Při jízdě po úzké asfaltce procházející buší řidič náhle brzdí a ukazuje dopředu. Asi dvě stě metrů před námi se mezi zelení objevuje mohutné tělo a v příštích vteřinách vychází na asfalt velký sloní samec. Řidič se k němu pomalu blíží, což se zvířeti zjevně nelíbí. Roztahuje uši, zvedá chobot, občas zatroubí a pomalu kráčí směrem k nám. Šofér na úzké vozovce rychle otáčí a se zapnutým motorem čekáme, co se bude dít. Zdá se, že slon se rozhodl silnici zcela opanovat. Když poodjedeme o kousek dál, ustoupí do buše; jakmile se vrátíme, přejde na asfalt. To se několikrát opakuje, a proto sporné místo nakonec raději opouštíme a z nedaleké vyvýšeniny pozorujeme co se bude dít dál…

Slon reguluje silniční provoz

Brzy se začínají z obou směrů cesty tvořit fronty různých vozidel. Jeden řidič se ve chvíli, kdy slon poodstoupil do buše, pokouší rychle projet, ale nakonec má co dělat, aby se včas vrátil. Když se po chvíli objevují v blízkosti silnice další dva sloni, všichni řidiči jsou nuceni uznat sloní převahu a obracejí auta zpět. Pouze a jenom sloni dnes rozhodnou, kdy bude cesta zase průjezdná. 

Mezitím se na návrší kolem nás shromáždili vesničané z místní osady. Stejně jako my pozorují slony a vzrušeně diskutují. Před pár hodinami totiž jiný slon nerozlišující mezi buší a zahrádkami prošel mezi jejich domky. Zahrádky vypadají, jako kdyby tudy projel buldozer.

Tato konfrontace divokého zvířete a lidské civilizace patří k naším nejsilnějším zážitkům s těmito nádhernými zvířaty. I když jsme později viděli při našich cestách po srílanských národních parcích desítky volně žijících divokých slonů, často z bezprostřední blízkosti. To ovšem bylo vždy z bezpečí terénních aut, která sloni obvykle nechávají na pokoji. Jsou na ně v parcích zvyklí a pokud nejsou provokováni, většinou je zcela ignorují. 

Ironický sloní pohled

Do paměti se mi nesmazatelně zapsalo i setkání v Národním parku Bundala, kde jsme časně ráno projížděli po úzké hrázce mezi dvěma lagunami. Když jsme byli asi v jedné třetině hrázky, na jejím druhém konci se z buše vynořil slon a pomalu si to zamířil k nám. Na úzké cestě s hlinitými nezpevněnými okraji neměl řidič odvahu couvat. Raději zajel těsně k okraji cesty a vypnul motor.

Slon se pomalu blížil k autu a my s napětím čekali, co bude následovat. Stačilo jedno drcnutí chobotem a byli bychom ve vodě. Za absolutního ticha, kdy každý v autě sotva dýchal, nás mohutné šedé tělo těsně minulo. Seděl jsem na bližší straně a naše pohledy se na několik vteřin setkaly ze vzdálenosti snad jednoho metru. Co se dělo v sloní hlavě samozřejmě nevím, ale měl jsem pocit, že v jeho relativně drobném očku bylo trochu pobavené ironie. 

Vozová hradba trochu jinak

Sloni jsou jednou z hlavních atrakcí většiny národních parků na Srí Lance, kam přitahují tisíce návštěvníků. V centrální části ostrova, v Národním parku Kandulla, jsme zažili situaci, kterou by bylo možné označit jako turistické manévry. U stejnojmenného jezera se na podzim v období dešťů zelenají pastviny, které přitahují sloní stáda. V době maximálního výskytu bývá na území parku až 250 slonů. Když jsme sem přijeli poprvé, byli jsme téměř sami. Zároveň jsme tenkrát měli i neskutečné štěstí na počasí. Ačkoliv celé odpoledne bylo zataženo a občas poprchávalo, v okamžiku, kdy se auto dostalo ke slonům u jezera na dosah teleobjektivů, se v mracích objevila díra a k západu se sklánějící slunce jako reflektor ozářilo celé stádo na pozadí modré hladiny.

Po několika letech jsem se k jezeru dostal znovu a zpočátku jsem měl dojem, že se situace bude úplně stejně opakovat. Blížil se večer a z lesa se postupně začaly vynořovat skupiny slonů táhnoucích k jezeru. Jenže kromě slonů se z lesa začaly vynořovat i terénní vozy. Netrvalo dlouho a aut bylo snad několik desítek. Ve snaze vyhovět zákazníkům se řidiči pokoušeli dostat ke stádu co nejblíž až řada těsně u sebe stojících aut připomínala vozovou hradbu. Jenom místo zbraní z ní zcela zbytečně blýskaly slabé blesky kompaktů. 

Kolik u nás žije slonů?

Když jsme si uvědomili, čeho jsme se to stali nedobrovolnou součástí, místo jsme raději opustili a vše pozorovali z dálky. Otázkou je, do jaké míry tato masová turistika slony ovlivňuje. Zásadně asi ne, ale člověk má trapný pocit, že se nejedná o divokou přírodu, ale že se nechtěně stal návštěvníkem nějaké pouťové atrakce.

Při zpáteční cestě průvodci vyprávím, že také pracuji jako zoolog v chráněném území v Jižních Čechách. Jeho okamžitý dotaz zní „a kolik tam máte slonů“. Protože vím, že bezobratlé glaciální relikty na Červeném blatě, ani ptačí bohatství na rybnících by ho moc nenadchlo, chlubím se alespoň množstvím divokých prasat a srnců. Ovšem slon je slon. 

