Popis hygienických návyků starých Římanů se obvykle omezuje na časté návštěvy veřejných lázní. Ti odvážnější zmíní neméně veřejné vysedávání na toaletách. Za hranou únosné představy pak ale stojí velmi svérázný římský zvyk, a to užívat lidskou moč jako ústní vodu. Ano, čtete správně. A povětšinou se ani nejednalo o jejich vlastní produkt! Nebylo nic neobvyklého nechávat „hrnečky“ před domem, kde si je každý mohl volně nabrat. Ostatně, pouliční obchod s lidskou močí podléhal normálnímu zdanění.

Nejhorší na tom asi je, že toto hygienické užití moči skutečně fungovalo – právě díky čpavým dusíkatým látkám, které dokáží ústní dutinu hygienizovat a navíc zuby dokonale bělit. O tom, jak asi zaváněl dech z takto vyčištěných úst, se naštěstí historické prameny nezmiňují.

Protéza od zesnulých

Zubní náhrada, tedy umělá vložka za chybějící chrup, s námi pobývá už velmi dlouho. S touto praxí velmi pravděpodobně začali už staří Egypťané a je doložena napříč celou Evropou. Mocní panovníci, drsní seveřané, rozmařilí Římané – ti všichni neváhali zaplnit chybějící mezery umělou výplní.

Problém tu ovšem byl se základním materiálem. Proto se pracovalo se skutečnými zuby, které pocházely buď od chudých dárců, nebo relativně čerstvě zesnulých. K napojení zubů do profilu chrupu pak byly využívány různé stříbrné či zlaté drátky. Zvláštní popularity si pak vydobyly „zuby svobody“, vesměs stoličky, které vykradači hrobů dolovali z úst padlých po bitvě u Waterloo. Nebylo to nic tak neobvyklého: záznamy o krádežích zubů zesnulých pro dentální náhrady máme i z americké občanské války, nebo z krymské války.

Zrození zubní pasty

Dohledat recept první zubní pasty je opravdu složité, ale zdá se, že podobný produkt ke zmíněnému účelu vynalezli patrně Egypťané dříve než zubní kartáčky. A ty datujeme 3 500 let před náš letopočet. Šlo o tuhá vláknitá dřívka, jejichž konec se nejprve musel rozkousat a poté se používal k drhnutí. Pasta, roztíraná po zubech prsty, pak byla směsí drcených vaječných skořápek, popela, případně prášku ze spálených hovězích kopyt. Na Sicílii vedl pemzový prach. Italové zavedli první „příchutě“ – popel totiž částečně pocházel z různých vonných dřev a silic. Do receptu na zubní pastu také začíná být přidávána křída, kterou později vystřídá mýdlo. Hořká pachuť a výrazný pěnivý efekt zůstane zachován až do poválečných let, kdy se na věc pustí chemikové. Mýdlo v pastě je pak nahrazeno dodecylsíranem sodným.

Zubař? 

To, že bolavé zuby „léčil“ zvířatům i lidem kovář, není žádná legenda, ale holý fakt. Bolavý fakt. Skutečná profese instrumentálního dentisty totiž nebyla známá až do 18. století. Obratnost kovářů při práci s kleštěmi jste ocenili při extrakci celých kazových zubů. Pokud jste ji tedy ustáli ve zdraví a nedošlo k rozdrcení chrupu. To už jste museli jinam. Otevírání zanícených dásní k výplachům a vybírání zlomených zubů, to měli po dlouhá staletí na starost bradýři – holiči. Ti měli vždy po ruce ostrou břitvu, stejně jako nějakou tu dezinfekci. Často se tak jejich krámky hlásily do ulice veselým vývěsním štítem se zuby. Klasičtí lékaři nejevili o tuto sféru zákroků vůbec zájem, důležitý ale pro ně byl pacient před a po zákroku. Většinou totiž potřeboval něco na uklidnění.

Na kazy dietou

Co si budeme povídat, na zuby a ústní hygienu se ve středověku moc nedbalo. Nedá se ale říct, že by naši předkové měli chrup nějak výrazně horší. Vlastně, když pomineme ty nejchudší, kteří o zuby přicházeli v důsledku kritické podvýživy, stále zbývalo dost lidí s dokonalým a nekazovým chrupem. Jak je to možné? Odpověď je třeba hledat v optimální a vyvážené stravě, která nebyla moc bohatá na cukry a sladidla. Potraviny minimálně procesně zpracované, bez aditiv a zbytečné chemie, udržovaly velmi vyrovnanou mikroflóru v ústech. Žádné bakterie navíc, které by se uhnízdily v plaku. Je smutnou pravdou, že za většinu kazů dnes vděčíme tomu, co jíme.

Zkažený chrup

Zuby zdravé, víceméně kompletní, ale rozhodně ne bez poskvrnky. Právě proto má každý trubadúr a poeta potřebu nutkavě zmiňovat, že jím opěvovaná kráska má běloskvoucí úsměv. Nebo že divoši v dalekých zemích mají zářivý chrup. Protože to rozhodně nebylo v Evropě běžným jevem. Konkrétně v alžbětinské Anglii byly „v módě“ zuby až hrozivě černé. Vděčili za to cukru a sladkému ovoci, které si mocní mohli dopřávat v téměř neomezeném množství. Když jste chtěli u dvora zazářit, museli jste mít v ústech pohromu. Ta dokládala, že jste to, co jíte: opravdový boháč. Nakonec si i střední vrstva začala mazat zuby popelem, než vyrazila do ulic. Přece jen, šlo o odznak sociálního statutu!

Pomůže jen myší odvar

Bolí vás zuby? Pak na vás zcela nepochybně útočí „zubní červ“! Zdá se to zvláštní, ale tuhle hlodavou představu přijali za vlastní jak v Číně, tak i v Egyptě nebo Babylónské říši. Jen v poslední destinaci se ale snažili červa vyvrtat ven, často za pomoci velmi sofistikovaných nástrojů. Proto jim odpustíme, že součástí odvaru proti bolesti byla i mrtvá myš. Zřejmě proto, že je to hlodavec!

TIP: Co používali zubaři v době kamenné? Naostřené pazourky!

Dočista vykořenit zdroj bolesti včetně kořenů uměli nejspíš i ostrované na Maltě v době asi 2500 let př. n. l. Jen to většinou odneslo i pár zubů okolo, a někdy i čelist.  

Čeština si slova z cizích jazyků spíš půjčuje, než by do nich přispívala. Přesto se nám podařilo jeden český výraz rozšířit prakticky po celém světě. Jde samozřejmě o termín „robot“, který se poprvé objevil ve hře Karla Čapka R. U. R. z roku 1920. Zmíněná zkratka pak označuje klíčové postavy díla, tedy Rossumovy univerzální roboty.

TIP: Zákoutí češtiny: Jak Praha ke jménu přišla?

