Ve Spojených státech tradičně oslavují 4. července Den nezávislosti velkolepými ohňostroji. Letos byly oslavy kvůli pandemické situaci poněkud skromější než obvykle. Shodou okolností se ale o pořádný ohňostroj postaralo Slunce, které v předvečer Dne nezávislosti odpálilo pro astronomy poměrně překvapivě mohutnou erupci.

Tato erupce se zrodila 3. července 2021 ve sluneční skvrně, kterou odborníci pojmenovali AR2838. Skvrna se vyvinula noc předtím jako nová aktivní oblast na Slunci. Podle amerického centra Space Weather Prediction Center (SWPC) šlo o velmi silnou sluneční erupce, která byla ohodnocena jako erupce třídy X1,5, tedy nejsilnější z rozlišovaných tříd.

Erupce třídy X

Víkendová erupce byla nejsilnější, jakou jsme na Slunci detekovali za poslední čtyři roky a v jejím důsledku došlo i ke krátkodobým výpadkům rádiové komunikace. K poslední silnější erupci došlo 6. září 2017, kdy Slunce odpálilo monstrum označené jako erupce třídy X9,3.

TIP: Pořádná rána: Slunce odpálilo nejsilnější erupci za poslední tři roky

Sluneční erupce se dělí do šesti tříd – A, B, C, M, X a Super X s hodnotou 1 až 9 (například B4, M5, C9). Každá třída je vždy desetinásobkem třídy předchozí (s výjimkou tříd X), což znamená, že například erupce M2 je 10× silnější než C2. Vážnější dopad na dění na Zemi mohou mít pouze silnější erupce třídy M a pak také erupce tříd X. V případě třídy M jde maximálně o rušení rádiového a GPS signálu, případně vznik polárních září; erupce tříd X již mohou mít vážnější dopady. 

Největší erupcí zaznamenanou GOES byla exploze ze 4. listopadu 2003, kdy výboje dosahovaly stupně X28, později dokonce překvalifikovaného na X40 a X45. Tou úplně největší ale byla erupce z roku 1859, která zanechala stopy v Grónském ledu ve formě nitrátu a berylia.

V případě stíhačů tanků ferdinandů došlo ke zformování specializovaného pluku těžkých stíhačů tanků 656, který měl hrát roli ryze útočného útvaru. Kromě dvou rot ferdinandů tak pluk disponoval i útočnými děly StuG III a Sturmpanzer IV, několika středními tanky PzKpfw III a také dálkově ovládanými demoličními vozidly Borgward IV.

Ne vždy se nicméně dařilo organizační řády dodržovat. Nejvýraznější odchylky nalezneme u praporů jagdpantherů sužovaných malou rychlostí výroby. Ačkoliv tak vzniklo plných šest oddílů těžkých stíhačů tanků vyzbrojených těmito stroji, jen málokterý z nich obdržel plný počet 45 strojů. Od září 1944 proto jagdpanthery dostávala pouze první rota každého praporu a zbytek si musel vystačit buď s útočnými děly StuG III nebo s lehčími stíhači tanků Jagdpanzer IV.

Problémy u Kurska

Co se samotného bojového působení uvedených strojů týče, nelze než konstatovat, že nejzávažnějšími problémy trpěly ty nejtěžší z nich. V případě ferdinandu se dlouhý seznam potíží začal psát již během první polní zkoušky. Většina se týkala složité a velmi poruchové pohonné soustavy, na nápravu ale nezbýval čas. Německé nejvyšší velení totiž ve ferdinandy kladlo velké naděje a počítalo s nimi pro plánovanou ofenzivu u Kursku (operace Citadela).

Následky této uspěchanosti na sebe nenechaly dlouho čekat. Jen během prvních čtyř dní operace muselo být sedm strojů odepsáno a dalších 46 zamířit k opravám. Většinu poškozených vozidel znehybnily poruchy, řadu z nich také protitankové miny. Situaci pak zhoršoval i fakt, že Němci neměli žádné vyprošťovací vozidlo schopné pětašedesátitunové monstrum odtáhnout. V praxi proto používali až pět polopásových tahačů.

Zabiják tanků

Když pak Rudá armáda přešla u Kurska do ofenzivy, na odtah mnohdy nezbyl čas a osádky svá vozidla musely zničit výbušninami či je ponechat jejich osudu. U strojů zničených nepřítelem se navíc projevila fatální slabina designu v podobě mřížovaného krytu motorového prostoru, kudy mohly k pohonné soustavě pronikat střepiny granátů a způsobit požár paliva či přehřátí motoru vinou poškozeného chlazení. Do konce bitvy u Kursku tak Němci museli odepsat 42 ferdinandů.

