Typický gin má obsah alkoholu v rozmezí od 37,5 % do 50 %. Existují pochopitelně i výrazně silnější varianty, dosavadní rekordman – švédský Strane Ultra Uncut má například 82,5 % alkoholu. Novinka z britské Anno Distillers jde ale ještě mnohem dál – její nedávno představený gin Anno Extreme má rovnou 95 % obsahu alkoholu.

Vzhledem k jeho síle, distribuuje výrobce svůj nápoj s přibalenou odměřovací kádinkou. Podle Andyho Reasona, spoluzakladatel Anno Distillers, stačí na běžný lehčí G&T drink pouhých 5 mililitrů ginu, doředěného například tonikem a kouskem grapefruitu. 

TIP: Motorový gin: Motocyklový fanda vyrábí alkohol s příchutí Harley Davidson

I přes extrémní obsah alkoholu slibuje Anno Distillers nápoj plný typické jalovcové chuti s tóny lékořice a dalšího koření. Gin Anno Extreme 95 je aktuálně k mání v 20cl lahvičce za 30 liber (v přepočtu zhruba 850 korun)

Za aureolu ohromné slávy vděčí Mona Lisa hned několika skutečnostem. Začít musíme u samotného autora díla, famózního malíře a vskutku renesanční osobnosti Leonarda da Vinciho. Kromě malby se věnoval sochařství, architektuře, psaní či hudbě, vedle umění však svůj život zasvětil také anatomii, přírodě nebo technice. Zkonstruoval mimo jiné vrtačku a navrhl létací stroje i první tanky – pět století před tím, než skutečný tank poprvé zamířil do boje. 

Zlí jazykové tvrdí, že mu tak široký záběr ubíral čas na malování. Přesto vznikla zásadní výtvarná díla dějin jako Dáma s hranostajem, Poslední večeře, Vitruviánský muž či Zvěstování. Da Vinci se spolu s Michelangelem Buonarottim a Raffaelem Santim řadí mezi největší malíře vrcholné renesance, uměleckého slohu, jenž se v Itálii formoval od konce 13. století a v první polovině 16. století vyústil v manýrismus. 

Jiné myšlení

Pro zrod renesance panovaly v jihoevropské zemi ideální podmínky: Už ve středověku tam vládly odlišné poměry než ve zbytku Evropy. Zatímco jinde představovali největší autoritu rytíř-aristokrat a mnich, Itálie si hýčkala své vědce, umělce a obchodníky. Kvůli politické rozdrobenosti regionu měli tamní podnikatelé významnější slovo než šlechtické rody. Ruku v ruce s popsaným společenským uspořádáním šlo jiné myšlení, kdy se lidé zaměřovali víc na pozemský život než na ten posmrtný. A podobné prostředí se dokonale hodilo pro člověka s tak otevřenou myslí, jakým byl Leonardo.

Přestože se portrét Mony Lisy celosvětově proslavil především ve 20. století, už v době svého vzniku mezi léty 1503 a 1506 budil značný ohlas. Da Vinci se stal nejen autorem výše zmíněných vynálezů, ale také inovátorem v malířství. Do té doby bylo zvykem zachycovat postavy zpříma či z profilu, a navíc celé. Umělec však pro portrét Mony Lisy zvolil tříčtvrtinový pohled, zobrazující horní polovinu těla, kdy je torzo mírně natočeno k divákovi. Narušil tím tradici standardního pózování a stejné portrétování se využívá dodnes.

Identita (ne)známá

Totožnost Mony Lisy však mnohé vzrušuje dodnes, podobně jako tajemství jejího úsměvu. Někteří mají za to, že jde o Leonardův autoportrét, pouze v ženském vizuálu. Naopak historik Silvano Vincetti tvrdí, že umělec vyobrazil Giana Giacoma Caprottiho zvaného Salai, svého spolupracovníka a zároveň – dle mínění mnohých – i milence. Podle Caprottiho prý vznikl také da Vinciho obraz Svatý Jan Křtitel, což se Vincetti snažil doložit podobností nosů a očí obou postav. Řada historiků a vědců však považuje danou teorii za nepodloženou. 

S dalším vysvětlením identity ženy na obraze nepřišel nikdo menší než zakladatel psychoanalýzy Sigmund Freud, podle nějž takto Leonardo zvěčnil svou matku. Rakouský psycholog se dokonce v eseji Vzpomínka z dětství Leonarda da Vinci věnoval psychoanalytické studii založené na dílech slavného malíře.

TIP: Tajemná Mona Lisa: Kdo seděl da Vincimu modelem?

