Díky extrémně silnému čelistnímu stisku a plaveckým schopnostem představují krokodýli velkou hrozbu pro každého neopatrného živočicha, který se k nim dostane nebezpečně blízko a zároveň spadá do jejich představy o potravě – a tito velcí vodní tvorové rozhodně nejsou vybíraví.

Jedná se proto o velmi úspěšnou skupinu archosaurních plazů, jež se poprvé objevila již v období druhohorního triasu asi před 240 miliony let, přibližně ve stejné době jako dinosauři. Následně dokázali přežít hromadné vymírání na konci křídy před 66 miliony roků a Zemi obývají dodnes.

Největším novodobým zástupcem je krokodýl mořský (Crocodylus porosus), dorůstající délky až 6,5 metru a hmotnosti 1,3 tuny, což z něj činí nejtěžšího plaza současnosti. I tento děsivý predátor však působí doslova jako roztomilá hračka v porovnání s některými krokodýlotvarými plazy, kteří žili v období druhohorní éry a následujícího kenozoika. Mezi nejzajímavější zástupce gigantických pravěkých krokodýlů pak patří rod Deinosuchus – doslova „strašný krokodýl“.

Poslední doušek vody

Některá jména přisouzená pravěkým živočichům nejsou příliš trefná, nicméně v případě deinosucha to neplatí: Už na pohled muselo jít o skutečně děsivého tvora, který by nás ohromil svými rozměry i loveckými dovednostmi. Je totiž velmi pravděpodobné, že před 73–82 miliony let lovil přímo z vody neopatrné dinosaury, kteří se chodívali napít k hladině Velkého vnitrozemského moře, řek či jezer tehdejší Severní Ameriky. A zatímco na východních pobřežích byly populace deinosuchů mnohem početnější, na západě zas žili podstatně větší a masivnější jedinci.

Kromě dinosaurů však nepochybně lovili i jiné vodní živočichy – například velké mořské želvy, ryby i paryby, bezobratlé amonity a mnohé další. Patrně tak představovali vrcholné predátory svých ekosystémů a v příbřežních oblastech mohli ekologicky soupeřit se žraloky či velkými dravými mořskými plazy, jako byli mosasauři a plesiosauři.

Fosilie deinosuchů se podařilo objevit ve 12 amerických státech, což dokládá, že se rozšířili na území o rozloze stovek až tisíců kilometrů. První fosilie tohoto pravěkého krokodýla byla nalezena už v polovině 19. století v Severní Karolíně, ale formálně rod Deinosuchus popsal teprve v roce 1909 přírodovědec William Holland.

Rýhy zůstanou

Typový druh Deinosuchus hatcheri dostal jméno na počest objevitele fosilie, která Hollandovi posloužila ke stanovení zmíněného taxonu: Slavný paleontolog a sběratel zkamenělin John Hatcher nalezl roku 1903 na jihu Montany tzv. osteodermy deinosucha, tedy kostěné štítky z tělního pancíře. Rok nato však podlehl břišnímu tyfu a Holland jeho památku uctil právě pojmenováním obřího pravěkého krokodýla.

S postupujícím časem objevů přibývalo a dnes již díky nim podstatně lépe známe anatomii, fyziologii i ekologii onoho křídového příbuzného aligátorů. Rýhy po zubech deinosuchů se povedlo objevit na ocasních obratlích kachnozobých dinosaurů i na krunýřích mořských želv, což potvrdilo dřívější představy o jejich potravních návycích. Menší zástupci však lovili spíš ryby a jinou snazší a méně nebezpečnou kořist.

Rozbor růstových kruhů v osteodermech deinosuchů každopádně naznačuje, že plné velikosti dosahovali ve věku kolem 35 let a nejstarší jedinci se mohli dožívat více než 50 roků.

Bezkonkurenční stisk

Dnes jsme si v podstatě jistí, že byl deinosuchus zástupcem vývojové linie Alligatotoridea, a představoval tak vzdáleného příbuzného současných aligátorů a kajmanů. Rozhodně však nešlo o „pravěkého aligátora“, jak s oblibou tvrdí populární média, ale spíš o jeho dalekého bratránka.

