Řecký filozof Platon ve 4. století př. n. l. přirovnával antická řecká města rozesetá po Středomoří k žábám sedícím okolo jezera. Pro Římany v době vrcholu jejich politické moci tento příměr platil dvojnásob. Středozemní moře, okolo kterého se rozprostírala římská civilizace, dokonce sami nazývali familiárně Mare nostrum („Naše moře“). Měli ovšem tušení, že v „jejich“ moři se pohybují největší živočichové na Zemi? Přicházeli s nimi do styku? Lovili je?

Otázka názvosloví a dochování

Největší potíží je v případě zkoumání vztahu antické civilizace k velkým mořským živočichům terminologie. Řecká slova phalaina a ketos, případně latinské výrazy ba(l)laena a cetus mohou znamenat velrybu, ale také velkou (pa)rybu (od tuňáka, po žraloka), tuleně či prostě mořskou příšeru. Může se tedy stát, že pokud se v písemných pramenech dočteme o velkém mořském živočichovi, ve většině případů se bude jednat o tuňáka či jinou (pro Římany) velkou rybu.

Další nesnází je prostředí, ve kterém velryby žijí. Jejich kosterní pozůstatky se jen ve výjimečných případech podaří najít na místě lidské aktivity. K roku 2014 bylo v oblasti Středozemního moře evidováno „pouze“ 26 pravděpodobných nálezů velrybích kostí od doby kamenné do pozdní antiky. Jednou z nich je například část lopatky plejtváka myšoka nalezená v aténské studni, používaná kolem poloviny 9. století př. n. l. jako prkénko na krájení.

Většina mršin klesne ke dnu. Pokud je vyplaví moře na pláž, případně je tam dopraví lovci, tak se na místě téměř kompletně zpracuje – kosti jako palivo a pracovní nástroje, tuk také jako palivo, olej pro využití v kuchyni a maso samozřejmě k jídlu. Pokud už se nějaká kost nalezne, je v důsledku poškození a fragmentace (většinou se jedná o obratel, žebro, kus lopatky) těžké ji anatomicky identifikovat. Co zůstane nevyužito na pláži, pohltí písek nebo moře. 

„Mare nostrum“ a velryby

Již řecký filozof Aristoteles ve 4. století př. n. l. věděl, že velryby (stejně jako delfíni) dýchají vzduch plícemi skrz vnější nozdry a rodí živá mláďata, která kojí mlékem. Prvním Římanem pojednávajícím o velrybách byl v 1. století n. l. Gaius Plinius Secundus. V díle Naturalis historia píše o velrybách, které se po nástupu zimy pravidelně objevují v zálivu u španělského Cádizu a pravděpodobně zde na svět přivádějí mláďata. Plinius v této oblasti dokonce dokládá výskyt kosatek, které mohly přilákat čerstvě narozená mláďata. Podobně mluví i Ailiános Klaudios ze 3. století n. l. o velkých rybách s bílými rohy na hlavě, které tráví zimu blízko Korsiky a Sardinie. 

Flavius Arriános ve 2. století n. l. zmiňuje obrovské, až 45metrové velryby (snad jde o velké jedince plejtváka obrovského) žijící mimo Středozemní moře ve vnějším (Indickém) oceánu. V Oppianově díle s názvem Halieutica ze 2. století n. l. je dokonce popsáno chytání ketos lovci na člunech harpunami, provazy a bójemi, tedy dost podobně jako se ještě donedávna lovily velryby. Podle dalšího antického autora Diona Cassia taktéž ze 2. století n. l. se za vlády císaře Severa (193–211 n. l.) na pláži objevila mršina velryby, podle které byl vytvořen model schopný pojmout do svých útrob až 50 medvědů.

Lov na „velké ryby“?

Archeologické nálezy cílený lov velryb v antice nevylučují. V přímořských oblastech jižního Španělska a přilehlých území severní Afriky se dnes nacházejí pozůstatky asi 300 různě velkých nádrží, takzvaných cetariae, na zpracování úlovků. V těchto zařízeních datovaných od 5. století př. n. l. do 7. století n. l. patrně docházelo k fermentaci a nasolování mořských ryb (možná i velrybího masa) k výrobě oblíbené rybí omáčky garumu, ale také například ke zpracování tuku, možná i velrybího. Na systém nádrží navazovala zavedená obchodní síť s rybím masem a olejem, která mohla sloužit též obchodu s velrybími produkty. 

Ze zmíněného Oppianova záznamu se můžeme domnívat, že alespoň příležitostně se Římané pokusili velrybu ulovit. Srovnávat můžeme například s velrybáři z Biskajského zálivu, kteří měli v 16. století velmi propracovaný systém lovu založený na pozorovatelnách na pobřeží a nad přístavy. Pokud pozorovatel spatřil velrybu, dal znamení lovcům v přístavu, kteří pak na člunech vypluli na moře, kde velrybu harpunovali. Velrybáři si primárně vybírali matky s mládětem. Nejprve se snažili zasáhnout a zranit mládě, aby přilákali matku, kterou mohli snadněji zabít. Větší loď pak přitáhla mršinu na břeh, kde byla zbavena tuku, který se poté vypálil na hlavní obchodní artikl – olej.

