Už v dřívějším výzkumu prokázal tým zooložky Emiko Nišiové z Institutu primátů při univerzitě v japonském Kjótu, že hulmani nevnímají hořkou chuť. Totožní vědci poukázali na další pozoruhodnou skutečnost související s hulmany. Savci jsou obecně schopni rozlišit sladkou chuť díky genům chuťových receptorů TAS1R2/TAS1R3 a k nim příslušejícím chuťovým pohárkům na jazyku.

Nišiová a její kolegové podrobili zkoumání chuťové buňky hulmana jávského (Trachypithecus auratus) a konstatovali, že při vystavení sacharóze, fruktóze a maltóze, tedy přírodním cukrům přítomným v ovoci, tyto buňky nijak nereagují. Ačkoli jsou geny TAS1R2/TAS1R3 u těchto opic přítomny, zdá se, že „nefungují“.

TIP: Pozorné oči opičích samců: Makakové dokážou „vidět“ ovulaci

V dalším testu předkládali zoologové hulmanům stříbrným (Trachypithecus cristatus) a hulmanům posvátným (Semnopithecus entellus) drženým v zajetí dva druhy želé: Jeden typ byl zcela bez chuti, druhů byl ochucen cukrem. Opice evidentně nedávaly přednost ani jedné verzi a bez vybírání spořádaly se stejnou chutí všechno želé.

Nišiová a její kolegové předpokládají, že funkční „selhání“ chuťových genů souvisí s potravinovými preferencemi hulmanů. Útlí hulmani nejsou schopní trávit sladké, energeticky vydatné plody. Jejich žaludky fungují podobně jako trávicí systém přežvýkavců a prostřednictvím fermentace za pomoci bakterií dokážou trávit celulózu a hemicelulózu obsaženou v listech. Primárně proto jedí listy a jen zřídka sáhnou po sladkém ovoci. Nevyužívané geny se u nich proto „vypnuly“.

Kolik byste zaplatili za kompletní kostru legendárního T. rexe? Před pár dny si pozornost světa získal prodej (téměř) kompletní kostry vrcholového predátora samotného konce druhohor. Cena kostry, které se přezdívá Stan, se nakonec vyšplhala na více než 31,8 milionů dolarů (zhruba 733 milionů Kč). Je to zhruba čtyřikrát více, než kolik se původně čekalo. Zároveň jde o zdaleka nejvyšší částku, jaká kdy byla zaplacena za fosilii dinosaura.

Stan je jednou z nejvíce kompletních koster tyranosaura, co byla kdy nalezena. Na délku měří asi 12 metrů, do výšky 4 metry. Tvoří ji celkem 188 nalezených kostí. Pochází ze slavného geologického souvrství Hell Creek, které představuje nejmladší vrstvy geologického záznamu období druhohor, nejsvrchnější křídy. Kostru objevil Stan Sacrison na jaře roku 1987 a ze země ji paleontologové vykopávali mezi lety 1992 a 2003.

TIP: Scotty z Kanady je největší a nejstarší T. rex, jakého jsme kdy našli

Prodej Stana byl hvězdnou atrakcí akce Christie’s Evening Sale of 20th Century Art. Dosavadním držitelem rekordu byla jiná kostra tyranosaura, které se přezdívá Sue. Ta byla prodána v roce 1997 za částku, která vzhledem k inflaci odpovídá asi 13,4 milionům dolarů (asi 308 milionům Kč). Zatím není jasné, kdo tyranosaura Stana koupil a kde skončí. Můžeme jen doufat, že zůstane přístupný veřejnosti. Zaručené to ale pochopitelně není.

Hodně technologických otázek kolem asistované reprodukce se časem dočkalo odpovědí: Ano, děti narozené pomocí oplodnění in vitro jsou zdravé; ano, zdá se, že zmrazování embryí je bezpečné; ano, matky jsou obecně schopné bezpečně rodit děti daleko za rámcem klasického plodného věku. Do popředí však nyní vstupuje další důležitá otázka: V jakém věku jsme už na potomstvo příliš staří?

Dobrým příkladem může být Hayley, desetiletá dcera osmapadesátileté Ann Skyeové. „Věděla jsem, že si Hayley bude muset v životě vybudovat podpůrnou síť sama, nebo že by to potenciálně mohla potřebovat,“ uvádí Skyeová, která žije v Severní Karolíně a pracuje ve veřejném zdravotnictví. „Myslím, že to mělo velký dopad na náš způsob výchovy. Z toho důvodu jsme právě silně prosazovali, aby se jako malá [sama] vyplakávala k spánku: Musela se naučit sama se uklidnit.“

Sirotkem v pubertě

V prosinci dva prominentní psychologové a reprodukční endokrinologové vydali v časopisu Journal of Assisted Reproduction and Genetics názorové stanovisko, v němž uvažují, zda nenadešel čas zavést v oboru věková omezení. Podle jejich vyjádření výzkumy vykazují, že děti často zakoušejí společenskou trapnost, pokud jsou jejich rodiče o půl století starší než ony, a čelí také většímu riziku autismu a psychopatologických jevů. Tyto děti se pravděpodobně dostanou do pečovatelské role a zažijí úmrtí rodičů jako adolescenti nebo náctiletí, oproti svým vrstevníkům, které rodiče zplodili ve svých dvaceti až třiceti letech.

