Dvojplošné stíhačky s pevným podvozkem Avia B-534 sloužily v řadách čs. letectva od roku 1935, již v té době se ale jednalo o relativně zastaralý design. Vývoj jednoplošné Avie B-35 ale začal příliš pozdě a v době mnichovské krize v září 1939 tak čs. letectvo disponovalo necelými čtyřmi stovkami strojů B-534 a Bk-534.

Ve slovenských službách

Válečná kariéra B-534 tím ale teprve začala. Všechny kusy na českém území převzali po březnu 1939 Němci, 66 strojů zůstalo Slovenským vzdušným zbraním. V jejich barvách prodělaly i křest ohněm během takzvané Malé války na konci března 1939 a v září téhož roku pak doprovázely německé střemhlavé bombardéry Ju 87 během polského tažení.

Nejrozsáhlejšího nasazení se avie dočkaly po zahájení operace Barbarossa, kdy s nimi Slováci odlétali celkem 1 119 bojových akcí a v 58 případech se dostaly do souboje se sovětskými stíhačkami. Při nich si připsali minimálně čtyři sestřely letounů Polikarpov I-16. Problémy s dodávkami náhradních dílů a především opotřebení již silně zastaralých letounů ale nakonec způsobily stažení všech slovenských avií zpět na Slovensko, kde tvořily jádro vzdušných zbraní až do jejich zániku v létě 1944.

Poslední sestřel na čtyřech křídlech

Kromě slovenského letectva provozovaly avie také vzdušné síly Bulharska, Rumunska a Řecka. Nejvíce strojů – celkem 78 – vlastnila prvně jmenovaná země, přičemž 46 z nich 1. srpna 1943 odstartovalo proti náletu amerických bombardérů B-24 Liberator na ropná pole v Ploješti. Nízká rychlost a slabá výzbroj ex-československých dvojplošníků ale zabránily účinnému záchytu. V té době již beznadějně zastaralé avie nicméně Bulhaři používali až do léta 1945.

TIP: Československé zbraně vyvinuté z německých vzorů: Stíhačka Avia S-199

Poslední bojovou kapitolou v kariéře B-534 se stalo Slovenské národní povstání, během kterého takzvaná Kombinovaná letka tvořící celou vzdušnou sílu povstalců získala mimo jiné i čtyři bojeschopné avie. Dne 2. září 1944 pak František Cyprich v kokpitu jedné z nich sestřelil maďarský transportní letoun Ju 52/3m, čímž zaznamenal historicky poslední potvrzený sestřel na dvojplošníku s pevným podvozkem. Konce povstání se dočkaly pouze dva stroje, které po porážce SNP pozemní personál zničil.

Za nejnebezpečnější známý virus v dějinách lidstva považujeme ten, který vyvolává pravé neštovice. Jen ve 20. století si vyžádal až 500 milionů životů a jeho smrtnost může dosahovat i 30 %, jinými slovy zemře téměř třetina nakažených. Symptomy se zpočátku podobají chřipce, ale během 2–4 dnů pokryjí kůži bolestivé vřídky. O dalších 4–7 dní později se vracejí horečky a řada nemocných umírá. Pokožku vyléčených pacientů pak hyzdí četné jizvy po zhojené vyrážce.

TIP: Neviditelní zabijáci: 5 nejnebezpečnějších virů dneška

Dobrá zpráva zní, že v roce 1980 prohlásila Světová zdravotnická organizace pravé neštovice za vymýcené, a to díky globálnímu programu očkování. Stále však zůstávají ve hře jiné smrtící miniorganismy, s nimiž musíme bojovat. Jen viry eboly, HIV a chřipky zabijí ročně statisíce lidí po celém světě.

O co tedy v případě hapaxu jde? O příklad extrémní jazykové vytříbenosti, gramatickou kuriozitu a tak trochu skrytý podpis autora. Záleží, jak se na to díváte. Pro příklady nemusíme chodit za hranice: ve staroslověnštině hapaxy reprezentují slova jako třeba požlát nebo posviecan. Používal je Bartoloměj z Chlumce, mistr slova a kanovník katedrály sv. Víta, kolem roku 1360. Což je dobře: pokud totiž v pozdějších textech na tato kuriozní slova narazíme, víme, že před sebou máme buď vášnivého čtenáře zmíněného pána, nebo jednoho z jeho žáků. Takových výrazů je totiž v každé knize jako šafránu, pokud vůbec. Hapaxy tak třebas vstoupily jako tvrdý lingvistický argument do debaty o pravosti Rukopisu královédvorského. Proč? 

