Vrchol Morro da Igreja, což v portugalštině znamená Kostelní hora, leží v brazilském státě Santa Catarina. Jde o jednu z nejvýraznějších zdejších hor, která sahá do nadmořské výšky 1 822 metrů. Výrazně tedy zaostává za největším vrcholem země Pico da Neblina, který se tyčí do výše 2 995 metrů nad mořem. 

TIP: Příroda chytá druhý dech: Život ze sopečného popela sopky St. Helens

Přesto ale má toto místo v rámci Brazílie jeden primát, který mu nemůže sebrat ani o tisíc metrů vyšší Pico da Neblina. Hora Morro da Igreja, jenž se nachází na jihu Brazílie, a tedy i relativně blízko jižnímu pólu, je totiž oficiálně nejchladnějším místem největšího jihoamerického státu. V červnu 1996 zde bylo naměřeno –17,8 °C.

Slavná Willendorfská venuše je asi 11 cm vysoká ženská soška vytvořená lidmi kultury gravettien, z období mladšího paleolitu. Sošku, která vznikla přibližně 25 000 let před naším letopočtem, se podařilo objevit v roce 1908 u Aggsbachu v Rakousku a dodnes je nejznámějším archeologickým nálezem na území této země. Jak je v podobných případech obvyklé, pravěkou sošku obestírá řada otazníků.

Jednou z největších záhad bylo, odkud vlastně pochází materiál, z něhož je Willendorfská venuše vyrobena. Jde o takzvaný oolitický vápenec, který se nikde v širokém okolí místa nálezu nevyskytuje. Pro podobné sošky, které se typicky vyráběly ze slonoviny či kostí, je přitom použití této horniny zcela výjimečné. Do rozřešení této hádanky se nedávno pustil víceoborový výzkumný tým rakouských odborníků.

Jak se podívat dovnitř venuše?

Badatelé se podívali „do útrob“ Willendorfské venuše pomocí pokročilé zobrazovací metody rentgenové mikrotomografie. Pořídili detailní snímky s rozlišením až 11,5 mikrometru, které odhalily strukturu samotné sošky i horniny. Mimo jiné v sošce objevili maličkou schránku měkkýše, která jim pomohla určit stáří použité horniny na období jury.

TIP: V Bavorsku objevili prehistorické dětské lahvičky se zbytky mléka

Vědci rovněž pořídili vzorky podobných hornin z řady lokality z rozsáhlého území střední a jižní Evropy, od Francie, přes Německo a Sicílii, až po východní Ukrajinu. Porovnáním těchto vzorků s horninou Willendorfské venuše dospěli k závěru, že použitý oolit je prakticky totožný s horninou ze severní Itálie, z oblasti u Gardského jezera. Tento objev vrhá nové světlo nejen na samotnou venuši, ale i na schopnost pravěkých lidí pohybovat se Evropou a překonávat masivní hory, jako jsou Alpy.

Willendorfská venuše na snímku rentgenové mikrotomografie (foto: University of Vienna, Gerhard Weber, CC0)

Pozůstatky staré Ayutthaye leží přibližně šedesát kilometrů severně od Bangkoku. Vymanit se z dopravního chaosu osmimilionové metropole, pulzující horečnou aktivitou, ovšem není snadné: Cesty zaplnily autobusy, motorky, auta, barevné tuktuky i taxíky, a každou chvilku tak uvíznete v zácpě. Jakmile ovšem siluety mrakodrapů zmizí v dálce, vystřídá je plochá krajina posetá rýžovými políčky. Nejdůležitější asijská plodina tu díky úrodné půdě dozrává třikrát ročně. Život zemědělských dělníků, přebývajících jen kousek od moderního velkoměsta, se v mnohém neliší od zvyklostí jejich předků před staletími – tedy v době, kdy se Thajsko nazývalo Siamem.

Staletí na vrcholu

Jméno památky, jež dnes patří v Thajsku k nejvyhledávanějším (viz Turistický tygr), znamená v překladu „nenapadnutelná“. A po většinu času, kdy Ayutthaya sloužila coby centrum mocné Siamské říše, skutečně dělala svému názvu čest: V polovině 14. století získala status hlavního města a na vrcholu se udržela přes čtyři sta let, než ji v roce 1767 vyvrátila z kořenů sousední Barma. Během té doby de facto určovala směřování nejen samotného thajského území, ale rovněž okolních regionů.

Podle legendy měl mytický král Uthong založit na soutoku řek Chao Praya, Lopburi a Pa Sak město předurčené k tomu, aby se jeho sláva dotkla hvězd. Archeologické nálezy potvrdily, že menší sídlo tam stálo už dřív, ale Ayutthaya jej rychle pohltila. Její vliv strmě stoupal s tím, jak rostlo bohatství místních obyvatel, a ke konci nejslavnější éry si dokonce dělala územní zálusk i na Malajský poloostrov. Její postavení neoslabila ani vyčerpávající a desítky let trvající válka s Barmskou říší. A když na počátku 17. století začali na jihovýchod Asie pronikat Evropané, hrála Ayutthaya v navazování kontaktů mezi vzdálenými národy klíčovou roli. 

Konec vzkvétající metropole přišel náhle a nečekaně v roce 1767 z rukou barmských nepřátel, kteří se chtěli pomstít za nedávnou porážku. Ještě bezmála po třech staletích zůstávají patrné stopy po drtivém nájezdu, který srdce Siamské říše zcela zdecimoval. Pád Ayutthaye však umožnil rozvoj jiného města, Bangkoku. Původní nevelký přístav se tak postupně proměnil v jedno z nejvýznamnějších center celé Asie. 

Meditovat a studovat

Na okraji starého města, nedaleko řeky Pa Sak, narazíte na ruiny vznešeného chrámového souboru s krkolomným názvem Wat Yai Chai Mongkhon neboli „chrám velkého vítězství“. Jedná se o odkaz na slavný triumf nad dlouholetým rivalem – v době, kdy hrdí Siamci svatostánek stavěli, neměli ponětí, že jim Barma nakonec uštědří definitivní porážku. Dnes by však dávní obyvatelé Ayutthayu zřejmě nepoznali: Jen kousek od chrámu se v pouličním stánku prodávají polévky a nudle, pikantní papájový salát som tam či kousky ryb v kari omáčce, zatímco venku stojí několik barevných tuktuků.

