Typickým příkladem samohybky vzniklé lafetací polního či protitankového kanonu na korbu zastarávajícího či vyřazeného tanku může být britský Bishop z roku 1941 – podvozek tanku Valentine s obří krabicovitou nástavbou, v níž našla své místo 87,6mm houfnice OQF 25-pounder. Nešťastná instalace zbraně omezovala náměr na 15°, což oproti tažené verzi snížilo dostřel ze čtyř na dva kilometry.

Po několika desítkách kusů generálové produkci zastavili a dali zelenou vývoji flexibilnější samohybky Sexton. Využívala podvozky z kanadských verzí obrněnců M3 Lee a M4 Sherman a její svrchu otevřená nástavba se podobala americkému M7 Priest s totožným určením.

Samotná zbraň se od Bishopu nelišila, ovšem elevace děla se pohybovala od –9° do +40°. Spolehlivý stroj vznikl v počtu 2 150 exemplářů a sloužil do poloviny 50. let. Priest se v armádách zemí třetího světa držel ještě v 80. letech; podobně dlouhou službou se mohly pochlubit sovětské samohybky z druhé poloviny války v čele s SU-100 a ISU-152.

Podpora blitzkriegu

Poučit se dokázali i němečtí konstruktéři. Na jejich nejvýznamnějších výtvorech si ukážeme, které proměnné vývoj tohoto typu zbraně ovlivňovaly. Protože se podvozek PzKpfw I ukázal jako příliš subtilní, inženýři příště sáhli po větším šasi z „panzer dvojky“. Profil výsledné samohybky zvané Bison se zmenšil, což přispělo k lepší stabilitě i ochraně osádky – nižší silueta usnadňovala krytí stroje za terénními nerovnostmi a nepříteli znesnadňovala odhalení, zaměření i zásah. Přesto vznikl jen tucet kusů, které posílily německá vojska v severní Africe.

Ofenzivní válka vyžadovala od samohybného dělostřelectva větší mobilitu, než jakou mohly rané modely nabídnout. William Atwater z US Army Ordnance Museum dodává: „Hlavní úkol samohybek spočíval v podpoře útočících tanků, a proto se konstrukce soustředila na schopnost rychlého pohybu v terénu. V německém arzenálu se nacházela řada starších obrněnců, jejichž podvozky urychlily vývoj i nasazení nových typů.“

Vosa v akci

Požadavek na dobrou pohyblivost si vynutil snížení kalibru ze 150 na 105 mm. Na šasi PzKpfw II se zrodil takto vyzbrojený typ Wespe, který se v bojových podmínkách osvědčil. Nižší váha umožňovala obrněnci rychlejší přesuny, takže nezaostával za pěchotou, a granáty nové ráže si zachovávaly dostatečný ničivý efekt.

V letech 1942–1944 postavili Němci 676 exemplářů a podle profesora Johna Ericksona z edinburské univerzity šlo o nejvýznamnější samohybnou houfnici třetí říše: „A to přesto, že její podvozek v době nasazení už morálně zastaral a prostor osádky byl vyloženě stísněný. Ve snaze dosáhnout lepších pracovních podmínek mechanici u jednotek ‚vosy‘ upravovali a vylepšovali.“

Od mobility k vyšší ráži

Když se situace na východní frontě začala vyvíjet v neprospěch Berlína a nad útokem převládla defenziva, změnily se i požadavky na samohybky. Nyní nebylo zapotřebí agilních a hbitých strojů, ale těžce vyzbrojených obrněnců, které číhaly v úkrytu na kořist. Možnosti šasi PzKpfw II už se vyčerpaly a do centra pozornosti se přesunul podvozek středního PzKpfw III – tažného koně Panzerwaffe v první polovině války. Na této platformě vznikl nejúspěšnější německý obrněnec Sturmgeschütz, jemuž kanon ráže 75 mm (nejprve s krátkou, posléze s dlouhou hlavní) umožňoval plnit pestrou paletu úkolů.