Uvádí se, že k zisku stačilo ulovit jednu velrybu každé dva až tři roky. Podle písemných pramenů v oblasti celého Biskajského zálivu, kde leželo 49 dosud zjištěných přístavů zainteresovaných v lovu či obchodu, mohlo být uloveno nanejvýš sto velryb ročně.

Zachraňte Willyho po římsku

Plinius starší dokonce popisuje epizodu s kytovcem. Za vlády císaře Claudia (41–54 n. l.) se při stavbě přístavu v Ostii (asi 20 km od Říma) objevila kosatka, která ohrožovala dělníky a postupující práce. Měl ji tam nalákat vrak lodi přepravující kůže z Galie. Po několika dnech hodování však uvázla na mělčině. Císař nařídil, aby se jí zabránilo v případnému úniku pomocí sítí a následně ji pro pobavení přihlížejícím davům v rámci improvizovaného venatia (hry většinou konané v amfiteátru zahrnující lov na divokou zvěř) nechal zabít kopími. Kosatka se při svém marném boji o život nevzdala tak snadno a podle zpráv převrátila a potopila jeden z římských člunů. 

TIP: Vybíječi velryb: Staří Římané lovili velryby ve velkém již před 2 500 lety

Ač se to může zdát překvapivé, Římané měli dostatek informací o vzhledu, chování i životě velryb ve středomořských vodách. Výjimečné, ale úspěšné pokusy ulovit velkého mořského živočicha svědčí o jejich schopnosti i technologické vybavenosti k akcím tohoto druhu.

Poblíž vesnice Burton Agnes ve východoanglickém hrabství East Yorkshire byly objeveny hroby skupiny nejméně 16 lidí, kteří zde byli pohřbeni zhruba ve stejné době – přibližně před 5 tisíci lety. Byl mezi nimi i hrob, v němž byly uloženy tři děti, ve věku 3-5, 6-9 a 10-12 let. Nad tímto hrobem se nelze ubránit dojetí, přinesl ale i pozoruhodné nálezy.

„Dvě mladší děti byly pohřbeny čelem k sobě a zřejmě se i navzájem držely rukama. Nejstarší dítě bylo uloženo mezi nimi, přičemž jeho ruce objímaly mladší děti, jako by je chránilo,“ okomentoval nález vedoucí vykopávek a šéf archeologické společnosti Allen Archaeology Mark Allen.

Křídová socha, kostěný špendlík a křídový míč z dětského hrobu (foto: The Trustees of the British Museum, CC0)

U hlavy nejstaršího z dětí byla pohřbena pozoruhodná křídová skulptura ve tvaru válce, kterou pokrývají abstraktní motivy, s nimiž si archeologové příliš nevědí rady. Součástí pohřbu byl i velký kostěný špendlík a míček, rovněž vyrobený z křídy.

Nejvýznamnější nález pravěkého umění

Pokud jde o detailní poznatky, výzkum stále probíhá. Zatím není například jasná příčina smrti dětí. Podle archeologa Allena je zřejmé, že děti zemřely ve stejné době a velmi pravděpodobně byly pohřbeny všechny společně. 

TIP: Záhada římských hrobů: Proč v Británii pohřbívali nebožtíky s useknutou hlavou?

Podle odborníků je obzvláště křídová skulptura z tohoto hrobu zřejmě nejvýznamnějším nálezem pravěkého umění ve Velké Británii za posledních 100 let. Tři podobné skulptury byly objeveny v nedaleké vesnici Folkton, v roce 1889. Hroby v Burton Agnes pocházejí z doby, kdy se začínalo budovat Stonehenge. Pro archeology tedy představují velmi cenný zdroj informací o životě lidí v době, kdy vznikal tento slavný neolitický monument.

Vesmírný dalekohled Jamese Webba, který v prosinci zamířil do takzvaného druhého Lagrangeova bodu (L2), kde se vyvažují gravitační síly Země a Slunce, se pilně připravuje na své budoucí pozorování. Vědci do něj vkládají velké naděje a věří, že by mohl změnit způsob, jakým rozumíme našemu vesmíru, podobně jako to dříve udělal Hubbleův vesmírný dalekohled. JWST by měl sledovat celou řadu zajímavých objektů ve vzdáleném i bližším vesmíru a jeho možnosti by rádi využili i odborníci a nadšenci, kteří ve vesmíru pátrají po mimozemských civilizacích.

Otázkou samozřejmě je, co by mohlo cizí vesmírnou civilizaci prozradit a zároveň to bylo dost zřetelné na to, aby to dalekohled Jamese Webba rozeznal na velké vesmírné vzdálenosti?