Výhled do sloní budoucnosti

Slon indický (Elephas maximus) obýval v minulosti rozsáhlé území od Sýrie na západě až po jižní Čínu, Jávu a Borneo. Na Blízkém východě vymizel již před dvěma tisíci lety, v jižní Číně v 17. století. I ve zbývající části areálu byly jeho stavy výrazně zredukovány. Celková současná populace volně žijících slonů je odhadována na 41–52 tisíc exemplářů, z čehož přibližně jedna třetina obývá indický subkontinent, druhá třetina Zadní Indii a zbytek Malajský poloostrov, Sumatru a Borneo. 

Na Srí Lance v současné době žije přibližně 2 500–4 000 divokých slonů indických (údaj Světového fondu na ochranu přírody), ale ještě počátkem dvacátého století jich bylo asi 12–14 tisíc. Jde o poddruh, pojmenovaný slon cejlonský (Elephas maximus maximus). I když masové vybíjení evropskými kolonizátory již patří minulosti, budoucnost srílanských chobotnatců není právě růžová. 

Útěk před tsunami

Velká část populace sice žije v národních parcích, ale asi 65 % území obývaných slony leží mimo chráněná území. Přesto, že jsou chráněni a mají status ohroženého druhu, jsou stále nelegálně zabíjeni. A co je zcela zásadní, neustále se zmenšuje území, kde mohou žít, přes která mohou migrovat za potravou a kde nenadělají škody na zemědělských kulturách. Zmenšování území bude pochopitelně stále pokračovat spolu s tím, jak se bude zvyšovat početnost lidské populace a potřeba ji uživit. Bohužel, podobná a ve většině horší situace, panuje v celém areálu rozšíření. 

TIP: Rozhovor s Adrianam Dandridgem: Sloni jsou moudřejší než lidé

Ostrov jsem navštívil celkem čtyřikrát. První cestu jsem uskutečnil na podzim roku 2004, krátce před tím, než pobřeží zasáhla ničivá vlna tsunami. Podruhé jsem přijel rok poté a konstatoval jsem, že tato obrovská tragédie divoká zvířata na rozdíl od lidí příliš nezasáhla. Národní parky Yala West a Bundala, kde jsme slony pozorovali často v bezprostřední blízkosti pobřeží a odkud pochází většina snímků, byly zaplaveny šestimetrovou vlnou do vzdálenosti stovek metrů až několik kilometrů. Jenže většina zvířat včetně slonů blížící se nebezpečí patrně vycítila a nebezpečnou oblast včas opustila.

Osmaosmdesátka“ (v němčině zvaná „Acht-acht“) se dá bez nadsázky popsat jako kultovní a fenomenální zbraň. Opravdu mimořádně se povedla, o čemž jistě nejvíc vypovídá skutečnost, že se velice osvědčila proti vzdušným, pozemním i námořním cílům. Kanon ráže 88 mm se nejvíce proslavil jako protiletadlová zbraň, která se poté ukázala i jako výtečný nástroj proti tankům, ale kořeny jeho vývoje leží u námořnictva. Právě některé válečné lodě císařské Kaiserliche Marine dostaly vůbec první 88mm kanony a na základě této konstrukce se v roce 1916 zrodila první pozemní varianta pod označením K-Zugflak L/45. Dosud zůstává vcelku málo známou zbraní, byť jeden opravdu pěkně dochovaný exemplář lze spatřit v muzeu americké armády na základně Aberdeen.

Děla proti člunům

Na první pohled to může vypadat podivně, dá se však říci, že zrod 88mm kanonu představoval odpověď na veliký rozmach torpéd ve druhé polovině 19. století. Tyto zbraně znamenaly zásadní přelom v rozložení sil válečných plavidel, neboť i malý člun dokázal ohrozit mnohem větší bitevní loď či křižník. Náhle již neplatilo, že velké lodě jsou před malými úplně nebo téměř v bezpečí. Objevila se nová kategorie válečných plavidel střední velikosti, jež měla bojovat proti torpédovým člunům, takže dostala označení „torpedo boat destroyers“, pak už pouze „destroyers“ (torpédoborce).

Tyto lodě musely být rychlé, zároveň ale musely nést účinnou výzbroj, která by dokázala zasáhnout malé a hbité čluny. Správnou volbu nabízely kanony středních ráží, jež poskytovaly vysoké úsťové rychlosti a následně se dostaly i na paluby velkých bitevních lodí a křižníků coby sekundární výzbroj. Příkladem takové nové zbraně se stal právě Kruppův kanon ráže 88 mm, jenž oficiálně vstoupil do služby v roce 1889 pod označením 8,8-cm SK L/30.

Průkopníci z námořnictva

Zkratka SK (Schnellladekanone) sice doslova říkala, že jde o rychlopalný kanon, avšak v Německu měla ve skutečnosti stejný význam jako britská zkratka QF (Quick Fire). Technicky vzato se proto netýkala rychlosti palby, nýbrž uváděla, že kanon používá kovové nábojnice, nikoli textilní kartuše. Údaj L/30 pak říkal, že zbraň měří na délku 30 násobků ráže.

První „osmaosmdesátka“ se objevila na řadě hladinových lodí a potom i na ponorkách, ale admirálové jevili zájem o zvýšení výkonů. Toho se relativně jednoduše dosáhlo prodloužením hlavně, a proto byl v roce 1901 zaveden 88mm kanon SK L/35 a v roce 1905 následovala zbraň SK L/45. Delší hlavně se opravdu odrazily v lepších výkonech, neboť maximální nepřímý dostřel vzrostl z přibližně 8 km na téměř 12 km. V praxi se však zpravidla pálilo přímo a na mnohem kratší vzdálenosti, protože primárním posláním „osmaosmdesátek“ zůstávala obrana flotily před útoky torpédových člunů.

