nalezených na vykopávkách v Oxyrhynchu můžeme dočíst o dramatech sepsaných Euripidem, o díle básnířky Sapfó nebo ztracených knihách římského historika Livia. A jen díky tomu, že je někdejší psavci ve svých listinách zmiňují.

Nalezené fragmenty nám také prozrazují pozadí někdejšího všedního života světové obilnářské burzy. Dochovaly se nákupní seznamy, účtenky, dluhopisy, pojistky, osobní listy a dopisy. A v tomto předlouhém výčtu dobové dokumentace pak překvapivě vyniká „lístek“ o rozměrech 103 × 80 mm, pojmenovaný Papyrus Oxyrhynchus 90. I tenhle kousek papyru je jakousi stvrzenkou, dokladem o uložení zrní v místní sýpce, sepsaným v řečtině. V čem je háček? 

Tajemný shluk znaků z pergamenu číslo 90. Dvouřádkové poselství zůstává záhadou. (foto: Wikipedia, CC0)

Záhadu z papyru nečiní pětiřádková zpráva o tom, že si jakýsi „Clarus, bývalý úředník, uložil v roce 179 sumu, 8 artabae a 4 choenices ve veřejném skladu“. Pod tímto textem se totiž nachází i dvouřádkový přípis ve formě jakéhosi shluku znaků. Je sice psán písmeny řecké abecedy, ale v řečtině nedává pražádný smysl. Nedává smysl, ani když jej „foneticky“ přeložíte do jiných jazyků. A řazením znaků se neblíží ani egyptským dialektům. Není to pořečtěná forma démotického písma. Je to šifra. A zjevně dost dobrá. Její dvouřádkové poselství totiž zůstává záhadou a otevírá prostor spekulacím. Mělo se snad ono zrno ztratit, být otráveno, bylo už otrávené? Co mělo čekat na toho, kdo jej ze sýpky přišel vyzvednout? Nevíme. Papyrus Oxyrhynchus 90, v současnosti uložený v londýnském Muzeu přírodní historie, na rozluštění stále čeká.

Veselá hříčka?

Přepestré spekulace a četné úvahy dosud neúspěšných luštitelů nabízí i šifra Dorabella. Přezdíváno jí bývá „roztomilá“, protože ji graficky vyjadřují kudrlinky, půlobloučky a vlnovky. V psaní ze 14. července roku 1897 je zachycena na třech řádcích v délce 87 znaků. Přesněji je složená ze čtyřiadvaceti různých symbolů natočených do osmi různých směrů. Což dává docela slušný záběr pro nejrůznější kombinace. Zvlášť proto, že se dá předpokládat, že ony tři řádky textu nejsou psány v jednom, ale spíše v několika jazycích. Možná anglicky, francouzsky či řecky. A čistě teoreticky i nějakým domorodým melanéským nářečím. Než ale zasednete s tužkou, papírem a slovníky k jejímu řešení, hodí se spíš chvilku zapátrat v historii pisatele a adresáta. 

Šifra zvaná Dorabella (foto: Wikimedia Commons, CC0)

Autorem onoho tajemného přípisu je totiž Edward Elgar, hudební skladatel, jehož hvězda zrovna kolem roku 1897 vstoupá vzhůru. Po dlouhých letech nepříliš úspěšné produkce se konečně jeho námaha vyplácí a společnost jej považuje za perspektivního umělce. Adresátem jeho šifry plné kudrlinek je Dora Pennyová, počestná dcera reverenda Alfreda Pennyho. Jak na sebe mohli tihle dva narazit? Čtyřicetiletý skladatel strávil se svou ženou Alicí několik dní na panství Pennyů ve Wolverhamptonu. Starý reverend se v domě tou dobou nenacházel, zrovna šířil slovo Boží v Melanésii. Edward mezitím nalezl zalíbení ve společnosti sedmnáctileté Dory. Debatami o umění a vážné hudbě si zpříjemňovali procházky. Možná zašli i dál.

TIP: Zrození kryptografie: První šifry používal už Julius Caesar v dopisech Kleopatře

Tedy alespoň do doby, než se reverend Alfred vrátil z dobrodružných cest zpět a skladatel zvedl kotvy. Jeho relativně rychlý odjezd ještě před očekávaným příjezdem hostitele a fakt, že jeho manželka na panství zůstala, dává možnému obsahu šifry dost pikantní rozměr. Jenže kryptogram zatím rozluštění odolává, byť se o to pravidelně luštitelé pokoušejí. Dora Pennyová ve svých pamětech zmínila, že záhadný přípis plný kudrlinek sama nikdy nerozluštila. Pravda to být nemusí. Třeba šifře porozuměla až moc dobře, ale nestála o to ji chápat nebo vyslyšet. Kdo ví?

Lékaři si již dávno všimli, že se u mužů objevuje více nádorů než už žen. Rozdíl je tak nápadný, že ho nelze přehlédnout. Pokud jde o vysvětlení, donedávna byl nepoměr mezi muži a ženami v rakovině připisován především rozdílnému životnímu stylu, od kouření, alkoholu a tučných jídel až po riziková zaměstnání.

V poslední době se ale začínají objevovat důkazy, že v rozdílném ohrožení mužů a žen rakovinou hrají podstatnou roli biologické faktory. Potvrzuje to i nedávný rozsáhlý výzkum amerického výzkumného týmu, který vedla Sarah Jacksonová z Národního institutu pro rakovinu, jehož výsledky v těchto dnech publikoval časopis Cancer.