Na druhou stranu si ale jejich osádky připsaly úctyhodné úspěchy, když si jen mezi 5. a 16. červencem nárokovaly přes 320 zničených nepřátelských obrněnců. Přeživší ferdinandy během ledna 1944 prošly modernizací, při které obdržely kulomet MG 34, novou velitelskou věžičku, posílený kryt motorového prostoru a antimagnetickou pastu Zimmerit nanášenou na trup.

Slon jde na scénu

Takto upravená vozidla dostala nové jméno Elefant a v lednu 1944 jich 14 odcestovalo do Itálie, zatímco zbytek se vrátil na východní frontu. V Itálii se elefanty postavily Spojencům, místní hornatý terén a úzké silnice pro ně ale představovaly krajně nevhodné působiště. Stroj tam proto nezaznamenal žádné výraznější úspěchy a v létě 1944 byly poslední dva přeživší kusy přepraveny zpět do Německa.

Pokračování: Hitlerovi těžkotonážní predátoři: Německé těžké stíhače tanků (4)

Zbývající elefanty následně bojovaly na Ukrajině, v Polsku a nakonec i na německé půdě. Jejich osádky si připsaly stovky zničených nepřátelských obrněnců a elefant se stal vůbec nejúspěšnějším německým stíhačem tanků, kdy na jeden vyřazený stroj připadalo v průměru více než 10 zničených nepřátelských obrněnců. I přes tyto výkony ale počet elefantů postupně klesal a v prosinci 1944 jich zbývalo již jen 10. Poslední dva stroje Němci ztratili v závěrečných týdnech války v okolí Berlína.

Než loni v listopadu odešel Andreas Flaten ze zaměstnání v autoservisu, nepohodl se s bývalým chlebodárcem Milesem Walkerem, který mu odmítl dát poslední výplatu. Po měsících Flatenovy marné snahy získat zbytek mzdy však majitel firmy ustoupil a dlužnou odměnu mu doručil: Na příjezdovou cestu před jeho domem vysypal 91 515 mincí zamazaných od oleje i s výplatní páskou. Bývalý Flatenův šéf Walker odmítl celou záležitost blíže komentovat. „Dostal zaplaceno, a to je vše na čem záleží,“ uvedl pouze. 

TIP: Naštvaný Američan zaplatil daně v mincích: Vážily 700 kilogramů

Bývalý zaměstnanec se nicméně zlovůlí šéfa odmítá trápit. Podle svých slov je rád, že peníze dostal, a zatímco jednotlivé mince čistí, hřeje ho představa, jak se Walker kvůli své pomstě nadřel. Incident má ale podle něj i svou světlou stránku – je totiž pravděpodobné, že v kupě mincí objeví i nějakou sběratelskou raritu. Ostatně na jeden ceněný cent z roku 1937 již prý narazil. 

Jakýkoliv nález učiněný v okolí Mrtvého moře má na poznání lidské historie ohromný dopad. Ačkoliv dnes se tamní region jeví jen jako vyprahlá poušť, ještě před deseti tisíci lety měla vodní plocha víc než dvojnásobnou rozlohu a relativně přívětivá krajina – alespoň ve srovnání s okolní pustinou – přitahovala nomády. Jak během tisíců let jezero vysychalo a klima se měnilo ve stále méně přátelské, vyšly najevo i další výhody neobvykle slaného rezervoáru: Ze sedimentů na dně se uvolňoval přírodní asfalt a stal se žádanou surovinou pro balzamování egyptských mumií. 

Mrtvé moře, spojující jinak těžce přístupné části hornaté krajiny, se také ukázalo jako dar z nebes pro obchodníky. Přepravovali totiž po vodě sůl i zemědělské produkty, zásadní pro přežití v oblasti známé jako Judea, v srdci dnešního Izraele. Klíčová poloha a minerální bohatství znamenaly důvod, proč tam nechal král Herodes vybudovat zdánlivě nedobytnou pevnost Masada. 

Kouzlo regionu se jako červená nit vine řadou pasáží Starého zákona. Nedaleko jezera stála „hříšná města“ Sodoma a Gomora, z Galileje tam putoval Ježíš a v půli cesty se dal pokřtít vodou z Jordánu. Na východním i západním břehu, v jeskyních daleko od civilizace, pak žily radikální sekty, jež ovlivnily formování biblického kánonu a tvář raného křesťanství. 

