Kosmický dalekohled Kepler se stal nejen velice úspěšným hledačem extrasolárních planet, ale také se velkou měrou zasloužil o výzkum na poli stelární astronomie. Umožnil dlouhodobě monitorovat mnoho typů proměnných hvězd, z nichž jeden dokonce popsal vůbec poprvé – tzv. heartbeat stars, česky bychom řekli asi „tepající hvězdy“. Uvedené označení získaly podle charakteru světelné křivky, tedy změny jasnosti s časem, který tvarem velmi připomíná záznam EKG lidského srdce: zrychlující nárůst jasnosti a pak prudký pokles. 

TIP: Mají všechny hvězdy magnetické pole?

Následnými výzkumy astronomové zjistili, že je podivná proměnnost důsledkem oběhu složek dvojhvězdy po velice výstředných dráhách kolem společného těžiště. V nejbližším bodě dělí obě stálice jen několik málo jejich poloměrů, zatímco v tom nejvzdálenějším se od sebe dostávají víc než desetkrát dál. V nejbližším průletu deformuje povrchy stálic silné působení slapových gravitačních sil, což zcela mění rozložení světla na jejich povrchu. Důsledek obou jevů pak tvoří komplikovaná světelná křivka.

Když geologové australské těžební společnosti Evolution Mining při těžba zlata u města Ora Banda v Západní Austrálii narazili na neobvyklé horniny, kontaktovali geofyzika Jaysona Meyerse, šéfa společnosti Resource Potentials. Meyers ve vzorcích od Ora Banda ihned rozeznal neklamné známky dopadu mimozemského tělesa. 

Další průzkum na zmíněném místě společně s analýzou satelitních snímků vedl k objevu impaktního kráteru, který dostal jméno Ora Banda. Jeho průměr je přibližně pět kilometrů, takže to musela být pořádná rána. Odborníci odhadují, že tento kráter vyhloubil dopad tělesa, které mohlo mít průměr asi 200 metrů. Původně byl kráter hluboký několik set metrů. V dnešní době je již zcela vyplněný sedimenty, takže doposud unikal naší pozornosti.

TIP: V Austrálii odhalili nejstarší kráter na světě: Vznikl před 2,2 miliardami let

V kráteru se teď rozeběhne intenzivní výzkum, především na mikroskopické úrovni. Ten by měl vést k přesnému určení stáří kráteru Ora Banda. Meyersův minimální odhad je kolem 40 milionů let a maximální asi 250 milionů let. Nejpravděpodobnější stáří je podle geologů okolo 100 milionů let, což odpovídá období křídy, v závěrečné části druhohor. Meyers zároveň odhaduje, že se při dopadu meteoritu v Ora Banda uvolnilo více energie, než při všech testech atomových pum dohromady, tedy více než 500 megatun TNT.

Sotva třicetiletý Andrew Charles Eddy vstoupil do vody u korálového útesu Sombrero Reef, kousl jej žralok. Jeho manželka Margot Dukesová-Eddyová zahlédla žraločí hřbetní ploutev a krev tekoucí z manžela do moře. Nezaváhala a skočila do vody. Jakmile odtáhla muže do bezpečí, jiný člen rodiny zavolal na tísňovou linku. Zraněný byl letecky přepraven do Miami, kde mu lékaři ošetřili vážně zraněné rameno. Podle záchranáře Ryana Johnsona byl pacient při příletu v kritickém stavu.

TIP: Australan zachránil manželku před žralokem pěstí

Manželé Eddyovi z amerického státu Georgia byli na Floridě na dovolené spolu s příbuznými a společně se plavili na soukromé lodi. Několik lidí z jejich skupiny se už potápělo se šnorchlem, když Eddy skočil do vody, aby se se k nim přidal. Útočící žralok podle očitých svědků měřil 2,5 až tři metry. Mohlo jít o žraloka bělavého, který byl v této oblasti ten den spatřen již dříve.

Florida vykazuje nejvíce žraločích útoků na světě, loni jich zde bylo hlášeno 21. Globálně jsou však útoky žraloků na lidi velmi vzácné.

Velké osobnosti vikingského věku zůstávají pro historiky dodnes tak trochu záhadou. Nevíme dost, abychom mohli spolehlivě zmapovat jejich osudy: Většinu dostupných informací totiž poskytují pouze ságy z pozdějšího období, jejichž věrohodnost mnozí odborníci zpochybňují. Jisté však je, že seveřané ovládli divoký vodní živel natolik, že se odvážili opustit známé prostředí skandinávské domoviny.