Odpověď by podle odborníků mohla nabídnout naše domovská planeta – co by tedy vesmírnému pozorovateli prozradilo, že se Zemi nachází život? Zájem badatelů před časem vzbudil objev fosfanu v atmosféře Venuše. Na Zemi tento plyn vzniká činností mikroorganismů a vyrábí se také průmyslově. Další zajímavý ukazatel by mohl představovat chlorofyl potřebný k fotosyntéze, který absorbuje viditelné světlo, v infračerveném spektru je ale pro dalekohled typu JWST viditelný. Tím nejviditelnějším by ale patrně bylo znečištění – ať už jde o odpadní teplo nebo o znečisťující látky v atmosféře.

Pátrání po freonech

Podle nedávné studie, kterou vedl Jacob Haqq-Misra z výzkumného institutu Blue Marble Space Institute of Science v americkém Seattlu, by se pátrání s dalekohledem Jamese Webba mohlo zaměřit na průmyslové znečišťující látky, konkrétně na chlor-fluorované uhlovodíky, čili freony. Na Zemi jsme si s nimi užili svoje a nejspíš ještě užijeme, ale v tomto případě by nám mohly být prospěšné. Pro dalekohled Jamese Webba jsou totiž relativně snadno rozpoznatelné.

TIP: Vesmírný dalekohled Jamese Webba se chystá ke startu: Na co se zaměří?

Haqq-Misra je přesvědčen, že pokud by se nám podařilo objevit freony v atmosféře exoplanety, která se zároveň rámcově vejde do našich představ o obyvatelnosti, měl by to být se slušnou pravděpodobností důsledek aktivit rozsáhlé civilizace. Už teď je ovšem jasné, že takové pátrání bude velmi náročné.

Abychom v atmosféře exoplanet rozpoznali freon, nesmí být jejich mateřská hvězda příliš zářivá. Ideální by pro takové pozorování byly hvězdy třídy M – tedy například 39 světelných let vzdálený systém TRAPPIST-1. Ty ale nejsou pro život, alespoň jak jej známe, příliš vhodné – jsou příliš mladé a nestabilní a svým planetám dopřávají velké dávky zničujícího záření.

Hvězdy typu G, mezi které patří například naše Slunce, by svým výkonem detekci freonu naopak zcela přehlušily. Zatímco freony v atmosférách exoplanet systému TRAPPIST-1 by nesjpíš JWST odhalil, opačný pohled by v tomto směru zřejmě nic kloudného neukázal. 

Andalusie

Jihošpanělští Andalusané, bojující za samostatnost národa, jsou nejpopulárnější v odborech – 25 tisíc členů si tak v autonomní i sociální oblasti udržuje velmi silnou pozici, pokud jde o možnost tlačit na vládu. Andalusané mají vlastní parlament a rozsáhlou autonomii.

Baskicko

Organizace ETA (Baskický stát a svoboda) bojovala svého času za autonomii Baskicka teroristickými útoky, při nichž zemřelo na 800 lidí. V roce 2012 však složila zbraně. Strana usilující o nezávislost (EH Bildu) je v současnosti druhá nejsilnější v baskickém regionálním parlamentu.

Bavorsko

Pouhá 0,4 % voličů této nejlidnatější a nejbohatší spolkové země volí separatistickou Stranu Bavorska. Nechuť doplácet na méně bohaté regiony především ve východní části státu je však rozšířená.

Benátsko

Podle nejradikálnějších aktivistů jsou Benátky vykořisťovanou italskou kolonií. I zde hraje roli ekonomika – region je třetí nejbohatší na severu Itálie. Stejné argumenty předkládá tzv. Liga severu, požadující autonomii pro oblast kolem Pádu.

Bretaň

Bretaň má, stejně jako jiné oblasti, zkušenosti s teroristickou organizací separatistů. Fronta za osvobození Bretaně si nicméně dávala záležet, aby její bomby nikoho nezranily. V 90. letech minulého století složila zbraně.

Galície

Obyvatelům Galície ke štěstí moc nechybí. Separatismus je tam nejméně silný, a jedny z posledních voleb dokonce vyhrála premiérská strana.

Katalánsko

Oblast se svým největším městem Barcelonou představuje nejbohatší část Španělska. Ačkoliv zaujímá pouhých 6 % rozlohy země, vytváří 20 % výkonu celé španělské ekonomiky. Katalánci jsou v samostatnosti daleko – mají i vlastní policii –, bitva o nezávislost však nadále zuří: Ústavní soud už několikrát zrušil referendum o samostatnosti jako neústavní.

Korsika

Poslední referendum o nezávislosti Korsiky na Francii v roce 2003 skončilo výsledkem „51 % obyvatel pro setrvání“. Ostrov náleží zemi galského kohouta od dob „korsické bestie“ Napoleona; jazyková a historická odlišnost od pevniny je i hlavním argumentem separatistů. Místní teroristická skupina NLFC vyhlásila konec svých ozbrojených aktivit v roce 2016.

