Lidem přijde úplně normální se poznat v zrcadle a uvědomit si sama sebe. Dovedeme to zhruba od svých dvou let. Kromě nás to ale zvládne jenom malý počet dalších druhů zvířat. Zjistili jsme to například u dalších druhů lidoopů, delfínů skákavých, slonů, straky obecné nebo makaků rhesus.

Vědci teď poprvé objevili náznaky podobného chování u největších rejnoků na světě – mant obrovských, jejichž rozpětí ploutví může přesáhnout i 9 metrů. Nafilmovali chování mant ve vodní nádrží se zrcadlem a bez zrcadla, a výsledky prý silně naznačují, že si manty doopravdy mohou uvědomovat samy sebe.

TIP: Schopnost sebeuvědomnění u zvířat: Vidím se, tedy jsem!

Není bez zajímavosti, že právě manty by měly mít největší mozky ze všech paryb a ryb. Samotná velikost mozku ale zřejmě není zcela rozhodující, když se v zrcadle poznají i straky. Potápěči se teď jistě budou věnovat mantám s ještě větším zájmem.

První exoplanetu se podařilo objevit v roce 1992, kdy astronomové Alex Wolszczan a Dale Frail pozorovali jemné změny v pulzech rychle rotující hvězdy. Ukázalo se, že změny tyto v jasnosti způsobuje dvojice planet. O tři roky později se podařilo objevit první exoplanetu obíhající kolem Slunci podobné hvězdě. Nešlo ale o svět vhodný pro život jak jej známe – objevenou exoplanetou byl žhavý plynný obr obíhající svou mateřskou hvězdu mimo obyvatelnou zónu.

Nejúspěšnější lovci

Přestože pozemské teleskopy udělaly od té doby obrovský pokrok, nejvíce úspěšných objevů má na svém kontě americká sonda Kepler. Od svého vypuštění v roce 2009 až do vyčerpání paliva v roce 2018 objevila přes 2 700 extrasolárních planet. A nejde o konečné číslo! Data, která sonda za devět let svého provozu sesbírala, stále analyzují vědci a seznam objevených světů se tak stále rozrůstá.

Za pozemský protějšek sondy Kepler bychom mohli označit veleúspěšný HARPS, pracující na chilské observatoři La Silla, který má na svém kontě již více než 150 objevených exoplanet.

Arzenál přístrojů, pátrajících po vzdálených světech, je ale mnohem širší – ve vesmíru operuje lovec exoplanet TESS, nestárnoucí Hubbleův vesmírný dalekohled nebo evropská družice CHEOPS. Jiní lovci se na své pátrání intenzivně chystají, ať už jde o Vesmírný teleskop Jamese Webba nebo o Evropský extrémně velký teleskop v chilské poušti Acatama.

TIP: Obyvatelnost cizích planet: Nadějné světy, které mohou hostit mimozemský život

Podle Jessie Christiansenové z NASA nás ty skutečně velké objevy teprve čekají. Většinu exoplanet, které dnes známe, jsme objevili v relativně blízkém okolí Sluneční soustavy. Z 5 000 známých exoplanet se hned 4 900 nachází v okruhu několika tisíc světelných let od nás. Vzhledem k rozlehlosti naší galaxie lze proto podle Christiansenové očekávat, že v Mléčné dráze se nachází 100 až 200 miliard extrasolárních světů!

Devatenácté století bylo zlatým věkem geologie a ženy v této vědní oblasti sehrály významnou roli. Přestože se oficiálního života geologických spolků a společenství účastnit nemohly a přednášky navštěvovala jen málokterá, odvedly velký kus práce v terénu – sbíraly fosilie a minerály. Ženám se cesta do vědy otevírala prostřednictvím mužů, protože mnoho vědců mělo ženské asistentky, často své manželky nebo dcery. Prosadit se na vlastní pěst byl úkol téměř nadlidský.

