Figura nahého muže pojmenovaného Obr z Cerne Abbas měří asi 55 × 51 m a rozkládá se na úbočí kopce, odkud ji lze snadno spatřit z širokého okolí i z ptačí perspektivy. Linii tvoří zhruba 30 cm široké příkopy, z nichž byl odstraněn travnatý povrch, takže odkrývají křídové podloží.. 

Zrození anglického obra umísťují badatelé hluboko do minulosti, mnohdy až do roku 3000 př. n. l., důkazy však nemáme. Jisté je, že se postava se vztyčeným penisem dodnes spojuje s kultem plodnosti. Prvního května proto na místo přijíždějí bezdětné dvojice v naději, že si tak zajistí početí potomka. Ve stejný den prý slunce vychází nad kopcem právě v místě, jež leží v prodloužení penisu. 

Objevují se ovšem i zcela odlišné hypotézy. Podle jedné z nich vznikl objekt teprve za anglické občanské války coby parodie na velitele Olivera Cromwella. Podle uvedeného výkladu symbolizoval kyj jeho vojenská pravidla, zatímco obří penis se vysmíval jeho puritánství. Teorii nahrává i fakt, že popisy tamní krajiny nejsou nijak vzácné a například Bílý kůň z Uffingtonu (viz níže) vzbuzoval údiv už v 11. století, což mu vyneslo četné zmínky v kronikách. Že by současníci o jednom obrazci zarytě mlčeli, kdežto na druhý, vzdálený pouhých 150 km, by pěli ódy po několik staletí? 

Tajemství bílého koně

Zatímco Obr z Cerne Abbas možná skutečně představuje relativně novodobý projev britského sarkasmu, o Bílém koni z Uffingtonu nikdo nepochybuje. Nachází se totiž v bezprostřední blízkosti významných archeologických lokalit z doby bronzové, a jeho vznik tak podle badatelů spadá zhruba do roku 600 př. n. l., zatímco některé odhady jej umisťují dokonce do roku 3 000 př. n. l. 

Stylizovaná silueta měří asi 110 m, zdobí vápencový kopec v jihozápadním Oxfordshiru nedaleko Oxfordu a sestává z příkopů širokých 2–3 metry a metr hlubokých. V celé kráse je viditelná pouze z výšky a dochovala se prý jen díky tomu, že ji pravidelně obnovovali místní vesničané. Podle vědců může jít o kmenový symbol nebo možná o značku, jež hlásala, že jsou v místě k mání čerství koně.

Možná se však vůbec nejedná o lichokopytníka, nýbrž o draka. Z lokality se totiž otevírá výhled na Dračí návrší, kde podle legendy zabil sv. Jiří mytologického draka. Faktem zůstává, že nad postavou koně leží na kopci Uffingtonské tábořiště, s velmi dobrou strategickou pozicí, které podle badatelů sloužilo lidem už v neolitu. Silueta koně z Uffingtonu se každopádně těší nesmírné popularitě a po Stonehenge ji Britové považují za nejznámější pravěkou památku v zemi. Navíc inspirovala vznik novodobých geoglyfů – podobných „bílých koní“ dnes v Anglii najdeme víc než deset.

Američtí psychologové v nedávném výzkumu zhodnotili množství zobrazovaného násilí ve filmech pro děti, a jeho dopad na americkou společnost. Lékaři potvrdili, že násilnost filmů pro malé diváky během posledních desetiletí vzrostla. Když ale porovnali násilnost ve filmech, hodnocených Americkou filmovou asociací MPAA jako kategorie PG-13, s mírou násilné zločinnosti v letech 1985 až 2015, zjistili, že násilných zločinů naopak ubylo.

I když psychologové do svých modelů zahrnuli další faktory, které bývají spojovány se zločinností, jako je chudoba, vzdělanost či ekonomická nerovnost, vztah reálného násilí k násilí ve filmech pro děti se nijak nezměnil. Závěry jejich výzkumu tedy hovoří jasně: násilí ve filmech s hodnocením PG-13 s násilím v USA nesouvisí.

Kategorie PG-13 je přitom nejobsáhlejší. Hodnocení dostávají takové filmy, na které sice může jít dítě bez doprovodu dospělých, zároveň ale může obsahovat nevhodné věci pro děti mladší 13 let. Jde o nejpřísnější hodnocení filmu, které může snímek obdržet, aniž by se to výrazně podepsalo na zisku. Týká se například filmů The Dark Knight, Transformers nebo The Avengers.

TIP: Strach při hraní videoher je reálný a hráči si to užívají

Argumenty spojující násilí ve filmech (nebo například ve videohrách) se objevují stále častěji. Někteří Američané dokonce viní filmy a videohry z různých masakrů, jako byla například střelba na střední škole v Connecticutu. Pachatelé takových excesů ale bývají psychicky nemocní, zdravý člověk nevraždí kvůli tomu, že viděl film Terminátor.

Do první světové války se na všech stranách zapojilo asi osm milionů koní a bezpočet oslů i mul. Jen na západní frontě zahynul zhruba milion koní, přičemž obzvláště fatální byly pro zvířata i vojáky takzvané opotřebovávací bitvy – kupříkladu u Verdunu zemřelo v jednom dni neuvěřitelných 7 000 koní, z toho 97 zabil jediný výbuch granátu.

Děsivé oběti 

Dle dochovaných statistik měli koně v bitvách vyšší úmrtnost než muži, neboť představovali rozměrnější a snazší cíle. Neviděli-li vojáci šanci na ukořistění cenných zvířat, často je raději pozabíjeli, aby snížili mobilitu nepřítele. Ačkoliv bojový význam koně klesal, jeho hodnota na bojišti – i vzhledem ke stále obtížnějšímu nahrazování uhynulých kusů – zůstávala vysoká.

Image

Čtěte také

V sedle proti kulometům: Soumrak kavalerie za Velké války (1)

Zřejmě až do roku 1917 velitelé v mnoha útvarech dokonce podřízeným vštěpovali, že smrt zvířete znamená pro jednotku větší taktickou ztrátu než padlý voják. Koně se vedle tažení artilerie, sanitních vozů a zásob totiž osvědčili i při průzkumu nebo kurýrní službě. Mezi příčiny smrti zvířat nepatřila zdaleka jen válečná zranění jako zastřelení, pobodání, zasažení výbuchem, bojovým plynem či plamenometem. Koně umírali i vyčerpáním, utopením či uvíznutím v bahně a kráterech, stejně jako hladem a žízní, na infekce, onemocnění dýchacího ústrojí, kožní choroby a další problémy způsobené podmínkami na frontě.

