Podle tradičního pohledu se ve společenstvích lovců a sběračů zabývali lovem takřka výhradně muži, zatímco ženy a děti obstarávaly sběr. Nedávný objev hrobu mladé ženy, která zhruba před 9 tisíci lety žila v dnešních peruánských Andách, ale tuto představu do značné míry vyvrací.

Hrob byl, společně s dalšími podobnými, nalezen v roce 2018 na lokalitě Wilamaya Patjxa. Vědci v něm objevili lidské ostatky společně s výbavou pro lov velké zvěře. Ta zahrnovala kamenné hroty k šípům a oštěpům, ostré kamenné čepele pro zpracování kořisti a další nástroje. Nikdo v té době nepochyboval, že by ostatky s podobnou výbavou mohly patřit někomu jinému než muži-lovci.

Muži lovci a ženy lovkyně

Pozdější detailní průzkum, který obstaral James Watson z americké University of Arizona, ale ukázal, že ostatky s velkou pravděpodobností patří ženě. Původní předpoklad potvrdila i následná studie Watsona a jeho kolegů, v níž prozkoumali proteiny nalezených zubů. Výsledky analýzy potvrdily, že jde o ženu, či spíše dívku ve věku 17 až 19 let.

Ve starověku bylo přitom zvykem pohřbívat zemřelé s předměty, které používali během života. Válečníci tak byli obvykle pohřbíváni se zbraněmi a vládci s artefakty bohatství a moci. Nalezené zbraně a nástroje, stejně jako kosti velkých zvířat, proto podle vědců naznačují, že tato mladá žena byla úspěšnou a uznávanou lovkyní. 

TIP: Ruské Amazonky: Pohřbeným skytským válečníkem byla podle DNA 13letá dívka

Překvapivý objev inspiroval archeology k dalšímu pátrání. Vědci následně prozkoumali záznamy 429 jedinců, pohřbených během pozdního pleistocénu a raného holocénu, na více než 100 místech po celé Jižní a Severní Americe. Ukázalo se, že s loveckými nástroji byli velmi často pohřbíváni muži i ženy. Podle vědců se ukazuje, že zhruba 30 až 50 % tehdejších lovců byly ženy.

Rusové si Finsko vybojovali v roce 1809 a učinili z něj velkoknížectví s určitou autonomií. V roce 1917 převzali moc v Rusku bolševici a poskytli právo na sebeurčení všem národům své říše. Finský parlament, kde měly malou většinu nesocialistické strany, využil příležitosti a 6. prosince proklamoval nezávislost Finska. Sociální demokraté hodlali okopírovat bolševickou revoluci a převzít moc. Zakládali rudé gardy, sověty a vyhlásili socialistickou dělnickou republiku. Na odpor se jim postavili konzervativní a středové strany, šlechtici, podnikatelé a sedláci a sestavili „bílou“ armádu. Střetli se s „rudými“ v občanské válce, během níž obě strany rozsévaly strach a utrpení. 

Mezitím bojující císařské Německo donutilo bolševické Rusko uzavřít separátní mír a ovládlo Pobaltí a Ukrajinu. S Finskem reprezentovaným bílými podepsalo mír a ze strachu před šířením revoluce jim vyslalo na pomoc 12 000 vojáků. Těmto spojeným silám rudé jednotky podlehly. Občanská válka skončila v květnu 1918 vítězstvím bílých. Stála život téměř 40 000 Finů a země se z jejích hrůz vzpamatovávala ještě po dlouhá desetiletí.