Ve skutečnosti totožnost Mony Lisy známe. Šlo zřejmě o Lisu del Giocondo, rozenou Gherardini, ženu florentského obchodníka Francesca del Giocondo. V souvislosti s obrazem ji už v 16. století zmínil Giorgio Vasari, první da Vinciho životopisec. Hypotézu potvrzuje i poznámka objevená roku 2005 v jednom z Ciceronových děl, uloženém v knihovně heidelberské univerzity. Italský úředník Agostino Vespucci si na okraj stránky napsal, že „da Vinci právě pracuje na portrétu Giocondovy manželky Lisy“. Ostatně, v Itálii dnes obraz znají spíš jako La Giocondu. 

Proslavený, ale záhadný

Proslulost portrétu zajistil také onen notoricky známý úsměv Mony Lisy, který da Vinci vytvořil pomocí techniky „sfumato“, tedy „stínování“ či „rozmazávání“: Jednotlivé vrstvy barvy se překrývají tak, že nevznikají žádná rozhraní mezi odstíny ani mezi světlem a stínem. Malba potom působí dojmem kouřového oparu a zároveň sfumato zjemňuje rysy obličeje. 

S technikou přišel jako první právě da Vinci, ale rychle se ujala a používali ji také další malíři. Nicméně jemný úsměv nedá spát vědcům, laikům, umělcům ani konspirátorům, přičemž každý v něm čte něco jiného. Například podle Mandeepa Mehry, ředitele kardiovaskulárního centra Brighamovy nemocnice v Bostonu, se za ním skrývá hypotyreóza neboli snížená funkce štítné žlázy. Mezi její projevy patří suchá a žlutá kůže, řídké vlasy i obočí či svalová slabost – tedy znaky, které lze na portrétu skutečně najít. Poslední zmíněný symptom by pak mohl mít zvláštní úsměv na svědomí. Naopak chybějící obočí nemusí nutně znamenat projev nemoci: Buď zmizelo po prvních pokusech o čištění a restauraci obrazu, nebo si jej podle florentské módy počátku 16. století dáma vytrhala.

Nebo je to jinak…

S jiným výkladem přišli v roce 2006 kanadští badatelé, podle nichž patří úsměv ženě těhotné či matce nedlouho po narození dítěte – s čímž souvisí i výše zmíněná teorie, jelikož hypotyreózu může vyvolat právě porod. Vědci pomocí skenu odhalili, že má Mona Lisa na sobě typ oděvu, který v 16. století nosily právě dámy v očekávání. 

Jak konkrétně souvisí zvláštní výraz s těhotenstvím, odborníci sice nevysvětlili, zato mohli zblízka prozkoumat jemnou a přesnou techniku malby. Vedle již popsaného sfumata a tříčtvrtečního pohledu je portrét na svou dobu velmi realistický a díky hlubokému poznání lidské anatomie dokázal autor věrně zachytit tvar lebky pod tenkou pokožkou. Právě jemnost, pečlivost a přesnost představují hlavní rysy La Giocondy: Propracované kadeře – působící dojmem, že autor namaloval každý vlas zvlášť – kryje sotva viditelný závoj. Oči ženy upřeně sledují pozorovatele portrétu, záhyby šatů odrážejí světlo a stíny, vše je dovedeno k dokonalé přirozenosti.

Madridská kopie

Portrét nevznikl na plátně, jak většina lidí předpokládá, ale na topolové desce. Ta v průběhu staletí na jednom místě praskla a barva se vydrolila, proto má Mona Lisa nad hlavou vertikální proužek. Bohužel dnes neexistuje technologie, jež by dokázala nahradit původní pigmenty barvy, pojidla či techniku malby. 

V madridském muzeu Prado však visí kopie, o níž se dlouho předpokládalo, že vznikla až několik let po originále. Analýzy v roce 2010 ovšem odhalily, že obsahuje stejné kompoziční změny jako prvotní dílo: Například původně měla Mona Lisa vlasy svázané do drdolu. Vědci se proto domnívají, že oba obrazy vznikaly nejen ve stejné době, ale i na tomtéž místě – přímo v ateliéru, kde da Vinci dohlížel na práci některého ze svých studentů, kteří napodobovali mistrovy postupy. 

Restauratéři v Pradu dokázali z pozadí tamní La Giocondy odstranit tmavou vrstvu, čímž odhalili detaily do té doby skryté v originální Leonardově krajině. Zarážející jsou také jasné barvy španělské Mony Lisy. Podobně zářivý byl nejspíš i originál, nicméně pod lakem a povrchovou úpravou prvních restaurátorů zřejmě v 50. letech 20. století ztmavl a zežloutl.

