Pokud se do jižní Bukoviny vydáte autem, bude pro vás klíčová silnice, jež se vine přes hradbu východních Karpat a spojuje oblast se sousední rumunskou župou Maramureș. Ovšem ještě než na ni zamíříte, nezapomeňte se pojistit a přibalte si také velmi pevné nervy – v míře rozbořenosti totiž zmíněná cesta jen těžko hledá konkurenci a s trochou nadsázky ji lze přirovnat k tankodromu. A jako by nestačily všudypřítomné výmoly, prověří vaši ostražitost také místní obyvatelé: Třeba když se před vámi zčistajasna objeví pastýř se stádem ovcí a vy budete muset chtě nechtě zastavit.

Výlet do minulosti

Celou cestu z župy Maramureș lemují hluboké bukové lesy, jež dělají čest jménu oblasti. Spatříte je však i v dalších částech kraje, poněvadž porůstají dvě třetiny jeho plochy. Harmonicky se přitom střídají s údolími, v nichž se rozkládají pole a louky plné úhledných kupek sena. Celá jižní Bukovina – kromě svého správního centra Suceava a několika dalších městských středisek – působí velmi rurálně a divoce. Tento dojem ještě umocňují malebné vesničky a všudypřítomné koňské povozy, které jsou k silniční dopravě uzpůsobeny nejen gumovými pneumatikami, ale dokonce i poznávacími značkami. Ničím neobvyklým není ani sedlák vedoucí po silnici na provaze krávu.

Venkovský charakter jižní Bukoviny dokreslují kočující Cikáni. Narazíte-li na tábořiště, kde muži kovají koně a děti si hrají vedle povozu stojícího opodál, budete se muset štípnout, zda jste se náhodou neocitli pomocí stroje času ve středověku. Pocity jako z jiné doby pak podtrhují i mysteriózní kláštery skryté ve zvlněné zalesněné krajině, jež vznikly ve směsici byzantských a gotických architektonických vlivů s renesančními prvky. Tyto svaté stavby jsou obvykle prvním cílem většiny návštěvníků a symbolizují celý kraj – osm z nich se dokonce dostalo na seznam UNESCO.

Bible pro všechny

Nejen uvnitř, ale i zvenčí zdobí zmíněné svatostánky cenné freskové malby, které si díky neznámému složení zachovávají už od středověku syté a svěží barvy. Výjimkou bývá severní strana staveb, která pravidelně čelí neblahým rozmarům počasí. Ačkoliv vnější výmalba chrámů není vyloženě zvláštností jižní Bukoviny, v podobném rozsahu a celistvosti ji nenaleznete nikde jinde.

Malované kláštery, z nichž každému dominuje jiný barevný odstín, představují otevřenou obrazovou Bibli, ve které si mohli „listovat“ i nevzdělaní vesničané. Zároveň jde o nejskvělejší vzpomínku na zlatý věk moldavského malířství – díla vznikala převážně v 1. polovině 16. století, kdy byla Bukovina politickým centrem celé Moldávie.

Mocný vliv Byzance

Byzantské je především prostorové uspořádání kostelů, rozdělených na otevřenou předsíň, uzavřenou předsíň, pohřební komoru a hlavní loď s trojdílným závěrem, který tvoří tři apsidy. Uvedeným schématem symbolizovali stavitelé osud Krista – od vtělení až k oběti na kříži.

Jednotlivá témata maleb měla obvykle na vnějších i vnitřních zdech chrámů ustálené místo. Například fresku zakladatele kláštera naleznete nejčastěji vpravo na západní stěně hlavní lodě. Kromě vzdělávání negramotných věřících pomáhaly malby také odrážet rostoucí vliv protestantismu a především islámu. Právě proti nájezdům osmanských Turků pak okolo klášterních komplexů vznikalo opevnění.

Obrazy v obležení

Klášter Moldoviţa nabízí jedinečné ikonografické téma – nejlépe zachovanou scénu obléhání Konstantinopole perskou armádou v celé jižní Bukovině. V klášteře Suceviţa vás zase zaujme scéna žebříku sv. Jana Klimaka, představující cestu ke spáse pokrytou nástrahami. Nevelký kostelík Arbore postrádá věž a obklopuje ho ztichlá zahrada vybízející k rozjímání. Klášter Humor se může pochlubit nejstarším autoportrétem rumunského malířství, i když už ne příliš zřetelným. Voroneţ zase překvapí nejrozsáhlejším zachycením Posledního soudu a řadou dalších fresek, díky nimž bývá právem nazýván Sixtinskou kaplí Východu.

Poslední jmenovaný je ze všech malovaných klášterů nejproslulejší, a proto setrvává v permanentním obležení turistů z celého světa – cestu k němu dokonce lemují stánky se suvenýry. Naopak klášter Probota, ležící poněkud stranou, zůstává kvůli značně zašlým venkovním malbám mimo zájem návštěvníků, přestože jeho vnitřní výzdoba neztratila nic ze své původní krásy. O to víc vás bude mrzet, že se v jeho útrobách nesmí fotografovat. A pokud byste si přece jen chtěli nějaké snímky pořídit, postaví se vám do cesty místní jeptišky s varovně vztyčeným ukazovákem.