Autoři článku se ptají, zda tato rizika představují potenciál pro „vysoké poškození“ dítěte a převažují tak právo člověka na „rozmnožování bez omezení a narušování v jakémkoliv věku“. „Je to začarovaný kruh: Čím více starších pacientů začne vyhledávat léčbu neplodnosti, tím více lidí bude mít pocit, že vyhledat asistovanou reprodukci je rozumné, a to především v dnešní době, kdy se senzační porody v médiích veřejně oslavují jako pozitivní události,“ napsali dále autoři.

TIP: Afrika má nejstarší prvorodičku: Nigerijka porodila v 68 letech zdravá dvojčata

Podle Národního centra pro zdravotní statistiky se ve Spojených státech počet živých dětí narozených matkám ve věku od 45 do 49 let zvýšil z 3 045 v roce 1996 na 8 257 v roce 2016 a počet matek ve věku od 50 do 54 let stoupl v témže období ze 144 porodů na 786. Podle střediska Pew Research Center je průměrný věk prvorodiček v USA nyní 26 let oproti 23 rokům v roce 1994.

Dvakrát větší pravděpodobnost úmrtí

„Prožití ztráty rodiče má velmi významný dopad na další život, obzvláště pokud jde o mladého člověka,“ říká Julia Woodwardová, psycholožka na klinice asistované reprodukce Duke Fertility Center v Durhamu v Severní Karolíně a spoluautorka prosincového názorového stanoviska. Nedávno zahájila studii se ženami, které podstoupily asistovanou reprodukci, aby „zjistila více o dlouhodobějších důsledcích pro rodiče i jejich děti“.

Rodičovství v pozdějším věku má ale i jasná pozitiva. „Mít zralejšího rodiče může být pro dítě výhodou, jelikož takový rodič může být trpělivější a být v roli rodiče více investován, protože některé další životní cíle už má splněné,“ uvádí Woodwardová. Významné negativum však představuje možnost, že rodič zemře dřív, než se dítě zakoření ve svém vlastním životě, nebo dokonce před dosažením jeho adolescence.

Podle studie z roku 2015 vedené Juliannou Zweifelovou, psycholožkou z lékařské fakulty při University of Wisconsin, platí, že když se člověk stane rodičem v padesáti letech nebo později, pravděpodobnost jeho úmrtí do doby, než dítě dosáhne dvaceti let, je 22 % pro pozdní rodiče-muže a 14 % pro ženy. To je více než dvojitá pravděpodobnost než u prvorodičů ve věku čtyřiceti let.

Právo na zázrak?

Tento potenciál ztráty rodiče utrpěné v útlém věku také přesvědčil lékaře Marka Sauera, průkopníka technologie darování vajíček, aby přehodnotil své dřívější postoje k poskytování léčby neplodnosti ženám, které chtějí počít po padesátce. „Dnes už to neberu tolik na lehkou váhu jako před 30 lety,“ uvedl. Dříve léčil matky samoživitelky, starší ženy, nebo páry, kdy matka byla po padesátce a otec dokonce po sedmdesátce, přátele a příbuzné v podobném věku. Některé starší ženy samoživitelky měly později zdravotní problémy a zemřely a „zanechaly dítě bez matky“.

„Dnes už bych se něco takového zdráhal udělat, protože (i když to přiznávám jen velmi těžko), už vidím, jaká negativa to obnáší,“ řekl Sauer, který je také spoluautorem prosincového názorového vyjádření. Americká společnost pro reprodukční medicínu (ASRM) v roce 2016 vydala nová doporučení, podle nichž „se léčba plodnosti u žen nad 55 let věku obecně nedoporučuje“. Poslední slovo o tom, kdy už je stará matka příliš stará, však stále mají jednotliví lékaři a jejich pacienti.

Zweifelová, která prosincový článek také podepsala, by ráda od ASRM a reprodukčních klinik viděla doporučení stanovující hranici pro umělé oplodnění na padesáti letech, protože „nám to dává naději na více než dvacet let života, a z toho velkou část v dobrém zdravotním stavu. Ale i tak se stává, že ženy mohou zemřít, když je jejich dětem sotva dvacet let.“ Podle Zweifelové by se stejné ohledy na věk měly brát i u mužů, kteří se obvykle bez lékařského zásahu nejsou schopni rozmnožovat déle než ženy.

