„Jedete na dovolenou do Řecka. No to je skvělé! Cože? V únoru!?“ Podobných reakcí na naši cestu k jezeru Kerkini jsme si vyslechli několik. Přitom je toto místo, kde se lze ocitnout doslova na dosah impozantních pelikánů kadeřavých, i v zimě zaslíbeným rájem milovníků ptactva.

V mlhavém ránu hledíme poprvé v životě na hladinu jezera Kerkini. Před námi se do dáli rozprostírá chladná vodní plocha, jejíž druhý břeh mizí kdesi v ranním oparu. O konečnosti této zdánlivě nekonečné hladiny nás zcela jasně ubezpečuje teprve monumentálně se zdvíhající hradba horského hřebene jménem Belasica, jehož zasněžené štíty se nad jezerem vypínají do více jak dvoutisícové výšky. 

Vybaveni na setkání s pelikány

Jitřní paprsky vycházejícího slunce zabarvují sníh na vrcholcích hor do růžova. Hladina je klidná jako skleněná deska odrážející světlo nadcházejícího rána. Na chvíli v němém úžasu zapomínáme, proč tu vlastně jsme. Podmanivost okamžiku nás zcela pohltila. Naše myšlenky se v tu chvíli vznášejí kdesi vysoko nad vodami jezera a na oblázkovou pláž je vrací až zaskřípění lodního kýlu o pobřežní mělčinu. 

Ve člunu ovšem nesedí náš místní průvodce Nicolaos, jehož bárka má modrou barvu. Ke břehu dorazil člun barvy hnědé, z nějž s úsměvem vystupuje jakýsi rybář a vyndává ze dna bárky bednu plnou ryb. Obrací se na nás a skromnou angličtinou pronáší: „Ten euros.“ Dost váháme, zda zaplatit požadovanou sumu, když rybář přidá další větu, která naše váhání ukončí: „No fish, no pelicans!“ To zní logicky – když nebudeme mít pelikány na co nalákat, tak nám sotva věnují svůj čas a patřičnou pozornost. A tak nyní, když už máme a snad i víme vše podstatné, může naše safari s pelikány kadeřavými (Pelecanus crispus) začít… 

Ptačí byznys a drezúra pelikánů

Nikolaos je jedním z Řeků, kteří pochopili, že ptačí turistika může být solidním způsobem obživy. Podobně jako on si vydělávají i další obyvatelé vesnic v okolí jezera Kerkini, i když cesta každého z nich k nové profesi byla různá. Sám Nikolaos si před deseti lety při autonehodě poranil koleno. Zranění bylo tak vážné, že ani po několika složitých operacích a letech rehabilitace se zcela nezotavil. Koleno je dodnes nefunkční a Nikolaos na pravou nohu viditelně kulhá. Jeho cena na trhu práce tak rapidně klesla. Před pár lety ale založil rodinnou firmu. Vlastní patřičnou licenci, která mu umožňuje poskytovat služby milovníkům ptactva a klienty ubytovává v penzionu svých rodičů. 

O tom, že je člověkem na svém místě a že ptákům je opravdu potřeba rozumět, nás Nikolaos beze zbytku přesvědčil. Lákání pelikánů na jejich přirozenou potravu – ryby – má podle něj v chráněném území svá pravidla. Ptákům by měla být předhozena maximálně jedna ryba za minutu a po pěti minutách krmení je nutné nechat pelikány na 15 minut v klidu. Teprve pak je možné pokračovat v témže režimu.

Samotné ryby ale k pořízení dobrého snímku nestačí. Člověk krmící pelikány by měl mít schopnosti srovnatelné s krotitelem hadů a Nikolaos je v tomto opravdový mistr. Sám je fotograf a dokáže velmi citlivě a šetrně doslova naaranžovat pelikány na místa s nejlepšími světelnými podmínkami, s nejlepším pozadím, po jednom nebo ve skupině. Ti pak jako zhypnotizovaní rybou v jeho ruce čekají, vzlétají nebo naopak přistávají na hladině jezera. Nakonec připlouvají doslova na dosah ruky. A foťáky cvakají a cvakají. Každý další snímek je lepší, než ten předchozí a úplně jiný. Není divu, že Nikolaových služeb již využili mnozí světoví fotografové.

Za plameňáky se sklopeným hledím

Kromě pelikánů jsme ovšem chtěli vidět i další klenot místní avifauny – plameňáky růžové (Phoenicopterus roseus), kteří na Kerkini pravidelně tráví zimu. Jejich počty nejsou velké, všehovšudy jde o asi 200 zimujících exemplářů. Na rozdíl od pelikánů je nelze nalákat na chutnou rybu ani se dostat do jejich blízkosti. Ryby nežerou a nadto jsou velmi plaší a při překročení určité vzdálenosti odlétají. Za letu s elegantně nataženým krkem a dlouhýma nohama vypadají jako růžové cukrkandly. Přístup k plameňákům z vody zase znemožňuje mělčina, na níž se zdržují. Čluny se zde brzy začnou bořit do bahna mělkého jezerního dna. Přesto jsme spolu s dvěma polskými turisty podél severního břehu za plameňáky vyrazili. 

Po cestě jsme měli možnost poměrně zblízka sledovat a fotografovat velmi vděčný ptačí druh – kormorány malé (Phalacrocoracs pygmeus). Přestože byl teprve začátek února, objevovali se zde převážně v párech a jevili již nyní příznaky toku. Na rozdíl od kormoránů v českých krajích nebyli vůbec plaší, a stali se tudíž ideálním objektem pro naše objektivy.

Mokřad světového významu

Jezero Kerkini vlastně žádným jezerem není. Je to umělá vodní nádrž ležící na tocích řek Stymoron a Kerkinitis, jejíž hráz byla vystavěna již v roce 1932. V průběhu druhé světové války však byla hráz poškozena a opětovně obnovena teprve v roce 1980. Chrání před záplavami území, jež byla pravidelně postihována povodněmi při tání jarních sněhů. Rozloha jezera se mění v závislosti na ročním období a přísunu srážek. Pohybuje se od 54 do 72 km². Jezero je biosférickou rezervaci a je chráněno tzv. Ramsarskou úmluvou, která zavazuje smluvní státy k ochraně mokřadových oblastí.

TIP: Záplava růžových per: Tisíce plameňáků zimujících na Kypru

Oblast jezera Kerkini ale neposkytuje útočiště jen ptákům, ale také mnoha dalším druhům živočichů. Můžete se zde setkat s velkým mnoha druhy savců, jako jsou šakali, vlci, kočky divoké, vydry, lasičky, jeleni, divocí králíci, prasata a další. Do nezaplavených částí jezera byly vysazeni buvoli vodní.

