„Současná rychlost rozpínání vesmíru, takzvaná Hubbleova konstanta, tvoří podstatu závažné kosmologické kontroverze,“ vysvětluje Stephen Feeney z University College London (UCL). „Podle přímých měření v místní části vesmíru, uskutečněných pomocí určování vzdáleností cefeid a supernov, má zmíněná konstanta hodnotu 74,03 kilometru za sekundu na megaparsek.“

Uvedené je však v rozporu s hodnotou 67,36 km/s/Mpc, odvozenou na základě pozorování kosmického mikrovlnného pozadí družicí Planck. Znamená to, že se současný vesmír rozpíná asi o 9 % rychleji než zhruba 380 tisíc let po Velkém třesku. Pokud přesnější měření a pozorování v dohledné době rozpor nevyřeší, budou prý možná fyzici muset revidovat standardní kosmologický model. Momentálně se přitom jedná o nejlepší popis vesmíru, jaký máme k dispozici.

Zkouška citlivosti

Podle nedávné studie by mohl k rozluštění nesouladu přispět třetí typ měření, zacílený na světelné exploze a zvlnění časoprostoru v důsledku kolize černé díry a neutronové hvězdy. Odborníci z UCL simulovali přes 25 tisíc takových splynutí, aby zjistili, kolik by jich pravděpodobně detekovaly přístroje na Zemi. 

Ukázalo se, že 2 030 pozemních zařízení by mohlo vnímat zvlnění časoprostoru způsobené při více než třech tisícovkách takových splynutí a že zhruba sto událostí mohou zaregistrovat i dalekohledy, a to jako doprovodné výbuchy světla. Podle odborníků by měla získaná data stačit k novému, zcela nezávislému a dostatečně spolehlivému měření, jež astronomové potřebují k potvrzení či zamítnutí nezbytnosti nové fyziky. 

Mohutná kolize

„Neutronová hvězda vznikne, když hmotná stálice exploduje a zkolabuje. Její pozůstatek má neuvěřitelnou hustotu: Průměrem se obvykle pohybuje kolem dvaceti kilometrů, ale hmotností zhruba dvojnásobně překonává Slunce,“ popisuje Feeney. „Kolize neutronové hvězdy s černou dírou tak znamená kataklyzmatickou událost, způsobující zčeření časoprostoru neboli gravitační vlny. Ty nyní můžeme na Zemi detekovat pomocí observatoří jako LIGO či Virgo.“

TIP: Nová studie naznačuje, že vesmír se rozpíná nerovnoměrně

Zaznamenat světlo z popsané srážky se dosud nepodařilo. Avšak stále citlivější zařízení na zachycení gravitačních vln, společně s novými detektory v Indii a v Japonsku, výrazně rozšíří počty podobných událostí, jež dokážeme zaregistrovat. Astronomové věří, že tak budou moct vyřešit jednu z největších záhad současné kosmologie. 

Němečtí velitelé nedaleko Nijmegenu urychleně formovali improvizované bojové skupiny, které sice měly nad Američany početní převahu, ale postrádaly jejich soudržnost a výcvik. Nejtěžší úder přišel 20. září 1944, kdy se do boje zapojily i dva školní pluky Fallschirmjägern (padákových myslivců). Němečtí parašutisté navíc útočili s podporou obrněnců.

Na jejich nápor později vzpomínal vojín Lawson z roty C 505. parašutistického pluku: „Z východu přijížděl nahoru tank. (...) Připadalo mi, že útok trvá hodiny, a tank držel všechny stále těsně u země. Náboje střelců z bazuk se odrážely od jeho trupu bez jakéhokoliv účinku, a tak jsme se rozhodli, že ze všech našich trhavin vytvoříme jeden granát. Jedna odvážná duše se pak připlazila tak blízko k tanku, aby na něho dohodila. Zasáhla ho a vyřadila.“

S vypětím všech sil a podporou tankistů od XXX. sboru se nakonec Američané 20. září i v dalších dnech ubránili. Určitý úspěch ale německý nápor přece jen zaznamenal. Tvrdý úder donutil 82. výsadkovou divizi bojovat o vlastní bytí a nebytí, přičemž odpoutal pozornost generála Gavina i jeho štábu od primárního úkolu, kterým bylo dobytí přechodů přes Waal.

Proti elitním esesákům

Zpětný pohled napovídá, že Američané měli již první den operace zaútočit co největšími silami na železniční a silniční most v Nijmegenu. Snaha o co nejlepší zajištění vlastních pozic na Groesbeeckých výšinách a také určité nedorozumění mezi velitelstvím divize a 508. parašutistickým plukem vedly k tomu, že na samotný Nijmegen začali Američané útočit až ve večerních hodinách.