Rakovina a pohlaví

Badatelé analyzovali zdravotní záznamy téměř 300 tisíc účastníků dlouhodobé studie, která se zabývá vztahem mezi stravou a rakovinou. Zaměřili se přitom na rizika související s výskytem 21 typů nádorů, které se mohou vyskytovat u obou pohlaví (tj. nikoliv například nádory varlat nebo vaječníků). Do výzkumu zahrnuli kromě pohlaví také celou řadu dalších faktorů, včetně rizikových chování, tělesných rozměrů, životního stylu a rodinné historie.

Ukázalo se, že jen dva ze zkoumaných 21 nádorů jsou častější u žen než u mužů – nádory štítné žlázy a močového měchýře. Pokud jde o muže, v případě některých nádorů měly nebiologické faktory téměř 50% vliv na jejich výskyt, například u rakoviny plic. U řady dalších nádorů, jako například nádoru slinivky, ale měly nebiologické faktory vliv pouze z 10 procent.

TIP: Ženské mozky jsou podle neurologů v průměru o 3,8 roku mladší než ty mužské

Jak potvrzuje Jacksonová: „Vše nasvědčuje tomu, že existují biologicky dané rozdíly v riziku různých typů nádorů, které nelze připsat chování a prostředí,“ tvrdí Sarah Jacksonová z amerického Národního onkologického ústavu. A o jaké biologické faktory tedy jde? To zatím není úplně jasné. Mezi hlavními podezřelými je vliv pohlavních hormonů, především testosteronu a estrogenu, a také rozdíly ve fungování imunity u mužů a žen.

Podle současných převládajících teorií vznikl Měsíc z vyvrženého materiálu po katastrofální srážce předchůdce naší planety s protoplanetou zhruba velikosti dnešního Marsu, které se říká Theia. Výzkum meteoritů nedávno přinesl další důkazy, svědčící ve prospěch této teorie.

Patrizia Willová ze švýcarské Spolkové vysoké technické školy v Curychu vedla tým, který objevil částice skla v šesti meteoritech původem z Měsíce. V těchto částicích vědci nalezli stopy dvou vzácných plynů, helia a neonu, které se nacházejí v nitru Měsíce. „Objevení těchto vzácných plynů, vůbec poprvé u podobného materiálu z Měsíce, představuje vzrušující zjištění,“ potvrzuje Willová. 

Zároveň zjistili, že po chemické stránce odpovídají heliu a neonu v plášti Země. Jde tak o další potvrzení hypotézy o „velké srážce“. Jejich analýzy by nebyly možné bez extrémně citlivého zařízení, které je jako jediné na světě schopné detekovat tak nepatrná množství helia a neonu.

Helium a neon z Měsíce

Badatelé očekávají, že nyní bude následovat pátrání po dalších vzácných plynech v meteoritech, jako je xenon a krypton, které bude ještě náročnější. Jde tak o velkou výzvu. Jak vysvětluje Henner Busemann, přední odborník na mimozemskou geochemii vzácných plynů: „Jsem naprosto přesvědčen, že se staneme svědky závodu ve výzkumu vzácných plynů a jejich izotopů v meteoritech.“

„Vzácné plyny sice nejsou nezbytné pro život,“ pokračuje Busemann, „bude ale velmi zajímavé zjistit, jak mohly „přežít“ brutální vznik Měsíce. Pro nás by to mohlo být vodítkem k vylepšení teorií vzniku planet, jak ve Sluneční soustavě, i jinde ve vesmíru, v nichž stále ještě máme podstatné mezery.“ 

Image

Čtěte také

V pustině Grónska se podařilo objevit stopy po pradávné srážce Země s Theiou

Koncem loňského července se orbitální stanice poprvé od roku 2011 rozšířila o nový modul: Ruskou víceúčelovou laboratoř Nauka neboli „věda“ vynesla do kosmu raketa Proton-M. K nebi zamířila 21. července a 29. července odpoledne se Nauka bezpečně připojila k dolnímu portu ruského modulu Zvezda. Tři hodiny po kontaktu však její software selhal a spustil trysky, takže se celá ISS začala otáčet. 

Rotace se odehrávala rychlostí „pouhých“ 0,56 stupně za sekundu a posádka změnu vůbec nevnímala. Dokonce i pozemní senzory ji zaznamenaly až po 47 minutách. Tou dobou již byla stanice destabilizovaná a okamžitě se muselo vyřešit vše od nastavení solárních panelů až po systémy kontroly teploty na palubě. S rotací se astronauti pokoušeli bojovat pomocí staničních gyroskopů, poté do záchranné operace zapojili také servisní trysky Zvezdy a nakonec i motory připojené lodi Progress MS-17. Navzdory veškeré snaze se komplex podle NASA otočil o 540 stupňů, poté se však ustálil.

Co dokázal zub času

Kvůli potížím s ruskými moduly se ISS nedostala do zpravodajství poprvé: Loni v březnu se například řešila dvojice prasklin v již zmíněné Zvezdě – jedna z nich měřila na délku 22 milimetrů a na šířku asi 100 mikronů, tedy jako silnější vlas. Vzduch však skrz ně unikal a musely se zacelit, čehož ruská posádka nakonec dosáhla opakovaným nánosem izolační pasty. Popsané problémy Zvezdy mimo jiné zdůraznily její značné stáří: Součást stanice tvoří již od roku 2000, přičemž životnost prvních modulů ISS byla původně stanovena na 15 let čili do roku 2013. 

Stárnutí se projevuje také na fotovoltaických panelech. Ačkoliv stále fungují dobře, začínají vykazovat známky opotřebení, což se ostatně očekávalo. Aby se tedy spolehlivě zajistila odpovídající dodávka elektrické energie pro chystané demonstrace technologií pro měsíční program Artemis, ale i komerční využívání, rozšíří NASA šest z osmi existujících energetických kanálů na stanici pomocí nových solárních panelů. 

