Na severovýchodě Maďarska, na soutoku řek Tisa a Bodrog, se pod Zemplínskými vrchy rozprostírá region Tokaj. Na stráních a v údolích se táhnou vinice, kde se rodí nejznámější maďarské víno téhož jména. Jantarově zbarvený sladký nápoj si už v 16. století získal skvělou pověst a pravidelně mířil na slavnostní tabule králů a císařů: K jeho milovníkům prý patřil i Ludvík IV. nebo Petr Veliký, o četných příznivcích mezi maďarskými panovníky nemluvě. 

Roku 1737 pak královský edikt ustavil oblast jako vinný region se specifickými právy – šlo přitom o první oficiální dokument svého druhu v dějinách. Listina Tokaji každopádně zajistila dobrý odbyt, a tudíž i další rozvoj. 

Jedinečné klima

Kombinace relativně vlhkého podnebí, sopečné půdy a množství slunečních paprsků vytvořila v oblasti o rozloze 88 124 hektarů vynikající podmínky pro pěstování révy. V místním mikroklimatu se daří především plísni šedé (Botrytis cinerea), kterou staré kroniky zmiňují coby „ušlechtilou hnilobu“. Plíseň napadá bobule, jež poté ztrácejí vodu a mění chuť: Současně s úbytkem vlhkosti se tak v hroznech zvyšuje koncentrace cukru. 

TIP: Burgundsko Franche-Comté: U pramene chutí francouzské gastronomie

Touto metodou pěstování vzniká velmi sladké a plné víno, které je však náročné na výrobu: Jelikož plíseň nenapadá celý hrozen, musejí se příhodně „ohnilé“ bobule vybírat ručně, takže je nutné vinohrad projít dvakrát i třikrát. Dvě hlavní odrůdy – Furmint a Lipovina – tvoří 85 % produkce regionu. Ačkoliv se tam pěstuje i réva pro výrobu červeného vína, označení „Tokaj“ se na něj nevztahuje. 

Ve staré krajině

Právě pěstování a sběr hroznů daly vzniknout unikátní kulturní krajině, která se v roce 2002 dostala na seznam UNESCO. Kromě hradů, jež kdysi místo chránily, je posetá kostely, farmami, vinařstvími a především vinnými sklepy. Většinu z nich tvoří zahloubená tunelová sklepení, známá také z moravských regionů. Díky vyšší vlhkosti jejich zdi často pokrývá zčernalá vrstva plísně, která se považuje za „obchodní značku“ místní vinařské kultury. 

Polární záře rozsvícené sluneční bouřemi se na naší planetě objevují od nepaměti a nepochybně neunikly pozornosti našich předků. Kanadský badatel Marinus Anthony van der Sluijs s japonským kolegou Hisashim Hayakawou nedávno objevili zřejmě nejstarší známou zmínku o polární záři v historických pramenech.

Badatelé analyzovali takzvané Bambusové anály, které představují kroniku starověké Číny. Jde o texty zapsané na bambusové destičky, které vznikly někdy před rokem 296 před naším letopočtem. Zahrnují události od nejstarších legendárních dob čínské historie, mezi nimiž se občas objevují i neobvyklé nebeské jevy. Tyto texty jsou známé již dlouho, stále v nich ale lze nalézt leccos zajímavého.

Nejstarší pozorování polární záře

Van der Sluijs s Hayakawou v nich nedávno našli zmínku o „pětibarevném světle“, které se objevilo na severní obloze, na konci období vlády krále Čao z dynastie Čou, který zřejmě vládl mezi lety 977/975 až 957 před naším letopočtem, kdy padl v bitvě katastrofální války s královstvím Čchu. Takové polární záře vznikají v důsledku mohutných geomagnetických bouří.

TIP: Vědci rekonstruují historii kosmických jevů ze starobylých textů

Pokud mají Van der Sluijs a Hayakawa pravdu, jde o nejstarší historicky doložený výskyt polární záře. Doposud byly nejstaršími zprávami o jevech podobných polárním zářím záznamy objevené na klínopisných tabulkách asyrských astronomů, pocházejících z let 679 až 655 před naším letopočtem.

Bambusové anály mají pohnutou historii, během které byly opakovaně ztráceny, objevovány, přepisovány a pozměňovány. Ve variantě, která vznikla v 16. století se namísto „pětibarevného světla“ objevila „kometa“, což zásadně změnilo vyznění textu. Proto tak trvalo tak dlouho, než vědci zmínku o možné polární záři vystopovali.

Mezi oblíbené triky, jak zchladit vroucí nápoj, patří míchání kovovou lžičkou. Materiál se totiž chová jako tepelný vodič, který přebytečné teplo odvádí. Horká tekutina ze dna šálku se navíc díky vířivému pohybu dostává nahoru, odkud může teplo vyprchat rychleji.

TIP: Proč na rovníku vážíme méně než na obou pólech Země?

Nápoj tedy skutečně vystydne dřív – ovšem jen se zanedbatelným rozdílem: Po deseti minutách míchání zchladne pouze o 2 °C oproti tomu, kdybychom ho nechali „jen tak“ stát. Spolehlivější řešení tudíž nabízí nalít například do kávy  trochu studeného mléka.

Psi pampoví (Lycalopex gymnocercus) jsou jsou všežravé šelmy, ale jejich potrava se ze 75 % skládá z hlodavců a ptáků. Život psů pampových je relativně osamělý. Jiné jedince svého druhu totiž tato zvířata vyhledávají pouze v období rozmnožování. Tehdy se dávají dohromady páry, které spolu drží od okamžiku zabřeznutí samičky až po osamostatnění mláďat. Není přitom známo, zda se totožné páry sdružují i v dalších letech, nebo si každý hledá nového partnera.