Například Londýnská geologická společnost, jedna z nejdůležitějších britských organizací, která pod sebou sdružovala geology, paleontology i poznatky z obou těchto vědních oblastí, až do počátku 20. století nepovolovala členství ženám. A to ani jako hostům! Dámy byly do společnosti, která dnes nese název Královská geologická společnost, „vpuštěny“ až roku 1914. 

Lovkyně fosilií

„She Sells Seashells by the Seashore“ čili „Na mořském pobřeží prodávala škeble a ulity“. Tento anglický jazykolam, který v originále skutečně zamotává jazyk, má reálný základ. Dívka s množstvím skořápek a mušlí na pláži, kterou si britští školáci představují, zatímco se snaží vyslovit těžko vyslovitelná slova, není nikdo jiný než Mary Anningová (1799–1847).

Mary se narodila na samém konci 18. století do chudé rodiny tesaře z městečka Lime Regis v Dorsetu. Richard Anning si přivydělával sběrem a prodejem barevných škeblí a zvláštních kamenů – právě to dívenku nejvíce ovlivnilo. V Dorsetu bylo na počátku 19. století živo. Z celé Anglie se sem sjížděli zámožní turisté, kteří se rádi procházeli po malebně rozeklaném mořském pobřeží. Na sběr „suvenýrů“ s otcem brzy vyrážely i jeho děti. Občas mezi kameny objevili fosilie.

Otisky živočichů s několika páry nohou, tvrdými krunýři, dlouhými chapadly nebo nespočtem tykadel připomínající tvory z jiné planety, kteří však ve skutečnosti žili na zemi před miliony let, Mary fascinovaly. Před dvěma sty miliony let totiž celá oblast ležela na mořském dně a útesy byly z moře vyzvednuty až mnohem později. A to i se zkamenělými poklady ukrytými mezi jednotlivými vrstvami hornin.

Práce hledače fosilií však byla nebezpečná. Richard Anning zemřel, když se zřítil z útesu. Jeho nedospělá dcera tak zůstala na tajemný svět, do kterého jí otec pootevřel dveře, úplně sama. Nenavštěvovala žádnou školu, ale uměla číst a psát, a tak se sama začala vzdělávat v geologii a anatomii. S pomocí kladiva se před ní kameny otevíraly a vydávaly ze svých útrob stopy roztodivných živočichů.

Prodej jurských pokladů

Její urputná snaha nebyla poháněna jen láskou ke svědkům minulosti, ale i ryze praktickou potřebou. Rodina měla po smrti živitele nouzi a Mary tak musela pracovat. Jak? Spojila příjemné s užitečným a fosilie, které nacházela, začala prodávat ve velkém. Díky tomu, že na fosilie měla za roky praxe „oko“, stála za množstvím objevů z jurského období. Slušně rozjela byznys zaměřený na prodej zkamenělin a jejími zákazníky se stali zvláště geologové z vyšších společenských vrstev.

Paní Anningová opustila své rodné město jen jednou, když se vydala do Londýna. To jí ale nebránilo poznávat svět prostřednictvím návštěvníků svého obchodu. Všichni slavní badatelé přicházeli za ní a Mary byla natolik ponořená do své práce, že na cestování neměla čas. Přestože ji nepovažovali za svou kolegyni, mnozí vědci z oboru geologie nebo paleontologie její důslednou práci, kterou výrazně přispívala k rozvoji oboru, obdivovali. Stala se celebritou a osobně se znala s takovými kapacitami, jakou byl například William Buckland – geolog, paleontolog a profesor na univerzitě v Oxfordu.

