Zajíce si obvykle představujeme jako spořádané vegetariány. Živí se hlavně bylinami a bobulemi, v zimě se přiživují také větvičkami a kůrou. V kanadském Yukonu ale objevili populaci zajíců měnivých, kteří odborníky pořádně zaskočili svými stravovacími návyky.

Tito zajíci patří k nejmenším druhům zajíců a mají i docela krátké uši. Přes léto nosí rezavě hnědou srst a na zimu krásně zbělají, aby splynuli se zasněženou krajinou. Jak se ale zdá, těmto roztomilým bílým ušákům v Yukonu přes zimu zbytky rostlin a kůra rozhodně k snědku nestačí.

TIP: Z francouzských křečků se kvůli kukuřici stávají šílení kanibalové

Kanadští vědci tyto zajíce v Yukonu opakovaně pozorovali, jak si se zřetelným potěšením pochutnávají na mrtvolách svých méně šťastných druhů. A nešlo jenom o kanibalismus. Zajíci rovněž nepohrdli mršinami tetřevů, potáplic, a dokonce ani mršinami rysů, svých úhlavních nepřátel.  Důvodem masožravosti zajíců v Yukonu jsou podle všeho zdejší drsné podmínky během zimy. Zajíci žerou hlavně maso a tím doplňují proteiny i energii pro přežití zimy.

Život jihovietnamských venkovanů plný tradičních obyčejů, náboženských svátků, každodenních starostí a zaběhnutých zvyklostí probíhal po generace oproštěn od světa vysoké politiky. Zásadní narušení přineslo ze severu rozdmýchané hnutí odporu a následné odvetné akce jihovietnamské vlády, která tvrdě potírala veškerou opozici. Autoritářský režim ostře vystupoval také proti obyčejným občanům, jejichž příbuzní odešli po rozdělení země na sever.

Tímto připravoval pro komunistické agitátory živnou půdu pro získání civilistů, jejichž podpora v oblasti zajišťování zásob, bezpečných útočišť, informací či lidských zdrojů byla pro rozvoj povstalecké činnosti nezbytnou. Propagandisté Národní fronty osvobození (NFO) při jednání s civilisty akcentovali vlastenecký motiv sjednocení země a také pozemkovou reformu, čímž se jim dařilo získávat první stoupence. 

Řádění rudých

Díky podpoře civilistů mohly jednotky Vietkongu přejít na ozbrojené podvratné akce. Vládní síly si ovšem uvědomovaly, že partyzáni nemohou existovat bez podpory venkovanů, a občany podezřelé z podpory protivládní činnosti násilně přesídlovaly či věznily. Podobně se však zachoval i Vietkong, který vraždil a unášel nejen místní představitele státní správy, ale i vlivné občany vesnic, kteří nesouhlasili s podporou povstalců.

Cílem se stalo zastrašit obyvatele a přinutit je ke spolupráci, a tak v rámci NFO vznikla popravčí komanda, jejichž úkolem bylo pro výstrahu vraždit odpůrce i jejich rodiny. Během jedné z takových trestných expedic byla jako odstrašující příklad vyvražděna osmičlenná rodina a také veškeré její zvířectvo. Jen v roce 1964 došlo k 1 795 vraždám a v letech 1966–1971 přišlo o život minimálně 30 000 nepohodlných osob (další nejméně tři tisícovky poprav proběhly během ofenzivy Tet).

Komunistický teror se pak projevoval rovněž v bombových útocích ve městech či zaminováním místních komunikací, což omezovalo individuální dopravu osob a také zboží do trhových obcí. Agitací či terorem rozšiřovala NFO své pozice u venkovanů, a dokonce vytvářela takzvané osvobozené oblasti, které byly plně pod její kontrolou. Tamní obyvatelstvo muselo zajistit obživu svým novým „ochráncům“, platit daně, dále v rámci pracovní povinnosti působilo jako nosiči materiálu a mladí muži byli násilím verbováni do bojových jednotek. 

