Vědu už nedělají jenom profesionální vědci. V posledních letech se rozmáhá občanská věda (anglicky citizen science), která nabízí možnost podílet se na vědeckém bádáním lidem jiných profesí nebo i vědcům jiných oborů. Stačí mít hodně času nebo hodně chuti dělat něco zajímavého. A občanští vědci si připisují pozoruhodné úspěchy.

Teď se to povedlo občanským vědcům, kteří se podílejí na projektu „Exoplanet Explorers“, z něhož zavání dobrodružství už názvem. Cílem projektu je zapojit veřejnost do analýz ohromného množství dat, která nasbíral dnes již neaktivní americký teleskop a zdatný lovec exoplanet Kepler.

Superzemě dvojhvězdy červených trpaslíků

Občanští vědci dokázali v datech mise K2 teleskopu Kepler objevit superzemi, čili planetu o velikosti zhruba dvojnásobku Země, která obíhá hvězdu v obyvatelné zóně. Teoreticky tam tedy může být kapalná voda a možná i něco zajímavějšího. To je ale zatím velmi předčasné hodnotit. Planety této konkrétní velikosti jsme zatím našli jen vzácně, takže jde o významný objev.

TIP: Exoplaneta K2-18b u červeného trpaslíka by mohla být zvětšenou verzí Země

Nově objevená planeta dostala označení K2-288Bb. Zatím prý není jasné, jestli jde o kamennou planetu anebo plynného „trpaslíka“ vlastnostmi podobného Neptunu. Planeta je součástí hvězdného systému K2-288, který tvoří dva chladní červení trpaslíci spektrální třídy M. Dvojhvězda s planetou K2-288Bb se nachází v souhvězdí Býka, ve vzdálenosti 226 světelných let.

Alex mezi nabízenými předměty našel například klíč, bez ohledu na to, jak byl velký nebo jakou měl barvu. Alex si dokonce vytvářel vlastní slova. Uměl pojmenovat banán a třešně – anglicky banana a cherry. Slovo pro jablko jej nikdo neučil, ale tohle ovoce papouškovi připadalo jako něco mezi banánem a třešní. Proto si pro jablko vymyslel označení „banerry“.

Jméno ve zlomku vteřiny

Papoušci v zajetí udivují řadou podobných jazykových dovedností. K čemu jim ale je tento talent dobrý ve volné přírodě? To vědci odhalili studiem života jihoamerických papoušíčků vrabčích (Forpus passerinus). Rodičovský pár těchto drobných papoušků se dorozumívá s mláďaty poměrně nenápadnými, krátkými zvuky. Lidskému uchu znějí všechny stejně, ale při mnohonásobném zpomalení se ukáže, že každé mládě vydává svůj vlastní, zcela specifický zvuk. Tímto zvukem se nehlásí jen mládě. Rodiče oslovují každého potomka jeho vlastním zvukem a ten tak slouží jako jméno. Je neuvěřitelné, jak je informace ve volání papoušíčků nahuštěná. Než jednou kýchneme, stačí se mládě ozvat svým jménem asi dvacetkrát.

Není pochyb o tom, že se volání nedědí. Mláďata se je učí. To se ukázalo v experimentech, při kterých vědci zaměnili vejce různých párů papoušíčků. Mláďata se ozývala hlasem, který se podobal hlasu jejich adoptivních pěstounů. V ničem nepřipomínal hlas jejich biologických rodičů.

Rodinné domluvy papoušků

Oba rodiče papoušíčků volají na mláďata velmi podobně. Tím poskytnou svým dětem základní rodinnou „kostru“ pro volání a mládě se začne ozývat jedinečnou variací na toto základní téma. Zatím není jasné, zda si své jméno vytváří mladí papoušíčci sami, nebo je dostanou hotové od rodičů. Nelze vyloučit, že dospělí svá mláďata „křtí“ podobně, jako to dělají lidští rodiče u svých dětí. Všichni příslušníci jedné rodiny papoušíčků každopádně mají velmi podobná jména – obdobně jako třeba příslušníci rodiny Nováků nebo Kadrnožků sdílejí příjmení a liší se jen křestními jmény.