Hledá se panovník

Regent i vláda vedená Juho Kusti Paasikivim jednali o ústavě konstituční monarchie a hledali vhodného kandidáta na trůn. Poslanci se zaměřili na příslušníky německých dynastií. Navazovali tak na tradici z éry po napoleonských válkách, kdy si nové monarchie v Belgii, Řecku, Bulharsku, Rumunsku i Albánii „dovezly“ vladaře ze střední Evropy. Finové doufali, že by „jejich“ germánský princ mohl pomoci stabilizovat poměry v zemi rozvrácené občanskou válkou a usilující o mezinárodní uznání své nezávislosti. Německý dvůr a generalita vybraly Finům za kandidáta padesátiletého švagra císaře Viléma II., hesensko-kasselského lankraběte Fridricha Karla. 

Ve středu 28. srpna obdržel Fridrich Karel od císařova osobního posla dopis, ve kterém se ho švagr oficiálně dotazoval, zda přijme nabídku stát se finským králem. O týden později se ho na totéž zeptala oficiální delegace finského parlamentu. Vymínil si krátkou dobu na rozmyšlenou a poté nabídku přijal s tím, že ho musí zvolit jasná většina. Volba se konala ve středu 9. října. Ze 108 poslanců se 64 vyjádřilo pro hesenského prince.

Přestože se socialističtí poslanci nemohli na volební zasedání dostavit, neshodli se konzervativci na jednotné a jasné volbě. Francie, která spolu s Velkou Británií a USA, sváděla zuřivé boje s německou armádou, reagovala na zvolení švagra německého císaře odvoláním svého uznání finské nezávislosti.

Fridrich Karel přijal jako „Jeho Veličenstvo, král Finska a Karélie, velkovévoda Laponska, vévoda Åland, pán Kalevy a severu“ jméno Väinö I. Inspiroval se finským národním eposem Kalevala, který popisuje příběhy tří bohatýrů. A jméno jednoho z nich, rozvážného věštce a věhlasného runopěvce Väinämöinena, si král zvolil ve zkrácené podobě. Za korunního prince neurčil král svého nejstaršího syna, jednadvacetiletého Filipa, ale jeho mladší dvojče Wolfganga Mořice. Předpokládalo se, že si mladík vybere budoucí manželku mezi finskými šlechtičnami. Filip měl zůstat v Německu a starat se o tamější statky a majetek.

Mnoho povyku pro nic

Avšak finské království bylo mrtvě narozeným dítětem. Zatímco delegace finského parlamentu přesvědčovala Fridricha Karla, aby se stal vládcem, na západní frontě se britské tanky valily přes německé zákopy. V Německu vypukla revoluce, císař Vilém II. abdikoval, byla vyhlášena republika a 11. listopadu 1918 skončila válka. Představa, že by důstojník poražené armády a švagr válečného „štváče“ Viléma II., nevadil jako hlava finského státu vítězné Dohodě, byla zcela iluzorní a naivní.

TIP: Budoucnost krajně nejistá: 5 panovníků s nejkratší dobou v úřadu

Představitelé vítězů samozřejmě vyhlásili, že žádného Väina I. nikdy neuznají. Finská vláda v čele s monarchistou Lauri Ingmanem proto požádala Fridricha Karla, aby se zřekl trůnu, na který nestihl ani osobně dosednout. A tak se princ v sobotu 14. prosince 1918 po 63 dnech od svého zvolení zřekl koruny.

Pro případy, kdy se nějací spojenečtí vojáci v Afghanistánu dostanou do úzkých, byl v Bagrámu udržován v pohotovosti tým QRF (Quick Reaction Force) sestávající z třiadvaceti rangerů pod velením kapitána Natea Selfa. Ti ihned po obdržení Slabinského žádosti nastoupili do dvojice chinooků s volacími znaky Razor 01 a Razor 02 a vyrazili svým kolegům na pomoc.

K Takur Gharu vrtulníky dorazily v 6.10, kvůli problémům se satelitní komunikací ale stroje místo koordinátů bezpečné přistávací zóny obdržely souřadnice samotného vrcholku. Svou chybu si Američané uvědomili, až když Razor 01 nasazoval na přistání.