Vnitřní zemské jádro si můžeme představit jako „planetu uvnitř planety“. Podle toho, co něm víme, má poloměr zhruba 1 300 km a teplotu okolo 5 400 °C, čímž se blíží podmínkám na povrchu Slunce. Pravděpodobně jej tvoří směs niklu a železa, mohlo by jít ale také o extrémně hustou kouli plazmatu.

Jistotu o jeho složení pochopitelně nemáme, neboť k zemskému jádru se nejspíš nikdy nepřiblížíme. V prostředí ohromných teplot, zdrcujícího tlaku a zničující radioaktivity by nepřežila ani žádná současná hlubinná sonda. Navíc by se nejprve musela provrtat skrz víc než 6 000 km hornin a kovů. V porovnání s dosažením jádra naší planety představuje i mise na okraj Sluneční soustavy triviální podnik. Přesto existují způsoby, jakým mohou vědci vnitřní jádro Země studovat, aniž bychom jej museli přímo spatřit.

Cesta do středu Země

Jedním ze způsobů, jak zkoumat tajemství zemského jádra, je měření nepatrných rozdílů v seismických vlnách, které vznikají při zemětřeseních a při jaderných explozích. Právě na analýze seismických vln ze zemětřesení stojí i nový výzkum čínských vědců.

Podle zjištění Xiaodong Songa a Yi Yanga z čínské Pekingské univerzity se rotace vnitřního jádra kolem roku 2009 téměř zastavila a poté se obrátila opačným směrem. „Domníváme se, že vnitřní jádro rotuje vzhledem k zemskému povrchu sem a tam jako na houpačce.“ Jeden cyklus této houpačky podle nich trvá přibližně sedm desetiletí, „což znamená, že rotace mění směr zhruba každých pětatřicet let,“ uvedli vědci pro AFP.

Výzkumníci uvádějí, že jádro změnilo směr na počátku 70. let 20. století a předpovídají, že další obrat nastane v polovině 40. let 21. století. Toto otáčení podle nich zhruba odpovídá změnám v délce dne – malým odchylkám v přesné době, kterou Země potřebuje k otočení kolem své osy a změnám magnetického pole Země. V současné době se tak podle vědců nacházíme zhruba uprostřed jednoho z těchto cyklů.

Na počátku 70. let se podle čínských vědců vnitřní jádro vzhledem k zemskému povrchu neotáčelo. Od té doby se postupně roztáčelo zvyšující se rychlostí směrem na východ, až nakonec překonalo rychlost rotace zemského povrchu. Poté se jeho rotace zpomalila, až se v určitém bodě mezi lety 2009 a 2011 opět zastavilo. Nyní se podle vědců vnitřní jádro začíná postupně otáčet (vzhledem k zemskému povrchu) směrem na západ. Pokud jde skutečně o cyklické chování, pak by mělo docházet k postupnému zrychlení jeho rotace a následnému zpomalení někdy ve 40. letech 21. století. Tím by došlo k završení a dokončení celého cyklu.

Není důvod k obavám

Přestože závěry čínských vědců zní jako scénář ke katastrofickému filmu, není podle nich důvod k obavám. Pokud mají čínští vědci pravdu, změny v rotaci jádra nejspíš nikterak hmatatelně neovlivňují náš život. V opačném případě bychom si nějakých změn (vzhledem k relativní krátkosti celého intervalu) nejspíš museli všimnout.

TIP: Cesta k jádru: Jaké podmínky panují v samém středu Země?

Odborníci, kteří se na studii nepodíleli, se k jejím výsledkům vyjádřili pro média opatrně. „Jedná se o velmi pečlivou studii vynikajících vědců, kteří do ní vložili velké množství dat. Žádný z modelů ale podle mého názoru nevysvětluje všechny údaje příliš dobře,“ říká například John Vidale, seismolog z Jihokalifornské univerzity.

Samotný název Kuks pochází pravděpodobně z německého slova kuckus (kux, cux), což znamená „podíl na výnosu z dolu“. Podle pověstí se v labském údolí pod dnešním hospitálem kdysi těžilo zlato. V úbočí nad řekou navíc vyvěraly prameny, o nichž se v okolí říkalo, že mají léčivou moc. 

Velkolepý projekt

Roku 1684 zdědil Kuks coby součást panství Choustníkovo Hradiště hrabě František Antonín Špork (1662–1738). Tento bohatý a vzdělaný velmož se narodil jako syn vestfálského vojáka, který to v 17. století dotáhl z bubenického sluhy až na majetného císařského generála. Špork tak celý život trpěl komplexem ze svého nízkého původu, kvůli němuž na něj stará rodová šlechta často hleděla trochu přezíravě. O to horečnější byla veškerá jeho činnost a snaha prosadit se. Jakmile se tedy doslechl o kukských pramenech, rozhodl se udělat něco, nad čím všichni zůstanou stát v úžasu – vybudovat lázně světové úrovně a získat tak ve společnosti místo, o kterém byl přesvědčen, že mu plným právem patří. 

Nápad vytvořit luxusní lázeňské středisko nepředstavoval ani zdaleka takovou utopii, jak by se na první pohled mohlo zdát. Karlovy Vary, jediné fungující lázně v Čechách, se v té době nacházely teprve v plenkách. Skládaly se pouze z pramene chráněného dřevěnou boudou a tamější hosté se museli ve svých požadavcích na pohodlí značně uskromnit. Hrabě nařídil poslat vzorky kukské vody k rozboru a postaral se o to, aby odborníci potvrdili, že voda má léčebné účinky, ačkoliv to nebyla tak docela pravda. 

Následně povolal Špork do svých služeb známého italského architekta Giovanniho Battistu Alliprandiho a předestřel mu svou představu. V malebném údolí rozděleném řekou Labe hodlal vybudovat areál podobný Fontainebleau, oblíbenému sídlu francouzského krále Ludvíka XIV. ( 1643–1715). 

Vše, nač si jen vzpomeneš

Práce začaly již roku 1692. Pramen dělníci překlenuli pískovcovými deskami a nad ním vybudovali kapli Nanebevzetí Panny Marie, kousek od ní poté vznikl hostinec U Zlatého slunce. K Labi vedlo mohutné kaskádové schodiště zdobené sochami Tritonů, zakončené kašnou se sochou Polyféma, který v ústech držel píšťalu a v zádech skrýval hrací mechanismus poháněný proudící vodou. Břehy řeky spojoval most zdobený malovanými dřevořezbami harlekýnů, za nímž se nacházely fontány, letohrádek s kulečníkem a holubník.

