Na povrchu rudé planety pracuje od roku 2018 unikátní americká sonda InSight, která na rozdíl od dalších sond a roverů nebrázdí rudé pláně a nepátrá po stopách života, daří se jí ale odkrývat zajímavá tajemství o geologii a vnitřní struktuře Marsu. Automatický geolog nedávno detekoval seismické otřesy, které jsou doposud nejsilnější, s jakými jsme se na Marsu setkali.

Šlo o otřesy o síle 4,2 a 4,1 Richterovy stupnice – zhruba pětkrát silnější, než dosavadní rekordní zemětřesení zaznamenané na Marsu. Zároveň jde o první zemětřesné události, které sonda InSight zaznamenala na protilehlé straně planety. InSight přistál v listopadu 2018 na planině Elysium Planitia, která se nachází na severní polokouli, nedaleko rovníku planety.

Otřesy z Valles Marineris

Detekce seismických vln nabízí možnost dozvědět se víc o vnitřní struktuře Marsu, obzvláště o oblasti rozhraní mezi jádrem Marsu a jeho pláštěm, který obaluje jádro. Planetární geoložka Anna Horleston z britské Bristolské univerzity a její kolegové vystopovali původ silnějšího otřesu s magnitudem 4,2, označeného jako „S0976a“, do Valles Marineris.

TIP: Sonda InSight vypátrala původ nejsilnějších zemětřesení na Marsu

Valles Marineris je největší známý systém kaňonů Sluneční soustavy. Dřívější snímky této oblasti, pořízené z oběžné dráhy, odhalily geologické rysy, které naznačovaly, že toto území je seizmicky aktivní. Doposud to ale nebylo jisté. Právě zmíněná detekce otřesů z Valles Marineris představuje první potvrzenou seismickou aktivitu z těchto kaňonů.

Parazitičtí červi jsou nepříjemnými souputníky lidstva od nepaměti. V dnešních rozvinutých státech jsou vzácností, ale v minulosti to bývalo úplně jiné. Na rozdíl od jiných chorob a zdravotních problémů máme o promořenosti červy mnoho údajů od archeologů. Vajíčka těchto parazitů bývají velmi odolná a lze je nalézt i po dlouhých staletích.

Adrian Smith z britské Oxfordské univerzity a jeho spolupracovníci zkoumali, jak byla parazitickými červy prolezlá Británie v různých obdobích své historie, od pravěku až po průmyslovou revoluci. Badatelé prostudovali vzorky půdy u celkem 464 kosterních pozůstatků, které byly pohřbeny na 17 místech ve Velké Británii. Ukázalo se, že více než čtvrtina z těchto vzorků obsahuje stopy infekce parazitickými červy.

Promořené ostrovy 

Nálezy červů u našich předků nevypovídají jen o jejich zdravotním stavu. Jsou rovněž pozoruhodnou zprávou o sociální situaci dotyčné osoby. Například objevení škrkavek (Ascaris) nebo tenkohlavců (Trichuris) svědčí o špatné hygieně, zatímco nálezy tasemnic (Taenia) či škulovců (Diphyllobothrium) ukazují na dobrou dostupnost masa, spojenou s nedostatky v jeho přípravě. 

Výsledky výzkumu přinesly překvapení. Nejvíce parazitických červů měli lidé v Británii během římského období a během pozdního středověku. Zatímco středověk si na přílišné hygieně nezakládal, dobu římské kolonizace by nejpíše hádal málokdo, protože Římané přicházeli s řadou praktických vynálezů, které rozhodně zlepšovaly hygienické poměry. Zdá se ale, římská hygiena nechránila před parazity tak, jak jsme si mysleli. Důvodem by mohlo být používání obsahu veřejných latrín ke hnojení polí, což zřejmě vedlo k neustálému přenosu parazitů na nové a nové hostitele.

TIP: Průzkum 200 let staré kadibudky odhalil, že i bohatí lidé byli prolezlí parazity

Zajímavé informace přinesla studie také o dalším časovém období – průmyslovém věku. Vědci zjistili, že zatímco v Oxfordu a Birminghamu se parazitičtí červi v lidském těle vyskytovali jen velmi málo, Londýn byl v tomto směru mnohem promořenější. Badatelé to připisují hlavně stísněnému městskému prostředí a bídné hygieně.

