Berlínský kongres navazující roku 1878 na skončenou rusko-tureckou válku přiřkl území Bosny do správy Rakouska-Uherska. Ačkoliv císaře a jeho diplomaty zisk nových držav – monarchie je roku 1908 definitivně anektovala – potěšil, jednalo se v mnoha ohledech o danajský dar. Turky po století ovládaná Bosna představovala periferii Evropy, do níž musela už tak silně zadlužená říše investovat nemalé prostředky. Z připojení oblasti k Rakousku neměli zpočátku velkou radost ani místní Muslimové (jedná se o obyvatele Bosny vyznávající islám, proto velké M), ani pravoslavní Srbové. Země tak představovala horké území, na němž se pro konflikt nikdy nešlo daleko a které nakonec zatáhlo Evropu do první světové války. Monarchie se odtud snažila získat, co se dalo – včetně lidských zdrojů.

Nové zákony

Navzdory tomu, že balkánská oblast do roku 1908 stále de iure patřila osmanské říši a Rakousko-Uhersko ji mělo pouze spravovat, zahájila Vídeň okamžitě po obsazení země verbování do armády. Jako hlavní argument uváděla, že říše přece musí nějak kompenzovat prostředky, které do Bosny vložila. Ještě v roce 1878 tak v Sarajevu vznikla vojenská internátní škola, o tři léta později pak vláda přijala zákon o vojenské službě zavádějící na získaném území omezenou brannou povinnost.

Vídeň se přitom snažila postupovat ohleduplně k místním zvykům, čemuž se také přizpůsobovaly uniformy nově vzniklých jednotek. Bosňané nosili zvláštní zkrácené kalhoty orientálního vzhledu, které se pod koleny zužovaly. Hlavní charakteristiku však tvořily fezy z hnědočervené plsti s černým střapcem z ovčí vlny. V roce 1908 pak původní modré uniformy nahradily stejnokroje barvy štičí šedi s šedým fezem. Důstojníci hlásící se ke křesťanství pak mohli tuto pokrývku hlavy vyměnit za klasickou čepici. Součástí bojových jednotek se vedle kurátů stali také polní imámové.

Zrod bosňácké pěchoty

Zákon o vojenské službě narazil v prvních momentech na ostrý nesouhlas a v řadě míst na nepokoje nebo dokonce ozbrojená povstání, která musela potlačit až regulérní armáda. Přesvědčit své krajany, aby dobrovolně vstoupili do rakousko-uherských ozbrojených sil, pak pomohl také velký muftí v Sarajevu Mustafa Hilmi Hadžiomerović a další náboženští představitelé.

V roce 1882 se tak situace uklidnila a vznikly první čtyři pěší roty, po jedné v každém ze čtyř náborových okresů (Sarajevo, Banja Luka, Tuzla a Mostar). Počty vojáků se postupně zvyšovaly a v roce 1894 se jednalo již o čtyři pluky, každý o třech pěších praporech a jednom batalionu lehkých polních myslivců. Celkem před první světovou válkou sloužilo v bosenských formacích asi 10 500 mužů, v záloze zůstávalo dalších 23 000. Zajímavé je také složení mužstva – téměř 40 % všech vojáků tvořili pravoslavní křesťané, něco málo přes 30 % muslimové a okolo 25 % katolíci.

Přidávají se Albánci

V době vypuknutí konfliktu se bosenské pluky nacházely v posádkách na různých místech monarchie. Jednotlivé prapory se okamžitě zapojily do bojů na všech frontách, kde bojovala rakousko-uherská armáda. Vídeň se zpočátku obávala možné neloajality balkánských oddílů, a tak nasazovala jednotlivé bataliony samostatně.

Postupem času pak docházelo k míšení mužů a v bosenských jednotkách se tak objevovali Maďaři, Chorvati nebo Češi. V roce 1916 Rakousko-Uhersko obsadilo Albánii a následně zverbovalo na 5 000 místních, které zařadilo právě do bosenských oddílů. Ty se v průběhu války rozrostly až na 36 praporů po 1 200 mužích. Řada Bosňanů však sloužila i mimo ně, takže v prosinci 1917 sloužilo v císařské armádě již 298 000 vojáků z balkánské země.

Spolehliví a loajální

Navzdory obavám velení i politiků však bosenské oddíly předvedly až překvapivou loajalitu a spolehlivost. Zatímco katolické a muslimské vojáky nezřídka motivoval k boji za mnohonárodnostní říši strach z možného spojení s pravoslavným Srbskem, ortodoxní Srby válčící nezřídka proti svým souvěrcům poháněl hlavně důraz na osobní a rodinnou čest.

Dokončení: Neohrožení hrdinové z Balkánu (2): Bosensko-hercegovská pěchota za světové války

Balkánské jednotky si vydobyly pověst zvláště urputných a statečných především v boji muže proti muži. Bosensko-hercegovský pěší pluk č. 2 (BHIR 2) se dokonce stal nejvíce vyznamenávanou formací císařské armády, když jeho vojáci posbírali celkem 42 zlatých medailí Za statečnost. Tradovalo se dokonce, že na italském válčišti příslušníci regimentu vůbec nenosili střelné zbraně, ale pouze granáty, dýky a palcáty.

