Před padesáti lety kniha 2001: Vesmírná odysea poprvé zobrazila cestu skrz červí díru. Od té doby teoretická existence zmíněného fenoménu neustále podněcuje fantazii široké veřejnosti i odborníků. Červí díry totiž představují takový malý zázrak a jednu z možných podob cestování vesmírem. Zřejmě by nám dovolily svištět galaxiemi nepředstavitelnou rychlostí, a prostupovat tak nejen skrz prostor, ale i čas. A zatímco se staly evergreenem science fiction, pro vědce se proměnily v nekonečný zdroj frustrace – nikoliv proto, že by samotná myšlenka byla směšná, ale naopak proto, že taková není ani v nejmenším. 

Udivujícím faktem zůstává, že červí díry tvoří přirozený následek současných teorií gravitace a sám Albert Einstein je studoval už před osmdesáti lety. Od té doby se vědci snažili zjistit, zda by mohla být bizarní teorie pravdivá. Nyní však dospěli ke značnému průlomu, který zkoumá hluboká spojení mezi povahou prostoru a času a zákony subatomárního světa. Výsledkem se stalo nové chápání toho, co je ke vzniku skutečné červí díry potřeba.

Zpochybněný most

Vlastnostmi červích děr se jako první zabýval Einstein spolu s Nathanem Rosenem už v roce 1935, a to s využitím vlastní teorie gravitace, známé jako obecná teorie relativity. Zjistili, že objekt nazývaný dnes černou dírou by mohl být propojen s dalším, a to trubicí připomínající hrdlo. Hypotéza známá jako Einsteinův–Rosenův most otevírala dveře k vytváření „zkratek“ v prostoru a čase. Člověk by jednoduše vstoupil na jednom konci vesmíru do červí díry a vystoupil by skrz druhou, vzdálenou třeba miliony světelných let, aniž by „potloukáním“ mezi galaxiemi strávil miliony roků – protože by cestoval nadsvětelnou rychlostí. 

Ohromující myšlenka však na počátku 60. let utrpěla tvrdý úder od brilantního amerického fyzika Johna Wheelera, který jako první přišel s termíny „černá“ a „červí díra“. Společně s Robertem Fullerem prokázal, že by se Einsteinův–Rosenův most zbortil hned ve chvíli, kdy by se zformoval. Jak vysvětluje fyzik Daniel Jafferis z Harvard University: „Pokud by do zmíněného mostu z každé strany skočil jeden člověk, uvnitř by se sice setkali, ale zároveň by to znamenalo jejich konec.“

S neznámým původem

Jafferis patří do elitní skupiny teoretiků z celého světa, kteří hledají způsob, jak se popsanému problému vyhnout. Po léta se nejslibněji jeví myšlenka, že by se na podporu mostu použila „exotická hmota“ s negativní energií. Jak už její název napovídá, jde skutečně o zvláštní látku – tak podivnou, že dokáže „ohýbat“ zákony gravitace. Zatímco běžná hmota vždy vytváří gravitační tah, negativní energie produkovaná exotickou hmotou tvoří antigravitační odpor. 

Jakkoliv podivně to zní, zmíněná energie skutečně existuje. Astronomové v 90. letech zjistili, že se celý vesmír rozpíná antigravitačním účinkem tzv. temné energie. Jenže její přesný původ zatím neznáme. A totéž platí o exotické hmotě: Nikdo netuší, jak ji vyrobit, natož jak ji použít, aby zůstala červí díra otevřená dost dlouho pro bezpečný průlet.

Příliš silná gravitace

Nyní však debata o tzv. průchodných červích dírách nabrala nový směr díky objevu způsobu, jak most udržet neporušený. Jedná se o překvapivý vztah mezi červí dírou a kvantovou teorií, tj. zákony o subatomárním světě. Řešení se podařilo najít během pokusů snažících se rozlousknout jiný problém, jenž nedával spát některým z největších teoretiků naší doby, včetně Stephena Hawkinga. A sice: Co se stane s objekty, které spadnou do černé díry?

Všichni víme, že z černé díry není úniku, její gravitace je příliš silná, a tak se ven nedostane ani světlo. Přesto Hawking senzačně ukázal, že černé monstrum neexistuje ve vesmíru navěky, ale nakonec exploduje v prudkém výbuchu záření, aniž by po sobě zanechalo jakoukoliv stopu po čemkoliv, co kdy spadlo dovnitř. Potíž tkví v tom, že je uvedené v rozporu s jedním z hlavních principů kvantové teorie, podle nějž nemůže být informace nikdy zničena. Černé díry ji ovšem zjevně dokážou dokonale vymazat, což vytváří známý „informační paradox“. Víme tak, že naše chápání fungování vesmíru zůstává plné ohromných bílých míst.

Jak projít červí dírou?

Po celá desetiletí se Hawking a další snažili uvedený paradox vyřešit. Nyní však vzrušení narůstá, protože se odpověď možná podařilo nalézt: Jednoduše řečeno, podle teoretiků je hranice černé díry – tzv. horizont událostí, odkud již není úniku – prošpikovaná drobnými červími dírami. Skrz ně potom informace „prosakují“ společně s tzv. Hawkingovým zářením, a černá díra se tak postupně vypařuje. Uvedené následně vedlo k novým poznatkům o povaze červích děr a o tom, zda jimi lze projít.