Jako první nalezli spojení po vodě mezi Baltem a Malou Asií, když se po ruských řekách úspěšně dostali až do tehdejší Konstantinopole. Především ovšem, na rozdíl od Římanů a dalších obyvatel Středomoří, mířili na západ. Nejprve kolem 8. století postupně osidlovali menší souostroví v dnešním Norském moři, jako Hebridy, Orkneje či Shetlandy, posléze si podmanili Island – a nakonec se vydali ještě dál. 

Zelený ostrov

Z generace na generaci si mezi sebou předávali zvěsti, že někde za obzorem musí ležet dosud neobjevená pevnina. Někteří mořeplavci se po návratu domů dokonce zmiňovali, že skutečně zahlédli její obrys, až do roku 982 však u jejích břehů nikdo nezakotvil. Uvedeným činem vstoupil do dějin teprve zkušený mořeplavec Erik Rudý z Islandu. Zdárně překonal víc než 700 kilometrů dělících jeho domov od ostrova, který podle bujné vegetace pojmenoval Zelená země – tedy Gronland neboli Grónsko. Doprovázela ho tam i žena a tři synové, přičemž druhorozenému Leifovi bylo tehdy dvanáct let, jak lze alespoň vyčíst z literárních pramenů.

TIP: Vikingové v Grónsku: Tajemství dávných osad z mrožích klů

Rodina strávila v Grónsku zhruba tři roky a položila základy prvních osad. Poté se Erik vrátil na Island, aby o svém objevu informoval ostatní muže, kteří se rádi vydávali za dobrodružstvím a na lup neboli „vík“. Započala tak éra úspěšného kolonizování největšího ostrova planety, jenž tou dobou skutečně dělal čest svému jménu: Zatímco dnes ho pokrývá sníh a led, před tisíci lety tam díky periodickému oteplení panovalo mírné klima a Grónsko představovalo příjemné místo k životu. 

Zvěsti o neznámé krajině

Účast na objevné výpravě, kterou se neohrožený Erik Rudý zapsal do historie, v jeho synech nepochybně zanechala hluboký dojem. Proto nepřekvapí, že se rozhodli jít v otcových šlépějích – a nakonec ho i překonali. 

Podle teorie, k níž se současní historici kloní, předznamenalo Leifův osud setkání s Bjarnim Herjólfssonem. Tento bohatý islandský obchodník přátelům vyprávěl, že při jedné z námořních cest zahlédl na západním horizontu obrysy země. Dnes jej považujeme za prvního známého Evropana, který se zřejmě na vlastní oči přesvědčil o existenci Ameriky. Teprve Leif Eriksson však domněnku potvrdil. 

Norská inspirace 

První příležitost prověřit své námořnické dovednosti se mu naskytla nejspíš ve 24 letech, kdy dostal za úkol dovézt norskému králi Olafovi dary z Islandu. Plavba se neobešla bez komplikací, neboť ji zhruba na měsíc přerušila bouře a uvěznila posádku na Hebridách. Nakonec však právě zmíněné zdržení sehrálo v Leifově životě klíčovou roli, protože na ostrovech prožil milostný románek s dcerou místního panovníka. Thorguna s Erikssonem otěhotněla, a přestože se chlapec Thorkill narodil až dlouho po jeho odjezdu, později za otcem do Grónska přicestoval. 

Pobyt u norského krále obohatil Leifa v mnoha ohledech, nejvýznamněji však v tom náboženském. Mladý Viking se nechal pokřtít a novou víru posléze přivezl domů. Následně k ní konvertovala i jeho matka a údajně se zasloužila o vybudování vůbec prvního grónského kostela.

V Novém světě

Leif však nezapomněl na Bjarniho vyprávění: Po návratu proto shromáždil 35 mužů a vypravil se s nimi do neznámých vod. Plavili se zhruba 320 kilometrů na západ od Grónska, když skutečně spatřili neznámou pevninu a pojmenovali ji „Helluland“ neboli „kamenná země“ – s největší pravděpodobností šlo o dnešní Baffinův ostrov na severu Kanady. S tím se ovšem ambiciózní Leif nespokojil a navigoval plavidlo podél pobřeží dál na jih, až k současnému poloostrovu Labrador, který nazval „Markland“ čili „lesní země“. Dnešní ostrov Newfoundland pak dostal jméno „Vinland“, tedy „země vína“. A teprve tam Vikingové podle všeho poprvé vstoupili na americkou půdu. 