Sběrači zbytečností

Samička je březí asi dva měsíce a když v doupěti přivede na svět obvykle jedno až pět mláďat, partner jí i mláďatům shání a do doupěte přináší potravu. Není známo, kdy mláďata dospívají, ale je jisté, že ve věku tří měsíců začínají lovit se svými rodiči.

Byly zaznamenány dva projevy chování psů pampových, které zvlášť stojí za zmínku. Jednak mají tendenci shromažďovat ve svých doupatech předměty, pro něž nemají žádné využití – kousky oblečení a kůže. A za druhé často předstírají smrt když se k nim blíží člověk. Tehdy se vrhnou na zem a ztuhle leží se zavřenýma očima. Takto vydrží do okamžiku, kdy nebezpečí pomine. 

TIP: Návštěvník z cizích krajů: Šakalové se začínají zabydlovat také v Česku

Ačkoli jsou primárně nočními tvory, v oblastech, kde není moc lidí, mohou být aktivní i během dne. Lidé je často hubí, protože je podezřívají z útoků na dobytek. Jinak se mohou obávat pouze dravých ptáků a větších predátorů než jsou sami. V oblastech, kde psů pampových ubylo, byl zároveň zaznamenán vzestup počtů malých hlodavců a dalších škůdců, což se negativně projevilo na tamním zemědělství. 

Raketa SLS (Space Launch System) ani napotřetí neprošla takzvaným „mokrým testem“ (Wet Dress Rehearsal) – zkušebním naplněním nádrží rakety palivem, po kterém nenásleduje zážeh, ale opětovné vypuštění. První dva pokusy o natankování paliva z 3. a 4. dubna skončily neúspěšně. 14. dubna proto proběhl další pokus. Technici NASA již s předstihem rozhodli o omezeném tankování horního stupně z důvodu vadného ventilu. Ten chtějí vyměnit po přesunutí SLS zpět do budovy Vehicle Assembly Building (VAB). Horní stupeň tak mělo čekat jen chlazení palivového potrubí a palivo měl tankovat centrální stupeň.

V průběhu tankování byl ale test kvůli úniku paliva přerušen. Místo úniku se nacházelo na čerpacím stojanu, připojeného k mobilní odpalovací plošině. Pohonné látky tak musely být odčerpány. Chladicí test horního stupně proběhl v pořádku.

NASA původně plánovala další pokus 21. dubna, během víkendu ale plány změnila a rozhodla vše vyřešit v hale VAB, kam se plošina s raketou a lodí vrátí. Technici NASA se mají zaměřit na všechny problémy, které byly v minulých dnech objeveny – od úprav přívodního potrubí plynného dusíku, přes výměnu vadného heliového zpětného ventilu v horním stupni, až po opravu příčiny úniku kapalného vodíku v čerpacím stojanu.

TIP: Zpoždění NASA: Přistání na Měsíci v roce 2024 zřejmě nebude možné

Problémy klíčového předstartovního testu mohou ovlivnit plánovaný termín startu rakety. Nejbližší startovní okno pro misi Artemis I se otevře od 6. června do 16. června, další pak od 29. června do 12. července. Zda jde stále o reálné termíny ukáže až analýza dat po přesunu rakety SLS do budovy Vehicle Assembly Building.

Endovaskulární intervence se v některých případech používá k léčbě mrtvice či aneurysma. Zákrok spočívá v zavedení tenkého vodícího drátu cévami do mozku, až ke krevní sraženině. Sraženinu pak speciálně vyškolený neurovaskulární chirurg fyzicky odstraní anebo ji rozpustí působením léčiv.

Zákrok je obvykle nutné provést co nejdříve, protože krevní sraženina brání zásobování určité části mozku kyslíkem, což může mít devastující a nezvratné následky. Pokud je ale pacient příliš vzdálený od specialisty, nemusela by se mu dostat potřebná péče včas. To je příležitost pro nový telerobotický systém inženýrů amerického Massachusettského technologického institutu (MIT).

Záchrana života na dálku

Tento systém může být umístěný v malé lokální nemocnici, kam dorazí pacient. Operační zákrok samotný ale poté provádí specialista, který se nachází například v nemocnici ve velkém městě. Podle MIT jde o velmi intuitivní systém – během testů provedených na průhledném modelu krevních cév v mozku se neurochirurgové naučili používat systém k nasměrování drátu do cílového místa již po pouhé hodině tréninku. 

TIP: Úsvit telechirurgie: Italští lékaři zvládli precizní operaci přes internet

„Naše představa je taková, že pacient nebude převážen do vzdálené velké nemocnice, ale do místního zdravotnického zařízení, kde ho zdravotníci připojí k telerobotickému systému,“ popisuje ve vědeckém magazínu Science Robotics využití systému vedoucí výzkumu a vývoje profesor Süan-che Čao. „Neurochirurg bude na dálku sledovat pacienta pomocí rentgenového zobrazování a díky robotickému systému ho stihne operovat včas,“ dodává profesor Čao.

Pánové, máte doma něco, co by mohlo připomínat inteligentního robota? 

Karel Zimmermann (KZ): Ne.

Matěj Hoffmann (MH): Já mám doma jen robotický vysavač Roomba, ale můžeme se bavit o tom, nakolik je tenhle robot inteligentní… Ale jde o prvního robota, kterého se prodaly miliony kusů. K tomu, co dělá, inteligentní být nepotřebuje, v čemž tkví jeho síla. 

Ptám se proto, že pokud mají lidé doma něco, čemu by se dalo říkat „robot“, pak je to maximálně vysavač. Jenže v polovině minulého století autoři sci-fi předpovídali, že touto dobou budou po Zemi dávno běhat robotičtí služebníci. Kde se stala v předpovědích chyba? 