Jeskyně hrůz

Na západním břehu Mrtvého moře, v oblasti Kumránu, se nacházejí četné hluboké kaňony lemované liniemi zubatých útesů. Přirozeně drolivá skála dala vzniknout bezpočtu jeskyní a tunelů, které odpradávna poskytovaly přístřeší kočovným kmenům při zimování. Nedostupnost byla velmi vítaná: Do mnoha kaveren se lze dostat pouze strmým výstupem nebo pomocí lana. Například do tzv. Jeskyně hrůz se člověk musí nejdřív spustit po laně či žebříku asi osmdesát metrů z okraje útesu, načež stane na uzounké římse, jež ho po pár krocích pustí do tunelu v nitru skály. Stačí přitom jediné uklouznutí, a odvážlivec se zřítí o dalších sto metrů níž, na kamenité dno kaňonu. 

Roku 132 se Židé podruhé vzbouřili proti římské nadvládě v tzv. bar Kochbově povstání a na čas získali nezávislost. Císař Hadrián však nemínil urážku svého majestátu přijmout: Kontingent šesti legií a šesti pomocných sborů tak revoltu během tří let rozdrtil. Židovská populace Judeje byla buď zmasakrována, nebo skončila v otroctví a z Jeruzaléma zůstaly jen ruiny. Zbylí povstalci se bránili do posledního dechu jak z pevnosti Masada, tak z řady jeskyní rozesetých po okolí. 

Právě v Jeskyni hrůz našli archeologové před šedesáti lety těla asi čtyř desítek lidí, včetně dětí a kojenců. Šlo zřejmě o rodiny těch, kdo se odmítli vzdát. Podle dostupných zdrojů se je Římané ani nepokusili z útočiště vypudit – zlézat skálu s odhodlanými ozbrojenci pod sebou by znamenalo sebevraždu. Vojákům však stačilo obsadit i vrchol útesu a nechat skupinu v jeskyni vyhladovět. Zmíněný objev ostatků dal potom místu název. 

Staré místo, nové objevy

Jeskyni hrůz již archeologové v minulosti prozkoumali mnohokrát, nikdy však dostatečně pečlivě. Největší pozornost totiž vždy upírali k tzv. Jeskyni listin, kde se našla naprostá většina kumránských svitků: Coby svoji „knihovnu“ je tam po pádu povstání pohřbila sekta esejců. Protože se ovšem v posledních letech rozmohlo rabování archeologických lokalit spolu s tím, jak si místní beduíni pořídili dokonalejší technické vybavení, začaly izraelské autority jednat s neobvyklou svižností. V roce 2017 odstartoval projekt, který měl pomocí dronů a pozemních radarů odhalit dosud neprozkoumaná místa. Ačkoliv se přes veškerou snahu podařilo proskenovat asi jen polovinu celkové délky útesů, přineslo úsilí první průlom. 

Z období bar Kochbova povstání se našly fragmenty několika řecky psaných svitků, patřících do cyklu tzv. Menších proroků a vytvořených nejspíš pro Židy, kteří žili mimo Judeu a místním jazykům jako hebrejštině a aramejštině už příliš nerozuměli. Zlomky obsahují nejstarší známé verze slov proroků Zachariáše a Nahuma. Znamenají přitom podstatný přínos pro vědce zabývající se Biblí, protože dokumentují její proměny v čase, kdy ještě neexistoval kánon, tedy jediná „oficiální“ verze. Zmíněné spisy patří k těm několika málo, které se poslední obyvatelé jeskyně rozhodli v posledním záchvatu zoufalství nespálit a zahrabali je. V kaverně se našly stopy po větším ohništi a v plamenech možná skončily všechny zbytné věci, aby si vyčerpaní a umírající lidé dopřáli trochu tepla nebo posledního upraveného jídla. 

Kromě toho se podařilo nalézt několik dokonale zachovaných mincí, se symboly palmy a s nápisem „rok 1 od spasení Izraele“. Coby znak znovunabyté státnosti je nechal vyrazit Šimon bar Kochba, avšak svoboda netrvala ani tři roky. Motiv palmy paradoxně použili sami Římané na mincích, jež oslavovaly prvotní zábor Judeje.

Nejstarší koš světa

Velké překvapení nicméně čekalo především archeology zaměřené na předbiblickou historii. Pod vrstvou, která odpovídala dějinám povstání, se nacházela ještě mnohem starší, neolitická – ovšem neméně emotivní: Pod dvěma velkými kameny odhalili pracovníci archeologického ústavu mumii holčičky ve věku 6–12 let, jež zemřela asi před šesti tisíci roky. Na jejím těle spočívaly zbytky větší tkaniny, pravděpodobně přikrývky. Ten, kdo dívenku položil do hrobu, si dal nejspíš láskyplně záležet, aby vypadala jako spící dítě. 

