Nastoupil na trůn ve čtyřech letech, ale zprvu za něj vládla jeho matka – regentka a také všemocný kardinál Mazarin. Celkem strávil Ludvík XIV. u moci 72 let a vládl 19 milionům poddaných. A i když panoval v jednom z nejvzrušenějších období evropské historie, ustál všechny úklady: prohrané války, extrémní zadlužení, intriky zrádných šlechticů, hladomory i vzpoury. Už samotné začátky nebyly snadné. Zásadní úkol k jeho patnáctým narozeninám? Zbavit následníka trůnu panictví…

Jednooká milenka

Sexuální výchova? Je to větší problém než bychom si mysleli. A proto se jeho maminka Anna Rakouská sama postarala o to, aby na své patnáctiny Ludvík XIV. jen tak nezapomněl. Zadání je jasné: je zapotřebí zasvětit mladíčka do principů zrození a radosti lásky, aby byl schopen co nejdříve přivést na svět dědice a zajistil pokračování slavného rodu.

Ale to poslední, co vládce potřebuje, je nějaký instantní levoboček kující zradu a čekající v zádveří na svou šanci. V umění milovat jej ani nemůže školit žena příliš výrazná, aby svým vlivem Ludvíka nezastínila. Ta žena „musí být bez ambicí vyzvednout se nad své postavení, musí být diskrétní a zkušená. Má být čistá a bez nemocí, aby se výuka odbyla bez následků. Do jisté míry musí být půvabná, ale ne vyloženě okouzlující.“ Takže? 

Roli učitelky lásky převezme devětatřicetiletá Catherine-Henriette Bellierová, přezdívaná kvůli svému zranění Jednooká Kateřina. V obličeji prý moc hezká nebyla. Jenže když sfouknete všechny svíce, kdo to pozná? A to je přesně to pravé. Není to žena, se kterou by se Ludvík chtěl někdy později prezentovat za denního světla. Kateřina prý odvedla excelentní práci a kromě prchavých pocitů po sobě v ložnici následníka nic nezanechala. Odměna za její dvouleté angažmá? Celé jmění: 2 tisíce livrů, dva domy ve městě, titul baronky a nádavkem zámeček Hôtel de Beauvais. 

Mnohoúhelník 

Nejen dvorní dámy se ale dostaly do panovníkova hledáčku. Obyčejné milostné trojúhelníky umí s výkladem dějin pořádně zamávat. A teď považte, že v případě Henrietty Anny Stuartovny, zvané pro svou roztomilou drobnost a bledost Minette, šlo nejspíš rovnou o mnohoúhelník. Kde začít? Nejspíš u politicky velmi příhodného sňatku sedmnáctileté Henrietty a králova bratra Filipa.

Jejich svatba v pařížském Palais-Royal byla velkou společenskou událostí, která trochu urovnala spory s Anglií. Kdykoliv pak byla k řešení nějaká diplomatická mise směrem k Londýnu, Minette byla cenným prostředníkem. Pochopitelně proto často probírala podrobnosti s králem. Vlastně, příliš často. Její vlastní manžel Filip ji dost nemile zanedbával s vlastními kamarády a milenci, kteří z ní měli jen legraci. Ludvík XIV. tedy zármutek své švagrové tlumil jak se dalo – často i přes noc a ve společných komnatách.

Žádné unáhlené pohyby

A pojďme k dalšímu hříchu. A tím je… lenost! Ludvík XIV. nikdy neučinil jediný zbytečný pohyb. O jeho absolutní pohodlí se na směny staralo dohromady 350 komorníků (každodenně celé dvě stovky). Svou práci měl každý, počínaje tím, kdo roztahoval záclony v královské ložnici, přes osobu, která krále doprovázela na ranní toaletu. Je tu sluha, který obouvá boty a jiný, který zapíná nákrčník. Žádné myslitelné královo přání nezůstalo nevyplněno. Ani knihu z knihovny si sám nepodal. Vždy tu byl dokonale sehraný štáb pečující o jeho pohodlí. Všechno mělo své místo a čas, každý detail byl předmětem ceremonie. A běda za každou odchylku od normy. Král nemá změny rád a šetří energií. 

Jak poznamená hrabě Saint-Simon: „S poznámkovým blokem a hodinkami můžete i z dálky bezpečně poznat, co král zrovna dělá.“ Probouzí se v 7:30, ale promluvit na něj mohou jen vyvolení. Mytí, holení, zástřih, účes – všechno pěkně popořadě. Skromné občerstvení k snídani, při kterém jej mlčky pozorují nejbližší členové Úřadu Svatého ducha. Krátká modlitba a pak? V 10:00 oběd, ani o minutu později. Poté musí sbor v Zrcadlovém sále zapět pochvalný hymnus na krále. Ale pozor! Každý den nový!

