Podle některých názorů přispěla k dlouhému setrvávání ve víře o využitelnosti kavalerie, a tudíž i k mnoha katastrofám jízdních jednotek, zastaralá taktická dogmata vysokých důstojníků většiny armád. Tito často již staří muži se nedokázali poučit z vývoje vojenských střetů druhé poloviny 19. století, přičemž svou roli sehrál i zkostnatělý a přežitý obdiv k jezdectvu, vojenským přehlídkám a fenoménu důstojnictví, jenž se v době vypuknutí války stále silně projevoval.

Image

Čtěte také

V sedle proti kulometům: Soumrak kavalerie za Velké války (1)

Vzhledem ke sdíleným chybám prodělaly podobnou zkušenost co do nasazení kavaleristů všechny hlavní mocnosti. Zákopy podvázaly možnosti manévru, a když už se jízda dostala do boje, roztrhala ji na kusy palebná síla kulometů a děl ládovaných tříštivou či kartáčovou municí. Na bojištích se poprvé objevily též bojové plyny nebo plamenomety, proti nimž se vojáci sebe i své koně za bolestných ztrát teprve učili chránit. 

Fronta plná nebezpečí

Kromě ničivé síly zbraní čelili koně také dalším nástrahám a rizikům. Při budování zákopových linií se zhusta používaly překážky z ostnatého drátu, který brzdil útoky pěchoty i kavalerie. Pro obě složky se staly zákeřnou pastí – muži i koně se do drátu často zamotali a uvízli v něm. Obzvlášť zvířata v takové situaci panikařila a při snaze se vyprostit většinou utrpěla hluboké tržné rány. I když se koním podařilo uniknout, zranění se v nevalných hygienických podmínkách fronty obvykle zanítila a vedla k utracení.

Existoval však i další, méně zjevný problém – na rozdíl od mužů zvířata nechápala, proč se ocitla uprostřed války. Koně nevěděli, co se od nich požaduje, při hlasité střelbě se plašili a vystavovali se ještě větší hrozbě zasažení. Je zajímavé, že dle dochovaných statistik se jako mnohem odolnější vůči šokovým situacím a permanentně stresujícímu prostředí ukázala méně šlechtěná zvířata. Ta si často v nebezpečné chvíli sama instinktivně lehla a před střelbou se snažila krýt, zatímco koně přešlechtěných plemen se vyznačovali větší nervozitou, vzpínali se a zmateně pobíhali po frontové linii, což ústilo ve smrtelná zranění.

V zápřahu děl i vozů 

Asi nejsnazším cílem střelby se stávali zapřažení tažní koně – připoutaní k dělům či muničním vozům neměli žádnou šanci se před střelbou ukrýt či utéci. Podobný osud potkával zvířata určená k tažení zásob, vedle koní se k tomuto účelu používali též mezci, osli, muly nebo voli, ale také sloni a velbloudi. Na řadě míst sloni zrekvírovaní ze zoologických zahrad dokonce nahrazovali koně při lesních a zemědělských pracích v zázemí. Na menší náklad vojáci zapřahávali také psy a výjimečně i prasata.

Přeprava zásob byla pochopitelně potřeba též v týlu, neboť železniční síť na řadě míst přerušovaly zásahy dělostřeleckých granátů. V rozbláceném terénu bývalo nasazení zvířat výhodnější než užití často primitivních mechanizovaných vozidel, ovšem i koně nezřídka v moři bahna uvízli a již se z něj nedokázali dostat. Ačkoliv jim v zázemí nehrozilo zranění palbou, smrt si pro ně přicházela jinou cestou. Příčinou zranění i úhynu se stávaly třeba obrovské nároky na hmotnost, kterou zvířata musela tahat – na jednoho koně v zápřahu průměrně připadalo asi 300 kg. Polní děla a podobně těžké zbraně tak obvykle táhlo šestispřeží, osmispřeží nebo dokonce dvanáctispřeží.

Koně chcípaly jak mouchy...

