Jak jinak by mělo vypadat umělecké ztvárnění „otevírající se řeky“, než v podobě obřího zipu? Přesně tak pojal svou uměleckou instalaci japonský designér Yasushiro Suzuki. Jeho Zipper Fastener Ship, který skutečně vypadá jako plovoucí jezdec zipu, je ve skutečnosti devítimetrovým člunem.

TIP: Inspirována labutí: Italská superjachta Avanguardia za 11 miliard

Nápad originální podoby člunu se prý zrodil během letu nad Tokijským zálivem, kdy si Suzuki všiml, že plovoucí lodě a brázdy za nimi vypadají jako zip. Svou myšlenku nejprve přetavil v rádiem řízenou miniaturu a nyní ji – již v životní velikosti, představil na designérské soutěži Designart Tokyo 2020.

První prototyp MiG-25 odstartoval 6. března 1964, brzy následovaly další a letoun si připsal dlouhou řadu světových rekordů v rychlosti a stoupavosti. Nejvyšší rychlost činila zhruba Mach 3,2, ovšem „pětadvacítka“ jí dosahovala jen bez výzbroje a dokázala ji udržet pouze krátkou dobu, jelikož motory se potom v podstatě rozpadly a shořely.

Předchozí část: Americký Orel a sovětský Netopýr (1): Duel F-15 Eagle vs. MiG-25

Američané o slabinách MiGu-25 zpočátku nic netušili a řídili se pouze impozantními hodnotami, kterých bylo dosaženo při rekordních letech. Dospěli tudíž k závěru, že Sovětský svaz vyvinul nejlepší stíhačku světa. Když se prototypy Je-155 (MiG-25M) v roce 1967 představily na letecké přehlídce nad Moskvou, propukla v americkém letectvu panika. Zanedlouho vznikly specifikace nového bojového letounu F-X, jenž měl předstihnout všechny (předpokládané) schopnosti existujících i vyvíjených sovětských stíhaček.

Aplikace zkušeností z Vietnamu

Požadavky byly extrémně náročné, avšak navzdory tomu se přihlásilo šest firem, z nichž letectvo do užšího výběru zvolilo dvě, a sice General Dynamics a McDonnell Douglas. V prosinci 1969 se vítězem stala druhá z nich, jejíž letoun obdržel název F-15 Eagle (Orel), ale stejně jako v případě „pětadvacítky“ platilo, že sama konstrukce letadla tvořila jen část komplexního zbraňového systému, protože bylo třeba vyvinout i nové motory, radar a další elektroniku. Hlavní výzbrojí měly být řízené střely AIM-7 Sparrow a AIM-9 Sidewinder. S protizemní výbavou se zprvu vůbec nepočítalo podle hesla „Not a pound for air-to-ground“, tedy „Ani libra pro zbraně vzduch–země“.

Do konstrukce letounu se promítly i špatné zkušenosti z vietnamské války, a proto F-15 nesměl trpět problémy, které trápily typ F-4 Phantom II. Musel tedy nést palubní kanon a kromě vysoké rychlosti a dostupu se akcentovala špičková obratnost, aby se již neopakovala situace, kdy modernější americká stíhačka nesoucí pouze rakety prohraje souboj se starším, ale hbitějším sovětským strojem vybaveným kanony.

Prototyp vzlétl 27. července 1972 a o čtyři roky později byl F-15 zaveden do řadové služby ve verzi F-15A a jako dvoumístný F-15B. Koncem 70. let přibyly zdokonalené obměny F-15C/D s novým radarem a možností nést konformní palivové nádrže. Od poloviny 80. let se vyráběl i dvoumístný stíhací bombardér F-15E Strike Eagle.

Orel, či jestřáb?

Oba konkurenční typy vykazovaly podobnosti, mimo jiné mohutné trupy ukrývající výkonné motory nebo podobné aerodynamické pojetí křídel a ocasních ploch, MiG-25 byl ale výrazně těžší. Oba letouny směřovaly také za hranice svých domovských států. Jedinou zemí Varšavské smlouvy, jež provozovala „pětadvacítky“, se stalo Bulharsko, avšak o to vyšší počty mířily do Indie a do arabských zemí, a to do Alžírska, Iráku, Libye a Sýrie. Letouny MiG-25 se objevily také v Egyptě, jenže tam se jednalo o sovětské stroje, které využívaly Egypt jako základnu pro průzkumné lety nad Izraelem.

