Karla I. nemůžeme považovat jen za historickou osobnost své doby. Jeho celoživotní práce se promítla i do 21. století, kdy byl blahořečen papežem Janem Pavlem II. Jak poznamenal historik Jan Galandauer: „Jestliže vezmeme na vědomí, že (…) byl poslední český král, pak se i jeho blahořečení jeví jako výjimečná událost českých dějin: po svatém Václavu se v panteonu českých svatých a blahoslavených objevil druhý český panovník!“ Kým vlastně byl a díky čemu se mu dostalo této neobyčejné cti?

Arcivévoda, nikoli následník

Roku 1887 se Ottovi Rakouskému a saské princezně Marii Josefě narodil prvorozený syn Karel. Rodiče oslavovali příchod arcivévody, ale rozhodně ne korunního prince, který by se jednoho dne mohl stát králem. Během Karlova dětství se však událo několik tragédií, jež jej posunuly na pozici jediného následníka trůnu. Pro úkol, na který se někteří chystali celé dekády, tedy musel být připraven během několika let.

Budoucího vládce do značné míry vychovávala jeho matka, která byla velmi zbožná. Zpočátku za jeho vzdělání odpovídali domácí učitelé, později navštěvoval věhlasné Skotské gymnázium ve Vídni. Stal se tak jedním z prvních rakouských arcivévodů, již chodili na veřejnou školu. Další vzdělání získal na Karlově univerzitě v oborech historie, práva a ekonomie považovaných pro budoucího císaře za klíčové. Důraz se kladl rovněž na výuku jazyků. Karel mluvil německy, anglicky, francouzsky, ale i maďarsky a česky. Jak bylo v té době zvykem, nastoupil i službu v císařské armádě, a to u vojenské posádky v Brandýse nad Labem.

Osudová láska

Čtyři roky po dosažení plnoletosti měl za úkol vybrat si nevěstu a František Josef I. trval na tom, že jí musí být císařská nebo královská princezna. Zita z panovnického rodu Bourbonsko-Parmského těmto požadavkům vyhovovala po všech stránkách, navíc to byla krásná a inteligentní žena. Svatba se konala roku 1911 na zámku Schwarzau a následně se manželé usadili v Brandýse nad Labem, kde prožili nejklidnější a – podle partnerky – také nejšťastnější část svého svazku.

Červen roku 1914 ovšem představoval životní zlom. Postavení mladého páru se změnilo. Karel se stal následníkem trůnu a jeho choť korunní princeznou, čímž navždy přišli o šanci žít běžným klidným životem. Navíc, ačkoliv byl nástupcem Františka Josefa I., na některých nařízeních neměl možnost se podílet. Na rozhodnutí vstoupit do konfliktu, který přerostl ve světovou válku, neměl tedy žádný vliv.

V listopadu roku 1916 zemřel František Josef I. v požehnaném věku 86 let a Rakousko-Uhersko získalo nejen mladého císaře, ale po dlouhých letech také císařovnu. Vládce ovšem nastupoval na trůn za velmi nepříznivých okolností. V Evropě zuřila válka a zemědělství i průmysl se nacházely v katastrofálním stavu.

Komplikovaná vláda

Mladý panovník měl zpočátku ambiciózní plány, ale bohužel nebylo v jeho silách, aby je uskutečnil. Chtěl reformovat Uhersko, ale snahy se musel vzdát, když se nechal na popud uherského ministerského předsedy korunovat zdejším králem. (V korunovační přísaze se zavázal hájit integritu a nedotknutelnost Uherska, čímž sám sobě zabránil plánované reformy provést.)

Dalším cílem bylo ukončení války, přičemž dané úsilí provází celou jeho vládu. Nejznámější pokus o uzavření míru probíhal tajně. Karel za pomoci svých švagrů Sixta a Xavera Bourbonských zkoušel uzavřít mír s Francií, ale jednání ztroskotala a vešla ve známost jako Sixtova aféra. Po neúspěšném jednání se Karel a Zita stali terčem obrovské nenávistné a pomlouvačné kampaně.

Konec monarchie a exil

Nálada lidu v roce 1918 byla značně protihabsburská, politická emigrace toužila po rozbití monarchie. Dokonce i státy Dohody po Sixtově aféře uznaly právo národů monarchie na sebeurčení. Císař Karel I. se pokusil říši na poslední chvíli reformovat. Tyto snahy ale přišly pozdě, obyvatelé si přáli, aby válka skončila a „dvouhlavému orlovi“ odzvonilo. Když si vládce uvědomil, že rozpad je nevyhnutelný, soustředil se především na to, aby vše proběhlo klidně a bez krveprolití.

V listopadu 1918 byl přinucen k abdikaci a musel se svou rodinou odjet do Švýcarska. Po sedmi stoletích tak skončila vláda habsburské dynastie v Podunají. Dvakrát se snažil zvrátit svůj osud, aby zůstal alespoň uherským králem, ale ani jeden jeho pokus neuspěl. S jeho politickými aktivitami došla Švýcarsku trpělivost, a Karel byl se svou rodinou nucen usídlit se na portugalském ostrově Madeira.

V novém domově rodinu trápil nedostatek financí, a mužův zdravotní i duševní stav se zhoršoval. Lékař byl k němu kvůli finanční situaci rodiny přivolán pozdě, otec osmi dětí 1. dubna 1922 zemřel.