Odborníkům pak zcela vyrazil dech nález ohromného, asi stolitrového koše z pleteného proutí, starého přes deset tisíc let. Jde o vůbec nejstarší objev svého druhu: Zachování tak snadno rozložitelného materiálu vyžaduje velmi vzácnou souhru okolností, z nichž tu nejdůležitější představuje suchý vzduch a půda neporušená průsakem vody po stovky generací. 

Vědci koš opatrně vyzvedli a v laboratoři provedli jeho počítačovou rekonstrukci. Došli k závěru, že ho neolitičtí nomádi zřejmě používali k uchovávání trvanlivých potravin – zakopali ho do země a překryli kamenem, kde pak čekal na jejich sezonní návrat. Uvnitř se však nenacházely žádné zbytky, takže definitivní potvrzení hypotézy zůstává ve vzduchu. Další skvělá překvapení přitom možná ještě leží před námi, protože polovina místních jeskyní na důsledné prozkoumání stále čeká. 

Na způsob fungování pracovní paměti šimpanzů se zaměřili zoologové z německého Institutu Maxe Plancka pro evoluční antropologii. Vědci šimpanzům předložili několik malých neprůhledných krabiček, do nichž před jejich očima umístili jídlo. Primáti poté mohli na libovolnou krabičku ukázat a v případě, že obsahovala dříve vložený pamlsek, dostali jej. Po každé volbě výzkumníci na 15 sekund krabičky překryli.

Tak trochu tento úkol připomíná jednoduché pexeso, protože šimpanzi bažící po jídle si museli zapamatovat, na které krabičky už dříve ukázali. Vědci navíc těm nejúspěšnějším zvířatům postupně ztěžovali úkol tím, že zvyšovali počet krabiček a mezi každou další volbou je promíchali. 

Jako sedmileté děti

Ukázalo se, že pracovní paměť šimpanzů pracuje v klíčových aspektech podobně jako ta lidská. Nejúspěšnější z testovaných primátů si spolehlivě zapamatovali přinejmenším čtyři položky, jeden mladý šimpanz jich zvládl dokonce sedm. Zvířata si krabičky pamatovala jak podle jejich vzhledu, tak podle jejich předchozí polohy v řadě. A podobně jako lidé měli i šimpanzi horší výsledky, když souběžně prováděli druhý podobný úkol.

Takto měli šimpanzi možnost vybírat si z krabiček, z nichž některé obsahovaly lákavý pamlsek. (Ilustrace: Institut Maxe Plancka pro evoluční antropologii, CC0)

TIP: Konec mýtu o mírných gorilách? Fosseyová možná nepozorovala „normální chování

„Naše výsledky ukazují, že šimpanzí pracovní paměť funguje na intuitivním základu podobně jako u přibližně sedmiletých dětí. Jako u lidského mozku, jenž neprodělal delší trénink,“ komentoval studii vedoucí této práce Christoph Voelter. Zřejmě největší zjevný rozdíl mezi lidskou a šimpanzí pracovní pamětí tedy nepředstavovala její kapacita, ale strategie, k nimž by se při podobném úkolu lidé uchýlili – šimpanze například nenapadlo, aby prohledávali krabičky postupně jednu po druhé.

20. července 2020 vyslaly Spojené arabské emiráty k Marsu misi „Emirates Mars Mission“, s pomocí japonské nosné rakety H2A202. V rámci této mise dorazila 9. února 2021 k rudé planetě sonda Al-Amal (Naděje) a zahájila výzkum atmosféry a povrchu Marsu. V těchto dnech se misi Emirates Mars Mission povedl první zásadní vědecký úspěch.

Sonda Al-Amal pořídila unikátní snímky prchavých polárních září Marsu. Tyto snímky vlastně nevznikly během oficiálního vědeckého programu mise, ale během testování přístrojů na palubě sondy. Vědci se snaží studovat polární záře rudé planety už dlouhou dobu. Tyto jevy jsou ale velmi obtížně zachytitelné.

Právě proto jsou podle planetárního vědce Justina Deighana z americké University of Colorado, který se podílí na vedení vědeckého programu mise Emirates Mars Mission, snímky sondy Al-Amal unikátní, doslova vzrušující. Na Zemi jsou polární záře spojené s planetárním magnetickým polem a vyvolávají je elektricky nabité částice slunečního větru. Na Marsu je ale situace mnohem složitější.