Příliš podezřelé

Autor tohoto dnes již provaleného historického falza totiž užíval hapaxy jako na běžícím pásu. Slova jako pietný, jarohlavý a dlúhopustý se objevují jen zde, což je trochu neobvyklé. Žádné jiné zdroje taková slova neznají, byť na poslech znějí „velmi původně, staře a slovansky“.

I proto se dnes hapax používá jako stopa určitého autora, který se z nějakého důvodu odmítl pod své dílo podepsat. Příkladem může být proslulý dramatik William Shakespeare. Ten si, když nemohl připadnout na vhodné slovo, pohotově nějaký novotvar vymyslel. A dělo se to často. V jeho dílech se tak hapaxy vyskytují ve stále stejném procentuálním zastoupení.

Příklad? Shakespeare experimentoval s latinou, a vymyslel si slovíčko Honorificabilitudinitatibus. Označuje stav, kdy se někdo „stane hodným ocenění“. Kouzelné, že? Tohle šílené slovo se přitom v jeho díle objeví jen jedinkrát, v divadelní hře Marné lásky snaha.

Znovu je, jako vyjádření obdivu k mistru, užije až Charles Dickens v 19. století. Stejně originální je pak i termín hebenon. Ten značí jed, který byl nalit do ucha dánskému králi Hamletovi staršímu. A mimochodem, dnes známé slovo satyr, tedy rozmařilý lesní démon, použil poprvé také anglický divadelní bard.

Kolektiv Homérů

Za zmínku ale stojí i jiná fenomenální díla. Třeba Homérova Iliada a Odysea. Ta první v sobě nese hned 1 097 hapaxů, druhá pak 868. Co to znamená? Například velmi malou pravděpodobnost, že by je obě sepsal jeden a ten samý člověk. Spíš to vypadá na práci celého týmu učenců, kteří si často vypomáhali novými slovy, jejichž význam je srozumitelný pouze v širším kontextu.

Například termín panaōrios je tu naprostý unikát. Označuje něco, co je současně velmi předčasné a špatně načasované. S hapaxy pracoval i Dante, ve své Božské komedii. Přání šťastné cesty slovem ramogna totiž nikdo jiný, před tím ani potom, nepoužil. Co třeba golem? Termín označující zárodek se vyskytuje jen jednou jedinkrát: ve Starém zákoně v Knize žalmů. A tam také zůstane, než jej po staletích opráší spisovatel Gustav Meyrink.

Jako Římané

Křesťanský spisovatel Tertullianus ve 2. století také jako první a jediný použije termín Romanitas. Znamená to „dělat něco římsky, římským způsobem“. A pokud se někde v dochovaných spiscích té doby takové slovo objeví a my budeme marně pátrat po autorovi, bude Tertullianus naším horkým kandidátem. Někdy se ale jazykovědci pořádně potrápí.

TIP: Středověký trolling: Břitká satira rozhodně nebyla cizí ani středověkým mnichům

Význam slova polemophthoroisin je dodnes záhada. Zdá se, že by mohlo označovat „válku vedenou z marnosti, vedoucí k zahubení vlastních synů“. Ale protože bylo toto slovo užito jen jednou, a to v roce 673, nemáme moc jasno. Štěstí, že zvukomalebné latinské slůvko bacibbalum značící velmi atraktivní ženu, pochopili badatelé hned.

Hapax je prostě literární fenomén: kuriozita, užitečná stopa a dost často naprosto nesrozumitelný nesmysl. Přehlížet bychom je ale neměli. Jeden nikdy neví, kdy se nám budou hodit.

Dnešní svět je plný plastového odpadu, ať už v podobě větších kusů plastů anebo nepatrných kousků mikroplastů, které se dostávají i do organismu. Už víme, že se mikroplasty ve velkých množstvích objevují v celém oceánu, včetně izolovaných ostrovů a nejhlubších koutů mořského dna. Také víme, že mikroplasty se objevují v antarktickém i arktickém ledu a dokonce i ve sněhových vločkách, které tam padají.