Tam, kde složitý terén nedovoloval užití vozů, se zásoby nakládaly přímo na hřbety zvířat, přičemž životnost takto využívaných koní bývala velmi krátká. Co do ztrát tažných zvířat představoval na západní frontě nejhorší období rok 1917. Zima na přelomu let 1916 až 1917 byla extrémně chladná i dlouhá, takže ji mnoho oslabených a vyčerpaných koní nepřežilo. Jeden z důstojníků britského dělostřelectva vzpomínal: „Koně chcípali jako mouchy, mohli jste je podél cesty počítat po tuctech. Jen v důsledku prochladnutí ztratila naše jediná baterie přes sedmdesát koní – jednoho rána jsme jich posbírali jedenáct, totálně ztuhlých mrazem.“

Přes to, jakým útrapám i ztrátám armády koně vystavovaly, si samotní vojáci často se svým druhem vytvořili velmi blízký vztah. Přítomnost inteligentních zvířat na frontě dokázala povzbudit morálku mužstva, avšak zároveň zhoršovala hygienické podmínky a přispívala k šíření nemocí v táborech – hlavně kvůli neustálé přítomnosti hnoje, trusu i těl uhynulých kusů.

Tým geologů těžební společnosti Shefa Yamim nedávno učinil na severu Izraele pozoruhodný objev. V údolí Zevulun, které se rozkládá v oblasti Karmelských hor, našli v kusu vulkanické horniny velmi zvláštní minerál tmavé barvy. Jde o takzvaný karmeltazit a na Zemi ho vlastně nikdo moc nečekal. Známe ho totiž zatím jenom z vesmírného prostoru.

Tvrdší a dražší než diamant

Karmeltazit se ukrýval uvnitř jiného minerálu - safíru. Po chemické stránce jde o sloučeninu tvořenou zirkonem, hliníkem, titanem a kyslíkem. Hornina s karmeltazitem zřejmě vznikla během některé z divokých sopečných erupcí, které otřásaly krajinou dnešního Izraele během druhohor, v období křídy.

První testy ukazují, že karmeltazit je tvrdší než diamant. Z toho důvodu bude nejspíše vhodný k výrobě šperků. A pro šperkaře by karmeltazit mohl být atraktivní i proto, že je v tuto chvíli mnohem vzácnější než diamant.

Karmeltazit je také zvláštní tím, že se jeho chemické složení (ZrAl₂Ti₄O₁₁) podobá allendeitu (Sc₄Zr₃O₁₂), poprvé objeveném v meteoritu, který dopadl 8. února 1969 v mexickém státě Chihuahua. Geologové a chemici se už těší, až dostanou možnost karmeltazit důkladně prozkoumat.

V roce 2015 zahájil provoz hotel Henn na, který se nachází v parku Huis Ten Bosch v japonském Sasebu. Hotel se stal prvním, v němž místa recepčních, hotelových sluhů i pokojských zastávají roboti. Nebo alespoň doposud tato místa zastávali.

Původně bylo v hotelu Henna na „zaměstnáno“ 243 robotů. Dnes jich už je ale méně než polovina. Hotel se jich zbavuje, protože je s nimi více práce, než kolik ji sami roboti zastanou. Zákazníci hotelu si totiž neustále stěžují na různé věci související s provozem robotů.

TIP: Nový japonský hotel s robotickou obsluhou a bez klíčů od pokojů

Mezi nejnovější incidenty patří i případ zákazníka, který namísto odpočinku strávil v hotelu Henn noc hrůzy. Robotický asistent ho podle jeho slov na pokoji několikrát za noc vzbudil a naléhavě ho žádal, aby zopakoval svoji žádost, protože mu nerozuměl. Vysílenému hostu to došlo až v šest ráno, kdy zjistil, že robota mate jeho hlasité chrápání. Robot zvuk považoval za povely, kterým ale pochopitelně nebylo rozumět.

Unikátní stepní geoglyfy lze nalézt i v Rusku. Odhalil je nadšený amatér. Alexander Šestakov, který si všiml určitých anomálií v zemi při procházce národním parkem Zjuratkul na Urale. Když si pak doma oblast prohlédl na satelitních snímcích, s údivem zjistil, že se mu před očima rýsuje obří geoglyf znázorňující zvíře. 