Za zdí z načervenalých cihel se tyčí k nebi 72 metrů vysoká stúpa v cejlonském stylu: Buddhistický památník určený k rozjímání prý nechal vybudovat sám legendární král Uthong, aby tam mniši mohli v klidu meditovat, studovat a následně šířit buddhismus. Stavba pozoruhodně odolala zubu času a uchovává si starobylou atmosféru. Schody nahoru střeží dva sedící Buddhové, zatímco další sochy „osvíceného“ – prosté či oděné do barevných rouch – lemují alej vinoucí se okolo.

Modlitby lotosů

Život v chrámu se nezastavil ani poté, co Ayutthaya zmizela z mocenské mapy. V novodobých dřevěných domcích na hranici areálu stále žijí mniši nosící tradiční oranžová roucha a před vchodem do svatostánku spočívá majestátní socha ležícího Buddhy, s typickým blaženým úsměvem. K obřímu kamennému tělu, zakrytému zlatým oděvem, dál míří davy s obětinami a lepí na něj kousky zlatých fólií či lotosových květů nebo mu nechávají u nohou drobnou almužnu. Jde o pevnou součást existence Thajců, kteří věří, že předávání darů patří k životu dobrého člověka. 

Mezi ruinami zdí dnes stojí moderní verze kdysi zničeného chrámu, včetně nástěnných výjevů živě zachycujících bitvu s Barmánci. Před modlitbou u oltáře se věřící zouvají a usedají na zem. Dávají si přitom pozor, aby se nenadechli vůně přinesených lotosů. „Ta patří Buddhovi a člověk ji nesmí vdechnout, protože by mu ji vzal,“ vysvětluje průvodkyně Rewadee. 

Bezhlaví Buddhové

Na druhém břehu řeky se kdysi nacházel královský palác Wat Phra Si Sanpet s důležitým chrámovým komplexem, oddělený od zbytku města nevysokými hradbami. Ty neměly za úkol zastavit nepřítele, ale ukazovaly běžným smrtelníkům hranice posvátného prostoru. Stavba z 15. století byla největší v celé Ayutthayi – šlo o pomyslné centrum říše, kde se doslova psaly dějiny. Majestátní svatyni dominoval gigantický Buddha obalený do 250 kilogramů zlata, cenný kov však skončil v rukou dobyvatelů a ze sochy, stejně jako z celého paláce, se dochovaly jen ohořelé kamenné ruiny. 

Zkáze neušli ani okolní menší Buddhové, jimž nepřátelé urazili hlavy. „Dobyvatelé z Barmy mohli zničit naše chrámy, vypálit paláce či pozabíjet lidi. Ale skutečnou poslední ranou se stalo, když si – ačkoliv sami buddhisté – troufli poškodit i posvátné sochy,“ vypráví jeden z průvodců. Podle některých hledali dobyvatelé ve skulpturách zlato, poklady a šperky, jiní tvrdí, že zkrátka neměli na výběr, jinak jim hrozila smrt z rukou vlastních velitelů. Znepokojivý pohled na bezhlavá torza zmírní trojice mimořádně dobře dochovaných stúp stojících nedaleko: Podle legendy je v nich uložen popel prvních tří králů dynastie Čakrí, mezi jejichž potomky se počítá i současný thajský panovník Ráma X. 

Khmerská inspirace

Necelý kilometr od trosek královského paláce leží patrně nejznámější svatostánek v Ayutthayi, Wat Mahathat neboli „chrám velkého ducha“. Vyrostl v roce 1374 za vlády krále Boromy Rachathirata a proslul především netypickou architekturou. Na první pohled se podobá středoamerickým pyramidám a stylem připomíná kambodžský Angkor Vat. Nejde přitom o náhodu – raná Siamská říše se skutečně inspirovala tehdy větším a mocnějším khmerským impériem. Několik staveb v Ayutthayi tak zdobí věže prang, symbolizující posvátnou hinduistickou horu Méru. Kvůli podmáčenému podloží však řadě z nich hrozí zřícení: Již nyní se povážlivě naklánějí, a v horizontu několika let je tak turisté možná uvidí už jen na fotografiích.

Dominantu Wat Mahathatu tvoří mohutný banyán: Mezi Thajci se těší obrovské úctě, neboť právě pod zmíněným druhem fíkovníku se v nepálském Lumbini podle tradice narodil Buddha. Symbolický význam stařičkého stromu v Ayutthayi podtrhuje obrovská hlava světce umístěná v jeho kořenech. Oplývá prý posvátnou mocí, a davy návštěvníků tedy do města proudí i kvůli ní. O tom, jak se na místě ocitla, koluje několik příběhů – například že Barmánci při svém řádění zapomněli sraženou hlavu na zemi, načež později znovu ožila díky stromu. Unikla tak osudu řady jiných soch, které se staly součástí soukromých sbírek. V 19. století si podobné „suvenýry“ odváželi i Evropané. 

V roce 2020 ohlásil mezinárodní tým, vedený odborníky Evropské jižní observatoře (ESO), objev černé díry hvězdné velikosti, která měla být nejbližší známou černou dírou. Černá díra se měla podle astronomů nacházet v systému HR 6819 v souhvězdí Dalekohledu, vzdáleného přibližně 1 000 světelných let od nás.

Výsledky tohoto výzkumu později zpochybnili (mimo jiné) vědci belgické Katolické univerzity v Lovani a přišli s alternativním vysvětlením – v systému HR 6819 by podle nich mohl existovat dvojhvězdný systém s periodou oběhu 40 dní (bez černé díry). Tento scénář by však vyžadoval, aby jedna z hvězd v nedávné minulosti přišla o značnou část své hmoty ve prospěch svého souputníka. Oba badatelské týmy spojily své síly a s pomocí soustavy teleskopů VLT (Very Large Telescope) a interferometru VLTI (Very Large Telescope Interferometer) znovu detailně prozkoumaly systém HR 6819. 

„Scénáře, které jsme testovali, byly zcela jasné, navzájem odlišné a snadno rozlišitelné pomocí těch správných přístrojů,“ říká astronom Thomas Rivinius. „Shodli jsme se, že v systému jsou dva zdroje světla, otázka tedy zněla, zda obíhají blízko kolem sebe, jako v případě s přenosem hmoty, anebo jsou od sebe daleko, což by odpovídalo scénáři s černou dírou.“ 

Namísto černé díry vzácná dvojhvězda

Aby mohli vědci rozhodnout mezi navrženými variantami, použili k pozorování dva přístroje – GRAVITY pro interferometr VLTI a MUSE (Multi Unit Spectroscopic Explorer) pro dalekohled VLT. Výsledky pozorování daly za pravdu belgickým vědcům.