Zakázku dostala na starost společnost Boeing coby hlavní dodavatel technologií k provozu ISS a spojila síly s firmou DSS alias Deployable Space Systems, aby společně vytvořily zcela nové panely. Kombinace osmi původních velkých s menšími, ale efektivnějšími novými částmi obnoví množství produkované energie každého rozšířeného páru na úroveň srovnatelnou s tím, co panel vytvářel v době prvotní instalace. Celkově se očekává navýšení generované elektrické energie stanice pro výzkum a provoz o 20–30 %.

Nejdražší v dějinách

Navzdory přesluhování však orbitální komplex díky údržbářským zásahům pracuje, jak má, a v současnosti se s ním počítá minimálně do roku 2028, kdy mu bude 30 let. „Musíme stanici sledovat a pokračovat v její údržbě. Svůj smysl ztratí až v okamžiku, kdy finance vynaložené na opravy začnou převyšovat rozpočet na výzkum,“ tvrdí William Gerstenmaier, někdejší letecký inženýr NASA. 

Právě kvůli sumám, jež ISS každoročně spolkne, zaznívá stále víc hlasů volajících po jejím zrušení a přerozdělení rozpočtu do jiných vědeckých odvětví. Podle některých odhadů vyšly vývoj a stavba stanice v přepočtu na 3 271 miliard korun, a jedná se tak o bezkonkurenčně nejdražší projekt v dějinách. Každý rok jejího provozu navíc stojí 76 miliard.

K ISS se staví kriticky i bývalý astronaut Buzz Aldrin a vynaložené finance by raději investoval do dobývání Marsu. Nutno ovšem dodat, že vědecká práce na palubě komplexu mimo jiné pomáhá poznat vliv dlouhodobého pobytu v kosmu na lidské tělo. A lepší pochopení rizik nám umožní realizovat právě třeba mise na rudou planetu. 

Navzdory kritice a vysokým nákladům proto v roce 2018 začal platit zákon Leading Human Spaceflight Act: V souladu s ním budou peníze na chod a opravy ISS proudit, dokud zůstane funkční a bezpečná. Hranice normy byla stanovena na rok 2030, přičemž výjimku tvoří situace, kdy by se objevila levnější alternativa, jak dosáhnout cílů určených pro mise NASA. Ze zákona také vyplývá, že Spojené státy podporují případné komerční využití nízké zemské orbity, a stanice by měla sehrát roli v tom, aby si USA na daném poli udržely konkurenceschopnost. 

Dopady ruské agrese na Ukrajině

Ruská vojska vstoupila 24. února na území Ukrajiny a od té doby probíhají tvrdé boje po celé zemi, která se nechce vzdát své svobody. Konflikt dopadá na nás všechny a prakticky od prvního dne bylo jasné, že se promítne i do kosmonautiky, ISS nevyjímaje.

Již v první reakci na konflikt americký prezident Joe Biden oznámil, že sankce proti Rusku zasáhnou i kosmický sektor. Odpověď protistrany byla rychlá: Dnes již bývalý šéf Roskosmosu Dmitrij Rogozin prohlásil, že by takový krok mohl přímo ohrozit bezpečnost Mezinárodní vesmírné stanice, jejíž dráhu stabilizují ruské nákladní lodě Progress. ISS se totiž pohybuje relativně nízko nad Zemí, kde se ještě projevuje aerodynamický odpor vzduchu. Proto je potřeba ji čas od času „popostrčit“ výš, jinak by stále klesala a zhruba za dva roky by zanikla v atmosféře. V reakci na nové sankce tehdejší šéf ruské kosmické agentury na Twitteru mimo jiné uvedl, že pokud si mezinárodní partneři přejí, aby se pětisettunový kolos zřítil na hlavu lidem v Indii, Číně nebo na dalších místech, nad nimiž létá, ať pokračují…

Letos v květnu také Rogozin oznámil, že Moskva se stáhne z ISS. „Rozhodnutí už bylo přijato, nejsme povinni o něm veřejně hovořit,“ řekl podle agentury TASS Dmitrij Rogozin v rozhovoru se státní televizí. „Mohu říci jen tolik, že v souladu s našimi závazky budeme naše partnery o ukončení práce na ISS informovat s ročním předstihem,“ dodal. 

Dřívější Rogozinova vyjádření potvrdil i nový šéf Roskosmosu Jurij Borisov a přidal i termín odchodu. „Samozřejmě budeme plnit všechny naše závazky vůči našim partnerům, ale rozhodnutí o odchodu z této stanice po roce 2024 bylo přijato,“ řekl v červenci Borisov po setkání s Vladimirem Putinem.

Provoz ISS v ohrožení?

Uvedená tvrzení jsou však nepřesná. Stanice přelétává i nad Ruskem, konkrétně nad jeho jižními oblastmi. Těžko říct, proč Rogozin zmíněný fakt ignoroval. A co se dráhy ISS týče, lze ji upravit například i s využitím lodí Cygnus, provozovaných společností Northrop Grumman. Ostatně v minulosti se již odehrál úspěšný test její korekce pomocí motorů zmíněného komerčního zásobovacího plavidla. 

Lodě Cygnus ovšem vynáší raketa Antares, která používá ruské motory RD-181. Ty se vyrábějí v ukrajinských závodech Južmaš a Južnoje, jež byly během útoku zřejmě poškozeny – ale dosud není jasné, k jakým konkrétním škodám došlo. Mimochodem, kromě zmíněných motorů tam vzniká například pohon pro horní stupně evropských nosičů Vega. Firma Northrop Grumman však později potvrdila, že má připraveny motory nejméně pro dva starty raket Antares. A pro korekci dráhy ISS se zvažuje i využití dalších kosmických lodí.