V období pleistocénu pokrývalo část území dnešních amerických států Utah, Idaho a Nevada jezero Bonneville. V časech svého maxima, přibližně před 18 tisíci lety, bylo až 300 metrů hluboké a pokrývalo plochu okolo 51 tisíc kilometrů čtverečních. Dnes po něm zůstalo Velké solné jezero v Utahu, největší jezero se slanou vodou na západní polokouli, několik menších jezer a solné pustiny známé jako Great Salt Lake Desert. 

Bohužel jak se ale zdá, ani současná jezera v této vyprahlé krajině nečeká nikterak zářná budoucnost. Podle ekologů a ochránců přírody je Velké solné jezero na pokraji zhroucení. Čerstvá zpráva varuje, že by mohlo kompletně zmizet během pouhých 5 let, přičemž po něm zůstanou jen slané pustiny, podobné krajině Great Salt Lake Desert. Pokud dojde ke kolapsu Velkého solného jezera, bude to podle badatelů mít dalekosáhlé ekologické, ekonomické a zdravotní následky.

Závod s časem

Solné jezero je domovem přibližně 10 milionů stěhovavých ptáků, je ale důležité i pro ekonomiku Utahu – roční ekonomický přínos jezera se odhaduje na zhruba 2,5 miliardy dolarů a nezanedbatelný je i jeho přínos pro místní klima. Jak uvádějí badatelé, Velké solné jezero ztratilo od roku 1850 73 procent objemu vody a 60 procent rozlohy vodní plochy. V současnosti je jeho hladina 5,8 metru pod svou přirozenou průměrnou úrovní. 

Hlavní příčinou klesající hladiny vody je její nadměrná spotřeba, především pro potřeby zemědělství. Zdejší pěstitelé vojtěšky spolykají na zavlažování polí až 74 procent spotřebovávané vody. Má-li být jezero zachráněno, musí podle odborníků celkové využití jeho vody urychleně klesnout o 30 až 50 procent. Pokud nebudou přijata rychlá opatření na záchranu jezera, hrozí, že se již v roce 2024 dostane do bodu, ze kterého již nebude návratu.

Toxický prach

„Zhroucení Velkého solného jezera ovlivní celou Severní Ameriku. Jeho definitivní ztráta by byla globální tragédií,“ varuje vedoucí týmu Benjamin Abbott z Univerzity Brighama Younga. „Je třeba zatáhnout za záchrannou brzdu. V loňském roce byly schváleny návrhy zákonů, které představují pro jezero naději z dlouhodobého hlediska, nyní ale potřebujeme přidat rychlé nouzové řešení,“ dodává Abbott.

TIP: Znovuzrození Aralského moře: Podaří se zvrátit katastrofu způsobenou člověkem?

Vysychající jezero představuje i obří zdravotní riziko – dno jezera podle vědců obsahuje toxický prach plný nebezpečných kovů a metaloidů – antimonu, mědi, zirkonia a arsenu, které by mohl vítr roznést do širokého okolí. Prach z Velkého solného jezera už byl zaznamenán v jižním Utahu a Wyomingu. Vdechování těchto látek podstatně zvyšuje riziko vzniku astmatu, bronchitidy, srdečních chorob a rakoviny.

Srovnání rozlohy Velkého solného jezera v letech 1984 a 2018. K výraznému zrychlení vysychání došlo podle vědců až po roce 2020. (foto: Wikimedia Commons, Benjamin J. Burger, CC BY-SA 4.0)

Rentgen v dublinské Nemocnici svatého Vincenta odhalil v břišní dutině 66leté ženy množství cizích objektů, načež se od ní lékaři dozvěděli, že jde o tužkové baterie. Ani jedna jí přitom neblokovala trávicí ústrojí, proto se odborníci rozhodli počkat, zda nevyjdou přirozenou cestou.

TIP: Litevští lékaři vyjmuli ze žaludku muže více než kilogram šroubů, hřebíků a dalších kovových předmětů

Během prvního týdne hospitalizace se však uvolnilo „pouhých“ pět článků a žena začala trpět bolestmi. Ukázalo se totiž, že žaludek, tažený dolů tíhou baterií, se roztáhl až do oblasti stydké kosti. Při následné operaci jí chirurgové vyjmuli z břicha rekordních 46 baterií. Čtyři další baterie, uvízlé v tlustém střevě, lékaři protlačili trávicím traktem, čímž se celkový počet vyjmutých baterií vyhupl na 55 kusů. Podle psychologů je polykání baterií sice neobvyklou, ale přesto známou formu sebepoškozování. Mnohem častější jsou ale případy, kdy barerii pozře malé dítě.