Podle dochovaných zápisů v kronikách je překvapilo bohatství místní přírody: Poskytovala dostatek zeleně a pastvy pro dobytek, lososi byli větší než v Grónsku, a jak název napovídá, pravděpodobně tam rostla i vinná réva (ačkoliv jiný výklad ztotožňuje termín „vin“ se starogermánským označením pro pastvinu). Muži se v místě na nějakou dobu usadili a založili poměrně prosperující kolonii.

První rodilý Američan

Erik Rudý se synova triumfálního návratu do Grónska nedožil. Když Leif spolu s posádkou doplul zpět, byl už starý panovník po smrti. Eriksson po něm převzal grónské žezlo a žádnou další výpravu za oceán už nepodnikl. 

Nicméně jeho bratru Thorvaldovi nedala objevená země spát a po nějakém čase tam zamířil znovu. Stal se tak zřejmě prvním Evropanem, který se prokazatelně setkal s domorodci, a na vlastní kůži se přesvědčil také o nebezpečných stránkách „nového světa“. Krutým vystřízlivěním se pak stala násilná roztržka s místními, při níž Thorvald přišel o život. Zbytek posádky se vrátil domů s hrůzyplnými zvěstmi o lidech, které nazývali „skraelings“, tedy doslova „ohyzdové“. Konfliktům s nimi se navíc nevyhnuly ani pozdější výpravy. 

TIP: Vikingové objevují Ameriku: Vstříc dobrodružstvím na palubě drakkaru

O dalším osudu Leifa Erikssona mnoho nevíme. Naposledy je zmiňován v letech 1018–1020, kdy mu nejspíš bylo kolem 50 let. Po něm na grónský trůn usedl jeho syn Thorkill, narozený na Hebridách. Druhý Leifův bratr, Thorstein, podnikl ještě jeden pokus doplout k Vinlandu, po cestě však onemocněl a zemřel. Do osady, kterou tam Eriksson založil, se nakonec dostala až Thorsteinova žena s novým manželem. A z jejich vztahu vzešel chlapec Thorri – první Evropan, o němž je známo, že se narodil v Severní Americe…  

Když jsem se už po třetí vracel do nejkrásnější bažiny světa, do brazilského Pantanalu, byl můj hlavní zájem soustředěn na nejkrásnějšího papouška Brazílie, vzácného aru hyacintového (Anodorhynchus hyacinthinus). Tento nádherný opeřenec patří mezi ohrožené druhy, které byly ve volné přírodě již téměř vyhubeny. Posledním útočištěm se jim stal právě Pantanal.

Království, které vám nic nedaruje

Pantanal je právem považován za ráj papoušků na zemi. Bohatstvím druhů snese srovnání s Amazonií a dalšími místy s mimořádně vysokou biodiverzitou. Už při letmém pohledu na satelitní snímek zaujme člověka nespočet malých jezírek, potůčků a bažin. Krajina je protkána mohutnými toky řek a jezera jsou zde tak velká, že nelze dohlédnout na druhý břeh. 

Tentokrát jsem cestu naplánoval na červenec, kdy místní příroda exploduje barvami a překypuje životem. Krajina se po dlouhém období dešťů stává přístupnější, protože napůl vyschlé vodní plochy umožňují snadnější cestu do pampy. 

Nebylo dne, abych při svých toulkách nenarazil na velké množství papoušků. Ještě brzy před rozedněním, kdy se celá krajina halí do absolutní tmy, se ozýval ohlušující křik papoušků ara. Jako velký milovník těchto pestrobarevných křiklounů jsem se rozhodl trávit dlouhý čas u hnízdních dutin, abych se o životě arů dozvěděl co možná nejvíc. Věděl jsem, že mě čeká těžký úkol, protože ve sluncem rozpáleném Pantanalu dosahují denní teploty téměř 40 °C. V noci je naopak jen pár stupňů nad nulou. Jako v každé jiné tropické bažině se to všude kolem hemží tisícovkami komárů, takže musím být zahalený od hlavy až k patě. Žádný fotograf nebo milovník přírody tady nedostane nic zadarmo. 

Modrá barva královského pláště

Arů existuje celkem šest rodů a ara hyacintový náleží do rodu Anodorhynchus. Společně s ním se sem řadí ještě dva druhy modrých arů. Nejvzácnější ara tyrkysový (Anodorhynchus glaucus) je v současné době považován za vyhynulého, protože jej v jeho domovině, na rozsáhlém území u hranic Brazílie, Paraguaye, Uruguaye a Argentiny, už desítky let nikdo nespatřil. Druhým „modrým“ zástupcem rodu Ara, je vážně ohrožený Ara Learův (Anodorhynchus leari). 

