Indonéské ostrovy Rinca, Padar a Komodo, které patří k souostroví Malé Sundy, tvoří spolu s přilehlými úžinami a menšími ostrůvky Komodský národní park. Ten byl založen roku 1980 a je jediným přirozeným domovem varana komodského – největšího žijícího ještěra. Kromě něj zde má svůj domov i několik desítek dalších vzácných druhů suchozemských a mořských živočichů i rostlin.

Plíživé nebezpečí

Romanticky založení turisti a cestovní kanceláře oblast často označují jako „ztracený ráj“. Pro milovníky tropické flóry a fauny je ovšem skutečným rájem, vždyť jej obývá dohromady 277 živočišných druhů, z nichž je 25 chráněných. Při troše štěstí zde můžete spatřit například jelena timorského (Cervus timorensis), kterému se rovněž říká sambar ostrovní. Kromě jelenů vás mohou na travnatých cestičkách překvapit divocí koně či prasata. Nejčastěji spatřenými býložravci ovšem bezesporu budou vodní buvoli, jejichž mohutné tělo a silné rohy budí respekt. Dívají se sice pokojně, ale tím se nesmíte nechat zmást. Jejich zdánlivě klidné postávání se kdykoli může změnit v nebezpečný útok.

Pověst hlavního komodského útočníka má ovšem při zdejší absenci šelem někdo jiný. Všechna výše jmenovaná zvířata mají na ostrovech jediného přirozeného nepřítele – varana komodského (Varanus komodoensis). Pokud lze soudit z nevšímavých setkání s tímto až tři metry dlouhým a 70 kilogramů těžkým ještěrem, z jeho zubů paradoxně nemají strach. To může mít několik důvodů. Jednak se s obrovskými plazy potkávají každý den a drtivá většina takových setkání probíhá v čistě sousedském duchu. No a těm, kteří dosud „komodským drakem“ nebyli napadeni, pravděpodobně chybí přímá souvislost mezi kousanci svých přátel a příbuzných a uhynutím. Vždyť mezi oběma událostmi může uběhnout i dvoutýdenní perioda.

Pramen života i osudu

První, co návštěvníci ostrova Rinca uvidí, je malý přístav ležící na jeho severním okraji. Chodníček, který vede od kotviště k budovám správy národního parku, je zároveň jediným úsekem cesty, na němž je možno procházet se i bez průvodce. Dřevěné stavby na kůlech, k nimž takto dorazíte, tvoří malou osadu zaměstnanců, kteří se starají o ochranu parku a bezpečí jeho návštěvníků. Jejich neodmyslitelným vybavením, bez nějž se neobejdou lidé na Rince ani na Komodu, jsou dřevěné hole s rozdvojeným koncem. Tímto nástrojem je možné odvrátit případný útok velkých ještěrů, kvůli nimž u břehů ostrova přistává většina turistů.

„Varani sice působí lenivě a ležérně, ale dokáží být velmi mrštní a rychlí. Pokud někoho pokousají, musí člověk neprodleně do nemocnice a nemine jej nitrožilní podávání vysokých dávek antibiotik. Jedem, který zabíjí kořist, jsou totiž bakterie obsažené ve varaních slinách,“ vysvětluje Josef, který na Rince pracuje jako jeden z průvodců. Sliny varana komodského obsahují přes 50 druhů bakterií, z nichž nejnebezpečnější je Pasteurella multocida. Baktérie v ráně postupně přivodí celkovou sepsi a smrt napadené oběti. Společně s nimi působí i poměrně nedávno objevený jed, který mají varani umístěný ve žlázách spodní čelisti.

Po procházce palmovým lesem, s dominantními lontary vějířovitými (Borassus flabellifer), které dorůstají výšky kolem 30 metrů, přicházíme na místo zvané Waywaso, což znamená „Voda ibiškového kvetu“. Právě tady jsou v době naší návštěvy nejlepší podmínky pro pozorování varanů v jejich přirozeném prostředí. Kaluže vody v téměř suchém říčním korytu jsou totiž v období s nedostatkem vláhy jediným zdrojem vody pro zvířata obývající tuto část ostrova. Napájí se tu a odpočívají jak vodní buvoli, tak jejich nepřátelé varani. „Ačkoli mnozí považují jejich způsob lovu za zákeřný, dá se říct, že je promyšlený. Zhruba před týdnem pokousali jednoho buvola a teď čekají na jeho smrt. V mezičase už na žádné další zvíře neútočí,“ vysvětluje Josef dnešní relativně idylické soužití buvolů a varanů.

Sami sobě hrozbou

Varani komodští jsou jedinými ještěry naší planety, kteří v místě svého výskytu zaujímají pozici na vrcholu potravního řetězce. Na Rince, Komodu, západním Floresu a menších ostrovech Gili Motang a Gili Dasami, kde žijí, nemají žádné přirozené nepřátele. V tomto faktu je zřejmě potřeba hledat i příčinu jejich neobyčejné velikosti.

Ještěři se ovšem požírají navzájem a bylo zaznamenáno množství případů ulovení mláďat dospělými jedinci. Mladí varani se brání tak, že hned po vylíhnutí vylézají do korun stromů, kam se za nimi dospělí varani nedostanou. Teprve když jejich vlastní tělesná hmotnost dosáhne úrovně, jež zaručuje relativně bezpečný pobyt na zemi, slézají ze svých úkrytů dolů.

Varani se páří od května do srpna a samičky kladou vajíčka nejčastěji v září. Samička zahrabe do hnízda dvacet až čtyřicet vajíček a kromě občasného hlídání se o ně dál nestará. Mláďata se líhnou za dalších sedm až osm měsíců – v dubnu, kdy je pro ně k dispozici nejvíce hmyzu, jenž je v raném věku hlavní složkou varaní potravy.

Samčí „přesilovka“

Varaní smysly jsou vyvinuty poměrně disproporčně. Sluch má ještěr omezený v kmitočtovém intervalu 200–2 000 Herzů a vidí pouze na vzdálenost nějakých tří set metrů. Vše „zachraňují“ jeho další smysly – hmat, čich a chuť. Snad nejcitlivějším varaním orgánem je jazyk. Nejen při noční orientaci mu výrazně pomáhá přídavný čichový takzvaný Jacobsonův orgán. Ten je umístěný v radličné kosti, jež se nachází mezi nosem a ústy. Pro varany jsou významným pomocníkem i jejich šupiny, které nejenže brání mohutné tělo, ale navíc jsou citlivé na dotek, takže zvířatům pomáhají v orientaci.

Prozatím neobjasněnou zajímavostí související s komodskými „draky“, jak se jim často přezdívá, je fakt, že na jednu samici připadají zhruba tři varaní nápadníci. Přitom podle různých zdrojů je v celé zhruba pětitisícové populaci volně žijících varanů jen asi 350–500 kusů plodných samic.

Objevování poznaného

Záhadné příběhy o dracích, kteří žijí na Komodu, slýchali evropští mořeplavci od domorodých obyvatel už před dávnými lety. Nepřikládali jim ovšem větší význam, možná i proto, že součástí charakteristiky tehdy Evropany nepoznaných příšer byl plamen šlehající z tlamy. Až začátkem 20. století se o existenci „komodských draků“ přesvědčili na vlastní oči i muži ze Západu.

Podle četných zpráv byl prvním Evropanem, jenž se s varany setkal, holandský pilot Van Deyk, jenž byl na Komodu nucen nouzově přistát někdy mezi lety 1910–1912. Jeho příběh se ale podle spolehlivějších pramenů nezakládá na pravdě a jde zřejmě o vymyšlenou postavu. Ani P. A. Ouwens, autor prvního díla o varanech komodských, holandského pilota ve své knize nezmiňuje. Ouwens ovšem navázal kontakt s jiným holandským vojákem – s pěchotním poručíkem Van Hensbroekem, který toho času sloužil v městečku Reo na ostrově Flores. Ten mu tlumočil příběhy, jenž o existenci obrovských ještěrů vyprávěli domorodci z floreského přístavu Labuan Bajo. Podle nich na Floresu, ale i na ostrově Rinca žili velcí „zemní krokodýli“ (boedža darat), které označovali i slovem „ora“.