První prapor zmíněného pluku svedl tvrdý boj o jeden německý opěrný bod ve městě, ale nebyl schopen dostat se až k mostům. Nepříteli navíc v pravý čas dorazily posily. Různorodou směsici německých školních a protiletadlových jednotek začaly postupně doplňovat muži z průzkumného praporu 9. tankové divize SS Hohenstaufen. Nedlouho po nich dorazily části bojové skupiny Frundsberg, tvořené pozůstatky 10. tankové divize SS. Tyto elitní jednotky zpevnily obranu jižních konců obou mostů a sebevědomí Němci pro danou chvíli upustili od plánů na vyhození přechodů přes Waal do vzduchu.

Pod rouškou tmy

Američané navíc brzy stáhli část sil na jihovýchod na Groesbeecké výšiny, aby zastavili německý nápor z Reichswaldu. Výsadkáři museli počkat, až se k nim připojí britské tanky, a nápor obnovili až 19. září, tedy třetí den operace. Spojenci se přibližovali k jižním koncům mostů ze dvou směrů. Postup ale začal brzy pod palbou německého dělostřelectva ze severního břehu stagnovat.

Když padla tma, rozhodli se spojenečtí důstojníci o poslední kombinovaný nápor. Tři tanky měly jako beranidlo vpadnout do německého obranného postavení, zatímco je další dva budou krýt, a američtí výsadkáři napadnou z boku železniční násep a zaženou nepřátelské kulometčíky od jejich zbraní. Obrněnce však zastavila předem zaměřená artilerie a postup pěchoty uvázl v palbě dobře zamaskovaných kulometů, které přitiskly Američany k zemi. Když pak Němci nasadili do boje i dvě samohybná děla, začali se Spojenci stahovat. Nastala patová situace a výsadkáři museli hledat jiné řešení.

Parašutisté na lodích

Ještě 19. září večer se sešli velitelé nasazených spojeneckých divizí a řešili, jak se dostat přes řeku a pomoci britským výsadkářům, kteří již třetí den bojovali v obklíčení v Arnhemu na severu. Nakonec si někdo ve štábu vzpomněl na několik náklaďáků s britskými útočnými čluny z celtoviny, které zůstaly někde hluboko v týlu britské Gardové obrněné divize. Následujícího dne se kolem třetí hodiny odpoledne vrhli muži 3. praporu 504. parašutistického pluku do útoku.

Řeku se pokoušeli překročit několik set metrů západně od železničního mostu. Podporu jim poskytovaly tanky od Gardové obrněné divize, které zároveň pokládaly zadýmovacími granáty kouřovou clonu. Zároveň se připojily i britské letouny, které zasypaly protější břeh pumami a raketami. I tak se jednalo o extrémně nebezpečnou akci, jak dokládá svědectví poručíka Pitta: „Naskákali jsme do těch zatracených člunů a zpočátku jsme si mysleli, že na vodu prší. Pak jsme pochopili, že to je olovo od skopčáků z druhého břehu, a tak jsme rychle odrazili. Pádlovali jsme jako šílení, abychom se dostali přes řeku. Jen několik člunů se převrátilo, mnoho kamarádů z nich bylo zabito, když se pokoušeli doplavat na břeh. Nevím, o kolik člunů jsme přišli, byla to pekelně široká řeka.“

Příliš vysoká cena?

Celkově ztratili útočníci polovinu všech člunů, které v průběhu šesti cest přepravily na druhý břeh téměř 160 metrů širokého toku 3. a později i 1. prapor 504. parapluku. Výsadkáři okamžitě vyrazili na východ a za cenu víc jak stovky padlých splnili úkol. Později prý Američané na bojišti napočítali 417 mrtvých Němců. Obchvat přes řeku navíc doplnil obnovený nápor 505. parašutistického pluku s podporou britských tanků skrz město na jižní konec mostů.

TIP: Na padáku do Normandie: Den D ve vzpomínkách amerických výsadkářů

Kolem osmé hodiny je již Spojenci oba pevně drželi. Poté následoval další nápor směrem k severu, ale již bylo příliš pozdě. Podařilo se zachránit pouze zbytky a rozprášené britské výsadkové divize. Američtí výsadkáři u Nijmegenu nade vši pochybnost dokázali, že jsou elitním vojskem. Zadané úkoly splnili, byť se tak stalo až se zpožděním. Za to ale mohly spíše vedlejší vlivy jako zdržení podpůrných tanků a přílišné rozptýlení seskokových zón. 

Představme si, že profesionální boxer potře svoji rukavici lepidlem a následně udeří soupeře. Tvář zasažená prudkým úderem se bez ohledu na kvalitu lepidla k rukavici nepřilepí. Soupeřova hlava je odmrštěna dozadu, boxer po úderu padá do provazů nebo na podlahu ringu. Žabí jazyk se ale chová úplně jinak. Jak to, že navzdory obrovské rychlosti kontaktu jazyka s kořistí hmyz k žabímu jazyku přilne? 