V královských palácích

Poslední léta života strávil Leonardo na dvoře Františka I. ve Francii, kam s sebou přivezl i portrét Mony Lisy. Po malířově smrti si panovník dílo ponechal, takže se stalo součástí královské sbírky a zdobilo palác až do Velké francouzské revoluce, kdy povstalci prohlásili sbírku za majetek lidu. Za Napoleona se podobizna znovu vrátila do šlechtických rukou, načež ji na přelomu 19. a 20. století převezli do Louvru a tam ji lze obdivovat dodnes. 

Největší rozruch obraz vzbudil v roce 1911, kdy jej z pařížského muzea ukradli! Hlavními podezřelými se dokonce stali malíř Pablo Picasso a básník Guillaume Apollinaire. Ačkoliv se nakonec potvrdilo, že s loupeží neměli nic společného, jejich zatčení a výslech prý byly z pohledu policie namístě.

Drzé a prosté

Apollinairův sekretář Honoré Joseph Géry Pieret chtěl totiž dokázat, že Louvre nemá dostatečné zabezpečení, a tak z muzea ukradl několik sošek. Prostřednictvím básníka je později koupil i Picasso, jenže jakmile zmizela Mona Lisa, začali oba panikařit: Sošky proto odnesli do jedné pařížské redakce, jež měla zajistit jejich anonymní vrácení do Louvru. Místo toho na umělce udeřila policie, ani jeden však o krádeži nic nevěděl, a tak je propustili. Pátrání pokračovalo, ale pokaždé skončilo ve slepé uličce – dokud se obraz o dva roky později neobjevil. 

Pařížské policii se ozval Giovanni Poggi, ředitel florentské obrazárny Galleria degli Uffizi, jemuž portrét nabídl zloděj Vincenzo Peruggia. Podle něj totiž patřil právě do italské galerie, a nikoliv do Louvru. Za tuto „službu vlasti“ ho odsoudili na rok a patnáct dní vězení, za mřížemi ovšem strávil jen sedm měsíců. Krádež přitom provedl s udivující lehkostí: V pondělí, kdy mělo muzeum zavřeno, si oblékl plášť zaměstnance, zamířil do sbírek italského malířství, Monu Lisu jednoduše sundal ze stěny a odešel s ní. Články o krádeži slavného obrazu pak plnily titulní stránky francouzských deníků po několik měsíců.

Horký otisk v umění

Kult Mony Lisy se formoval po staletí a přispěly k tomu nejen výše zmíněné důvody, ale také další umělci, kteří obraz přenesli do vlastního díla. Například Andy Warhol s použitím sítotisku jedinečný portrét mnohonásobně rozmnožil na papír. Francouzský umělec Marcel Duchamp zase z jeho reprodukce vyrobil parodickou pohlednici, přidal dámě knír a napsal pod ni poněkud přisprostlou slovní hříčku „LHOOQ“: Francouzsky vyslovená písmena totiž znamenají, že má dáma „horký zadek“, což naznačuje cosi o sexuálním neklidu. V roce 1915 pak německý skladatel Max von Schillings napsal operu o životě Mony Lisy, tedy skutečné ženy zachycené na obraze. 

TIP: Šifry mistrů malířů: Byla Mona Lisa muž s vysokým cholesterolem?

K proslulému portrétu se umělci nepřestávají vyjadřovat dodnes: Někteří se vůči němu vymezují, jiní mu vlastní tvorbou vzdávají hold, další hotovému dílu přidávají nový rozměr. Jisté je, že ke kultu Mony Lisy značně přispívaly záhady i konspirace, stejně jako teorie vědců nebo vyjádření umělců. Bez toho všeho by se možná tak slavnou nestala. 

Skály kolumbijské Amazonie ukrývaly unikátní přírodní galerii, kterou vytvořili první lidští obyvatelé této oblasti. Zhruba před 12 600 až 11 800 lety tam lidé malovali jasně červenou barvou ohromné množství výjevů, postav a tvarů. Během dlouhých staletí umělecké tvorby vznikl soubor maleb, rozesetý do vzdálenosti téměř 13 kilometrů.

Pro archeologa Marka Robinsona z britské University of Exeter, který analyzoval objevené malby společně s kolumbijskými odborníky, to je fantastické umění, které tehdejší lidé vytvářeli v časech bouřlivých změn. Nejmladší doba ledová se tehdy chýlila ke svému konci a po amerických kontinentech se šířili první lidé, kteří již měnili své okolí, ať už lovem nebo vypalováním vegetace. Amazonie tehdy nebyla souvislým pralesem, ale spíše savanou plnou zvěře.