TIP: Ženy v mužských šatech: Aby se prosadily, musely se stát muži

Na lov fosilií, jak své vycházky za zkoumáním a sběrem zkamenělin nazývala, se Mary Anning často vydávala se svým psíkem Trayem. Když se jednou procházela poblíž útesu, kde zemřel její otec, všimla si části lebky, která vystupovala na povrch skály. S pomocí kladívka odstranila horninu a senzace byla na světě! Mary stojí za objevem první dochované kostry vodního plaza – ichtyosaura, dále prvního pterodaktyla nalezeného mimo území Německa, ale i mořského plaza plesiosaura, létajících plazů a velkého množství prehistorických ryb. Buckland ji dokonce ve svých vědeckých článcích zásluhy za nalezení koster plně přiznal, což bylo v té době neslýchané! Postaral se i o to, aby jí byla vyplácena renta za „praktický rozvoj oboru“.

Že se polární oblasti Země oteplují, překvapí v dnešní době zřejmě jen málokoho. V posledních dnech ale zasáhla východní Antarktidu náhlá vlna extrémních veder, která šokovala i jinak otrlé badatele. Na zdejších vědeckých základnách padla celá řada rekordů. Teplota se místa pohybovala až o 40 °C výše, než je v tuto dobu (na konci antarktického léta) obvyklé.

„Tato událost je zcela bezprecedentní a obrátila vzhůru nohama naše očekávání o antarktickém klimatu,“ řekl listu The Washington Post Jonathan Wille působící na francouzské univerzitě Grenoble Alpes. Autor studií o teplotách u jižního pólu Stefano Di Battista zase na twitteru uvedl, že aktuální anomálie by byly jen před několika dny považované za nemožné.

Na antarktické stanici Concordia ležící přes 3 000 metrů nad mořem v pátek teplota dosáhla -12,2 stupně, zatímco na ještě výše položené stanici Vostok naměřili -17,7 stupně Celsia. V absolutním hledisku to jsou sice teploty velmi nízké, na stejných místech ale běžně v březnu, tedy na začátku podzimu, nebývá tepleji než minus 50 nebo minus 60. Di Battista sdělil, že na stanici Vostok se teplota mezi březnem a říjnem nikdy nedostala nad -30.

Namísto ochlazení vlna veder

Za normálních okolností by touto dobou měly teploty v Antarktidě s koncem léta padat dolů. Stal se ale pravý opak. Na další francouzské polární stanici Dumont d'Urville by se teď měly pohybovat teploty pod nulou. Přesto tam padl rekord pro měsíc březen, s teplotou 4,9 °C. Podle Gaetana Heymese z francouzské meteorologické služby Météo-France jsme svědky historické události.

TIP: Konec zalednění? Antarktida v posledních letech ztratila ohromné množství ledu

Situace u jižního pólu zaskočila i vědce z výzkumného ústavu National Snow and Ice Data Center v americkém Coloradu, kteří se soustředili na události na opačné straně zeměkoule. Tam na začátku jara teploty vyskočily asi o 30 stupňů Celsia nad průměrné hodnoty. Podle Walta Meiera ze zmíněného institutu sídlícího ve městě Boulder se oblasti u severního pólu blížily k bodu tání, nebo už jej dosáhly, což označil za velmi neobvyklé.

„Jsou to opačná roční období. Nestává se, aby na severu i na jihu probíhalo tání současně. Je to docela ohromující,“ řekl Walt Meier a podobně se vyjadřovali i další odborníci. Badatelé nicméně dodávají, že samu o sobě nelze tuto epizodu brát jako projev klimatických změn. Případná opakování takovýchto podmínek by ale podle vědců byla znepokojivým signálem.

Získat nejprestižnější vědecké ocenění, spojené s nemalou finanční odměnou, představuje tajný sen nejednoho badatele. Na nápad dopomoct si k němu nominací vlastního jména se však spoléhat nedá: Vše leží výhradně v rukou pečlivě zvolených členů tzv. Nobelovy komise. Vedle příslušníků Královské švédské akademie věd jde například o předchozí laureáty ceny, univerzitní profesory nebo významné představitele jednoho z pěti oceňovaných oborů – tedy chemie, fyziky, lékařství, ekonomie a literatury. 