Přesidlování a neúčinná pacifikace

Nárůstu oblastí kontrolovaných povstalci se vláda pokoušela čelit redislokací ohrožených obcí na jiná místa. Vznikl tak koncept strategických opevněných vesnic, jejichž obyvatelé měli být v bezpečí. Myšlenka však skončila neúspěchem, protože se kvůli korupci či nezájmu odpovědných činitelů nepodařilo občanům zajistit ani důstojné podmínky k životu, ani bezpečnost před partyzány.

Lidé, kteří na nových místech živořili, se cítili podvedeni a zároveň ukřivděni vynuceným přesídlením z posvátné půdy předků, což se ve vietnamské kultuře chápalo jako velká katastrofa. Obecně byly strategické vesnice civilisty vnímány podobně jako koncentrační tábory a život v nich se považoval za „úmrtí za živa“.

Vystěhované původní vesnice pak byly srovnány se zemí, aby je nemohla využívat NFO. Další odpovědí na povstalecké aktivity se stalo masivní zatýkání odpůrců a jejich věznění v kárných táborech. Během výslechů nezřídka docházelo k mučení, které mělo podezřelé ze spolupráce s NFO přinutit vypovídat.

Boj o srdce a mysl

K dalšímu zhoršení situace venkovského obyvatelstva došlo po zapojení USA do konfliktu, třebaže Američané věnovali velkou pozornost pacifikaci, v jejímž rámci se snažili získat „srdce a mysl“ obyvatel zvýšením jejich životní úrovně a zajištěním bezpečí před NFO. Účinná pacifikace však probíhala pomalu a brzdila ji rozbujelá korupce v jihovietnamském státním aparátu. Pro obyvatele venkovských oblastí však v té době byla mnohem zásadnější eskalace konfliktu, kvůli které se bojové akce rozhořely i v do té doby klidných oblastech.

Dokončení: Uprostřed křížové palby: Utrpení civilistů během války ve Vietnamu (2)

Likvidační strategie vedení války, spočívající v ničení všech odhalených sil protivníka, a nevyřešená otázka pacifikace obydlených oblastí dávaly značný prostor k usmrcování civilistů. Američané totiž spoléhali na maximální využití palebné síly, kterou si polní velitelé ve snaze omezit vlastní ztráty zvykli využívat ve všech možných případech. Při ostřelování zjištěných či předpokládaných pozic protivníka tak vznikaly situace, kdy se z různých příčin do této palby náhodně dostávali i civilisté. 

Osud Anny, první dcery římského císaře Karla IV. a jeho čtvrté manželky Alžběty Pomořanské, byl již od jejího narození přesně vytyčen a podobal se údělu řady jiných urozených příslušnic panovnických rodů. Tyto dámy se nezřídka stávaly pouhými pěšáky na komplikované šachovnici sňatkové politiky a jakákoliv snaha vymanit se z dobových konvencí byla předem prohraná.

Navázání diplomatického spojenectví prostřednictvím svatby se totiž mnoha panovníkům zdálo účinnější než nejostřejší meč a je všeobecně známo, že Annin otec v tomto umění vynikal. Český panovník patrně zastával pravidlo „kam nemůže ďábel, nastrč ženu“ a poslušen tohoto pořekadla rád dával protivníkům takzvaný diplomatický mat. Rovněž partii, jejíž hlavní postavou měla být mladičká Anna, rozehrál velkoryse a s vervou. Již během dětství pro ni našel dva urozené nápadníky: Albrechta z Wittelsbachu a míšeňského markraběte Fridricha. Nakonec však jejich naději, že se stanou zeti velkého císaře, zmařili urozenější uchazeči. 

Opatrné námluvy

Prvním z nich byl dauphin Karel, dědic francouzského trůnu, budoucí Karel VI. Česká politika udržovala během Karlova panování (1346–1378) s pařížským dvorem mimořádně přátelské vztahy. Vřelá komunikace však pohasla v roce 1378, kdy se křesťanský svět názorově rozštěpil. Zatímco jedna strana souhlasila s volbou nového papeže Urbana VI., který se po zhruba sedmdesátileté odmlce opět usadil v Římě, druhá část evropské elity v čele s francouzským králem podpořila vzdoropapeže Klimenta, jenž zůstával v dosavadním sídle papežů v jihofrancouzském Avignonu. Západní svět tak dospěl na práh dalšího papežského schizmatu (od 11. století k tomu čas od času docházelo), kvůli němuž se rozešla řada někdejších spojenců. 