Situace je nepřehledná a rétorika se přiostřuje. NASA se snaží emoce mírnit a prohlašuje, že se chce na provozu ISS s ruskou stranou podílet jako doposud. Je tedy zřejmé, že bezprostřední riziko stanici nehrozí, ale určité změny třeba ve spolupráci posádek očekávat lze. Není jisté, zda budou moct ruští kosmonauti létat v amerických strojích a naopak zda budou evropští a američtí astronauti dál létat v Sojuzech. Objevují se například spekulace, že by mohlo dojít k rozdělení ISS, tedy k oddělení ruského segmentu – a nutno dodat, že zmíněná varianta by byla v krajním případě proveditelná.

Pohodlí a skvělý výhled

Je více než pravděpodobné, že nástupkyni Mezinárodní vesmírné stanice zajistí soukromý sektor. Nedojde zřejmě k privatizaci komplexu, nicméně firmy jako Axiom Space či Bigelow Aerospace již připravují vlastní moduly, které se k němu v budoucnu připojí. První jmenovaná dokonce hodlá ISS rozšířit o obytnou, výzkumnou a výrobní část. S prvním segmentem se počítá v roce 2024. Přitom se předpokládá, že jakmile stanice definitivně doslouží, nové moduly se od ní odpojí a zůstanou na oběžné dráze pro soukromé účely. 

Interiéry budoucích modulů společnosti Axiom Space navrhl slavný francouzský architekt a designér Philippe Starck: Měly by být velmi moderní a uživatelsky mnohem přívětivější, protože hlavními zákazníky se stanou platící turisté, které bude zajímat také pohodlí. V jedné části se má nacházet přechodová komora a dominantu utvoří prosklená observatoř pro co nejlepší výhled na Zemi a vesmír. Firma Axiom si již zaplatila stavbu dvou modulů u evropské společnosti Thales Alenia Space, jež má v daném odvětví bohaté zkušenosti. Než se však do kosmu vydá první část, plánuje Axiom řadu jiných komerčních misí ve spolupráci se SpaceX. 

Ke smetí se nepřidá 

Mezinárodní vesmírná stanice tedy pomalu, ale jistě stárne. A podobně masivní projekt v dohledné době na oběžné dráze nevznikne, neboť prioritou se stává Měsíc a jeho okolí. Nakonec ISS zřejmě čeká stejný osud jako někdejší Mir: Ruský komplex kroužil kolem Země 15 let, a přestože soukromý sektor projevil zájem o jeho odkup, nakonec k němu nedošlo, neboť stanice již nesplňovala bezpečnostní standardy. V březnu 2001 proto zamířila do atmosféry k řízenému zániku a její zbytky dopadly do vln Pacifiku nedaleko Fidži. Ani ISS množství kosmického smetí obklopujícího naši planetu nezvýší a z větší části rovněž shoří v ovzduší.

TIP: Čína na prahu nové éry: Na orbitě vzniká další trvale obydlená základna

Až se jednou historici s odstupem pustí do zaznamenání našich prvních kosmických kroků, jistě budou právě výstavbu a provoz Mezinárodní vesmírné stanice považovat za velmi důležitý milník. Díky ní se totiž lidstvo odpoutalo od Země. Člověk v kosmu nepřetržitě pobývá již přes 20 let a je docela příznačné, že ISS vyrostla díky spolupráci mnoha národů. Navíc nám nyní množství získaných zkušeností umožní odhodlat se k mnohem ambicióznějším projektům. Coby přestupní stanice do Sluneční soustavy tak ISS posloužila dokonale, přičemž můžeme říct, že nám otevřela dveře k Měsíci. A ten nám je snad časem otevře zase k Marsu… 

Zřejmě nejpodivnějším „vítězem“ se stal 56letý Rene Tactay Jaime: V kalifornské myčce vystoupil ze svého vozu, ten však pokračoval v jízdě a majitele přejel. K incidentu došlo okolo půlnoci, a mrtvého si tak všiml teprve ráno další zákazník… 

Zatímco smrt Američana by se dala označit za nešťastnou náhodu, jistý ruský voják rabující v troskách ukrajinské Irpině zemřel vlastní hloupostí: V jednom z domů objevil MacBook a rozhodl se ho ukrást. V batohu na něj ovšem neměl místo, a tak si z neprůstřelné vesty vytáhl balistickou vložku a počítač vložil místo ní. Následná kulka se pak stala muži v oslabené ochraně osudnou… 

Navzdory všem zákonům…

Že pohrdat zákony – ať už těmi světskými nebo fyzikálními, se nevyplácí, zjistil známý zlodějíček z italského městečka Cattolica. Na Velikonoční pondělí se tento nenapravitelný lapka vloupal do supermarketu, kde se rozhodl osvěžit balenou vodou. Leč bylo to jeho poslední rozhodnutí v životě…

TIP: Turista chtěl v polských Tatrách selfie s medvědem, šelma ho zranila

Poté, co vyjmul z hradby přepravek jeden z balíků, zavalila ho přílivová vlna balené vody. Mrtvolu pod hromadou balíků objevili zaměstnanci prodejny až druhý den a díky záběrům z CCTV kamery byli karabiniéři schopni rekonstruovat poslední okamžiky života 46letého muže – rozdrtila ho váha přepravek.