Na souši zatím naše znalosti o výskytu mikroplastů nejsou tak detailní. Jak ale ukazuje nový výzkum týmu Imogen Napperové z britské University of Plymouth, mikroplasty jsou již prakticky všude. Během jara 2019 podnikla doktorka Napperová expedici na Mount Everest. V jejím průběhu odebrala vzorky sněhu a vody z vodních toků. V nich pak zjišťovala přítomnost mikroplastů.

TIP: Plastokalypsa: Testy odhalily mikroplasty v úplně každé mořské želvě

Jak se dalo očekávat, mikroplasty jsou všudypřítomné i v Himalájích. Jejich největší koncentraci badatelé objevili v oblasti základního tábora pro výpravy na vrchol Everestu. Těmito místy projde relativně velké množství horolezců, turistů i dalších lidí. Pět kousků mikroplastu ale badatelé našli až téměř u samotného vrcholu Mount Everestu, ve výšce 8 440 metrů nad mořem.

Je to nelichotivý výškový rekord, který ukazuje, že plastové znečištění dosahuje opravdu po celé planetě. Ve zkoumaných vzorcích z Himalájí převažovala polyesterová, akrylová, nylonová a polypropylenová vlákna. To jsou materiály, které se dnes používají k výrobě outdoorového oblečení a vybavení. Podle vědců je právě tohle hlavním zdrojem znečištění mikroplasty v této oblasti.

V zabláceném odpoledni, uprostřed řídkého lesíku v jižní Indii, kope Earappa Bawge krumpáčem do země, tričko zmáčené potem. S každým tupým zaduněním si víc a víc uvědomuje, jak moc se jeho naděje obrátily v prach. O pouhý měsíc dřív seděl 27letý inženýr v klimatizované kanceláři, v továrně několik stovek kilometrů odtud, a studoval data k aktuálnímu výrobnímu projektu. Vysněná práce znamenala jízdenku z reality chudinského vesnického života, v němž uvízla celá jeho rodina. Příbuzní se po celé roky obětovali, aby mohl dokončit studia. 

Najednou se ocitl zpátky v rodné vesnici, vyplavený na domácí pobřeží vlnou ekonomické destrukce, která se prohnala Indií během pandemie koronaviru. Aby přežil, zapsal se na hloubení struh a kanálů v rámci státního rozvojového programu. Vedle něj se chopil práce veterinář, bývalý zaměstnanec banky a tři studenti z magisterského stupně MBA. Na konci dne každý z nich obdrží v přepočtu 85 korun. „Pokud nebudu pracovat, nebudu jíst,“ vysvětluje Bawge, zatímco si během krátké přestávky stírá z čela pot. „Hlad přehluší všechny ambice.“

Miliony zájemců

Indická ekonomika se zmítá v křeči poté, co vláda zavedla jedna z nejpřísnějších karanténních opatření na světě. Venkovský zemědělský program se tak vynořil jako záchranné lano pro desítky milionů lidí, kteří přišli o práci. Vládní iniciativa na venkově garantuje sto placených dní neodborné činnosti a původně měla pomoct v boji s chudobou, stabilizovat nabídku zaměstnání a výši mezd v regionech, kde se jinak obojí pevně pojí se sezonními cykly. Nyní se z ní stalo ohromné memento toho, jak se sny milionů Indů toužících vstoupit mezi středostavovské vrstvy nenávratně rozpadají. 

Dnes projekt znamená poslední naději pro absolventy univerzit i někdejší „bílé límečky“, kteří ztratili práci a tvrdě pocítili, jak se žije v zemi bez jakýchkoliv sociálních garancí a záchranných sítí. Jen mezi dubnem a půlkou září se do iniciativy přihlásilo 17 milionů zájemců a celkově pracovali přes 60 milionů hodin – což představuje ve čtrnáctileté historii projektu stěží překonatelný rekord. 

Spása v nedohlednu

Výkonnost indického hospodářství se během letních měsíců smrskla o 24 %, mnohem víc než v jakékoliv jiné velké světové ekonomice. Během celonárodního zákazu vycházení zmizelo na 120 milionů pracovních pozic, většina z nich v rozsáhlé šedé zóně. Mnozí se chopili zemědělských nástrojů z čirého zoufalství a nyní často sotva přežívají na mnohem nižších mzdách, než byli zvyklí. Svůj díl krize pocítili také lidé zaměstnaní na oficiálně registrovaných místech. Podle výzkumu Centra pro monitorování indické ekonomiky zaniklo mezi březnem a srpnem na 21 milionů úvazků. Nejtvrději následky dopadly na inženýry, učitele a účetní. 