„Pozorování pomocí MUSE potvrdila, že se v systému nenachází jasný souputník s dlouhou periodou oběhu, zatímco vysoké rozlišení GRAVITY umožnilo rozlišit dvojici zdrojů ležících od sebe jen asi ve třetinové vzdálenosti, než dělí Slunce a Zemi,“ popisuje Abigail Frost z belgické univerzity. „Tato data se ukázala být posledním dílkem skládanky a umožnila nám učinit závěr, že HR 6819 je skutečně pouze dvojhvězdný systém a že černou díru neobsahuje.“ 

TIP: Astronomové objevili nejmenší a Zemi jednu z nejbližších černých děr

„Naše dosud nejlepší interpretace je, že jsme dvojhvězdný systém zachytili krátce poté, co jedna z hvězd nasála atmosféru svého souputníka. To je u těsných dvojhvězd poměrně běžný jev, který je někdy populárně označován jako ‚hvězdný vampyrismus,“ vysvětluje Julia Bodensteiner, vědecká pracovnice ESO v Německu a spoluautorka nové práce. „Zatímco hvězda – dárce – o část materiálu přišla, došlo u příjemce k urychlení rotace.“

Thomas Rivinius, který se podílel na obou studiích, ocenil spolupráci vědeckých týmů a revizi svých původních závěrů přijal s nadhledem. „Výsledky by měly být důkladně přezkoumávány, a v případě závěrů, které se dostanou do palcových titulků, to platí obzvlášť.“

Argentinská junta dosáhla rychlým obsazením Falkland v březnu 1982 svého cíle; demonstrace nahradilo provolávání slávy vojákům. Zároveň na ostrovy proudily další oddíly o síle 12 000 mužů.

Předchozí část: Slavná hodina britských harrierů: Legendární letouny ve válce o Falklandy (1)

Argentinci však nepřítele podcenili. Vláda premiérky Thtcherové řešila složité vnitrostátní problémy, takže jí možnost obranné války proti agresorovi přišla více než vhod. Bez ohledu na smiřovací snahy OSN i některých vlád se v přístavu Portsmouth začal formovat operační svaz Task Force 317 pro invazní operaci Corporate.

Sbírání sil pro úder

Operační svaz se rozrostl na 62 vojenských lodí (včetně dvou letadlových – Hermes a Invincible) a 45 civilních. Do čela invazních jednotek se postavil generálmajor námořní pěchoty Jeremy Moore. Expediční sbor se skládal z elitních jednotek: výsadkářů, Royal Marine Commandos, Gurkhů a skotských i waleských gardistů. Nechyběly speciální jednotky SAS (Special Air Service) a SBS (Special Boat Service). Koncentrace elitních bojovníků odpovídala náročnosti úkolu: porazit dvanáctitisícovou armádu na druhém konci světa a v blízkosti území nepřítele.

Zatímco se síly shromažďovaly, dopravovaly letouny Hercules zásoby na letiště Wideawake na ostrově Ascension v jižním Atlantiku. Už 5. dubna odsud zahájily letouny Nimrod dálkový průzkum ve prospěch svazu, který vyplul následujícího dne. Jako první měla být znovudobyta Jižní Georgie, kde příslušníci SBS a SAS zmapovali vhodná místa pro výsadek. Drsné podnebí ale rychle ukázalo svou sílu.

Dva vrtulníky s vojáky SAS zničila bouře a prudký vítr znemožnil člunům SBS dosáhnout cílů. Elitní průzkumníci úkoly splnili až 23. dubna. O dva dny později britské síly zahájily útok. V devět hodin přistálo na břehu 30 vojáků SAS, následovali je Royal Marines. Po zdolání minových polí pronikli do Grytvikenu, jediného města na ostrově, a přes silný odpor obránců ostrov obsadili.

Torpéda pal!

V následujících dnech se odehrálo jedno z největších dramat války. Z Ohňové země vyplul křižník General Belgrano, modernizovaný veterán z druhé světové války, s úkolem bránit britským lodím v přístupu k ostrovům. Britové mu vyslali naproti ponorku Conqueror, která posledního dubnového dne objevila křižník v doprovodu dvou starých torpédoborců. Choulostivou otázku, zda druhou největší nepřátelskou loď napadnout mimo TEZ, řešili v Londýně nejvyšší velitelé s premiérkou. Nakonec padlo rozhodnutí zaútočit a Conqueror vypustil torpéda.

První zasáhlo příď, druhé způsobilo masakr v zadní části lodi. Zkáza Belgrana přiměla Anayu stáhnout ostatní plavidla do přístavů a zrušit plánovaný námořní útok na Task Force. U Falkland už operovalo pět britských ponorek a Argentinci neměli adekvátní obranu. Další boje se tak odehrávaly jako střetnutí mezi britskými loděmi a sea harriery z letadlových lodí a argentinským letectvem, působícím z argentinských základen Trelew, Comodoro Rivadavia, Santa Cruz, Rio Gallegos a Rio Grande. Na druhou stranu, úder mimo TEZ obrátil veřejné mínění proti Británii. Aby předešla dalším výtkám, označila premiérka za bojovou zónu jednoduše celou oblast jižního Atlantiku.

Důchodci, do akce!

Mezitím na ostrově Ascension panoval čilý provoz. Nimrody prováděly radarový průzkum, který měl – společně s výsadky SBS na Falklandech – získat informace nezbytné pro vylodění. Zároveň se z této základny 1. května uskutečnila první z akcí s označením Black Buck. Šlo o nálety těžkých bombardérů Avro Vulcan na letiště u Port Stanley. Obstarožní letouny musely být pro nasazení vytaženy ze skladů a zprovozněny, neboť žádné jiné stroje RAF neměly dostatečný dolet.

Pokračování: Slavná hodina britských harrierů: Legendární letouny ve válce o Falklandy (3)

I tak vyžadoval bombardér při každém letu o délce 12 000 km podporu 11 létajících tankerů! Cíl náletů byl jednak vojenský – donutit argentinské letectvo působit ze vzdálenějších základen, jednak psychologický – dát Argentině najevo, že Británie hodlá Falklandy dobýt nazpět. Téhož dne poprvé udeřily na falklandské cíle i stroje z letadlových lodí, konkrétně 12 sea harrierů 800. perutě z lodi Hermes.