MH: V padesátých letech se zrodila umělá inteligence: Konkrétně v roce 1955 udělal John McCarthy (počítačový průkopník, autor termínu „umělá inteligence“ – pozn. red.) v Dartmouthu konferenci, která měla načrtnout, kam se bude vývoj ubírat. Tehdy inženýři věřili, že se zdokonalováním počítačů dokážeme také rozlousknout, jak funguje lidská inteligence. Mysleli si, že vyvinutí obecné umělé inteligence je pouhou otázkou času a že třeba již za deset let by tu mohla být a sloužit. Že by ji pak měli napojit na nějaké senzory a motory, nepovažovali vůbec za zajímavé, pokládali to za triviální úkol. V podstatě věřili, že když vyřeší onu „těžkou“ část – třeba jak naučit stroj hrát šachy – pak už se všechno jen napojí na robota a ten bude vše umět. Což se ukázalo jako velký omyl.

Umělá inteligence se nakonec skutečně hodně zdokonalila a spoustu formálních i symbolických problémů dokázala rozlousknout. Vědcům však chvilku trvalo zjistit, že než robot vstane a podá někomu hrnek, bude potřeba vyřešit ohromnou spoustu praktických problémů. 

KZ: Za představou, že do pár let budou roboti fungovat, ovšem nestáli jen spisovatelé sci-fi. Totéž tehdy tvrdili slavní vědci. Oni skutečně očekávali, že je budoucnost na dosah. Ve firmě IBM se koncem padesátých let nechali slyšet, že do tří let zvládnou počítače v reálném čase překládat lidskou řeč, a to mezi různými jazyky. A teprve dnes jsme tomu blízko, přestože určité problémy přetrvávají.

Podobně Marvin Minsky (jeden z průkopníků výzkumu umělé inteligence – pozn. red.) v sedmdesátých letech tvrdil, že do tří až osmi let budou mít stroje obecnou inteligenci podobnou té lidské. A od té doby se tvrzení, že stojíme na počátku revoluce, objevuje stále dokola. Takže my bychom se podobným predikcím rádi vyhnuli, aby je na nás někdo za dvacet let nevytáhl (směje se). 

Další věc je, že lidé chybně generalizují. Mají totiž pocit, že když umí počítač dobře vyřešit jednu úlohu, zvládne i ty ostatní. U lidí to tak funguje: Pokud mě někdo porazí v šachu, předpokládám, že mi dokáže poradit, jak se dostanu na autobus. Jenže u počítačů to neplatí. 

Z posledních dostupných dat plyne, že se v roce 2019 vyrobilo 370 tisíc robotů. Po celém světě jich tak nyní operují asi tři miliony, z toho většina ve výrobním průmyslu – v produkci aut a elektroniky. Máte pocit, že ta čísla ještě mohou růst? 

MH: Víme, že nejvíc robotů dnes nakupuje Čína. Odhadem odebere polovinu všech vyrobených jednotek, protože má kde inovovat. Německo či Japonsko už spíš jen obnovují a modernizují. Ale obecně je pořád kam růst. V továrnách najdete spoustu pozic, na nichž člověk vykonává tentýž jednoduchý úkon pořád dokola osm hodin v kuse – což se dá jednoduše automatizovat. Hodně se to týká naší republiky, přestože v počtu robotů na hlavu zaujímáme spolu se Slovenskem jedno z předních míst na světě. Pokud ovšem odhlédneme od těchto jednoduchých manipulátorů, vývoj směrem k humanoidním robotům potrvá ještě dlouho. K nějaké ekonomické rentabilitě se určitě nedostaneme dřív než za deset či dvacet let. 

KZ: Ekonomové očekávají – a stejné předpoklady už zaznívaly v padesátých letech – že dvacet až třicet procent pracovních pozic brzo převezmou roboti. Já si myslím, že nárůst bude spíš lineární než exponenciální. Celou robotiku jako obor ohromně posunulo takzvané hluboké učení, takže teď stroje dokážou dobře rozpoznávat obrázky a rozumět lidské řeči. Ale jednalo se spíš o ojedinělý úspěch než o nějaký zlom, jenž by nastartoval exponenciální růst technologií – což se třeba povedlo po objevu elektřiny. Pravděpodobněji nás teď čeká rozvoj softwarových agentů, kteří nahradí lidi vykonávající stereotypní úkoly na počítači. To půjde zautomatizovat dřív než práci člověka v továrně, který dělá nějakou ne úplně triviální činnost, která se neopakuje stále dokola, při níž navíc třeba kontroluje výrobek. Fyzický svět je pro tvůrce robotů výrazně obtížnější než ten virtuální. 

Lidé pracující s počítači dlouho věřili, že se jich robotizace příliš týkat nebude, ale jak zdá, opak je pravdou. Řada amerických právnických firem dokonce přestala využívat koncipienty na juniorských pozicích k zodpovídání běžných dotazů klientů, protože specializovaný software zvládne totéž mnohem efektivněji. Máte tedy dojem, že rozvoj zmíněné virtuální robotiky bude podstatně rychlejší než ve fyzickém světě? 

KZ: Určitě, a to proto, že se dá daleko rychleji vyvíjet a testovat. Dám něco dohromady a hned se můžu podívat, jak to funguje, a pokud nefunguje, tak to opravit. V reálném světě se jedná o problém. Můžu vymyslet motor pro robota, ale než se dostanu k tomu, abych ho vylepšil, uplyne klidně rok nebo i pět. Navíc jsou investice do vylepšení hardwaru daleko větší než v případě softwaru. 

