První významné bojové jednotky SAS nasazení po skončení druhé světové války na sebe nenechalo dlouho čekat a týkalo se Malajsie, kde byla tehdy situace velmi složitá. Za druhé světové války zde vzniklo silné partyzánské hnutí bojující proti Japoncům. Když válka skončila, levicově orientovaní partyzáni začali prosazovat nastolení komunistického režimu. V roce 1948 pak zahájili výpady ze svých základen ukrytých hluboko v džungli a během dvou let se jejich oběťmi stalo přes 1 300 lidí. Jednotky britské armády na základně v Singapuru si s těmito partyzány nedovedly poradit, takže nastoupili muži z 22. pluku SAS společně s námořní pěchotou a obávanými bojovníky z nepálského kmene Gurkhů. 

Image

Čtěte také

Britští SAS: Koncepce legendární jednotky vznikla na nemocničním lůžku

Speciální jednotky se zde opět v praxi naučily mnoho nového, například techniku seskakování do korun stromů a následného slaňování na zem. Britské velení ovšem nejenže s komunistickými povstalci bojovalo v džungli, ale posílalo své vojáky stavět nemocnice, školy, silnice a podobně.

Mezi venkovany také působili důstojníci, kteří ovládali místní jazyky a přednášeli o nebezpečí komunismu, výhodách západního způsobu života a demokracii. Tímto taktickým postupem se britskému velení podařilo většinu místního obyvatelstva získat na svou stranu. Trvalo to ovšem velmi dlouho a boje v Malajsii probíhaly celkem dvanáct let až do konečného potlačení partyzánů roku 1960. 

Britové za tu dobu zaznamenali na své straně 519 padlých vojáků, z toho šestadvacet patřilo k 22. pluku SAS. Muži ze Speciální letecké služby pak roku 1958 bojovali proti povstalcům na území sultanátů Maskat a Omán v oblasti Perského zálivu. Zde se jim podařilo úspěšně provést sérii úderů na povstalecké opěrné body a během tří měsíců byla revolta potlačena. 

Nepostradatelné jednotky

V následujících letech bojovali příslušníci SAS v mnoha konfliktech. V letech 1963–1966 je bylo možné spatřit na Borneu, kde se prokomunistický indonéský prezident Sukarno pokusil násilně sjednotit bývalé sultanáty Brunej a Sarawak. To mu však nevyšlo a sám byl naopak svržen. Ve stejné době bojovaly jednotky SAS v jemenském Adenu a počátkem 70. let se jim podařil skutečně husarský kousek, když pouhých deset vojáků rozprášilo skupinu asi 250 povstalců v boji u Mirbatu v Ománu. 

Nasazení ve velmi tvrdých podmínkách ale muže ze SAS čekalo i přímo na domácí půdě. V roce 1969 se prudce vyhrotilo nepřátelství mezi dlouhodobě znesvářenými katolíky a protestanty na území Severního Irska a k potlačení nepokojů byly vyslány armádní jednotky. Na rozdíl od svých kolegů v uniformách však příslušníci SAS působili v ulicích tajně a využíváni byli především takoví vojáci, kteří dokonale ovládali místní dialekty. To jim umožnilo vloudit se do řad některých teroristických organizací a polovojenských bojůvek, jichž zde v 70. až 90. letech minulého století působilo velké množství. Často také stačilo někde v restauraci vyslechnout rozhovor u sousedního stolu k tomu, aby se zabránilo nějakému bombovému atentátu nebo jiné připravované teroristické akci. 

Podrobnosti o aktivitách SAS v severním Irsku jsou však dosud utajovány, takže nelze přesně popsat, na kolika akcích se zde vojáci podíleli a kolik z nich stála tato nervy drásající práce život. V roce 1982 se vojáci SAS zúčastnili britsko-argentinské války o Falklandy, která skončila přesvědčivým vítězstvím Britů. Úspěšné bylo i jejich nasazení během první války proti Iráku roku 1991. 

Výběrové řízení a výcvik

Jednotky SAS jsou mimořádné svými nároky na uchazeče o službu. Na rozdíl od speciálních jednotek jiných zemí může do 22. pluku SAS vstoupit pouze profesionální voják, který již předtím sloužil minimálně dva roky v některém z existujících pluků britské armády. Navíc to musí být pouze muž, protože ženám je účast v řadách jednotek SAS zapovězena. 

Do 21. a 23. pluku SAS se mohou hlásit i dobrovolníci z řad civilistů a jejich výcvik je rozložen do delšího časového období. Na přihlášce je v případě profesionálního vojáka kromě uchazečova podpisu třeba i podpis jeho velitele, což přináší v mnoha případech problémy. Důstojníci si totiž dobře uvědomují, že jim z jejich jednotky odejde schopný člověk, takže se do souhlasu pochopitelně příliš nehrnou. Když jsou papíry v pořádku, dostane uchazeč pozvánku k výběrovému řízení do Herefordu, kde je vybaven vším potřebným. 

Výcvik a výběr probíhá v běžném stejnokroji britské armády a muži jsou nejprve trénováni v běhu. Trénink probíhá v oblasti Breconských hor ve Walesu v bojových botách nejprve bez batohu a později i s ním. Váha tohoto batohu je postupně navyšována, přičemž kdysi se do něj dávaly cihly, které měly nahrazovat munici. Když však dva uchazeči při zimním tréninku zmrzli, bylo toto pravidlo pozměněno. Každý voják si do batohu může dát, co chce, ale celková hmotnost musí splňovat předepsaný limit. Není asi třeba dodávat, že už v této fázi řada uchazečů o místo v SAS odpadne. Ti úspěšní pak běhají po kopcích na venkově několik dní a trasy jsou čím dál obtížnější. Frekventanti musí běžet zásadně mimo cesty, a to nejen ve dne, ale i v noci. 

Poté jim jsou přiděleny pušky bez řemene, což ještě více zvyšuje obtížnost tréninku. Vojáci jsou nevyspalí, vyčerpaní, trpí úpornými bolestmi nohou a ramen. A právě v této fázi výcvik nejvíc mužů vzdá. Vydrží pouze ti nejtvrdší, kteří následně postoupí do závěrečné fáze tréninku spočívající ve čtyřicetimílovém (64 km) přechodu hor s automatickou puškou a batohem o váze pětadvacet kilogramů na zádech, přičemž musí předepsanou vzdálenost urazit během dvaceti hodin. Pokud vše zvládnou, čeká je výcvik v džungli.

Kurz přežití v džungli

Pobyt v prostředí realisticky navozujícím bojové podmínky je pro budoucí příslušníky SAS věcí zásadní důležitosti. Frekventanti se zde naučí týmové práci a především tomu, jak může člověk přežít v divoké přírodě. K základním dovednostem patří orientace v pralese, zacházení s mačetou a podobně. Během této části výcviku se už používají výhradně ostré náboje, aby podmínky byly co nejpodobnější skutečnému boji. Čerstvé jídlo dostávají vojáci pouze jednou za týden a jinak musí vyžít z konzerv a toho, co les dá. 