S kocourem Líbou si bez jakéhokoliv přehánění hrály miliony dětí, a to snad na všech kontinentech kromě Antarktidy. Jeho harmonikové tělo a pískání působily na nejmenší jako magnet a jedinečný design neunikl producentům po celém světě. Na výrobu Líby se však neobtěžovali získávat autorská práva a jeho podobu si přivlastnili nelegálně. 

Legendární hračka vznikla v roce 1963 a tvořila součást série harmonikových výrobků, s nimiž přišla Libuše Niklová v závodě Fatra Napajedla. Pracovala v podniku teprve dva roky, ale záhy se ukázala jako jedna z jeho největších posil. Líba, na kterého získala patent, se proměnil v hvězdu hračkářského nebe a nebylo školky či domácnosti, kde by se neobjevil. „Proti zahraničním výrobkům, jež se většinou dekorují bez ohledu na tvar, se moje návrhy snaží o souznění jednoduchosti tvaru s dekorem,“ popsala svůj tvůrčí postup. 

Inspirace na unikátní design přišla stejně jako v mnoha jiných případech náhodou: Niklová si všimla trubic ze splachovací nádržky, jež se v podniku vyráběly, tzv. husích krků. A dostala nápad udělat z nich těla zvířátek, čímž vytvořila první ohebnou hračku z plastu na světě. „Brala jsem zřetel především na to, aby mělo dítě možnost hrát si co nejtvořivěji. Jelikož jsou tato zvířátka pružná a ohebná, může dítě napodobovat plížení, protahování i mňoukání, jak ho pozoruje v přírodě, jako by hrálo divadlo s loutkami – na rozdíl od jiných hraček, kde se stává pouhým pasivním pozorovatelem, neboť se pohybují na setrvačník či na klíček,“ vysvětlila Niklová.  

Hvězdná hodina

Ačkoliv později přišla se spoustou dalších nafukovacích zvířátek a plavacích kol, s nimiž vyrůstal prakticky každý malý obyvatel Československa, Líba zůstával stálicí – do roku 1970 se ho vyrobilo přes 1,2 milionu kusů. Coby všeobecně dostupný produkt si zřejmě našel cestu i za hranice, v kufru nějakého turisty. A přestože Fatra jeho design nikdy neprodala, začaly se po světě objevovat kopie. Do Napajedel doputovaly zmínky, že ho vyrábějí například v Maďarsku, ale nikdo s tím nic nedělal.

„Řekl bych, že to bylo dané dobou a také politickou situací u nás. Všechny ty kopie v zahraničí vznikaly po roce 1968. Přece jen neexistoval internet, cestování se omezovalo, nebyla ani šance na ně třeba v cizině narazit. Jakmile se někde rozhodli je okopírovat, nešlo to zjistit,“ objasňuje Lukáš Toman. 

Zmíněný sběratel patří mezi ty, kdo stojí za současnou renesancí Líby a za novou vlnou zájmu o práci Libuše Niklové. Ačkoliv přiznává, že se ke kocourovi dostal až jako dospělý, jeho design ho uchvátil a od té doby věnuje spoustu energie mapování proměn hračky a míst, kde ji také vyráběli. „Líbu jsem objevil v zemích jako Argentina, Tchaj-wan, Estonsko, Francie, Guatemala, Hongkong, Izrael, Polsko, nebo i Japonsko. Je jich víc než pětadvacet a celkově vznikal ve více než sto šedesáti verzích,“ uvádí. Za velký úspěch považuje, že se mu v Brazílii podařilo vypátrat firmu, která Líbu vyrábí dodnes – i když v křiklavých barvách a s kolečky. Většina exemplářů totiž pochází z produkce již neexistujících podniků. 

Zapomenuté jméno

Zdálo by se, že si Niklová musela v Československu vydobýt velké renomé, jenže o skutečné autorce známé hračky se dlouho moc nevědělo. Po smrti designérky v roce 1981 se na její dědictví zapomnělo. „Když zemřela, žádných poct se jí nedostalo. Její práce se prezentovala především jako úspěch Fatry […]. Revoluce bylo daleko a její odkaz zapadl prachem. Až do roku 2005 si na ni nikdo nevzpomněl, znali ji jen odborníci. Pak ovšem její práci připomněla Tereza Bruthansová v knize Czech 100 Design Icons,“ líčí Toman. 

Když potom v roce 2010 vyšla o Niklové celá monografie, dveře slávy se začaly otevírat. Jejímu dílu se věnovala například výstava v pařížském Louvru a ukázky její práce v čele s kocourem Líbou byly vystaveny i v Kjótu nebo ve slavném newyorském Museum of Modern Art. Dnes se tak Líba řadí k ikonickým hračkám minulého století a žádná kniha zaměřená na plastový design se bez něj neobejde.