Je nádherný slunečný den. Podobný byl naposled před třemi týdny. Teplý jarní vzduch láká ven a foťák samozřejmě nemůžu nechat doma. Vpravuji se do podmáčeného údolí, protože kolem vody bývá v tuto dobu živo. Dlouho jsem nefotila, tak se těším. Akorát že někdy může být všechno úplně jinak…

Znát své místo v přírodě

Kráčím zvolna a bedlivě sleduji okolí, takže mi neunikne volavka, která stojí mezi stromy na břehu potoka a odpočívá, zobák zavrtaný v načepýřeném peří na hrudi. Kolem nohou jí kvete koberec bledulí. Páni, to bude fotka! Opatrně se plazím k volavce, spoušť fotoaparátu cvaká. Nádhera! Klimbající pták si mě všímá, roztáhne křídla a … po pár metrech spadne do potoka. Teprve teď vidím odhalený zobák. Je ho jen půlka. Špička je ustřelená, takže je víc než jasné, že vyhladovělá a bolestí vysílená volavka mele z posledního.

Vzpřímeně odcházím na cestu. Už nemá cenu se skrývat. Vyčerpaný pták stejně nikam neuletí. Vytahuji mobil a volám do záchranné stanice. Budou tady za hodinu. Času využívám k zpracování emocí a nakonec s definitivní platností mažu pořízené fotografie. Ano, jsou krásné, jenže tohle nebyla férová situace. Z takových fotek bych nikdy neměla radost. Skvělá příležitost k fotografování volavek se mi naskytne až o rok později. Síly jsou vyrovnané; akční volavky vytahující z vody ryby dokonale prověřují mé fotografické schopnosti.

V onen jarní den se však bortí veškeré mé představy a já se opět učím být trpělivá a nikam nespěchat. Čekám na příjezd záchranářů, poté probíhá odchyt a než probereme okolnosti, slunce už ozařuje jen špičky stromů jinak zcela potemnělého údolí. Jenomže právě o tomhle je etika fotografa přírody: konat tam, kde živočich trpí vinou člověka, a to i na úkor fotografování a naopak nezasahovat do přirozených dějů v přírodě. 

Nepodceňujte focení u krmítka

Kvalitní foto-výbava se dnes dá pořídit za přijatelnou cenu, ovšem jejím nákupem se z žádného člověka fotograf divoké přírody nestává. Pokud opravdu chcete dělat dobré fotografie volně žijících živočichů, je nejlepší začít s fotografováním ptáků na krmítku. Má to několik výhod: nemusíte chodit daleko, můžete trénovat fotografování kdykoli budete mít čas a ve finále se naučíte poznávat některé druhy pěvců a jejich zvyklosti, což se vám k úspěšnému fotografování, případně prezentování vašich fotografií, bude hodit. 

Fotografování u krmítka se někomu může zdát podřadné, protože to není „wildlife“. Záleží však jen na vás, jak se k tomu postavíte, co od fotografování očekáváte a jak budete výsledné snímky prezentovat. Také neplatí, že pěkné „krmítkové“ fotky pořídíte rychle a snadno, zvlášť když jste s fotografováním na začátku. Záhy poznáte, že ani u krmítka není žádná zdařilá fotka zadarmo. Jestliže naopak nezvládnete udělat dobrou fotku ani tady, takřka v domácích podmínkách, nic si nenalhávejte: V tom případě nemá cenu vyrážet na fotolovy do divoké přírody. 

Většina ptačích druhů si i na krmítku zachová svou přirozenou plachost, kterou potřebuje pro přežití, proto je vhodné se nějakým způsobem před ptačími zraky zamaskovat. Osobně jsem začínala v maskovacím oděvu zvaném „hejkal“. V něm jsem zdokumentovala např. všechny naše sýkorky kromě sýkorky babky, která se v lokalitě, kde bydlím, nevyskytuje. Sýkorky obecně nejsou tak plaché, a pokud zamaskovaný člověk sedí v uctivé vzdálenosti a nedělá zbrklé pohyby, dají se fotografovat v hejkalovi nebo v maskovací síti, kterou přehodíte přes sebe. 

Lovy beze zbraní

Je třeba podotknout, že bydlím v malé vísce u lesa, kde je ptactvo vesměs plaché; některé ptačí druhy žijících v městských parcích můžete většinou fotografovat i bez maskování. Pro velkou část ptačích druhů je ovšem fotograf v hejkalovi zamaskovaný nedostatečně (např. pro dlasky tlustozobé). Z tohoto důvodu jsem začala používat foto stan (skládací přenosný kryt), na němž oceňuji i to, že v něm mám více komfortu – především nemusím jako v hejkalovi nebo pod sítí sedět v takřka strnulé pozici. Skrze hustou síťku v odepínacích oknech nepozorována vidím dění u krmítka a třeba při pití čaje čekám na vhodnou příležitost. 