První protivzdušné improvizace

Tak tomu samozřejmě bylo i během první světové války, jenže převaha britského námořnictva způsobila, že velká část císařových pyšných bitevníků mohla jen nečinně čekat v přístavech. Z některých velkých plavidel se proto demontovala výzbroj, která se poté nasadila do pozemních frontových bojů, ačkoli ji zpravidla pořád obsluhovali příslušně vyškolení němečtí námořníci. Takové uplatnění proto čekalo také část palubních 88mm kanonů, jež byly umístěny do pozemních palebných postavení.

Sloužily například jako nástroje pobřežní obrany německých přístavů a loděnic, avšak některé se dostaly také na flanderskou frontu. Právě tam se v rámci improvizace začaly používat i coby protiletadlový prostředek, což sice zdánlivě leželo značně daleko od jejich původního poslání, ale ve skutečnosti existovala i nemalá podobnost. Torpédový člun i letoun představovaly křehké, ale malé a rychlé cíle, proti nimž se muselo pálit s velkým předsazením, a to ideálně ze zbraně s vysokou úsťovou rychlostí. To byl koneckonců rovněž důvod, proč větina velmocí záhy po vypuknutí první světové války zjistila, že nemá vlastně žádné účinné protiletadlové prostředky.

Sluncem poháněné jachty dnes nejsou již ničím výjimečným. Většina je ale kromě solárních panelů vybavena i generátory, které z nich de facto dělají hybridní diesel-solární plavidla. Maltská společnost ZEN Yachts se vydala jiným směrem – svou novinku – katamarán Zen50, chce pohánět zcela bezemisně.

Jejich téměř šestnáct metrů dlouhá Zen50 je plně elektrická jachta pro 12 cestujících. Vybavena je dvojicí 40kW bezkomutátorových stejnosměrných motorů, napájených lithiovou baterií o kapacitě 160 kWh. O přísun elektrické energie se starají solární panely, které pokrývají celou střechu plavidla a umožňují tak katamaránu plout rychlostí 9 kilometrů v hodině jen s pomocí slunce. Kromě toho má jachta (jako první sériově vyráběné plavidlo) ve své výbavě i polotuhou plně automatickou křídlovou plachtu Oceanswings OWS 3.2. Díky ní dokáže vyvinout rychlost až 25 kilometrů v hodině. Ve výbavě nechybí ani internetové připojení Starlink od SpaceX.

TIP: Superjachta na vodíkový pohon pro ekologicky smýšlející miliardáře

Zen50 je dílem oceňovaného námořního architekta Juliena Mélota a první kus momentálně vzniká ve Španělsku. Hotová by měla být na počátku příštího roku a těšit se na ni může neznámý zákazník ze Spojených států. Cenu konkrétní zakázky ZEN Yachts nezveřejnili, nicméně základní verze Zen50 vychází na 1,6 milionu amerických dolarů – v přepočtu zhruba 35 milionů korun.

Postava náhradních matek vystupuje v pohádkách poměrně často a zpravidla nepatří mezi ty kladné. Například ve Sněhurce a sedmi trpaslících podá macecha své nevlastní dceři otrávené jablko, aby se jí zbavila. Třebaže v průběhu staletí došlo k řadě zkreslení, historikové spekulují, že konkrétně tento příběh mohla inspirovat skutečně žijící žena. 

Podle literárního vědce Eckharda Sandera vznikla oblíbená pohádka na základě osudu německé hraběnky Margarethy von Waldeck, kterou její nevlastní matka donutila v roce 1549 utéct do Bruselu. Tam se do nešťastné dívky zamiloval budoucí král Filip II. Španělský, jenže rodiče vztahu nepřáli a mladá žena v 21 letech za záhadných okolností zemřela – podle všeho byla otrávena.

TIP: Horory na dobrou noc: O čem vyprávějí původní verze oblíbených pohádek?

Předobrazem sedmi trpaslíků se pak mohly stát děti, jež Margaretin otec nechával pracovat ve svých měděných dolech – jeden z nich dokonce ležel v hesenském Schneewittchendorfu neboli „Sněhurčině vesnici“. Následkem tvrdé dřiny se u někdejších nezletilých horníků v dospělosti často objevovaly tělesné deformace, takže opravdu mohli působit jako „trpaslíci“.

Na světě má všechno svou cenu a nakonec tedy něčím musíte zaplatit i drinky, které byly na podnikovém večírku zdarma. Tekutá kuráž či jiskřivé kapky veselí, jež jste večer požívali; ona mimořádná schopnost porozumět cizím jazykům; náhlá empatie, umožňující vžít se do hlubokých filozofických otázek; smělost zbavená ostychu, případně dovednost profesorsky vyložit řešení nějakého problému – to vše vám zrána vystaví bolavý účet. 

Ne, nemuseli jste se právě bujaře opít a udělat veřejně ostudu. Ale přesto vás teď bolí hlava, máte žaludek jako na vodě a sucho v hrdle. K tomu patří i vratká chůze a třes, fyzické oslabení, silně rozostřená pozornost a zvýšená citlivost na hluk či ostré denní světlo. Symptomů kocoviny je skutečně dlouhá řada. Od mírnějších, které vám pokazí ráno nebo rozhodí dopoledne, až po takové, jež vás upoutají na lůžko (s výhledem na toaletu) po zbytek dne.

Neumřete na ni, byť byste si to možná přáli

Kocovina je univerzální termín, popisující poněkud depresivní dojezd euforie vyvolané konzumací alkoholu. Je souborem tělesných reakcí na radikální změnu vnitřního prostředí, kterou jste pár nebo více skleničkami dokázali nastartovat. Špatné zprávy? Nedá se léčit, protože to není nemoc. Je to jako bolest svalů, jež se dostaví poté, co jste přeházeli vagon uhlí. Čili přirozená odpověď vašeho organismu. A dobré zprávy? Na kocovinu se neumírá a jednou určitě přejde. Ale to je asi tak všechno.

