Pokrok v poznání lidského genomu umožňuje dělat dříve nevídané věci. Můžeme například do určité míry rekonstruovat vzhled a základní rysy člověka na základě jeho DNA. Pokud k tomu máme k dispozici nějaké kosti, tím lépe. Tímto způsobem forenzní umělci americké společnosti Parabon NanoLabs z Virginie oživili tváře tří mumií.

Co lze vyčíst z DNA?

Jde o mumie z Abúsíru, asi 20 kilometrů jihozápadně od Káhiry, kde se například nachází rozsáhlá nekropole egyptských panovníků 5. dynastie. Dotyčné mumie pocházejí z širokého časového období, zhruba od roku 1380 před naším letopočtem, do roku 425 našeho letopočtu. Jejich DNA přečetli v roce 2017 němečtí odborníci institutu pro výzkum lidské historie Max-Planck-Institut für Menschheitsgeschichte. Šlo o první úspěšně přečtení genomu mumií.

Experti společnosti Parabon NanoLabs použili přečtené genomy a s jejich pomocí procesem takzvaného forenzního DNA fenotypingu vytvořili digitální modely obličeje mumií – tří mužů, které rekonstruovali ve věku 25 let. Podle Paragonu je to poprvé, kdy byl takový postup v plné šíři použit u tak starých lidských ostatků.

TIP: Vědci použili genetická data k rekonstrukci podoby dívky z doby bronzové

Forenzní DNA fenotyping umožňuje ze sekvence DNA určit původ dotyčného člověka, barvu pokožky, a také základní rysy obličeje. U všech tří studovaných mumií šlo o muže se světle hnědou pokožkou, tmavýma očima a tmavými vlasy. Pozoruhodné bylo, že podle DNA byli tito lidé mnohem příbuznější dnešním obyvatelům Středomoří a blízkého Východu než moderním Egypťanům.

Mlýn vystavěl Jiří Komenda a dlouho nesl jeho jméno. Ještě na začátku 20. století jej v mapách můžeme nalézt pod označením Komendův mlýn (Komenda Mühle). Ale již v roce 1774 Komendovský mlýn zakoupil mlynář Kašpar Flosman, který se sem přestěhoval i s rodinou. Potomci Kašpara Flosmana pak drží struhadelský mlýn dodnes.

Konec starých časů

Posledním mlynářem, který zde hospodařil, byl František Flosman. Narodil se 18. prosince 1898 a v roce 1928 převzal mlýn od svého otce. Oženil se s Marií Ševčíkovou z Myslíva. Její starší bratr Josef se v meziválečném období výrazně angažoval v agrární straně. Byl velmi aktivní v zemědělském družstevnictví a v místní i okresní samosprávě. Za německé okupace spolupracoval s domácím odbojem a podporoval rodiny uvězněných a popravených odbojářů.

Z manželství Františka a Marie Flosmanových se narodili tři synové. Rodinou idylu narušily události druhé světové války. S postupujícími válečnými měsíci byl všeho stále větší nedostatek. Lidé žijící na vesnici si pro svoji potřebu směli ponechat pouze takzvané samozásobitelské dávky, které v jejich případě nahrazovaly přídělové lístky na základní potraviny, a vše ostatní museli povinně odevzdat. Je jasné, že když vám za domem roste obilí, nebudete čekat, až co vám úředník odsype. Zrní schováte, ale kdo vám ho potom semele?

Mlelo se načerno

Mlynář Flosman, vyhlášený svou dobrotou, odvážně pomáhal sousedům a riskoval život svůj i své rodiny. Před mlýnem čekaly dlouhé fronty lidí, kteří si po nocích přicházeli semlít načerno. To bylo velmi nebezpečné a mohli být zatčeni pro narušování válečného hospodářství. V případě vyzrazení jim hrozil koncentrační tábor. Mnoho lidí čekalo také u sousedních mlýnů, ale u Flosmana jich stávalo nejvíce. Jeho švagr Josef Ševčík dokázal za války šikovně zajistit obilí, ze kterého pak mohl tajně semlít mouku pro lidi z okolí jeho mlýna. Lidé si však nejezdili mlít plné pytle, ale třeba jen 3 kg v pytlíku.