Obrazec se čtyřma nohama, dvěma parohy a protáhlým čenichem zřejmě představuje losa a ukrývá se nedaleko Zjuratkulského jezera, v nadmořské výšce 860 m. Nejpodivuhodnější je ovšem jeho velikost: Na délku měří 218 m, na šířku 195 m a v úhlopříčce se táhne do vzdálenosti 275 m. Jde tak o jeden z největších geoglyfů na Zemi. 

Výzkum následně převzal badatelský tým pod vedením Stanislava Grigorjeva z Institutu čeljabinské historie a archeologie. Ukázalo se, že strukturu tvoří kameny vyskládané do příkopů o šířce 5–10 m, vyhloubených 30–40 cm pod povrch. Zajímavá jsou rovněž obří kopyta vyplněná směsí zeminy a rozdrceného kamení. A právě zde se možná kdysi nacházelo i něco dalšího: Podle pozůstatků zdí existovaly zřejmě v místě kopyt a hlavy průchody. 

Dětská práce? 

Kameny nyní pokrývá tmavá patina, dřív však byly světlejší, a tudíž dobře viditelné z okolí. Hlavním vodítkem k určení stáří a snad i účelu dávného díla se pro vědce staly nástroje nalezené v okolí. Podařilo se jich objevit celkem 155, dosahovaly různé velikosti a posloužily k hloubení jam i k opracování kamene tzv. štípanou technikou. Právě na základě jejich předpokládaného stáří datuje Grigorjev vznik geoglyfu do let 4000–2000 př. n. l. Další podrobnosti objasní až výsledky probíhajícího výzkumu, který se mimo jiné opírá o analýzu tamních prehistorických pylových zrn.

Právě nástroje tvoří cenné vodítko i k odpovědi na otázku, kým pravěcí umělci byli. „Soudě podle různé velikosti nástrojů – od těch měřících sedmnáct centimetrů a vážících okolo tří kilogramů až po ty, které měly jen dva centimetry – můžeme předpokládat, že je používali jak dospělí, tak děti. Domníváme se, že se na tvorbě obrazce podílela celá komunita,“ vysvětluje Grigorjev. V případě dětí se však prý v žádném případě nejednalo o nějakou otrockou práci. Ti nejmenší se podle něj takto zapojili do společného sdílení hodnot a budování něčeho významného. „Geoglyfy symbolizují jednotu,“ dodává vědec. 

Přistávací modul Čchang-e 4, který na počátku ledna úspěšně přistál na odvrácené straně Měsíce, má na palubě biologický či ekologický experiment Lunar Micro Ecosystem. Je to neprodyšný válec o hmotnosti 3 kg, který obsahuje nezbytnou pozemskou atmosférou, půdu, vodu a šestici vybraných organismů, rostliny, houbu a živočicha. Cílem experimentu bylo vytvořit první, byť umělý ekosystém na Měsíci.

Zahrada na Měsíci

Čínští odborníci v těchto dnech prozradili, že do experimentu vložili semena huseníčku, řepky, brambor a bavlny, společně s vajíčky octomilek a s kvasinkami. Den po přistání na Měsíci experiment spustil zavlažování a biologické procesy dostaly zelenou.

TIP: Další sklizeň ve vesmíru: Astronauti si na ISS vypěstovali vlastní zeleninu

Čerstvé snímky z „ekosystému“ v experimentu Lunar Micro Ecosystem ukazují, že semena bavlny na odvrácené straně Měsíce úspěšně vyklíčila. Žádné z dalších semen ho zatím nenapodobilo, symbolický význam čínského experimentu je samozřejmě ohromný. Experiment mimo jiné ukazuje, že v budoucnu by nemuselo být pro astronauty nepřekonatelným problémem sklízet na Měsíci vlastní úrodu vypěstovanou v kontrolovaném prostředí.

Tento příběh začíná v roce 716 na Vyšehradě, v sídle nejmladší ze tří Krokových dcer, kněžny Libuše. Dejme ale nejprve slovo našemu přednímu romanopisci Aloisi Jiráskovi...