Když mají zdárně za sebou i tuto část, následuje výcvik v přežití. Spočívá v tom, že voják se musí umět v terénu skrývat a živit se pouze tím, co v přírodě najde nebo uloví. Součástí této fáze výcviku je i další důležitý prvek v podobě přípravy na chování v zajetí. Každý příslušník SAS totiž musí být sebejistý, ale nikoliv nafoukaný či arogantní. Musí také umět snášet bolest a být odolný fyzicky i psychicky. Když náročným programem úspěšně projde, absolvuje výsadkářský kurz a teprve po jeho zdárném ukončení dostane klasický baret pískově šedé barvy s vyšitým znakem SAS. 

Znak tvoří okřídlená dýka na černém štítu. Dýka má světle zlatou barvu a představuje legendární meč Excalibur jakožto symbol pravdy a spravedlnosti. Na její čepeli je svinutá stužka s heslem „Who dares wins“ (Odvážný vítězí). Toto heslo nevymyslel nikdo jiný než zakladatel SAS David Stirling. Vojáci, kteří měli za sebou tři bojové seskoky za nepřátelskými liniemi, dostávali v minulosti k tomuto znaku ještě parašutistická křídla, která nosili nad levou kapsou nebo na rameni. Mimořádně tvrdá příprava v současnosti stále zaručuje kvalitu jednotek SAS a jejich příslušníci patří ve svém oboru ke světové špičce.  

Planeta je plná plastového odpadu, na který působí vítr, ultrafialové záření a další vlivy prostředí. Plasty se v důsledku toho rozpadají na stále menší částice, které se pak šíří ekosystémy a vstupují do všech organismů, nás nevyjímaje. Už byly objeveny v lidské stolici i různých lidských tkáních. Podle výsledků nového výzkumu se mikroplasty nacházejí i v lidské krvi.

Tým odborníků, který vedla Heather Leslie z nizozemské Svobodné univerzity v Amsterdamu, zjišťoval, zda mikroplasty pronikly i do lidského krevního oběhu. Použili při tom nový postup, který zahrnuje využití hmotnostní spektrometrie. Badatelé zpracovali krevní vzorky 22 zdravých dobrovolníků, v nichž pátrali po pěti různých polymerech, které jsou typickou součástí plastů.

Mikroplasty v krvi

U třech čtvrtin dobrovolníků zjistili, že jejich krev obsahuje mikroplasty. Jejich průměrná koncentrace v krvi přitom byla zhruba 1,6 mikrogramů na mililitr krve, což odpovídá asi jedné čajové lžičce v 1 000 litrech krve. Jde o první přímé potvrzení průniku mikroplastů do lidské krve.

TIP: Mikroplasty už pronikly všude: Jsou i ve vzduchu, který dýcháme

Nejvíce byl zastoupený polyethylentereftalát (PET), polyethylen a polymery styrenu. Podle vědců se mikroplasty do krve dostávají kontaktem se sliznicemi, při trávení nebo dýchání. Při vdechnutí se do krve mohou dostat částice mikroplastů o velikosti mezi jedním nanometrem až dvaceti mikrometry.

Jaký může být vliv těchto mikroplastů v krvi na lidské zdraví? Výzkum je teprve v počátcích. Už teď ale díky dřívějším experimentům víme, že mikroplasty mohou mít toxický vliv na buňky. Výzkum na myších také ukázal, že mikroplasty mohou proniknout hematoencefalickou bariérou do mozku, a že mohou přispívat ke zhoršování situace s cholesterolem i kondicí srdce a kardiovaskulární soustavy.

Měření různých veličin hraje velmi důležitou roli v každé přírodní vědě, astronomii nevyjímaje. Jen těžko bychom se mohli vydat na Měsíc, kdybychom neznali některé základní hodnoty, například hmotnost Země a její gravitační zrychlení určující energii nutnou k opuštění planety. Naprosto nezbytný údaj pak samozřejmě představovala vzdálenost k našemu souputníkovi. Měření vzdáleností a jeho historie přitom tvoří velmi zajímavou kapitolu dějin.

Placka? Ne, koule

Prvotní, nábožensky podmíněné úvahy o Zemi vyústily v představu naší planety jako placky, nad níž spočívá další placka čili nebe, kde sídlí bohové. Člověk však v tomto systému rozhodně neměl hledat rozumová vysvětlení, nýbrž pouze pokorně obdivovat nebeská tělesa jako božská stvoření. Antičtí Řekové se pak nad uvedený pohled povznesli, a přestože i oni měli svá božstva a kulty, vnímali okolní vesmír jako systém řídící se jasnými a neměnnými přírodními zákony, nikoliv prostou vůlí bohů. 

Řekové velmi brzy poznali – například na základě sledování tvaru zemského stínu při zatmění Měsíce – že má naše planeta tvar koule, a rozhodli se ji změřit. První údaje pocházejí už od Aristotela, který odhadoval obvod Země na 400 tisíc stadií, tj. asi 65 000 km. Nedošel tedy k přesné hodnotě, přesto se nemýlil řádově. 

Měří se Země

Patrně poprvé v dějinách obvod Země skutečně změřil Eratosthenes z Kyreny. Jako bystrý pozorovatel přírody si všiml, že v Asuánu bývá Slunce při letním slunovratu přímo v nadhlavníku a osvětlené objekty nevrhají stín „bokem“. Uvažoval tedy zřejmě dál: Pokud by se Slunce nacházelo dostatečně daleko, mohly by se jeho paprsky považovat za rovnoběžné. A jestliže by Země byla kulatá, pak by dopadaly na různá místa na jejím povrchu pod různým úhlem v důsledku jejího zakřivení.

Eratosthenes změřil úhel dopadu slunečních paprsků v Alexandrii a odvodil z něj, jakou část celého kruhu představuje vzdálenost právě mezi Alexandrií a Asuánem. Slavný geograf změřil následně vzdálenost obou měst fyzicky a pak už prostou trojčlenkou stanovil obvod celé planety – přibližně 252 tisíc stadií. Jeho odhad při použití nižší hodnoty jednotky stadium přitom zhruba odpovídá dnes obecně přijímanému údaji 40 000 km. Antickému matematikovi patří obdiv zejména za metodu měření a také za samotné provedení. Vždyť starověcí myslitelé nedisponovali žádnou moderní technikou, kterou dnes můžeme využít my. Přesto od dob Eratosthena z Kyreny znalo lidstvo rozměry svého vlastního světa.

Problémy ve Sluneční soustavě

Další z antických myslitelů Aristarchos ze Samu přišel kromě jiného s heliocentrickou koncepcí vesmíru. S představou Slunce v centru dění přitom o mnoho století předběhl dobu. Pokusil se navíc určit velikost a vzdálenost naší hvězdy v násobcích vzdálenosti Země–Měsíc. 