MH: Já bych tomuhle virtuálnímu světu neříkal robotika. Jde prostě o umělou inteligenci, pro mě je robotika ve fyzickém světě. Aby se umělá inteligence mohla učit, potřebuje ohromné množství dat, která musí někdo anotovat, což je ale v robotice problém. 

KZ: Hodně dat můžeme nejsnadněji získat ze simulátoru. Jenže hrdlo láhve je pro robotiku v reálném světě právě přenos ze simulace do fyzické skutečnosti. Můžu mít sice super počítačový simulátor, na kterém robota něco naučím, ale když to potom pustím do mechanického stroje, výsledek často nefunguje a není jasné, co s tím. Dneska se hrozně moc výzkumu věnuje tomu, jak přenášet znalosti mezi doménou simulátoru a doménou reality. Pokud by se zde povedl nějaký zásadní průlom, významně by ovlivnil celý obor. 

Už jsme zmínili, že se většina robotů využívá v průmyslu, ale nedávno se objevily i stroje na sběr jahod. Například americké farmy dlouhodobě trpí nedostatkem pracovníků a lockdowny příchod pracovních sil třeba z Mexika dál omezily. Dokážete si představit, kde všude se ještě roboti prosadí? 

KZ: Nejspíš v oborech, kde selhání moc nevadí – tedy tam, kde nehrozí, že by robot někoho zabil. V zemědělské a industriální robotice spočívá velký potenciál. Pak se roboti určitě hodí pro uklízení, pokud jsou dostatečně malí, aby nemohli nikoho zranit. U autonomních aut zůstává otázkou, zda lidé budou ochotni akceptovat nějaké procento zabitých řidičů bez jasně označitelného viníka – a to i v případě, že procento nehod bude prokazatelně nižší než u lidských řidičů.

MH: Jahody představují měkké předměty, ty se nyní hodně řeší. Třeba časopis Soft Robotics („měkká robotika“ – pozn. red.) má aktuálně v robotice druhý největší impakt faktor (důležitost a kvalita časopisu měřená počtem citací ve vědeckých pracích, které se odvolávají na články v něm publikované – pozn. red.). A tam se řeší buď manipulace s měkkými věcmi, nebo vytváření robotů z měkkých materiálů. Což sice z inženýrského pohledu znamená noční můru, ale právě teď se tomu věnuje spousta týmů. 

Ovšem zpátky k otázce: S tím nahrazováním lidí bych byl opatrný. Navštívil jsem pár výrobních robotických linek a stroje mají ještě pořád velký problém s jemnou manipulací. Vzít díl, vložit do něj pérko a zkontrolovat, že je vložené správně – to představuje pro robota strašně těžkou úlohu. A na lince, kde se vyrábějí BMW, si nemůžete dovolit experimentovat a zkoušet, kolik robot udělá chyb. Takže tady bude nahrazování lidí asi ještě nějakou dobu odolávat. Určitě se však roboti prosadí třeba ve zpracování jídla. Donedávna se nikdo nechtěl moc pouštět do manipulace s vlhkými či slizkými věcmi, protože je to inženýrsky nepřátelské, ale situace se mění, skrývá se tam potenciál. 

V čem spočívá „nepřátelskost“ měkkých materiálů? 

MH: Aby mohli inženýři něco modelovat, chtějí, aby bylo všechno tuhé a lineární, aby se dalo předpovědět, jak se bude výsledek chovat. Jenže práce měkkých materiálů se strašně špatně odhaduje. 

KZ: A samozřejmě jde o křehkost. Když je něco měkké, můžu to snadno rozmáčknout. 

Jak si mám takového měkkého robota představit? Jako něco z plastu a gumy? 

MH: Hodně se využívá silikon. Můžete se podívat třeba na už starší, ale slavný projekt Octopus, kde inženýři studovali pohyby chobotnice. Chapadla představují strašně složitou věc, mají nekonečný počet stupňů volnosti. Jedná se o úplně jiný svět, nesmírně vzdálený běžné inženýrské praxi. 

Pane Hoffmane, vy se věnujete humanoidní robotice. Dokážete odhadnout, kam směřuje aktuální vývoj? Před pár měsíci odhalila firma Boston Dynamics nejnovější verzi robota Atlas, který zvládá parkour – skáče přes překážky, a dokonce umí salto vzad. Ještě před pěti lety byli přitom inženýři rádi, že udělá pár kroků a nespadne, takže z laického pohledu jde o ohromný posun. Blíží se nějaká rozumná aplikace zmíněných strojů v reálném provozu? 

MH: Situace s Boston Dynamics je trochu složitá v tom, že oni vždycky na nějaký problém vrhnou tým inženýrů a danou věc „vytuní“ – jenže nikdy nevíme, jak moc je vlastně robustní. Faktem zůstává, že ještě před pár lety na soutěži DARPA Challenge ti roboti neustále padali i při pokusu otevřít dveře… 

Co se týká praktické aplikace, určitě půjde o domácnosti. Nechceme si přestavět byt jen proto, aby v něm nějaký robot mohl fungovat. Humanoidní konstrukce tedy umožňuje, aby se pohyboval stejně jako my, aby třeba dokázal překročit práh, viděl na stůl a uměl něco zvednout ze země. Navíc se nám s ním dobře komunikuje, protože mluvit s bedničkou typu Alexa (hlasově ovládaný asistent firmy Amazon – pozn. red.) je pro nás nepřirozené. Současně je to však strašně těžké. Dneska třeba můžete mít doma humanoidního robota Peppera, který zvládne videohovory s příbuznými a zahraje si s vámi slovní fotbal, ale že by fyzicky pomohl s prací, na to si ještě pár desítek let počkáme. Například na univerzitě v Karlsruhe vyvíjejí humanoidní roboty Armar už dvacet let, nicméně naplnit myčku – což v klidu zvládne moje tříletá dcera – pro ně znamená velký boj. 