Modrý kabát arů hyacintových, které lze z hlediska velikosti považovat za krále mezi létajícími papoušky (větší, respektive těžší je jen nelétavý papoušek kakapo soví – Strigops habroptila) není jednolitý. Především na denním světle je dobře patrné, že hlava má světlejší odstín modré a dokonce hraje duhovými barvami. Letky a ocasní pera jsou vespod tmavě šedé. Obrovský šedo-černý zakřivený zobák je ostře zašpičatěný a oproti zobákům ostatních arů nejsou na jeho okrajích vidět zubovité výstupky. Na obličeji má ara hyacintový dvě výrazně holé oblasti – zlatožlutý oční prstenec a pruh stejné barvy na spodní straně zobáku, které tvoří nádherný kontrast s modravým peřím. 

Z korun stromů na zem

Většina velkých i menších druhů papoušků tráví tady v Pantanalu víceméně celý život v korunách vysokých stromů. Výjimkou nejsou ani velcí papoušci ara, kteří si navíc oblíbili nejvyšší stromy v okolí, a to palmy Suagrus commosa a Attalea funifera. Pro pozorovatele s dalekohledem je to opravdový ráj, fotograf si ovšem musí hodně lámat hlavu, jak se opeřencům dostat „na kůži“. 

Postupem času jsem se ovšem naučil poznávat denní rytmus arů. Věděl jsem, kdy přibližně nastává doba krmení a jak dlouho trvá. Od průvodce jsem se pak dozvěděl, kde přesně a na jakých stromech mám papoušky hledat. Klíčový pro mě byl okamžik, kdy jsem velké papoušky ara poprvé uviděl na zemi, pod jejich oblíbenými stromy. S oblibou totiž sedají na zem, kde se jim snadněji daří prorazit tvrdou slupku velkého palmového ořechu. Velmi často jsem měl později možnost pozorovat několik jedinců, kteří se doslova pásli na volně ležících plodech přímo před mým fotoaparátem. Všechny tyhle cenné poznatky mi nakonec velmi usnadnily pozorování. Velkou výhodou pro mě navíc byl fakt, že papoušci byli zvyklí na přítomnost lidí v okolí. Celé generace místních honáků totiž žijí hned vedle stromu, kde ary vyvádějí svoje mladé. 

Lahůdka z dobytčích střev

Arové se dožívají vysokého věku a pohlavní dospělosti dosahují teprve v sedmém roce života. Tehdy se začnou ohlížet po partnerovi, s nímž založí hnízdo v dutinách velkých stromů. Oba partneři musejí svá vajíčka chránit před predátory nejen z řady savců, kterými nejčastěji bývají nosálové, ale i před vetřelci z ptačí říše – například tukany nebo dravými ptáky. 

Strava arů hyacintových ve volné přírodě se skládá převážně z ořechů zmíněných palem Suagrus commosa a Attalea funifera. Dále se papoušci živí některými druhy ovoce, zejména mangem. Potřebné minerály velmi často doplňují pozřením bahna, jenž jim napomáhá i při trávení. 

Pozoruhodný je původ palmových ořechů, které arové nacházejí na loukách. Palmové plody totiž mají za sebou cestu zažívacím traktem hovězího dobytka. Krávy spásají ořechy ještě obalené v nezralém zeleném povlaku. Ten je stráven a na pastvinách se po nějaké době nacházejí už jen ořechy „očištěné“ trávicím ústrojím přežvýkavců. Ostrůvky s palmami, na nichž oblíbené ořechy arů rostou, většinou stojí uprostřed pastvin na mírně vyvýšených podkladech, čímž jsou chráněny proti pravidelným záplavám. 

Budoucnost pohledem optimisty

V současné době žije ve volné přírodě 3 000 až 7 000 arů hyacintových, přičemž jejich největší populaci hostí Pantanal. I tady ovšem tito výrazní letci ubývají. Jejich hlavními pronásledovateli jsou obchodníci zapojení do ilegálního trhu se zvířaty a lovci, kteří ary zabíjejí kvůli masu a peří. Současná cena v zajetí chovaných arů hyacintových se pohybuje okolo 250 000 Kč, mnohdy se dostává ještě výš. 

Při své cestě jsem se ovšem nezaměřoval bezvýhradně jen na ary. Druhou, a pro mě snadněji přístupnou skupinou byli menší amazoňané, aratingy a další menší druhy. Ty si naštěstí nevybírají nejvyšší možné stromy, ale velmi často obsazují nižší patra stromového porostu a odumřelé kmeny. Není až takový problém najít starou ohořelou palmu, v níž současně v několika patrech hnízdí amazoňani, ary, ale i drobní papoušci mniší. Potom už jen stačí čekat, někdy i dlouhé desítky minut, než některý opeřenec vystrčí alespoň nakrátko hlavu z dutiny. 