Identifikace jednotlivců je pro papoušíčky životně důležitá. Mláďata zůstávají závislá na péči rodičů i poté, co vylétnou z hnízda. Papouščí mládež vytváří velká hejna o několika stovkách jedinců, rodiče za svými mláďaty i nadále létají a přikrmují je. Jen díky rodinnému jménu spolehlivě najdou vlastní potomky a odliší je od cizích mláďat.

Když dva dospělí papoušíčci vytvoří pár, musí své hlasy navzájem sladit – musí najít společnou řeč. Zvládnou to díky vrozeným dispozicím a podají podobný výkon, jako kdybychom se my v dospělosti naučili nový mateřský jazyk. Většina ptáků si osvojí pěvecký repertoár v útlém mládí a po zbytek života už ho nemění. Papoušci se jako jedni z mála naučí nový zpěv i v dospělosti. Když se dostanou do zajetí, projeví se tyto jejich přirozené vlohy imitací lidské řeči a dalších umělých i přírodních zvuků.

Podle nejnovějších údajů Americké společnosti pro rakovinu ve Spojených států klesá od roku 1991 počet úmrtí pacientů, která souvisejí s rakovinou. Problém je ale v tom, že tento pokles neprobíhá stejně u obyvatel všech příjmových skupin.

Vše nasvědčuje tomu, že nejchudší Američané trpí rakovinou více než jejich bohatší spoluobčané. Týká se to i některých nádorů, které náležejí k těm, jimž medicína už dokáže velmi dobře předcházet. Sociální a ekonomická nerovnost ve zdraví a v péči o něj se v USA stále více rozevírá.

TIP: Téměř polovina Američanů věří, že alternativní medicína dokáže vyléčit rakovinu

Dříve se v počtu úmrtí na rakovinu výrazněji projevoval vliv rasy pacienta. V poslední době tento vliv klesá. O to výraznější je ale vliv chudoby. V dnešní době se přitom rakovina dotýká ohromného počtu lidí. Odborníci odhadují, že nějakou formu rakoviny diagnostikují u jednoho člověka ze tří. U Američanů je dnes rakovina druhou nejčastější příčinou úmrtí.

Generálporučík Vasilij Čujkov měl štěstí, že sloužil od prosince 1940 až do března 1942 jako vojenský atašé v Čankajškově nacionalistické Číně, díky čemuž zůstal relativně v závětří v době poslední vlny čistek ve velení Rudé armády. Ta přišla jako reakce na katastrofální výkony sovětských ozbrojených sil na začátku války. Na uvolněná místa nastupovali noví důstojníci, a tak se dostal na frontu i Čujkov, který bitvu u Stalingradu zahájil původně jako velitel nepříliš silné 64. armády. Díky energii, kterou projevil při potírání případů poraženectví a dezercí, se stal pro své nadřízené tou správnou osobou pro velení hlavní síly Stalingradského frontu – 62. armády. 

Tvrdohlavý generál

Čujkov se narodil do rolnické rodiny a ve věku dvanácti let odešel do Petrohradu do učení. V roce 1918 společně s několika svými bratry vstoupil do Rudé armády a během občanské války utrpěl čtyři zranění. Sloužil u pěších jednotek a v květnu 1919 dokonce vystřídal svého zraněného nadřízeného ve funkci velitele pluku. Čujkovovi bylo tehdy pouhých 19 let. V meziválečném období si postupně doplňoval vojenské vzdělání a stoupal po hodnostním žebříčku.

V září 1939 se v čele 4. armády podílel na obsazování východního Polska, v prosinci téhož roku se ujal 9. armády, tou dobou zdecimované úvodními porážkami v zimní válce. Hlavní operace se však odehrávaly mimo sektor obsazený jeho jednotkami, takže neměl šanci vyniknout. Následovala zmíněná služba v Číně, během níž Čujkov opakovaně žádal o přidělení frontového velení. Nadřízení jej vyslyšeli až na začátku roku 1942.