Píše se rok 1072. Stařičký olomoucký biskup Jan odpočívá nedaleko svého kostela, když tu ho znenadání navštíví pražský biskup Jaromír. Neohlášená návštěva ho překvapila, poslední dobou nebyly vztahy mezi oběma biskupstvími zrovna růžové. Průběh návštěvy byl pak doslova skandální. Jan dostal od svého mladšího kolegy ponižující výprask!

Jaromírovo mládí

Jaromír se narodil někdy mezi léty 1036 až 1038 jako čtvrtý syn knížete Břetislava I. Už od narození ho otec předurčil k duchovní kariéře. Mít syna je pro panovníka požehnání, ale mít hojný počet synů (k Jaromírovi za chvíli přibude ještě nejmladší Ota) může být pro zemi prokletím. Proto se Břetislav rozhodl zemi rozdělit. Princip seniorátu, který později zavedl, „zaručoval“ knížecí trůn nejstaršímu synu Spytihněvovi, ostatním udělil moravské úděly a pro Jaromíra vyhradil stolec pražského biskupství. 

Jaromír byl tedy odmalička vychováván v křesťanské víře. Navštěvoval katedrální školu v Praze a zamířil také na studia do Magdeburku, kde pobýval po celou dobu vlády svého bratra Spytihněva II. Studia ho příliš nenadchla, život duchovního ho nelákal. A proto, když po šesti letech Spytihněv v lednu roku 1061 zemřel a obecným souhlasem lidu byl nastolen další z bratrů Vratislav, pospíchal Jaromír zpět do rodné země. Poprvé se u něj projevuje nezkrotná povaha mladíka, který se prezentoval všelijak jen ne jako budoucí kněz. Věděl, že Vratislav hodlá přerozdělit moravskou zemi a doufal, že při dělení otcova panství na něj taky něco zbude. 

Pasování a odchod do Polska

Jenže došlo k pravému opaku! Vratislav svému mladšímu bratrovi důrazně připomenul otcovo přání – má se stát klerikem a jednou snad i biskupem. Jaromírovy protesty byly marné. Proti své vůli byl oholen a tonzurován. Vratislav ho nechal vysvětit na jáhna a ministrovat pražskému biskupu Šebíři.

Je nabíledni, že vládychtivému, po moci toužícímu Jaromírovi se nové postavení nelíbilo, zvlášť když mu měl Vratislav říct, že se sice stane pražským biskupem, pokud ovšem současného biskupa z milosti boží přežije. Taková vyhlídka nemohla horkokrevnému jáhnovi stačit. A tak při nejbližší příležitosti povolal své bojovníky, nasadil si rytířský pás a uprchl s nimi do Polska ke knížeti Boleslavovi II. Smělému.

Návrat zbloudilého bratra 

Pokud Jaromír odešel již roku 1061, pobyl v Polsku celkem šest let, tedy zhruba stejně dlouho jako na studiích. Během té doby o něm nic nevíme. Na scéně se znovu objevuje až v roce 1067. Byla to opět smrt, která zapříčinila jeho návrat.

V lednu toho roku zemřel biskup Šebíř a bratři Konrád s Otou, moravští údělníci vyslali za Jaromírem posla se zprávou o prázdném biskupském stolci a s rozkazem k návratu. Jaromír na nic nečekal a spěchal do Čech. Aby se však mohl stát biskupem, musel vystoupit ze stavu bojovníků. O to se postarali jeho bratři, kteří ho rituálně odpásali. Tímto aktem byl Jaromír znovu připraven se ujmout duchovní funkce.   

Volba biskupem

Aby se stal biskupem, potřeboval ještě souhlas svého bratra, knížete Vratislava. Ale ten již dávno změnil názor. Měl obavy z Jaromírovy nestálé a zřejmě i cholerické povahy. Vadil mu jeho blízký vztah k polskému králi, proti němuž se právě chystal na vojenskou výpravu. A především se bál možného spiknutí vlastních bratří proti němu samotnému. Tyto důvody Vratislava nutily k opatrnosti při volbě biskupa. A tak na sněmu u Dobeniny, nedaleko Náchoda v místě zemské brány, kde se shromaždovalo české vojsko na zmiňovanou výpravu do Polska, prohlásil biskupem Němce Lance, probošta litoměřické kapituly a nikoli Jaromíra.

Vratislavův záměr však narazil na obecný nesouhlas. Vystoupili proti němu dokonce dva jeho přední dvořani - jistý Kojata a Smil, kterým kronikář Kosmas vložil do úst nacionálně zabarvenou řeč: „Myslíš, že by nás mohl cizozemec více milovat a lépe této zemi přát nežli člověk z domácího rodu? Přece je v povaze lidské, že každý, ať odkudkoli na světě, nejen miluje více národ svůj nežli cizí, ale i cizí řeky kdyby mohl, obrátil by do své vlasti. Byli bychom věru raději, kdyby byly na svatý stolec posazeny psí ocas neb oslí hovno než Lanc."

Vratislav tlaku nakonec ustoupil a zvolil biskupem svého bratra Jaromíra, který dostal kněžské jméno Gebhard. Po volbě se odebral do říše, kde 30. června přijal od krále Jindřicha IV. investituru a 6. července byl posvěcen mohučským arcibiskupem Siegfriedem. 

Spor dvou biskupů

Hned od počátku se Jaromír snažil si u knížete vymoci zrušení olomouckého biskupství. To představovalo významné hospodářské centrum, které razilo i své vlastní mince. Jako takové bylo přirozeným spojencem pražského knížete proti možným odstředivým snahám moravských Přemyslovců. Dlouho a marně na knížete naléhal, dokud pohár jeho trpělivosti nepřetekl. V Jaromírově případě ovšem nebyl příliš hluboký.

V roce 1072 se pod záminkou návštěvy svého dvorce Sekyřkostela na Moravě zastavil v Olomouci u biskupa Jana. Následné události opět ironicky popisuje Kosmas: „Když tam Jaromír viděl u postele napolo snědený sýr, trochu kmínu a cibule na misce a kousek topinky, co právě zbylo biskupovi od včerejší snídaně, velice se rozzlobil, jakoby nalezl nějakou hroznou a trestuhodnou věc. Proč žiješ lakomě? Nebo pro koho lakotíš, bídný žebráku? A oběma rukama popadl biskoupka za vlasy do výše a hodil jím jako otepí o podlahu.“ K Jaromírovi se s chutí přidali i členové jeho družiny a nebohého olomouckého biskupa surově zbili. 