Díky tomu se stal Flosmanův mlýn předmětem zájmu klatovského gestapa. Nacistická tajná policie tušila, že se zde něco nekalého děje, a taky věděla, že se vždy najde dost ochotných udavačů, kteří ze zloby, závisti, hlouposti nebo strachu rádi nahlásí i vlastní sousedy. Gestapáci několikrát Flosmana vyslýchali na četnické stanici v Němčicích. Nikdy se však nepodařilo chytit ho přímo při činu, a tak byl vždy propuštěn. Ovšem s blížícím se koncem války se potravinové příděly stále zmenšovaly a lidé měli opravdu hlad. Flosman noc co noc riskoval, když lidem mlel mouku, a i ty tři kila stály lidem za to, aby do mlýna v noci vážili cestu.

Ve spárech gestapa

Jednou ho však odvezli místo do Němčic přímo do Klatov. Mlynář zažíval nejtěžší okamžiky svého života. Gestapo ho vyslýchalo celé hodiny. Němci vsadili všechno na jednu kartu. Tvářili se, že mají přesné informace o tom, co se u Flosmanů dělo, a chtěli po něm, aby se jenom doznal. Čekali, že se nechá zlomit. Při výslechu ho nutili k přiznání, že u něj v noci stálo ve frontě na mouku sto lidí. On zapíral a velmi důvěryhodně prohlašoval, že sto lidí se do mlýna nemohlo vejít. 

Gestapo patrně příliš nevěřilo svému udavačskému zdroji a po několika hodinách ho propustili. Z výslechu odvážel Flosmana domů protektorátní četník. Byl to jeho spolužák, se kterým si důvěřovali, a tak se ho na rovinu zeptal: „Franto, jak jsi to dokázal, že jsi byl tak věrohodnej, a lhal jsi tak dobře, že tě pustili?“ Mlynář mu odpověděl: „Já nelhal. Nebylo jich sto. Bylo jich sto sedmdesát.“

Útočiště prominentního exulanta

Hned po skončení války uspořádali místní občané manifestační průvod s hudbou a nazdobenými povozy do mlýna Flosmanových jako poděkování mlynáři a jeho rodině za to, že po celou válku zásobovali občany moukou a zemědělcům umožňovali mlít i bez německého povolení. Oslavné básně, které při této příležitosti zazněly, stejně jako mlynářova dobrota však byly po třech letech zapomenuty a členové rodiny se znovu museli strachovat o život. 

Poté, co se komunisté v únoru 1948 chopili v Československu moci, mlynář Flosman na jaře 1948 po několik dní ukrýval bývalého ministra zahraničního obchodu za národní socialisty a jednoho z iniciátorů únorové demise nekomunistických ministrů Huberta Ripku (1895–1956). Tím mu pomohl mu na cestě do exilu.

Zátah Státní bezpečnosti

Ripka ve svých pamětech poměrně podrobně popisuje svůj první nezdařený pokus o útěk, kdy měl společně s bývalými ministry za lidovou stranu, Janem Šrámkem a Františkem Hálou, 20. března 1948 odletět francouzským letadlem z rakovnického letiště. Pro špatné povětrnostní podmínky se tak nestalo, proto v improvizovaném přístřešku z větví museli čekat další den a noc. Ráno 21. března proběhl v okolí zátah, při kterém byli Šrámek s Hálou zadrženi, ale Ripkovi se podařilo proklouznout: „Vyšel jsem pomalu z přístřešku, klidně jsem si zapálil cigaretu a jistým krokem jsem se vydal přes pole k nejbližší silnici. Velmi důstojně jsem přešel na dvacet metrů od policistů a nedovážil jsem se ani ohlédnout. Jakmile jsem se znovu dostal do lesa, kde jsem jim zmizel z očí, vzal jsem nohy na ramena. Policisté mě nepochybně považovali za jednoho ze svých, za vysokého úředníka ministerstva vnitra, na jehož příchod čekali.“ O svém druhém, již úspěšném úniku za hranice se logicky nerozepsal, aby nekompromitoval dosud žijící osoby. 