Kromě větších rozměrů se zřejmě na pohled příliš nelišil od dnešního aligátora severoamerického. Měl také široký čenich zakončený charakteristickým vyboulením a velmi mohutné a silné zuby mu zřejmě sloužily spíš k drcení než k prokousávání a trhání.

Není ostatně divu: Síla čelistního stisku deinosucha se odhaduje na 18–103 tisíc newtonů. I ta nejnižší hodnota přitom překonává změřenou sílu stisku dnešního krokodýla mořského – která u jedince dlouhého 4,69 m a vážícího 531 kg činila 16 414 newtonů – a dalece přesahuje schopnosti například hyen či medvědů.

Nejvyšší hodnoty překračující hranici 100 tisíc newtonů se na druhou stranu prakticky vymykají naší představivosti a téměř dvojnásobně převyšují i odhady pro obřího teropodního dinosaura druhu Tyrannosaurus rex. S takto silnými čelistmi mohli deinosuchové ulovit prakticky jakéhokoliv živočicha, kterého ve svém ekosystému potkali, a to na souši i ve vodě.

Běsnící predátor

Deinosuchus možná nebyl úplně největším krokodýlotvarým plazem v dějinách života na Zemi, rozhodně však patřil k rekordmanům a v současnosti je také jedním z nejlépe prozkoumaných. V 50. letech minulého století vědci na základě fragmentu dolní čelisti o odhadované délce 1,8 metru a srovnáním s proporcemi krokodýla kubánského stanovili celkovou délku deinosucha na fantastických 15 metrů; později ovšem z uvedené hodnoty mírně ubrali.

Na přelomu století odborníci na základě nových objevů určili, že se pravděpodobněji jednalo o rozmezí 7,4–10,6 metru, což ovšem stále o polovinu překonává rozměry i těch největších krokodýlů mořských.

Rovněž odhady hmotnosti se snížily: Původně se totiž pohybovaly kolem 8,5 tunám, což odpovídá téměř dvěma dospělým slonům indickým. Někteří odborníci přitom spekulovali, že by hmotnost deinosuchů mohla přesáhnout i 10tunovou hranici. Dnešní odhady se pak pohybují spíš v rozmezí 2,5–5 tun, tedy zhruba 2–4násobku hmotnosti největších krokodýlů mořských. Je však prakticky jisté, že rekordní jedince z řad deinosuchů se dosud objevit nepodařilo, a nejspíš k tomu ani nikdy nedojde.

Na základě výrazné velikostní variability dnešních krokodýlů lze ovšem předpokládat, že mohli být deinosuchové obecně podstatně větší než nejrozměrnější známé exempláře. Reálné jsou tudíž představy o 12metrových a 8tunových jedincích, kteří by tak patřili k největším dravcům své doby. 

Už déle než čtvrtstoletí žije člověk díky Mezinárodní vesmírné stanici nepřetržitě nejen na Zemi, ale také v kosmu. Právě v poznání toho, jak si lidské zdraví dlouhodobě poradí s podmínkami vesmíru v blízkosti rodné planety, sehrála zmíněná orbitální laboratoř klíčovou roli. Mnohé jsme se díky ní naučili a stále se učíme.

Úspěch představuje také globální spolupráce, která až na výjimky funguje velmi dobře. Ukázalo se, že pokud jde o velké projekty, dokáže se lidstvo spojit a kooperovat – přestože současná politická situace podobným podnikům příliš nepřeje.

ISS tu s námi bude minimálně do roku 2030, načež se počítá s její deorbitací. NASA již vybrala společnost SpaceX, aby pro daný účel vyrobila kosmickou loď. A pak? Kdo nebo co jedinečný komplex nahradí?

V první řadě je třeba říct, že Mezinárodní vesmírnou stanici zcela nahradit nelze. Naštěstí se ovšem chystají i jiné laboratoře, jež by měly zajistit pokračující přítomnost člověka ve vesmíru, přestože nedosáhnou takových rozměrů. Existují také plány na zachování alespoň části ISS a připojení nových modulů, ale žádné definitivní rozhodnutí zatím nepadlo. Stále zůstává i otázka technické proveditelnosti, protože ISS byla navržena jako celek, kde každá část plní důležitou úlohu. Jak tedy bude vypadat lidská přítomnost na oběžné dráze bez legendární stanice? 