Bivoj a Kazi

„Zahlaholil od brány náhlý ryk. Křik mužských hrdel se blíží jako náhlá bouře. Ze směsi hlasů pronikal výskot, v tom někdo na roh zatroubil. Znamení vítězství hučelo z rohu a neslo se širým hradem s radostným pokřikem. […]. Po nádvoří kráčel v hlučném průvodu vysoký mladý muž statného těla, s rukama do týlu vztaženýma, jak nesl nějaké břímě. S úžasem hleděly kněžny na něj i na jeho břímě: na divokého, živého kance, kterého drže za hrotité boltce, nesl na zádech břichem vzhůru.“

Musel to být výjimečný výkon, uvážíme-li, že prase divoké váží 150 až 200 kilogramů, přičemž není výjimkou ani kus zvíci tří set kilo. „Muž ten však kráčel pevně a jistě, nohy se mu netřásly, aniž krok mu vázl. Smělý lovec, jenž byl Bivoj, Sudivojův syn, stanul u schodů, jež vedly k veliké síni.“ Tady Jirásek Bivoje poprvé jmenuje, uvádí dokonce i jméno jeho otce. 

„‚Tu nesu to zle škodné zvíře, divého kance z Kavčí hory. Ať zhyne před tvýma očima, chceš-li. Sám se postavím proti němu, jáť ho lapil, ať ho také zabiju. Vy sevřete kolo, kdyby chtěl prorazit. A položte mně k nohám oštěp.‘“ 

Příběh pokračuje neméně dramaticky: „Ten, přehlédnuv kolo, upřel naposled jiskrný zrak na kněžny výše stojící, na Libuši, a zvláště pak – na její sestru [zde je míněna Kazi]. Ta vzrušena hleděla na statného muže, kterého poprvé spatřila v háji u Jezerky a na nějž tak často vzpomínala. Teď Kazi těšilo toto mužství, jeho síla, udatenství, než přece se jí srdce pohnulo strachem a oči bezděky zamrkaly, jak Bivoj se rozkročiv, mrštil kancem vší silou přes hlavu před sebe, že až země zaduněla od tohoto pádu. Starý, silný sekáč na okamžik ležel na zemi roztažen jakoby bez sebe, ale již se mu břicho pohnulo, hřeben ze štětin na hřbetě se mu zježil, bělmo očí se zablýskalo. Vymrštil se vráz ze země a hnal se jako šipka, nehledě vpravo ni vlevo, s rozevřenou tlamou, v níž se ostré tesáky bělaly, přímo na Bivoje, zuřivostí slepý.“ 

Nakonec přichází vrcholná scéna: „Vše kolem jako pěna ztichlo, ale již vykřikl kdekdo z mužských i hradských žen a dívek. Muži křičeli a zbraní mávali, jak sekáč naběhl na Bivojův oštěp. Proud krve vytryskl z tlamy zvířete; vzepjalo se, naposled, a jako skoseno skácelo se na zem, krev se z něho valila a zalévala půdu kolem.“ 

Hrdinové pověstí

Kosmas žádného Bivoje (ne)překvapivě nezná. Natož, aby ho dával jakkoli dohromady s Kazi. Jejich známost zorganizoval známý kronikář a fabulátor Václav Hájek z Libočan. On jako první tento lidový junácký příběh obsadil novými herci a přenesl o několik století zpátky, a to konkrétně do roku 716. Rok předtím se prý Libuše ujala vlády. Tedy alespoň podle Hájka... 

V jakési dvorní, šlechtické verzi, však podobný příběh vypravoval už dříve takzvaný Dalimil: „V českém vojsku sloužil v ony dny [za vlády knížete Vladislava]/ jinoch smělý, jinoch způsobný./ Dětříšek Buškovic, hezký hoch,/ jemuž též říkali Tuří roh./ Že za uši kdysi kance chyt',/ zdobil kančí rypák jeho štít.“ Je jisté, že Václav Hájek z Libočan tento příběh od Dalimila znal a nechal se jím takříkajíc inspirovat. Chtěl se snad zalíbit rodu Buziců, potomkům onoho Dětříška, kteří měli kance stále ve svém znaku?

Kanec v hlavní roli? 