Až dosud spočíval jediný známý způsob v zastavení hroucení Einsteinova–Rosenova mostu s využitím negativní energie exotické hmoty. „Kvantové efekty umožňují určitou negativní energii,“ vysvětluje Jafferis. „Dlouho se však předpokládalo, že podmínky nutné pro vytvoření funkční červí díry jsou fyzikálně nemožné.“ Nyní se ovšem badatel spolu s kolegy Pingem Gaem a Aronem Wallem domnívá, že objevili další možnost. „Zjistili jsme, že přímá interakce mezi černými dírami na dvou koncích neprůchozí červí díry může vést k negativní energii,“ vysvětluje. Výsledný antigravitační účinek zastaví hroucení Einsteinova–Rosenova mostu a učiní červí díru průchozí.

Přímé spojení

Když Jafferis s kolegy říká „přímá interakce“, myslí tím, že se dvě černé díry tvořící konce tunelu červí díry vzájemně ovlivňují v reálném, obyčejném prostoru. „Dobrý příklad tvoří binární systémy černých děr, které navzájem polykají své Hawkingovo záření,“ objasňuje. Zmíněné záření fyzici také popisují jako „vypařování“ černých děr, protože zmenšuje hmotnost gigantických objektů a nakonec vede k jejich zániku. „Vzájemné pohlcování záření pak vlastně formuje přímé spojení děr,“ dodává Jafferis.

Dobrá zpráva tedy zní, že průchozí červí díry skutečně existují. A podle Jafferise je dokonce možné skrz ně poslat člověka – alespoň teoreticky. Samozřejmě je nejdřív potřeba překonat řadu problémů. Za prvé, tyto černé díry nemohou patřit mezi standardní typy, vzniklé z obří zhroucené hvězdy. Musejí být maximálně propojené ve smyslu zvláštního kvantového provázání, které může existovat mezi dvěma objekty a způsobuje, že cokoliv se stane jednomu z nich, okamžitě ovlivní i ten druhý – bez ohledu na to, jaká vzdálenost je dělí.

Bizarní fenomén kvantového provázání skutečně existuje, podobně jako negativní energie. Poprvé se jej podařilo odhalit během experimentu před čtyřiceti lety a momentálně ho zkoumají i společnosti jako Google, aby dokázaly zkonstruovat superrychlé kvantové počítače. Ale zatímco subatomární částice lze poměrně jednoduše provázat v laboratoři, nikdo nemá tušení, jak totéž provést s černými dírami. „Neumíme vytvořit ani obyčejnou černou díru, natož dvě přesně kvantově propojené,“ vysvětluje Jafferis.

Sci-fi má náskok

Přímá interakce mezi dvěma černými dírami nedovoluje jakékoliv triky s cestováním v čase. Nicméně, umožnila by alespoň cestovat nadsvětelnou rychlostí? Podle Jafferise se jedná o obtížnou otázku. Gravitace, prostor a čas jsou spolu úzce spjaty, což do představy o „pouhé rychlosti“ vnáší zmatek. Dle badatele výpočty založené na dosud studovaných typech červích děr naznačují, že by bylo putování jejich prostřednictvím ve skutečnosti pomalejší než obyčejná cesta prostorem. Jafferis každopádně připouští, že se některé detaily musejí ještě důsledně prozkoumat. 

Zatím se tudíž zdá, že science fiction reálnou vědu stále o trochu předbíhá. Přírodní zákony zřejmě trvají na tom, že červí díry sice mohou předvádět neuvěřitelné výkony, ale zároveň se okamžitě zhroutí. Jindy jsou zase průchozí, ovšem v praxi to nebude k ničemu. Příroda však teoretikům znovu a znovu odkrývá velká překvapení. Před několika desítkami let byla pouhá pravděpodobnost existence černých děr sporná a samotný Einstein odmítal věřit kvantovému provázání. Možná se tedy někde ve vesmíru vyskytují skutečné červí díry i se svými zázračnými schopnostmi?

Odhalení hostitelé

Na možnost pozorování opravdových červích děr se momentálně zaměřují výzkumy teoretiků, s využitím znalostí matematiky a počítačových modelů. Obtížné je už jen rozeznat, které černé díry existují samostatně a které jsou naopak propojeny do červích děr. Podle Rajibula Shaikha z Tata Institute of Fundamental Research v indické Bombaji leží odpověď nejspíš v jemných rozdílech způsobů, jakými ovlivňují své okolí a zejména chování světla. „Jak předpovídala Einsteinova obecná teorie relativity, dráha fotonů se v gravitačním poli ohýbá,“ vysvětluje.

Intenzivní gravitace černých děr kolem nich vytváří neskutečně horké a jasné akreční disky – struktury z rozptýleného materiálu, který spirálovitě klesá doprostřed. Běžně neviditelní hostitelé zmíněných disků následně odhalí svou přítomnost prostřednictvím černého stínu, jenž se po nich rozlije. A právě tvar stínu pak umožní určit, jak podivné černé monstrum je.