Záchrana zachránců

Již potřetí se tak americký vrtulník dostal do křížové palby. Kulky na místě usmrtily jednoho z palubních střelců a těsně před dosednutím chinook srazily k zemi dva zásahy granáty RPG. Stroj dopadl na úpatí srázu, na jehož vrcholu se nacházel bunkr s kulometem. Když pak rangeři vrtulník opouštěli nákladovou rampou, nepřátelská palba tři z nich usmrtila a dalších několik zranila. Vážná zranění utrpěli i oba piloti, zdravotník týmu proto společně s palubním medikem zůstal ve vraku a poskytoval raněným první pomoc.

Tálibánci začali vrtulník za neustávající střelby obkličovat a Self věděl, že jedinou šancí jeho mužů na přežití je přejít do protiútoku. Po přeskupení proto rangeři vyrazili do ofenzivy po svahu, tváří v tvář olověné stěně, ale nepostoupili o více než 20 m. Jejich veliteli nezbývalo nic jiného než rádiem požádat o vzdušnou podporu v podobě dvou stíhacích bombardérů F-15E, které byly v tu chvíli k dispozici. Rangeři se nacházeli ani ne 50 m od nepřátelských pozic, piloti stíhaček proto nemohli použít pumovou výzbroj. Místo toho zaútočili svými 20mm palubními kanony a po jejich odletu je vystřídala dvojice strojů F-16, která provedla další tři kanonové útoky.

Nálety potlačily nepřítele natolik, že Američané mohli postoupit až téměř k bunkru na vrcholu srázu, pro jeho zdolání ale neměl Self dostatek mužů. Rozhodl se proto čekat na přílet Razoru 02 se zbytkem QRF týmu. Ten po sestřelení Razoru 01 obdržel rozkaz vrátit se do Bagrámu a vyčkat dalších instrukcí, zpět k Takur Gharu se proto vrátil až po sedmé hodině ranní a okolo 7.30 bezpečně přistál v prostoru asi 1 000 m pod vrcholkem hory. Vedeni štábním seržantem Arinem Canonem pak rangeři vyrazili na vyčerpávající výstup.

Boj o vrcholek

Selfovi muži nedisponovali dostatečnou palebnou silou ke zničení bunkru, opět proto přišly ke slovu letouny F-15E a F-16. Ty v rychlém sledu na vrcholek shodily několik laserem naváděných bomb, z nichž poslední dopadla jen pár desítek metrů od týmu QRF. Bunkr ale stále odolával, Self se proto rozhodl improvizovat. Přes svého radistu kontaktoval bezpilotní dron Predator vyzbrojený střelami Hellfire, který na bunkr vypustil dvě střely. První minula, druhá ale bunkr zlikvidovala přímým zásahem. Krátce poté konečně dorazil vyčerpaný Canon se svými muži a nyní již kompletní tým QRF mohl zahájit finální útok na vrcholek a jeho obránce otřesené nálety.

Navzdory vyčerpání a sněhu sahajícímu po kotníky se rangeři vyřítili vpřed a během několika málo minut se jim podařilo zlikvidovat i druhý bunkr. Po důkladném prohledání okolí pak Američané v 11.14 prohlásili vrcholek za dobytý. Při ohledání bojiště Selfovi rangeři nalezli jak mrtvé, částečně svlečené tělo Neila Robertse, tak i jeho padlého druha Johna Chapmana. Nyní zbýval poslední úkol – přivolat vrtulníky a evakuovat raněné. Pro tento účel Američané všechny raněné postupně přemístili z vraku Razoru 01 na vrcholek, kde dvojice zdravotníků zřídila provizorní obvaziště.

Krvavá bilance

Jak se ale ukázalo, Američané stále ještě neměli vyhráno. Jen chvíli po dokončení přesunu raněných vpadla rangerům do zad další početná skupina tálibánců. Američané za podpory letadel útok odrazili, ještě předtím však partyzánská palba vážně poranila oba zdravotníky; jeden později svým zraněním podlehl. Evakuační vrtulníky přitom byly stále v nedohlednu – generál Trebon se za denního světla zdráhal riskovat další stroje.

