Slavné nástupy morituri te salutant. Horká krev vpíjející se do písku Kolosea. Sténání raněných, o jejichž přežití rozhodne vztyčený palec císaře… Jen máloco je pro nás tak typicky „římské“ jako v železe zakutí nebo polonazí borci, kteří se meči a trojzubci bijí před tisícihlavým davem diváků, hučících na tribunách. A gladiátorské zápasy v arénách skutečně patřily na špičku programu všelidové zábavy ve starém Římě. Odkud se ale tahle navýsost drastická podívaná vlastně vzala?

Dosud poněkud spekulativní původ zápasu reků je prý třeba hledat ve 4. století př. n. l. u starých Etrusků. Ti souboji na život a na smrt vzdávali hold vlastním, v boji zabitým hrdinům. Ovšem u čerstvého hrobu etruského náčelníka se na život a smrt nebili muži jeho vlastního kmene, ale váleční zajatci. Prolitá krev byla obětinou k poslední cestě pohřbívaného. A vítěz souboje si pobitím svých vlastních přátel a spolubojovníků vydobyl svobodu. Bylo to zrovna tak kruté a zvrácené, jako fascinující. A právě proto se to později Římanům tolik zalíbilo.

Zábava pro masy

Tak jako mnoho kulturních prvků jiných civilizací přijali Římané „pohřební zápasy“ za vlastní a jen drobně je upravili. Původně se mělo za to, že všemocní bohové rádi přihlížejí, když bojovníci za třeskotu mečů umírají v soubojích a válkách. Nalákat je jako diváky znamenalo, že pak spíše duši nebožtíka vezmou s sebou do zásvětí. Římani si na velkolepých funerálních ritech dávali záležet. Prezentovali tak svou moc a movitost. Chtěli se jimi pochlubit širokému okolí. Proto se pohřební bitky stávaly čím dál tím víc výraznější součástí obřadu, a jejich diváků přibývalo. 

Tlustou čáru za tím učinil v roce 27 př. n. l. císař Augustus. Oddělil zápasy od pohřbů a jako první představil koncept „zábavy“, která spočívala ve sledování lítého boje otroků. Bylo to nesmírně populární, asi jako kdybyste řekli lidem, že si teď mohou dopřát dort i jindy, než jen v rámci svatební hostiny. Pochopitelně, že ve velkých arénách při zápasech i nadále umírali hlavně otroci, váleční zajatci, zběhové, jinověrci a trestanci. Ale byla to nuda. Diváci nechtěli sledovat o život škemrající, zbaběle prchající nebo se smrtí smířené mučedníky. Chtěli akci!

Poptávkou po ní se vytvořila „kasta“ profesionálních zápasníků, kteří mohli svými vražednými schopnostmi nabídnout skutečně zajímavou podívanou. Gladiatores v překladu značí ty, kdo používají meče. A brzy se stali dobovými celebritami. Trénovali ve speciálních školách, učili se v zacházení se specifickými zbraněmi. Typově se dělili na Thráky, Samnity, Provocatory, Retiarie či Galy. K těm nejúspěšnějším se jejich majitelé chovali jako k plnokrevníkům s rodokmenem. Výcvik profesionála stál nemalé peníze. Na jeho úspěch navázané sázky vynášely jmění. A i když váš kůň nezaběhne v dostihu první místo, nenecháte ho utratit. 

Nováček vs. veterán

Která jména se zapsala do historie? Jedním z navždy zvěčnělých se stal Marcus Attilius. Z toho mála, co je o něm známo, se proslavil jako nečekaně vítězící outsider. Do gladiátorské školy v Pompejích vstoupil podle všeho dobrovolně a velmi usiloval o to, aby se už brzy mohl představit davům. I když mu jeho promotor nedával velké šance, přihlásil jej. Podle všech očekávání neměl přežít. Pořadatelé gladiátorského zápolení se obvykle snažili o to, aby proti sobě nastupovali řekněme vyrovnaní soupeři. Začátečníci mezi sebou, profesionálové zase v rámci své ligy. 

U Attiliuse udělali výjimku. Ač ho vedli jako tira – tedy prvozápasníka, postavili ho proti Hilarusovi, veteránovi, který za sebou měl pět let praxe a čtrnáct velkých zápasů, z nichž dvanáct přesvědčivě vyhrál. Výsledek? Attilius nejenže nepohrál, ale předvedl prý fantastický výkon. Favorita naprosto udolal, a diváci byli u vytržení.

Bylo to snad štěstí začátečníka? Přízeň Fortuny měl prokázat hned dalším zápasem, v němž mu za protivníka určili ještě nebezpečnějšího soupeře – gladiátora, který dvacet zápasů za sebou ani jednou neprohrál. Attilius ho porazil a stal se hvězdou. 

Na jeho počest vzniklo na stěně arény graffiti, které jeho hvězdný moment patřičně oslavovalo. Obrázek v roce 79 pohřbila exploze Vesuvu. Znovu se objevil až když archeologové odkryli vrstvy sopečného popela. 

Vyvolen katem

Příběh outsidera, který se uměl prosadit, sdílel i borec z města Capua. Těžko říct, jak se vlastně jmenoval svým „občanským“ jménem. Historie na něj pamatuje jen jako na bezprávného otroka, jež v gladiátorské škole přijal přezdívku Spiculus. To znamenalo něco jako „rychlejší než stříbrný blesk“. Ano, mezi současnými americkými wrestlery a římskými zápasníky můžeme najít mnoho podobností. Spiculus nicméně vítězil i bez scénáře. Hned napoprvé porazil a zabil Aptonea, veterána a vítěze předchozích šestnácti zápasů. Tím ohromil i přihlížejícího císaře Nera. Osud těch dvou se pak až tragicky propojil. 