Zrychlení akrobatických letadel

Žabí jazyk fascinoval přírodovědce odedávna. Když v roce 1849 publikoval přírodovědec Augustus Waller pojednání o nervech žabího jazyka, přiznal se, že orgán strčil pod objektiv mikroskopu poté, co ho zaskočila jeho úžasná pružnost. Pozastavil se také nad tím, jak pevně se jazyk lepí k povrchu cizích předmětů. 

Přesně změřit napětí potřebné k odlepení se podařilo vědcům teprve nedávno u žáby rohatky Cranwellovy (Ceratophrys cranwelli). Dosahuje bezmála 18 000 pascalů. V přírodě najdeme tvory, kteří se dokážou přilepit ještě důkladněji. Například noha gekona se na podložce udrží pod napětím až 100 000 pascalů. I tak je ale přilnavá síla žabího jazyka úctyhodná. Pozornost si zasluhuje i zrychlení jazyka vystřeleného z žabí tlamy. To dosahuje hodnot kolem 5 G (tedy pětinásobek gravitačního zrychlení Země) a je tedy srovnatelné s přetížením, jakému jsou vystavení například akrobatičtí piloti.

Žáby v laboratoři

Jak je vlastně možné, že jazyk vymrštěný obrovskou rychlostí z žabí pusy neodrazí hmyz do větší dálky, ale naopak jej osudově uvězní? Záhadě přišel na kloub tým vedený Alexis Noelovou z Georgia Institute of Technology v Atlantě.

Vědci nasnímali speciální kamerou lov několika druhů žab. Prozkoumali jejich jazyky a zevrubným analýzám podrobili také jejich sliny. V centru pozornosti badatelů se tak ocitly severoamerické druhy žab skokan levhartí (Rana pipiens), blatnice Holbrookova (Scaphiopus holbrookii), dále pak parosnička nádherná (Kaloula pulchra) z jihovýchodní Asie, listovnice trinidadská (Phyllomedusa trinnitatis) z Karibiku a rovněž jihoamerické druhy bezrohatka bojovná (Lepidobatrachus laevis) a již zmíněná rohatka Cranwellova.

Fyzika v akci

Záběry kamery odhalily, že jazyk se po nárazu na tělo hmyzu chová podobně jako airbag v automobilu. Jeho neuvěřitelně měkká tkáň kořist „obalí“, což významně sníží riziko, že náraz jazyka odmrští hmyz pryč. Vzápětí vstupují do hry husté sliny, kterými je jazyk žab pokrytý. Ty mají sice viskozitu medu, ale při nárazu jazyka na hmyz vzniklým tlakem „zřídnou“. Najednou mají viskozitu obyčejné vody a tělo hmyzu se do nich bleskově ponoří. Tlak jazyka následně poleví a slinám se vrátí jejich původní medovitá konzistence. V té chvíli je hmyz k jazyku pevně přilepený a nemá šanci se z této živé mucholapky vymanit. 

Žába poté hbitě zatáhne jazyk s úlovkem do tlamy. Teď jí je vysoká lepivost slin na obtíž, protože potřebuje kořist od jazyka oddělit a spolknout. A tady vstupuje do hry „blažené“ přivření žabích očí při polykání sousta. Žába totiž zatáhne oči do hlavy, zatlačí jimi na měkké horní patro tlamy a vyvine překvapivě velký tlak na hmyz přilepený na jazyk. Sliny pod tlakem opět zřídnou, přestanou lepit a hmyz se posouvá dál do útrob úspěšného lovce.

TIP: Přilnavé nožky gekonů: Lepidlo, které obdivoval už Aristoteles 

Výsledky výzkumu žabího jazyka a žabích slin zdaleka nezajímají jen zoology. Důkladně je studují i průmysloví vývojáři v naději, že se jim díky trikům odkoukaným od žab podaří vyrobit lepicí pásku, která by se aspoň přiblížila tomu, čím evoluce obdařila ropuchy, skokany, rosničky a jejich široké příbuzenstvo.

Zdatní obchodníci, jakými byli Benátčané, čerpali z mezinárodních kontaktů nejen materiální bohatství, ale také duchovní podněty. Jeden příklad za všechny. V roce 828 ukradli benátští obchodníci v Alexandrii ostatky svatého Marka a z muslimy ovládaného města je propašovali v sudu s nasoleným vepřovým. Vsadili na to, že zásilku masa „nečistého zvířete“ nebudou celníci zevrubněji prohlížet. Pro ostatky poté zbudovali stejnojmenný kostel, a to už v letech 828 až 832. Protože byl však na konci 10. století vypálen, byla na tomto místě vystavěna v druhé polovině 11. století byzantská bazilika, která se dochovala až do dnešních dob.