Méně se už ví, že Čapek sice slovo „robot“ jako první použil, ale nevymyslel je. Autorem uměle vytvořeného výrazu se stal jeho bratr Josef Čapek. Karel původně zamýšlel nazvat svá humanoidní stvoření „laboři“, podle latinského „labor“ neboli „práce“. Pojmenování se mu však příliš nelíbilo, a tak na radu sourozence zvolil roboty, podle českého „robota“ čili „nevolnická práce“. 

Zákoutí jazyka objevuje Markéta Gregorová twitter.com/jazykovedma.

První prototyp letounu, který byl díky technologii Stealth doslova neviditelný pro radar, vzlétl u společnosti Lockheed 18. června 1981 a už v roce 1983 americké letectvo převzalo první sériové F-117 Nighthawk (noční jestřáb). Jednalo se o velmi neobvykle vyhlížející hranatý stroj, který měl jednočlennou osádku a dosahoval rychlosti 993 km/h. Podle všech amerických odborníků neměl být zachytitelný žádným sovětským radiolokátorem té doby. Do výzbroje tuto novinku zařadilo 37. taktické křídlo, jež se s novou výzbrojí poprvé dočkalo nasazení během jediného náletu při invazi do Panamy v roce 1989. Do mnohem intenzivnějších bojů se pak neviditelné „jestřáby“ dostaly při operaci Pouštní bouře v lednu 1991. Bez jediné ztráty zde odlétaly přes 1 300 bojových akcí, často proti těm nejnebezpečnějším cílům chráněným silnou protivzdušnou obranou.

Chovali se jako amatéři

Několik misí nad Irákem uskutečnil v kabině F-117 i pplk. Darrell Zelko. Ten byl ve službě ještě i osm let později a v podvečer 27. března 1999 se účastnil náletu na Bělehrad během operace Spojenecká síla. Jugoslávci však disponovali kvalitní obranou; jejich města hájil také třetí prapor 250. raketové brigády protivzdušné obrany pod velením plukovníka Zoltána Daniho. Jeho jednotka měla ve výzbroji sovětské rakety země-vzduch 125-Něva/Pečora, v kódu NATO známé jako SA-3 Goa.

Plukovník Dani později napsal: „Američané si mysleli, že nás rozdrtí bez odporu. Občas se chovali jako amatéři. Osobně jsem odposlouchával hovory pilotů bombardérů s průzkumnými letadly AWACS. Znal jsem jejich trasy i plány bombardování.“ Jeho jednotka ale byla pod neustálým „dohledem“ amerického elektronického průzkumu, a proto mohla radiolokátory zapínat jen na pár vteřin. Jinak by následoval úder nepřátelských letadel. Dani také prý nechal vymontovat radiolokátory z vyřazených stíhaček MiG a ty příležitostně zapínal, aby nepřítele zmátl. Díky těmto návnadám a neustálému pohybu jeho jednotka neztratila jedinou baterii, přestože na něj letouny NATO během kampaně odpálily 23 raket HARM.

Nálet na Bělehrad

Velitel si byl jistý, že dokáží F-117 odhalit: „Radary metrového rozsahu dokážou rychleji zaregistrovat letouny s technologií Stealth, takže se nám ho podařilo včas objevit, jen co vlétl do zóny našeho dosahu. Když se přiblížil na vzdálenost 15 kilometrů, rozkázal jsem střelci Senadu Muminovičovi, aby stiskl tlačítko a raketa začala startovat.“ Darrell Zelko tou dobou právě otevřel pumovnici. Blížil se totiž ke svému cíli, na který chtěl vypustit dvě laserem naváděné pumy GBU-12 Paveway II. To však zvýšilo radarový odraz jeho stroje, což patrně jugoslávským operátorům stačilo.

Pilota v kabině černě kamuflovaného letounu čekaly perné chvíle. „Spatřil jsem vzhůru stoupat dvě rakety, ale mohly tam být i další. Sledoval jsem je vizuálně hned od jejich startu a pomyslel jsem si, že je to špatné. Stříleli po mně už mnohokrát předtím, ale to bylo poprvé, kdy jsem se opravdu bál. První raketa šla přímo na mne. Prolétla hrozně blízko a já jsem byl překvapen, že nevybuchla. Cítil jsem, jak průlet zacloumal letadlem. Jakmile zmizela, já rychle začal hledat druhou raketu. Když jsem ji uviděl, pomyslel jsem si, že tahle mě dostane.“

Bohužel pro něj se nemýlil a obrovská, šest metrů dlouhá střela našla svůj cíl. Zelko ztratil kontrolu nad těžce poškozeným strojem a ten se začal otáčet a padat k zemi. Velké přetížení způsobilo, že pilot nebyl okamžitě schopen zaujmout na své katapultovací sedačce správnou polohu. Pak se mu to přece jen podařilo, zatáhl za madla a jeho křeslo ho vystřelilo z kokpitu. Padák se otevřel a Zelko pomalu klesal k zemi. Ještě ve vzduchu se dokázal vysílačkou spojit s nejbližším americkým letounem, tankerem KC-135 kroužícím nad Bosnou. Obával se, že hned po dopadu bude zajat, a tak chtěl co nejrychleji podat informace o svém sestřelení.

Na území nepřítele

Zelko dopadl na zem u dálnice na Bělehrad. Rychle sbalil padák a skryl se ve strouze. Později vzpomínal, jak ho v tu chvíli napadlo: „Tak z toho by moje máma asi neměla radost.“ Pak znovu zapnul vysílačku určenou pro tísňové volání a odvysílal třikrát nouzové mayday, obsahující i jeho nouzový volací znak Vega 31. Vysílačku pak hned vypnul, protože věděl, že srbští vojáci ho mohou odposlouchávat. Jeho volání Američané zachytili a okamžitě rozjeli záchrannou operaci.

Do oblasti zamířily čtyři helikoptéry, které ho měly nalézt a vyzvednout. Situaci však komplikovala padající mlha a začínající noc. Zelko několikrát vysílačku nakrátko zapnul a upřesňoval svoji polohu, když se ale vrtulníky blížily, musel ji vypnout. Srbové totiž rozjeli po sestřeleném letci rozsáhlé pátrání, do kterého se zapojili jak vojáci, tak příslušníci různých polovojenských organizací a civilisté. Kdyby Zelko padl do rukou jim, asi by měl velké problémy. Nebylo by to poprvé, kdy civilní obyvatelstvo vystavené těžkému bombardování sestřeleného letce zlynčovalo.

Horké chvíle

Do pátrání po něm se prý zapojilo na 800 lidí. Americkým vrtulníkům začalo po nějaké době docházet palivo a musely odletět k dotankování z přivolaného tankeru. Pak se do oblasti vrátily a pokračovaly v pátrání. Jeden z pilotů později vzpomínal, že už z dálky pozoroval další a další auta sjíždějící se do dané oblasti ze všech stran. Zavolal Zelkovi, aby na chvíli rozsvítil světlici, což se vzápětí stalo. Zachránce se ale bál, že ji spatří i Srbové, a tak okamžitě volal ještě jednou a nakázal, aby ji zase zhasl.