TIP: Hon na arciteroristu: První pokusy o zneškodnění Usámy bin Ládina

Američané tak museli přečkat několik dlouhých hodin, během kterých odrazili ještě jeden útok tálibánců. Vrtulníky nakonec přiletěly až ve 20.15, eskortovány bitevními helikoptérami Apache, a ve 20.20 opustil Takur Ghar poslední americký voják. Od sestřelení Razoru 03 až po odlet evakuačních chinooků trvala bitva o Takur Ghar téměř 17 hodin. Američané v ní ztratili sedm mužů – dva členy týmu Mako 30, tři rangery, jednoho člena osádky Razoru 01 a jednoho zdravotníka. Přesný počet zabitých tálibánců není znám, většina odhadů ale hovoří o zhruba 25 padlých. Takur Ghar zároveň představoval nejtěžší bitvu celé operace Anakonda. Ta skončila 18. března, a ačkoliv se podařilo pozice Tálibánu a al-Káidy zlikvidovat, velká část ozbrojenců dokázala uniknout.

Řidič metra chtěl v noci na dnešek odstavit soupravu na jedné z kolejí v konečné stanici De Akkers ve městě Spijkenisse jihozápadně od Rotterdamu. Z neznámých příčin se ale souprava nezastavila, prorazila zábrany a přistála na deset metrů vysokém uměleckém díle v podobě velrybí ploutve. Ve vozech metra v době nehody nebyli žádní lidé, a i řidič vyvázl bez zranění. Podle nizozemských médií byl v šoku, z kabiny se ale dokázal sám vyprostit. 

TIP: Tahle zkouška nevyšla: Sedmnáctiletá řidička nabourala do kanceláře autoškoly

Umělecké dílo u kolejí ve Spijkenisse tvoří dvě obří velrybí ploutve. Jsou dílem sochaře Maartena Struijse. „Jsem překvapený, že jsou tak silné,“ řekl umělec v reakci na kuriózní nehodu. „Když stojí umělá hmota na vzduchu dvacet let, nečekáte, že udrží vůz metra,“ uvedl Struijse. Dodal, že je rád, že jeho dílo možná zachránilo lidský život. Na sociálních sítích se mezitím objevily výzvy, aby souprava zůstala tam, kde je nyní, a umělecký objekt tak doplnila. Podle úřadů by to ale bylo příliš nebezpečné.

Když něco stojí dvacet korun, lidově říkáme, že je to za dvě pětky. Proč ale slovem „pětka“ označujeme desetikorunu, a nikoliv pětikorunu, jak by se logicky nabízelo?

TIP: Co říkáme, když nemáme peníze: Nemáme ani vindru, jsme plonk a úplně švorc

Původ zdánlivého rozporu musíme hledat v historii – konkrétně v rakousko-uherské peněžní reformě z roku 1892. Do té doby se v Rakousku-Uhersku platilo zlatkami, které se v rámci reformy nahradily korunami. Stará měna se směňovala za novou v kurzu jedna zlatka za dvě koruny. Teď už si tedy jednoduše spočítáme, že v té době měla desetikoruna hodnotu pěti zlatek. Je to téměř s podivem, ale dávný přepočet se nám ve slově „pětka“ dochoval dodnes.

Zákoutí jazyka objevuje Markéta Gregorová twitter.com/jazykovedma.