Inspirace z celého světa

Impozantní bazilika svatého Marka je hlavním benátským chrámem. V této stavbě se odráží mezinárodní provázanost Benátek se středověkým světem jasněji než v kterékoli jiné budově ve městě. Jsou tu patrné inspirace z tak vzdálených míst, jako je byzantská Konstantinopol, vlámské Bruggy či egyptská Káhira. Architektonická podoba „kopíruje“ vzor kostela Svatých apoštolů v Konstantinopoli a i některé součásti výzdoby baziliky pocházejí přímo z Konstantinopole. Dostaly se do Benátek s účastníky čtvrté křížové výpravy. Ta měla sice za cíl ovládnutí Jeruzaléma, ale většina jejích účastníků se v roce 1204 spokojila s dobytím a vypleněním podstatně bližší byzantské metropole.

Roku 1798 si Napoleon čtyřspřeží od­vezl do Paříže, po jeho pádu se však vrátilo zpět do Benátek. (foto: Wikimedia Commons, Nino Barbieri, CC BY-SA 2.5)

Z kořisti křižáků pocházejí například čtyři měděné pozlacené sochy koní vytvořené na přelomu letopočtu. Každý kůň je odlit ze dvou kusů, jejichž spojení se nachází pod pásem na krku. Čtyřspřeží stálo původně na konstantinopolském hipodromu. Poté po staletí zdobilo vchod do baziliky svatého Marka jako symbol svobody a nezávislosti Benátek. Dnes jsou zde umístěny jejich bronzové kopie, originály najdete v muzeu.

Kamenná kořist

V kostele i okolo něj se nachází kolem pěti stovek sloupů – jde o starověké památky, které Benátčané do města dovezli z cest. Komplikovaný původ mají dva sloupy stojící na piazzetě svatého Marka před kanálem Grande. Jsou vytesány ze žuly pocházející z Blízkého východu, ale uzavírají je hlavice v byzantském stylu.

Žulové sloupy na piazzetě svatého Marka před kanálem Grande. (foto: Wikimedia Commons, Wolfgang Moroder, CC BY-SA 3.0)

Z prvního sloupu shlíží na město socha sv. Theodora, který byl patronem města před svatým Markem. Hlava sochy je starořecká, trup římský a krokodýl, znázorňující draka zabitého svatým Theodorem, je benátská práce. Na druhém sloupu stojí třítunová socha okřídleného benátského lva. Lva dovezli Benátčané z Orientu. Křídla mu přidělali až v Benátkách stejně jako Bibli položenou mezi předníma nohama šelmy.

Vyrabovaná pokladnice

Když Napoleon ovládl Itálii, nebral si v plenění jejích skvostů žádné servítky a způsobil i nenávratné škody. Část zlatých a stříbrných artefaktů z baziliky svatého Marka byla roztavena do 55 zlatých a stříbrných prutů. Nutno ovšem říci, že mnohé cenností pocházely z vyrabovaného Cařihradu – ať už šlo o byzantská či islámská díla...

Zbytek pokladu se dnes nachází v pokladnici přímo v bazilice – jde o cca 283 zlatých, stříbrných a jinak drahých předmětů často liturgického významu, ale také luxusních skleněných váz a orientálních mís. Poklad však ztenčil nejen Napoleon. Některé drahokamy a perly byly na počátku 19. století prodány, aby mohla být financována obnova kostela.

Zlato nejen na oltáři

Zlaté oltářní antependium ušlo zkáze jen díky tomu, že kostelník na dotaz Napoleonových vojáků jen opovržlivě mávl rukou a pravil, že je to „jenom sklo“. Musel být mimořádně otrlý a chladnokrevný: smaltování je ze zlata, dále se na obraze nachází 1 300 perel, 400 granátů, 300 safírů, 300 smaragdů, 90 ametystů, 75 růžových a rubínových spinelů, 50 rubínů, 4 topasy a 2 kameje!

Pala d’oro čili zlaté antependium umístěné před hlavním oltářem (foto: Wikimedia Commons, Sailko, CC BY 3.0)

První část díla byla vytvořena byzantskými zlatníky v 10. století, smalty zachycující výjevy z Nového zákona jsou benátská práce z 12. století. Jiné smalty byly dovezeny křižáky jako kořist z dobyté Konstantinopole. Další části antependia vznikly roku 1345, a to právě Kristus na trůně obklopený evangelisty, proroky, apoštoly a anděly.

Pokud bychom sestavovali žebříček nejpopulárnějších zvířat, holubi by na prvních příčkách patrně nefigurovali. Pro drtivou většinu lidí symbolizují všudypřítomné příživníky, kteří jen znečišťují veřejná prostranství a přenášejí nemoci. Pravdou zůstává, že přemnožené holubí populace ve městech skutečně představují obtížně řešitelný problém (viz Opeřená havěť). Zároveň ovšem platí, že jeden z nejpočetnějších ptačích druhů se pyšní schopnostmi, jež z něj v rámci zvířecí říše dělají naprostý unikát.