Axiom: Komerční průkopník

V pokročilém stadiu výstavby se nachází nadějná a moderní vesmírná laboratoř společnosti Axiom Space. Po provedení předběžných a kritických konstrukčních posouzení ve spolupráci s NASA zahájil smluvní partner – evropská firma Thales Alenia Space – svařovací a obráběcí práce na primárních strukturách základního modulu. První kusy letového hardwaru se začínají skládat dohromady a po dokončení se modul přesune do Houstonu k finální montáži a integraci.

Celkově se plánuje nejméně pět modulů, přičemž jako první by měl v roce 2027 na oběžnou dráhu zamířit PPTM alias Payload Power Thermal Module a dočasně se připojit k Mezinárodní vesmírné stanici. Po vynesení druhého modulu, Hab-1 neboli Habitat One, by pak stanici opustil a oba společně by vytvořily základ nového orbitálního komplexu. Hovoří se také o možnosti připojení jednoho ze stávajících modulů ISS, konkrétně MPLM Raffaello.

Axiom by měl být částečně hotový ještě před ukončením provozu ISS, vzniká s podporou NASA a půjde o první komerční kosmickou stanici. Zákazníci si tam budou moct zaplatit realizaci vlastních experimentů a počítá se rovněž se zábavním prostorem pro „turisty“. K tomu má sloužit budoucí modul SEE-1 neboli Space Entertainment Enterprise, jenž by fungoval jako první zábavní studio ve vesmíru. Interiér stanice navrhnul v roce 2018 francouzský architekt Philippe Starck: Vizualizace ukazují komoru se stěnami, které pokrývá prošívaná výplň a stovky LED diod měnících barvu.

Současný stav: Firma Axiom Space nabízí mise na ISS, s tím že desetidenní pobyt zahrnuje asi 15 týdnů výcviku. V rámci uvedené aktivity by se měl na stanici podívat také český kosmonaut Aleš Svoboda. Několik modulů budoucí stanice vzniká v Evropě a start prvního z nich se plánuje na rok 2027. Cílem je alespoň částečně nahradit ISS ještě před jejím zánikem. 

Starlab: Hvězdná laboratoř

Další plánovaná komerční stanice představuje společný projekt americké společnosti Voyager Technologies a evropského Airbusu, s podporou NASA i ESA. Zajímavostí je, že návrh interiéru a zejména obytných prostor byl v září 2022 svěřen firmě Hilton Worldwide, jež se zabývá pohostinstvím.

Opět půjde o modulární komplex, ale jeho základ vytvoří pouze dva velké moduly: servisní, zajišťující pohon a energii s využitím solárních panelů; a multifunkční, sloužící jako pracoviště i laboratoř, s dokovacími porty a o průměru 8 metrů. Pro srovnání, moduly ISS mají přibližně čtyřmetrový průměr. U servisního modulu se pak počítá i s robotickou paží pro práci vně stanice.

Základna pojmenovaná Starlab nabídne prostor pro čtyři astronauty a umožní provádět přes 400 experimentů ročně, což lze srovnat s ISS. Má přitom sloužit čistě jako výzkumná laboratoř, především pro farmaceutický průmysl.

Současný stav: Počítá se s vynesením celé stanice při jediném startu rakety Starship, a to nejdříve v roce 2028. Voyager Technologies již dříve postavila přechodovou komoru Bishop, která nyní tvoří součást ISS a slouží k vypouštění družic i k dalším účelům. K projektu se připojila také firma Mitsubishi a dále Northrop Grumman, jež nabídla zásobovací loď Cygnus. 

LOOP: Třípatrový modul

Svou vizi kosmické stanice LOOP už dříve představila také evropská společnost Airbus. Později se však zaměřila na projekt Starlab, a o zmíněném návrhu dnes tudíž není příliš slyšet. Přesto šlo o mimořádně zajímavý koncept obrovského modulu se třemi patry, z nichž na jednom se počítalo s centrifugou vytvářející umělou gravitaci.