V 11:00 král míří do svých komnat. Bude vladařit, nebo si číst? To je nejisté. Ale na polední promenádě se to dozvíme. Ve dvě hodiny odpoledne pak míří pozdravit členy své rodiny, kteří mají svou vlastní rutinu. Den bude ještě dlouhý. Král nejméně třikrát za den změní svou garderobu a dopřeje si dvě vydatné koupele.

Luxus kam se podíváš

Ve výčtu královských skandálů nesmí chybět ani stavba zámku ve Versailles. Začalo to vlastně už v roce 1648 šlechtickým povstáním a občanskou válkou. Tehdy se vzbouřenci, zvaní frondisté pokusili omezit moc krále a také jeho prvního ministra Mazarina. Plínkám sotva odrostlý Ludvík vnímal tyhle události rozostřeně, ale jedno je jisté: Paříž a blízkost lůzy, která se umí snadno rozvášnit, se mu pranic nelíbila. Proto si nový palác hodlal přestavět z loveckého zámečku stojícího v bažinách Versailles asi 20 kilometrů od centra Paříže, kam se vydával za zábavou. „Francouzi si prostě zaslouží, aby jejich král trávil čas stylově, ne?“

Jádro zámku má půdorys ve tvaru písmene U a v centru všeho leží králova ložnice, tedy místo „kde Slunce vstává“. Palác má více než 700 místností, 67 schodišť, 1 200 krbů a pokrývá plochu 2 014 akrů. Nadřelo se tu 35 tisíc bezejmenných dělníků a 6 tisíc koní z předměstí Paříže.

Královský dvůr se sem oficiálně přesunul roku 1682. V zahradách okolo zámku stojí 372 sousoší, 600 fontán a táhne se jimi na 30 kilometrů kanálů. Vodní díla spolkla třetinu rozpočtu! Bylo tu též vysazeno 210 tisíc květin a 200 tisíc stromů. Sezónní údržbu zahrad provádělo 20 tisíc zahradníků. Když na jaře zahrady vykvetly, zavírali lidé v širokém okolí okna. Vůně byla tak intenzivní, že z toho všechny bolela hlava… 

Pokud by vás napadlo Versailles postavit dnes, dejte si stranou něco kolem 200 miliard dolarů. Odhadnout přesnou sumu je složité, už proto, že Ludvík stavbu částečně financoval z veřejného rozpočtu. Každopádně na Versailles padlo 25% státních financí.

O Sámovi máme jedinou zmínku v kronice takzvaného Fredegara sepsané kolem roku 660 ve franském klášteře. V našich pohanských zemích ještě psát nikdo neuměl, a tak vděčíme za zprávu o Sámovi jedinému vítězství, které se mu podařilo vybojovat roku 631 u jakéhosi Wogastisburgu, o němž ani nevíme přesně, kde leží. Nicméně to vítězství bylo podstatné a zjevně velkolepé, když Sámo se svými Slovany pokořil mohutná vojska franského krále Dagoberta, čímž si zasloužil pozornost kronikáře. Jinak bychom o něm dnes nevěděli vůbec nic.

Poníženi od Avarů

Původním důvodem, proč se Sámo stal vůdcem Slovanů, nebyl boj proti vlastním franským soukmenovcům, ale obrana proti Avarům. Tak se nazýval svaz turecko-mongolských nomádských kmenů, které se zřejmě oddělily od Hunů a v 6. století vytvořily na Balkáně v sousedství Byzantské říše mocný útvar, takzvaný Avarský kaganát. Podobně jako třeba Hunové a Maďaři patřili i Avaři ke kočovným kmenům, jejichž příslušníci obvykle nesídlili na jednom místě a neživili se zemědělstvím, ale spíše kočovali jako pastevci dobytka a především kořistníci v okolních zemích. 

Naopak Slované bývali zejména v 19. století považováni za holubičí mírný národ, který nerad bojoval, a proto si ho Avaři snadno podrobili. Tuto dnes již vyvrácenou teorii podpořil sugestivní popis soužití těchto dvou etnik ve Fredegarově kronice: „Vinidové (Slované) sloužili již odedávna Hunům (Avarům), takže kdykoliv Hunové vojensky útočili na některý národ, stáli Hunové s celým svým vojskem před táborem, Vinidové pak bojovali; jestliže nabývali vrchu a vítězili, tu Hunové vyrazili, aby se zmocnili kořisti.“

Tolik k ponižující bitevní taktice, při níž měli být Slované obětováni v prvních řadách, zatímco Avaři brali kořist. Ještě horší to však prý bylo v dobách míru: „Hunové přicházeli každoročně ke Slovanům přezimovat, brali si do lože manželky Slovanů i jejich dcery. Vedle jiných projevů útlaku platili Slované Hunům poplatky. Nakonec však synové Hunů, které zplodili s manželkami a dcerami Vinidů, nechtěli již snášet křivdy a útisk, a odmítajíce nadvládu Hunů, začali se bouřit.“

Soužití, nebo potýkání?