TIP: Setkání na pustém ostrově: Vzácný kakadu palmový

Čas trávený v blízkosti divoce žijících papoušků ve mně zanechal hluboký dojem a všechny vzpomínky se mi nesmazatelně vryly do paměti. Zejména ary hyacintové patří k nejkrásnějším papouškům naší planety, a nejen proto stojí pozorování posledních hnízdících párů za všechny s tím spojené potíže. Těžko lze zapomenout na okamžiky, kdy vás ráno probouzí pronikavý hlas těchto krasavců, nebo když se později odpoledne v letu vznášejí nad vaší hlavou. Jsem optimista a pevně doufám, že tihle krásní tvorové překročí stín minulosti a jejich stavy utěšeně porostou.

Nedávno došlo k hackerskému vyděračskému útoku na univerzitní nemocnici v německém Düsseldorfu. Útok vyřadil počítačové systémy a tentokrát měl i fatální následky. Do nemocnice měla být totiž převezena pacientka v kritickém stavu, jejíž život závisel na přístrojích. Další nemocnice s potřebným vybavením byla příliš daleko, takže lékaři museli pacientku nouzově přepravit do nemocnice v blízkém Wuppertalu, kde záhy zemřela.

Německé úřady zahájily vyšetřování kvůli zabití z nedbalosti. To znamená, že pokud bude dopaden hacker spojený s tímto případem, bude ze zabití pacientky obviněn. Pokud se vše potvrdí, podle všeho půjde o první známý případ zabití přímo spojený s hackerským útokem. Zřejmě šlo o útok kriminálního rázu, jehož účelem bylo získání peněz.

Zkušenosti s vyděračským softwarem mají nemocnice z celého světa a podobné případy známe i z Česka – terčem útoků se zde staly nemocnice v Benešově a letos na jaře i Fakultní nemocnice v Brně. Tentokrát ale došlo k nejhoršímu.

TIP: Varování: Kyberútoky na automobilový provoz by mohly vést k masakru

Je smutnou ironií, že nemocnice Düsseldorf University Hospital zřejmě nebyla primárním cílem útoku. Hackeři s ransomwarem vydírali univerzitu Heinrich Heine University Düsseldorf, která je s nemocnicí spojená, ale sídlí jinde ve městě. Policisté kontaktovali hackery a sdělili jim, že ohrozili pacienty v nemocnici. Hackeři jim sice následně předali kódy pro opětovné spuštění počítačů nemocnice, pro zmíněnou pacientku už ale bylo pozdě.

Polární záře nejsou ve Sluneční soustavě nijak zvlášť výjimečné. Světelná show se objevují na Zemi, ale i na dalších planetách. Teď se ukázalo, že polární záře mají i komety. Mezinárodní tým astronomů, který vedla Marina Galand z britské Imperial College London, odhalili polární záři na slavní kometě 67P/Čurjumov-Gerasimenko.

Badatelé při tomto objevu využili data, která u komety nasbírala evropská meziplanetární sonda Rosetta. Z těchto dat vyplynulo, že kometu Čurjumov-Gerasimenko obklopuje záře v ultrafialové oblasti spektra. Tuto záři přitom vytvářejí elektricky nabité částice ze slunečního větru.

Polární záře na kometě

Vědci se prý nejdříve domnívali, že ultrafialové záření na kometě vytváří jev zvaný „dayglow“, tedy „denní záře“. V takovém případě by šlo o výsledek působení slunečních fotonů na plyn, který tryská z komety. Badatele ale překvapilo, když zjistili, že ve skutečnosti jde o polární záři, kterou vytvářejí elektrony ze slunečního větru.

TIP: Kometa Čurjumov-Gerasimenko letí vesmírem a mění barvu jako chameleon

Polární záře na Zemi a na plynných obrech, jako je například Jupiter, vznikají v důsledku působení slunečního větru na magnetické pole planety. Mars pořádné magnetické pole nemá a polární záře tam vytvářejí protony slunečního větru, které zasahují řídkou atmosféru rudé planety.

Kometa 67P/Čurjumov-Gerasimenko nemá ani magnetické pole, ani atmosféru jako planeta. Obklopuje ji ale koma, kulovitá obálka kolem jádra komety, kterou tvoří převážně plyny, uvolňované z jádra. Když elektrony slunečního větru zasáhnou koma, vznikají ultrafialové polární záře. Jejich výzkum ovšem nebyl jednoduchý. Vědci museli analyzovat data z prakticky všech přístrojů Rosetty a důmyslně je zkombinovat.