Kořeny černé keramiky

Nedaleko za Suceviţou se nachází obec Marginea, jež proslula výrobou tradiční černé keramiky. Kořeny tohoto řemeslného umění sahají do období mezi 12. a 15. stoletím, přestože se jeho původ a technika odvozují už od starověkých kmenů Getů a Dáků, kteří výrobky používali ke skladování potravin. Dnes jsou místní dílny otevřeny pro veřejnost, tudíž vám nic nebrání sledovat vznik pověstné keramiky na vlastní oči. Typickou černou barvu získávají hrnce a vázy během ochlazování v hustém dýmu. A pokud byste po nějakém kousku zatoužili, můžete si jej hned koupit v přilehlých obchůdcích.

TIP: Malé Česko uprostřed Rumunska: V Banátu se stále mluví starou češtinou

Neopakovatelné zážitky nabízí také solný důl Cacica: Otevřel se za Rakouska- -Uherska v 90. letech 18. století, načež tam byli přivezeni polští dělníci z Haliče, jejichž potomci žijí v okolí dodnes. Pozornost zaslouženě přitahuje i skanzen fungující od roku 1995 nedaleko Suceavy: Ukrývá celkem 53 lidových staveb z celé Bukoviny utvářejících tradiční vesnici, přičemž nechybí ani kostel se zvonicí z roku 1783 nebo hrnčířská dílna. V každém objektu se prostřednictvím vystavených předmětů či figurativních scén seznámíte s jiným aspektem života na bukovinském venkově, a přestože skanzen není nejrozlehlejší, působí jednotně a neustále se rozšiřuje.

V roce 2015 proletěla kolem trpasličí planety Pluto americká sonda New Horizons. Pořídila tam spoustu snímků a měření, které nám poprvé nabídly detailní pohled na tento zmrzlý svět z bezprostřední blízkosti. Planetární vědci od té doby tyto snímky a údaje studují a snaží se z nich pochopit, co se vlastně na Plutu děje.

Zřejmě nejnápadnějším rysem Pluta na snímcích sondy New Horizons je rozsáhlá ledová planina Sputnik Planitia. Na okrajích této pláně se tyčí hory a kopce, přičemž největší z nich se nacházejí v jihozápadní části. Rozkládají se na území o velikosti asi 225 km a tyčí se do výšky zhruba 7 kilometrů.

Hory Pluta

Nejvyšší z vrcholů v této oblasti nese jméno Piccard Mons. Při průletu sondy New Horizens byl bohužel z části zastíněný, takže o něm nemáme tolik údajů. O poznání lépe se podařilo prozkoumat vrchol Wright Mons, jehož výška je zhruba 4 kilometry a zabírá plochu o délce asi 150 km. Jeho masa přibližně odpovídá havajskému vulkánu Mauna Loa, který má i se svou ponořenou částí podstatně větší objem než například Mount Everest.

Kelsi Singerová z amerického institutu Southwest Research Institute a její kolegové jsou přesvědčeni, že obě zmíněné hory jsou ledové vulkány. Nevznikly prý ale jedinou mohutnou kryoerupcí, ale větším počtem blízkých menších erupcí.

Absence kráterů v této oblasti podle badatelů ukazuje, že zmíněné ledové hory vznikly relativně nedávno. Pokud mají vědci pravdu, znamená to, že na Plutu musel být dostatek energie na to, aby poháněl tak mohutnou aktivitu kryovulkánů. Zatím ale není úplně jasné, jaké procesy jsou za to zodpovědné. Podle vědců není příliš pravděpodobné, že by kryovulkanismus poháněla energie z jádra Pluta a stejně nepravděpodobně se jeví i potenciál interakcí slapových sil mezi trpasličí planetou a jejím měsícem Charonem. Nicméně důkazy o nedávné kryovulkanické činnosti jsou podle vědců příliš silné, než aby je bylo možné ignorovat.

Image

Čtěte také

Hádanka vyřešena? Proč jsou na Plutu kusy ledu velké jako mrakodrapy

Až se příště z nějakého důvodu nedostanete do fitka, zkuste si pustit Spotify nebo třeba gramofonovou desku. Podle výsledků nového výzkumu odborníků z německé Univerzity hudby, dramatu a médií v Hannoveru má poslouchání hudby zhruba stejně pozitivní vliv na naše dušení zdraví, jako cvičení nebo úspěšné hubnutí. 

Matt McCrary a jeho kolegové analyzovali 26 předešlých studií, které se zabývaly celkem 779 lidmi a zjišťovaly vztah mezi hudbou a duševní kondicí. Výsledky těchto studií vědci následně porovnali s dalšími výzkumnými pracemi, které byly zaměřeny na vztah mezi duševním zdravím a dalšími, nehudebními postupy, které nezahrnovaly léky – jako je zmíněné cvičení či hubnutí.