Právě piloti židovského státu se tudíž s MiG-25 občas potkávali ve vzduchu a snažili se je sestřelit, schopnosti jejich letadel F-4 Phantom II však na to zkrátka nestačily. To podpořilo strach Američanů z „pětadvacítek“ a rovněž je to pobídlo, aby prodali izraelskému letectvu F-15, které tam dostaly jméno Baz, což ale v hebrejštině neznamená orel, nýbrž jestřáb.

Pilot-dezertér

Židovští piloti převzali první exempláře v roce 1977, avšak již o rok dříve došlo k průlomové události, která úplně změnila západní pohled na foxbat (druh netopýra), jak znělo kódové označení NATO pro MiG-25. Dne 6. září 1976 totiž sovětský pilot Viktor Bělenko dezertoval a přistál s migem v Japonsku. Předal ohromně cenné informace o silných a slabých stránkách tohoto stroje. Američané pochopili, že MiG-25 je skutečně úžasně rychlý, jenže také mimořádně těžkopádný a postrádá dolet a obratnost na to, aby se dokázal měřit s F-15 ve vzdušném souboji.

Bělenko vysvětlil, že MiG-25 slouží v podstatě jenom jako „létající odpalovací základna“ pro řízené rakety. Jeho úkolem bylo vzlétnout, podle pokynů ze země nalézt útočící bombardéry, zaměřit je, vypustit rakety a přistát, protože v té chvíli by mu stejně docházelo palivo. Průzkumné či bombardovací varianty pak měly rychlostí přes Mach 3 beztrestně přeletět nad územím nepřítele a pořídit snímky či vypustit bomby, načež by se pilot měl modlit, aby se zničenými motory vůbec přistál.

Image

Čtěte také

Americký Orel a sovětský Netopýr (3): Duel F-15 Eagle vs. MiG-25

Od Viktoriiných vodopádů, největší atrakce Zimbabwe a možná i celé Afriky, je národní park Hwange (vyslovuje se Vankí) vzdálen jednu až dvě hodiny jízdy autem po silnici A8. Dál se pokračuje po typických prašných cestách s koňmi a jiným domácím zvířectvem. 

Odměna po půstu 

Vzhledem k rozlehlosti parku se při volbě trasy nabízí více možností. My jsme zvolili hlavní bránu a vjezd přes Main Camp v západní části rezervace, který se pak stal naší základnou. Po všech zdlouhavých vstupních formalitách jsme vyrazili na odpolední safari. Byl horký srpnový den a období sucha právě vrcholilo. Náš terénní vůz se líně kolíbal ve všudypřítomném prachu a vyprahlá krajina působila zcela opuštěným dojmem. U napajedel, která již podlehla ataku slunce, se bělaly kosti a kostry. Nikde nezněl ani v divočině běžný tep přírody. 

Mírně zaskočeni jsme dojeli k nejznámějšímu napajedlu této části Guvalala Pan. Přivítala nás dřevěná pozorovatelna na okraji rozsáhlejší vodní plochy a klidný monotónní zvuk dieselového agregátu, který z hloubi země tahá pro tuto oázu vodu. Náš několikahodinový pozorovací půst byl odměněn. Na břehu leželo pár krokodýlů nilských a po obzoru přicházelo velké stádo slonů. 

Strkanice u napajedla

Sloni zcela tiše a spořádaně přišli k vodě a rozehráli neuvěřitelné představení povah a příběhů. Slůňata, podle vzrůstu tak tříletá, se pošťuchovala, „kradla“ si vzájemně choboty a přetlačovala se o bahnitý bazének, který přirozeně vznikl s úbytkem vody. Zbylá voda lákala i dospělé samice, a tak o bahenní lázeň vznikla solidní strkanice. Té využilo několik žiraf, které slony v uctivé vzdálenosti obešly a v uvolněné části se přiblížily k napajedlu, aby svým jedinečným způsobem s doširoka rozkročenýma nohama hasily žízeň. Celou scenérii dokreslovalo mnoho ptáků nabírajících si v rychlosti kapky vody do zobáků a okamžitě odlétajících pryč. Den se nachýlil ke svému konci a blížil se čas, kdy je nutné být v kempu nebo park úplně opustit.

