Střední tank M4A2 Sherman 12. pluku afrických střelců 2. obrněné divize Svobodných Francouzů vyjíždí 2. srpna 1944 z tankové výsadkové lodě LST-517 na pláž Utah nedaleko normandské vesnice Saint-Martin-de-Varreville. Tato formace se později mimo jiné podílela na osvobození Paříže či Štrasburku, účastnila se tankových bitev v Lotrinsku a konce války se dočkala v okolí bavorského Berchtesgadenu.

TIP: Německá tanková rota v boji: Sofistikované obranné a útočné strategie

Stroji s věžovým číslem 45 nesoucím jméno „Ile de France“ velel poručík Jean Baillou, který utrpěl zranění, když byl jeho tank pouhých 10 dnů po vylodění v boji zničen. Zajímavý je také nápis „Somua“ na pancíři před místem řidiče. Jde o odkaz na předchozí stroje jednotky, která byla před přezbrojením na shermany vybavena francouzskými obrněnci Somua S35. Kýl tankové výsadkové lodě LST-517 položili pracovníci společnosti Chicago Bridge & Iron Company ve městě Seneca 10. září 1943, ke spuštění na vodu došlo 15. ledna 1944. Plavidlo se účastnilo vylodění v Normandii, čímž se také jeho válečná kariéra uzavřela.

Někdejší gigantický krokodýl a obávaný vládce Madagaskaru rozhodně nebyl „obyčejným“ pravěkým plazem. Paleontologové Cristiano Dal Sasso a Simone Maganuco z Museo Civico di Storia Naturale v Miláně tvora popsali v roce 2006, a to podle zlomkových fosilních kostí nalezených v pánvi Mahajanga na severozápadě ostrova. Pojmenovali ho Razanandrongobe sakalavae, v překladu „obří ještěří předek ze sakalavské oblasti“. Dostal však i jednodušší přezdívku – Razana. 

Smrticí výzbroj v tlamě 

Ohromný živočich představuje evolučně nejstaršího a zároveň největšího předka dnešních krokodýlů. Své nejbližší příbuzné předešel o 42 milionů let, dorůstal délky až 7 m a od současníků se odlišoval stavbou hlavy, jež byla mnohem méně zploštělá. 

Na druhou stranu měl v porovnání s dnešními krokodýly poměrně krátkou lebku, zejména čelist. Masivní a mimořádně silné čelistní kosti ovšem nesly nečekaně mohutnou „výzbroj“: 15 cm dlouhé, pilovitě vroubkované tesáky. Rozměry i tvarem chrup připomínal zuby dobře známého „postrachu druhohor“, obřího masožravého Tyrannosaura rexe. Popsaná výbava naznačuje, že i Razana zvládal svými zuby drtit nepoddajné části zvířecích těl, včetně kostí a šlach. 

Zběsile rychlý postrach 

Obří plaz podle všeho kořist také aktivně pronásledoval. Měl totiž poměrně silné a dlouhé končetiny, jež se nacházely spíš pod tělem než na bocích. Mohl tudíž běhat rychle – podstatně svižněji než dnešní krokodýli.

TIP: Zabiják tyranosaurů: Na co umírali největší krvelační predátoři pravěku?

Jednalo se o výborně specializovaného suchozemského lovce, kterého díky velikosti těla a odstrašujícímu chrupu nedokázali jiní predátoři zmíněné epochy prakticky ohrozit. Jak vysvětlil Cristiano Dal Sasso: „Razana mohl vážně konkurovat i velkým dvounohým masožravým dinosaurům, teropodům, čímž by atakoval jejich postavení na vrcholu dobového potravního řetězce.“ Otázkou zůstává, zda se s uvedenými konkurenty mohl někdy setkat: Madagaskar totiž obýval v době, kdy se toto rozsáhlé území oddělovalo od ostatní souše tvořící prakontinent Gondwana.

Dne 10. září 1898 odpoledne přistoupil u mola Ženevského jezera anarchista Luigi Lucheni mlčky ke starší dámě v černém a vrazil jí do srdce trojhranný pilník. Bylo mu jedno, že se jedná o excentrickou, unavenou, těžce depresivní stárnoucí ženu, jež se pokud možno stranila všech lidí a kterou nikdo nebral vážně. Svým činem sice neotřásl vládnoucím systémem, ale stvořil kult tragicky zemřelé Alžběty, neboť kdyby skonala zesláblá stářím, pravděpodobně by o ní dnes téměř nikdo nevěděl.