TIP: Poslední hodiny před startem: K Marsu má dnes vyrazit sonda Spojených arabských emirátů

Pokud víme, na rudé planetě existují tři typy polárních září. Jeden se vyskytuje na denní straně planety, dvě na noční straně. Jedna z nočních polárních září je důsledkem extrémních prachových bouří a rozsvítí celou noční stranu, zatímco druhý typ nočních polárních září osvětluje jen určité oblasti. Právě tyto lokální polární záře pozorovala sonda Al-Amal a to mnohem lépe, než předtím evropský orbiter Mars Express a americký MAVEN. Obíhá totiž kolem rudé planety ve větší vzdálenosti, což je pro pozorování zmíněných polárních září výhodou.

Na budoucím velkomoravském území začalo křesťanství hrát významnou roli koncem 8. století. Roku 798 Karel Veliký po tuhých bojích rozvrátil Avarský kaganát, což Slovanům žijícím na území Moravy přineslo možnost užšího kontaktu s Franskou říší. Rozpad avarské říše a setkání s vyspělou franskou kulturou tak zavdalo impuls k počátkům christianizace Moravy.

V současnosti poměrně diskutovanou myšlenkou je teorie o působení iroskotské misie, která mohla na Moravu přinést křesťanství již během druhé poloviny 8. století. Za důkaz jejich přítomnosti se obvykle považuje nález v Modré u Velehradu – jedná se o základ kostela, jehož půdorys velmi pravděpodobně vychází z tamější církevní architektury.

Mniši z ostrova Éire

Putující iroskotští mnichové se usadili v Bavorsku už počátkem 7. století. Je však otázkou, zda tito duchovní opravdu aktivně působili také ve velkomoravské oblasti. O myšlence vyslat irskou misii k západním Slovanům sice existuje zmínka v životopise svatého Columbana, k takové akci většího rozsahu však pravděpodobně nikdy nedošlo. Misie, které irští mnichové u Slovanů prokazatelně prováděli, se tak dle současných výsledků bádání omezovaly zejména na oblasti původního Norika (pozdější Korutany a Kraňsko) a Dolní Panonii. Působení irské misie zde dosáhlo vrcholu v letech 745–784 zejména díky iniciativě a vedení salcburského biskupa Virgila, který i díky těmto snahám vešel do dějin jako „apoštol Korutanců“.

Během 8. století však iroskotské misie postupně zanikaly a jejich působiště převzali franští misionáři. Po smrti Virgila totiž Karel Veliký jmenoval za jeho nástupce benediktinského opata Arnona a nařídil, aby ve všech iroskotských klášterech byla zavedena benediktinská řehole. Po dokončení této reformy Benediktem z Aniane v první polovině 8. století tak ze střední Evropy postupně vymizely všechny prvky irské misijní tradice. Nelze samozřejmě vyloučit možnost, že se izolovaní irští mniši nadále věnovali misiím u Slovanů i poté, co se v této činnosti začalo výrazněji angažovat franské duchovenstvo, nicméně stěží přitom mohli  hrát nějakou důležitější roli v christianizaci Moravy.

Misionáři z dalmatských hor

Podle údajů Života Metodějova působilo ještě před příchodem Konstantina a Metoděje na Moravě velké množství jiných misionářů, neboť poslové k byzantskému dvoru tlumočili císaři Michaelu III. tato slova: „Přišlo k nám mnoho křesťanských učitelů z Vlach, z Řecka a z Němec, a ti nás rozličně učili.“

Na Moravě skutečně již před příchodem Konstantina a Metoděje působili také řečtí kněží, kteří přicházeli zejména z byzantských držav v Dalmácii. Přítomnost řeckých duchovních v oblasti Velké Moravy naznačují kromě Metodějova životopisu i archeologické nálezy. Například kostel v Sadech u Uherského Hradiště nemá z architektonického hlediska obdobu ve Franské říši ani v Bavorsku, ale podobné stavební prvky můžeme najít právě na sakrálních stavbách dalmatsko-istrijské oblasti. Řečtí misionáři z dalmatské oblasti také ovládali tehdy ještě poměrně jednotný slovanský prajazyk, díky čemuž je velkomoravská společnost nevnímala jako cizorodý prvek.

Křest nebyl vždy dobrovolný

Misijní postupy vedoucí ke křtu se ne vždy děly na dobrovolné bázi a křest samotný často zneužívala světská moc, která na nové „věřící“ uvalovala záhy po křtu těžké daně. Duchovní se naopak běžně účastnili vojenských výprav, čímž si pochopitelně také mnoho sympatií pohanského obyvatelstva nezískali, neboť se v očích prostého obyvatelstva stali součástí obrazu násilí a utrpení. Ani metoda sociální diskriminace, úspěšná spíše na již částečně christianizovaných územích, která zakazovala například stolování nebo sňatky s nepokřtěnými, obraz křesťanství coby náboženství lásky příliš nedokreslovala. 