Kosovo

Kosovo má o něco menší rozlohu než Středočeský kraj a žijí tam téměř výhradně Albánci. Během nepokojů v roce 1998 a následného bombardování Srbska silami NATO se oblast osamostatnila. Většina evropských států Kosovo uznala; proti jsou většinou ty, které samy čelí separatistickým hnutím. V roce 2013 Srbsko zemi částečně uznalo tím, že jí dovolilo získat vlastní telefonní předvolbu.

Morava

Jednotlivá hnutí se v tomto případě odvolávají jak na moravskou národnost a odkaz Velké Moravy, jednoho z historicky prvních doložených státních útvarů v Evropě, tak na staré zemské zřízení. V roce 2011 se k moravské národnosti přihlásilo přes půl milionu obyvatel, v roce 2021 to bylo již o 200 tisíc méně (360 tisíc).

Podněstří

Podněstří (podle řeky Dněstr) představuje nejvíc prosperující oblast velmi chudého Moldavska – což se týče i nelegálního obchodu se zbraněmi. Mezinárodně neuznaný region je známý množstvím komunistických památek a touhou připojit se k Rusku. Platí tam zvláštní (a kdekoliv jinde nepoužitelná) měna, podněsterský rubl. 

Řecká Makedonie

Největší oblast středomořské země má centrum v historické Soluni. Místní separatisté by se rádi připojili k sousední Makedonii – té však Řecko neuznává ani její oficiální název.

Severní Irsko

Menšinoví protestanti patří k tradičním podporovatelům svazku s Británií, většinoví katolíci jej obvykle odmítají. Rozpory zapříčinily během třiceti let nepokojů smrt zhruba 50 tisíc lidí. V roce 1998 však došlo k dohodě o získání rozsáhlé autonomie a v roce 2005 teroristická organizace IRA složila zbraně.

Severní Kypr

Severní část ostrova se označuje za Severokyperskou tureckou republiku – vznikla v důsledku turecké invaze a dosud ji uznává pouze Turecko. Referendum vyhlášené v obou částech ostrova v roce 2004 ukázalo, že kyperští Turci by byli s 65 % pro sjednocení, ale Řekové na jihu byli se 75 % proti.

Skotsko

V referendu o vyhlášení samostatnosti v roce 2014 se pro setrvání ve svazku s Velkou Británií vyslovilo 55 % hlasujících Skotů. Odchod Británie z EU ale může ještě leccos změnit.

Slezsko

V rámci Polska by Slezanům stačila autonomie – tak to alespoň žádá Hnutí za autonomii Slezska. Přímo proti němu působí konkurenční Polské Slezsko, které se naopak zasazuje o těsnější sepětí s Polskem. Autonomisté tvrdí, že je ve Slezsku podporuje polovina obyvatel.

Vlámsko

Frankofonní Valony nijak netěší, že musejí „doplácet“ na své severní, nizozemsky hovořící vlámské sousedy. Obě části Belgie jsou zhruba stejně velké, Valonsko však vytváří dvě třetiny HDP země a má o polovinu menší nezaměstnanost. Nejsilnější stranou v parlamentu i v senátu je momentálně separatistická Nová vlámská aliance.

Wales

Tato část Spojeného království je formálně stále ještě knížectvím. Podle nedávných průzkumů podporuje samostatnost 17 % dotázaných.

Měsíc na nočním nebi září bílým světlem, dokonce tak jasným, že starým Řekům připomínal stříbro. Odtud možná pochází i alchymistická značka jeho srpku pro prvek stříbra. S barvou ušlechtilého kovu ovšem nemá měsíční světlo nic společného. Zemský souputník pouze odráží sluneční svit, a to zhruba jen jednu desetinu, přesněji 14 %. Jeho povrch totiž pokrývají horniny podobající se tmavostí spíš zvětralému asfaltu. Odkud se tedy bere „stříbřitá zář luny“? Jde o pouhou iluzi, vznikající díky vysokému kontrastu jasného Měsíce a temné oblohy. Ať se nám tedy zdá jeho světlo jakkoliv třpytivé, kolem úplňku dosahuje náš průvodce zhruba milionkrát menšího jasu než Slunce. Nenechte se proto zmást vlastním zrakem: Měsíc není bílý, ale spíš tmavě šedivý. 