KZ: Já bych jen dodal k tomu videu s Atlasem a jeho saltem jednu věc: Jde o další příklad chybné generalizace. Salto je těžké pro člověka, takže když ho zvládne robot, předpokládáme, že zvládne i jiné – pro člověka snadnější – věci. Jenže tak to není. Salto představuje specifický úkol „vytuněný“ pro rovný terén v jednom konkrétním místě. A „vytuněný“ zde znamená, že navrhnu kontrolní algoritmus, který má malý počet stupňů volnosti a nemá tak příliš možností něco pokazit. Navíc je můžu třeba i manuálně vyladit tak, aby dobře fungovaly.

V jistém smyslu to není o moc těžší než třeba stabilizovat vrtulník – také na to máme známé algoritmy. Takže robot sice umí salto, ale neumí běhat v těžkém terénu, kde je třeba ostružiní. Tam je těžké z obrazu odhadnout reálnou interakci robota s terénem a robot může snadno zakopnout.

Takže se nemusíme bát, že v roce 2030 budou po bitevním poli běhat terminátoři? 

KZ: Toho bych se opravdu neobával. 

MH: Novináři nás daným směrem pořád tlačí právě kvůli chybné generalizaci ze sci-fi. Moje hlavní starost u robota je, aby nevyšel ze dveří a nespadl ze schodů, když ho chvilku nechám bez dozoru. Opravdu se nebojíme, že by chtěl něco ovládnout. 

Co dnes humanoidní roboty nejvíc limituje? Baterky? Senzory? Nebo inteligence? 

MH: Jejich základní nevýhoda spočívá v tom, že mají dvě nohy – a umět na nich chodit je dost těžké. Takže zatímco čtyřnohý Spot může klidně donášet balíčky, u humanoida se pořád bojíme, že spadne. Nemáme prostě dost dobrý hardware. A jak už zaznělo, problém tkví v obecné inteligenci, selském rozumu. Robota můžeme natrénovat na jeden, dva, tři úkoly, což ovšem neznamená, že zvládne i všechny ostatní. Na pokrok bychom potřebovali dokonalejší senzoriku a robustnější motoriku.

Jak vlastně v robotice podobné pokroky nastávají? Přicházejí s nimi firmy, nebo za zmíněnými průlomy stojí spíš univerzity? 

KZ: Obvykle je to tak, že univerzita začne s nějakým projektem, a pokud z něj „vypadne“ něco hmatatelného, vznikne firma přidružená k univerzitě a rozvíjí výsledek dál. A nakonec z toho může vyrůst skutečně velká společnost.

MH: Dobrý příklad nabízejí evropské průmyslové manipulátory. Třeba firma Universal Robots vznikla tak, že si tři profesoři z Univerzity jižního Dánska založili start-up. A takových existuje spousta. 

Na jakou příští „velkou věc“ v robotice všichni čekají? Jedná se o průlom v oné obecné umělé inteligenci?

KZ: Všeobecná umělá inteligence by byla fajn, ale ta zůstává samozřejmě v nedohlednu. Dosažitelný je možná dokonalejší přenos ze simulátoru do reality. Dostat do ruky nějakou metodu, která by dokázala roboty natrénovat v simulaci a pak snadno přenést do reality, to by vývoji vážně pomohlo. Dnešní metody, které se dokážou naučit impresivní věci v simulaci, vyžadují třeba dvě stě milionů interakcí se simulátorem, což dokážeme klidně za pár nocí udělat. Ale reálně to možné není, jelikož se robot opotřebováním rozpadne už při zlomku popsaných interakcí – nemluvě o tom, že v průběhu učení po něm často chceme věci, které ho poškozují. 

MH: Já jsem možná v menšině, ale na obecnou umělou inteligenci nevěřím. Mě zajímá naše biologická inteligence, která se nerozlučně pojí s tělem. Hledání té obecné mi trochu připomíná snahy z padesátých let, kdy si vědci mysleli, že veškeré problémy vyřeší v symbolické rovině a pak už bude všechno fungovat samo. Ale každý robot potřebuje úzce zaměřené, specifické znalosti, jež souvisejí s tím, jaké má senzory a motory. 

TIP: Nový humanoidní robot Ameca představuje budoucí tvář robotiky

KZ: Rozdíl mezi dnes dostupnou inteligencí a tou obecnou se dá dobře demonstrovat. Současná inteligence dokáže některé věci dělat úžasně a maskuje tím, že jim vlastně vůbec nerozumí. Třeba Novozélanďan Nigel Richards vyhrál šampionát ve francouzském scrabblu, aniž by uměl slovo francouzsky – prostě tak, že se naučil, jak se ve francouzštině hláskuje několik set tisíc slov. A s roboty je to stejné: Rozeznají na obrázku neuvěřitelné množství objektů, ale nerozumějí tomu, co vidí. Že dokáže robot rozpoznat auto, ještě neznamená, že ví, k čemu je dobré a že potřebuje za volantem řidiče a jednou za čas technickou kontrolu. Od obecné umělé inteligence jsme ještě daleko, zatím umíme pouze udělat pár impresivních triků, které jsou pro člověka obtížné, a to vytváří dojem, že se mu roboti mohou rovnat. 

Bez nadsázky lze říci, že dárcovství krve a krevní plazmy zachraňuje lidské životy. Hematolog Robin Gasiorowski z australské Macquarieho univerzity nedávno objevil nečekaný benefit pro statečné dárce: zdá se, že pravidelné darování krve snižuje množství „věčných chemikálií“, které se jinak pohybují v našem krevním řečišti. Jde o takzvané per- a polyfluoroalkylované látky (PFAS), které obsahují vazby mezi uhlíkem a fluorem, jedny z nejsilnějších v organické chemii.