Oproti většině kempů v JAR, Namibii nebo Botswaně, kde nocležníky chrání tu kvalitnější, tu méně kvalitní plot, tady strážci na udržování oplocení úplně rezignovali. Část kůlů byla uhnilá a pletivo leželo na mnoha místech na zemi. Místo lopat a drátů tak strážci dostali samopaly. Do noci zářily ohně z vysokých komínů, kde se ohřívala teplá voda a přes den neslyšitelné zvuky se nocí rozeznívaly v plné kráse a tajemnosti. 

Nocleh u Noemovy archy

K safari patří brzké vstávání, a tak za úsvitu vyrážíme. Tentokrát zkoušíme štěstí v oblasti kolem Dopi Pan a Jambile Pan, kde si nadšeně prohlížíme pár nádherných samců kudu. Postupně se přesouváme do střední části parku a s proměnou krajiny se začínají ukazovat i jiné zvířecí druhy. V oblasti kolem Shumba Pan na nás čekaly klasické africké scenérie. V parku převládala sloní stáda, ale k vidění bylo i mnoho druhů antilop, zebry, žirafy, pakoně a u vody hroudy líně se válících hrochů. Fascinující byl pohled na vzdálené migrující stádo buvolů kaferských, kteří tvořili dlouhou černou linii. 

Oblast Shumba Pan, kde je ve stráni ukryta pozorovatelna, je bezesporu jednou z nejkrásnějších partií Hwange. Zároveň se jedná i o safari camp, kde je možné domluvit si v dostatečném předstihu nocleh ve vlastním stanu nebo na lavičce v pozorovatelně. Zdejší napajedlo nám připadalo jako malá Noemova archa africké přírody. I tady ale kulisy dokreslovalo mnoho kosterních pozůstatků. 

Čekatelé na potravu

Nedaleko od Shumba Pan na nás čekal největší zážitek, který si pro nás Hwange uchystalo. Kousek od pijícího stáda slonů se za křovím pohyboval stín. Na první pohled se zdálo, že jde o antilopu nebo prase bradavičnaté, ale pak jsme si uvědomili, že charakter pohybu ukazuje spíše na šelmu. Zvolna jsme objeli napajedlo a po malé prašné cestě jsme se ke křovisku blížili z opačné strany. Naše víra a trpělivost byly odměněny. Před námi ležel na zemi statný lví samec a hodoval na čerstvě ulovené antilopě kudu. 

Brzy jsme si všimli, že nedaleko samce čeká ještě urostlá lvice, až jí bude umožněno se přiblížit a nažrat. Upřeným pohledem pozorovala kořist. Po celých padesát minut, co jsme výjev sledovali, se situace nezměnila. Samec hodoval a samice čekala. Jen okolní stromy se začaly plnit supy. 

Vzhledem k pokročilému času jsme na rozdíl od lvice a supů nemohli čekat dál a zamířili jsme do kempu Sinamatella. Zatímco v Main Campu se zatím rozpadl jen plot, v Sinamatelle postoupil rozklad mnohem dál. Řada budov totálně zchátrala, brána nešla zavřít a uprostřed kempu byly stopy po pobytu slonů i levharta. Tentokrát se celá oblast obešla i bez hlídače se zbraní. Prostě divoká Afrika ve své plné kráse i nebezpečí. Uvařili jsme na ohni kávu a šli spát. 

Smutné loučení 

Ze snů a představ o tom, jak se asi o ulovenou antilopu dělí všichni zájemci, nás žádní nevítaní návštěvníci neburcovali. Ráno jsme každopádně nemohli dospat a velmi brzy jsme vyrazili zpět ke známému místu. Z úlovku zbyla jen kostra a rodina lvů se rozrostla. Samci už byli dva a samice také. Všichni líně leželi kolem a chodili si, už i společně, jen tak ještě „kousnout“. Nikoho jiného ale k potravě nepustili. 