Roku 1702 vzniklo vedle hostince dřevěné divadlo, ve kterém se hrály italské opery a dramata. Do zámecké obory nechal hrabě dopravit 28 daňků a dolní louku nařídil upravit na závodiště zvané rejdiště – návštěvníci se zkrátka nesměli ani chvilku nudit. Vznikla rovněž krytá kolonáda, jaká neměla v Evropě obdoby.

Roku 1710 byl dokončen lázeňský zámek, v jehož přízemí se nacházely místnosti s vanovými koupelemi, zatímco v horním patře měl Špork své komnaty. Od zámku do okolí vedly promenádní arkády, k nimž přibyl orloj, několik budov pro lázeňské hosty a další příležitostné stavby. Jako poslední doplnil komplex okolo roku 1722 takzvaný dům filozofů s rozsáhlou knihovnou.

Lázeňský komplex Kuks na vyobrazení z první poloviny 18. století. (ilustrace: British Museum, CC0)

Zatímco na levém břehu vznikaly budovy určené pro společenský život, tomu pravému měl vévodit špitál s kostelem Nejsvětější Trojice. Stavba byla zahájena roku 1707. Takřka současně s kostelem, jehož krypta sloužila jako hraběcí hrobka a jakési mauzoleum svého zakladatele, vznikaly také budovy po obou stranách chrámu – budoucí konvent a křídlo určené pro válečné vysloužilce a přestárlé muže ze Šporkova panství. Péče o vdovy, sirotky a jiné potřebné byla pro šlechtu sice povinná už odedávna, ovšem něco tak velkorysého nemělo v Čechách obdoby. Zároveň se zřizovala také špitální zahrada, za níž vznikl hřbitov s kaplí.

Roku 1713 pak získal Špork do svých služeb sochaře Matyáše Bernarda Brauna, který celý areál vyzdobil bezpočtem skulptur a fontán. Mezi nejznámější z nich patří soubor Ctností a Neřestí či sochy v areálu lesa Betlém u Kuksu. 

Obvinění z kacířství

Nedlouho po dokončení lázeňského komplexu se Kuks stal stejně slavným jako lázně Cáchy nebo Baden Baden. Radost ovšem hraběti kalily neustálé spory s jezuity vlastnícími sousední panství Žíreč. Z celkem bezvýznamného konfliktu o jakýsi pozemek postupně vyrostl problém, který se vznětlivý Špork rozhodl řešit po svém. Na hranici panství nechal vztyčit obrovskou sochu Božího rytíře, který mířil svým mečem na pozemky jezuitů. Představitelé řádu ho však donutili skulpturu odstranit a obvinili hraběte z držení a šíření zakázaných knih, jako byl luteránský spis Píseň předků. Špork se skutečně na distribuci podobných spisů osobně podílel, a některé tituly nechal dokonce sám vytisknout. 

Spor se vyhrocoval a 26. července 1729 vtrhl do Kuksu oddíl kyrysníků, který zkonfiskoval zdejší rozsáhlou knihovnu. Samotný hrabě skončil ve vazbě a královský místodržící ho obžaloval z kacířství a šíření hereze. Návrh trestu zněl hrozivě. Žalobce žádal odebrání inkolátu, konfiskaci veškerého majetku, spálení knih, pokutu 100 000 zlatých a doživotní přísné vězení bez možnosti odvolání. Ke Šporkově štěstí na tuto možnost nakonec nedošlo a hrabě vyvázl pouze s pokutou ve výši 6 000 zlatých. Zbytek svých dnů ovšem prožil jako zlomený muž, který se neustále strachoval o svůj život. Zemřel 30. března 1738 ve věku 76 let v Lysé nad Labem. Jeho tělo bylo následně s velkou okázalostí pohřbeno v rodinné hrobce v Kuksu.

TIP: Vodou ke zdraví a slávě: Osudy zakladatele vodoléčby Vincenze Priessnitze

Se stejnou rychlostí, s jakou pohádkový Kuks vyrostl, po necelých čtyřech desítkách let také zanikl. Zkázu areálu zahájil krátce po Šporkově smrti jeho zeť František Swéerts, když nechal v lázeňském komplexu vykácet stinné lipové aleje a místo nich poručil vysázet ovocné stromy. Další citelnou ránu zasadila Kuksu povodeň, která se roku 1740 prohnala údolím a zničila vše, co jí stálo v cestě. Ani další dědicové neměli o opravu a údržbu místa valný zájem, takže lázně brzy ztratily svou někdejší slávu, a nakonec upadly zcela v zapomnění. Po opakovaných povodních a požáru v roce 1896 byly lázeňské budovy postupně zbourány a roku 1901 šly k zemi také trosky zámku. Z celého výstavného areálu tak zůstal stát pouze špitál s kostelem.

Už v době, kdy se rozbíhala sériová produkce Leopardu 1, mysleli Němci na nástupce. Původně se jím měl stát vysoce pokročilý MBT-70, který vzešel ze společného vývojového projektu se Spojenými státy. Ukázal se však jako příliš komplikovaný, takže v lednu 1970 obě vlády projekt zastavily a pustily se do vývoje vlastních tanků, při němž využily řadu technologií ze „sedmdesátky“.

Za oceánem se z těchto kořenů zrodil M1 Abrams, Němci vsadili na další evoluci leopardu. V průběhu 70. let zkoušel tým Krauss–Maffei několik prototypů a demonstrátorů, z nichž některé vyhlížely značně futuristicky, ovšem vyhrálo klasické uspořádání. Oproti předchozímu typu Němci – na základě zkušeností Izraelců z jomkipurské války – zesílili pancéřovou ochranu. Zároveň do jisté míry obnovili spolupráci s Američany, takže oba vyvíjené tanky sdílely alespoň některé součástky včetně laserového dálkoměru.

Přes veškeré snahy konstruktérů testy prototypů Leopardu 2AV dopadly nejednoznačně. Někteří generálové kvůli tomu prosazovali zrušení projektu, s tím, že by se do výzbroje zařadila upravená verze abramsu nebo modernizovaný Leopard 1A4. Nakonec novinka v dalších zkouškách přece jen obstála. 

První obrněnce Bundeswehr objednal v roce 1977 u společností Krauss–Maffei (nyní součást koncernu KNDS) a Maschinenbau Kiel. Premiérový exemplář převzal v říjnu 1979 a o další tři roky později už Němci disponovali 380 Leopardy 2. Do začátku 90. let toto číslo narostlo na 2 125 kusů v různých verzích, které plynuly z průběžných snah o vylepšování původního designu. Do zahraničí Berlín vyvážel jak nově zkompletované stroje, tak vozidla vyřazená po konci studené války ze zredukovaného Bundeswehru. Celkový počet postavených šelem se pohybuje kolem 3 600 kusů. 