TIP: V Indonésii objevili nejstarší jeskynní malbu s loveckou tematikou

Autory maleb jsou zřejmě lidé z komunit lovců-sběračů, kteří rybařili v nedaleké řece. Podle archeologických nálezů se živili měkkými částmi palem, plody, rybami, krokodýly, hady, žábami, velkými hlodavci a pásovci. Objevené malby ale prozrazují mnohem více detailů z jejich života.

Tisíce obrázků zahrnují geometrické tvary, lidské postavy, otisky dlaní, stejně jako lovecké výjevy a scény s lidmi, rostlinami a zvířaty. Na malbách jsou k poznání jeleni, tapíři, aligátoři, netopýři, opice, želvy, hadi a dikobrazi. Kromě dnes žijících druhů tam ale tehdejší lidé zachytili také již vyhynulá velká zvířata, takzvanou megafaunu doby ledové. Patřili mezi ně například obrovští lenochodi, mastodonti, velbloudi, koně a bizarní kopytníci s choboty ze skupiny Litopterna.

Až budou jednou žít lidé na Marsu, budou potřebovat kyslík k dýchání. A nejspíš i nějaké palivo, které bude pohánět vozidla nebo třeba generátory. Zároveň je jasné, že vozit cokoliv na Marsu bude přímo astronomicky drahé, takže bude mnohonásobně výhodnější co nejvíce využít zdroje samotné rudé planety.

Jak kyslík, tak i palivo v podobě vodíku, je možné získat z vody, například elektrolýzou, kdy se používá elektrický proud. Na Zemi to ale obvykle děláme s čistou vodou a za normálních teplot. Na Marsu je oproti tomu voda nejspíš dost slaná a průměrná teplota se tam pohybuje kolem mínus 60 °C. Chemický inženýr Vijay Ramani z americké Washington University in St. Louis a jeho kolegové vymysleli metodu, s níž je možné s využitím speciálního elektrokatalyzátoru rozložit marťanskou vodu plnou chloristanů za drsně mrazivých nízkých teplot na velmi čistý vodík a kyslík.

Kyslík a vodík pro Mars i pro Zemi

Podle Ramaniho by jejich technologie mohla významně podpořit úsilí NASA o přistání na Marsu s lidskou posádkou v polovině třicátých let. SpaceX to mají v plánu do šesti let a podobná technologie by se jim jistě hodila. NASA teď bude na elektrokatalýze marťanské vody dál pracovat a testovat ji v simulovaném prostředí Marsu.

TIP: Vědci stvořili umělou „marťanskou vodu“ pro výzkum života na Marsu

Nejde jen o Mars. Elektrokatalýza slané vody v chladném prostředí by se mohla uplatnit i na Zemi. Jak říká Ramani, například ponorkám by se takové zařízení hodilo. Pokud by se ponorka ocitla v nouzi a uvízla pod hladinou, mohla by si „nacucnout“ okolní slanou vodu a vytěžit z ní kyslík. Kdyby šlo o jadernou ponorku, a těch je třeba v americkém námořnictvu většina, měla by díky reaktoru více než dostatek elektřiny pro elektrolýzu.

Do závislosti na dovozu potravin upadla západní a střední Evropa již ve druhé polovině 19. století. Právě neschopnosti Německa a Rakouska-Uherska vyprodukovat dostatek jídla k uspokojení potřeb obyvatelstva se rozhodli Britové využít. Ostatně plánem na zablokování dovozu důležitých komodit do Evropy disponovalo Royal Navy již od roku 1908.

Ze všech stran

V podstatě okamžitě po svém vstupu do války Londýn prohlásil Severní moře za bojovou zónu a zakázal import jakéhokoliv válečného materiálu do Německa. Do této kategorie Britové započítali také potraviny. Své spojence posléze následovali i Francouzi, kteří zahájili obdobnou blokádu ve Středozemním moři.

To představovalo jasné porušení mezinárodního práva a proti opatření, které poškozovalo hlavně civilní obyvatele, opakovaně protestovala jak německá tak i americká vláda. Washington se však Britům nakonec podařilo do jisté míry upokojit tím, že skupovali od obchodníků za oceánem části zadrženého vývozu. Navíc Němci v roce 1915 zareagovali vyhlášením ponorkové blokády Velké Británie, čímž sami postup dohodových mocností do určité míry legitimizovali.

Statisíce civilistů

V důsledku efektivity spojeneckého loďstva zavládl v zemích centrálních mocností záhy nedostatek základního zboží, který vedl ke vzniku černého trhu a zavedení přídělového systému. Začala se šířit podvýživa a s ní spojené nemoci jako kurděje, tuberkulóza nebo úplavice. Historikové odhadují, že v důsledku blokády zemřelo jen na území Německa okolo 424 000 civilistů. Důsledky blokády se však obrátily také proti dohodovým vojákům, kteří padli do zajetí a pro něž jejich věznitelé neměli dostatek potravy.