Dnes víme, že Ripka z obklíčení u Rakovníka doběhl až na železniční stanici do Petrovic. Aby zmátl bezpečnost, zakoupil jízdenku do Prahy, ale jel do Plzně, kde vyhledal svého přítele Vlastimila Bártu. V následujících dnech se skrýval v bytě rodiny Jindrovy. Odtud se Bártovým prostřednictvím spojil s Josefem Ševčíkem.

Poslední ministrův úkryt

Ševčík se po válce nemohl vrátit do zakázané agrární strany, proto vstoupil k národním socialistům. V květnu 1946 se v parlamentních volbách stal poslancem Ústavodárného národního shromáždění. A právě on počátkem dubna 1948 přestěhoval Ripku z Plzně do mlýna svého švagra Františka Flosmana v Mlýnském Struhadle – posledního Ripkova úkrytu ve vlasti. Pak Bárta a Ševčík spolu s Miladou Horákovou obnovili spojení s Francouzi přerušené po rakovnické anabázi a naplánovali nový Ripkův útěk. Po delších přípravách přistálo 26. dubna 1948 na poli u Flosmanova mlýna malé sportovní letadlo a v 5 hodin 17 minut opustil Hubert Ripka navždy československé území.

Útěk Huberta Ripky do zahraničí, ovšem ve značně překroucené verzi, se stal v roce 1975 námětem jednoho z dílů propagandistického seriálu Třicet případů Majora Zemana. Oproti skutečnosti však v epizodě nazvané Hon na lišku (1975) odletí z pohraničního letiště malým letadlem pouze příslušník SNB, všichni ostatní zůstanou na letišti a jsou zatčeni.

Pomoc od SNB

Jakmile Ripka odletěl, přišlo na Františka Flosmana udání. V době, kdy vzlétalo z jeho pole francouzské letadlo, jel okolo autobus. Jeden z cestujících ohlásil neobvyklou situaci na plánickém úřadě. Pro mlynáře si záhy přijeli. Odvezli ho do nedalekého městečka Plánice, kde už byl dopředu připraven soudní rozsudek. Ten ale těsně před příjezdem Flosmana „zmizel“. 

Na přelomu čtyřicátých a padesátých let fungovala totiž v jihozápadních Čechách ilegální skupina skládající se vesměs z protikomunisticky naladěných příslušníků SNB, utvořená kolem tehdejšího velitele SNB v Klatovech Františka Havlíčka. Ta udržovala spojení s americkou zpravodajskou službou, které předávala zprávy bezpečnostního charakteru a organizovala přechody hranic do Bavorska. Havlíček byl s dalšími příslušníky SNB v roce 1951 zatčen, odsouzen za vlastizradu a popraven.

Smutek za mořem

Zdržovat vyšetřování tak nebyl problém a než došlo k novému projednání, byl už mlynář Flosman s manželkou a třemi syny za hranicemi. K útěku využili toho, že již dříve zakoupili dům přímo na hranicích určený k rozebrání na stavební materiál. Na jejich cestě za svobodou jim pomáhali i někteří příslušníci SNB, kteří emigrovali spolu s nimi. Kromě pěti členů rodiny Flosmanových přeběhlo totiž hranice i dalších 16 lidí, kteří s nimi jeli „rozebírat dům“. Ve skupině emigrantů byla i Ševčíkova manželka, syn a dcera.

Rodnou zem opustili 9. května 1949. V Německu se dostali do utečeneckého lágru, kde požádali o možnost odejít do Kanady. Mlynář Flosman za oceánem pracoval jako zedník a manželka se třemi syny pracovala na farmě, kterou v Ontariu zakoupili. Jejich život v emigraci nebyl nijak jednoduchý. Ve vlasti požívali úcty a vážnosti, jednalo se o starobylý rod předávající si mlynářské řemeslo po generace – a mlynář, to byl někdo. Navíc vždy aktivně pracovali ve spolcích i v komunální politice. Za mořem, bez znalosti jazyka, musela rodina vykonávat práci, ke které neměli vztah. Celý život toužili po svém domově pod Plánickým hřebenem v meandrech Úslavy. Nedočkali se. František Flosman zemřel v roce 1966.

