Nový fotoaparát v iPhone má rozlišení 8 megapixelů. Společnost Canon testuje zařízení, které má rozlišení 75 megapixelů. To dokáží naše, lidské technologie. Jak je to ale s technologií přírody? Kolik megapixelů odpovídá velikosti snímku, který zabírá běžné zorné pole normálně fungujícího lidského zraku?

TIP: Překvapivé možnosti zraku: Lidské oko může vidět jediný foton

Je to vlastně dost komplikovaná otázka. Při odpovědi je nutné vzít v úvahu unikátní anatomii lidského oka, která je dost odlišná od konstrukce digitálních fotoaparátů. Odborníci odhadují, že rozlišení lidského oka je 576 megapixelů, ale jen 7 megapixelů z nich má doopravdy význam pro lidský zrak. Tyto megapixely zpracovává tzv. fovea centralis, jamka v centrální části žluté skvrny, kde máme nejostřejší zrak.

Podstata fungování peněz vrtala hlavou už antickému filozofovi Aristotelovi. Ceníme si je proto, že kov, z něhož jsou mince vyrobeny, má svou vlastní hodnotu? Pokud ano, tak proč lidé neplatí kousky kovu a namáhají se s ražbou? Nebo stát mincím dává ražbou nějaký zvláštní bonus přesahující samotnou cenu kovu? 

Pochopení vzniku platidel a peněz jako takových je vysoce zajímavé i pro současné teoretické ekonomy, protože nám odhaluje samotné kořeny motivace honu člověka za bohatstvím a penězi. Podle Joanne Baronové z Bard High School Early College v americkém Newarku můžeme čerpat inspiraci i z archeologických nálezů. Sama pak ve studii publikované ve vědeckém časopise Economic Anthropology dokazuje, že staří Mayové využívali jako platidla už od 8. století... kakaové boby! 

Sláva a pád Mayů

Archeologové se shodují, že civilizace starých Mayů dosáhla svého vrcholu v tzv. klasickém období, které se datuje do let 250 až 900 našeho letopočtu. V té době na Yucatanském poloostrově vyrůstaly pyramidové chrámy, paláce i jakési kurty, na nichž soupeřila mužstva ve zvláštní hře s kaučukovými míčky vzdáleně podobné basketbalu. Mayové také stavěli památníky a z kamene tesali stély s hieroglyfickými nápisy, které pak datovali letopočtem podle proslulého mayského kalendáře. Ten počítal s rokem o 360 dnech a začínal v roce 3114 př. n. l.  

Odborníci dělí klasické mayské období na dvě periody oddělené „přestávkou“, kdy se stavělo o poznání méně velkých staveb a monumentů. Historici jsou přesvědčeni, že tuto „přestávku“ měly na svědomí expanzivní i obranné války, během kterých největší mayská centra Calakmul, Naranjo, Caracol a Tikal střídavě uzavírala spojenectví nebo mezi sebou soupeřila. Překonání těchto rozbrojů Mayům otevřelo cestu k nebývalému rozkvětu. Všechna velká mayská města se v té době utěšeně rozrůstala a nešetřila na reprezentačních stavbách. Je to zvláště patrné na centru zvaném El Pilar. 

Prudký rozvoj mayské civilizace však nezůstal bez následků. Vyústil v kolaps. Vzkvétající civilizace své ambice zjevně přehnala. Když pak začaly docházet zdroje, neubránila se sporům, šarvátkám, povstáním ani rozsáhlejším konfliktům. Počet obyvatel prudce klesl, velká města byla opuštěna. I když Mayové z Yukatánského poloostrova v následujících staletích nezmizeli, ke své původní velikosti se už nikdy nevrátili. Podle Joanne Baronové přispěla k pádu mayské civilizace i hluboká „finanční krize“ poté, co přišla o svou základní měnu – o kakaové boby. 

Po stopách mayského trhu

Mayové nikdy nevynalezli mince. Vědci se proto dlouho domnívali, že provozovali směnný obchod se základními životními potřebami, jako byla kukuřice, tkaniny, nebo třeba tabák. Po příchodu španělských dobyvatelů se sice dělníkům za práci platilo kakaovými boby ceněnými jako surovina pro výrobu čokolády, ale málokdo věřil, že by využívání kakaových bobů jako platidla mělo delší historii sahající až do předkolumbovských časů. 