Tak vznikl rozpor i mezi Čechami a Francií. Český král Karel IV. totiž pomáhal Urbana VI. instalovat na římský stolec, čímž se odmítal podřídit francouzské snaze udržet hlavu křesťanstva ve „svém“ Avignonu. Přestože Karel ještě téhož roku zemřel, stihl včas dojednat spojení své dynastie s Anglií, tedy tradičním nepřítelem Francouzů. V jednání s Londýnem pokračoval i jeho mladý nástupce Václav IV. (vládl 1378–1419).

Anglický panovník Richard II. byl jen o málo mladší než Anna a jejich svatba by znamenala definitivní přerušení tradiční vazby Čech na Francii. V deštivé ostrovní zemi však zamýšlený svazek mnoho radosti nevzbudil. Lucemburská princezna sice byla dcerou věhlasného císaře, ale v porovnání s bohatstvím anglického dvora představovala příliš chudou partii. Rovněž česká strana se ke svazku stavěla nedůvěřivě. Vzdálená ostrovní země pro ni byla velkou neznámou. Není proto divu, že se Annina matka Alžběta nejprve rozhodla vyslat výzvědné poselstvo. Vyslancům kladla na srdce nezaujatě posoudit tamější poměry a poreferovat královně vdově o anglické mentalitě. Zřejmě dodali do Prahy o způsobu života Angličanů kladné reference, a tak se Anna vydala na podzim roku 1381 na západ. 

Vzhůru do deštivých krajin

Každá příslušnice panovnického rodu od malička počítala s tím, že ji jednou odvedou do neznámých krajin ke dvoru budoucího manžela. Pocity patnáctileté dívky však musely být rozporuplné. Opouštěla domov a tušila, že se do Čech nikdy nevrátí a pravděpodobně už nespatří ostatní členy rodiny. Kdesi daleko v neznámé zemi, jejímž obyvatelům nerozuměla, ji čekala mlhavá vidina manželství. 

Před sebou měla navíc cestu, kterou kronikář Jean Froissart ve své kronice stoleté války popsal jako riskantní. Nemýlil se. První etapa přes Brabantsko do Bruselu byla sice úmorná, ale relativně bezpečná. Na jejím konci navíc Annu očekával strýc Václav, vévoda lucemburský a nevlastní bratr Karla IV. Když se však Anna blížila k mořskému pobřeží, vynořila se před ní neočekávaná hrozba. Křivolakými bruselskými uličkami se rozeběhla fáma o dvanácti normanských veslicích, které křižovaly mořskou pláň a bez milosti drancovaly všechny proplouvající lodě. Nečinily tak kvůli zisku, ale poslal je prý francouzský král s úmyslem překazit svatbu mezi českou princeznou a anglickým králem. Ačkoliv byly boje stoleté války zrovna přerušeny, napětí mezi oběma velmocemi přetrvávalo.

Václav Lucemburský poskytl své neteři bezpečné a okázalé útočiště na více než měsíc. Kromě dobrého hostitele se ukázal být rovněž schopným vyjednavačem. Dobu nuceného pobytu své neteře zasvětil vyjednání dohody s francouzským králem o bezpečném transportu české družiny na anglickou stranu. Po nemalém přesvědčování se mu nakonec panovník za Anninu bezpečnost zaručil, takže bojechtivé veslice se musely z pobřežních vod stáhnout. 

Vévoda Václav nakonec lucemburskou nevěstu po čtyřech týdnech čekání doslova eskortoval přes Bruggy do Calais. Přítomnost jednoho sta kopiníků brabantského vévody už z dálky odstrašovala případné útočníky a pod jejich záštitou princeznina družina doputovala na severofrancouzské pobřeží. V Calais, o které spolu Francouzi a Angličané nejednou zápasili, pobyla jen krátce. 

Anna a král 

Pěkné počasí a poklidné vody lamanšského průlivu dovolily Richardově snoubence přeplout na opačný břeh. Týden před vánočními svátky roku 1381 tak Anna poprvé stanula na anglické půdě.  