Neutěšené rodinné vztahy

Sňatek Františka Josefa I. s Alžbětou představoval jedenadvacáté spojení mezi Habsburky a Wittelsbachy. Naštěstí se na jejich dětech rodové zatížení neprojevilo. Císařovna porodila během čtyř let tři děti: Žofii (1855–1857), Giselu (1856–1932) a Rudolfa (1858–1889), později přišla na svět Marie Valérie (1868–1924). U prvního dítěte si proti vůli tchýně prosadila, aby maličká Žofie doprovázela rodiče na cestě po Uhrách. Jenže dcerka zemřela a tchýně vmetla Alžbětě do tváře, že své dítě zabila. Císařovna byla šokována. 

Vůči dědici říše – Rudolfovi se chovala velmi chladně a lhostejně, ponechala ho v péči arcivévodkyně Žofie, rezignovala a více citu projevovala svým papouškům a psům než synovi. Rudolf zdědil po bavorských předcích inteligenci a citlivost, ale matku vlastně neznal a s otcem si nikdy nerozuměl. Odmalička se musel připravovat na vojenské povolání. V důsledku toho „vykazoval zřetelné příznaky pro hospitalizaci: chorobně vystupňovaný strach, častou nečestnost a často blouznivě tvrdohlavou, až vnucující se lásku k některým lidem“. Teprve v roce 1865 matka zasáhla a přísné vojenské vychovatele nahradili liberální učitelé. Rudolf si osvojil jejich názory a po celý život se kvůli tomu dostával do sporů s konzervativními členy arcidomu a dvora. Avšak studium milovaných přírodních věd mu otec zakázal, místo toho ho pověřil velením v armádě a záměrně ho držel stranou vysoké politiky. 

Roku 1881 se Rudolf oženil s belgickou princeznou Stefanií, s níž si ale nerozuměl, takže vyhledával přátelství jiných žen. Zklamání z „prázdného“ života, vážné onemocnění, deprese, alkohol a drogy zhoršily jeho duševní stav natolik, že v roce 1889 zastřelil sebe i svou milenku baronku Mary Vetserovou.

Narušená psychika

Synova sebevražda znamenala pro císařovnu Alžbětu další šok, z něhož se již nikdy nevzpamatovala. Po Rudolfově smrti nosila výhradně černé oblečení a ještě více se vyhýbala Vídni. „Vznešená paní prý zestárla. Mnoho pláče a stále se poddává hloubání nad případem, dělá si výčitky a přisuzuje zděděné wittelsbašské krvi duševní pomatenost svého politováníhodného syna.“ Alžběta, která se o svého syna nestarala, ani ho nemilovala, dokud byl ještě čas, si ho po smrti přetvořila v modlu. Její dcera komentovala matčin stav slovy: „(…) hluboký smutek, který mamá přepadal dříve jen čas od času, ji teď už neopouští. Nemá už vůbec jasný pohled – všechno je temné, bezútěšné.“

TIP: Mýty versus realita: Méně známá fakta o císařovně Sissi

Historička Hamannová se k problému císařovnina zdraví vyjádřila: „Alžbětino dědičné zatížení byla – podobně jako u jejích sester – jednoznačně melancholie: beznaděj, sklon k samotářství, deprese, strach z lidí. Alžběta se snažila čelit tomuto trápení tělesným posilováním a především každodenními usilovnými pochody, které trvaly celé hodiny a jež podnikala za každého počasí a v rychlém tempu.“ Jiný historik byl přesvědčen, že měla mentální anorexii, která se projevovala nepřiměřeným nechutenstvím, často i odmítáním sexuality a snížením tělesné i duševní aktivity a stability. Byla psychicky narušenou nešťastnou ženou a pravým dítětem období zvaného „Fin de siècle“, plná nervozity a přecitlivělosti. 

Kolem Země trvale krouží pouze jedno přirozené těleso – Měsíc. Před více než sto lety však vědci poukázali na hypotetickou možnost existence dočasných oběžnic naší planety. Jedná se o tělesa z meziplanetárního prostoru zachycená v gravitační pasti Země. Zdrží se jen na několik oběhů a poté systém pod vlivem poruch zase opustí. 

Popsaná hypotéza se dočkala potvrzení až před deseti lety: V roce 2006 se podařilo prostřednictvím programu Catalina Sky Survey objevit planetku označovanou dnes jako 2006 RH120, přičemž už první výpočty její trajektorie ukazovaly, že nekrouží kolem Slunce, nýbrž že jejím gravitačním centrem je Země. V přesvědčení, že se tudíž musí jednat o zbytek rakety z nějakého kosmického letu, vědci objekt ze seznamu planetek vyškrtli – ale v únoru 2008 jej zařadili zpět. Přibližně pětimetrová planetka vykonala čtyři oběhy kolem Země, setrvala v jejím okolí necelý rok a po průletu perigeem v červenci 2007 se dostala zpátky na heliocentrickou dráhu. 