Joanne Baronová shromáždila obrovské množství dokumentů z klasického období mayské civilizace. Posbírala kopie nástěnných maleb, stél s reliéfy i vyobrazení z malované mayské keramiky a hledala na nich scény zachycující obchod, odvádění dávek vládcům a další podobné události. Na scénách pocházejících z počátku klasického období nacházela vyobrazení kakaových bobů nebo čokolády jen velmi vzácně. Jedna z maleb nalezených v pyramidovém chrámu pochází ze 7. století a zobrazuje ženu, která podává muži šálek s kouřící horkou čokoládou. Dostává od něj na oplátku těsto pro výrobu pokrmu zvaného tamales. V tomto případě jde ještě zjevně o směnný obchod. 

Kakaová měna

Vše se ale změnilo s počátkem 8. století. Na 180 malbách z let 691 až 900 Baronová našla scény, které jsou podle ní neklamným svědectvím o tom, že kakaové boby začaly sloužit jako mince. Například na zobrazeních plateb vládcům se sice stále ještě vyskytuje tabák nebo kukuřice, ale neskonale častěji dostávají vládci bavlněné tkaniny a žoky, u kterých umělec nezapomněl poznamenat, kolik obsahují kakaových bobů. 

Z faktu, že vládcové od svých vazalů požadovali dávky v bavlněných látkách a kakaových bobech, Baronová vyvozuje, že obě komodity začaly plnit funkci platidla. Přestaly být jen jednou z mnoha položek směnného obchodu. Staly se měnou, jíž se poměřovala cena všech ostatních kupovaných a prodávaných produktů.

Vládci začali hromadit bohatství ve formě kakaových bobů a bavlněných látek v mnohem větším množství, než odpovídalo jejich skutečné potřebě. Nesháněli kakaové boby, aby si z nich nechali připravit čokoládu, ale proto, aby je uložili ve svých palácích podobně, jako my dnes ukládáme úspory na bankovní konta. Na rozdíl od dnešních peněz, a zvláště pak kovových mincí měla mayská kakaová měna velmi krátkou životnost. Boby se daly skladovat zřejmě jen rok. Na delší dobu je Mayové nedokázali uchránit před plísní a hnilobou. Vládci používali kakao k výplatám sloužících i k nákupu věcí na trzích, ale velké „finanční rezervy“ na horší časy si vytvářet nemohli.

Mayská měnová krize

Ve chvíli, kdy Mayové pocítili potřebu vytvořit platidlo, byla volba kakaových bobů celkem zákonitá. Kakao se jako surovina pro výrobu čokolády těšilo obrovské oblibě. Volba kakaových bobů byla pro Maye stejně logická, jako kdyby se náš národu pivařů rozhodl platit žoky sušeného chmele. 

Pád mayské civilizace na konci klasického období je zhusta připisován suchu, které položilo tehdejší společnost na lopatky opakovanou neúrodou plodin nezbytných k obživě. Hlad vedl k nepokojům, ozbrojeným konfliktům a nakonec ke kolapsu. Podle Baronové ale mohla pád některých center uspíšit i neúroda kakaových bobů. Když nebyly boby, nebylo čím platit. Mayská ekonomika povážlivě drhla. Vládcové nevybrali dost prostředků pro chod města a státní mašinérie se zadrhla. 

TIP: Pokrm bohů: Proč se Mayové vydávali na poslední cestu s hrnkem kakaa?

Kritici této teorie, jako je například antropolog David Friedel z Washington University v americkém St. Louis však namítají, že častější zobrazení kakaových bobů ještě nutně nemusí dokumentovat dramatický nárůst jejich významu a proměnu v platidlo. Skepsí Friedel nešetří ani vůči teoriím o podílu „pádu kakaové měny“ na kolapsu mayské civilizace. Podle něj jako platidlo nesloužily výhradně kakaové boby. Stejnou úlohu sehrávala také kukuřice, tkaniny nebo třeba minerál jadeit. „Podle mého názoru nemohl krach v produkci jedné komodity položit celý ekonomický systém,“ říká David Friedel. 