Na základě těchto informací, které doplnil o zkušenosti lovců perlorodek, se Ouwens roku 1912 vydal na ostrov v doprovodu několik domorodců. Během výpravy skupina chytila dvojici mláďat a zastřelila dva dospělé jedince. Podle nich pak Ouwens popsal nový živočišný druh, který nazval varan komodský (Varanus komodoensis).

Veřejný, nebo soukromý zájem?

Komodský národní park byl roku 1980 založen indonéskou vládou. Hlavním důvodem tohoto činu byla ochrana místní fauny a flóry, především samozřejmě varanů. O patnáct roků později se spolumanažerem parku stala americká environmentální společnost The Nature Conservancy. Deklarovaným cílem reorganizované správy parku je rozvoj ekoturismu a finanční nezávislost parku. The Nature Conservancy a turističtí operátoři vytvořili podnik se společnou majetkovou účastí a dosáhli rovněž posílení pravomocí správy národního parku.

„Za pěknými ideály se skrývá tvrdá realita, stačí sledovat důležitá fakta,“ tvrdí jeden z domácích rybářů, který se v této souvislosti zdráhá sdělit jméno i mně, návštěvníkovi z východní Evropy. Rybář zřejmě naráží na skutečnost, že The Nature Conservancy je jedním z největších soukromých vlastníků půdy, podle dostupných informací každoročně dostává stamilionové dotace od americké vlády a při pohledu zvenčí se tak úmysly této společnosti nemusí nutně jevit jako nezištné. „I když jejich cílem má být záchrana jedinečných území, snaží se spíš vytvořit soukromé rezervace. A to na místech, které by měly být dědictvím nás všech!“ pokračuje mladý muž, jehož život je spjatý s vodami omývajícími pobřeží Malých Sund.

Boj o dědictví

Určitě největší spory panují mezi komunitou místních rybářů a správou národního parku. K zamyšlení přitom nutí údaj, jenž říká, že od okamžiku založení parku až do dnešních dní zaměstnanci parku zastřelili za nejasných okolností dvanáct místních rybářů. Správa parku tvrdí, že její zaměstnanci jednali v sebeobraně, ale tomuto vyjádření se zdráhá uvěřit většina rybářů, kteří patří k místní asi dvacetitisícové komunitě. Rybáři vidí ve správcích nepřátele, kteří usilují o likvidaci jejich domovů a přirozeného způsobu života. Naopak správa parku rybáře obviňuje z destruktivních praktik používaných při rybolovu. Mezi ně mají patřit takové metody, jako je lov ryb kyanidem, bombami vyrobenými z umělých hnojiv a petroleje, nebo ničení korálových útesů při lovu korýšů „mata-tudžu“.

TIP: Brnění varanů komodských: K čemu je varanům „kostěná košile“

Je myslím nepochybné, že situace není černobílá a nejde jednoduše bagatelizovat vyhraněným pohledem z jedné či druhé strany. Rybáři mají nepochybně tvrdé hlavy a při snaze uživit své rodiny zřejmě občas zacházejí za hranice přijatelného chování. Tomu ale nelze zabránit metodami zastrašování a tvrdých protiútoků. Pozici „toho moudřejšího“ by mnohem spíše přináležela snaha vzdělávat, zasvěcovat a skrze pochopení alespoň částečně získávat na svou stranu ty, pro něž je lov často jedinou možností obživy. Pochopením přírodních zákonitostí by si pak domorodci více začali vážit moře, na něž dnes pohlížejí pouze jako na právoplatné dědictví po svých předcích.

I mnozí z těch, kteří se bojí pavouků, uznávají, že skákavky jsou vlastně docela roztomilé. Některé z nich hýří barvami a jsou vyloženě půvabné. Skákavky (Salticidae) představují nejpočetnější skupinu dnešních pavouků s více než šesti tisíci popsanými druhy. Součástí jejich úspěchu je i to, že mají nejlepší zrak ze všech členovců a skvělé mají i další smysly, což souvisí s jejich rozvinutou nervovou soustavou.

Daniela Rößlerová z německého Institutu Maxe Plancka pro chování živočichů a její tým v rámci nedávného výzkumu zkoumali skákavky ve spánku. Využili toho, že mladé skákavky mají průhledné vnější kostry a prozkoumali jejich oči. K jejich překvapení se oči skákavek v určitých fázích spánku pohybují, velmi podobně jako u lidí během REM fáze spánku. Jinými slovy, vše nasvědčuje tomu, že skákavky mají sny. Závěry svého výzkumu vědci publikovali v prestižním víceoborovém vědeckém magazínu PNAS.

Snění skákavek

Jak vlastně skákavky spí? „Obvyklá noc těchto pavouků začíná tím, že si skákavka najde vhodné místo, kde se může spustit na vlákně pavučiny. Noc přečká visící za jednu ze zadních nohou,“ popisuje Rößlerová. „Zavěšená skákavka se nejprve čistí, občas si dá něco k snědku a pak usne. Během spánku prochází v pravidelných intervalech fáze nekoordinovaných pohybů nohou i těla.“

Pokud jde o pohyby očí, skákavky nemohou pohybovat čočkami, jako je to u lidí. Mají ale pohyblivé trubice v komplikovaně stavěné sítnici, které slouží k zajištění kvalitního vidění. Právě pohyby těchto trubic pozorovala Rößlerová se svými kolegy v největším páru očí 34 spících mláďat skákavek.

TIP: Pavouci skákavky „slyší“ na dálku, i když nemají uši

Výsledkem jejich úsilí je první přímé pozorování REM fáze spánku u bezobratlých živočichů. Pro nás je pochopitelně obtížné vcítit se do neurálních pochodů pavouků. Rößlerová je ale přesvědčená, že skákavky mají sny nebo prožívají něco snům podobného. Právě na snění skákavek se chce zaměřit ve svém dalším výzkumu.

Termín fragging se zrodil v závěru 60. let během vietnamské války. Pojmenování vzniklo podle tříštivého granátu (angl. fragmentation grenade), ale přeneseně se začalo používat obecně pro útoky na spolubojovníky a zejména nadřízené. Většina doložených incidentů se odehrála v anglosaském prostředí.

S fraggingem se jistě potýkaly i mnohé další armády, které však podobné případy často tutlaly nebo je nedokázaly vyšetřit. K zabíjení vlastních velitelů docházelo už ve starověku, první podrobněji zdokumentované případy pocházejí z 18. a 19. století. V širší známost vešel zejména příběh konfederačního generála z let americké občanské války Baxtona Bragga (1817–1876), který jako mladý důstojník během americko-mexické války v roce 1847 přežil dva vražedné útoky. V jednom případě šlo dokonce o nálož pod jeho postelí. Zavádění povinné vojenské služby v řadě států od druhé poloviny 19. století pak logicky vedlo k přibývání podobných jevů.

Smrt v zákopech

Kolik důstojníků či poddůstojníků se stalo obětí podřízených během první světové války, se patrně nikdy nepodaří zjistit. Zejména na západní frontě kumulace vojáků a palebné síly v poměrně malém prostoru vytvářela ideální podmínky pro tyto incidenty. Během útoků a dělostřeleckých přepadů, které si nezřídka vyžádaly řadu obětí, se dal případný zločin snadno zamaskovat.

Především v britské armádě kolovaly přinejmenším narážky či obhroublé vtipy o likvidaci nepopulárních velitelů. Ostatně britské vojsko stálo až do roku 1916 na dobrovolnících, kteří si hájili určitou stavovskou čest. Od svých nadřízených očekávali respekt a „férové“ zacházení. Důstojník-gentleman měl jít příkladem, nikoliv jen vyžadovat slepou poslušnost.