Konec pandemie zůstává v nedohlednu, Indie už má pět milionů nakažených koronavirem a každý den jich tam přibývá víc než kdekoliv jinde na planetě. Pokud současný trend nepoleví, asijská země v absolutním počtu infikovaných zřejmě brzy předežene Spojené státy. 

Jen pro zoufalé?

K zemědělskému programu, jenž nese jméno vůdce indického boje za nezávislost Mahátmy Gándhího, se s potopením ekonomiky obrací stále víc lidí. „Očekáváme, že se do něj zapojí jen ti, kdo už nemají žádnou jinou možnost,“ vysvětluje ekonom Amit Basole z Univerzity Azima Premjiho v Bengalúru. Čísla ukazují, že zájem o program známý pod zkratkou MGNREGA daleko přesahuje schopnost lokálních radnic najít pro nezaměstnané smysluplnou práci. 

Inženýr Bawge žije v distriktu Bidar v jižním státě Karnátaka. Krumpáčů a lopat se tam podle oficiálních údajů chopilo nejméně 11 tisíc lidí s univerzitním vzděláním, nebo přímo doktorátem. Kopou kanály, čistí jezera a sázejí stromy. Ohromný zájem o práci přišel hned poté, co vláda život v zemi zastavila. „Zatím se nezdá, že by se měl ten příval zastavit,“ povzdechne si úředník Gyanendra Kumar Gangwar, který na pracovní program v Bidaru dohlíží. „Je vážně smutné, že jim nedokážeme nabídnout nic, co by se aspoň blížilo jejich kvalifikaci.“

Život jde dál

Bawge patří k první generaci absolventů univerzity z řad původního místního etnika, jedné z nejvíc znevýhodněných sociálních skupin v Indii. Dosáhnout na titul znamenalo roky odříkání, které by jinak vyplnil prací a zlepšováním údělu své rodiny. Když mu během posledního ročníku zemřel otec, tlak na Earappu, aby si našel dobře placené místo, ještě vzrostl. Loni jeho budoucnost vypadala zářivě: Zaměstnala ho firma vyrábějící nástroje v Bengalúru, indickém „Silicon Valley“. Doufal, že tam vydrží dost dlouho, aby postoupil na některou ze seniorských pozic. 

Jenže přišla epidemie a továrna zavřela. Návrat k manuální práci nepředstavoval pro mladého inženýra jednoduché rozhodnutí. „Zpočátku jsem upadal do depresí,“ vysvětluje. „Cítil jsem, že všechny oběti mé rodiny, abych mohl vystudovat, přišly vniveč.“ Ale jak se do vesnice vracelo stále víc mladých mužů, čerstvě nezaměstnaní se semkli a začali řešit, co dál. 

Po celé zemi

Ve zmíněné vesnici stojí i domek 25letého Atishe Metreho. Má titul MBA a pracuje hned vedle Earappy. V únoru ho vzali do jedné z největších bank v Bengalúru coby zprostředkovatele úvěrů. Měsíčně si vydělal asi čtyři a půl tisíce korun, dost aby pohodlně vyšel a ještě si něco odložil. Navíc miloval, že může chodit do práce ve slušných botách a bílé košili. 

Po vyhlášení výjimečného stavu už se žádní zákazníci se zájmem o půjčku nenašli. Kvóty, které musel Atish každý měsíc plnit, se staly nedosažitelnými a manažer ho donutil odejít. Mladý muž zamířil zpět do rodné vesnice s představou, že se za měsíc či dva do města vrátí a najde si novou práci. Jenže dnes se návratu bojí, protože počet nakažených v Bengalúru prudce roste. „Přátele šokovalo, když jsem jim řekl, co nyní dělám,“ svěřuje se. „Kroutí hlavou a říkají: ‚Máš MBA, a teď tohle?‘“ 