K veterinářům, farmářům i na jatka

Velká část zvířat ostatně nezemřela sama, nýbrž padla kulkou vlastních vojáků – zejména pokud léčba a rehabilitace nebyla možná, případně neexistovala-li možnost dopravit je do bezpečí. Přesto koňské nemocnice, polní veterinární ambulance a rehabilitační centra existovala a prošla jimi velká část zvířat zapojených do jatek Velké války. Zdaleka ne všichni koně, kteří se dožili listopadu 1918, dostali šanci na další klidný život.

Mnohá zvířata vlastní jednotky zastřelily, prodaly na jatka či na práci třeba v zemědělství. Koně nemuslimských armád operujících v muslimských zemích vojáci zabíjeli v prosté snaze ušetřit je zneužívání z rukou těch, o nichž předpokládali, že by se zvířaty zacházeli špatně. To vše se v těžké době těsně po konci války jevilo jako pohodlnější než o vyčerpané koně dále pečovat a převážet je tisíce kilometrů zpátky do domovských zemí. Návrat často ztěžovala i přísná karanténní opatření. 

Mezi válkami 

Ve 20. letech se ústup od používání zvířat k přemisťování zbraní, vojáků a vojenského materiálu ještě zvýraznil. Postupoval ruku v ruce s celkovou modernizací techniky, dopravy a průmyslové výroby směřující k mechanizaci. V meziválečném období konstruktéři výrazně pokročili ve zdokonalování vozidel pro pohyb v terénu, kdy se kupříkladu objevil pohon všech kol a masově rozšířilo užití pásových dopravních prostředků. Přesto se koně pro přepravu jednotek poměrně široce užívali i za druhé světové války, zejména v členitém terénu Blízkého východu.

Ačkoliv Velká válka přinesla soumrak kavalerie na bojišti, sehrála bojová jízda – byť ve značně redukované podobě – svou roli i v letech 1939–1945. Kupříkladu Rudá armáda nasadila celkem asi 3,5 milionu koní a německá kolem 2,75 milionu – tedy dokonce více než vilémovské císařství v první válce. Příčinou tohoto paradoxu se však nestaly teze o větší efektivitě koní oproti moderní technice, nýbrž prostá nutnost. V situaci, kdy automobilové továrny pod státním dohledem zaměřovaly svou výrobu spíše na akutně potřebné tanky a letadla, museli transportní roli místo chybějících automobilů a tahačů často opět převzít koně. Tvrzení, že Velká válka přinesla soumrak kavalerie, tak sice platí, ale nelze ho chápat absolutně…

Extrémní meteorologické jevy na Zemi se podařilo poměrně dobře popsat, zejména proto, že disponujeme odpovídajícím měřením jak přímo z místa, tak z kosmických družic. Mezi nejvýraznější patří tropické bouře, jež se v různých částech světa označují odlišně: v Indii jde o cyklon, v Austrálii o willi-willi, v jihovýchodní Asii o tajfun, na Filipínách o bagyo a v Atlantském oceánu o hurikán. Meteorologické označení pro všechny tyto jevy však zní stejně – tropická cyklona. 

Situace na Zemi

Jedná se o atmosférický útvar tlakové níže v podobě obrovského víru, s charakteristickým okem uprostřed. V rotujícím víru pozorujeme mohutné oblaky, silné větry, které ženou vysoké vlny, a bouřkové jevy. Tropické cyklony fungují na principu tepelného motoru. Vznikají vždy nad oceánem v subtropické oblasti a příznivé podmínky pro jejich zformování představují teplá mořská voda, vysoká vlhkost vzduchu a malé vzdušné proudění v dané oblasti. 

Zdrojem energie je pro cyklonu teplo uvolněné z kondenzace vodních par. V lokalitě se vytvoří tlaková níže, do níž (spirálovitě) proudí vzduch z okolí. K tomu, aby struktura začala rotovat, je zapotřebí tzv. Coriolisova síla, která je však v bezprostředním okolí rovníku slabá – tropické cyklony proto vznikají až zhruba 20–30° od nejdelší rovnoběžky. Prudkým větrem zesiluje výpar vody v již zformované bouři, tlakový rozdíl narůstá a útvar mohutní. Aby se cyklus udržel, musí bouře zůstat nad vodní hladinou, kde je dostatek potřebné vzdušné vlhkosti. Proto se hurikány vždy postupně rozpadnou, jakmile proniknou nad pevninu. 

Se způsobem vzniku tropických cyklon souvisí i období jejich výskytu. Nejvíc se jich objevuje v pozdním létě, kdy je teplota oceánské vody nejvyšší. Nicméně jelikož léto v různých oblastech světa vrcholí jindy, nastává sezona tropických bouří v různých částech planety rovněž jindy: například u hurikánů trvá od června do listopadu, u willi-willi přichází obvykle v únoru a v březnu. 

Nejen voda, ale i písek

Zdálo by se, že nad pevninou se tak extrémní rozmary počasí objevit nemohou, opak je však pravdou. Pomineme-li lokální jevy, jako například silné bouřky či tornáda, i rozsáhlé oblasti souše může zasáhnout extrémní atmosférický jev. Postižena bývají zejména aridní – tedy suchá – území s minimem vegetace. Silný vítr zvedá do atmosféry prach nebo písek, který se pak s pohybem vzdušné masy přenáší a ukládá v nových lokalitách. Mluvíme o prachových či písečných bouřích a nejčastěji se přirozeně vyskytují v pouštních oblastech, například na Sahaře, v poušti Gobi nebo v Austrálii. 

Písečné bouře sice nemají tak ničivý potenciál jako tropické cyklony, přesto jsou nebezpečné, neboť výrazně snižují viditelnost a mohou zasypat rozsáhlé území vrstvami unášeného materiálu, jenž silně obrušuje všechno, co mu stojí v cestě. Navíc dokážou materiál transportovat na velké vzdálenosti – nejednou saharský písek pronikl i k nám. 