Z nové zprávy americké společnosti Rhodium Group vyplývá, že v roce 2019 uvolnila lidová republika do ovzduší víc emisí než celá Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD), sestávající z 37 zemí.

TIP: Mrazivé odhady: V roce 2018 emise fosilních paliv zabily přes 8 milionů lidí

Analýza se zabývala klíčovými polutanty, jako jsou oxid uhličitý či dusný, metan a fluorid sírový. Ve zmíněném roce si přitom ČLR připsala 27 % globálních emisí, následována Spojenými státy s 11,4 % a Indií s 6,4 %. Obzvlášť alarmující bylo množství vypuštěného CO2, jež dosáhlo 14,093 miliardy tun. Navíc se předpokládá, že loni zmíněná statistika navzdory pandemii vzrostla.

Podle studie vypustila Čína do vzduchu více než 14 gigatun (jedna gigatuna je miliarda tun) ekvivalentu CO2. Ve srovnání s rokem 1990 je to trojnásobek, a za uplynulé desetiletí nárůst o 25 procent. (foto: Rhodium Group)

Pozornost u ksukolů ocasatých (Daubentonia madagascariensis) budí především prodloužené a mimořádně tenké prostředníčky, jimiž ksukolové v dutinách stromů pátrají po hmyzích larvách. Prostředníčky jim zároveň slouží jako „napichovátka“, kterými larvy vytahují ven. Prsty ksukolů se ovšem evolučně tak specializovaly, že se zároveň staly méně použitelnými pro běžný pohyb ve větvích stromů.

Studie Adama Hartstone-Rose a Edwina Dickinsona z americké North Carolina State University ukázala další kuriozitu v souvislosti s prsty ksukolů. Ukázalo se totiž, že madagaskarské poloopice jich nemají pět, ale vlastně šest. Dvojice zoologů studovala šlachy šesti ksukolů (samečků i samiček různého věku) vedoucí k jejich neobvyklým rukám a všimli si že jedna z nich nemíří k prstům, ale odbočuje k malému výrůstku na zápěstí.

Dále zjistili, že výčnělek je tvořen kostí a chrupavkou a je opatřen svalovinou, která umožňuje jeho pohyb ve třech různých směrech – velmi podobně, jako se může hýbat lidský palec. Jde o jakýsi pseudopalec, který dokáže vyvinout sílu odpovídající zhruba polovině hmotnosti ksukola. Při pohybu ve větvích je tedy velmi užitečný. Podle Hartstone-Rose a Dickinsona se pseudopalec u ksukolů vyvinul jako kompenzace příliš specializovaných prstů. 

TIP: Odrodilci z Afriky: Předci lemurů se na Madagaskar dostali před miliony let

„Také u jiných zvířecích druhů, například u pand, vznikl totožný pseudopalec, který jim dopomáhá k pevnějšímu úchopu,“ komentoval výsledky výzkumu Adam Hartstone-Rose. „Někteří primáti počet prstů zredukovali a pomohlo jim to k lepšímu pohybu. Ksukolové jsou první známí primáti, kteří si naopak jeden prst přidali.“

Na první pohled vypadá The World’s Hottest Shot celkem nevinně – pořídíte jej za 15 £ (440 Kč) v malé a neškodně vypadající 45ml lahvičce, kterou můžete jednoduše nalít do sklenice a usrkávat. Než to ale uděláte, měli byste vědět, že nejde o obyčejný drink. Nejen, že jde o extra silný 63% rum, jeho důležitou ingrediencí je i jedna z nejpálivějších chilli papriček na světě. 