Z prvního setkání se svým nastávajícím musela být mladičká nevěsta velmi rozrušená. Věřila-li na pověry a zlá znamení, mohla ji značně vyděsit událost, která následovala krátce po jejím příjezdu do Doveru. Ztichlé vody lamanšského průlivu náhle rozčeřil sílící vítr a po následující bouři zbylo z výstavní lodi, která ji převezla z Calais, jen smutné torzo. Navzdory neblahým předpovědím se Annino manželství vydařilo. K velké úlevě české družiny v sobě snoubenci rychle nalezli zalíbení, které se později změnilo v silné pouto. Dne 20. ledna roku 1382 bylo jejich londýnskou svatbou definitivně navázáno spojenectví mezi Čechami a Anglií. 

TIP: Všechny ženy Karla IV. Politické intriky i skutečné lásky otce vlasti

Postavení mladičké dcery někdejšího římského císaře zpočátku nebylo ideální. Anna se musela potýkat zejména s kritikou, která poukazovala na příliš vysoké náklady jejího dvora. Zamilovaný Richard však byl k podobným soudům hluchý a slepý, tím spíš, že i on sám vyznával přepychový život. 

Nová královna, jejíž korunovace proběhla dva dny po slavnostním sňatku, se musela brzy smířit s vidinou bezdětného manželství. Jak ubíhaly měsíce, bylo čím dál víc patrné, že z tohoto svazku potomek nevzejde. Český „drobeček lidství“, jak Annu nelichotivě přezdil westminsterský kronikář, nebyl schopen dát Anglii dědice. Manželský pár však překonal i tento hendikep a Richard se prý navzdory běžné praxi manželskému loži nikdy neodcizil.  

Předčasný odchod

Šťastné manželství trvalo dvanáct let, během nichž si Anna vydobyla pověst dobré a mírumilovné královny. Přestože se panovnický pár nejednou ocitl v situaci, kdy byla hrozba ztráty anglické koruny na dosah, vzájemná podpora jim dovolila podobné obtíže překonat.  V roce 1394 však museli čelit mnohem těžšímu protivníkovi. Do Anglie totiž zase jednou doputoval mor a černá smrt s sebou vzala i život dobré královny Anny.

Ze všech nepříjemných procedur, které člověka mohou potkat u zubaře, jsou zákroky na zubních kanálcích z těch nejméně příjemných. Pokud dojde k infekci zubního kanálku nebo k jeho poškození, zubař zub vyvrtá, vyčistí a zbylý prostor vyplní inertní hmotou, která ho uzavře. Kdo zmíněné zažil, jistě potvrdí, že by se bez podobných kratochvílí rád obešel.

Američtí vědci teď ale přicházejí s výzkumem, který by v budoucnu mohl obavy pacientů z léčby zubních kanálků podstatně zmírnit. Vědci použili zubní kmenové buňky a s jejich pomocí vypěstovali nové tkáně zubu, včetně krevních cév a nervů. Nebylo to ale úplně jednoduché.

TIP: Překvapení: Lék na Alzheimera podporuje samovolné uzdravování zubů

Nestačí totiž jen vypustit do zubního kanálku kmenové buňky. Správnou regeneraci zubního kanálku zajistilo speciální miniaturní „lešení“ se dvěma vrstvami, díky němuž jednotlivé tkáně uvnitř zubu rostly tam, kde měly. Prozatím to funguje v laboratoři. Badatelé jsou ale přesvědčeni, že do deseti let, a možná i dříve, dostanou pacienti u zubaře možnost nechat si vypěstovat nový zubní kanálek z kmenových buněk.

Astronomové nedávno objevili zajímavou exoplanetu u velmi blízké Barnardovy hvězdy, malého a chladného červeného trpaslíka, který je od nás vzdálený asi 6 světelných let. Jde o nejbližší hvězdu po trojici hvězd soustavy Alfa Centauri. Planeta Barnard b je superzemě a podle podmínek, které v soustavě Barnardovy hvězdy panují, to je nejspíš zmrzlý svět s povrchovou teplotou okolo mínus 170 stupňů.