Je ovšem potřeba dát si pozor, aby na kryt zezadu nesvítilo slunce. Ostrý sluneční svit může způsobit, že stěny foto stanu částečně zprůsvitní a rychlejší pohyb uvnitř (např. spěšné naklonění se k hledáčku fotoaparátu) může ostražitější ptáky (např. sojky) vyplašit. Stejně tak se musí fotograf vyvarovat prudkých pohybů s vysunutou částí objektivu. Dlaskové, krkavcovití a draví ptáci dokonce reagují i na zoomování či pouhé cvaknutí závěrky. Stalo se mi, že jsem si neopatrným pohybem objektivu zradila krkavce před pevným krytem – od té doby na to místo nesedl jediný krkavec, ačkoli se tam (i před jejich zraky) nerušeně krmily sojky a káňata. Proto vždy bedlivě sledujte reakce živočicha před vaším objektivem, snažte se odhadnout jeho vnitřní rozpoložení a dopředu si dobře promyslete, než něco uděláte. 

Najděte si svůj styl

Jak pořídit působivou fotografii vám neporadím. Osobně u krmítka fotografuji mnoha způsoby: klidně sedící a krmící se ptáky často ostřím ručně přes živý náhled (life view), který mi umožňuje zvětšit si zaostřované místo desetinásobně, takže ve výsledku je dosaženo dokonalé ostrosti. Někdy však používám standardní autofokus. Ten ovšem může mít tu nevýhodu, že pokud je ptáček malý a ještě k tomu málo kontrastní (např. sýkorka uhelníček), autofokus občas nezaostří přesně. To je problém hlavně u přilétající ptačí drobotiny. 

Někdy proto volím taktiku před-ostření, tj. že si manuálně zaostřím na jedno místo a pak už jen čekám, až ptáček sám přilétne do této správně zaostřené oblasti. Je však potřeba mít neustále na paměti, že volně žijící živočichové nejsou modelky, které budou dělat to, co právě fotograf potřebuje. Ptáci budou létat naprosto svobodně, takže si nakonec bude muset každý z vás najít svůj vlastní styl fotografování, díky kterému z dané situace vytěží maximum. Krmítko je pro takový trénink ideálním místem.

Život mizí z přírody

Doba, ve které žijeme, není k přírodě a jejím obyvatelům, včetně posledních přírodních národů, vůbec přívětivá. A tak z naší krásné planety kdysi překypující životem zbývají poslední „modrozelená torza“, což si naštěstí začíná uvědomovat stále víc lidí. Když s lidmi mluvím na mých přednáškách, mají paradoxně někteří z nich pocit, že přírody je kolem nás pořád dost. Jenže ve skutečnosti je kolem nás jen dostatek „zeleně“, zatímco příroda v celé své rozmanitosti velmi rychle ubývá. To zjistí záhy každý, kdo se přírodou začne zabývat víc do hloubky, byť třeba jen v rámci své zahrady, která by měla být živoucím místem. Anebo stačí vyjít do českého lesa.

Jako fotografka přírody se často ptám, kam například zmizely veverky? Proč vidím jen srny, které se mi už ani nechce fotit? Kam zmizeli drobní savci včetně ježků a proč zem pokrývá jen a jen jehličí namísto džungle křovin? A tak dále… 

Být dobrým fotografem přírody v těchto souvislostech především znamená uvědomit si, že vstupujeme-li do přírody, vstupujeme ne do nadbytku, ale do toho, co nám z ní ještě zbývá. Někdy to je poslední útočiště některého z mnoha druhů, kterého kvůli lidské bezohlednosti odsuzujeme k zániku. Tam už přírodě zpravidla nezbývají síly na to, aby se k tomu všemu nadělení, ještě vyrovnávala s neukázněnými fotografy. Foto etika musí být na prvním místě! I při jejím dodržování zůstane obrovský prostor pro zručnost a kreativitu, díky nimž lze dosáhnout znamenitých výsledků. Třeba u krmítka.

Cvik dělá mistra

Drobní pěvci čiperně přelétávající z větvičky na větvičku a hašteřící se mezi sebou o předloženou potravu na krmítku, dávají fotografovi mnoho příležitostí, jak si procvičit zručnost, která je pak v terénu nedocenitelná. Vrcholem „krmítkování“ je pak fotografova snaha o zachycení ptáčka s elegantně roztaženými křídly. Samo sebou platí, že čím menší ptáček, tím je dosažení tohoto cíle složitější. Ptačí drobotina se pohybuje rychle, je proto třeba nastavit si na fotoaparátu rychlejší čas (na sýkorky minimálně 1/1200) a velkou hloubku ostrosti. A hlavně nevzdat se během prvních neúspěchů. Výsledné fotografie však mohou být při dostatečné trpělivosti velmi efektní. 

Chovejte se jako na návštěvě!

Fotografií přírody je dnes plný internet a těch, nad nimiž uznale pokývneme hlavou, také není málo. Takovými snímky se samozřejmě můžete nechat inspirovat, nesmíte se jimi ovšem nechat ovlivnit a „stresovat“.