Pokaždé se vrátí

Jistě nikoliv náhodou se zprávy o využití holubů k různým účelům dochovaly víceméně od všech starověkých civilizací. Nejstarší zmínky pocházejí ze Středního východu, kde také zmínění ptáci přibližně před pěti tisíci lety zahájili svou dlouhou a úspěšnou pouť po boku člověka. Některé historické záznamy o domácích holubech se datují až do 10. století př. n. l., takže šedí opeřenci, původně žijící v jeskyních, téměř jistě reprezentují vůbec první domestikované ptáky v dějinách. 

A podle všeho jim soužití s člověkem vyhovuje. Naši předkové si před dlouhými staletími správně povšimli, že ať už se holubí hejno zatoulá jakkoliv daleko, nakonec vždy najde cestu do svého holubníku. Vzdálenost evidentně nehraje roli – rekordní zaznamenané lety měřily bezmála dva tisíce kilometrů. Ve vzduchu se navíc šedí ptáci pohybují průměrnou rychlostí 97 kilometrů za hodinu, přičemž některá závodní plemena zvládnou překonat i hranici 160 kilometrů v hodině. Zůstávalo tak jen otázkou času, kdy člověka napadne využít uvedené schopnosti ve svůj prospěch. 

Perské počátky

Holubí pošta se zrodila pravděpodobně v Persii, brzy se však rozšířila na celý starý kontinent. Každý, kdo se vydal na dalekou výpravu, získal díky ochočeným holubům možnost spojit se s domovem: Stačilo je v cíli cesty vypustit a ptáci už přirozeně zamířili zpět do míst, kde se vylíhli, aniž by potřebovali jakýkoliv výcvik. Dopis přivázaný na noze je přitom nijak neomezoval, ačkoliv jeho autor musel mít pochopitelně na paměti, že okřídlený posel unese jen psaní o hmotnosti desítek gramů. 

Ve starověkém Římě takto prokazatelně komunikoval například Julius Caesar, který do Věčného města posílal zprávy z dobyté Galie. Řekové zas vypouštěli holuby s ohlášením vítězů olympijských her. Před vynálezem telegrafu a dalších komunikačních prostředků tudíž nenápadní příslušníci řádu měkkozobých skýtali jednu z nejrychlejších a nejspolehlivějších forem dorozumívání mezi lidmi na vzdálených místech.

TIP: Poštovní holubi sloužili Caesarovi i Napoleonovi. Proč o jejich znovunasazení uvažuje americká armáda?

Později na ně ve velkém spoléhali třeba burzovní makléři, jimž ptáci přinášeli zprávy o pohybech cen akcií. Zakladatel dodnes fungující tiskové kanceláře Paul Reuter tak v letech 1851–1857 pravidelně posílal ze svého sídla na londýnské burze cenných papírů hejna holubů přes Lamanšský průliv do Paříže. Až do vybudování telegrafního vedení na stejné trase šlo o nejrychlejší způsob spojení.

Pokud jde o záchranné operace během katastrof, kdy jsou lidé uvězněni v sutinách nebo třeba pod zemí, využívají vývojáři designy navržené samotnou přírodou. Vznikli tak již například robotičtí hadí nebo švábí záchranáři, kteří se mohou velmi dobře pohybovat v omezeném a komplikovaném prostoru.

Čínští odborníci Pekingského technologického institutu vsadili na úplně jiné tvory, kteří nás udivují svými výkony v náročném terénu – potkany. Vytvořili robotickou variantu tohoto zvířete, kterou pojmenovali „Small-sized Quadruped Robotic rat“ neboli „SQuRo“. Nový robot připomíná potkana nejen tvarem a velikostí, ale také pohyblivostí a šikovností.

Šikovný robopotkan

SQuRo se dokáže otočit v prostoru o velikosti 48 procent jeho délky. To je mnohem méně než u ostatních čtyřnohých robotů podobné velikosti. Přestože váží pouhých 220 gramů, unese až 200 gramů nákladu, což mohou být například kamery nebo senzory.

TIP: Nový robotický červ ze Stanfordu bude zachraňovat přeživší při katastrofách

Robotický potkan se rovněž dokáže rychle vzpamatovat z pádu, protáhne se nepravidelným otvorem o šířce pouhých devíti centimetrů a udržuje si stabilní pohyb na svahu o sklonu až 15 stupňů. Pohyby robota řídí palubní mikroprocesor, který přepíná základní režimy pohybu podle náročnosti terénu. Tvůrci robota doufají, že po dotažení vývoje do konce by SQuRo mohl prohledávat místa katastrof a hledat přeživší anebo provádět inspekce či výzkum na obtížně dostupných místech.