Nejen věk

Dr. Sauer si však nemyslí, že by měl na reprodukční léčbu být uvalen věkový limit. „Na světě jsou dvaadvacetiletí lidé, ze kterých budou hrozní rodiče, na druhou stranu existují šedesátníci, kteří jsou dobří novopečení rodiče. Takže si myslím, že věk jako rozhodující proměnná nemusí být nutně dobrým vymezením,“ uvedl. Sauer se k názorovému stanovisku přidal, aby podpořil tvrzení jeho autorů, jež by se dalo shrnout takto: „Tady pozor. Nekončí to vždycky šťastným koncem.“

TIP: Kdy se dožijeme 200 let? Moderní genetika dává naději na dlouhý život

Další odborníci v oboru tvrdí, že dlouhodobé důsledky porodů u matek vyššího věku se zatím nedočkaly dostatečného zohlednění. Jacques Moritz, ředitel gynekologicko-porodnické kliniky na Tia Women's Health Clinic v New Yorku, nedávno pomohl sedmapadesátiletému páru přivést na svět dvojčata.„Když jejich děti půjdou k maturitě, otec i matka už budou v důchodovém věku. A o čem to svědčí? Že jsme nad tím moc nepřemýšleli. Věda se posouvá rychleji než společenské poměry, a mně nepřísluší tyto věci soudit.“ 

Pěkně vypečené zprávy

• Babylon, 33. století př. n. l.

Boj o prvenství na poštu by teoreticky mohli vyhrát Asyřané. Něco podobného totiž měli už 3200 let př. n. l. Jednalo se však spíše o systém strážních pevností, které si předávaly zprávy čistě vojenského charakteru. Také se tu evidovalo obyvatelstvo a stanovoval „daňový výměr“ z té které oblasti. Něco se ale Asyřanům nechat musí: vynález první skutečné obálky. Šlo o tenkou vrstvu jílu, kterými se hliněné destičky se zprávami obalovaly a pak krátce vypalovaly v peci. Depeši jste si po doručení museli nejprve vyloupnout! Bylo to o poznání praktičtější, než balení do kůží.

Nesou slova boží 

• Egypt, 21. století př. n. l.

„Ať se slova mocného faraona rozléhají nad posvátnou zemí,“ zní příkaz, který se dá ve 21. století př. n. l. vyplnit trochu obtížně. V Egyptě si ale dokázali poradit. Základní trasa, po které tehdy pošta putovala, se omezovala na řeku Nil. Papyrus nebo hliněnou destičku se zaznamenanou vůlí panovníka, uloženou v truhle, pak doprovázela garda vojáků, kteří v každém přístavu vyhlásili její obsah lidu. Většinou to nebyly dobré zprávy: nové a vyšší daně, odvody do armády, vyhlašování zákonů a nařízení. Dochovalo se několik takových „dopisů“, jejichž autorem měl být samotný Amenhotep.

Až do 3. století př. n. l. se korespondence vyhláškami omezovala jen na faraona a jeho nejbližší. Teprve v ptolemaiovské éře se pošta otevřela lidem, kteří mohli za úplatu posílat zprávy napříč celou říší. Kromě říční cesty také přibyla síť pěších doručovatelů, a také se zrodila pravidelná a expresní pošta. Rychlejší byla samozřejmě vyhrazena státní správě, zatímco depeše pro běžné smrtelníky putovaly na hřbetech oslů. První dochovaný civilní dopis je archeology datován k roku 255 př. n. l.

Ani déšť, ani sníh 

• Persie, 6. století př. n. l.

O prvenství při zakládání poštovního úřadu se s Egyptem přetahuje Persie. První systém kurýrních stanic tu totiž zdařile vytyčil už král Kýros II. v roce 550 př. n. l. Jenže se svou funkcí omezovala jen na předávání informací zpravodajského a státního charakteru. Teprve jeho nástupce, velkokrál Dareios, otevřel službu ostatním lidem. Princip byl prostý...

Zhruba každých 20 mil královské cesty stála jedna stanice Chapar-Khaneh, tedy Jízdní služby, kde vyčkávali odpočatí koně i jezdci. Dopis se buď v ústní formě, anebo jako „psaní“ předával štafetou. Vzhledem k tomu, že města Sardis a Súsy dělilo 2 500 mil, byla to úctyhodná infrastruktura. Po čtyřech stanicích následoval na každé sté míli opevněný karavanseráj, něco jako opevněný motel se stálou vojenskou posádkou. Jezdci Chapar pracovali nonstop, jezdilo se v každou denní i noční hodinu.

A mimochodem věta: „Ani déšť, ani sníh, vedro nebo temnota noci nezabrání kurýrům v doručení zprávy,“ kterou si na počátku 20. století vetkne do štítu newyorský Farleyho poštovní úřad, má svůj původ v Persii. Přesně těmito slovy totiž popisoval antický historik Hérodotos fungování perské pošty.

Psaníčka v Říši středu 

• Čína, 3. století př. n. l.

Propracovaným systémem poštovní služby se může pochlubit i Čína. První pokusy prý realizovala už dynastie Sia. Teprve za dynastie Chan (206 př. n. l.–200 n. l.) se však z této instituce stal kolos, zaměstnávající na 20 tisíc lidí. Ti obhospodařovali poštovní stanice stojící od sebe každých 30 li, tedy zhruba 15 kilometrů.

V období říše Čching pak následovala další reforma: čerstvé koně se střídali každých 5 kilometrů, po třiceti se měnil jezdec. Lidé si ale tohoto servisu dlouho neužili. I když tu bylo více než 1 780 poštovních stanic, celá síť přímo spadala pod ministerstvo války. Posílat osobní zprávy bylo oficiálně zapovězené. Ale neoficiálně?