Původní role StuG III spočívala v ochraně infanterie, avšak vývoj války jej donutil i k protitankovému užití a dělostřeleckému krytí. Ačkoliv se typ osvědčil, Němci jej stále považovali za jisté provizorium. Fronta si žádala ještě účinnější zbraň proti masám T-34, od počátku konstruovanou pro tento účel, stejně jako zdroj silnější dělostřelecké podpory. Řešení přinesla kombinace šasi PzKpfw IV se dvěma různými zbraněmi. V protitankové roli začal roku 1943 vystupovat nashorn s kanonem ráže 88 mm, který si se sovětskými tanky poradil i na dlouhé vzdálenosti. Erickson doplňuje: „Nashorn neboli nosorožec byl hoden svého jména, jeho výroba navíc nevyžadovala enormní náklady.“

Nekonečný příběh

Druhým modelem se stal Hummel se 150mm dělem, jenž odstranil všechny nedostatky dosavadních samohybných houfnic: nabízel značnou palebnou sílu, dokázal rychle zaujmout bojové postavení a chlubil se mimořádnou pohyblivostí. Po každém ze 714 vyrobených exemplářů tak byla na frontě značná poptávka. Hummely spolupracovaly se staršími wespe a poskytovaly palebnou podporu tankovým jednotkám v tísni. Jejich schopnost rychle měnit pozici znesnadňovala nepříteli odvetná opatření. K nectnostem patřil stísněný prostor na uskladnění munice, kdy hummel uvezl pouhých 18 granátů.

V pozdějších fázích války panoval v Německu nedostatek moderních tanků, a tak říšské továrny jejich podvozky modifikovaly na samohybky v mnohem menší míře než dříve. Přesto vzniklo několik zajímavých modelů, například Panzerjäger IV na šasi PzKpfw IV. Tento tank – na rozdíl od „panzer jedničky, dvojky“ či „trojky“ – sloužil až do konce války, takže volných podvozků nebyl nikdy nadbytek. Jejich užití se omezovalo spíše na experimenty, k nimž patřila samohybka Heuschrecke 10. Atwater ji označuje za jeden z nejhorších nápadů Hitlerových konstruktérů.

TIP: Nebezpečný lovec a bezbranná kořist? Duel T-34 vs. StuG III u Kurska

V době, kdy fronta potřebovala maximum palebné síly, se kalibr vrátil ke 105 mm. A to proto, aby věž samohybky mohla být v poli sejmuta, osazena na betonový základ a využita v roli statického palpostu. Tím Němci připravili samohybnou houfnici o jednu z jejích hlavních výhod – schopnost přesunu. Není divu, že se sériová produkce nikdy nerozběhla. Úspěšnější modely nicméně dodaly inženýrům a generálům tolik důkazů o užitečnosti samohybných děl, že jejich evoluce pokračuje i v 21. století. 

Velký skandál nezpůsobila Dorothea Tanningová ani tak svými surrealistickými obrazy s erotickými motivy, jako svým vztahem s uznávaným německým surrealistou a dadaistou Maxem Ernstem. Ten se do ní na prahu padesátky zamiloval jako studentík a dokázal za sebou spálit všechny mosty. Nebylo to u něj sice poprvé, ale tentokrát rozhodně naposledy.

Ve jménu umění

Dorothea se narodila na konci srpna roku 1910. Ač pocházela z velmi konzervativní neumělecké rodiny žijící v malém městečku Galesburg ve státě Illinois, k umění ji to táhlo k nemalé radosti rodičů už v době dospívání. Po všeobecných studiích zakotvila na umělecké škole Knox College v Chicagu, tu ale brzy opustila a dala přednost škole života. 

Ve třicátých letech 20. století se přestěhovala do New Yorku. Živila se jako ilustrátorka a pomalu začínala pronikat do umělecké branže. Objevuje nové směry, dadaismus a surrealismus. V tom vidí svou budoucnost, a proto vyráží v roce 1939 do „mekky umělců“ do Paříže. Tam zjistí, že většina umělců naopak prchla před blížící se válkou do ciziny. A tak se raději i ona vrací do Ameriky.

Osudový muž

Po osmiletém vztahu byla v roce 1941 krátce provdána za spisovatele Homera Shannona. Rozhodující událost v jejím životě na ni ale teprve čekala. Na jednom večírku v roce 1942 poznává německého židovského malíře Maxe Ernsta, předního představitele evropského surrealismu a dadaismu. Ten se teprve nedávno oženil s bohatou a vlivnou mecenáškou umění Peggy Guggenheimovou, která mu v hodině dvanácté umožnila útěk z Evropy do Ameriky. Peggy byla mimořádně schopná žena a skvělá obchodnice. Měla velmi dobrý odhad a dokázala za babku nakupovat nejen díla umělců už známých, když byli právě bez peněz, ale i těch, na něž sláva teprve čekala. V říjnu 1942 si na Manhattanu v New Yorku otevřela novou galerii Art of this Century – Umění tohoto století. 