Hudba léčí

Výzkum potvrdil, že použití hudby v terapii souvisí s pozitivními změnami dušení kondice a mentálního rozpoložení. Platí to i v případě, kdy je hudba pouze doplňkem k tradiční léčbě nejrůznějších obtíží. Badatelé ovšem také upozorňují, že mezi jednotlivými lidmi existují podstatné rozdíly v tom, jak hudba zabírá na jejich duševní kondici. Obecně ale platí, že hudba má v tomto směru nemalý příznivý vliv.

TIP: Hudba léčí: Poslech klasické hudby může zdolat bolest či zánět

McCrary sa jeho spolupracovníci doufají, že jejich výzkum přesvědčí odborníky v praxi, aby svým pacientům častěji předepisovali nějaký typ hudební terapie. Podstatnou výhodou hudby je, že pro mnohé představuje její poslech příjemný zážitek, do něhož se příliš nemusejí nutit – na rozdíl od fyzického cvičení nebo diety.

V pralesích jihovýchodní Asie je nepřetržitě živo. Švitoření ptáků a orchestr cikád přeruší jen málo co. Najednou odněkud z výšin až do přízemních houštin proniká zvláštní zvuk, který potlačí šelest pralesa do pozadí. Máchání mohutných křídel vás myšlenkami zanese do období křídy, kdy se vzduchem proháněli okřídlení ještěři.

Těžkopádný let je slyšet ještě dlouho před tím, než spatříte jeho původce. V krátkém okamžiku se nad korunami stromů přeženou obrovští opeřenci vrhající k zemi černé stíny. Usednou kdesi v dáli na větve stromů a hlučně si mezi sebou povídají. Neposedně poskakují z větve na větev a sezobávají ze stromu zralé plody. Po chvíli se trochu těžkopádně vznesou do oblak a zmizí z dohledu. První setkání se zoborožci se snad každému zaryje hluboko do paměti.

Roh jako ozvučná deska

Zoborožci (Bucerotidae) jsou paleotropickou skupinou ptáků, která má své zástupce v lesích a savanách subsaharské Afriky a v Asii – zejména na indickém subkontinentu, dále v indomalajské oblasti, na Filipínách a na Šalamounových ostrovech. Celkově čeleď čítá 61 druhů a žádný ze zástupců neobývá oba zmíněné kontinenty. Některé africké druhy jsou vázány na sušší savany a otevřená prostranství a svůj život tráví zásadně na zemi. Naproti tomu asijské druhy jsou až na jednu výjimku vždy vázány na lesy.

Zbarvení zoborožců je často fádní – převážně černé či šedé v kombinaci s bílou. Obyčejně ovšem nepůsobí jejich mohutný zahnutý zobák, často pestře zbarvený a doplněný rohem, který dal jméno celé čeledi. Jde o dutý výběžek, u menších druhů těžko rozeznatelný od zobáku, jenž zesiluje pevnost horní čelisti. U větších druhů je výběžek mohutnější, zpravidla zpevněný kostěnou strukturou. Ptákům pomáhá ke zvýšení rezonance při zpěvu.

V případě zoborožce štítnatého (Rhinoplax vigil) je báze zobáku tak pevná, že ji samci používají i při soubojích. Takový silný aparát nutně potřebuje oporu, a proto mají zoborožci srostlý první a druhý obratel a dobře vyvinuté krční svaly. 

Pomoc kvůli nedostatku hnízd

Asi nejneobvyklejší je na celé čeledi způsob rozmnožování. Těsně před nakladením vajec se samička s pomocí svého druha zazdí do dutiny stromu a ponechá v přepážce jen malý otvor, kudy partner krmí svou družku. Když se vylíhnou mláďata, zásobuje takto celou rodinu. Během sezení na vejcích samička přepelichá. Není zcela jisté proč, ale nedá se vyloučit, že spouštěcím mechanismem vypadávání per je dlouhodobý pobyt v temnotě.

Když už je všem obyvatelům dutina příliš těsná, matka zobákem rozbije přepážku a hnízdo opustí. Rodiče pak díru opět zazdí směsí z bláta, výkalů a ovocných slupek. Mláďata jsou tedy dál chráněná před predátory a krmení potomků se od té chvíle účastní oba partneři. 

Zoborožci jsou převážně monogamní, ale na péči o mláďata mnohdy nejsou sami. S dokrmováním jim totiž často pomáhají takzvaní pomocníci. Většinou jde o příbuzné jedince, kteří se rovněž angažují ve shánění potravy. Během takovéto praxe získávají zkušenosti pro období, kdy si sami založí rodinu. Příbuzní jedinci navíc podporují životaschopnost svých mladších bratrů nebo synovců. Takové chování zřejmě vzniklo díky velmi omezeným zdrojům. Zoborožci totiž hnízdí zásadně v dutinách.

Přitom například dvojzoborožec žlutozobý (Buceros bicornis) je velký 120 cm a váží tři kilogramy. Proto potřebuje k hnízdění dutiny ve stromech o minimálním průměru 80 cm. Hnízdní prostory si však zoborožci obvykle nehloubí sami, a tak jsou jejich možnosti k zahnízdění velmi omezené. Je tedy možné, že pomoc širšího příbuzenstva je jakýmsi únikem od konkurence o hnízdní stanoviště.