Sráč Shut

Tento předpoklad příliš nesplňoval kupříkladu generál Cameron Shute (1866–1936), který v roce 1916 převzal velení Královské námořní divize nasazené v severní Francii a Flandrech. Dlouholetý důstojník pozemního vojska neprojevoval mnoho pochopení pro svébytné zvyklosti „mariňáků“ a tvrdě trestal i drobné disciplinární prohřešky. Jeho podřízení s oblibou žertovali o generálově likvidaci.

Jeden z příslušníků divize, pozdější básník a politik Alan Patrick Herbert (1890–1971), složil ironickou říkanku končící slovní hříčkou „shot that shit Shute“ („zastřelit toho sráče Shuta“). 

V některých případech však nezůstalo jen u narážek. Generál Frank Percy Crozier (1879–1937) popsal událost, kdy se voják zezadu připlížil k nepopulárnímu seržantovi a vhodil mu granát do kalhot. Jelikož nejsou známa jména aktérů, zůstává otázkou, zda tato historka má reálný základ. Lze však předpokládat, že celá řada dalších podobných případů zůstala neodhalena.

Bláto na kalhotách

Historik Pierre Berton zdokumentoval situaci během bojů o hřeben Vimy v dubnu 1917, kde kanadským expedičním jednotkám často veleli britští důstojníci. Někteří z nich opakovaně trestali vojáky kvůli marginálním proviněním, k nimž patřilo třeba nošení zablácených kalhot. Jindy se příčinou konfliktů stával fakt, že Kanaďané na rozdíl od Britů neměli ve zvyku v zákopech salutovat vyšším šaržím. Lpění mnoha důstojníků na formalitách zakrátko vedlo k vyhrocení situace, kdy část Britů musela být preventivně převelena. Jiní za nejasných okolností skončili s kulkou v zádech. Po válce se také objevily zvěsti, že vlastní vojáci zastřelili syna skotského hudebníka a herce Harryho Laudera (1870–1950).

Nešlo však jen o problém v armádách anglosaských zemí. Značnou nespokojenost vojáků vyvolávaly také tvrdé podmínky v italské armádě. Radikální nálady se nevyhnuly ani československým legionářům v Itálii a dalším zahraničním dobrovolníkům, kteří se v závěru války cítili zrazeni v zájmu italské velmocenské politiky. Během obsazování Slovenska počátkem roku 1919 řada legionářů nelibě nesla sympatie, které italští důstojníci projevovali k místním Maďarům a jejich územním nárokům. V Bratislavě tato situace vyústila v napadení plukovníka Riccarda Barrecy, který těsně unikl smrti.

Obavy o blízké

Fragging se vyskytoval i v německých ozbrojených silách v éře nacismu. Zejména v posledním roce druhé světové války během ústupu na všech frontách se mezi vojáky projevovala frustrace, nezřídka ventilovaná formou násilných konfliktů. Zde musíme dodat, že na rozdíl od spojeneckých vojsk německý voják měl dle zákona formálně právo odmítnout splnění rozkazu, který považoval za protizákonný.

Ochota podílet se na násilnostech proti zajatcům a civilistům v rozporu s mezinárodním právem tak vyplývala částečně z fanatismu a ideologické indoktrinace, částečně však také ze strachu, že voják a jeho rodina budou perzekvováni gestapem či stranickými orgány. Právě fakt, že kromě provinilce mohli být ohroženi také jeho blízcí, většinu mužů odrazoval od fraggingu.

Méně ohledů brali příslušníci zahraničních jednotek armády a SS, u nichž příležitostně docházelo k útokům na nadřízené. Obětí těchto excesů se stávali především etničtí Němci, kteří se k zahraničním vojákům chovali nadřazeně. Nejznámějším se v tomto směru stalo otevřené povstání gruzínského praporu na nizozemském ostrově Texel v dubnu 1945 .

Oběti náletů

Když od léta 1944 docházelo k masivním náletům na Německo a okupovaná území, začali vojáci využívat panujícího zmatku k dezercím i fraggingu. Zavražděné důstojníky a poddůstojníky pak pachatelé hlásili jako oběti náletů. Jeden z nejznámějších případů vzpoury se odehrál v závěru dubna posledního válečného roku v norském Signaldalenu, kde asi 60 rakouských příslušníků 4. baterie 118. pluku horského dělostřelectva 6. horské divize povstalo po zprávě o obsazení Vídně Rudou armádou a o vytvoření prozatímní vlády.

TIP: Když válka otřese vojákovou duší: Stav vyvolaný granátovým šokem

Nový kancléř Karl Renner vyzval rozhlasem všechny vojáky rakouského původu, aby složili zbraně. Velitel divize okamžitě vydal rozkaz, že tato výzva nesmí být uposlechnuta. Vzbouřenci ze zmíněné baterie však zastřelili dva nižší důstojníky a ve skupinách zamířili k hranici neutrálního Švédska, kam většina z nich zdárně dorazila.

Zálusk na prozkoumání mezihvězdného návštěvníka si dělají vědci z Harvardské univerzity – meteorit označovaný jako CNEOS 2014-01-08 zmizel v hlubinách Tichého oceánu v lednu 2014. Plán badatelů spočívá v průzkumu oceánského dna pomocí obřího magnetu taženého za lodí. 

„Nalezení meteoritu CNEOS 2014-01-08 nebo jeho fragmentů by představovalo první kontakt lidstva s materiálem větším než prach, pocházejícího z vnější části Sluneční soustavy,“ tvrdí Amir Siraj, astrofyzik z Harvardské univerzity. O mezihvězdném původu meteoritu je Siraj skálopevně přesvědčený.

Mezihvězdný návštěvník

Přibližně půl metru velký meteorit se podle pozorování pohyboval rychlostí 60 kilometrů za sekundu, což je podle Siraje jasný doklad jeho mezihvězdného původu. Jakýkoli objekt, pohybující se v blízkosti Země rychleji než asi 42 kilometrů za sekundu, se podle astrofyzika nachází na neohraničené, hyperbolické únikové trajektorii vzhledem ke Slunci. Znamená to, že meteorit musel přiletět z mezihvězdného prostoru.

Průzkum Tichého oceánu vědci plánují asi 300 km severně od ostrova Manus v Bismarckově moři. Místo dopadu vědcům potvrdilo i americké Ministerstvo obrany. Fakt, že meteorit přežil průlet atmosférou Země, svědčí podle Siraje o jeho vysoké pevnosti. Je tak podle něj pravděpodobné, že meteorit bude feromagnetický. 

TIP: Najděte si svůj vesmírný kámen: Jak se pozná meteorit

Plán počítá s průzkumem oblasti po dobu 10 dnů, přičemž náklady na záchrannou expedici vědci vyčíslili na 1,6 milionu dolarů (v přepočtu zhruba 37 milionů korun). Třetinu této částky mají vědci k dispozici a věří, že se jim podaří sehnat i zbývající část. Poukazují přitom na relativní láci celého podniku – jde podle nich o pouhý zlomek ceny vesmírných misí. Průzkum mezihvězdného návštěvníka ve vesmíru by podle jejich propočtů vyšel nejméně na tisícinásobek.

SeaPody, jak se tyto plovoucí příbytky nazývají, podle tvůrců snoubí luxus a ekologii s minimalismem. Hlavní obytnou část je možné upravit dle přání zákazníka – může sloužit jako společenská místnost, kancelář nebo třeba posilovna. Součástí každého modulu je malá kuchyně, ložnice s úchvatným 360° výhledem a koupelnou doplněnou o lezeckou stěnu. Ta slouží mimo jiné k výstupu na střechu modulu. Jako volitelné příslušenství lze k SeaPodu připojit „vodní terasu“, sloužící jako místo pro grilování a posezení.