O půl století později…

Výmluvné znaky červí díry pocházejí podle Shaikha z gravitačního účinku jejího hrdla na výsledný stín. „Zjistil jsem, že se gravitační stín pomalu rotující černé díry téměř shoduje s tvarem stínu pomalu se otáčející červí díry. Jakmile však rychlost rotace vzroste, zdeformuje se stín červí díry víc než za normálních okolností u černé díry.“ Badatel zdůrazňuje, že se výzkum stále nachází v plenkách a výsledky zatím stavějí na specifických typech černých a červích děr. „Nemáme žádnou záruku, že je onen druh rotující červí díry, který zkoumáme, ve vesmíru zároveň tím nejběžnějším.“ 

TIP: Tajemství černých děr: 15 podivuhodných a málo uvěřitelných faktů

Přesto Shaikh poukazuje, že astronomové již mají prostředky pro detekci předpokládaných efektů okolo červích děr. Projekt Event Horizon Telescope představuje celosvětovou síť radioteleskopů, které dokážou studovat černé i červí díry. „Sběr dat už započal,“ uvádí Shaihk. Půl století poté, co se časoprostorová červí díra poprvé objevila na filmovém plátně, by tak nemusela zůstat pouhým sci-fi.

Vojska XIX. sboru generála Heinze Guderiana obsadila Brest (polsky Brześć Litowski) po krátkém boji 17. září 1939, a to i přesto, že se jednalo o město ležící již v zóně sovětského vlivu. Generál byl proto následně informován, že se bude muset k 22. září stáhnout za řeku Bug.

Na samotné město mezitím od 17. září postupovala 29. tanková brigáda (od 4. armády), které velel kombrig (komandir brigady – brigádní velitel) Semjon Krivošejn. Když se Krivošejn přiblížil k městu, zjistil, že Guderian si tam vytvořil své velitelství a jeho muži již několikátý den město plundrovali. Když do Brestu dorazili sovětští vojáci, dostalo se jim z německé strany vřelého přijetí.

Po osobním setkání během společné snídaně navrhl Guderian svému protějšku, aby ještě před odchodem Němců uspořádali ve městě přehlídku, jež zahrnovala pochod po centrálním náměstí. Protože rudoarmějci byli po několikadenním pochodu unaveni, Krivošejn odmítl účast všech jednotek, ale přislíbil zapojení alespoň několika útvarů. Ve svých memoárech to později odůvodnil skutečností, že rudoarmějci byli po pochodu znaveni a v porovnání s Němci, kteří v Brestu prodlévali již několik dní, vypadali zbídačeně.

TIP: Napadeni ze dvou stran: Před 80 lety vtrhla armáda Sovětského svazu do Polska

Přehlídka vítězů nad Polskem začala 22. září 1939 v 16.00 a zahrnovala defilé jednotek obou armád před jejich velícími důstojníky. Doprovázela ji německá a sovětská hymna a objevily se i dekorace se svastikami a rudými hvězdami. Vše proběhlo ve velmi přátelské atmosféře a sovětští i němečtí velitelé vzdávali čest vojákům obou armád.

Zhruba před 120 tisíci let se v dnešní Saúdské Arábii pohybovala malá tlupa lidí Homo sapiens. Zdrželi se na břehu mělkého jezera, které tehdy hojně navštěvovali také velbloudi, buvoli a sloni. Lidé si tam možná zalovili či nasbírali nějaké jídlo, ale nejspíš se nezdrželi dlouho a pokračovali ve své pouti. Tuto dávnou scénu rekonstruoval tým odborníků, které vedl Mathew Stewartz německého institutu Max Planck Institute for Chemical Ecology. 

Vedci vycházeli z objevu dávných stop na břehu dnes již zmizelého jezera v Saúdské Arábii, kterému přezdívají Alathar. Dnes nám to přijde téměř neuvěřitelné, ale v období minulého interglaciálu, teplého období mezi dobami ledovými, byl Arabský poloostrov mnohem vlhčí a mnohem zelenější než dnes.

TIP: Vědci na kanadském pobřeží objevili lidské stopy staré 13 tisíc let

Na zmíněném místě se nacházejí stovky zkamenělých stop. Sedm z nich vědci určili jako spolehlivě lidské. Vzhledem k jejich velikosti, tvaru a orientaci odhadují, že tam tehdy své otisky v blátě zanechali dva až tři lidé, kteří šli společně. Zároveň se tam nenašly žádné kamenné nástroje, což svědčí o tom, že tam lidé tehdy jen procházeli. Díky důmyslnému datování stop pomocí metody zvané opticky stimulovaná luminiscence víme, že jde o nejstarší stopy našeho druhu objevené mimo Afriku.

Kořeny německé konstrukce Sturmgeschütz neboli StuG sahají až do let první světové války, kdy se zrodila koncepce děl pro doprovod pěchoty, tedy lehkých zbraní. Tehdy se jednalo o děla tažená, avšak v časech budování Wehrmachtu se objevil nápad použít v této roli samohybná vozidla. Největším zastáncem této myšlenky byl Erich von Manstein, v roce 1935 generál pěchoty, který žádal o obrněná vozidla nesoucí kanony k podpoře pěšáků, takzvané Sturmartillerie.

Předchozí část: Nebezpečný lovec a bezbranná kořist? Duel T-34 vs. StuG III u Kurska (1)

Zdůrazňoval zásadní rozdíly mezi nimi a tanky, a to nejen kvůli odlišné taktice, ale i kvůli tomu, aby ztlumil kritiku, která již začínala znít ze strany velitelů vznikající Panzerwaffe. Ta měla na počátku jen málo strojů, o něž se samozřejmě nechtěla dělit s pěšáky.