Neviditelný Mars

Zájemci o astronomii a dění v kosmickém prostoru dobře vědí, že velmi bouřlivé atmosféry mají především obří planety. Nabízelo by se tedy vysvětlení, že mohutnost bouří přímo souvisí s velikostí tělesa. Plynní obři také rychle rotují, což by rovněž mohlo přispívat ke vzniku extrémů. Obojí může být pravda, o to víc však překvapí, že bouře nesrovnatelné s těmi pozemskými se vyskytují na tělese mnohem menším než naše planeta – na Marsu. 

Původcem marsovských bouří je prach, který také představuje tamní nejdůležitější erozivní činitel. Již mnohokrát značnou část rudé planety, či přímo celý její povrch překryl prašný závoj, takže dočasně nebyly vidět žádné podrobnosti. Naposledy k tomu došlo v polovině roku 2001, kdy se původně malá prachová bouře rozšířila z pánve Hellas na celý Mars. Podobně rozsáhlá bouře řádila, když v roce 1971 dorazila k planetě její první umělá družice – Mariner 9: nad oblaka prachu tenkrát vykukovaly jen vrcholky sopek, například Olympus Mons. 

Drobnější bouře jsou na Marsu časté a víme o nich díky neustálému dohledu kosmických sond. Avšak celoplanetární – globální – prachová bouře, to je něco jiného. Rudá planeta má sice ve srovnání se Zemí poloviční průměr, ale nevyskytují se na ní žádné oceány. Proto se její povrch vyrovná velikosti všech pozemských kontinentů. Je přitom velmi obtížné představit si prachovou bouři, která na řadu měsíců zahalí veškerou souš na Zemi! 

V hlavní roli prach

Atmosféra Marsu je poměrně řídká, 250× méně hmotná než ta pozemská, tudíž velmi živě reaguje na každou změnu teploty. Navíc se na planetě nachází spousta jemného prachu, který vítr zvedá až 50 km nad její povrch – ale protože na Marsu nikdy neprší ani nesněží, plynný obal se srážkami nečistí. 

Prachové částečky vznášející se v atmosféře rudé planety pohlcují sluneční energii a zahřívají své bezprostřední okolí. Za normálních okolností se takto přemění na teplo jen několik procent energie, ale při intenzivním výskytu prachu dojde k absorpci plné třetiny energie přicházející od Slunce. Teplé vzduchové kapsy se pak přesouvají do chladnějších oblastí a vzniká vítr: čím je silnější, tím víc prachu z povrchu zvedá – a kolotoč příčin a následků se roztáčí. Fyzikové mluví o kladné zpětné vazbě.

Marsovské prachové bouře jsou dost četné ve všech ročních obdobích, zejména v rovníkových oblastech: typicky zachvátí plochu asi jednoho milionu čtverečních kilometrů, přičemž částečky v atmosféře poletují rychlostí 15–30 m/s. Živel však obvykle za několik dní odezní a prachový oblak se rozpadne. Zárodky velkých bouří na Marsu často pozorujeme v krajině Hellespontus, kde se zřejmě díky příhodnému tvaru terénu větry zesilují, a lokální prachová bouře tak může přerůst v globální. K jejímu vzniku je ovšem zapotřebí i sluneční energie, proto se většina velkých bouří objevuje v době, kdy na jižní polokouli Marsu nastává léto – tehdy se totiž planeta ocitá poblíž přísluní. 

Výzva pro kolonizátory

Pozemské bouře bývají podstatně menší než ty marsovské zejména ze dvou příčin. Zaprvé naše planeta nepředstavuje globální poušť a vyskytuje se na ní příliš málo prachu, než aby se jím taková bouře vyživila. Pokud kupříkladu vznikne prachový oblak na poušti Gobi a vítr jej zanese až nad moře, zakrátko se mračno rozpadne, protože zdola nemá žádný přísun dalšího materiálu. A za druhé: Prach v zemské atmosféře nedokáže tak výrazně zvýšit její teplotu. Na Zemi funguje jako obrovský tepelný regulátor voda, takže obvyklé zaprášení vzduchu nikdy nezvedne jeho teplotu například o 30 °C, k čemuž běžně dochází během prachových bouří na Marsu.

TIP: Hurikány, bouře a tajfuny: Takhle vypadají největší pozemské superbouře z vesmíru

Jelikož na naší planetě nedosahuje žádná prachová bouře rozměrů svých marsovských kolegyň, není snadné si představit, jaké to je ocitnout se v jejím středu. Posádky plánovaných expedic na Mars však budou muset zmíněnému jevu určitě čelit a nejspíš půjde o značně depresivní zkušenost: šero potrvá několik týdnů až měsíců, do stěn základny budou neustále bubnovat prachová zrnka, dovnitř téměř jistě pronikne drobný prach a rádiová komunikace mimo stanici bude přinejmenším obtížná. 

Jakmile však bouře zachvátí celou rudou planetu, teplota u povrchu poklesne natolik, že v nejnižších vrstvách atmosféry větry zcela ustanou. Bouři tak nebude sytit další prach, nicméně ten zvířený bude klesat jen pomalu. Potrvá pak dlouho – dva až tři měsíce –, než živel odezní a ovzduší se trochu pročistí.

Z hlediska historie je naše kultura jednoznačně slovanská s výraznými vlivy sousedních Germánů. To ovšem nic nevypovídá o genetické výbavě. Ačkoliv Slované původní obyvatelstvo zcela pohltili, takže o tři generace později už mezi nimi nepanoval žádný viditelný rozdíl, stopa v DNA zůstala. Část zbyla i po Keltech a postupem času se v různorodé směsi objevovaly informace získané od dalších příchozích: například z německé kolonizace ve 13. století nebo ze smilnění vojáků, kteří přes naše území táhli – především Švédové za třicetileté války a Francouzi v dobách Napoleona. 

Naše země tvoří křižovatku cest ve střední Evropě, a proto je logické, že se zde míchají geny všemožných etnik, jejichž příslušníci tudy z různých důvodů procházeli, nebo se u nás dokonce usídlili. Co tedy můžeme ze vzniklého genetického „mixu“ vyčíst? 

Pestrá směs genů

Každý z nás dostal jednu polovinu dědičné informace od matky a druhou od otce. A protože i oni měli dva rodiče, skládá se naše genetické dědictví ze čtvrtin získaných od obou dědečků a babiček. Ani tím to pochopitelně nekončí, a neseme tak v sobě mozaiku sestavenou z osmin dědičné informace všech pradědů a prababiček nebo z šestnáctin od praprarodičů.