Zákony nebeské mechaniky fungují spolehlivě. Bohužel v případě více než dvou těles nelze nalézt analytické řešení a pohyby většího počtu gravitujících objektů se musejí řešit numericky pomocí počítačů. Naštěstí existují situace, pro něž lze získat alespoň kvalitativní odhady: například pohyb málo hmotného tělesa, třeba umělé družice, v gravitačním poli dvou mnohem větších objektů. 

Typický příklad představuje družice v soustavě Země–Slunce nebo Země–Měsíc, kdy je možné nalézt až pět libračních bodů, v nichž se silová působení dvou dominantních objektů vyrovnávají. Tři z tzv. Lagrangeových bodů leží na spojnici gravitačních center, dva pak v oběžné rovině dotvářejí vrcholy rovnostranného trojúhelníku.

TIP: 1,5 milionu kilometrů od Země: Vesmírný teleskop Jamese Webba dorazil na místo

Lineární librační centra jsou nestabilní: Jakmile se z nich družice odchýlí, převládne gravitace jednoho z velkých objektů a sonda bod opustí. Musí si tudíž pomáhat občasnými korekcemi motorků. Plošné body jsou naopak stabilní a objekty v nich vydrží dlouhodobě i bez aktivní spolupráce raketových motorků. V některých případech tam nalezneme rovněž přirozená tělesa, tzv. trojány.

Mnozí by raději žili v samostatném katalánském státě spravovaném z Barcelony, druhého největšího města Pyrenejského poloostrova. Místo toho musejí dodržovat zákony tvořené španělskou vládou a parlamentem se sídlem v Madridu. Katalánce však může alespoň těšit, že má jejich domovina téměř s osmi miliony obyvatel status samosprávného společenství, a může tak udržovat tradice všeho, co je jedinečně místní. 

Hlavní lákadlo regionu tvoří vedle pláží a vysokých vrcholů Pyrenejí především jeho metropole. Ačkoliv má „pouze“ 1,7 milionu obyvatel, za kulturou a památkami tam míří 32 milionů zájemců ročně. Zhruba polovinu přitom tvoří návštěvníci, kteří si do města „odskočí“ jen na několik hodin z paluby obřích zaoceánských lodí. Ohromná koncentrace krátkodobých výletníků budí v místních rozhořčení, podobně jako v mnoha jiných turistických cílech na jihu Evropy, a nápisů s nelichotivými slovy „turisté, běžte domů!“ určitě pár uvidíte. 

Pokud se však nehodláte tlačit na přeplněných barcelonských bulvárech, uvítají vás jiné, často opomíjené poklady: třeba středověká Girona, surrealistické Figueres či malebné přímořské městečko Cadaqués, jež se stalo útočištěm mnoha umělců světového formátu. 

Na Kubu a zpátky

Mnozí géniové, které dnes veřejnost vnímá coby španělské rodáky, pocházejí právě z Katalánska: Na svět tam přišel architekt Antonio Gaudí i malíři Joan Miró a Salvador Dalí. Poslední jmenovaný trávil často jako malý prázdniny ve zmiňovaném Cadaqués a později žil v nedaleké rybářské vesnici Port Lligat, kde lze dnes navštívit jeho dům. Místní pobřeží Costa Brava pak zvěčnil na několika obrazech. 

Dalího vliv v obci dodnes nezmizel: Připomínky jeho působení najdete v bezpočtu malých obchůdků s uměleckými předměty i tretkami, stejně jako na obrazech zdobících řadu typicky bílých středomořských domů. Pozornost upoutá i mnoho vil v kubánském stylu, jež vyrostly poté, co někteří obyvatelé počátkem 20. století emigrovali do Karibiku, aby se posléze vrátili do svého rodiště a vybudovali si tam nový domov v duchu kubánské architektury. 

Vysněná hrobka

Zatímco v Cadaqués trávil pionýr surrealistické malby letní volno, jeho ostatky dnes spočívají pod bývalým městským divadlem ve Figueres, které slouží jako galerie Dalího fantaskních děl. Sytě červené Teatre-Museu Dalí nemůžete minout: Na střeše budovy připomínající rudý hrad se tyčí obří bílá vejce a dozlatova zbarvené sochy držící bochníky chleba. Jak zjistíte uvnitř, zmíněné prvky génia při tvorbě často inspirovaly – stejně jako manželka Gala, jejíž tvář na vás bude shlížet z mnoha děl.  

Rozhodně však nečekejte klasickou galerii s řadami obrazů. Mezi atrakce patří třeba Dešťový cadillac – předválečná limuzína, v níž sám autor jezdil, se sochou baculaté ženy na kapotě – dále Mojžíš s chobotnicí nad hlavou či kopie proslulých Tekoucích hodin, známých také jako Perzistence paměti. Kdo již Katalánsko prozkoumal důkladněji, snadno si uvědomí, že útesy na pozadí jejich ciferníků patří k výhledu na pobřeží Costa Brava poblíž Cadaqués. Celé Teatre-Museu Dalí bylo přestavěno a vyzdobeno tak, jak si umělec za života vysnil: Přál si, aby se galerie, jež později poslouží coby jeho hrobka, stala největším surrealistickým objektem světa.