Nikdo vám nebránil, abyste jezdci přidali pár mincí a on laskavě vaše psaní doručil. Vynález papíru a papírové obálky chih poh činil takovou službu elegantní. Poštovní doručovatelé se proto tehdy těšili maximální vážnosti. Zaútočit na kurýra bylo považováno za velmi hanebný čin, namířený přímo proti zájmům císaře. Dopadený lapka mohl považovat za akt milosrdenství, když jej pak čekalo „jen“ vaření v oleji zaživa.

Květiny pro mahárádžu 

• Indie, 2. století př. n. l.

Britové se rádi staví do role těch, kteří v koloniích pomáhali rozvinout potenciál primitivních národů. Když ale přišlo na poštu, mohli se ledacos přiučit. Sami disponovali Královským poštovním úřadem teprve od roku 1516, zatímco indická Maurjovská říše jej měla už ve 2. století př. n. l. Veřejné poštovní stanice, udržované cesty, studně a napajedla – proč to všechno? Aby tu mohly dobře jezdit vozíky dagana převážející zboží.

Indická pošta tehdy přímo spadala pod cosi, co bychom nazvali rozvědkou – zpravodajskou službou. Kromě zpráv státního významu tu ale hojně proudily i zprávy ryze civilní. O tom, jak kvalitní byly poštovní služby v Indii 18. století, vypovídá i příběh mahárádži z Džódhpuru. Ten si téměř každé ráno objednával čerstvé květiny z 320 kilometrů vzdáleného náboženského centra v Nathdwara. A než přišel čas na večerní modlitbu daršan, měl květiny na stole v paláci. Příchod Britů do Indie zavedené pořádky kazil. Státní úředníci totiž měli poštu odnepaměti zadarmo a s Brity řízenou Východoindickou obchodní společností přišlo tolik byrokratů, že to zahltilo celý jinak výtečně fungující systém.

Pošťák má přednost 

• Mongolsko, 13. století

Zhouba z Východu, Mor stepí či Velký ničitel… Čingischán prostě neměl v zahraničí dobrou pověst. Na druhé straně, Mongolsko mu vděčí za Örtöö, systém kurýrních stanic, který jeho následovníci dovedou k dokonalosti. Základem všeho je tu tzv. Yam, tedy místo s čerstvými koňmi a vodou. Také tu sídlí vojáci, odpočívají poutníci a obchodníci. A když dorazí posel? Buď předá zprávu dalšímu, nebo jen přesedne a jede dál. „Mongolská armáda je rychlá, a její poslové jsou ještě rychlejší,“ poznamená si ve 13. století franský misionář William z Rubrucku. Zpráva tu urazí v průměru 300 kilometrů za den, bez ohledu na vnější podmínky!

Práva poslů dokonce zmiňuje i soubor neveřejných a tajných pravidel zvaný kodex Yassa. Nikdo se například nesmí postavit poslovi do cesty. A když kurýr chce, může si vzít jakéhokoliv koně, což by jinak bylo trestáno smrtí. Na Mongoly dobytých územích mohl poštu využívat kdokoliv, kdo zaplatil. Vojevůdce Kublajchán přenesl poštovní síť i na sever Číny. Jen pro představu, obnášelo to 1 400 stanic, 50 000 koní, 6 700 mul, 6 000 volů a 5 000 lodí! 

Černé díry jsou fascinující extrémní objekty, v nichž přestávají platit fyzikální zákony. Vymykají se lidské představivosti a zároveň nesmírně dráždí naši fantazii a fyzikům přidělává vrásky na čele. 

Předchozí část: Kam vedou černé díry? Existuje propojení mezi černou a bílou dírou?

Zkratka časoprostorem

Kromě černých děr (a dnes i bílých děr) se vědci již dlouho zabývají potenciální existencí červích děr, které se napojují na černé „kolegyně“ a vedou jako zkratky časoprostorem do jiných, možná nepředstavitelně vzdálených míst – třeba do další galaxie, a snad i do úplně odlišného vesmíru.

S myšlenkou jejich existence si pohrával už Albert Einstein ve 30. letech 20. století. Tehdy spolupracoval s Nathanem Rosenem a společně uvažovali o „mostech“ spojujících dvě různá místa v časoprostoru. „Einsteinovy–Rosenovy mosty“ dlouho zůstávaly jen abstraktní představou, jíž odborníci nepřikládali větší význam. V 80. letech však ideu oživil fyzik Kip Thorne a zahájil diskusi, zda by červími dírami mohly alespoň teoreticky procházet nějaké objekty.

Sám Thorne však vidí jejich existenci dost skepticky. Když se stal vědeckým poradcem při natáčení filmu Interstellar z roku 2014, v němž hraje významnou roli průlet hrdinů červí dírou, nechal se slyšet, že jsme v kosmu dosud nenalezli nic, co by pro výskyt takových objektů svědčilo. Stejně tak prý nemáme žádný přesvědčivý důkaz, že by červí dírou mohlo něco bez úhony projít. Proto je Thorne přesvědčen, že zůstane spíš jen u kulis sci-fi příběhů.