A od 5. ledna do 6. února 1943 tu pořádala neobvyklou výstavu obrazů, jejichž autorkami bylo třicet jedna malířek šestnácti národností. Všechny až na jednu byly mladší třiceti let. Při přípravě výstavy Peggy pomáhal její muž Max Ernst. Mezi vystavujícími se mimo jiné objevila Frida Kahlo a právě ještě nepříliš známá Dorothea Tanningová. Ernst byl doslova uchvácen dnes už kultovním Dorotheiných autoportrétem Narozeniny, na němž stojí malířka poloobnažená.

Výstava nebyla sice tak komerčně úspěšná, což byznysmenku Peggy nesmírně zklamalo, ovšem pozornost v uměleckých kruzích vzbudila. Především však významně zasáhla do budoucího života mecenášky. Ernst se tak zamiloval do Dorothey Tanningové, že opustil bezstarostný život s milionářkou a dal přednost lásce k mladé a krásné malířce. Dorothea byla o devatenáct let mladší a skutečně měla pověst krasavice. Ernst byl zase znám svými bouřlivými milostnými vztahy a několika manželstvími. Peggy se později nechala slyšet, že nikdy nepřestane proklínat chvíli, kdy ji napadlo takovou výstavu uspořádat. 

Harmonie a inspirace

Vztah Ernsta a Dorothey byl zpečetěn svatbou v roce 1946 a harmonické manželství trvalo třicet let až do Ernstovy smrti. Umělci si byli vzájemnou inspirací. Po válce často navštěvovali Evropu, žili v Paříži i v Provence, ale jejich trvalým sídlem se stalo město Sedona v Arizoně, které se jim zalíbilo už v počátcích jejich vztahu. Měli řadu přátel z umělecké branže, kteří je ve Francii i Americe často navštěvovali.

Kromě malování se věnovali oba i sochařství. Dorothein zájem o tanec, hudbu a scénické umění se od padesátých let projevoval v její abstraktní malbě a také ve scénických a kostýmních návrzích pro několik baletů. V šedesátých letech se pak stává jejím oblíbeným materiálem textil a pracovním nástrojem šicí stroj. V experimentování pokračuje i po smrti Ernsta, kdy strávila několik let v Evropě.

Život bez Maxe

Od roku 1980 už ale žila natrvalo v New Yorku a začala se věnovat psaní. Básně a drobné prózy sice psala a publikovala už od čtyřicátých let, ale bez větší pozornosti. Nyní se pouští do psaní autobiografie. V roce 1986 vydává vzpomínkovou knihu Narozeniny o obraze, který se promítl do jejího dalšího života. Kniha se setkala s velkým úspěchem.

TIP: Talentovaná Růžena Zátková: Proslavila se v Itálii, doma ji znala jen hrstka lidí

Když v roce 2010 slavila Dorothea sté narozeniny, dostala velkolepý dárek. Hned několik významných světových galerií uspořádalo její retrospektivní výstavy. I když už dávno opustila surrealismus, punc nejdéle žijící surrealistky jí zůstal. Zemřela v lednu 2012 v krásném věku 101 let…

V říši savců představuje kočičí předení svým způsobem unikát: Zatímco ostatní živočichové vydávají zvuky pouze při výdechu, kočky dokážou vrnět i při nádechu, takže vyluzují rovnoměrný nepřerušovaný tón. Popsaný zvuk se vytváří pravidelnými stahy svalů v blízkosti jazylkové kosti, která vibrace přenáší do hlasivkové štěrbiny. Vzniká tak charakteristické vrnění, symbolizující spokojenost domácího mazlíčka.

TIP: Mazlení je věda: Jak správně pohladit kočku, aby se jí to líbilo?

U menších a velkých kočkovitých šelem se však anatomická stavba hrtanu liší. První jmenované, jako například gepardi, oceloti či pumy, schopnost předení s kočkou domácí sdílejí. Hlasivkový aparát jejich větších příbuzných z řad lvů nebo tygrů však sestává převážně z chrupavčité tkáně namísto kosti – což jim sice umožňuje hlasitě řvát, ale nikoliv jemně vrnět. A pokud přece jen, tak jedině při výdechu.