Od poníženého Jana se vše brzy dozvěděl kníže. Tentokrát to byl on, kdo vzkypěl hněvem. Ihned vyslal do Říma poselstvo, které vedl kanovník Hagen. Ten však v Řezně nešikovně vyzradil hostinskému, u nějž byl ubytován, účel své cesty. Bohužel byl hostinský Jaromírův člověk a jako věrný služebník svého pána se postaral. Hagen do Říma nedojel. Najatí rabiáti ho přepadli, uřezali mu nos a pod pohrůžkou smrti donutili k návratu do Čech. Teprve druhé poselstvo pod ochranou bavorského velmože Rapoty dorazilo úspěšně do svatého města. Papež Alexandr II. nato poslal do Prahy legáty, aby Jaromíra zbavili biskupské hodnosti. Za biskupa se však postavilo místní duchovenstvo, které papežské vyslance doslova vyhnalo ze země. 

V roce 1073 poslal nový papež Řehoř VII. do Čech sérii dopisů a vyzval zúčastněné k novému jednání. Do Říma se však tentokrát dostavil jen Jaromír, jemuž se podařilo své provinění odsunout. Ke konečnému urovnání sporu mezi oběma diecézemi došlo až na postní synodě v roce 1075. V tomto roce se vyhrocené vztahy mezi Jaromírem a olomouckým biskupstvím, potažmo knížetem Vratislavem utišily. Jaromír se navíc stal kancléřem německého císaře Jindřicha IV. - sice formálně, ale i tak se zdá, že knížeti Vratislavovi dokonce pomáhal s přípravou královské korunovace.  Na mohučské synodě v roce 1085 pak Vratislav získal korunu a Jaromír slib, že olomoucké biskupství bude zrušeno. V témže roce umřel i olomoucký biskup Jan, a tak se zdálo, že zrušení nic nebrání.

TIP: Když se perou biskupové: Olomoucké biskupství vs. Praha

Jenže příměří bylo jen dočasné. Nový český král Vratislav se brzy dostal do sporu se svým bratrem znovu. Na svůj slib „pozapomněl“ a po Janově smrti dosadil nového olomouckého biskupa. Tentokrát se rozhodl stěžovat si v Římě Jaromír. Ale už tam nedojel. V Ostřihomi ho u uherského krále Ladislava I. Svatého 26. června 1090 zastihla smrt. O dva roky později si přišla i pro jeho bratra Vratislava.

Co se děje v mysli člověka v okamžiku jeho smrti? Na otázku, která trápí vědce i laiky, je těžké nalézt odpověď – ti, kteří zemřeli, samozřejmě své poslední chvíle popsat nemohou a nezbývá tak než se spolehnout na jiné zdroje informací.

Nečekaná příležitost prozkoumat mozek umírajícího člověka se naskytla mezinárodnímu týmu lékařů. Ti důkladně prozkoumali záznam elektroencefalografického vyšetření 87letého pacienta trpícího epilepsií. Vzhledem k jeho onemocnění muž podstupoval EEG vyšetření právě ve chvíli, kdy utrpěl infarkt a zemřel. Lékařům z Vancouverské nemocnice se tak do rukou dostal unikátní kontinuální záznam činnosti jeho mozku.

Ať je na co koukat...

Podle Ajmala Zemmara, spoluautora studie zveřejněné v odborném časopisu Frontiers in Aging Neuroscience, zaznamenali lékaři těsně před a poté, co pacientovo srdce přestalo fungovat, změny ve specifickém pásmu nervových oscilací – takzvaných gama oscilací. Konkrétně se jednalo o změny v alfa vlnách (8–12 Hz) a gama vlnách (32–100 Hz). Tyto vlny podle vědců úzce souvisejí se vzpomínkami, sněním, meditací, zpracováním informací a vědomým vnímáním – jinými slovy s retrospekcí.

Autorský tým, který studii o činnosti mozku v okamžiku smrti připravil, ovšem uznává, že jejich závěry mohou mít omezenou výpovědní hodnotu – vycházejí ze záznamu jednoho pacienta, navíc po těžkém epileptickém záchvatu a s možným poškozením orgánů. Přesto jsou přesvědčeni, že jsou jejich závěry hodnověrné. Podobné oscilace se již dříve podařilo zaznamenat v mozcích umírajících potkanů. 

Mezinárodní autorský tým nové studie není prvním na světě, kdo tvrdí, že se člověku v okamžiku smrti před očima promítne celý život. Před pěti lety přišli se stejným tvrzením například izraelští vědci. Ti ovšem zakládali svá zjištění na rozhovorech s lidmi, kteří téměř zemřeli a popisovali své vzpomínky na chvíle, kdy bojovali o život. Jejich studie byla nakonec vědeckou komunitou přijata velmi vlažně.

TIP: Zážitky blízké smrti: Co se děje po odchodu na druhý břeh?

Skepticky se k ní tehdy pro Český rozhlas vyjadřoval i neurolog Pavel Kalvach z Fakultní nemocnice Královské Vinohrady, podle kterého nejsou pro promítnutí dosavadního života žádné důvody. „Stopy v dávné paměti si musí člověk svým úsilím vybavovat. Není možné, aby se mu samy promítly. Všechny pochody, které se v paměti vybavují, jsou aktivní pochody našeho úsilí,“ okomentoval neurolog tehdejší zjištění izraelských vědců.

Představme si teoretickou planetární soustavu, ve které se nachází jen centrální hvězda a jedna velká planeta. Nyní do této soustavy vpusťme další těleso, jehož hmotnost je ve srovnání s oběma objekty zanedbatelná, například kosmickou sondu nebo malý asteroid. A dostaneme klasický problém nebeské mechaniky – problém tří těles. Už v 18. století matematici a astronomové zjistili, že v takovém systému existuje pět bodů, ve kterých se gravitační a odstředivá síla působící na malé těleso vyrovnají. Nazýváme je Lagrangeovy nebo také librační body a označujeme je L1 až L5.

Existenci bodů L1 až L3 ležících na spojnici obou hlavních těles prokázal švýcarský fyzik a matematik Leonhard Euler. Například v systému Slunce–Země se tyto body využívají pro umístnění kosmických sond. V bodě L1 se nachází družice SOHO, která může z dané pozice nepřetržitě monitorovat naši hvězdu, v bodě L2 jsou sondy Planck a Herschel, jež naopak pozorují vzdálený vesmír. V roce 1772 pak italsko-francouzský matematik a astronom Joseph Louis Lagrange dokázal, že stabilními body jsou rovněž L4 a L5, které leží v oběžné dráze planety, přičemž tvoří s oběma hlavními tělesy soustavy rovnostranné trojúhelníky. Znamená to tedy, že objekty v okolí bodů L4 a L5 obíhají společně s planetou kolem centrální hvězdy.