Jak vyrobit červí díru

Představa, že by bylo možné cestovat zkratkami v časoprostoru nebo jimi alespoň posílat zprávy, je velice lákavá. Proto se vědci nevzdávají a snaží se vymyslet způsob, jak červí díru „zprovoznit“. Se zajímavým receptem přišel nedávno Zicao Fu z University of California v Santa Barbaře a jeho spolupracovníci. Podle nich by bylo teoreticky možné postavit víceméně stabilní červí díru: Nevydržela by věčně, ale hroutila by se tak pomalu, že by šlo skrz ni poslat zprávy i objekty. Návod přitom zahrnuje dvě černé díry a dvojici nekonečně dlouhých kosmických strun.

TIP: Hypotetické objekty: 10+1 vesmírných objektů, které nejspíš neexistují

Fu a spol. vyšli z toho, že by bylo teoreticky možné spojit dvě černé díry s opačným elektrickým nábojem. Takto vytvořená červí díra by však byla velmi nestabilní. Černé díry s opačným nábojem by se k sobě nejspíš silně přitahovaly, takže by se mohly záhy zhroutit do jediné a jejich elektrické náboje by se při tom vynulovaly. Badatelé proto navrhují vylepšit konstrukci kosmickými strunami. Jedná se opět jen o hypotetické objekty z raného vesmíru, jež se mohly objevit v důsledku fázového přechodu vakua kosmu ve zlomcích sekundy po Velkém třesku. Jsou velmi exotické, připomínají struny o šířce protonu, ale přitom jsou nesmírně hmotné.

Právě exotické vlastnosti kosmických strun by mohly zajistit alespoň dočasnou stabilitu vytvářené červí díry: Jednou ze strun by se musela „vyplést“ tak, aby oba konce struny procházely vždy vnějším okrajem černých děr, až do nekonečna. Tím by se zajistilo, že se dvojice hned nezhroutí do jediného objektu. Poté by bylo nutné využít druhou strunu k propletení červí díry tak, aby její smyčky čněly do okolního prostoru: Měly by vibrovat a vibrace by v okolí vytvářely negativní energii. Červí díra by se tím dočasně stabilizovala, což by stačilo na poslání něčeho z jedné černé díry do druhé.

Supermasivní portály

Černé díry podle všeho netvoří právě nejvhodnější portál pro cestování. Gaurav Khanna z americké University of Massachusetts v Darmouthu a jeho kolegové ovšem tvrdí, že mohou být velmi různé, stejně jako jsou různé šance, že něco projde skrz. Podle Khanny se situace dramaticky mění, nejedná-li se o běžnou černou díru hvězdné velikosti, nýbrž o supermasivní černou díru, jako třeba SgrA* v centru Mléčné dráhy. Pokud by rotovala, mohla by prý skrz ni za jistých okolností proletět třeba kosmická loď, aniž by utrpěla újmu.

Khannův tým přitom nepopírá, že se inspiroval právě zmíněným snímkem Interstellar. Vědce napadlo zkusit, zda by hrdina Cooper mohl ve skutečnosti přežít pád do Gargantuy. Ve filmu se jedná o rychle rotující supermasivní černou díru o hmotnosti sto milionů sluncí. Modelováním situace badatelé zjistili, že objekt procházející singularitou rotující supermasivní černé díry za jistých podmínek nepocítí žádné dramatické efekty. Dokonce by se prý mohlo stát, že si posádka lodi průletu prakticky nevšimne. 

TIP: Můžeme cestovat červí dírou? Podle vědců by to nejspíš bylo příliš pomalé

Modely chování rotujících černých děr ukazují, že působení singularity vede k cyklům natahování a stlačování prolétávajícího objektu. U skutečně velkých černých děr, jako je třeba filmová Gargantua, by však mělo být zmíněné natahování a stlačování velice slabé, pod prahem lidského vnímání. Autoři přiznávají, že jejich modely jsou zjednodušené. Supermasivní černé díry používají jako izolované objekty neovlivňované okolím, zatímco ve skutečnosti je obklopuje kosmický plyn, prach a také záření. Proto Khanna a jeho kolegové na modelech dál pracují a snaží se je víc přiblížit realitě. A kdo ví, třeba se jednou opravdu pokusíme supermasivní černou dírou proletět. Co asi bude na druhé straně?

Severskému panteonu vládl Otec veškerenstva Ódin, jehož „specializací“ byla smrt, válka, magie, extáze i básnění. Jeho syn Thór se svým ikonickým kladivem Mjöllni byl zase bohem hromu, deště, nebe i úrody, stejně jako strážcem a vykonavatelem spravedlnosti. Právě této dvojici germánských bohů byl zasvěcený pohanský chrám, který se nedávno podařilo objevit v Norsku.

Chrám vznikl asi před 1200 lety, na konci osmého století našeho letopočtu. Jak připomíná archeolog Søren Diinhoff z norského University Museum of Bergen, jde o vůbec první chrám pohanských Seveřanů, který byl v Norsku nalezen. Podle něj byly tyto krásné budovy již dříve objeveny ve Švédsku, a také v Dánsku. Teď s jistotou víme, že existovaly i v Norsku.

TIP: Během vykopávek na Orknejích vědci objevili velkou vikingskou nálevnu

Podle archeologů šlo o velkou dřevěnou budovu. Byla asi 14 metrů dlouhá, 8 metrů široká a až 12 metrů vysoká. Chrám byl využíván pro uctívání zmíněných božstev, a také k obětování, během letního a zimního slunovratu.