Vztah k „němým tvářím“ zcela jasně definovala již Bible. Stojí zde, že Bůh stvořil člověka a potom lidem požehnal a řekl jim, aby panovali nad vším živým. Středověký teolog Tomáš Akvinský (1225–1274) dokonce tvrdil, že jediným argumentem proti krutosti na zvířatech je skutečnost, že by podobné chování mohlo vést k násilí i na lidech. Jinak ale prohlašoval, že je správné ostatní tvory zabíjet, protože pro ně samotné život nemá smysl.

Společníci čarodějnic

Některá zvířata předcházela nesmírně špatná pověst. Například užitečné a v boji proti škůdcům zcela nenahraditelné kočky byly zároveň považovány za symbol chlípnosti a společníky čarodějnic, a proto byly mučeny a upalovány. Ve městech navíc patřily jejich kožešiny k ceněným komoditám a oblíbené byly dokonce i mezi mnichy, protože hřály a přitom nebudily dojem nepatřičného luxusu.

Řeholníci z raně středověkých komunit si však kočky oblíbili i jako domácí mazlíčky. Jistý irský bratr dokonce v 9. století napsal v klášteře v Reichenau svému kocourkovi Pangurovi báseň. Jakkoli se však klášterní lovkyně myší mohly pochlubit snadným životem, o jejich družkách na šlechtických dvorech se to říct rozhodně nedalo. Ty byly totiž využívány jako živá návnada k výcviku loveckých psů.

Barvář cítí krev

Nejlepšímu příteli člověka byla vždy věnována mimořádná pozornost a v celých lidských dějinách bychom nenašli jiné zvíře, které sehrálo tak klíčovou úlohu. Pokusy o křížení psů sice sahají až do starověku, ale tehdejší plemenitba se ani náznakem neblížila úrovni, jaké dosáhla právě ve středověku. V tomto ohledu je velmi přínosná práce hraběte Gastona z Foix (1331–1391) Kniha o lovu, která vznikla někdy mezi léty 1387−1389 a mimo jiné představuje i nejoblíbenější psí plemena. Jednoznačně prý vedli barváři, kteří své jméno získali díky schopnosti dohledávat raněnou kořist, která v myslivecké hantýrce „barvila“, čili krvácela. Dobové zbraně totiž zvíře většinou jen zranily a bylo potřeba zvěř najít a dobít.

Dalším oblíbeným plemenem byli chrti, které bychom našli ve všech myslitelných variantách. Své zastoupení však měli i vlkodavové a jelení psi (Deerhoundi). Samotný pán z Foix ovšem preferoval mastify, na kterých si cenil jejich odolnosti a nebezpečnosti spojené s milou povahou a přirozenou příchylností k dětem. Psi byli na šlechtických dvorech považováni za luxus, který si ani zdaleka nemohl dovolit každý. Jejich cena někdy stoupala až do závratných výšek, a byli proto častým královským darem.

Neohrožení samotáři

Luxusní zboží představovali též draví ptáci využívaní při sokolnictví, které však bylo spíše specifickou zábavou a uměním než snahou zabezpečit základní obživu. K mimořádným obdivovatelům této ušlechtilé kratochvíle patřil i císař Fridrich II. Sicilský (1194–1250), který roku 1212 obdařil našeho panovníka Přemysla Otakara I. známou Zlatou bulou.

Tento mimořádný vladař dokonce nebyl líný pozorovat kukačku při líhnutí či osobně cvičit mladé ptáky. Na dravcích však obdivoval především to, že lidskou společnost nejenže nepotřebují, ale ani nikterak nevyhledávají, což byl rys, který byl vlastní i jemu. Například sokol se stal symbolem odvahy a rychlosti.

Společník v boji i na cestách

Skutečnou hybnou silou dějin byli především koně. Patřili sice k základním dopravním prostředkům, ale kromě užitkové hodnoty měli cenu i reprezentativní. Touhou každého šlechtice tak byl „equus valde bonus“, tedy velmi dobrý kůň. Obsah této fráze se však měnil napříč regiony, sociálními skupinami i dekádami.

V našem prostoru byli velmi ceněni zejména koně ze Sedmihradska, kteří se podle zprávy rytíře Bertranda de la Brocquiére v Uhrách prodávali za několikanásobek ceny jiných ořů. V jiném prameni se pak setkáváme s koněm jménem Erdel, což svědčí o jeho původu (Erdély bylo označením pro Sedmihradsko). Dokument navíc dokládá citovou vazbu majitele k jeho zvířeti, neboť velmi želí jeho skonu. Poptávka po sedmihradských koních časem začala převažovat nabídku, a tak zdejší vévoda Petr roku 1499 zakázal jejich vývoz. V dokumentu specifikuje, že se nesmí vyvážet „gradarius“ (lehčí jezdecký typ) v hodnotě nad šest zlatých. Tresty byly velice přísné. Kdo by zákaz porušil, měl přijít o veškerý majetek.

Koně se samozřejmě také kradli. Často mizeli z pastvin, ale někdy si zloději dovolili proniknout až do stáje, za což hrozil trest smrti dokonce i šlechticům. Například v roce 1408 byla odsouzena ke ztrátě hrdla také jedna urozená vdova, a to za ukrývání zloděje 42 koní. K chytání lupičů pak napomáhal fakt, že pokud se o zvíře nikdo nepřihlásil, mohl si jej přemožitel pachatele po stanovené době nechat. I z tohoto důvodu se kradená zvířata prodávala hluboko pod cenou, protože bylo nutné se jich především rychle zbavit. Za krádež se však považovalo i koně najít a neodevzdat.