Jeden záchranný vrtulník Sikorsky MH-53 přistál ve vzdálenosti asi 30 m od sestřeleného letce, a zatímco ho část posádky hlídala, dva vojáci se rozběhli k Zelkovi. Ten podle nacvičeného postupu poklekl a zvedl ruce. Zachránci ho rychle identifikovali a jeden ho pozdravil slovy: „Jak se vede, pane? Jsme tu, abychom vás dostali domů.“ Pak už následoval úprk k vrtulníku se stále běžícím motorem a rychlý start. Pilot F-117 byl zachráněn po asi osmi hodinách strávených na nepřátelském území. 

Dozvuky akce

Velitel srbské protiletadlové baterie plk. Zoltán Dani později vzpomínal na následující události: „Blahopřáli jsme si samozřejmě, ale to je vše. Pocit byl stejně příjemný, jako bychom vstřelili branku ve velmi důležitém utkání. Ale ráno přišel důstojník z vyššího velení a zeptal se, jestli vůbec víme, co jsme sestřelili. Řekl jsem, že nemám ponětí, o jaký cíl šlo. A pak nám teprve řekl, že se jednalo o neviditelný F-117.“ Sestřelení nejmodernějšího F-117 bylo pro jugoslávskou propagandu mimořádně tučným soustem. Se značnou dávkou černého humoru světem proletěla slavná věta: „Promiňte, nevěděli jsme, že byl neviditelný.“  Některé zdroje tvrdí, že Srbové možná 30. dubna zasáhli ještě další F-117, který přišel o část ocasních ploch. Přestože se dokázal vrátit na základnu, později byl prý vyřazen ze služby.

TIP: Stále aktuální hrozba (1): Proměny bombardérů ve 20. století

Oba účastníci incidentu Srb Zoltán Dani a Američan Darrell Zelko se v roce 2013 znovu setkali. O sestřelu si velmi vášnivě vyprávěli jako dva veteráni a vojenští profesionálové. U toho se také spřátelili. Obě rodiny se od té doby pravidelně navštěvují jak v USA, tak v Srbsku. Při té příležitosti vznikl i dokumentární film Druhé setkání, jehož hlavním tématem je smíření mezi národy. Sestřel F-117 byl pro americké letectvo velmi trapnou, i když ne zásadní epizodou celé kampaně. Mnoho vojenských analytiků jej dodnes vykládá jako důkaz, že i nejmodernější americké neviditelné letouny mohou být sestřeleny protiletadlovými systémy ze sovětských dob. 

Luboš Perek si s astronomií rozuměl již od dětství. Tehdy však zřejmě on ani nikdo z jeho blízkých netušil, že jednoho dne vystoupá až na nejvyšší vědecké příčky. Že bude pracovat pro Mezinárodní astronomickou unii (IAU), Organizaci spojených národů (OSN) a stane se též duchovním otcem největšího českého dalekohledu. Vždy chtěl vědět víc a vidět dál, a jak sám říká: „Jakmile se vyskytly výhybky, vždycky jsem šel za svým zájmem. Mým životním heslem bylo neztrácet čas!“

Vzpomínal jste nyní, při oslavách stého výročí založení Mezinárodní astronomické unie, na svoje působení na pozici generálního tajemníka této světové organizace? 

To víte, že jsem vzpomínal. Především na pražský XIII. astronomický kongres IAU, kdy mě do uvedené pozice zvolili. Dostal jsem tak příležitost více přispět ke světovému rozvoji astronomie. Na druhou stranu jsem v důsledku práce v IAU a později v OSN nemohl rozvíjet vědeckou kariéru. Šlo o jistou daň, kterou bylo třeba zaplatit. 

V rámci oslav výročí založení IAU jste vystoupil se svou zdravicí i s příspěvkem v panelové diskusi. Jaké bylo setkání se současnou předsedkyní Ewine van Dishoeckovou? 

Je to šarmantní dáma a rád jsem si s ní pohovořil. Vždy mě potěší, když se o astronomii zajímá žena, a měl jsem radost, že v úvodním projevu vysoce ocenila českou astronomii jak v amatérské, tak profesionální rovině. Kvitoval jsem, že jsem mohl promluvit také v rámci panelové diskuse, i když jsem tam značně převyšoval doporučený věkový průměr (panelová diskuse byla určena pro mladé astronomy asi do čtyřiceti let věku – pozn. autorky). Bylo pro mě velice důležité vyjádřit se k současným astronomickým otázkám, které stále sleduji, a upozornit na nebezpečí, jež naší planetě hrozí od blízkozemních asteroidů. 

Vědět víc a vidět dál

Vraťme se však na začátek – do pražského domu U Slunce, kde jste 26. července 1919 přišel na svět. Vzpomenete si, kdy jste jako dítě poprvé zvedl oči ke hvězdám? 

Na to si opravdu nepamatuji, ale určitě to nebylo v Praze, protože jsme se brzy stěhovali. Na základní školu jsem nastoupil v Ledči nad Sázavou a tehdy mě také začaly zajímat obrázky kopulí s vysunutým dalekohledem. Moc rád jsem si je maloval. 

Z Ledče jste se vrátil do Prahy a začal studovat klasické gymnázium Aloise Jiráska v Resslově ulici. Nacisté však nápis, že se jedná o Jiráskovo gymnázium, nechali odstranit. Jak to na vás zapůsobilo? 

Hodně mě to tenkrát rozzlobilo, ale víc mě mrzí, že už nikdy nebyl obnoven. Bydlel jsem nejprve na penzionátě, ale tam se mi velmi stýskalo, proto si mě k sobě vzali dědeček s babičkou. Také mi zařídili doučování, takže mi s výukou pomáhal student a později i kamarád Vladimír Walzel. 

Poté jste nastoupil na Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy. Vyměnil jste tedy tradiční rodinnou kariéru právníka za nejistou dráhu vědce. Jak na to reagovali vaši rodiče? 

Doma se skutečně očekávalo, že budu právníkem. Tato profese se u nás dědila již po tři generace a předpokládalo se, že já budu tou čtvrtou. Jenže mě lákala věda. V mém úsilí mě tehdy významně podporoval můj úžasný dědeček doktor Václav Perek. 

Je pravda, že s vámi dokonce nastoupil do prvního semestru, aby vás ve studiu podpořil? 

Přesně tak, dokonce se kvůli mně nechal zapsat na matematickou deskriptivu, aby mi mohl ve škole pomáhat. Vydržel celý první semestr a zabrzdilo jej až aritmetické tvrzení, že „a“ je menší než nula. To dědečka znepokojilo: Vždyť jak by něco mohlo být menší než nula?

V průběhu vašeho studia ovšem vypukla druhá světová válka a vy jste byl „totálně nasazen“ na práce do Říše. Tehdy jste se spolu s třemi kamarády rozhodli, že když je ta doba totálního nasazení, je třeba dělat také totálně nepoužitelné věci, a začali jste se učit arabštinu. Šlo o protest? 