Právě v té chvíli měl vstoupit na scénu Sámo a vést Slovany do spravedlivého boje proti utiskovatelům. Je zřejmé, že franský kronikář vzdálený od této události stovky kilometrů a desítky let potřeboval jasný a sugestivní příběh. Ještě více je však zřejmé, že k nějakým projevům útlaku od divokých nájezdníků jistě docházelo. Mimochodem od jména Avar zřejmě vychází i slovanské slovo „obr“. Nicméně si musíme uvědomit, že hraniční potýkání trvalo zejména na Balkáně desetiletí a za tu dobu se na jednotlivých místech vytvořily různé vztahy. Jednak dospěli zmínění synové avarských otců a slovanských žen, jednak mnohdy obě strany zjistily, že vzájemná spolupráce je prostě výhodnější. 

Avaři přezimovali ve slovanských vsích poměrně často a bylo pro ně jistě příjemnější, když se vraceli do přátelského prostředí. Dlouhodobě můžeme jejich vzájemný vztah nazvat vzájemným kulturním ovlivňováním. Slované přebírali nejen některé duchovní rituální zvyky od Avarů, ale třeba z Mikulčic máme doloženou výrobu různých typicky nomádských předmětů. Avaři také do Evropy přinesli novinku v podobě používání třmenů. Své jurty (velké stany kočovníků) postavili vedle slovanských polozemnic a trávili zimu v sousedství Slovanů. Většinou asi pokojně.

TIP: Vítejte na Velké Moravě: Jak se oblékali její tehdejší obyvatelé?

Hlavně si nesmíme na základě Fredegarova popisu představovat, že Slované ve střední Evropě pokojně žili ve svých vesničkách, obdělávali svá políčka a vždycky jednou za čas nuceně přetrpěli nájezd svých krutých a nechtěných pánů, kteří je obrali o úrodu a znásilnili jejich ženy. Toto nefungovalo dlouhodobě ani na Balkáně, kde se Slované dokonce občas spojovali s Avary v boji proti Byzantské říši, případně jiným okolním kmenům. Určitě to nebyl stav trvalé podřízenosti jakýchsi porobených otroků vůči svým pánům.

Sámo v čele odboje

Fredegar si to však úplně nevymyslel. K podobným excesům zřejmě docházelo na hranicích v takzvané oblasti potýkání, kterou můžeme předpokládat v podunajské nížině v okolí dnešní Bratislavy. Právě tam vzniklo zřejmě jakési ohnisko odporu proti Avarům, do jehož čela se po roce 623 postavil jakýsi kupec či velmož z Franské říše. 

Jak se ale dostal cizinec ze západu k vedení slovanských kmenů? Dejme opět slovo Fredegarovi: „Když Vinidové zaútočili vojensky proti Hunům, kupec Sámo vytáhl s nimi ve vojsku a tam se ukázal v boji s Huny tak prospěšný, že to bylo až hodno podivu, a nesmírné množství z nich bylo mečem Vinidů pobito. Když Vinidové viděli Sámovu schopnost, vyvolili si ho za krále a on jim šťastně kraloval třicet pět let.“

To naznačuje statečného bojovníka, dobrého stratéga a taktika, ale především silnou charismatickou osobnost. Musíme ovšem upřesnit, že Sámo se nestal žádným králem, který vládl nějakému velkému území. Pojem Sámova říše je u nás stejně tak zažitý, jako je nepřesný. Ve skutečnosti šlo o kmenový svaz slovanských kmenů, jejichž vůdcové se zřejmě nemohli shodnout, kdo z nich by měl svaz vést, a proto zvolili schopného cizince jako určitou kompromisní variantu. Trochu nuceně se sjednotili pod tlakem avarského nebezpečí z jihovýchodu. Sámo se tak stal tím, který vedl rozpravu na všeobecných sněmech, byl uznávanou autoritou, ale nemohl suverénně rozhodovat o všech záležitostech v jednotlivých kmenech. Fredegar ho nazval králem, protože je to pojem, který ze svého prostředí znal pro nejvyššího vládce.