Po Hitlerově nástupu k moci začaly Evropu zaplavovat uprchlíci. Nešlo to samozřejmě naráz. Vlny židovské emigrace vyvolal bojkot židovských obchodů v roce 1933, o dva roky později takzvané Norimberské zákony a následně Křišťálová noc v roce 1938. Do pohybu se dalo dohromady kolem půl milionu Židů. Německo a Rakousko opouštěli také političtí odpůrci nastupujícího režimu. Celkem asi 40 tisíc lidí. Část ze všech těchto ohrožených skupin mířila do Československa. Na konci třicátých let už ale všichni chápali, že i zde je nebezpečno. Pokud chtěli přežít, museli dál. 

Nutno podotknout, že uprchlící si nebyli před státní mocí rovní. Politická uskupení mívala zahraniční konta nebo bratrské strany, které soudruhům pomáhaly. Slavným umělcům, o jejichž osud se zajímal celý svět, se rovněž vedlo jinak než bezejmenným židovským rodinám s dětmi. Pomoc přitom vázla. Nebyl totiž ani mezinárodní politický konsensus, jak s uprchlíky nakládat. 

Dohody existovaly, ale většinou je podepsalo jen pár států a zbylá většina k nim nepřistoupila. Když se začaly vydávat cestovní doklady pro „lidi odnikud“, vznikal problém s jejich mezinárodní platností. V cizí zemi se žadatelé o pomoc často pohybovali na hranici legality. Někdy končili ve vězení nebo je čekal nucený návrat do vlasti, která se k nim už dříve obrátila zády. Vládla bezvýchodnost a absurdita, kterou ve svém díle popsal například spisovatel Erich Maria Remarque.

Emigranti

Mezi emigranty v Československu bychom našli mezinárodně proslulé osobnosti, které se těšily lepšímu zacházení než ostatní. I nejvyšší místa se v jejich případě angažovala. Spisovatelé Thomas a Henrich Mannové obdrželi československé občanství. Malíř Oskar Kokoschka se po svém odchodu z Vídně v roce 1934 dokonce stýkal s prezidentem Masarykem, kterého v Lánech i portrétoval. Celkově se však situace obyčejných emigrantů spíš zhoršovala. Kromě politické eskalace hrála roli ekonomická krize. Emigrantů přibývalo, ale finanční pomoc klesala. Různé soukromě organizované komitéty nestačily.

Zatímco v roce 1937 uprchlík dostával asi 15 korun na den, o rok později už to často nebyla ani třetina. Za práci načerno hrozilo vyhoštění. Ti, kteří na našem území pobývali nelegálně, měli jen malou naději, že se dostanou do bezpečné třetí země. Kromě toho například homosexuálům hrozil trest nejen v hitlerovském Německu, ale i u nás. Většina nešťastníků tak nakonec zůstala v pasti, z níž nemohli ven. A po obsazení Československa se jejich osud zpečetil.

Lyžař

V této situaci se na scéně objevil muž známý do té doby spíš svým obchodním partnerům. Finančník Nicholas Winton trávil zimní dovolenou v Alpách. Jako člověk, který procestoval Evropu, měl ale dobré povědomí o tom, co se děje. Nemusel se spoléhat jen na noviny nebo rozhlasové zpravodajství. Navštěvoval své židovské přátele žijící v Hitlerově Německu a viděl, jak se jejich situace prudce měnila. Z někdejších vážených občanů se kvůli rasovým zákonům stávali lidé nejnižší kategorie.

Když mu do Švýcarska z Prahy zavolal přítel a zděšeně vyprávěl, co se tam děje, zareagoval Winton překvapivě. Jistě si mohl říct, že on sám nic nezmění. Snadnější by bylo poslat vyšší částku nějaké organizaci, která se situací uprchlíků zabývala. On však místo toho nechal lyžování a odjel do Prahy.

Bez dokladů

Winton si vysloužil přezdívku „druhý Schindler“. Právem. Odvezl vlakem do Británie celkem 669 nejen židovských dětí! Cesta na západ přitom mívala dramatičtější pozadí, než by se na první pohled zdálo. Kvůli nedostatku času nebyli v době odjezdu z Prahy k dispozici víza. Ke kontrole se předkládala falza. Kupodivu to nikdo neprokoukl. Když děti převezli přes La Manche, doklady už se mezitím podařilo vyřídit a do Británie vstupovaly legálně.

