Globální oteplování postupuje a led na planetě taje. Pro archeology to jsou žně, protože dávný led ukrývá velké množství pozoruhodných artefaktů. Platí to i pro pohoří Jotunheimen (česky „Domov obrů“) v jižní části Norska. Nacházejí se tam nejvyšší hory této severské země a také ledovce.

Tým odborníků tam nedávno poblíž tající ledové plochy objevil rozsáhlý soubor dávných šípů. Místo nálezu přitom vědci drželi v tajnosti. Jotunheimen je velmi oblíbenou turistickou oblastí a vědci chtěli zabránit kontaminaci naleziště. Dotyčná ledová plocha se nachází poblíž hlavní masy jednoho z ledovců a led se zde držel neporušený po mnoho staletí.

TIP: Boj o čas: Archeologové mají pohotovost v tajících Alpách

Archeologové na tomto místě doposud nalezli 68 šípů velké historické hodnoty. Některé z nich ležely na povrchu ledu a byly prakticky neporušené. To svědčí o tom, že je tání ledu uvolnilo teprve nedávno. Jiné šípy se osvobodily z ledu před delší dobou a jejich stavu tomu odpovídal.

Nejmladší ze šípů pocházejí z období středověku, zatímco ty nejstarší byly vyrobeny zhruba před 6 tisíci let. Jsou asi o 800 let starší, než slavný ledový muž Ötzi z Alp. Kromě šípů byly na tomto místě nalezeny i parohy a kosti sobů, což svědčí o tom, že zde probíhal lov. Největší počet šípů pochází z období raného středověku, kdy zde zřejmě lidé lovili s větší intenzitou.

Kreativita pašeráků drog zřejmě nezná mezí. Aby unikli pozornosti policie, hloubí mnohakilometrové tunely, k přepravě drog využívají drony, ponorky nebo třeba vycvičená zvířata. Kolumbijské policii se nyní odhalit skupinu, která posílala kokain do Evropy v prsních a lýtkových implantátech.

Gang z kolumbijského Santiaga de Cali, který si vysloužil přezdívku „Los Cirujanos“ („Chirurgové“), nejméně tři roky pašoval do Evropy kokain ukrytý v prsních a lýtkových implantátech. Jako dealerky pašeráci najímali mladé dívky, kterým pod příslibem stálé práce v Evropě zašívali do těla implantáty naplněné kokainem.

TIP: Štěstí v neštěstí: Pašeráky kokainu před utonutím zachránila pobřežní stráž

Na improvizovaných chirurgických zákrocích se měl podílet jeden zdravotnický pracovník z nemocnice v Santiagu de Cali a muž, který se vydával za lékaře. Operace obvykle probíhaly v motelech a pronajatých bytech a na podobných místech byly dívkám implantáty opět vyjímány v cílových destinacích – především ve Španělsku a v Portugalsku. Na stopu pašeráků přivedly policii odposlechy a monitoring e-mailové komunikace. Celkem desítka členů gangu nyní čelí obvinění ze zločinného spolčení a obchodu s drogami.

Olinka přišla na svět 3. prosince 1902 ve Slaném. Do vínku dostala talent nejen k herectví, ale i jisté spisovatelské geny. Její tatínek Karel byl dramatik, spisovatel a novinář. V Olžině životě představoval jednoho z nejdůležitějších mužů. Maminka Božena totiž zemřela, když bylo její nejmladší dcerce pouhých osm let – a dobře dva roky před tím postonávala.

O výchovu malého Karla, Boženky a Olinky se největším dílem staral právě pan redaktor Scheinpflug. Nikdy se s dětmi nemazlil, neříkal jim zdrobnělinami, ale i tak si byly jisté jeho velkou láskou. Rok po té, co ovdověl, se oženil znovu. Vzal si staropanenskou vzdálenou příbuznou, spíš jen proto, aby mu pomáhala s výchovou, než z nějaké lásky. Byla na děti přísná a vštípila jim smysl pro pořádek a disciplínu. Olga se od otce naučila především lásce ke studiu, k vědění, ke knihám. Vřelost, kterou jim neprojevovali rodiče, si sourozenci vynahrazovali mezi sebou. Vytvořili celoživotní spojenectví, které nic nemohlo narušit. 

Kouzlo divadla

Rodina během první světové války, podobně jako většina národa, trpěla nouzí. Občas doopravdy hladověli. Přesto si Olinka ušetřila peníze na to, aby se mohla jít podívat na herce Národního divadla, kteří ve Slaném hostovali. Vystoupení Eduarda Vojana, který byl považovaný za největšího českého herce, jí změnilo život. Byl to pro ni tak hluboký zážitek, že na něj nepřestala myslet několik dalších týdnů. Po čase tatínkovi i nevlastní matce oznámila, že půjde k divadlu. Otce tak postavila před nelehké rozhodování. Jemu samotnému rodiče kdysi nedovolili studovat filozofii a on toho celý život litoval. Proto nechtěl dceři odepřít splnění velkého snu. Jenže zároveň si pro své děti přál do života nějakou jistotu… Nakonec to rozhodl jeho přítel, básník Josef Svatopluk Machar. Když slyšel Olgu, jak recituje jeho verše, poznamenal: „Tu neudržíte.“ Bylo rozhodnuto. 

V posledním roce války se mladá slečna přestěhovala do Prahy a začala soukromě studovat u hvězdy zlaté kapličky Marie Hübnerové. Vedle toho si z knih německých teatrologů, které jí dával tatínek, sama studovala divadelní teorii. Po dvou letech studia ukončila. V tom věku většinou adeptky herectví teprve začínají navštěvovat konzervatoř. 

Osudový Loupežník

Bylo po velké válce, rodina Schein­pflugova se přestěhovala do Prahy a Olga podstoupila přijímací zkoušku do souboru Švandova divadla na Smíchově. Režisér Jan Bor byl tvrdý šéf, vycházející hvězda české režie, který usedlé divadlo měnil v uměleckou záležitost. Kudrnatou dívenku přijal jako elévku, tedy zpočátku úplně bez honoráře, později za sto korun měsíčně. Debutovala jako záskok v představení Lulu za Anny Ondrákovou, která se rozhodla cele věnovat práci před filmovou kamerou.

Olga brzy dostávala i větší role. Její tatínek, který zakotvil v redakci Národních listů, pyšně zval své kolegy na dceřina představení – tak moc na ni byl hrdý. Jedním z pánů redaktorů byl i nadějný spisovatel a třicátník Karel Čapek. Rád by psal i pro divadlo, právě dokončil svoji první hru Loupežník.