TIP: Století populární síťovky: Za vynálezem Vavřína Krči stála móda krátkých vlasů

Do českého povědomí jej vrátila mimo jiné expozice v pražském Uměleckoprůmyslovém muzeu, kterou pomohl zorganizovat právě Toman spolu s výtvarníkem Petrem Niklem, synem Libuše Niklové. Výstava se konala při konferenci Mezinárodní rady muzeí ICOM, na níž došlo i ke slavnostnímu pojmenování hračky. Věřte nebo ne, jméno po své stvořitelce dostala až díky zmíněné konferenci a do té doby se jí říkalo prostě „harmonikový kocour“. Toman doufá, že se výrobu Líby podaří v České republice obnovit, ale kvůli hygienickým požadavkům půjde zřejmě o komplikovaný proces. Pokud by ovšem neměl nálepku „hračky“, nýbrž uměleckého výrobku, mohl by se nejspíš do obchodů opět vrátit. 

V 50. letech si většina sovětských generálů představovala atomovou pumu pouze jako extrémně velký kanón. Uvažovali především o spalujících účincích světelného záření a ničivém úderu tlakové vlny; zato vliv pronikavé radiace a radioaktivního spadu měli za málo významný. V rámci příprav na ofenzivní operace v západní Evropě si chtěla Sovětská armáda ověřit možnosti jaderné zbraně při prolamování nepřátelských postavení. Pod přímým velením náměstka ministra obrany SSSR, maršála Georgije Žukova, proto proběhlo v Uralském vojenském okruhu na rozsáhlém polygonu u obce Tockoje vojenské cvičení, které svým rozsahem připomínalo malou válku. Vyvrcholením se stala exploze atomové bomby 14. září 1954.

V různých vzdálenostech od očekávaného místa výbuchu se rozestavila vojenská technika a rozmístily stovky zvířat. Podmínky, maximálně imitující reálnou bojovou situaci, měly ověřit schopnost vojsk překonat místo výbuchu a dále rozvíjet útok.

Jaderná exploze zblízka

Atomová nálož o síle 40 kt (dvaapůlkrát hirošimská puma) vybuchla 350 metrů nad zemí. Vojáci, ukrytí v zákopech bez možnosti cokoliv vidět, prožili akustický i seizmický efekt, který neuměli přirovnat k ničemu, co dosud znali. Po několika desítkách minut došlo k poklesu úrovně radiace a tankové a mechanizované jednotky obdržely rozkaz vyrazit vpřed. Před nimi se otevřel apokalyptický obraz zkázy; vše v okruhu několika kilometrů od epicentra připomínalo spáleniště. Všude ležela vyhořelá a zdemolovaná bojová vozidla, ještě horší byl pohled na pokusná zvířata, ať již přivázané koně, krávy, ovce a psy, nebo v klecích zavřené ptáky. Všechna byla dle vzdálenosti od místa výbuchu buď mrtvá, nebo osleplá, zmítající se v bolestech s těžkými popáleninami na celém těle.

Motostřelci, oblečení pouze v lehkých protiradiačních pláštěnkách a plynových maskách, které neposkytovaly dostatečnou ochranu, se snažili soustředit na bojové úkoly a postupovali vpřed. Minimálně poučeni o účincích atomové zbraně nepociťovali ani velký strach. Rozsáhlý radioaktivní spad však zasáhl při přesunu většinu zúčastněných sovětských vojáků, každého s jinou intenzitou, což se později projevilo různými zdravotními komplikacemi. 

Po skončeném cvičení museli všichni účastníci podepsat přísahu o mlčenlivosti, proto později nemohli ani svým lékařům sdělit, čím prošli. K prvním úmrtím v důsledku radiace docházelo již bezprostředně po cvičení u vojáků zařazených k činnostem blízko epicentra. Nemoc z ozáření začínala zpravidla těžkým zvracením a krvavými průjmy, později se přidaly poruchy dýchání a srdeční činnosti. Předtím zdraví vojáci umírali na oběhové selhání.

Většina mladých mužů se sice v pořádku vrátila domů, ale pozorovala s odstupem několika málo měsíců či let celkovou slabost a urychlené chátrání. Projevovalo se vypadáváním vlasů a uvolňováním zubů, později vznikem nehojících se vředů. Šlo o následky snížené imunitní odolnosti organismu, vzniklé radiačním poškozením kostní dřeně; proto většina bývalých účastníků cvičení zemřela na infekční onemocnění, nejčastěji záněty plic.

TIP: Hrátky s Pandořinou skříňkou: Největší jaderné pokusy v lidských dějinách

Další těžkou komplikací byla porucha krvetvorby, především různé formy leukemie. Neméně zákeřné bylo poškození buněk pohlavních orgánů, v jejichž důsledku postižení mladí muži často buď nebyli schopni zplodit potomky, nebo se stávali otci dětí s těžkou vývojovou vadou. Přesné statistiky o úmrtí neexistují vzhledem k dřívějšímu utajování a ničení vojenských i lékařských archivů, ale uvádí se, že asi 40 000 z původních 45 000 účastníků cvičení zemřelo předčasně. Strašlivý experiment z tockého cvičiště v roce 1954 již SSSR v této podobě nezopakoval.