Věčné chemikálie

Těchto syntetických látek jsou známy tisíce, jsou využívány či vyráběny mnoha různými způsoby a mají bohužel sklony snadno pronikat do životného prostředí i do organismů. V důsledku toho se hromadí v prostředí, pitné vodě, potravinách a také v lidských tělech. Přezdívá se jim „věčné chemikálie“.

Gasiorowskiho tým studoval celkem 285 hasičů z australského státu Victoria, z nichž část v průběhu uplynulých 12 měsíců darovala krev nebo krevní plazmu. Hasiči jsou často vystaveni látkám PFAS, například při používání hasicí pěny a obvykle mívají v krvi vyšší hladinu těchto látek než je v dané oblasti a populaci obvyklé.

TIP: Překvapivé riziko: Krevní transfuze od těhotných žen ohrožují muže na životě

„Výsledky naší studie ukazují, že pravidelné darování krve nebo plazmy vede k citelnému snížení hladiny látek PFAS v krvi, v porovnání s kontrolní skupinou,“ uvádí ve své zprávě Robin Gasiorowski. Darování plazmy je podle Gasiorowskiho ještě účinnější a vede k poklesu hladiny látek PFAS asi o 30 procent. Podle Gasiorowskiho je to poprvé, kdy se podařilo objevit způsob jak snížit množství PFAS v krvi jen díky altruismu, bez komplikovaných procedur a medikace.

V září 1944 se Spojenci pokusili jedním razantním úderem překvapit německou obranu západní fronty a otevřít si cestu do srdce Německa. Podle plánu operace Market Garden měly formace 1. výsadkové armády zajistit mosty přes řeky, které bránily spojeneckému postupu.

Předchozí část: Těžce vybojované mosty: Operace Market Garden a bitva o Nijmegen (1)

Parašutisté z roty E museli po vysazení nedaleko u holandského Grave dobýt improvizované protiletadlové věže, které stály na obou koncích mostu. Jednalo se o dřevěné konstrukce chráněné pytli s pískem, na kterých byly umístěny 20mm protiletadlové kanony. Němci je teď používali k přímé palbě proti postupujícím Američanům, byť elevace těchto zbraní neumožňovala jejich sklopení a střelbu na parašutisty v bezprostřední blízkosti.

Rychlý úspěch

Toho využil jeden z Američanů, který se přiblížil až na několik metrů a dvěma střelami z bazuky zlikvidoval jejich obsluhy. Výsadkáři rychle vyšplhali na vrchol věže a otočili německé zbraně proti druhé věži na opačné straně mostu. Tamější obránci se mezitím ocitli pod tlakem dalších jednotek 1. praporu 504. parašutistického pluku, které postupovaly ze severovýchodu. Němci se stále tvrdě bránili a podle některých svědectví nasadili i nejméně dva odstřelovače, kteří byli připoutáni vysoko na nosnících mostu.

Kolem osmé hodiny večerní již ale byl most pevně v amerických rukách a ve 2.30 ráno 18. září obsadily roty F a D bez odporu Grave. Ráno v 8.30 pak dorazily první britské tanky XXX. sboru a 82. výsadková divize si mohla oddechnout. Nyní jí již nehrozilo odříznutí a zničení. Stále na ni ale čekal hlavní úkol – zajištění mostu v Nijmegenu, aby bylo možné podpořit 1. britskou výsadkovou divizi bojující na severu.

Příliš těžké tanky?

Další překážku na cestě k Nijmegenu tvořil kanál Máza–Waal, přes který vedly čtyři různé mosty. Prostřední dva se Němcům podařilo vyhodit do vzduchu dřív, než se k nim stihli američtí výsadkáři přiblížit. Větší štěstí měli při útoku na nejjižnější most u obce Heumen. Muže 504. parašutistického pluku útočící od západu sice zastavila německá kulometná palba, ale kolem šesté hodiny večerní dorazili z druhé strany vojáci 505. parapluku a vpadli obráncům do zad.

Obrněncům XXX. sboru se tak otevřela cesta na Nijmegen, ale ta vedla oklikou a navíc nebylo jisté, jestli mostovka unese tanky. Gavinovy jednotky se tak musely pokusit obsadit nejsevernější z přechodů přes kanál. Těsně vedle sebe zde stál silniční i železniční most. Navzdory důležitosti tohoto cíle bylo pro útok vyčleněno pouze několik čet, které předtím již útočily na prostřední dva mosty.

Smrtící minomety

Protože se jednalo až o jejich druhotný cíl, dorazily k mostu až nad ránem 18. září. Četa poručíka Poletta se dokázala za svítání přiblížit do bezprostřední blízkosti, ale německé minomety ji přišpendlily k zemi. Ani s posilami se nedokázali Američané pohnout z místa. Němci se však ocitli pod tlakem a dopoledne železniční most vyhodili do vzduchu.

Nálože na silničním mostě ale selhaly, a tak jej mohli Američané ještě před polednem dobýt. Jádro 82. výsadkové divize seskočilo v okolí městečka Groesbeek a na přilehlých výšinách. Tento prostor byl pro zdárný průběh celé operace Market Garden svrchovaně důležitý, protože nedaleko na jihovýchod již začínalo území samotného Německa, kde se v Reichswaldu soustřeďovalo mnoho záložních a výcvikových jednotek Wehrmachtu, před kterými zprávy průzkumu varovaly.