Na vrchol přes mrtvoly

Povahově byl Čujkov velmi tvrdohlavý a vzteklý. Díky své umíněnosti bez skrupulí nutil své vojáky bránit téměř neudržitelné pozice nebo útočit proti pevné nepřátelské obraně. Tento styl boje s sebou nesl vysoké ztráty, ale politickým komisařům se Čujkovova vytrvalost líbila a také se stala jedním z důvodů, proč právě on dostal funkci velitele klíčového úseku fronty. Podřízení se pozdějšího maršála Sovětského svazu báli kvůli náhlým a prudkým výbuchům vzteku (nezadal si ani s generálem Georgijem Žukovem, který byl v tomto ohledu legendární).

Na druhou stranu se Čujkov nebál ani ukázat své lidské stránky. Měl poměrně drsný smysl pro humor a rád se smál, až celému okolí ukazoval své zlatými korunkami vyspravené zuby. Také se rád napil alkoholu. V průběhu závěrečné fáze bitvy u Stalingradu se jednou vydal přes zamrzlou Volhu na večírek pořádaný jedním z důstojníků NKVD. Cestou zpět na velitelství opilý Čujkov spadl do jámy naplněné ledovou vodou. Kdyby ho podřízení nezachránili, jeho životní pouť by neslavně skončila již na začátku roku 1943. 

Diplomat i taktik 

V průběhu bojů se velitel 62. armády často ocital bez spojení s velitelstvím, a tak musel podstatnou část bitvy velet sám. To mu dávalo určitou volnost v jednání. Z počátku bylo základem generálporučíkovy taktiky využívání vnitřních obranných linií. Němci se přibližovali ze dvou směrů a on mohl přesouvat zálohy relativně rychle na ohrožený úsek fronty. Naproti tomu Paulusovy jednotky musely k posílení nového směru náporu urazit mnohem větší vzdálenost.

Tato výhoda se však rozplývala, jak se frontová linie přibližovala k Volze a sovětský obranný perimetr se zmenšoval. V té chvíli už se Čujkovova role omezila v podstatě pouze na umisťování posil na frontu, řízení dělostřelecké podpory a hlavně udržování kolísající morálky. Kromě toho také absolvoval jednání s plukovníkem Alexanderem Sarajevem, velícím důstojníkem 10. střelecké divize NKVD, která ve Stalingradu kontrolovala přívozy přes Volhu. Ten se vzpíral nasadit své muže ve větším měřítku přímo na frontu.

Pod bedlivým dohledem Moskvy

Složitá situace ve Stalingradu a Čujkovova neústupnost jej ale nakonec přesvědčily a jeho muži se zapojili do zuřivých bojů ve městě navzdory tomu, že se Sarajev oháněl podporou samotného šéfa NKVD Lavrentije Beriji, který nechtěl své jednotky podřizovat armádnímu velení. Vasilij Čujkov se především snažil udržet své muže v neustálém bojovém kontaktu s nepřítelem. Vzdálenost pouhých několika desítek metrů mezi předními liniemi obou stran podstatně ztěžovala Luftwaffe i německému dělostřelectvu míření. Tím omezoval ztráty a o účinnosti této taktiky se mu podařilo přesvědčit i podřízené velitele divizí, kteří ji pak s úspěchem používali.

TIP: Zlomový moment druhé světové války: Rudá vlajka nad Stalingradem

K odrážení silných nepřátelských útoků používal takzvané vlnolamy. Podpůrné zbraně (kulomety a protitankové pušky) donutily Němce odklonit se z hlavního směru útoku do vedlejších uliček, kde je pak napadla sovětská pěchota v boji zblízka. Čujkov si také velmi oblíbil noční protiútoky, protože na ně nemohla reagovat Luftwaffe. Co se nasazení dělostřelectva týče, odsunul je na východní břeh Volhy, neboť ve městě bylo stejně téměř k ničemu a ještě bylo třeba zdlouhavě přivážet munici. Poté se artilerie zaměřila nikoliv na přímou podporu bojujících jednotek, ale na ničení německých zásobovacích tras, čímž způsobila útočníkům mnohé potíže. 