Úspěšné spojenectví

Když byl jeho svaz v boji úspěšný, viděli i vůdcové dalších kmenů, že je výhodné se k němu přidat, a tak se Sámova pomyslná říše rozrůstala. Pohromadě ji však držel především zájem společného boje proti vnějším nepřátelům. Jakési centrum tohoto svazu, kde se zřejmě usídlil i sám Sámo, bylo podle archeologických nálezů zhruba shodné s centrem pozdější Velkomoravské říše – tedy někde mezi Mikulčicemi a Olomoucí. Právě tudy totiž procházely významné obchodní cesty (například proslulá „hedvábná stezka“) zprostředkující výměnu zboží mezi Franskou říší na západě a Orientem. Navíc je toto území relativně nedaleko od zmíněného ohniska vzájemného střetávání u Bratislavy, takže bylo vhodné pro vedení boje v tomto prostoru.

Podrobnější zprávy o Sámově boji s Avary nemáme, ale víme, že byl rychle úspěšný. Snad to souvisí i s náhlým vzestupem Byzance, jejíž vojsko drtivě porazilo spojené Avary a Slovany roku 626 při obléhání Konstantinopole. I to mohl být impuls pro mnoho slovanských knížat na Balkáně, aby se vyhranili vůči Avarům, protože spojenectví s nimi už nepřinášelo výhody. Faktem zůstává, že Sámova moc během několika let závratně vzrostla. Nově vzniklý svaz se ukázal nejen jako životaschopný, ale dokonce natolik silný, že se mohl postavit daleko mocnější Franské říši.

Provokativní poselství

Roku 629 se stal franským králem Dagobert, který byl dosud panovníkem Austrasie, jedné z částí Franské říše. Byl zkušeným vládcem, který hodlal rozšířit svou moc. Asi není náhodou, že už o dva roky později došlo k diplomatické roztržce, která zavinila velké válečné tažení. Někde na území Slovanů byla přepadena franská kupecká karavana a Dagobert velmi důrazně požadoval po Sámovi, aby mu vyplatil spravedlivou náhradu škody a snad i potrestal viníky. Franský král vyslal ke Slovanům svého vyslance Sicharia, jehož však podle Fredegara „Sámo nechtěl spatřit a nedovoloval mu, aby k němu přišel. Proto Sicharius oblékl šat, jaký nosí Slované, předstoupil se svým doprovodem před Sáma a oznámil mu všechno, co měl uloženo. Ale jak to bývá znakem pohanství a zpupnosti nešlechetných lidí, Sámo nedal náhradu za nic z toho, čeho se jeho lidé dopustili (...).“

V žádném případě se nemůžeme spolehnout na objektivitu franského kronikáře, ale podivná je jeho zmínka o tom, že Sicharius prohlásil: „Sámo i lid jeho království jsou Dagobertovi povinni poddanstvím.“ A ještě podivnější je, že Sámo prý jeho tvrzení nepopřel, ale prohlásil: „Jako země, kterou máme, patří Dagobertovi, tak i my jsme jeho, pokud jen bude mít v úmyslu zachovávat vůči nám přátelství.“

Jaký byl pravý stav věcí, dnes už těžko zjistíme. Můžeme uvažovat, jestli Slované neplatili Frankům nějaký tribut, nebo zda šlo pouze o zbožné přání kronikáře, aby jeho král vládl všem koutům země, což osobně považuji za pravděpodobnější. Je tu i možnost, že byl Sámo dosazen Slovanům jako prodloužená ruka franského krále, která se posléze vymkla kontrole, ale není to příliš pravděpodobné. V každém případě se nabízí myšlenka, že celá diplomatická roztržka byla jen zástupným problémem, protože nový král Franků chtěl prostě rozšířit území své říše a přepadení karavany využil jen jako záminku k válce. Přece by nevystavěl své obrovské vojsko, které se vzápětí přivalilo na slovanské území ve třech proudech, jen kvůli jedné karavaně.

Proti svému králi

Dagobert poslal proti Slovanům většinu ozbrojených sil, kterými mohutná Franská říše disponovala. Z jihu táhli Langobardi a z jihozápadu velký proud Alamanů, který zřejmě přibral i Bavory. Oba tyto proudy byly na svých taženích úspěšné, poplenily slovanské území a odvedly si domů značné množství slovanských zajatců, z nichž většinou udělaly otroky. Jenže o výsledku války se rozhodovalo jinde. Sámo totiž moudře netříštil své síly a povolal většinu slovanských bojovníků k pevnosti Wogastisburg, kde se opevnil a čekal na největší třetí proud, který ze západu přiváděl v čele svých Austrasijců sám král Dagobert. 

Dodnes přesně nevíme, kde vlastně ten slavný Wogastisburg leží, ale v poslední době se mnoho archeologů přiklání k názoru, že by to mohl být vrch Rubín u Podbořan v západních Čechách. Tomu odpovídají jednak nalezené zbytky opevnění, výzbroje i jiných předmětů, které lze datovat zhruba do raně slovanského období. Navíc je vrch příhodně umístěn západním směrem, odkud přicházel Dagobert.