Bitva o Cambrai skončila patovou situací. Obě strany ztratily kolem 45 000 mužů, Britové navíc 179 tanků. Územní zisky byly zanedbatelné. Navzdory početným obětem a minimálnímu dopadu na celkovou situaci na frontě však střetnutí mělo svůj význam. Britové zde poprvé vyzkoušeli nasazení tanků v masivním měřítku a potvrdil se efekt této nové zbraně při překonávání drátěných zátarasů i dalších překážek.

Poučení do budoucna

Jako účinná se ukázala také kvalitní koordinace pozemního, dělostřeleckého a leteckého útoku. Oproti tomu Němcům se zde opětovně osvědčila taktika úderných oddílů (Sturmtruppen), útočících s podporou dělostřelectva a minometů. Britové podcenili náročnost členitého terénu kolem Bourlonu, kde pěšáci mnohdy zůstávali bez podpory tanků a vystaveni nepřátelské palbě z vyvýšených a dobře opevněných pozic. Postup Dohody v prvních dnech bitvy výrazně pozvedl morálku na britských ostrovech i v USA.

Toto vzepětí nepominulo ani po méně příznivých zprávách z bojiště. Rostla naděje, že tank se může stát novým průlomovým prostředkem, který rozhodne o vítězství ve válce. Hrozbu tanků si ovšem uvědomovala i německá generalita, jež reagovala vývojem protitankových zbraní, stejně jako vlastního obrněného vozidla A7V (Sturmpanzerwagen), poprvé bojově nasazeného v březnu 1918. Německé úsilí vedlo také k vývoji první efektivní protitankové pušky Mauser 1918. Zbraň v ráži 13,2 mm nesla označení Tankgewehr či zkráceně T-Gewehr.

Do dějin vojenství se bitva zapsala především díky masovému nasazení tanků, byť nešlo o nasazení první. Výročí ofenzivy se stalo oficiálním pamětním dnem britského Královského tankového pluku (Royal Tank Regiment) a několika dalších jednotek Commonwealthu. Úspěšný protiútok si ovšem připomínali i Němci v nacistické éře. Jméno Cambrai ve 30. letech nesla například vojenská kasárna v Darmstadtu.

Tank, který nesplnil očekávání

Německé úsilí o vývoj vlastního tanku začalo relativně pozdě, prioritou zůstával vývoj protitankových zbraní a taktik. Jediným bojově nasazeným modelem se stal těžký tank A7V, jehož se ale vyrobilo pouhých 20 kusů. Obrněnec o hmotnosti 33 tun disponoval kanonem ráže 57 mm a šesti kulomety. Jízdní vlastnosti se ukázaly jako nevyhovující, takže stroj do bojů zasáhl jen okrajově.

Poprvé jej Němci nasadili v březnu 1918 u kanálu St. Quentin nedaleko Cambrai. Tři z pěti strojů vyslaných do akce se ovšem porouchaly ještě před střetnutím s protivníkem. Základem německých tankových jednotek tak po celou válku zůstávaly kořistní britské a francouzské stroje.

Inspirace pro blitzkrieg

Idea drtivého tankového útoku, který nahradí lidskou sílu, se stala jedním z klíčových témat meziválečného vojenského myšlení. Ve Velké Británii mechanizaci armády prosazoval i Fuller v úzké spolupráci s legendárním Basilem Liddell Hartem (1895–1970). Jejich úsilí ve 30. letech poněkud zkomplikovala společenská diskreditace Fullera kvůli jeho krajně pravicovým politickým postojům. Myšlenku takové ofenzivy však vzali za svou i němečtí teoretikové, kteří vyvinuli koncept blitzkriegu.

Studiu bitvy se věnoval i její veterán Otto von Moser, který se po válce stal respektovaným vojenským historikem. Zkušenost od Cambrai tak ve svých důsledcích lépe posloužila německým, spíše než dohodovým stratégům. Německé pozice u Cambrai se jednotkám Dohody nakonec podařilo dobýt až měsíc před koncem války, v říjnu 1918. Ustupující Němci provedli rozsáhlé destrukce infrastruktury a zapálili centrum města.