Dokončení v úterý 15. ledna

Na letošním světovém veletrhu spotřební elektroniky Consumer Electronics Show (CES) nejsou k vidění jen napínavé srážky robotů. Vystavované exponáty ukazují, že umělou inteligenci je možné zabudovat skutečně do všeho. Třeba i do jídelní misky pro domácí mazlíčky.

Italská společnost Volta, která vyvíjí umělé inteligence, postavila inteligentní misku pro mazlíčky s názvem Mookkie. S její pomocí chtějí řešit jeden z nejvíce ožehavých problémů milovníků zvířat, kteří mají doma více než jednoho mazlíčka – loupeže dobrot z jídelních misek.

TIP: Nový japonský hotel s robotickou obsluhou a bez klíčů od pokojů

Miska Mookkie je totiž vybavená inteligencí, která dovede rozpoznat jednotlivé mazlíčky. Majitel si misku naprogramuje pomocí aplikace pro chytrý telefon a vloží do paměti podobizny jednotlivých zvířecích strávníků. Pak už jenom stačí určit časy, kdy který mazlíček může sníst svoje dobroty. Jinému zvířeti Mookkie dobrotu nevydá.

Jak ale známe domácí mazlíčky, budou se snažit chytrou misku přelstít, což by mohlo být zdrojem veselých situací. Inteligentní miska na krmení bude na trhu letos v září a měla by být k mání za 189 dolarů, tj. asi 4 200 Kč.

Jízda ovládala bojiště od nepaměti, ovšem od poloviny 19. století začínalo být zřejmé, že její éra se chýlí ke konci. Kupříkladu za krymské války britská lehká kavalerie zaútočila u Balaklavy (1854) s asi 660 koňmi proti ruskému dělostřeleckému oddílu a během pouhých deseti minut zahynulo minimálně 375 zvířat. Taktéž za americké občanské války (1861–1865) hodnota jezdectva klesala kvůli nárůstu účinnosti dělostřelectva a stále dramatičtěji se ukazovalo, že nechráněné tělo koně a jezdce již nemůže být vyrovnaným soupeřem rychlopalných zbraní.

Přes tyto trendy válečné plány všech hlavních velmocí začátkem 20. století stále počítaly s aktivním a masivním zapojením kavalerie do ofenzivních operací. Jízdní eskadrony měly podnikat průzkumné mise, rychlými výpady do protivníkova týlu šířit chaos a rozšiřovat průlomy vybojované infanterií. V létě 1914 tak generálové jízdu vyslali do boje s neochvějnou vírou v její rozhodující sílu.

Královští jezdci v sedle 

V úvodních týdnech konfliktu se armády valily krajinou a jejich formace se snažily o manévrový boj. Zdálo se, že kavalerie sehraje i tentokrát stejně klíčovou roli jako za minulých válek. Avšak jakmile se západní fronta ustálila a vojáci se ukryli ve stále houstnoucím systému zákopů, využití jízdy ztratilo smysl. Zákopová válka totiž eliminovala hlavní výhodu kavalerie spočívající v rychlosti a mobilitě, což podlomilo její útočné schopnosti. Rozsáhlejší využití přetrvalo pouze na východní a balkánské frontě, případně na Blízkém východě. I tam ovšem docházelo k přerodu klasické kavalerie, kdy se voják v sedle přepravuje na místo střetu a také z něj bojuje, k takzvané v takzvanou infantry (jízdní pěchotě, jejíž příslušník užívá koně jen k přepravě a bojuje coby pěšák). Podívejme se, jak se tento trend projevil u nejvýznamnějších válčících států.

Britové přistoupili k masivnímu rozšiřování řad kavalerie zejména poté, co se za druhé búrské války (1899–1902) stali svědky účinnosti nepřátelských jízdních oddílů. Monarchie nasadila jezdce hned od úvodních okamžiků světového konfliktu – ne náhodou první britský výstřel padl 22. srpna 1914 z pušky desátníka Edwarda Thomase, příslušníka 4. pluku královských irských dragounů, během hlídky u belgického městečka Casteau. Britové nejprve užívali kavalerii v tradiční útočné roli, avšak záhy dosáhli řeky Aisne a narazili na zákopy. A tak zatímco na ostrovech velitelé výcvikových škol odtržení od reality nadále budovali jízdní divize, vojáci na kontinentu si rychle zvykali bojovat pěšky.