Mohutná výzbroj 

Dnes nejrozšířenější neamerický obrněnec mezi státy NATO je typickým zástupcem hlavních bojových tanků (MBT, Main Battle Tank) 3. generace, která se objevila na přelomu 70. a 80. let. Kolos dostal do vínku standardní uspořádání západních MBT – disponuje obrněnou korbou s motorem vzadu a prostorem řidiče v přední části, zatímco pracoviště velitele, střelce a nabíječe se nacházejí v plně otočné věži.

Hlavní výzbroj představuje 120mm kanon Rheinmetall s hladkým vývrtem a manuálním nabíjením. Hlaveň má v základním provedení délku 44 ráží (u nejmodernějších verzí jde o 55násobek kalibru) a je osazena ejektorem pro odvádění prachových plynů. Díky spřažení s pokročilým systémem řízení palby EMES 15 dosahuje vysoké přesnosti. Může pálit různými druhy střeliva, vezená zásoba munice činí 42 kusů. Nejvýkonnější granát DM53 dokáže na dva kilometry prorazit ocelový pancíř o síle 750 mm.

Střelec pracuje s denním i nočním zaměřovačem a laserovým dálkoměrem, velitel disponuje samostatným panoramatickým přístrojem, který taktéž zahrnuje denní a noční kanál. Sekundární výzbroj sestává z dvojice kulometů ráže 7,62 mm s celkovou zásobou 4 750 nábojů. Jeden automat zůstává spřažen s kanonem, druhý našel své místo na ručně ovládané lafetě u velitelova poklopu. Mohutná věž má na každé straně čtyři páry zadýmovacích granátometů. 

Přežít osádce v boji i v zamořeném prostředí pomáhá filtrační systém účinný proti zbraním hromadného ničení, stejně jako automatický hasicí systém. Základ ochrany však samozřejmě tvoří sofistikovaný kompozitní pancíř, jehož odolnost v čelních partiích korby odpovídala u prvních verzí 600 mm oceli. U vylepšených variant představuje ekvivalent 900 mm ocelového pancíře a na věži údajně až 1 500 mm. Za špičkovou ochranu nicméně Leopard 2 platí vysokou hmotností, jež postupně narostla až na 70 tun. 

Neustálá evoluce

Taková váha vyžaduje silný „powerpack“ (pohonnou soustavu tvořenou motorem a převodovkou). Volba padla na turbodieselový dvanáctiválec MTU MB 873 Ka-501 o objemu 48 l, který generuje přes 1 100 kW. Hydraulická převodovka se čtyřmi stupni pro jízdu vpřed a dvěma pro couvání převádí tento výkon na hnací kola umístěná v zadní části. Nechybí sedm párů pojezdových kol zavěšených na torzních tyčích, pár napínacích kol vepředu a čtyři dvojice napínacích kladek. Tato kombinace umožňuje Leopardu 2 i přes enormní váhu uhánět po silnici rychlostí 72 km/h, což z něj podle některých zdrojů činí nejrychlejší MBT na trhu. K dobré průchodnosti terénem napomáhají široké pásy s 82 ocelovými články a gumovými patkami. 

Průběžné modernizace si vyžádaly změnu označení stroje – původně se nazýval jen Leopard 2, posléze se základní provedení přejmenovalo na 2A0. Nejvíce vyráběnou se stala varianta 2A4 produkovaná na přelomu 80. a 90. let, jež vznikla v 1 075 kusech osazených vylepšenou věží nebo automatizovaným systémem řízení palby. V armádách NATO dosáhla většího významu modifikace 2A5, kterou lze od starších leopardů poznat podle zesíleného pancíře čela věže. Zatímco dosud jej měly německé tanky svislé, od verze 2A5 získala tato partie charakteristický klínovitý profil. Zároveň inženýři zesílili ochranu boků a velitelův zaměřovač doplnili o infračervený kanál. Leopard 2A6 obdržel účinnější kanon se zmíněnou prodlouženou hlavní, současný vrchol vývoje představuje model 2A7 prezentovaný v roce 2010. Oproti starším bratrům může být vybaven modulárním pancířem a chlubí se lepšími jízdními vlastnostmi. 

TIP: Nový tank pro českou armádu: Hledání náhrady za vysloužilé T-72

Kromě Bundeswehru slouží Leopard 2 v osmi dalších zemích NATO: v Kanadě, Dánsku, Norsku, Nizozemí, Polsku, Portugalsku a Španělsku. Provozují ho též ozbrojené síly neutrálních států starého kontinentu včetně Rakouska a Švýcarska, byť dva z nich – Finsko a Švédsko – v reakci na ruskou invazi na Ukrajinu už požádaly o přijetí do aliance.

Z mimoevropských uživatelů můžeme uvést Chile, Singapur, Katar a Indonésii. Intenzivně své leopardy používá Turecko, které je nasadilo v Sýrii. Na horké půdě však Turci několik strojů ztratili a minimálně dva ukořistil Islámský stát. 

Austrálie již delší dobu čelí invazi ropuchy obrovské (Rhinella marina), která pochází ze Střední a Jižní Ameriky. Jde o ohromný druh suchozemské žáby, která se agresivně šíří, přičemž její velikost je jednou z jejích podstatných výhod. V severoaustralském Queenslandu před několika dny odchytili jednu z nejtěžších známých ropuch tohoto druhu. Zaměstnanci příbřežního národního parku Conway tuto ropuchu, která vážila 2,7 kilogramu, pohotově pojmenovali „Toadzilla“ („toad“ je anglicky „ropucha“ a přívlastek „zilla“ odkazuje na fiktivního obřího netvora Godzillu).

„Vážně jsem tomu nevěřila,“ popisuje Kylee Grayová, která pracuje pro ministerstvo životního prostředí a vědy Queenslandu. „Nikdy jsem neviděla tak veliké stvoření. Vypadalo to jako fotbalový míč s nohama."

Nebezpečný zavlečený obr

„Toadzillu“ Kylee Grayová popsala jako ohromnou, bradavčitou a slizce hnědou ropuchu. S kolegy se domnívají, že šlo o samici, protože samice u těchto ropuch dorůstají větších velikostí než samci. Podle Guinessovy knihy rekordů je doposud nejtěžší známou ropuchou obrovskou žába nalezená rovněž v Austrálii, v roce 1991, která vážila 2,65 kilogramů.