Císař nikdy nechyběl na tribuně, když Spiculus zápasil. A Spiculus – i když nebyl vzrůstem nebo silou nejmohutnější – vždy proti silnějším a mohutnějším přesvědčivě vítězil. Nero pro něj, jako důkaz obdivu, nechal vystavět soukromý palác. Byl to paradox, protože gladiátor zůstával formálně bezprávným otrokem, jen teď se o něj starali svobodní sluhové. Jenže všechno hezké má svůj konec, a tak když se nachýlila doba a Senát prohlásil šíleného Nera za nepřítele všeho lidu, připomněl se císař svému oblíbenému zápasníkovi naposled. 

Přál si, aby jej jeho nejoblíbenější borec z arény osobně zbavil břemene života. Spiculus to sice nestihnul, ale svého největšího fanouška o moc déle nepřežil. Rozlícený dav, plenící císařovy paláce a svrhávající jeho sochy, chtěl skoncovat se vším, co Nera připomínalo. A tak nakonec ušlapali a rozsápali i jeho „miláčka“ gladiátora, který si svůj osud nezasloužil. 

Římští řezníci

Když už se zmiňujeme o císařích s komplikovaným duševním rozpoložením a schopnostmi, musíme zmínit i Commoda. Syn slavného Marka Aurelia věřil, že ho k panování vyvolil sami bohové. Dokonce se domníval, že je reinkarnací mytického zbožštělého hrdiny Herkula. A rád svou nezranitelnost prezentoval před davy. Absolvoval 735 soubojů a ani jednou neutrpěl žádné zranění. Jak ale připomínali historikové a kronikáři, nestál za tím Commodův um. Nikdo z gladiátorů si totiž netroufl zranit nebo dokonce zabít panujícího císaře. 

Ne zrovna důstojnou podívanou byly i „zápasy“ gladiátora Carpophoruse. Jeho specializací jakožto venatora byl takzvaný bestiarius. Ve zkratce: ze zvířat v aréně dělal skoro holýma rukama sekanou. Lidé tento způsob zábavy milovali, protože mohli vidět ty nejexotičtější zvířata ze všech koutů impéria. A Carpophorus jim pak názorně ukázal, co nosí taková žirafa nebo nosorožec uvnitř.

Bohužel dnes nevíme, kdo jaké osudy prožili gladiátoři Prudes a Tetraites, ale jejich zápas musel být opravdu mimořádný, protože na něj odkazuje velké množství nejrůznějších „suvenýrů“ – maleb, kreseb i zdobené keramiky. Archeologové je nacházly napříč celou římskou říší a vyčteme z nich jen tolik, že Tetraites tenkrát vyhrál.

Do legend vstoupil i „nekonečný“ zápas mezi Priscem a Verem, který se odehrál v roce 79 na zahajovacích hrách v Kolosseu. Oba gladiátoři do sebe urputně bušili celé hodiny. Zemdlévali a znovu povstávali. Pak oba – za hranicí totálního vyčerpání, zahodili zbraně a vydali se na milost davům a hlavně císaři Titovi. Ten byl zjevně v dobrém rozmaru, protože oběma daroval život i svobodu…

Image

Čtěte také

Krvavý sport v Koloseu: Gladiátory sledovaly desetitisíce diváků

Když v květnu 2021 přistál na povrchu rudé planety rover Ču-žung (Zhurong), šlo o velkou událost. Čína se stala teprve třetí zemí, která dokázala na Marsu přistát. Původní mise počítala s 90 dny, během kterých měl tento 240 kilogramů vážící rover studovat topografii a geologii Marsu, pátrat po minerálech a vodě a analyzovat vzorky marsovské atmosféry. Mise se nakonec protáhla na zhruba rok, během kterého rover urazil na povrchu rudé planety téměř dva kilometry a objevil například doklady dávných povodní.

Půlroční zimní spánek

Loni v polovině května přišla do oblasti Utopia Planitia tuhá marsovská zima a operátoři mise uvedli rover do stavu hibernace. Z ní se měl Ču-žung probrat na konci prosince, dosud se tak ale nestalo, a to přesto, že má ve své výbavě několik triků, které mu měly pomoci nástrahy zimních teplot, písečných a prachových bouří přečkat. Rover například umí naklonit své solární panely tak, aby maximalizoval zisk slunečního záření a panely samotné jsou vybavené speciální protiprachovou vrstvou. Zatím se ale zdá, že ani tyto vymoženosti rover před krutými podmínkami marsovské zimy neuchránily.

TIP: Sonda InSight na Marsu přestala odpovídat: NASA prohlásila misi za ukončenou

Stav roveru se operátorům mise zatím nepodařilo ověřit ani prostřednictvím orbiteru Tchien-wen-1 (Tianwen-1). Podle Jia Yang, zástupce hlavního konstruktéra mise, je rover naprogramován tak, aby se sám probudil, pokud jsou solární panely schopné generovat alespoň 140 wattů a teplota klíčových součástí včetně baterií není nižší než minus 15 stupňů Celsia. Zda jsou tyto podmínky naplněné ale zatím není jasné.

Specialistka na strukturu mozku Suzana Herculano-Houzelová z americké Vanderbiltovy univerzity nedávno porovnala strukturu mozku tyranosaura, jak ji známe z fosilních nálezů jeho lebek, s mozky dnešních ptáků a savců. Výsledky její studie zveřejnil časopis Journal Of Comparative Neurology.