TIP: Okouzlení mořskými hlubinami: Rozhovor s českým fotografem Jiřím Karbusem

Prahnutí po výjimečném záběru totiž může nahlodat duši fotografa natolik, že se v přírodě přestane chovat jako na návštěvě. Ve finále si třeba i odnese kýžený snímek, ale přitom po sobě zanechá pohromu – vyplašený pták například kvůli němu opustí snůšku a ta zastydne nebo dojde ke zranění nějakého živočicha či dokonce k jeho úmrtí. Proto vždy, všude a za všech okolností platí, že fotografie není prioritou, byť by byla sebelepší! Pro fotografa živé přírody by měla být na prvním místě právě příroda, její ochrana a tedy zájmy živočichů, které fotí.

Podrobné etické kodexy fotografů přírody najdete například na adrese www.klubfotografu.cz.

Čínské firmy jsou známé svými nevybíravými metodami, které mají donutit zaměstnance k maximální produktivitě. Relativně běžné jsou například mítinky, na kterých jsou méně produktivní zaměstnanci veřejně ponižováni nebo například firemní toalety vybavené časovými zámky. 

Se svéráznou metodou, jak vymáčknout ze svých podřízených maximum přišel nedávno šéf jedné z menších firem ve Wu-chanu. Zaměstnanci mu každý den po skončení pracovní doby musejí poslat snímek obrazovky, dokumentující využití baterie v jejich mobilním telefonu.

TIP: Pád na cestě z postele k počítači je pracovní úraz, rozhodl německý soud

Podle části zaměstnanců jde o šikanu a nepřiměřený zásah do soukromí. Většina se ale novým pravidlům podřídila v obavě ze ztráty zaměstnání. Vedení společnosti považuje pravidla za přiměřená a ohrazují se proti nařčení o porušování soukromí svých zaměstnanců. Jedinou motivací podle nich je zvýšení produktivity práce a omezení času, který jejich pracovníci tráví na sociálních sítích a hraním videoher.

Na břehu řeky Pripjať začaly v roce 1970 vyrůstat domy nového města. Pět moderních sídlišť, školy či atraktivní lunapark. A k tomu lesnatá, mírumilovná krajina lákající k rekrea­ci – vysněný život mladého Sověta! Nově vzniklé město dostalo jméno Pripjať. O dva roky později mohla v nedalekém Černobylu začít stavba jaderné elektrárny V. I. Lenina. Čtyři energobloky, každý o výkonu 500 MW, dodávaly od roku 1972 energii deseti procentům území dnešní Ukrajiny. Kdyby byly dokončeny pátý a šestý reaktor, Černobyl by měl největší výrobní kapacitu na světě. Patnáct let nabízela práce v elektrárně vysněnou kariéru obzvlášť pro mladé rodiny s dětmi. Lidé tu měli vše, čeho se jinde nedostávalo: výdělek, moderní bydlení, společenské vyžití. Kdo by odmítl?

Osudná chyba

Reaktory se budují tak, aby snesly náraz letadla. Zdi mají několik metrů tlusté s ocelovými nebo betonovými výztuhami. Černobylská elektrárna ale nepatřila mezi nejbezpečnější ani v době svého vzniku. Laicky řečeno její budovy byly nedostatečné. Kdyby se stavěly v souladu s normami, cena by se zdvojnásobila. Co však k největší katatrofě v dějinách jaderné energetiky skutečně vedlo?

Před osudným dnem dostali inženýři za úkol zjistit, zda bude generátor při výpadku elektrické energie schopen setrvačností napájet čerpadla nezbytná pro chlazení reaktoru. Rozhodli se pro opakování experimentu, který se už dvakrát předtím nezdařil. Na sobotu proto byla naplánovaná odstávka čtvrtého reaktoru a během ní měla být provedena ona zkouška. Jenže souběhem několika fatálních chyb došlo k nehodě. 

Předně – střídající se směny techniků si zřejmě nepředaly všechny potřebné informace. Zkouška měla být na čtyři hodiny pozastavena, jenže se blížil konec měsíce a doháněl se plán. Další chybou bylo nedodržování bezpečnostních předpisů a možná i nekompetentnost některých „soudruhů“. Je to neuvěřitelné, ale největší katastrofu v dějinách jaderné energetiky způsobilo „cvičení“, které mělo riziku případného neštěstí předejít!

Výbuch

V 1 hodinu 23 minut v noci z pátku na sobotu došlo k přehřátí reaktoru a k následnému výbuchu. Noční oblohu nad Černobylem ozářily dva záblesky a rána. Jarní bouřka to ale nebyla. Mohutná parní expanze odhodila víko reaktoru, následně došlo k požáru a několika výbuchům. Střecha a zeď čtvrtého reaktoru se zřítily, plameny šlehaly do několikametrové výšky a přenesly se i na střechu třetího reaktoru. 