Tu největší otrlost však musel zachránce podstoupit na samém začátku své bohulibé mise. Kdyby s úřady a institucemi jednal jako osamocený jednotlivec, asi by mnoho nezmohl. Jeho urgence směřující na humanitární organizace také nezabíraly. Nebylo ale na co čekat, a tak se zařídil po svém. Obstaral si papír s hlavičkou Britského výboru pro uprchlíky v Československu. A připsal na něj název „Dětská sekce“. Co na tom, že ve skutečnosti nic takového neexistovalo? Korespondenci si nechával posílat na svou adresu. Fungovalo to dobře, dokonce i poté, co to prasklo. Výbor mu dal požehnání, aby pokračoval. Podvod pomohl dobré věci.

Neodjeli

První Wintonův vlak odjel těsně před vznikem protektorátu 14. března 1939. Poslední, osmý, stál připraven na nástupišti 1. září téhož roku. Mělo jít o jeden z největších transportů, ale právě ten den wehrmacht překročil polské hranice. Válka zastavila i Wintonovy vlaky. Na stovky dětí, které se toho dne sbalily k odjezdu, čekala nakonec smrt za ostnatým drátem.

Dnes se případ takzvaných Wintonových dětí těší poměrně široké známosti. Často se připomíná také zachráncova skromnost. Vždyť na jeho činy se takřka zapomnělo a mediálně ožily až po padesáti letech. Až do televizní medializace na konci osmdesátých let zůstával Wintonův ojedinělý čin opomíjen. Sám o svých zásluhách mlčel. Patrně nejen ze skromnosti, ale i po zkušenostech, které učinil v době, kdy v Británii v roce 1939 zveřejňoval fotky dětí a hledal náhradní rodiny, které by jim poskytly domov. Kupodivu se totiž nesetkával s díky, ale i s kritikou. A to kvůli náboženství. Židovské děti většinou přicházely do křesťanských rodin. Winton zachraňoval životy, ale podle ortodoxních věřících stála víra výš.

Nasazen

Téměř nikde se bohužel nepřipomínají válečné osudy samotného Wintona. Už když Hitler vstoupil do Francie, zapojil se jako zdravotník Červeného kříže. Zažil útoky německých letadel a atmosféru, která snad nejvíc připomíná Švejka: muži, kteří tehdy jezdili se sanitou, nedostali podle Wintonových vzpomínek vůbec žádné zdravotnické školení.

Winton už před válkou propadl aviatice. Proto se hlásil k letectvu. Nicméně jeho oční vada mu nedovolila stát se bojovým pilotem. Přesto své zkušenosti uplatnil a jako letecký instruktor připravoval mladé odhodlané muže na noční létání. Nejprve doma v Anglii, poté v roce 1944 ve Francii. Dotáhl to až na poručíka.

Zlaté cihly

Těžko hledat podobně emotivní příběh, jaký se v roce 1939 udál na pražských peronech. Po skončení války se však Winton zapojil do akce, která svým významem nijak nezaostává. Němci v koncentračních táborech celé roky okrádali miliony vězňů o šperky nebo zlaté zuby. Vznikl tak poklad děsivého původu a nezměrné hodnoty. Wintonovo svědectví hovoří asi o milionu snubních prstýnků.

Poválečná doba v mnohém připomínala chaos z roku 1939. Jen místo statisíců migrantů teď domov hledali osvobození vězni. Přežít tábory smrti, to bylo málo pravděpodobné štěstí. Podobně mizivé procento vězňů však v roce 1945 našlo svou rodinu nebo alespoň domov. Všichni tito lidé potřebovali pomoc. Kde na ni ale vzít? Drahé kovy, které Němci nashromáždili, původně patřily právě těmto lidem bez domova. Použít bohatství v jejich prospěch se zdálo jako alespoň částečná náprava neodčinitelných křivd.

TIP: Otroci třetí říše: Co se dělo v pobočných koncentračních táborech?