TIP: Ochutnal satanskou vodku s pálivou chilli papričkou a skončil v bezvědomí

The World’s Hottest Shot pochází z jihozápadní Anglie, konkrétně z vyhlášené farmy Wiltshire Chilli. Ta je jedním z nejznámějších výrobců chilli omáček a dalšího pikantního příslušenství z chilli. K výrobě pálivého rumu je používána Carolina Reaper – jedna z nejpálivějších chilli papriček na světě, která se v destilátu louhuje nejméně tři měsíce.

Experti jsou u vytržení nad novým detailním snímkem povrchu Měsíce, který pořídil radarový systém radioteleskopu Green Bank. Zprovoznit tuto technologii trvalo celé roky, výsledek ale stojí za to. Nejvýraznějším objektem na snímku je impaktní kráter Tycho na jižní části přivrácené strany Luny, jehož průměr je asi 85 kilometrů a hloubka 4,85 kilometrů.

Radioteleskop s radarem

Nový systém pracuje na proslulém americkém radioteleskopu Green Bank v Západní Virginii, největším radioteleskopu světa s plně nastavitelnou anténou. Letos byl tento radioteleskop vybaven nový rádiovým vysílačem od společnosti Raytheon Intelligence & Space, který vysílá do blízkého vesmíru rádiové pulzy.

TIP: Satelit Capella-2 pořizuje superostré radarové snímky zemského povrchu

Když se vysílané rádiové vlny odrazí od povrchu Luny, detekuje je soustava virtuálně propojených radioteleskopů Very Long Baseline Array, kterou tvoří 10 radioteleskopů na různých místech severní Ameriky, včetně radioteleskopu Green Bank. Zachycené rádiové pulzy jsou následně zpracovány a vytvoří výsledný radarový snímek.

Podle Galena Wattse z Green Banku by ještě před 10 lety trvalo zpracování takového množství radarových dat dlouhé měsíce. Astronomové doufají, že s touto technologií prozkoumají mnohá tajemství Sluneční soustavy, aniž by se museli vydat do vesmíru.

Hebké kočičí kožíšky přímo svádějí k mazlení, majitelé chlupáčů však moc dobře vědí, že ne každé zvíře si doteky lidské ruky užívá. Tzv. senzitivní období, během nějž si kočky vytvářejí návyk na blízký kontakt s člověkem, u nich trvá od druhého do sedmého týdne věku. Pokud v té době nepřijdou s lidmi do styku, pravděpodobně si už nikdy nezvyknou. 

Daň za krmení

Podle odborníků z veterinární univerzity v Ontariu ovlivňují chování koček při hlazení tři faktory: konkrétní místa na těle, dále pořadí, v jakém se jich člověk dotýká, a zda jde o známou osobu, nebo cizí. K „nejoblíbenějším“ bodům obecně patří hlava – ušní báze, oblast pod bradou a na lících. Naopak se po vás kočka velmi pravděpodobně ožene, pokud se ji pokusíte podrbat na břiše, na zádech či u kořene ocasu. 

TIP: Rozumí kočky lidské řeči? Ano, ale je jim to dokonale ukradené

Obecně pak platí, že většina z nich ve skutečnosti hlazení nevyžaduje. Majitele to nejspíš nepotěší, ale kočky obvykle mazlení pouze více či méně tolerují. A to z jediného důvodu: Moc dobře totiž vědí, že na oplátku dostanou krmení.

Čtěte kočičí signály

Přesto existují i chvíle, kdy kočka po lidském doteku zatouží. Podle zmíněného výzkumu trvá hlazení iniciované malou šelmou průměrně déle než v opačném případě. Vždy je navíc dobré si bedlivě všímat signálů jejího těla: Spokojenost značí vzpřímený ocas, předení či jemné šťouchání hlavou, když ji na chvíli hladit přestanete. Zbystřit byste ovšem měli, je-li zvíře buď pasivní, nebo naopak agresivní, pokud odvrací hlavu, má sklopené uši, ježí srst nebo rychle švihá ocasem. 