Kolegova dcera ho na jevišti tak okouzlila, že její představení začal navštěvovat pořád dokola. Teprve po desáté repríze se odvážil na Olgu počkat u zadního vchodu do divadla. Strategii ke sblížení už měl vymyšlenou: potřeboval by slyšet part hlavní ženské postavy z Loupežníka Mimi přečtený autentickým dívčím hlasem. Pomohla by mu začínající herečka? Olinka souhlasila a od té doby na ni Karel Čapek za divadlem čekal pravidelně. 

Rozuměli si spolu prakticky ve všem – v názorech na umění, divadlo, politiku i život… Jenže do šťastného souznění tvrdě zasáhla spisovatelova matka: „Smíš si vzít za ženu, koho chceš, jenom ne cikánku nebo herečku,“ opakovala svému benjamínkovi celé dospívání. O dvanáct let mladší nevěstu s divadelním angažmá proto matka Karlovi okamžitě zatrhla. Olgu neměl ve velké oblibě ani zbytek Čapkovy rodiny. Byla příliš rázná, hlučná a divoká. Karel se jí ale nevzdal. Jen ji prostě přestal vodit domů. 

Nebylo to ale hezké období. Karlovi se stále zhoršovala Bechtěrevova choroba, kterou trpěl od mládí. Každý jeho pohyb provázela velká bolest. Olga si občas našla nějakou novou lásku – mezi její milence bývají řazeni jak populární pražský gynekolog Karel Steinbach, tak syn prvního československého prezidenta Jan Masaryk. S Čapkem se Scheinpflugová hádala kvůli jeho závislosti na matce.

Po pár letech Olga otěhotněla, ale i přes Karlův jasný odpor šla na potrat. Rozešli se. Olga se pokusila o sebevraždu. Karel se k ní zase vrátil. Ale byl to spíš vztah postavený na intelektuálním splynutí. Olga totiž také začala psát a Karel se stal dramaturgem ve Vinohradském divadle. Jeden druhému tak mohli nabídnout tu nejlepší pomoc a inspiraci. S podporou toho druhého se oba stali respektovanými osobnostmi kulturního a společenského života mladinké republiky. Jenže láska jako by byla navždy pryč. 

Příliš krátké štěstí

V roce 1934 však nastal velký zlom. Lékaři Karlovi sdělili, že jeho nemoc se náhle zastavila. Hrozba invalidního vozíku, která se nad ním vznášela po celý dospělý život, byla rázem pryč! Do toho zemřela jeho matka, která stála mezi ním a Olgou do posledního dechu. V létě 1935 ti dva odjeli na dlouhou dovolenou do Alp. Na jednom výletě se Karel Olgy netrpělivě zeptal: „Do you wish to marry me?“ Velký český spisovatel, mistr slova, byl tak nervózní, že žádost o ruku nedokázal položit česky! Jejich svatba 26. srpna 1936 se stala velikou celopražskou senzací. 

Chtělo by se říct, že po letech trápení ti dva konečně našli štěstí. A jistě, společný život v Čapkově vinohradském dvojdomku byl krásný. Jenže situace mimo jeho zdi začala být víc než hrozivá. Citlivý Čapek nebezpečí nacismu vnímal ještě dřív než většina společnosti. Ze všech sil se snažil svůj národ bránit. Psal novinové články, varovné povídky, romány i divadelní hry, stejně jako stovky dopisů politikům a veřejně činným osobnostem. Jenže po podepsání mnichovské dohody se stal terčem fašistů, kteří mu posílali anonymní dopisy, telefonovali mu domů i do redakce, kreslili mu na vrata šibenice…

Psychicky vyčerpaný spisovatel v zimě 1938 zasahoval proti povodni na své chalupě na Strži. Nastydl se, dostal zápal plic. A jeho oslabený organismus boj s nemocí prohrál. Zemřel na Boží hod vánoční 25. prosince 1938. Olga se zhroutila. 

Pod dohledem

Jako vdova po angažovaném člověku měla Olga těžký život. O manželův odkaz pečovala se zápalem až dojemným. Což ovšem znamenalo, že jí gestapo se železnou pravidelností prohlíželo dům. Musela odejít z Národního divadla, později jí herectví zakázali úplně. Občas ji zvali k výslechu. Sebrali jí chalupu na Strži, zabavili řadu rodinných památek. Štval proti ní fašistický tisk. 

Klid jí ale nepřinesl ani konec války. Komunistický režim ji pronásledoval podobně jako nacisté. Řada jejích přátel raději emigrovala. Olgu začalo zrazovat zdraví. Měla problémy se srdcem, které se ještě vystupňovaly přestálým stresem a trápením. I tak ale pořád hrála. Když ji v šedesátých letech přítel Steinbach přemlouval, aby se odstěhovala do New Yorku, kde on sám vykonával úspěšnou lékařskou praxi, odmítla. Nedokázala opustit zemi, kterou její manžel tolik miloval. Opustit divadlo. I když ji stíhaly srdeční slabosti, i když se jí v obličeji začaly objevovat nekontrolovatelné tiky, pořád byla nejšťastnější, když se mohla doslova rozdat na jevišti.

TIP: Sestra slavných bratrů: Helena Čapková zažila běsnění nacistů i komunistické peklo

V roce 1967 se v Divadle na Vinohradech dočkala své vysněné role – titulní postavy Čapkovy protiválečné hry Matka. O Velikonocích 1968 právě toto představení hrála dopoledne pro školy. Nepozorní diváci, kteří se hercům nepokrytě vysmívali, jí však vynervovali natolik, že se zhroutila a krátce na to 13. dubna 1968 zemřela na infarkt. 

Meče tvořily výzbroj válečníků po tisíciletí a nic na tom nezměnil ani nástup palných zbraní. Ještě v roce 1914 tak například britští kavaleristé dostali pokyn, aby si vzhledem k začátku války naostřili své jezdecké šavle. V moderním konfliktu ale pro meče nebylo místo a v době vypuknutí druhé světové války sloužily tyto zbraně prakticky výhradně k ceremoniálním účelům a jako součást přehlídkových uniforem.

Sériové meče

Jedinou výjimku představovala armáda císařského Japonska. V zemi vycházejícího slunce od roku 1875 tvořil meč povinnou součást uniformy každého důstojníka a poddůstojníka. To vytvářelo vysoké nároky na výrobní kapacity, rozjela se proto sériová výroba takzvaných guntó – standardizovaných vojenských mečů.