Cílem projektu je nabídnout zákazníkům netradiční bydlení v žádaných přímořských destinacích. To vše v maximálně ekologickém a soběstačném balení. Minimálně druhou část plánu pilotní verze ale zdaleka neplní – v počáteční fázi budou obyvatelé plovoucích domů odkázáni na zásobování pomocí dronů a plavidel. Elektřinu mají zpočátku alespoň z části zajišťovat inženýrské sítě z pevniny a částečně solární panely. Projekt také počítá s odsolovací technologií zajišťující domům pitnou a užitkovou vodu. Jde ale o hudbu budoucnosti – současná fáze projektu počítá s pevnými nádržemi na vodu (které bude nutné pravidelně doplňovat a vyprazdňovat).

TIP: Na vodě je levněji než na suchu: Nedaleko Amsterdamu vzniká plovoucí čtvrť

Ocean Builders hodlá prodej prvních SeaPodů spustit již letos v září, přičemž cena se má pohybovat od 295 000 do 1,5 milionu dolarů za jednotku (6,8 až 35 milionů korun). Smělé plány firmy počítají s dodáním prvních 100 SeaPodů do konce roku 2023 a dalších 1 000 kusů v následujícím roce. Všechny mají být umístěné v Linton Bay Marina v Panamě, společnost ale hledá i další destinace pro možnou expanzi.

Očkování patří mezi příležitosti, kdy si chtě nechtě musíme svléknout kalhoty a obnažit choulostivé části těla. Nejde však o pravidlo: Mnohé pacienty překvapí, když nakonec vakcínu dostanou jinam, nejčastěji do ramene. Volba místa vpichu se odvíjí od typu očkovací látky, jejího množství a od požadované rychlosti vstřebání.

TIP: Ital odmítající vakcínu se chtěl kvůli covidpasu nechat očkovat do protézy

Zatímco standardní medikamenty se obvykle aplikují přímo do žíly, většinou na předloktí či na hřbetu ruky, očkování se vstřikuje do svalové tkáně, skrz kterou se vstřebává pomaleji. Velikost vybrané muskulatury by přitom měla odpovídat objemu vakcíny: U menších dávek se volí převážně deltový sval na rameni, u větších pak hýždě.

Lidé ve starověku obecně věřili, že bohové mohou zasahovat do lidských životů a zjevovat svoji vůli, již lze ovlivnit prostřednictvím vhodných obětin. Ani Kroisos, smutný hrdina našeho příběhu, nebyl jiný. To jej stálo nejen říši, ale pravděpodobně i život. 

Rivalové z východu

Lýdie vděčila za své významné postavení ideální poloze mezi Evropou a Asií, a především zlatonosným řekám, jež byly zdrojem moci tamějších králů. I přesto, že se prvopočátky Lýdů datují do konce doby bronzové (asi 1 400 př. n. l.), většího významu nabyla tato oblast až za vlády polomytického krále Gýga okolo 7. století př. n. l. On i jeho následovníci museli téměř sto let kromě konsolidace říše odrážet útoky Kimmeriů, kočovného národa pronikajícího do Anatolie z asijských stepí. Definitivně s nimi zúčtoval až Alyattés II. (otec Kroisa), načež upřel svoji pozornost na dobývání maloasijských řeckých měst na západě a poměřování sil s Médií na východě.

Na konci 7. století př. n. l. pomohli Médové Novobabyloncům skolit blízkovýchodního hegemona – Asyřany, čímž sami získali rozsáhlá území. Avšak jejich říše rozkládající se od Afganistánu až k řece Halys (dnes Kızılırmak v Turecku) měla velmi krátké trvání.

Již v roce 553 př. n. l. povstal proti médskému králi Astyagovi lokální vazal Kýros II. (později známý pod přízviskem Veliký) v daleké Persii a během tří let bojů získal na svoji stranu rozhodnou většinu médských šlechticů, kteří zajali svého vládce a předali jej Peršanům. Tak se původně nomádský kmen pastevců kontrolující vzdálené, nevýznamné a chudé území vyšvihl na vládnoucí dynastii kontrolující největší říši dosavadních dějin.

Kýros a jeho Peršané absorbovali velkou část médské kultury a dvorních obyčejů, přičemž samotní Médové i nadále hráli ve správě země klíčovou roli. Jednu věc ovšem Peršané od Médů převzít nemohli, a tou byly korektní sousedské vztahy.

Nebezpeční sousedé

Brzy po nastolení nové vlády se mnoho (původně médských) vazalů snažilo využít situace a osamostatnit se. Neúspěšně se o to pokoušela Baktrie, oblast při hranicích s Indií, ale také nomádské kmeny Saků ze střední Asie. Jejich odpor byl marný, Peršané se s ním velice rychle vypořádali. Nebezpečnější situace se pro Persii ovšem rýsovala při západní a jižní hranici země. Na jihu se rozkládala Novobabylonská říše, na západě se nacházela Lýdie v čele s ambiciózním Kroisem, který si krátce před tím podrobil řecká maloasijská města.

Situace byla pro Peršany o to složitější, že Kroisa pojil příbuzenský svazek se sesazeným médským králem. Sňatek jeho sestry s Astyagem zpečetil mír po poslední velké válce, k níž došlo třicet pět let před Kýrovým povstáním. Ještě o něco dříve se zrodilo spojenectví Médie a Novobabylonské říše. Ty na konci 7. století př. n. l. úspěšně bojovaly proti Asyřanům, načež novobabylonský král Nebukadnesar II. pojal za manželku médskou princeznu Amytis, pro kterou dal postavit známé visuté zahrady (dnes nesprávně připisované královně Semiramis žijící snad o 200 let dříve).

Po smrti Nebukadnesara II. se sice Novobabylonská říše zmítala ve vnitřní krizi, ale její vztahy s Médií tím nijak neutrpěly. A tak přestože se po uchopení moci Kýros rychle vypořádal s pokusy o osamostatnění méně významných a okrajových částí své říše, skutečná zkouška jej teprve čekala, neboť se do boje proti němu připravovali jak Novobabylonci, tak Lýdové.

Podceněný soupeř

Jako první se sebevědomě do boje vrhl lýdský král, který se tím snad snažil předejít perskému útoku, případně měl v plánu znovu nastolit na trůn Astyaga. Kroisos spoléhal na sílu zlata, za které najímal žoldnéře, financoval náklonnost delfské Apollonovy věštírny a své spojence. Mezi ně patřili Sparťané z pevninského Řecka, egyptský faraon Ahmos II. a novobabylonský panovník Nabonidus. Po krátkých přípravách se Lýdové roku 547 př. n. l. přebrodili přes hraniční řeku Halys a vpadli na perské území. Podařilo se jim ovládnout pevnost Pterii, kterou vyplenili a obyvatele zotročili. Perské oddíly v čele s Kýrem II. Velikým brzy přispěchaly pevnosti na pomoc a nedaleko od ní svedly s Kroisem nerozhodnou bitvu. Lýdský král se strategicky stáhl a rozhodl se v dalším boji vyčkat na své spojence.

Ačkoliv utrpěly obě armády přibližně stejné ztráty, Kroisos špatně vyhodnotil situaci. Předpokládal, že Kýros nebude schopen tuto bojovou sezonu pokračovat ve vojenských operacích, a tak po návratu na své území propustil velkou část žoldnéřů. Nadcházelo zimní období, kdy se většinou nebojovalo, a vydržovat si nic nedělající vojáky přišlo králi neekonomické. To ovšem podcenil strategické schopnosti a houževnatost perských pastevců.