Zvláštní trojitý marsovský kráter se nachází na jižní polokouli v oblasti známé jako Noachis Terra, poblíž známějšího 140 kilometrů velkého kráteru Le Verrier. Podle vědců jde o oblast, na níž se zřetelně podepsala doba, kterou dnes označujeme jako „pozdní velké bombardování“ – tedy období před 4,1 až 3,8 miliardami let, kdy byla oblast vnitřních planet Sluneční soustavy „bombardována“ velkými asteroidy. V této době vznikly na Měsíci rozsáhlé impaktní pánve, které byly později zality lávou za vzniku měsíčních moří.

Pro trojnásobný marsovský kráter existují dva různé scénáře vzniku – mohlo jít o jeden asteroid, který se těsně před dopadem na povrch Marsu rozpadl na tři kusy a vytvořil tak trojjediný kráter v jeden okamžik. Podle druhého uvažovaného scénáře by šlo o tři samostatné dopady v různých časových obdobích, které náhoda svedla na stejné místo.

Za pravděpodobnější vědci považují spíše první scénář, tedy dopad jednoho asteroidu, který se těsně před dopadem rozdělil na tři části. V takovém případě by ale zřejmě platilo, že starodávný Mars musel mít mnohem hustší atmosféru (která vedla k rozpadu dopadajícího tělesa) než dnes a byl tak i mnohem vlhčím světem, pravděpodobně i s tekoucí vodou na povrchu.

TIP: Země už třikrát vyměnila atmosféru. Ta současná podporuje život

Teorii vlhkého Marsu s hustou atmosférou podle vědců nahrává i stav okrajů jednotlivých kráterů. Ty jsou značně zaoblené (na rozdíl od několika mladších kráterů v okolí) a mimořádně hladký je i okolní povrch. To nahrává scénáři, ve kterém dopadající impakty roztavily silné vrstvy ledu na povrchu Marsu. Známky putujících ledovců, jak je známe i ze Země, jsou ostatně patrné v nejmenším z kráterů. 

Za zkamenělinami se nemusíte vydávat do exotických zemí. Také u nás existují geologicky pestré oblasti, kde lze nalézt pozůstatky prehistorických organismů. K takovým místům patří okolí Koněpruských jeskyní v Českém krasu, zejména již nevyužívaný Houbův lom, kde je možné fosilie i sbírat. V místě prvohorního moře se dosud našlo na 500 druhů podobně dochovaných dávných tvorů, včetně lilijic, korálů, ramenonožců, mechovek, trilobitů a plžů.

TIP: Koněpruské jeskyně: Ukrývaly mimo krápníků také padělatele?

Zkameněliny se dají objevovat dokonce i v Praze, a to v někdejším lomu Mušlovka. Tamní silurské vápence, datované asi 420 milionů let do minulosti, jsou bohaté na fosilní hlavonožce, mlže, plže, trilobity i další živočichy. 

Anežka byla nejmladším dítětem Přemysla Otakara I. z druhého manželství a je téměř jisté, že mladá princezna vnímala temný stín, který ulpíval na jejím původu. Teprve v roce, kdy se narodila, zemřela první manželka jejího otce Adléta Míšeňská, kterou panovník i s jejich dětmi zapudil. Toto skandální chování papež odsoudil a Přemyslovo první manželství odmítl rozvést, a tak tento akt provedl pražský biskup Daniel. Z církevního hlediska však pocházela Anežka a jejích osm sourozenců z nelegitimního svazku. 

„Čistá“ nebo „ctnostná“

Anežčin životopisec vylíčil, co předcházelo princezninu narození. Její matka Konstancie měla sen, ve kterém viděla nádherná roucha, mezi kterými visel prostý řeholní hábit. Velmi ji to překvapilo, když vtom uslyšela hlas: „Nediv se, neboť dítě, které nosíš, bude užívat takový šat a stane se světlem celého českého národa.“ Dcerka po svém narození dostala jméno, které znamená „čistá“ nebo také „ctnostná“. 

Její dětství a dospívání se ovšem odvíjelo v jiném duchu a nic nenasvědčovalo tomu, že by ji měl čekat jiný osud než ostatní urozené dívky. Malá princezna byla zaslíbena Konrádovi, synovi slezského knížete Jindřicha. Aby byla opravdu vhodnou manželkou, poslali ji spolu se sestrou Annou do kláštera v Třebnici. Tato volba nebyla náhodná, na budoucí příbuznou zde totiž měla dohlédnout Konrádova sestra Gertruda, která zde pobývala jako řeholnice.