V africkém sahelu se rozhodli bojovat se suchem a klimatickými změnami způsobem, který vyráží dech: Přes celý černý kontinent hodlají „vztyčit“ Velkou zelenou zeď. Nebudou ji však tvořit kameny ani cihly, jako její slavný protějšek v Číně, nýbrž stromy a další zeleň – což se může v pásu s extrémně horkým a suchým klimatem, který se táhne od Senegalu přes Nigérii až po Etiopii, jevit jako šílenství. Vlády afrických zemí a tisíce dotčených obyvatel si však myslí opak: V nehostinné krajině plánují vysadit pruh zeleně o délce 7 775 km a šířce 15 km. Ideu přijala za svou také Africká unie: Plán schválila již v roce 2007 a nazvala ho „Iniciativa Velké zelené zdi pro Saharu a sahel“. 

Těžko na cvičišti

Zpočátku se na projekt obtížně hledaly peníze. Některé lokality, kudy měla zeď vést, jsou navíc neobydlené, takže by o zeleň neměl kdo pečovat. Zároveň neexistovala žádná vědecká studie potvrzující, že zmíněný pás vůbec může vzniknout nebo že by nějakým způsobem zabránil rozpínání Sahary, s níž sahel sousedí. Někteří odpůrci dokonce tvrdili, že pokud by přežily všechny stromy, jež se v poušti dosud zasadily, dávno by vypadala jako Amazonie… 

Ovšem zatímco politici a vědci se přeli, farmáři v Nigeru či Burkině Faso objevili levný a jednoduchý způsob obnovy zeleně i jejího zavlažování: Využívají tzv. zaï neboli jámy, které se v období sucha vyhloubí a naplní kompostem. Později se do nich vysazují plodiny a stromy, jež pomáhají zvyšovat a udržovat hladinu podzemní vody.

Nelze popřít, že víc stromů by pro vyprahlé oblasti znamenalo požehnání. Listy produkují kyslík, kořenové systémy dál stabilizují a provzdušňují půdu. Pokud se navíc vysazují „domácí“ dřeviny jako datlovník pouštní či akácie, bez problémů odolají zničujícím vedrům a nedostatku vláhy. Vzrostlé stromy pak poskytují potřebný stín i úkryt před nárazy větru a zároveň chrání plodiny. 

Písek se dostane všude 

Farmáři v pouštním pásmu musejí pole často osít i pětkrát ročně. Písek rozfoukaný větrem totiž sazenice překryje či zničí nebo poryvy semena jednoduše odfouknou. V závětří stromů by však stačilo zasít pouze jednou. Zároveň se očekává, že zazeleněný sahel nebude jednotvárný a půjde spíš o mozaiku různých krajin, které podpoří biologickou rozmanitost a původní ekosystémy. 

Projekt však nespočívá pouze ve výsadbě zeleně, nýbrž i v kultivování oblasti, a hlavně jejích obyvatel, kteří se díky sdílenému cíli mohou semknout a společně bojovat za lepší a udržitelnější region. Každá ze zúčastněných zemí navíc sleduje vlastní dílčí záměry jako snížení eroze, zvýšení výnosů z plodin či zlepšení úrodnosti půdy. Například v Mali, Nigeru či Burkině Faso se zemědělcům daří zcela přirozeně obnovovat zem a pečovat o již vzrostlé stromy, aniž by museli vysazovat nové. Provozují tedy jakési udržitelné agrolesnictví, které by se mělo postupně rozšířit do celého sahelu. 

Světová banka zasahuje

Když se ukázalo, že počáteční nadšení nevyhaslo a projekt se daří realizovat, začaly se k iniciativě připojovat i další africké země, Evropská unie a instituce jako Organizace pro výživu a zemědělství při OSN či Světová banka. Druhá zmíněná již roky podporuje státy bojující s extrémním suchem: Díky finančním prostředkům jim pomáhá nacházet účinná řešení nedostatku vláhy a chudoby a také udržovat životní prostředí. Jen Světová banka a Africká unie tak iniciativu Velké zelené zdi podpořily v přepočtu 45 miliardami korun. 