Když supermasivní černé díry v centru galaxií intenzivně pohlcují hmotu, velmi silně září. Jsou to vlastně galaktické „motory,“ které pohánějí aktivní galaktická jádra, jak se označují zářící centra galaxií. Právě aktivní galaktická centra jsou nejvýkonnější kompaktní dlouhodobé zdroje energie ve vesmíru. 

Nejjasnější aktivní galaktická jádra hravě „přesvítí“ celou galaxii, tedy mnoho miliard hvězd. Podle nové studie, kterou vedl Martin Gaskell z Kalifornské univerzity Santa Cruz, se ale ukazuje, že jsme výkon těchto galaktických „motorů“ značně podcenili. Skutečná záře aktivních galaktických jader je silně tlumena množstvím kosmického prachu, který je obklopuje. Výsledky výzkumu zveřejnil časopis Monthly Notices of the Royal Astronomical Society.

Závěsy z prachu

Odborníci již dříve pracovali s myšlenkou, že prach kolem aktivních galaktických jader může zeslabovat jejich záření. Doposud ale nebylo jasné, do jaké míry může záření aktivních galaktických jader ztlumit. Mezi vědci převažoval názor, podle něhož je vliv prachu jen velmi omezený.

„Zjistili jsme, že to tak ve skutečnosti není,“ uvádí Martin Gaskell. „Ukázalo se, že krátkovlnné ultrafialové záření typického aktivního galaktického jádra, které v tomto případě nese nejvíce energie, je kosmickým prachem pohlcováno velmi účinně.“ Badatelé k tomuto závěru dospěli detailním studiem aktivního galaktického jádra okouzlující galaxie NGC 5548 ze souhvězdí Pastýře, vzdálené od nás 245 milionů světelných let.

TIP: Čím více se supermasivní černé díry „krmí“, tím více také září

Stejně jako je Slunce v blízkosti obzoru kvůli hustší pozemské atmosféře červenější a září slaběji, je i záře aktivních galaktických jader kvůli prachu červenější a slabší. I když to bylo obtížnější než u pozemského úsvitu či soumraku, Gaskellův tým dokázal odvodit ze „zčervenání“ záření aktivního galaktického jádra NGC 5548 množství prachu, které ho obklopuje. Následné výpočty ukázaly, že prach oslabuje záření tohoto aktivního galaktického jádra více než desetkrát silněji, než když se díváme skrze prach ven z Mléčné dráhy.

Spojení „církevní reformace“ zní na první pohled nudně. Opak je pravdou. Reformátoři obraceli pozornost k biblickým textům, které důsledně četli, vykládali a hodlali se jich pevně a někdy až doslovně držet. A tím si zadělali na pořádný problém. Nezačínejme však náš příběh v zaprášených knihovnách a u stránek popsaných písmenky. Zkusme se možná trochu překvapivě a pro dnešní dobu příznačně zamyslet nad tím, čemu se říká piktogram.

Tak jako třeba pořadatelé olympiády vymýšlí pro každý sport ikonku, která symbolizuje podstatu daného odvětví, můžeme i pro reformační hnutí valdenských docela dobře vymyslet příhodný obrázek. Jak tito potulní kazatelé, kteří vzešli z Francie, vypadali? Chodili v sandálech nalehko podobně jako o několik století později hippiesáci. A možná že dost obdobně jako mladí muži s dlouhými vlasy nosili přes rameno taštičku. Jen v ní střežili milovanou Bibli se spoustou záložek. Tak horlivě ji četli. Když přicházeli do vsi, lidé zdaleka věděli, že se neblíží jen tak nějaký tulák, ale hlasatel Kristova učení. Symbol, který ve zkratce vizuálně vystihuje Valdèsovo hnutí, by tedy mohl být třeba sandál.

Utekl manželce

Jak svět přišel o kupce, aby se zrodil kazatel? Byl to obrat, jak se patří. Valdès, ctihodný obyvatel Lyonu, si žil příjemným životem a patřil řekněme k blažené střední vrstvě. Nic mu nechybělo. Měl ženu, děti, pěknou střechu nad hlavou, obživu. Legenda však praví, že jednoho dne zavítal do města potulný herec. Ten pobavenému obecenstvu barvitě předehrával příběh římského boháče, který jednoho dne všechno opustil a vydal se jako žebrák do Svaté země.

Dost neuvěřitelný a na růžovo obarvený příběh. Ostatní přihlížející to zřejmě brali jako dobrou zábavu na způsob dnešních telenovel. Jenže na Valdèse zapůsobilo představení úplně jinak. Pocítil potřebu udělat to samé. Možná to v něm zrálo už dlouho a teprve teď sebral odvahu. Brzy nechal manželku manželkou a vydal se kázat o nápravě církve. A dcery? Ty poslal do kláštera. 