Vzhledem k tomu, že ropuchy sežerou vše, co se jim vejde do tlamy, musela být „Toadzilla“ obávaným predátorem širokého okolí. Její dny jsou ale sečteny. Zaměstnanci parku neměli slitování a rekordní ropuchu usmrtili. Její tělo následně odeslali do muzea v Queenslandu k dalším analýzám.

TIP: Úřady státu Georgie žádají veřejnost o pomoc s velkými invazními ještěry

Ropuchy obrovské se v Queenslandu poprvé objevily v roce 1935. Žáby, které jsou dnes považovány za zavlečený a nežádoucí druh, byly do australské přírody vysazeny záměrně. Šlo o pokus redukovat populaci brouka Dermolepida albohirtum, který je známým škůdcem cukrové třtiny. Původní záměr se naplnit nepodařilo a ropuchy si zde rychle získaly dominantní postavení. Kromě toho, že ohrožují původní druhy, s nimiž soupeří o potravu, představují (díky svému jedu) smrtelné nebezpečí pro divokou zvěř. Podle ochranářů už mají ropuchy obrovské „na svědomí“ místní vyhynutí některých predátorů.

Vesmírný dalekohled Jamese Webba, nejvýkonnější nástroj k pozorování vesmíru ve viditelné oblasti, jaký jsme kdy měli k dispozici, se nevěnuje jenom hlubokému vesmíru, vzdáleným galaxiím nebo lákavým exoplanetám. Nedávno zabořil svůj zrak hluboko do nitra hustého molekulárního mračna Chameleon I, které se nachází ve stejnojmenném souhvězdí na jižní obloze.

Mračno Chameleon I je docela blízko, nachází se ve vzdálenosti asi 500 světelných let od Sluneční soustavy. Jde o jednu z nejbližších hvězdných porodnic, kde se před našima očima rodí nové hvězdy. Je to velmi temné molekulární mračno, o jakých si lidé v minulosti mysleli, že to jsou „díry na obloze.“ Obsahuje tolik plynu a prachu, že skrz něj nepronikne záře hvězd a galaxií, které se skrývají za tímto mračnem.

Průzkum temného mračna 

Vědce pochopitelně velmi zajímá z jakého materiálu se rodí nové hvězdy a jak to může souviset s případným vznikem života na jejich exoplanetách. Webbův dalekohled je pro tyto účely vybavený velmi mocným nástrojem pro pozorování v komplikovaných prostředích, kamerou NIRCam, která operuje na vlnových délkách blízce infračerveného záření.

NIRCam má schopnost proniknout i do velmi hustých chuchvalců uvnitř mračna. Astronomka Melissa McClureová z nizozemské Leidenské observatoře a její spolupracovníci využili záření dvou hvězd v pozadí mračna Chameleon I, které nesou označení NIR38 a J110621. Jejich záře pomohla osvětlit část mračna v infračervené oblasti.

TIP: Vesmírný dalekohled Jamese Webba ulovil svou první exoplanetu

Výsledky pozorování, které zveřejnil časopis Nature Astronomy, odhalily v srdci mračna Chameleon I extrémně chladný mezihvězdný led, nejchladnější, jaký jsme doposud ve vesmíru pozorovali. Jeho teplota je –263 °C, tedy zhruba 10 stupňů Celsia nad absolutní nulou. Led obsahoval pozoruhodnou a pro astrobiologii slibnou směs látek s vodou, oxidem uhličitým i uhelnatým, metanem, amoniakem, karbonylsulfidem, a také s organickou látkou metanolem.

1. Těžší předměty padají rychleji

Padají těžší předměty rychleji než ty lehčí? Dnes samozřejmě víme, že nikoliv. Geniální řecký filozof Aristoteles ze Stageiry si nicméně myslel pravý opak. Teprve koncem 16. století shromáždil Galileo Galilei důkazy pro svoji teorii, že gravitace urychluje všechny objekty stejně. V 17. století zašel proslulý Isaac Newton ještě o krok dál, když popsal gravitaci jako přitažlivost mezi dvěma tělesy.

Poslední slovo o gravitaci řekl teprve před sto lety další génius – Albert Einstein, který v ní spatřoval zakřivení v prostoročasu. I dnešní fyzikové a další vědci pátrají po ještě přesnějším vysvětlení gravitace, jež by správně a dostatečně slučovalo poznatky o objektech na bázi mikroskopické, makroskopické a dokonce i subatomární.

3. Flogiston jako základ hoření

Pokud náhodou flogiston neznáte, nemusíte se vůbec stydět – nikdo ho totiž nikdy neviděl, neboť neexistuje. S jeho konceptem přišel roku 1667 německý přírodovědec Johann Joachim Becher, který jej považoval za neviditelnou látku umožňující hoření.

Podle jeho názoru obsahovaly flogiston všechny hořlavé předměty a při samotném procesu hoření jej pak uvolňovaly. Vědecké elity 17. století se této neexistující substance chopily a s její pomocí se snažily vysvětlit, proč věci v jistém bodě vyhoří a uhasnou (dochází jim flogiston) nebo proč je k hoření potřeba přístupu vzduchu (obsahuje flogiston) a konečně i proč dýcháme (zbavujeme se flogistonu v těle).

Dnes samozřejmě dobře víme, že dýcháme díky přísunu kyslíku do našich tkání a že hořlavé předměty potřebují kyslík či okysličující činitel, aby mohly hořet. Žádný flogiston ale nikdy neexistoval, a slouží tak už jen jako ukázka velkého vědeckého „přehmatu“.

5. Pluhem k úrodné půdě

Jednou z nejabsurdnějších vědeckých myšlenek, populárních kdysi v souvislosti s postupující kolonizací Evropanů zejména v Americe a v Austrálii, byl koncept úrodnosti půdy, jíž lze dosáhnout intenzivním zemědělstvím.

Podle této nesmyslné myšlenky přináší pluh a kultivace původně panenské půdy v polopouštním klimatu její dlouhodobou úrodnost. Je možné, že zpočátku se tato koncepce potvrdila (dokud byly k dispozici živiny a střídaly se deštivé roky se suchými). Tyto myšlenky po nějakou dobu podporoval také vědecký názor.

Dnes však už dobře víme, že například na americkém Středozápadě dochází ke klimatické periodicitě v podobě několika let sucha následovaných deštivými roky. V žádném případě ovšem nelze spojovat vliv na úrodnost panenské půdy s jejím zemědělským využíváním. Podobné nesmysly a absurdity přinesla biologické vědě například také nechvalně proslulá éra lysenkismu v Sovětském svazu.