TIP: Na padáku do Normandie: Den D ve vzpomínkách amerických výsadkářů

V okolí Groesbeeckých výšin přistály zbylé dva parašutistické pluky, pluk výsadkové pěchoty i dělostřelectvo 82. výsadkové divize. Železniční most u Mooku sice Němci včas vyhodili do vzduchu, ale jinak se Američanům podařilo splnit své cíle. První hodiny po seskoku a noc proběhly relativně v klidu, ale v následujících dnech obránci stupňovali svůj nápor, protože pokud by na tomto směru prorazili, mohli by odříznout jak Američany u Nijmegenu, tak Brity u Arnhemu.

Dokončení: Těžce vybojované mosty: Operace Market Garden a bitva o Nijmegen (3) (vychází v neděli 24. dubna)

Při vývoji zkušebních orbitálních stanic pro testování klíčových technologií Čína původně počítala s třemi prototypy. Po Tiangongu 2 tak měla přijít na řadu i „trojka“. Nicméně díky hladkému průběhu všech operací a úspěšným testům setkávání na oběžné dráze, připojování, přečerpávání paliva, funkčnosti systémů pro podporu života a dalších padlo rozhodnutí třetí prototyp nestavět a rovnou přejít k plnohodnotné stanici.

Předchozí část: Čína na prahu nové éry (1): Na orbitě vzniká další trvale obydlená základna

Všechny popsané události a mise v rámci pilotovaného programu směřovaly k loňskému 29. dubnu. Tehdy vzlétla z kosmodromu Wenchang (Wen-čchang) nejsilnější čínská raketa CZ-5 a vynesla základní modul Tianhe (Tchien-che) dlouho očekávané stanice – opět nazvané Tiangong, tentokrát však bez čísla. Modul se od svých předchůdců značně liší: Váží 22,6 tun, měří necelých 17 metrů na délku a 4,2 metru v maximálním průměru. Tvoří ho dva válce s odlišnými průměry a kulovitá uzlová sekce na přídi, s přechodovou komorou pro výstupy mimo stanici a se čtyřmi dokovacími porty. Pátý se pak nachází na zádi.

Připraveni na záchranu

Raketa CZ-5 ve variantě B, tedy bez přídavného horního stupně, vynesla modul na oběžnou dráhu s parametry 171 × 382 km a se sklonem 41,5°. Krátce nato zažehl vlastní motory a zvýšil svou dráhu na 311 × 417 km. Tianhe disponuje kromě klasických chemických raketových motorů také elektrickým Hallovým, který se pro udržování výšky kosmické stanice výborně hodí. Nemá jej přitom ani ISS, ale dostane ho do vínku budoucí základna Gateway u Měsíce.

V době startu z Wenchangu byl navíc na kosmodromu Jiuquan (Ťiou-čchüan) připraven nosič CZ-2F s lodí Shenzhou 12: Její posádka by okamžitě vyrazila na záchrannou misi, kdyby se stanicí nebylo něco v pořádku a vyžadovala by v prvních dnech provozu pomoc. Číňané se očividně poučili z podobných amerických i ruských zkušeností a nachystali se na různé scénáře.

Z nuly na sto

V dalších dnech došlo k postupnému oživování systémů stanice a k přípravě na následné operace. A zatímco v uplynulých dvou dekádách představovaly pilotované mise lidové republiky něco velice ojedinělého, nyní Číňané pojedou na plný plyn. Novou základnu totiž v příštích dvou letech čeká poměrně svižné budování, připojení dalších dvou velkých modulů a hned sedm návštěv kosmických lodí.

Jako první k ní koncem května zamířila Tianzhou 2, s necelými 2 tunami paliva a 4,7 tun zásob pro posádku. V červnu ji následovala pilotovaná Shenzhou 12. Její posádku tvořil velitel Nie Haisheng (Nie Chaj-šeng), který se jako první Číňan vydá mimo rodnou planetu potřetí, a dále nováčci Deng Qingming a Ye Guangfu (Teng Čching-ming, Jie Kuang-fu). Čínští tchajkonauti navíc během této mise uskutečnili hned dva výstupy do volného prostoru. 

Podle dostupných informací astronauti prováděli řadu činností a experimentů v rámci přípravy na budoucí mise. Mimo jiné instalovali chladicí jednotku pro lékařské vzorky, namontovali odstředivku, aktivovali experiment s magnetickou levitací, odebírali vzorky krve a testovali subsystém pro odstraňování nebezpečných stopových plynů z atmosféry stanice. Po plánovaném tříměsíčním pobytu se loď se všemi kosmonauty odpojila od stanice a po několika manévrech bezpečně přistála na padáku 17. září v poušti Gobi. 

Tři dny po přistání čínských tchajkonautů zamířila ke stanici zásobovací mise Tianzhou 3 a v polovině října k ní doputovala mise Shenzhou 13 s další trojicí: velitelem Zhai Zhigang (Čaj Č’-kang) a operátory Wang Yaping (Wang Ja-pching) a Ye Guangfu (Jie Kuang-fu), kteří na na orbitě strávili celý půlrok.

Připojit a přesunout

Rok 2022 se pak ponese ve znamení výstavby (viz Očekávané přírůstky). Na květen až červen se plánuje vynesení prvního laboratorního modulu Wentian (Wen-tchien): Autonomně se připojí k příďovému portu, načež jej staniční robotická paže přesune na sousední port na pravoboku. Bude totiž muset uvolnit místo pro další laboratorní modul Mengtian (Meng-tchien), který odstartuje v srpnu či září a připojí se rovněž na příďový port. Poté jej robotická paže přesune na levobok, tedy naproti Wentianu, takže spolu se základním modulem vytvoří písmeno T. Zdánlivě složité přesuny se uskuteční z prozaického důvodu: Příslušenstvím pro autonomní navádění a připojení disponuje pouze příďový port, stejně jako třeba u Miru, kde také docházelo k přepojování nových modulů.