Důkazy, že se s poskytnutými penězi daří projekt naplňovat, jsou vidět například v Senegalu, kde již vysadili stromy na 202 km². Z drtivé většiny se jedná o akácie senegalské, jež mají značnou ekonomickou hodnotu: Z jejich mízy se vyrábí tzv. arabská guma, hojně využívaná v potravinářském průmyslu, bez níž by se například černé barvivo v Coca-Cole usazovalo na stěnách láhví. Mimo to část stromů plodí ovoce, které může pomoct nasytit hladovějící obyvatele vnitrozemí. 

Symbol lidskosti 

Podle předpokladů se stomilionová populace sahelu do roku 2050 rozroste na 340 milionů. Celých 46 % africké souše přitom tvoří pustina nevhodná k osázení, a dvěma třetinám černého kontinentu se tak nedostává odpovídajícího přísunu potravy. Například v roce 2017 se zhruba dvacet milionů lidí na Somálském poloostrově nacházelo na hranici hladovění. 

TIP: Pozoruhodný rekord: V Etiopii vysadili 353 milionů stromů za jediný den

Díky snaze vytvořit pás zeleně, z nějž po deseti letech od založení iniciativy existuje asi 15 %, se na mnoho dřív mrtvých míst vrátil život. Z kdysi vyprahlé země klíčí nová úroda, pasou se na ní hospodářská zvířata a lidé, které vyhnal hlad, se stěhují zpátky. Velká zelená zeď by měla být dokončena v roce 2050. Již teď však představuje symbol lidskosti, jenž zároveň upozorňuje na stále se zhoršující životní podmínky na Zemi. 

O přechodné domestikaci tarpanů (Equus ferus ferus) kočovnými Skyty svědčí ruční výrobky pocházející z doby okolo 3 000 let př. n. l., které byly nalezeny na jihu Ruska. Evropský divoký kůň přežíval v malých stádech na odlehlých místech střední Evropy ještě ve středověku. Postupně se však stal velkým nepřítelem farmářů, kteří se před ním snažili ochránit úrodu a ochočené klisny. 

Tarpani byli systematicky vybíjeni, a navíc přicházeli o čím dál větší plochy svého území. Jako mnoho jiných živočichů, i oni doplatili na konflikt s člověkem. Zbylí volně žijící jedinci se pravděpodobně křížili s domestikovanými koňmi. Dnes je tarpan považován za předka koně domácího.

Vzkříšení jako utopie 

Ve volné přírodě byli tarpani vyhlazeni na konci 19. století – zhruba od roku 1875 byla jejich situace již kritická a definitivní konec nadešel v roce 1890, kdy byl při odchytu nechtěně zabit poslední známý jedinec. Poslední v zajetí žijící tarpan pravděpodobně uhynul roku 1876 v ukrajinské rezervaci Askanija-Nova. Jako rok skonu posledního jedince daného druhu se však často uvádí i rok 1909, kdy v Rusku uhynul kůň označovaný též za čistokrevného tarpana. Mohlo se ale jednat i o křížence. 

TIP: Příběhy se šťastným koncem: Koně Převalského, potomci stepních stád

Tarpani byli převážně šedí, není ale vyloučeno, že se vyskytovali i v jiných barevných variantách, zejména pískové. Vědci se domnívají, že na hřbetě a nohou měli tarpani pruhy a jejich hříva byla stojatá nebo částečně poléhavá. S pokrokem vědy proběhlo několik pokusů o opětovné vyšlechtění tarpana zpětným křížením z polského konika. Výsledkem jsou sice koně podobní tarpanovi, nicméně je za divoký druh nelze považovat. Tarpan tak nadále oficiálně zůstává vyhynulým živočichem.

Kráter Chicxulub u Yucatanu je s průměrem 180 kilometrů zřejmě nejlépe zachovalou velkou strukturou, která na Zemi vznikla nárazem vesmírného tělesa. Jeho dopad ukončil druhohory a vedl k vymření neptačích dinosaurů a mnoha dalších druhů živočichů i rostlin. Dávná zkáza je dnes pro vědce hotovou pokladnicí objevů.