TIP: Planetky, komety, meteoroidy: Mohou ohrozit naši planetu?

Sofistikované modely ukazují, že k záchytu těles dochází nejspíš průchodem přes librační body L1 a L2. Statisticky se 1 % těchto dočasných měsíců s naší planetou srazí a odhadem 0,1 % meteoroidů dopadajících na zemských povrch představuje ve skutečnosti dočasně zachycené objekty. Takový meteor poprvé objevili astronomové z ondřejovské observatoře v roce 2014. 

Studium tzv. miniměsíců Země má i praktické důsledky. Neúprosná statistika říká, že dlouhodobě zachycená tělesa mají asi 20% pravděpodobnost srážky s modrou planetou. Malé vzájemné rychlosti z nich rovněž činí optimální objekty pro průzkum na místě, tedy jeden z blízkých cílů pro pilotovanou kosmonautiku. 

I v dnešní době se často stává, že lidští zaměstnanci musí zvedat či přenášet těžké náklady. Časem jejich práci převezmou roboti, ale do té doby by lidem mohly usnadnit zaměstnání robotické exoskelety. Jejich vývoj letí raketově kupředu a jsou stále pokročilejší a výkonnější.

Na této vlně jede i společnost Sarcos Robotics, která nedávno představila nový industriální exoskelet Guardian XO Max. Jde o první exoskelet pro využití v průmyslu, který je poháněný bateriemi. Svou žlutou barvou a také konstrukcí navíc připomíná legendární exoskelet Ripleyové z Vetřelců. Už teď je možné si ho přeobjednat a k dispozici by měl být počátkem roku 2020. Jeho cena zatím ještě není známá.

TIP: Jak usnadnit práci zaměstnancům: V automobilkách vypomůže exoskelet

Jak užitečný takový exoskelet je? Pro člověka v exoskeletu Guardian XO Max bude zvednutí 45 kilogramového nákladu, jako kdyby zvedal 2,2 kilogramy. Ovládání je prý intuitivní a exoskelet pohotově reaguje na lidské pohyby. Guardian XO Max je poháněný malou jednotkou s nabíjitelnými bateriemi, která by díky pečlivé optimalizaci spotřeby energie měla vydržet až na 8 hodin provozu. Výměna jednotky je podle Sarcos Robotics snadná a lze ji provést i na pracovišti, když je v exoskeletu člověk.

Objektiv mi už nechce zaostřit. Vlastně se mi už medvědí hlava ani nevejde do hledáčku. Fascinován focením jsem si ani neuvědomil, že se tak moc přiblížil a minimum, na jaké můj objektiv ostří, jsou tři metry. Ještě před chvílí jsem jej měl v hledáčku celého na nějakých pětadvacet metrů, a teď? Jsem od něj na skok. Co když mu zavoním? Instinktivně přestávám fotit a zadržuji dech. Mezi mnou a šelmou je jen tenká stěna krytu, což pro dvěstěpadesátikilové zvíře není žádná překážka. Další krok, pak ještě jeden a přísahám, že cítím jeho dech.

TIP: Vysoké Tatry - Podmanivá krása nejmenších velehor Evropy

V hlavě mi bleskne myšlenka na širokoúhlý objektiv, ale jen co huňáč otočí hlavu směrem ke mně, zafuní a podívá se přímo do objektivu, rychle si to rozmyslím a zůstanu raději potichu a bez pohnutí. Medvěd ještě chvíli cosi hledá, pak projde okolo krytu a mizí v lese někde za mými zády. Pár minut poslouchám, zda se neozve zapraskání nějaké větvičky a přemýšlím, že ani ve snu by mě nenapadlo, že mé první setkání s medvědem v tatranské přírodě bude vypadat právě takto. Další fotografie autora najdete na webu fototatry.sk.

Mexičtí archeologové prováděli vykopávky na lokalitě poblíž Ndachjianu-Tehuacánu v mexickém státě Pueblo. Objevili tam doslova poklad starých klišé, o nichž se mluví v souvislosti s předkoloniální střední Amerikou: krvavé oběti, sochy tajuplných božstev, kamenné lebky, a také lidi stažené z kůže.