Winton stál před problémem, jak cennosti nacházející se v americké okupační zóně shromáždit, odvézt je z Německa a především zajistit jejich výhodný prodej. To zní jednoduše, ale profesionál se zkušenostmi z burzovních obchodů jako Nicholas Winton dobře věděl, že cena není tabulkově daná a mohla se podle okolností mnohonásobně lišit. Kromě toho musel mít Winton tak říkajíc žaludek na to, aby dal někdejší rodinné šperky roztavit na zlaté cihly. Jedině tak totiž mohl takové množství zobchodovat. Uspěl a kýžené americké dolary získal. Na účet určený pro humanitární pomoc přibyla milionová částka. Ale důležitost transakce tkvěla tentokrát i v něčem jiném než v penězích.

Starověká Mozia byla významným fénickým městem na západním pobřeží Sicílie, kde se nachází na malém ostrově San Pantaleo. Již řadu desetiletí zde probíhají archeologické vykopávky, které odkrývají pozoruhodnou minulost tohoto místa. Archeologové nedávno přišli se zajímavým objevem, který se týká umělého jezera v Mozii.

Součástí starověké Mozie bylo i umělé jezero či nádrž, o velikosti zhruba 53 × 37 metrů. Archeologové se doposud domnívali, že jde o vnitřní přístav, vybudovaný pro vojenské nebo civilní účely. 

Lorenzo Nigro z italské Univerzity Sapienza v Římě a jeho kolegové ale dali dohromady řadu dílčích indicií a dospěli k závěru, že ve skutečnosti jde o posvátný bazén či nádrž, který byl ústředním prvkem velkého náboženského centra v Mozii. Podstatnou nápovědou pro ně bylo, že údajný přístav neměl spojení s mořem a  napájely ho sladkovodní prameny.

Posvátný bazén s chrámy a oltáři

Tento posvátný bazén podle všeho obklopovaly chrámy, oltáře a kamenné stély několika božstev. Nigro s kolegy odhalili spoustu obětin, starověké přístroje pro pozorování oblohy, a jako třešničku na dortu podstavec uprostřed bazénu, na němž kdysi spočívala velká socha Baala, jednoho z nejdůležitějších božstev Féničanů i dalších etnik Předního východu. Ve vodě bazénu se odrážela určitá souhvězdí, což nepochybně přispívalo k mystickému prožitku.

TIP: Vědci přišli na omyl slavného antického dějepisce Hérodota

Féničané se na tomto místě začali usazovat v 8. století před naším letopočtem. Za 100 let tu už bylo vzkvétající přístavní město s vazbami po širokém okolí. Tím se Mozia stala nepříjemnou konkurencí pro Kartágo, další významné město s fénickými kořeny. V polovině 6. století před naším letopočtem došlo k invazi a armáda Kartága Mozii zničila. Obyvatelé ale město rychle obnovili a kolem roku 550 před naším letopočtem postavili i zmíněný posvátný bazén.

Pro kozy, které jsou hospodářskými zvířaty zdejších Berberů, jsou listy a plody argánií ostnitých (Argania spinosa) velmi důležitou složkou potravy, a to především na podzim, kdy je ostatní vegetace nedostatek. Argánie jsou ovšem odolné a svými hluboko dosahujícími kořeny se dostanou k podzemní vláze i během velmi dlouhých období sucha. Pro místní Berbery navíc představují důležitý zdroj obživy, protože z jejich plodů se lisuje ceněný argánový olej. 

Při sklizni, která probíhá ručně, jsou kozy svého druhu pomocníky. Plody totiž spásají spolu s listy a výhonky i v těch nejvyšších partiích stromů. Nedokážou je ale strávit, a proto plody vylučují v trusu, z nějž je pak Berbeři musejí vybírat. Oni sami ovšem tvrdí, že nejlepší argánový olej je lisován právě z těch z plodů, které prošly zažívacím traktem jejich koz. 

Velká semena raději plivou

Na kozy a jejich spásání korun argánií se zaměřila studie vedená zoology Miguelem Delibesem, Irene Castañedovou a José M. Fedrianim ze španělské Sevilly. Ti si všimli, že plody argánií jsou na zemi roztroušeny mezi trusem a nestravitelnými žvanci, které kozy vyplivují při přežvýkávání potravy. Nebylo přitom možné rozlišit, zda plody skutečně pocházejí z trusu. Argánová semena jsou přitom asi 2 cm velká, a tak se autorům studie zdálo pravděpodobnější, že je kozy jen vyplivují. 