Co přesně se s vámi děje a proč? Je třeba odlišit od sebe několik biologicko-chemických procesů, které vás nyní silou zahlceného metabolismu drtí. Byť jste se včera večer rozhodně nezříkali popíjení nejrůznějších tekutin, vaším aktuálním ranním problémem je dehydratace. Jak je to možné? Zkrátka poté, co se alkohol začne vstřebávat do krevního řečiště (a to jde opravdu rychle), reaguje tělo zablokováním sekrece vazopresinu neboli ADH – antidiuretického hormonu, který zodpovídá za zadržování odpadní vody v ledvinách a zahušťování moči.

Berte to s naprostou upřímností tak, že alkohol je ve své podstatě buněčný jed. A tělo necítí žádnou potřebu nechat se jím trávit, proto „vypne“ onen ADH. Jinými slovy zvedne stavidla, aby se to podezřele jedovaté, co večer konzumujete, odplavilo co nejrychleji pryč. Tato bezpečnostní logika pojistky těla funguje perfektně, ale bohužel plošně. Jako hlavní spínač.

Se špatným odchází i dobré

Ledviny kvůli absenci ADH rázem nevědí, s jak velkým objemem vody v těle hospodaří, a proto automaticky vše v domnělém nadbytku posílají do močového měchýře. Ano, proto jste si večer tolikrát odskočili na toaletu. Nezbavujete se tím jen tekutin požitých, alkoholizovaných, ale i vody řekněme procesní, kterou tělo nezbytně potřebuje. Proto jste ráno doslova přesušení, protože jste alkoholem nepřímo, ale zato masivně svůj organismus odvodňovali.

S takovým popíjením a následnou drenáží ledvin se nemusí pojit jen společenská ztráta důstojnosti. Nevědomky přicházíte o víc: S ledvinami přepnutými na průtok ztrácíte důležité soli a elektrolyty, udržující stálé vnitřní prostředí organismu a potřebné pro koordinaci nervů. Odtud také částečně vychází ta ranní celková otupělost a pomalá schopnost fyzicky reagovat na vnější podněty. A neméně zdrcující je i ona únava a vyčerpání. Odkud se bere? Z nedostatku energie, pochopitelně.

Baterky na nule

V klasickém bezalkoholovém režimu by se přes noc udržovala hladina glykogenu v krevním řečišti (pohotovostního cukru, energetické zásoby) syntézou z jater, abyste nevyhladověli. Jenže ona předchozí přítomnost alkoholu vyprášila tuto stabilní hladinku a vybourala i rezervy z jater. Protože se pilo a játra odbourávala alkohol, nevyrábělo se. Chybí vám tedy energie na fyzický pohyb, máte vybité baterky. 

Ano, glykogen můžete vydolovat ze svalů, kde je ho ještě naskladněno dost. Ale protože máte narušenou homeostázu, je to všechno jak ve zpomaleném filmu. Užitečné cukry, soli a nakonec i ty chybějící tekutiny byste možná rádi elegantně doplnili pořádnou hostinou, že? Jenže na jídlo a pití nemáte momentálně ani pomyšlení. Žaludek se vám houpe jako Bludný Holanďan a vůbec není jisté, zda a kde neočekávaně vyloží svůj náklad.

Štěpení lihu je otrava

Mezi další následky včerejší zábavy patří právě tato nevolnost. Značí, že se vzpamatováváte z následku sebeřízené otravy. Jak jistě víte, onou účinnou látkou dobrého pití je líh (etanol). Do něj se v těle pustí alkoholdehydrogenáza, tedy enzym ze skupiny dehydrogenáz, který spustí jeho oxidaci. Není to úplně šťastné řešení. Výsledkem této reakce je totiž acetaldehyd, a to je pořádný prevít. Je škodlivý, toxický, silně reaktivní. Velmi nepříjemná záležitost. Rychle s ním pryč! 

Od toho tu je další enzym, acetaldehyddehydrogenáza, který ve spolupráci s glutationem zreaguje v acetát, octan (v podstatě kyselina octová). Ten už je relativně neškodný. Má to ale háček. Vaše tělo podvečerní lihové bomby většinou neočekává, takže toho navýsost užitečného procesního materiálu, glutationu (jinak je to peptid složený ze tří aminokyselin), nemá nikdy naskladněno dost. Odbourávání se tedy brzy zpomalí. Z konzumovaného lihu v těle činností alkohodehydrogenázy dál průběžně vzniká spousta toxického acetaldehydu, a vaše schopnost ho štěpit dál na neškodný acetát zůstává omezená. 

Nad ránem jste jím už zcela zahlceni, a nádavkem k tomu vás vydatně okyseluje acetát. A to stále není vše. Komplikující je i to, že tyto nejrůznější nelibé procesy a důsledky popíjení se vzájemně provazují. Odbourávání alkoholu je samo o sobě dost energeticky náročné, využívá nemalé množství vody, minerálů a vitamínů (které v reakci na alkohol vydatně vypouštíte ven), což průvodní dehydrataci nebo vyčerpání jen dále umocňuje. A přirozeně, vždycky to může být ještě horší.

Všude svítí červená!

Co se tedy odehrává ve vašem těle poté, co ráno procitnete z obluzení po divočejším večeru? Kocovinu lze připodobnit k výpadku sítě, kterou prostřednictvím varovně blikajících kontrolek sledujete od řídicího pultu. Houkající siréna značí poplach, protože dehydratace těla je až extrémní. Jednotlivá koordinační centra CNS neberou telefony, případně až se značným zpožděním, protože jim chybí „reakční“ soli a minerály. 

Kvůli rozhození osmotických tlaků se teď mění objem vody v buňkách, včetně mozku, který doslova třeští. Motorické centrum má systémovou poruchu a v paměťovém mají vysypanou kartotéku a nemohou najít ani číslo na tu hezkou slečnu ze včerejška. To je jen maličkost, protože volají zděšená játra, že mají problém s cytotoxickým acetaldehydem, jenž je leptá. Ano, rády by obnovily výrobu glukózy/glykogenu, ale mají teď své problémy. Stav energetických zásob těla je proto na nule, vybrakovaný jako po větrné smršti. A do toho žaludek hlásí překyselení a žádá povolení o okamžité nouzové uvolnění obsahu. Co s tím? 