David Kring z amerického institutu Lunar and Planetary Institute (LPI) a jeho spolupracovnici se vypravili na expedici do kráteru Chicxulub, jehož podstatná část se nachází v oceánu. Odebrali vzorky hornin z prstencových struktur, které se nacházejí ve středové části kráteru. Získali tam 15 tun hornin, které vytáhli ze 1,3 kilometru hlubokého vrtu.

V hromadě vzorků vědci objevili drobné kuličky minerálu pyritu, takzvané framboidy, jejichž průměr je pouhá setina milimetru. Analýza izotopů síry z těchto kuliček ukázala, že framboidy vznikly díky mikrobům v ekosystému, který se nacházel v hydrotermálním systému kráteru Chicxulub.

TIP: Nepředstavitelný náraz: Meteorit na konci křídy zřejmě prorazil zemskou kůru

V kráteru Chicxulub probíhá geologický výzkum již déle než 20 let. Vědci již dříve zjistili, že dno kráteru bylo proděravěné mnoha otvory a kanály, které tvořily rozsáhlý hydrotermální systém. Kringův tým k tomu teď doplnil, že tyto pukliny a kanály s horkou vodou, byly plné mikrobiálního života. Na podobných místech přitom mohl před miliardami let původně vzniknout pozemský život.

Kupy galaxií náležejí k těm největším kompaktním strukturám ve vesmíru, které jsme schopni pozorovat. Mohou se skládat z tisícovek galaxií, z nichž každou obvykle tvoří mnoho miliard hvězd. Pohromadě je drží síla gravitace a vesmírem se pohybují jako jediný gigantický objekt. Podobně jako jiné vesmírné objekty i kupy galaxií se mohou srážet.

Právě takové srážky ve velmi vzdáleném vesmíru nedávno pozoroval a analyzoval mezinárodní tým astronomů, který vedli odborníci nizozemské Leiden University. Zmapovali celkem devět srážek kup galaxií, k nimž dochází nebo přesněji řečeno kdysi dávno došlo ve vzdálenosti několika miliard světelných let od nás.

Není to jako srážka dvou automobilů. Kupy galaxií se srážejí velmi pozvolna, v průběhu dlouhých milionů let. Když se kupy galaxií srazí, dochází mimo jiné i k urychlení elektronů, které se nacházejí v oblastech kontaktu, na rychlosti velmi blízké rychlosti světla. Když pak tyto extrémně urychlené elektrony narazí na magnetická pole prostupující kupy galaxií, dojde k vyzařování rádiových vln. 

TIP: Rádiový most mezi galaxiemi se táhne přes 10 milionů světelných let

Rádiové záření ze srážek kup galaxií nebylo donedávna možné na Zemi pozorovat. Astronomové teď ale využili rozsáhlou soustavu radioteleskopů LOFAR (Low-Frequency Array), která sdružuje radioteleskopy v Nizozemsku i jinde v Evropě. S její pomocí snímali rádiové záření ze studovaných srážek kup galaxií, vždy po dobu 8 hodin na jednu takovou srážku. Výzkum přinesl mnoho zajímavých informací, jak o urychlovaných elektronech, tak i o magnetických polích kup galaxií.

Smysly představují fyziologickou schopnost organismů vnímat okolí. Jejich pomocí se živočichové orientují nejen v prostoru a zároveň si utvářejí obrázek o světě. Funkce smyslů se navíc doplňují a prolínají: Například chuť neovlivňují pouze chuťové buňky, jak by se mohlo na první pohled zdát, ale souvisí s ní samozřejmě i čich a ostatní „aristotelovské“ smysly. A vliv na ni má rovněž způsob podávání jídla, jeho konzumace a struktura pokrmu.