TIP: Proměny zapomenutého afrického státu: Svítání nad Zimbabwe?

S pocitem, že nic lepšího už asi neuvidíme, jsme se posouvali do severní části parku. Cesty se zhoršily a bez náhonu na všechna čtyři kola by mnohde bylo velmi složité projet. Opět začalo ubývat zvířat a jen sporadicky se pasoucí antilopy dokazovaly, že jsme ještě neopustili hranice Hwange.

Rybí kost uvíznutá v krku patří takříkajíc ke koloritu českých Vánoc. Egyptští lékaři nedávno řešili o dost bizarnější problém – čtyřicetiletému rybáři z vesnice Snur totiž v krku uvízla živá ryba.

Muž dorazil na pohotovost s tím, že má problémy s mluvením a dýcháním. Následné vyšetření ukázalo, že u vstupu do průdušnice má muž zaseknutou malou rybu. Podle lékařů muž nezemřel jen šťastnou shodou náhod – uvízlá ryba naštěstí ponechávala dostatečně velký vstup do průdušnice, takže mu nebránila v dýchání. Lékaři muži uvízlou rybu rychle vyndali a ten tak vyvázl bez vážných následků.

TIP: Ženě z Tchaj-wanu se v oku zabydlelo několik včelek: Živily se jejími slzami

Nejkurióznější na celém případu byl ale následný popis, jak se muži ryba do krku dostala. Ve chvíli, kdy rybář ulovil malou rybku, mu zabral úlovek na jiném prutu. Potřeboval si ale uvolnit ruce a ve snaze nepřijít o úlovek, si právě ulovenou rybku sám vložil do úst. Nedokázal ale kluzkou rybu udržet zuby a ta mu sklouzla do krku.

Na Europě, podivuhodném Jupiterově měsíci, vědci zaznamenali výtrysky vodní páry. Zatím jsme ale kupodivu nevystopovali žádné útvary na povrchu Europy, které by mohly být zdrojem těchto výtrysků. Odborníci přitom předpokládají, že voda tryská z podpovrchového oceánu Europy, v němž by se mohly dít velmi zajímavé věci.

Podle nového výzkumu, který vedl Gregor Steinbrügge z americké Stanfordovy univerzity, to tak ale být nemusí. Badatelé jsou přesvědčeni, že výtrysky vody na Europě mohou pocházet z míst blíže povrchu měsíce a jejich zdrojem tak nemusí být podpovrchový oceán. Zdrojem by podle Steinbrügge mohly být kapsy s vodou zanořené do masy ledy, tvořícího povrch Europy.

Výtrysky a život na Europě

Steinbrügge s kolegy využili snímky americké meziplanetární sondy Galileo a na jejich základě sestavili model, který vysvětluje, jak kombinace mrznutí a zvyšování tlaku v ledu na Europě může vyvolat kryovulkanickou erupci. Jejich výsledky by mohly mít dopad na výzkum dalších ledových těles ve Sluneční soustavě, a také na případnou obyvatelnost Europy nějakým druhem života.

TIP: Dávno mrtvá sonda NASA prozradila výtrysky vody na Europě

Pokud je teorie geofyzika Steinbrügge pravdivá, znamená to problém pro výzkum případného života na Europě. Planetární vědci se těšili, že se pokusí detekovat živé organismy právě ve výtryscích vody z Europy, které dosahují do velkých výšek. Pokud ale vylétají z kapes v ledovém příkrovu, je šance, že by obsahovaly známky života, jen velmi malá. Tyto kapsy totiž pravděpodobně nemají napojení na chemické zdroje energie, které by mohly využívat případné organismy v podpovrchovém oceánu Europy.

Podle studie vědců z Univerzitního lékařského centra v nizozemském Groningenu mohla být nucená abstinence příčinou psychických potíží malíře, který se v roce 1890, ve věku sedmatřiceti let, zastřelil. Vědci zkoumali všechny možné psychické poruchy, kterými mohl van Gogh trpět, a to na základě analýzy jeho 902 dopisů, z nichž 820 bylo adresováno jeho bratru Theovi, a na základě záznamů lékařů, kteří ho léčili.