Bylo to skutečně tak. Nechtěli jsme jen sklonit hlavu a poslouchat. Bouřili jsme se alespoň takto. Stejně jsme si počínali i v práci, kam jsme byli nasazeni. V šuplatech jsem měl dobře ukryté matematické knihy a požadavky ke druhé státnici. Pracovní doba byla desetihodinová, ale já jsem vše dokázal zvládnout rychle a poté jsem se tajně věnoval své oblíbené matematice a fyzice. 

Z té doby se traduje i jedna úsměvná historka o vašem kolegovi, který si sestrojil zařízení, jež za něj pohybovalo pravítkem na rýsovacím stole. Opravdu si toho váš nadřízený nikdy nevšiml? 

Kolega byl velmi zdatný konstruktér, a protože se chtěl večer bavit po hospůdkách, potřeboval se také někdy vyspat. Byli jsme tehdy nuceni pracovat v konstrukční a vývojové kanceláři, která se zabývala leteckou statikou pod německým vedením Junkerse, a šéf nás sledoval ze své kanceláře. Podle toho, jak se pohybovaly naše rýsovací nástroje, usuzoval, jak pilně pracujeme. A kolega si sestrojil zařízení, které za něj tento pohyb provádělo samo, zatímco on v klidu pospával. 

Po válce jste se ocitl na jedné z životních křižovatek. Obdržel jste nabídku od věhlasného profesora Josefa Mikuláše Mohra do Brna. Čím jste se tam zabýval? 

V Brně jsem pracoval na instalaci dalekohledu Cassegrain na Kraví hoře. Jednalo se o přístroj s průměrem zrcadla 0,6 metru, vybavený fotografickou kamerou a později i fotoelektrickým fotometrem. Zmíněný dalekohled tam funguje dosud. Pod křídly profesora Mohra jsem se také trochu ukryl před tehdejším režimem, jemuž zřejmě vadil můj buržoazní původ. Do Brna dokonce dorazil příkaz, aby mě Mohr okamžitě vyhodil. On však prostě dopis odložil a neudělal nic. Riskoval, ale zachránil mi tak vědeckou kariéru.

Do Brna s vámi jela i vaše tehdejší novomanželka Vlasta. Chtělo se jí opustit milovanou Prahu? 

Vlasta měla v Brně sestru, a tak jsme nešli do úplně neznámého prostředí. Když jsem jí ten návrh přednesl, podpořila mě, stejně jako i v dalším životě. Stála vždy při mně, a to v dobách dobrých i zlých. Za to jsem jí nesmírně vděčný. Tehdy jsme si oba mysleli, že v Brně pobudeme jen několik let, ale nakonec jich bylo deset. Město jsme si společně opět připomněli v roce 1999, když jsem od Masarykovy univerzity obdržel čestný doktorát. 

Postavit „dvoumetr“ nebylo snadné

V roce 1954 jste zakotvil v Astronomickém ústavu Akademie věd, kde stále působíte jako emeritní pracovník. Tam jste se také pustil do stavby dalekohledu. Potvrdil se tím váš zájem z dětství, kdy vás otevřené kopule s dalekohledy fascinovaly? 

V roce 1956 jsem na konferenci astronomů podpořil kolegu Miroslava Plavce s myšlenkou vybudovat na observatoři v Ondřejově dvoumetrový dalekohled. Nešlo o snadnou situaci. Tak velký přístroj musí být doslova „šitý na míru“ stávajícímu prostředí. Problematické bylo tehdy nejen stavbu prosadit, ale především se domluvit na přesnosti jejího technického provedení s dodavateli. Například betonový věnec směl mít toleranci pouhé čtyři centimetry a podlaha musela v jednom místě unést až pětadvacet tun. Tehdy náš dalekohled dostal šanci i díky tomu, že byl vypuštěn Sputnik, a takový kolektor světla nabízel využití pro řešení mnoha vědeckých problémů. 

A právě tento přístroj je – stejně jako vy – spojen s Mezinárodní astronomickou unií… 

Stavba „dvoumetru“ trvala bezmála jedenáct let a do provozu byl uveden při slavnostním otevření v srpnu 1967, u příležitosti XIII. valného shromáždění IAU v Praze. Tehdejší ředitel jej prezentoval slovy Karla IV. z jeho zakládající listiny Univerzity Karlovy: „Český národ má nyní bohatě prostřeno na vlastním stole.“ Slavnostního otevření se účastnil prezident IAU profesor Pol Swings a generální sekretář profesor Jean-Claude Pecker. Ve finále stál dalekohled čtyřicet milionů korun.

A šestého srpna 2012 byl pojmenován „Perkův dalekohled“. Už od roku 1979 pak vaše jméno nese i planetka s číslem 2900. Jaký je to pocit, mít takové jmenovce? 

„Dvoumetr“ vnímám především jako vlastní příspěvek české astronomii. Ve své době byl v první desítce největších dalekohledů světa. Hvězdáři tak konečně dostali do rukou skutečně moderní přístroj. 

V roce 1964 jste na kongresu IAU v Hamburku navrhl vytvořit katalog planetárních mlhovin. O jak obtížnou práci se jednalo? 

Tehdy jsme se s kolegou Lubošem Kohoutkem rozhodli sestavit souhrnný katalog planetárních mlhovin na základě velkého množství shromážděných dat. Když jsme jej dokončili, byl čtyřikrát obsáhlejší než ty předchozí a zastaral teprve po pětadvaceti letech. Zahrnoval 1 036 objektů a ještě v letech 1991 až 1995 zůstával nejcitovanější prací Astronomického ústavu ČSAV a posléze Akademie věd. 

V roce 1967 jste se stal ředitelem zmíněného Astronomického ústavu ČSAV a doslova jste se zasloužil o přežití české astronomie. Při normalizačních čistkách prý díky vám nikoho z pracovníků ústavu nevyhodili. 

Nejednalo se o snadnou dobu. Nejprve to vypadalo docela nadějně, to když propuklo pražské jaro. Ale po okupaci Československa v srpnu 1968 nastaly zlé časy. A já jsem byl první z odvolaných ředitelů na Akademii. 

A poté nám Američané poslali kámen z Měsíce? 

Málokdo by věřil, že může dojít až k tak absurdní situaci. NASA naší zemi darovala měsíční kámen, ale strana a vláda něco takového absolutně nepodporovaly. Normalizátoři a jejich normalizované oběti se toho lekli jako čert kříže. Že by měsíční kámen mohl být vystaven třeba v prostorách Československé akademie věd v Praze? Vyloučeno! Všichni se báli. Proto jsem pro jeho vystavení poskytl prostory v kopuli ondřejovského dvoumetrového dalekohledu. 

Je pravda, že byl pojištěn na jednadvacet milionů dolarů? 

Přesně tak, tolik peněz jsme si ani nedokázali představit. Měsíční kámen k nám letadlem Československých aerolinií z Vídně do Prahy dopravil americký diplomatický kurýr. Kámen byl umístěn v průhledném pouzdře s dusíkovou atmosférou, vážil 21,3 gramu a připomínal kus obyčejné strusky. Jeho stáří stanovila radioaktivní metoda přibližně na tři miliardy let. 