Tatáž scéna se odehrává na mnoha místech země. Učitel Shankaraiah Karravula ze státu Telangána má za sebou čtrnáct let ve školství a do programu se musel přihlásit, když se v březnu školy uzavřely a jemu přestal chodit plat. „Jsem ochotný dělat cokoliv,“ líčí. Ve východním státě Urísa se do stejného programu zařadil 24letý inženýr Rajendra Pradhan. „Vážně mě to bolí, ale co se dá dělat? Rodina na mně závisí,“ popisuje odevzdaně. „Nemůžu jen tak sedět a dívat se, jak trpí.“

Lepší to nebude

Indie se oficiálně vrátila k životu v červnu, ale mnoho ekonomických ukazatelů setrvává v červených číslech. Podle ekonomky Sudhy Narayananové z Rozvojového institutu Indíry Gándhíové v Bombaji se zemědělské pracovní programy stanou pro příští dva roky rozhodující částí vládní politiky, která udrží miliony lidí nad vodou. „Jde o poslední záchrannou síť, jenže zbytek ekonomiky nijak nenaznačuje, že by se měla pracovní místa obnovit.“

TIP: Velká migrace bez diváků: Pandemie koronaviru sráží Afriku na kolena

Narayananová je přesvědčená, že by měla vláda projekt rozšířit a také zvýšit počet dní, po něž zájemcům zajistí práci. Bawgemu zatím program umožnil nasytit rodinu. Stále doufá, že ho do továrny povolají zpět, jenže manažeři tvrdí, že nemají dost zakázek, aby se mohli vrátit všichni zaměstnanci. „Můj otec vždycky trval na tom, že musím studovat, abych měl lepší budoucnost než on,“ líčí Bawge a hlas se mu na chvilku zadrhne. „Karanténa naše sny zabila.“ 

Umění a ekologie, právě tyto dvě disciplíny mají být základním kamenem plánovaného podmořského sochařského parku v Miami Beach. Namísto obleků a drahých rób budou návštěvníci této galerie potřebovat plavky a výbavu na šnorchlování. 

Obří – více než 11 kilometrů dlouhý podvodní svět má návštěvníkům nabízet dosud nepoznaný pohled na umělecká díla v kontextu s ochranou přírody a změnami klimatu. ReefLine, jak zní pracovní název nového parku, má zároveň sloužit jako útočiště ohroženým druhům. 

TIP: Muzeum podvodního umění u Velkého bariérového útesu

Projekt parku je společným dílem Úřadu pro metropolitní architekturu (OMA) a přední argentinské kulturní producentky Ximeny Caminos. Výstavba má začít za rok a prvními exponáty mají být díla argentinského konceptuálního umělce Leandra Erlicha a současného ředitele OMA Shohei Shigematsu.

Podobně laděné ekologicko-umělecké projekty jsou v současné době k vidění například v australském Queenslandu, v mexickém Cancúnu a u ostrova Lanzarote.

Psal se počátek roku 1157 a poselstvo českého knížete Vladislava II. vedené pražským biskupem Danielem se právě vracelo z diplomatické návštěvy Uher. Zasněženou krajinou vezlo vzácný „dar“, zhruba sedmnáctiletou princeznu Alžbětu, dceru uherského krále Gejzy II. a jeho ženy Eufroziny Kyjevské. Jejím osudem bylo stát se budoucí českou kněžnou, manželkou Bedřicha, nejstaršího českého knížete.

Drahocenná nevěsta

Její snoubenec byl již od nejútlejšího mládí zasvěcován do tajů vládnutí. Několik let po svatbě s Alžbětou, někdy na počátku šedesátých let, mu otec odevzdal olomoucký úděl. A v roce 1172 se Alžběta dočkala poct. Stárnoucí král Vladislav I. totiž svému synovi přenechal korunu. Dodnes není zcela jasné, zda byla královská či knížecí. V prvním případě by to znamenalo, že se Bedřich a Alžběta stali, byť na krátký čas, královským párem! Avšak váha titulu v tomto případě nebyla rozhodující. Vladislav si svým rozhodnutím totiž proti sobě popudil jednak už tak nespokojenou šlechtu, jejíž právo volby obešel, stejně jako císaře, když s ním své rozhodnutí nekonzultoval. 