Původní guntó se více podobaly evropským důstojnickým mečům, pozdější šin-guntó se ale vrátily k tradičnímu tvaru samurajské čepele. Do roku 1938 vznikly celkem tři verze označené jako Typ 94, Typ 95 a Typ 98. Ty se mezi sebou lišily především materiálem, barvou a zdobením pochvy, stylem jílce, případně metodou výroby čepele.

Čepel proti dešti střel

Ne vždy se ale důstojníci s guntó spokojili a mnozí sáhli po starobylých rodinných mečích, které se dědily z generace na generaci. Válka v Pacifiku nicméně nabízela jen málo příležitostí vhodných pro boj mečem. Pokud se tak přece jen stalo, šlo zpravidla o nezvyklou situaci či zoufalý útok.

TIP: Odkaz dávných samurajů: Japonské speciální jednotky CRF

Během bojů u Meiktily v roce 1942 je například zdokumentován případ, kdy japonský důstojník vylezl na britský tank a svou čepelí dokázal usmrtit velitele i střelce, než jej zastřelil nabíječ. Důstojníci s tasenými meči rovněž často běželi v čele slavných sebevražedných banzai útoků. Dlouhá čepel ale měla i nezanedbatelnou symbolickou roli – mnoho poražených japonských velitelů věnovalo svůj meč protivníkovi jako důkaz své kapitulace.

Až se v prosinci vypravíte za hvězdami, vyrazte už se stmíváním. Jinak totiž snadno přijdete o mimořádně pohledné nebeské setkání. K vidění bude po celý měsíc na pomezí souhvězdí Střelce a Kozoroha nízko nad jihozápadem a dodejme, že bude ryze planetární. Dvě obří plynné oběžnice – Jupiter se Saturnem – se dočasně stanou sousedy nejen ve vesmíru, ale i na naší obloze.

Schůzka mezi hvězdami

Také bychom mohli říct, že rychleji se pohybující Jupiter na hvězdném nebi opět dožene pomalejší Saturn. Zatímco první zmíněný obr obkrouží Slunce jednou za 11,86 roku, jeho sousedovi to trvá přibližně 2,5krát déle. V důsledku dochází v průměru každých 19,6 roku na nebeské sféře k jejich přiblížení neboli konjunkci – ne vždy jsou ovšem planety snadno pozorovatelné, mohou být přítomny například na světlé denní obloze. 

Dalšího finále nekonečného závodu se dočkáme nedlouho před Vánocemi. Proluka mezi oběma giganty se bude postupně zmenšovat až do 21. prosince, kdy se na nebi ocitnou v rozestupu pouhých 6′, což odpovídá pětině průměru měsíčního disku v úplňku! Ve Sluneční soustavě je v tu chvíli bude dělit asi 733 milionů kilometrů. Letos přitom půjde o jejich nejtěsnější setkání od roku 1623 a na další podobně blízkou konjunkci si počkáme až do 15. března 2080.

Na jeden pohled

Jednadvacátého prosince v 17:00 SEČ spatříme jasnější Jupiter nalevo pod Saturnem. Okouzlující pak bude pohled skrz dalekohled s dostatečným zorným polem – aby se do něj vešly obě planety – a se zvětšením alespoň 50×. Jupiter doprovodí čtveřice jeho největších měsíců seřazených za sebou: vlevo nahoře Kallisto, Ganymed a Io, vpravo dole pak Europa.

Zamíříte-li stejným směrem dál, narazíte na droboučkou hvězdičku HD 191250 osmé velikosti, která však s králem planet nijak nesouvisí. U Saturnu pak spatříte mohutné prstence a po pravé straně jako naoranžovělý bod i jeho největší měsíc Titan. Popsaná konfigurace ovšem platí pouze pro shora uvedené datum a čas.

O den později vzroste rozestup mezi planetami na 8′, zato se budou nacházet ve stejné úhlové výšce nad obzorem, zarovnány pěkně jedna vedle druhé – Jupiter nalevo, Saturn vpravo. Poté už se od sebe začnou nekompromisně vzdalovat, s koncem roku se z podvečerní oblohy vytratí úplně a na čas se stanou nepozorovatelnými. To však neplatí pro Mars, jenž bude po většinu noci vidět v souhvězdí Ryb. Výčet jasných oběžnic uzavřeme jitřenkou Venuší, kterou lze v prosinci pozorovat ráno za svítání, nízko nad jihovýchodem. 

Trojhvězda Velryby

Vraťme se ovšem v čase na vánoční večerní oblohu. Přímo nad jihem na ní bude defilovat sice nepříliš nápadné, zato velmi rozložité souhvězdí Velryby. Výraznějších stálic zahrnuje skutečně jen pár: konkrétně Deneb Kaitos neboli Beta Ceti s 2 mag v ocasu a Menkar neboli Alfa Ceti s 2,5 mag v hlavě Velryby. Zhruba 5° západně od Menkaru se bude nacházet trojhvězda Kaffaljidhma alias Gama Ceti s 3,5 mag, u níž se pod tmavou oblohou obejdeme i bez dalekohledu. 

Na poli vícehvězd lze Gama Ceti považovat za skutečný prubířský kamínek. Nejenže její dvě nejnápadnější složky dělí na nebi nepatrná úhlová vzdálenost 2,3″, ale navíc pozorování ztěžují jejich velmi rozdílné jasnosti. Zatímco výraznější nažloutlá stálice má 3,6 mag, namodralý průvodce je s pouhými 6,2 mag zhruba 11krát slabší. Dodejme, že barevné odstíny v dalekohledu neodpovídají skutečnosti – jde o důsledek velkého kontrastu mezi složkami.

Ke zmíněné těsné dvojici pak náleží i třetí člen, oranžový trpaslík s 10 mag, ležící severozápadním směrem v úhlové vzdálenosti 0,25°. Chcete-li na vlastní oči spatřit celou soustavu, vyzbrojte se přístrojem s objektivem o průměru alespoň 10 cm a vyzkoušejte zvětšení v rozsahu 100–200×.