Výchova princezny

Gertruda také seznámila tříletou princeznu se základy křesťanské víry a vštípila jí do srdce lásku k Bohu a lidem. Anežčin mladý snoubenec však brzy zemřel, a tak byla Anežka po dvou letech poslána zase zpět do Prahy. Ani zde nepobyla dlouho, Přemysl už měl v hlavě nový plán. Ambiciózní otec totiž našel nového nápadníka.

Tentokrát šlo o mimořádnou partii, jednalo se o Jindřicha, syna a nástupce samotného císaře Fridricha II. K výchově budoucí císařovny již nebyl klášter dost dobrý, proto osmiletou Anežku poslali na dvůr rakouského vévody Leopolda do Vídně, kde se jí mělo dostat poněkud světštější průpravy pro život.

Sňatková politika

Její pobyt ve Vídni však skončil dost nedůstojně. Vévoda Leopold, jemuž byla svěřena, se proti všem ujednáním rozhodl za zády českého krále podsunout Jindřichovi za manželku vlastní dceru, což se mu také podařilo. Nadbytečná nevěsta byla okamžitě poslána zase domů do Prahy. 

Ještě dvakrát se Anežka stala předmětem sňatkové politiky. Uvažovalo se o jejím provdání za anglického krále, o její ruku dokonce požádal i sám ovdovělý císař Fridrich II., který měl být původně jejím tchánem. Nyní však již byla princezna dospělá a sama rozhodla o svém osudu, kterým se nestal panovnický trůn, ale klid klášterní cely.

I za normálních okolností vyžaduje konzumace polévky chuo-kuo ochranu. Zákazníci si obléknou zástěry, aby si při jídle nepotřísnili oblečení a mohli klidně hodovat u horkého kotlíku plného vývaru, do nějž si namáčejí maso, mořské plody, zeleninu či nudle. Asi nikdo nemá rád, když jeho oblečení po návštěvě restaurace zavání přepáleným tukem a kořením, proto si hosté při příchodu ukládají tašky a kabáty do skříněk. Číšníci pak ještě ženám rozdají gumičky do vlasů a všem také plastové kryty na telefony, aby na ně z hrnce nic nešplíchlo. 

Jenže v době koronavirové zavedly restaurace v Číně nové opatření: tzv. veřejné hůlky, určené pouze k přesunu jídla z hrnce na talíř, nikoliv rovnou do úst. „Někteří jsou zvědaví a servírovací hůlky přijímají, ale jiní odporují, že nejsou zvyklí je používat,“ popisuje Chan Ming-ťija, zatímco čeká na stůl v jednom z podniků řetězce Tien Tchaj Siang v 11milionové metropoli Čcheng-tu. Zmíněná restaurace se – stejně jako všechny ostatní na téže ulici – specializuje právě na polévky. Chan dodává: „Pro lidi je trochu obtížné používat servírovací hůlky, protože když jíte s přáteli a dobře se bavíte, tak zkrátka zapomenete.“

Konec dávných obyčejů?

Servírovací hůlky představují radikální změnu oproti obvyklému čínskému zvyku, kdy si lidé objednají několik jídel dohromady, načež se o ně dělí, postupně všechna ochutnávají a neřeší, že svými hůlkami nabírají ze společného talíře.

Čínské děti se odmala učí, jak s hůlkami zacházet: Nesmějí s nimi mávat ani mířit na ostatní, jídlo se na ně nenapichuje, neolizují se, nemá se s nimi hlasitě cvakat a nikdy, ale nikdy se nenechávají zapíchnuté v kopečku rýže – což připomíná oběti mrtvým. Žádné pravidlo však neříká, že by se ingredience nemohly do polévky namáčet dvakrát. Sdílením jídla se v Číně vyjadřuje blízkost a náklonnost, jenže staré zvyky nabourala pandemie koronaviru, a tak se bude muset leccos změnit.

Zvyk jako každý jiný

Šanghajský odborník na infekční choroby Čang Wen-chung navrhuje, aby se „oddělené stolování“ stalo běžným. Servírování stejnými hůlkami, kterými se pak i jí, pro něj z pohledu veřejného zdraví znamená ten nejděsivější zvyk. „Vy vidíte jen jídlo a víno, ale já vidím všechny ty viry a bakterie,“ svěřil se při zahájení festivalu jídla v Šanghaji. 