Chytrý jako tyrannosaurus

Měkké tkáně se obvykle ve fosilním materiálu nenajdou, zvlášť pokud jde o organismy, které žily před desítkami milionů let. Suzana Herculano-Houzelová ale využila toho, že tyranosauři jsou teropodní dinosauři, takže jsou docela příbuzní dnešním ptákům. Na fosilní lebky tyranosaurů proto aplikovala fylogenetické a statistické metody, díky nimž odhadla množství neuronů, které mohl mít tyranosaurus v mozku. Podle vědkyně měl (nebo mohl mít) Tyrannosaurus rex obdobný počet mozkových neuronů jako moderní primáti, například paviáni. 

Podle jejích výpočtů šlo zhruba o 3 miliardy telencefalických neuronů, což je o půl miliardy víc, než kolik má současný dospělý pavián. Je to sice stále o poznání méně než v případě šimpanzů (kolem 6 miliard neuronů), i tak se ale jedná o naprosto neočekávané číslo. Kapacita mozku obřího brachiosaura by podle jejích výpočtů odpovídala mozkům dnešních kosmanů. Z toho, co víme, mohl tyranosaurus žít asi 40 let. Pokud nějaký živočich žije tak dlouho a má tak velký mozek, je podle vědkyně velmi snadno představitelné, že nasbírá spoustu zkušeností a také dovedností.

Pokud bychom tezi renomované neurovědkyně přijali, zřejmě by to znamenalo, že tyranosauři i další obří teropodi byli velmi schopnými a kompetentními predátory s neobvykle vyvinutými kognitivními schopnostmi a inteligencí na úrovni dnešních společenských opic.

Statistické mámení

Ne všichni vědci ale závěry neurovědkyně Houzelové přijímají bez výhrad. Podle paleobiologa Kai Caspara z Duisbursko-Essenské univerzity připomíná mozková morfologie Tyrannosaura rexe spíše krokodýly než ptáky. Caspar také poukazuje na skutečnost, že se morfologie mozků u předchůdců moderních ptáků vyvinula až po jejich evoluční odluce od dinosaurů a je tak podle něj možné, že právě tato zásadní změna ovlivnila také to, jakým způsobem se měnil počet neuronů v ptačích mozcích.

TIP: Kdo nosí v hlavě největší mozek? Ty největší mohou vážit až sedm kilogramů 

Ani prostý počet neuronů nemůže být podle Caspara kritériem pro podobnosti v chování nebo stupeň inteligence. Například křepelky a karetky novoguinejské mají podobný počet mozkových neuronů, přesto u nich nejsou zřejmé žádné kognitivní podobnosti. Krkavci mají menší počet mozkových neuronů než paviáni, přesto je ptáci v různých kognitivních úkolech předčí. A konečně – známé jsou také vnitrodruhové rozdíly – výzkumy například ukazují, že muži mají přibližně o 16 % více kortikálních neuronů než ženy. Přesto nepozorujeme žádné rozdíly v kognitivních schopnostech mužů a žen.

Zatímco zdravotnický personál Rudé armády pracoval během 2. světové války velmi dobře a o raněné bylo, s ohledem na mnohdy nuzné válečné podmínky, relativně dobře postaráno, se zásobováním to bylo o poznání horší. Jisté je, že se intendační služba snažila zajistit dodávky potřebného materiálu bojujícím armádám, ale vzhledem k situaci na bojišti to leckdy nebylo možné. A nešlo zdaleka o jediný limit – již od začátku války bylo zřejmé, že týlová služba nedisponuje dostatečnými prostředky pro zásobování mnohamilionové armády.

Hlavní správa týlu Rudé armády v čele s velitelem generálporučíkem Andrejem Chrulevem zpracovala metodiku na zajištění dodávek bojujícím vojskům, která mimo jiné nabádala k maximálnímu využití lokálních zdrojů potravin a dalšího materiálu. Dokonce bylo umožněno zabavovat skot, chléb, brambory a další produkty kolchozům nacházejícím se poblíž fronty. To, že zásobování často vázlo, bývá předmětem vzpomínek válečných veteránů, kteří se mnohdy uchýlili ke krádežím potravin místního obyvatelstva, nebo snědli vlastní koně.

Bašta ze západu

Úmorný život ve špíně, kopání zákopů, pochody, boj – to vše vyžaduje odpovídající kalorický příjem, ten byl ale nedostatečný. Pekárny a sklady se navíc často nacházely v zázemí 20–30 km od fronty, což mnohdy představovalo nepřekonatelnou vzdálenost. I díky programu Lend-lease se vojákům alespoň dostávalo kvalitnějších takzvaných suchých dávek. Ty měly vystačit až na pět dnů a obsahovaly například sledě, slaninu, maso, suchary, chléb, cukr, sůl a cigarety.

Jak vzpomíná Ivan Osnach, jídla bylo sice málo, na druhou stranu co se pitné vody týče, byly její zdroje testovány na nezávadnost po obsazení téměř každé vesnice. Poté, co se vojáci ocitli v týlu, mohli doufat v o něco lepší péči. Prováděla se takzvaná zkouška podle formuláře 20 čili test na přítomnost vší. Zavšivení jedinci museli na hygienickou kontrolu, kde jim bylo tepelně ošetřeno prádlo v lázních. Veteráni vzpomínají, že ve chvílích oddychu se kladl důraz obzvláště na hygienu a opravy výstroje i ošacení. Vojáci měli přístup k pojízdným pobočkám bank, obchodům a bezplatné dopisní poště. 

Postavit ke zdi?