Jeho metoda spočívala v měření úhlu, který svírají spojnice Země–Slunce a Země–Měsíc v okamžiku, kdy je osvětlena přesně polovina našeho přirozeného satelitu, a kdy jej tedy na pozemském nebi vidíme v první nebo poslední čtvrti. Nicméně určit zmíněný úhel bez přístrojů je velmi obtížné. Aristarchos dospěl k hodnotě 87°, zatímco ve skutečnosti se jedná o 89° 51′. Na první pohled nejde o nijak markantní rozdíl, výsledek však bohužel závisí na funkci kosinus, která v oblasti pravého úhlu velmi strmě klesá. Antický matematik tak vypočítal, že naši planetu dělí od Slunce pouhý 19násobek vzdálenosti Země–Měsíc, správně však měl dospět k 390násobku. A jelikož uvedené měření a výpočet nadále používal, určil nepřesně i další parametry Sluneční soustavy.

Stovky let čekání

Exaktnější stanovení rozměrů našeho solárního systému umožnil až objev lepších přístrojů. Galileo Galilei namířil svůj první dalekohled na hvězdné nebe v roce 1609. Tycho Brahe vytvořil sbírku velmi přesných pozorování oblohy, která pak využil Johannes Kepler a postuloval tři známé zákony pohybu nebeských těles. A nakonec přišel Isaac Newton, jenž zformuloval gravitační zákon a společně s Gottfriedem Leibnizem také základy matematického nástroje zvaného integrální a diferenciální počet. 

Keplerovy a Newtonovy zákony umožnily vypočítat v podstatě libovolné vzdálenosti ve Sluneční soustavě na základě znalosti doby oběhu a dalších aspektů pohybu nebeského tělesa. Poskytovaly však výsledky například v násobcích vzdálenosti Země–Slunce. Lidé tak znali základní vzdálenostní škály, ale nedokázali je určit v běžných pozemských jednotkách, tedy v metrech či kilometrech. 

Venuše před Sluncem

K dosažení konkrétních čísel měl posloužit například přechod Venuše přes sluneční disk. Již roku 1639 se Jeremiah Horrocks a William Crabtree pokusili změřit úhlový průměr disku zmíněné planety, bohužel neměli dostatečné znalosti a určili, že Zemi dělí od Slunce 95,6 milionu kilometrů. Přesto se jednalo o velký posun, neboť bylo zřejmé, že v našem solárním systému půjde o řády milionů kilometrů. 

Roku 1716 navrhl Edmund Halley využít při dalším přechodu Venuše přes sluneční disk jinou metodu – měření sluneční paralaxy (viz Jak daleko je Slunce?). Slavný astronom hodlal změřit čas začátku a konce přechodu, a to na různých stanicích po celém světě. V podstatě tak plánoval první globální vědecký projekt. Bohužel, přechod Venuše přes sluneční disk představuje relativně vzácnou událost a Halley se jej už nedožil. 

Při přechodech v letech 1761 a 1769 se však do pozorování zapojily desítky stanic. Roku 1771 pak Francouz Jérôme Lalande použil získané údaje a vypočítal hodnotu astronomické jednotky. Protože je poměrně obtížné určit přesný čas začátku a konce přechodu, trpělo i toto měření určitou chybou, nicméně stanovených 153 milionů kilometrů již víceméně odpovídalo dnešním představám: Střední vzdálenost Země od Slunce (naše planeta se pohybuje po elipse a skutečná vzdálenost se mění) činí 149,59 milionu kilometrů, ± 0,31 milionu kilometrů.

Hvězdná paralaxa

O hvězdách se dlouho soudilo, že jde jen o statická světla na nebeské klenbě. Roku 1717 porovnával již zmiňovaný Edmund Halley skutečné polohy stálic se starověkým Hipparchovým katalogem a zjistil, že některé z nich – konkrétně Aldebaran, Sirius, Arcturus a Betelgeuze – se nenacházejí v zaznamenané pozici. Pochopitelně zvažoval i chybu, ale proč by se Hipparchos spletl právě u objektů, jež patří k nejjasnějším? Od dob antického astronoma se hvězdy zkrátka viditelně posunuly, a muselo tudíž jít o samostatná tělesa v různých vzdálenostech. Stále však zůstávala otázka, jak tyto vzdálenosti měřit.

TIP: Kde leží nejvzdálenější známé objekty naší soustavy?

Bylo jasné, že hvězdy musejí vykazovat paralaktický posun, stejně jako Slunce či planety. Nikdo si však nedokázal představit jejich reálné vzdálenosti, a tudíž ani velikost úhlů, které bude nutné měřit. První pokusy stanovit hvězdné paralaxy proto také ztroskotaly – sebedelší základna na Zemi nevedla k úspěchu. Zlom nastal ve chvíli, kdy se podařilo určit vzdálenost naší planety od Slunce. Najednou bylo evidentní, že Země se při pohybu kolem své hvězdy dostává s odstupem půl roku do protilehlých pozic vzdálených 300 milionů kilometrů, a poskytuje nám tak v čase nesrovnatelně delší základnu, než můžeme získat kdekoliv přímo na naší planetě.

Dokončení: Jak se měří nekonečno: Dějiny měření vzdáleností vesmíru (2) (vychází v neděli 3. dubna)

Následující historika se odehrála někdy v průběhu druhé poloviny 18. století. Jistý francouzský literát, politik a vášnivý sběratel umění Alexandre Rousselin de Saint-Albin si do svého domu pozval vybranou společnost včetně jakéhosi ministra. Předem avizoval, že mezi přítomnými bude i „velká dáma revoluce“. Tím vzbudil patřičnou zvědavost. Kdo bude onou významnou účastnicí večírku? Hosté vcházeli do jídelny, rozhlíželi se zvědavě jeden po druhém. Nikoho z nich ale nebylo možné označit avizovaným titulem hrdinné revolucionářky. Pak však hostitel přistoupil ke stolu a nadzvedl ubrousek, pod kterým byla ukryta velká skleněná láhev. Z ní na přítomné zírala kůží potažená lebka. „Dámy a pánové, dovolte, abych Vám představil naši společnici,“ pronesl Saint-Albin k šokovanému publiku. „Charlotte Cordayová, vražedkyně Marata.“

Z jeptišky revolucionářka

Charlotte Cordayová se narodila v roce 1768 do zchudlé šlechtické rodiny. V páté generaci byla dokonce potomkem dramatika Pierra Corneilla. Matka jí zemřela, když bylo dceři třináct. Otec poté ji i její mladší sestru poslal do kláštera na vychování. Mohl ji čekat dlouhý a jednotvárný život jeptišky, kdyby do něj nezasáhla Velká francouzská revoluce. V roce 1790, to bylo Charlottě dvaadvacet, byl klášter zrušen a dívka se vrátila zpět z duchovního světa do toho bouřlivého světského. Nastěhovala se ke své tetě Madame de Bretteville, která žila v Caen. 