Cennější než slonovina

Mezi tradičními národy jsou rozšířené četné báje a pověry, jejichž aktéry jsou právě zoborožci. Domorodcům tito ptáci ztělesňovali znamení, která pak měla ovlivnit každodenní život. Například pro kmen Iban ze západního Kalimantanu a Sarawaku na Borneu je zoborožec pojítkem mezi říší našich předků a světem živých. Podle směru letu pak domorodci usoudí, zda opeřenec přináší dobré, nebo zlé znamení. Původní národy obecně chovaly zoborožce v hluboké úctě, a tak je tomu dodnes. Jejich peří se používalo při rituálech podobně, jako Mayové používali peří posvátných quetzalů. 

TIP: Člunozobec africký: Samotář z mokřadů s hrozivým pohledem

Populace zoborožců ale rapidně klesají. Pytláctví žene tyto ptáky na pokraj vyhynutí a to, co je činí tak jedinečnými, se jim stává i osudným. Tvrdé rohy zoborožců se totiž výborně hodí na vyřezávání sošek a pro svou podobnost slonovině byly kdysi cennější surovinou než rohy nosorožců či sloní kly. Materiál přezdívaný zlatý nefrit používali Číňané ve šperkařství už od 6. století. I dnes nacházejí zoborožčí ozdoby dobrý odbyt na černých trzích v Číně a Japonsku.

Vysoká poptávka vyvolává stále vyšší tlak na divoce žijící jedince. Mýcení pralesů navíc ubírá zoborožcům kousek po kousku jejich životní prostor. Velcí ptáci jsou nároční na rozlohu svých teritorií a kácení je staví do nelehké situace. Možná je na čase, aby si tradiční národy začaly pomalu hledat jiné výrazné symboly… 

Nejčastěji bývá za vhodnou biosignaturu, tedy soubor chemických látek svědčících o přítomnosti života, považován kyslík. Jenomže například pro nový vesmírný dalekohled Jamese Webba bude detekce kyslíku v atmosférách exoplanet poněkud problematická. Myslí si to astronomka Maggie Thompsonová z americké Kalifornské univerzity v Santa Cruz, která nedávno vedla výzkumný tým, zabývající se způsoby detekce možného mimozemského života.

Metanová stopa života

Thompsonová proto navrhuje, abychom v atmosférách exoplanet soustředili na metan. Problém je samozřejmě v tom, že pro potvrzení existence života na planetě nestačí samotný objev metanu. Mohou ho totiž produkovat i zcela nebiologické procesy, jako je aktivita středooceánských hřbetů, hydrotermálních průduchů nebo tektonických subdukčních zón, kde se jedna tektonická deska zasouvá pod druhou, nebo třeba dopady kosmických těles. 

Potenciál metanu jako vhodné biosignatury vidí vědci v jeho nestabilitě v atmosféře. Fotochemické reakce atmosférický metan ničí a ten tak musí být neustále doplňován, aby se udržela jeho vysoká hladina. „Pokud na kamenné planetě objevíme hodně metanu, musí na ní existovat i jeho masivní zdroj,“ říká spoluautor nové studie Joshua Krissansen-Totton.

TIP: Atmosféra plná kyslíku ještě neznamená exoplanetu plnou života

Přítomnost metanu v atmosféře ale nemůže být jediným kritériem. Podle vědců bude je třeba brát v úvahu kontext celé planety. Metan by měl být považován za biosignaturu cizího života zejména pokud bude objeven v atmosféře kamenné exoplanety, obíhající kolem hvězdy podobné Slunci. V atmosféře takové planety by se mělo vyskytovat i velké množství oxidu uhličitého, a naopak málo oxidu uhelnatého. Pokud tedy vesmírný dalekohled Jamese Webba najde nějakou takovou exoplanetu, měli bychom jí rozhodně věnovat maximální pozornost.

Nejméně od roku 1269 užíval nemanželský syn krále Přemysla Otakara II. Mikuláš titul „pán Opavy“, aniž by byla známa jakákoli písemnost, která by jeho postavení přesněji definovala a zároveň vymezovala kompetence. Mikulášova držba Opavska se nejvíce podobala dávným přemyslovským údělům, kdy nebýval jejich zisk písemně fixován. Ničím samozřejmě nebyla zpochybněna vrchní moc českého krále a moravského markraběte nad tímto územím. To bylo praktické, protože suverénovi zde zůstávala možnost v případě nutnosti razantně zasáhnout. V té době byli sice Mikuláš a jeho sestry papežem Alexandrem IV. legitimováni, byla jim však upřena možnost dynastického nástupnictví na českém trůnu.

Nelze ani vyloučit, že Přemysl Otakar II. již při výběru výnosné provincie pomýšlel na celoživotní zajištění oblíbeného potomka a že se jednoho dne snad mělo Opavsko proměnit ve skutečné léno českého království i z právního hlediska.