Některé organizace propagují datum 11. listopadu – které psáno číslicemi vypadá jako dva páry hůlek – coby Den civilizovaného stolování. Jde však o tvrdý boj. „Je to čínská tradice a tisíciletý zvyk, proto je tak těžké ho změnit,“ popisuje Li I-ping, foodblogerka z Čcheng-tu, jež se zapojila do kampaně za veřejné hůlky.

„Číňané začali pokrmy pomocí hůlek sdílet zřejmě ve dvanáctém století zároveň s tím, jak se stravování přesunulo ke stolům,“ vysvětluje Edward Wang, profesor historie z Rowan University v New Jersey. Dřív měl každý svou misku i hůlky, ale jakmile se začalo jíst u stolů, lidé raději připravovali pokrmy, o něž se mohli podělit. „Myslím, že je to jako s každým jiným zvykem: Vyžaduje čas, než se vytvoří, ale jakmile je zavedený, už se obtížně mění,“ dodává Wang.

Náklonnost, nebo zdraví

Mnoho Číňanů si stěžuje, že používání servírovacího náčiní vytváří mezi nimi a přáteli či rodinou propast. Podle dalších je nepříjemné žádat o servírovací hůlky, protože to naznačuje, že jsou spolustolovníci nakažení. Kampaň v Čcheng-tu tudíž zdůrazňuje myšlenku, že mohou lidé péči a náklonost vyjádřit raději nepřenášením nákazy než vzájemným krmením. Asociace cateringového průmyslu ve městě zahájila kampaň nazvanou „Používejte veřejné hůlky s těmi, které máte rádi“, jež se má pokusit kulturní pochybnosti překonat. 

„Chceme tím říct: Neznamená to, že vám na ostatních nezáleží, ale naopak – děláte to právě proto, že se staráte o jejich zdraví,“ vysvětluje foodblogerka Čchü Wen-ťie, která se spolu s Li připojila k místním úřadům při prosazování veřejných hůlek. „Tak jako kvalita masa či hygienické normy polévkových restaurací značí jejich vysoký standard, mohlo by se podobným ukazatelem stát nabízení veřejných hůlek,“ dodává Čchü.

Něco pro každého

Nejčastěji sdílené jídlo tvoří zřejmě právě chuo-kuo, vývar připravovaný přímo na stole, pro který se v anglofonním světě vžil název „hot pot“ neboli „horký hrnec“. Strávníci si večeři chystají sami v nádobě s vepřovým tukem, pikantním chilli a pepřem otupujícím smysly. Pomocí hůlek jídlo míchají, a jakmile je hotové, vyloví jej z hrnce a společně si pochutnávají.

„Sdílení polévky představuje polovinu toho, proč lidem tolik chutná,“ vysvětluje Tchang I, zakladatel hot pot restaurací Tien Tchaj Siang. „Horké kotlíky dokážou zapojit všechny přítomné. Můžete vařit cokoliv z kteréhokoliv koutu naší země v jediném hrnci,“ popisuje nad bublající nádobou, „a každý si tam něco najde.“ 

Jenže podobná blízkost může být v některých oblastech života nežádoucí. Podle Li Liang-pchinga, ředitele gastroenterologie v jedné z nemocnic v Čcheng-tu, snižuje používání servírovacích hůlek riziko šíření nemocí, jako jsou žloutenka typu A a E, břišní tyfus a úplavice. „Jednodušší je vždy prevence infekčních chorob než jejich léčba. Používání veřejných hůlek při sdílených jídlech omezí pravděpodobnost, že se bude nemoc přenášet dál.“ 

Příležitost ke změně

S propuknutím epidemie koronaviru na počátku roku začalo společné stravování v Číně podléhat přísnější kontrole. K důvodům tak rychlého rozšíření viru z Wu-chanu se zařadila i obří hostina, které se 18. ledna zúčastnilo na 40 tisíc rodin, jež jedly hůlkami ze společných banketových talířů. A jak se později zjistilo, jednalo se o ohnisko nákazy. Oblíbený způsob přípravy jídla tudíž záhy upadl v nemilost, a to zejména v Hongkongu. 