Východy a západy Slunce

V první polovině měsíce se Slunce nachází ve znamení Střelce, 21. prosince v 11:03 SEČ vstupuje do znamení Kozoroha; nastává zimní slunovrat, začíná astronomická zima

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – nepozorovatelný
• Venuše – viditelná ráno nízkonad jihovýchodem
• Mars – viditelný téměř celou noc kromě rána
• Jupiter – viditelný zvečera nízko nad jihozápadem
• Saturn – viditelný zvečera nízko nad jihozápadem
• Uran – viditelný téměř celou noc kromě rána
• Neptun – viditelný večer nad jihozápadem

Zajímavé úkazy v prosinci 2020

• 3. prosince – setkání Měsíce a Polluxu z Blíženců na noční obloze; vzdálenost cca 4°
• 6. prosince – setkání Měsíce a Regula ze Lva na nočním nebi; vzdálenost cca 5°
• 12. prosince – setkání úzkého měsíčního srpku a Venuše na ranní obloze nad jihovýchodem; vzdálenost cca 8,5°
• 13. prosince – maximum činnosti meteorického roje Geminid
• 17. prosince – seskupení měsíčního srpku, Jupitera a Saturnu na večerním nebi nízko nad jihozápadem, na ploše o průměru cca 6,5°
• 21. prosince – velmi těsné setkání Jupitera a Saturnu na večerní obloze nízko nad jihozápadem; vzdálenost cca 6′
• 23. prosince – setkání Měsíce a Marsu na nočním nebi; nejmenší vzdálenost cca 5,5° v pozdních večerních hodinách
• 27. prosince – setkání Měsíce a Aldebaranu z Býka na noční obloze; vzdálenost cca 4°
• 31. prosince – setkání Měsíce a Polluxu z Blíženců na ranním nebi nad západem; vzdálenost cca 5° 

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském čase (SEČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Seriál pozorování oblohy vzniká ve spolupráci s Hvězdárnou a planetáriem Brno

Podmanivé tóny bambusové flétny náj rozechvívají koncertní síň v jordánském hlavním městě Ammánu. Zvuk tohoto prastarého hudebního nástroje je cestou do minulosti – vždyť jeho historie sahá až k samotným počátkům lidské civilizace.

Čtyři stateční flétnisté

Hru na pět tisíc let starou píšťalu dnes už ovládá jen hrstka nadšenců. Bezmála likvidační scénář, který by náj odsunul na stránky historických knih a do muzeí v pomyslném oddělení „zapomenutých hudebních nástrojů“, se podařilo odvrátit díky čtveřici nadšenců. V roce 2018 odstartovali v Jordánsku unikátní projekt Bajt an-Náj, který bambusovou flétnu vrátil zpět do života.

Spoluzakladatel projektu Laith Soleman námahy vynaložené na vzkříšení nástroje rozhodně nelituje: „Zapojil jsem se, protože jsem flétnista a tenhle hudební nástroj jednoduše miluji. V Jordánsku dnes už není moc hudebníků, kteří by na náj uměli hrát – možná tři nebo čtyři – a současná generace toho o tradičních arabských hudebních nástrojích bohužel moc neví.“

Nástroj zrozený ze země

Samotná konstrukce píšťaly není vůbec složitá. Vlastně jde o kus bambusu s pěti nebo šesti otvory pro prsty a jedním spodním pro palec. V horní části může být náj zakončen mosazným nebo plastovým náústkem, jenž nástroj nejen chrání před poškozením, ale navíc hráči na flétnu (nájzanovi) usnadňuje hru. Aby totiž nástroj vyluzoval žádoucí tón, musí jej hráč držet pod specifickým úhlem, což může být pro začátečníky docela tvrdý oříšek. Ne tak pro ostřílené nájzany, kterým bambusová flétna po letech dřiny přirostla k srdci.

„Náj je hudební nástroj, který je blízký lidskému srdci, lidské duši. Je velmi podobný člověku, a to nejen co se týče původu, ale i způsobu, jakým se rodí ze země,“ říká učitel hudby Kusaj Srúr.

Experimenty souběžné s tradicí 

Jakým pokladem bambusová flétna pro Araby je, se zakladatelé projektu snaží návštěvníkům přiblížit nejen na koncertech, ale i prostřednictvím kurzů, na nichž si zájemci můžou vyřezat svůj vlastní náj. Vlastnoručně zhotovenou flétnu pak mohou rovnou otestovat na lekcích hudby, které projekt Bajt an-Náj pořádá.

„Všichni se učí hrát na západní hudební nástroje a my proti tomu nic nemáme. Ale stejně jako člověk zachovává svůj jazyk, identitu, zvyky a tradici, by se měl podobným způsobem hlásit i k hudbě. Experimentovat? Proč ne – ale zároveň je důležité udržovat naši arabskou hudbu,“ vysvětluje dál motivaci stojící za vznikem projektu Laith Soleman.

Naděje v mladé generaci

Povědomí o tradiční bambusové flétně se zakladatelé projektu snaží šířit i mezi ty nejmladší, kteří jsou pro zachování tradic klíčoví. Pomocníky jsou jim skladby arabských hudebních ikon, jako je třeba libanonská zpěvačka Fajrúz nebo v arabském světě proslavená egyptská hudebnice Umm Kalthum, které náj ve svých písních s oblibou využívají. 

Rabíh Zrejqat, učitel hudby a partner projektu Bait an-Náj, popisuje, jak taková osvěta mezi mladou generací probíhá: „Začali jsme vyučovat také děti, a tím stavět mosty mezi současnou generací a jejich prarodiči. Dědeček teď přijde za vnukem a mluví s ním nejen o tomto hudebním nástroji, ale i o populárních písních. V nich se často zpívá o práci, půdě, lidských hodnotách nebo úspěších, a díky tomu se dítě dozví i mnoho o své zemi.“

TIP: Tisícileté flétny: Nejstarší hudební nástroje z kostí ptáků a mamutů

Děti jsou zkrátka budoucností arabské hudby a jen ony mohou arabské hudební dědictví udržet při životě. Snad jim podmanivé tóny starodávného náje učarují natolik, že budou chtít toto prastaré umění předávat dalším generacím a hra na tradiční arabskou flétnu zůstane součástí arabské kultury. I tradiční hudební nástroj může navíc najít své pevné místo na poli moderní hudby, záleží jen na nájzanově fantazii. 

Osmnáctého června 2020 byl na aljašském nebi k vidění neobvyklý úkaz: Helikoptéra tamní národní gardy v podvěsu se starým oprýskaným autobusem se vznesla z lesní mýtiny a zamířila ke zhruba třicet kilometrů vzdálenému městečku Healy. Pro nezasvěceného pozorovatele šlo o zajímavou vzdušnou show, pro mnoho dobrodruhů po celém světě však o konec jedné legendy.