Nečekaný postup

Kýros několik dní vyčkával a poté se vydal na lýdské území. Těžko říct, jestli předvídal Kroisovy další kroky vedoucí k rozpuštění části vojska, nebo měl prostě štěstí. Lýdský panovník si až příliš pozdě uvědomil své chybné rozhodnutí a snažil se jej napravit naverbováním velkého množství narychlo sehnaných branců.

Při rozhodujícím střetu na planině severně od lýdského sídelního města stálo na jeho straně dle zpráv řeckého historika a vojevůdce Xenofonta až 420 000 vojáků z nejrůznějších koutů Blízkého východu. V narychlo vyzbrojené a složené armádě se měli nacházet Babylonci, Frýgové, branci z Kappadokie, ale také 120 000 vojáků z Egypta včetně 300 bojových vozů. Samotný Kroisos údajně disponoval až 60 000 jezdci. Xenofon uvádí, že na perské straně stálo vojsko čítající „pouze“ 196 000 mužů, taktéž tvořených nejrůznějšími národnostmi: Araby, Armény, Médy a Peršany. Kýros rovněž disponoval 300 bojovými vozy a nadto stejným množstvím velbloudí kavalerie a 6 obléhacími věžemi.

Vzhledem k tomu, že Xenofon popisuje události, jež se staly více než sto let před jeho narozením, je potřeba uvedené počty brát s velkou rezervou. Na základě nepsaného pravidla dělit jakékoliv počty starověkých armád zaznamenaných v dílech antických autorů deseti dostaneme množství rovnající se 42 000 na lýdské a 19 600 na perské straně, což zní daleko reálněji. 

Pod kopyty koní

V prosinci roku 547 př. n. l. se tedy u Thymbry střetlo dvojnásobně silné lýdské vojsko s tím perským. Řečtí historici Hérodotos a Xenofon se shodují v informacích o průběhu bitvy: Kýros měl umístit své jednotky ve formaci širokého a obráceného písmene V s obléhacími věžemi uprostřed, přičemž křídla kryla zpovzdálí jízda a bojové vozy. Kroisos zaútočil se svojí jízdou na boky perské armády, ale byl odražen díky překvapivému tahu. Tím byla jednotka velbloudů umístěná po větru, aby svým nezvyklým pachem vystrašila lýdské koně. Ti se, zatímco se vzpouzeli povelům svých jezdců, stali snadným cílem perských lučištníků.

Neorganizovaní lýdští jezdci se ještě snažili zvrátit vojenské štěstí na svoji stranu, ale při útoku na perské jednotky se v jejich řadách utvořily příliš velké mezery. Toho opět mistrně využil Kýros, který lýdský jízdní výkvět zadupal kopyty koní a koly bojových vozů do země. Nechráněná lýdská pěchota se pak stala pro perskou armádu pomyslnou třešničkou na dortu. Po chvilkovém odporu se většina lýdského vojska vzdala a pouze malé části s Kroisem v čele se podařilo ustoupit směrem k Sardům.

Liknavé spojenectví

Kýros nemínil v žádném případě zahálet a okamžitě se vydal k sídlu lýdského krále. Narazil na zavřené brány a město dobře připravené na dlouhé obléhání. Kroisos si byl uvnitř hradeb jist svými šancemi, protože dle pověsti měly být sardské zdi pro smrtelníky nepřekonatelné – v rámci posvátného rituálu je Kroisův prapředek obcházel se lvem, což jim mělo zajistit sílu a neproniknutelnost. 

Lýdský král bez otálení informoval své spojence ve Spartě, Egyptě i Babylonu o nastalé situaci. Ve zprávě je pravděpodobně žádal o vojenskou pomoc, která by sice vzhledem ke vzdálenosti nedorazila hned, nicméně hradby měly podle Kroisa Peršany zadržet na dostatečně dlouhou dobu. Spojenci se však k vysílání vojsk do Lýdie stavěli liknavě, a i kdyby posily poslali, zcela jistě by nedorazily včas.

Kýros mezitím své vyčerpané vojáky motivoval velkými odměnami, pokud se jim podaří uchytit se na sardském cimbuří. Každý perský útok byl ale s velkými ztrátami odražen. Teprve po čtrnácti dnech marných bojů se Kýrovým vojákům podařilo nalézt slabé místo u hradeb nad strmým svahem, jež nechránil posvátný rituál ani dostatečná vojenská posádka. Objevil ho perský voják Hyroeades, který si všiml jednoho z lýdských, jak v této části sešplhává z hradeb pro upadlou přilbu. Touto cestou konečně Peršané pronikli na cimbuří.

Začátkem roku 546 př. n. l. nedobytné lýdské Sardy padly a Kýrovi se do tak do rukou dostalo nejen nesmírné bohatství zlatonosných řek, ale také řecká maloasijská města. Kdyby tušil, že o necelých padesát let později řecká města povstanou, vypálí Sardy a jeho dva následovníci si vylámou zuby na řeckých falangách v bitvě u Marathónu (490 př. n. l.) a u Thermopyl (480 př. n. l.), přičemž jím založená říše podlehne nejslavnějšímu z Řeků – Alexandrovi Velikému, možná by se do bitvy s Kroisem vůbec nepouštěl.

Konec v plamenech

A jaký byl osud poraženého lýdského krále? Nejrozšířenější příběh o tom, co se odehrálo po vpádu perských vojsk do Sard, říká, že se Kroisos dostal do Kýrova zajetí. Perský král s ním neměl slitování a dal rozkaz upálit ho. Další výklad událostí se různí. Podle jedné verze Kroisa i jeho rodinu před plameny zachránil sám bůh Apollon, který je odnesl do bájné země Hyperborejců. Podle jiné lýdský panovník na hranici hlasitě volal athénského filozofa a státníka Solóna, jenž Kroisa varoval před vrtkavou štěstěnou, která může kdykoliv srazit i nejbohatšího muže.

TIP: Pokořitelé faraonů: Kdo byli Hyksósové, kteří na sto let ovládli starověký Egypt?

Když si Kýros nechal vyložit slova lýdského krále, zželelo se mu jej a poručil ho zachránit. Plameny už se ale příliš rozhořely a nebylo možné je zadusit. V tu chvíli se Kroisos začal modlit k Apollonovi, jenž jeho modlitby vyslyšel a v jasný den se nad hranicí rozpoutal déšť, který oheň uhasil. Kýros pohnutý tímto zázrakem a lítostí nad osudem nejbohatšího muže světa z Kroisa udělal svého rádce. Někdejší vládce Lýdie tedy v této verzi příběhu v klidu dožil na dvoře perského krále. 

Existují ovšem i jiné varianty osudu Kroisa. Uvádí například, že chtěl spáchat sebevraždu upálením, přičemž se jej Kýros zmocnil dříve, než svůj plán stihl realizovat, a nechybí ani verze, že smrt našel skutečně na hranici, ať už ze své vlastní či Kýrovy vůle.

Historie si na nedostatek zlodějů, podvodníků a padělatelů stěžovat nemůže. Někteří „experti“ dokázali neuvěřitelné kousky. Například římský císař Nero podvedl celou říši znehodnocením měny. Až moderní doba přivedla člověka, který by se s ním mohl poměřit. A podle něho vznikl pojem Ponziho systém, který se v mnohém podobá jiným fenoménům z oblasti financí: ekonomickým „bublinám“ a „pyramidovému“ systému neboli podvodu zvanému česky „letadlo“. 

Do Ameriky

Charles Ponzi se narodil v roce 1882 v severoitalském městečku Lugo. Pátrání po podrobnostech jeho života znesnadňuje celá řada lží, které o své minulosti později rozšířil. Jeho kariéra však nenaznačovala žádnou podnikavost ohledně financí ani odbornou znalost investic či bankovnictví. Naopak, jeden z vyšetřovatelů si dokonce myslel, že byl v tomto ohledu neschopný a sotva uměl počítat. 