Bývalý vládce byl církví blahořečen kvůli své neochvějné křesťanské víře, kterou stavěl do popředí každého svého politického rozhodnutí. Jeho mírové snahy během války jsou významné a ve své době zcela ojedinělé. Kromě toho bychom neměli zapomínat ani na jeho příspěvek sociálnímu zákonodárství, které pomohlo mnoha lidem.

Slovy Winstona Churchilla: „Lidským bytostem není dáno předpovídat nadcházející běh událostí. V jedné fázi se zdá, že lidé mají pravdu, v jiné se snad mýlí. Po několika letech, když se časová perspektiva prodlouží, se všechno najednou octne v jiném kontextu. Objeví se nové proporce, nová stupnice hodnot. Historie klopýtá po vyšlapané stezce minulosti a pokouší se rozdmýchat žár zašlých dnů. Jediným vodítkem pro člověka je jeho svědomí, jedinou záštitou pro jeho památku je poctivost a upřímnost jeho činů.“ 

Přestože jsou magnetická pole zcela zásadní pro vývoj galaxií, o tom, jak vznikají, toho v současnosti víme stále jen velmi málo. Není například jasné, jak brzy v raném vývoji vesmíru a jak rychle se magnetická pole v galaxiích utvářela, protože až dosud astronomové mapovali magnetická pole pouze v galaxiích ležících blízko nás.

Nyní však vědci s pomocí radioteleskopu pomocí ALMA, objevili plně vyvinuté magnetické pole u velmi vzdálené galaxie. Pole se svou strukturou podobá těm, které známe z blízkých galaxií – je asi tisíckrát slabší než magnetické pole Země, je ale detekovatelné do vzdálenosti více než 16 000 světelných let

„Tento objev přináší zcela nové informace o tom, jak se formují magnetická pole v galaktickém měřítku,“ vysvětluje profesor astrofyziky James Geach z britské University of Hertfordshire, hlavní autor studie, zveřejněné v časopise Nature. Pozorování plně vyvinutého magnetického pole tak dávno v minulosti vesmíru naznačuje, že globální magnetická pole galaxií se mohou tvořit rychle, ještě v době, kdy mladé galaxie stále rostou.

Členové týmu se domnívají, že intenzivní tvorba hvězd v raném vesmíru mohla hrát roli při urychlení vývoje magnetických polí. A naopak tato pole mohou následně ovlivnit, jak budou vznikat pozdější generace hvězd. Mnoho kosmických objektů má magnetická pole, ať už jde o planety, hvězdy nebo galaxie. „Lidé si možná neuvědomují, že celá naše Galaxie i ty další jsou protkány magnetickými poli táhnoucími se do vzdálenosti desítek tisíc světelných let,“ doplňuje astrofyzik James Geach.

Lidské tělo je nesmírně složité a jeho bezchybný chod vyžaduje dokonalou souhru mnoha aktérů, od mozku přes geny po imunitní systém. Nezanedbatelnou úlohu v jeho řízení zastávají hormony, tedy chemické látky zajišťující vše od správné činnosti buněk až po fungování orgánů. V našem systému jich působí několik desítek a k těm nejznámějším patří estrogeny, jež souvisejí mimo jiné s vývojem druhotných pohlavních znaků u žen, dále inzulin, hormony štítné žlázy, testosteron či oxytocin. Poslední jmenovaný se řadí mezi neuropeptidy a vzniká v hypotalamu – nevelké, ale důležité části mozku.

Zdaleka ne nudný

Pro vědce nebyl zmíněný hormon zpočátku nijak zvlášť zajímavý: K jeho učebnicovým funkcím se řadí pomoc při porodu, neboť vyvolává děložní stahy, a v případě potřeby ho lze do těla dodávat i uměle. Zároveň se podílí na uvolňování mléka při kojení, u žen i mužů se zapojuje do regulace krevního tlaku nebo správné činnosti ledvin a vyplavuje se rovněž při orgasmu. Koncem 20. století však vyšlo najevo, že oxytocin zas tak nudný není.

Zjistilo se totiž, že jej produkují neurony v nejrůznějších částech mozku a že toho má na svědomí mnohem víc, než se předpokládalo. První zajímavé výsledky přinesl výzkum potkanů, jenž odhalil, že pokud se uvedený hormon podá sexuálně nezkušeným samicím, začnou vůči cizím mláďatům projevovat typicky mateřské chování, což je u zmíněných hlodavců zcela nestandardní. Ovcím zas oxytocin umožňuje, aby se naučily rozpoznávat pach svých potomků, a hraje tedy klíčovou roli obzvlášť pro život ve velkých stádech.

Neotáčej se za jinými!

Zlom ovšem přineslo zkoumání hrabošů prériových (Microtus ochrogaster): Tito nenápadní hlodavci se od většiny svých protějšků liší tím, že vytvářejí monogamní páry, jež často přetrvají po celý život, a o potomky se společně starají samec i samice. Ukázalo se přitom, že za navazování pevných svazků mohou oxytocin a vazopresin – hormon s podobnou funkcí, který se s prvním zmíněným doplňuje. Hraboši mají pro uvedené látky vyšší množství receptorů v části mozku zvané nucleus accumbens, jež souvisí s odměnou a příjemnými pocity.