Této, pro Bedřicha nevhodné situace využil Oldřich – vyhnaný Přemyslovec z vedlejší rodové větve, jenž se pohyboval po císařově boku. Dosáhl toho, že Bedřich propustil vězněného Oldřichova bratra Soběslava, a společně s rezignujícím Vladislavem se dostavil na císařův sněm. Tam mu císař roku 1173 odejmul vládu a knížetem ustanovil Oldřicha. Bedřichovi s Alžbětou nezbývalo nic jiného, než se uchýlit do vyhnanství. Celkem pět let pobývali střídavě v Uhrách a na císařském dvoře! 

Oldřich zatím panování přenechal staršímu bratrovi, který vládl jako Soběslav II. a vysloužil si na svou dobu poněkud nelichotivou přezdívku „kníže sedláků“. Prý proto, že se rád obklopoval lidmi neurozeného původu. Ignoroval však císařem svolávané sněmy a několikrát se svým vojskem zdevastoval rakouské území, za což jej papež dokonce exkomunikoval. Když k tomu přidal i další přehmaty, došla císaři trpělivost. V Turíně 14. června roku 1178 učinil Bedřicha opět českým knížetem. Samotné knížectví si však nový vládce musel teprve vybojovat…

První kněžnin čin

Bedřich na nic nečekal. V srpnu téhož roku shromáždil vojsko a za pomoci svých přívrženců táhl ku Praze a vcelku lehce ji získal... Soběslav II. uprchl na svůj hrad Skálu. Ihned poté Bedřich poslal pro svou choť Alžbětu.

Biskupové a kanovníci ji podle dobových zpráv velmi vřele vítali. Kronikář Jarloch připomíná, že s knížetem „šťastně vládla“. Rozhodně to však nebylo vládnutí lehké. Klid? Ten v zemi zrovna nepanoval. Soběslav II., kterého značná část domácích elit stále podporovala, se ještě nemínil vzdát. Čekal jen na vhodnou příležitost. Ta se naskytla, když Bedřich na konci roku 1178 odjel do Würzburku, aby tam s císařem oslavil Vánoce. Toto rozhodnutí se zdá být na první pohled nelogické. V knížectví ještě nebyl klid. Z druhého pohledu je to však důkaz jeho nesmírně důvěry v manželku Alžbětu. Vždyť jí fakticky svěřil obranu země.

Soběslav II. neváhal. Zkraje roku 1179 táhl se svým vojskem ku Praze. Obránci trůnu útok zřejmě očekávali. Byli dobře připraveni. Bránili se statečně. Kdo jim velel? Samotná kněžna Alžběta! Prvně tak výrazně vstupuje do českých dějin coby válečnice. Když Soběslav pochopil, že proti hrdé kněžně mnoho nezmůže, obrátil svá vojska k hranicím. Čekal na příchod Bedřicha, který po zprávách z Prahy pospíchal z Německa domů. Alžběta však opět zmařila moment překvapení. Dobře odhadla Soběslavovy záměry a vyslala ke svému choti posla.  

První bitva mezi knížetem dosluhujícím a nastupujícím se odehrála 23. ledna 1179 u potůčku zvaného Loděnice kousek od Prahy. Lépe se dařilo Soběslavovi II. Bedřich musel uprchnout. Uchýlil se do Prčic ke svému vojenskému spojenci, znojemskému údělníkovi Konrádu Otovi. Soběslav své vítězství škodolibě oslavil tím, že uřezal zajatým Němcům nosy. 

Ačkoliv zvítězil, vyhráno neměl. Praze stále vládla kněžna. A Konrád Ota s Bedřichem se svými vojsky mu hrozili zdály. Bylo potřeba nejprve vyřídit tyto dva. Soběslav na nic nečekal a rozhodl se, že je překvapí náhlým útokem. Podcenil však dobře informovanou Alžbětu. Když se totiž Bedřich s Konrádem Otou na cestě ku Praze zastavili a rozhodli pár dní spočinout, dostihl je Alžbětin posel s varováním před blížícím se Soběslavem. I když byli bojovníci vyčerpaní krutými mrazy, nezbývalo nic jiného, než se vydat na další pochod.

Bitva na Bojišti

Soběslav přijel do opuštěného tábora. Jak byl zklamaný a rozzuřený! Přikázal sledovat stopy svých protivníků. Mířili k Praze. Kde jinde, než u hlavního města by se mělo rozhodnout o příštím knížeti? V místě, jemuž se nyní říká Bojiště, 27. ledna roku 1179 začala v pořadí druhá bitva o české knížectví. 