Co se týče postihů vůči tehdy nezákonnému jednání vojáků, lze spatřit s průběhem války přerod od ortodoxního vykonávání poprav za dezerci k jiným formám trestů. V únoru 1942 připravil nejvyšší prokurátor SSSR Viktor Bočkov zprávu pro Stalina, která sumarizovala počty odsouzených a jejich rozsudky. Ze zprávy vyplynulo, že za první půlrok války bylo odsouzeno 31 327 osob k trestu smrti a 58 995 k odnětí svobody. Stručně konstatuje, že sice v listopadu a prosinci 1941 prudce klesl počet dezertérů, narostl ale počet vojáků, kteří si zranění záměrně přivodili sami.

Dále Bočkov apeloval na Stalina, aby rozsudek za dezerci (tedy smrt) bylo možné zvrátit. K Bočkovovi se přidal lidový komisař spravedlnosti Nikolaj Ryčkov a předseda Nejvyššího soudu SSSR Ivan Goljakov, kteří v dopise Stalinovi psali: „Dezerce ve válečném stavu vede pouze k jednomu trestu – zastřelení. Zkušenosti soudní praxe ukazují, že v řadě případů existují polehčující okolnosti a použití popravy se nedoporučuje. Vhodnější se jeví poslat odsouzeného k právě bojující jednotce, kde mu bude dána příležitost odčinit svou vinu v bitvách.“

Po vzoru Němců

Cesta k znovuzavedení trestných praporů dle rozkazu NKO č. 227 z 28. července 1942 (Ani krok zpět) byla zahájena. Je vhodné dodat, že samotné trestné jednotky byly u Rudé armády poprvé organizovány Lvem Trockým během občanské války. V samotném rozkazu 227 se pak alibisticky píše, že trestní jednotky se utvářejí po vzoru těch německých. Nicméně první jednotky potírající dezerci vznikly již od 27. června 1941 na základě směrnice Lidového komisariátu obrany SSSR.

V návaznosti na to Lidový komisariát vnitra (NKVD) formoval od 19. července 1941 vlastní útvary, které měly kontrolovat situaci na frontě. Za první půlrok války zadrželi jejich příslušníci 657 364 osob, z nichž 10 201 zastřelili (3 321 přímo na frontě), 25 878 zatkli a zbytek vrátili do služby. Až rozkaz č. 227 stál za zformováním tolik známých takzvaných zadržovacích oddílů, kterých vzniklo za dobu války celkem 193, a každý z nich tvořilo přibližně 200 vojáků.

Muži na odpis

Nejvíce jich působilo u stalingradského (16 oddílů) a donského frontu (25 oddílů). Všech 193 oddílů od 1. srpna do 1. října 1942 zadrželo 140 755 osob, z nichž bylo 1 189 zastřeleno, 3 980 zatčeno, 2 961 posláno do trestních jednotek a 131 094 vráceno ke svým jednotkám. Zadržovací útvary byly definitivně rozpuštěny 29. října 1944.

Za dobu války bylo k trestu smrti odsouzeno okolo 153 000 příslušníků Rudé armády, kteří jsou statisticky zahrnuti ve výše uvedeném čísle 550 500 osob jakožto nebojových nenahraditelných ztrát. Je evidentní, že s udělováním trestů smrti se pytel sice neroztrhl, nicméně průměrné měsíční ztráty (zabití, ranění, zajatí, nezvěstní) v trestných jednotkách dosahovaly leckdy vysokých 52 %. Službou v trestních jednotkách si prošlo 427 910 štrafniků.

Spása díky lidským rezervám

Z analýz stavu armády a především pak jejích ztrát během válečných let lze vyvodit závěr, že situace na frontě byla zpočátku chaotická a armádu vedli nezkušení velitelé. Během let 1941–1943, kdy se podařilo německou válečnou mašinerii opotřebovat, došlo ke snížení průměrných měsíčních nenahraditelných ztrát z 64 na 10 %. Zrcadlově ale rostly ztráty protivníkovy, což může vést k závěru, že se razantně zlepšila taktika a strategie Rudé armády, byť disponovala jasnou převahou v síle.

Čili: první fázi války se podařilo Sovětům přežít nejen díky velkým lidským rezervám a přizpůsobení se taktice blitzkriegu, ale i za cenu zavedení represivních nástrojů, ať už méně častými popravami, nebo upřednostňovanou službou v trestní jednotce, která trvala jeden až tři měsíce, případně dokud odsouzený nepadl nebo neutrpěl zranění.

TIP: Pod bedlivým dohledem komunistické strany: Političtí pracovníci v Rudé armádě

Obdobně jako se nejvyšší velení snažilo zvyšovat bojovou efektivitu podřízených vojsk, se sovětské zdravotnictví v rámci možností snažilo zachraňovat životy nejen svých, ale i zajatých vojáků. V pozdější době se dařilo lépe zvládat i tolik problematické zásobování. Politika šla na čas stranou. Samotné přežití režimních elit Sovětského svazu přece jen záviselo na životech milionů obyčejných lidí, kterých si před válkou tolik nevážily. 

V londýnském metru se v neděli uskutečnila již desátá výroční „No Trousers Tube Ride“, tedy jízda bez kalhot, při které pasažéři cestovali metrem bez kalhot a sukní. Tradice vznikla v roce 2002 v New Yorku a od té doby se rozšířila do více než 60 měst po celém světě. Cílem recesistické akce je pobavit a rozesmát – sebe i spolucestující. Účastníci jsou proto nabádáni, aby volili pokud možno veselé spodní prádlo, které spolucestující neuráží.