Chce to jen čas a klid. Blikající červená světélka na řídicím pultu vymizí, postupně je nahradí oranžová, a nakonec uklidňující zelená. Ale bude to trvat, v přímé závislosti na řadě faktorů: efektivitě vašeho metabolismu, vaší hmotnosti, celkové fyzické kondici a věku, doprovodné péči, doplnění minerálů, zavodnění. Na tom, kolik jste toho včera vypili, jak moc jste to namíchali a čím vším jste to prokládali. Pokud například ukázněně čistou vodou, tak zlé by to být nemuselo. Jestli jste přikusovali sladkosti a dortíky, pak bůh s vámi. 

Když v roce 2006 americká meziplanetární sonda Cassini zkoumala Saturnův měsíc Enceladus, narazila nad jeho jižním pólem na ledová mračna. To vedlo k objevu kryovulkanismu na Enceladu, kde desítky a možná i stovky gejzírů chrlí do kosmického prostoru vodu, plyny a pevné částice, včetně krystalků soli. Fyzika těchto procesů ale stále není úplně jasná.

Gejzíry se na Enceladu vyskytují v oblasti takzvaných „Tygřích pruhů“ poblíž jižního pólu měsíce. Jde o soustavu dlouhých a tenkých prasklin, které podle všeho procházejí několik kilometrů silným ledovým příkrovem Enceladu. Kde se tam ale vzaly? Jejich původ byl doposud obestřen tajemstvím. Výzkum těchto prasklin je velmi důležitý i proto, že mohou posloužit při hledání případného života na Enceladu, aniž bychom se museli provrtávat ledem.

Proč praská led na Enceladu?

Planetární geolog Max Rudolph z Kalifornské univerzity v Davisu a jeho spolupracovníci ve své nové studii nabízejí vysvětlení. Podle nich praskliny „Tygřích pruhů“ vznikají v důsledku změn teplot, kterým čelí v průběhu času Enceladus, kvůli změnám oběžné dráhy kolem Saturnu. 

TIP: Nadějný cíl: Oceán pod povrchem Enceladu je jen dva kilometry hluboko

Badatelé vycházejí z toho, že kolem Saturnu je komplikovaná situace se spoustou měsíců, což vede k tomu, že se jejich oběžné dráhy stále do jisté míry mění. A s nimi se mění i teplota, které jsou měsíce vystaveny. Když se teplota na Enceladu zvýší, podpovrchový oceán se zvětšuje a ledová krusta se zužuje. Když pak Enceladus zase chladne, přibývající led tlačí na oceán a ten zase vyvíjí tlak na led. V důsledku toho vznikají v místech se slabým ledovým příkrovem praskliny.

Dopad meteoritu na konci křídy do oblasti dnešního Yucatánu měl za následek masové vymírání. Katastrofa mimo jiné ukončila vládu neptačích dinosaurů, následky ale pocítilo mnoho druhů živočichů, rostlin i jednobuněčných organismů. 

Podle americko-britského vědeckého týmu sehrála klíčovou roli síra, která se uvolnila po dopadu meteoritu a dostala se do zemské atmosféry. Ohromující mračna sloučenin síry v podobě aerosolů podle vědců zastínila Slunce a prudce ochladila Zemi, zřejmě na celá desetiletí až staletí.

Smrtící kyselé lijáky

Extrémní množství síry v atmosféře ale nebylo podle vědců tím nejhorším – sloučeniny síry následně dopadly zpět na povrch planety v podobě kyselých dešťů. Podle badatelů bylo síry v těchto smrtících lijácích tolik, že to změnilo chemii pozemských oceánů až na desítky tisíc let. To je podstatně déle, než jsme si doposud mysleli. Právě záplava sirných látek zřejmě komplikovala a zdržovala obnovu ekosystémů po zkáze způsobené dopadem meteoritu, především pokud jde o oceány.

K objevu došlo úplnou náhodou. Vědci původně chtěli studovat geochemii dávných sedimentů z doby dopadu meteoritu, na lokalitě Brazos River v Texasu. Jejich analýzy ale odhalily „velmi neobvyklý signál“ izotopů síry.

Nejvěrohodnějším vysvětlením podle autorů studie je, že se do atmosféry dostala ohromná množství síry. Ta přitom z valné většiny pocházela z vápenců bohatých na síru, které se tehdy hojně vyskytovaly v oblasti dopadu meteoritu. 

TIP: Nepředstavitelný náraz: Meteorit na konci křídy zřejmě prorazil zemskou kůru

Předchozí odhady sírových aerosolů vstupujících do zemské atmosféry po dopadu meteoritu se pohybují v rozmezí od 30 do 500 gigatun. Podle klimatických modelů by se tato síra změnila na sulfátové aerosoly, což by způsobilo ochlazení zemského povrchu o 2 až 8 stupňů Celsia na několik desítek let. Nové zjištění však naznačuje, že vzhledem k většímu objemu uvolněné síry, mohla být tehdejší změna klimatu podstatně dramatičtější.

„Pokud by meteorit dopadl někam jinam, kde by nebylo v horninách tolik síry, vymírání na konci křídy nemuselo být ani zdaleka tak dramatické,“ tvrdí James Witts z britské Univerzity v Bristolu. Dnešní svět by v takovém případě nejspíš vypadal úplně jinak.

Když 7. června 1840 zemřel v Berlíně po více než čtyřicetileté vládě pruský král Fridrich Vilém III., stal se nástupcem na trůnu Hohenzollernů jeho nejstarší syn Fridrich Vilém IV., tehdy už pětačtyřicetiletý. Málokdy byl počátek vlády nového krále provázen tolika nadějemi. Dlouhá vláda jeho otce se vyznačovala tvrdým pronásledováním liberální a demokratické opozice a zablokovala jakékoli pokusy o politické reformy, po kterých země dávno volala. 