Na délku modul měřil asi 8 metrů, což vytvářelo obytný prostor o objemu zhruba 100 m³. Každé patro mělo sloužit jinému účelu – konkrétně vědeckému, obytnému a centrifugálnímu. Vzhledem k velikosti celku by jej však musela vynést velmi výkonná raketa, ideálně Starship od SpaceX.

Současný stav: Stanice LOOP zřejmě zůstane pouze ve fázi návrhu, nicméně jde o zajímavou ukázku možného budoucího vývoje. Společnost Airbus se v současnosti plně soustředí na projekt Starlab. 

ROS: Ruský nástupce ISS

Po ukončení provozu ISS zůstane Rusko v oblasti pilotované kosmonautiky do značné míry osamocené. Významně nespolupracuje na žádném z výše popsaných projektů, s výjimkou indické stanice a pilotovaného programu, kde se podílí na výrobě některých hardwarových prvků. Přesto se lety Rusů na BAS zatím neplánují. Rusko tak slibuje vlastní orbitální základnu, nicméně její konkrétní podoba i stav projektu zůstávají nejasné, neboť plány se neustále mění. 

ROS alias Rossijskaja orbitalnaja stancija měla původně kroužit na heliosynchronní oběžné dráze se sklonem přibližně 98°, což by umožnilo rozsáhlé dálkové snímkování arktických oblastí a provádění většího počtu lékařských a fyziologických experimentů než na ruském segmentu ISS. Od loňského prosince se ovšem záměr změnil: Komplex má obíhat na dráze se sklonem 51,6° a vzniknout částečně z modulů odpojených od Mezinárodní vesmírné stanice. Předpokládá se, že ROS zahrne až sedm modulů, a jako termín dokončení se zatím uvádí rok 2035. 

První fáze výstavby má obsáhnout základní modul NEM-1, modernizovaný NEM a dokovací a přechodový modul. Druhá fáze počítá s logistickými a pracovními moduly a s platformami pro servis kosmických lodí na oběžné dráze. Zvažuje se také komerční modul až pro čtyři vesmírné turisty.

Současný stav: Aktuálně projekt ROS počítá s modulem pro biomedicínský výzkum a s dalším pro širší výzkumné zaměření. Ruské vědecké organizace připravují návrhy experimentálních programů, na jejichž základě vzniká design a technický obsah stanice. Existují orientační termíny výroby jednotlivých modulů, jsou však úzce navázané na harmonogram výstavby celého komplexu. 

Jednoho dne roku 1760 se v londýnské čtvrti Soho konala velkolepá maškarní party. Jejím hostům se naskytla nevšední podívaná, když se do tanečního sálu dostavil muž belgického původu, nedlouho žijící v Anglii, jménem John Joseph Merlin (1735–1803). Přijel totiž na kolečkových bruslích a k tomu hrál na housle.

Bohužel překvapení se neobešlo bez problémů. Ačkoliv byl Merlin ve společnosti již známou, i když trochu výstřední osobností, určitě nebyl dobrým bruslařem. Neuměl zastavit, ovlivňovat rychlost ani změnit směr, a tak najel do velkého zrcadla, které se rozsypalo. Za své vzaly i housle a otec kolečkového bruslení se navíc vážně zranil. Příhodu prý okomentoval slovy, jež na své aktuálnosti neztratila ani dnes: „Rozjet se nikdy nebyl problém, ale zastavit ano.“

Vystoupení nebylo samoúčelné. Mělo být propagací Merlinova soukromého muzea kuriozit, hracích automatů, mechanických strojků, hudebních nástrojů a dalších vynálezů, které rád stavěl na obdiv návštěvníkům. Byl totiž mechanickým géniem, hodinářem, konstruktérem hudebních nástrojů, jemných fyzikálních přístrojů a vah, vozíků pro invalidy, podnikatelem, ale také nadaným houslistou a cembalistou.

Z dlouhé a bohaté historie kolečkového bruslení ještě připomeneme rok 1823, kdy Robert Tyers, rovněž z Londýna, vyrobil brusle, kterým říkal volitos. Byla to vlastně řada pěti koleček (prostřední bylo největší), namontovaných k botám, jak sám říkal za účelem „cestování a zábavy“.