Pro podporu pěchoty

Mansteinův apel ale padl na úrodnou půdu: generální štáb schválil vznik takzvaných doprovodných baterií (Begleitbatterien) a v roce 1936 vydal požadavky pro nové vozidlo, jež nejdřív neslo název „schwere Panzerabwehrkanone“, těžký protitankový kanon, zkráceně sPaK. Jeho hlavním úkolem mělo být vyřazování měkkých cílů, kulometných hnízd, pozic děl, polních opevnění, bunkrů a podobně, ačkoliv sekundárně se počítalo i s ničením nepřátelských tanků.

V zájmu úspory zdrojů měl sPaK využívat podvozek obrněnce ZW (Zugführerwagen), což bylo krycí označení středního tanku PzKpfw III, který již vyvíjela firma MAN. Prototypy sPaK, které vznikly v letech 1937–1938, proto dostaly šasi PzKpfw III Ausf. B s osmi páry pojezdových kol. První sériové kusy nazývané Sturmgeschütz III Ausf. A vznikly na jaře 1940 a používaly podvozek PzKpfw III Ausf. E. Nesly nízkou nástavbu s krátkým kanonem StuK L/24 ráže 75 mm, jenž vycházel z děla KwK 37 L/24, tedy z kanonu prvních verzí PzKpfw IV. Jiná výzbroj chyběla, protože se předpokládalo, že o obranu zblízka se postarají němečtí pěšáci, které bude StuG III provázet.

Od Francie po Rusko

První baterie vozidel StuG III stihly už bojové nasazení v západní Evropě a na Balkáně, avšak rozsáhlé operace se rozběhly až po vpádu do Sovětského svazu. Tam už tyto formace vstupovaly po reorganizaci, neboť původní podoba předpisu říkala, že baterie obsahuje šest vozidel StuG III, pět velitelských polopásových SdKfz 253, šest muničních SdKfz 252 a dále nákladní i osobní auta a motocykly.

Tři takové baterie tvořily prapor, ale nová organizace přidala sedmý StuG III pro velitele každé baterie (místo SdKfz 253) a další pro velitele praporu, takže prapor čítal celkem 22 kusů StuG III. V listopadu 1942 se tabulkový počet zvýšil na deset v baterii, respektive na 31 strojů v praporu. V té době se již vyráběla nová provedení vozidla StuG III, které se sice velmi osvědčilo, ale nezadržitelně stárlo.

Vyčerpaný potenciál

Největší změna se dostavila na jaře 1942, kdy došlo k dodání prvních obrněnců Ausf. F, které nesly dlouhé 75mm kanony StuK 40 L/43, opatřené úsťovými brzdami. Od podzimu téhož roku se montovala děla StuK 40 L/48 a na stropě nástavby se poprvé objevil kulomet MG 34 ovládaný nabíječem. Od jara 1943 se standardně instalovaly představné boční pancéřové desky (zvané Schürzen – zástěry), avšak v té době již sériově běžela výroba provedení Ausf. G, jehož dodávky pokračovaly až do dubna 1945, ačkoli i během nich probíhaly četné změny.

Patřila mezi ně i nová lafeta pro kulomet, díky níž mohl nabíječ ovládat zbraň z bezpečí nástavby, zatímco u původní verze musel vysunout polovinu těla ven. Šlo o důsledek poučení z bitvy u Kurska, protože obrněnce StuG III a jejich osádky utrpěly těžké ztráty. Tato bitva ale rovněž naznačila, že potenciál modernizace vozidla StuG III se takřka vyčerpal, a přispěla k vývoji obdobného, avšak výkonnějšího typu StuG IV, jenž více zohledňoval i nasazení proti tankům. Nepochybné však je, že navzdory počáteční kritice se koncepce útočného děla velmi osvědčila, o čemž svědčí též fakt, že StuG III byl vůbec nejvíce vyráběným německým obrněncem celé války. 

Ztráty T-34 a úloha StuG III

První setkání s tanky T-34, k nimž došlo už 22. června 1941, bylo pro německé vojáky šok, jelikož tato vozidla svými parametry výrazně převyšovala ta německá. Zároveň však nelze tvrdit, že by „téčka“ měla nějaký zásadní podíl na zastavení německého postupu. Bylo jich prostě příliš málo, trpěly poruchami, osádky neměly mnoho zkušeností a sovětské velení stále dělalo obrovské chyby. Konstrukce T-34 se ale projevila jako ideální pro masovou produkci, jež se rozjela na přelomu roků 1941 a 1942 a stupňovala se až do konce války.

Je ale nutné dodat, že ze zhruba 55 000 dodaných T-34 všech variant bylo okolo 45 000 zničeno! To znamená ztráty přes 80 % a jen dokazují skutečnost, že pro Rudou armádu šlo o „spotřební materiál“. Na těchto ztrátách mají značný podíl také útočná děla StuG III, která se projevila jako jedna z nejlepších protitankových zbraní Wehrmachtu, ačkoliv jejich původní zadání bylo úplně odlišné. Povaha bojů na východní frontě nakonec způsobila takřka „obrácení rolí“, protože původně měly baterie vozidel StuG III podporovat pěšáky, ve finále se však naopak formovaly pěší jednotky coby ochrana útvarů útočných děl.