TIP: Arganový olej: Prospěšné zlato z Maroka

Aby zjistili, jaká je pravda, nabízeli výzkumníci kozám pět různých druhů ovoce s různě velkými semeny. Zjistili, že větší semena jsou mnohem častěji vyplivována a že je nadto 71 % z nich stále živých a schopných vzejít. Autoři, kteří při vyplivování semen pozorovali také různé druhy vysoké zvěře, usuzují, že výše popsané chování může být u přežvýkavců obecně důležité pro šíření rostlin. Přežvýkavci mohou mít nestrávenou potravu v bachoru (předžaludku) i několik dní. Kozy, které jsou hnány na pastvu o desítky kilometrů dál nebo divoká zvěř při období migrace, tak mohou přenášet ještě živá semena o desítky až stovky kilometrů dál.

Spirální galaxie NGC 772 ze souhvězdí Berana není úplně obyčejná. Na snímcích této galaxie je to vidět na první pohled. Jedno ze spirálních ramen galaxie je nápadně přerostlé, jako by šlo o galaktického mutanta. Není divu, že se NGC 772 dostala pod označením Arp 78 do legendárního katalogu neobvyklých galaxií „Atlas of Peculiar Galaxies“, který v roce 1966 sestavil americký astronom Halton Arp.

Nový snímek této zvláštní galaxie, která se nachází asi 100 milionů světelných let od Země, pořídil americký teleskop Gemini North, který pracuje na vrcholu havajského vulkánu Mauna Kea. Na snímku je zřetelně patrné výjimečně velké spirální rameno dotyčné galaxie.

Neobvyklá spirální galaxie 

Rovněž je na něm patrné, že na rozdíl od řady spirálních galaxií, včetně naší Mléčné dráhy nebo Galaxie v Andromedě, neobsahuje takzvanou střední příčku, strukturu, která prochází centrem galaxie a od které se odvíjejí spirální ramena. V galaxii NGC 772 spirální ramena vycházejí přímo z jasně zářícího galaktického centra.

TIP: Hubbleův dalekohled zachytil dvojici galaxií v osudovém objetí

Proč má galaxie NGC 772 tak neobvyklé spirální rameno? Vysvětlení je v tomto případě podobné, jak u řady dalších galaxií neobvyklých tvarů. Může za to jiná galaxie, která se nachází v těsné blízkosti galaxie NGC 772. V tomto případě jde o trpasličí eliptickou galaxii NGC 770, která je od galaxie NGC 772 vzdálená asi 100 tisíc světelných let. Gravitační síly a slapové jevy mezi těmito galaxiemi vedly k deformaci zmíněného spirálního ramene.

Velký bariérový útes se táhne kolem 2 300 kilometrů severovýchodního australského pobřeží. Blednutí útesu je projevem toho, že se koráli v příliš teplé vodě začnou zbavovat symbiotických řas, jež jim dodávají zabarvení a výživu. Pak ale hladoví a odumírají. První blednutí velké části útesu bylo zaznamenáno v roce 1998, další epizody následovaly v letech 2002, 2016, 2017 a 2020.

To, že se barva ztrácí na rozsáhlých částech útesu, je vidět z leteckých snímků. Znepokojení vyvolává fakt, že se to děje v roce meteorologického fenoménu zvaného La Niña, který většinou klima v Austrálii ochlazuje. Australská agentura spravující Velký bariérový útes nedávno připomenula, že voda kolem útesu má v některých oblastech teplotu až o čtyři stupně vyšší, než je průměrná hodnota.

TIP: Austrálie hodlá vysypat do Velkého bariérového útesu až milion tun odpadu

Informace o blednutí útesu se objevila v souvislosti s inspekcí expertního týmu OSN. Canberra zahájila program ochrany útesu s názvem Reef 2050 a cílem inspekce je posoudit, zda australská vláda dělá pro ochranu útesu dost.

Thajští rybáři minulý týden zachránili muže z Vietnamu, který se pokoušel přeplout Andamanské moře na nafukovacím člunu. Jeho cílem byla dva tisíce kilometrů vzdálená Indie, kde se chtěl setkat se svou ztracenou ženou. 