Charlottu revoluční myšlenky naprosto pohltily. V klášteře trávila hodně času v místní knihovně a jako vzdělaná dívka četla s oblibou Rousseaua a Plutarcha. Nyní jejich idejemi žila. Sledovala politické dění a sympatizovala zvláště s girondisty, tedy s umírněnými revolucionáři. V dalším revolučním vývoji se však začaly stále více prosazovat radikální politické frakce – jakobíni a kordeliéři. V lednu 1793 byl popraven král Ludvík XVI. a girondisté byli svrženi. Jakobíni a kordeliéři rozpoutali doslova teror. Gilotina se nezastavila a nikdo si nemohl být jistý, jestli příště nebude na řadě. Charlotte to všechno s hrůzou sledovala. A nezůstala jen u toho. Rozhodla se k činu. Jako příčinu veškerého zla vnímala vůdce kordeliérů Jeana Paula Marata. A věděla jediné: Marat musí zemřít.

Promyšlený atentát

Charlotte se rozhodla, že vezme další osud revoluce do svých rukou a 11. července 1793 přijela do Paříže. U sebe měla kromě nejnutnějších věcí také Plutarchův spis Paralelní životy s životopisy slavných Řeků a Římanů. Ještě ten den na tržišti zakoupila kuchyňský nůž. Sepsala také prohlášení „pro všechny Francouze, kteří uznávají právo a mír“, v němž vysvětlovala pohnutky svého plánovaného činu. Kromě toho napsala fingovaný dopis, prostřednictvím kterého se chtěla dostat až k Maratovi s tvrzením, že jej má předat pouze jemu do vlastních rukou. 

Takto vybavená se vydala přímo do Konventu. Měla v plánu zaútočit na Marata právě zde. Domnívala se, že tím její čin získá vyšší váhu, když bude mít tolik diváků na tak důležitém místě. Revolučního vůdce v Konventu však nenašla. Jak zjistila, Marat se v té době už zasedání neúčastnil kvůli zhoršujícímu se zdravotnímu stavu. Nevadí. Zamířila do jeho domu. Bylo 13. července a blížilo se poledne. Tehdy ji ještě poslali pryč. Večer se však vrátila, a to už ji Marat přijal. Seděl přitom ve vaně. Což samozřejmě nebylo v tehdejší společnosti zvykem, ale celému atentátu to dává vskutku originální rozměr. 

Důvod byl každopádně prozaický. Marat velmi trpěl. Sužovala jej jakási kožní nemoc, možná lupenka, dermatitida či ekzém. A právě koupel mu poskytovala alespoň chvilkovou úlevu od neustávajícího svědění. Proto vanu neopustil ani ve chvíli, kdy jej navštívila mladá pohledná dívka. Charlotte si vybájila historiku o tom, že přišla udat uprchlé girondisty, kteří žijí v její domovině v Caen. Marat byl nadšen a ochoten vyslechnout všechny podrobnosti. Charlotta šla tedy blíž, v té chvíli však místo udání vytáhla nůž a zabodla jej Maratovi přímo do hrudníku. Mířila přesně. Tyran stačil jen vykřiknut a během chvíle zemřel. 

Po Maratově výkřiku vběhla do koupelny jeho snoubenka Simone Evrard. Nejspíš celou dobu špiclovala za dveřmi, protože v půvabné dívce viděla konkurenci. Hned po ní vrazil do koupelny kamelot Maratových novin. Ten Charlotte zadržel. Přispěchali i sousedi z domu – vojenský chirurg a zubař, kteří se pokusili Marata oživit. Marně.

Charlottu okamžitě zatkli. Měla štěstí, že ji rozzuření přívrženci Marata rovnou nezlynčovali. Putovala do věznice Conciergerie. Odtud ještě napsala dopis otci, ve kterém vysvětlila své pohnutky. Prosila ho o odpuštění, nikoliv však svého činu, ale že předem nežádala o otcovské svolení. V dopise zdůrazňuje, jak je hrdá, že se jí podařilo zbavit svět tyrana a předejít dalším krveprolitím. Tentýž argument vyslovila i před soudem: „Zabila jsem jednoho muže, abych zachránila sto tisíc.“ Vyšetřovatelé se především snažili zjistit, zda byla součástí širšího spiknutí, nebo jednala jen ze svého rozhodnutí. Hrdě však prohlásila, že je za svůj čin zodpovědná jen ona a nikdo jí nepomáhal. 

Cesta na smrt

Revoluční tribunál odsoudil Charlotte Cordayovou k trestu smrti. Samozřejmě, nemohla čekat jiný trest a byla s ním smířená. Kněze odmítla. Vyžádala si však jako poslední přání, aby jeden z gardistů namaloval její portrét. Ona mu na oplátku věnovala svou kadeř. 

Se stejnou hrdostí, s jakou vystupovala před soudem, mířila také 17. června na popraviště. Před poslední cestou jí nasadili rudou košili, která byla symbolem velezrádců. Celou dobu na voze pevně stála a působila klidným dojmem. Tento klid ji neopustil až do poslední chvíle.

Její sťatou hlavu dle zvyku pozdvihli a katův pomocník ji přede všemi potupně udeřil do tváře. V té chvíli se prý začervenala a objevil se na ní rozhořčený výraz, což odpřisáhli všichni přihlížející. Člověk by se ani nedivil, vzhledem k tomu, že hlava, jak už tušíme, si ještě dlouho žila vlastním záhadným životem. Charlottino tělo bylo po smrti podrobeno pitvě, jejímž účelem bylo mimo jiné zjistit, zda byla panna. Tato informace připadala jejím popravčím důležitá. Pokud by se v jejím životě vyskytoval nějaký muž, mohl být spoluviníkem.

Následky atentátu

Čeho Charlotte svým činem dosáhla? Jistě přispěla do diskuze, která provází lidstvo po celou jeho historii. Zda násilí proti tyranovi je legitimní a ospravedlnitelné. A současně demonstrovala to, co po takovém násilí nejspíš nevyhnutelně musí přijít. Charlotte sice zabila nejhoršího z tyranů, ale rozhodně ne jediného. Teror pokračoval dál a možná ještě přitvrdil okořeněný pomstychtivostí za Maratovu smrt. 

Pravdou je, že Marata by nejspíš vzhledem k jeho zdravotnímu stavu už dlouhý život nečekal. Kromě toho, že mu ušetřila pár měsíců mučivého trápení, z něj také učinila mučedníka revoluce. Jeho busty se následně ocitly na mnoha veřejných místech. I sama Charlotte měla řadu tichých obdivovatelů. Do jisté míry její čin změnil pohled na ženy, které byly často vnímány jako nesvéprávné bytosti neschopné samostatné akce. Paradoxně ale ty ženy, které se zapojily do právě vznikajícího emancipačního hnutí, v Charlottě svůj vzor neviděly. Jednak mezi nimi bylo dost Maratových obdivovatelek. A pak se také obávaly, že vrhne špatné světlo na prosazování ženské rovnoprávnosti.

Charlotte se tak za svůj skutek vděku bezprostředně nedočkala, na to musela doba dozrát. Teprve když byli tyrani svrženi a revolucí popleněná Francie se začala vzpamatovávat, vzpomněli si i na ni a stala se hrdinkou. Často ji přirovnávali k Johance z Arku. Neposkvrněná bojovnice. Ano, pitva po Charlottině smrti skutečně prokázala, že byla panna.