Vévoda v zajetí

Na konci srpna roku 1278 doprovázel Mikuláš, v té době již zdatný mladý rytíř, svého otce na osudové pole u Suchých Krut. V bitvě byl zajat a odveden do Uher. V zajetí strávil téměř tři roky, v potupném postavení ale neměl zůstat navěky. Někdy v průběhu letních měsíců 1281 se mu podařilo obstarat výkupné a již 6. září byl v Nise, kde se přičinil o ukončení nepřátelství vratislavského biskupa Tomáše a bratří z Linavy, kteří napadali biskupské statky z hradu Edelsteinu. Z Uher se tedy musel vrátit někdy v červenci nebo srpnu, ne-li ještě o něco dříve, a zamířil ke dvoru svého příbuzného Jindřicha IV. Vratislavského. Zde se již označoval jako dux Opauie, tedy opavský vévoda. Nelze zcela vyloučit, že k jeho návratu napomohl také římský král Rudolf Habsburský. Odpověď na otázku proč není ani tak složitá: se znepokojením totiž sledoval sílící vliv ambiciózního Záviše z Falkenštejna. 

Podle sedleckých úmluv ze 17. října 1278 mezi králem Rudolfem a braniborským markrabětem Otou V. Dlouhým měla ovdovělá královna Kunhuta obdržet jako věno roční příjem 3 000 hřiven stříbra z Opavska, vlastně veškeré zeměpanské příjmy z toho regionu. Tak se stala svým způsobem opavskou paní, a když uprchla z dosahu braniborského markraběte, který ji i se synem Václavem internoval na Bezdězu, zamířila právě na Opavsko, kde vydala 31. srpna 1279 svoji první listinu. Označovala se nyní jako „Z Boží milosti česká královna a paní opavské země“.

Útočištěm se jí zde stal od Opavy nepříliš vzdálený zeměpanský hrad v Hradci (nad Moravicí). Kunhuta se chovala jako skutečná paní Opavska, vydávala listiny pro města i další subjekty a vzápětí ji obklopili příslušníci moravské elity. Zanedlouho však začal svým šarmem okouzlovat žádoucí královskou vdovu Záviš z Falkenštejna.

Prohnaný milenec

Záviš byl příslušníkem krumlovské větve Vítkovců, který způsobil množství potíží Kunhutinu královskému manželovi v letech 1276–1278, kdy se dal s dalšími příbuznými fakticky do služeb římského krále a českého Přemyslovce tak vlastně zradil. Již 11. února 1281 se o něm hovořilo jako o purkrabím na Hradci. Do královniny blízkosti se vetřel – zatím nebylo nalezeno výstižnější a přitom mírnější označení jeho přístupu – zřejmě již v předchozích měsících, tedy někdy ve druhé půli roku 1280.

Vzrůstající Závišův vliv mohli s nevolí sledovat mnozí moravští urozenci. Obzvláště ti, kteří se nezpronevěřili zemřelému králi, si při představě nepokojného Vítkovce ve veledůležitém postavení zřejmě potrhávali jílci svých mečů. Láska jakožto mocná čarodějka zde opět vykonala své velké dílo. Záviš se stal Kunhutiným milencem. 

Na návratu levobočného Přemyslovce na Opavsko tak mohl mít skutečně výrazný podíl Rudolf Habsburský. Dobře totiž věděl, jak Záviš zkomplikoval život jeho soupeři, králi Přemyslovi. Zřejmě ještě před odjezdem z Vídně do Porýní Rudolf obrazně uvolnil Mikulášova pouta a umožnil jeho návrat, snad s představou, že Mikuláš Závišův vliv důkladně oklestí, či alespoň s nadějí, že dva kohouti na jednom hnojišti jsou v tomto směru lepší než jeden. Zdá se, že Rudolfova kalkulace vyšla lépe, než sám předpokládal.

Když Mikuláš vydával 19. září 1281 listinu, jíž obdaroval patronátním právem kostela v Krnově řád německých rytířů, a další před koncem roku, byl již obklopen Benešovici v čele s Vokem z Kravař, byl u něj i Blud z Jičína, bratři z Linavy, několik Fulštejnů, i fojtové z Opavy, Krnova a Hlubčic s městskými konšely. Tou druhou písemností obdaroval v Hlubčicích krnovské měšťany 24 lány lesa u Opavice za to, že jej neprodleně po návratu na Opavsko uznali za pravého pána země, zachovali se věrně a prokazovali mu nejen pocty, ale vykonali také značné služby.

Návrat pána Opavy

Nabízí se samozřejmě otázka, jak na Mikulášův návrat zareagovala královna vdova Kunhuta a její milenec Záviš. Z pasti, již připravily prameny snad nechtěně tím, že umlkly, se pokusili starší autoři uniknout náznaky, že Kunhuta podporovaná Vítkovcem svedla s Mikulášem nepříliš úspěšný boj o Opavsko. Z něj jí zbyl nakonec snad jen Hradec, kde pak v ústraní žila společně se Závišem v jakési láskyplné idylce, jejímž plodem se stal synek Jan. Měla trvat až do prvních měsíců po návratu staršího syna, dědice českého trůnu, z Braniborska na konci května 1283.