Změna v tvrdých církevních postupech přišla až během druhé poloviny 8. století, a to zejména zásluhou anglosaského mnicha Alcuina z Yorku. Ten působil na dvoře Karla Velikého a coby králův rádce navrhl nový systém christianizace. Namísto dosavadních násilných křtů, často vynucených pod pohrůžkou smrti, nabídl rozvolněnější postup, pro pohany víceméně dobrovolný. Kandidáti křtu se během něj nejprve měli naučit nazpaměť Modlitbu Páně (Otčenáš) a Vyznání víry (Credo), v druhé fázi měl proběhnout křest samotný a v poslední části pak bylo čerstvě narozeným božím dětem vyloženo Desatero a nauka o hříších a trestech. 

Jak je dobré znáti jazyk

Franští a bavorští duchovní si zřejmě velmi dobře uvědomovali nutnost komunikace se Slovany v jejich jazyce, neboť právě až po navázání jazykového kontaktu mohly být rozvíjeny další misijní aktivity. Jazyk, který dnes označujeme termínem „praslovanština“, byl údajně vyučován v řezenské klášterní škole, a zejména salcburská misie už počátkem 8. století u panonských, korutanských a rakouských Slovanů používala slovanštinu při kázáních a modlitbách. Členové misie se údajně také zasloužili o vytvoření základního slovanského názvosloví pro důležité církevní pojmy a instituce a o přeložení základních modliteb církve. 

TIP: Byzantská misie na Velkou Moravu: Příchod Konstantina a Metoděje

Sedmadvacetiletý francouzský lezec Léo Urban si jako cíl vybral výškovou budovu Silberturm, která je sídlem železničního přepravce Deutsche Bahn. Lidé kvůli odvážnému kousku zavolali hasiče, ale lezec postupoval nahoru tak rychlým tempem, že záchrana na místo dorazila až ve chvíli, kdy byl muž bezpečně na střeše.

Na střeše 166 metrů vysoké budovy již na něj čekala německá policie. Po zadržení byl odvážný lezec převezen k výslechu. Pro Léa nejde o nic nového, stejně dopadl v loňském roce, kdy v centru Paříže vyšplhal taktéž bez jištění na 152 metry vysoký mrakodrap Tour Ariane. Před pár dny pak společně se svým polským kolegou Marcinem Banotem zdolali 187 metrů vysoké sídlo společnosti TotalEnergies. 

Zdolávání mrakodrapů je v poslední době pro lezce oblíbenou kratochvílí. V dubnu například Brit George King vyšplhal na 116 metrů vysokou budovu hotelu Meliá v Barceloně. Také on posléze musel svůj kousek vysvětlovat policii. Francouz Alain Robert si za opakované výstupy po fasádách mrakodrapů vysloužil přezdívku Spiderman.

Autonomní roboti, kteří dnes pracují v průmyslových provozech, jsou obvykle poměrně malí a fungují v relativně stálém a předvídatelném prostředí. Pro bagry to ale neplatí. Musejí být robustní, aby zvládly svou práci. Rovněž se často pohybují v náročných nebo vyloženě nebezpečných prostředích: autonomní bagr musí nejen správně identifikovat cílové materiály, musí se umět vyhýbat překážkám, zvládat různé povětrnostní podmínky a musí si poradit s prostředím, kde ho může čekat prakticky cokoliv.

Právě takovými vlastnostmi podle vývojářů z Baidu Research Robotics, Auto-Driving Lab (RAL) a americké Univerzity v Marylandu disponuje autonomní systém AES (Autonomous excavator system). Je to jeden z prvních autonomních systémů pro bagry na světě, který může pracovat dlouhou dobu, déle než 24 hodin, bez lidského zásahu. Jeho výkon je podle inženýrů srovnatelný s bagrem řízeným zkušeným lidským operátorem. Velkou výhodou systému AES je, že se na rozdíl od lidského bagristy nikdy neunaví.

TIP: Autonomní a elektrický Monarch je nejchytřejší traktor na světě

Systém AES je vybavený pokročilou umělou inteligencí a také soustavou nejrůznějších senzorů, včetně LIDARu, kamer a mechanických senzorů. Jeho výhodou je, že je modulární, takže ho lze instalovat na bagry různých typů a velikostí. Tvůrci již systém AES prověřili na skládce odpadu, v rizikovém a toxickém prostředí, v němž by bylo žádoucí používat autonomní zařízení, a také při práci během zimního období. 

Kreslit a malovat se naučíme už jako malé děti a po zbytek života bereme tuto dovednost za naprosto samozřejmou. Přesto představuje zobrazování skutečnosti či pouhé představy náročný intelektuální výkon a vyžaduje rozvinuté abstraktní myšlení. Kdy se tato schopnost zrodila v lidské mysli?