Posmrtný „život“

Charlottinou smrtí však celý příběh nekončí. Jak jsme předeslali na začátku, její hlavu čekal ještě pestrý osud. Po popravě a pitvě pohřbili její tělo na hřbitově Madeleine, kam ukládali i další popravené gilotinou během francouzské revoluce. V té době už tu odpočíval Ludvík XVI. a jeho manželka Marie Antoinetta jej následovala o pár měsíců později. Společně s mrtvými těly sem byly umístěny i hlavy. Jak je tedy možné, že se ta Charlottina objevila o mnoho let později na bizarním večírku? 

Hřbitov Madeleine byl už v následujícím roce zrušen a většina těl byla přemístěna jinam. Podle nového majitele někdejšího hřbitova, pana Descloseauxe, to však nebyl případ Charlotty. Její tělo naopak zůstalo a on sám označil v roce 1804 křížkem přesné místo jejího hrobu. O dalších jedenáct let později měly být ostatky exhumovány a přesunuty na slavný hřbitov Montparnasse. Jenže tady stopa končí. V registru pohřbených o tom není ani slovo. Charlotte zkrátka zmizela.

Samotná hlava však měla pravděpodobně zcela jiný osud než zbytek těla. Už krátce po popravě ji prý získal jakýsi obchodník s kuriozitami, který ji i s příslušným certifikátem prodal. Novým majitelem se stal francouzský politik Alexandr Rousselin de Saint-Albin. To byl onen pořadatel večírků se zvláštním smyslem pro humor. Když už vlastnil takovou kuriozitu, rozhodně se s ní nechtěl těšit sám.

Při jiné večeři pro přátele uváděl jako zlatý hřeb večera na pozvánce „senzační překvapení“. Natěšené hosty prý chvíli napínal. Počkal si na dezert a když byl na stole, nechal přinést onu skleněnou nádobu překrytou šátkem. Můžeme si asi představit překvapení, zděšení a po bohaté hostině možná i mnohem fyzičtější projevy znechucení, jakmile byl zvědavým pohledům odhalen obsah nádoby. Podle těchto svědectví v ní tehdy nebyla lebka, ale přímo v lihu naložená hlava Charlotty Cordayové, která musela být zakonzervována těsně po popravě. Zachovala se tedy i s kůží, vlasy a očima s napůl přivřenými víčky. 

Dalším majitelem ostatků, tentokrát už samostatné lebky, byl Georges Duruy, francouzský historik a romanopisec 19. století. Ten ji objevil ve skříni své tety. Když na tetičku po prvotním překvapení udeřil, proč že má ve svém šatníku tak podivný obsah, vysvětila mu, že je to památka na jejího zesnulého manžela, kterým byl právě Alexandr Rousselin de Saint-Albin.

TIP: Vražda kvůli vyššímu cíli: Tohle jsou nejslavnější atentátnice v dějinách

Duruy posléze předal lebku princi Rolandu Bonapartovi, prasynovci Napoleona I., se slovy, že se jí rád zbaví, jelikož děsí jeho manželku. A i když nebylo zcela prokázáno, že šlo skutečně o ostatky Charlotty, nechal ji princ Rudolf vystavit na pařížské výstavě v roce 1885. Tehdy také prošla antropologickým zkoumáním, které sice nepotvrdilo, komu lebka skutečně patřila, ale antropologové alespoň uvedli, že nikdy nebyla uložena v zemi. 

Poněkud nedůstojný osud dívky, která byla ztělesněnou hrdostí. S něčím takovým Charlotte určitě nepočítala. Co na plat. Člověk, který se snaží vzít osud světa do svých rukou, zkrátka musí počítat s tím, že se může přepočítat. 

Naprostá většina pasažérů si z cesty letadlem neodnáší zrovna zkušenost srovnatelnou s návštěvou luxusní restaurace. Aerolinky do jisté míry paradoxně těží z toho, že od zpřísnění bezpečnostních opatření po teroristických útocích z roku 2001 si cestující nesmějí vzít na palubu téměř žádné vlastní pokrmy ani nápoje: Stávají se z nich tedy cosi jako hladoví rukojmí, jimž nezbude než se spokojit s tím, co jim letušky předloží – bez ohledu na kvalitu, chuť či vzhled.

Z hlediska rozpočtu aerolinek působí pohoštění při letu jako zdánlivě zanedbatelná položka ve srovnání s výdaji na palivo či mzdy zaměstnanců. Ve skutečnosti se však jedná o gigantický trh, v němž se v posledním „předpandemickém“ roce 2019 protočilo podle oficiálních statistik v přepočtu bezmála 440 miliard korun. 

Začalo to sendvičem

Dávno minuly doby, kdy si letecké společnosti předcházely zákazníky prostřednictvím špičkového palubního servisu. Dnešní pasažéři si jen těžko dovedou představit, že by si oběd či večeři v letadle vychutnali na stolcích pokrytých ubrusy a s porcelánovým servisem i stříbrnými příbory. Právě tak to však vypadalo od chvíle, kdy 11. října 1919 cestující společnosti Handley Page Transport na trase mezi Londýnem a Paříží vůbec poprvé v historii dostali studený sendvič.

Původně se na palubách podávalo studené občerstvení. Teprve v roce 1936 se mohlo díky zabudovaným troubám začít ohřívat. (foto: Profimedia)

Zlatou éru leteckého stravování přinesla 60. léta, kdy i standardy pro ekonomickou třídu zahrnovaly kompletní tříchodové menu včetně salátu a nabídky vinného lístku. Až do roku 1990 mohly navíc pobyt vysoko nad zemí zpříjemnit cigarety. Nutno podotknout, že ani tehdy nebylo občerstvení zdarma. Na druhou stranu většinou platilo, že kdo si mohl dovolit pořídit si letenku, neměl problém sáhnout hlouběji do kapsy i kvůli utišení hladu – zvlášť vezmeme-li v potaz, že čas strávený v letadle nekrátila žádná nabídka filmů. 

Tuny arašídů

Změna přišla v 70. letech, kdy počet aerolinek raketově rostl a nákladný způsob dopravy vyhrazený dřív jen hrstce vyvolených se stal dostupným pro širokou veřejnost. Vyostřený konkurenční boj záhy přinesl tlak na cenu letenek, takže leteckým společnostem nezbylo než hledat úsporná řešení. A jedna z prvních voleb padla právě na omezení palubního servisu, občerstvení nevyjímaje. Stříbrné lžičky zmizely a jejich místo zaujaly alobalové krabičky s plastovými příbory na jedno použití. 

Přiškrcování výdajů zašlo dokonce tak daleko, že některé společnosti úplně upustily od nabízení hotových pokrmů a v nabídce ponechaly jen drobné svačiny. Jako první se k podobnému kroku už v 70. letech odhodlaly americké aerolinie Southwest Airlines, jež od té doby „servírují“ výhradně solené arašídy. Aby přitom před zákazníky neztratily pověst, postavily na tom svou marketingovou strategii a prezentují se jako „burákové aerolinky“. Metoda se kupodivu osvědčila: Jen v roce 2017 rozdaly letušky na palubách letadel zmíněné společnosti 106 milionů sáčků slaných oříšků. 