Zatímco kněžna Alžběta se v komnatě pražského hradu modlila za vítězství svého muže, probíhal na pláni před hradem lítý boj, kterému sekundoval tuhý mráz. Bedřichovi se s významnou pomocí Konráda Oty nakonec podařilo Soběslava porazit. Rival si sice zachránil život úprkem, definitivně však ztratil knížecí stolec. Alžběta se v horoucných modlitbách zavázala Hospodinu, že na počest vítězství postaví kostel. V listině z roku 1186 se píše, že Řádu johanitů darovala majetky, „jakož i kostel, který jsem vystavěla na místě, kde triumfoval můj muž“.  

Nepostradatelná družka 

Alžbětin vliv však platil také u knížete. Lidé se k ní mnohdy obraceli s žádostí, aby se u manžela přimluvila za jejich věc. V listinách knížete Bedřicha se pak skutečně často objevují donace a darování klášterů s opakujícími se dodatky, že se tak děje „na žádost či po poradě s mou družkou, kněžnu Alžbětou“. 

V roce 1184 se Bedřich s početným vojskem odebral na císařem svolaný dvorský sjezd do Mohuče. Tato slavnostní přehlídka rytířství, v níž se císař veřejně přihlásil k rytířskému ideálu, patřila mezi největší dvorské sjezdy. Setkali se tu knížata i rytíři ze všech koutů říše i mimo ni. Podle henegavského kronikáře a účastníka sjezdu Gisleberta de Mons měl český kníže zdaleka největší doprovod.

Této skutečnosti se snažil využít nespokojený Václav – Soběslavův nejmladší bratr. Toužil totiž být knížetem. Nepřítomnost značné části rytířstva mu dodala odvahu. Zaútočil se svými lidmi na pražský hrad. 

Podobně jako jeho bratr Soběslav II. v roce 1179, i Václav narazil – a sice na houževnatý odpor Alžběty a jejich bojovníků. Odolali prvnímu náporu a hrad udrželi až do příjezdu knížete Bedřicha a jeho bratra Vojtěcha, salcburského arcibiskupa. Tehdejší pučisté si brzy rozmysleli, koho chtějí mít za knížete. Bedřich se opět v klidu ujal vlády.

TIP: Od knížectví ke království: Jak rostla prestiž českého státu

Kněžna Alžběta byla velice aktivní ženou. Bez jejích přímluv, rad a pomoci by Bedřich horko těžko svou vratkou pozici v knížectví udržel. To ona dvakrát ubránila pražský hrad proti nespokojeným Přemyslovcům z vedlejší rodové větve. To ona vysílala svému choti kurýry s životně důležitými zprávami. Jako správná kněžna dotovala kláštery a zejména Řád johanitů. Po Bedřichově smrti v roce 1189 se českým knížetem stal Konrád Ota. Alžběta mu hrad předala až po ujištění, že za něj dostane olomoucký úděl. Jenže nový kníže svůj slib nedodržel. Alžběta musela odejít do ústraní, kde dne 12. ledna pravděpodobně v roce 1189 zemřela…

Rocket Lab jsou jedním z ostře sledovaných kosmických startupů, které chtějí prorazit na trhu s vynášením malých satelitů na oběžnou dráhu. Popularitu si vydobyli i díky spektakulárním startům z kosmodromu Mahia Launch Complex na východním pobřeží Nového Zélandu. Stejný kosmodrom byl i dějištěm nedávného startu mise „Return to Sender“.

Levněji a častěji

Dvoustupňová nosná raketa Electron vzlétla ve čtvrtek 19. listopadu ve 21:20 místního času a na nízkou oběžnou dráhu uspěšně dopravila celkem 30 malých satelitů. To ale nebylo všechno. Jak naznačuje název mise, tento start byl důležitým krokem při vývoji technologie opětovného použití prvního stupně rakety Electron.

Po vynesení satelitů se první stupeň nosné rakety vrátil zpět a po řízeném letu přistál na padáku do Tichého oceánu, asi 650 kilometrů od pobřeží Nového Zélandu. Asi dvě hodiny po přistání do vln byl první stupeň vyloven lodí s týmem Rocket Lab. Pak následovala plavba k pobřeží, kde první stupeň absolvuje další testy.