TIP: „Otec DNA“ James Watson přišel o čestné tituly kvůli rasistickým výrokům

V případě ceny za mír se proces poněkud liší: Kromě již zmíněných osob mohou návrhy podávat i představitelé vlád či státních institucí, přičemž ocenění následně uděluje pětičlenný norský Nobelův výbor. Slavnostní udílení probíhá vždy 10. prosince ve Stockholmu, respektive v Oslu, laureáti jsou však zveřejněni už v průběhu října. Hlasování jednotlivých členů komisí i jména nominovaných pak zůstávají tajná po dobu následujících padesáti let.

V letech 710–784 hrála Nara, ležící v regionu Kansai na jihu ostrova Honšú, důležitou roli coby hlavní japonská metropole. Dodnes to dokládá řada místních památek, počínaje buddhistickými chrámy přes šintoistické svatyně až po dochované zbytky velkého císařského paláce.

Největší z Buddhů 

Nara se stala japonským centrem poté, co tam císařovna Genmei přesunula panovnické sídlo. Následujících sedm desetiletí zůstala hlavním městem Japonska, než ji na této pozici v roce 784 vystřídalo nejprve Nagaokakjó a následně Kjóto.

Mezi nejpůsobivější památky dnešní Nary patří chrám Tódaidži: Rozlehlá buddhistická svatyně slouží jako centrum školy kegon a ukrývá největší bronzovou sochu Buddhy Vairóčany na světě. Skulptura pochází již z 8. století, podle legendy se na její stavbě podílelo přes 2,5 milionu dělníků a padla na ni většina japonské produkce bronzu. Původní svatostánek se nedochoval: Jeho asi o třetinu menší replika vznikla na počátku 18. století, přesto s délkou 57 m a výškou 48 m představuje největší dřevěnou budovu světa.

Ve městě se zachovaly i zbytky císařského paláce Heidžó, který vyrostl – stejně jako celá Nara – po vzoru starobylého čínského sídla Čchang-an (dnešní Si-an). Poté, co císařská rodina komplex opustila, postupně chátral a na konci 12. století z něj zbyly už jen základy a podzemní část. Díky rozsáhlým rekonstrukcím však dnes mohou návštěvníci obdivovat například bránu Suzaku-mon či zahradu Tó-in.

TIP: Přísně tajné svatyně: Pevná víra za čtyřmi ploty šintoistické svatyně

Hlavním lákadlem Nary ovšem zůstávají starobylé chrámy, mezi nimiž se potulují volně žijící jelínci. V šintoistické tradici jsou přitom považováni za poslíčky bohů. 

Ekoložka Emma Hudginsová z kanadské McGillovy univerzity se svým týmem přinesla mrazivou předpověď blížící se ekologické katastrofy. Do roku 2050 by podle ní ve Spojených státech mohlo zmizet až 1,4 milionu jasanů. Škody vědci odhadují na 30 milionů dolarů ročně (v přepočtu přibližně 660 milionů korun). Viníkem katastrofy je podle Hudginsové invazní polník jasanový (Agrilus planipennis).

Smaragdově zbarvený polník jasanový, známý také pod jménem krasec jasanový, pochází z mírného pásu východní Asie. Zřejmě v průběhu osmdesátých let pronikl na východ Spojených států, kde se od té doby velmi úspěšně šíří. Patří mezi významné podkorní škůdce jasanů a jím napadené stromy jsou odsouzeny k rychlému zániku. K úplnému odumření stromu dochází obvykle po třech letech od napadení, při silnějším napadení již po roce až dvou.

Důležitost biodiverzity

Za nejzranitelnější považuje Hudginsová městské oblasti v New Yorku, Chicagu a Milwaukee, s vysokým výskytem jasanů. Invazní krasec by mohl vyhubit jasany ve více než 6 000 městských oblastech. V oblasti jižní a střední části USA by se podle vědců mohlo jednat až o 98,8 % všech jasanů. Jako jeden z hlavních důvodů vědci označují nedostatečnou pestrost výsadby stromů ve městech.