Bitva to byla dlouhá. „Austrasijci oblehli pevnost Wogastisburg, kde zůstal největší počet statečných Vinidů, a po tři dny s nimi bojovali; byl tu mečem pobit velký počet lidí z Dagobertova vojska a potom davše se na útěk zanechali tam všechny stany i věci.“ Bojovalo se tady po tři dny, a to nikoliv klasickým způsobem v poli. Spíš se obrovské franské vojsko opakovaně pokoušelo dobýt slovanskou pevnost, až se natolik vyčerpalo, že po třech dnech mohli Slované podniknout silný protiútok a rozprášit unavené a frustrované útočníky.

Sebevědomý Dagobert se musel stáhnout zpět do své říše, zatímco Sámo využil získanou výhodu a v následujících letech podnikl několik kořistnických výpadů do Durynska a dalších zemí Franské říše. Díky vítězství se k jeho svazu navíc připojil Dervan, vévoda lužických Srbů, dosud poddaný Franků, a snad i korutanský vévoda Valluk, jehož území poplenili Langobardi.

Svaz se mění v říši

Sámo tak rozšířil svůj vliv, upevnil moc a položil základ říši (přijmeme-li tento nepřesný název pro kmenový svaz), která přetrvala dlouhá desetiletí a možná i staletí. Znamená to snad, že svaz přežil i smrt svého zakladatele a těžko se pak mohl nazývat Sámova říše? Pravděpodobně ano.

TIP: Na slovanském Olympu: Kterým bohům se klaněli staří Čechové?

Sámo totiž zemřel kolem roku 658 (kronikář uvádí délku jeho vlády 35 let od nástupu). O jeho dalších činech ani o pokračování slovanské říše už nemáme zprávy. To nemusí nutně znamenat, že svaz zanikl, protože Fredegarovo líčení bylo motivováno právě jen bitvou u Wogastisburgu, jak už jsme řekli na začátku. Pak se Slované ztratili z hledáčku zájmu franských kronikářů a je docela dobře možné, že jejich kmenový svaz přetrval, aby na něj o dvě století později navázala Velkomoravská říše. Možná se v ni také postupně proměnil, čemuž napovídá shodné umístění vládnoucího centra na jižní Moravě. 

Nedávná studie vědců z kanadské University of British Columbia potvrdila, že i když už člověk na smrtelné posteli nedokáže odpovídat, stále může slyšet slova svých blízkých. Autoři práce pomocí EEG neboli elektroencefalografu monitorovali mozkovou aktivitu pacientů v bezvědomí, jimž během jejich poslední hodinky pouštěli sérii různých tónů. Výsledky porovnali s EEG skupiny nemocných při vědomí i zcela zdravých jedinců a zjistili, že sluchová soustava lidí v bezvědomí reaguje stejně jako u zdravých osob.

Studii vědci prováděli na skupině osmi klientů paliativní péče v St. John Hospice ve Vancouveru a kontrolní skupině 17 zdravých dobrovolníků. Klienti test podstupovali ve dvou fázích – poprvé, když ještě vnímali okolí a byli schopni reagovat, podruhé v bezvědomí. Podle hlavní autorky studie Elizabeth Blundonové byla mozková aktivita u obou skupin velmi podobná.

TIP: Mohou růst vlasy a nehty i po smrti?

Ze studie sice neplyne, zda ti, kdo již ztratili vědomí, dokážou význam slov přesně dekódovat; jisté však zůstává, že svým blízkým můžeme v okamžicích před odchodem z tohoto světa dopřát alespoň částečnou úlevu a pocit lásky.

Psychedelický alkaloid psilocybin, obsažený v lysohlávkách a dalších druzích hub, se během posledních let ukazuje jako slibný prostředek pro pacienty v konečné fázi rakoviny, kterým pomáhá důstojně prožít závěr života. Osvědčil se ale také v léčbě pacientů s depresí rezistentních na běžné léky, tedy u velmi těžkých případů, jejichž deprese nereaguje na použitou farmakologickou léčbu.

Skutečně těžké případy deprese sice nejsou příliš časté, jsou ale mimořádně závažné. Mnohem častěji se objevuje depresivní porucha či prostě deprese (MDD, podle anglického Major depressive disorder). Podle odhadů sužuje ve světě více než 300 milionů lidí. Právě probíhající první testy s psilocybinem ukazují, že „magické houby“ pomohou i jim.

TIP: Už jediný trip s „magickými houbičkami“ dlouhodobě mění lidskou psychiku

Účinky a využitím psilocybinu se zabývá tým amerických vědců a lékařů, kteří testovali 24 pacientů s nejméně dvouletou historií deprese. Tito lidé přestali brát antidepresiva, přičemž každý z nich dostal v průběhu dvou týdnů dvě dávky psilocybinu. Před i po podáním psilocybinu každý z pacientů absolvoval kontrolní psychoterapeutická sezení.