Hrdinové trojské války

Každá planeta obíhající kolem centrální hvězdy tedy má své body L4 a L5, v jejichž okolí se mohou teoreticky vyskytovat menší tělesa s podobnou oběžnou dráhou. Vůbec první takové těleso objevil v roce 1904 americký astronom E. E. Barnard, když pozoroval planetku známou dnes pod označením 1999 RM11. On ani nikdo jiný ovšem tehdy netušil, jaké těleso vlastně pozoroval.

A tak si v tomto ohledu připsal skutečné prvenství německý astronom Max Wolf, který o dva roky později objevil v bodě L4 soustavy Slunce–Jupiter planetku (dnes víme, že má průměr asi 130 km), jež poté dostala jméno Achilles. Během následujících dvou let se přidala další tělesa – Hektor spojený s L4 a Patroklos jakožto první zástupce L5.

Do roku 1938 bylo takových těles u Jupitera objeveno jedenáct, ale jejich počet dále nijak dramaticky nerostl. Ještě v roce 1961 jich bylo známo jenom čtrnáct. Tempo se však začalo výrazně zvyšovat s rozvojem pozorovací techniky. V lednu 2000 již astronomové znali 257 trojánů, o dva roky později jejich počet vzrostl na 1600. V březnu 2012 se uvádělo 3 404 asteroidů v bodě L4 a 1 759 v bodě L5.

Vídeňský astronom Johann Palisa navrhnul, aby se tato tělesa pojmenovávala podle hrdinů řecké báje o trojské válce. Asteroidy patřící do L4 tak dostávají řecká jména, zatímco ty, které se nacházejí v blízkosti L5, mají jména podle hrdinů trojských. Paradoxně hned první tělesa toto pravidlo porušila, protože Hektor byl z Tróje, zatímco Patroklos z Řecka. Oba asteroidy se přitom nacházejí v opačných „táborech“.

Okem dalekohledu WISE

Na základě současných znalostí populace asteroidů v Jupiterových bodech L4 a L5 a modelů jejich vývoje astronomové odhadují, že se v obou oblastech nachází více než milion těles s průměrem větším než jeden kilometr. Ovšem jejich pozorování jsou velmi komplikovaná vzhledem k poměrně velké vzdálenosti. Proto se vědci na trojány zaměřili s pomocí infračerveného dalekohledu WISE a podrobili tuto oblast detailnímu průzkumu.

Mezi hlavní otázky patřily původně právě počty trojánů v okolí obou bodů, jejich zodpovězení však bylo podmíněno dobře koordinovanou pozorovací kampaní. Výhodou byla možnost její realizace z oběžné dráhy Země. Orientace obou skupin asteroidů na obloze totiž vyžaduje pozorování jedné z nich ze severní polokoule a druhé naopak z polokoule jižní, což by předpokládalo použití minimálně dvou různých dalekohledů v různých částech roku. Takové sledování je pak zatíženo řadou výběrových efektů.

V rámci projektu NEOWISE se podařilo změřit přesné průměry a povrchovou odrazivost u 1 750 trojánů. „Na základě těchto informací jsme byli schopni mnohem přesněji než doposud potvrdit, že skupina ‚před‘ Jupiterem skutečně obsahuje asi o čtyřicet procent více objektů,“ říká Tommy Grav z Planetárního vědeckého institutu v Tucsonu. Vědecký tým dosud analyzoval záření 400 planetek, což mu u řady z nich umožnilo je vůbec poprvé přiřadit k určitému typu. „Nenalezli jsme žádné výrazně červené asteroidy typické pro populace hlavního nebo Kuiperova pásu,“ dodává Tommy Grav. Astronomové místo toho detekovali uniformní populaci asteroidů typu D, které jsou spíše tmavě červené, či asteroidy C nebo P. Zdá se, že se zde díváme na jeden z nejstarších materiálů ve Sluneční soustavě.

Původ trojánů

V současné době existují dvě teorie, které vysvětlují původ této zvláštní skupiny asteroidů. Podle první z nich vznikly ve stejné části Sluneční soustavy jako samotný Jupiter a na své současné dráhy se dostaly během vývoje planety. Jupiter prodělal v závěrečném stadiu vývoje velmi dramatický růst – uvádí se, že jeho hmotnost vzrostla během deseti tisíc let desetkrát. Současně s tím rostl gravitační vliv planety, což vedlo k efektivnímu zachytávání tzv. planetesimál v jejím nejbližším okolí. V tomto období bylo zachyceno zhruba 50 % zbývajících objektů. Proti uvedené hypotéze ovšem hovoří hned dvě fakta: pozorovaná populace těles v obou oblastech je o čtyři řády menší, než by podle modelu měla být, a současní trojáni mají oproti modelu také výrazně větší sklony drah.

Druhou z teorií přijímá větší část vědců. Podle ní došlo k zachycení trojánů v průběhu planetární migrace. Podle tzv. modelu Nice vznikly Jupiter, Saturn, Uran a Neptun v jiné části Sluneční soustavy a na své současné dráhy se přesunuly postupně. Migrace planet narušila původní Kuiperův pás a vytlačila miliony objektů směrem do vnitřních částí solárního systému. A současná populace Trojánů se vytvořila právě z putujících objektů patřících původně do Kuiperova pásu.

Budoucnost trojánů zůstává otevřená. Řada slabých rezonancí s orbitami Jupitera a Saturnu způsobuje, že jejich dráhy jsou z dlouhodobého hlediska chaotické. Vzájemné kolize navíc postupně snižují jejich množství: vzniklé úlomky jsou totiž z oblastí výskytu trojánů vyvrhovány a stávají se z nich dočasné satelity Jupitera či příslušníci jeho rodiny komet. Sluneční soustavou tak může putovat až dvě stě vyvržených trojánů o průměru větším než jeden kilometr – některé z nich i na dráhách křížících orbitu Země.