V zajetí atmosféry

Vysoko nad obzorem, na bezoblačném nebi, se nám zemský souputník jeví čistě bílý. Jiná situace nastává při horizontu, když vychází či zapadá. Tehdy se již dostává ke slovu vrstva vzduchu mezi námi a vzdáleným sousedem, která jeho svit jednak zeslabuje a také zabarvuje. Vzduch je sice sám o sobě bezbarvý, ale zásluhou rozptylu světla na náhodných shlucích molekul se zdá modrý. Právě proto pohlcuje jasnou denní oblohu blankytná modř. Při průchodu měsíčního světla zemskou atmosférou se nejvíc rozptylují modré čili krátkovlnné paprsky, zatímco červené dlouhovlnné procházejí bez velkých ztrát. Čím víc se však Měsíc blíží k obzoru, tím silnější vrstvou ovzduší se na něj díváme. O to víc se také projevuje rozptyl krátkovlnného záření, obraz zapadajícího či vycházejícího Měsíce postupně „odmodrává“ a připadá nám spíš nažloutlý, oranžový až temně rudý. 

Přes den ho na nebi pozorujeme jako až křídově bílý, s nádechem do modra. Tehdy jej totiž vidíme přes vrstvu atmosféry, v níž se zároveň intenzivně rozptyluje modrá složka slunečního světla. Blankytná modř oblohy tedy někdy více a někdy méně zabarvuje i kotouč Měsíce. Namodralý odstín může ovšem jeho tváři dodat rovněž jemný popel vznášející se v ovzduší, jenž účinně rozptyluje především červené světlo. Měsíční disk tak získává modrý nádech například v důsledku popela z rozsáhlých lesních požárů.

Blankytné zabarvení zapadajícího Měsíce bylo patrné i po silné explozi indonéské sopky Krakatoa roku 1883. Loni v únoru u nás zase získal modrý odstín vlivem saharského prachu, jenž doputoval až hluboko nad Evropu. Vzácněji pak může náš souputník nabývat rovněž zeleného nádechu: Stačí, aby jeho kotouč překryla řídká řasová oblačnost, kterou zapadající Slunce zbarví do růžova. Podle mnohých pozorovatelů se pak Měsíc jeví sytě smaragdový. 

Krvavý souputník

Možná to zní překvapivě, ale i tzv. krvavý Měsíc, který se na nebi objevuje v době úplného měsíčního zatmění, má na svědomí atmosféra Země. Když se totiž disk našeho průvodce zcela ponoří do plného zemského stínu, zpravidla nezmizí z oblohy úplně, ale většinou získá zvláštní naoranžovělé, rudé až hnědočervené zabarvení. Sluneční paprsky se totiž při průchodu atmosférou lámou, takže pronikají i do plného zemského stínu. A protože se nejvíc rozptyluje modrá část spektra, zůstává – podobně jako u Měsíce nízko na nebi – jen červená složka slunečního světla, jež prochází ovzduším bez citelných ztrát. 

TIP: Historky z vesmíru: Jak voní Měsíc? Může se měsíční prach samovznítit?

Astronomové už dlouho vědí, že na jas i zbarvení měsíčních zatmění má vliv aktuální stav atmosféry. Odstíny disku zatmělého Měsíce však zůstávají až do samotného úkazu velkou neznámou. Po pravých příčinách popsaných změn se pátralo mezi různými přírodními úkazy. Například astronomové Jiří Bouška a František Link studovali v polovině minulého století data z 33 měsíčních zatmění, jež naznačovala, že by se na změně velikosti a hustoty zemského stínu mohl podílet prach uvolněný ze silných meteo­rických rojů. Novější a přesnější údaje zde však žádnou souvislost neprokázaly. Nepotvrdila se ani korelace jasu zatmělého Měsíce s proměnami sluneční aktivity, jimž se dřív přisuzoval vliv právě na velikost zemského stínu.

Dokončení: Všechny barvy Měsíce (2): Náš šedý souputník ve skutečnosti hraje mnoha barvami

Subura měla pověst vykřičené části města, kde se člověk v noci pobaví s místními děvčaty, popije ve vyhlášených putykách, ale také ho v lepším případě zmlátí a okradou, v tom horším znásilní a zabijí. Realita se ovšem nejspíš lišila.  

Údolí za centrem

Subura ležela v severovýchodní části Říma, v údolí, jež se mírně svažovalo k Foru Romanu, pod pahorky Viminalis, Cispius a Oppius. V nejstarších dobách se pravděpodobně rozkládala mimo jádro města (sub urbe) rozložené na pahorku Palatinu, z čehož vyplynulo její pozdější pojmenování. Jak se Řím rozrůstal, dostala se dovnitř hradeb, ale název zůstal. 

Od období republiky (od 5. století př. n. l.) ji s občanským středem města, Forem Romanem, spojovala ulice Argiletum, kde se setkával svět urozených obyvatel (patricijů) a těch obyčejných (plebejců) žijících právě v Subuře. Čtvrt začínala poblíž městské prefektury (kancelářský komplex, kde sídlila správa města) a směrem ze Subury vedly ještě dvě osídlené prolákliny označované jako vicus Longus a vicus Patricius (vicus = sousedství, blok). Hranici čtvrti tvořila Esquilinská brána (porta Esquilina) v hradbách bájného krále Servia Tullia, který měl jako první Řím opevnit. 