Miliardy písmen genetického kódu, která jsou v každé buňce našeho těla uložena do dvou metrů dvojité šroubovice molekul DNA, tudíž představují směsku pocházející od bezpočtu generací našich předků. Lze v nich nalézt úseky staré prokazatelně i několik desítek tisíciletí. Podobně pak předáváme dědičnou informaci i my svým potomkům: Děti od nás zdědí půlku, vnuci čtvrtku, pravnuci osminu a prapravnuci už jen šestnáctinu.

Chromozomální Adam

Pro určení původu člověka se používá analýza dvou genetických prvků – chromozomu Y a mitochondriální DNA. Tyto pomyslné červené nitě umožňují se v bludišti dědičného materiálu orientovat. Například tři miliardy písmen kódu v naší genetické informaci tvoří směska z DNA všech šestnácti praprarodičů, chromozom Y se ovšem drží striktně mužské linie. Prochází tak generacemi až k dávnému předkovi, který žil ve východní Africe zhruba před 250 tisíci lety. 

Tento „chromozomální Adam“ nebyl ve své době jediným žijícím příslušníkem silnějšího pohlaví. Shodou okolností se však do linie potomků všech ostatních tehdejších mužů buď někde „vloudila“ dcera, nebo zemřeli bezdětní. Jejich chromozom Y tak jednou provždy z dědičné informace lidstva zmizel a náš Adam se stal otcem celého současného lidstva. Jak se jeho potomci množili a šířili po světě, docházelo u nich na chromozomu Y k drobným změnám: Různé skupiny a etnika tudíž získávaly jeho nové varianty.

Na počátku byla Eva

Mitochondriální DNA neboli mtDNA můžeme sledovat do minulosti přes matku, její matku a matku její matky. Opět platí, že máme sice dvě babičky, ale mtDNA jsme zdědili pouze od té z maminčiny strany. Ze čtyř prababiček a osmi praprababiček nám ji předala vždy jen jedna. Přes tatínka, dědečky a pradědečky k nám mitochondriální DNA jejich matek doputovat nemohla, i když má uvedené pravidlo své výjimky.

Pokud bychom šli po dědičné linii dál a dál do minulosti, dostali bychom se až k ženě, jejíž mitochondriální DNA stála u zrodu všech typů mtDNA současných víc než sedmi miliard obyvatel planety. Tato tzv. mitochondriální Eva žila zhruba před 140 tisíci lety ve východní Africe a s chromozomálním Adamem se zjevně nikdy nepotkala. Samozřejmě ani ona nebyla ve své době jedinou ženou pod sluncem. Také však měla to štěstí, že se její mtDNA jako jediná dochovala – kdežto mitochondriální DNA jejích současnic zmizela buď proto, že některá z jejich následnic zplodila výhradně syny, nebo zemřela bez dětí. I v tomto případě docházelo postupně ke zmíněným drobným změnám, a různé skupiny lidí tak získávaly své vlastní, nové varianty mtDNA. 

Předci dnešních Čechů

Mezi obyvateli České republiky jsou nejhojněji zastoupeni nositelé mtDNA typu H, kterých je kolem 40 %. Víc než polovina z nich připadá na podtypy, jež se v západní Evropě vyskytují poměrně hojně: Jejich původ se někdy spojuje s předky, kteří žili během ledových dob v útočištích na jihu kontinentu a po ústupu ledovců se přesouvali dál na sever. K rozšíření zmíněného podtypu v Evropě významně přispěli i lidé, kteří ji obývali v mladší době kamenné a patřili k tzv. kultuře zvoncových pohárů či kultuře šňůrové keramiky.

Asi desetina Čechů, Moravanů a Slezanů zdědila mtDNA typu J. Tato varianta vznikla před 35 tisíci lety na Středním východě a do Evropy se dostala s prvními zemědělci. Podobný podíl u nás patří i nositelům typu U5: Byl charakteristický pro pravěké evropské lovce a sběrače, ale časem jej stále víc vytěsňovaly jiné varianty, přinášené v nových přistěhovaleckých vlnách. Postupně proto mizel a dnes dominuje hlavně u obyvatel nejsevernějších částí kontinentu. Například v polárních krajích Skandinávie ho má v dědičné informaci každý druhý Sám.

Významný je u nás také výskyt typů T1 a T2 se 7,7 %, respektive 4 %. Jejich nositelé žijí v rozsáhlých oblastech od severu Afriky přes Střední východ až po Střední Asii a Sibiř, ale rovněž v některých částech indického subkontinentu. K nám se dané typy dostaly s prvními zemědělci a zřejmě i s pastevci skotu, kteří se rozšířili po Evropě v době bronzové ze stepí na jihu dnešního Ruska a Ukrajiny. Přinesli s sebou nejen pastevectví a dědičné dispozice usnadňující trávení mléka, ale i základ indoevropských jazyků a umění výroby bronzu.

Ze všech koutů světa

Pohled na genetické varianty chromozomu Y u českých mužů nabízí podobně pestrý obrázek. Jasně dominuje varianta R1a u každého třetího Čecha a dále R1b s výskytem přes 20 %. První typ pochází zřejmě od pastevců, kteří se vydali se stády skotu ze stepí jižního Ruska a Ukrajiny na sever do oblastí zarostlých lesy. Druhá varianta se vyvinula u jejich potomků, kteří zamířili jižněji do stepí. Oba uvedené proudy směřovaly na západ. R1a se často vyskytuje u slovanských národů, R1b je obvyklá u lidí hovořících germánskými a keltskými jazyky, například irštinou.

Každý devátý muž zdědil chromozom Y typu I1, jenž pochází ze severu Evropy a po zbytku kontinentu ho šířily nejprve staré germánské kmeny a později i Vikingové. Zhruba každý jedenáctý muž nese variantu I2, která se hojně rozšířila mezi germánskými i slovanskými skupinami. S antickými civilizacemi Středomoří spojuje varianta J2 celkem 6 % českých mužů. Dědictví po prvních zemědělcích z mladší doby kamenné představuje typ G (5 %), podobně jako typ E1b1b (6 %), jenž dnes převládá zejména u obyvatel severní Afriky.