Soudilo se, že Vincent van Gogh trpěl kombinací bipolární poruchy a hraniční poruchy osobnosti, ačkoli žádná z těchto psychických chorob u něho nikdy nebyla diagnostikována. Podle vědců malíř prožil dva krátké psychotické záchvaty, pravděpodobně způsobené nucenou abstinencí, když byl přijat do nemocnice poté, co si břitvou uřízl ucho.

Vědci při svém bádání rovněž zkoumali některé teorie týkající se van Goghova fyzického a duševního zdraví. Vyloučili, že by trpěl schizofrenií či vzácnou metabolickou chorobou porfyrií, také se podle nich neotrávil oxidem uhelnatým. Otevřenou ponechali hypotézu, že umělec měl epilepsii, kterou u něho diagnostikovali jeho lékaři, a usoudili, že šlo o skrytou epilepsii známou jako fokální.

V případě van Gogha mohla být tato choroba, charakterizovaná záchvaty, které vedou k projevům úzkosti, k deliriu a halucinacím, vyvolána poškozením mozku způsobeným přílišným pitím, špatnou výživou, nedostatkem spánku a mentální únavou. Jak však experti zdůraznili, v tehdejší době neexistovaly věrohodné způsoby, jak tuto chorobu odhalit, a proto nelze s absolutní jistotou tvrdit, že geniální malíř skutečně trpěl epilepsií.

TIP: Vědci našli místo, kde van Gogh namaloval svůj poslední obraz

„Přestože van Goghovy dopisy obsahují mnoho informací, je třeba si uvědomit, že je nepsal svým doktorům, ale bratru Theovi a dalším příbuzným, aby je informoval, uklidňoval nebo je o něco žádal,“ upřesnil koordinátor výzkumu, profesor Willem Nolen. „To znamená, že mohl některé aspekty minimalizovat nebo přímo přikrášlovat. Z tohoto důvodu je jasné, že náš výzkum týkající se van Goghových chorob jistě nebude poslední,“ dodal profesor Nolen.

nedlouho po počátku druhohor – v období svrchního triasu, se zhruba před 233 miliony let odehrála takzvaná Karnská pluviální epizoda. Zřejmě především kvůli mohutnému soptění v oblasti mikrokontinentu Wrangellia, který dnes známe jako západ severní Ameriky, tehdy došlo k velkému vymírání, i když nebylo tak extrémní jako vymírání Velké pětky masových vymírání.

Podle paleontologů to byla jedna z nejvýznamnějších událostí, které se podílely na vzniku dnešní přírody. Tehdy na Zemi vyhynula asi třetina druhů v oceánech, a také mnoho druhů na souši. Zároveň ale vznikly korálové útesy, objevili se první savci, ještěři a želvy, a také proběhla intenzivní evoluce dinosaurů, krokodýlů, hmyzu i jehličnanů.

TIP: Zavalití draci s gigantickými hlavami kralovali potravnímu řetězci triasu

Význam vymírání v období Karnské pluviální epizody potvrzuje i nový výzkum, který vedl Jacopo Dal Corso z China University of Geosciences v čínském Wu-chanu.

Svědectví z těchto dob nám přinášejí obrovská lávová pole, která lemují dnešní západní pobřeží Kanady. Monumentální vulkanismus tehdy vedl ke změně klimatu. Původně suchý svět se stal mnohem vlhčím – kontinenty, které tehdy byly spojeny do superkontinentu Pangea, zkrápěly mohutné deště, a to možné déle než milion let.

Východoafrický rift neboli Východoafrická příkopová propadlina je aktivní geologická zóna ve východní Africe, kde se od sebe vzdalují tektonické desky. Původní Africká deska se v těchto místech pomalu rozpadá na desku Núbijskou a Somálskou. Zároveň se zde zřejmě tvoří nový oceán. Zóna se táhne od Afarské pánve na rozhraní Etiopie, Eritrea a Džibutska u Rudého moře dolů na jih, přes Keňu, Tanzanii, až na pobřeží Mosambiku.