TIP: Přijďte podpořit tygry: Odvážná pozvánka zaměstnanců londýnské zoo

Stejně „bláznivé" jako samotný nápad přitom bývají i odpovědi účastníků, pokud se jich okolí zeptá, co jejich akce představuje. „Je mi horko, nebyl čas zdržovat se oblékáním“ nebo třeba „cítím se pohodlněji…“ Událost se konala po dvouleté odmlce, kterou zapříčinila epidemie covid-19.

Smrt je jediná jistota, kterou v životě máme. Proto by se mohlo zdát, že v definici života a smrti budeme mít jasno. Pravda je ovšem poněkud odlišná. Dílem proto, že oba termíny – život a smrt – jsou silně víceznačné, a i když si je vztáhneme jen na realitu vlastní existence, pořád se od sebe bude lišit definice legislativní, biologická a etická.

Mezi životem a smrtí

Jak poznáme, že je něco živé? Biolog by vám na tuto otázku nejspíš odpověděl, že to „něco“ je časově a prostorově ohraničené a schopné nějakého metabolismu, tedy výměny (látek, energie, informací) se svým okolím; je vnitřně organizované a schopné existence, se signálními a sebeudržovacími funkcemi. A má schopnost postupného vývoje a samostatné reprodukce.

Definice je to dost neurčitá, stále se modifikuje a upravuje. Ale když si ji přiblížíme u člověka, můžeme si základní životní funkce demonstrovat na příkladu vědomí, oběhu a dýchání. A jak poznáme, že „něco, co bylo živé“, už živé není? Tehdy, když dojde k zastavení těchto životních funkcí, a to spolu se změnami, které jsou nevratné a obnovení již znemožňují.

Naděje na vzkříšení

Košatě se tento stav často popisuje jako „podmínky neslučitelné se životem“, ale v praxi to znamená, že se něco pokazilo nebo rozbilo tak moc, že už to nikdy nikdo neopraví. U člověka je to pochopitelně složitější. Není to zase tak dávno, co jsme smrt (z medicínského hlediska klinickou smrt) diagnostikovali jako zástavu dechu a srdečního tepu. Jenže tyto zásadní komplikace nemusejí být definitivní. I člověka, který je zdánlivě utopený, můžete se štěstím rozdýchat a zastavené srdce znovu rozpumpovat. Boj o život tedy zástavou dechu či oběhu nekončí. I ze stavu klinické smrti, trvajícího několik minut, je teoreticky možné navrátit člověka do života. Centrální nervová soustava a mozek umírajícího totiž ještě „blikají“.

Dá se říct, že na stanovení přesného času smrti (exitu) vždy víc záleželo živým než mrtvým. Většinou z toho plynou jen komplikace, protože z biologického hlediska je smrt spíše souvislý proces (směřující odněkud někam), zatímco právníci by byli raději, kdyby to byl jeden konkrétní okamžik, časový údaj. Proto bylo také zapotřebí přehodnotit definici smrti. Přesněji, posunout ji o těch pár minut do časového bodu, kdy opravdu dojde k definitivnímu vymizení všech funkcí celého mozku, kdy v něm nebude docházet k žádné elektrické aktivitě – kdy to prostě všechno uvnitř zhasne. Tomuto stavu se říká mozková smrt.

Poslední známky života

Minuty nebo vteřiny dělící klinickou smrt od mozkové jsou opravdu zásadní. Čistě teoreticky: Pokud se zachraňujícímu podaří „nahodit“ krevní oběh a dýchání, do mozku začne znovu proudit okysličená krev a energie, takže k exitu čili úplnému a nevratnému vyhasnutí mozkových funkcí dojít nemusí. Když se to stihne. Chce to ale lépe porozumět tomu, co se v tom neostře vymezeném čase v mozku přesně odehrává.

Určité indicie nabízely výzkumy, které probíhaly na zvířatech ve 40. a 50. letech minulého století, a také série studií z 90. let, věnující se počátečním projevům fenoménu mozkové smrti. Předkládaly však spíše velmi obecnou teorii a jen minimum poznatků aplikovatelných do praxe. Zkrátka chybělo porozumění detailům.

A právě poznání, jak mozek reaguje na vyčerpání zásob energie, k níž dochází ischemií (neprokrvením tkáně) a následnou anoxickou depolarizací, vedoucí až k toxickým intraneuronálním změnám, vědcům dosud víceméně unikalo. Tedy až do ledna 2018, kdy byla v prestižním neurologickém časopise publikována studie s předlouhým názvem Šíření terminální depolarizace a elektrické ticho při smrti mozkové kůry, za níž stojí početný tým badatelů vedený profesorem neurologie Jensem P. Dreierem.

Pohled z cesty bez návratu

Zvláštní poděkování za tento výzkum si nezaslouží jen oni hloubající vědci univerzit v Berlíně a Cincinnati, ale také devět smrtelně nemocných/umírajících pacientů (respektive jejich blízkých), kteří svolili k tomu, aby jejich poslední chvíle na tomto světě snímaly supercitlivé elektrody EEG. Dokázali nám tím totiž přiblížit něco, co už stojí na samé hranici poznaného, na předělu světa živých a mrtvých. Odcházeli na cestu, z níž nebylo návratu, ale svým nevyhnutelným skonem pomohli živým podchytit postupující fáze mozkové smrti. 

Nebyl v tom hon za senzací ani touha zjistit, co je na druhé straně. Jen snaha porozumět základní neurobiologii umírání a podchytit a popsat detailněji průběh mozkové smrti. Z takových poznatků můžeme odvodit, jakým způsobem zasáhnout v případě ischemických mozkových příhod. Obnovení mozkových funkcí totiž hypoteticky možné je. Je nutné ale vědět, co a kdy se v mozku v těchto terminálních fázích odehrává. Hodí se zmínit, že u lidí (na rozdíl od zvířat) nikdy podobný výzkum prováděn nebyl. Jaká zjištění tedy studie přináší?