Od této chvíle pro něj světské radosti přestaly mít význam. Na první místo postavil Bibli a Krista. Rozkol rodiny se později ukázal jako jeden z nejmenších problémů. Ke střetu s tehdejší církví přispěly hlavně myšlenky, které hlásal. I když i to, že jeho následníci opouštěli své drahé polovičky, bylo církvi trnem v oku. Neshledávali v tom projev lásky k Bohu, ale hřích. Celibát, který museli kněží dodržovat povinně, se naopak u ženatých mužů jevil jako nepravost – mají přece plodit potomstvo! Církev požadovala, aby se potulní kazatelé stravovali doma u svých manželek a nebudili pohoršení tím, že se chovají jako nějací tuláci. 

Jenže Valdès si to představoval jinak. Kazatel měl podle něj chodit světem, nestarat se o obživu a jíst jen to, co mu kde dají. Lásku chudých si získal také tím, že v dobách hladu neváhal rozdávat své jmění a sytit strádající. Nechal překládat Bibli do lidového jazyka, kterému rozuměl každý. Něco takového znamenalo naprostou novinku. Přivádělo to k němu nadšené věřící, ale také si tím vytvářel zavilé nepřátele. 

Shnilá církev

Zde je na místě zasadit Valdèse do kontextu doby. Nebyl pochopitelně jediný, kdo začal pranýřovat život tehdejší církve a hlásat, že služebníci boží by měli vyznávat chudobu. Nejen jeho církev nařkla z kacířství. Valdenské hnutí ale dlouho dokázalo udržovat s oficiální církví křehkou rovnováhu, která nepřerůstala v otevřené nepřátelství. Na rozdíl třeba od takzvaných katarů či albigenských. Jejich vztah s preláty, se Svatým stolcem a později s inkvizicí lze bez nadsázky označit jako po staletí trvající válku.

Dnes by škarohlídi asi označili Valdèse za pravdoláskaře nebo sluníčkáře. Jedni ho vnímali jako naivního blázna, druzí v něm viděli svatého muže. On sám věřil, že má-li mít hlásání evangelia nějakou váhu, musí se jeho zvěstování pojit s chudobou. Bohatý kazatel ověšený zlatem se mu zdál nedůvěryhodný. Církvi ani tak nevadilo, že se Valdès a jeho stoupenci zřekli majetku. Ať si dělají, co chtějí. Jako čert kříže se ale báli požadavku, aby se i církev sama vrátila k chudobě. Valdès proto musel výslovně odsouhlasit tezi, že i ti, co se nevzdají majetku, mohou být spaseni. Zkrátka nesměl hlásat, že bohatství je hřích. Pokud by splnil tuto podmínku, nechali by ho vlastně na pokoji. Sporné však bylo také to, jestli Valdès vůbec smí kázat. Byl to přece laik bez církevního vzdělání. 

Kupec z Lyonu se nechtěl s papežem prát. Naopak. Doufal, že s hlavou církve vyjde v klidu a míru. Přál si, aby pro svou činnost získal povolení. Jenže duchovenstvu připadali Lyonští chudí, jak se Valdèsovým stoupencům říkalo, jako nevzdělaní prosťáčci. Právem? Musíme si uvědomit rozdíl, jaký panoval mezi kněžstvem a ostatními – třeba řemeslníky nebo kupci. Církev udržovala antickou vzdělanost, naproti tomu většina lidí zůstávala vyšším věděním či filozofií nepolíbená. Řečeno dnešním slovníkem chtěl Valdès dělat něco, pro co vůbec neměl patřičnou kvalifikaci. Námitky církve proto nelze vnímat jen jako strach o vlastní korýtka, ale také jako oprávněnou obavu, že se Kristovo učení zvulgarizuje. Kázání laiků bez teologického vzdělání do té doby výslovně zakazovala.

Preláti Valdèse nejdřív trochu podcenili. Neshledali ho přímo kacířem, a proto mu povolili činnost. Musel se jen podřídit kontrole biskupů. Obě strany to vnímaly jako výhru – a v tom spočíval kámen úrazu. Valdès chápal úmluvu tak, že má víceméně volnou ruku. Církvi naopak připadalo, že si dělá, co chce – a dohodu tedy neplní.

Další disharmonii vyvolával fakt, že Valdès dovoloval kázat i ženám. Situace se nakonec vyostřila. Když uvážíme, že Valdès svou činnost započal někdy v sedmdesátých letech 12. století, už v roce 1184 měl proti sobě papeže i císaře. Církev valdenské exkomunikovala, protože si podle ní svévolně přisvojili právo kázat. 

Pronásledovaní

To, že se valdenští ocitli mezi kacíři, je pochopitelně zradikalizovalo. Do jejich programu se dostával nejen život podle Krista, ale i požadavek na napravení církve. Nač složitá hierarchie plná různých biskupů a arcibiskupů? A proč zůstávají mniši uzavření v klášterech? Prostý kazatel jde mezi lid. Bývalý řemeslník hlásá slovo boží ostatním řemeslníkům tak, aby mu rozuměli. Takhle si to lyonští představovali. Církev naopak pozvolna spěla k založení inkvizice. A té se pak podařilo vytlačit rozmáhající se valdenské hnutí do podzemí. Tento způsob existence však paradoxně zahnal mnohé příznivce poměrně umírněného reformního hnutí do pozic, které bychom dnes asi označili za sektářské či extremistické a fundamentalistické.