Astrofyzici Edward Guinan a Scott Engle, kteří působí na americké Villanova Univerzity v Pensylvánii, se ale domnívají, že by i přesto na tomto ledovém světě mohl existovat alespoň jednoduchý život. Netvrdí, že tam nějaký život opravdu je, ale za jistých podmínek by prý měl šanci tam vzniknout a úspěšně fungovat.

Geotermální oázy

Klíčové podle vědců je, aby planeta Barnard b měla velké a horké jádro ze železa a niklu, a rovněž výraznou geotermální aktivitu. Geotermální ohřívání z nitra planety by podle nich mohlo vytvořit podpovrchové „zóny pro život“, podobné podpovrchový jezerům, která se skrývají pod ledem v Antarktidě.

TIP: Superzemě Kepler 62f může hostit život: Má zřejmě obří zásoby vody

Odborníci se teď o planetu Barnard b intenzivně zajímají, především kvůli její relativní blízkosti Zemi. Je jednou z planet, k nimž bychom v budoucnu mohli vyslat průzkumné nanosondy, poháněné paprskem výkonného pozemního laseru. Exoplaneta je více než třikrát hmotnější než Země a obíhá svou mateřskou hvězdu jednou za 233 dní, zhruba ve stejné vzdálenosti jako Merkur Slunce. Barnardova hvězda je ale mnohem méně zářivá než Slunce, takže na planetě Barnard b panují velmi mrazivé podmínky.

Dlouho předtím, než se objevila velká dopravní letadla, brázdily oblohu velké vzducholodě. Ty pak na nějakou dobu zmizely ze scény, v poslední době ale zažívají nečekanou renesanci. Společnost Hybrid Air Vehicles patří k těm, kteří usilovně pracují na znovuvzkříšení těchto majestátních vzdušných obrů.

Létající obři

Současným rekordmanem, alespoň co do velikosti je jejich Airlander 10 – toto hybridní vzdušné plavidlo kombinující prvky vzducholodě a letadla měří 92 metrů, což je asi o patnáct metrů víc než největší civilní letouny. Stroj původně vyvíjela americká vláda, za jeho uvedením do provozu ale stojí britská soukromá společnost. Airlander 10 dokáže podle vývojářů vystoupat až do výšky 6 000 metrů a může letět téměř 150kilometrovou rychlostí.

Svou veřejnou premiéru si Airlander 10 odbyl v létě 2016, kdy před zraky stovek zvědavců kroužil přibližně půl hodiny nad letištěm v Bedfordu. Druhé veřejné představení už tak slavné nebylo - během zkušebního letu z Cardingtonu do Bedfordshiru vzducholoď nezvládla přistání a havarovala. Během nehody došlo k poškození vzducholodě, nikdo ale nebyl zraněn.

Nyní zástupci společnosti Hybrid Air Vehicles oznámili, že prototyp Airlander 10 vyřazují a soustředí se na nové vývojové verze vzducholodě. Vzniknout má jednak komerční verze odzkoušeného Airlanderu 10, ale i jeho větší bratříček Airlander 50. Ten by měl být o 27 metrů delší a unést až 50 tun nákladu. Přestože má být nová verze primárně určená k přepravě nákladu, počítá se i s dopravou pasažérů – těch se má do kajuty vejít až 50 (komerční verze Airlanderu 10 počítá s 19 pasažéry).

TIP: Hybridní vzducholoď Airlander 10 poprvé opustila hangár v Británii

Vývojáři doufají v úspěch výletní i těžkotonážní verze – podle jejich výpočtů má vzducholoď nižší náklady na tunokilometr než ostatní formy dopravy včetně letadel. Výhodou má být ale především fakt, že vzducholodě nepotřebují přistávací a vzletovou infrastrukturu. Podle zástupců společnosti Hybrid Air Vehicles jsou tak ideálním řešení pro dopravu humanitární pomoci nebo pro přepravu produktů související s těžbou plynu, ropy a nerostů. Nové verze vzducholodě by měly být k dispozici přibližně do dvou let. 

První kolonisté rudé planety budou muset zapomenout na řadu vymožeností, ne které jsou zvyklí ze Země - počínaje planetárním magnetickým štítem, ozonovou vrstvou nebo pohodlně tlustou atmosférou. Nejméně s jedním pozemským požitkem se ale kolonisté zřejmě loučit nebudou – s vínem.

