Když se mluví o sportu, vybaví se většině z nás vyrýsovaný svalovec, který skáče přes překážky, vrhá oštěpem, finišuje v maratonu nebo skáče do vody, aby pokořil délku bazénu dříve než ostatní. Zkrátka a dobře si představíme člověka, jenž svou fyzickou zdatností a bystrostí soutěží s podobnými jedinci v daném odvětví. Asi málokomu se při slově „sportovec“ vybaví člověk sedící za počítačem, který se sluchátky a myší či herní konzolí poráží své konkurenty ve virtuálním světě. A přece je takzvaný e-sport aktuálním celosvětovým fenoménem sdružujícím hráče počítačových her v mezinárodních soutěžích, kde mezi sebou bojují jednotlivci anebo týmy. 

Draze zaplacený výkon

Nejedná se jen o koníček – finanční odměny jsou často natolik zajímavé, že se řada hráčů věnuje profesionálně naplno právě e-sportu, který je poměrně dobře uživí. Odvrácenou stránkou této profese je fakt, že podobně jako u jiných sportovců ani profesionálním hráčům se nevyhýbají zdravotní problémy spojené s nadměrným a soustředěným hraním. A protože se jedná o odvětví, v němž se točí nemalé peníze, vznikají i metodiky na udržení perfektní výkonnosti hráčů, týmy zaměstnávají lékaře a fyzioterapeuti sestavují svým šampionům individuální plány životosprávy. E-sport se tak pomalu, ale jistě etabloval jako jedno z odvětví sportovního lékařství.

Stále velmi málo víme o fyzických a mentálních zdravotních nárocích a přístupu ke zraněním v e-sportu. Tento nový druh sportu vyžaduje podporu zdravotních profesionálů, kteří musejí komplexně rozumět sociální i případně návykové složce chování hráčů, změnám ve výkonnosti v práci či na studiích a samozřejmě i zdravotním problémům, jako jsou potíže s rukama či zápěstím, únava zraku nebo bolesti páteře a opěrného svalstva. 

Ve Spojených státech se již proto objevují zdravotní specialisté se zaměřením na soutěžní hraní, kteří se zabývají tvorbou tréninkových plánů, rehabilitacemi a prevencí zdravotních i psychických problémů u hráčů. Kolem e-sportu a jeho zařazení mezi ostatní sporty se vedla a stále vede ostrá a kontroverzní diskuse. Odpůrci namítají, že se nejedná o atletickou činnost, příznivci argumentují například tím, že šachy jsou také klasifikovány jako sport a nevyžadují fyzickou zdatnost. 

Specifické potřeby virtuálních střelců

Ať však debata přeje kterékoli straně, vzniká stále více těchto nových „sportovců“ se specifickými potřebami a přístupem podobným jako ve všech jiných sportech. Hráči mají své dresy, trenéry, společně trénují a pravidelně soutěží. Ačkoliv při představě profesionálního hráče nás nenapadne mnoho možností sportovního zranění či postižení zdraví, při této sedavé činnosti je opak pravdou. Právě profi hráči počítačových her trpí často zdravotními problémy a chronickými únavovými zraněními pohybového aparátu. Tyto obtíže často ukončují slibnou kariéru jinak nadějných a často mladých hráčů. A nejedná se jen o bolavá zápěstí a namožené ruce, jednomu z hráčů StarCraft byla diagnostikována hluboká žilní trombóza, která může vyústit v život ohrožující plicní embolii. Jeho hráčská vášeň se na tomto stavu bezesporu podepsala.

Problémem pro zdravotníky v tomto odvětví je, že většina zdravotních obtíží a zranění e-sportovců se typicky neobjevuje v žádném jiném sportovním odvětví. Proto řada trenérů, koučů a zdravotních poradců často neví, jaké úrazy hrozí, jak předcházet vzniku a riziku problémů a jak tato zranění včas odhalit a řešit.

E-sportovci na profesionální úrovni mají bezesporu talent a dovednosti, jež předčí naprostou většinu rekreačních hráčů. Manuální obratnost nutná k provádění úkonů ve hře je naprosto určující pro výkon hráče. Dokonalé soustředění, často dlouhodobé, rychlé reflexy a rozhodovací schopnosti jsou důležité pro minimalizaci reakčního času, který musí být kratší než soupeřův. Tam, kde začínající hráč zvládne provést padesát úkonů ve hře za minutu, dokáže profesionál 500 až 600 herních pohybů.

Aby dosáhli hráči takové úrovně, musejí trénovat denně několik hodin. Školní týmy tráví společným tréninkem obvykle 3 až 4 hodiny denně, přičemž hráči pak ještě obvykle cvičí hraní v soukromí. V naprosté většině případů je jejich prostředí více než nedostatečné z hlediska vlivu na pohybový aparát, špatné je i osvětlení a celková kontrola nad časem stráveným hraním. Oči upírající se po mnoho hodin na zářící LED monitor se snadno unaví, nadměrná expozice modré složky spektra z LED monitorů navíc narušuje syntézu spánkového hormonu melatoninu, a způsobuje tak poruchy spánkového rytmu. Nedostatečný odpočinek pro oči a snížená frekvence mrkání způsobují vysychání rohovky a spojivek, pálení a řezání.

Tvrdý trénink

Sportovní medicína je náročným odvětvím i pro běžné atlety. Vyžaduje sestavení specifických tréninkových programů k dosažení maximálního výkonu v daném sportu, zahrnuje cvičení k prevenci zranění, zlepšení celkového zdraví a výkonnosti. Když sportovec utrpí zranění, existují protokoly k jeho ohodnocení, léčbě a postupnému navrácení zpět do plného nasazení. Správné rozhodnutí v této oblasti ovlivní jak celý tým, tak i dlouhodobý vliv na zdraví atleta. Tento přístup se nyní začíná uplatňovat i v oblasti e-sportu.

Ačkoli e-sport zatím po svých hráčích nevyžaduje rutinní lékařské prohlídky a zprávy o zdravotním stavu, jako to bývá v ostatních sportech, zahrnují již nyní trenéři profi hráčů poznatky sportovní medicíny do svých praxí. Ukazuje se, že i jednoduché zhodnocení celkového stavu hráče a včasná reakce na možné zdravotní problémy prodlužují jejich „životnost“ a zlepšují výkony herních týmů. Veškeré případné zdravotní problémy stále patří do péče lékařů specialistů, jejich včasné odhalení může trenérům pomoct nic nezanedbat. Proto by i kouč e-sportu měl mít základní povědomí o zdravotních problémech, příznacích přetížení a projevech vzniku herní závislosti. 