Podle Hudginsové studie nese velmi důležité poučení: „Naše výsledky, jak doufám, se stanou varováním proti pěstování jediného druhu stromu v rámci celých měst. Právě to se bohužel stalo s jasany v mnoha městech severní Ameriky.“ 

TIP: Podzemní invaze: Severní Amerika čelí přívalu „zlých“ žížal

„Mnohým městským oblastem dominuje jeden druh nebo jeden rod stromů, což znamená, že nové druhy invazních škůdců se mohou snadno šířit,“ říká ekolog Frank Koch z USDA Forest Service Southern Research Station, přední vědecké organizace pro výzkum přírodních zdrojů a udržitelnosti ve Spojených státech. Města jsou podle něj škůdcům přívětivým prostředním – vyskytuje se v nich méně přirozených predátorů a panují v nich vyšší teploty ve srovnání s blízkými přírodními lesy. To vše tvoří příhodné podmínky pro nekontrolovatelné šíření invazních druhů hmyzu.

Nejpočetnější menšinou, jež se ve středověku vyskytovala na území Koruny české, byli bezpochyby Židé. Již Přemysl Otakar II. (1253–1278) vydal v jejich prospěch několik významných privilegií, první roku 1255. Králi příslušel takzvaný židovský regál, tedy výsadní právo usazovat Židy na svých statcích a vybírat od nich poplatky. Šlechta pak směla držet Židy na svých panstvích jen s královým svolením.

Nenávidění lichváři

Většina židovské populace žila v královských městech, s nimiž byla svázána i jejich obživa, přičemž nejvíce Židů se usídlilo v Praze. Židé měli právo vlastnit pouze dům a další majetek mohli získat jen se souhlasem panovníka. Zpočátku bydleli vedle křesťanských rodin, toto soužití se však ukázalo jako neudržitelné. Vzrůstal odpor k Židům podporovaný fámami o zneuctívání hostií a rituálních vraždách jako součásti židovské náboženské praxe. A tak začaly vznikat izolované židovské čtvrti a ulice, takzvaná ghetta. 

Židé měli prakticky znemožněno podílet se na řemeslné výrobě nebo obchodu mimo svou vlastní komunitu, řada z nich se proto živila peněžním obchodem. Soustředili se především na vysoký úrok a úročené zastavování cenností. Úvěrové podnikání sice křesťané odsuzovali, sami ho ale potřebovali a hojně využívali. Židy poskytované peněžní služby tvořily přirozenou a nezbytnou součást ekonomiky a v podstatě nahrazovaly činnost bankovních domů známých z Itálie. 

Nashromážděné, mnohdy přeceňované bohatství Židů s množstvím nesplacených pohledávek, vyvolávalo u mnoha dlužníků nenávist vůči jejich bohatnoucím věřitelům a často docházelo ke snahám zbavit se nezákonnými cestami rostoucího zadlužení. Vzrůstající napětí mezi židovskými komunitami a křesťanským obyvatelstvem mnohokrát přerostlo v útoky na židovské domy a jejich majitele.

Za vše mohou Židi!

Židovská privilegia platila vždy jen po dobu vlády panovníka, který je vyhlásil. Židé tak museli nové vladaře vždy požádat o jejich potvrzení nebo znovuobnovení a za tento akt zaplatit velké sumy. Privilegia Přemysla Otakara II. potvrdili také Lucemburkové (Jan neznámo kdy, Karel IV. roku 1356 a Václav IV. roku 1393). Právě za vlády lucemburské dynastie se však projevil hlavní nedostatek dosavadních zákonů, v nichž se Židům přiznávalo právo jako jednotlivcům, ale nezaručovala se jim ochrana jako celku.