Severní Germáni nejprve uctívali své bohy na jednoduše zařízených venkovních posvátných místech. Zhruba v šestém století našeho letopočtu začali stavět velké dřevěné chrámy, jako je i ten objevený v Norsku.

V čele Voroněžského frontu stál u Kurska muž, který vzešel z chudých poměrů ruského venkova. Od roku 1920 sloužil u 11. záložního střeleckého pluku Rudé armády. Během prvních let své služby se zúčastnil sovětsko-polské války (1919–1920).

Vynikající student

Po skončení bojů absolvoval velitelskou školu v Poltavě a za několik let již velel praporu. Členem Komunistické strany Sovětského svazu se stal na počátku 20. let a také díky tomu mohl nastoupit v roce 1926 na Frunzeho akademii. Díky vynikajícímu prospěchu po svém studiu působil na různých štábech a současně se věnoval postgraduálnímu studiu.

Po vypuknutí druhé světové války se v září 1939 podílel na okupaci zmrzačeného Polska a ve stejnou dobu byl povýšen na generálporučíka. Do napadení Sovětského svazu ještě působil jako zástupce náčelníka generálního štábu Rudé armády a dočkal se například vyznamenání Leninovým řádem.

Stalinův hasič

Často se objevoval v místech nejtěžších bojů a podobně jako Model i on zasahoval, kde právě situace nejvíc hořela. Od podzimu 1942 převzal velení Jihozápadního frontu a vedl hlavní úder proti Paulusovým jednotkám ve Stalingradu. Díky agresivnímu stylu vedení boje si vysloužil respekt nejen svých podřízených, ale také německých protivníků, kteří vysoce hodnotili především jeho neortodoxní přístup k řešení problémů.

TIP: Bitva u Kurska ve vzpomínkách přímých účastníků

Během kurské bitvy stál v čele Voroněžského frontu, jehož vojska byla rozmístěna v jižním sektoru. Když jeho muži zaujímali pozice u Kurska, nezbýval sovětskému generálovi už ani rok života. V únoru 1944 Vatutina i s doprovodem přepadli a postřelili ukrajinští nacionalisté. Svým zraněním podlehl 14. dubna 1944 v kyjevské nemocnici.

Párek kondorů, který vědci pozorují, má loviště kolem sopky Antisana, asi 50 kilometrů jihovýchodně od metropole Quita. Hnízdo si postavil na skalnatém výběžku v přírodní rezervaci Chakana. „Tento párek kondorů je úžasný, je tak plodný, že jsme takový dosud nepoznali,“ říká biolog a ředitel Nadace andských kondorů Sebastian Kohn, který je pozoruje s dalekohledem a s fotografickými přístroji z posedu v rezervaci. „Od roku 2013, kdy jsme je začali pozorovat, už měli sedm mláďat,“ dodává biolog.

Kondoři andští jsou monogamním druhem a většinou vyvedou jedno mládě každý druhý nebo třetí rok. Podle vědce lze plodnost sledovaného párečku vysvětlit tím, že mají dobrý přístup k potravě, zejména k mršinám, a že se v přírodní rezervaci cítí bezpečně. 

Přesto je otázka budoucnosti tohoto druhu poněkud nejistá. Podle sčítání z roku 2018 žilo v Ekvádoru 150 kondorů. Země by podle Kohna měla prohlásit kondory za kriticky ohrožený druh. Mezinárodní svaz ochrany přírody (IUCN) považuje kondory za téměř ohrožený druh ptáků, jejichž počty pravidelně klesají. Na celém světě jich žije okolo 6 700 kusů.

TIP: Kondor andský: Plachtící božstvo Jižní Ameriky

„V posledních dvou letech jsme přišli o 15 až 20 jedinců. Většinou byli otráveni kontaminovanými mršinami určenými pro predátory dobytka a někteří se stali obětí lovců,“ zdůrazňuje Kohn. V září byl nalezen mrtvý kondor Iguiňaro, který byl vypuštěn do rezervace Chakana, když mu byla ošetřena zranění způsobená střelami lovců. „Před 100 lety jste mohli zahlédnout až stovku kondorů. Dnes jich uvidíte, když máte štěstí, tak deset,“ stěžuje si vědec.

Láska je víra a naopak, jen prosím pozor, jak si ji hodláte projevovat. Že předmanželský sex byl v křesťanské občině nepřípustný, asi nepřekvapí. Ale na pozoru se museli mít i řádně sezdaní manželé. 

Bůh rád rychlovky

Proč? Předně: sex je stále chápán jako věc nečistá. Bohu je milá vlastně jen tehdy, když je určena přímo k plození. Sex bez početí je zábava a k tomu pěkně hříšná. Takže od počátku do konce musíte při vzájemném objetí myslet ne na tělesné radosti a blaho, které vám působí, ale na původní účel splynutí. A hlavně to zbytečně neprotahovat. Fyzická láska trvající „déle než je to nezbytné“ je podle učence a katolického filozofa Tomáše Akvinského hřích.