Piazza della Subura (nedaleko metra Cavour) odkazuje na někdejší název  čtvrti)

V současném Římě bychom Suburu měli hledat mezi Forem Romanem a vlakovým nádražím Termini, přibližně mezi ulicemi Via Cavour a Via dello Statuto, pomyslný střed tvoří stanice metra Cavour. Pozůstatky dláždění dokládají, že jedna ze suburských hlavních ulic (clivus Suburanus; clivus = typ ulice i s okolní zástavbou) mohla kopírovat linii s dnešními římskými ulicemi Via di S. Lucia in Selci, di S. Marino a di S. Vito.

Starobylá část

Podle tradice měla Subura jako městská čtvrť existovat již v dobách, kdy Římu vládli Etruskové. Konkrétně král Servius Tullius (asi 7. století př. n. l.) Řím rozdělil na čtyři čtvrti – regio Suburana, Esquilina, Collina, Palatina. Starobylost Subury vnímali i antičtí autoři, kteří ji zmiňují v rámci prastaré každoroční slavnosti Septimontia, konané 11. prosince. Tehdy se obyvatelé scházeli u lokálních městských svatyní umístěných na sedmi pahorcích, avšak mezi nimi byla jmenována i Subura, ač se jedná o údolí. 

Z raných období dějin Říma není o této čtvrti moc zpráv. Až ke konci republikánského období (1. století př. n. l.) se dostává do tehdejší literatury. Je pravděpodobné, že v té době byla Subura již hustě osídlenou čtvrtí. Císař Augustus roku 7 n. l. rozdělil Řím na 14 administrativních regionů, které se dále členily na vici (sousedství). Regiony později nesly název po významné památce či topografické charakteristice. Subura se nacházela v regionu IV Templum Pacis (Chrám míru postavený císařem Vespasianem okolo roku 71). Čtvrť si ale pravděpodobně podržela své jméno až do středověku, kdy bylo několik zdejších kostelů označováno in Subura. 

Kontrast k Foru Romanu

Opravdu plastický popis života v této městské čtvrti můžeme nalézt v dílech římských básníků a satiriků. Například Juvenalis hovoří o svém příteli, který se chce z nebezpečné Subury odstěhovat na pustý ostrov, kde mu nebudou hrozit požáry, sesuvy domů, přepadení na ulicích a noční vyhazování odpadků z oken. Martialis zase popisuje osud budoucího ženicha, který je do Subury poslán získat zkušenosti, aby si se svou panenskou nevěstou o svatební noci věděl rady.

Mnohdy se však jedná o přehánění a zveličování. To, co dalo Subuře její pověst, byla blízkost k administrativnímu a tradičnímu centru Říma – Foru Romanu, kde se denně pohybovala aristokratická elita, která samozřejmě nelibě nesla „drobnou skvrnku“ v sousedství, což se mohlo projevit v dochované literatuře. Bylo to zároveň místo, kde se setkávali vznešení senátoři a lidé se špatnou pověstí: tedy zdánlivě neslučitelné světy zde přicházely do úzkého kontaktu. Římští satirikové snažící se poukázat na nešvary tehdejší společnosti proto Suburu zvolili jako lokalitu vhodnou k nastínění kritizovaných a zesměšňovaných aktivit.

Čtvrť nabízela nejrůznější služby a zážitky, a to nejen v noci. Je pravdou, že Římané tu vyhledávali nevěstince a krčmy a že tu docházelo k nočnímu výtržnictví, krádežím, násilí i znásilnění. Nijak se tím ale nevymykala z římského koloritu. Dalo by se říct, že v Římě neexistovaly vyloučené lokality známé z dnešních měst, ale shluky bohatších domů střídaly v každé čtvrti shluky chudších domů. Také v Subuře vidíme toto rozdělení. Běžná byla také směs různých aktivit, které se v jednotlivých městských čtvrtích vyskytovaly.  

Vily i špinavé příbytky

Z náhrobních nápisů jsou známy i některé profese, které v Subuře existovaly. Víme o výrobci sandálů či ševci, výrobci a prodejci plstěné obuvi, kováři, výrobci vlny či výrobků z ní a tkalci. Z oblasti služeb existují doklady o hlasateli či vyvolávačovi a kadeřnici. Byl zde ovocný a zeleninový trh, kráječská škola zaměřená na porcování masa nebo aukční síň. I v ostatních čtvrtích v Římě byly ulice plné tržnic a drobných obchodů. Drobný prodej se realizoval pomocí přenosných stánků, stálé obchody sídlily v obytných domech anebo v tržnicích či porticích.  