Znovuotevření restaurací však úřady využily jako příležitost k úpravě návyků. Dokonce i oficiální média, která se obvykle bojí psát o jakékoliv změně v základních oblastech, prosazují „revoluci stolování“. O servírovacím náčiní nyní hovoří jako o „vakcíně“ proti koronaviru. Nejdál však pokročila právě kampaň v Čcheng-tu. Na obřích obrazovkách v tamních obchodních centrech tak mohou nakupující kromě reklam vidět i hesla, jež propagují „civilizované stolování“. Pod hrozbou zodpovídání se úřadům se do osvěty zapojily rovněž restaurace a hotely, a to s návody, které mají se změnou pomoct. Samotní zákazníci se však celou záležitostí zatím příliš nezabývají.

Radosti spolustolování

V restauraci Tien Tchaj Siang sedí u stolu s kotlíkem několik lidí a nepříliš ochotně používají servírovací hůlky. Když se dva reportéři z Washington Postu zeptali na nový koncept zmatených šéfů podniku, přiběhli číšníci a pár takových hůlek jen položili na stůl. „Nemyslím, že je to nutné,“ líčí 24letá zaměstnankyně hotelu Jüan Žuej, zatímco si s přáteli dopřává společné jídlo. „Používat servírovací hůlky se mi zdá až příliš zdvořilé,“ pokračuje. „Víte, co znamená čínské slovo ‚ťien-waj‘? Je to ‚neochota být si navzájem blízcí‘.“

TIP: Gastronomie v Hongkongku: Vyhlášené restaurace fungují v bytech i kancelářích

U vedlejšího stolu si architekt Liou Čchüan s kamarádem namáčejí vepřové vnitřnosti do horkého oleje a říkají, že koncept servírovacích hůlek je pro Číňany zkrátka zvláštní. Na otázku, zda by je používal i doma s rodinou, Liou jen nevěřícně odvětí: „Jistěže ne. Nedělám to ani s přáteli!“

Podle nedávného průzkumu veřejného mínění jsou zmíněné hůlky pro 64 tisíc obyvatel provincie nepříjemné, zatímco 57 tisíc respondentů uvedlo, že je alespoň vyzkoušejí. Zastánci kontroverzního stolovacího náčiní jako Čchü a Li však nehýří přílišným optimismem ohledně toho, zda zákazníci dokážou změnu přijmout – zvlášť co se týče hot potů. Li dodává: „Když lidé jedí chuo-kuo, mají radost, mluví spolu, komunikují a cítí se uvolněně.“ 

Wingsuit flying, tedy létání pomocí speciální kombinézy, patří ve všech ohledech mezi nejextrémnější sportovní disciplíny. Milovníci wingsuitového létání se vrhají z výšky okolo čtyř tisíc metrů nad zemí a během letu jsou schopni dosáhnout i 200kilometrových rychlostí.

I extrémní sporty mají ale své extrémní podoby. Tou by se mohl v budoucnu stát wingsuiting doplněný elektrickým pohonem. Speciální pohonnou jednotku pro wingsuiting vyvinuli inženýři německé automobilky BMW a Designworks a na vlastní kůži si ji v Alpách vyzkoušel známý rakouský instruktor létání ve wingsuitu a skydivingu Peter Salzmann.

TIP: Seskok z 8 kilometrů bez padáku: Kdo je odvážný skokan Luke Aikins?

Hnací jednotka létajícího obleku je tvořena dvojicí zapouzdřených karbonových vrtulí. Ty má wingsuiter připevněné na břiše a pohání je dvojice elektromotorů o celkovém výkonu 15 kW. Systém po aktivaci umožňuje intenzivní krátkodobé zrychlení až na 300 kilometrů v hodině.

Europa je jedním ze čtyř velkých měsíců Jupiteru. Pokrývá ji silný ledový příkrov, pod nímž se pravděpodobně nachází hluboký oceán vody, kde snad rovněž probíhá hydrotermální aktivita. Právě taková místa jsou ohniskem zájmu pozemských vědců, protože připomínají místa, na nichž mohl kdysi dávno vznikat pozemský život.

To ale není zdaleka všechno, čím Europa vědce přitahuje. Murthy Gudipati z laboratoří NASA Jet Propulsion Laboratory vedl tým, jehož nedávné experimenty upozornily na další možnou podivuhodnou vlastnost Europy. Vyplývá z nich, že by tento ledový měsíc mohl ve tmě zeleně světélkovat.