Pravidelné zhodnocení stavu hráče počítačových her se poněkud liší od hodnocení běžných atletů. Zatím neexistuje mezinárodní standard, protokoly však běžně zahrnují několik podoblastí, kterým je nutno věnovat náležitou péči: pečlivě cílené otázky na pravidelnou tělesnou aktivitu a výživové návyky, zhodnocení sociálního chování hráče, zhodnocení příznaků závislosti, zjištění výkonnosti v oblasti práce či studia, pečlivé vyšetření obtíží muskuloskeletálního systému a v neposlední řadě také zhodnocení zraku a zrakových problémů.

Pracovní úrazy od PC

Při anketním anonymním výzkumu mezi hráči bylo zjištěno, že u počítače tráví mezi 3 a 10 hodinami denně. Nejčastějšími potížemi byla únava očí (56 %), bolesti krku a zad (42 %), bolesti zápěstí (36 %) a ruky (32 %). Více než čtyřicet procent účastníků výzkumu nepraktikovalo žádnou formu pravidelné fyzické aktivity. Pouze 2 % dotazovaných hráčů vyhledalo lékařskou pomoc.

Při zavádění standardů lékařské péče do e-sportu je třeba počítat s mnoha překážkami. Za prvé, trenéři a zdravotníci z oblasti běžných sportů budou jistě skeptičtí vůči svým novým kolegům „atletům“. Samotní hráči e-sportu budou často také projevovat odpor vůči nastavování režimu, dietním opatřením, fyzickému tréninku a podobně. Lze očekávat také zlehčování a opomíjení příznaků zranění či zdravotních problémů. Málokdo z hráčů asi také dobrovolně bez správné motivace přizná nedostatek pohybu, spánku, problémy ve škole či v práci. Proto je při hodnocení zdravotního stavu a nastavování plánu u e-sportovců nutná naprostá důvěra a také pochopení, že se z dlouhodobého hlediska jedná o dobro hráčů samotných, ale také o lepší výsledky celého týmu.

Protože se většina e-sportu odehrává on-line, existují i on-line aplikace pro celé herní týmy, které jim pomáhají zlepšit výkonnost – po zadání údajů o hráčích, typu hry atd. jim sestaví na míru jídelníček, tréninkový plán, plán fyzických aktivit a spánkový režim, přičemž efekt opatření je pravidelně zhodnocován analýzou výkonnosti hráčů. Kromě nutné přísné disciplíny samotných e-sportovců stojí využívání těchto služeb také nemalé peníze. 

Varovný prst pro hráče

Ačkoli většina z vás se pravděpodobně hraním počítačových her živit nebude, platí obdobná doporučení a varování i pro rekreační hráče, zvláště ty, kteří před obrazovkou tráví větší množství času. I pro ně platí, že je důležitý pravidelný fyzický pohyb (toto opatření kromě zdraví vede i ke zlepšení psychické výkonnosti a soustředění), spánkový režim a nepřetěžování rukou a očí dlouhodobým nepřetržitým hraním – je tedy dobré dělat pravidelné pauzy spojené ideálně s menší rozcvičkou. Ostatně podobná doporučení se vztahují i na ty, kteří třeba nehrají hry, ale před obrazovkou počítače tráví dlouhé hodiny v práci.

TIP: Limity lidského těla: Kde leží hranice lidské výkonnosti?

Včasná návštěva lékaře a omezení hraní při počínajících obtížích může zamezit vzniku chronických změn a trvalého poškození pohybového aparátu. A konečně, je třeba věnovat se i jiným aktivitám a dávat pozor na projevy závislosti na hraní. Ty se mohou projevit poklesem studijních a pracovních výsledků či nezájmem o cokoli jiného než počítačové hry. Ať jste počítačový profík, nadšený gamer, nebo jen příležitostný hráč, platí stále, že všeho je potřeba užívat s mírou a hlavně se zdravým rozumem.

Stavba orbitálních nosičů je velmi nákladná, a tak se prakticky každá kosmická společnost snaží najít způsob, jak ceny snižovat. Zřejmě nejlépe se to daří SpaceX, která umí části svých raket zachránit a opětovně použít. Není přitom žádným tajemstvím, že dlouhodobý cíl kosmonautiky představuje transportní systém fungující na principech letecké dopravy. 

S jedním stupněm do vesmíru

Sny o letadle, které by dokázalo cestovat do kosmu, jsou opravdu dávné. Během druhé světové války přišel raketový inženýr s českými kořeny Eugen Sänger s myšlenkou kosmického bombardéru Silbervogel neboli „stříbrný pták“, nápad však nikdy neopustil rýsovací prkna. 

Podařit by se to ovšem mohlo konceptu vesmírného letadla Skylon z dílny britské společnosti Reaction Engines. Unikátní stroj zvládne dosáhnout oběžné dráhy bez jakýchkoliv přídavných či pomocných motorů. Jedná se tedy v podstatě o jednostupňový systém (Single Stage to Orbit, SSTO), který se v dosavadní historii kosmonautiky zatím nepovedlo realizovat. Situace by se však mohla relativně brzy změnit: Vývojový program prvního raketového motoru na světě, jenž pracuje na náporové technologii a kyslík dokáže čerpat z okolní atmosféry, učinil další významný krok vpřed. Otevřel tak cestu k sérii hlavních testů, jež budou probíhat v následujících letech. 

Základem je chlazení

Synergetický, vzduch nasávající reaktivní raketový motor pojmenovaný SABRE je navržen tak, aby v počáteční fázi letu čerpal atmosférický vzduch. Po dosažení rychlosti mach 5, tedy pětinásobku rychlosti zvuku, a výšky asi 25 km se přepne do čistě raketového režimu. Poté již začne odebírat okysličovadlo z přídavných nádrží ve střední části trupu, aby se mohl bez problémů dostat do kosmu. Jenže to není tak snadné, jak by se mohlo zdát. Inženýři už léta řeší chlazení nasávaného vzduchu, který může být při rychlostech přesahujících mach 5 teplejší než 1 000 °C. Tudíž jej nelze pustit do motoru, protože by žár poškodil například lopatky turbočerpadla či stěny jádra pohonné jednotky. 