V Subuře se vedle sebe tísnily činžovní domy a prostá obydlí, ve kterých bydlela většina obyvatel. Nájemní činžovní dům o půdorysu 200‒400 m² mohl mít až čtyři patra, ale pouze přízemní prostory byly větší, protože se mohly využívat jako dílny a krámky. Uvnitř domů byl nedostatek denního světla a nevalná hygiena. Vzhledem k hustotě obyvatel mohlo docházet k častým epidemiím. Majitelé domů někdy využívali špatné sociální situace svých nájemníků a neúměrně jim zvyšovali nájemné. I přesto, že v Římě existoval zákon nařizující maximální výšku činžovního domu, majitelé také často přistavovali nová a nová patra, která se poté hroutila, protože neměla dostatečnou stabilitu.

TIP: Lukulské hody: Na čem si pochutnávali staří Římané?

Vzhledem k přeměně městského státu ve „světovou“ Římskou říši je pravděpodobné, že se do Subury stěhovalo velké množství cizinců (Řeků, Egypťanů, Syřanů, Keltů, Germánů i Židů), kteří tam nacházeli levný podnájem. Podle písemných i archeologických pramenů se zde však měly nacházet i prostornější domy movitějších občanů, řemeslníků, kupců a majitelů krámků. Ba nechyběly ani vily urozených osob jako Gaia Julia Caesara nebo konzula Lucia Arruntia Stelly. Archeologické výzkumy odhalily pozůstatky soukromých budov, travertinové zdi, mramorové základy, svatyně zasvěcené nymfám a zbytky několika fontán.

Charkov byl v červnu 1941 moderní průmyslové centrum s 900 000 obyvateli, což jej řadilo na čtvrté místo v SSSR. Nacházela se zde obrovská seřaďovací nádraží a skladiště uhlí, železné rudy a strojírenských výrobků. Vedly tudy železniční tratě směřující na Donbas, Krym, a dokonce až ke vzdálenému Baku s rozsáhlými ropnými poli. Všechny tyto oblasti dodávaly strategické suroviny, které Němci nutně potřebovali pro válečný průmysl a o něž chtěli svého nepřítele připravit. 

Poprvé na Ukrajinu

Když Hitler plánoval operaci Barbarossa, věnoval Charkovu zvláštní pozornost. Východní Ukrajina byla bohatou obilnicí, doněcká průmyslová oblast disponovala bohatými nalezišti uhlí a železárnami. V okolí města Krivoj Rog se těžila výborná železná ruda a ve všech větších městech stály strojírenské podniky. I když už pro Německo pracovala celá okupovaná Evropa, vedení války vyžadovalo stále další zdroje a nyní je měla dodat právě Ukrajina.

Poté, co v září 1941 padl Kyjev, představoval Charkov další jasný strategický cíl, ale Němci nejdřív museli vyřešit problémy se zásobováním. Množství zbraní, munice a dalšího materiálu dopravovali k frontě na automobilech s velkým zpožděním, takže útočné formace musely zastavit a čekat. Sověti mezitím nezaháleli. Rudou armádu na Ukrajině sice výrazně oslabily předchozí boje, ale rozprášené svazky se podařilo znovu zformovat a ve městě začala demontáž strojního zařízení sedmdesáti nejdůležitějších továren, jež vyráběly mimo jiné tanky T-34 a samohybná děla. Než bezedné bláto zmrzlo a německé divize vyrazily, podařilo se vypravit více než 300 vlaků vezoucích na východ stroje a další zařízení. 

Pod hákovým křížem

Charkov poprvé padl do německých rukou 24. října 1941, kdy jej obsadila 6. armáda pod velením polního maršála Waltera von Reichenau. Město spadalo po celou dobu okupace pod správu armády. V jejím čele stál generálmajor Anton Dostler, jenž zároveň velel i 57. pěší divizi zajišťující veřejný pořádek. Pro civilisty nepředstavovala armádní správa žádnou výhodu, protože na základě Reichenauova rozkazu prováděli vojáci brutální represe.

Ihned po obsazení města začal hon na komisaře a vojenské velitele, skutečné i jen domnělé. Počet obyvatel narostl kvůli uprchlíkům z oblasti Kyjeva o dalšího více než půl milionu osob, které měly jen to, co si nesly s sebou, a přespávaly na ulicích či v parcích. Armáda se nijak nezabývala zásobováním obyvatel Charkova, kteří pro ni přímo nepracovali, a tak mnoho z nich trpělo hladem a mrzlo. Lidé z města postupně odcházeli na venkov, kde našli alespoň nějakou možnost obživy, i když německé zásobovací jednotky zabavovaly vesničanům potraviny pro potřeby vojsk. 

Einsatzkommanda nastupují

Rudá armáda zanechala ve městě nálože, které vybuchly až 14. listopadu, Němci to však považovali za čin záškodníků a okamžitě oběsili pro výstrahu dvě stě náhodně vybraných civilistů a jako rukojmí zadržovali další tisícovku s pohrůžkou jejich okamžitého zabití při pokračujících útocích. V polovině prosince pak proběhl první ze zátahů na Židy, kteří se museli shromáždit na určeném místě za městem. Tam pak začali příslušníci Einsatzkommand s hromadnými popravami.