TIP: Upalte to prase! V minulosti stanula před soudním tribunálem mnohá zvířata

Pro duchovního představoval oř příliš luxusní zvíře, těm příslušelo cestovat na „pokornějším“ oslovi. Tento dopravní prostředek však svou tvrdohlavou povahou způsobil nejednu těžkost, a navíc má ostrý hřbet, který jízdu značně znepříjemňuje. I betlémský kazatel Jan Hus (1370–1415) jej proto odmítl s tím, že na takové zvíře „jest tlust“.

Na světě žije celkem sedm druhů mořských želv – šest druhů karet (Cheloniidae) a kožatka velká (Dermochelys coriacea). Na pohlaví jejich mláďat má zásadní vliv teplota prostředí, podobně jako u řady dalších druhů plazů. Podle amerického Národního úřadu pro oceán a atmosféru (NOAA) se z vajíček, která se vyvíjela v písku o teplotě vyšší než 31 °C líhnou prakticky jen samice. V době globálního oteplování a změn klimatu je to pochopitelně problém.

„Uplynulé čtyři sezóny byly na Floridě nejvíce horké v historii měření. Vědci, kteří na Floridě studují rozmnožování mořských želv, během těchto čtyř let nenarazili na ani jednoho samce. Úplně všechna mláďata jsou samice,“ uvádí Bette Zirkelbachová z Želví nemocnice v Marathonu na Floridě pro agenturu Reuters. Tento fenomén se přitom projevuje i na dalších místech ve světě, kde se mořské želvy rozmnožují.

Samci mořských želv jsou vzácní

Už tak křehké populace želv by se tak mohly stát ještě ohroženějšími, například kvůli omezení genetické diverzity. Experti se ale v této záležitosti úplně neshodnou. Výrazně vychýlený poměr pohlaví ve prospěch samic je totiž u mořských želv běžný.

Podle britské ekoložky Lucy Hawkesové z Exeterské univerzity není jasné, jaký poměr pohlaví je vlastně pro mořské želvy optimální. Není výjimkou, že se na hnízdišti mořských želv vylíhnou z 90 procent samice, a to platí i pro výzkumy ze vzdálenější minulosti. Zdá se, že pro oplodnění i velkého množství vajec postačí jen velmi nízký počet samců.

TIP: Falešná vejce mořských želv pomáhají v boji proti pytlákům

„Značný nepoměr mezi počtem samic a samců by mohl být evoluční adaptací, která chrání populace mořských želv,“ domnívá se Hawkesová. Podle některých odborných studií je rovněž možné, že se samci mohou líhnout i z vajíček v prostředí s teplotou přes 31 °C, pokud jsou vajíčka v mokru. „Je jasné, že extrémní nedostatek samců by vážně ohrozil populace mořských želv,“ připouští Hawkesová. „Zatím to ale nevypadá, že by k tomu mělo dojít v nejbližší době.“

Hideki Tódžó krátce působil jako kantor na vojenské akademii a v roce 1928 se dočkal povýšení na plukovníka a krátce poté velel 8. pluku. Projevoval se jako zastánce nových vojenských metod i modernizace výzbroje – roku 1930 dokonce předložil nadřízeným návrh reorganizace armády. Oproti nedávné době poupravil své chování vůči podřízeným a důstojníky učil, že mají být mužům „otcem i matkou“. Navštěvoval domovy vojáků svého regimentu, diskutoval s nimi o osobních problémech a nemajetným zařizoval půjčky. 

Předchozí část: Císařův neoblomný válečný štváč: Japonský generál Hideki Tódžó (1)

Proti všem

Roku 1934 se čerstvě povýšený generálmajor stal šéfem personálního oddělenína ministerstvu armády. Z této pozice horoval za to, aby se císařství přerodilo v „národní stát obrany“. V jedné z esejí uvedl: „Moderní válka vyžaduje stát, který může ovládat všechny aspekty života v politické, sociální i ekonomické sféře.“ Vymezoval se vůči Spojeným státům, Francii i Velké Británii, které vinil z „ideologické války proti Japonsku“.

Hřímal, že císařství musí na mezinárodní scéně stát vzpřímeně a šířit své vlastní morální principy, neboť „kulturní a ideologická válka je za dveřmi“. V polovině 30. let převzal Tódžó velení 24. brigády, avšak záhy jej čekal podstatně zajímavější kariérní postup – stal se šéfem vojenské policie posádky v Mandžusku. Z této pozice – coby zatvrzelý nacionalista a militarista – pomohl vojenským „jestřábům“ k získání kontroly nad elitní Kwantungskou armádou.

Střet pravicových frakcí

Právě v této době si též získal přezdívku kamisori neboli Břitva, a to pro své logické myšlení a schopnost rychlého rozhodování. Tyto přednosti obratně využíval při politických aktivitách, které z něj učinily jednoho z vedoucích členů konzervativní umírněné frakce Tóseiha. Radikálnější důstojníci s extrémistickým smýšlením se soustředili ve skupině Kodoha vedené Sadao Arakim, který měl v armádě v první polovině 30. let rozhodující politický vliv.

Obě frakce požadovaly expanzionismus v zahraniční politice a diktaturu na domácí půdě, nicméně se lišily ve způsobu, jímž hodlaly tohoto cíle dosáhnout. Rozpor vygradoval 26. února 1936, kdy armádní radikálové vyrazili do tokijských ulic, zaútočili na vládní úřady a povraždili několik ministrů. Tódžó se postavil proti povstalcům a pomohl trůnu jejich řádění potlačit. Jako velitel vojenské policie nařídil zatčení všech důstojníků Kwantungské armády podezřelých z podpory puče, následoval soud a popravy.