Země na křižovatce

Čechy a Morava ležely odpradávna na křižovatce migračních proudů. Protínaly se u nás cesty lidí směřujících ze západu na východ i naopak, nevyhnuli jsme se přílivu obyvatel ze severu ani z jihu. A to vše je v naší dědičné informaci jasně patrné. Moravané a Slezané se přitom v daném ohledu nijak neliší od Čechů.

Každý si dnes může nechat určit „genetický profil“ a typ mtDNA, mužům se navíc nabízejí analýzy chromozomu Y. Uvedené údaje odhalí spojení s jednou dávnou ženou a jedním dávným mužem – pramátí a praotcem. Oba velmi pravděpodobně žili v jiné době a na jiném místě, přičemž jde jen o dva z mnoha prapředků našeho rodokmenu. Například už v generaci praprarodičů nás mtDNA spojuje pouze s jednou ze čtyř prababiček a chromozom Y s jediným ze čtyř pradědečků. Ostatní prarodiče se nám z nich zcela a nenávratně vytratili. V obrovském zbytku tří miliard písmen genetického kódu však jejich podíl přetrvává, což nás staví před otázku: Co o nás naše mtDNA a chromozom Y vlastně vypovídají?

Kapka zvláštní krve?

Představme si, že náš chromozom Y signalizuje, že máme mezi svými předky Vikinga. Co z jeho dědičné informace – s výjimkou tohoto chromozomu – se za tisíc let v naší DNA zachovalo? Dělí nás zhruba padesát generací a v každé se mísilo „genetické dědictví“ dvou rodičů. Už syn našeho vikingského předka měl jen polovinu vikingské DNA, vnuk čtvrtinu a pravnuk pouhou osminu. Většina jejich DNA se skládala z dědičné informace jiných lidí – mužů i žen. Vikingský chromozom tak může být prakticky tím jediným, co nám po dávném předchůdci zbylo. A platí to i naopak: Fakt, že jsme vikingský chromozom Y nezískali, neznamená, že se mezi mnoha našimi předky žádní Vikingové nevyskytli a že nám v žilách nekoluje kapka jejich krve.

TIP: Největší katastrofa v dějinách lidstva: Na celé Zemi zůstalo jen 10 000 lidí

Zvláštnosti DNA jednotlivců bychom neměli přeceňovat. Z genetického hlediska představuje člověk neuvěřitelně „jednobarevný“ druh. DNA dvou goril žijících ve stejném pralese se od sebe liší víc než v případě grónského Eskymáka a Křováka z pouště Kalahari. Mimo jiné jde o důsledek drastického ochlazení před 70 tisíci lety, kdy lidé téměř vyhynuli. Ti, kteří „ledový masakr“ přežili, by se tehdy vešli na stadion pro deset tisíc diváků. Mnoho genetických variant přitom z naší dědičné informace nenávratně zmizelo. Toho, co dnešních sedm miliard obyvatel Země geneticky spojuje, je neskonale víc než toho, čím se od sebe lišíme.

„Pane Očenášku, prokázal byste naší věci velikou službu, kdyby se Vám podařilo napojit se na telefonní linku z Vídně do Berlína.“ požádal ho v únoru František Sís, šéfredaktor Národních listů. „Linka vede okolo Prahy a slouží pouze ke státním účelům.“ Čtyřicetiletý Očenášek, navlečený do rakouské uniformy, bez zaváhání souhlasil. Sís ho poslal za Aloisem Rašínem a Josefem Scheinerem.

Domácí kutil pátrá po kabelu

„Denně jsem se vydával odpoledne po službě vojenské na cesty kolem Prahy, především k Bílé hoře, kde jsem tušil, že telefonní vedení by se mohlo nacházet,“ napsal Očenášek po deseti letech. „Za dne vyhlížel jsem místa na silnicích neb cestách, kudy na vysokých sloupech byly telefonní a telegrafní dráty, kde bych se mohl na dráty připojiti k vyslechnutí hovoru.“

Brzy si však uvědomil, že budí pozornost. Musel se proto pohybovat v přestrojení a na dráty se připojoval v noci. Všechno marné. Několik týdnů bloudil a kabel nikde. „Vraceje se jednou z takové procházky přes Břevnov ku Praze, pozoroval jsem telefonní vedení kolem silnice. Před samým Břevnovem přicházelo podél cesty jiné vedení na vysokých sloupech, a sice od severu k jihu, kdežto silnice ku Praze jde od západu k východu.“

Z Břevnova vedly telefony na jednu stranu přes Střešovičky do Roztok a na druhou na plzeňskou silnici v Košířích. Tahle podivná odbočka směřovala k nádraží u Brusky a dál k Pražskému hradu. Že by to byla přípojka k lince Vídeň–Berlín? Druhý den se Očenášek do Břevnova vrátil. Podél kabelu zamířil do Košíř. Pátral po místě, kde by se mohl nepozorovaně připojit. Nad silnicí, která vedla na Plzeň, ho našel. „Vedení dvou drátů tam procházelo na sloupech krátkým hlubokým úvozem, zarostlým křovinami a stromy ovocnými. Před Košířemi pak se připojovalo na jiné telefonní vedení s několika dráty, vedlo podél silnice a odbočovalo opět napravo do uličky mezi zahradou Klamovkou a Demartinkou.“

Jenže pořád nemohl na dráty navěsit svůj drát. Až za deštivého odpoledne, kdy na silnici nebylo ani živáčka, se mu to konečně podařilo. Když slezl okolo páté hodiny ze sloupu dolů, v křoví si dal k uchu naslouchátko. „Po několika minutách ozvalo se silné zahrčení v naslouchátku a indukční rána elektrická, kterou jsem dostal, drže v ruce neizolovaný drát, oznámila mi, že někdo vyvolává druhou stanici. Přiložil jsem rychle sluchátko k uchu.  Zmocnilo se mne takové rozčilení, že jsem v první chvíli ani nechápal rozmluvu, která se týkala ztráty nějaké bedny v Altoně s důležitými přístroji pro Rakousko.“

A odposlech začíná

Ovšem tohle byl jenom začátek. Teď musel Očenášek spolu s vedením Maffie najít místo pro stálý odposlech, a také potřeboval kolegu, se kterým by se mohl střídat ve službě. Nakonec si vybral inženýra Malého. Očenášek a Malý se vydávali po trase, a jakmile to bylo možné, připojovali se na mezinárodní kabel. Bylo to riskantní stejně jako původní hledání. Když se k nim blížili lidé, občas také četníci, museli přípojku z telefonního drátu rychle strhnout a tvářit se nenuceně.