Sedmatřicetiletý Ho Huang Hung z Vietnamu se podle svých slov nejprve pokoušel do Indie dostat letecky, kvůli problémům s vízem ale musel přejít k náhradnímu plánu. Z Bangkoku se přesunul na jih, kde si koupil modrožlutý nafukovací člun a 5. března se z Phuketu vydal na cestu přes Andamanské moře. V době, kdy jej rybáři objevili, měl za sebou 18 dnů plavby, během kterých urazil přibližně 80 kilometrů. Pokud by pokračoval stejným tempem, svého cíle by dosáhl zhruba za 625 dnů.

TIP: Dva indiánští chlapci přežili téměř měsíc ztracení v amazonské džungli

Pošetilost mužova snažení dokládá i skromná výbava, se kterou na nebezpečnou pouť vyrazil. Podle záchranářů měl u sebe jen několik balíčků instantních nudlí a téměř prázdnou nádobu na vodu. Vzhledem k tomu, že v Bengálském zálivu momentálně řádí cyklon Asani, by jeho šance na přežití byly mizivé. Úřady zachráněnému muži nabídly dočasný azyl a nyní řeší, jak mu umožnit setkání s manželkou.

Vlk představuje v Česku kriticky ohrožený druh, zapsaný na červený seznam. Majestátní tvorové si ochranu bezpochyby zaslouží, totéž by se však dalo říct o bezbranných stádech ovcí či koz, jež proti šelmám nemají téměř žádnou šanci. Zatímco v sousedních zemích už si na predátory zvykli, u nás s nimi dosud mnoho zkušeností nemáme. V poslední době se zde ovšem usazují stále častěji – například na území národního parku České Švýcarsko žije hned několik vlčích smeček. „V naší oblasti to mohou být tři až čtyři smečky o dvou až pěti kusech, přičemž se jejich teritoria částečně překrývají,“ upřesňuje ochránce přírody Tomáš Salov. 

Návrat ke kořenům

Dlouho se zdálo, že účinná obrana proti vlkům neexistuje. Farmáři zkoušeli ledacos, a stále bez úspěchu. Nakonec jim nezbylo než se vrátit ke kořenům a vsadit na osvědčené metody předků. „Víme, že vlci útočí na jednoduché cíle slibující snadnou kořist,“ vysvětluje Salov. „Proto je nejlepší mít chovy dobře oplocené, a navíc doprovázené psem speciálně vycvičeným k tomu, aby stádo bránil a v případě potřeby vlka zabil.“ 

Pastevečtí psi jsou bystří a samostatní. Povel „sedni“ či „lehni“ zřejmě nikdy neposlechnou, zato stádo pohlídají bravurně. Coby neunavitelní pracanti bývají čtyřiadvacet hodin denně ve střehu; i když se tedy zdá, že právě odpočívají, ve skutečnosti neustále naslouchají a hlídají. Jejich původ je přitom poměrně kuriózní: Pastevci si jednoduše vybírali psy co nejpodobnější ovcím a jejich štěňata umísťovali mezi stáda, která je odmalička vychovávala a nahrazovala jim rodinu. Pastevecký pes má k ochraně stáda genetické vlohy a zbytek ho naučí matka. Žádný jiný speciální výcvik nepotřebuje. 

Jediné, co funguje

„Pokud byste si ode mě vzali štěně, v polovině případů se s novým stádem nikdy nespojí a nenaučí se ho chránit. Když tedy dojde k útoku, pes odběhne pryč a nechá vlka řádit,“ přibližuje voják v invalidním důchodu Vojtěch Hajný. Jeho ovce a kozy se pasou právě v Českém Švýcarsku a chrání je smečka šarplaninských pasteveckých psů, plemene původem z Balkánu. „V Bosně a Černé Hoře představují to jediné, co na vlky funguje,“ objasňuje.

TIP: Realita vlčí demokracie: Měli jsme místo psů raději domestikovat vlky?

Ze psů jde na první pohled respekt, jsou však přátelští a mazliví. „Vadí mi předsudky, že jsou ovčáčtí psi agresivní. Jenže to platí, pouze když na ně někdo zaútočí – pak umějí být nemilosrdní,“ uvádí na pravou míru Hajný a dodává, že jej poslední dobou netrápí ani tak vlci, jako spíš nezodpovědní turisté, kteří nechávají volně pobíhat své mazlíčky. „Pes snadno přeskočí plot, což by si vlk nedovolil. Ten cítí, že je tam elektrický náboj,“ uzavírá chovatel.