Ve skutečnosti jde o první objevený chrám jednoho z nejstarších a nejvýznamnějších božstev středoamerických civilizací. Xipe Totec, což v aztéčtině znamená „Náš pán z kůže stažený“, je bohem jara, probouzení přírody, vegetace a zemědělství. Neblaze proslul tím, že při jeho uctívání je nutné stahovat kůži lidským obětem, která pak slouží k rituálním účelům.

TIP: Aztécký průmysl obětí: Věže lebek byly větší a děsivější, než jsme mysleli

Archeologové objevili doklady, které přímo ukazují na stahování kůže v tomto chrámu, který byl v provozu zhruba v letech 1000 až 1260 našeho letopočtu, tedy ještě před vznikem Aztécké říše. Mezi nálezy jsou sochy zpodobňující hlavy lidí stažených z kůže a lidské torzo pokryté staženou lidskou kůží. Tyto sochy zřejmě představují samotného Xipe Toteca a jsou vyrobené z vyvřelé horniny, která byla do oblasti importovaná z jiné části střední Ameriky.

Význam Lánské obory bychom mohli shrnout do tří slov: Tady je prezidentovo. Jedná se o tři tisíce hektarů oploceného území, kam se běžný člověk nemá šanci podívat. Vešlo by se tam celé Kladno, a ještě by kus zbyl. Přes 300 let se v místě všechno podřizuje jediné vášni: lovu. 

„V Čechách sice existují zmínky i o starších oborách, jako je například ta v Hukvaldech. Přesto Lánská obora patří k nejstarším a největším v Evropě. První doklady o ní pocházejí už z roku 1713,“ vysvětluje Miloš Balák, ředitel Lesní správy Lány. Ve zmíněném roce nechali Valdštejnové coby tehdejší majitelé zbudovat dřevěnou ohradu o délce 47 kilometrů jako ochranu před pytláky. 

Králové, císaři, prezidenti 

V neprostupných lánských a křivoklátských hvozdech, plných divoké zvěře, se ovšem lovilo už od raného středověku. V 9. století se o místo podle záznamů přeli Přemyslovci s rodem Vršovců. Později Karel IV. zakázal oddělit křivoklátské panství od České koruny a lánská tvrz učarovala i císaři a českému králi Rudolfu II. 

Lesy, v nichž lovívali králové, zůstávají nadále součástí české státnosti, kterou spravuje Kancelář prezidenta republiky. A vůbec nevadí, že nikdo z našich prezidentů nebyl a není vášnivým lovcem. Původní obora byla desetkrát větší, ale i dnes má člověk pocit, že se ocitl v panenské pustině. K tamním nejznámějším památkám se řadí mohutný dub, přezdívaný „dohodový“: Prezident Tomáš Garrigue Masaryk se pod ním totiž kdysi scházel s Karlem Čapkem a vedl tam i jednání o tzv. Malé dohodě, jež měla zabránit návratu monarchie. 

Mocnáři a filmaři

„Ať panovalo jakékoliv státní uspořádání, obora se vždycky využívala k politickým jednáním a různým mezinárodním schůzkám. Pokaždé se tady uvolnila atmosféra,“ shrnuje Balák. Bohumil Martínek stál v čele Lánské obory za prezidenta Gustáva Husáka. Na začátku sezony vždy dovezl na Pražský hrad seznam zvěře, kterou lze ulovit, a pak už jen čekal, kdo dorazí. Na místo zavítal Leonid Brežněv, Nikita Chruščov, maršál Malinovskij i jugoslávský předák Josip Tito. 

Opravdová syrovost a odlehlost možná do obory přilákaly také režiséra Františka Vláčila. V jeho Markétě Lazarové si zahrál nejen Masarykův dub, ale i jedno z tamních nejvyšších míst: kopec Hrozný. Nejednalo se však o jediný filmařský počin, k němuž tam došlo. „Film Básníci režiséra Dušana Kleina obsahuje i scénu, kdy jednu z postav – Mirečka – pozvou na hon. A ten se odehrával právě tady. Musím říct, že jsem pana režiséra tehdy obdivoval. Dalo ohromnou práci, aby herci, kteří nikdy nedrželi pušku v ruce, alespoň mířili tam, odkud vyletěli bažanti,“ vzpomíná Martínek. 

Zelený pamětník 

Oboru miloval i prezident Antonín Novotný, který utíkal do přírody před ruchem Prahy. Na zámku však bydlet nechtěl – toužil prý po obyčejné chatě. Stavbu tam nechal skutečně zbudovat v roce 1960 a později ji s oblibou navštěvoval například prezident Husák. Využívá ji i současná hlava státu, zejména pro jednání expertního týmu.