Poté se vědci zaměřili na jejich blízké hraboší příbuzné, kteří si ovšem na „manželskou věrnost“ příliš nepotrpí, a pomocí genetických modifikací jim upravili mozek tak, aby vytvářel více receptorů – podobně jako u hrabošů prériových. Výsledek? Samci s popsaným přizpůsobením vykazovali větší zájem o kontakt se samicemi. Ze všech zjištění tedy jasně plynulo, že oxytocin a vazopresin zásadně ovlivňují chování jedince, zvyšují ochotu formovat sociální vazby a podílejí se na vzniku monogamních svazků. Také proto se oxytocinu začalo přezdívat „hormon lásky“, třebaže se s daným citem ve skutečnosti pojí i jiné molekuly (viz Všeuměl dopamin).

O hraboších a lidech

Přirozeně se nabízí otázka, jak oxytocin ovlivňuje chování lidí. Pokud jde o vztahy, zdá se, že funguje prakticky stejně jako u hrabošů. Mimo jiné se zjistilo, že milenci, kteří spolu poprvé stráví noc, mají v krvi vyšší hladinu oxytocinu a že její úroveň souvisí s větší vzájemnou přitažlivostí. U lidí lze také provádět zajímavé pokusy, a to pomocí nosního spreje, díky němuž se hormon dostane za tzv. hematoencefalickou bariéru – která by mu například při orálním užití do mozku proniknout neumožnila.

Ukázalo se, že takto aplikovaný oxytocin dovoluje párům snáz řešit vzájemné konflikty a obecně utužuje monogamní svazky. Zadaní muži například po jeho použití projevují menší zájem o fotografie atraktivních protějšků. Stejně jako u potkaních samic, i u žen daný hormon posiluje mateřské chování a děti jim připadají roztomilejší. Navíc víme, že matky, jež jsou nositelkami genové varianty pro vyšší produkci oxytocinu nebo utváření oxytocinových receptorů, se svými potomky častěji navazují oční kontakt a dotýkají se jich.

Vztahy k „těm druhým“

Oxytocin toho ovšem ovlivňuje daleko víc: Snižuje pocity úzkosti a strachu, zvyšuje důvěřivost – čehož by se však dalo zneužít – a zlepšuje schopnost rozpoznávat pozitivní emoce ostatních. Dále posiluje sklony k dobročinnosti a podporuje prosociální chování, například chuť pomáhat jedincům v nesnázích. Po jeho podání se také lidé dívají ostatním víc do očí a lépe odhadují, co si okolí myslí. Možná právě nedostatek oxytocinu by mohl souviset s některými poruchami autistického spektra, pro něž je typická neschopnost porozumět úmyslům, myšlenkám a chování druhých. Nabízí se tak šance popsané potíže mírnit, přestože výsledky několika studií v daném ohledu jednoznačně pozitivní nebyly.

Pokud má tedy uvedený hormon tolik blahodárných účinků, proč ještě nejsou oxytocinové nosní spreje dostupné na každém rohu? Jak připomíná americký neuroendokrinolog Robert Sapolsky, pozitivní působení dané látky má své hranice a obvykle se omezuje pouze na naši sociální skupinu. Ve vztahu k „těm druhým“ se její efekt značně liší, a bývá dokonce zcela opačný – oxytocin tak oslabuje ochotu spolupracovat s lidmi mimo naši „bublinu“, podněcuje závist a zesiluje škodolibou radost. Jeho prosociální účinky se tudíž týkají pouze těch, kdo jsou „jako my“. Řada jeho vlastností je také určitým způsobem podmíněná: Například sklony k dobročinnosti dál zesiluje pouze u jedinců, kteří už k ní měli tendenci dřív.

Výzkum teprve začíná

Navíc se zdá, že ani samotné základy zkoumání hormonu nejsou tak neotřesitelné, jak jsme se domnívali. V časopise Neuron vyšel počátkem tohoto roku článek, který výhradní roli oxytocinu a vazopresinu v utváření trvalých svazků u hrabošů prériových přinejmenším zpochybňuje. Pomocí metody známé jako CRISPR odstranili vědci v embryích hlodavců gen pro oxytocinové receptory, a zabránili tak působení látky v těle. K jejich údivu však neměl zákrok v podstatě žádný vliv a partnerské svazky u „defektních“ jedinců vznikaly stejně snadno jako u jejich zdravých protějšků.

Ačkoliv je výsledek překvapivý, předchozí zjištění úplně neanuluje. Vyvíjející se zárodek se totiž možná dokázal nějakým způsobem s chybějícími receptory vypořádat a jejich funkci nahradit. Celý systém formování monogamních svazků u hrabošů prériových může být také mnohem složitější, než se původně zdálo, a nestojí pouze na jednom či dvou hormonech. Místo rozčarování tak naopak přichází nový impulz pro studium oxytocinu a jeho vlivu na chování nejen u hrabošů a dalších savců, ale také u lidí. Stále totiž přetrvává možnost, že by se díky snadné aplikaci mohlo rozšířit jeho uplatnění v medicíně, například při léčbě úzkostných poruch a depresí.  

Červánky lze zjednodušeně charakterizovat jako neobvyklou barvu oblohy a zabarvení oblačnosti, která je způsobena vysokým obsahem vodní páry v ovzduší. Z meteorologického hlediska řadíme červánky do optických jevů, které se vytváří v ovzduší pří východu a západu Slunce.