Odhaduje se, že v rakouských lágrech zemřelo na podvýživu až 100 000 italských zajatců. Krutost celé záležitosti pak ještě podtrhuje fakt, že Britové blokádu nezrušili ani po podpisu příměří, ale pokračovali v ní až do roku 1919. Toto opatření si kladlo za cíl přimět Německo k podpisu mírových smluv. Kolik lidských obětí si vyžádala tato poválečná blokáda, se dodnes odhadnout nepodařilo.

Seznam historických receptů na nejrůznější lektvary, které měly zastavit proces stárnutí anebo hned svým konzumentům léta věku ubírat, má tisíce položek. Většinou šlo o dost nechutné záležitosti. Třeba takový Plinius Starší, jinak uznávaný válečník a filozof 1. století, doporučoval „šťávu vymačkanou z bradavic a vředů“. Přišlo mu, že tyhle kožní výrůstky jsou plné života, a tak ho z nich chtěl extrahovat. Nemějme ale tomuto moudrému muži za zlé, že ke stáru podlehl mámení věčného života. Rozhodně nebyl sám. 

Zlato je nejlepší

Čchin Š'-chuang-ti, první z dlouhé řady čínských císařů, zase nedal dopustit na výluh s kapkou rtuti. I jemu přišel „živý kov“ jako zdroj nehynoucí síly. Posedlost nesmrtelností ho díky nevyhnutelné otravě stála život. A staří Egypťané? Jejich pokusy s rozpouštěním olověného prachu v kobřím jedu také nedopadly pro uživatele nejlépe. A dál? Doba se možná mění, ale lidská touha po nekonečném životě je věčná. V raném i pozdním středověku tak zažívá ohromný boom coby léčivo na přibývající léta zlato. Ptáte se proč? 

Je to kov, který nekoroduje, nestárne! A tudíž musí mít s věkem něco společného, ne? Trochu ujetá idea ale tehdy lidem smysl absolutně dávala. Není snad pravdou, že se boháči, šlechtici i králové, kteří nemají hluboko do kapsy, dožívají vyššího věku? Samozřejmě! Ti, kteří měli dost jídla a pohodlí a nemuseli se dřít na polích, očividně žili déle a stárli pomaleji, než zbytek populace. A této myšlenky se pak s radostí zhostili nejrůznější mastičkáři a výroba ve velkém mohla začít!

Nemáte zlato?

Co všechno svedou zlaté medikamenty? Ve formě masti, obvykle ze zvířecího tuku s příměsí zlatého prachu, zabrání stárnutí pokožky. Jako přísada do koupele pak omlazují tělo i ducha. Takhle to třeba zkoušel Jindřich II. Plantagenet, o kterém víme, že: „Od rána do večera se neustále zabýval záležitostmi království. Nikdy si nesedl, pokud zrovna neseděl na koni nebo nejedl. Pokud neměl v rukou luk nebo meč, zasedal v radě nebo četl.“ Prý za to mohlo zlato, šeptali si poddaní. A alchymisté takové příběhy rádi notně přiživovali.

Ne každý si ale mohl dovolit zlatou lázeň, jako anglický král. A pro takové případy je tu Aurum potabile čili pitné zlato! Malý flakónek s touto tekutinou se vyplatí mít vždy při ruce, lektvar naplněný životem je totiž zázračný. Uvnitř se nachází silný líh a pár zlatých zrníček. Výsledek? Zahřeje a povzbudí. Naštěstí toxicita zlata není vysoká, takže měli jen boháči pořádně drahou stolici. Horší už bylo, když strůjci lektvarů šetřili a místo čirého zlata přidávali do nápoje díl rtuťového amalgámu. Ten už zabíjel.

Nesmrtelná teta? 

Podobné excesy se ale obvykle vysvětlovaly tím, že konzument „nebyl svým původem hoden“ daru věčného života. S postupem času nabírají variace pitného zlata na obrátkách. Na francouzském dvoře se v 16. století pravidelně popíjí roztok chloridu zlata a dietyléteru. Ano, i to je dost smrtící kombinace. Ale uvěřit bylo snadné: podívejte se třeba na královu milenku a učitelku jeho dětí Dianu de Poitiers. Dožila se 66 let, ale pořád vypadala jako mladá laňka. I když trochu přiotrávená. Lidé od dvora věřili, že zlato je všelék na všechny neduhy. Od záchvatů šílenství, přes úplavičný průjem po epilepsii. K pití zlata ve vodě se přiznal i portugalský papež, Jan XXI. Vatikánského stolce si moc neužil, ale o peníze nouzi evidentně neměl. 