Poslední léta vlády Jana Lucemburského (1310–1346) a první roky panování jeho syna Karla IV. (1346–1378) byly vyplněny pogromy, největšími, jaké Židé zažili do začátku druhé světové války. Vlna násilností zachvátila v letech 1336–1338 Švábsko, Alsasko a Franky, a zasáhla i české země, zejména Moravu. Jmenovitě jsou uváděny pogromy v Čáslavi a Jindřichově Hradci (1337), rok nato v Kouřimi, Znojmě, Jemnici a Třebíči, zdá se však, že panovník i moravský markrabě dokázali situaci celkem ukočírovat. K další vlně násilností pak došlo o deset let později. 

Bezprostředním impulsem a záminkou k tehdejšímu pronásledování a následné násilné fyzické likvidaci židovských menšin v říšských městech byla epidemie moru. Asijský dýmějový mor, zanesený do Evropy pravděpodobně z Krymu lodním importem, se od roku 1347 šířil z Itálie do Francie, do Porýní a dále na východ. Hrůza z rychle se šířící nákazy působila tradičně jako katalyzátor pogromistických nálad. Židé že ve spolku s „musulmany“ otravují studny a jsou tak hlavními původci moru. Koncem roku 1348 došlo k velkým pogromům v Augsburgu, Norimberku, Basileji, Freiburgu a Špýru, v dalším roce následovaly pogromy v Trevíru, Štrasburku či Frankfurtu nad Mohanem. Tisíce Židů byly pobity, upáleny či utopeny a jejich majetek rozkraden. 

Vratislav a Cheb

České země zasáhla morová rána jen okrajově roku 1349. Více než v Čechách řádila „černá smrt“ na Moravě, kam se uchýlilo mnoho Židů prchajících z Německa. I odtud ale utíkali v obavě před narčením z travičství a uchylovali se do Uher, kde se zdály být podmínky příznivější. Uherský král Ludvík I. Veliký (1342–1382) však od roku 1354 povolil pobyt pouze těm Židům, kteří se nechali pokřtít. Přestože toto nařízení nebylo nijak důsledně dodržováno, většina Židů Uhry opustila a vrátila se zpět na Moravu a do Čech, kde Karel IV. roku 1356 potvrdil Přemyslova Statuta Judaeorum.

Třebaže i v českých zemích docházelo k pogromům, vraždám a upalování, nedosáhlo tu zabíjení zdaleka takového rozsahu jako v říšských městech. Velké pogromy vypukly zejména ve Vratislavi 26. května 1349 a v Chebu, kde byli roku 1350 o Velikonocích po kázání minoritského mnicha Židé rozvášněným davem zcela vybiti. Do Chebu se Židé vrátili až o tři roky později, ale teprve v roce 1365 si mohli koupit zpátky synagogu a hřbitov. 

Stejně jako v dalších případech i tentokrát panovník města nakonec omilostnil. Obě města ale musela odevzdat část prodaného židovského majetku a veškeré hotové peníze i klenoty připadly královské komoře. Cheb navíc musel zaplatit značnou finanční sumu jako pokání.  

Ochránce Židů

Nová vlna odporu proti Židům se šířila v osmdesátých letech 14. století a nevyhnula se ani českým zemím. Krále Václava IV. (1378–1419) označovaly dobové nepřátelské texty za „přítele kacířů“, který „miloval proradnost Židů (…) Římany opustil a byl jimi opuštěn, duchovní pronásledoval, Němcům byl nepřítelem, Čechům řezníkem, kacířům ochráncem, Židů králem.“ Také jeden z Václavových životopisců konstatuje, že králův vztah k Židům byl „výrazně kladný“. Avšak Palacký ve svých Dějinách národu českého uvádí, že král Václav „nic mimořádného ku prospěchu Židů neučinil (…) mnoho chválená, mnoho haněná Václavova láska k Židům nevztahovala se dále, nežli že často přikazoval ouřadům, aby věřitelům židovským proti váhavým dlužníkům domáhaly se práva,“ a že tedy hájil zájmy svého regálu.