Cerebrální ticho

V krátkosti: Mozek zůstává „naživu“ ještě minuty poté, co srdce dotluče. Ano, pokud není funkční krevní oběh, který by hnal okysličenu krev do mozku, začne být kyslíku v mozkové tkáni kritický nedostatek. Dochází k tomu velmi rychle, zhruba po 20–40 vteřinách, kdy nastane takzvaná cerebrální ischemie. Až potud jsme měli zhruba jasno. Dál nastává fáze enormního útlumu, při níž v podstatě všechny neurony přecházejí do úplného klidového režimu. 

„Můžeme si to představit jako poslední záchranné opatření, které má pomoct mozku šetřit energii,“ vysvětluje profesor Dreier. V této fázi se mozek jeví jako víceméně elektricky neaktivní, ztichlý. Hladovějící neurony se snaží maximálně šetřit energií, nevysílají impulzy. Ale to už z mozkových buněk unikají důležité ionty, protože i pohotovostní zásoby adenosintrifosfátu (sloučeniny, která ukládá a přenáší energii v těle) se rychle spotřebují. Hotovo? Ne, ještě ne. 

Po několika minutách (zhruba dvou až pěti) nastává nepředpokládaná a dosud netušená fáze intenzivní neuro-elektrické aktivity a produkce tepla. Badatelé ji připodobňují ke „tsunami bouřlivé energie“. Co se to děje? Mozek už není schopen udržet nerovnoměrnou distribuci iontů mezi vnitřními a vnějšími nervovými buňkami, takže se neurony rychle depolarizují, a tím uvolňují příval elektrochemické energie. A tato depolarizace se rychle šíří mozkovou tkání. To je ale naposled, co v mozku k nějaké zaznamenatelné aktivitě dochází. Mozková smrt tím přechází do své poslední fáze, definitivního a nevratného exitu.

První krok na dlouhé cestě

Co z toho plyne? „Naším dalším směrem bádání by teď nejspíš mělo být zpomalení nebo zabránění procesů vedoucích k cerebrální ischemii,“ říká Dreier. Ve velmi hrubé teorii, připomínající vědeckou fikci, si to můžeme představit třeba jako napojení mozku na nějakou formu umělého oběhu, dodávajícího okysličenou krev a zásoby energie. „Momentálně je to ale opravdu jen fikce, protože v současných podmínkách taková technologie neexistuje a těžko by mohla být aplikována dostatečně rychle,“ dodává Dreier.

Smrt je druhou stranou mince života, patří k sobě. Výzkum průběhu mozkové smrti se týká oné úzké hrany, na níž se ona pomyslná mince může někdy točit. A informace, které se podařilo týmu badatelů svou studií vyzískat, mohou jednou pomoct tuto minci převážit zpět na stranu života. 

Image

Čtěte také

Umírajícímu člověku se před smrtí zřejmě opravdu promítne celý život

Archeologové v roce 2006 během vykopávek v kostele San Biagio v městečku Cittiglio na severu Itálie objevili ostatky mladého muže, které nesly stopy četných zranění. Nejstarší část kostela sice pochází z 8. století našeho letopočtu, dotyčný muž, jemuž bylo v době smrti asi 19-24 let, byl ale podle radiokarbonového datování pohřben před rokem 1260.

Italská archeoložka Chiara Tesiová z Insubrijské univerzity a její tým detailně prozkoumali mrtvého pomocí moderních forenzních postupů, včetně výpočetní tomografie a přesné digitální mikroskopie. Badatelé zjistili, že život mladého muže, který měl podle starších stop na kostech zkušenosti s bojem i lovem, vyhasl po čtyřech ranách mečem. Na základě zjištěných zranění se vědcům podařilo zrekonstruovat poslední chvíle usmrceného nešťastníka. Studii Chiary Tesiové uveřejnil časopis Journal of Archaeological Science: Reports.

Rekonstrukce vraždy

„Nešťastník byl zřejmě útočníkem překvapen,“ popisuje okolnosti úmrtí Tesiová. „Podle všeho si nestačil dostatečně chránit hlavu.“ Útočník svou oběť nejprve napadl zepředu. První úder mečem se mu zřejmě podařilo zčásti vykrýt či zablokovat a ačkoliv tato rána nebyla úplně bez následků a způsobila oběti mělké poranění lebky, nebyla smrtelnou.

Rekonstrukce útoku. (ilustrace: University of Siena, Stefano Ricci, CC BY 4.0)

Napadený mladý muž se pak podle archeologů dal zřejmě na útěk. Poté byl zasažen dvěma údery mečem v rychlém sledu, z nichž jeden zasáhl oblast ucha a další směřoval zezadu na krk. Napadený muž byl zřejmě již vyčerpán a hleděl směrem k zemi, když dostal brutální čtvrtou ránu mečem do zadní části hlavu, která ho okamžitě zabila.

TIP: Statečný faraon Sekenenre Tao II byl surově ubit Hyksósy přímo na bojišti

Velmi násilné provedení podle Tesiové ukazuje na výrazný motiv činu, který přiměl útočníka zabít oběť surovým způsobem. Podle výsledků studie byly všechny rány zasazeny stejnou zbraní, nejspíše ocelovým mečem. Identita zavražděného muže není přes velké úsilí badatelů doposud známá. Prominentní pohřeb v kostele ale naznačuje, že šlo o příslušníka vysoce postaveného rodu, dost možná mocné rodiny De Citilliů, která založila zmíněný kostel.