Zhruba padesát let po Hájkově kronice spatřilo světlo světa dílo Bartoloměje Paprockého z Hlohol. Ten, ač rodem Polák, přilnul ke své nové české vlasti natolik, že o ní začal psát. A co víc, psal o ní česky. Pochopitelně že mu nemohl uniknout jeden z proslulých českých erbů – sviní hlava. Vydal se po jeho stopách, a výsledky jeho pátrání byly vskutku objevné: „Muž jeden velmi silný, jménem Bivoj, syn Sudivojův, vyšel na Kačí horu, aby sobě kratochvíli učinil, a potkal tam svini divokou, uchopil ji za uši a na hřbet svůj ji vložil a zanesl na hrad zvaný Libín.“ 

Ano, velmi originální. Včetně některých obratů: „aby sobě kratochvíli učinil, na Kačí horu šel“ je opsáno od Hájka. Ale nechceme panu Poprockému křivdit, on totiž dokázal být i původní. Informuje nás například, že „Bivoj nebyl z rodu prostého, nýbrž pocházel z kmene těch hrabat, kteří s Čechem a Lechem do té krajiny přišli“. To jsme si oddechli. Představte si, kdyby si Kazi vzala prostého, neurozeného nehraběte Bivoje, muže z lidu! 

TIP: Kouzelník Žito: Kdo byl tajemný hrdina na dvoře Václava IV.?

„Porodila mu syna Rodislava, kterému již za věku vzrostlého někteří říkali Sviní hlava, protože jeho otec tu divokou svini živou na hřbetu přinesl. Na památku toho a na věčnou pochvalu síly otce svého nosil Rodislav s povolením Libušiným sviňskou hlavu.“

Podobně jako kronikář Hájek se snaží i pan Paprocký vyjít vstříc svým šlechtickým zákazníkům. Taková služba asi nebyla zdarma: „Když potom zbohatl v té krajině kašínské, dožádal se na knížeti svém Přemyslovi, aby mu dopustil postaviti hrad v krajině půlnoční, ve kterém by se mohl před nepřáteli české země brániti. K čemuž mu bylo povolení dáno a on na jedné hoře dům kamenný vystavěti rozkázal a dal mu podle svého jména jméno Rodov, jenž byl potom nazýván Ronov.“

Většina našich motýlů nezimuje jako dospělci (imága), nýbrž ve stadiu vajíčka, housenky (batolci, modrásci, okáči bojínkoví atd.) nebo kukly (např. otakárci, bělásci apod.). Některé druhy však navzdory své zdánlivé křehkosti dokážou přečkat krutou zimu v úkrytu. Díky tomu již na sklonku zimního období nebo v předjaří prozáří posmutnělou krajinu za slunečného počasí poetickou krásou svých křídel. Pro jejich způsob života je typická strategie tzv. imaginální hibernace.

Oblíbená útočiště

Člověka, kterého odmalička hýčkají radiátory ústředního topení, a jenž do zimního nečasu nahlíží nejraději z okna dobře vytopeného pokoje, musí fascinovat, že motýl – takové „křehké nic“ – dokáže bez lidských civilizačních vymožeností přežít vražedné mrazy a krutý nečas.
Zimující motýlí druhy vyhledávají podzemní prostory – jeskyně, bývalé štoly, vojenská opevnění a bunkry (řopíky) i dutiny stromů. Vnikají i do lidských příbytků – sklepů, půdních prostor, zahradních domků a přístřešků na zahradní nářadí atd., kde nehybně přečkávají nevlídné zimní období.

Některé druhy mají svá vyloženě oblíbená místa. Například babočka kopřivová zimuje v podzemních prostorách velmi zřídka, k hibernaci využívá raději půdu nebo dutiny stromů. Z baboček najdeme v jeskyních mnohem častěji babočku paví oko, přičemž entomologický výzkum prokázal, že jde o druh, který nejčastěji přečkává mrazy ve vojenských bunkrech. Bezkonkurenčně nejběžnějším druhem jeskyní, důlních štol a dalších zemních prostor je můra sklepnice obecná.

Otužilec se žlutými křídly

Rekordmanem v dlouhověkosti našich motýlů je bezkonkurenčně žluťásek řešetlákový (Gonepteryx rhamni), který žije od července do června příštího roku, tedy plných jedenáct měsíců. Zároveň jej lze označit za největšího motýlího otužilce. U nás je široce rozšířeným druhem, obzvláště hojný je v podhůřích a lesnatějších krajích nížin a pahorkatin. Jednoznačně preferuje rozhraní lesních a lučních biotopů. V horách však občas může vystoupat až do výše 2 000 m n. m.