TIP: Nesmrtelný alchymista a kámen mudrců: Kdo byl tajemný Nicolas Flamel?

Dvorní felčaři Jean Beguin a Christophe Glaser nám také zanechali originální postup pro výrobu „oživujícího zlatého tonika“. Pokud byste si jej chtěli připravit doma, budete potřebovat nejen pořádnou porci zlata, ale i stříbro, měď, železo, ocel a trochu olověných pilin. To vše je třeba vylouhovat v první moči novorozence. Smíchejte roztok s bílým vínem, listy fenyklu, trochou lidské krve, vaječným bílkem a mateřským mlékem. Pak už stačí jen nechat šest dní odležet, scedit a může se podávat. Na zdraví!

Součást sebevědomí každého státu tvoří touha být pánem na svém vlastním území. A tato tužba provázela Slovinsko dlouhá léta. Vždy bylo považováno za nejvyspělejší stát bývalé Jugoslávie, ekonomicky nejsilnější a navíc s geograficky výhodnou polohou. Ze všech států v rámci federace mělo nejblíže západnímu smýšlení a hodnotám. Kroky směřující k osamostatnění začala tato země (čítající bezmála dva miliony obyvatel) uskutečňovat již po jarních volbách v roce 1990.

O samostatnost museli Slovinci bojovat už od raného středověku a od 16. století se i oni ocitli v habsburském soustátí. Po rozpadu Rakouska-Uherska se znovu dostali do područí cizí moci. Po druhé světové válce sice Slovinsko obdrželo některé atributy státu, ovšem s komunistickým vedením v rámci komunisticky pojaté federace. To se však začalo měnit v 80. letech, když se po smrti stmelující autority Josipa Broze Tita (†1980) jugoslávský stát začal postupně rozkládat. Navíc k tomu přispěly i politické změny v socialistických zemích po nástupu Michaila Gorbačova v SSSR. Perestrojka a glasnosť – trendy, které koncem 80. let zasáhly celou východní Evropu, doputovaly i do nejzápadnější části Jugoslávie.

Zapomenutá klauzule

Slovinsko, nejvyspělejší svazová země bývalé Jugoslávie, si dobře uvědomovalo svůj ekonomický potenciál. Jeho vrchní představitelé se pomalu, ale jistě začali připravovat na osamostatnění a nezávislost. V tomto okamžiku využili klauzule ze zastaralé svazové ústavy Jugoslávie z roku 1974, podle níž každý z jednotlivých států mohl federaci kdykoli opustit.

Tento dovětek se nacházel v ústavě pouze pro forma, vyjadřoval tak zdánlivou svobodu jednotlivých republik SFRJ. V roce 1974 bylo využití klauzule nemyslitelné, v roce 1990 přímo žádoucí. Válka představovala rozuzlení napjatých vztahů mezi Slovinskem, jež po jarních volbách roku 1990 stále více směřovalo k odtržení, a Jugoslávskou lidovou armádou (JLA).

Válka ve vzduchu

Lublaň usilovala o decentralizaci a demokratizaci, avšak všechny její návrhy na nové uspořádání vztahů centrum smetlo ze stolu. A protože se velkosrbský nátlak neustále stupňoval (nejdříve v oblasti Kosova a poté v dalších částech soustátí), rozhodla se během referenda z 23. prosince 1990 většina slovinských obyvatel pro samostatnost a nezávislost. Ve vzduchu visel ozbrojený střet, na nějž se JLA začala ve Slovinsku a Chorvatsku připravovat po volbách v roce 1990 tím, že z těchto republik odvážela zbraně, aby se jich nezmocnily místní složky.

Na rozpadu Jugoslávie a válce o Slovinsko se velkou měrou podílel nástup srbských nacionalistických sil v čele se Slobodanem Miloševićem. Idea velkého Srbska měla příznivce také ve vrcholných armádních pozicích. Část představitelů JLA zase věřila, že potíráním separatistů chrání jugoslávskou ideu o rovnoprávnosti všech národů. 

Vyhlášení nezávislosti

Dvacátý pátý červen 1991 znamená datum, které se mimořádně zapsalo do slovinské i chorvatské novodobé historie. Právě tehdy, tedy o den dříve, než se původně očekávalo (aby se předešlo případnému zákroku federálních orgánů), vyhlásil slovinský parlament formou takzvané Deklarace o nezávislosti úplnou samostatnost Republiky Slovinsko. Stejně tak učinilo Chorvatsko. Tento krok představoval onu pomyslnou poslední kapku; Bělehradu došla trpělivost.