Na útes se spacákem

Na Costa Brava se můžete ještě chvíli zdržet. Očekáváte-li slunné pláže a usrkávání typického nápoje sangría na lehátku pod slunečníkem, nebudete zklamáni. Na své si však přijdou i milovníci kratších či vícedenních túr: Od přímořského sídla Portbou, ležícího co by kamenem dohodil od hranic s Francií, se lze s batohem a spacákem dostat až k dovolenkovému letovisku Roses. Téměř celou dobu přitom můžete kopírovat pobřeží, takže se vám naskytne nejedna příležitost smočit znavené nohy v moři. Po stezce GR 92 rozdělené do pěti etap se dá zamířit do přístavu El Port de la Selva či právě do Cadaqués, trek nicméně zvládnete i za méně než pět dní. 

Zvolíte-li odbočku z hlavní značené trasy, nenechte si ujít útes Cap de Creus, kam vás z Cadaqués vyveze i turistický vláček: Jedná se o nejvýchodnější cíp Iberského poloostrova a další z míst zvěčněných na obraze Tekoucí hodiny. Obklopuje ho vyprahlá „měsíční“ krajina a dominuje mu bílý maják, který zároveň jako jeden z mála v okolí nabízí možnost se občerstvit. 

Moucha hrdinkou

Kromě Cadaqués a Figueres stojí za návštěvu především vnitrozemské Besalú s kamenným mostem z 12. století, na jehož sedmi pilířích se tyčí dvojice věží. O něco větší a známější je pak stotisícová Girona: Jde o hlavní město stejnojmenné provincie, jedné ze čtyř administrativních součástí Katalánska. Krásný výhled na středověké sídlo protkané křivolakými uličkami se nabízí ze starých hradeb, jež ho kdysi bránily před nepřáteli.

Bohužel město v historii několikrát padlo a právě díky jedné takové události získalo neobvyklého maskota – masařku. V roce 1286 překonali hradby francouzští nájezdníci, vtrhli dovnitř, začali drancovat a nezastavili se ani před branami kostela Sant Feliu, kde spočívá sv. Narcis. Dobyvatelé bažící po zlatě a cennostech hrobku otevřeli, místo pokladu je však čekalo nepříjemné překvapení, když zpod víka rakve vylétlo hejno bodavých much a vyhnalo prý Francouze z Girony do posledního muže. Od té doby tam mouchy domácí platí za hrdinky.

Pojďme bojovat!

Kromě románské a gotické architektury ukazuje dnešní Girona i moderní tvář. Například železný červený most klenoucí se přes řeku Onyar představuje dílo Gustava Eiffela, který jej navrhl krátce předtím, než se v Paříži pustil do budování legendární věže. Mimochodem nejde o jediný most ve městě: Historické centrum totiž protínají hned tři další toky – Ter, Gallimants a Güell. Ulice lemované barevnými domy pak nabízejí ještě jeden pohled: Jak je v katalánských městech zvykem, v hojném počtu je zdobí národní vlajky a transparenty se slovy „Lluitem i guanyem la independència!“, tedy „Pojďme bojovat a získáme nezávislost!“.

TIP: Baskicko: Země nejzáhadnějších Evropanů

Z anglických nápisů jako „Evropo, probuď se a propusť politické vězně!“ lze potom rychle pochopit, že politika není Kataláncům lhostejná. Snahy o získání vytoužené samostatnosti však zatím nevedly ke kýženému výsledku: Poslední referendum o nezávislosti v říjnu 2017 prohlásila centrální španělská vláda za neplatné, a před třemi lety poslal dokonce soud devět katalánských politiků kvůli otevřené podpoře hlasování na 9–13 let do vězení. 

V okamžiku vstupu Velké Británie do války se černošští rekruti nacházeli ve všech složkách královských ozbrojených sil. Během následujících měsíců se v náborových kancelářích dobrovolně hlásili další poddaní Jeho Veličenstva tmavé pleti, které následovali obyvatelé Západní Indie (historické označení Antil a Baham). Muži z karibských držav putovali na půdu „matky vlasti“ na vlastní náklady a rozhodnuti pomoci koruně v nejtěžších dobách.

Z Afriky i Karibiku

Tito dobrovolníci měli být rozděleni mezi různé formace, ale nakonec z nich armáda roku 1915 ustavila Britský západoindický pluk. První batalion se v Sussexu zformoval v září a jeho čtyři roty zahrnovaly vojáky z Britské Guyany, Trinidadu, Barbadosu, Svatého Vincence a Grenadin. Do roku 1918 dosáhl počet praporů dvanácti a regimentem prošlo 15 204 mužů, přičemž dvě třetiny dobrovolců připluly z Jamajky.