Neviditelná smrt

Rozsah katastrofy se ukázal až po rozednění. Výbuch rozmetal jádro čtvrtého reaktoru po širokém okolí. Požár se podařilo uhasit během sobotního rána, z černobylské elektrárny už se valil jen černý hustý kouř, který mezitím pokrýval všechno a všechny smrtícími částečkami grafitu a radioaktivních látek. Dozimetristi, kteří měřili stupeň radioaktivity, zaznamenávali nebezpečí, které se vymykalo jejich měřicím přístrojům. Lidé mu čelili doslova jen v pyžamech. 

Sobotní dopoledne ovšem proběhlo v normálním tempu – chystaly se oslavy 1. máje a na neděli byly naplánovány Závody zdraví. Po Pripjati už se ale začaly šířit zprávy o havárii, která spadá do kolonky jaderných katastrof. Málokdo v horkém víkendu uzavřel okna a nevětral. Natož aby si někdo vzal ochranný oblek. Čas běžel a jen lékaři v nemocnici viděli, jak silně jsou vojáci a hasiči během záchranných prací ozařováni.

Evakuace

Na místo se zatím sjížděli odborníci, ale i politici. Až v noci ze soboty na neděli soudruzi uznali poškození reaktoru a tím pádem problém. Nad ránem byla konečně vyhlášena evakuace města Pripjať. Všem autobusovým dopravcům v Kyjevské oblasti byla nařízena pohotovost, silnice vedoucí z Pripjati a Černobylu se zjednosměrnila. 

Během nedělního dopoledne znělo místním rozhlasem hlášení, které přikazovalo vzít si zásoby jídla na dva až tři dny. Lidé si spakovali doklady, osobní léky a čistou košili. Během pár dní celá Pripjať odjela do 150 kilometrů vzdáleného Kyjeva, ale i do Moskvy a oblastí, které jsou hodiny a hodiny cesty. Lidé byli ubytováni v cizích rodinách, děti na letních táborech... 

TIP: Minuta po minutě: Jak probíhala havárie v Černobylské elektrárně

V prvních dnech po katastrofě brzdila evakuaci i byrokracie. Nikdo například nevěděl, kdo zaplatí letadlo, které mělo odvézt nejvíce ozářené techniky a hasiče. To, že se lidé do svých domovů již nikdy nevrátí, tušil jen málokdo. Obyvatelé se kvůli nedostatku informací chovali tak, jako by odjížděli na víkend. Na balkonech se sušilo prádlo, na kancelářských stolech ležely otevřené noviny. V následujících měsících po havárii bylo evakuováno dalších 130 tisíc lidí. 

Pokud jste si někdy „ukopli“ palec, moc dobře víte, že nejlíp pomůže si od plic zaklít. Výzkum britských psychologů prokázal, že peprná nadávka vnímání bolesti skutečně zmírní. Ve studii z roku 2009 měly dvě skupiny dobrovolníků za úkol ponořit ruku do kbelíku s ledovou vodou a nechat ji tam, dokud to vydrží. Ti, kteří si směli pomoct hlasitými vulgárními výrazy, přitom odolali chladu až o třetinu déle.

TIP: Dějiny nadávek: Kde se vzal vtyčený prostředník a jak si nadávali naši předkové?

Vyslovení nadávky podle odborníků aktivuje v mozku specifické emoční reakce, jež podnítí vyplavení adrenalinu, což vnímání bolesti sníží. Navíc nelze vyloučit, že se při klení zapojují jiná centra než při běžném hovoru: Některým pacientům po úrazu mozku totiž zůstává schopnost nadávat, i když mají poškozenou řeč. Jak ovšem vědci dodávají, zmíněnou výhodu bychom neměli zneužívat. Čím častěji totiž šťavnaté výrazy z úst vypouštíme, tím se jejich „anestetický“ účinek snižuje.

Cesta do pekla je dlážděná dobrými úmysly. Přesně tohle rčení sedí na nedávný výzkum amerických odborníků, kteří se zaměřili na dopady výstražných dálničních upozornění na bezpečnost silničního provozu. Výzkum proběhl v americkém Texasu, kde se na informačních cedulích pravidelně objevují výstrahy, které upozorňují řidiče na rizika v dopravě.

Výzkum přinesl poněkud překvapivé zjištění, podle kterého dopravní výstrahy ve skutečnosti zřejmě zvyšují počet dopravních nehod, tedy přinejmenším v Texasu. Když tam řidič projede kolem nápisu o počtu mrtvých při dopravních nehodách či podobných varováních, má o 4,5 procenta vyšší šanci, že během příštích 10 kilometrů sám havaruje. V Texasu to podle statistik znamená zhruba 2 600 nehod a 16 úmrtí ročně, na kterých se alespoň z části mohou podílet dobře míněná varování.