Zmíněnému autobusu místní neřeknou jinak než „Magic Bus“, tedy „kouzelný“. Jeho oficiální název však zní Fairbanks City Transit System Bus 142 a v aljašské divočině u stezky Stampede stál od začátku 60. let, kdy jej společně s několika dalšími podobnými používala firma Yutan Construction coby provizorní ubytování svých dělníků. Ti měli za úkol vyspravit cesty v okolí, aby po nich mohly projíždět náklaďáky s železnou rudou vytěženou v nedalekých dolech. 

Již po dvou letech se ovšem celý projekt zastavil, a zatímco ostatní autobusy společnost odtáhla, vůz s číslem 142 zůstal kvůli zlomené zadní nápravě na místě. Stroj bez motoru, zato s palandami a kamny měl nově sloužit jako příležitostný úkryt, především pro lovce. Tehdy jistě nikdo netušil, že se z něj o pár desítek let později kvůli smrti jednoho mladého muže stane téměř poutní místo.

Divoký západ

Onen mladík se jmenoval Christopher McCandless. Pocházel z dobře zajištěné kalifornské rodiny, v níž však nevládly příliš idylické vztahy – do sporů se dostával zejména se svým otcem Waltem, a když tedy v červnu 1990 odpromoval, rozhodl se k nečekanému kroku: Zbylé peníze ze studijního fondu věnoval na charitu, a aniž by informoval příbuzné či přátele, sbalil si věci, nasedl do svého starého auta značky Datsun a zamířil bez jasného cíle na cesty. 

Podle spisovatele a horolezce Jona Krakauera, který později McCandlessův příběh vydal knižně pod názvem Into the Wild (česky vyšlo jako Útěk do divočiny), se mladík hodlal zbavit abstraktního a bezpečného života v pohodlí konzumní společnosti, na hony vzdáleného reálnému světu.

Život tuláka

Nedaleko přehrady Mead v arizonské poušti čekal McCandlesse první problém, když mu jeho Datsun vypověděl službu. Novopečeného dobrodruha to však naopak vybudilo, takže se rozhodl zakopat většinu svých věcí a demonstrativně spálit poslední hotovost, kterou měl u sebe. Následující dva měsíce chodil po americkém západě, okouzlen tamní krajinou. Občas se dostal do menšího křížku se zákonem, naskakoval do vlaků, stopoval, potloukal se s jinými tuláky a vyrážel na túry po stezkách Sierry Nevady.

V září 1990 se v Montaně setkal s jistým Waynem Westerbergem, ale představil se mu jako Alex. Padli si do noty, a ještě než se rozešli, Westerberg coby majitel sila a několika kombajnů mladému tulákovi nabídl, že bude-li potřebovat práci, může přijet do městečka Carthage v Jižní Dakotě. McCandless se tam asi po dvou týdnech skutečně objevil, nastěhoval se k hostiteli a začal pracovat v sile. Na konci října se sice znovu vydal na cestu, dočasnému zaměstnavateli však každý měsíc či dva posílal pohlednici – a všem, koho potkal, tvrdil, že je z Jižní Dakoty.

Touha po nepoznaném

V listopadu dostal Westerberg od McCandlesse pozdrav z Phoenixu, přičemž si mladík postěžoval, že díky penězům vydělaným v sile je tramping až příliš jednoduchý. Krátce poté si koupil kánoi z druhé ruky a hodlal v ní sjet řeku Colorado až do Kalifornského zálivu. Přitom musel překročit hranice do Mexika, a i když se po cestě několikrát ztratil, cíle nakonec dosáhl. Následně se vydal pěšky na sever, po pokusu dostat se bez povšimnutí zpátky do USA strávil noc ve vazbě a poté pokračoval dál na severozápad. 

Podle fotodeníku, který si vedl, navštívil San Diego, El Paso, Houston, Grand Canyon, Palm Springs a pak strávil několik týdnů s tuláky na ulicích v Las Vegas. Konec roku 1991 jej zastihl v arizonském Bullhead City, kde žil tři měsíce ve stanu a opékal burgery v McDonald’s. Městečko se mu líbilo a našel si tam i známost, takže Westerbergovi napsal, že zvažuje se konečně usadit. Na jaře však znovu zvítězila touha po nepoznaných končinách – přesněji řečeno po výpravě na Aljašku. Chris se proto vrátil do Dakoty k práci v silu, aby si vydělal na potřebné vybavení. 

Poslední pohlednice

Do Carthage dorazil v únoru 1992 a již tehdy věděl, že 15. dubna chce odjet na sever. I když ho Westerberg přemlouval, aby zůstal, pracoval alespoň o deset dnů déle s tím, že mu pak koupí letenku do Fairbanks na Aljašce, McCandless odvětil, že by to byl podvod a celý výlet by se tím pokazil. Odešel tedy přesně 15. dubna, jak si naplánoval. 

Již o dvanáct dnů později poslal svému dobrodinci pohlednici s ledním medvědem a vzkazem: „Zdravím z Fairbanks! Tohle je naposledy, co ti píšu, Wayne. Přijel jsem před dvěma dny. Bylo velmi těžké stopovat v Yukonském teritoriu, ale konečně jsem se sem dostal. Pošli prosím všechnu poštu, která mi přijde, zpět odesílateli. Může to trvat velmi dlouho, než se vrátím na jih. Jestli mě tohle dobrodružství bude stát život a už o mně nikdy neuslyšíš, chci, abys věděl, že jsi skvělý chlap. Teď jdu do divočiny.“

Když po čase vešel McCandlessův příběh ve známost, mnoho lidí považovalo zmíněný vzkaz za jasný doklad, že se čtyřiadvacetiletý tramp nehodlal vrátit a že měl sebevražedné sklony. Krakauer o tom však, podobně jako řada jiných, silně pochyboval a ani další okolnosti o ničem podobném nesvědčí. Jaká ovšem byla celá pravda, to se již nikdy nedozvíme.

S minimem zásob

Po příjezdu do Fairbanks si McCandless koupil samonabíjecí malorážku Remington Nylon 66 a čtyři sta nábojů. Zbraň je spolehlivá a lehká, což znamená pro dlouhý pobyt v přírodě klíčové vlastnosti. Do divočiny si Chris sbalil ještě desítku knih, od klasických románů až po příručku o jedlých aljašských rostlinách, na jejíchž prázdných zadních stranách si později vedl deník. Dál si bral s sebou rybářský prut, švýcarský zavírací nůž, fotoaparát a coby hlavní zásobu jídla pět kilogramů rýže. Neměl kompas a jeho jedinou navigační pomůcku představovala potrhaná obecná mapa, kterou sehnal na benzinové pumpě. 