Proč zrovna červená?

Charakteristické zabarvení vzniká lomem slunečních paprsků v atmosféře a jejich rozptylem na molekulách vzduchu nebo na částicích prachu. Přitom rozptyl slunečního světla závisí na jeho vlnové délce. V denním rozptýleném světle převažují kratší vlnové délky, proto je barva bezoblačné oblohy většinou blankytně modrá. Jestliže jsou v ovzduší rozptýleny vodní částice či jiné příměsi, přechází barva rozptýleného světla v bílou.

V případě červánků, které jsou k vidění při východu a západu Slunce, prochází sluneční záření v atmosféře delší trasu než v hodinách kolem poledne, a proto se rozptýlené záření jeví jinak. Velikost rozptylu se zmenšuje s rostoucí vlnovou délkou procházejícího záření. To v praxi znamená, že modrá a fialová část slunečního spektra se v atmosféře rozptyluje více než oranžová a červená. V období západu a východu slunce prochází červená část slunečního spektra atmosférou s menším zeslabením než ostatní složky. Ve slunečním záření tak červená převažuje a stejné zabarvení mají i oblaka nasvícená tímto světlem. Z obdobného důvodu se nám i slunce u obzoru občas jeví jako rudé, zatímco přímo nad našimi hlavami je jasně žluté až bílé. Červánky se vyskytují ještě nějakou dobu po západu Slunce.

Spolehlivý ukazatel počasí

Už jsme zmínili, že červánky je na obloze možné vidět večer nebo ráno. Večer se na obloze objevují po slunečném a teplém letním dni. Ve večerních hodinách totiž bývá v atmosféře velké množství prachu, na němž se při ochlazení vzduchu kondenzuje vodní pára. Červánky jsou v tomto případě předzvěstí suchého a slunečného počasí.

TIP: Počasí pod pokličkou: Jak vzniká inverze? Je nebezpečná pro naše zdraví?

Výskyt ranních červánků z důvodu velkého množství vodní páry v atmosféře je většinou naopak předzvěstí zhoršení počasí. Nejčastějším důvodem je přechod frontálního systému. Pokud jsou červánky v dolní části zbarveny sytou červenou, s největší pravděpodobností se bude jednat o studenou frontu, která přinese ochlazení, velkou oblačnost, srážky a v letním období i bouřky. V zimním půlroce mohou být červánky zbarveny do zelena nebo do žluta, což signalizuje zhoršené rozptylové podmínky a ochlazení.

Archeologové nedávno objevili v centrálním Švýcarsku na úpatí Alp 2 000 let staré pozůstatky římských hradeb a budov. Lokalita Cham-Äbnetwald ukrývala nejen samotné stavby, ale i římské železné hřebíky, úlomky zlata pocházející zřejmě ze šperků, mísy, mlýnské kameny, sklo, nádobí nebo amfory.

Objevené části staveb pokrývají plochu nejméně 500 metrů čtverečních. Podle prohlášení švýcarského Úřadu pro ochranu památek a archeologii jde o archeologickou senzaci, přinejmenším pro tuto část Evropy, která by mohla více osvětlit aktivity Římanů v dnešním centrálním Švýcarsku.

Významné římské stavby

„Římské stavby podobného rozsahu byly v této oblasti objeveny naposledy téměř před 100 lety,“ uvedl Gishan Schaeren, vedoucí oddělení prehistorie a protohistorické archeologie. „S kolegy nás rovněž ohromilo, že svrchní cihly nalezených staveb byly patrné nad povrchem země.“

Archeologové si zatím nejsou jistí, k čemu vlastně toto místo Římanům sloužilo. Jak zmiňuje archeoložka Christa Ebnöther z Bernské univerzity, mohlo jít o velkou římskou vilu, nebo římský chrám. Během vykopávek se ukázalo, že na tomto místě pobývali příslušníci římské elity, jak dokládá importované římské nádobí a detailně propracované skleněné vázy.

TIP: Ve Švýcarsku objevili zřejmě nejmladší známou gladiátorskou arénu

Také zde byly nalezeny měděné a bronzové mince, společně se stříbrným římským denárem, který nechal vyrazit Julius Caesar v prvním století před naším letopočtem. Na stejné lokalitě bylo již dříve odkryto osídlení ze střední doby bronzové, hroby z pozdní doby bronzové, a také množství keltských mincí.

Muž, jehož později přes veškerou rozporuplnost označí i rezervovaní odborníci za geniálního, a milá, dobře vychovaná a naivní dívka se poprvé setkali na jaře 1862. Kdo by byl tušil, že právě tehdy se začala psát historie pozoruhodné knihy Alenka v říši divů. Oním gentlemanem totiž nebyl nikdo jiný, než matematik a spisovatel Charles Lutwidge Dodgson proslavený pod pseudonymem Lewis Carroll…

Mezi námi profesory

S rodiči desetileté Alice Liddelové se Dodgson spřátelil zcela prozaicky. Henry Liddell se stal roku 1856 novým děkanem koleje Christ Church na univerzitě v Oxfordu, kde přednášel matematiku a logiku právě i Dodgson. Liddellovi byli brzy lehce vyvedeni z míry. Galantní, trochu koktavý pán totiž snad až příliš respektoval pracovní vytížení hlavy rodiny a snažil se zaplnit volný čas paní domu. Ale pozor! Ve vší počestnosti. Nikdy spolu nebývali sami.