Dokončení: David proti jugoslávskému Goliášovi: Slovinská válka za samostatnost (2)

Kdo však nakonec Slovinsko zradil, bylo Chorvatsko. Před rozpadem Jugoslávie se zdálo, že tyto dvě země jsou (coby katolické a hospodářsky nejrozvinutější státy federace) blízkými spojenci v zápase proti centralistickým silám, které měly naopak silnou podporu v ekonomicky slabších a převážně pravoslavných republikách. Ale při vypuknutí válečného konfliktu se ukázalo, že tomu tak není. Záhřeb měl potíže už od léta 1990, kdy se musel vyrovnávat s odporem krajinských Srbů, kteří se chtěli odtrhnout a připojit se k Bělehradu. Chorvati měli také smůlu v tom, že je JLA v květnu 1990 (na rozdíl od Slovinců, kde si část kdysi společného federálního státu ubránila Teritoriální obrana) obrala o veškerou zásobu zbraní.

Cvičení je bezesporu výborný způsob, jak si zajistit dobrou kondici a pevně stavěné tělo. Mnoho lidí ale cvičit v potřebném rozsahu z různých důvodů nemůže – například senioři anebo dlouhodobě nemocní. Pro ně hledají řešení odborníci National University of Singapore. Nedávno se jim podařilo prokázat, že jistý protein, označovaný jako TRPC1, podporuje růst svalů, pokud je buňka s tímto proteinem vystavená slabému magnetickému poli.

Objevený proces napodobuje efekt, jaký má na svaly cvičení. Badatelé ve svých experimentech používali magnetické pole, které bylo 10× až 15× silnější než magnetické pole Země. To je stále velmi slabé magnetické pole, mnohem slabší než například u klasického tyčového magnetu. Protein TRPC1 zřejmě funguje jako „anténa“, která detekuje magnetické pole.

TIP: Vědci objevili hormon, jehož účinek napodobuje tělesné cvičení

Badatelé během výzkumu v geneticky upravených svalových buňkách „vypnuli“ produkci tohoto proteinu. Svalové buňky poté přestaly reagovat na magnetické pole. Když pak následně protein TRPC1 opět vložili do svalových buněk, svalové buňky se opět dostaly pod vliv magnetismu. Tím singapurský tým prokázal klíčovou roli tohoto proteinu. Vztah mezi svaly a magnetickým polem bude nepochybně možné využít v rozmanitých aplikacích, od medicíny až po volnočasové aktivity.

Každý kout této krajiny je jiný. Senegal totiž utvářejí desítky etnik, s vlastními zvyky a kulturou. Jde o zemi mnoha rozdílů, kde se však budete vždy cítit vítáni. Přesto ji trápí některé problémy, přičemž ty největší se ještě donedávna odehrávaly na jihu. 

Přetnutý na půlky

Gambie svým absurdním tvarem, který si vynutili Britové na Francouzích během koloniální vlády, „krájí“ Senegal téměř napůl. Hranice tak rozdělila rodiny, kmeny i kultury a vyvolala řadu obtíží, mimo jiné společenských. Nejvíc jimi patrně trpí jihosenegalský region Casamance, odříznutý od metropole Dakaru, a tudíž poměrně zapomenutý – i když neprávem. 

Úrodná zelená krajina poskytuje ohromné množství plodin, jako třeba vyhlášená manga. Vesničané je však nemohou vyvážet, protože cesta přes Gambii je kvůli dlouhým čekáním náročná. A než by protáhlé hranice objeli, ovoce shnije. Manga se tedy válejí na hromadách a soukromníci si je přijíždějí sbírat do pytlů. Nelze se jim divit: Do zralého plodu s úžasnou chutí stačí zasunout brčko a vnitřek vysát. Kus stojí několik haléřů a procházející vesničan vám ho často vloží do ruky jen tak.

Dlouhé roky nepokojů

Casamance obývají především Diolové, ale v etnicky roztříštěném Senegalu představují pouze 4 % populace. Oblast se navíc od zbytku státu nábožensky a etnicky výrazně liší. Také proto v 80. letech propukaly rebelie a vzniklo separatistické Hnutí demokratických sil Casamance (MFDC), požadující nezávislost. Africké zemi navíc dominují Wolofové a do jihu investují jen málo, což u místních vyvolává pochopitelnou nespokojenost. 