7. Země uprostřed vesmíru

Již starověký řecký astronom Ptolemaios přišel s tvrzením, že Země musí být nepochybně středem celého vesmíru. Podle toho také vypadal jeho geocentrický model Sluneční soustavy. Zpočátku se to jevilo jako velmi logické a odůvodnitelné – bylo přece nemyslitelné, že by domov lidí, nejdokonalejších bytostí, mohl být umístěn jinde než ve středu všeho dění.

TIP: Mýty o lidském těle: Čemu (mnozí) lidé skálopevně věří?

Až o celých čtrnáct století později, v roce 1543, přišel Mikuláš Koperník s heliocentrickým modelem. Jeho myšlenku, že Země obíhá kolem Slunce, a nikoliv naopak, nesla těžce především církev. Vždyť ještě téměř o celé století později s ní měl kvůli obhajobě Koperníkova učení velké problémy Galileo Galilei. Zkrátka, zakořeněné zvyky i teorie umírají někdy velmi pomalu… 

Od roku 1549, kdy místo poprvé spatřil Evropan, fascinuje historiky i laickou veřejnost především jeden typický znak: mimořádná přesnost, s jakou dokázali pradávní stavitelé zarovnat jednotlivé kameny tvořící chrámový komplex. Skalní bloky přiléhají jeden na druhý natolik těsně, že mezi ně nelze vsunout ani čepel nože. I po dlouhých staletích navíc zůstává jejich povrch takřka dokonale hladký a hrany ostré, jako by je někdo vyřezal diamantovou bruskou. Pro zastánce konspiračních teorií jde o důkaz, že Pumapunku – doslova brána Pumy – nepředstavuje dílo člověka, nýbrž mimozemšťanů, kteří kdysi dávno naši planetu navštívili.

Nejstarší město světa?

Pokud jde o vědecký pohled na věc, někteří odborníci se stále přiklánějí k teorii Arthura Posnanského. Rakouský badatel v polovině 20. století formuloval poněkud senzační hypotézu vycházející z orientace chrámových objektů: Podle něj totiž jejich poloha odráží pozici vesmírných těles na nebi zhruba před patnácti tisíci lety. Pumapunku by pak bylo patrně nejstarším městem světa, a dokonce by o devět tisíc roků překonalo pradávná sídla v Mezopotámii. 

Otazníky vznášející se kolem monumentálních ruin v nadmořské výšce bezmála čtyř tisíc metrů nicméně přibývají jako houby po dešti. S každou další vrstvou, kterou archeologové odkryjí, se vynořují nové objevy a opět míchají kartami dosavadních poznatků. K zatím neobjasněným záhadám patří právě stáří objektů. Americký specialista na předkolumbovské civilizace Alexei Vranich přišel v roce 2002 díky využití uhlíkové metody datování se závěrem, že komplex vznikl zhruba v polovině 1. tisíciletí, tedy celé milénium před založením Incké říše.

Inspirace pro Inky

Většina vědců každopádně zastává domněnku, že Pumapunku vyrostlo v souvislosti s rozkvětem civilizace Tiwanaku, jež prosperovala v okolí stejnojmenného města nedaleko jezera Titicaca u hranic s dnešním Peru. O její minulosti mnoho nevíme, neboť podle všeho nepoužívala psaný jazyk – přinejmenším se nedochovaly žádné písemné záznamy. Veškeré informace tudíž archeologové čerpají z nálezů. Nabízí se ovšem otázka, jak by dávní inženýři dokázali vybudovat natolik dokonalé stavební dílo bez nákresů a technických plánů. Z dnešního pohledu je něco takového zhola nemožné.

Kultura Tiwanaku zřejmě vznikla kolem 4. století, což by přibližně odpovídalo i domnělému založení Pumapunku. V následujících staletích se pak v nehostinných podmínkách andské náhorní plošiny Altiplano rozvinula vzkvétající říše se 400 tisíci obyvateli. Inkové, jejichž civilizace na stejném místě prosperovala zhruba o tisíc let později, si starobylých ruin nemohli nevšimnout. Považovali je za unikátní a inspirovali se jimi u vlastních staveb, jak dokládají některé architektonické prvky ze starého Cuzca a Machu Picchu. Ve svých legendách dokonce zasadili do oblasti Tiwanaku mýtus o stvoření světa.

Jako v nákupním centru

Pumapunku patří mezi čtyři klíčové části naleziště, tvořeného ještě dalšími dvěma chrámy a pyramidou. Než ho čas proměnil ve zchátralou vzpomínku na někdejší slávu, šlo patrně o impozantní ukázku starověkého inženýrství. Terasovitá mohyla obložená tesanými pískovcovými bloky se rozkládala na ploše dvou hektarů, tedy bezmála tří fotbalových hřišť. Vyrostla na hliněném podkladu ve tvaru písmene T: Základna měří zhruba 167 metrů podél severojižní osy a 117 metrů podél té východozápadní. 

V okolní krajině nerostou žádné stromy k případné výrobě klád a lešení. Jak tedy stavitelé dopravovali mnohatunové bloky ze vzdáleného lomu? (foto: Shutterstock)

Radarová analýza navíc v roce 2016 v bezprostředním okolí odhalila pod nánosy hlíny dalších asi sedmnáct hektarů původně zastavěné plochy. Skrz se vinula centrální promenáda dlážděná obřími deskami, po níž patrně běžně proudily davy lidí, podobně jako v moderních nákupních centrech. Od zbylých objektů v areálu se pak brána Pumy odlišuje řadou unikátních vlastností: Kromě zmíněného přesného opracování kamenů jde například o jejich komplikovanou geometrii. Mnohé nesou známky prefabrikace v podobě pravidelných rýh a otvorů rozmístěných v identických vzdálenostech. Monolity o hmotnosti několika tun mají nezřídka zvláštní formy, zahrnující desítky precizně obroušených ploch, jež do sebe zapadající v pravých úhlech. Našlo se také hned několik kamenů opracovaných z neznámých důvodů do tvaru písmene H. 

Obří kostky lega

Něco podobného by přitom znamenalo výzvu i pro současné kameníky, kteří mají k dispozici ocelové nástroje. Víme však jistě, že tamní řemeslníci až do příchodu Evropanů neznali ani železo a museli si vystačit s relativně měkkou mědí. Podivné ovšem je, že se při vykopávkách nenašly žádné nástroje ani jejich zbytky. 