Výsledky úvodního testu jsou velmi přesvědčivé. U 71 procent pacientů došlo k více než polovičnímu poklesu míry symptomů deprese, který trval nejméně měsíc. Jak upozorňuje vedoucí výzkumu Alan Davis z medicíny americké Johns Hopkins University, účinek psilocybinu na depresi byl asi čtyřikrát silnější, než u konvenčních antidepresiv v podobných testech. V současné době již probíhá 2. fáze klinických testů, na větším počtu pacientů.

Éterický pozůstatek dávno mrtvé hvězdy, který je na obloze k vidění na břiše souhvězdí Velryby, nápadně připomíná lebku plující vesmírem. Strašidelná planetární mlhovina s přiléhavým jménem „Lebka“ je na tomto novém záběru dalekohledu VLT zachycena v působivých barvách a neobyčejných detailech. Jedná o první objekt tohoto typu, u něhož je známo, že souvisí s párem těsně vázaných hvězd, kolem kterého obíhá třetí stálice.

Mlhovina Lebka, která je také známa pod katalogovým označením NGC 246, leží asi 1 600 světelných let od nás. Vznikla v závěrečné fázi vývoje hvězdy podobné Slunci, když umírající stálice odvrhla své vnější plynné obálky a zanechala po sobě jen obnažené jádro – takzvaného bílého trpaslíka, kterého můžete spatřit jako jeden z dvojice bodových zdrojů v samotném středu mlhoviny.

I když je tato mlhovina známa po celá staletí, až v roce 2014 astronomové zjistili, že bílý trpaslík a jeho souputník v srdci mlhoviny Lebka ukrývají ještě třetí hvězdu – slabého červeného trpaslíka (na snímku není patrný). Červený a bílý trpaslík obíhají kolem sebe jako pár ve vzdálenosti asi jen 500× větší, než dělí Zemi a Slunce. Třetí hvězda obíhá tuto dvojici zhruba 1 900× dále než Země kolem Slunce. Společně tato trojice hvězd učinila z NGC 246 první známou planetární mlhovinu, která má ve svém středu hierarchický trojhvězdný systém.

TIP: Pulzující neutronová hvězda ukrytá v klubku rudých špaget

Snímek mlhoviny Lebka záměrně zachycuje pouze světlo emitované v určitých úzkých pásmech vlnových délek atomy vodíku a kyslíku. Pozorování záření produkovaného konkrétními prvky pomáhá odhalit mnoho informací o chemickém složení a struktuře objektu. Na tomto záběru jsou červeně zvýrazněny oblasti, kde vyzařuje vodík, a světle modrou kyslík.

Dílčí, nicméně důležitý úspěch si v neděli připsala společnost Virgin Hyperloop – její dopravní systém budoucnosti si v rámci testu vyzkoušeli první cestující. Premiérovou jízdu v nevadské poušti absolvovali technologický ředitel a spoluzakladatel společnosti Virgin Hyperloop Josh Giegel a ředitelka pro zážitky cestujících Sara Luchianová. 

Na testovací trati v Las Vegas dosáhla přepravní kapsle přezdívané Pegasus rychlosti 160 kilometrů v hodině. Testovací dráha DevLoop měří na délku 500 metrů a podle zástupců společnosti Virgin Hyperloop na ní proběhlo již více než 400 zkušebních jízd. Doposud ale šlo vždy o jízdy bez pasažérů.

TIP: Nové plány: Nejdelší trať pro hyperloop vyroste v Saúdské Arábii

Finální verze přepravní kapsle by měla přepravit až 23 cestujících a dosáhnout rychlosti až 1 223 kilometry v hodině. Rychlostním maximem systému je prozatím 386 kilometrů v hodině, které se podařilo dosáhnout před třemi lety. Vývojáři jsou ovšem přesvědčeni, že jediné omezení představuje v současnosti délka testovací trati. Aktuální technické maximum se má blížit rychlosti okolo 1 000 kilometrů v hodině. 

Německé predreadnoughty Schleswig-Holstein a Schlesien spuštěné na vodu v roce 1906 představovaly čtvrté a páté plavidlo třídy Deutschland. Ta měla výtlak přes 14 000 tun, nesla primární výzbroj v podobě čtyř děl ráže 280 mm a před nepřátelskou palbou ji chránil pancíř o síle až 280 mm.

Staří vládci moří

Pod vlajkou císařského námořnictva se obě lodi po boku svých sester účastnily řady námořních operací během první světové války včetně slavné bitvy u Jutska. V meziválečném období se pak staly základem obnoveného říšského námořnictva Reichsmarine, které si v roce 1926 vybralo Schleswig-Holstein za svou vlajkovou loď.