A tak si lidé mohli 1. března 1970 v novinách přečíst: „Ve dnech 1.–15. 3. 1970 je na ondřejovské observatoři v kopuli dvoumetrového dalekohledu otevřena výstava, jejíž ústřední exponát tvoří vzorek měsíční horniny, přivezený v červenci 1969 posádkou Apolla 11.“ Jaký byl zájem veřejnosti? 

Obrovský, návštěvníci se do Ondřejova jen hrnuli. Bohužel, nečekaně zavládly mrazy a napadla spousta sněhu – takže i kámen z Měsíce musel na výstavu přivézt traktor. Nejezdily autobusy, „embéčka“ cestou uvízla, a pokud se zájemci vydali vlakem, museli jít ze Senohrab šest kilometrů pěšky po zaváté silnici. Na silničce ke dvoumetru, běžně víceméně pusté, se potkávalo procesí lidí na běžkách nebo táhnoucí sáňky s dětmi. Dav se doslova vinul jako had po příjezdové cestě až na hvězdárnu. Šlo svým způsobem i o tichou demonstraci odporu proti etablujícímu se režimu. 

V letech 1968 až 1970 jste působil jako viceprezident Mezinárodní rady vědeckých unií (ICSU). A v roce 1975 vás povolali do Oddělení pro záležitosti kosmického prostoru při úřadu generálního tajemníka OSN v New Yorku. Jak náročné byly diskuse o stanovení hranice kosmického prostoru a otázky týkající se geostacio­nární dráhy? 

Práce v OSN se od té předchozí naprosto odlišovala. Věnoval jsem se právě definici kosmického prostoru, především stanovení hranice mezi ním a vzdušným prostorem. Otázka geostacionární dráhy mě rovněž velmi zajímala. Aby se družice nacházela na geostacionární dráze, musí se pohybovat po kruhové trajektorii nad rovníkem a mít stejnou úhlovou rychlost jako Země. Rovníkové státy však tehdy v Bogotské deklaraci vznesly nárok na úseky této dráhy nad svým územím. V reakci na to jsem vypracoval studii, v níž jsem dokládal, že družice se sice dá vypustit na geostacionární dráhu, ale nezůstává nad jedním bodem rovníku, protože ji vliv Slunce a Měsíce začne vychylovat. Stabilní rovníková geostacionární dráha, daná pouze přírodními silami, jednoduše neexistuje. Družici je třeba na ní udržovat korekčními impulzy pomocných motorků. Přesto země jako Kolumbie či Ekvádor trvaly na svém ještě dalších šestadvacet let. 

Jakým vědeckým úkolům jste se věnoval po návratu z OSN? 

Tehdy pro mě nastalo poměrně krušné období. Komunistický režim mi prakticky znemožnil udržovat již dobře vybudované mezinárodní vztahy. Nejvíc se to projevilo v letech 1980 až 1982, kdy jsem působil jako prezident Mezinárodní astronautické federace. 

Rok 1989 vás zastihl na postu předsedy České astronomické společnosti (ČAS). Co daný letopočet znamenal pro vás osobně? Prý jste se mimo jiné začal učit pracovat s počítačem? 

V období po sametové revoluci jsem se především pokoušel zachovat klid a chladnou hlavu. Svolal jsem mimořádný sněm ČAS a snažil jsem se o hladký přerod této tradiční instituce ve skutečně svobodnou vědeckou společnost. A opravdu jsem se začal učit pracovat na počítači. V žádném případě jsem nechtěl ztrácet čas. Vrhnul jsem se do práce a seznamoval se s možnostmi, jež výpočetní technika nabízela. A bylo to potřeba, protože se tak konečně naskytla příležitost komunikovat i sdílet myšlenky s vědci celého světa. 

V roce 1992 jste obdržel cenu Julese Janssena, tedy nejvyšší ocenění Société astronomique de France, a v roce 1999 následovala Nušlova cena. Co pro vás podobná ocenění znamenají? 

Ceny Františka Nušla si velice vážím. Nušl se shodou náhod seznámil s továrníkem Josefem Janem Fričem a spolu roku 1898 zbudovali hvězdárnu v Ondřejově. Poté se stal i jejím prvním ředitelem, čímž je mi velice blízký. A cenu Julese Janssena obdrželi pouze dva Čechoslováci – tím prvním byl Milan Rastislav Štefánik. 

Plameny, které od konce loňského roku sužovaly Austrálii, se podle nejnovějších odhadů zapíšou do učebnic jako jedna z nejhorších přírodních katastrof moderní historie.

Ještě začátkem roku se odhadovalo, že australské požáry zabijí nebo ovlivní život až 1,25 miliardy zvířat. Prognóza se však bohužel ukázala jako velmi mírná: Živel nakonec zasáhl území o rozloze 11,46 milionu hektarů, obývané až třemi miliardami živočichů. Dle propočtů ochránců přírody z WWF-Australia oheň zabil nebo donutil k přesunu 143 milionů savců, 2,46 miliardy plazů, 180 milionů ptáků a 51 milionů žab. 

Drsné časy přicházejí

Vědci pochopitelně hledají odpověď na otázku, proč byly požáry v Austrálii tak devastující? Především, jihovýchod Austrálie zažívá neobvykle sucho a nejdelší období podprůměrných srážek za posledních 120 let. To podle vědců souvisí s extrémnější podobou fenoménu dlouhodobých klimatických cyklů přezdívaných Indické Niño.

TIP: Snímky z vesmíru odhalují šokující rozsah požárů v Austrálii

Tyto cykly, při nichž jsou vody východního Indického oceánu teplejší než vody západního Indického oceánu, mají zásadní vliv na množství srážek v Austrálii. V poslední době je však těchto událostí méně, což bohužel znamená i méně srážek, vyšší teploty i více požárů. Podle vědců je na vině především stoupající teplota Indického oceánu. Podle Andrewa Kinga z University of Melbourne budou podobná léta, jako to minulé stále častější. Austrálii a její přírodu tak zřejmě čekají drsné časy.

Vikingy si obvykle představíme jako nelítostné válečníky se světlou kůží a s plavými či zrzavými vlasy. Na drakarech projeli Evropou a dostali se i daleko za její hranice. Jak ale takový obraz Vikingů obstojí ve světle důkazů získaných z DNA pozůstatků Vikingů na pohřebištích?

Genetik Eske Willerslev z britské University of Cambridge a dánské University of Copenhagen a jeho kolegové přečetli DNA z celkem více než 400 koster Vikingů pohřbených napříč Evropou a v Grónsku. Jejich výsledky jsou překvapující a už teď je jasné, že změní náš pohled na Vikingy, jejich život i kulturu.

TIP: Ruské Amazonky: Pohřbeným skytským válečníkem byla podle DNA 13letá dívka

Ukázalo se, že lidé pohřbení na významném pohřebišti Vikingů ve Skotsku byli ve skutečnosti místní a nepocházeli ze Skandinávie.  Zřejmě získali vikingskou identitu, jejíž součástí byl i vikingský pohřeb. Také vyšlo najevo, že mnozí Vikingové nebyli blonďáci.