Image

Čtěte také

První německý blietzkrieg na západě: Císařská jarní ofenziva 1918 (1)

První dráha mezi Tichým oceánem a Atlantikem nebyla postavena v USA, ale v Panamě, americkou společností, z amerického materiálu, americkým technickým personálem a z velké části i americkou pracovní silou. Železnici v Panamě stavěla a dvě desetiletí provozovala společnost založená a řízená Williamem Henrym Aspinwallem, jedním z mocných mužů americké ekonomiky čtyřicátých let 19. století, zlatého věku obchodního loďstva Spojených států. Ten opustil kvůli kalifornskému businessu prosperující rodinnou firmu a společně s bratrancem G. H. Howlandem a Henrym Chaunceyem založil Pacific Mail Steamship Company pro osobní a poštovní dopravu mezi Panamou a San Franciskem.

Od slov k činům

Už první zkušenosti mu ukázaly možnost zisků, které dosáhne majitel spolehlivé komunikace spojující atlantické a tichomořské pobřeží panamské šíje, a proto Aspinwall požádal úřady o udělení koncese pro stavbu železniční trati. Žádost doložil ekonomickým rozkladem, časovým plánem i příslibem pozdějšího prodeje dráhy tamější vládě a koncesi tak bez problémů získal. Na jejím základě založil společnost Panama Railroad Company, která rychle získala kapitál nutný k zahájení stavby. 

Vzápětí se ovšem objevily potíže. Dvojici inženýrů, kteří chtěli stavět trať ve vlastní režii, utíkali zaměstnanci do Kalifornie, a proto odstoupili od smlouvy. Společnost se tedy musela ujmout stavby sama.

Topografové vyměřili trať mezi Bahía de Limón a Panamou a 1. ledna 1850 stavba ve velmi komplikovaných terénních podmínkách skutečně započala. Nízko položenou rovinu kolem Chagres postihovaly časté záplavy, voda odtékala pomalu, a pokud pak nebyla oblast přímo bažinou, lze ji bez přehánění nazvat rozsáhlou mokřinou. Žily zde miliony komárů a roznášely malárii i žlutou zimnici. Jelikož původ těchto nemocí v té době lékaři neznali, nemohli navrhnout žádné opatření proti jejich šíření ani je léčit. Z tohoto důvodu mnozí z dělníků, kteří na stavbu přijeli, onemocněli a zemřeli sotva vystoupili z lodí.

Společnost musela provádět neustálý nábor jak v místě, tak ve Spojených státech, kde však bylo zájemců vzhledem k pověsti Panamy poskrovnu. Dělníky ale sháněla i na karibských ostrovech, odkud se jich rekrutovalo nejvíc. Chyběla jim však kvalifikace, většinou znali jenom sekání cukrové třtiny. Verbíři se snažili najímat hlavně černochy a mulaty, věřili, že budou klimatu a nemocem lépe čelit, v druhém případě se ale mýlili a nové kontingenty pracovníků sotva stačily zacelit ztráty způsobené malárií a zimnicí mezi těmi, kteří přijeli dříve.

První kilometry

První měsíce zůstávala většina dělníků přímo na pobřeží, stavěli tu přístavní zařízení nutná pro dovoz strojů i materiálu. Teprve pomalu se rozbíhala stavba samotné železnice a trvalo téměř dva roky, než pracovní čety položily deset kilometrů kolejnic. Pouhý zlomek výkonů skupin Irů pracujících na stavbách v USA.

Ještě před koncem roku 1851 ovšem začala železnice přepravovat přímo na staveništi první pasažéry. Zlatokopům spěchajícím do Kalifornie nevadilo nepohodlí na nákladních vagonech a ochotně platili za přepravu po oněch deseti a později patnácti kilometrech trati, které jim usnadnily putování za zlatým přeludem. Společnost si okamžitě uvědomila dvojí výhodu zavedení provizorního provozu, získala hotové peníze v době, kdy už začaly finanční rezervy docházet a posílila své postavení na akciovém trhu. Pro investory byly zprávy z Panamy signálem ke zvýšenému zájmu o akcie Panama Railroad Company, tím spíš, že přes Panamu mířili evropští zlatokopové nejen do Kalifornie, ale také do Austrálie, kde propukla v roce 1851 mohutná zlatá horečka. Brzy už jezdili v pohodlných osobních vagonech, které společnost zakoupila a nasadila na úsek zprovozněný pro přepravu pasažérů. 