A jak dopadl sám Valdès? Na hranici neskončil. Putoval od místa k místu a kázal. Zmizel kdesi v mlhách historie podobně jako třeba fiktivní figura Járy Cimrmana. Nevíme, kdy ani kde tento výjimečný muž zemřel. Snad roku 1206. Tradovalo se, že došel až do Čech a skonal právě tam. Je to ale zřejmě jen legenda vyvěrající z toho, že jeho učení mělo v našich zemích odezvu a snad i následovníky. Vždyť ne náhodou se právě na jihu Čech, kam valdenští pronikli, zrodilo husitství. Církev se Valdèse nebála zbytečně. Nebyl to jenom idealistický blázen, ale muž, který dokázal pohnout evropskými dějinami i daleko od svého domova.

Následovníci

Preláti často valdenskými opovrhovali pro jejich nevzdělanost. To ale samozřejmě neplatilo obecně. Ano, většinou šlo o lidi, kteří se nechlubili svými znalostmi, ale spíš planoucím srdcem a výmluvným jazykem. Našli se ale také výjimky, jako například Durand z Osky. Tento muž hodně četl a dokázal vést polemiky i s učenci. Valdenským neocenitelně zvedal kredit. Držel se evangelií, a co bylo podstatné, ne jen Nového zákona, jak to dělali mnozí heretici. Pozorně četl i Starý zákon. To bylo zásadní pro smír s oficiální církví.

TIP: Evropa proti kacířům: Jaký byl postoj církve vůči husitům?

Jenže mezitím se spory vyhrotily a bible, kterou nechal Valdès přeložit, hořela na hranici. Jeho následovníci museli prchat před pronásledováním. Sám Durand z Osky se raději poslušně vrátil do lůna katolické církve. Nezradil ale v pravém slova smylu. Proti svým někdejším druhům nikdy nic nepodnikal. Celé hnutí pak čekala staletí života v ilegalitě. V současnosti jsou valdenští opět aktivní. 

Jak upozornil Stefano Mammola z italské Národní výzkumné rady, kvalita dostupných informací o pavoucích ve světových médiích je mimořádně nízká. Na fakta se podaří narazit jen zřídka, zatímco zavádějící zprávy a snaha o senzacechtivost bývají na denním pořádku. „Většina článků v italských novinách je plná chyb, údajně alarmujících zjištění, nebo jde rovnou o falešné zprávy čili fake news,“ varuje badatel. 

Spolu s týmem deseti kolegů proto analyzoval veřejně dostupné informace o pavoucích ve čtyřech desítkách jazyků z 81 zemí – a ukázalo se, že se jedná o celosvětový fenomén. „Zjistili jsme, že je snaha o senzaci nižší, pokud se v textu objeví citace odborníka, nejlépe arachnologa. Jde o dobrou zprávu, protože bychom mohli nalézt řešení,“ vysvětlují autoři výzkumu. 

Požár kvůli pavučině

Mammolův tým nyní plánuje sestavit globální databázi odborníků na pavouky, kteří by byli ochotní vyjadřovat se pro média, a zároveň chce vytvořit jakýsi návod pro novináře pokrývající danou oblast. „Potvrdilo se nám, že dokonce i zdánlivě nedůležité zprávy lokálního významu – například o australském farmáři, kterého pokousal pavouk – mohou rychle zaplavit internet až na mezinárodní úroveň. Proto je nutné začít již u nich,“ dodává odborník. 

TIP: Neznámé účinky marihuany: Pavouci „pod vlivem“ tkají podivné sítě

Nepravdivé informace o pavoucích mohou mít totiž zásadní dopad na život běžných obyvatel: Například falešná zpráva o invazi černých vdov vedla v minulosti k zavírání škol. Jistý muž zase podpálil svůj dům poté, co na dvoře objevil pavučiny neškodného druhu, o němž se dočetl, že je smrtelně jedovatý. Výzkumníci se aktuálně chtějí zaměřit na to, jakým způsobem mohou podobné „fake news“ ovlivnit výskyt arachnofobie v populaci, potažmo celkové vnímání pavouků laickou veřejností. 

Na útěk zimního krále přes Náchod dodnes upamatovává reliéf sochaře Břetislava Bendy na nároží budovy Komerční banky, a především pak podkova, o kterou zde podle pověsti přišel panovníkův kůň. Tato legenda se dochovala hned ve dvou verzích, obě mají stejný námět, ale v každé je postava vladaře vykreslena poněkud jinak.

Slaboch a zbabělec

Děj první pověsti začíná v době bělohorské porážky. Když se král doslechl, že je bitva prohraná, odjel na Staré Město, kam svolal válečnou poradu. Rádci jej upozorňovali, že stále drží opevněnou Prahu a jejich vojska ovládají několik významných českých měst. Fridrich se však projevil jako zbabělec a hned následujícího dne opustil hlavní město. Čtrnáctého listopadu pak dorazil do Náchoda a ubytoval se na zdejším zámku. Tam se uzavřel v soukromých komnatách a odmítal s kýmkoliv mluvit.