Zub času byl ale neúprosný a během 30. let putovala obě plavidla k výcvikovým úkolům. Změnu přineslo agresivní zbrojení po nástupu Adolfa Hitlera k moci, v rámci něhož se oba predreadnoughty vrátily zpět do služby. Schleswig-Holstein se zapsala do historie jako loď, která vypálila první výstřely druhé světové války, když 1. září 1939 zahájila ostřelování polského poloostrova Westerplatte.

Válka na Baltu

Obě sesterské lodi následně během polského tažení bombardovaly i další pobřežní cíle, v dubnu 1940 se pak účastnily invaze do Dánska a Norska. Poté je opět čekalo stažení k sekundárním úkolům – Schleswig-Holstein sloužila k výcviku a jako plovoucí kasárna, zatímco Schlesien prováděla hlídkové plavby na Baltu a v zimních měsících plnila roli ledoborce. Do aktivní služby se plavidla vrátila v roce 1944.

Německá admiralita zamýšlela lodě využít jako plovoucí protiletecké baterie bránící Gotenhafen (dnešní Gdyně), obě plavidla proto prošla přezbrojením zaměřeným na výrazné posílení protiletecké výzbroje. V prosinci 1944 ale Schleswig-Holstein utrpěla neopravitelná poškození během britského náletu a po dobytí Gotenhafenu Rudou armádou ji posádka potopila.

Schlesien pak v závěrečných měsících války poskytovala palebnou podporu obráncům Východního Pruska, 2. května 1945 ji ale vážně poškodila exploze námořní miny a po odtažení do Swinemünde loď poslední dny války strávila jako statická baterie. Po skončení konfliktu byly trupy obou beznadějně zastaralých a opotřebovaných plavidel rozebrány a prodány do šrotu.

V historickém centru španělského města Santiago de Compostela stojí slavná katedrála Catedral de Santiago de Compostela. Je to zřejmě třetí nejvýznamnější poutní místo křesťanů, po Římu a Jeruzalému, kde končí takzvaná Svatojakubská poutní cesta. Původně románská katedrála se začala stavět v roce 1075, za panování Alfonse VI. Kastilského. Chrám byl vysvěcen v roce 1211, ale jeho dostavby probíhaly až do 18. století.

Středověké selfie

Jak už to bývá, podobné stavby ukrývají mnohá překvapení. Tým odborníků, který vedla Jennifer Alexander z britské University of Warwick, nedávno v katedrále pátral po značkách, které po sobě zanechávali středověcí zedníci. Dnes to jsou cenné archeologické nálezy. Zaměřili se přitom na horní části katedrály, kde bývá větší šance nalézt původní kameny, které nejsou zakryté malbou či dalšími úpravami.

Alexanderová s ostatními zkoumali místa vysoko nad zemí, kam veřejnost nemá přístup a kněží je navštěvují jen zřídka. Když tam zaznamenávali značky, které tam před devíti stoletími zanechali zedníci, najednou stanuli jednomu z nich přímo tváří v tvář. Neznámý řemeslník při stavbě katedrály tam podle všeho zanechal své selfie, pochopitelně pomocí středověkých technologií. Selfie má velikost zhruba 28 centimetrů a nalézá se přibližně ve výšce 12 metrů nad podlahou katedrály.

TIP: Santiago de Compostela: Městečko, které vyrostlo na místě zázraku

Podle Alexanderové muselo jít o velmi zručného člověka. Katedrála je postavená ze žuly, kterou je dost těžké opracovat. A selfie znázorňuje i vlasy a prsty. Portrét je rovněž velmi chytře ukrytý, takže jeho tvůrce nejspíš nebyl žádný hlupák. Kněží si ho nevšimli, ale ostatní zedníci o něm nepochybně věděli a mohli ho obdivovat. Lidé se vlastně vůbec nezměnili.

Kolesová rypadla pomáhají s těžbou již takřka sto let. Do práce se začala zapojovat ve 20. letech minulého století, kdy pomáhala se snímáním nadložních vrstev zeminy kryjících ložiska nerostných surovin. Od prvního nasazení se sice koncept nijak nezměnil, rypadla se však násobně zvětšila: Jejich rozměry rostly už před druhou světovou válkou, po ní však dosáhly extrému. První rekordmani sloužili německým těžebním společnostem, jež se zaměřily na hnědouhelná ložiska u Kolína nad Rýnem. Vznikly proto stroje s rypadly o průměru 16 metrů, celkově měřící 180 metrů a vážící 5 000 tun.