Genetická historie Skandinávců byla zase naopak ovlivněna cizími geny, které pocházely u Asie a z jižní Evropy, již z dob před Vikingy. Nájezdy Vikingů byly aktivitou místních, kteří „se přepnuli“ do vikingského „módu“. Často postihovaly blízce příbuzné těchto nájezdníků. Willerslevův tým rovněž zjistil, že vikingské období zanechalo ve Velké Británii stopy v genomech obyvatel. Dnes je v Britech asi 6 procent DNA Vikingů.

O Austrálii se říká, že všechno, co tam žije či roste, chce člověka zabít. Je to samozřejmě nadsázka, ale nelze popřít, že se v Austrálii vyskytuje velké množství jedovatých živočichů a rostlin. Austrálie je domovem i kopřiváka morušovitého (Dendrocnide moroides), mnohem nebezpečnějšího příbuzného naší kopřivy. Jde o jednu z nejjedovatějších rostlin světa, jejichž jed proniká lidem skrz kůži. Člověka obvykle nezabije, ale příběhy o extrémně a dlouhodobě bolestivých požaháních jsou legendární.

Lidé, kteří měli s kopřivákem tu „čest“, popisují bolest jako nejhorší, co kdy v životě zažili. Je to prý jako když vás popálí vařící kyselina a zároveň dostanete silný elektrický šok. Pro vědce přitom bylo doposud záhadou, co tato strašlivá popálení vlastně vyvolává. Experimenty se známými látkami z těchto rostlin stále vycházely naprázdno. Bylo zřejmé, že jde o doposud neznámé toxiny.

TIP: Zákeřná past: Pavučiny nefily kyjonohé obsahují neurotoxiny

Irina Vetter z australské University of Queensland a její kolegové nedávno v kopřivákovi objevili celou doposud neznámou skupinu peptidů, které jako neurotoxiny vyvolávají extrémní bolest. Dostaly jméno gympietidy, podle anglického jména kopřiváka „Gympie-Gympie stinging tree“. Svou strukturou jsou gympietidy podobné toxinům pavouků a prudce jedovatých plžů homolic. Jak to v podobných případech bývá obvyklé, gympietidy by se mohly stát základem pro vývoj nových typů léků, včetně léků proti bolesti.

Město Dardžiling i stejnojmenná oblast na severovýchodě Indie tvoří součást státu Západní Bengálsko. Atmosféra tamní metropole, chaotické a vzrušující Kalkaty, se od klidných čajových plantáží velmi liší. Přibližně pět set kilometrů na sever od ní, na půli cesty mezi Nepálem a Bangladéšem, leží v úrodné rovině město Siliguri. Neoplývá sice mnoha turistickými lákadly, zato nabízí zážitek v podobě jízdy po úzkokolejce Dardžilingské himálajské železnice. Devadesát kilometrů dlouhou trať postavili Britové právě kvůli obchodu s čajem a od chvíle, kdy se první lokomotiva v oblacích dýmu vydala do indických kopců, uplynulo už sto třicet let. Jedinečná tradice však přetrvala, a železnice se dokonce dostala na seznam světového dědictví UNESCO.

Útěk před horkem

Vlak se šine krajinou opravdu velmi pomalu, a osmdesát kilometrů ze Siliguri do Dardžilingu tak urazí za osm hodin. Tudíž máte dost času vychutnat si krajinu za oknem, kdy se rovina posetá čajovníky postupně mění v husté lesní porosty a z kopců se pohled stáčí do hlubokých údolí. 

Těžko říct, zda Britové stavějící tyto úseky mezi léty 1879 a 1881 tušili, že bude himálajská železnice fungovat ještě v 21. století. Vlak musí na své cestě vystoupat ze sta metrů nad mořskou hladinou až do výšky 2 200 metrů. Za jeho okny se přitom odehrává život: malá tržiště, vesničky s obyčejnými domy, městečka roztroušená po kopcích, políčka a sem tam čajová plantáž, nad níž se ráno ohýbá tucet žen. Když souprava zastaví, strojvedoucí s průvodčím vyskakují, aby nakoupili čerstvou zeleninu. 

O pár set metrů výš se přidá mlha. Zatímco dole u Siliguri bylo horko a vlhko, tady se teplota pohybuje kolem patnácti stupňů. Proto si Britové, prchající před spalujícím indickým sluncem, stavěli odlehlá sídla jako Dardžiling. Za okny vlaku přibývá domů, lidí, aut i tržišť a všeobecný ruch sílí – konečně město, o němž snily tisíce lidí a kde se pěstuje nejlepší čaj v celé Indii.

Vzpomínky na britské časy

Dardžiling nikdy nepředstavoval obrovské město jako třeba Agra, Kalkata či Dillí. Leží totiž na vysokých zelených pahorcích, které svírá zasněžený masiv himálajské Kančendžengy, nejvyšší hory Indie. S 8 586 metry nad mořem jde také o třetí nejvyšší vrchol světa a jeho jméno v tibetštině znamená „pět pokladnic velkého sněhu“. V místě se odjakživa mísil vliv Indie, Nepálu, Sikkimu i Bhútánu, ale „dnešní“ Dardžiling vznikl až v první polovině 19. století. Duši mu vdechli Britové hledající odpočinek, a později tam začali pěstovat čaj. Vzpomínky na britské časy přitom dosud nevybledly. 

Dardžilingský život se odehrává na tržišti, v ulicích či na hlavním náměstí Chowrasta. U zlaté sochy nepálského básníka Acharyi se setkávají lidé z celého města, podobně jako před sto lety – jen džentlmeny v kloboucích a dámy v róbách vystřídali školáci v uniformách, skupinky mládeže, indičtí turisté a hrstka dobrodruhů. Místní jsou už od pohledu jiní než ve zbytku Indie: Převládají mírně šikmé oči a spíš čínské nebo nepálské rysy, jaké na jihu neuvidíte.

Mlha coby symbol

Obchody ve starých koloniálních domech s dřevěnými fasádami nabízejí knihy, kávu a samozřejmě čaj. Kousek za náměstím se zvedá pahorek Observatory Hill coby posvátné buddhistické místo, kde se ve větru třepotají stovky modlitebních vlaječek. Buddhismus představuje v těchto končinách nejsilnější náboženství, ale v Dardžilingu najdete i mešity, hinduistické chrámy a několik britských kostelů, již nahlodaných zubem času. 

Chodník stáčející se pod pahorkem tvoří hlavní městskou promenádu. Kráčíte po ní v klidu a tichu mimo dosah aut a sledujete zelenou krajinu, která se občas vynoří z mlhy patřící k dardžilingským symbolům. Najednou začne poprchávat a zavládne dokonale britské počasí. Před deštěm se můžete ukrýt do starého koloniálního podniku Glenary’s na hlavní ulici. Nabízí několik teras a uvnitř spatříte černobílé fotky zašlé slávy. Stačí si objednat konvičku místního čaje, na večeři si dát tradiční dum aloo neboli brambory v pikantní omáčce či plněné taštičky momo, a zážitek z indického města s evropskou historií bude kompletní.