Večer však panovníka navštívil hejtman Straka z Nedabylic, který tehdy sloužil zámeckému pánovi. Hejtman jménem národa prosil panovníka, aby České země neopouštěl a nenechával je na pospas Habsburkům. Král však na jeho prosby nedbal. Straka proto strhl závěs z velkého obrazu, na němž byla postava Jiřího z Poděbrad, a zvolal: „Tento král, ten miloval svůj český lid! Spikli se proti němu z Uher i papež a nevěrní páni, přece však neutekl. Ó pohleď, králi Jiříku – toto je tvůj nástupce!“

Rozzlobený Fridrich zavolal na hejtmana stráž, ten však utekl tajnou chodbou pryč. Následujícího dne panovník Náchod opustil. Po jeho odjezdu se z města vrátil sluha a přinesl podkovu, kterou králův kůň ztratil na mostě. Starý hejtman si ji ponechal jako připomínku smutného osudu Českých zemí.

Podivný sen

Zatímco první pověst vykresluje Fridricha jako zlého a zbabělého člověka, v té druhé je popisován jako muž, jenž se stal vyhnancem ve své vlastní zemi a je vděčný za každou pomoc. Podle této legendy začal králův kůň na útěku kulhat, a proto panovník zastavil u náchodského kováře Říkana. Tomu se již několik dní zdál sen o muži, který u něj zastaví a bude žádat o azyl. Přestože Fridrich nepřiznal, kdo je, kovář krále poznal podle držení těla a chování. Ukryl panovníka před pronásledovateli a poradil mu bezpečnou cestu za hranice. Po jeho odjezdu našel ve své světnici podkovu, kterou na královu památku přibil na most.

TIP: Neúspěch Zimního krále: Proč české angažmá Fridricha Falckého nevyšlo?

Obě legendy mají reálné jádro. Zimní král skutečně někdy mezi 11. a 15. listopadem 1620 Náchodem projížděl a strávil tu minimálně jednu noc. Je tedy možné, že některý kůň z jeho doprovodu tu skutečně ztratil podkovu. Ta „pravá“ by měla být dodnes uložena na zámku. Ve městě na Karlově náměstí se pak nachází v dlažbě její napodobenina. Ačkoliv by podkova měla prezentovat útěk, zbabělost a zradu, převládá v Náchodě její kladná symbolika, zdůrazňující, že nalezená podkova znamená štěstí. Říká se, že když se na ni postavíte, splní se vám, co si v tu chvíli přejete. 

Mlhovina Pa 30 v souhvězdí Kasiopeji je velice zvláštní. Strukturou, kterou tvoří velký počet jemných filamentů, vybíhajících ze středu mlhoviny, připomíná explozi velkolepého ohňostroje. Podle nového výzkumu týmu odborníků, který vedl Robert Fesen z americké univerzity Dartmouth College, má i zvláštní složení. Namísto obvyklého vodíku či helia je mlhovina bohatá na síru a argon.

Badatelé jsou přesvědčeni, že výjimečná struktura a chemické složení mlhoviny Pa 30 odpovídá modelu se srážkou dvou bílých trpaslíků, tedy velmi hustých jader vyhaslých hvězd podobných Slunci. Právě taková srážka je jedním z navržených vysvětlení pro supernovy typu Iax, při nichž nedojde k úplně destrukci explodujícího objektu.

Supernova z roku 1181

Velikost mlhoviny Pa 30 a rychlost, s níž se rozpíná, podle vědců ukazují na explozi supernovy, ke které došlo přibližně v roce 1181. To odpovídá pozorováním čínských a japonských astronomů, kteří v té době zaznamenali náhlé zjasnění hvězdy v souhvězdí Kasiopeji. Událost byla viditělná přibližně šest měsíců a poté došlo k postupnému útlumu jasnosti.

„Nikdy jsem neviděl nic podobného,“ přiznává Fesen. „Natož aby to byl pozůstatek supernovy v Mléčné dráze. A moji kolegové jsou na tom stejně. Pro astronomy je tato mlhovina možností detailně prostudovat velmi zajímavý typ supernovy, který byl pro vědu dostupný jen v teoretických modelech nebo vzdálených galaxiích.“

TIP: Astronomové objevili velmi zvláštní zákrytovou dvojhvězdu bílých trpaslíků

Mlhovina Pa 30 byla objevena teprve v roce 2013. Až doposud byla na snímcích patrná jen jako extrémně slabě zářící difúzní objekt. Výzkum Fesenova týmu vycházel z nových snímků, které vědci pořídili na sklonku roku 2022, s pomocí 2,4metrového teleskopu Hiltner na observatoři MDM v Arizoně. Závěry svého výzkumu vědci publikovali minulý týden v recenzovaném vědeckém časopisu The Astrophysical Journal.