Image

Čtěte také

Trojáni Marsu mohou být pozůstatkem dávno zničené miniplanety

Horká půda na 38. rovnoběžce | 1950–1953

Korejský konflikt bývá právem označován jako první válka atomového věku. Poprvé po skončení druhé světové války vážně hrozilo použití jaderných zbraní v boji. Myšlenka použít tento arzenál v Koreji je obvykle připisována generálu Douglasu MacArthurovi. Ve skutečnosti s ní už v červnu 1950 přišel generál Dwight Eisenhower, který doporučil použít dvojici jaderných pum. Následně 1. července prezident Harry Truman nařídil vytvořit na americké základně na ostrově Guam zázemí potřebné pro jaderný úder, avšak zatím bez samotné atomové munice.

V listopadu 1950 se situace vojsk OSN v Koreji po protiútoku severokorejských a čínských divizí výrazně zhoršila a následně MacArthur předložil plán nasadit jaderné zbraně jako prostředek k izolaci válčiště. Koncem prosince 1950, po vstupu čínských vojsk do Koreje, pak přišel s návrhem použít 25 nukleárních zbraní proti uskupením vojsk nepřítele a klíčovým leteckým základnám na území Severní Koreje. Podle některých zdrojů dokonce vypracoval seznam tří desítek cílů.

Truman na tiskové konferenci prohlásil, že USA podniknou všechny kroky k zastavení komunistů včetně použití všech dostupných druhů zbraní. Jistě měl na mysli i jaderné zbraně, což potvrdil rozkaz z dubna 1951. Na jeho základě byl přepraven z kalifornské základny Travis na Guam materiál potřebný ke zkompletování devíti atomových pum. Za pouhé dva měsíce se bomby stěhovaly zpět do Spojených států.

Tehdejší průzkumy veřejného mínění ukazují, že americká veřejnost nasazení jaderných zbraní spíše podporovala. V listopadu 1950 vyjádřilo 45 % dotazovaných souhlas s použitím jaderného arzenálu v případě konfliktu s Čínou (33 % bylo proti), o rok později 41 % respondentů souhlasilo s jaderným bombardováním vojenských cílů v Koreji (37 % bylo proti). Historikové usuzují, že Trumanova administrativa od jaderné války definitivně upustila až na urgenci Anglie, jež se obávala eskalace konfliktu s Čínou. V roce 1952 se prezidentem USA stal generál Eisenhower, který slíbil, že se zasadí o ukončení války. Avšak jeho kroky tomu ne vždy odpovídaly. Už v lednu 1953 USA otestovaly první taktické jaderné zbraně a o měsíc později prezident doporučil demonstraci jejich účinku v severokorejské oblasti Kesong. Naštěstí se tak nestalo.

Za minutu dvanáct

Karibská (též kubánská) krize představuje nejznámější situaci, kdy se svět ocitl na prahu jaderného konfliktu. Krizi předcházel dramatický vývoj na „ostrově svobody“. V roce 1959 partyzáni pod vedením Fidela Castra svrhli vládu diktátora Fulgencia Batisty. To vyvolalo v USA obavy, že se Kuba stane pro SSSR vstupní branou do Latinské Ameriky. Ve snaze zabránit šíření komunismu se v dubnu 1961 na ostrově vylodily proticastrovské kubánské jednotky vycvičené ve Spojených státech. Akce skončila nezdarem, avšak podnítila Sovětský svaz k zahájení tajné operace Anadyr. Ve snaze zabránit americkým akcím proti Kubě totiž SSSR vyslal na Kubu vojenský kontingent, jehož součástí byla i raketová divize. Ta disponovala odpalovacími zařízeními balistických střel s doletem až 3 500 km, které umožňovaly Sovětům napadnout cíle na velké části území USA. 

Krize vypukla na konci srpna 1962, kdy americký letecký průzkum na Kubě odhalil sovětská odpalovací zařízení. Administrativa prezidenta Kennedyho se rozhodovala mezi dvěma možnostmi: zaútočit a sovětskou základnu zlikvidovat, nebo ostrov odříznout od světa námořní blokádou. V říjnu 1962 Kennedy zvolil druhou možnost. Zároveň se americké raketonosné ponorky přiblížily na dostřel k sovětskému území a minimálně polovina strategických bombardérů byla uvedena do pohotovosti. Sověti zareagovali vyhlášením pohotovosti pro vlastní jaderné jednotky a hrozbou protiúderu.

Letecký pohled USAF na kubánskou raketovou základnu (foto: Wikimedia Commons, U.S. Air Force, CC0)

Situaci 27. října vyhrotil sestřel amerického špionážního letounu U-2 nad Kubou. Sovětské transportní lodě mířící ke Kubě se zastavily na hranici blokády, na dostřel od amerických válečných lodí. Stačilo, aby kterémukoliv důstojníkovi povolily nervy, a jaderná válka mohla začít.

Téhož dne Kennedy oslovil Nikitu Chruščova s jednoznačnou výzvou: pokud SSSR začne stahovat jaderné zbraně z Kuby, USA ukončí blokádu a stáhnou rakety z Itálie a Turecka. Sovětský svaz následně souhlasil a začala demontáž odpalovacích zařízení na Kubě. Bezprostřední nebezpečí apokalypsy pominulo. Americká námořní blokáda byla v listopadu odvolána a hrozba přímé konfrontace supervelmocí byla zažehnána.

Latinské jméno rorýse obecného (Apus apus) lze přeložit jako „pták bez nohou“, protože dříve se lidé domnívali, že rorýsům, kteří jsou prakticky stále v letu, končetiny vůbec nenarostly. Dlouhá a úzká křídla spolu s dokonale proudnicovým tvarem těla dělají z tohoto opeřence jakousi formuli jedna ptačí říše. 

Neposeda z rodiny rorýsů

Ve vzduchu shání rorýs obecný nejen potravu, ale dokonce i materiál na stavbu hnízda. Lapá totiž stébla, peří a další předměty, které do výšky zvedá vítr. Také páření rorýsů probíhá za letu a zahlédnout sedícího rorýse je s výjimkou hnízdění velká vzácnost. Jen mladí ptáci někdy před odletem do zimovišť usedají za špatného počasí do větví stromů nebo na vysoké stavby. Na zem rorýsi nepřistávají, protože by se svými dlouhými křídly nedokázali vzlétnout. Míra, do jaké jsou vázaní na pohyb ve vzduchu, vynikne v porovnání s jejich americkými příbuznými rorýsem ostnitým (Chaetura pelagica) či rorýsem srpokřídlým (Chaetura vauxi), kteří pravidelně sedávají na vysokých komínech nebo budovách a tráví tam i celé hodiny. 