Nejhůře skončili koně 

I tak jízda aktivně působila po celou válku a poslední velký útok uskutečnila roku 1917 při diverzním přepadu Hindenburgovy linie u Arrasu. Polní maršál Douglas Haig rozkázal gardistům a husarům udeřit proti pozicím chráněným ostnatým drátem i kulometnými hnízdy, a jen samotní husaři z 10. pluku ztratili během nesmyslné zteče dvě třetiny vojáků.

Pohled na zmrzačené spolubojovníky i zvířata britské pěšáky šokoval: „Nepřítel spustil koncentrovanou střelbu z děl a všeho, co bylo po ruce. Nejhůře skončili koně, nějakou dobu jsme pak stříleli ubohá zvířata bezcílně se potácející na třech nohách či se v agonii splašeně řítící kolem nás, jako jeden, který měl ustřelenou celou tlamu. Se všemi mrtvými a umírajícími koňmi ležícími na sněhu ta scéna připomínala starodávné bitevní výjevy. Proč někdo považoval za vhodné poslat právě sem jízdu, vůbec netušíme.“

Poslední padlý

Posledním britským vojákem zahynuvším v důsledku činnosti nepřítele se symbolicky stal taktéž příslušník kavalerie – George Ellison z 5. pluku královských irských kopiníků, jehož 11. listopadu 1918 u Monsu srazila ze sedla kulka německého snajpra. Nepostradatelnou se britská jízda nicméně stala v Palestině, především pod velením polního maršála Edmunda Allenbyho. Většina jeho kavalerie spadala pod Pouštní jízdní sbor, který sestával z Novozélanďanů, Australanů, Indů a britských rezervistů.

Tyto oddíly se k bojišti přepravovaly na koních, aby v drtivé většině případů bojovaly až po sesednutí. V polovině roku 1918 měl Allenby k dispozici 11 000 jezdců, kteří přispěli k rozdrcení tureckých vojsk v řadě střetnutí. Vítězství kavaleristé vybojovali například během třetí bitvy o Gazu (listopad 1917) nebo bojů o Megiddo (září 1918). Někteří příznivci útočné jízdy tvrdili, že úspěšné akce potvrzují životaschopnost kavalerie i na moderním bojišti. Ve skutečnosti o britských vítězstvích rozhodla spíše početní převaha a chabý výcvik protivníka.

Pokud chcete sledovat úplné zatmění Měsíce 21. ledna, nastavte si budík přibližně na čtvrt na pět ráno. V té době naleznete našeho kosmického souseda vysoko nad západním obzorem na pomezí souhvězdí Blíženců a Raka. V jeho blízkém okolí navíc spatříte i trojici velmi jasných hvězd: Vydáte-li se od oslnivého měsíčního kotouče doprava, narazíte na Polluxe a Castora z Blíženců, neméně nápadnou stálici Procyon z Malého psa pak zahlédnete mezi Měsícem a horizontem.

Nepotrvá však dlouho, a přidají se i další, méně jasné hvězdy. Měsíc totiž postupně zeslábne s tím, jak se jeho zářící povrch ponoří do stínu Země. Ten se poprvé objeví ve 4:34 SEČ při levém horním okraji měsíčního kotouče, kdy započne tzv. částečné zatmění. V následující hodině bude stín postupovat k protilehlému pravému dolnímu okraji a poslední cíp nezastíněného měsíčního povrchu spatříte v 5:41 SEČ. V tom okamžiku vstoupí zatmění do úplné fáze, přičemž jeho střed nastane v 6:12 SEČ. Nedaleko zatmělého Měsíce pak můžete zkusit vyhledat velkou otevřenou hvězdokupu Jesličky (M44) v souhvězdí Raka: Stačí se vydat do úhlové vzdálenosti 7° na západ od červenohnědého měsíčního kotouče.