S výbavou o celkové hmotnosti kolem 15 kg a na poměry brzkého aljašského jara relativně lehce oblečen vyrazil 28. dubna 1992 do divočiny. Jen pár kilometrů za Fairbanks mu zastavil zkušený zálesák James Gallien ve svém pick-upu. „Alex“ ho požádal, zda by jej nezavezl co nejblíž ke hranici národního parku Denali, odkud hodlal pokračovat pěšky hluboko do lesů a několik měsíců tam žít. Galliena na první pohled zarazila mladíkova lehká výbava i oblečení. Během následující tříhodinové jízdy se ho Chris mimo jiné vyptával, jaká žije v oblasti malá lovná zvěř nebo které bobule se dají jíst. 

Komu není rady…

I když mladý muž působil sympaticky, Gallienovy obavy rozhodně nerozptýlil, proto se jej řidič pokusil od cesty odradit. Strašil ho přítomností medvědů, a nabízel mu dokonce odvoz až do Anchorage, kde by si mohl dokoupit chybějící výbavu. McCandless však odmítl s tím, že si vystačí s málem. Na otázku, zda někdo ví o jeho plánech a bude moct případně zalarmovat záchranáře, pak odvětil, že s rodinou nemluvil téměř tři roky a je si naprosto jistý, že nenarazí na nic, s čím by si sám neporadil.

TIP: Douglas Mawson: Devadesát dnů boje o přežití

S vědomím, že je tajemný „Alex“ pro svou výpravu skálopevně rozhodnut, jej Gallien vysadil na začátku staré důlní stezky Stampede. Doslova mu vnutil alespoň dva tuňákové sendviče, sáček kukuřičných chipsů a gumáky značky Xtratuf. Mladík mu na oplátku nechal v autě svou jedinou mapu, hodinky a poslední peníze, které měl – celých 85 centů – se slovy, že „nechce vědět, kolik je hodin, jaký je den ani kde se právě nachází“. A s úsměvem zmizel v lese. Gallien se tak stal posledním člověkem, který ho viděl naživu…

Dokončení: Příběh Chrise McCandlesse: Autobus v nitru divočiny (vychází ve středu 2. prosince)

„Had, had! Je tady had, rychle sem pojď!“ zakřičeli na mě kamarádi při sestupu ze sopečného pohoří Gegam v Arménii. „Asi je to zmije, rychle!“ Jsem několik desítek metrů vzadu, takže zrychluji, v poklusu shazuji do prašné cesty velký batoh a z brašny na prsou lovím fotoaparát...

Malá detektivní zápletka

Rychle zhodnotím situaci a konstatuji, že po mnoha užovkách konečně vidím v Arménii zmiji. Měním objektiv a klekám do nízké spasené trávy, kde se asi metr od prašné cesty stáčí vedle kamene malá zmije. Zatím netuším, o jaký druh jde, klidně by to mohla být „obyčejná“ zmije obecná (Vipera berus). Snažím se každopádně rychle fotit, na určování bude dost času pak. Had je poměrně nervózní, ale celkem spolupracuje. Jen jednou, když se přiblížím trochu víc, po mě vyjede… 

O pár dní později se probírám doma fotkami. Postupně zavrhuji, že by šlo o zmiji obecnou a několik dní mám za to, že jde o zmiji Darevského (Vipera darevskii). Ta se vyskytuje v Turecku i Arménii, fotografie i biotop se zdají být rovněž shodné. Po konzultaci na herpetologickém fóru ovšem zjišťuji, že tajemnou neznámou je zmije jerevanská (Vipera eriwanensis) – nepříliš známý druh, o němž si sám musím většinu informací dohledávat…

Život v blízkosti lidí 

Zmije jerevanská žije na území severovýchodního Turecka (provincie Kars a Erzerum), Arménie, Ázerbájdžánu a severozápadního Íránu. Běžně je možné ji vidět v nadmořských výškách 1 000–3 000 metrů. Oblíbeným biotopem tohoto druhu je kamenitá horská step s nízkou vegetací. Z vlastní zkušenosti v pohoří Gegam vím, že kamenité horské louky jsou od jara do podzimu extenzivně spásány ovcemi a kozami. Právě díky nim je udržována nízká vegetace, která těmto zmijím evidentně vyhovuje. 

Zmiji však nalezneme i na podhorských políčkách s extenzivně pěstovanými plodinami, kde vyhledává úkryty v zídkách složených nasucho z kamenů okolo políček nebo vystavěných jako ohrady pro dobytek. Ve volné přírodě se často ukrývá pod kameny, v různých jámách a dírách. Nevadí jí ani vlhké stepní louky, místa porostlá keřovou vegetací, či okolí vodních toků. Často se nachází právě v okolí zemědělských usedlostí a na horách blízko pasteveckých jurt, kde nalézá dostatek úkrytů i potravy. 

Člověk se bát nemusí

Během putování po Gegamu jsem se setkával s jakýmsi blíže neurčeným velkým druhem (možná šlo o víc druhů) nelétavého a pomalu se pohybujícího sarančete, které dosahovalo velikosti i 12 centimetrů. To by mohla být oblíbená potrava pro jerevanské zmije. 

Potravou těchto hadů totiž většinou nejsou savci (jako u vzrostlejších druhů), ale větší druhy hmyzu. Zmije ale nepohrdne ani ještěrkami a menšími hlodavci. Díky větší specializaci na hmyz se jedná o málo toxický druh zmije, která není člověku (s výjimkou alergiků) ani větším zvířatům nijak nebezpečná. 

Kromě sarančat byli na stepních lokalitách Gegamu běžní i cvrčci a další hmyz. Ještěrky se na prosluněných sopečných stráních a kamenech vyskytovaly také ve velkém počtu. 

Teplo na kameni, chlad pod ním

Začátek aktivity zmije jerevanské spadá mezi duben až květen a kolem září až října plaz vyhledává místo pro hibernaci. Svou aktivitu mimo zimu přizpůsobuje momentálním klimatickým podmínkám. V jarním a podzimním období se jedná o denního živočicha, který však v letních vedrech přesunuje svou aktivitu do ranních a podvečerních hodin, aby tak zabránil přehřátí organismu. Jako většina exotermních živočichů se i zmije jerevanská při nižších teplotách ráda vyhřívá na kamenech. Naopak během vysokých teplot se v poledne chladí pod kameny (vysoká vegetace v horských oblastech v podstatě neexistuje).