Fridrich Vilém IV. se už jako korunní princ několikrát vyslovil pro společenské změny. Vzbuzoval důvěru svou inteligencí, velkorysostí, zájmem o umění a německým vlastenectvím, pro něž zkostnatělá vláda jeho otce neměla nejmenší pochopení. Velkou příchylnost mu projevovali zvláště Berlíňané. O budoucím králi se vědělo, že podporuje technický pokrok a že chce Prusko modernizovat. Když se 21. září 1840 vrátil z korunovace ve východopruském Královci do Berlína, přivítal ho hlahol zvonů a slavnostní kanonáda jako by se vracel z vítězné bitvy. 

Velká očekávání 

První kroky vlády Fridricha Viléma IV. se setkaly s příznivou odezvou u obyvatel Pruska, neboť uvolnil cenzuru, amnestoval vězněné politické oponenty, pokusil se o sblížení s katolíky a jevil dokonce určité pochopení pro náboženské a jazykové požadavky Poláků na Poznaňsku a v Západním Prusku. Jeho poddaní si ale žádali víc. Rychlý rozvoj kapitalismu v Německu a samotném Prusku, rozmach průmyslu a železniční dopravy, byl zdrojem, ze kterého vyrůstaly politické názory tamějších liberálů, a z něhož brali svou sílu. Z kapitalismu rovněž čerpala novoněmecká filozofie. Profesoři historie a filozofie se stali mluvčími liberální měšťanské společnosti.

Hlavním požadavkem německé buržoazie bylo vyhlášení ústavy a svobodných voleb do parlamentu, ze kterých by vzešla zákonodárná reprezentace. Už před lety slíbil Fridrich Vilém III. svým poddaným ústavu za to, že se zapojili do boje o vyhnání Napoleona a jeho armády z Německa. Svůj slib nedodržel. Od nového krále obyvatelé čekali, že jej konečně naplní. Tady však narazili na odpor. Jestliže Fridrich Vilém IV. mluvil o modernizaci země, měl tím na mysli stavbu železnic, organizační zásahy do státní správy, případně podporu sílícího německého nacionalismu. Každý pokus o omezení absolutní moci se mu jevil jako nezodpovědný, a tudíž trestuhodný, protože bránil výkonu jeho božského poslání.  

Zklamané naděje

Nadšení pro nového panovníka utuchalo, jak se postupně proměňoval z romantika na trůně v autokrata. Kritiků královského režimu přibývalo. Když v roce 1841 vyšel anonymní leták s titulem Čtyři otázky zodpovězené jedním Východoprusem, jehož autor se dovolával královského slibu z roku 1815, že dá svým národům ústavu, a navíc žádal skutečnou účast lidu na politickém životě, vyvolalo to u krále bouřlivou reakci. Ihned dal pomocí policejních špiclů pátrat po autorovi brožury. Ten se přihlásil sám dopisem adresovaným přímo Fridrichu Vilémovi IV. Byl jím známý a zasloužilý židovský lékař Johann Jacoby z Královce. Král ho označil za drzého rebela, vyvolal proti němu proces pro velezradu a žádal trest smrti.

Vrchní zemský soud v Královci se prohlásil za nepříslušný k projednávání tak závažného deliktu, který podle něj náležel jedině královskému komornímu soudu v Berlíně. Ten však v případu neshledával žádnou velezradu a vrátil ho do Královce. Soudní akta tak putovala mezi hlavním městem a Královcem, než se do hry opět vložil sám panovník. V roce 1842 obvinil Jacobyho z urážky majestátu a pohrdání zemskými zákony. Zemský soud ho pak odsoudil k dvouletému žaláři. Jacoby však trest nenastoupil, odvolal se ke komornímu soudu a ten ho osvobodil. Prezident komorního soudu zdůvodnil rozsudek tím, že Jacoby nejednal z nečestných pohnutek. S tím se král nikdy nesmířil a proti Jacobymu inicioval nová obvinění. 

Mezi liberály vyvolal proces bouřlivou reakci a spustil záplavu kritik panovnické moci. Jak prohlásil jeden z liberálů: „Když jsme ještě všichni žili v temnotě, vystoupil ze tmy Johann Jacoby, jasně, skvěle, odvážně a stal se tak tvůrcem politického života v Prusku.“ Králova neoblíbenost v liberálních kruzích po této aféře narůstala. Prostý lid mu však zachovával loajalitu. Do toho jako blesk z čistého nebe udeřila 26. června 1844 zpráva: na krále a jeho ženu byl v Berlíně spáchán atentát.

Zhrzený pachatel

Na krále vystřelil dvakrát z pistole neznámý muž, když královský pár nasedal před berlínským palácem do velkého cestovního kočáru. Jak se brzy ukázalo, nešlo o akt politického radikála, ale o čin zoufalství zhrzeného státního úředníka. Pachatel byl zadržen na místě činu, ani se nepokusil o útěk. Byl jím pětapadesátiletý Heinrich Ludwig Tschech, narozený v Klein Kniegnitz v Dolním Slezsku, kam jeho rodina přišla už v letech třicetileté války z Čech. Úřady o něm měly jisté povědomí, protože se na ně už delší dobu obracel s žádostmi o zaměstnání ve státních službách.