Tento druh má vyvinut pohlavní dimorfismus, tedy dvojtvárnost. Sameček je zářivě sírově žlutý, samička má světle zelenožlutý odstín a z dálky připomíná spíš běláska. Oba však mají na spodní straně křídel typickou malou červenofialovou tečku. Žluťáska řešetlákového je ovšem možné na první pohled identifikovat podle charakteristického tvaru křídel.

Zimní i letní odpočinek

Žluťásek řešetlákový vytváří pouze jednu generaci za rok. Imága přezimují a dospělci se po probuzení páří hned v březnu a dubnu. Samečkové procitají dříve a zabírají si pro sebe teritoria. Samotnému páření předcházejí krásné a složité zásnubní lety. Samičky poté kladou vajíčka jednotlivě na mladé listy, pupeny a větvičky mateřských rostlin – řešetláku počistivého (Rhamnus cathertica) a krušiny olšové (Frangula alnus). Housenka žije asi měsíc, pak se vzdálí z místa, kde prodělala svůj vývoj a zakuklí se. Po čtrnáctidenním období kukly se líhnou imága (obvykle počátkem července). Po vylíhnutí v létě se žluťásci řešetlákoví nepáří. Pouze se oddávají sání nektaru a sbírají síly na zimu.

Je zajímavé, že v teplejších částech Evropy (v České republice v jižních oblastech) dospělci nezpomalují životní pochody organismu jen v zimě. Kromě toho se rovněž ukládají do suchého listí ke kratšímu letnímu spánku během nejteplejších měsíců roku.

Let i nad sněhovou pokrývkou

Na rozdíl od jiných druhů zimujících motýlů nevyhledává žluťásek řešetlákový k zimní hibernaci žádný úkryt. Přezimuje zpravidla zavěšen nízko nad zemí nejčastěji na nějaké stálezelené rostlině – například na borůvkách, brusinkách atd. V motýlí říši je bezkonkurenčním otužilcem, kterému v těle proudí něco jako nemrznoucí „Fridex“. Díky vyloučení vody jsou jeho buněčné šťávy natolik koncentrované, že když teplota klesne pod bod mrazu, vytváří se v křehkém motýlím tělíčku glycerin jako vnitřní ochranný prostředek proti extrémně nízkým teplotám.

TIP: Tajemství jednoho života: Zázrak motýlího zrození

Žluťásek řešetlákový také bývá prvním motýlem, kterého na konci zimy můžeme spatřit. Pokud se v únoru náhle oteplí, máme příležitost obdivovat jeho citrónově žlutá křidélka, která se mihotají třeba i nad zasněženými poli. Chrabrý žlutý andílek, který vítězně přečkal zimu!

Již ve věku kolem pěti let má dítě v podstatě stejnou sebedůvěru, jakou si pak ponese do dospělosti – což zásadně rozhodne o podobě jeho sociálního života.

Ke zmíněnému závěru došli nedávno badatelé z University of Washington zabývající se otázkou, jak předškoláci vnímají sebe sama. Tým pod vedením Daria Cvenceka vytvořil pro uvedenou věkovou skupinu tzv. implicitní asociační test. Jeho pomocí pak vědci měřili, jak pozitivně o sobě děti smýšlejí, aniž by to vyžadovalo některé rozumové schopnosti, jež si člověk osvojuje až později. 

TIP: Jméno i příjmení jako osud: To, jak se jmenujeme, ovlivňuje naši osobnost

Spoluautor studie Andrew Meltzoff vysvětlil, že mnozí badatelé dosud považovali předškoláky za příliš malé, než aby mohli zkoumat vlastní pocity – nová práce to ovšem vyvrací. Výsledky naznačily, že sebevědomí představuje „společenskou myšlenku, kterou si děti s sebou přinášejí už do školy, a nikoliv něco, co se ve škole teprve vyvíjí“. Je tedy zřejmé, že rodičovská výchova v prvních letech zcela zásadně ovlivní další život potomka.