Existují tedy dvě možnosti: Postavit motor z odolných, ale těžkých materiálů, například z niklu – což by ovšem drasticky zvedlo hmotnost a tím by klesla účinnost. Druhou variantou je pokusit se horký vzduch ochladit. K tomu má sloužit předřazená chladicí jednotka, tzv. pre-cooler, se stěnami tenčími než vlas. Pro obrovské a rychlé změny teploty vzduchu využívá cirkulaci vysokotlakého helia v bludišti tenkostěnných trubiček, které v jednom bloku měří celkem 50 km. O správnou teplotu látky v systému se stará výměník HX3, jenž má za úkol teplo odvádět. Helium se pak chladí pomocí kapalného vodíku, který slouží jako palivo. 

Zchladit, stlačit, roztočit

Detaily společnost Reaction Engines zatím nezveřejnila, což je pochopitelné, jelikož se jedná o novou technologii. Přesto si zkusíme celý cyklus zjednodušeně vysvětlit. Motor nasaje vzduch přes speciálně navržený vstupní kužel, který ho zpomalí. Část pak putuje do předchladiče, kde se prudce zchladí na −140 °C. Kromě snížení teploty musí tepelný výměník zabránit tvorbě nebezpečného ledu. 

Turbokompresor, podobný těm z konvenčních proudových motorů, předchlazený vzduch stlačí a pošle ho do komory předspalování, kam se spolu s ním přivádí kapalný vodík z nádrží. Plyn vzniklý po vznícení roztočí turbínu pohánějící čerpadla a kompresory; poté pokračuje do hlavní spalovací komory raketového motoru, smísí se s dalším vodíkem a proběhne úplné spalování. Vzduch, který neprošel předchladičem, spalovací komoru obejde a přes nízkotlaký kompresor se dostane do komory náporového motoru neboli ramjetu. Ten pak vytvoří další, přídavný tah. Podle dostupných informací pohání zmiňovaný turbokompresor plynová turbína, pracující s odpadním teplem z heliového okruhu.

Zázrak techniky

Právě předchladič, který má za úkol chladit nasávané plyny tak, aby žár nepoškodil stěny motoru, představuje klíčový prvek a jeho správná funkce pak malý technický zázrak. Jakákoliv novinka ohledně daného zařízení proto vzbuzuje patřičnou pozornost. Nejinak tomu bylo po oznámení dalšího testu: Společnost Reaction Engines nedávno inovativní jednotku zdárně odzkoušela, a to rovnou při teplotách proudění vzduchu odpovídajících rychlosti 1 715 m/s, což jsou podmínky při mach 5. Vzduch o teplotě přes 1 000 °C se na požadovanou hodnotu podařilo zchladit za méně než 50 milisekund. 

Zmíněný úspěch představuje další významný milník ve vývoji přelomového motoru SABRE. Jak prohlásil Mark Ford, vedoucí sekce Evropské kosmické agentury (ESA) pro pohonné inženýrství: „Není to jen vynikající úspěch sám o sobě, ale také důležitý krok, který nás přiblížil k prokázání proveditelnosti celé koncepce motoru SABRE.“

O krok blíž kosmickému letadlu

Zkušební jednotka předchladiče byla vyrobena ve Velké Británii a poté ji společnost poslala na testy do svého zařízení v americkém Colorado Air and Space Port. Na zkouškách se tam od roku 2017 podílí také agentura DARPA. Pro celý projekt a jeho pokračování přinesl poslední dosažený úspěch odpověď na otázku, zda jsou motory SABRE skutečně proveditelné. Stačí si jen uvědomit, že nic podobného nikdy předtím nevzniklo. Například nejrychlejší nadzvukový dopravní letoun Concorde se pohyboval až dvakrát pomaleji, než je plánovaná provozní rychlost u motorů SABRE, a požadovaným hodnotám se nepřiblížil dokonce ani legendární SR-71 Blackbird.

Zkušební jednotka předchladiče:

V budoucnu by mohl SABRE posloužit jako základ opakovaně použitelného kosmického letounu, známého doposud pod názvem Skylon. (Společnost ovšem uvedené označení z nejasných důvodů již delší dobu nepoužívá.) Díky počáteční fázi letu, kdy stroj zvládne vyvinout pětinásobek rychlosti zvuku a vystoupat do 25 km, bude potřebovat mnohem méně těžkého kapalného kyslíku pro dosažení oběžné dráhy. Oproti konvenčním raketám se srovnatelnými parametry by systém mohl mít až o polovinu nižší hmotnost. Výhoda tkví například v redukování finančních nákladů, větší kadenci vzletů či ve startu i přistání prakticky odkudkoliv. 

Nejambicióznější projekt

ESA investovala do rozvoje motoru SABRE deset milionů eur, dalších 58 milionů dostala společnost Reaction Engines od Britské kosmické agentury (UKSA). Jejím jménem také ESA vykonává technický dohled. V březnu 2019 pak obě organizace přezkoumaly a schválily předběžný návrh demonstračního jádra motoru, který firma použije k pozemním zkouškám ve svém zatím nedokončeném testovacím zařízení TF1 v britském Westcottu. 

TIP: Nový přírůstek do rodiny raketoplánů: NASA dává zelenou pro Dream Chaser

Spoluzakladatel Reaction Engines a hlavní technologický ředitel Richard Varvill zdůraznil, že posledním úspěchem vyvrcholilo víc než třicet let úsilí: „Jde o významný moment pro Reaction Engines i ve vývoji motoru SABRE, který má potenciál způsobit revoluci jak v přístupu do vesmíru, tak ve vysokorychlostním létání“ (viz Přes půl světa). Ke startu demonstračního stroje s motory SABRE však povede ještě dlouhá cesta. První letové zkoušky se očekávají okolo roku 2025 a zřejmě k nim dojde spíš o něco později. Ovšem koncept opětovně použitelného hypersonického letounu schopného dostat se do vesmíru dnes představuje jednoznačně nejambicióznější projekt v letectví a kosmonautice starého kontinentu. 