Pluk bojoval zejména v Palestině a Jordánsku proti tureckým vojskům. O jeho kvalitách svědčí citace z telegramu generála Edmunda Allenbyho jamajskému guvernérovi: „Jsem potěšen, že Vás mohu informovat o udatném chování kulometčíků z 1. praporu během dvou přepadů tureckých zákopů. Muži všech šarží prokázali navzdory těžké palbě nepřítele chrabrost a v nemalé míře přispěli k úspěchu operace.“

Práce místo boje

Část praporů působila i ve Francii a Flandrech, za což si 81 černošských vojáků vysloužilo vyznamenání. Někteří historikové však upozorňují, že ve skutečnosti byla pozice příslušníků Britského západoindického pluku těžká a ovlivněná rasismem. Zpravidla jim veleli bílí důstojníci, kteří je využívali jako pracovní sílu – například muži 3. a 4. praporu v létě 1916 působili na západní frontě výhradně jako nosiči munice. Také mnozí další vojáci tmavé pleti strávili většinu času pokládáním kabelů nebo hloubením zákopů.

I z těchto důvodů zaznamenal pluk v boji nízké ztráty 185 padlých, zato dalších 1 071 zemřelo kvůli nemocem a 697 utrpělo zranění. Na bojiště zamířili též černoši z Nigérie, Zlatonosného pobřeží, Sierry Leone, Gambie a dalších afrických kolonií. Zprvu strážili hranice svých území, která sousedila s vilémovskými državami, později sehráli důležitou roli při vytlačování Němců z kontinentu. Vedle nich sloužilo monarchii v letech 1914–1918 v uniformovaných pracovních oddílech Labour Units na 60 000 Jihoafričanů a 120 000 dalších černochů.

Ukázat vlastenectví

Ve Spojených státech čelili lidé tmavé pleti rasové segregaci v každodenním životě i ozbrojených silách. Mnozí černošští muži pojali vstup USA do války jako příležitost prokázat svůj patriotismus v naději, že je pak vláda uzná coby plnoprávné občany. Obratem se do služby přihlásilo 20 000 Afroameričanů. Když v květnu 1917 vstoupil v platnost zákon Selective Service Act, který zaváděl brannou povinnost, rasisticky uvažující politici proti vojenskému výcviku černochů brojili. Ve Washingtonu však padlo rozhodnutí Afroameričany do odvodů zahrnout a jen do 5. července se do kanceláří dostavilo zhruba 700 000 z nich.

Pokračování: Proti nepříteli i rasismu: Černoši na frontách první světové války (2)

Segregace provázela černošské vojáky v US Army už od prvních chvil. Náboráři měli pokyn odtrhnout levý spodní roh formuláře, čímž označovali dalším úředníkům barvu brancovy pleti. Afroameričtí důstojníci nesměli být cvičeni společně s bílými a pro tento účel vznikly samostatné tábory. Během října 1917 vzešlo z jediného z nich (Fort Des Moines) 600 černošských kapitánů a poručíků.

Nadměrné používání kuchyňské soli má negativní dopady na lidské zdraví. Problémem je sodík, jehož nadměrný příjem zvyšuje riziko kardiovaskulárních problémů. Slaná chuť je ale pro lidi důležitá a omezování používání soli v kuchyni tak není úplně snadné.

Pozoruhodné řešení nabízejí japonští odborníci z tokijské Univerzity Meidži a potravinářské společnosti Kirin Holdings, kteří vyvinuli elektrické jídelní hůlky propojené s nositelným počítačem upevněným na zápěstí strávníka. Jejich vynález pomocí velmi slabého elektrického proudu dokáže stimulovat chuťové buňky a jídlo tak chutná slaněji.

Elektrická stimulace chuti

Výzkumníci svůj vynález otestovali na 36 dobrovolnících. V experimentu jim podávali slaný gel ve dvou variantách – slanější s obsahem 0,8 procent soli a méně slaný s 0,56 procenty soli. Účastníci experimentu při běžné konzumaci správně označili jako slanější gel s vyšším množstvím soli a naopak. 

TIP: Náhražky kuchyňské soli by mohly zachránit miliony životů ročně

Když ale dobrovolníci použili při konzumaci méně slaného gelu zmíněné elektrické jídelní hůlky, vnímali tento gel jako 1,5× slanější. Účastníci experimentu rovněž udávali, že při pojídání tradiční japonské polévky miso s nižším obsahem soli zlepšilo použití elektrických hůlek chuť tohoto pokrmu.

Výzkumníci si od svého vynálezu slibují, že by nižší spotřeba soli mohla snížit množství problémů s vysokým krevním tlakem, jenž může přinášet vážnější srdeční či jiné onemocnění.