Některé kameny držely pohromadě pomocí měděných spojovníků, z nichž se část zatloukala za studena a část se lila roztavená do vydlabaných děr a rýh. Použitá slitina mědi, arzenu a niklu je přitom historicky zcela ojedinělá. Zároveň zůstává nejasná příčina zdánlivě náhodného rozmístění objektů v areálu, jako by je rozházela ruka obřího dítěte. Ostatně vědci tamní stavební bloky opakovaně přirovnali ke kostkám lega, a rekonstrukce pak takové hraní skutečně připomínala. 

Dokonalé opracování kamenů vedlo dřív některé badatele k myšlence, že ke stavbě Pumapunku neposloužil kámen, nýbrž beton, který dokázali dávní stavitelé odlévat do forem. Ačkoliv se jeho první použití datuje již do antického Říma, v Bolívii se ve skutečnosti neuplatnil. Pozdější analýza prokázala, že se jedná o červený pískovec, s největší pravděpodobností z lomu vzdáleného asi deset kilometrů. Menší objekty potom tvoří vyvřelý andezit, jehož zdroj se nejspíš nacházel na opačném břehu Titicacy. Obě horniny jsou relativně měkké, a řemeslníci je tak možná řezali nějakou formou bronzové pily. 

Ikea z dob před Kolumbem

Archeologové se výzkumem Pumapunku zabývají posledních 150 let, ovšem až donedávna neměli tušení, jak celý komplex vypadal. V 16. století, kdy na místo zavítal španělský conquistador Pedro Cieza de León, už žádný z kamenů neležel na původním místě, a bylo tak nesmírně obtížné odhadnout jejich někdejší uspořádání. Pomohly teprve moderní technologie: V roce 2018 již zmíněný antropolog Vranich se svým týmem vytvořil pomocí 3D tiskárny a speciálního softwaru zmenšené makety všech 140 objektů nalezených v Pumapunku. Z nich pak vědci sestavili hypotetický model chrámu, tak jak podle nich před staletími vypadal. 

Při rekonstrukci původní podoby komplexu použili archeologové modely kamenných objektů, vyrobené na 3D tiskárně. (foto: Heritage Science, Alexei Vranich, CC BY 4.0)

Jejich práce se tehdy podobala hraní se stavebnicí. „Bylo to mnohem jednodušší než vytvářet virtuální počítačové schéma, protože jsme mohli s jednotlivými díly intuitivně manipulovat a zkoušet jednu pozici za druhou,“ popsal Vranich pro internetový magazín Gizmodo. Výsledný model potom nechali odborníci zhotovit i v digitální podobě, a při práci navíc dospěli k několika novým poznatkům. „Zdá se, že stavitelé Pumapunku nejprve vytvořili pro každý pískovcový blok jakýsi prototyp, načež je kopírovali jeden podle druhého. Bylo to něco jako předkolumbovská Ikea,“ vysvětlil autor výzkumu.

Zapomenutá technologie

Menší balvany zřejmě nebylo příliš obtížné přepravovat pomocí primitivních nástrojů, případně plavit po jezeře. Přesto zůstává záhadou, jak se na místo dostaly gigantické kusy vážící desítky tun. Stavitelé z Tiwanaku si poradili dokonce i s rekordmanem o hmotnosti 131 tun, jenž náleží k největším opracovaným monolitům na území Jižní Ameriky. Nelze proto vyloučit, že k jeho zhotovení a přepravě posloužila technologie, která poté upadla v zapomnění a jíž archeologové dodnes nedokázali přijít na kloub.

TIP: Kamenný poklad v srdci džungle: Odhalená tajemství mayské megapole

Nejstřízlivější hypotéza zmiňuje jednoduchý systém ramp a šikmých plošin svázaných lany z lamí kůže, po nichž se podařilo dostrkat ohromný kámen z lomu až k cíli. Teorie má ovšem řadu trhlin, například že v nadmořské výšce bolivijského Altiplana nerostou stromy, z nichž by se daly vyrobit klády. Místní legendy nicméně znají řešení: Pradávní obyvatelé Pumapunku prý dokázali přenést i ten největší náklad díky magii a s využitím zvuků. Za popsaným vysvětlením však zřejmě stojí užívání halucinogenních látek, objevených i v tělech dochovaných mumií, jež patřilo k rituálům řady mezoamerických kultur. 

Záhadný konec

Stejně jako ostatní mimořádně vyspělé starověké civilizace, i tu z bolivijských And zastihl poměrně nenadálý konec. V úvahu připadá dlouhotrvající sucho či zemětřesení, roli však mohl sehrát také sociální rozvrat, možná právě v důsledku přírodní katastrofy. Pro uvedenou teorii hovoří mimo jiné fakt, že mnohé ze staveb v Pumapunku jeví známky záměrného poškození – jako by je obyvatelé chtěli z nějakého důvodu sami strhnout a zničit. 

Fieldovo přírodopisné muzeum v Chicagu vlastní již téměř sto let meč, který pochází z Maďarska. Byl nalezen během třicátých let minulého století v Dunaji, na území Budapešti. Všichni jej považovali za zdařilou kopii meče z doby bronzové. Nová detailní analýza tohoto meče ale prozradila, že se o žádnou kopii nejedná. Ve skutečnosti jde o 3 000 let starý originál.

Letos v březnu muzeum zahájí výstavu, která je věnovaná prvním evropským králům. Na její přípravě se podílejí i maďarští odborníci, kteří při této příležitosti blíže prozkoumali zmíněný meč. Použili k tomu metodu rentgenové fluorescence (XRF, podle anglického X-Ray Fluoresence).

Analýza meče

Při rentgenové fluorescenci badatelé vystaví zkoumaný materiál rentgenovému záření, které ho ionizuje. Když mají rentgenové paprsky dostatečnou energii, mohou „vykopnout“ z atomů tohoto materiály elektrony, jejichž místo vzápětí zaujmou elektrony z vnějších vrstev elektronového obalu. V důsledku toho se vyzáří odpovídající energie v podobě elektromagnetického záření, která nese informace o atomech, z nichž pochází.

Upoutávka na výstavu „První králové Evropy“. (foto: Field Museum - se souhlasem k publikování)

Měřením elektromagnetického záření je při rentgenové fluorescenci následně možné zjistit, z čeho se zkoumaný materiál skládá. V případě meče z Dunaje  vyšlo najevo, že jeho složení je prakticky totožné s meči, které pocházejí z Evropy doby bronzové. Analýza ukázala že zkoumaný meč má stejný obsah mědi a cínu jako původní zbraně. 