Z přirozených nepřátel mohou zmiji ohrožovat draví ptáci (v pohoří Gegam jsme pravidelně pozorovali orly a další dravce) a různí savci (např. medvědi, vlci, sněžní levharti a manulové). V některých, lidmi častěji navštěvovaných oblastech, mohou ke snižování počtu přispívat i turisté. 

Setkání stále vzácnější

Početnost populace zmije jerevanské je všeobecně nízká, i když na vhodných lokalitách lze prý najít 8 až 10 jedinců na jednom hektaru (takové štěstí jsem ale neměl). Populační stavy se však stále snižují. Podle červeného seznamu IUCN se jedná o zranitelný druh, protože oblasti výskytu tohoto druhu jsou fragmentovaná území často menší než 20 000 m². Navíc i tyto kousky půdy se neustále zmenšují kvůli ubývání stepních habitatů v horách a celkové změně systému zemědělství (hnojení, odvodňování, vysoušení, zintenzivňování zemědělství atd.). Potenciálním nebezpečím je pro zmije také chovaný dobytek, především ovce, kozy, skot a koně (v některých oblastech i prasata) a místně i doprava. 

TIP: Lovecké taktiky zmije útočné: Lákadlo kmitajícího jazyka

Setkání, jako bylo to mé, tak v budoucnu mohou být stále vzácnější. I proto jsem rád, že jsem měl možnost tohoto pozoruhodného hada alespoň na okamžik vidět v jeho přirozeném životním prostředí. Stejně tak mě těší, že se zmije mohla po našem setkání opět volně odplazit do relativně divoké přírody krásných arménských hor. 

Philipp Lang se narodil okolo roku 1560 v rodině Kaspara Langa, který působil jako nákupčí císařské kuchyně. Jeho otec obdržel za své služby erb a mimo jiné vlastnil dům U krkavců na Starém Městě pražském. Často opakované tvrzení, že Langovi byli Židé z Tyrol, se nezakládá na pravdě. Touto pomluvou se ho snažili zdiskreditovat jeho nepřátelé. 

Z Tyrol do Prahy

Philipp Lang vyrůstal v Tyrolsku u dvora strýce Rudolfa II., arcivévody Ferdinanda. Zpíval v zámeckém sboru a sloužil u arcivévodových synů. Oženil se s mladičkou komornou arcivévodovy manželky, Marií Scalaberovou, s níž měl dva syny. Později povýšil a stal se komorním služebníkem arcivévody. Ten mu za jeho služby daroval dům a vymohl mu u císaře šlechtictví s přídomkem „von Langenfels“.

Po Ferdinandově smrti roku 1595 se Langovi již tolik nedařilo, proto se okolo roku 1600 s rodinou přestěhoval do Prahy. Nastoupil službu u císařova dvora jako jeden z komorních služebníků, jinými slovy se stal císařovým „pokojovým sluhou“ s měsíčním platem dvaceti zlatých. Za jeden zlatý jste tehdy mohli celý měsíc večeřet a popíjet k večeři i pivo.

Císařův komorník

Langův nový pán Rudolf II. se vládě nevěnoval, zůstával dlouhá období ve svých komnatách a jeho osobní služebníci byli jedinými lidmi, které ve své blízkosti snesl. Trpěl totiž mnoha neduhy, především melancholií, která se projevovala podivínstvím, podezřívavostí, depresemi, zádumčivostí a stihomamem.

Sebevědomý kariérista Lang nejdříve spolupracoval s nejvlivnějším a nejoblíbenějším komorníkem, Jeronýmem Makovským z Makova. Rychle od něj okoukal způsoby, jak u dvora zbohatnout, a poté se ho v roce 1603 zbavil. I díky jemu Makovského zatkli a odsoudili za to, že „spálil u císaře pečeni“. Jeho místa u dvora, stejně jako alchymistických předmětů a dlužních úpisů se zmocnil Lang díky tomu, že u císaře vzbudil dojem, že je jeho nejvěrnější služebník. Kromě toho dokázal mistrovsky využívat panovníkovy až vyšinuté pověrčivosti. 

Zlatý důl na Hradě

Po roce 1603 mohl mít Lang pocit, že se ocitl v jakémsi Eldorádu. Postupně se stal, jak napsal Josef Janáček, „mocnějším a vlivnějším než císařovi nejpřednější ministři(...)ve své pýše dával všem najevo, jak neobyčejně silný je jeho vliv na císaře a na všechno dění u dvora“. Obraceli se na něj nejvýznamnější muži říše s prosbou, aby jim u panovníka zařídil audienci, schválení žádosti, nebo aby intervenoval v jejich prospěch. A za to ho zahrnovali „dárky“. 

Například urozený nižší církevní hodnostář Karl von Lamberg předal Langovi 6 000 zlatých, aby mohl roku 1607 usednout na stolec pražského arcibiskupa. Pro srovnání uveďme, že zmíněná suma představovala Langův plat za 25 let.

Od jednoho sedmihradského aristokrata, který se domáhal císařova uznání dluhu u braniborského kurfiřta, dostal Lang šperky, cennosti a umělecké předměty v celkové hodnotě téměř 12 000 tolarů. Václavu Vchynskému ze Vchynic se investice do Langa též vyplatila, protože byl jmenován nejvyšším lovčím, ale mnoho jiných o zlaťáky přišlo a nic nezískalo. Polnímu maršálovi Tillymu slíbil, že mu z dvorské komory pomůže uvolnit 30 000 zlatých pro jeho vojsko operující proti Turkům. Sám za slib vyinkasoval desetinu dané sumy a „jako obvykle v této věci nic nepodnikl“. 

Obrazy ze sbírek i sobolí kožichy

Prosebníci občas projevovali při podplácení značnou nápaditost. Jeden chorvatský magnát věnoval Langově manželce šest urostlých koní, aby se její choť přimluvil za vyplacení prostředků na zabezpečení ochrany hranic proti „tureckým pohanům“. Nemalé částky Lang vydřel i z adeptů usilujících o službu u dvora. Od jednoho například obdržel 200 zlatých a dvacet žejdlíků kvalitního vína, aniž by pro něj hnul prstem.