Ačkoliv rebelie neznamenala krvavou válku, ale spíš nárazové útoky a nepokoje, celou oblast na dlouho ochromila. Turisté přijíždějící obdivovat úchvatnou zelenou krajinu se vytratili, investice se zastavily, možnosti vývozu se rozplynuly. Casamance zkrátka upadalo. Neklidná situace přetrvávala v letech 1985–2014, nicméně občasné výbuchy se projevují dodnes.

Náboženství a kulky

Přestože se do jisté míry jedná o problémový region, narazíte tam na relativně málo vojáků. Pokud už je ovšem potkáte, všimněte si spousty amuletů, které nosí na krku. Jde o náboženská požehnání, jež mají chránit před kulkami. 

V Senegalu tvoří amulety součást každodenní reality. Hluboce věřící země je v prvé řadě muslimská, ovládaná súfijskými řády, které si na magické předměty potrpí. Bez nich nelze prakticky ani kandidovat na politický post: Požehnání znamená schválení náboženskou autoritou. Křesťané, zejména animisté v čele s králem, pak žijí především na jihu. Prosluli svými rituály, palmovým vínem i jistou uzavřeností. A patří k nim také Diolové se svým panovníkem.

Příběhy v písních

Muž s vysokým rudým kloboukem, v rudém hávu a s holí v ruce – král z Oussouye představuje velmi důležitou postavu, protože ačkoliv vládne jen několika vesnicím, jeho slovo má váhu i za hranicemi. Muammar Kaddáfí jej kdysi dokonce zval do Libye coby spřízněného monarchu a naslouchají mu také senegalští prezidenti. Role nejvyššího duchovního a obětníka u něj následuje hned po té královské, potažmo soudcovské. 

Dějiny vladařské rodiny se píšou již po staletí, ale první záznamy se vážou k roku 1903 a pocházejí od Francouzů. Že je králův rod starší než zmíněné evropské zápisky, víme díky tradičním písním západní Afriky. Všechny vesnice, významné rodiny či panovnické dvory vždy měly svého griota – člověka s úkolem uchovávat moudrost a paměť národa. Písně tradované ústy griotů jsou někdy staré i stovky let a líčí životy mocných vládců, vzestup bohů a dávné války, které formovaly tehdejší svět. Příběhy z oblasti Oussouye pak mimo jiné popisují vznik královské tradice, jež je v místě dosud živá. 

Panovník bez bot

Po smrti krále volí rada starších jeho nástupce ze tří vznešených rodin klanu. Ceremoniál provází obětování množství zvířat, jelikož král je vládcem animistickým a uctívá duchy přírody. Jenže během nepokojů nebyly nezbytné obětiny k dispozici, a tak zůstal region v letech 1984–2001 bez panovníka. Dnešní král Sibiloumbaye Diéhiou pracoval jako mechanik, a než byl vybrán coby vládce, působil také v turismu. A podle vlastních slov – kdyby věděl, co ho čeká a nebál se o pověst své rodiny, utekl by ještě před korunovací. 

Jeho život se totiž od základů změnil. Přišel o ženu i o životní styl. Obývá chýši, kam za ním lidé chodí pro radu a modlitbu. Nesmí odejít jinam a nemůže vlastnit moderní výdobytky jako televizi či telefon, ale ani boty. Pokud náhodou za nutných okolností vyjde ven, poznáte ho snadno – obléká oděv rudé barvy, kterou mohou mezi věřícími nosit právě jen panovník a jeho rodina.

Obětovat za gól

Král z Oussouye vládne asi stovce tisíc lidí, kteří jsou však zároveň občany Senegalu a spadají pod jeho zákony. Podobná situace je nicméně v tomto koutě světa běžná. Diéhiou radí při konfliktech, dělá smírčího soudce, spojuje lid s jeho božstvem a zároveň pomáhá pečovat o chudé. Z jeho rýžových polí se denně vaří jídlo, jež dostane každý, kdo si požádá. Ačkoliv tvrdí, že byl jako prostý muž šťastnější, hraje ve společenství klíčovou roli: Symbolizuje mír i klidné soužití a propojuje Dioly s jejich minulostí, na niž jsou patřičně hrdí. 

I král ovšem přiznává, že tradice pomalu mizí. V době naší návštěvy v červnu 2018 probíhalo mistrovství světa ve fotbale, kde si senegalský tým získal mnohé příznivce svou veselostí. Přestože se však jedná o hluboce věřící region, podle panovníka nikdo nepřišel obětovat za vítězství, což ho překvapilo. Pro Senegalce znamená fotbal lásku a životní styl, samotný vládce ovšem zápas sledovat nemohl, neboť nemá televizi. Kralování zřejmě představuje mnohem těžší úděl, než by se mohlo zdát.