Příliš drahé plýtvání

V měřítkách, s jakými je třeba kalkulovat při plánování občerstvení pro miliony strávníků, se i maličkost může ukázat jako stěžejní. V Delta Air Lines kupříkladu spočítali, že odstraní-li z každého podávaného salátu jedinou jahodu, ušetří ročně 210 tisíc dolarů. Přes veškerá úsporná opatření však distribuce pokrmů na palubě představuje velmi riskantní a mnohdy rovněž ztrátový podnik. 

Pětina vyprodukovaného jídla se podle odhadů nikdy nesní. Jedno z pravidel například stanovuje, že má-li let zpoždění víc než šest hodin, musejí se veškeré předem připravené pokrmy vyhodit. Odpad vůbec tvoří samostatnou kategorii: Podle analýzy Mezinárodní asociace leteckých dopravců (IATA) vzejde z cateringu ročně 1,14 milionu tun znehodnoceného jídla, jež posléze skončí na skládkách. K tomu je třeba připočítat dalších bezmála šest milionů tun použitého plastového či jiného materiálu na jedno použití.

Občerstvení pro letadla se chystá za přísných hygienických podmínek. Pracovníci se drží striktních pokynů, jak má výsledné jídlo vypadat. (foto: Profimedia)

Není divu, že si podobné plýtvání vybírá daň, a v podobě zvýšených cen ji pochopitelně zaplatí pasažéři. S novým tisíciletím začaly aerolinky jedna po druhé rušit servírování jídla zdarma při kratších letech, přičemž hranici obvykle představuje vzdálenost 1 500 kilometrů nebo tři hodiny strávené ve vzduchu. Občerstvení je v takovém případě dostupné už jen za příplatek, a to nemalý. Britská cestovní agentura Kayak nedávno analyzovala ceny u šesti největších aerolinií v zemi a zjistila, že některé položky v jejich menu vycházejí ve srovnání s totožným produktem ze supermarketu až o 2 600 % dráž. Například za máslovou sušenku, jejíž běžná cena se pohybuje v přepočtu kolem osmi korun, si na palubě účtují 105 korun. 

Dochucovací alchymie 

Pokud jste někdy měli dojem, že řízek v oblacích chutná nějak „jinak“, nezdálo se vám to. Podařilo se prokázat, že s rostoucí nadmořskou výškou chuť „slábne“. Příčina spočívá v klesajícím tlaku a snížené vlhkosti, jež působí na celý organismus. A mezi důsledky patří kromě omezeného čichu také pocit žízně, takže nám každé jídlo připadá sušší. V letové hladině zhruba deset tisíc metrů nad Zemí přicházíme přibližně o 30 % schopnosti vnímat rozdíly mezi chutěmi a týká se to zejména sladké a slané. 

Chtějí-li aerolinky uvedené faktory potlačit, musejí s nimi počítat už při přípravě receptur, zejména pokud jde o dochucovadla. Namixovat správné poměry kořenicích směsí však znamená hotovou alchymii: Ten nejjednodušší způsob, zkrátka jídlo víc osolit, totiž způsobí dehydrataci strávníků. Proto kuchaři v hojné míře spoléhají na suroviny s přirozeně výraznou chutí. Jenže například množství čerstvých bylinek se musí zdvojnásobit, má-li aroma fungovat tak jako na Zemi. A protože v suché podobě připomínají po zpracování ve velké nadmořské výšce pro změnu spíš seno, nakonec se kuchaři zpravidla uchylují ke glutamátu a dalším zvýrazňovačům chuti, bez nichž většina pokrmů působí poněkud mdle. 

Uvařit, zchladit, ohřát

Laická představa mnohdy vypadá tak, že jednotlivá jídla připravují stevardi přímo na palubě. Ve skutečnosti se vše odehrává v zázemí cateringových společností sídlících nedaleko letišť, z nichž ty největší zajišťují produkci hotových pokrmů i pro několik stovek aerolinek naráz. Jejich továrny pak 24 hodin denně opouštějí řádově desítky tisíc jídel, přičemž celý proces je vysoce automatizovaný a vyžaduje precizní zvládnutí detailů. Například v centrále Emirates Flight Catering nedaleko dubajského letiště kolují jednotlivé porce na jezdícím pásu o celkové délce 2,4 kilometru a zaměstnanci na něj postupně doplňují správné „komponenty“ podle snímků ukázkového jídla. Během 11hodinové směny tak zkompletují a připraví pro servírování tisíce tácků. 

Jednotlivé porce jsou většinou hotové přibližně deset hodin před odletem, v některých případech ovšem čekají na strávníky i tři dny. Následně se umístí do chladicích boxů, odkud se těsně před odbavením přesouvají do kuchyňky na palubě. Personál má přesné pokyny, jak s konkrétními pokrmy zacházet při rozmrazování a ohřátí: Každý krok včetně hlídání správné teploty, skladování i podávání specifikují striktní pravidla Mezinárodní asociace leteckého servisu. Hotové porce putují do letadel obvykle již v plastových táccích, pouze pohoštění pro první třídu přemístí letušky před podáváním na „reprezentativnější“ nádobí. 

Spinosaurus – dravý dinosaurus s typickou hřbetní „plachtou“, který žil v severní Africe, zhruba v polovině období křídy, nepřestává překvapovat. Fosilie tohoto dinosaura poprvé objevil roku 1912 rodák z Čech, rakouský amatérský paleontolog Richard Markgraf. V posledních letech se ale pohled na tohoto teropoda výrazně proměnil. Odborníci mají za to, že žil převážně ve vodě a po souši se pohyboval netypicky po všech čtyřech (přičemž zadní končetiny měl relativně velmi krátké).

Zásadní otázkou pro paleontology zůstává, jakým způsobem spinosaurus lovil ve vodě svou kořist. Choval se při lovu spíše jako brodící se obří volavka, nebo byl predátorem, který aktivně pronásledoval svou kořist pod vodou?

Tým paleontologů, který vedl Nizar Ibrahim z britské Univerzity v Portsmouthu, nedávno přišel s významným objevem, který vnáší světlo do tajemství loveckých schopností tohoto dinosaura.

Když promluví kosti

Ibrahimův tým spojil síly s dalšími odborníky a detailně analyzovali dostupné fosilní pozůstatky spinosaurů. Zároveň s nimi zpracovali data o kostech celkem 250 žijících i vymřelých živočichů, k nimž ještě připojili dva příbuzné spinosaura, dinosaury rodů Baryonyx a Suchomimus.