Ve Spojených státech, konkrétně v Bostonu, se vylodil ve 21 letech. V kapse mu moc peněz nezbylo, neboť veškeré své úspory během plavby prohrál. „Stanul jsem poprvé v cizí zemi, se dvěma dolary a padesáti centy v kapse. To bylo mé veškeré jmění. Nápadů jsem však měl za milion. A přesně v ně jsem celý život věřil a mé naděje mě nikdy neopustily,“ bude později tvrdit o síle svého amerického snu v rozhovoru pro New York Times.

V následujících několika letech se toulal od města k městu, od jednoho neperspektivního zaměstnání k druhému. Často ho propouštěli i kvůli drobným krádežím. Nezdálo se, že by se právě tento člověk měl dostat do policejních archivů jako největší podvodník před Bernardem Madoffem. 

Ponzi ale nebyl první, kdo objevil princip finančního podvodu, který později dostal jeho jméno. Roku 1899 založil newyorský obchodník William Miller společnost Franklin Syndicate, která slibovala investorům podezřele vysokou desetiprocentní návratnost investic. Místo, aby výdělek ze skutečných investic použil na vyplacení slíbených peněz, Miller pouze přesvědčil investory, aby tyto zatím virtuální peníze investovali znovu. Další lidi zlákal, aby se přidali, a z jejich kapitálu pak vyplatil ty, kteří byli dostatečně moudří a chtěli své zisky hned. Než byl podvod odhalen, dokázal Miller vydělat milion dolarů. 

Je nepravděpodobné, že by kdy Ponzi o Millerovi a Franklin Syndicate slyšel. Dokonce ani tou dobou nepobýval ve Spojených státech. Začátek 20. století ale se svou chabou či neexistující finanční regulací mohl nabídnout celou řadu příkladů podobných dvojích her zdánlivě čestných bankéřů a obchodníků.

Falšování

První řádnou lekci zpronevěry dostal Ponzi v roce 1907, kdy začal pracovat v bance v kanadském Montrealu. Založil ji Luigi Zarossi, aby uspokojil poptávku rostoucího počtu italských imigrantů přijíždějících do Kanady. Nabízel neobvykle vysoký šestiprocentní úrok u hotovostních vkladů. Když byl Ponzi povýšen a z pokladníka se stal vedoucím, zjistil, že banka neplatí vysoké úroky na účtech z majetkových vkladů, ale využívá rezervy uložené na nově otevřených účtech. Banka v podstatě fungovala jako Ponziho systém, což muselo mladému muži jistě poskytnout námět k přemýšlení. Skončilo to krachem – banka se dostala do úpadku kvůli nevýhodným hypotečním půjčkám. A Zarossi utekl ze země, přičemž si s sebou vzal tolik peněz, kolik zvládl odnést.

Ponzi byl opět bez práce. Rozhodl se, že se vrátí do Spojených států, a aby získal finance na cestu a trochu se vzchopil, zfalšoval šek na účet firmy, která dřív patřila k zákazníkům Zarossiho banky. Ponziho padělatelský talent ale nebyl o moc lepší než jeho schopnosti v oboru drobných krádeží: kanadská policie ho okamžitě zatkla a soud mu vyměřil tři roky vězení. 

Měl to být první z jeho mnoha pobytů v cele. Do Spojených států se nakonec vrátil v roce 1911, připletl se ale k převádění nelegálních přistěhovalců do země a ve vězení si poseděl další dva roky. Ve věznici v Atlantě si našel dva pozoruhodné známé. Jedním z nich byl sicilský kriminálník Ignazio Saietta zvaný „Lupo“ čili Vlk a druhým Charles Wyman Morse, finančník z Wall Streetu. Co se asi tak Ponzi mohl naučit od gangstera a podvodného finančníka? Jisté ale je, že po nápravě příliš netoužil.

Po svém propuštění se vrátil do Bostonu a opět se protloukal, jak to šlo. Zkusil toho hodně – import a export, práci u těžební společnosti, obchod s ovocem, soudní překladatelství, prodej akcií… V ničem ale neuspěl. Vždy ho dohnala neochota vydělávat si poctivě. Až do roku 1919 se o něm dá hovořit jako o průměrném a ne moc schopném šejdíři. Co se tedy změnilo?

Známky

Napadlo ho založit adresář firem. I když seznamy společností podle oborů nikdy nezrealizoval, jedna evropská firma o koncept projevila zájem a dopis, který od ní obdržel, obsahoval mimo jiné mezinárodní odpovědní kupon. Adresát v USA mohl kupon využít a nechat si vyplatit cenu zpátečního poštovného v amerických poštovních známkách. 

Jedním z následků první světové války bylo i to, že se sazby za poštovné mezi Itálií a USA dostaly do značného nepoměru. Ponzi si uvědomil, že je možné nakoupit mezinárodní odpovědní kupony v Itálii a získat za ně americké poštovní známky vyšší hodnoty. Ačkoli byl zisk z jednoho kuponu nízký, rozsáhlejší transakce mohla být teoreticky velmi lukrativní záležitostí. 

Zdálo se, že Ponzi konečně přišel na životaschopný a především morálně nezávadný nápad, jak zbohatnout. Jiný název pro tento naprosto legální typ finanční operace je „arbitráž“. Jejím principem je, že obchodníci využijí odlišnosti cen na dvou různých trzích. Arbitráž se rutinně používá při obchodu s cennými papíry, obligacemi, valutami a komoditami. To, na čem Ponziho nápad ztroskotal, byl celkový počet mezinárodních odpovědních kuponů v oběhu a také čas i náklady na vyplacení všech kuponů, které bylo třeba jeden po druhém vyměnit. Jinými slovy, vydělat na těchto kuponech se prakticky příliš nedalo.

Milionářem

Ponzi se ale nenechal odradit a pustil se do svého plánu bez ohledu na následky. Ze všeho nejdřív potřeboval sehnat investory. Čím je přesvědčil? Neslýchanou nabídkou zisků. „Pánové, Kolumbus objevil Ameriku, Marconi bezdrátový telegraf a já jsem objevil peníze,“ řekl několika svým přátelům. Tvrdil, že přeprodejem dovezených IRC kuponů vydělá za 90 dní o 50 % víc. A na to lidé slyšeli. 

Slib dodržel a brzy se mu začalo dařit i při shánění nových investorů. Vždyť i ty nejlepší banky ve Státech nenabízely vyšší zúročení vkladů než pouhých pět procent. Ponzi dokázal z příležitosti vytřískat maximum a dokonce zkrátil dobu zúročení na 45 dnů. S počátečními osmnácti investory na kontě založil v roce 1919 první pobočku společnosti Securities Exchange Company. Aby obchod ještě podpořil, zaměstnal jednatele placené z provizí. 

Brzy se vklady vyšplhaly na 25 tisíc dolarů a Ponzi rozjel dalších deset poboček v New Jersey. Následně k němu začaly plynout peníze z celé Nové Anglie. Do léta roku 1920 Ponzi vydělal několik milionů dolarů – dost na to, aby se mohl stát majoritním podílníkem v Hanover Trust Bank v Bostonu. Potom si koupil okázalé sídlo a začal život úspěšného podnikatele, po němž tolik let toužil. Konečně se bezpracně stal milionářem. 

Americký sen

Věta: „Šek jsme už odeslali,“ je jedna z věcí, kterým byste neměli věřit. Při jakýchkoli obchodních jednáních s Charlesem Ponzim by se zřejmě taková rada hodila. To, co se totiž ve skutečnosti dělo, skrývalo kombinaci ekonomické bubliny a Ponziho systému. Senzační aura Ponziho záměru přiměla lidi k důvěřivosti a k nadměrnému optimismu ohledně hodnoty a solidnosti jejich investice. Mnozí se velice zadlužili, zastavili i své domy a prodali rodinný majetek, aby získali prostředky, které mohli investovat do projektu slibujícího ohromující padesátiprocentní návratnost do 45 dní. Amerika podlehla snu o rychlém zbohatnutí. Procitnutí ale bolelo.