Urychlené elektrony a led se solí

Pokud mají vědci pravdu, jde o důsledek přítomnosti ledu a solí na povrchu Europy a zároveň silného magnetického pole Jupiteru, které urychluje elektricky nabité částice. Tyto částice mohou následně interagovat s látkami na povrchu měsíce a přinutit je světélkovat. Velmi zajímavé přitom je, že světélkuje v oblasti viditelného světla. Nejsilnější je toto světélkování v oblasti záření o vlnové délce 525 nanometrů, což odpovídá zelenému světlu.

TIP: Dobré zprávy: Na měsíci Europa zřejmě funguje ledová tektonika

Pro planetární vědce jde o velmi zajímavou zprávu. Intenzita a výsledná barva takového světélkování (za předpokladu, že k němu opravdu dochází), by totiž odpovídala chemickému složení látek, které jsou přítomné v ledu. Pozorování světélkování by tudíž mohlo odhalit leccos zajímavého. 

Špatnou zprávou je, že intenzita světélkování je nejspíš tak slabá, že ji není možné zaznamenat pomocí pozemských teleskopů. Na potvrzení si tak budeme muset nějakou dobu počkat. Rozřešení by mohla přinést připravovaná americká mise Europa Clipper, která by měla startovat v roce 2024.

Slavné naleziště Strážní vrch (Wachtberg) v rakouské Kremži, odkud rovněž původně pochází kremžská hořčice, přineslo překvapení a zároveň významný objev. Archeologové zde již dříve objevili hroby s malými dětmi doby kamenné, které pocházejí z kultury lovců mamutů, typické pro oblast středního Podunají, včetně našeho území. 

Nálezy dětských hrobů z tohoto období jsou extrémně vzácné. Vědci se je proto snaží důkladně prozkoumat. Maria Teschler-Nicola z rakouského muzea Natural History Museum Vienna a také University of Vienna s týmem kolegů přečetla DNA celkem tří nalezených ostatků novorozenců, které všechny pocházejí ze stejné doby, asi před 31 tisíci lety.

TIP: V Chorvatsku vykopali ostatky starověkých chlapců s deformovanými lebkami

Analýzy DNA přinesly překvapivé výsledky. Na Strážním vrchu se podle všeho odehrál tragický a zároveň fascinující příběh. V jednom z hrobů byly pozůstatky dvou novorozenců. Jedno z dětí zemřelo již během porodu. Druhé přežilo podle odhadů asi jen 50 dnů a bylo pohřbeno do stejného hrobu. Podle jejich DNA šlo o jednovaječná dvojčata, nejstarší potvrzená jednovaječná dvojčata na světě.

Tato dvojčata byla přitom pohřbena nedaleko třetího dítěte, které, jak se ukázalo, zemřelo zhruba ve věku 3 měsíců. Analýza DNA odhalila, že šlo o jejich blízkého příbuzného, podle všeho o bratrance. Dvojčata byla pohřbena pod upravenou lopatkou mamuta a všechny děti dostaly při pohřbu dary z mamutí slonoviny.

Od dob císařství se v Etiopii mnohé změnilo, ale postoj vládnoucí vrstvy k vzácným kopytníkům je naštěstí stále stejně ochranitelský. Také dnes je lov nyal přísně regulován a i díky tomu je početnost jejich současné populace odhadována na zhruba 4 000 jedinců. Přesné určení počtu je však vzhledem k členitosti terénu dost problematické. 

Kopytníci z horských svahů

Nejlepším místem pro pozorování a fotografování nyal horských (Tragelaphus buxtoni) je malá rezervace u městečka Dinsho na okraji národního parku Bale Mountains. Zde jich v oplocené části rezervace, hustě zalesněné stromy Hagenia a Juniperus, žije několik desítek. Většinou je možné přiblížit se k nim na 10–20 metrů; teprve když přijdete blíž, začnou nyaly pomalu odcházet. 

Když se blížíte do Dinsha směrem od Addis Abeby, je možné zvířata často zahlédnout na okraji lesa před městem, kde se pasou na přilehlých loučkách. Tady jsou však daleko opatrnější a jejich útěková vzdálenost je větší. Gedemsy, jak se nyalám také říká, obecně využívají množství horských habitatů převážně ve výškách od 1 800 do 3 500 metrů, ale byly pozorovány i v polohách pod 1 600 metrů nebo naopak ve výškách překračujících 4 300 metrů. Zvířata také využívají sezónních migračních koridorů a přesouvají se do nižších nebo vyšších poloh, které jim umožňují dostatečnou termoregulaci a poskytují bohatší potravní příležitosti. 