Vzala si to na starost země, která má podle archeologů nejdelší tradici vinařství na světě. Touto zemí je Gruzie, kde se lidé věnují pěstování a popíjení vína už 8 tisíc let. Špičkoví gruzínští kosmičtí inženýři a odborníci na pěstování vína teď pracují na vývoji technologií, které by umožnily pěstování révy na Marsu.

Projekt IX Millennium

Pozoruhodný gruzínský projekt nese jméno IX Millennium. Jeho cílem je vybudovat na Marsu zemědělskou infrastrukturu, která zajistí víno pro kolonisty. Zahrnuje několik fází. Hned první z nich je velmi významná a spočívá ve vytipování vhodných odrůd vína, které se nejlépe vypořádají s drsnými podmínkami na povrchu rudé planety, včetně nepříjemně tvrdého kosmického záření. Už teď je prý jasné, že mnohem lépe nepříznivé podmínky zvládají odrůdy bílého vína.

TIP: Slibné výsledky: Žížaly se mohou množit v simulované půdě Marsu

Vybrané odrůdy vína plánují gruzínští vědci během příštích pár let pěstovat v simulovaném prostředí Marsu, které vytvoří v laboratoři. Víno pro Mars bude muset vydržet občasný mráz, vysoký obsah oxidu uhličitého ve vzduchu, a také nízký tlak vzduchu, který na Zemi odpovídá nadmořské výšce 6 tisíc metrů.

Největší naděje vkládají gruzínští odborníci do černomořské odrůdy Rkatsiteli, která vyniká vysokou kyselostí a je známá svou značnou přizpůsobivostí, odolností mrazu a vysokými výnosy.

Lucio Ballesteros si ve svých 87 letech přivydělává skládáním hudby a psaním knih s mimozemskou tematikou. Zálibě v neidentifikovaných létajících tělesech pak podřídil i volnočasové aktivity a na dvorku si vlastnoručně postavil UFO: Stroj měří 18 metrů v průměru a jeho převážně hliníkové tělo váží víc než tunu. Uvnitř se už nacházejí kabely a základy „kosmického“ vybavení, nicméně úřady Luciovi stále ještě nepovolily instalaci motorů.

TIP: Ruský mladík tvrdí: V minulosti jsem žil na Marsu a přišel jsem zachránit lidstvo

On sám však údajně s cestou mimo Zemi nepočítá a létající talíř staví pro budoucí generaci. Cílovou destinací je penzistova smyšlená planeta 10/7, která „žije v souznění s Bohem ve všech sedmi dimenzích bytí“.

Nádorová onemocnění u nás patří k nejrozšířenějším příčinám úmrtí a ve vyspělých zemích potká rakovina zhruba třetinu lidí. Není proto divu, že se vědci snaží najít nové a nové způsoby, jak zákeřnou nemoc porazit. Některé z testovaných postupů léčby jsou opravdu nečkané. Platí to i pro případ švýcarských odborníků, kteří proměnili nádorové buňky na neškodný tuk.

Kouzla lidského těla

To, co zní jako recept z lexikonu čar a kouzel, je ve skutečnosti běžný fyzilogický proces. Když se lidské tělo snaží zahojit poranění nebo když roste zárodek v děloze, některé buňky se ve vhodnou chvíli „omladí“ a změní se na buňky, které jsou pohyblivé a mohou se proměnit v jiné typy buněk. Tento mechanismus je pro nás velmi přínosný, má ale bohužel i svoji stinnou stránku. Zneužívají ho totiž nádorové buňky, které se v podobě „omlazených“ buněk šíří neboli metastázují po těle pacienta.

TIP: Mýty o rakovině: Pověry, kterým možná věříte i vy

Částečnou výhodou výše popsaného procesu je, že nádorové buňky jsou ve své omlazené podobě vlastně docela zranitelné a vhodnou kombinací léků je možné tyto buňky přinutit, aby se změnily v něco méně nebezpečného. Švýcarský tým to dokázal (i když prozatím jen u myší) s vypěstovanými lidskými nádory prsu. Jejich léčba přinutila omlazené buňky rakoviny, aby se proměnily na neškodné tukové buňky.