Vnitřní a vnější politika

Frakci Tóseiha se podařilo zbavit armádu nejradikálnějších důstojníků a obě vojenské kliky, které usilovaly o řešení hospodářsko-sociálních problémů Japonska jeho militarizací, se spojily, přičemž Tódžó stanul v jejich vedení. Popsané události jej navíc v roce 1937 vynesly do pozice náčelníka štábu Kwantungské armády. V této funkci zprvu považoval za svou hlavní povinnost přípravu na válku se Sovětským svazem, ale záhy věnoval veškerou energii chystané expanzi do severní Číny v čele s provincií Che-pej. Tokiu se zodpovídal za operace vedoucí k japonskému průniku do příhraničních regionů mezi Mandžukuem a Vnitřním Mongolskem. Tyto snahy vygradovaly v červenci 1937 ofenzivou, při níž Tódžó získal svou jedinou bojovou zkušenost v čele 1. samostatné smíšené brigády. 

TIP: Japonské válečné zločiny: Děsivé rituály krvelačných kanibalů

V roce 1938 povolali Tódžóa zpět do Tokia, aby sloužil jako náměstek ministra armády. Zakrátko převzal post generálního inspektora letectva a v červenci 1940 se stal dokonce ministrem války ve vládách prince Fumimara Konoeho. Ten si Tódžóa vybral proto, aby si zajistil podporu ozbrojených sil pro svou zahraniční politiku. Oba muži se ve svých názorech nicméně zdaleka ne vždy shodli. Tódžó upřednostňoval „přímou imperiální vládu“, projevoval se jako militantní ultranacionalista a bezmezně důvěřoval císaři. Konoe se v jemných finesách mezinárodní diplomacie orientoval o poznání lépe. Snažil se, aby Německo zprostředkovalo ukončení čínsko-japonské války, a zároveň vyvíjel nátlak na Británii, aby přestala podporovat Čínu. Usiloval o co nejlepší vztahy císařství nejen se třetí říší, ale i se Spojenými státy. 

Dokončení: Císařův neoblomný válečný štváč: Japonský generál Hideki Tódžó (3) (vychází v neděli 21. srpna)

To, že vyvážená strava je základem lidského zdraví, by asi nikdo zpochybňovat nechtěl. Bohužel ne každý má to štěstí, že si ji může dovolit. Medián platu moderátora britské televize činí zhruba 40 000 £ ročně (1,2 milionu korun), s tím, že Chris van Tulleken rozhodně patří k vyšší lize. V současnosti se vzdaluje o 75 % mediánu běžného britského platu, jenž aktuálně činí 31 461 £. S tím, že průměrné výdaje trojčlenné britské domácnosti (náklady na bydlení, energie, doprava do školy/zaměstnání, oblečení) činí 2 548 £ měsíčně (72 tisíc Kč). Roční výdaje tedy činí 30 576 £, což je skoro celý roční plat. A to bez splácení hypotéky, na niž obvykle padne větší část mzdy druhé dospělé osoby v domácnosti. Jídlo je v rozpočtu britské rodiny jednou z mála položek výdajů, kterými lze ztráty přiškrtit.

Na hraně přežití

I v případě, že se pokusíte šetřit, měsíčně vás vyjde strava v průměru na 175 £ za každou osobu v domácnosti. V polovině britských domácností se tedy z 50 % běžně konzumují laciné průmyslově předchystané polotovary, nachystané k ohřevu. Souhrnně se označují jako UPF (z anglického ultra-processed food). V pětině domácností pak činí tento podíl dokonce 80 %, adolescenti se jimi stravují z 67 %. Proto je také u každého pátého dítěte v Británii diagnostikována obezita.

Byť jsou Britové ekonomicky bohatší než Češi, řeší v podstatě ty samé existenční problémy. Moderátor van Tulleken (vydělávající o dost více peněz, bez starostí s hypotékou) se rozhodl, že vyzkouší stravovat se 30 dní jako každý jiný průměrný občan Velké Británie – aby takříkajíc v přímém přenosu ukázal, co dělají špatně ti, kteří si dost dobře nemohou dovolit jíst zdravěji, protože jsou chudší než on.

I proto se na van Tullekenův případ nedá hledět jako na přísně vědecký experiment, ale spíš jako na poněkud expresivně zvrácenou senzaci, která se pro vyšší diváckou hodnověrnost halí do pláště medicínského výzkumu. Výstupem jeho demonstrace nebyly praktické rady a doporučení, jak se tedy britští občané – kteří si jinou než UPF stravu dovolit nemohou – mají za své peníze stravovat lépe. Veřejnost se dozvěděla jen tolik, že se konzumace polotovarů neblaze propisuje do jejich celkového zdravotního stavu a činí je otupělé a fakticky závislé na hyper-kalorické stravě. Že si setrvalou a monotónní konzumací polotovarů neprospějete, přitom není v medicíně žádné velké tajemství. 

Trápení pokusného králíka

Už před zahájením experimentu se prý van Tulleken řadil k těm, jejichž výživa se z 30 % skládala z UPF stravy. Nyní chtěl po dobu čtyř týdnů přejít na 80 %. Po měsíci takové „diety“ přibral sedm kilogramů (tři kilogramy tvořil jen tělesný tuk, zbytek sacharidy uložené v játrech a svalech), z průměrné hmotnosti podle BMI poskočil k nadváze. Referoval o zhoršení kvality spánku, bolestech na srdci, pálení žáhy, netečnosti kombinované s úzkostmi i sníženém libidu. Musel začít užívat léky proti nadýmání, začal mít potíže s hemoroidy a zácpou. Strava složená z mražených polotovarů a hotovek k ohřátí vylepšená dochucovadly mu skutečně nešla k duhu. 