Spokojenost ředitelů Panama Railroad Company kalil v roce 1852 spor s vládou v Bogotě o jméno atlantického terminálu trati. Společnost nazvala přístav Aspinwallem, ale vládní úřady prosazovaly Colón. Nakonec zvítězily jednoduchým tahem, odmítly přepravovat poštu adresovanou do Aspinwallu. Pak ovšem přišla po řadě dobrých zpráv o rychlém postupu čet pokládajících koleje větší rána. V polovině roku 1852 dospěla trať ke stanici Barbacoas na 37. kilometru, tedy do poloviny trasy, kde museli dělníci zvládnut obtížnou stavbu mostu přes Chagres. Zdolali sice všechny překážky, ale krátce předtím, než most dokončili, přišla povodeň a celou konstrukci strhla.

Poslední kolejnice

Výdaje na nový most a roční zdržení stavby se znovu projevilo na akciích společnosti, jimž naopak pomohla zpráva o stavebních aktivitách na pacifickém úseku trati. Kolejnice a pražce sem přivážely plachetnice dlouhou cestou kolem jižního cípu Ameriky a stavební dělníci přicházeli z Irska i z Číny. Také díky nim se na počátku roku 1855 dostaly pracovní čety z obou úseků ke kontinentálnímu předělu a 27. ledna položily poslední kolejnice. Následující den projela celou trať o délce 75,6 km první lokomotiva, čímž ovšem práce neskončily.

V dalších měsících procházela železnice rozsáhlou revizí. Měnily se pražce, zpevňovaly náspy, budovaly odstavné úseky – trať byla původně koncipována jako jednokolejná, dřevěné mosty nahrazovaly železné konstrukce, stavěly se drážní budovy a celé stanice. Zároveň se však ukazovalo, že očekávání obrovských zisků nebudou zklamána. Jednoduchá jízdenka stála 25 dolarů, přeprava zavazadla o krychlové stopě (asi 27 dm³, tedy krabice o rozměrech 30 x 30 x 30 cm) přišla na 35 dolarů. Cestující ochotně platili čas i bezpečnost. Překonání šíje se zkrátilo ze čtyř až osmi dnů na čtyři hodiny. Společnost tak mohla vyplácet stoprocentní dividendu, naprosto neslýchanou v historii železnic ve světě. Také proto vyjednala s bogotskou vládou prodloužení koncese.

TIP: Pozoruhodné železnice: Po kolejích na konec světa

Nicméně zlatá léta netrvala věčně. Cestující z východu na západ Spojených států a naopak začali v roce 1869 využívat pacifické dráhy a cestující mezi Evropou a Asií pak suezského průplavu. O železnici projevila zájem společnost pro stavbu panamského průplavu a Panama Railroad Company na nabídku přistoupila. Nic to neměnilo na skutečnosti, že provozovala vůbec první železniční spojení mezi atlantickým a pacifickým pobřežím amerického kontinentu a že patřila k nejúspěšnějším železničním podnikům na světě nejen v 19. století.

Letošní neštěstí nepronásledují jen lidi. Na počátku července s ohromením sledoval celý svět jak na jihu Afriky, především v Botswaně, záhadně zahynulo několik set slonů. Jak je v podobných případech obvyklé, ihned se vyrojila řada více či méně realistických hypotéz o tom, co tyto slony zabilo. 

Pytláci, na které by jinak padlo podezření v první řadě, v tom byli očividně nevinně. Mrtví sloni totiž byli objevování s netknutými kly, což vinu pytláků prakticky vyloučilo. Odborníci rovněž vyloučili sucho nebo antrax. Intenzivní vyšetřování nakonec vedlo k jednoznačnému výsledku, který nedávno zveřejnil Mmadi Reuben, šéf veterinářů ministerstva životního prostředí a národních parků Botswany.

TIP: Rozhovor s Adrianam Dandridgem: Sloni jsou moudřejší než lidé

Nešťastní sloni podle něj zahynuli kvůli otravě neurotoxiny sinic z mělkých jezírek a tůní, kde sloni pili. Vodítkem pro vyšetřovatele bylo například to, že umírání slonů ustalo koncem letošního června, kdy tůně v krajině vyschly. Definitivním potvrzením příčiny masového úhynu slonů se staly krevní testy obětí. Specializované laboratoře v Jižní Africe, Kanadě, Zimbabwe a USA prokázaly, že právě sinice jsou hledaným viníkem.

Úřady v Botswaně pokračují ve výzkumu rozšíření nebezpečných sinic a jejich vlivu na slony. V nadcházející zimě by sloni měli být v bezpečí, protože získávají vodu hlavně pojídáním kořenů a kůry, především z baobabů. 

Určením příčiny smrti ale vyšetřování nekončí. Podle Mmadi Reubena je stále třeba nalézt odpověď na mnoho dalších otázek, například proč sloni uhynuli pouze v jedné lokalitě.