Poslední dobou se množí alarmující zprávy o stále častějším a závažnějším suchu. Nejnovější z nich je zpráva útvaru příhodně nazvaného „Drought Task Force“, který je součástí amerického Národního úřadu pro oceán a atmosféru (NOAA). Podle této zprávy zažívá americký Jihozápad nejhorší sucha v historii měření, která se zde počítá od roku 1895.

Mapa vlhkosti půdy v USA, březen 2021 (foto: NASA Earth Observatory, Lauren Dauphin, CC0)

Americké „pouštní“ státy Arizona, Kalifornie, Colorado, Nevada, Nové Mexiko a Utah za posledních 20 měsíců zažily historicky nejnižší celkové srážky a třetí nejvyšší průměrné denní teploty. Jak říká zmíněná zpráva, výsledkem těchto dvou rekordů je úporná, doposud nevídaná a nákladná krize. Ekonomické ztráty kvůli suchu, včetně škod při požárech, činí na Jihozápadě za rok 2020 11,4 až 23 miliard dolarů (asi 247 až téměř 500 miliard Kč).

TIP: Dlouhotrvající sucho v Kalifornii zabilo přes 100 milionů stromů

Jihozápad USA zřejmě přirozeně prochází cykly vysoušení a opětovného zavodňování. Momentálně tam probíhá období poklesu srážek. Lidskou činností vyvolávané oteplování ale dělá z období sucha hotovou katastrofu. Dochází ke zmenšování sněhové pokrývky v místních horách, a také se zvyšuje výpar vody z půdy, což vede k drastickému a dlouhodobému suchu. Podle předpovědí srážek bude současné sucho trvat minimálně do roku 2022. Může ale sužovat Jihozápad podstatně déle, pokud nezačne více pršet. Vliv globálního oteplování jen tak nezmizí.

V roce 1944 se Stalin rozhodl skoncovat s vojenskou přítomností Finska na východní frontě a naplánoval proto rozsáhlou ofenzivu. Celkem SSSR shromáždil 450 000 vojáků, 800 tanků, 2 000 letadel a 10 000 děl, které měla podporovat Baltská a Ladožská flotila. Tomuto válci mohlo na finské straně čelit 270 000 mužů, 110 (převážně lehkých) tanků, 248 letounů a 1 900 děl.

Předchozí část: Mezi mlýnskými kameny: Finsko proti Sovětskému svazu a Německu (1)

Aby finských problémů nebylo málo, sám Carl Gustaf Emil Mannerheim v kritickém období učinil dvě nešťastná rozhodnutí. Za prvé rozkázal většině jednotek setrvat v Karélii a držet její východní (ruskou) část coby trumf pro příští jednání s Moskvou. Tím však jádro finských vojsk zablokoval v nevýhodných pozicích. A za druhé maršál nevěřil, že Stalin útok na Finsko myslí vážně. Považoval sovětské řinčení zbraněmi jen za bluf – s cílem dostat Finy opět k jednacímu stolu a vnutit jim své podmínky. Pokud by rudoarmějci přece jen udeřili, Mannerheim předpokládal, že nejprve napadnou Karélii, a nikoliv samotnou šíji. Tyto omyly měly Helsinky přijít draho.

Příval ohně a oceli

Maršálovy představy se rozplynuly 9. června 1944, kdy Sověti zaútočili na IV. sbor generála Taavettiho Laatikainenho na Karelské šíji. Finské linie zasypal příval granátů z 5 500 děl, pumy ze stovek bombardérů a salvy z 800 raketometů Kaťuša. Ke slovu se dostali i dělostřelci z křižníků a obsluhy moždířů ráže 280 a 305 mm. Nazítří udeřil 30. gardový sbor na finskou 10. divizi u Valkeasaari a okamžitě prolomil její linie. Tváří v tvář tankům některé útvary uprchly bez boje, takže divize přišla o veškeré dělostřelectvo a jako organizovaný svazek přestala existovat.