Jako řádná matka s sebou paní Liddellová vždy brávala svá dítka – syna Harryho i tři dcerky. Například na piknik či projížďky na lodičkách po Temži. Že by nešlo o maminku? Že by pro Dodgsona byly atraktivní spíše dívenky? Muž v nejlepších letech se choval jako hodný strýček. S holčičkami měl trpělivost, hrál si s nimi, četl jim a hlavně jim vyprávěl pohádky a příběhy. Dobrodružné, akční i s prvky hororu. Později s ním už jezdily bez matinky.

Co se stalo?

Malá Alice autora oněch dílek požádala, aby z toho, co vyprávěl, sepsal knížku. O dva roky později se její přání vyplnilo. Jako vánoční dárek dostala autorem ilustrované dílko „Alice´s Adventures Under Ground“. Dívka byla nadšena, rodina nejprve snad také. Leč v červnu 1863 najednou došlo mezi všemi aktéry k výraznému „ochlazení vztahů“. Najednou se přestali stýkat. Proč? Decentně se tvrdí, že spisovatel požádal jedenáctiletou Alici o ruku. Rodiče Liddellovi si něco takového nechtějí ani představit. Prohledají všechny možné úkryty. Jakékoli dopisy, vzkazy, obrázky či fotografie končí v hořícím krbu.

Z jiných zdrojů se ale dochovalo několik dopisů, v nichž Dodgson obdivuje dívky na začátku puberty, tedy zhruba jedenáctileté, leč nešetří obdivem ani k jejich o pár let starším sestrám.

Podivný a nesmyslný svět 

Jisté je, že Alice pro něj byla „múzou“ a inspirovala ho k napsání přinejmenším dvou knih. V obou příbězích se hrdinka dostane do jakéhosi jiného, zvláštního světa. V prvním tam Alenku zavede bílý králík, kterého uslyší láteřit a pak jej následuje do jeho nory. V případě druhém sama objeví kraj divů, takzvaný svět za zrcadlem. Alenka v kraji divů se neustále zmenšuje a zvětšuje. Souvisí to s jídlem a s pitím a předem netuší, kterým směrem se změna odehraje. Setkává se s různými stvořeními, mluví s nimi a získává nové bizarní zkušenosti. Všechno je zvláštní, málo předvídatelné, bytosti se chovají nepochopitelně. Příběhy jsou plné hádanek, náznaků, dvojsmyslů, nejasností. 

Ne nadarmo knihy bývají vnímány jako zašifrovaná svědectví. Analytičtí psychologové v nich vidí věčný spor libida čili sexuálního pudu a destruda, tedy fascinací ničením a smrtí. Existují i spekulace, že tajemný světa za zrcadlem je ilustrací světa autistů. 

Spisovatelovo líčení nevypočitatelných světů, které Alenka objevuje, mohlo také významně ovlivnit to, že prokazatelně trpěl středně silnými migrénami. Během záchvatů jej týrala úporná bolest hlavy a poruchy vidění ústily až v nevolnost, zvracení a zvýšenou citlivost na světlo a zvuky. Jeden z lékařů, kteří se Dodgsonovou diagnózou zabývali, také tvrdil, že šlo o epilepsii spánkového laloku, která způsobuje změny vědomí.

Dospívající múzy

V obecném povědomí má ale autor Alenky především pověst umírněného, řekněme „slušného“ pedofila či spíše hebefila. Náklonnost k velmi mladým dívkám je u zmíněného spisovatele, matematika a fotografa prokázána. Jenže spisovatel využil sexuální impulsy k tvůrčí práci. A navíc se nezajímal výhradně o nezletilé. Prožil údajně i několik pletek s vdanými či svobodnými ženami. Nikdy se však neoženil.

TIP: Pravda o Červené Karkulce: Výstraha před prostitucí a feministický manifest

Jeho „dětské přítelkyně“ také nebyly vždy jedenáctileté holčičky, ale dospívající dívky kolem šestnácti či dokonce dvaceti let. V Carrollových časech navíc nebylo slovo pedofil ještě používáno. Viktoriánská éra považovala dětskou nahotu za znak nevinnosti. Dětské akty patřily k módním záležitostem, objevovaly se dokonce i na vánočních pohlednicích.

Všechny supernovy představují explozi hvězdy. Konkrétní parametry vybuchujících hvězd i výsledné exploze se ovšem mohou lišit. Supernovy Ia se rodí v těsných dvojhvězdných systémech, kde již jedna ze stálic prošla svým vývojem a stala se bílým trpaslíkem. Jakmile se začne nafukovat i druhá hvězda, odtéká z ní přes librační bod materiál na trpaslíka, který tak svého souputníka okrádá a tloustne. Jeho hmotnost roste až k tzv. Chandrasekharově mezi (přibližně 1,4 hmotnosti Slunce), teplota v jádru pod tíhou odcizené hmoty narůstá. Jakmile dosáhne odpovídající hranice, zažehne se termojaderná reakce uhlíku a rozmetá hvězdu do okolí – pozorovatelným výsledkem je exploze supernovy. I tyto svérázné supernovy ale mají své vlastní zvláštnosti.