Dokončení: Válka a politika: Pán Opavy ve vádě s Falkenštejnem (2)

Jestliže se ovšem podařilo Mikulášovi fakticky obsadit či převést na svoji stranu tři nejdůležitější města údělu, totiž Krnov, Hlubčice a hlavně Opavu, pak lze jen stěží pochybovat, že by ponechal Kunhutu a Záviše v Hradci, navíc zcela odříznutém od zázemí, jímž bylo tomuto hradu právě město Opava. Záviš s Kunhutou se vlivem Mikulášova soustředěného tlaku v roce 1281 skutečně nejspíše stáhli, ovšem nikoli na Hradec, nýbrž na některý ze Závišových hradů či hradů jeho příbuzných. Je však téměř jisté, že do období krátce po návratu Mikuláše Opavského na Opavsko lze položit počátek jeho smrtelného nepřátelství se Závišem z Falkenštejna...

Loňský rok poznamenaný pandemií koronaviru přinesl nebývalé ztráty na životech i rostoucí míru nejistoty, nová Světová zpráva o štěstí (World Happiness Report) ale nasvědčuje tomu, že pandemie elán lidí neudusila. I když se emoce v druhém roce pandemie proměnily, dlouhodobou spokojenost se životem infekce zasáhla méně, než by se nejspíš čekalo.

Každoroční Zpráva o světovém štěstí (World Happiness Report) se pomocí šestice kritérií snaží objektivizovat pojem štěstí. Autoři srovnávali 146 zemí z celého světa podle hrubého domácího produktu na hlavu, sociální podpory, délky života ve zdraví, svobody volby v životě, štědrosti (měřenou skrze dary na charitu) a pociťování korupce na úřadech a v byznysu. Nově se v žebříčku objevují i dvě pomocná kritéria, zohledňující míru pozitivních a negativních událostí v poslední době.

Štědrost uprostřed krize

Jedním z klíčových zjištění čerstvého žebříčku štěstí je zvýšená míra společenské štědrosti. Podle Johna Helliwella došlo k nárůstu všech tří složek reflektujících míru štědrosti ve společnosti – ochoty věnovat prostředky na charitu, pomoci cizímu člověku i míry dobrovolnictví. Globální průměr těchto tří parametrů vyskočil přibližně o 25 % ve srovnání s úrovní před pandemií.

TIP: Hledá se recept na domácí štěstí: V čem tkví jeho tajemství?

Přední příčky nepřekvapivě okupují evropské země – nejšťastnější zemí světa se popáté v řadě stalo Finsko, následované Dánskem a Islandem. Česko si udrželo loňskou 18. pozici v těsném závěsu za Spojenými státy a Velkou Británií. Do TOP 20 se kromě evropských zemí dostal Izrael (9), Nový Zéland (10), Austrálie (12), Kanada (15) a USA (16). Na opačném pólu žebříčku se nachází Afghánistán, Libanon a Zimbabwe.

Legenda o vzniku pozoruhodného architektonického díla neukazuje šrílanského prince a pozdějšího krále Kassapu právě v příznivém světle. Vlády se ujal koncem 5. století poté, co v touze po moci údajně zavraždil vlastního otce Dhatusenu. Sám přitom coby syn konkubíny neměl na žezlo nárok, právoplatným dědicem trůnu byl totiž jeho starší bratr Moggallana. V obavě před pomstou sourozence neponechal Kassapa nic náhodě a rozhodl se raději uchýlit do bezpečí: Opustil metropoli Anuradhapuru a s družinou věrných zamířil do pralesů v nitru ostrova. Tam pak dal na vrcholu stolové hory, sloužící do té doby buddhistickým mnichům, vybudovat nedobytnou pevnost.

Palác v oblacích

Nové královské sídlo si Kassapa vysnil jako pozemskou verzi mytické Alakamandy, domova buddhistických božstev skrytého v oblacích. Masiv uprostřed hluboké džungle k tomu poskytoval ideální základ, a obtížný přístup navíc výrazně snižoval riziko nečekaného útoku nepřítele. Kassapa se toužil honosit titulem božského krále, proto nechal celou skálu natřít na bílo, aby připomínala oblaka. Při pohledu na palác čnící nad koruny stromů se zdálky skutečně mohlo zdát, jako by se vznášel na nebi. 

Aby panovník dosáhl svého cíle, zaměstnal desítky tisíc dělníků se stovkami slonů. A s jejich přispěním se místo takřka nedotčené lidskou přítomností záhy proměnilo k nepoznání: Na skále zhruba dvě stě metrů nad okolním rovinatým terénem postupně vyrostl architektonický unikát, který neměl v tehdejším světě obdoby. Plochu o rozloze zhruba dvou kilometrů čtverečních ohraničovaly bytelné cihlové zdi, jejichž ruiny jsou rozeznatelné dodnes. Podle legendy navíc u vnitřních hradeb žili krokodýli.