Varování zhoršují situaci na silnici

Proč se to děje? Možných vysvětlení je několik a mohou se navzájem prolínat. Ve hře je hypotéza „nepozornosti“, podle které tyto výstrahy poutají pozornost řidičů. Pro tuto hypotézu svědčí i skutečnost, že nárůst počtu nehod po dopravních výstrahách byl větší na složitějších silnicích, které kladou vyšší nároky na řidiče a jejich soustředění.

TIP: Varování: Kyberútoky na automobilový provoz by mohly vést k masakru

Hypotéza „úzkosti“ zase počítá s tím, že varování u silnic mohou vést k soustředění vyděšených řidičů na (potenciální) riziko havárie a nižší pozornost samotné jízdě. Dřívější psychologický výzkum ukázal, že velká úzkost může ovlivňovat lidské chování a výkony. Řidič se utápí v obavách, což vyřazuje z činnosti jeho reflexy.

„Je velmi důležité ověřovat, jaké jsou dopady zásahů úřadů, a to i v případě jednoduchých opatření, jako jsou právě zmíněné výstrahy u silnic. Jde o to, že dobré úmysly nemusejí vždy přinést dobré výsledky,“ varují badatelé.

Obyvatele domu v městečku na břehu jezera Tahoe v Kalifornii vystrašily podivné zvuky. Zpod podlahy jejich domu se v zimě občas ozývalo podivné chrápání a mručení. Rodina se zpočátku zvuky snažila ignorovat, zvuků ale začalo přibývat. Nakonec se ukázalo, že si skulinu pod domem k zimnímu spánku vybrala medvědí rodinka. Nájemníci domu, kteří si přáli zůstat v anonymitě, následně oslovili pracovníky organizace na ochranu medvědů BEAR League, aby jim pomohli medvědy bezpečně vyprovodit do lesa.

Nezvaní hosté

Nejprve vylezla medvědice, zastavila se ale na opačném konci zahrady. Ochránce přírody to přesvědčilo, že čeká na svá mláďata. Na místo, odkud medvědice vylezla, si posvítili baterkou a uviděli několik párů očí. Mláďata nakonec z úkrytu vylezla sama. Podle ochranářů šlo zřejmě o tři biologické potomky a jedno adoptované mládě.

TIP: Turista chtěl v polských Tatrách selfie s medvědem, šelma ho zranila

Medvědi dům nijak nepoškodili ani nezpůsobili jinou újmu, v jiných případech ale nemusejí mít lidé takové štěstí. V říjnu loňského roku například vnikl do chaty u severní části jezera Tahoe jiný medvěd a zranil zde nemocnou ženu. Ta naštěstí útok huňatého vetřelce přežila.

Městečko South Lake Tahoe již několik měsíců trápí nájezdy urostlého černého medvěda, který se vydává hledat potravu k místním domům a zanechává za sebou nemalou škodu. Více než 200 kilogramů těžkému zvířeti proto přezdívají Tank Hank.

Ačkoliv generál Jean Baptiste Estienne původně pro francouzský tank Char B1 předvídal využití v plně mechanizovaných formacích, během vývoje se z vozidla stal dedikovaný podpůrný stroj pěchoty. B1 proto měly na bojišti působit v rámci takzvaných rezervních obrněných divizí (Division Cuirassée de Réserve, DCR), působících v úzké součinnosti s pěšími formacemi. Jádro DCR tvořila jedna obrněná brigáda, která se měla dle původní podoby organizačního řádu skládat z šesti praporů B1 o celkovém počtu 200 strojů.

Vzhledem k pomalé výrobě ale došlo v roce 1939 k rozdělení brigády na dva prapory B1 (celkem 70 strojů) a dva prapory tanků Hotchkiss H35/H39 (90 strojů). Pěší podporu zajišťovala jedna brigáda mechanizované pěchoty rozdělená na dvě pěší roty a jednu rotu motocyklistů. Sestavu DCR pak uzavíral jeden pluk dělostřelectva, jedna baterie protitankových kanonů a celkem pět podpůrných sekcí (transportní, zdravotnická, pozorovací, ženijní a opravárenská). Zcela chyběl jakýkoliv průzkumný oddíl.

Do boje

V okamžiku vypuknutí války mohla francouzská armáda do boje vyslat celkem tři DCR, po zahájení německého útoku na země Beneluxu v květnu 1940 pak Francouzi narychlo zformovali ještě nekompletní 4. DCR s dvaapadesáti B1, jeden prapor s 34 stroji a pak celkem pět samostatných rot o celkovém počtu 56 strojů. Svůj křest ohněm B1 prodělaly během devítidenní sárské ofenzivy, při níž nenalezly soupeře, a na střet s německými pancíři si tak musely počkat až do 10. května 1940. Již během prvních soubojů s Panzerwaffe vyšlo najevo, že Char B1 jsou pro německé tankisty na bojovou vzdálenost překvapivě tvrdým oříškem.