Trvalo několik měsíců, než se podařilo Bohdanu Bečkovi ze Živnobanky najít a koupit volný pozemek na Demartince. Očenášek a Malý svedli do zahradního domku drát od linky Vídeň–Berlín a zřídili stálou odposlouchávací stanici.

První rozmluvu zachytili v pátek 18. října. To už přicházely zprávy, které ukazovaly na rozklad německých a rakousko-uherských armád. „Grahovo obsazeno Srby a Francouzi,“ hlásila Vídeň. „Ztraceny dvě baterie a zajaty dva prapory našich.“ Když se Berlín zeptal na domácí situaci, dověděl se: „Jsme tady bez brambor. Velký hlad. Také česká města bez brambor. Agrárníci nechtějí dodat.“ O něco později Vídeň sdělovala: „Na všech stranách se bouří lid – nespokojen se zásobováním. Očekáváme velké převraty.“ Potíže v železniční dopravě stoupaly. Množily se žádosti o audienci u císaře. Vídeň urgovala dodávky uhlí z Čech.

V neděli 27. října zachytil Očenášek hlášení z Vídně: „Italská fronta neudržitelná. Uherská vojska, respektive Chorvaté a ostatní Slované selhali. V Uhrách vystupuje strana Károlyho – tvoří se Národní rada. Německý císař ještě neodstoupil?“ Z vojenského hlediska už neměly tyhle zprávy cenu, ale české vlastence utvrzovaly o konci rozpadávající se říše.

Když je nepříteli zle

V pondělí ráno si Očenášek zapsal: „Vídeň volá Berlín! Je zle! Ve Vídni nevíme, ke které vládě kdo patří.“ Berlín odpovídal: „Ach, drahý! Jsme prodáni, jsme zrazeni. To jsem si nemyslel.“ Ještě v deset hodin se jednalo o dodávce letadel typu D-7. „Máme je dirigovati do Pešti při nynějších poměrech?“ ptal se Berlín. „Nevezmou je Uhři?“ Vídeň si zažertovala: „Ale ne. To by je mohli spíš vzít Češi nebo Čechoslováci.“ Poslední slovo vyslovil voják v posměšném tónu a pak se rozesmál. Nakonec se Berlín ptal Vídně: „Co nového?“ Odpověď zněla: „Uzavíráme mír.“

TIP: Nejen Československo: Rok 1918 výrazně proměnil tvář celé Evropy

Rakousko-Uhersko přijalo podmínky prezidenta Wilsona. Ve 12.45 hodin Očenášek svou odposlouchávací stanici uzavřel. Už ji nikdo nepotřeboval. Na Václavském náměstí v Praze začaly davy provolávat svobodné Československo.

Ludvík Očenášek na své činnosti nic nevydělal a zůstal skryt ve stínu. V květnu 1945, kdy mu bylo sedmasedmdesát, bojoval na pražských barikádách. Než se mohl zapojit do odboje proti komunistům, zemřel na následky zranění z pouličních bojů.

Potýkáte se s váhou a stále se vám nedaří zhubnout? Máme pro vás zaručený recept, klinicky vyzkoušený na několika desítkách testovacích objektů, přičemž tyto experimenty probíhaly pod nejpřísnějším lékařským dohledem. Nešlo samozřejmě o nikoho jiného než o astronauty při dlouhodobých misích, a tak bude vaše hubnoucí terapie spojena s několikaměsíčním pobytem na oběžné dráze.

TIP: Nový výzkum: Lety do vesmíru mění astronautům jejich mozek

Vědci již dlouho věděli, že kosmonauti ve vesmíru hubnou, přestože se v jídle nijak neomezují – ale nikdo nedokázal problému přijít na kloub. O to překvapivější vysvětlení nabízí a hlavní roli v něm hraje mikrogravitace. Sousta, která členové posádek pozřou, totiž nesedají do spodní části v žaludku, ale volně se v něm pohybují. Stimulují tak nervová zakončení v horní polovině orgánu, jež mozku signalizují plný žaludek. Astronauti mají tudíž pocit nasycení, i když ještě mnoho jídla nepozřeli. Tělu pak při energetickém výdeji nezbývá než sáhnout do zásob. 

Princip hubnutí je tedy jasný a zbývá jen najít způsob, jak ho realizovat v prostředí normální gravitace. Zkoušeli jste jíst vzhůru nohama?   

Globální oteplování, stejně jako rozmanité lidské aktivity, v dnešním světě ohrožují velké množství druhů organismů. Podle nové studie britských badatelů nejsou výjimkou ani kávovníky. 

Ve světě roste asi 124 druhů kávovníků. Většina se z nich se přitom vyskytuje v Africe a na Madagaskaru. Prakticky celý kávový průmysl planety životně závisí na dvou pěstovaných druzích. Kávovník arabský (arabica), pokrývá asi 60 procent trhu s kávou, kávovník statný (robusta) zbylých 40 procent.

TIP: Káva v ohrožení: Během 30 let by mohlo zmizet až 80 % kávových plantáží

Vědci dospěli k závěru, že přinejmenším 60 procent všech druhů kávovníků na Zemi je bezprostředně ohroženo vymřením. Týká se to i volně rostoucích rostlin kávovníku arabského, který by mohl vymizet už do roku 2080. Rostliny ve volné přírodě jsou přitom velmi cenným zdrojem genetické diverzity pro rostliny na plantážích. Pokud budou planě rostoucí kávovníky vymírat, citelně to pocítí nejen zemědělci ale i zákazníci.

Rychle vykvašená ázerbájdžánská oligarchie ovládá všechny kohouty penězovodů, ale na druhé straně se uskromňuje masa „poddaných“ zvyklá poslouchat. Ropa proudí do ciziny, mercedesy plní bulváry v Baku, ale většina obyvatel zůstává v roli pouhých pozorovatelů. Dostatek je snad jenom hesel – v ulicích i ve volné krajině útočí stejně zběsile jako u nás reklamy. Ústřední témata? Jasnozřivá politika milovaného vůdce, národ nade vše a skvělá budoucnost pro všechny. Ázerbájdžánští vůdcové jsou vlastně dva – otec a syn Alijevovi, rodinný klan s politickou minulostí sahající do bývalé sovětské diktatury. Donedávna byl oříšek dostat se do země legálně, bez konexí a tučného dolarového konta.