Průchod tlamou

Působivost zbrusu nového areálu dokreslovaly rozsáhlé zahrady, jež měly představovat pozemský ráj, a po jejich obvodu vedly dva vodní příkopy i mohutné hradby. Dle archeologů jde o jednu z nejstarších ukázek krajinné architektury v historii. Samotné Kassapovo sídlo, tzv. Nebeský palác s přísně geometrickým půdorysem, pak střežila gigantická socha lva podobná sfinze. Právě podle ní zřejmě dostala pevnost název (viz Lví symbolika). 

Na horu se dalo vystoupat pouze po točitém schodišti, které ústilo do palácové brány přímo ve lví tlamě. Hlavní sídlo umístili stavitelé do nejvyššího bodu a sloužilo výhradně úzkému kruhu vyvolených: Kromě královského páru tam směl přebývat jen omezený počet sloužících. Palác doplňovalo několik méně honosných budov o pár desítek metrů níž, jež se využívaly převážně v období sucha, kdy horko činilo pobyt na vrcholu nesnesitelným. 

Recitace s výhledem

Zavlažování pomohly vyřešit nádrže ke shromažďování dešťovky a během období sucha se pak dostával ke slovu důmyslný systém hydraulických zdviží, které pumpovaly vodu až na vrchol. Mimochodem, na svou dobu technologicky mimořádně pokročilé řešení zčásti funguje i dnes. Všechny nádrže ústily do obrovského bazénu na východní straně: V rezervoáru o rozloze 500 metrů čtverečních, který je stále plný vody, se pěstovaly okrasné rostliny a královská rodina ho patrně využívala k plavání. 

Potrubí rozmístěné pod okolními lavičkami pak zajišťovalo ochlazování, král na nich však sedával jen zřídka. Pro něj byl určen nedaleký kamenný trůn, vytesaný přímo do skály a umístěný tak, aby skýtal ideální výhled. Kassapa z něho údajně každý večer sledoval divadelní představení a recitace.

Záhada králova harému

Právě umění hrálo v králově životě podle všeho významnou roli – jak dokládá i množství nástěnných fresek na západní stěně stolové hory přibližně sto metrů nad zemí, jež podle historiků představují největší podobnou galerii na světě. V dobách svého vzniku čítala na 500 pestrobarevných portrétů především polonahých žen a dívek, což vedlo k hojně rozšířenému názoru, že si Kassapa ve svém sídle vydržoval harém. Podle jiných hypotéz však mělo jít o znázornění nebeských nymf, přinášejících květiny smrtelníkům. 

Nelze ovšem vyloučit, že fresky nevznikly na popud Kassapy, ale zdobily stěnu ještě před jeho příchodem, kdy hora sloužila jako buddhistický klášter. Obrazy vnadných žen měly představovat svéráznou zkoušku pro novice, kteří museli prokázat vnitřní sílu a odolat pokušení. Zmíněná teorie by také vysvětlovala, proč se z původních stovek portrétů pokrývajících plochu 5 600 metrů čtverečních dochovalo pouze 21 obrazů. Je možné, že výzdobu nakonec zničili sami mniši, kteří se rozhodli bujné pokušitelky raději vymazat.

Odraz v kamenném zrcadle

Bez ohledu na to, jakou historii za sebou kuriózní galerie má, představuje dnes nejpopulárnější místo pro vydechnutí při zdlouhavém výstupu. Podle turistických průvodců trvá cesta na vrchol se všemi „povinnými“ zastávkami zhruba dvě hodiny, ale během zdolávání 1 200 schodů čeká znavené turisty ještě jedno rozptýlení: Stěna, kolem níž se vine točité schodiště, je v jednom místě vyleštěná natolik, že si vysloužila přezdívku „Zrcadlová zeď“. 

Tentokrát se ovšem historici shodnou – za jejím vznikem stál s největší pravděpodobností samotný panovník, který si při cestě kolem mohl prohlížet vlastní odraz. Odborníci ji však považují za významnou především z jiného důvodu: Dochovalo se na ní zhruba 1 800 vyrytých vzkazů a nápisů datovaných do 6.–14. století, což by naznačovalo, že po smrti Kassapy nezůstalo jeho sídlo úplně stranou pozornosti.

Ve spárech džungle

Gigantický komplex, jenž vyrostl kvůli jedinému muži, sloužil navzdory veškeré pompě a velkoleposti svému účelu pouhých osmnáct let. Za zánik Kassapovy chlouby mohl podle již zmíněné legendy jeho bratr, před kterým samozvaný král původně unikal. Moggallana se vrátil z Indie, kde dočasně přebýval, a v roce 495 se svou armádou pevnost dobyl. Zhrzený Kassapa, opuštěný vlastními vojáky, si údajně přímo na hoře probodl hrdlo dýkou. Moggallana následně přesunul hlavní město zpět do Anuradhapury a Sigirija až do 14. století znovu sloužila jako svatyně buddhistických mnichů. Po jejich odchodu však zůstala existence paláce v srdci džungle na dlouho zcela utajena. 