Habsburkové seděli na českém trůně bezmála čtyři sta let. Do dějin království však zasáhli mnohem dříve. Jako první vstoupil do povědomí Čechů Rudolf I. Habsburský, který roku 1278 porazil Přemysla Otakara II. v bitvě na Moravském poli. Ten ještě neuměl číst ani psát. Již Rudolfův syn Albrecht I. Habsburský však u svých synů kladl důraz i na vzdělání a na sklonku středověku procházeli mladí arcivévodové důkladným výukovým systémem. Na které dovednosti Habsburkové sázeli a jaké naopak stály téměř stranou jejich zájmu?

Od jezuitů na gymnázium

Studia arcivévodů a arcivévodkyň většinou začala kolem šestého roku života. Tehdy je měly na starosti ženy. Urozeným dětem vštěpovaly základy čtení a psaní. Pak přišly na řadu náročnější úkoly. Vyučování společenských i přírodních věd dlouho spočívalo na bedrech jezuitů.

V 19. století se denní program malých Habsburků začal podobat výuce na gymnáziu. Vychovatelé však patřili mezi stoupence konzervativních metod. Teprve císařovna Alžběta známá jako Sissi vymohla pro korunního prince Rudolfa liberální vychovatele z řad měšťanstva. Tím nadělala svému manželovi nemalé vrásky na čele. Zvídavý Rudolf pod vlivem svých pedagogů začal hovořit o omezení vlivu církve a šlechty, či dokonce o nastolení republiky. Takové řeči se Františku Josefu I. vůbec nezamlouvaly! 

Téměř všichni Habsburkové prošli jenom domácí výukou. Výjimku v tomto ohledu představoval až poslední vladař monarchie Karel I. Ten navštěvoval Skotské gymnázium ve Vídni. Konečně mohl člen vládnoucí dynastie porovnat své vědomosti se studenty z jiných rodin…

Jazyky především

Marie Terezie píše dopis svému synovi toskánskému vévodovi Leopoldovi. Zahrnuje ho radami nejen ohledně vládnutí, ale také týkajícími se výchovy jeho dětí. Podobné listy čekají i na další děti plodné panovnice. A v jakém jazyce spolu zasloužilá matka a její četní potomci vlastně komunikují? Přece ve francouzštině, hlavním konverzačním jazyce šlechty. Na její znalost kladou Habsburkové zvláštní důraz. Doma ve Vídni spolu ovšem členové rodiny mluví německy. Tu považuje většina Habsburků za svůj mateřský jazyk. V učebních osnovách však němčina chybí. Proč? Snad proto, že by zabírala prostor výuce jiných řečí, které musel každý šlechtic znát…

Kromě francouzštiny ovládali všichni arcivévodové a arcivévodkyně přinejmenším pasivně latinu, jazyk vzdělanců. Učili se také španělsky či italsky. Proč právě těmito řečmi? V tom hrála roli spřízněnost rakouských Habsburků se španělskými a italskými rody. Když se pak Habsburská monarchie rozrostla o české království a Uhry, přibyly k vyučovaným jazykům také čeština s maďarštinou. Dobrou znalostí češtiny se mohli pochlubit nejen Maxmilián II. nebo Rudolf II., ale také v Čechách nepříliš oblíbený Ferdinand III. nebo císař František Josef I. a korunní princ Rudolf. Manžel krásné Sisi také zdatně hovořil maďarsky, v čemž se mu vyrovnal i jeho nástupce Karel I.

Někteří Habsburkové se ani s touto pestrou paletou nespokojili a přidali k tomu dalších znalosti. Například Maxmilián I. a jeho vnuk Ferdinand I. se učili anglicky. Maxmilián I. si navíc osvojil slovinštinu, František Josef I. i jeho syn Rudolf se pyšnili také základní znalostí polštiny, k čemuž předposlední císař z rodu Habsburků přidal také klasickou řečtinu. 

Sebevědomý muž, skromná žena

Výuku potomků vládnoucí dynastie lze rozdělit zhruba do dvou fází. Od osmi do čtrnácti let se k hlavním předmětům řadilo čtení, psaní, cizí jazyky, náboženství, dějiny, zeměpis, matematika, hudba a tanec. Urození studenti se rovněž věnovali jízdě na koni, učili se zeměměřičství, stavbě válečných opevnění a šermu. Do učebního plánu postupně přibyla také metafyzika, logika, rétorika a základy práva. Na politiku přišla řada asi ve čtrnácti letech.

Tento způsob vzdělávání se ovšem týkal jen chlapců. To oni se připravovali na roli státníků, duchovních a válečníků. Arcivévodkyně tak důkladné vzdělání přece nepotřebovaly. Týkalo se to dokonce i Marie Terezie, která měla po svém otci Karlu VI. převzít vládu.

Zatímco muži si měli prosadit svůj názor, ženy byly vedeny k mlčenlivosti, skromnosti, píli a zručnosti. Učili se řízení domácnosti, výtvarnému umění, hudbě a zpěvu. Latina v jejich učebních osnovách sice nechyběla, jejich učitelé se však zaměřovali především na odříkávání latinských modliteb. Takovou výchovou tedy prošla jediná česká panovnice. Smrt otce ji proto na úlohu vládkyně rozsáhlého soustátí zaskočila naprostou připravenou.

Okázalá zbožnost

Ferdinand II. navštíví roku 1598 italskou Loretu. Ve zdejší bazilice se nachází takzvaná Svatá chýše, v níž podle legendy žila samotná Panna Marie. „Slibuji, že ze svých zemí vymýtím veškeré kacířství,“ zavazuje se panovník. Že svůj slib myslí naprosto vážně, pocítí zejména obyvatelé českého království. Stoupenci reformace musejí opustit své domovy nebo se pokorně vrátit do lůna římské církve, jinak se jim zle povede! Habsburkové si ve všech dobách dávají záležet na tom, aby šli lidem své říše příkladem ve víře a všemožnými prostředky podporovali katolickou církev. V 17. století, tedy v období protireformace, vznikne v mocném rodě zvláštní forma zbožnosti známá jako pietas austriaca.

Zpackaná výchova korunního prince

Všichni arcivévodové povinně absolvovali přednášky o válečném umění. Na mladší syny totiž často čekala vojenská kariéra. Jako členové panovnického rodu získávali v armádě téměř automaticky důstojnickou hodnost a skončili jako generálové kavalerie.