Odhaduje se, že zde bylo zavražděno asi 20 000 lidí. Tyto masakry řídila neblaze proslulá Einsatzgruppe C přiřazená ke skupině armád Jih. Je nepochybné, že se němečtí vojáci dopouštěli v okupovaném Charkově zločinů na zajatcích i civilistech. Když však jejich velitel generálporučík Anton Dostler po válce stanul před soudem, o těchto událostech se vůbec nejednalo.

Americká prokuratura mu prokázala vinu v případě zastřelení 15 amerických vojáků zajatých při pokusu o zničení železničního tunelu, když později velel v Itálii. Přestože byli v době zajetí oblečeni v řádných amerických uniformách, Dostler je nechal popravit na základě Hitlerova rozkazu z roku 1942 nařizujícího okamžité zastřelení všech dopadených příslušníků záškodníků bez ohledu na uniformu. Sám generálporučík stanul před popravčí četou 1. prosince 1945.

Konec utrpení

Sovětská vojska se vrátila do Charkova v únoru 1943 a začala jej ihned měnit v obrovskou pevnost. Vojáci část obyvatel vystěhovali z domů, jejichž dveře poté zatarasili a v oknech zřídili palebná stanoviště. Ulice přehradili barikádami, v parcích zakopali protitanková děla a vytvořili kulometná hnízda. Rudoarmějci podpoření jednotkami NKVD hodlali město udržet za každou cenu, ale soustředěný úder Tankového sboru SS je nakonec vyhnal.

Při bojích o každý dům nasadily obě strany dělostřelectvo a taktické bombardéry, takže místy už zůstaly jen hromady sutin, v nichž zahynuli i civilisté, kteří se nestihli evakuovat. V Charkově opět zavládly německé pořádky, vlaky přivážely velké množství zásob a město opět řídila armáda.

Fašisté definitivně odcházejí

Po porážce u Kurska bylo polnímu maršálovi Mansteinovi jasné, že nebude déle možné Charkov udržet, a po chladné úvaze se jej rozhodl vyklidit, aby zachránil vojska pro další boje. Proti tomuto úmyslu protestoval i sám Hitler, který žil v představách, že každé město se musí držet ze všech sil, ale vývoj situace dal za pravdu zkušenému veliteli. Sověti hodlali odříznout vysunuté jednotky bránící Charkov a po obklíčení je zničit, město samotné pro ně nepředstavovalo primární cíl.

TIP: Německá okupace Normanských ostrovů: Vítězství totální izolace a vyhladovění

Dne 22. srpna 1943 Němci město řízeně vyklidili a podařilo se jim zachránit i většinu zásob z rozsáhlých skladů rozmístěných v okolí. Šest německých divizí vyvázlo z hrozícího obklíčení a Charkov byl osvobozen, tentokrát už definitivně Rudou armádou. Tak jako v jiných městech začalo i zde okamžitě zatýkání „nepřátel lidu“ a mnoho těch, kteří přežili čtyři bitvy o město, bylo zastřeleno nebo odsouzeno na nucené práce a odvlečeno do gulagů. Ztráty civilních obyvatel, byť nikdy přesně nezjištěné, dosáhly velké výše. Za nejvíce obětí však nemohlo vražedné řádění vojáků, ale zima a hlad. 

Už dlouho není tajemstvím, že lidský papilomavirus HPV kraje klíčovou roli v rozvoji nádoru děložního čípku. Podle nového výzkumu ale situace může být v řadě případů ještě složitější. Pacientky, u nichž se objeví rakovina děložního čípku, totiž nebývají nakažené pouze virem HPV.

Organoidy děložního čípku

Již dříve se ukázalo, že takové pacientky často bývají infikované i chlamydiemi Chlamydia trachomatis, což jsou bakterie parazitující uvnitř buněk hostitele. Proto již nějakou dobu panuje podezření, že současná infekce těmito dvěma patogeny, tedy viry HPV a chlamydiemi, představuje pro buňky pacienty velkou zátěž a může vést k jejich „přeprogramování“ na buňky nádoru.

Mikrobioložka Cindrilla Chumduri z německé Univerzity Würzburg a její výzkumný tým vyvinuli 3D organoidy, tedy zmenšené repliky orgánů vypěstované z buněk, v tomto případě z buněk děložního čípku od zdravých dárkyň, které slouží jako živé modely skutečných orgánů a tkání. Na nich pak zkoumali vztahy mezi zmíněnými patogeny a infikovanými tkáněmi.

TIP: Žaludky na Petrisce pomáhají vědcům a lékařům testovat nové léky

Výsledky experimentů potvrdily, že současné infekce více různými patogeny jsou opravdu rizikové a že viry a chlamydie mohou „spolupracovat“ na tvorbě nádoru. Podíl bakterií na rozvoji nádoru se zkoumá obtížně, protože bakterie, na rozdíl od virů, nezanechávají v buňkách nádoru téměř žádné stopy, například v podobě DNA.