Za milník, který upozaďovaným panelovým domům obrátil svět vzhůru nohama, lze označit konec druhé světové války. Nedostatečné množství bytů se stalo problémem, který zachvátil řadu evropských zemí. Započala éra hromadné urbanistické výstavby, která v dějinách nemá obdoby.

V západní Evropě začala sídliště růst jako houby po dešti bezprostředně po skončení války – vrcholem byl začátek 60. let a v následující dekádě se již paneláky dostaly pod tvrdou kritiku. V československém prostředí sice epocha prefabrikovaných sídlišť nastala se značným zpožděním, neustávala však po celou dobu komunistického režimu. Navíc nešlo o bydlení „sociální“ jako na Západě, u nás v panelové domy obýval soustružník vedle vysokoškolského profesora.

Cesta z bytové nouze

Ještě v roce 1957 držely v Československu naprostý prim novostavby z cihel. Tvořily totiž 69,8 % celkové výstavby, kdežto na panely připadlo 4,5 %. Stavební politika se ovšem v těchto letech razantním způsobem obrátila. V návaznosti na XI. sjezd KSČ plénum strany v březnu roku 1959 rozhodlo, že „bytový problém“ bude bezpodmínečně vyřešen. Strana přišla s odvážným tvrzením, že se do roku 1970 podaří vystavět 1,2 milionů bytů. Tímto byla odstartována éra budování rozsáhlých sídlišť. Jako jednoho z prvních zrozenců lze označit sídliště Invalidovna, experiment z pražského Karlína, jehož výstavba započala v témže roce a může se chlubit „sendvičovými domy“ a pokoji nudlovitého tvaru.

Volný trh na desítky let zmizel z československého prostředí a stát si jako univerzální vlastník všech bytů vzal bydlení občanů na svá bedra. Standardizace, typizace, direktivní plánování v rámci pětiletek, velkoprostorová panelová prefabrikace a zprůmyslnění stavebnictví podle vzoru Sovětského svazu. K takovému systému uplatňování bytové politiky se stát uchýlil.

Panelový dům na sídlišti Lhotka. (foto: Profimedia/ČTK, Tomáš Černý)

Socialistická výstavba měla být aplikována hlavně levně a jednoduše, což vyloženě nehrálo do karet jakýmkoliv pokusům o originalitu – architektura se naplno zabořila do funkčních stereotypů a odvážnější ozdoby či tvary byly na desítky let odloženy do šuplíku. Na polích začal rašit jeden dům z panelů za druhým, získání bytu se ale mnohdy kvůli nešikovnému plánování stalo skutečným oříškem, který lidem trvalo rozlousknout klidně i deset let. 

Zlatá šedesátá 

Období 60. let lze považovat za „panelového vítěze“ mezi dekádami komunistické éry. Sice se kvůli obtížím plánovaného hospodářství nepodařilo dosáhnout přestřeleného slibu z roku 1959, přesto se oproti předešlému desetiletí povedlo vybudovat více než dvojnásobné množství bytů. Bytová politika se navíc snažila vyhovět zvyšujícím se nárokům lidí na kvalitu a dostupnost bydlení. Radiátory a koupelny s teplou vodou se tak zařadily na list standardů dosažené životní úrovně.

Panelové „přírůstky“, které v této dekádě cihlovým novostavbám definitivně sebraly prvenství, lze označit za architektonicky kvalitní, plošně větší a vybavenější. Stavebnictví navíc prospěla uvolněnější politická atmosféra ponechávající architektům volnější ruku. Z tohoto popudu vzniklo moderní sídliště v Ďáblicích, které se řadí díky promyšlené urbanistické kompozici a atypickým bytům k nejpozoruhodnějším kouskům československé panelové historie.

Od kvality ke kvantitě

Rok 1968 a navazující období normalizace panelovou výstavbu neodmyslitelně poznamenaly. Kvůli direktivnímu řízení začala váznout její forma. Ta na plné čáře skórovala svou kvantitou, kvalitou však nikoliv. Proč se však stát v 70. letech snažil vyčarovat co nejvíce domů? Odpovědí byl „baby-boom“ generace Husákových dětí, největší populační skok od doby druhé světové války. Není proto divu, že se během deseti let vyrojilo 821 tisíc bytů, a že se 20 % současného bytového fondu zrodilo v této době.

Úkol zněl jasně – stavět co nejrychleji za co nejnižší náklady. Sídliště z panelů tak bezpochyby trpěla na všemožné nedostatky a odhadované jednogenerační životnost působila dosti mizerně. V lecčem však komunisté obstáli – paneláky se v kvalitě dokázaly vyrovnat jiným tehdejším formám bydlení, „masovostí“ se jim podařilo udržet určitý standard života pro velké množství lidí, dokonce došlo ke zvýšení počtu bytů na tisíc obyvatel.

Zvyšující se životní úroveň se samo sebou propisovala i do stylu bydlení – v roce 1959 činila průměrná obytná plocha družstevního bytu 35 m², v polovině 80. let šlo o 46 m². Tradiční „dvoupokojáče“ šedesátých let vystřídala normalizační „třiplusjednička“ s typovou výměrou 74 m² užitné a 49 m² obytné plochy. S přelomem 80. let se výstavba tří a více pokojových bytů stala zcela běžnou.