Na konci úplného zatmění v 6:43 SEČ již našeho průvodce uvidíte nízko nad západním horizontem. Jako první se ze zemského stínu vymaní horní okraj jeho kotouče, a zatmění tak opět přejde do částečné fáze. Postupně bude zemský stín stále víc ustupovat k pravému dolnímu okraji Měsíce, až jej v 7:51 SEČ zcela opustí. Zda popsané finále zahlédnete, či nikoliv, závisí na vašem stanovišti: Na východě republiky zapadne Měsíc asi sedm minut před koncem částečné fáze, zatímco na západě si pozorovatelé úkaz užijí až do konce. I v jejich případě se ovšem bude měsíční kotouč nacházet velmi nízko nad západním obzorem – méně než dva úhlové stupně. 

Setkání planet s Měsícem

Mimochodem, v průběhu zatmění se občas podívejte i nad jihovýchodní horizont. Od brzkého rána nad ním uvidíte zářit dvě velmi výrazné planety, obě v souhvězdí Hadonoše. Jasnější a o něco výš nad obzorem bude Venuše, stíhaná v úhlové vzdálenosti 2,7° Jupiterem. 

Na večerním hvězdném nebi zavládne o poznání přehlednější situace. V lednu na něm totiž spatříte pouze jedinou planetu viditelnou bez dalekohledu – Mars, pozvolna se přesouvající ze souhvězdí Ryb do Berana. Můžeme se ale těšit na několik pohledných konjunkcí (viz přehled zajímavých úkazů).

Východy a západy Slunce

V první polovině měsíce se Slunce nachází ve znamení Kozoroha, 20. ledna v 10:00 SEČ vstoupí do znamení Vodnáře.

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – nepozorovatelný
• Venuše – viditelná ráno nad východem
• Mars – viditelný v první polovině noci
• Jupiter – viditelný ráno nad jihovýchodem
• Saturn – nepozorovatelný
• Uran – viditelný v první polovině noci
• Neptun – viditelný večer nad jihozápadem

Úkazy na nebi

• 1. a 2. ledna – setkání velmi úzkého měsíčního srpku a Venuše na ranní obloze nízko nad jihovýchodem; poblíž bude viditelný i Jupiter a jasný Antares ze souhvězdí Štíra
• 3. ledna – Země nejblíž Slunci v roce 2019, ve vzdálenosti 147,1 milionu kilometrů
• 3. ledna – setkání velmi úzkého měsíčního srpku a Jupitera na ranním nebi nízko nad jihovýchodem
• 3. ledna – v brzkých ranních hodinách nastává maximum meteorického roje Kvadrantid 
• 6. ledna – Venuše v největší západní elongaci, v úhlové vzdálenosti 47° od Slunce
• 12. a 13. ledna – setkání dorůstajícího Měsíce a Marsu na večerní obloze
• 17. ledna – těsné setkání Měsíce a jasného Aldebaranu ze souhvězdí Býka na večerním nebi nad jihovýchodem (bude je dělit úhlová vzdálenost cca 1°)
• 21. ledna – Měsíc v úplňku, úplné zatmění pozorovatelné na ranní obloze nad západem (začátek částečného zatmění ve 4:34 SEČ, začátek úplného zatmění v 5:41 SEČ, konec úplného zatmění v 6:43 SEČ, konec částečného zatmění v 7:51 SEČ) 
• 22. ledna – setkání Venuše a Jupitera na ranním nebi nízko nad jihovýchodem (bude je dělit úhlová vzdálenost cca 2,5°)
• 23. ledna – těsné setkání Měsíce a jasného Regula ze souhvězdí Lva na ranní obloze nad západem (bude je dělit úhlová vzdálenost cca 1,75°)
• 31. ledna – setkání úzkého měsíčního srpku, Venuše a Jupitera na ranním nebi nízko nad jihovýchodem; poblíž bude viditelný i jasný Antares ze souhvězdí Štíra

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském čase (SEČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Seriál pozorování oblohy vzniká ve spolupráci s Hvězdárnou a planetáriem Brno

WorldView-4, dříve označovaný jako GeoEye-2, je 2,5 tunový satelit třetí generace komerčních satelitů pro snímání a pozorování Země. Tento satelit dokáže pořizovat snímky zemského povrchu s maximálním rozlišením 31 centrimetrů. Tedy přesněji řečeno dokázal, až doteď.