Ochrana Židů jako spolehlivých poplatníků provází i královo velké privilegium z roku 1393, které Židy podřizovalo podkomořímu soudu a mělo jim zajistit bezpečnost. Podle historika F. M. Bartoše, ale tato listina zůstala „mrtvou literou“ a během povstání panské jednoty byla smetena ze stolu.

Do židovských dějin se doba Václava IV. zapsala především 18. dubnem 1389, kdy pražské ghetto zažilo největší pogrom ve svých dějinách. Násilí na Židech jakoby ohlašovalo blížící se reformační bouře. Těžko však zastřít, že šlo o výlev jak spontánní, tak i dlouho pěstované protižidovské nenávisti, s níž se Čechy potýkaly přinejmenším od 11. století, a která se až do té doby projevovala v méně hrůzných rozměrech než v ostatních zemích.

Znesvěcení svátosti

Pogrom nepřišel znenadání. Už od počátku 14. století v evropských městech narůstaly protižidovské nálady. K jejich povzbuzení u nás nemalým dílem přispěla i církev, která ústy kazatelů šířila všemožné protižidovské pomluvy a předsudky. Tato slova pochopitelně padala na úrodnou půdu, neboť širší lidové vrstvy sdílely všechny dobové předsudky a pomluvy namířené proti Židům, a stačilo tak velmi málo k výbuchu velkého požáru. 

Konflikt vyrostl ze zdánlivě banální příhody. Jakýsi kněz pospíchal ghettem se svátostí k umírajícímu a cestou se dostal do sporu s procházejícími Židy. Během šarvátky někdo z Židů hodil kámen a zasáhl kněze a snad i svatou hostii, což bylo v očích křesťanů chápáno jako znesvěcení. Městští drábové odvedli řadu Židů do vězení a celá událost tak mohla skončit přísným potrestáním viníků, případně celé židovské obce. Ostatně tak si to přáli i staroměstští konšelé.

Rozčilený dav se ale s tímto zásahem nespokojil a vzal židovskou čtvrť útokem, při kterém byly židovské domy nejprve vyrabovány a pak zapáleny. Rozvášněný dav upaloval Židy v hořících domech, zabíjel je na ulicích a mstil se i na mrtvých, které vytahoval z hrobů a zohavoval. Násilné smrti neunikli ani ti, kteří hledali spásu ve Staronové synagoze. Krev na jejich zdech pak ještě po staletí vydávala svědectví o hrůzné masové vraždě. Při pogromu přišlo o život přes tři tisíce osob, jejichž zohavená těla pak byla hromadně spálena na ulici. Zachránili se jen ti, co se nacházeli mimo Prahu a skupina „hezkých dětí“, které byly pokřtěny a adoptovány bohatými křesťanskými rodinami. 

Nutno dodat, že pogrom nebyl pouze náhlým a nekontrolovatelným výbuchem nenávisti. Ještě třetí den po něm byli chudí křesťané najatí ke spalování mrtvol vyzýváni, aby Židy, které najdou živé ve skrýších, přidali do plamenů. A podle dobových pramenů se tak i stalo. 

Nejvíc vydělal král

Václav IV. v té době pobýval v Chebu a na událostech tak nenesl žádnou vinu. Totéž nelze říci o jeho úřednících, kteří nedokázali včas zasáhnout. Až po skončení incidentu vydal královský podkomoří Zikmund Huler příkaz k internaci všech Židů a zapečetění jejich majetku.

TIP: V roce 1899 vypuklo v Holešově ostudné rabování a židovský pogrom

Král byl celou událostí velmi pobouřen a uložil staroměstským konšelům pokutu dvacet tisíc kop pražských grošů. Navíc si ponechal také veškerý křesťanský lup z ghetta. Třebaže to představovalo jen malou náhradu za utrpěnou škodu, byl král jediným, kdo měl z neštěstí Židů, kterým shořely všechny dlužní úpisy, tedy podstatná část jejich majetku, skutečný prospěch. Židé se poté mohli do Prahy opět vrátit, ale jejich komunita byla podstatně menší.