Mnohem pravděpodobnější se jevila možnost, že se Albrecht zařadí podobně jako většina dalších příslušníků jeho rozvětveného panského rodu do zástupu zchudlých nositelů zvučného jména. Heřmanická tvrz byla střediskem jen malého šlechtického panství na severovýchodě Čech. Hlavním kapitálem většiny Valdštejnů, kteří přišli na svět v průběhu 16. století, nebylo hmotné bohatství, ale starobylost rodu a povědomí o hrdinských činech dávných předků. Jen málo z nich mělo to štěstí, že zdědili rozsáhlý majetek.

Kořeny rodu

Valdštejnové se ve 13. století oddělili od Markvarticů, doložených již v polovině 12. století, a nikdo tak nemohl zpochybnit, že patří k vůbec nejstarší české šlechtě. Sebevědomí pozdějších Valdštejnů posilovala i rodová pověst, podle níž se jejich praotec zúčastnil se čtyřiadvaceti syny křížového tažení Přemysla Otakara II. (vládl 1253–1278) do Pobaltí proti pohanským Prusům. Tradovaný počet sourozenců, kteří měli statečně bojovat po boku „železného a zlatého“ krále, byl samozřejmě značně nadsazený. Nicméně zůstává skutečností, že už v druhé půli 13. století se Valdštejnové rozdělili do několika linií.

Zhruba v tomto období získal rod své jméno podle nově postaveného hradu poblíž Turnova. Rodové linie se pak dále složitě větvily, takže středověká valdštejnská genealogie je dosti nepřehledná a plná otazníků. Je z ní ale patrné, jak se s rostoucím počtem Valdštejnů rozdroboval jejich majetek a jak rod postupně ztrácel na významu. Samotný hrad Valdštejn museli prodat už koncem 14. století.

Ponecháme-li stranou dobře situovanou větev Brtnických z Valdštejna, usazenou již od středověku na Moravě, pak z ostatních příslušníků celého rodu disponoval počátkem druhé poloviny 16. století větším majetkem pouze Jan z Valdštejna na Komorním Hrádku († 1576). Nejen díky zděděnému jmění, ale rovněž díky svým nesporným schopnostem se jako jeden z mála tehdejších Valdštejnů výrazněji prosadil ve vrcholné politice. V letech 1554–1570 zastával úřad českého nejvyššího sudího a po zbytek života byl českým nejvyšším komorníkem. V nejvyšších zemských úřadech se později uplatnil i Janův syn Adam mladší z Valdštejna (1569–1638), jehož kariéra měla dospět k vrcholu v roce 1627. Tehdy byl jmenován nejvyšším purkrabím pražským, tedy šéfem české zemské vlády, a na tomto vlivném postu setrval až do své smrti.

Skromné poměry

O podobných kariérách mohli sotva uvažovat ti Valdštejnové, kteří počátkem osmdesátých let 16. století skromně hospodařili na Heřmanicích. Přitom příbuzenství spojující je se společensky úspěšným Janem na Komorním Hrádku nebylo příliš vzdálené, alespoň optikou šlechtických rodokmenů. Dědeček Albrechta Václava Eusebia byl totiž Janovým bratrancem.

Udržované povědomí o těchto pokrevních poutech mělo sehrát nezanedbatelnou roli i v Albrechtově životě. Nezměnilo však nic na tom, že budoucí císařský generalissimus se svými sestrami Marií Bohumilou a Kateřinou Annou strávil dětství v rodině, jejíž význam nepřesáhl provinční závětří malého venkovského statku. Albrechtův otec Vilém z Valdštejna (asi 1547–1595) se do „velkých dějin“ nijak nezapsal.

Z ospalé každodennosti drobného šlechtického sídla vytrhla malého Albrechta z Valdštejna tragická událost, k níž došlo v létě roku 1593. Tehdy předčasně zemřela jeho matka Markéta ze Smiřic (1557–1593). Pro ani ne desetiletého chlapce to byla obrovská rána. Patrně už krátce po Markétině smrti poslal ovdovělý heřmanický pán svého syna na hrad Košumberk, který patřil Jindřichu Slavatovi z Chlumu a Košumberka. Albrecht se tam vzdělával na soukromé škole vedené českobratrskými duchovními a zůstal tam i poté, co v únoru 1595 úplně osiřel. Když si totiž Vilém z Valdštejna uvědomil, že i jeho život spěje k předčasnému konci, jmenoval v závěti jedním z poručníků svých dětí právě Jindřicha Slavatu. Albrecht u něj pobýval až do podzimu 1597, kdy Slavata čtrnáctiletého mladíka vypravil na luteránské gymnázium ve slezském Goldbergu. Zřejmě teprve tam se mladý Valdštejn naučil dobře německy, neboť v domě jeho rodičů i v sídlech většiny příbuzných byla první řečí čeština.