Aby uspokojil nároky svých prvních osmnácti investorů a dobral se slibovaného zisku, potřeboval by 53 tisíc odpovědních kuponů. V březnu roku 1920 však již počet jeho investorů přesáhl 15 tisíc, později dokonce přes třicet tisíc. Jinými slovy, musel by vykoupit pošty v půlce Evropy a naplnit jimi celý Titanic, aby to fungovalo.

Lidé ve skutečnosti investovali do Ponziho systému. Společnost nevykazovala žádné reálné zisky z arbitráže mezinárodních odpovědních kuponů, pouze platila původním investorům penězi, které získala od nově příchozích. A když tito důvěřivci uviděli hotové peníze, obratem je nechali v Ponziho rukou. „Peníze přece dělají peníze, ne?“ smál se Ponzi.

Mračna na obzoru

Z Evropy přitom nikdy nevyvezl jediný IRC kupon. Životaschopnost podvodu záležela na ochotě lidí znovu investovat své zisky, což také horlivě činili. Jenže bylo už jen otázkou času, než si na příslušných místech někdo všimne, co se děje doopravdy. „Pokud ve Spojených státech amerických probíhá finanční operace, která by odpovídala slibovanému investičnímu obratu, musel by tu být realizován prodej více než 160 milionů IRC kuponů,“ například varovně hlásil finanční expert z Clarence Barron, „Jenže za celý rok se jich tu neprodalo více než 27 tisíc. Odkud tedy pocházejí zisky společnosti pana Ponziho?“

Pak se v tisku objevily články pátrající po podstatě celého podniku. Deník Boston Post zjistil, že do svého „podnikání“ Ponzi neinvestoval ani jeden cent. A přitom si pořizoval drahá auta, luxusní bydlení i kvalitní obleky. Jak vlastně podniká a odkud se berou jeho peníze? Nad celým Ponziho systémem se začala stahovat mračna. 

Tyto informace způsobily, že mnozí chtěli své peníze zpět a Ponzi jim je s obtížemi vyplatil. Nakonec ale v srpnu 1920 audit odhalil, že podnik je sedm milionů v minusu. Úřady proto činnost Securities Exchange Company i Hanover Trust Bank ukončily. Kolaps Ponziho systému přivedl k pádu pět dalších bankovních domů. Hrubá ztráta investorů činila kolem 20 milionů dolarů (podle dnešního přepočtu by to bylo 225 milionů). Ponzi byl shledán vinným za poštovní podvod a odsouzen k pěti rokům vězení.

Chudoba

Byl sice na dně, ale rozhodně ještě ne na odpis. V Massachusetts mu bylo prokázáno další provinění, nicméně se odvolal. Podařilo se mu zůstat na svobodě dost dlouho na to, aby rozjel realitní podvod na Floridě, kde prodával klientům pozemky v bažinách. V roce 1925 byl usvědčen z porušení zákona o správě majetků a zákona o cenných papírech a odsouzen k jednomu roku ve vězení. Po propuštění se pokusil opustit zemi, ale byl zatčen a poslán zpět do Massachusetts, kde si odpykal dalších sedm let ve vězení. 

V roce 1934 byl propuštěn a okamžitě deportován do Itálie jako nelegální přistěhovalec. Za dlouhá léta v USA se mu totiž nepodařilo získat americké občanství. V Itálii strávil několik let na ministerstvu financí za vlády fašisty Benita Mussoliniho. Neschopnost a nepoctivost ho ale nakonec přinutily prchnout do Jižní Ameriky. Konec svých dnů strávil bez peněz a sám v dobročinném hospici v brazilském Rio de Janeiru, kde zemřel slepý a částečně paralyzovaný ve věku 67 let.

V jednom z posledních rozhovorů před smrtí v nemocnici v Rio de Janeiru hodnotil svou kariéru slovy: „I kdyby za ty peníze nedostali zpátky nic, pořád by to bylo levné. Vždyť jsem jim předvedl tu nejlepší show, kterou Amerika zažila od příchodu prvních osadníků. Myslím, že za těch pár milionů jim ta podívaná stála.“ 

Šaman z doby lovců mamutů, pohřbený v místech dnešní Francouzské ulice v Brně, za života trpěl silnými bolestmi. Podle antropologického výzkumu je to patrné ze zbytků kostí postižených dlouhodobým zánětem. Nemoc byla chronická, patrně infekčního nebo metabolického původu. Možná to byl právě prožitek bolesti, který muži otevíral cestu k šamanským rituálům. Podle odborníků měl šaman tmavou pleť. Jeho DNA sice zatím neanalyzovali, vycházejí však z nejnovějších vědeckých poznatků o Evropanech v paleolitu.

Na figuře šamana pracovali antropoložka Eva Vaníčková a sochař Ondřej Bílek z Laboratoře antropologické rekonstrukce Moravského zemského muzea. Bude součástí připravované výstavy Nejstarší šperky a ozdoby těla v Pavilonu Anthropos, spolu s desítkami mimořádných archeologických nálezů, včetně torza unikátní loutky ze šamanova hrobu. Muž ji nejspíš používal při rituálech, podobně jako sibiřští šamani o tisíce let později. Výstava startuje již v pátek 19. srpna 2022. 

Šamanova loutka je jedním z nejvzácnějších exponátů Moravského zemského muzea. (foto: Moravské zemské muzeum, Jan Cága, CC BY 4.0)

„Antropomorfní figurky, jsou-li v držení šamana, mohou představovat duchy předků. Jindy do nich šamani chytají duchy nemocí nebo duše lidí i zvířat, takže se stávají rekvizitami různých ceremonií,“ uvedl archeolog Martin Oliva z muzea.

Ze základních šamanských potřeb chyběl v hrobu ve Francouzské ulici pouze buben. Pokud byl ze dřeva a kůže, tedy pomíjivých materiálů, dochovat se nemohl. „Paličce na buben však zcela odpovídá kus sobího parohu s ohlazenou růžicí,“ doplnil Oliva.

Nakouknout do světa šamanů

Podle Vaníčkové byl šaman robustní muž. Jeho lebka se dochovala jen částečně, proto tvář na figuře v muzeu překrývají ozdoby ze schránek třetihorních měkkýšů. Na zachovalých fragmentech lebky odborníci rozeznali výrazné nadočnicové oblouky, nízké čelo a starobylou žilní strukturu, blízkou neandrtálcům.

Postava je oblečená v kůži a kožešinách, pleť má tmavou. „Nejnovější genetické studie poukazují, že lidé v období gravettienu měli tmavou barvu kůže, vědecké poznatky tak mění zažité stereotypy o podobě našich dávných předků. A také je to pádným argumentem proti hlasatelům výlučnosti 'bílé rasy',“ doplnila Vaníčková.

„Samozřejmě, jedinec z nynější Francouzské ulice nemusel vypadat právě takto, ale jistě vypadal ‚tak nějak‘. Kdybychom chtěli být zcela přesní, nikdy bychom pravěk ničím neoživili a ten by zůstal jen mrtvým výčtem nesrozumitelných fragmentů,“ vysvětluje antropoložka Vaníčková.

TIP: Pohlédnout do minulosti: Jak vznikají a jak přesné jsou rekonstrukce obličejů?

Na hrob šamana, bohatě vybavený také kly a kostmi velkých zvířat, narazili dělníci v roce 1891 v místech dnešní křižovatky Francouzské a Přadlácké ulice. Žádné podobné hroby ze stejné doby se v okolí nenašly, šlo tedy podle archeologů ve všech směrech o mimořádný pohřeb. „Nepochybně to byl jedinec se zvláštním postavením ve společnosti,“ uvedl archeolog Martin Oliva.