Mannerheimovi nezbylo než nařídit ústup na linii VT a povolat z Karélie posily. Zároveň přesunul obrněnou divizi za pozice 11. divize, která držela širokou frontu pouhými devíti prapory. Rudá armáda se 13. června dovalila k linii VT a prorazila ji v prostoru Kuuterselkä, kde Finové úder neočekávali a obranu tak zajišťovala jediná rota. Příslušníci 21. armády odrazili pokusy finské kavalerie i tankistů o protiútok a od totálního obklíčení zachránila obránce jen sveřepá snaha nepřítele postupovat za každou cenu k Viipuri (dnešní ruský Vyborg).

Sveřepá obrana

Paralelně s těmito boji udeřila 23. armáda na linii VT u Siiranmäki. Sověti očekávali slabý odpor, jenže narazili na 7. pluk čerstvě vybavený protitankovými zbraněmi Panzerfaust a Panzerschreck z Německa. Obránci se udrželi a 98. sbor připravili o 887 padlých, na celkový vývoj ale lokální úspěch neměl vliv a Finové se po těžkých ztrátách stáhli na druhou defenzivní linii VKT (Viipuri–Kuparsaari–Taipale). Klíčovým úkolem se stala obrana Viipuri, jehož posádku však tvořila jen 20. brigáda s minimem zkušeností a otřesenou morálkou. Záhy po příjezdu ruských tanků jí navíc došla munice a v panice město opustila.

Viipuri tak 20. června padlo téměř bez boje a Rudá armáda splnila svůj první cíl, avšak nepodařilo se jí obklíčit a zajmout žádné větší finské jednotky. Rychlost ofenzivy také začala působit logistické potíže 21. armádě, která od začátku operace urazila 120 km. 

Německá pomoc

Neschopnost Mannerheimových divizí zadržet nepřítele šokovala finskou veřejnost a vyvolala obavy i v Německu. Když Helsinky v tíživé situaci požádaly Berlín o pomoc, Hitler raději zareagoval obratem a vyslal do Finska 122. divizi, polovinu brigády útočných děl a desítky střemhlavých bombardérů Ju 87 i stíhaček Fw 190. Finský prezident Risto Ryti věděl, že diktátor neposkytuje muže a techniku zadarmo.

Pokračování: Mezi mlýnskými kameny: Finsko proti Sovětskému svazu a Německu (3)

A měl pravdu, neboť 22. června do Helsink přiletěl německý ministr zahraničí Joachim von Ribbentrop a sdělil tamním politikům jednoznačný požadavek: Finsko se musí zavázat, že bude bojovat až do konce a neuzavře se SSSR separátní mír. Mannerheim chytře přesvědčil Rytiho podepsat závazek ne ve formě oficiální dohody, ale osobního příslibu. Když von Ribbentrop opouštěl metropoli, netušil, že finští představitelé se necítí být podpisem vázáni.

Uměleckým dílem může být takřka cokoliv – od banánu přilepeného na zdi až po „neviditelnou sochu“. Dánský umělec Jens Haaning posunul hranice toho, co lze vnímat jako umění ještě dál – napálil galerii a svůj počin prohlásil za umělecké dílo.

Galerie moderního umění Kunsten v dánském Aalborgu se s Haaningem dohodla, že umělec nainstaluje ve výstavních prostorách jedno ze svých dřívějších děl – srovnání ročních příjmů Rakušanů a Dánů. Součástí prezentace mělo být i 328 000 dánských korun a 25 000 eur (celkem zhruba 1,8 milionu korun), které Haaningovi galerie zapůjčila. 

TIP: 5 nejbohatších umělců: Žebříčku boháčů vládne nedostižná žena

Namísto slibované umělecké instalace se ale galerie dočkala prázdného rámu s popisem „vezměte si peníze a zmizte“. Galerie po umělci žádá peníze zpět, ten ale zatím na její výzvy nereaguje. Ředitel galerie Lasse Andersson zvažuje, že Haaninga předá policii, pokud peníze nevrátí do skončení výstavy, které je naplánováno na 14. ledna. Umělec mezitím galerii vzkázal, že „skutečným uměním je fakt, že jsem vás připravil o peníze.“ Uměleckým dílem může být opravdu takřka cokoliv.