Ropná modla

Přestože většina ropy dnes pochází z podmořských vrtů, ropná pole stále doslova prorůstají hlavním městem Baku. Pohybujeme se v krajině ropných věží, z nichž 99 % pamatuje Brežněvovu éru a možná ještě Stalina. Leckterý pohled působí kupodivu malebně, téměř jako v dobách prvního ropného boomu, jaký se v Baku odehrál v druhé polovině 19. století. Avšak jen zdálky – když není tolik vidět a hlavně cítit.

Mezi domky se táhnou páchnoucí jezera. Čisté prádlo vlaje v černé vlečce dýmu a odráží se v černé a duhové hladině. Musel ho tam někdo pověsit, což se zdá nepochopitelné. A taky vyhnat krávy, které kličkují mezi lagunami. Jaké asi mají mléko? Chceme se zeptat, ale není koho – doma zůstávají jen ženy. A jelikož jsme v muslimské zemi, nemohou s námi jen tak hovořit. Vzápětí jsme poprvé zadrženi – neoprávněný vstup do „strategického pásma“. Vypadá to vážně, jeden ze dvou svalovců přivolává vysílačkou posily. Rozhodnutí náčelníka je naštěstí rozumné: vrátí nám doklady, posadí nás do džípu a provezou skrz pole ropných věží.

Ropy se v Ázerbájdžánu nevytěží mnoho (zhruba 1,2 % světové těžby, daleko za ropnými velmocemi organizace OPEC). Důležité ovšem není kolik, ale odkud, kudy a kam může mazlavá tekutina proudit. Ázerbájdžánská ropa je především strategickou záležitostí.

Ostře sledované ropovody

Příběh se opakuje, i když jsme opustili Baku a po těžních věžích není nikde ani stopa. K čemu jsou cedulky na kovových sloupcích? Zdálky je považujeme za turistické značky a černé džípy a pick-upy, které nedaleko víří gejzíry prachu, za auta bohatých turistů. Proč ne, jsme uprostřed Gobustánské rezervace. Fatálně se však mýlíme – napříč rezervací totiž vede produktovod BTC (Baku–Tbilisi–Džejhan) z nedaleké rafinerie v Sangačalu přes Gruzii do středomořského přístavu v Turecku, tedy strategická linie číslo jedna, o niž v podstatě soupeřily Rusko s USA. O chvíli později už máme za patami po zuby ozbrojené komando. Z džípu vyskakují chlapíci v černých uniformách a odjišťují samopaly. Je to horší než před dvěma dny v Baku: ruce nad hlavu, osobní prohlídka, vysypat batohy. Kupodivu to i tentokrát dobře dopadne, a dojde dokonce na úsměvy a přání ščastlivogo puti (šťastné cesty). 

S ropou je Ázerbájdžán bohatá nevěsta pro každého, kdo projeví zájem. Kvůli ní se scházejí světoví státníci a společně prohlašují, že neexistuje větší přítel než tamní prezident a větší demokracie než ta ázerbájdžánská. A nebezpečí? K útokům na ropná zařízení skutečně dochází – stopy prý vedou do Arménie a k domácím separatistům.

Zlaté časy bez práce?

V této zvláštní zemi se zastavil čas – jenže čas sovětský, který se dosud nepřetočil a z něhož zůstala nejen neodbytná ruština. Silné džípy brázdí asfalt i kamenité vyjeté koleje cest a jejich řidiči v černých brýlích si bezstarostně užívají bohatství a svobodu. „V Ázerbájdžánu nikdy nebylo líp, poprvé se nemusí pracovat,“ dozvíte se od rozesmátých šoférů, zatímco míjejí zástupy ošuntělých mužiků. „Je to mafie a všechno naše bohatství mizí v jejich kapsách,“ říkají zase všichni, kteří k nim nepatří.

V takovém prostředí se daří rodinným klanům, které podporuje rozbujelý policejní aparát. Přemíry policistů však není třeba se bát. V širokých kulatých čepicích mají blízko k sovětským oficírům, jsou zvědaví a přátelští a profesionalitu mísí s žoviálností. Zdá se, že to nejhorší období korupce už v Ázerbájdžánu pominulo…

Ničitel Gorbačov

Všude je slyšet žehrání na současnost a cítit neskrývaný strach z budoucnosti. Čtvrtstoletí po prohrané válce s Armény jde elektrický proud stále jen občas, zvlášť v příhraničí a na venkově, takže záložní generátory jsou nezbytností. Na rozdělení obou národů vydělalo nejvíc Rusko, neboť se zbavilo přívažků, které bylo třeba dotovat. Gorbačov je pro místní tím nejhorším Rusem, protože zničil poklid, v němž žili Ázerové s Armény v míru. Přesto je Sovětský svaz ztraceným rájem, i když nikoliv ten Gorbačovův, nýbrž tuhý Brežněvův „sajuz“, který držel oba národy ve stejném područí. Devět z deseti Ázerbájdžánců by chtělo sovětské impérium obnovit.

TIP: Běloruský Minsk: Město dvou tváří, kde se mísí minulost se současností

V zemi evidentně chybějí peníze, ale domácí si již zvykli, že pokrok znamená maximálně vlastnit mobil, zatímco boty a pneumatiky se dennodenně boří do bláta. Podle toho, odkud přijde větší podíl peněz, vyrůstají po celé zemi jako její nové dominanty mešity různých stylů – turecké, íránské, saúdské. Po sedmdesátileté komunistické éře ateismu se tak lidé začínají vracet k islámu.

Trosky kdysi nejslavnějšího města Frýžského království bychom nalezli v dnešním Turecku. O tom, že město Hierapolis založil pergamský král Eumenes II. tam, kde mu přesně určil sám vládce podsvětí Hádes, neměl ve 2. století př. n. l. nikdo důvod pochybovat. Pravidelně tu totiž projevoval svou přítomnost přijímáním obětí.