Astronomka Estefania Padilla Gonzalezová z Kalifornské univerzity v Santa Barbaře a Observatoře Las Cumbres s týmem kolegů prozkoumala loňskou supernovu, která nese označení SN 2022joj. Jak Gonzalezová uvádí v nové studii, která zatím neprošla recenzním řízením, tahle zvláštní supernova typu Ia zřejmě vybuchla dvojitou explozí.

Dvojitá supernova

Takové exploze vědci sice již v minulosti zaznamenali (v roce 2014 například vědci pozorovali dvojitou explozi supernovy s označením DES14X3taz), jde ale o velmi vzácné úkazy. Dotyčný bílý trpaslík v těchto případech exploduje předčasně, tedy dříve, než nashromáždí hmotu potřebnou pro překročení Chandrasekharovy meze. Taková supernova je pak méně jasná, než exploze supernov obvykle bývají.

Pro astronomy je významným vodítkem neobvyklá křivka záření supernovy, která obsahuje maximum červeného světla několik dní před vlastní explozí. Právě proto se Gonzalezová domnívá, že SN 2022joj byla dvojitou supernovou. Podle vědkyně šlo o bílého trpaslíka s hmotností zhruba odpovídající Slunci, který měl, na rozdíl od většiny bílých trpaslíků, vnější atmosféru z helia. Nejprve došlo k explozi této vrstvy, čímž vznikla mohutná rázová vlna, která odpálila „podměrečnou“ supernovu celého bílého trpaslíka.

TIP: Astronomové objevili hvězdu, která se explodovala jako zvláštní supernova

Badatelé přiznávají, že si nejsou scénářem s dvojitou supernovou stoprocentně jistí. Zmíněné maximum červeného záření před vlastní supernovou je sice dobrým vodítkem, některé jiné pozorované parametry supernovy jsou ale naopak s touto představou v rozporu. Je to především výskyt mohutných emisí železa Fe3+ v pozůstatku supernovy, s nimiž si model dvojité supernovy zatím moc neví rady.

Konkrétní odstín modři na nohou terejů modronohých (Sula nebouxii) se pohybuje od světle tyrkysové po tmavě akvamarínovou, přičemž nohy samiček jsou obvykle tmavší. Končetiny dávají ptákům vzezření neopatrných natěračů, kteří se přimotali k odkryté nádobě s barvou. Společně s nepříliš elegantním pohybem na souši je barva nohou příčinou, proč se tomuto druhu terejů v angličtině přezdívá „booby“. Termín převzatý ze španělského „bobo“ znamená hlupák nebo šašek.

TIP: Opeření potápěči: Buřňáci jsou akrobati vzduchu i vody

Při letu jsou ovšem terejové nesmírně elegantní a díky po stranách umístěným očím mají skvělý odhad vzdálenosti, což z nich dělá i mimořádné lovce. Jakmile při plachtění nad vodní hladinou spatří pod vodou pohybující se hejno ryb, změní se jejich těla v dokonalé projektily. Z výšky až třiceti metrů padají střemhlav k vodní hladině, kterou prořezávají rychlostí bezmála 100 km/h. Díky tomu se potopí až do hloubky až 25 metrů a překvapené ryby těmto šipkám s modrýma nohama dokážou jen zřídka uniknout.

Terejové modronozí žijí na západním pobřeží amerického kontinentu – od severozápadního Mexika přes Panamu až k Peru. Najdete je i v Ekvádoru a na Galapágách, při nedostatku potravy zabloudí až do americké Kalifornie nebo na sever Chile.

Egyptské pyramidy, čínská terakotová armáda, Andělský hrad v Římě nebo právě indický Tádž Mahal… Zdánlivě nesourodý seznam historických památek má přinejmenším jednoho společného jmenovatele: Ve všech případech jde o mauzoleum, monumentální místo posledního odpočinku vybudované pro jediného člověka. Jenže zatímco naprostá většina podobných staveb roztroušených po všech kontinentech ukrývá hrobky císařů či diktátorů, památník v severoindické Ágře vznikl jako věčná pocta panovníkově milované manželce, která skonala předčasně.

Vyvolená mezi ženami

Okolnosti provázející zrod Tádž Mahalu připomínají pohádku. Za jeho vybudováním v letech 1631–1653 stál jeden z nejvýznamnějších panovníků mocné Mughalské říše Šáhdžahán, který v 39 letech přišel o svou drahou manželku Mumtáz Mahal. O rok mladší dívka byla dcerou jeho nevlastní matky a zasnoubil se s ní už jako patnáctiletý. Za ženu ji však pojal až o pět let později, když byl již dva roky ženatý s perskou princeznou Kandahari Begum. Mughalové zcela běžně praktikovali polygamii a Mumtáz Mahal se v dubnu 1612 stala Šáhdžahánovou druhou chotí.

Princ sice tou dobou teprve čekal na převzetí žezla, které zatím pevně svíral v rukou jeho otec, nicméně novomanželka si mohla od počátku užívat císařského přepychu. Kronikáři uvádějí, že se z ní záhy stala Šáhdžahánova nejmilejší osoba: Údajně se do ní zamiloval natolik, že porušil tradici mnohoženství a s výjimkou dcery, kterou porodila Kandahari Begum, nezplodil s jinými ženami žádné potomky. Třebaže se v roce 1617 oženil potřetí, vřelou náklonnost prý projevoval výhradně k Mumtáz. 