Kolečkové brusle se čtyřmi kolečky v řadě (in-line) a s možností otáčení sestrojil Newyorčan James Plimpton v roce 1863. Kolečka byla zhotovena ze dřeva s gumovým obložením. A jakmile se tyto brusle objevily, stalo se kolečkové bruslení oblíbenou činností jak v Americe, tak v Evropě. A zůstalo dodnes – výrobci přicházejí s novými a zajímavými modely bruslí pro kondiční a sportovní bruslení: univerzálními, dámskými, dětskými – roztahovacími, výkonnostními, fitness, outdoor, agressiv a tak dále.

Jednou z oblastí, kde si Spojené státy udržují vůči Číně zásadní náskok, je počet i kvalita letadlových nosičů. Zatímco Amerika začala pracovat s touto technologií už po první světové válce, Peking postrádající jak námořní, tak letecké zkušenosti, se myšlenkou vybudovat vlastní loď začal vážně zabývat až počátkem 21. století.

Nečekaný impuls tomu dodala neopatrnost australského námořnictva při likvidaci vyřazené HMAS Melbourne v roce 1985. Sydney ji prodalo soukromé čínské společnosti k sešrotování, a přestože před transferem z paluby zmizely zbraně, radary a katapulty, trup a základní konstrukce zůstaly nepoškozené. To Číně umožnilo detailně prostudovat technické řešení a získat cenné poznatky pro vývoj. 

Podobná příležitost se naskytla v 90. letech po rozpadu Sovětského svazu. V Mykolajevských loděnicích tehdy zůstala zakotvená rozestavěná letadlová loď Varjag. Nově vzniklá Ukrajina neměla prostředky na její dokončení a hledala kupce – mezi nimi i Rusko a Čínu.

Zatímco Rusko nabídku odmítlo, Čína vyslala delegaci, která ohlásila, že plavidlo je zhruba ze dvou třetin hotové a trup se nachází v „dobrém stavu“. Peking však tehdy pod mezinárodním tlakem po masakru na náměstí Nebeského klidu couvl a loď tak dál chátrala vystavená nepříznivému počasí.

Výhra v kasinu

Číňané, vědomi si této situace, tak vymysleli plán, jak se trupu rozestavěného nosiče zmocnit jiným způsobem. Když ukrajinská vláda a vedení loděnic rozhodly o jejím prodeji v aukci, koupili ji prostřednictvím nastrčené firmy za 20 milionů dolarů. Kupující, formálně registrovaný v Macau, deklaroval úmysl loď přestavět na plovoucí hotel s kasinem. Západní pozorovatelé však brzy zjistili, že v kanceláři firmy se nacházejí bývalí důstojníci čínského námořnictva.

Hongkongský podnikatel Sü Ceng-pching, který figuroval jako zástěrka, k tomu v roce 2015 uvedl: „Oslovil mě Ťi Šeng-te, který měl pověření od čínského námořnictva. Vymyslel krycí historku o plovoucím hotelu a kasinu. Vše jsem hradil ze soukromých zdrojů včetně přepravy a náklady mi nikdy nebyly proplaceny.“

Když kupující navrhl odtažení lodi do Macaa a zahájení přestavby, úředníci v tehdy ještě portugalské kolonii to zamítli – oficiálně z bezpečnostních důvodů. Ve skutečnosti si místní úřady i portugalská správa dobře uvědomovaly, že projekt „kasina“ je jen zástěrka. Tím se projekt formálně zastavil, v zákulisí však dál pracovala čínská diplomacie.

Peking nabídl Ukrajině technickou pomoc a výcvik armády, v rámci čehož získal povolení k přístupu svých inženýrů k lodi. Ti tak mohli přímo na místě detailně zdokumentovat konstrukci. Po dlouhých vyjednáváních a tlaku ze strany Číny Ukrajina nakonec v roce 2000 povolila odtažení trupu – stále oficiálně jako „turistického zařízení“. 