Tschech býval kdysi pilným a spolehlivým úředníkem. Vystudoval práva na univerzitě ve Frankfurtu nad Odrou, pak žil v Berlíně. Řadu let pracoval na cejchovním úřadě, zodpovědném za dodržování měr a vah. Byl znám svým neúplatným smyslem pro spravedlnost a těšil se přízni nadřízených. Oženil se na společensky odpovídající úrovni s dcerou berlínského státního úředníka a byl otcem dvou dcer. Jeho život probíhal v zajetých kolejích běžného úředníka se zajištěnou kariérou. Vše se změnilo v okamžiku, kdy jeho žena vážně onemocněla. Lékaři usoudili, že bude nutné změnit ovzduší rušného Berlína za čistý vzduch některého venkovského místa. Tschech si tak chtě nechtě musel hledat nové působiště.

Na jaře 1832 mu bylo nabídnuto místo starosty malého města Storkowa v braniborské marce a on je přijal. Bylo to povolání méně placené, než byl zvyklý a navíc se dostal přímo do vosího hnízda. Místní honorace ho mezi sebe nepřijala a vůbec nerada viděla na radnici člověka, který přišel z Berlína. Ve městě se odvíjely mnohé nečisté obchody a bujela korupce, což začal poctivec Tschech potírat. Popudil tak proti sobě většinu členů městské rady, kteří mu teď všemožně házeli klacky pod nohy. Brzy došlo na pomluvy, pohrůžky a přímé útoky proti jeho osobě. 

Pád na dno

Tschech se bránil, jak mohl, ale ze svého stanoviska neustoupil. Vyvolal tak proti sobě vlnu nenávisti. Jeho hlavním protivníkem a mluvčím městské opozice, která se proti němu zformovala, byl radní Wendler. Tento zkušený intrikán dovedl udeřit na správném místě a podrýval starostovu autoritu. Tschech se bránil nepříliš obratně, třebaže právo bylo na jeho straně. Jeho život ve městě byl plný napětí a soustavných stresů, které mu podlamovaly zdraví. Ke všemu zemřela jeho žena a po ní i starší dcera.

Uplynulo osm let od Tschechova nástupu do úřadu starosty v Storkowě a situace se nelepšila, naopak se ještě více přiostřovala. Jeho nadřízený, zemský rada, který nad ním držel ochrannou ruku, odešel do penze, a tak starosta ztratil oporu zemského úřadu. Unaven marným zápasem se šlompáctvím a podvody podal žádost o odvolání a poprosil o jiné zařazení ve státní službě. Žádost o odvolání byla okamžitě přijata.

Náhradní umístění ve státní službě však dlouho nepřicházelo. Tschech musel vydávat velké peníze na domácnost a výchovu své dcery Elisabethy. Nashromážděné jmění se pomalu tenčilo a on se začal propadat do chudoby. V této zoufalé situaci se obrátil dopisem na pruského ministra vnitra von Arnima s žádostí o pracovní zařazení. Odpověď na sebe dala čekat přes čtyři měsíce a byla zamítavá. Pan ministr ještě připsal dodatek, že na další stěžovatelovy dopisy nebude odpovídat.

Tschech se však nevzdával a obrátil se na dva rady královského kabinetu. Musel opět dlouho čekat a ani odtud nepřišla očekávaná pomoc. Mezitím začal pracovat na rukopisu knihy s názvem Posledních dvanáct let mého života, kde popisoval svou životní anabázi a boj o spravedlnost. Pln naděje ve velkorysost nového panovníka napsal další dopis s žádostí o uznání svého práva rovnou do jeho rukou. Na jaře roku 1844 přišla králova odpověď. Byla velmi stručná: „Zůstává u mého odmítavého rozhodnutí sděleného starostovi Tschechovi prostřednictvím mého kabinetu. Fridrich Vilém.“

Nezdařený útok

Králova odpověď, do které vkládal Tschech tolik nadějí, vyvolala u starého úředníka zoufalství. Zprvu nevěděl kudy kam, ale pak se rozhodl. Za poslední peníze zakoupil dlouhou dvouhlavňovou pistoli, několik kulí a něco prachu, a vyrazil ke královskému paláci. Byla středa 26. června 1844 a král s chotí Alžbětou se chystali na dalekou cestu do rakouských lázní Bad Ischl, kam byli pozváni rakouským císařem Ferdinandem Dobrotivým. Když už seděli v kočáře, přistoupil k němu nečekaně Tschech s pistolí v ruce a namířil ji do kabiny. Vzápětí padly dva výstřely...

Poté, co se rozptýlil kouř uvnitř kočáru, ukázalo se, že král i královna vyvázli bez zranění. Jedna kule uvázla ve stěně královské ekvipáže, druhá v bohatě nabírané sukni královny. Nezkušený střelec jednak špatně mířil, jednak nabil svou pistoli jen malou dávkou střelného prachu, takže kule neměly ani potřebnou razanci.

TIP: Vražda na maškarním plese: Okolnosti atentátu na švédského krále Gustava III.

Po atentátu propukla v hlavním městě všeobecná panika. Útočník byl na místě zatčen a začalo se pátrat po spoluvinících. Podezření z široce založeného spiknutí se však po důkladném vyšetřování nepotvrdilo, a tak zůstal Tschech jediným obviněným. Na svůj příští osud čekal v cele známé věznice ve Špandavě. Proces proti němu zahájil berlínský komorní soud v říjnu 1844. Obviněný Tschech vzal na sebe veškerou vinu, neprojevil žádnou lítost a prohlásil, že by bez váhání na krále vystřelil znovu. Rozsudek byl jednoznačný: trest smrti sekyrou. V sobotu 14. prosince 1844 byl ve špandavské věznici vykonán.

Dne 30. května 1982 uskutečnili Argentinci útok poslední zbývající podzvukovou střelou exocet, vypuštěnou z letounu Super Étendard. Ačkoliv střela lodě minula, piloti doprovodných skyhawků později tvrdili, že zasáhla Invincible – stejně jako pumy, které skyhawky při průletu shodily. O poškození letadlové lodě sice neexistují důkazy, mnozí lidé mu dodnes věří.