TIP: Rocket Lab chtějí chytat použité nosné rakety ve vzduchu pomocí vrtulníku

Jak říká zakladatel a ředitel Rocket Lab Peter Beck, teď je čeká detektivní práce. Inženýři společnosti budou zjišťovat, jak let a návrat na Zemi zvládl každý ze systémů prvního stupně. Jde o další důležitý krok na cestě k vysněným opětovně použitelným nosným raketám.

Opakovaně použitelné raketové stupně podstatně zlevní vynášení nákladů do vesmíru. Vedle ceny je důležité i to, že Rocket Lab budou moci zvýšit frekvenci letů do vesmíru. Beck zdůrazňuje, že i kdyby s opakovaně používanými raketovými stupni nedošlo k zásadnímu zlevnění, bude pro Rocket Lab velmi výhodné, že stejná továrna na nosné rakety zajistí větší počet startů.

Díla Leonarda Da Vinciho obsahují mnoho skrytých prvků a tajemství. Další úroveň toho, co vlastně skrývají obrazy dávného mistra, nedávno odkryl mezinárodní výzkumný tým mikrobiologů, bioinformatiků a kurátorů uměleckých sbírek.

Vědci detailně prozkoumali materiál, který získali ze sedmi známých Da Vinciho kreseb. Použili k tomu nanopórové čtení DNA, které je extrémně jednoduché, rychlé a levné. Ke svému překvapení získali vědci pestrý mix bakteriální, houbové a také lidské DNA.

Pokud jde o lidskou DNA, podle badatelů se většina této DNA na kresby dostala až dlouho po Da Vinciho smrti, k níž došlo v roce 1519. Majiteli této DNA jsou tedy spíše lidé, kteří s kresbami během staletí manipulovali a nikoliv samotný Da Vinci.

TIP: Vděčil Leonardo Da Vinci za své mistrovství běžné poruše zraku?

Největším překvapením pro vědce byla značná koncentrace bakterií na zkoumaných kresbách, obzvláště v porovnáním s množstvím hub. V podobných případech totiž obvykle převažují houby nad bakteriemi. U Da Vinciho kreseb je důvodem převahy bakterií zřejmě muší trus, který se v určitém období dostal na kresby ve zvýšeném množství.

Na konci křídy i celých druhohor vymřeli velcí dinosauři a spolu s nimi mnoho dalších skupin živočichů i rostlin. Na tom se paleontologové shodnou. V řadě detailů se ale rozcházejí. Spornou je například otázka, jak na tom vlastně neptačí dinosauři byli těsně před tím, než Zemi zasáhl meteorit.

Vědci jsou většinou přesvědčeni, že dřívější „vládci křídy“ už vlastně delší dobu pozvolna vymírali. Například kvůli konkurenci savců. A že pád meteoritu v Chicxulubu a s ním spojené masové vymírání bylo už jenom posledním hřebem do jejich rakve.

Odsouzeni k záhubě?

Tým paleontologů, který vedl Joe Bonsor z britské University of Bath, to ale zpochybňuje. Podle vědců je představa, že velcí dinosauři na sklonku křídy delší dobu vymírali, spíše iluzí. Vědci prostudovali všechny hlavní skupiny dinosaurů a zaměřili se hlavně na vznik nových druhů, tedy jejich speciaci, v průběhu období křídy.

Nakonec dospěli k závěru, že představy o dlouhodobém postupném vymírání velkých dinosaurů před koncem křídy jsou značně přehnané. Podle Bonsora jsou v řadě případů viníkem díry ve fosilním záznamu. Vrstvy fosilií nejsou ideální a promítá se do nich mnoho faktorů, které nám zamlžují skutečnou situaci.

TIP: Dinosauři byli ztraceni dlouho předtím, než je zlikvidoval slavný meteorit

Ve skutečnosti se ukazuje, že osudy jednotlivých skupin dinosaurů byly různé. Některé z nich, jako třeba sauropodi, na tom byli hodně špatně, a určitě by brzy zanikly i bez katastrofálního dopadu meteoritu. Jiné skupiny velkých dinosaurů, jako například hadrosauři, byly naopak spíše na vzestupu. Bez meteoritu v Chicxulubu by možná ještě dnes dominovali pozemské přírodě.

zdroj: Wikimedia Commons, Debivort, CC BY-SA 3.0