Cesta za malými lístky

Čajové plantáže Dardžilingu se rozprostírají hned za městem a dalších téměř devadesát čajových zahrad leží v celém okolí. Každá z nich je pod přísnou kontrolou a pouze odtud pochází čaj, který se může chlubit známkou kvality. Mekku milovníků tradičního nápoje si můžete prohlédnout na vlastní oči a vyrazit na objevitelskou výpravu. 

Ve zvlněných ulicích ranního Dardžilingu se převaluje hustá mlha a venku je pouze pár lidí. Hlavní cestu ucpaly džípy směřující do Gangtoku, Kurseongu či Siliguri. Za starým hřbitovem s několika zapomenutými náhrobky se objeví čajová políčka. Ostře se sklánějí dolů do údolí, pokrytého smaragdovým kobercem čajovníků. Před dvěma sty lety tu o čaji nikdo neslyšel, ale Britové zjistili, že právě Dardžiling a nedaleký Ásám pro něj skýtají skvělé podnebí. Nejenže tedy objevili divoce rostoucí keře Camelia sinensis neboli čajovníku čínského, ale také v místě zasadili první keře tradičního čaje. V Ásámu s ním experimentovali od roku 1840 a v Dardžilingu se začal jeho příběh psát o rok později zásluhou Archibalda Campbella.

Z Číny do Indie

Zmíněného britského chirurga přeložili do Dardžilingu z nepálského Káthmándú. A právě on přivezl do indického města sazenice z regionu Kumaon na severu země. Britové nejspíš nevěděli, že rozhodnutím vybudovat indické plantáže zcela promění dějiny nápoje, který se do té doby spojoval výhradně s Čínou. Indie se během jediného století stala čajovou velmocí a díky nově zrozené britské zálibě v pití čaje mu přišel na chuť i starý kontinent. 

Sběr plodiny se od těch dob příliš nezměnil – i dnes přicházejí brzo ráno na políčka sběračky. Z čajovníku je totiž třeba odtrhnout jen několik malých vrchních lístků a ženy zvládají jemnou práci lépe. Na zádech nosí velké koše a za den musejí sklidit několik kilogramů. Pro cizince jde o exotický pohled, sběračky však žijí v ničivé chudobě: Za celodenní tvrdou dřinu si vydělají sto dvacet rupií, tedy asi čtyřicet korun. Jejich mzda tak patří k nejnižším v Indii, nemají však na výběr, neboť jiná práce v oblasti není. 

Tibetská stopa

Jen pár kilometrů od Dardžilingu se nachází městečko Ghoom, ukrývající velkou turistickou atrakci – nejvýš položenou železniční stanici Indie, jež vyrostla neuvěřitelných 2 258 metrů nad mořem. Na konci klikatých silnic Ghoomu se pak objeví buddhistický klášter, jeden z nejdůležitějších v okolí. Místní mu říkají Jiga Čoeling a proslavila ho téměř pětimetrová socha Buddhy. Komplex vznikl teprve roku 1875, a přestože už prošel řadou proměn, vyzařuje starobylou posvátnost. Na významu nabyl zejména po roce 1959, kdy se k němu po tibetském národním povstání proti čínské okupaci stáhly tisíce lidí. Často se proto říká, že je zde na severu Indie tibetská kultura dokonce silnější než v samotném Tibetu.

TIP: Úzkokolejka v indických horách: Železniční příspěvek světovému dědictví

Uvnitř kláštera vládne příjemné přítmí, ticho a duchovní atmosféra. Jediný mnich v dlouhém rouchu se modlí nad otevřenou knihou a jeho šepot znásobuje krásu prostoru. Modlitební mlýnky ozdobené mantrou čekají na poutníky, kteří je roztočí, zatímco nehybný Buddha hledí mlčky před sebe. 

Živo navečer 

Na okraji Dardžilingu vyrostlo tibetské centrum, kde vás seznámí se staletou kulturou a s detaily z dávného i dnešního života. K vidění jsou koberce, výšivky, dřevěné výrobky či staré fotografie. Město pak nejvíc ožívá navečer: Tehdy se lidé procházejí po hlavní ulici stoupající k náměstí, restaurace se plní, v obchůdcích s čajem se dál řeší byznys a v podnicích neutichá cinkání lžiček a konvic. Dokud v Dardžilingu zůstane čaj, bude mít místo duši, která návštěvníkům učaruje. 

Císaři Karlu IV. se podařilo mnohé. Splatil dluhy po svém otci, rozšířil české království, vystavěl mnoho hradů, založil univerzitu a dosáhl povýšení pražského biskupství na arcibiskupství. Schopný panovník naopak zcela selhal v pěstování bratrské lásky mezi svými syny. Neustálé spory Václava IV. a jeho nevlastního bratra Zikmunda netřeba připomínat. Méně se už ví o tom, jak se svými staršími sourozenci vycházel nejmladší syn Karla IV. Jan Zhořelecký. Přitom šlo bezpochyby o působivou osobnost…

Milovník turnajů

Jana Zhořeleckého porodila roku 1370 čtvrtá Karlova manželka Alžběta Pomořanská. Od staršího bratra Zikmunda a nevlastního Václava tedy prince dělilo dva a devět let. Po něm zplodil královský pár ještě další dva syny, avšak oba dva v dětství zemřeli. Proto se musel před svou smrtí v roce 1378 římský císař a český král postarat o budoucnost pouze tří potomků mužského pohlaví.

Zatímco nejstarší Václav zdědil české království a Zikmund dostal Braniborsko a příslib polské či uherské koruny, nejmladšímu odkázal otec vévodství Zhořelec, východní polovinu Dolní Lužice a část Braniborska, takzvanou Novou marku. Vlády nad svěřenými územími se Jan ujal ve svých čtrnácti letech. Za centrum svého působení si zvolil Zhořelec. Zde prý pořádal velkolepé rytířské turnaje, neboť tuto zábavu miloval.

Na přelomu osmdesátých a devadesátých let 14. století se však mladý Jan pohyboval spíše v českých zemích. Pobýval například v Praze, Českých Budějovicích, na hradech Žebrák či Karlštejn. Rovněž navštěvoval svého staršího bratra Zikmunda v Uhrách. Přestože přišel na svět jako poslední z trojice Karlových mužských potomků, jako první se stal otcem. Roku 1388 se oženil s Kateřinou Švédskou, dcerou meklenburského vévody a švédského krále Albrechta I. O dva roky později se páru narodila dcera Eliška. Mezitím se na mladého prince obrátil s žádostí o pomoc jeho starší bratr Zikmund. Co po něm chtěl?