Zbytek světa neměl o pevnosti ani ponětí až do roku 1831, kdy ji znovuobjevil britský major Jonathan Forbes při projížďce na koni (jiné zdroje tvrdí, že při lovu slonů). Mladý voják pobýval na exotickém ostrově již několikátým rokem, velice se zajímal o jeho historii a ze starých kronik se dozvěděl, že uprostřed pralesa kdysi stávala pevnost přezdívaná „Lví skála“. V průběhu věků však vládu nad stolovou horou znovu převzala příroda, někdejší honosné zdi pohltila džungle a usídlili se v nich netopýři.

TIP: Kámen a voda: Sedm nevšedních hradů a nedobytných pevností

Když tedy Forbes a jeho muži dorazili k úpatí skály, naskytl se jim zcela odlišný pohled než dnešním návštěvníkům. Přesto údajně dokázali vyšplhat po zachovalých schodech až k Zrcadlové stěně, vyčerpání je nicméně donutilo vydat se zpátky dolů. Na místo se vrátili o dva roky později a jako první lidé po dlouhé době spatřili dnes tolik populární galerii fresek. Důkladný archeologický průzkum však započal teprve koncem 19. století. 

Není to tak dávno, co Zemi obývala řada živočišných druhů takzvané megafauny – velkých či dokonce obrovských příbuzných dnešních druhů, kteří ale bohužel vyhynuli. Z geologického vnímání času se tak stalo relativně nedávno. Můžeme jen tiše závidět našim předkům, kteří se s těmito tvory mohli setkat tváří v tvář.

Poštěstilo se to i lidem, kteří žili před zhruba 27 tisíci lety ve Střední Asii. V té době tam s našimi předky mohli být ještě také neandertálci a další naši blízcí příbuzní, například záhadní denisované. Ti všichni měli možnost setkávat se s úžasným zvířetem, velkým dvouhrbým velbloudem Camelus knoblochi.

Třímetrový velbloud

Tento dávný velbloud měřil v kohoutku přes tři metry a vážil zhruba tunu. Pro představu, dnešní velbloud dvouhrbý, kterého vnímáme jako hodně velké zvíře, měří v kohoutku 1,6 až 1,8 metru a váží zhruba 500 až 600 kg. Camelus knoblochi byl tedy téměř dvakrát větší než dnešní velbloud dvouhrbý. A to ještě nepatřil k těm úplně největším velbloudům, jaké známe z fosilních nálezů.

Velbloud Camelus knoblochi původně žil ve vlhkých stepích na rozsáhlém území od Azovského moře a Kavkazu až po Zabajkalsko a severovýchodní Čínu. Jak nedávno se svými kolegy zjistil americký paleontolog John Olsen z Arizonské univerzity, poslední z těchto velbloudů přežívali v oblasti dnešní Mongolska, kde asi před 27 tisíci lety vyhynuli.

TIP: Karibik býval plný zajímavých savců: Dokud sem nedorazili lidé

Jak to bývá obvyklé u podobných druhů megafauny, na jeho vymření se zřejmě z nemalé části podíleli tehdejší lidé, pro které byla velká zvířata tohoto typu kořistí, které nemohli odolat. Další příčinou mohly být tehdejší klimatické změny, konkrétně vysychání krajiny kvůli probíhající době ledové, a také konkurence s dalšími druhy, především s dnes stále žijícím velbloudem dvouhrbým divokým (Camelus ferus), jehož poslední populace dnes přežívají rovněž v Mongolsku.

Nově zveřejněné snímky vznikly, když se sonda Solar Orbiter nacházela ve vzdálenosti zhruba 75 milionů kilometrů od Slunce, tedy asi v polovině vzdálenosti mezi Zemí a naší mateřskou hvězdou. Zařízení Extreme Ultraviolet Imager (EUI) pořizuje snímky s extrémně vysokým prostorovým rozlišením. K pokrytí celého Slunce je tak zapotřebí mozaika 25 jednotlivých snímků. Celý snímek vznikal postupně – jeho pořízení trvalo více než čtyři hodiny, protože nasnímání každé oblasti trvá přibližně 10 minut, včetně doby, po kterou sonda míří z jednoho segmentu na druhý.

Výsledný snímek obsahuje více než 83 milionů pixelů v mřížce 9 148 x 9 112 pixelů. Pro srovnání: tento snímek má desetkrát lepší rozlišení, než jaké dokáže zobrazit televizní obrazovka 4K.

TIP: Evropská sonda Solar Orbiter poprvé zachytila sluneční výron koronální hmoty

Solar Orbiter se po dva roky dlouhém letu dostala do bodu, který se nachází asi v jedné třetině vzdálenosti mezi Zemí a Sluncem. Nyní se bude pohybovat po eliptické oběžné dráze, která se nebude příliš měnit a do bodu nejbližšího ke Slunci se dostane každých šest měsíců. Při příštím průletu v říjnu se dostane ke Slunci na vzdálenost 42 milionů kilometrů.