Nejlépe vybaven pro boj s obrněnci byl na straně Wehrmachtu původně československý lehký tank PzKpfw 38(t) a střední tank PzKpfw III, oba nesoucí kanony ráže 37 mm. Tyto zbraně ale dokázaly pancíř francouzského obra překonat jen na velmi krátkou vzdálenost, zatímco B1 mohl oba uvedené typy snadno vyřadit i z větší dálky. Lehké tanky PzKpfw II, které v létě 1940 tvořily jádro německých tankových formací, pak byly se svými 20mm rychlopalnými kanony vůči pancíři B1 takřka bezmocné.

Jedinou zbraní schopnou ničit Char B1 i na dlouhé vzdálenosti se staly kanony flak ráže 88 mm. Pokud byly B1 nasazeny vhodně, dokázaly v německých řadách napáchat nemalé škody. Zřejmě nejslavnějším takovým soubojem je bitva u Stonne z 16. května 1940, kdy B1 bis „Eure“ ze stavu 41. tankového praporu pod velením kapitána Pierra Billotteho dokázal sám zničit 13 německých obrněnců. Billotteho stroj obdržel přes 140 zásahů, ani jeden ale pancířem nepronikl. Znám je i případ tanku „Jean d’Arc“, jehož vyřazení Němcům zabralo celé dvě hodiny a bylo k němu potřeba více než 90 zásahů ze zbraní různých ráží.

Nezkušené osádky

Tyto ojedinělé úspěchy ale nemohly vyvážit problémy samotného tanku. Velitelé byli obvykle plně vytíženi obsluhou kanonu a při absenci interkomu nezvládali plně velet ani vlastnímu stroji, natožpak předávat povely jiným vozidlům. Potíže způsoboval i choulostivý servomotor Naeder, jehož porucha znemožnila přesné zaměření houfnice. Aby nebylo problémů málo, snaha francouzské armády dostat do služby co nejvíce B1 v co nejkratším čase se negativně odrazila na úrovni výcviku osádek, z nichž většina na B1 sloužila méně než čtyři měsíce.

Z hlediska taktiky představovaly divize DCR vysoce specializované útvary, jejichž organizace byla podřízena zamýšlené roli na bojišti – prolomit nepřátelskou obranu. Následné rozvinutí průlomu měli přenechat mobilnějším formacím obrněné kavalerie. Tento koncept vyvinutý pro účely poziční zákopové války ale nemohl obstát v defenzivě proti vysoce pohyblivému a perfektně sehranému německému soupeři. Francouzské velení se ve snaze zacelit německé průlomy pokoušelo DCR využívat jako mobilní rezervy, pro tento druh nasazení ale útvary postrádaly rychlost a především dojezd.

Bez paliva a munice

Žíznivé B1 vyžadovaly při přesunech intenzivní logistické zajištění, francouzské zásobovací trasy ale zpřetrhaly neustálé údery německých letadel. Mnoho B1 tak musely osádky opustit poté, co jejich vozidlům došlo palivo. Neustále se měnící rozkazy generálního štábu pak měly za následek rozmělňování síly DCR, kdy se prapory B1 rozpadaly na jednotlivé čety či dokonce jen jednotlivá vozidla střežící důležité cíle. Proti koncentrovaným úderům německých tanků tyto osamělé obrněnce neměly sebemenší šanci – protivník je zpravidla obklíčil a přiblížil se na vzdálenost, na kterou již i lehčí zbraně francouzský pancíř snadno překonaly.

Vinou všech těchto faktorů se tři ze čtyř DCR fakticky rozpadly v průběhu pouhých dvou týdnů bojů, během kterých Francouzi museli odepsat celkem 267 strojů; více než polovina z tohoto počtu přitom padla za oběť poruchám či vyčerpání paliva. Extrémní příklad představuje 28. tankový prapor působící v rámci 1. DCR, kterému po dvou dnech bojů zbylo všehovšudy sedm bojeschopných B1. Jedinou formací, která si uchovala akceschopnost delší dobu, tak byla 4. DCR pod vynikajícím velením plukovníka Charlese de Gaulla, která dokázala efektivně působit až do okamžiku francouzské kapitulace.

V cizích službách

Pětadvacátého června 1940 Francie kapitulovala a Němcům tak padlo do rukou velké množství kořistního válečného materiálu včetně 161 tanků Char B1 bis. Ty byly zařazeny do Wehrmachtu pod názvem PzKpfw B2 740(f), šedesát strojů pak němečtí konstruktéři upravili na plamenometné tanky nahrazením trupové houfnice plamenometem. Šestnáct B1 následně prošlo konverzí na samohybné houfnice; věž i trupová houfnice byly odstraněny a na místo věže přibyla shora otevřená nástavba se 105mm zbraní leFH 18. V druholiniových službách poté vozidla sloužila až do roku 1944, než vinou ztrát, neopravitelných poruch a chybějících náhradních dílů prakticky vymizela. Tím ale bojová kariéra B1 neskončila.