Zálusk na korunu

Již roku 1382 propůjčil tehdy nedospělý Jan svému sourozenci vládu nad Novou markou. Zikmund totiž doufal, že mu toto území pomůže získat polskou korunu. Na polský trůn však nakonec neusedl. Místo toho se mu podařilo zajistit si vládu nad Uhrami. Novopečený uherský král se ovšem topil v dluzích. Doufal, že mu bratříček z těchto nesnází pomůže. Co mu výměnou za potřebnou finanční injekci přislíbil? V první řadě mu roku 1388 navrátil Novou marku. Poté Zikmund na Jana dokonce převedl svůj nárok na českou korunu. V případě, že by tedy král Václav IV. zemřel bezdětný, měl po něm na trůn usednout Jan Zhořelecký. Tato skutečnost zřejmě způsobila, že se nejmladší z Karlových synů o pět let později zachoval ke svému staršímu nevlastnímu bratrovi poněkud necitelně…

V roce 1393 popíjí Václav IV. na hostině. Netuší ovšem, že v jednom z pohárů vína se ukrývá pomalu působící jed. Král smrtící nápoj vypije. Zatímco v péči lékařů bojuje o život, Jan si dělá starost o budoucnost českých zemí. Jeho bratr totiž nezplodil žádného potomka. Za této situace začne Jan vyjednávat s míšeňským markrabětem o případné podpoře svého nároku na trůn. Král Václav IV. ovšem nakonec svůj zápas se smrtí vyhraje. Jednání svého nejmladšího bratra považuje za odpornou zradu. Bude si muset na toho hada v lidské podobě dát dobrý pozor!

Nečekaný spojenec

Rok po neúspěšném atentátu se Václav IV. potýká s dalším vážnými potížemi. Zajme ho takzvaná Panská jednota, jejíž příslušníci ho uvězní v Bílé věži na Pražském hradě. V čele opozičního uskupení stojí Václavův bratranec, moravský markrabě Jošt. Zdá se, že český král může od svých příbuzných čekat jen to nejhorší! Jošt vyzývá Jana, aby se k němu připojil a svrhl Václava z trůnu. Nejmladší syn Karla IV. se ovšem zachová překvapivě. Nejenže Joštovu nabídku odmítne, ale rozšiřuje plamenné listiny, v nichž označuje zajetí krále za hanebný zločin. Shromáždí v Kutné Hoře početné vojsko a v jeho čele vytáhne ku Praze, aby bratra osvobodil. 

Jak si vysvětlit toto jednání? Možná Jan svému moravskému bratranci nedůvěřoval. Nebo chtěl odčinit svou předchozí zradu vůči Václavovi. Kdo ví. Každopádně se Jošt Janovy armády lekne a opustí Prahu. Bohužel s sebou bere i zajatého krále. Jan Zhořelecký může jen bezmocně skřípat zuby. Nákladné vydržování vojska mu citelně ztenčuje finance. Nakonec se mu podaří za cenu nejrůznějších ústupků dosáhnout Václavova propuštění. Projeví mu starší bratr svou vděčnost? 

Útěk před dluhy

Zpočátku se zdá, že Václav IV. iniciátora svého vysvobození ocenil – jmenoval Jana dvorským sudím říšského sněmu. Jenže záhy se napjaté sourozenecké vztahy opět pokazily. Kvůli záchraně bratra upadl Jan Zhořelecký do velkých dluhů. Žádal tedy Václava, aby mu pomohl z finančních nesnází. Výsledek? Nedostal ani groš! Proto se rozezlený Jan opět obrátil ke svému nevlastnímu bratrovi zády. Spojil se s Václavovým úhlavním nepřítelem – pražským arcibiskupem Janem z Jenštejna. Vysoce postavený duchovní vede s králem domácí válku. Každý například podporuje jiného papeže. Zatímco arcibiskup stojí za římským svatým otcem Urbanem VI., Václav IV. se přiklání na stranu avignonského kandidáta.

Jakmile se český král dozví, že jeho bratr navázal blízký vztah s Janem z Jenštejna, popadne ho strašlivý vztek. Roku 1396 zbaví Jana Zhořeleckého jeho úřadu sudího a vypoví ho ze země. Nejmladší syn Karla IV. se ocitá v nezáviděníhodné situaci. Nejenže se rozkmotřil s českým králem, ale po jeho stopě jdou neodbytní věřitelé. Jak se jich zbavit? Pronásledovaný vévoda se uchýlí do cisterciác­kého kláštera v Neuzelle v Dolní Lužíci. Zde se mu snad podaří skrýt…

Oběť vraha?

Právě v Neuzelle vydechne Jan Zhořelecký naposledy. Okolnosti jeho předčasné smrti se dodnes nepodařilo objasnit. Jednoho dne mladý muž v plné síle ulehl na lůžko a druhý den ho mniši našli mrtvého v jeho cele. Nečekané úmrtí okamžitě vzbudilo celou řadu spekulací. Kronikáři jeden po druhém opakovali, že vévodu kdosi otrávil. Na čí příkaz údajně Jan Zhořelecký zemřel? V podezření se ocitl Václav IV. i moravský markrabě Jošt. Nejčastěji však z dobových kronik zaznívá obvinění vůči Zikmundovi. Z jakého důvodu? Možná jen proto, že po smrti Jana Husa si vysloužil v Čechách nálepku padoucha. Jestliže „zradil“ milovaného kazatele, proč by nemohl dát před lety odstranit vlastního bratra?

Smrt Jana Zhořeleckého zůstává velkou záhadou českých dějin. Historikové dodnes nedovedou ani říci, zda mu skutečně na věčnost někdo pomohl, nebo odešel ze světa přirozeným způsobem.  

Image

Čtěte také

Intimní otazník nad českým králem: Měl Václav IV. dceru?

Od 30. let minulého století víme, že se ve vesmíru nachází mnohem víc hmoty, než vidíme. Z aktuálně platných měření družic COBE, WMAP nebo Planck vyplývá, že asi jen 4,9 % celkové materie a energie kosmu reprezentuje baryonická, tedy „normální“ hmota. Dalších 26,8 % má být shromážděno v tzv. temné hmotě, substanci, jež se navenek projevuje pouze gravitačně. A zbytek představuje zcela neznámá temná energie s dosud neurčenými vlastnostmi. 

O temné hmotě víme pouze z nepřímých měření, kdy se zjišťuje, že se v určitých oblastech hvězdných ostrovů – například v halech spirálních galaxií – vyskytuje mnohem víc gravitující látky, než odpovídá sledování. Z pozorování se nezdá, že by temná hmota interagovala jakkoliv jinak, rozhodně ne prostřednictvím elektromagnetické interakce. Proto je u ní myšlenka elektrického náboje prakticky vyloučena. 

TIP: První pozorování temné hmoty jinak než prostřednictvím gravitace

Jenže nedávno zveřejněná pozorování struktur z období asi 180 milionů let po Velkém třesku, v nichž hraje hlavní roli neutrální vodík z kosmického dávnověku, nepřímo ukázala opak. Jednoduchým počítáním se zjistilo, že tento neutrální vodík absorboval dvakrát víc fotonů mikrovlnného záření, než odpovídá modelům. Znamenalo by to, že musel být chladnější, což se zdá nemožné. Pokud však temná hmota přece jen dokázala téměř zanedbatelně interagovat elektromagneticky, kdyby jen 1 % jejích částic mělo náboj jedné miliontiny náboje elektronu, k dodatečnému chlazení by to stačilo.