Torpédo proti letadlu

V následujících dnech vzdušné aktivity přerušovalo počasí. Piloti sea harrierů zaznamenali sestřel argentinského herculesu i jednu vlastní ztrátu. Od 5. června mohly britské letouny operovat z letiště poblíž San Carlos, takže dokázaly účinněji zasahovat do pozemních bojů. O tři dny později daggery a skyhawky naposledy zasáhly flotilu. Pumy poškodily výsadkové lodě Sir Galahad a Sir Tristram, prvně jmenované plavidlo vyhořelo a muselo být doraženo torpédem. Nálet skyhawků odrazily sea harriery, které zničily tři ze čtyř strojů.

Na zemi se schylovalo k závěrečnému střetu. Do 11. června se 2. výsadkový prapor přesunul do prostoru u Mount Kent. Odtud měli výsadkáři podporovat buď útok 3. výsadkového praporu na kopec Mount Longdon, nebo útok 45. komanda námořní pěchoty na postavení známé jako Dvě sestry. Obě zteče proběhly úspěšně.

Paragáni z 2. praporu se poté zakopali a čekali na rozkaz k útoku na hřeben Wireless Ridge. Plán počítal s maximálním využitím tmy. Během bitvy u Goose Green měl prapor nedostatečnou palebnou podporu, u Wireless Ridge však mohl využít dvě baterie děl ráže 105 mm, 16 minometů i palbu z lodí.

Protiútok utopený v krvi

Jakmile se setmělo, výsadkáři vyrazili. Situaci komplikovalo počasí, neboť mokrý sníh snižoval přesnost zaměřovacích zařízení. Dělostřelecká příprava začala 14. června v 00.15 a Argentinci urychleně vyklízeli pozice. Výsadkáři překonali minová pole a zlikvidovali desítky nepřátel, poté se však začala ozývat argentinská artilerie. Útok mohl pokračovat až po několika hodinách. Na mnoha místech parašutisté nacházeli spěšně opuštěné vybavení. Pokud narazili na bunkry, likvidovali je granáty. Velitelé usilovali o co nejrychlejší postup, aby se nepřítel nestihl stáhnout do hor.

Za rozbřesku zahájili Argentinci protiútok, který ale zanikl v palbě britského dělostřelectva, ručních zbraní a kulometů. K vytlačení nepřítele přispěly i další jednotky – skotská garda úspěšně bojovala s argentinskou námořní pěchotou v Tumbledown Mountains, Gurkhové se postupně dostali až na Mount William.

Dvojnásobné volby

Po odražení protiútoku spatřili příslušníci 2. praporu demoralizované Argentince, jak opouštějí svahy kolem Port Stanley, aby našli útočiště ve městě. Britské síly nyní měly zamířit k městu. Když se roty A, C a D ocitly poblíž, velitelství vydalo rozkaz zastavit palbu. Předsunuté jednotky totiž dorazily do Port Stanley už před pěti hodinami a zahnaly zbývající nepřátele. Po obsazení města výsadkáři stáhli argentinskou vlajku a nad Falklandami opět zavlál Union Jack. K vítězství napomohly i harriery útočící laserem naváděnými pumami, stejně jako muži z SAS a SBS, kteří napadli přístav.

TIP: Britští SAS: Koncepce legendární jednotky vznikla na nemocničním lůžku

Dobytí hlavního města se ukázalo jako rozhodující okamžik. Po kapitulaci posádky Port Stanley složili 14. června 1982 zbraně všichni argentinští vojáci na ostrovech. Válka skončila. Argentině přinesla porážku, ale i návrat k demokracii – vojenská vláda zanedlouho padla a nově zvolený prezident Raúl Alfonsín postavil generály před soud. Také v Británii se v roce 1983 konaly volby. Konzervativní strana premiérky Thatcherové s náskokem zvítězila před opozičními labouristy. Vítězný konflikt alespoň dočasně oživil nostalgii Britů po zašlé slávě a velikosti impéria…

Starý anglický název kosatek „killer whales“ (zabijácké velryby) dobře vystihuje jejich schopnosti, alespoň jak je vnímají lidé. Tito až osm metrů dlouzí a šest tun těžcí savci obývají všechny oceány na planetě. Živí se především lovem tuleňů, mrožů a dokonce i velryb. Jsou to velmi sociální zvířata a vědci dobře znají výrazné „klikací“ zvuky, jimiž kosatky komunikují a které také fungují jako sonar. Jenže – signály přítomnosti kosatek jsou dobře rozeznatelné nejen členy jejich vlastního druhu, ale také jejich kořistí. Ta se při zaslechnutí tohoto zvuku co nejrychleji „uklidí“ do bezpečí.

Specialisté na jejich chování proto dlouho předpokládali, že kosatky přecházejí na vysokofrekvenční zvuk, který by ostatní nedokázali zachytit. Jenže téměř všichni mořští savci mají exceletní sluch. Vědci navíc při poslouchání pomocí mikrofonů dokázali zachytit radostné zvuky při úspěšném lovu a dokonce praskání kostí obětí. Ale žádný infrazvuk. Kosatky prostě nemluví a pohybují se v jakémsi „tichém módu“ asi jako „neviditelné“ bombardéry.

TIP: Hladovci s plným talířem: Co chutná geniálním lovcům kosatkám?

Ukázalo se, že kosatky se na hladině vynořují na přesně očekávaných místech. Znají svoji polohu a navzájem si nahánějí kořist, i když je moře zcela zakalené a viditelnost nulová. Pokud spolu tedy nekomunikují a přesto loví, jak to dělají? Odborníci přišli na to, že jejich dokonalá spolupráce je pravděpodobně výsledkem precizního nácviku. Jak tento nácvik vypadá, zůstává tajemstvím. Vědci nyní plánují vybavit celou skupinu kosatek individuálními GPS detektory, což by mohlo přinést na tyto vzrušující otázky alespoň částečnou odpověď.