„To, jak mizerně jsem se vlastně cítil, jsem poznal až poté, co jsem se tím po měsíci přestal živit. Nejhorší na tom bylo, že můj mozek se začal chovat podobně, jako bych byl závislý na nějaké návykové látce,“ popisuje své strasti Tulleken. Tento aspekt potvrdily i průběžné skeny mozkové aktivity (magnetickou rezonancí), prováděné v londýnské fakultní nemocnici University College. „Jako by mi mozek jednoduše říkal, že si takové jídlo mám brát, aniž bych ho sám chtěl nebo opravdu potřeboval. Nesnažil jsem se cíleně přejídat, jedl jsem, jen když byla chuť. A ta byla stále častěji.“ O 30 % se u něj také zvýšila koncentrace hormonů stimulujících pocit hladu a podporujících přejídání. 

Mozek balastní jídlo neregistruje

Jedním z možných vysvětlení je to, že průmyslově zpracované poživatiny se snáze žvýkají a lehce polykají. Mozek může usoudit, že nejíme nic. A právě proto se jimi nakonec přejídáme. „Polekalo mě, jak dalece může tahle strava ovlivnit mě, dvaačtyřicetiletého muže. Co teprve udělá s mozkem a zdravím dětí, které se takhle běžně stravují?“ klade si otázku van Tulleken. Udává, že podstatným faktorem motivujícím k opakované konzumaci takových balastních kalorií byl pro něj tzv. bliss point. Bod blaženosti. Gastronomicky vyladěná kombinace soli, tuku, cukru a křupavosti v potravinách, které se pak z pohledu mozku jeví neodolatelně a chutně. 

Dodává ale, že jde jen o klamavý efekt. Ono UPF jídlo se totiž „nevyrábí s láskou“, ale průmyslově, z těch nejlacinějších surovin: levných sacharidů, aditiv, náhražek bílkovin, extraktů a modifikovaných součástí, ztužených tuků, dochucených spoustou „éček“. A jaké poselství by svým experimentem, z něhož se s pomocí lékařské péče a medikamentů vzpamatovával několik měsíců, rád předal? 

„Doufám, že jednou bude na takových potravinách uváděno spotřebitelské varování, stejně jako na cigaretách nebo dalších škodlivých substancích.“ Že pro drtivou většinu průměrných obyvatel Británie by takové varování stejně nemělo valný význam, protože si zdravější alternativu stejně nemohou dovolit, už bohužel stejně velkoryse nesdělil. Experiment, kterého se sám na sobě zúčastnil a jemuž se dostalo velké mediální pozornosti, tak promarnil skutečnou příležitost k reálné změně v celonárodním stravování. Snobsky vřelá doporučení o zdravé výživě se totiž míjejí s každodenní realitou těch, kteří si ji nemohou dovolit – v Anglii ani v Česku.

K filmovému podvodu hranolky?

Jedním ze zásadních principů kontrolované vědecké studie je replikovatelnost. Jinými slovy: Pokud se přesně přidržíte metodiky popsané ve studii předchozího badatele, měli byste dospět ke stejnému výsledku. A přesně na to dojel pokus dokumentovaný v roce 2004 populárním snímkem Super Size Me. Morgan Spurlock, producent a režisér v jedné osobě, ve filmu přijal roli jedlíka, jenž se bude dobrovolně po 30 dní stravovat jen produkty z řetězce McDonald’s. Jak asi může dopadnout dvaatřicetiletý muž, který spořádá ekvivalent 5 000 kcal každý den?

Po měsíci byl o 11,1 kilogramu těžší a znatelně otylejší – hmota jeho těla se zvětšila o 13 %. Popisoval výkyvy nálady, pokles zájmu o sex a sexuální dysfunkci. Lékař u něj diagnostikoval nepříjemné ukládání tuku v játrech a děsivě zvýšenou hladinu cholesterolu (230 mg/dL). Spurlock se pak do své někdejší kondice dostával 14 měsíců veganskou dietou, přebral však ceny z filmových festivalů a užíval si toho, že jeho film s náklady 65 000 dolarů vydělal 22 milionů. A že zásadním způsobem poukázal na zdravotní rizika fastfoodové stravy. V čem byl háček?

I když budete jíst třikrát denně v McDonald’s jako Spurlock, nemáte šanci – abyste splnili podmínky zadané v dokumentu – do sebe oněch 5 000 kcal dostat. BigMac má „jen“ 1 450 kalorií, a ty lidský pokusný králík třikrát za den nejedl. Vlastně, v průměru do sebe dostával jen 3 580 kcal, ovšem jeho reálný zdravotní stav odpovídal situaci ekvivalentní 6 000 kcal. Spurlock se tedy mimo záběry kamery musel nacpávat ještě něčím jiným, neméně tučným a nezdravým. Tím ale zásadně porušil etiku celého experimentu a zkreslil jeho význam. Nikdy také nezveřejnil svůj „stravovací deníček“.

TIP: Průměrný Čech zkonzumuje 813 kilogramů potravin ročně

V roce 2006 se tým Martena Blomkvista z univerzity ve švédském Liknopingu pokusil Spurlockův experiment replikovat na třiceti dobrovolnících. Ukázalo se, že po měsíční „dietě“ u McDonald’s se ani jeden z účastníků pokusu nedobral „havarijního“ stavu srovnatelného se Morganem Spurlockem. Jeho experiment nebyl replikovatelný, transparentní a už vůbec ne pravdivý. Byl to jen pokus založený na předem očekávatelné senzaci, která ale nedošla svého naplnění. A proto si pravdu vydatně dochutil a upravil. Přitom je zřejmé – i bez takové dramatizace –, že by měsíc fastfoodové stravy našemu zdraví rozhodně neprospěl.