Těžko ale říct, jak dlouho měl optimální katolický průměr trvat. Tomáš, přezdívaný Doctor angelicus čili Andělský učitel, měl být totiž panicem. Takže v otázkách manželského sexu byl jen teoretikem.

Bezpečný sex?

Ve středověku byl až příliš často k vidění na ulicích měst, mezi děvami lehkých mravů. A bohužel i na svaté půdě, v klášterech. Těch mužských. Čistě technicky jde o sex „mezi nohy“, kdy se společného tělesného kontaktu účastní jen jeden genitál a pokožka druhého subjektu. Je to vlastně finta: protože se tu nachází jen jeden pohlavní orgán, nejde technicky o sex. A tak nemusí být ani plozeno, že? Prostitutky se tak šikovně bránily početí, a zároveň si tím obhajovaly, že nekonají nic až tak nevhodného. Manželé si tak mohli ulevit, aniž by museli sytit další hladový krk.

Jenže církev byla proti a označila toto ukájení za akt konaný proti přírodě. Představitelé víry měli sami máslo na hlavě, protože se takhle ukájeli jejich mniši navzájem. A byl to zase Tomáš Akvinský, který tento čin rovnou označil za sodomii. Tedy zatraceně těžký hřích. A bylo po zábavě.

Podle kalendáře

V neděli si připomínáme jméno Pána, takže je třeba odvrátit se od věcí přízemních, víry nehodných. Není vhodné znesvětit tento den chtíčem. Nic si neplánujte ani na čtvrtek nebo pátek, jsou to dny očistné. Dále proškrtejte všechny dny sváteční, protože třeba sex na Letnice v Den seslání Ducha svatého (9. června), to už je pořádný hřích. A celých těch padesát dní předtím raději také abstinujte. Pak jsou tu dny postní, adventní i před-velikonoční. To máme dalších čtyřicet dní. A je toho samozřejmě víc. Sex nemají mít ženy kojící nebo menstruující.

Takže když to posčítáme, z dvanácti měsíců do roka vám zůstane necelých pět měsíců, ale spíše jednotlivých dní, kdy fyzickou láskou před oltářem řádně sezdaní manželé svým splynutím nejvyšší dozor neurazí. Chce to prostě plánovat dopředu. Jen při tom nezapomeňte na slova sv. Pavla: „Chtíč je bránou do Pekla.“ A je lepší se oženit, než shořet.

Lechtivé myšlenky

Myslíte občas na sex? Chyba! „Je jedno zlo, zlo nad všechny ostatní, které nám trhá duši na kusy. To zlo se mnou vyrostlo od kolébky, bylo se mnou v dětství, dospělosti a nikdy mě neopouští. Mé končetiny kvůli němu selhávají i teď ve stáří. Rozbíjí mou nešťastnou duši, vyprazdňuje mou mysl a zanechává ji slabou a prázdnou. To zlo se jmenuje chtíč.“

Takhle krásně to v 11. století popsal učený Anselm z Canterbury a dal tím jasně na srozuměnou, že i lehké myšlenky špiní naše duše těžkým hříchem. Tím se ale vlastně dostávají všichni raně středověcí věřící do slepé uličky: pokud by si chtěli naplánovat hezký večer spojený s řádným plozením potomků, už myšlenkou na akt samotný hřeší. I kontrola kalendáře pro výběr vhodného data se stává temným činem, který je může přivést do Pekla. Není to ale jediný paradox, které sexuální výchova křesťanů nabízí.

Toužit po manželce?

Sophronius Eusebius Hieronymus, tedy svatý Jeroným, je považován za jednoho ze čtyř otců velké západní církve. To mu sice neupíráme, ale některé jeho výroky ze 4. století nás trápí. Třeba to, že: „Muž, který příliš miluje svou ženu a touží po ní, se stává cizoložníkem.“

Tahle myšlenka navíc mezi křesťanskými učenci zdomácněla, a tak se můžeme i v jiných dílech dočíst, že pokud muž se svou ženou prožívá ve vzájemném splynutí uspokojení, chová se tím k ní jako k ženě prodejné! Takže sex ano, ale nesmí se vám líbit. A opět si vypomůžeme Akvinským, který má lék na každou lidskou radost: „Milostné spojení nemá přinášet žádné uspokojení, je to jen prostředek k početí.“

Máme rádi zvířata…

Zoofilie, tedy sex se zvířaty, je chápána většinou vyspělých společností jako úchylná. Křesťané činili jisté výjimky. V Penitenciálu, zpovědní knize z 6. století, je například podrobně rozebrána odpověď na to, zda je sex „s krávou, zaječicí nebo oslem“ nepřípustný. Nepřípustný sice je, ale jen když je vykonáván mužem, který již ženu má. Za takovou ohavnost se musí kát k očištění celých deset let.

Pokud akt vykoná muž, kterému zatím Bůh nedal ženy, čeká jej pokání v délce čtyřiceti dnů. A pak už je zase všechno v nejlepším pořádku. Takže ano, zoofilie byla proviněním proti víře, ale její závadnost závisela na tom, jestli jste jen upouštěli páru, nebo zahýbali ženě se zvířátky ve stáji. 

Sex v těhotenství?