Podle dvorního kronikáře Motamida Chána dodržoval manželské povinnosti se všemi třemi manželkami, ovšem Mumtáz jej okouzlila natolik, že opěvoval její půvab a soucit skrze verše a zahrnoval ji pozorností. Užívali si bohatý erotický život a choť jej doprovázela na většině cest, ačkoliv byla téměř neustále těhotná. Během devatenácti let společného soužití porodila třináct dětí, sedm z nich však zemřelo krátce po příchodu na svět nebo ve velmi raném věku.

Císařský smutek

Pohádkový příběh nicméně v roce 1631 tragicky přerušil Mumtázin skon, když vykrvácela při porodu čtrnáctého potomka. Manželé tou dobou pobývali na návštěvě ve vzdáleném Búrhanpúru, takže její tělo bylo pohřbeno v zahradě místního paláce. Šáhdžahána manželčino úmrtí hluboce zasáhlo a doslova mu puklo srdce. Vyhlásil dvanáctiměsíční státní smutek, během nějž lidé nesměli slavit, poslouchat hudbu, nosit šperky ani používat parfémy, a sám podle záznamů v kronikách po celý rok neopustil své komnaty. Když se pak po dlouhé době objevil na veřejnosti, spatřil lid vrásčitého, bělovlasého starce. 

Sotva se však panovník z drtivého zármutku trochu vzpamatoval – zejména díky své oblíbené dceři, sedmnáctileté princezně Džahanaře Begum, která se po matčině smrti stala první dámou – usoudil, že si milovaná Mumtáz zaslouží honosnější hrobku. Nechal tedy její ostatky přepravit na sever a na pozemku jižně od Ágry začalo ještě téhož roku vyrůstat majestátní mauzoleum, jež mělo zhmotnit veškerou jeho lásku k nejdražší ženě. Šáhdžahán také nařídil, aby byl po svém skonu uložen po jejím boku.

Tisícovka slonů

Zatímco v českých zemích vrcholila třicetiletá válka, na břehu posvátné řeky Jamuny rostla stavba, která se v budoucnu stala ikonou miliardové země a jejíž věhlas překonal jakékoliv jiné mauzoleum. Císař na ni vyhradil velkorysý rozpočet ve výši 32 milionů rupií, což by dnes odpovídalo miliardě korun. Mimochodem, po dokončení prý zamýšlel vybudovat ještě jeden pomník, tentokrát černý, záměr však překazil jeho syn.

Zhotovením plánů pověřil Šáhdžahán dvorního architekta Ustada Ahmada Lahoriho, který pak ve spolupráci se staviteli, sochaři a kaligrafy z Persie, Turecka, ale i Benátek či Francie dokázal mistrně propojit prvky islámského a perského stylu. Inženýr vzdělaný v aritmetice, geometrii a astronomii později pro císaře vystavěl ještě centrum Dillí – dnes nazývané Šáhdžahánabád – a Červenou pevnost v Ágře, jež rovněž zdobí seznam UNESCO.

Tádž Mahal, doslova „koruna paláce“, vyrůstal dlouhých dvaadvacet let: Během prvních dvanácti vzniklo samotné mauzoleum na sedmimetrovém piedestalu, následně přibyly čtyři minarety, mešita, dům pro hosty a velkolepé zahrady včetně vodních ploch. Dělníci nejprve vyhloubili zhruba 1,2 hektaru půdy a srovnali terén padesát metrů nad břehem blízké řeky. Do práce se zapojilo na dvacet tisíc zedníků, umělců a řemeslníků, ale také tisícovka slonů. Zvířata především převážela z 300 kilometrů vzdáleného lomu bílý mramor coby hlavní stavební materiál. Z odlehlých míst ovšem do Ágry putovaly i další suroviny, zejména drahé kameny – kupříkladu tyrkys pocházel z Tibetu, nefrit a křišťál z Číny a safír ze Šrí Lanky.

Sněhově bílá žloutne

Nezaměnitelnou ikonu Indie činí z mauzolea jedinečná optická iluze, zrcadlící jeho odraz na hladině vodního kanálu. Odstíny se přitom v průběhu dne mění, jak se sluneční kotouč pohybuje po nebi a osvětluje gigantickou siluetu stavby. Ranní narůžovělá tak postupně přechází v mléčně bílou a za svitu měsíce až ve zlatou. Hra barev je nicméně v poslední době v ohrožení, neboť původně sněhobílý mramor nápadně žloutne. Vedle kyselých dešťů jsou na vině především továrny v blízkém okolí, jejichž provoz však nejvyšší soud omezil už v roce 1993. O pět let později pak nařídil vytyčit ochranné pásmo, kde platí zákaz průmyslové výroby a místní obyvatelé nesmějí topit v kamnech kravským trusem.

K omezení zplodin by mělo přispět i parkoviště pro návštěvníky ležící celé tři kilometry od památky. Turisté přijíždějící autem tak musejí dál pokračovat v elektromobilech nebo se nechat svézt koňským povozem. Popsaná opatření přesto nenesou kýžené ovoce, neboť je podle soudců nedodržují lokální úřady. „Pokud bude nezájem úředníků pokračovat, měl by být Tádž Mahal uzavřen. A jestliže se ani poté situace nezmění, úřady by ho měly zbourat,“ pohrozili v červenci 2018 zástupci soudu.