TIP: Bití, týrání hladem a ponižování: Tak vypadala výchova princů a princezen

Vojáka chtěl mít ze svého syna také císař František Josef I. Proto výchovu korunního prince Rudolfa svěřil generálmajorovi Leopoldu Gondrecourtovi. Voják se k následníkovi trůnu choval neobyčejně tvrdě. Nutil ho koupat se v ledové vodě, dlouhé hodiny mašírovat za jakéhokoli počasí a budil ho výstřelem z pistole! Jednou maličkého arcivévodu dokonce zavřel do obory a tvrdil mu, že se na něj řítí divoký kanec. Tyto výchovné metody Rudolf málem nepřežil. Ze spárů sadistického muže ho vysvobodila až jeho matka, které synovi přidělila osvícenější byť neurozené učitele. 

Pro operaci Barbarossa zařadili Němci divizi Totenkopf jako rezervu k tankové skupině 4 na severním úseku fronty. Esesmani se spolu s tankisty probíjeli Pobaltím a 6. července si po tvrdých střetech prorazili cestu Stalinovou linií. Přes desítky padlých a raněných se ukázalo, že se divize poučila z chyb západního tažení, a smrtihlavové dokázali odrazit i četné noční protiútoky západně od Ilmeňského jezera.

Do Sovětského svazu 

Během srpna 1941 se Totenkopf zúčastnila těžkých bojů na přístupových cestách k Leningradu, zajala tisíce rudoarmějců a podílela se na likvidaci sovětské 34. armády, nicméně vlastní ztráty již přesáhly 2 000 mužů. V polovině září musela divize kvůli rostoucímu odporu nepřítele i horšícímu se počasí přejít do obrany a koncem měsíce přestála masivní protiúder u Lužna.

Sověti útočili na dlouhé a mělké linie Eickeho jednotek, přesto se divizi podařilo hrozbu odrazit, i díky přítomnosti velitele přímo v zákopech. Během zimy se její příslušníci zapojili do řady protipartyzánských operací. Na takové akce síly smrtihlavů stačily, ale pro další postup už chyběly – počty mužstva totiž poklesly na 50 % tabulkových stavů.

Ztráty v obklíčení

A mělo být ještě hůř, protože Rudá armáda zahájila mohutnou ofenzivu, při níž v únoru 1942 obklíčila početné německé svazky v kapse u Demjansku. Totenkopf se na základě rozkazů ze štábu 16. armády rozdělila na dvě bojové skupiny, přičemž klíčová role připadla průzkumným praporům rozmístěným u Staroj Russy. Divize při odrážení početně silnějšího protivníka přišla o tolik mužů, že byla přeměněna na pouhou Kampfgruppe Eicke.

Klesající morálku pozvedaly příklady osobního hrdinství, jaké prokázal třeba SS-Obersturmführer Hubert-Erwin Meierdress z oddílu útočných děl. Velel skupině 120 mužů, která proti četným silným útokům udržela takticky významné město Bjakovo, a osádka jeho StuGu III zničila několik sovětských tanků. Za své úspěchy byl Meierdress dekorován Železným křížem I. třídy a později i Rytířským křížem Železného kříže.

Smrt velitele

I díky takovým výkonům se vojákům u Demjanska v dubnu 1942 podařilo prolomit obklíčení a dosáhnout německých linií. V krvavé bitvě odepsala Totenkopf takřka 80 % vojáků – masakr jich přežilo jen 2 700. Velení tak v říjnu stáhlo zbytky divize z fronty a odeslalo je k reorganizaci i doplnění do Francie. Tam se smrtihlavové podíleli na operaci Anton, při níž Němci obsadili dosud neokupovanou jižní část země. Po této práci čekalo esesmany překvapení – nadřízení jim v listopadu 1942 přidělili prapor obrněnců a přeznačili formaci na divizi tankových granátníků SS „Totenkopf“.

Ihned po návratu na východní frontu začátkem roku 1943 se Totenkopf vrhla do třetí bitvy o Charkov a přičinila se o zastavení Koněvovy ofenzivy. Bojový úspěch však zastínila smrt SS-Obergruppenführera Theodora Eickeho, jehož průzkumný letoun 26. února sestřelili rudoarmějci. Na uvolněný post dočasně nastoupil SS-Oberführer Hermann Priess, který se smrtihlavy bojoval od začátku války. Pošramocenou morálku divize navýšila až březnová účast na znovuobsazení Charkova.

Evropští vědci z několika zemí se spojili do ambiciózního projektu. Jejich cílem je zjistit, jaké vůně se linuly starým kontinentem v minulosti – počínaje rokem 1500 a konče 20. stoletím. Do projektu nazvaného „Odeuropa“ se vedle lidských badatelů zapojí i umělá inteligence. Zdokumentované vůně poté chtějí vědci zveřejnit v online archivu a využít je i v muzeích, kde by návštěvníkům mohly přiblížit autentické zážitky z konkrétní historické doby. 

Evropská Pachopedie

S určením, jaké byly typické vůně pro danou oblast a období, má vědcům zásadním způsobem pomoci umělá inteligence. Tu vědci nejprve hodlají vytrénovat na základě popisů vůní a aromatických látek, zachycených ve více než 250 tisících historických svazcích a dokumentech, sepsaných v sedmi jazycích.  Následně by měla vzniknout jakási Pachopedie – databáze evropských pachů a vůní.

Podle Williama Tulletta, historika z Cambridgeské univerzity a jednoho ze spoluautorů připravované studie, patřilo mezi typické vůně středověku kadidlo, používané v náboženských obřadech. Evropou se ale ve stejné době linula i vůně rozmarýnu, který se často používal jako ochrana proti moru. Další typickou vůní byl například tabák nebo dehet. V 18. a 19. století přišly ke slovu vonné soli, používané pro povzbuzení v případech nejrůznějších záchvatů a mdlob.

Projekt Odeuropa počítá s rozpočtem 2,8 milionu euro a je financovaný z programu pro výzkum a inovace Evropské unie – Horizont 2020. Jeho první část by měla odstartovat příští rok v lednu a hotový by mohl být zhruba do tří let.

Image

Čtěte také

Vědci se pokoušejí definovat vůni knih jako součást kulturního dědictví

Naši poslední průvodci po deltě Okavango, černí kluci veselé nátury, nás museli opustit. Skončila jim tříměsíční šichta a teď měli nárok na několik týdnů se svými rodinami a nejbližšími. Naše naivní přesvědčování, uplácení nebo vyhrožování, že je uvážeme přes noc k soše šamana, která zdobila ohniště, nezabralo. Chlapi nám ráno zamávali z malé vrtulové Cesny a my se neradi začali seznamovat s novými rangery. 