Srovnání hustory kostí spinosaura, baryonyxe a suchomima (foto: Nature, Matteo Fabbri, CC0)

Jejich výzkum jasně ukázal, že živočichové aktivně lovící kořist ve vodě (jako například dnešní tučňáci), mají kosti s vysokou hustotou. Podle vědců potřebují vodní predátoři kompaktní kosti, zejména kvůli regulaci vztlaku, a přesně takovými byli vybavení spinosauři a baryonyxové. Naproti tomu kosti suchomima jsou spíše duté, jak je to běžné u převážně suchozemských zvířat. Vědci z toho a z dalších okolností usuzují, že spinosaurus aktivně lovil ve vodě, podobně jako dnešní tučňáci.

TIP: Obrněný dinosaurus Struthiosaurus austriacus byl pomalý a prakticky hluchý

„Kosti nelžou a nyní víme, že i vnitřní architektura kostí je zcela v souladu s představou spinosaura coby obřího predátora, který aktivně lovil ve vodě, využívajíce k pohybu svůj pádlový ocas,“ okomentoval závěry bádání Nizar Ibrahim. „Myslím, že naše důkazy ukazují, že můžeme spekulace o brodících se spinosaurech bezpečně vyloučit,“ dodal paleontolog.

Zdánlivě nezajímavá krajina východní části Rumunska skrývá jedno velké překvapení. Když totiž návštěvník přijde k nejvyšším partiím zcela pustého území, nemůže si nepovšimnout, že v kráterech plných tekutého bahna probublává plyn. Lokalita nazývaná Paclele Mari je největší bahenní sopkou Evropy. 

Prostor pro víkendové davy

Nevelké sídlo Berca, severovýchodně od průmyslového města Buzau, je cílovým místem většiny návštěvníků, ale k vulkánům je potřeba jet ještě dalších skoro 15 kilometrů. Značení k turistickému místu je nevýrazné, ale v městečku se nachází informační kancelář. Pokud návštěvník nevlastní podrobnou mapu či GPS souřadnice a navigaci, cestu mu ochotně ukážou domorodí obyvatelé, kteří při okrajích silnic prodávají místní produkty. 

Blíž k lokalitě jsou již nepřehlédnutelné směrovky a také množství aut v obou směrech silnice přibývá. V sezóně a během víkendů připomíná tato přírodní zajímavost množstvím lidí, kteří se ji vydali obdivovat, například Macochu nebo Staroměstské náměstí. Kapacita bezplatných parkovacích míst je ale dostatečná. Když v provizorním kiosku zaplatíte vstupné, které v přepočtu dělá cca 30 Kč, můžete na místě pobýt libovolnou dobu. 

Bahno uprostřed pustiny

Lokalita se nachází na plošině Meledic v jižní části Východních Karpat. Lidé o ní věděli po staletí a roku 1924 byla vyhlášena přírodní památkou, včetně nedaleké menší bahenní sopky, Paclele Mici. Oba vulkány se nacházejí v nadmořské výšce mezi 300–350 metry. 

Větší sopka Paclele Mari, se rozkládá na ploše 162 hektarů, menší Paclele Mici na ploše 62,5 hektarů. Krátery sopek ční z pusté krajiny nazývané „badlands“. Právě tato neúrodná zem postrádající vegetaci vytváří charakteristické scenérie – erozí rozbrázděné svahy protkané vysychajícími bahnotoky s typickými bahenními prasklinami.

Menší bratři klasických sopek

Bahenní sopky vznikají v tektonicky aktivních oblastech a často jsou vázány na ložiska zemního plynu a ropy. Princip jejich vzniku je odlišný od známějších magmatických vulkánů. Nad tepelným zdrojem v zemské kůře se koncentruje plyn, což se v případě sopek u Bercy děje přibližně v hloubce 3 000 metrů. Plyn stoupá vzhůru spolu s podzemní slanou vodou a rozpouští jílovité usazeniny. Vzniká tak velmi husté jemné bahno, které pak již ochlazené vyvěrá spolu s unikajícím plynem na povrchu a vytváří krátery.

Neustále opakované probublávání plynu skrz bahnitá jezírka na vrcholcích vulkánů je nepravidelné a intervaly jsou dlouhé od několika až po desítky sekund. Někdy je vývěr téměř neznatelný, jindy dochází k efektu který připomíná gejzír.

Bahenní vulkány nedosahují svými rozměry velikostí klasických sopek. Největší takový útvar se nachází v Ázerbájdžánu nedaleko hlavního města Baku. Ázerbájdžánský bahenní vulkán nazývaný Taragaj Dagh dosahuje výšky 410 metrů a průměr jeho základny je jeden a půl kilometru. Známé jsou také bahenní vulkány v Palm Springs v USA, či na Islandu. V České republice lze bublající bahno spatřit v Národní přírodní rezervaci Soos u Františkových Lázní.

Pomíjivá krása bahna

Bahenní sopky nedaleko Bercy jsou fotograficky mimořádně atraktivní. V době hlavní turistické sezóny je však problém pořídit snímky bez rušivých vlivů, což jsou v tomto případě proudící davy turistů. Každý totiž čeká na vrcholech u kráterů na okamžik, kdy se v jezeru tekutého bahna na zlomek sekundy objeví velká bublina plynu. Je nutné obrnit se trpělivostí nebo lokalitu navštívit brzy ráno či v podvečer. Velmi působivá atmosféra je zde také během mrazivých dnů při východu či západu slunce. To však musí člověk navštívit místo cíleně a vyčkávat třeba pár dní na optimální podmínky. 

TIP: Okna do Vulkánovy říše: Atraktivita i hrozba sopečných kráterů

Ale i při příležitostné návštěvě lze vidět pozoruhodné jevy, které stojí za to zaznamenat nejen do rodinného alba. V jezerech se průběžně utvářejí zajímavé kruhovité struktury světlejšího a tmavšího bahna připomínající letokruhy. V odlehlejších částech, v erozních korytech, lze spatřit praskliny ve vysychajících bahnotocích a přímo pod krátery proudí drobné potůčky tekutého bahna. Vulkány jsou stále živé a každým okamžikem na nich vznikají zcela nové struktury. Jejich existence je ovšem časově velmi pomíjivá.

Na počátku 20. století věnovali astronomové velké úsilí hledání souvislostí mezi některými vlastnostmi kosmických objektů. Astronomové Ejnar Hertzsprung a Henry Russell nezávisle na sobě sestavili diagram, do nějž umisťovali jednotlivé hvězdy z otevřených hvězdokup (čímž eliminovali vliv různých vzdáleností stálic): Na vodorovnou osu vynášeli spektrální třídu, která koresponduje s povrchovou teplotou, na svislou osu pak svítivost hvězdy, tedy veličinu odpovídající její zářivé energii. 

TIP: Jak dlouho by Slunce zářilo, kdyby náhle ustaly jeho termojaderné reakce?

Už první verze grafu ukázaly, že jeho plocha není vyplněna spojitě, ale že v něm lze identifikovat různé preferované části. Nejlépe byla viditelná esovitě zakřivená oblast kolem diagonály, která tak získala označení „hlavní posloupnost“. Dnes víme, že se každá hvězda během své existence pohybuje po Hertzsprungově–Russellově (HR) diagramu po tzv. vývojové stopě, přičemž zdaleka nejdelší čas stráví právě na hlavní posloupnosti. Tehdy je nejstabilnější a mění se nejméně.