TIP: Stíhač tanků Jagdpanther: Vysoce efektivní bojový prostředek

Obrněnce StuG III putovaly dokonce i k jednotkám stíhačů tanků a v této roli samozřejmě bojovaly u Kurska, kde se střetly s obrovskou přesilou tanků a samohybných děl Rudé armády. Ta již měla mnohem větší zkušenosti, ačkoli i za vítězství u Kurska vděčila do značné míry prosté početní přesile. Sice utrpěla obrovské ztráty, ale ve srovnání s Německem je mohla snadněji nahrazovat.

Během posledních tří let zažil podnikatel Elon Musk ohromné pády i doslova raketové vzestupy. Jeho automobilka Tesla se odrazila ode dna, a nejenže zažehnala riziko krachu, ale ohromně se rozvíjí. A do toho se mu narodil šestý potomek. Vizionářský vynálezce se rozhodně nenudí...

Jak vlastně tráví král Marsu, jeho galaktická princezna a jejich novorozený synek s unikátním jménem X Æ A-Xii sobotní večer v losangeleském hnízdečku? S trochou anime – poslední dobou sledují „Death Note“ a „Evangelion“. Se spoustou nočních debat o nebezpečnosti umělé inteligence. A také s horou audioknih a posloucháním internetového vysílání, tzv. podcastů, obvykle o historii. „Právě teď sjíždíme Čingischána, jakože nejmíň potřetí,“ svěřuje se galaktická princezna, známá pod uměleckým jménem Grimes, civilně pak Claire Boucherová. Křestní jméno si navíc ráda zkracuje na „C“, což slouží nejen jako přezdívka, ale také coby odkaz na matematický symbol pro rychlost světla. „Vypadá to, že jsi Čingischánem úplně posedlý,“ dobírá si svého přítele. 

Grimes, zpěvačka a umělkyně, a Elon Musk, rakeťák a magnát průmyslového molochu Tesla, prožívají romanci jako z jiného světa. Jejich vztahu to vlastně sluší, protože Musk hodlá zabrat Mars pro případ, že by se vzbouřili roboti nebo by lidstvo začal decimovat smrtící virus. Chce na nově osídlené planetě i zemřít, ideálně samozřejmě jindy než při pokusu o přistání. 

Pár si pořídil dítě a dal mu již zmíněné neobvyklé jméno X Æ A-Xii. Musk vysvětluje, jak se zvláštní spojení vyslovuje: Písmeno „x“ odpovídá běžné anglické výslovnosti, tedy „eks“, „Æ“ je staroanglické „eš“ a „A-Xii“ odkazuje na legendární špionážní letadlo Archangel-12 („erkenžl tvelf“) provozované CIA. Celé synkovo jméno tedy zní „Eks eš erkenžl tvelf“ a rodiče ho zkracují na „Eks“. Jen aby bylo jasno. 

Výhrůžky piráta

Když se zmíním o statusu Muskova syna coby prince internetu, o kterém fanoušci s láskou tvrdí, že při pláči vydává zvuky připomínající někdejší vytáčené telefonní připojení, začne X skutečně plakat. Zní to ovšem dost lidsky. Vedla jsem s Elonem Muskem, který koncem června oslavil 49. narozeniny, asi hodinový hovor a na chvíli dostal k telefonu i přítelkyni Grimes. 

Jeho osobní život je právě tak turbulentní jako ten profesní. Ženatý byl třikrát, přitom dvakrát s toutéž ženou, britskou herečkou Talulah Rileyovou. Má šest dětí. Prošel si ostře sledovaným románkem s další herečkou, Amber Heardovou, což ho zavleklo i do soudního sporu o poškození dobrého jména, jenž se odehrál mezi Amber a jejím bývalým manželem Johnym Deppem. „Rozhodně jsem s ní neměl poměr, zatímco byla vdaná za Johnyho, to je naprostá lež,“ vyvrací Musk Deppova tvrzení. 

Poznamenala jsem, že slavný hollywoodský herec napsal své ženě esemesku, jejíž výrazivo bylo hodné ostříleného piráta, a že v této zprávě veřejně čtené před soudem hrozil odříznout panu Muskovi určitou velmi citlivou část těla. „Jestli Johny stojí o souboj v kleci, stačí mi dát vědět,“ směje se na to Elon. A co šeptanda, že si k sexu s paní Heardovou přizvali i její kamarádku modelku Caru Delevingne? Musk se opět zubí. „Fakt jsme neměli trojku. Lidi by tak nějak chtěli, aby byly věci chlípnější, než ve skutečnosti jsou.“

Kroky v prázdném domě

A nyní přichází fascinující romance s 32letou Grimes. Jeden z jejích fandů ji popsal jako hybrida mezi vílou, čarodějnicí a kyborgem – perfektní holka snů pro Elona Muska – a Grimes sama v jednu chvíli zmínila i zabroušení do pohanských rituálů wicca někdy v sedmé třídě. „Jo, je vážně jiná,“ přikyvuje Musk svým jihoafrickým akcentem. „Jedna z nejvíc neobvyklých osobností, jaké jsem kdy potkal.“ Zamýšlím se, jako to asi funguje mezi dvěma podobnými exoty. „Jasně, už jsme vedli debatu na téma: Jsem šílenější já, nebo ty?“ usmívá se Elon. 