Nečekané příbuzenstvo 

Zvířata se vyznačují výrazným pohlavním dimorfismem, který se projevuje nejen odlišnou průměrnou velikostí a váhou, ale hlavně absencí rohů u samic. U samců se rohy objevují v šestém měsíci, ale první, typicky široce otevřené spirály nejsou patrné dříve než ve čtvrtém roce života. Současně s přibývajícím věkem tmavne samcům jejich šedo-hnědá srst. Naproti tomu samice si ponechávají zbarvení světlejší s mírným tmavnutím do šeda. Intenzita a rozmístění pruhů a skvrn je unikátní pro každé konkrétní zvíře, ale pruhy a bílé značení jsou méně výrazné než například u sitatung (Tragelaphus spekei) nebo bongů (Tragelaphus eurycerus). 

Nyala horská je zřejmě nejčastěji citované jméno tohoto druhu, jehož nejbližším příbuzným překvapivě není nyala nížinná (Tragelaphus angasii). Současný výzkum a rozbory mitochondriální DNA řadí nyalu horskou daleko spíš do příbuzenstva sitatung, bonga a některých druhů lesoňů. Od nyaly nížinné a příbuzných druhů ji dělí více než šest milionů let odděleného vývoje. Název gedemsa by tak vlastně lépe odpovídal taxonomickému postavení těchto kopytníků.

Cesty za potravou

Příslušníci tohoto druhu mohou být aktivní v kteroukoli denní dobu, ale nejaktivnější bývají mezi pozdním odpolednem a brzkým ránem. To se však může sezónně měnit v závislosti na teplotě a dostupnosti potravy v dané oblasti výskytu. Typicky, jako u všech přežvýkavců, je jejich aktivita pravidelným střídáním okamžiků, kdy vyhledávají potravu a chvílemi odpočinku, při němž rozmělňují a tráví již pozřenou píci. 

Potrava, kterou gedemsy vyhledávají, je široce variabilní a závislá na ročním období a výšce horského pásma, které zvířata obývají. Ve vyšších alpinských polohách nyaly typicky preferují listy lobélií, kdežto v nižších zalesněných pásmech spásají množství různých druhů lesních trav, kapradin a lišejníků. Často také migrují na místa tradičně vypalovaná místními obyvateli před příchodem dešťů, kde najdou čerstvé výhonky travin. 

Poklidná doba námluv

Doba páření není u všech populací jednotná, ale v oblasti Bale obecně spadá mezi prosinec a leden. V tu dobu sledují dominantní samci k páření přichystané samice a s nataženým krkem čichají k jejich ocasu, aby otestovali připravenost k páření. Toto chování je často doprovázeno typickým ohrnováním horního rtu a někdy jsou samci tak zaujati samicí, že si nevšímají ničeho kolem sebe. Tehdy se k nim lze přiblížit jen na pár metrů. 

Jejich agresivita v době páření je minimální a dokonce si ani nevytvářejí a nebrání samičí „harémy“. K občasným konfrontacím sice dochází, ale většina z těch, které jsem měl možnost pozorovat, se odehrávala spíše v rovině pózování a zastrašování. K přímému střetu dvou samců docházelo zřídka. Samotné páření je velice krátké a samec ihned po něm odchází hledat jinou receptivní samici. 

Ohroženy většími šelmami

V období mimo rozmnožování se zvířata sdružují do skupin, které čítají 2 až 13 jedinců. Samice často vytvářejí samostatné skupiny s vedoucí vůdčí samicí, dospělými a dospívajícími samicemi a mláďaty. U poloviny těchto skupin je přítomen i dospělý samec, ale většina samců v této době vytváří oddělená společenství. Příležitostně lze pozorovat i velké skupiny, které se dočasně tvoří v oblastech se zvýšenými potravními příležitostmi.

TIP: Unikátní africká fauna: Syrová krása Etiopie

V současnosti se zdá, že populace gedemsy v Etiopii je víceméně stabilizovaná a jedinými regulačními faktory jsou občasná destrukce původních biotopů místními farmáři a přirozená predace ze strany větších šelem, jako je levhart (Panthera pardus), hyena (Crotus crotus) nebo lev (Panthera leo) a příležitostně i vlček etiopský (Canis simensis).