O mimořádné delfíní inteligenci jsou zoologové již dávno přesvědčeni. Sympatické kytovce dokonce přistihli při používání nástrojů, když zdokumentovali, jak si na citlivé čenichy navlékají duté mořské houby. Ty jim slouží jako chrániče, aby se neporanili, když ryjí v písčitém mořském dně a hledají ukryté ryby a další živočichy. Také australské delfíny druhu Sousa sahulensis vědci zaznamenali s mořskými houbami. K čemu jim jsou ale dobré, když je nepoužívají jako chrániče?

Houbový důkaz zdatnosti 

Tým vedený Simonem Allenem z University of Western Australia sleduje delfíny Sousa sahulensis ve vodách při severozápadním pobřeží Austrálie déle než deset let. Zoologové je opakovaně přistihli při vynášení velkých mořských hub ze dna k hladině. Pokaždé šlo o samce, který velkou houbu nejprve odloupl ode dna a následně s ní balancoval na čenichu a nabízel ji tak samičkám. Přitom se předváděl a ozýval se zvuky typickými pro dvoření.

„Když jsme při tomto komplikovaném chování přistihli delfíny poprvé, byli jsme tím docela zaskočeni,“ přiznává Simon Allen. „S postupem času jsme je ale pozorovali znovu a znovu a začali jsme chápat, že nejde o pouhou náhodu.“

Vědci nepochybují o tom, že houba slouží jako dar, který má samci získat přízeň samičky. Co z něj však samička má, když houbu nijak prakticky nevyužije? Mnohé naznačuje fakt, že samci vybírají ty největší houby, které jsou přisedlé ke dnu velkou plochou. Odloupnutí od podkladu vyžaduje sílu a nemalý fortel. Svým furiantským kouskem jako kdyby nápadník samičce říkal: „Teda byla to fuška, ale zvládl jsem to. Podívej se, co dokážu!“

Dva dělníci, jeden nápadník

Jak uvádí Simon Allen a jeho spolupracovníci ve studii publikované ve vědeckém časopise Scientific Reports, samec tímto zvláštním způsobem dokazuje svou zdatnost a schopnosti. Tato demonstrace síly a dovedností nemusí být nutně určena jen samečkově vyvolené, ale adresáty jsou zřejmě i potenciální sokové. Těm jako kdyby nepřímo vzkazoval: „Jen se koukněte, co zvládnu! Kdo z vás se mi troufne vyrovnat?!“

Samci delfínů Sousa sahulensis ale vždycky nehrají úplně fair play. Někdy se k dobývání kapitální houby spojí dva. Samec, který nakonec prezentuje výsledek společné práce, se pak z části chlubí cizím peřím. Sám by tak velkou houbu ze dna jen tak nevyzvedl. 

Houba slouží delfínům jako jakýsi „svatební dar“. Nakolik však zvyšuje samečkovy šance na úspěch oproti samotnému chování typickému pro námluvy, vědci zatím nevědí.

Podvody pavoučích slabochů

Svatební dary nejsou v přírodě ničím výjimečným. Samečkové často přinášejí samičkám potravu, aby si získali jejich přízeň. „Nevěsta“ tak dostává živiny, které zčásti spotřebuje sama a zčásti je investuje do potomků. Otec tak svatebním darem nepřímo přispívá k zdatnosti dalšího pokolení. Někdy jsou ale příběhy svatebních darů komplikovanější.

Pavouk lovčík hajní (Pisaura mirabilis), který je hojný i na našich lukách, nabízí samičkám kořist zabalenou do pavučiny. Do rozpaků však neupadá ani v případě, že narazí na atraktivní samičku a zrovna nemá nic, čím by si koupil její přízeň. Do pavučiny zabalí místo tučné mouchy třeba kousek listu nebo jinou nepoživatelnou věc. Hlavně aby nezapomněl balíček navonět svým tělesným pachem. Pokud lovčík samičku na navoněnou návnadu naláká, má vyhráno. Zatímco se ošálená nevěsta dobývá do balíčku, podvodný nápadník neztrácí čas a pustí se s plnou vervou do páření.

Samečci pavouka lovčíka hajního (Pisaura mirabilis) jsou pěkní podvodníci – své vyvolené často nabízejí bezcenný předmět zabalený jako hodnotnou pochoutku. (foto: Shutterstock)

Slabší samečkové se k podvodům uchylují jako ke standardní strategii. I když se jim povede ulovit kořist, samičce ji nenabídnou. Úlovek sežerou sami. Pro samičku jim výživná porce nezbude a jako svatební dar nabízejí nejedlou imitaci.

U řady živočichů ovšem podvádění nepřipadá v úvahu. Samci nezbývá než předložit samičce vizitku, kterou jasně demonstruje své kvality. Třeba u mušek octomilek druhu Drosophila subobscura samec vyvrhne před samičku výživnou tekutinu. Ta si pak zvolí partnera k páření podle množství a kvality předložené potravy, kterou má přímo před očima. 

Velká kritika i opožděná lítost

Také mnohé další samičky nekupují zajíce v pytli a své ctitele si prostřednictvím jejich svatebních darů důkladně proklepnou. Platí to i o ledňáčkovi říčním (Alcedo atthis). Sameček nejprve naloví ty nejvybranější rybky a ty pak před samičkou začerstva vyvrhne. Samička je při hodnocení úlovku náročnější než šéfkuchař vyhlášené rybí restaurace. Hodnotí nejen velikost rybek, ale také jejich druh.

Ledňáček říční (Alcedo atthis) se při získávání partnerky musí velmi snažit, aby jí předložil skutečně vybrané kousky nalovených ryb. (foto: Shutterstock)

Například mřenka mramorovaná (Barbatula barbatula) neudělá na samičku kdovíjaký dojem. Naopak k zaručeným svatebním darům patří střevle potoční (Phoxinus phoxinus) a koljušky tříostné (Gasterosteus aculeatus) se na žebříčku obliby nacházejí zhruba uprostřed. Zásadou „malé ryby, taky ryby“ se samičky ledňáčků při hodnocení daru jednoznačně neřídí. „Podměrečné“ kousky jednoduše neberou v úvahu a chovají se, jako kdyby jim je sameček vůbec nepředložil. 

To ovšem neznamená, že by samička mohla s výběrem dlouho váhat. O tom jestli dar a nápadníka bere nebo ne, se musí rozhodnout zhruba do deseti minut. V opačném případě sameček rybky zase spolyká a odletí pryč. Někdy samička „propásne časový limit“ a když vidí, že samec „balí krám“, začne o rybky doslova žebrat. Naštvaný samec však její opožděný zájem ignoruje a svůj dar spolyká do posledního kousku. 

Darovaná investice do budoucnosti

Velké diskuse vedou zoologové o svatebních darech u šimpanzů učenlivých (Pan troglodytes). Samci se dělí se samicemi i o maso ulovených zvířat a někdy i o vysoce ceněnou rostlinnou potravu, např. o plody papáji, která není v Africe původní a pěstuje jen na plantážích. Krádež lidmi pěstované papáje je riskantní záležitost, protože domorodci si úrodu hlídají. Šimpanz přistižený při krádeži plodů riskuje v lepším případě výprask holí, v horším případě i smrt zastřelením. Plod papáji je proto lukrativní zboží a zároveň i důkaz zdatnosti a odvahy.

TIP: Chytrý jako prase: Vědci poprvé přistihli prasata při používání nástrojů

Někdy se zdá, že si samec koupí takovým dárkem přízeň samičky a ta se s ním pak o to ochotněji páří. Jindy to však vypadá, že dárek nezabral a samec si jím přízeň samice nezískal. V těchto případech jde ale zřejmě ze strany samce o dlouhodobější investici, která se zúročí až s odstupem času. Samci, kteří obdarovávali samice masem, se totiž v následujících několika měsících s těmito samice páří přeci jen častěji.