I titán průmyslu umí být samozřejmě romantický. Své druhé ženě nadbíhal posíláním pěti stovek růží a organizováním gospelových chorálů. Krátce po definitivním rozpadu jejich vztahu v roce 2017 se viditelně otřesený svěřil časopisu Rolling Stone: „Pokud nejsem zamilovaný, nejsem s dlouhodobou partnerkou, nemůžu být šťastný.“ A dodává k tomu: „Nenávidím pocit, kdy chodím prázdným domem, moje kroky se ozývají po chodbách a není tam nikdo, kdo by si položil polštář vedle toho mého.“

Miluju historky o tom, jak se páry potkaly a jejich životy se začaly propojovat, ale musím říct, že vztah Muska a Grimes je v daném ohledu zatím nejdivočejší: Dva slavní lidé, kteří si v dětství mysleli, že jsou kvůli svým výstředním nápadům úplně střelení, se nakonec pohádkově našli. Jenže jejich story vyžaduje trošku vysvětlování i nerdovského myšlení. 

Rokokový bazilišek

Musk – který roky varoval, že by jeho přátelé ze Silicon Valley mohli neúmyslně „vyvolat démona“ zabijáckých robotů nebo ďábelské umělé inteligence – se jednou chystal napsat tweet o myšlenkovém experimentu zvaném Roko’s Basilisk neboli Rokův bazilišek. Ten předpokládá, že až se umělá inteligence jednou vyvine do konečného stadia a převezme vládu nad světem, potrestá každého, kdo proti jejímu rozšíření bojoval nebo jí dostatečně nepomáhal na cestě k moci. 

Elon si chtěl trochu pohrát se slovy a zadal do Googlu „Rococo Basilisk“, tedy „rokokový bazilišek“, aby našel obrázek baziliška s tím správným rokokovým šmrncem. Jenže narazil na hudební klip z roku 2015 s názvem „Maso bez krve“, v němž Grimes navlékla volánky, krajky a nasadila extravagantní třpytivé brýle, aby se stala zosobněním zmíněné slovní hříčky. „Řekl jsem si – sakra, o tomhle už někdo udělal video?“ líčí Musk. Ohromený tím, že dal někdo jiný dohromady nepravděpodobný vtípek, kontaktoval Grimes na jejím twitterovém účtu. V jejich online konverzaci brzy padaly lechtivé průpovídky, načež netrvalo dlouho a dali si první rande. Zbytek už je známá historie. 

Děti jsou supercool

Kromě záhadných žertíků pro nerdy mají společné i jiné věci – třeba Kanadu. Grimes v zemi vyrostla, Musk se tam přestěhoval z Jižní Afriky, když mu bylo sedmnáct. Dělá si legraci, že pokud se X nestane „princem internetu“, může to alespoň dotáhnout na „prince Kanady“. Ptám se, jaké je pro něj otcovství v tomto věku. Odpovídá: „Děti jsou podle mě supercool. Lidi by jich měli mít víc, protože jakkoliv očividně a banálně to zní, bez nich prostě vymřeme.“

Pokračuju další otázkou: Má ve svém extrémně nabitém programu na potomky vůbec čas? „No hele, děti jsou v tomhle věku v zásadě jen strojky na jídlo a kadění. Není toho moc, co bych mohl udělat, a Grimes teď zastává mnohem větší roli. Jakmile X trochu povyroste, najde se role i pro mě. Budu s ním dělat to, co se svými staršími dětmi. Když například jedu zkontrolovat továrnu Tesly do Číny, beru je s sebou podívat se na Velkou zeď. Nebo jsme se svezli rychlovlakem z Pekingu do Si-anu, abychom se podívali na terakotovou armádu.“

Miliardář bezdomovec

V minulosti dával Musk peníze na prezidentské kampaně demokratickým i republikánským kandidátům. Zajímá mě, jestli na něj má v současnosti vliv Grimes, která otevřeně podporovala levicového kandidáta Bernieho Sanderse – protože třeba může jít o důvod, proč se podnikatel nedávno zbavil několika svých domů. „No, Grimes si myslí, že bych si aspoň jeden dům měl nechat.“

Takže je připravený stát se miliardářem bezdomovcem? Směje se. „Nevím, třeba si prostě někde pronajmeme nějaké místo. Jo, v jistém smyslu vlastnictví věcí zatěžuje a já jsem měl spoustu domů, které vlastně nikdy nikdo nepoužíval. Moc často v nich nebydlím. Ale někdy to zajde do opačného extrému. Tak třeba v Bay Area jsem mezi léty 2002 a 2017 dům nevlastnil, přesto jsem tam vždycky strávil půl týdne. Takže jsem buď přespával v továrně, nebo u přátel v pokojích pro hosty, nebo prostě na gauči. Vydržel jsem to patnáct let.“ 

TIP: Jak si bydlí Elon Musk? Vítejte v honosném sídle Bel Air

Pochvaluje si, že tak může kdykoliv zaskočit ke kamarádům miliardářům Larrymu Pageovi nebo Sergeji Brinovi, zakladatelům Googlu. „Když se na to dívám zpětně, bylo vlastně super přesouvat se po domech přátel, protože jsem s nimi mohl udržovat kontakt. Dneska bydlím v obrovském domě, který jako by vypadl z Velkého Gatsbyho – říkám mu ‚strašidelný barák‘ – a abych upřímný, je to trochu nudné,“ vysvětluje. „Víte, ten dům je sám o sobě překrásný, jenže tak trochu působí jako panství Bruce Wayna bez sluhy Alfréda.“ 