Hovoříme-li o někdejší ruské stanici, Tiangong je s ní často srovnáván, a někdy se dokonce uvádí jako její ekvivalent, což ovšem není pravda. Obě základny sice zahrnovaly či zahrnou více modulů a obě měly nebo budou mít tříčlennou posádku, tím však veškerá podobnost končí. Zatímco Mir sestával z pěti velkých modulů a jednoho menšího, Tiangong utvoří pouze tři. Pokud jde o celkovou hmotnost, poměr vyznívá 130 : 80 tun ve prospěch ruského kolosu. A největší odlišnost samozřejmě spočívá v generační propasti i v naprosto odlišném technologickém řešení řady prvků, od pohonu přes systém orientace, energetický systém a zajištění experimentů vně stanice až po možnosti zásobovacích a pilotovaných lodí pro obsluhu základny.

Obrovský skok pro Čínu

Tiangong znamená obrovský technologický skok jak v čínském kosmickém průmyslu, tak zejména v pilotovaném programu asijské země. Podobných met dosud dosáhly jen Spojené státy a Sovětský svaz, respektive Rusko. Čína se tak po jejich boku zařadila mezi kosmické velmoci. Vybudování trvale obydlené stanice však nepředstavuje pouze politickou a technologickou demonstraci síly, nýbrž velký vědecký, technologický i politický potenciál do budoucna. Lidová republika se totiž otevírá spolupráci a nabízí kapacity stanice případným zájemcům ze zahraničí. Koneckonců viceprezident tamní Akademie kosmických technologií Li Ming uvedl: „Tiangong nebude sloužit jen Číňanům, ale celému lidstvu.“

Čínská vesmírná agentura zatím podepsala dohody o spolupráci na novém orbitálním komplexu s ESA, Roskosmosem a také s Organizací spojených národů. Jak známo, lidnatá země má velký ekonomický vliv v Asii i v Africe, a proto nabízí méně vyspělým státům možnost provádět vědecké experimenty, jichž by samy nikdy nebyly schopny. 

Roskosmos pak podle některých zdrojů dokonce po ČLR požadoval, aby stanici vynesla na oběžnou dráhu s vyšším sklonem, takže by se k ní dalo startovat i z Bajkonuru. Rusko mělo údajně zájem o připojení vlastních modulů a návštěvy svých kosmonautů, Čína však návrh odmítla. Momentálně tak vypadá nejnadějněji kooperace s Evropskou vesmírnou agenturou, s níž mají Číňané dobré vztahy a spolupráce probíhá na mnoha úrovních. Někteří evropští kosmonauti dokonce od roku 2017 trénují spolu s čínskými protějšky a očekává se, že v budoucnu stanici Tiangong navštíví Italka Samantha Cristoforettiová či Němec Matthias Maurer.

Co bude dál?

Budování komplexu se završí zřejmě koncem letošního roku, načež bude jeho provoz v mnohém připomínat dění na ISS. Tiangong má trvale hostit vždy tři kosmonauty, střídající se po šesti měsících. Během předávání štafety tak bude na palubě krátkodobě pobývat šestice Číňanů.

Plánovaný koncept tří velkých modulů ovšem nemusí být konečný. Zmíněný finální návrh se od svého odsouhlasení v roce 2010 nijak významně neměnil, Čína však měla a stále má ambice postavit větší orbitální komplex. Původní plán zahrnoval pět rozměrných modulů a centrální nosníkovou konstrukci, jež by spolu s technickým zázemím a velkými fotovoltaickými panely tvořila páteř stanice, stejně jako u ISS. Nicméně z finančních důvodů nakonec došlo ke schválení skromnějšího konceptu.

Lidový monopol

Každopádně není tajemstvím, že ke všem třem modulům vznikly i jejich zálohy. Kdyby se snad nepovedlo vynesení či připojení některého z nich, dokončila by se konstrukce záložního kusu, který by nahradil svůj neúspěšný protějšek. Pokud se však sestavení stanice zdaří, bude mít Čína k dispozici další tři velké moduly – dva laboratorní a jeden základní s uzlovým segmentem a čtyřmi dokovacími porty. Představitelé pilotovaného programu tak připustili, že existuje možnost jejich pomocí orbitální laboratoř rozměrově zdvojnásobit. Daný přístup ostatně Číňané využívají i při robotickém průzkumu Měsíce: Každá sonda programu Chang’e (Čchang-e) měla zálohu, jež se následně dočkala mírného přepracování či vylepšení a vydala se na vlastní misi.

V neposlední řadě se na dřívějších ilustracích Tiangongu objevovaly i menší moduly. Například ten orbitální u lodi Shenzhou zvládne odpojení a samostatný let na oběžné dráze. Nelze proto vyloučit, že by jej odlétající plavidlo u stanice zanechalo, načež by mohl sloužit třeba jako skladiště, a k Zemi by zamířila pouze návratová kabina s kosmonauty.

TIP: Čína připravuje vlastní vesmírný teleskop: Fungovat má jako modul orbitální stanice

Plánovaná životnost nové stanice činí deset let, s potenciálním prodloužením na patnáct. Tiangong tudíž velmi pravděpodobně přežije ISS a možná se na počátku 30. let stane největší orbitální laboratoří u Země. Pokud by americké soukromé společnosti nevybudovaly vlastní stanici, která je v plánu, nebo by Rusko nepostavilo svůj orbitální komplex, o jehož konstrukci má zájem, mohli by Číňané získat na výzkum v mikrogravitaci dočasný monopol.