Domněnky a předsudky

Vědci měli dlouho jasno. Jeskynní malířské umění vzniklo před 40 tisíci roky a „vynalezli“ je naši přímí předchůdci: pravěcí lidé Homo sapiens. To jejich ruce vytvořily nádherné malby ve španělské jeskyni Altamira či francouzské jeskynní obrazárně Lascaux. Paleoantropologové byli přesvědčeni, že právě jeskynními malbami složili naši předci pomyslnou intelektuální „zkoušku dospělosti“ a našlápli k vytvoření současné civilizace s rozvinutou technikou i kulturou. 

Někdy se v této souvislosti hovoří o paleolitické revoluci, protože abstraktní myšlení dokumentované jeskynními malbami se objevuje náhle a i jeho velmi staré projevy, např. malby šelem a srstnatých nosorožců ve francouzské Chauvetově jeskyni z doby před 32 tisíci roky, jsou dokonalými výtvory vrcholně zdatných malířů. Autoři těchto maleb byli da Vinciové a van Goghové pravěku. Jiným druhům člověka, ať už to byli vývojoví předchůdci lidí Homo sapiens nebo jejich evolučně méně pokročilí současnici, jsme byli ochotni přiznat abstraktního myšlení, jen co by se za nehet vešlo. Jeskynní malby jsme vždy zcela automaticky přičítali pravěkým Homo sapiens. Neandertálce nikdo s malbami na jeskynních stěnách nespojoval. 

Podcenění neandertálci

Stigma hrubého primitiva si nesl neandertálec už od počátku 20. století, kdy francouzský paleontolog Marcellin Boule rekonstruoval vzhled tohoto člověka na základě kostry muže nalezené poblíž francouzské vsi La Chapelle-aux-Saints. Podle Bouleho to bylo přihrblé stvoření vzhledem v mnoha ohledech bližší gorile než dnešnímu člověku. Tato pomýlená rekonstrukce ovlivnila představy odborníků i široké veřejnosti o neandertálcích na dlouhou dobu. 

Od dob, kdy Marcellin Boule vykreslil neandertálce jako hrubého primitiva, utekla dlouhá doba. Vědci během ní narazili na nové, znepokojivé nálezy. V řadě neandertálských sídlišť objevili překvapivě dokonalé kamenné nástroje. Našli tu zuby, které někdo upravil tak, aby se daly uvázat na tenký řemínek a nosit jako náhrdelník. Řada vědců nad těmito nálezy mávla rukou s tím, že jde o neumělý pokus neandertálců napodobit to, co viděli u svých neskonale vyspělejších současníků z řad Homo sapiens. Neandertálci prý ani nechápali, co vlastně kopírují. 

Jenže některé nálezy se jednoduchému vysvětlení vzpíraly. Například v chorvatské jeskyni Krapina našli archeologové orlí drápy, které někdo před 130 tisíci roky upravil tak, aby se daly nosit jako náhrdelník. Vzhledem k tomu, že „orlí náhrdelník“ vznikl v době, kdy do příchodu prvních lidí Homo sapiens do Evropy zbývalo ještě 85 tisíc roků, můžeme jeho autorství bez váhání připsat neandertálcům a zároveň se rozloučit s myšlenkou, že tento výtovr abstraktního myšlení okopírovali od vyspělejších sousedů. 

Další nálezy dokládají, že neandertálci používali ke zdobení a zřejmě i k rituálům ptačí peří. Snad si z per dravců a vran vyráběli čelenky, jaké nosili mnohem později některé indiánské kmeny v Americe. Podobně je tomu i s více než 100 tisíc let starou hlinkou, kterou si lidé zdobili těla, či se stejně starými náhrdelníky z provrtaných mušlí. I ty zjevně používali neandertálci.  

Příliš staré malby

Joao Zilhao razí už dlouhou dobu názor, že neandertálci byli duševně stejně zdatní jako jejich současníci pravěcí lidé Homo sapiens. Podle portugalského archeologa zvládali tito údajní primitivové i jeskynní malby. Poprvé se to Zilhao pokusil dokázat v roce 2012, kdy určil stáří usazenin překrývajících jednoduché obrazce namalované pravěkými umělci na stěny jeskyní ve Španělsku. Došel k závěru, že některé minerální povlaky se formovaly déle než 40 tisíc let a obrazce pod nimi namalovali neandrtálci. Většina expertů ale závěry portugalského archeologa šmahem zavrhla. Namítali celkem oprávněně, že obrazce mohou být dílem prvních pravěkých Homo sapiens, kteří je namalovali záhy po příchodu do Evropy. 