Opatrné setkání 

Noví stopaři, Joachym a Andrew působili velmi seriózně, vážně, až namyšleně. Spousta rangerů je hrdá na to, co umí a někteří z nich nabyli denní rutinou s turisty dojmu, že lidé přijíždějící poznat tajemství Afriky jsou tu pro ně, nikoli opačně. Od začátku jsme měli dojem, že naše nová dvojice patří právě do této skupiny průvodců. Joachym, svalnatý černoch se zkřivenými ústy a jizvami na tváři po neštovicích trochu připomínal boxera Mikea Tysona. Úplným opakem byl Andrew, který se sto osmdesáti centimetry výšky a váhou snad kolem padesáti kil působil téměř vyžile. 

První den s nimi, po čtvrté hodině odpolední, nám zaklepali na dveře mohutného stanu a my nedlouho nato nasedli do otevřeného džípu. Pořád je horko, ale my si i tak bereme teplou bundu, protože večery při návratech bývají pěkně chladné. Oba průvodci s vážnými tvářemi sledují okolí a hledají zvířata. Nedalo mi to a jako vždy jsem na seznámení pronesl profláknutou větu, že impaly nás fakt nezajímají. Jediná výjimka je, když budou mít za krkem levharta.

Takhle gepard nechodí

O Joachymovi a Andrewovi jsme si mysleli leccos a předpokládali jsme, že obdobné pocity mají oni vůči nám. V mírně napjaté atmosféře mávl ‚Mike Tyson‘ Joachym rukou na řidiče a když auto zastavilo, seskočil a začal zkoumat ostrou žlutou trávu. Udělal několik kroků a opsal kruh. Naskočil na miniaturní sedátko a ukázal řidiči směr. Když se tato situace třikrát opakovala a já se marně vykláněl z auta, abych zjistil, jaké stopy Joachym zkoumá (ať jsem v trávě pátral jakkoli, neviděl jsem nic), zeptal jsem se ho: „Co vidíš?“ 

„Stopy tří gepardů,“ odpovídá s jistotou: „Byli tady tak před dvěma hodinami!“ Pobaveně se mi zkřivila ústa a po očku jsem kouknul po mé posádce. Dělá si z nás legraci? „A kde? Já nevidím vůbec nic!“ snažím se ještě přijít záhadě na kloub. 

„Tady,“ ukazuje na chomáč trávy, který je možná trochu víc rozevřený než ty okolní. „Tady je stopa geparda, zlomila se pod ním stébla a některá se jen prohnula. Ráno je ještě vlhko, tráva nevyschla od slunce a nenarovnala se. Hned vedle je další stopa,“ a ukazuje do místa, kde jsem samozřejmě taky vůbec nic nápadného neviděl. Stejně jako na tom prvním. „Tady ta druhá stopa je moc blízko první. Takhle gepard nenašlapuje. Musel to být jiný gepard.“ 

Otočil jsem se na kolegy a začali jsme česky vtipkovat. No jasně, už tomu věříme, jak tady z pár ohnutých stébel naši průvodci vyčtou přítomnost tří gepardů. Rangeři si z nás skoro určitě dělají psinu.

Cesta beze smyslu?

Následující dvě hodiny jako by měly potvrdit naše podezření. Kličkovali a jezdili jsme křížem krážem v okruhu dobrých dvaceti kilometrů. Mnohdy jsme jeli i půl hodiny a ani jsme nezastavili. Hlavní stopař se kochal okolím a pozoroval na obzoru kroužící supy. Po nějakém čase, zřejmě aby se neřeklo, seskočil Joachym z džípu a pátravým pohledem zhodnotil terén. Uklidnil nás informací, že stopu stále držíme a všichni tři gepardi jsou pořád někde před námi. „Ježkovy voči, on tomu sám věří,“ prohodím směrem k posádce, která je už pěkně nervózní z promarněného odpoledne a pohledem pátrá v dálce alespoň po nějakém slonovi.

Postupně jsme k novým průvodcům úplně ztratili respekt. Sedl jsem si na rám dělící předek vozu pro řidiče od „turistické“ části a probírali jsme všechno možné. Auto ještě několikrát zastavilo a já se ani nenamáhal otáčet, abych pozoroval Joachyma, jak ze zlomené trávy čte, že před sedmi a půl minutami tady prošli tři gepardi. Určitě by ještě dodal, že jeden z nich je samice v pokročilém stádiu březosti a tak týden před vrhem.

Když vůz s mírným trhnutím opět zastaví, neobtěžuji se ani pohlédnout přes rameno. „Richarde…!“ šeptá mi naléhavě do zad řidič auta, ale já se otáčím jen velmi neochotně. „Co je?“ odpovídám nevrle, ale další slova mi zamrznou na jazyku. Vedle auta, pod mohutným stromem obestavěným termitištěm, leží tři gepardi.

Za záběrem k zemi

Nechávám doznít vlastní překvapení a zároveň rozdělávám stativ, který pevně zakliňuji do plechové podlahy džípu. Věnuji pozornost trojici skvrnitých koček, ale zároveň s okem přilepeným k hledáčku pronáším: „Kluci, musím se vám omluvit. Myslel jsem, že nás vodíte za nos, ale jste fakt dobří.“ Gepardi se líně válí a nafouknutá břicha napovídají, že jsou po večerní žranici. Olizují se a omývají tlapy. Občas se líně zvednou jen proto, aby se k mé nelibosti skoro okamžitě zase svalili do nějakého stínu. Slunce ztrácí sílu a rudě oranžová barva slábne. Krajina začíná šednout. 

Rudý kotouč si vybírá místo, kam se schovat a já přemýšlím, jak využít jeho nádhernou barvu. Gepardi nejsou sloni ani žirafy a mít je na společném záběru se zapadajícím sluncem znamená dostat se co nejníž. Hlavou se mihne nápad, který okamžitě nahlas konzultuji s průvodci: „Co kdybych si lehl vedle auta? Potřeboval bych zabrat šelmy skrz trávu směrem ke slunci…“

„Proč ne,“ odpovídá celkem překvapivě statný Joachym. „Lehni si ale za kolo. Nesmí tě být vůbec vidět, nebo hned utečou!“ V dálce zahřmělo a oblohu dokonce protnul blesk. Gepardi leží v prašné cestě a náš džíp je tak čtyři pět metrů od nich. Opatrně sestupuji do trávy a hned uléhám na břicho. Plazím se podél auta a jen doufám, že mě obezřetné kočky neuvidí. 