Nesmrtelní obři  

Firma ThyssenKrupp časem navrhla modely o hmotnosti 13 000 tun, schopné za hodinu odkopat 12 500 m³ zeminy. Od roku 1995 pak drží velikostní primát Bagger 293 z dílen německé společnosti TAKRAF. Kovový gigant si za výšku 96 metrů vysloužil zápis do Guinnessovy knihy rekordů, jeho rameno měří 225 metrů a celý stroj váží 14 200 tun – víc než 14 hydraulických bagrů CAT 6090. Jeho chod vyžaduje pětičlennou obsluhu a zdroj energie o výkonu 16,56 MW. Rypadlo o průměru 21,3 metru je osazeno 18 korečky, vždy s objemem 15 m³, a Bagger 293 tak přemístí až 240 000 m³ zeminy denně.

Kolesová rypadla se konstruují pro nepřetržitý provoz a práci přerušují pouze kvůli údržbě či modernizaci. Zároveň dosahují ohromné životnosti – kupříkladu Bagger 293 už hnědé uhlí doluje přes 25 let. Původní přednost se však pro výrobce kovových monster změnila v problém, neboť o nové modely nepanuje příliš velký zájem a od povrchové těžby se pozvolna upouští.

TIP: Rekordní jeřáby: Oceloví obři na těžkou práci

Strojírenské firmy tak vydělávají hlavně na údržbě a produkci náhradních dílů. Jako jedna z mála společností kolesová rypadla stále konstruuje český UNEX: Například v Německu jeho stroje dobývají hnědé uhlí a ze sibiřského permafrostu pomáhají získávat diamanty. 

Berlínská zeď se začala budovat v noci z 12. na 13. srpna 1961, jejím hlavním architektem byl Walter Ulbricht, jenž promyšleným plánem zaskočil i hlavu Sovětů Nikitu Chruščova. Rozdělovat Berlín vydržela skoro třicet let.

Cesta k převratu

V NDR vládla podobně jako v Československu klika těch nejkonzervativnějších komunistů, v čele s Erichem Honeckerem. Všemocná tajná policie Stasi měla špicly ve všech opozičních skupinách a věděla o jejich aktivitách. V lednu 1989 přesto neodhadla situaci a nechala setkání odpůrců režimu přerůst v mnohatisícovou demonstraci proti cenzuře a na podporu lidských práv. Po tvrdých střetech s policií se mezi obyvatelstvem začala vzdouvat stále silnější vlna odporu.

Když Maďaři v létě 1989 otevřeli hranice s Rakouskem, Východním Němcům se naskytla zřejmě jediná možnost, jak emigrovat na vysněný Západ. Dlouhé kolony trabantů mířily za svým cílem, načež vedení Jednotné socialistické strany Německa (SED) raději zakázalo občanům cestovat i do Maďarska. Ti si cestu stejně našli – putování za lepším životem jim měla zkrátit západoněmecká ambasáda v Praze. 

Zejména v Lipsku, ale i v Drážďanech a dalších městech se množily demonstrace pod hlavičkou Nového fóra (Neues Forum), občanského hnutí okolo nejznámějších disidentů. Honecker se nerozpakoval demonstranty nechávat dlouhodobě věznit, dokonce se chystal policii a vojsku podepsat rozkazy ke střelbě, pouze intervence ze sovětského velvyslanectví jej na poslední chvíli odradila. Gorbačov si vůbec nepřál eskalaci napětí, naopak podpořil změnu společenského klimatu v NDR a úpravu možnosti cestování. 

Když padá zeď

Rozhodujícím se stal druhý listopadový týden. V čele strany stál již od 18. října Egon Krenz, který v palácovém převratu nechal senilního Honeckera zbavit všech funkcí. Krenz byl zkušený aparátčík a jakékoliv změny byl ochoten povolit pouze v míře, která neohrožovala jeho osobní moc. 7. listopadu sice odstoupila celá komunistická vláda, Krenz však nadále zůstával hlavou státu. 9. listopadu v podvečer přečetl z Krenzova pověření člen politbyra prohlášení k národu, kde mimo jiné zmínil i možnost překračovat hranice na Západ bez omezení. 

TIP: Železobetonová opona: Před 59 lety začala v tehdejší NDR výstavba Berlínské zdi

Jakou senzaci zpráva vyvolala, bylo nejmarkantněji poznat v Berlíně. Obyvatelé východní části se ve velkém hrnuli k hraničním přechodům. Zmatení celníci netušili, jak mají reagovat, ale dav odpověděl sám. Strhnul zábrany a po desetitisících začal proudit do západního Berlína. O den později již komunisté přestali klást odpor a stali se tichými svědky historických událostí. Lidé se jali likvidovat a rozkopávat Berlínskou zeď, nenáviděný symbol celé studené války.