V červenci odlétají rorýsi obecní do zimovišť v západní a střední Africe a na některých místech jsou poměrně hojní. Už v šedesátých letech minulého století si proto ornitologové povšimli, že například v Libérii se přes den prohánějí po obloze početná hejna těchto ptáků. Pátrání po rorýsích nocovištích však končila neúspěchem. A tak vědci začali spekulovat, že rorýsi na afrických zimovištích létají plných čtyřiadvacet hodin denně. Spolehlivý důkaz však chyběl. 

Pokořený rekord fregatky obecné

Při sledování pohybu nejrůznějších živočichů vypomáhá vědcům moderní elektronika. Větší zvířata lze sledovat prostřednictvím vysílaček, jejichž signál zachytí družice na oběžné dráze kolem Země. Pro drobné ptáky je ale takové zařízení příliš těžké a rorýs obecný s tělesnou hmotností kolem 30 gramů by je na křídlech s rozpětím 40 centimetrů ani neunesl. K dispozici jsou ovšem lehčí „zapisovače dat“, které naměřené hodnoty nevysílají, ale ukládají je do paměti. Zapisovač se upevní ptákovi na tělo a vydrží zaznamenávat údaje dlouhé měsíce. Registruje například sluneční svit nebo rychlost pohybu. Když vědci ptáka na konci sledovacího období opět odchytí, zařízení mu odeberou a nashromážděbá data z něj stáhnou.

Švýcarští ornitologové se takto nejprve pokusili sledovat pohyb rorýsů velkých (Tachymarptis melba), kteří jsou třikrát těžší než jejich menší příbuzný a dosahují rozpětí křídel kolem 60 centimetrů. Rorýsi velcí hnízdí na jih od Alp a podobně jako rorýsi obecní zimují v Africe. Z dat získaných ze zapisovačů vyplývá, že někteří z nich vydrží v od podzimu do jara ve vzduchu nepřetržitě až šest měsíců! To je neuvěřitelný rekord. 

Fregatky obecné (Fregata minor) byly dříve považovány za nejlepší ptačí vytrvalce, protože dokážou bez usednutí strávit ve vzduchu až dva měsíce. Nad vodní hladinou se musí pohybovat opatrně, protože jejich peří se při kontaktu s vodou okamžitě promočí (foto: Shutterstock)

Do té doby byly za nejdelší nepřetržité ptačí lety považovány až dva měsíce trvající lovecké výpravy fregatky obecné (Fregata minor). Tito ptáci loví na otevřeném moři. Na rozdíl od racků, buřňáků nebo albatrosů však neusedají na vodní hladinu. Jejich peří není chráněné proti vodě a okamžitě se promočí. Fregatka se nesmí zmáčet dokonce ani při útoku na kořist, a proto často loví létající ryby, které dokážou na dlouhých ploutvích plachtit nad vodou. Loví také v blízkosti hejn delfínů nebo velkých dravých ryb, kterým se drobnější ryby snaží uniknout výskoky nad vodní hladinu. 

Deset měsíců bez doteku se zemí

Švédští ornitologové v čele s Andersem Hedenströmem z university v Lundu připevnili v létě záznamníky dat na těla devatenácti rorýsů obecných a počkali, až se ptáci na jaře vrátí na jih Švédska z afrických zimovišť. Pak rorýse opět odchytili, sejmuli jim záznamníky a vyhodnotili nasbíraná data. U několika ptáků se jim podařilo zmapovat cestu do afrického zimoviště a zpět hned v několika po sobě jdoucích letech. 

Vidět rorýse obecného v takovéto pozici je s výjimkou hnízdění velká vzácnost. Na snímku je mladý jedinec, který se před chvílí vylíhl (foto: Shutterstock)

Při vyhodnocování záznamů ornitologové zjistili, že někteří rorýsi usedli v Africe na kratičký čas na pevný podklad. I tak ale trávili ve vzduchu více než 99 % veškerého pobytu v zimovišti. Tři ze sledovaných ptáků však za deset měsíců neusedli ani jedinkrát! Jejich nohy se dotkly budov či vysokých stromů jen během hnízdění ve Švédsku. S africkým kontinentem, nad nímž tráví valnou část roku, nikdy do přímého tělesného kontaktu nepřišli. „Sledování švédských kolegů definitivně potvrdilo, z čeho odborníci rorýse obecné už delší dobu podezírali,“ komentoval výsledky švédských kolegů švýcarský ornitolog Felix Liechti. 

Záhada rorýsího spánku

Let rorýse obecného je z energetického hlediska vysoce úsporný a efektivní. Nepřetržitý desetiměsíční pobyt ve vzduchu přesto staví tohoto ptáka před řadu závažných výzev. Jednu z nich představuje životně důležitá potřeba spánku. Rorýs může spát za letu jen velmi málo a dlouhodobě čelí těžkému spánkovému deficitu. 

Asi každý má osobní zkušenost s tím, že naléhavou potřebu spánku je těžké ošidit. Někteří ptáci se ale na určitou dobu bez spánku obejdou. Například americký pěvec strnadec bělokorunkatý (Zonotrichia leucophrys) podniká 4 000 kilometrů dlouhé tahy mezi hnízdišti na Aljašce a zimovišti v Kalifornii. Ptáci létají v noci a přes den tráví většinu času sháněním potravy, aby doplnili živiny a energii. Na spánek jim denně zbudou jen tři hodiny. To je pouhá třetina obvyklé doby, kterou tráví spánkem mimo období tahu. Nevyspání se ale nijak neprojeví na jejich schopnostech. Mozek jim funguje stejně, jako kdyby se vyspali dorůžova.

Ještě výraznější redukci spánku zvládají fregatky malé během loveckých výprav nad otevřený oceán. Při pobytu na souši prospí tito ptáci obvykle deset hodin denně. Během letu nad mořem tráví spánkem denně nejvýše 40 minut a ty nasbírají v mikrospáncích, které trvají vždy nejvýše několik málo sekund. 

TIP: Mimořádné výkony světové fauny: Nejlepší atleti zvířecí říše

Jenže rorýsi obecní vydrží s minimem spánku podstatně delší dobu než strnadci nebo fregatky. Jak to zvládají, zůstává stále záhadou. Současná miniaturní elektronika sice dokáže sledovat pohyby rorýse, ale nahlédnout mu přitom do mozku a zmapovat jeho spánek, to zatím stále neumí.