Zilhaa první nezdar neodradil. Moderní datovací metodou stanovil stáří několika desítek jeskynních maleb ve Španělsku, Francii a Itálii. V této doširoka rozhozené síti nakonec uvízly hned tři kapitální úlovky. V severošpanělské jeskyni Pasiega se na skále rýsuje pravěká malba rudou hlinkou tvořená svislými a vodorovnými čárami. Při zběžném pohledu připomíná jednoduchý žebřík. A její stáří? Celých 64 800 roků! V jižním Španělsku v jeskyni Ardales maloval kdosi na krápníky. Stáří jedné z maleb určili vědci přinejmenším na 45 300 roků. Druhou datovali do doby před 65 500 lety! A do třetice. V jeskyni Maltravieso na západě Španělska položil někdo ruku na skálu a přes ni pak z úst vyprskl jemnou spršku vody smíšené s rudou hlinkou. Skála pod rukou zůstala neobarvená a dodnes je tu na kameni patrný obrys ruky pravěkého člověka. Tato „negativní silueta“ vznikla před 66 700 roky!

Všechny tři obrazce někdo namaloval v době, kdy do příchodu prvních lidí Homo sapiens do Evropy chybělo 20 tisíc let! Kdo tedy připadá do úvahy jako jejich autor? Podle Zilhaa je odpověď na tuto otázku jasná: „Byl to neandrtálec!“ Archeolog dokonce volá po tom, abychom vzali neandertálce zpátky do rodiny. Dříve byl považován za pouhou variantu člověka Homo sapiens. Později ale převládl názor, že neandertálec patří k samostatnému druhu Homo neanderthalensis. 

Nic na tom nezměnilo ani zjištění, že se neandrtálci s pravěkými Homo sapiens křížili. Obyvatelé Evropy a Asie si z té doby nesou v dědičné informaci asi 2,5% neandertálských genů. Dogma, že se příslušníci dvou druhů nemohou křížit za vzniku zcela životaschopných a plně plodných jedinců, je mylné a zdaleka nemá obecnou platnost. Příkladů známe z přírody celou řadu. Můžeme sem počítat i děti zplozené v dávném pravěku lidmi Homo sapiens s neandertálci. Řada neandertálských genů přišla našim předkům zjevně k duhu a pomohla jim přežít na území Evropy a Asie v drsném klimatu ledových dob.  

Spory nekončí 

Zastánci Zilhaových argumentů poukazují i na křížením neandertálců s pravěkými Homo sapiens. Oba druhy člověka zjevně nedělila nepřekonatelná propast. Měli mnoho společného a zásadně se nelišily ani jejich duchovní světy. Zihaovi odpůrci namítají, že datovací metoda je náchylná k velkým chybám. Podle nich nejsou malby zdaleka tak staré. Ve prospěch propastných rozdílů mezi neandertálci a pravěkými lidmi Homo sapiens svědčí podle Zilhaových odpůrců fakt, že poslední neandrtálští starousedlíci zřejmě vymřeli před 28 tisíci roků, přičemž jejich zánik odstartoval záhy poté, co se střetli s imigranty z řad pravěkých Homo sapiens.

Alternativní vysvětlení?  

Nabízí se ještě jedno vysvětlení. Mohli být v Evropě první lidé Homo sapiens už před 67 tisíci roky? Mohli malovat ve španělských jeskyních? V roce 2017 se na základě nových nálezů z marocké jeskyně Jebel Irhoud posouvaly počátky existence Homo sapiens na africkém kontinentu o plných 100 tisíc roků do minulosti. Stáří našeho druhu tak narostlo na plných 300 tisíc let. Pokud bychom přisoudili extrémně staré malby ze Španělska lidem Homo sapiens, museli bychom datum jejich příchodu do Evropy posunout o „pouhých“ 22 tisíc roků. Je to málo, anebo příliš? 

TIP: Jak pravěcí lidé vyráběli své šípy a oštěpy? Používali nejstarší lepidlo!

Vědci zatím nenarazili na důkazy o přítomnosti lidí Homo sapiens na evropském kontinentu, které by byly starší než 45 tisíc let. Ale absence důkazů, není důkazem absence. Nemůžeme vyloučit, že přišli na náš kontinent mnohem dřív, ale my jsme stopy po tomto dávném osídlení zatím neodhalili. Možná jsou prvními takovými důkazy právě velmi staré obrazce z jeskyní Pasiega, Ardales a Maltravieso. Pak by příběh nejstarších pravěkých jeskynních maleb zdaleka nebyl uzavřený. Naopak, otevírala by se v něm zcela nová, neuvěřitelně překvapivá kapitola.