TIP: Tank Renault FT: Zastaralá vojenská technika během druhé světové války

Když Spojenci během roku 1944 postupovali Francií, podařilo se jim ukořistit 19 bojeschopných PzKpfw B2. Stroje následně putovaly k jednotkám Svobodných Francouzů, kteří z nich zformovali tankovou rotu v rámci 13. dragounského pluku a nasadili je během bojů o La Rochelle v dubnu 1945. Tento pluk sloužil až do roku 1946, kdy byl rozpuštěn a nepotřebné stroje skončily na šrotišti. Do současnosti se dochovalo celkem 10 strojů Char B1 bis a jeden Char B1, které lze vidět v různých francouzských muzeích. Plně pojízdný je ale pouze jeden – jde o tank B1 bis „Rhin“ (původně „Flandres“), který se nachází v tankovém muzeu v Saumuru. 

Tým astronomů pozoroval pomocí dalekohledu VLT Evropské jižní observatoře nový typ relativně slabé hvězdné exploze, pro který použili označení mikronova. Ke zjasnění tohoto typu dochází na povrchu některých bílých trpaslíků. 

Exploze bílých trpaslíků

Přes své označení produkují mikronovy velké množství energie, jsou však relativně slabé v astronomických měřítcích. Ve srovnání s novami, které astronomové znají po staletí, jsou asi milionkrát slabší. Oba typy explozí probíhají na vyhořelých hvězdách typu bílý trpaslík, jejichž velikost je srovnatelná se Zemí a hmotnost se Sluncem.

Pokud je bílý trpaslík součástí těsného systému s běžnou hvězdou, může docházet k přenosu hmoty z jeho souputníka. Plyn (jedná se především o vodík) v takovém případě dopadá na žhnoucí povrch bílého trpaslíka, kde dojde k zažehnutí fúzní reakce, při které se vodík explozivně přeměňuje na hélium. V případě novy dochází k termojaderné explozi na celém povrchu. 

Mikronovy jsou podobné, jsou však slabší a probíhají rychleji – běžně trvají jen několik hodin. Dochází k nim u některých bílých trpaslíků, kde silné magnetické pole dopravuje hmotu do blízkosti magnetických pólů. „Poprvé jsme pozorovali, že k termojaderné reakci může dojít na povrchu jen lokálně. Vodík může být shromážděn poblíž magnetických pólů některých bílých trpaslíků, a proto k fúzi dojde pouze v omezeném prostoru“, vysvětluje jeden ze spoluautorů studie Paul Groot.

„To vede k fúzní mikro-explozi, která je asi milionkrát slabší než typická nova, proto označení mikronova,“ doplňuje Groot. Ačkoliv podle slova „mikro“ bychom mohli dospět k závěru, že se jedná o slabé jevy, není tomu tak: jedno takové vzplanutí může přeměnit asi 20 trilionů kg vodíku.

Výzva pro budoucí pozorování

Mikronovy jsou nově rozpoznaný jev, který může být mnohem častější, než se dnes zdá, a který představuje výzvu pro naše chápání hvězdných explozí. Vědci si poprvé povšimli těchto záhadných mikro-explozí při analýze dat ze satelitu TESS (Transiting Exoplanet Survey Satellite, NASA). „Během prohlížení údajů z družice TESS jsme zaznamenali něco neobvyklého: jasný záblesk ve viditelném světle trvající několik hodin. Při podrobnějším pátrání jsme nalezli několik podobně vypadajících signálů,“ popisuje Nathalie Degenaar z Amsterdamské univerzity.

Týmu se podařilo dohledat pozorování tří mikronov zaznamenaných družicí TESS. Dvě exploze se vyskytly u již známých bílých trpaslíků, potvrzení třetího případu si však vyžádalo dodatečná pozorování přístrojem X-shooter a dalekohledem VLT.

TIP: Královny vesmírných explozí: 10 zajímavých faktů o supernovách

Do repertoáru známých hvězdných explozí tak nově přibyly mikronovy. Členové týmu by nyní rádi pořídili záznamy dalších případů těchto obtížně polapitelných jevů, což ale vyžaduje přehlídku rozsáhlých oblastí oblohy a okamžité provedení následných pozorování. „Rychlá reakce dalekohledů, jako je například New Technology Telescope Evropské jižní observatoře, a souprava na něm dostupných přístrojů, nám umožní odhalit další podrobnosti o povaze těchto záhadných mikroexplozí,“ věří astronom a vedoucí studie Simone Scaringi.