Hladová příšera z podsvětí

V roce 170 př. n. l. nezáleží, že jste do Pergamské říše vyrazili za obchodem. Ano, celá říše je proslavená svými vlněnými barevnými tkaninami a nevšední architekturou. Ale pokud jste tu poprvé, nejprve se musíte přesvědčit o pravdivosti místní legendy. Proto hned z přístavů Klaj či Eleia zamíříte do Hierapolis. A spolu s vámi nejspíš stovky dalších. Nikdo nemluví o ničem jiném než o Kerberovi, trojhlavém psu strážícím podsvětí. O jeho smrtícímu dechu a neukojitelném hladu.

Proud poutníků míří k Plutoniu, chrámu boha podsvětí. Všichni se zde tlačí, aby si na galerii uvnitř zabrali ta nejlepší místa. Eunuši zvaní Galli, správci chrámu, jen volně usměrňují dav a vpouštějí zvědavce dovnitř. Atmosféra je napnutá k prasknutí, stejně jako divácká kapacita 2 000 míst. Když se usadíte na kamenou lavici, máte výhled na hlubokou arénu pod vámi. Přiléhá ke skalní stěně, ale sama o sobě nevypadá nijak tajemně.

Život, který si vzal Pluto 

Zklamání? Stačí jen, aby nad „jámou“ proletěl pták. Dráha jeho letu se ostře zlomí a padá mrtev dolů. Obětiny Hádovi, či Plutovi, jak zní jeho římský název, sem eunuši přinášejí dvakrát denně: časně zrána a navečer. Pekelný pes Kerberos, jeho strážce a věrný sluha, totiž není uvyklý na denní světlo.

Pokud se v divácké galerii ozývá šepot nebo hovor, ustane, jakmile se objeví kněží vedoucí za ohlávku mladého býčka. Sestoupí s ním až na dno arény k ústí tajemné jeskyně. Pak rychle zmizí. A dál? Stačí snad minuta nebo dvě, a před chvílí ještě živé zvíře padá mrtvé k zemi. Všichni přitom viděli, že se mladý býk nebránil ani nezápasil. Najednou prostě nejeví známky života.

Někteří z diváků by přísahali, že slyšeli funění pekelného psa, jiní prý cítili jeho smrtící dech. Vy jste možná nic takového nezaznamenali, ale to, co jste zažili, byl opravdový zázrak. Smrtící. Kněží pak znovu sestoupí dolů a chvatně vyřežou z mrtvého těla pohlavní žlázy. Ty ponechají na plochém kameni, aby Pluto věděl, že na sklonku či úsvitu dne přijdou znovu s další obětinou.

Úlitba bohům se vyplácí 

Teprve pak vyberou peníze od diváků, kteří příspěvky nešetří. To, co viděli, je přesvědčilo. Všichni si uvědomují, že kněží z Hierapolisu vykonávají nadmíru prospěšnou činnost, když krmí pekelného psa a jeho pána. Nikdo nechce, aby vyšel z podzemí. Je to dobrá investice přispět bohovi na hostinu. Pod vlivem tohoto extrémního zážitku pak prochází městem jako ve snách, nakupují a utrácí. A doma budou vyprávět o tom, jak viděli nesporný projev vůle bohů. Proč například nezahynou kněží stejně jako zvířata? Klíčem je prý jejich kastrace.

Ztracená brána do zásvětí

Město se díky přítomnosti pekelné brány úspěšně rozrůstalo. Kolem zuřily boje a zanikaly říše, přesto si udrželo svůj svébytný charakter. O antických bozích si totiž můžete myslet, co jen chcete, ale nazlobit si samotného vládce smrti prostě není dobrý nápad. Do vývoje několikrát rušivě zasáhla zemětřesení, ale „brána“ funguje ještě ve 4. století našeho letopočtu. Někdy mezi 6. stoletím, turecko-byzantskými válkami a rokem 1334, tedy druhým velkým zemětřesením, Hierapolis zaniká.

Pověst o existenci Plutonia pochopitelně dráždila archeology, ale úspěch slavil až tým italských archeologů a geologů v roce 1965. Archeologický průzkum běží prakticky dodnes. Sama Brána pekelná byla objevena teprve před sedmi lety a objasnit proslavený „zázrak smrti“ se podařilo teprve nedávno. Vysvětlení je prosté: býky i ptáky před zraky diváků zabíjel smrtící plyn.

Zabíjení na povel?

Plutonion (nebo také Plutonium) bylo totiž důmyslně vystavěno na tektonickém zlomu, geologicky aktivní lokalitě, odkud neustále unikaly na povrch vulkanické emise oxidu uhličitého. Tyto vesměs bezbarvé páry obohacené občas zapáchajícím sirovodíkem pak vytvořily celou legendu. Kdo se totiž ocitl blízko nich a nadýchal se smrtící koncentrace podzemních plynů, ztratil vědomí a udusil se.

S vývěry plynů pracovala v antickém světě řada chrámových okrsků, věštíren a obětišť. Přesto nikde nefungovala vůle bohů „na povel“, tak jako v Hierapolis. „Jak je možné, že se do smrtící zóny pravidelně, dvakrát denně, vydávali kněží a vždy vyvázli bez úhony?“ ptá se Hardy Pfanz, specialista na sopečnou geologii univerzity v Duisburgu. Aby poodhalil roušku dávného tajemství, nainstaloval kolem Brány smrti sérii citlivých senzorů. Díky nim mohl sledovat průběžný vývoj koncentrací plynů při jejím ústí. Ukázalo se, že ve velmi pravidelném rytmu kolísají v průběhu čtyřiadvacetihodinového cyklu. „V průběhu dne sluneční paprsky plyn rozptýlí, ale v noci se oxid uhličitý, který je mírně těžší než okolní vzduch, usazuje při dnu arény,“ vysvětluje Pfanz.

TIP: Hierapolis-Pamukkale: Bavlněný hrad a lázně římských císařů

Vytvoří se tak neviditelné jezero s doslova vražednou atmosférou. Jeho „hladina“ sahá zvečera a nad ránem do výšky 40 centimetrů: koncentrace CO_² tu tehdy dosahuje 35 procent. „Dost na to, aby během pár minut dokázala udusit zvíře, které má hlavu u země. Až na občasné výrony přímo nad puklinou, nad kterou padaly ptáci mrtví k zemi, ale tato koncentrace s výškou klesá,“ říká Pfanz. Podle něj si toho kněží byli velmi dobře vědomi. Často si prý stoupali na kameny, aby se dostali mimo dosah plynů. „Věděli, že smrtící dech Kerbera nesahá tak vysoko.“