Brněnské sídliště Lesná - Nejedlého ulice a nejbližší okolí. (foto: Encyklopedie dějin města Brna)

Panelové domy byly specifické nikoliv jen svou venkovní šedivou vizáží, měly jakbysmet osobitý interiér. Specifickým fenoménem se stala typizace rodinných interiérů „husákovského typu 3+1“, jež splynula s komunistickou ideologií normalizačního období – mezi klasické rysy běžného bytu tehdy patřilo PVC na podlaze, stěny polepené vzorovanými tapetami od tyrkysové po starorůžovou, sériový nábytek a „oltář pro televizor“ s výstavkou broušených skleniček.

Nelze opomenout zásadního pomocníka urychlujícího a zlevňujícího výstavbu, bytové jádro, komprimovaný celek koupelny se sanitárním zařízením, na nějž se z jedné strany napojovala kuchyňská sestava. „Stavebnice“ z umakartových desek vytvořily skládáním jedné na druhou věž mezi panely. Těchto „vniter“ bylo mezi lety 1958-1990 na území dnešní České republiky vyrobeno 1 180 000.

Panelový sen či noční můra

V roce 1970 vévodil panel 90,1 % nových bytových domů, v roce 1985 už šlo dokonce o 98,8 %. Panelový „boom“ totiž plynule přešel do 80. let, ačkoliv s poloviční intenzitou výstavby, než v dekádě předešlé. Velká města v čele s Prahou se stávala hostiteli dalších a dalších obřích betonových konstrukcí, které šly, až na výjimky, svou kvalitou stále níže. Sídliště se v době normalizace stalo určitým symbolem boje mezi oficiální komunistickou mocí a rodící se opozicí.

Za negativa života v betonovém „bludišti“ byla kritiky označena masovost, anonymita a paradoxní lidská osamělost. Do hovorového slovníku se tehdy vepsala pejorativní označení „noclehárna“, „ubytovna“ či „lidská králíkárna“. V 80. letech pak kritické hlasy ovládly i oficiální tisk, kde si architekti stěžovali na zkostnatělost stavebnictví a příkoří plánovacích norem. Před pádem komunistického režimu však přeci jenom přišlo značné uvolnění a atypická řešení staveb dostala vytoužený prostor. Konec sídlištní výstavby pak nastal až se sametovou revolucí v roce 1989, některé rozestavěné celky se však dokončovaly ještě v první polovině 90. let.

Prudkost masové výstavby dozajista zavinila spousty strastí – absenci známých tváří, obchodů, cest a dopravního spojení s městem. Tyto nedostatky však byly časem odstraněny a ve spoustě případů se proměnily v benefity – v život blízko přírody, se školkou a školou hned před vchodem a rychlou cestou do práce. Někde však technická vybavenost pokulhávala ještě v 80. letech – na brněnském sídlišti Líšeň místní chodili přes půl kilometru na autobus naprostou tmou.

TIP: S konzumem na věčné časy: Jak vypadaly obchody za socialismu a co v nich bylo k dostání?

Sídliště si nicméně, stejně jako jiné typy bydlení, vybudovalo svébytnou kulturu zahrnující promítací sály v sušárnách, podomácku vytvořené zimní kluziště mezi domy, sousedské kurzy šití či letní využití fontány jako koupaliště. Rodiny tvořily vlastní komunity a „děti sídliště“ měly kamarády doslova pár metrů od svých pokojíčků. Sídliště se tedy ve svých zářných letech stalo poměrně komunikativním prostředím a kritici odcizenosti a anonymity v mnoha případech pochybili.

Jižní Korea se nedávno připojila k zemím, které vyslaly sondu na oběžnou dráhu kolem Měsíce. Jejich lunární orbiter Korea Pathfinder Lunar Orbiter (KPLO) nese jméno Danuri, což je splynulina (portmanteau) korejských výrazů pro „Měsíc“ a „potěšení.“ Družici do vesmíru vynesla v srpnu 2022 nosná raketa americké společnosti SpaceX a v prosinci vstoupila na orbitu kolem Měsíce.

Mezi Štědrým dnem a Novým rokem Danuri pořídil pozoruhodné snímky, které mají zvláštní kouzlo – zachycují povrch Měsíce a na obzoru planetu Zemi. Podle jihokorejské vesmírné agentury KARI (Korea Aerospace Research Institute) se orbiter v té době nacházel ve vzdálenosti méně než 120 kilometrů od lunárního povrchu, přičemž jeden oblet Měsíce zvládne družice přibližně za dvě hodiny.

Jihokorejské vesmírné plány

Podle KARI budou pořízení snímky a videa použity k výběru vhodných míst pro přistání na Měsíci, s nímž Jižní Korea ve svých ambiciózních kosmických plánech počítá pro rok 2032. O ambicích asijského tygra vypovídá i další z plánů – v roce 2045 by se Jihokorejci rádi podívali na povrch Marsu.

V únoru by měl orbiter Danuri zahájit vědecký výzkum, který zahrnuje mapování a analýzy lunárního povrchu nebo měření magnetického pole a gama záření. Na programu má rovněž testování experimentálního „vesmírného internetu“, jehož prostřednictvím orbiter odesílá snímky a videa z lunární orbity zpátky na Zemi.

TIP: Čínský mikrosatelit poslal úchvatné snímky z oběžné dráhy Měsíce

Ke snímkování povrchu Měsíce Danuri využívá zařízení Lunar Terrain Imager (LUTI), které, stejně jako čtyři další přístroje, vyvinuli odborníci KARI. Na palubě je i šestý přístroj ShadowCam, který vyrobila americká NASA pro průzkum trvale zastíněných míst na povrchu Luny. Orbiter má hmotnost 678 kilogramů, nejde tedy o žádný mikrosatelit, které v dnešní době rovněž létají na mise k Měsíci.