Dva měsíce v bahně

Správci mauzolea mezitím zvolili netradiční řešení, jak památce vrátit běloskvoucí vzhled: Celý monument se jednou za tři roky obalí bahnem, jež do sebe natáhne nečistoty a několik týdnů po uschnutí se spláchne. Zhruba dvouměsíční procedura vyjde na 335 tisíc dolarů, tedy asi 7,3 milionu korun. V poslední době však památkářům přibyla ještě další starost – fasádu hrobky totiž ohrožují hmyzí výkaly, kvůli kterým se mramor barví pro změnu do zelena. A příčina tkví zřejmě v rozkládajícím se odpadu v nedaleké řece Jamuně, jenž láká mouchy.

Také tentokrát proto zasáhl nejvyšší soud a nařídil vyhledat pomoc v zahraničí, jelikož nejde pouze o estetiku: Kvůli vysychání zmíněného toku se dostatečně nezavodní studny v základech budovy, kde se nacházejí dřevěné konstrukce nesoucí celou stavbu – a pokud by vyschly, mohla by ztratit stabilitu.

V mramorovém obložení stropu kopule už se dokonce objevily první praskliny a před pěti lety se u královské a jižní brány zřítily dva ozdobné sloupy. Podle některých odhadů váží masivní kopulovitá střecha až dvanáct tisíc tun a její poškození by nejspíš vedlo ke kolapsu celé stavby…

Vláda se tak snaží Tádž Mahal za každou cenu zachránit a plánuje vybudovat přehradu, jež by v oblasti zadržela dostatek vody. Aby se nová vodní plocha ihned neproměnila v žumpu, uzavře se všech 52 odpadních kanálů, které dnes do řeky ústí, a místo nich vyrostou čističky. Zvýšila se také ochrana stavby samotné a počet návštěvníků byl před dvěma lety výrazně omezen. Bude to stačit? Nevíme. Ani odborníci totiž nedokážou odhadnout, do jaké míry se podaří lokalitu vyčistit a kdy se notoricky pomalé indické byrokracii povede dotáhnout slíbené projekty do konce. 

Gorila Liesel z budapešťské zoo oslavila letos v dubnu své již 46. narozeniny. Pro gorily jde o požehnaný věk – ve volné přírodě se v průměru dožívají okolo 30 až 35 let, s péčí, které se jim dostává v zoologických zahradách zhruba 40 až 45 let. Existují v tomto směru pochopitelně i výjimky – v roce 2017 zemřela v zoo v americkém Columbusu gorilí samice Colo, které bylo 60 let a v Česku se vysokého věku 49 let dožila například gorilí samice Judita ze zlínské zoo. Vyšší věk dožití se i přes veškerou péči ošetřovatelů ale často pojí s chorobami spojenými se stárnutím, které důvěrně známe i u našeho druhu.

Jedním z příkladů je osteoartróza – degenerativní onemocnění kloubů úzce související s postupnou degradací chrupavky a dalších kloubních částí. Výsledkem bývá bolestivost kloubů spojená se stále větším omezením jejich pohyblivosti, postupně se přidávají záněty a další komplikace. Tradiční léčba neexistuje a možnosti medicíny byly až donedávna omezené na léčbu nepříjemných symptomů, nikoliv choroby samotné.

Léčba pomocí kmenových buněk

Pokrok v biologii přinesl nové metody léčby, včetně možnosti využití kmenových buněk. V případě osteoartrózy jde o kmenové buňky, které regenerují chrupavku a tím odstraňují symptomy, které trápí pacienty, lidské i zvířecí. Gorila Liesel dostala kmenové buňky od mladé gorilí samice N'yaoundy, která loni prodělala plánovanou operaci.

Léčbu kmenovými buňkami měl v tomto případě na starost tým společnosti Stem CellX, který se specializuje na veterinární léčbu kmenovými buňkami. Získali materiál od gorily N'yaoundy, a poté izolovali, vyčistili a napěstovali potřebné kmenové buňky, které zamrazili, aby byly k dispozici pro Liesel.

Léčba Liesel probíhá podle veterinářů úspěšně. Odborníci vše velmi pečlivě sledují a porovnávají její stav s výsledky podobné léčby u psů a koní. V budoucnu by stejným způsobem mohly být léčeny nejen gorily, ale i lidé. „Vyvíjíme podobnou metodu léčby artrózy pro lidské pacienty,“ potvrzuje Mark Wilkinson z britské Sheffieldské univerzity. „Vývoj je teprve v počátcích, jsme ale optimističtí a věříme, že povede k reálným řešením, které pomohou mnoha pacientům, trpícím kvůli této nepříjemné nemoci.“

TIP: Úspěšná léčba: Lidské kmenové buňky pomohly paraplegickým potkanům chodit

V případě gorily Liesel nejde o první náročnější lékařský zákrok – v roce 2009 prodělala gynekologické vyšetření, během kterého strávila čtyři hodiny v celkové narkóze. Šlo tehdy o první takovou operaci v Maďarsku a výjimečnou i celosvětového hlediska.