Kdo je tady doma

Nos mám zabořený do trávy a před kolo vystrkuji jen fotoaparát. Sotva vidím do hledáčku. Přecpaná a líně se povalující kočka ovšem najednou zvedá hlavu, podívá se mým směrem a prudce vyskočí. Přikrčí se a naježí. Tělem mi projíždí neuvěřitelné napětí. Být s kočkovitou šelmou na stejné úrovni očí je úplně jiný pocit, než pořizovat snímky z bezpečí auta. I když gepard nepatří mezi agresivní kočky, které napadají člověka, je to přece jen skvěle vyzbrojený lovec, který si zaslouží patřičný respekt.

Vůbec nechápu, jak mě mohl jeden z odpočívajících gepardů uvidět. Vždyť jsem ležel ve vysoké trávě a posunoval jsem se po centimetru. Lehkým kviknutím, které zní jako mňouknutí kočky domácí, dává elegantně štíhlý běžec povel svým dvěma bratrům a všichni pomalu odcházejí. Těžká břicha se jim houpou v rytmu každého kroku. Lovec na stráži ze mě ještě chvíli nespouští upřený pohled a pak se přidává ke svým druhům. 

TIP: Žádné dobré zprávy: Rychlonozí gepardi se řítí vstříc svému vymření

„Ve vteřině o mně věděl!“ kroutím hlavou. Průvodci se jen usmívají a Andrew prohodí větu, kterou už dávno znám, ale občas je dobře si ji připomenout: „To víš, oni jsou tady přece doma!“

Sledujeme gepardy ještě pár desítek minut. Je už tma a oblohu co chvíli protne oslnivý blesk. Zatím neprší, ale delta Okavanga burácí v toužebném očekávání nebeského přívalu. Období dešťů má několik měsíců čas. Ve tmě se mi promítají výjevy z dnešního odpoledne: stébla trávy, dlouhá jízda a nakonec překvapivé rozuzlení. A jako tečka věta: „Oni jsou tady doma.“ To přece platí i o našich průvodcích. Dívám se Joachymovi do očí a pronáším slova uznalých díků. Ještě budeme mít hodně času a já třeba zjistím, jak rozeznají vůbec nějaké stopy v místech, kde my vidíme jen trávu.

Výsledky hledání extrasolárních planet nás ovšem přesvědčují, že tomu tak nejspíš není a že planetární soustavy zřejmě musejí splňovat řadu dosud neznámých pravidel a výběrových efektů. Takže mnohé jsou vlastně již plně obsazeny, i když v nich nacházíme třeba jen tři nebo čtyři planety. 

Předně se musí kolem mladé hvězdy nacházet dostatek materiálu na vznikající oběžnice. Daný předpoklad není samozřejmý, protože mladé stálice mají tendenci zbylou látku odfukovat hvězdným větrem do vzdáleností, kde se již velké planety netvoří zrovna snadno. Oběžnice se nemohou vyskytovat ani příliš daleko od hvězdy, neboť by jejich dráhy rušily okolní stálice a nebyly by stabilní. Ostatně i vzájemné gravitační rušení planet v systému klade na očekávanou stálost silná omezení. Jeho dynamická stabilita představuje faktor nejvíc ovlivňující hustotu možných drah. 

TIP: Nečekaný objev, který bourá teorie: Příliš velká planeta u příliš malé hvězdy

Celkově vzato se zdá, že pravých planet může být v jedné soustavě pouze několik, přičemž počet deseti zřejmě překročí jen málo systémů. Přirozeně to nevylučuje přítomnost nepřeberného množství menších těles, planetek, komet a jiného „smetí“. Hvězdu s padesáti oběžnicemi však v Galaxii nejspíš nenajdeme. 

Představte si scénku, odehrávající se v Paříži v nezvykle teplém dubnu roku 1907. Hlavní roli v ní sehraje skupinka mladých Američanů, kteří si do Francie udělali výlet. Můžeme se jen domýšlet, že se vydali navštívit zemi, která svým historickým pojetím republiky a občanství mocně inspirovala demokracii Spojených států amerických. Procházkou znavení muži se pohodlně usadí na zahrádce jedné z lepších kaváren v centru, ale než si mohou vybrat z menu, je tu strážník. A dost nelichotivě je vybízí k odchodu: „Sortez!“ čili vypadněte, říká. Přitom obuškem ukazuje na svůj knír, což hladce oholení Američané nechápou.

Armáda druhořadých se zlobí

Jde o jedno z dějství Velké stávky knírů, která tu bude probíhat s přestávkami dva měsíce. Kdo jsou stávkující a co požadují? Vesměs se jedná o číšníky místních kaváren a lepších restaurací, kteří už mají plné zuby svých nadřízených. Patří k nim i pomocný personál kuchyní, pomocníci zelinářů, asistenti profesorů a nižší účetní. Celkem asi 25 tisíc osob. Nepřekvapí, že chtějí solidní mzdu a férovou pracovní dobu. Ale bijí se i za své právo hrdě nosit knír.

Cože? Ano, Evropa počátku 20. století byla plná pěstěných knírů a šlechtěných vousů. Mít přiměřeně porostlý obličej bylo vnějším odznakem dospělosti. Některé profese bez vousu ani nebyly dostupné. Těžko jste například mohli v armádě povýšit, když jste vypadali jako chlapec. A právě o tom to bylo.

Odznak společenského postavení

Vyšší společenská třída se chtěla vždy nějak odlišit od chudiny. Jenže jak, když už dlouhý rodokmen a šlechtický titul v porevoluční Francii nic neznamená? A dát své postavení na odiv luxusním zbožím a předraženými cetkami? To nefungovalo. Zboží z kolonií si mohl koupit i chuďas, pokud si dost našetřil. Vlastně i ta poslední služka si může po letech dřiny vydělat na perlový náhrdelník nebo prsten s diamantem. Hmotné artefakty už tedy nebyly spolehlivým odznakem společenského statusu. Jak tedy rozeznat vyzrálé zámožné zrno od plev, které mají hluboko do kapsy? Nepřítomností kníru nebo vousů! Že to zní trochu divoce? Jenže v Paříži z toho nikomu do smíchu nebylo.