Zpátky do manželského lože, kde se po většinu roku nic zajímavého neděje. Proč? Protože pokud „muž zasel své sémě, není již třeba dále se ženou líhati“. Sex s ženou, která je těhotná, je zbytečný, protože na potomka už bylo zaděláno.

Církevní učenci byli tehdy zajedno s lékaři v tom, že sex v těhotenství „vede plod na scestí, ubírá mu síly k životu, činí jej defektním, nemocným a krátce žijícím“. Potraty pak byly vysvětlovány právě nepřiměřenou a nevhodnou touhou muže po těhotné ženě, ať už tomu tak skutečně bylo či nikoliv. 

Sebeuspokojování!

Dělal to prý každý, a kdo říká, že ne, ten to dělá dodnes. Možná právě teď. S masturbací je prostě potíž, protože Bůh všechno vidí a musel by být pořádným zvrhlíkem, aby s potěšením koukal zrovna na to, jak si děláte dobře.

Postoj církvi vůči samohaně ale nebyl vždy tak vyhraněný. Ještě v 6. století, pravděpodobně jako pozůstatek uvolněných římských mravů, bylo tohle „zakázané uvolnění“ bráno podobně nezávazně, jako když se vysmrkáte. Přijdete do stáje, a co tam zrovna dělá podkoní? Zajdete do kuchyně, a jak si asi krátí kuchtík čas? A co vlastně dělá šenkýř za pultem v poloprázdné krčmě?

Teprve o sto let později se v Kánonech basilejských začínají objevovat první zmínky o nevhodnosti takového chování. Většinou vám na to kněží naordinovali 20 dní půstu. Mužům, ženám i manželům. Mimochodem, hlásání proti masturbaci vymizí z církevních kázání na skoro padesát let ve 14. století. Kvůli epidemii Černé smrti má tehdy církev dočista jiné starosti.

Jak správně?

Nejprostší, nejpřirozenější a nejčistší je to prostě v poloze zvané misionářské. Název této sexuální pozice vznikl až v 60. letech 20. století, ale je fakt, že četní misionáři se pokoušeli domorodce touto doporučovanou formou sexu kultivovat k obrazu svému od pradávna. Zezadu, jako pejskové? To je animální, primitivní, nevhodné! A dokonce ani při tom misionáři s sebou neměli manželé nějak házet nebo se nemravně pohybovat. Prostě stačilo odevzdat se do rukou božích.

TIP: Hříšní sodomité: Jaké tresty čekaly homosexuály v raném novověku

Kromě jediné správné a několika nevhodných tu ale byly i polohy přímo zakázané. Třeba sex ve stoje – to je hřích! Nemusí totiž při něm dojít k početí, což je vlastně podvod na víře. Podobně neprojde ani projížďka na koni…

Hříchy z největších

Přesto tu bylo pár aktů, které vám garantovaly jednosměrnou letenku do věčných plamenů. Pokud byste vsadili na anální sex, zklamali byste se. Byl sice hříšný, ale dalo se z něj vymodlit. Zle s vámi bylo, pokud jste si vytvořili sexuální pomůcku „velikosti a tvaru společníka, který by ukojil vaše tělesné tužby“. Ano, tady se cílilo hlavně na ženy. Tyhle chodící nádoby hříchu prostě církev nebrala vážně a za používání náhražek je čekalo nejméně pět let pokání.

Hříchem největším byl ale orální sex. Jak se píše v Paenitentiale Theodori: „Kdokoliv vnese sémě do úst je horší než sám Ďábel a je odsouzen k záhubě do konce svých dní.“

Poškození sítnice je bohužel stále častou příčinou slepoty. Postihuje miliony lidí po celém světě. Součástí problému je i to, že lidská sítnice představuje jednu ze tkání v lidském těle, které za normálních okolností neregenerují. Lidé v tom nejsou sami, totéž platí i pro jiné savce. Přesto ale existují živočichové, jimž sítnice v případě potřeby krásně doroste. Například oblíbená laboratorní rybka.

Dánio pruhované (Danio rerio) se nám na první pohled příliš nepodobá. Přesto máme společných asi 70 procent genů. Jedním z nich je i gen, který ovládá schopnost regenerace sítnice. U lidí ale nefunguje jak by měl. Rekonstrukce evoluční historie ukazují, že schopnost regenerace sítnice je prastarý znak, který některé vývojové linie v průběhu evoluce ztrácejí. Jako třeba savci.

TIP: Buněčná kouzla: Přeprogramování buněk sítnice může vyléčit vrozenou slepotu

Sítnice je svým způsobem vychlípenina mozkové tkáně. Právě tak totiž vzniká během zárodečného vývoje embrya. Vedoucí nedávného výzkumu Seth Blackshaw z americké Johns Hopkins University a jeho kolegové dospěli k názoru, že savci, včetně nás, vlastně mají mechanismy, které jsou potřebné pro regeneraci sítnice. Jen jsou z nějakého důvodu vypnuté. Autoři studie se domnívají, že jsme během evoluce obětovali schopnost regenerace očí za možnost účinně čelit některým parazitům. Aktivovat tento gen by tak mohl být úkol pro genetické inženýry.