Rozpadající se superkontinent

Riftová zóna má několik větví a jedna z nich zasahuje na Madagaskar. Podle nového výzkumu týmu D. Sarah Stampsové se právě i Madagaskaru týká rozpad Afriky podél Východoafrického riftu. Podle všeho z Madagaskaru vznikne několik malých ostrovů, což přispěje k celkové změně geografie této části světa.

TIP: Geologické pochody v přímém přenosu: Co trhá Keňu na kusy?

Není to vlastně nic nového. Stále probíhá rozpad dávného superkontinentu Pangea, který započal zhruba před 200 miliony lety. Zároveň můžeme počítat s tím, že se nám Madagaskar nerozpadne před očima. Podle Stampsové se teď tento ostrov „rozpadá“ rychlostí pár milimetrů ročně. Potrvá to ještě miliony let, než se v oblasti Východoafrického riftu objeví nový oceán. Nejrychleji to teď probíhá na severu zóny riftu, takže se nový oceán zřejmě objeví tam.

Vědci vycházejí z velmi přesných měření pohybu různých částí zemského povrchu, které získali díky systému GPS. Na rozdíl od předchozích studií ale zahrnuli do měření velkou oblast, pokrývající východní Afriku, Madagaskar a několik dalších ostrovů v Indickém oceánu. Díky tomu zjistili, že pohyby pevnin v této oblasti a jejich rozpad jsou rozsáhlejší, než jsme si doposud mysleli.

Námořníci ve starém Řecku ji považovali za zásadní hrozbu. Když vytáhli do boje proti Trojanům, obávali se jí stejně jako kopí a šípů nepřátel. Mohla je totiž během kotvení připravit o jedinou možnou cesty zpět. I proto před vyplutím natírali kýly svých lodí dehtem. O kom že je řeč? O nevelkém mořském mlži, zvaném šášeň lodní – živočichu, který dokáže každé dřevo zanořené do mořské vody provrtat jako ementál.

Vypadá jako dvaceticentimetrový bledý červík s hlavičkou krytou dvěma trojúhelníkovitými destičkami. Pro námořníky ale byla plovoucím nebozezem, vražedným protivníkem, vůči němuž byli téměř bezbranní. Jak k takové reputaci přišla?

Vikingové i Kolumbus

Stačí se podívat na pár historických událostí, které jsme dosud mylně interpretovali jako náhody. Potopení lodi vikingského objevitele a mořeplavce Bjarniho Grimolfssona? Ano, toho, který velmi pravděpodobně jako první Evropan objevil v 10. století bájný Vinland, tedy Severní Ameriku? Jeho drakkar byl naskrz prohlodaný šášněmi. Kryštofa Kolumba, dalšího objevitele Ameriky, pak ty samé potvůrky připravily v roce 1503 na jeho čtvrté expedici o dvě lodě, ještě než doplul na Jamajku. A četli jste román Bílá Velryba od Hermana Melvilla? Předlohou mu je skutečná událost, potopení velrybářské lodi Essex vorvaněm v roce 1820.

Zní to jako pohádka – 238 tun vážící plavidlo by si nezadalo s žádnou rybou ani mořskou příšerou. Jenže právě Essex, kotvící před nehodou celé měsíce v přístavu Nantucket, byl dočista protunelován šášněmi. Kapitán George Pollard doufal, že si poslední cestou za velrybami vydělá na novou loď. Už to ale nestihl – šášně byly rychlejší.

Mimochodem, nebýt jich, mluví se dnes ve Velké Británii španělsky. To ony se postaraly o faktické oslabení nezničitelné Armady, španělské královské flotily. Mořské vlnobití a troufalý výpad Angličanů jen dokončily načaté dílo zkázy.