Éra přezdobených restaurantů

Světové gastronomii i kultuře stolování vždy udávala Francie rytmus a na sklonku 19. století se módou stávají předražené restaurace a kavárny. Jejich výzdoba trochu připomíná obrazárnu a výstavní prostor dražební síně provoněný kávou a parfémy. Jsou tu k vidění malby mistrů, díla klasiků vázané v kůži, křišťálové lustry, potahy z dokonalé kůže, pravý porcelán, stříbrné příbory a slonovina. Ano, je tu zatraceně draho, což slouží jako první společenský filtr.

O spokojenost strávníků se tu stará armáda číšníků, kteří v perfektně nažehlených žaketech kmitají mezi stoly. Kromě oděvu pak mají tito obsluhující společné ještě jedno: jejich tváře jsou dokonale hladké, bez vousů. Není to maličkost, je to zásadní pravidlo, umožňující práci v takovém podniku.

Jste jako pán obklopený služebníky

Vousatí boháči sedí a užívají si luxusu a oholení chudáci se starají o jejich pohodlí. „Klientela takových podniků si v zásadě připlácela za to, že tu bude moci prožít zkušenost pána,“ píše dobový deník La Lanterne. „Je to do hloubek ponižující, jak okázale dávají hosté svou nadřazenost nad pohostinskými sluhy.“

Co na tom, že takový holobrádek je třeba o dvacet let starší, než host, kterému teprve roste chmýří pod nosem. Rozdíl v postavení je kosmetickou odlišností jasně dán. Zvláště tragické to bylo pro vojenské vysloužilce, veterány hulánů a jiných jednotek, kde si na svých knírech zakládali. Pokud chtěli najít práci v restauraci, museli se oholit a dobrovolně s tím přijmout podřazené postavení.

Podle kníra poznáš lídra

Z restaurací, které nabízely zbohatlíkům ty nejlepší pochoutky, se praxe nuceného holení rychle přelila do jiných profesí. Majitel obchodu disponoval plnovousem, ale jeho příručí se holit musel. Aby bylo jasné, kdo je tu pán. Knír zdobil tváře zasloužilých úředníků pod penzí, zatímco jejich referenti museli dvakrát týdně k holiči.

Vousy dodávaly vážnosti profesorům, ale běda jejich docentům, kterým by narostlo něco většího a včas to nepřistřihnuli. Příjemné to není. Je jedno, jak dobří jste. Pokud se ucházíte o práci a nehodláte se přitom oholit, máte nejspíš smůlu.

Nejlépe odění demonstranti

V roce 1907 dojde číšníkům trpělivost a v dubnu vstoupí do stávky. Ovšem s noblesou, jakou jim můžeme jen závidět. Srocují se na pařížských náměstích ve svých livrejích, s tácy a ubrousky. „Bylo to snad nejlépe oblečené srocení rozhořčených lidí, jaké město pamatuje,“ píše večerník  L’Avenir. A bylo jich stále víc.

Stačila jen nějaká ta jízlivá poznámka majitele restaurantu, a hladce oholený číšník mu na místě vlepil políček, seknul s tácem na podlahu, a tak jak byl, se vydal k nejbližšímu zástupu protestujících. Ano, byly z toho i nějaké ty strkanice, občas rozbitá výloha nebo stržený vývěsní štít. Paříž ale divadlo miluje, a teď měla o zábavu postaráno.

Obsluha se někde zasekla

Boháči by „ty stávkující poskoky“ okázale ignorovali, ale když jim nikdo nenesl jídelní lístek, začali se zajímat. Stávkující číšníci se také s oblibou uměli usadit v restauracích a kavárnách, aby si dobře prohlédli případné stávkokazy. Tedy obsluhu, která pokračovala v práci. To už musela asistovat policie, a přesně to se stalo i hladce oholeným Američanům na výletě po Paříži. Muž zákona je považoval za stávkující číšníky.

TIP: Doklad kulturnosti a úrovně: Jak se měnil přístup katolické církve k vousům?

Strana Socialistů má tehdy žně. Hovoří se o zakládání odborů, o tom, že je třeba ukázat „jak svobodní lidé skutečně jsme, že nemáme králů a pánů. Můžeme si nechat narůst pod nosem důkaz naší nezávislosti!“

Dopadlo to podle očekávání. Paříž měsíc a půl bez servisu číšníků kolabovala, a tak nakonec provozovatelé a majitelé restaurací rádi nátlaku ustoupili. Ne že by snad obsluze zvýšili plat, nebo zkrátili pracovní dobu, jak požadovali. Ale přestali jim zakazovat kníry.   

Anasaziové, známí též jako původní Pueblané, byli dávnou kulturou indiánů z oblasti Čtyř rohů, tedy z místa, kde se setkávají hranice amerických států Utah, Colorado, Nové Mexiko a Arizona. Byli to stavitelé puebel, městských komunit, často umístěných na nepřístupných místech. Někdy mezi 12. a 15. stoletím našeho letopočtu z neznámých příčin zmizeli.

Byli to také zemědělci s velkými znalostmi astronomie, s rozvinutými rituály, po nichž zůstaly stovky puebel a ohromné množství archeologických nálezů. Jejich civilizace byla jednou z nejvíce pokročilých na amerických kontinentech. Přesto je pro archeology do značné míry záhadou, jak Anasaziové mohli fungovat dlouhé tisíce let ve zdejších badlands, vyprahlé pustině, kde bývají strašlivá sucha.

Bogdan Onac z americké University of South Florida a jeho tým to zřejmě konečně zjistili. Dávní obyvatelé puebel přežívali devastující sucha tak, že se přesunuli do zdejších jeskyní a lávových tunelů, v nichž rozpouštěli prastarý led a získávali tak vodu. Badatelé k tomu dospěli díky přesnému radiokarbonovému datování uhlíků, které v lávových tunelech objevili.

Ukázalo se, že tehdejší lidé přicházeli do jeskyní, kde zakládali malé ohně. Díky jejich žáru se rozpouštěl led, který tam byl ve velkých množstvích. Zkoumané jeskyně se nacházejí v nadmořské výšce přes 2200 metrů a ještě dnes v nich jsou zbytky ledu. Původně byly zřejmě z části ledem vyplněné.

Image

Čtěte také

Tajemství oblasti Nazca: Podzemní akvadukty zavlažovaly vyprahlou krajinu