Na Hertzsprungově–Russellově diagramu se převážná část hvězd včetně Slunce kupí kolem diagonály, v tzv. hlavní posloupnosti. Vpravo nad ní leží oblast chladných zářivých stálic, červených obrů. Naopak zcela dole vlevo, v oblasti teplých a málo zářivých hvězd, se nacházejí bílí trpaslíci. Úplně nahoře je pak oblast nadobrů, tedy skutečně gigantických a hmotných stálic. (foto: Wikimedia Commons, UFP, CC BY-SA 4.0)

O krajkové róbě barvy padlého sněhu si mohly dívky v 19. století jen nechat zdát. Do manželství bylo zvykem vstupovat v hezkých, nových, ovšem znovu upotřebitelných šatech. A bílá není moc praktická barva: špiní se, musí se často prát a obnošení je na ní nejrychleji vidět. I proto svatebním ceremoniím dominuje modrá. Jistě, šlechta musí mít něco extra a luxusního, ovšem princezny a kněžny volí spíše látky vyšívané drahými nitěmi, nejčastěji zlaté a stříbrné. 

Šokující alternativa 

Královna Viktorie usedá na trůn mladá a co hůř: neprovdaná. Za zády má stále svou drahou matinku, vévodkyni z Kentu. A ta nejlépe ví, co se pro první ženu Británie sluší. Už od mala dcerce vytváří nepřehledný systém pravidel, co budoucí panovnice může, měla by a musí. Dívku naprosto izoluje od světa a tak není divu, že Viktorie nemůže matku vystát. Prý je jí bližší i její pes, kokršpaněl Dash. Jenže... jako svobodná slečna nemá na výběr. Mamá se s ní stěhuje do Buckinghamského paláce. Má sice komnaty až na druhém konci domu, i tak se ale plete královně do života, jak jen může. Viktorie si na její chování stěžuje: „Je to mnohaleté utrpení!“

První ministr Melbourne má pro svou paní pochopení a mimo to i řešení: „Vašemu trápení, královno, se dá vyhnout – manželstvím!“ Viktorie se nechá slyšet, že je to pro ni „šokující alternativa“, ovšem  i tak se začíná rozhlížet po vhodném manželovi.   

Zamilovaná? Za pouhé dva dny...

Albert Sasko-Kobursko-Gothajský je královnin bratranec. Znají se delší dobu. Už předtím Viktorii připadal milý a teď je jí doporučen jako dobrý muž. Je vzdělaný, plachý, nemá za sebou žádné skandály. Skrze prostředníka zve královna po několika týdnech váhání Alberta do Londýna. Ten není příliš nadšený. Proč? „Proslýchá se, že má sestřenka je tvrdohlavá, panovačná a nemá ráda přírodu. Krom toho prý zůstává dlouho do noci vzhůru.“

Jestli to byla pravda, nebo se princ jen cítil uražený dlouhým čekáním na pozvání, to nevíme. Jisté ale je, že se Albert s Viktorií podruhé v životě osobně setkávají 10. října 1839. Ona je okouzlena, už po dvou dnech si zapisuje do deníku: „Jsem zamilovaná!“ A třetí den oznamuje ministerskému předsedovi, že se hodlá vdát! Ten s nápadem souhlasí, ještě je ale třeba vše řádně domluvit s princem. Královna si bratrance zve na osobní jednání, kde se mu svěřuje se svými city. Co na to on? Vyznává Viktorii lásku! Jen ona ale, coby panovnice, může navrhnout manželství. A to taky činí! Mladí snoubenci se berou v únoru roku 1840 v malé kapli Svatojakubského paláce.     

Svatební šaty, symbol bohatství a moci

Královna si ve svůj velký den obléká šaty v bílé barvě. Nečiní to sice jako první nevěsta v historii, ovšem po její svatbě se z bílé róby stává módní hit. Viktorie bere netradiční barvu jako symbol nevinnosti a čistoty. Mimoděk tak ale poukazuje i na svůj vznešený původ a politickou moc. Ano, je to právě ona, kdo si může dovolit drahocenné šaty jen na jediný den! Královna se tak stává pro mnohé ikonou. Mocná žena, která si sama vybrala svého muže!

TIP: Princ Charles a princezna Diana: Pohádka bez šťastného konce

Její sňatek berou slečny po celém světě jako svatbu snů! Ono ale vlastně celé manželství Viktorie a prince Alberta je dodnes považováno za jedno z nejšťastnějších v historii. Když královna pohřbila drahého muže, uzavřela se do sebe a už nikdy nesvlékla černé smuteční šaty. Sama pak odešla na věčnost se svým svatebním závojem kolem obličeje... 

Dnešní zemědělství čelí řadě nových výzev, počínaje globálním oteplováním a dalšími změny v prostředí. Aby s nimi pěstitelé a chovatelé drželi krok, stále více se obracejí ke genetice a biotechnologiím. Tyto metody ale současně doprovází nedůvěra části veřejnosti a s ní související přísné předpisy, takže tvůrci nových plemen a odrůd si nejprve musejí naklonit úřady příslušné země.

Americký Úřad pro kontrolu potravin a léčiv (FDA) nedávno učinil významné rozhodnutí a dal zelenou hovězímu masu z geneticky upraveného skotu společnosti Acceligen, dceřiné společnosti bioinženýrské společnosti Recombinetics se sídlem v USA. Skot plemene Angus upravili s pomocí genetického editoru CRISPR tak, mu rostla krátká a hladká srst. Hovězí z těchto zvířat by mělo být na trhu do dvou let.

Srovnání původního (vpravo) a geneticky upraveného kusu. (foto: ResearchGate, CC BY 4.0)

Vedruvzdorný skot

Tento skot, který nese označení PRLR-SLICK, dostal do své genetické výbavy gen, který není syntetický, ale vznikl v důsledku přirozených mutací u jiných typů skotu. Díky změně srsti je méně zranitelným horkem, s nímž se dnes hospodářská zvířata bohužel setkávají stále častěji. Navíc nelze příliš spoléhat na to, že by se v dohledné době problémy s teplotou vyřešily.

TIP: Geneticky vylepšené slepice z Japonska snášejí cenný lék ve vejcích

Americký úřad FDA v posledních letech schválil již pět žádostí biotechnologických firem, v nichž šlo o geneticky upravené slepice, kozy, lososy, králíky a prasata. Tentokrát je to ale poprvé, kdy úřad FDA odsouhlasil geneticky upravené hospodářské živočichy, jejichž genetická modifikace může být přenesena na potomky. Zároveň to určitě nebylo naposled. „Očekáváme, že naše rozhodnutí povzbudí další biotechnologické společnosti, aby nám překládaly k posouzení nové geneticky upravené živočichy,“ uvedl Steven M. Solomon, ředitel Centra pro veterinární medicínu FDA.