Konfliktní ctižádostivý mladík

Z Goldbergu se Albrecht vrátil do Čech poté, co v únoru 1599 zemřel Jindřich Slavata, a Slavatovo poručnictví přešlo na mladíkovu neprovdanou tetu Jitku z Valdštejna. Vedle ní měl z rozhodnutí zemského soudu na výchovu sirotků po Vilémovi z Valdštejna a Markétě ze Smiřic dohlížet i bohatý příbuzný Adam mladší z Valdštejna, tehdy již císařský dvořan. Ten si zakládal na tom, že je hlavním představitelem valdštejnského rodu v Čechách, a tak přistupoval k péči o svého prasynovce zodpovědně.

V srpnu 1599 poručníci vyslali Albrechta na akademii v Altdorfu u Norimberka. Na vyhlášeném protestantském vzdělávacím ústavu však hoch dlouho nepobyl. Místo toho, aby se věnoval studiu, zapletl se do násilných incidentů, při nichž byli napadeni norimberští měšťané. A tak už koncem prosince 1599 seděl za spáchané výtržnosti v žaláři říšského města Norimberku. Jen díky intervenci příbuzných byl zakrátko propuštěn do domácího vězení. Do Čech se ale mohl vrátit teprve v únoru následujícího roku, až když příbuzní vyrovnali dluhy, které stihl během několikaměsíčního „studijního“ pobytu nadělat. 

Za tu nedlouhou dobu, již strávil bez přímého dohledu poručníků v Bavorsku, se ukázalo, že Albrecht z Valdštejna je člověkem horkokrevným a konfliktním. V Albrechtově přezíravém chování vůči norimberským patricijům, kteří navzdory svému ohromujícímu bohatství nebyli v jeho očích více než „pouhými“ měšťany, se zrcadlilo rovněž nekritické sebevědomí aristokrata, zakládajícího si na urozeném původu.

TIP: Rozdělená Evropa: Co předcházelo vypuknutí třicetileté válce?

K těmto povahovým vlastnostem se však družil ještě jeden charakteristický rys Valdštejnovy osobnosti, který se projevoval již v jeho mládí a který měl výrazně ovlivnit jeho další život: extrémní, až chorobná ctižádostivost. Díky ní byl Albrecht také ochoten obětovat své kariéře víru zděděnou po předcích. Roku 1606 přestoupil ke katolicismu. Rázně se tak vypořádal s rodovým odkazem, který stál v cestě jeho dalšího společenskému vzestupu.

Planeta se postupně ohřívá. Projevuje se to v různé míře ve všech typech prostředí na Zemi. Týká se to i oceánů, které představují podstatnou část zemského povrchu. Rok 2018 se podle odborníků zřejmě stane rokem s nejvyšší teplotou oceánů v historii měření.

Mezinárodní tým vědců zhodnotil celou řadu nových výzkumných studií, které se zabývaly teplotou oceánů. Z jejich analýz vyplynulo, že se pozemské oceány v důsledku oteplování ohřívají rychleji, než se se čekalo. Významnou roli v měření teplot oceánů přitom v dnešní době hraje systém Argo. Jde o flotilu čtyř tisíc plovoucích robotů, které se mohou potopit až do hloubky 2 kilometrů. Díky systému Argo je měření teplot v oceánu přesnější a věrohodnější.

TIP: Vody afrického jezera Tanganika se oteplují a mizí z něho život

Oteplování oceánů může mít devastující následky po celé planetě. Vede k intenzivnějším dešťovým srážkám, kterou mohou bleskové povodně i rozsáhlé záplavy. Také způsobuje vzestup hladiny oceánů, přispívá k destrukci korálových útesů, podílí se na snižování obsahu kyslíku v mořské vodě, a také vede k tání polárních ledových příkrovů i vysokohorských ledovců.