„Obvykle je to přesně naopak,“ upozorňuje Bill Parkinson, kurátor oddělení antropologie Fieldova muzea. „Exponát, považovaný za dávný originál, se často ukáže být pouhou kopií.“ 

TIP: K boji, nebo na parádu: Experiment konečně ukázal, k čemu sloužily bronzové meče

Podle zástupců muzea bylo již pozdě na to, aby se meč stal součástí připravované výstavy „První králové Evropy“. Namísto toho umístili meč do hlavního sálu muzea, kde slouží jako upoutávka na tuto výstavu. Odborníci se domnívají, že meč mohl sloužit jako obětina a mohl být vhozen do Dunaje během dávného rituálu, snad na památku milované osoby či bitvy.

Karakal (Caracal caracal) se vyznačuje všemi typickými znaky kočkovitých šelem – obezřetností, atletičností a vznešenou elegancí. Poměrně běžně se vyskytuje na Středním východě a v subsaharské Africe, ale jelikož neobývá pralesy ani pravou poušť, v Africe vytváří povodí řeky Kongo a ohromná rozloha Sahary napříč oblastmi výskytu karakala široké pásy, které jsou této šelmě zapovězeny. Obdobně byste ji marně hledali například v Arabské poušti.

Bratranci z Asie a Afriky

Přestože je tento „pouštní rys“ hojně rozšířen zejména v Africe, jeho jméno pochází z tureckého výrazu karakulak, tedy „černé ucho“. V Africe jsou dnes tyto pozoruhodné kočky mnohem vzácnější a mnohdy přežívají pouze v odlehlých horských oblastech nebo na okrajích velkých pouští.

Dva poddruhy asijských karakalů jsou mnohem více spjaty s polopouštními stanovišti než sedm afrických poddruhů. Jedním z asijských poddruhů je vzácný Turkmenský karakal (Caracal caracal michaelis), kterému vyrůstají mezi bříšky na tlapách tuhé chlupy, což je výsledek adaptace na chůzi po písečných dunách.

Nepřeberná paleta úlovků

Přizpůsobivé šelmě, jakou karakal bezpochyby je, poskytují africké savany množství příležitostí k lovu. V závislosti na ročním období přechází tento predátor z jednoho druhu kořisti na druhý. Kupříkladu rozmnožování mnoha býložravých savců, včetně impal, zajíců a králíků je načasováno tak, aby se shodovalo s obdobím zimních dešťů. Tehdy je nejen dostatek vegetace, ale i potenciální kořisti a karakalové tohoto nadbytku dokážou plně využívat.

Naopak v období sucha se jejich pozornost zaměřuje na ptáky, jako jsou orebice čukar, hrdličky, křepelky nebo perličky. Čas od času se jim podaří ulovit i větší kořist jako je například gazela. Na ně se zaměřují zejména karakalové žijící na severozápad od Čadského jezera, jimž se díky tomu přezdívá „gazelí kočky“. Díky celoročnímu dostatku kořisti se afričtí karakalové mohou rozmnožovat téměř kdykoli v průběhu roku. Naproti tomu žijí asijští karakalové v mnohem náročnějších podmínkách. Musejí čelit dlouhým zimám a lov jim často stěžuje sníh a mráz.

Jaro je pro ně časem úlevy a příslibu hojnosti. Období, kdy se rodí bezbranná mláďata býložravců, je tedy i pro asijské karakaly dobou, kdy přivádějí na svět své potomky.

Kočka plná energie

Karakalové se vyznačují ladností pohybů, která je staví do popředí i mezi tak prvotřídními atlety, jakými jsou kočkovité šelmy. Pohyblivost kloubů a oblasti v okolí lopatek dodávají jejich končetinám neobyčejnou pružnost. Díky tomu mohou provádět neuvěřitelně mrštné manévry – otáčet se ve skoku nebo bleskově měnit směr pohybu i v plné rychlosti. „Motorem“ mrštnosti a síly, jíž je zapotřebí k provádění takové vzdušné akrobacie, jsou nápadně dlouhé končetiny. S jejich pomocí se tato kočka také velmi snadno pohybuje ve větvích stromů.

Kromě dlouhých nohou jsou výrazným znakem karakala rovněž neobyčejně dlouhé střapce, které trčí na konci zašpičatělých ušních boltců. Tyto černé chlupy spojené s pohyblivýma ušima slouží ke komunikaci. Účinně jimi lze vyjádřit podráždění, strach, nadřazenost nebo podřazenost – přijde na to, v jaké situaci a postavení se zvíře nachází.

Tlapy a zuby v akci

Karakalové jsou samotáři a tomu je přizpůsobena i jejich lovecká technika, jež kombinuje nenápadné plížení a načasování překvapivého útoku. Tělo číhající kočky je napjaté. Přikrčená šelma opatrně postupuje vpřed a její svaly se zřetelně chvějí vzrušením. Jakmile je dost blízko kořisti, vymrští se karakal pomocí silných zadních nohou. Jeden nebo dva skoky k dostižení kořisti obvykle stačí. 

Ptáků se obyčejně zmocní skokem kolmo do vzduchu. Zhruba půl metru vysoká a 80 cm dlouhá kočka se umí vymrštit tak, že předními tlapami dosáhne do tříapůlmetrové výšky. Savce obvykle sráží k zemi útokem shora. Šplhá na stromy, aby se zmocnila spících ptáků a troufne si i na velké dravce v bezpečí jejich nočního hnízdiště. Ke zvládnutí větší kořisti karakal opět využívá svalnaté nohy. Zatímco kořist sevře předními tlapami, zároveň ji drásá mocnými údery zadních nohou. Nakonec ji usmrtí stiskem čelistí, který oběti zlomí vaz. Větší zvířata, jakými jsou třeba antilopy, udusí zakousnutím do krku.

Zachraňte karakala

Karakalové obývají v Africe různé typy stanovišť a vzhledem k tomu, že jejich kůže není příliš ceněná, nepředstavují vážněji ohrožený druh. Výjimkou je již zmiňovaný turkmenský poddruh, který je velmi vzácný. Obecně jsou oba asijské poddruhy považovány za více ohrožené než africké. 

TIP: Lovící servalové: Mistři smrtícího skoku

V souvislosti se vzrůstajícím tlakem na zemědělské využití půdy a výstavbu nových sídel se pro karakaly největší hrozbou stávají množící se konflikty s lidmi, zejména s farmáři. V Jižní Africe mají chovatelé dobytka na svědomí vymizení karakalů z rozsáhlých oblastí Hoedspruitu. Tato zjištění na sebe přitahují pozornost veřejnosti a do budoucna mohou přispět k tolerantnějšímu přístupu k této krásné a mimořádně fyzicky disponované šelmě.