Musk prý kdysi přemýšlel, že si vyprojektuje vlastní bydlení, jenže by ho to odvádělo od hlavních cílů, tedy „dostat lidi na Mars, dosáhnout udržitelného životního prostředí a stabilních zdrojů energie“. Když se zmíním, že mu sloupkařka z New York Times dala přezdívku „král Marsu“, ušklíbne se a rovnou si navrhne povýšení: „Tak snad nejmíň císař, ne?“

Pozoruhodné souvislosti odhalil výzkum britských zoologů, jenž proběhl na Čagoských ostrovech, které leží v Indickém oceánu asi 500 km jižně od Malediv a 1 600 km jihozápadně od Indie. Odlehlé ostrovy se staly skvělou „laboratoří“ pro skupinu vědců vedenou profesorem Nickem Grahamem z univerzity v anglickém Lancasteru. Některé z nich jsou totiž od 18. a 19. století zamořeny krysami (Rattus rattus), zatímco jiné zůstaly jejich přítomnosti ušetřeny. Pro svůj výzkum si zoologové vybrali šest „bez-krysích“ a šest „krysích“ ostrovů a zkoumali mořské ekosystémy v jejich okolí. 

Nečekané konsekvence

Nick Graham vysvětluje podstatný přínos na ostrovech hnízdících ptáků: „Mořští ptáci jsou pro tyhle ostrovy zásadní, protože mohou létat za potravou do velkých vzdáleností. Potom se vrátí zpět na ostrov, kde hnízdí, vyvádějí mladé a nechávají na půdě ostrova guano – na živiny bohatý trus. Doposud jsem nevěděli, jak důležitá je jejich přítomnost pro okolní korálové útesy.“ 

Ukázalo se, že na ostrovech bez krys žije více ptáků a jejich půda obsahuje víc dusíku z ptačího trusu. Ten se splavuje do moře a profitují z něj řasy a ryby na korálových útesech. U ostrovů, které nebyly zamořeny krysami, byl život na korálových útesech až o 50 % bohatší než u „krysích“ ostrovů. 

TIP: Po vybití krys se na britský ostrov Lundy vrátila spousta mořských ptáků

„Výsledky ukazují nejen dramatický efekt, jaký mají krysy na biologickou skladbu na ostrovech, ale také principy, na nichž tyto zranitelné ekosystémy fungují,“ popsal závěry spoluautor studie, doktor Andrew Hoey z Austrálie.

Začátkem devadesátých let minulého století se zrodila v hlavách několika nadšenců pro historii myšlenka postavit uprostřed lesů středověký hrad (odtud i název hradu, Guédelon byl původně název lesa). Mělo se stavět na zeleném drnu, tedy v místech, kde dříve žádný hrad nestál. Zato se zde nacházelo dost potřebného materiálu – kámen, dřevo, písek, hlína a voda. Skupina historiků, archeologů a specialistů na staré hrady se pustila s nadšením do ojedinělého díla. Vypracovali projekt a roku 1997 získali stavební povolení. V následujícím roce se pustili do díla. 

Dotek středověku

Měl to být hrad podle vzorů z počátku 13. století, z doby panování krále Filipa II. Augusta (1180–1223). Ale podle scénáře stavby se dílo hlásí do roku 1229, kdy už vládl ve Francii král Ludvík IX. Svatý (1226–1270). Ojedinělost projektu spočívá v tom, že se staví výlučně podle postupů té doby, bez použití moderní techniky. Vše se dělá ručně pomocí dobových nástrojů a technologií.

Práce je to nesnadná a velmi zdlouhavá. Stavební kámen narezlé barvy pochází z nedalekého pískovcového lomu, dřevo dodal okolní les, zdrojem vody je potok, který protéká vedle hradu, a šestimetrová studna. Kromě pískovce je ke zpracování dekorativních prvků použit bílý vápenec. Během let vznikla kolem stavby malebná středověká vesnice s krčmou a funkčním vodním mlýnem. Hemží se to tam domácím zvířectvem, které bylo v té době obvyklé. Koně a voli slouží jako potah k dopravě stavebního materiálu. 

Dílo profesionálů a nadšenců

Nejdůležitější jsou však řemesla, bez nichž by hrad nevznikl. Pracují zde kameníci, zedníci, tesaři, provazníci, vápeníci, cihláři, pokrývači a také kováři, kteří zhotovují železné prvky stavby a vyrábějí dobové nástroje. Zaměstnáno je zde okolo 70 lidí, z toho 40 přímo na stavbě. Profesionálním řemeslníkům vypomáhají dobrovolníci a mladí praktikanti z příbuzných oborů. Pro zachování dobového koloritu jsou všichni oblečeni do středověkých pracovních kytlic a nohavic. Do budoucna se počítá s účastí sklenářů, malířů a některých uměleckých řemesel. 

TIP: Pevnost Krak des Chevaliers: Mohutný strážce svatého řádu

Náklady jsou kryty většinou z dobrovolných příspěvků a darů. Jen z počátku přispěly bruselské fondy. Při značném zájmu veřejnosti a velké návštěvnosti Guédelonu vynáší slušnou částku také vstupné, které není zrovna nízké. Stavba tak může pokračovat. Guédelon není jen pokusem vzkřísit kus minulosti Burgundska. Je to také experiment, který pomůže odhalit tajemství středověkých stavebních technologií a ověřit si je v praxi. Poznatků se zatím podařilo shromáždit víc než dost.