TIP: Edvard a Hana Benešovi: Jejich láska začala v Paříži

Lánská obora toho však pamatuje mnohem víc – kdysi byla místem nelítostných bojů hajných a pytláků, na jejím území se nachází zřícenina hradu Jivno i přehrada Klíčava, kterou v 50. letech stavěli nuceně nasazení řeholníci. Za druhé světové války tam lovil říšský protektor a obora přitom ve stejné době ukrývala partyzány i amerického letce, který havaroval po náletu na ruzyňské letiště. Na opulentním lovu s ženskou ochrankou v místě hostili dokonce Muammara Kaddáfího. A výčet zvláštních návštěvníků, kteří se podíleli na běhu dějin, tím zdaleka nekončí. 

Čínská kosmonautika si připsala další významný úspěch. Vůbec poprvé se podařilo přistání na odvrácené straně Měsíce. „Temná strana“ Měsíce je přitom z hlediska přistání považována za mimořádně nevhodnou – na rozdíl od přivrácené strany je tato část Měsíce hornatá, zvlněná a posetá množstvím kráterů.

Za místo přistání byl zvolen Von Karmánův kráter v Aitkenově pánvi, nacházející se blízko jižního pólu Měsíce. Na měsíční povrch dosedla tato 1 200 kilogramů vážící sonda i s nákladem v podobě 140kilogramového robotického vozítka. Zařízení má zkoumat strukturu a minerální složení terénu. Na palubě sondy jsou podle dřívějších zpráv i semínka rostlin (brambor a huseníčku rolního). Vědci se budou snažit zjistit, zda je možné pěstovat zeleninu v uzavřeném prostoru a při nízké gravitaci na měsíčním povrchu. Vedle rostlin sebou sonda nese i náklad housenek bource morušového.

Sonda i rover jsou podle informací Čínské akademie vesmírných technologií (CAST) vylepšenou verzí sondy Čchang-e 3 a roveru přezdívaného Nefritový králík. Ten byl na povrch Měsíce vysazen již v prosinci 2013 a přes počáteční výrazné technické problémy fungoval v omezeném režimu do poloviny roku 2016. Původní životnost byla přitom plánována na pouhé 3 měsíce. Nová verze by podle čínských inženýrů měla být mnohem spolehlivější.

TIP: První čínské kroky k Měsíci: Minulost a budoucnost sond Čchang-e

Unikátní je mise i z hlediska komunikace. Vzhledem k místu přistání není možné ze Země komunikovat se zařízeními na povrchu Měsíce napřímo. Komunikaci tak zprostředkuje retranslační satelit, který se nachází na dráze kolem libračního centra L2 soustavy Země-Měsíc, ve vzdálenosti 65 až 85 tisíc kilometrů za Měsícem. Satelit, který nese jméno Čchüe-čchiao (Queqiao), do své cílového umístění vyrazil již v předstihu v květnu 2018, bude fungovat jako komunikační most. Na tento jeho význam ostatně odkazuje i pojmenování vycházející z čínské mytologie. Čchüe-čchiao totiž v překladu znamená „Stračí most“.

Průkopnické přistání demonstruje čínské ambice na poli vesmírného průzkumu. Země středu se chystá vybudovat vlastní vesmírnou stanici a dál bádat na Měsíci. Podle stávajících plánů má v roce 2030 na Měsíci přistát i první Číňan.

Rok 2019 bude podle UNESCO rokem periodické tabulky prvků. Legendární přehled chemických prvků, který značně usnadňuje naše chápání chemie, totiž letos slaví 150 let od svého vzniku.

Periodická tabulka nebo také soustava prvků představuje uspořádání všech známých chemických prvků podle jejich rostoucích protonových čísel, počínaje vodíkem s protonovým číslem 1. Původním tvůrcem periodické tabulky prvků byl ruský chemik Dmitrij Ivanovič Mendělejev.

TIP: Hned čtyři najednou. Chemici potvrdili existenci čtyř nových prvků

Letošní rok přitom nebude pouze rokem chemie a chemických prvků. Valné shromáždění OSN se rozhodlo, že rok je dostatečně dlouhá doba na to, aby se slavila více než jedna věc. Vyhlásili proto letošek rokem domorodých jazyků, které si rozhodně zaslouží naši pozornost. Na rozdíl od chemických prvků, jejichž počet se díky novým objevům neustále rozšiřuje, množství domorodých jazyků ve světě povážlivě klesá.