Vlivný Lang se zapojil i do prostředkování nákupů pro císařovy sbírky natolik, že z každé uskutečněné transakce dostával provizi ve výši pěti procent. Navíc si sám objednával u dvorských zlatníků a umělců zakázky, za které ale jen zřídka zaplatil. Kromě toho se pustil i do půjčování peněz na úrok. Například tchyně jeho staršího syna pocházející z bohaté augšpurské patricijské rodiny Imhofů mu dlužila téměř šest tisíc zlatých. 

Žádný strom neroste do nebe

Langova nenasytnost a chamtivost časem neznala mezí. Zanedlouho si začal připadal jako bájný král Midas, jemuž se vše, čeho se dotkl, proměnilo ve zlato. Jeho domy byly přeplněné cennostmi a nedaleko Augšpurku si za 50 000 zlatých koupil panství Oberinglingen. Rovněž se domohl i dalších povýšení, takže se honosil tituly a funkcemi císařského rady, vrchního správce úřadu nejvyššího lovčího, nájemce mýta ve Steinu, městského hejtmana v Křemži, strážce hradu Innsbruck, pána na Oberinglingen a člena českého rytířského stavu. Langova zpupnost stále rostla, před svým sluhou se například o nejvyšších hodnostářích vyjadřoval jako o „lumpech“, jindy si stěžoval, že mu kuchyňský mistr dal za vyřízení své žádosti jen „mizerný“ prsten. 

Nakonec se ukázala pravdivost lidového rčení, že tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne. Lang si byl natolik jist svým postavením, že jednal s císařovým bratrem, arcivévodou Matyášem, což se v panovníkových očích rovnalo nejhnusnější zradě. Langovi nepřátelé ihned využili situace, Rudolfa II. informovali a Lang na konci roku 1607 upadl v nemilost. Ale tím jeho neštěstí pouze začalo. 

Padlý kariérista

V květnu 1608 byl zatčen a uvězněn za tak přísných podmínek, že ho ani příbuzní nesměli navštívit. Nevíme, jak bylo naloženo se zabaveným majetkem, ale pravděpodobně si ho rozebrali jeho nepřátelé. Rovněž není známo, jakou měl jeho majetek celkovou hodnotu, ale odhadem se jednalo asi o 200 000 až jeden milion zlatých.

Lang byl kromě výše řečeného obviněn z toho, že kontroloval císařovu korespondenci, přičemž mu některé dopisy nepředal a falšoval císařovy odpovědi. Svoje nepřátele nechal pronásledovat a ovlivňoval i působení císaře jako nejvyšší soudní instance. V neposlední řadě měl krást císařský majetek a statky, které dále prodával, a falšovat účetní knihy.

Lang byl nařčen také z cizoložství, přičemž vyšetřovatelé získali mnoho informací od jeho zhrzené manželky. Ta například uvedla, že manželův služebník Geisler pro něho obstarával svolné ženy, či mu dokonce půjčoval svou vlastní choť. Kromě toho měl Lang udržovat poměr se svou služebnou Pylmanovou.

Rozsáhlý výčet obvinění zahrnoval též čarodějnictví a travičství. Údajně si císařovu důvěru zajistil pomocí kouzel a lektvarů. Mezi zabavenými cennostmi v Langově pražské rezidenci se totiž nacházelo i mnoho alchymistických předmětů a hebrejských knih, z čehož vyšetřovatelé usoudili, že zatčený byl čarodějem. Za poněkud úsměvné můžeme považovat obvinění, že kradl seno císařským jelenům. 

Záhadný skon

Vyšetřovatelé měli při prokazování obvinění velké problémy. Důkazy o rozkrádání sbírek nebyly nijak závažné, úplatky se daly těžko dokázat, proto vyšetřování neskončilo podáním konkrétní žaloby. To nebránilo českému rytířskému stavu vyloučit Langa i jeho potomky ze svých řad. 

TIP: Císařův umělec: Hans von Aaachen se stal osobním přítelem Rudolfa II.

Na konci roku 1609 či na začátku roku následujícího Lang náhle skonal ve vězení za nejasných okolností. Údajně ho schvátily „rychlé souchotiny“. Ale pravděpodobnější je varianta, že ho jeho vlivní nepřátelé nechali „arcišizuňka“ odstranit, aby se na světlo Boží nedostaly jim nepříjemné detaily o korupci a intrikách u dvora.

Objev první exoplanety je starý již přes tři desítky let. Za tuto dobu jsme objevili více než čtyři tisíce dalších planet mimo naši Sluneční soustavu. Naprostá většina – přibližně 97 % všech potvrzených exoplanet bylo objeveno nepřímými detekčními metodami, zejména radiálním měřením rychlosti hvězdy a tranzitní metodou a většina těchto objevů jde na vrub vesmírným teleskopům. Pro pozemní teleskopy jsou tyto vzdálené světy obtížně pozorovatelné, přičemž největší překážkou je v tomto případě pozemská atmosféra, která nám komplikuje výhled do vesmíru. S pokročilou technologií by se to ale mělo změnit.

Tým amerických a japonských odborníků vyvinul unikátní fotoaparát, který instalovali na teleskop Subaru v astronomickém komplexu Mauna Kea Observatories na vrcholu havajské hory Mauna Kea. Jde o zařízení MKID Exoplanet Camera (MEC), jehož hlavním úkolem bude právě pořizování snímků, které přímo zobrazí planety u cizích hvězd.

Supravodivý lovec exoplanet

Fotoaparát MEC se 20 160 pixely je největší supravodivou kamerou světa co do počtu pixelů. Pracuje při teplotě pouhých 90 milikelvinů, tedy při teplotě jen nepatrně vyšší, než je absolutní nula. Zároveň jde o první trvale instalovanou supravodivou kameru, která pracuje v optické a blízce infračervené oblasti elektromagnetického spektra.

TIP: Nový teleskop má pátrat po životě na planetě Proxima b

Přímé zobrazování planet je velmi komplikované. Jak uvádí Sarah Steiger z americké University of California, planety jsou obvykle asi milionkrát méně jasné, než jejich hvězda. Je to jako pokoušet se vyfotit z letadla světlušku na plně osvíceném fotbalovém stadionu.

Podstatná výhoda kamery MEC spočívá v tom, že pracuje velice rychle. Díky tomu může držet krok se systémem adaptivní optiky Subaru Coronagraphic Extreme Adaptive Optics (SCExAO), což dále zvyšuje kvalitu pořizovaných snímků. Výsledkem toho je, že teleskop Subaru s kamerou MEC posune naše hranice možností v přímém zobrazování exoplanet a zároveň také ve hledání obyvatelných nebo přímo obývaných planet.