Národní park Kchao Jaj leží severovýchodně od Bangkoku na ploše více než 2000 čtverečních kilometrů a je u návštěvníků velmi oblíben. Tento nejstarší národní park v Thajsku je znám svými vodopády, zvířaty a přírodní scenérií. Podobně jako mnoho podobných míst na světě se i park Kchao Jaj potýká se zvýšeným možstvím odpadků, které po sobě zanechávají turisté.

Nově budou návštěvníci parku muset při vstupu uvést své jméno a adresu, což strážcům usnadní je zpětně vysledovat, jestliže po sobě zanechají odpadky. Nové opatření oznámil thajský ministr životního prostředí Varavut Silpa-arča, který zveřejnil fotografii odpadků v kartonových krabicích připravených na odeslání nepořádným turistům. Jména a osobní údaje znečišťovatelů se navíc ocitnou v registru policie.

TIP: Na úpatí Everestu dobrovolníci posbírali 32 000 kg odpadu

„Vaše odpadky vám pošleme zpět,“ napsal ministr na svém facebookovém účtu. Zároveň připomněl, že nechávat odpadky v národním parku je trestný čin, za který hrozí až pět let vězení a značné peněžní pokuty. Kromě prázdných plastových lahví, plechovek a obalů, obsahuje krabice zveřejněná na ministrově účtu i zdvořilý vzkaz: „Tyto věci jste si zapomněli v Národním parku Kchao Jaj.“

Přistání na cizích vesmírných objektetech je vždy riskantní. Některá z nejzajímavějších míst ve Sluneční soustavě jsou navíc v prostředí, které je pro člověka mimořádně nehostinné. Je proto pravděpodobné, že přinejmenším v některých případech budou na takových místech přistávat moduly bez lidské posádky. Dálkové řízení přitom není v podobných případech použitelné, kvůli časové prodlevě dané velkou vzdáleností.

Americká vesmírná agentura NASA proto v rámci programu Safe and Precise Landing – Integrated Capabilities Evolution (SPLICE) vyvíjí a testuje sofistikovaný systém pro přesné přistání na cizích vesmírných tělesech, s důrazem na vyhnutí se možným rizikům. Systém SPLICE by měl zajistit bezpečnější a přesnější přistání na Měsíci i na jiných tělesech, než kdy dříve.

SPLICE na Měsíci

NASA již počítá s tím, že technologii SPLICE bude k dispozici pro přistávání na Měsíci v programu Artemis. Pokročilé senzory a inteligence SPLICE umožní přistávání v oblastech, kde to v době průkopnických letů programu Apollo nebylo možné. Jde například o místa s výskytem velkého množství balvanů nebo kráterů. Technologie by rovněž mohla pomáhat lidem při přistávání na Marsu.

TIP: Japonská společnost ispace hodlá v roce 2022 přistát na Měsíci s landerem

SPLICE využívá laserové senzory, kamery, vysokorychlostní počítač a sofistikované algoritmy, s jejichž pomocí systém bleskurychle analyzuje aktuální situaci v místě přistání. Vyhodnotí případná rizika a nastaví kurz pro nejvíce bezpečné dosednutí. Díky SPLICE se přistávací modul zorientuje na přistávací oblasti o rozloze zhruba poloviny fotbalového hřiště a vyhne se kamenů, prohlubním, kráterům a dalším možným překážkám. V dohledné době čeká 3 ze 4 subsystémů SPLICE test na raketě New Shepard společnosti Blue Origin. 

Když mají lékaři při úrazu hlavy sebemenší podezření na poškození mozku, tak pacienta hned pošlou na výpočetní tomografii. CT snímky prozradí, jak na tom dotyčný člověk vlastně je. V poslední době ale vyšlo najevo, že velmi spolehlivou a rychlou informaci o stavu mozku může poskytnout i test proteinu GFAP.

Nedávno byl pro klinické využití schválený podobný krevní test, který přináší výsledky v řádu hodin. David Okonkwo z americké University of Pittsburgh s početným týmem spolupracovníků ale vyvinul nový test, který je možné uskutečnit přímo na místě vyšetření, aniž by bylo nutné využít specializovanou laboratoř. Výsledek je pro lékaře k dispozici za 15 minut.

TIP: Rychlost rozhoduje: Nový levný test určí krevní skupinu za pouhých 30 sekund

Protein GFAP (Glial fibrillary acidic protein) hraje důležitou roli při vývoji centrální nervové soustavy a objevuje se i v řadě dalších typů buněk. Pro účely tohoto testu je podstatné, že ho nervové buňky začnou produkovat ve zvýšené míře velmi brzy po poranění nervové soustavy, včetně očí i samotného mozku.

Podílí se na tvorbě gliových jizev, které jsou významné pro zacelení poškozené nervové soustavy, ale zároveň znemožňují srůstání a důkladnou regeneraci nervové tkáně. Použití tohoto krevního testu by mohlo ušetřit velké množství zbytečných vyšetření na výpočetní tomografii. To představuje úsporu značných finančních prostředků.