Provozovatel satelitu, což je společnost DigitalGlobe, totiž v těchto dnech oznámil, že ztratil nad satelitem potřebnou kontrolu. Podle všeho selhalo ovládání gyroskopů WorldView-4, takže již není možné satelit nastavit tak, aby s nezbytnou přesností mířil směrem k Zemi. WorldView-4 se přitom dostal na oběžnou dráhu teprve 11. listopadu 2016, kdy ho vynesla nosná raketa Atlas V 401.

Odepsaný satelit

Specialisté DigitalGlobe se sice stále snaží dostat satelit zpět pod plnou kontrolu, podle představitelů společnosti to prý ale nejspíše nebude možné. Bez náležitého zprovoznění gyroskopů nebude WorldView-4 schopný pořizovat použitelné snímky Země. Satelit měl pracovat na oběžné dráze nejméně 7 let, vydržel ale jen 26 měsíců.

TIP: Satelit EchoStar-3 postihla neznámá anomálie a ztratil kontakt se Zemí

Majitelé satelitu doufají, že od pojišťovny získají plnou náhradu škody. WorldView-4 byl pojištěný na 183 milionů dolarů, čili téměř 4,1 miliardy korun. Podle představitelů společnosti DigitalGlobe jim satelit WorldView-4 za rok 2018 přinesl zisk v hodnotě asi 85 milionů dolarů, což odpovídá asi 1,9 miliardám Kč.

Pálivé chilli papričky si nedá úplně každý. Alkaloidy zodpovídající za pálivou povahu papriček, kterým se souhrnně říká kapsaicinoidy, jsou ale podle odborníků slibné pro využití v řadě různých aplikací, od přípravků proti bolesti až po pepřové spreje. Pěstování chilli papriček pro průmyslové využití ale není úplně jednoduché.

Biotechnologové nedávno zjistili, že by bylo možné relativně snadno zařídit, aby tyto pálivé látky, tedy kapsaicinoidy, vyráběla rajčata. Právě rajčata se přitom pěstují na mnoha místech světa, v ohromných množstvích. Nápad biotechnologů vychází z toho, že se předkové rajčat a chilli papriček rozešli teprve před 19 miliony let. Rajčata mají tím pádem ve své genetické výbavě všechny geny, které jsou nutné pro produkci pálivých látek papriček.

TIP: Pikantní rekord: Paprička Pepper X je nejpálivější v historii

Když by badatelé tyto geny v rajčeti vhodným způsobem zapnuli, třeba pomocí editace genů, zrodilo by se pálivé rajče. Rázem by se z něj stala zajímavá surovina pro farmaceutický, potravinářský i obranný průmysl. A ostrá rajčata by také nepochybně přivítali gurmáni, kteří milují exotické novinky v jídelníčku.

Některé lidi v životě postihla ztráta řeči. Stává se to v důsledku amyotrofické laterální sklerózy, kterou trpěl například geniální fyzik Stephen Hawking, nebo podobných onemocnění. Vědci a lékaři se proto už dlouho snaží vymyslet způsob, jak by bylo možné číst slova takových pacientů přímo z jejich mozků, a tím zlepšit jejich možnosti komunikace.

V dnešní době by odborníkům mohla podat pomocnou ruku umělá inteligence. Hned několik výzkumných týmů se snaží naučit počítače dekódovat slova z mozkových vln. Dělají to tak, že nejprve umístí do mozku pacienta elektrody, obvykle kvůli nějakému lékařskému zákroku, jako je například léčba epilepsie.

TIP: Umělá inteligence objeví rakovinu kůže lépe než lidští specialisté

Pak vědci takovému člověku něco říkají anebo ho nechají něco přečíst. Během toho monitorují jeho mozkové vlny. Záznam mozkové aktivity pak dostane umělá inteligence, která se snaží přeložit mozkovou aktivitu zpět na lidskou řeč. Úspěšnost umělé inteligence v úvodních experimentech se čtením slov z mozkových vln se přitom pohybuje kolem 75 až 83 procent, což není zrovna málo.