Jako ementál

Šášně lodní, latinsky nazývané Teredo navalis, žily původně v Atlantiku. Mořeplavci na lodích ze dřeva, je ale neúmyslně rozvezli do celého světa. Tihle mlži se totiž nepotřebují rozmnožovat ve dvou. Vajíčka ze sebe dokáží vyklopit sami. Stačí tedy jedna dobře zavrtaná cestovatelka, která může být u neznámých břehů zárodkem celé populace. Šášně jsou velmi nenáročné. Potřebují jen slanou teplejší vodu, a dostatek dřeva. V něm pak hloubí centimetr široké chodbičky, dlouhé i půl metru. A počínají si při tom velmi nenápadně.

Řekové i Vikingové si byli nebezpečnosti šášní vědomi. Oba tyto mořeplavecky zdatné národy je ale rozšířily napříč známým světem. Španělé dobývající Ameriku jim zase pomohli s cestou do Karibiku. A výpravy dobrodružných nizozemských námořníků je zase dostaly do Asie. Tam už bylo trochu víc horko, než by jim bylo milé. Ale „hodní“ lodníci jim tu nachystali skutečné lázně, aby se šášně cítily i v exotických vodách co nejlépe. Jak? Mola, kotviště, doky, vlnolamy. To vše tu bylo vybudováno ze dřeva, kterého byl v tropech pro stavební účely nadbytek. A právě z tohoto rezervoáru pak šášně pronikly o pár století později tichomořskou cestou k západnímu pobřeží Severní Ameriky. Nebyla to žádná pomalá expanze, ale pořádně masivní invaze. Přispěla k tomu kalifornská Zlatá horečka v roce 1849.

Prohlodaný přístav

Zprávy z Ameriky, snad kromě cen vývozu zboží, sice tehdy nikoho moc nezajímaly, ale že se v zapadlé Colomě při stavbě Sutterovy pily objevilo zlato, ví rázem celý svět. V průběhu několika dnů zamíří do téměř neznámého San Franciska na 300 tisíc lidí. Jak? Přece na lodích. Netrvá to více než pár týdnů a celá zdejší přístavní zátoka je zaplněna 650 loďmi. Ne, nikdo je nehlídá. Jejich pasažéři, posádky i kapitáni zamířili na pevninu hledat zlato. A většina těchto opuštěných plavidel, se kterými si teď pohrávají mořské vlny, nese ve svých dřevěných trupech hladové šášně.

Zlatá horečka pětadvacetkrát navýšila počet obyvatel San Franciska, ale nárůst populace šášní v Zátoce byl tisícinásobný. Na deset metrů čtverečních dřevěného povrchu připadá 100 tisíc děr. Na jednom metru čtverečním žije přes tři tisíce šášní.

Každý významný přístav na světě má svou reputaci: jsou kotviště, kde je levný a dobrý rum. Jinde vede hazard a lehké ženy. Jsou přístavy, kde se vraždí a krade ve velkém. Ale ten v Sanfranciském zálivu je brzy považován za nejnebezpečnější: zakotvit tu na delší dobu znamená nakazit celou loď šášněmi. Je třeba odtud zmizet včas a dopřát pak plavidlu opravu v docích.

Dynamit i jed

Dědictví epidemie tu ponesou dlouhá desetiletí. Místní správci spočítají, že mezi lety 1917 až 1921 je dřevožraví červi přišli na 25 milionů dolarů. A to je jen cena poškozeného dřevěného vybavení přístavu a provozních budov, které šášně poslaly ke dnu. Ve výčtu nechybí tři plně naložená skladiště, 22 zničených přívozů, jeden železniční most, desítka mol a jeden vlnolam. Drastickým škodám odpovídala i užitá protiopatření. Šášně se tu hubily dynamitem i 60 % roztokem neméně výbušného nitroglycerinu. Nepříliš úspěšně.

TIP: Kletba města Edo: Nemoc bohatých kosila císařskou rodinu i námořníky

 „Je to vlastně boj, který neustal dodnes,“ připouští biolog Bruce Lanham, který pracuje pro Sanfranciskou přístavní správu. „Částečné řešení nabízela impregnace dřevěných částí kreosotem, uhelným dehtem. A také trávení vody chemikáliemi, které probíhalo plošně v 60. letech minulého století. To ale není způsob, jak problém vyřešit beze ztrát na dalších životech obyvatel moře. Navíc se s měnícím klimatem otevírá šášním stále více prostoru k šíření.“