Smyslové vnímání se přitom u jednotlivých živých tvorů liší: Kupříkladu netopýři se v prostoru orientují pomocí echolokace, tedy podle odrazu zvukových vln od okolí, a jejich sluch proto funguje jako sonar. Pes zase vnímá svět především na základě pachů. Některým mořským zvířatům slouží k daným účelům elektrické pole. Část savců a dalších živočichů dokáže reagovat na magnetické pole Země, takže instinktivně poznají sever. 

Zobákem k severu

Vnímání geomagnetického pole představuje pro mnoho zvířat samozřejmost. Uvedený smysl u nich funguje na základě malého množství magnetitu v těle: Například u holubů se látka vyskytuje ve svazku nervů v zobáku. Podle studie, kterou v časopise PNAS publikovali odborníci z Ústavu biologie obratlovců Akademie věd, z České zemědělské univerzity a Správy národního parku Šumava společně s německou Universität Duisburg-Essen, mají vnitřní kompas také někteří velcí savci – například krávy, srny či jeleni. 

U člověka se však jeho existence až donedávna nepředpokládala: Magnetit se v našem těle nenachází, takže bychom neměli být schopni magnetické pole Země vnímat. Vědci z kalifornského Caltechu ovšem nedávno zjistili, že jej cítí i někteří lidé – jen o tom nevědí…

Pokus s magnetem

Joseph Kirschvink a Shin Shimojo nechali 34 dobrovolníků sedět v naprosté tmě a tichu v šestistěnné Faradayově kleci z hliníku, kde nepůsobí žádné elektrické pole. Dovnitř vědci umístili cívky, jimiž procházel elektrický proud, a vznikalo tak magnetické pole. Účastníci seděli na dřevěných židlích a na sobě měli 64 elektrod pro detekci mozkových vln.

Experiment se několikrát opakoval, ale žádný z dobrovolníků po jeho skončení nedokázal říct, že by vnímal jakoukoliv změnu. Jenže jejich mozkové vlny dokládaly opak: Celých 30 % účastníků na magnetické pole nevědomky reagovalo, a čtyři z nich dokonce velmi silně. Jak to, že proměnu zaznamenal jen mozek některých dobrovolníků? A může se člověk naučit uvedený smysl ovládat?

Na vlnách nevolnosti 

Mezi další méně známé smysly se řadí vnímání gravitace (které si neuvědomujeme) či pocit hladu, žízně, potřeby vyměšování apod. Smysly navíc mohou mít i negativní projevy, jež nám dokážou pořádně zkomplikovat život. 

Mnozí z nás zažili nevolnost z pohybu, třeba v autě či letadle. Nepohodlí se navíc zhoršuje, když si chceme cestou číst nebo používat mobilní telefon. Za uvedenou „poruchou“ přitom také stojí naše vnímání – v tomto případě rozpor mezi vjemy zraku a vnitřního ucha, jež se významnou měrou podílí na tělesné rovnováze. Očima totiž vnímáme relativně stabilní předmět (knihu či telefon), ale do rovnovážného aparátu proudí informace o pohybu těla.

Slyšet barvy

K zajímavostem v oblasti lidských smyslů patří i tzv. synestezie, tedy sdružené vnímání, kdy určitý podnět rozeznáváme více smysly či jiným smyslem, než kterému se přičítá: Lze tak třeba slyšet barvy nebo vidět hudbu. Popsaný stav se často objevuje po požití LSD či jiných halucinogenů, někteří lidé jej však zažívají i bez návykových látek a je pro ně stejně přirozený jako využívání „běžných“ smyslů.

TIP: Chuť tónu, barva čísla: Synestezie je (do jisté míry) vlastní většině z nás

Schopnost vnímat svět kolem sebe navíc nechybí ani rostlinám, které dokážou vycítit světlo. Nejspíš vás hned napadne slunečnice, natáčející se za sluncem, uvedeným smyslem však oplývá veškerá zeleň. Kromě toho reaguje na gravitační pole a vnímá čas, jímž se řídí její cirkadiánní rytmy.