Letadla místo žetonů

Po peripetiích v Bosporské úžině táhly remorkéry torzo Dardanelami, avšak Egypt neudělil povolení k průjezdu Suezským průplavem. Pravidla totiž nepovolují proplutí lodím bez vlastního pohonu a úřady trvaly na striktním dodržení předpisů. Loď tak musela pokračovat přes Gibraltar na riskantní plavbu okolo Afriky. Vplula do Indického oceánu a po cestě dlouhé 28 200 km proplula Malackým průlivem mezi Malajsií a Indonésií. Tam se ale nestočila k jihu směrem k deklarovanému cíli, ale zamířila na sever. Podezření se tím proměnilo v jistotu a o skutečném účelu transportu už nikdo nepochyboval.

Do námořní loděnice v Ta-lien na severovýchodně země plavidlo vplulo 3. března 2002. Čínské námořnictvo tak získalo rezavý a značně zchátralý skelet. Některé části nad čarou ponoru vykazovaly tak pokročilou korozi, že místy zůstaly jen ztenčené vrstvy kovu. Podvodní část vypadala lépe, neboť kolonizace mořskými organismy do jisté míry zachovala její celistvost. Strojní vybavení zůstalo překvapivě v dobrém technickém stavu díky pečlivému zakonzervování z dob Sovětského svazu. 

Následující tři roky probíhaly administrativní a technické přípravy. Varjag mezitím stál ve vodě, protože nový suchý dok ještě nebyl připraven. Teprve jeho dokončení v roce 2005 umožnilo zahájit skutečnou modernizaci.

V první fázi proběhla komplexní očista trupu a kontrola jeho celistvosti. Následovalo opískování a nový protikorozní nátěr. Loď si nakonec zachovala většinu původních specifikací. Výjimkou byl výtlak, který se změnil v důsledku četných úprav v elektronice a výzbroji. Celková délka činila 306,4 metru, šířka letové paluby 74,4 metru a maximální ponor 11 metrů. 

Maska stržena

Dne 8. června 2011 generál Čen Bingde poprvé veřejně potvrdil, že probíhá modernizace bývalého Varjagu. Ministerstvo obrany pak 27. července upřesnilo: „Loď bude zařazena do námořnictva jako Liaoning a bude sloužit k vědeckému výzkumu, experimentům a výcviku.“

Čína se rozhodla ponechat původní a osvědčený sovětský pohonný systém. Srdcem lodi jsou čtyři parní turbíny o výkonu 37 MW, doplněné šesti dieselovými generátory (1 500 kW) jako záložním zdrojem. Maximální rychlost oficiálně činí 32 uzlů (59 km/h) a doporučená provozní je 18 uzlů (33 km/h).

Parní turbíny však představují technologické zpoždění oproti moderním plynovým turbínám. Vyžadují výrazně více techniků a inženýrů pro obsluhu, dohled a údržbu. To částečně vysvětluje značný vysoký počet členů posádky: přibližně 2 600 lidí včetně leteckého personálu. 

Při přestavbě dali čínští konstruktéři přednost zvýšení letecké kapacity před zachováním původní těžké palubní výzbroje. Namísto odpalovacích zařízení pro protilodní střely došlo ke zvětšení hangáru a úložných prostor letadel. Pro boj zblízka je Liaoning vybaven sedmi- a jedenáctihlavňovými kanony ráže 30 mm a protiletadlovými raketami krátkého dosahu. Další vrstvu aktivní ochrany tvoří elektronická a klamná opatření – čtyři 24hlavňové a dva 16hlavňové raketomety pro vypouštění klamných cílů.

Podvodní pasivní ochranu tvoří tři podélné přepážky, přičemž druhá je pancéřovaná. Nádrže paliva i zásobníky pohonných hmot pro stroje na palubě chrání skříňová konstrukce. Letecký a bojový provoz řídí víceúčelový radar typu 346 s AESA anténou v pásmu S, vyvinutý Výzkumným institutem elektronických technologií v Nankingu. V praxi se Liaoning opírá o vlastní leteckou skupinu o maximálně 40 strojích.

Krátký dech

Slavnostní předání plavidla čínskému námořnictvu proběhlo 25. září 2012 za účasti řady vysokých stranických představitelů. Při tomto aktu loď oficiálně obdržela název Liaoning podle provincie, kde byla dokončena. Operační způsobilosti dosáhla v roce 2019. Celý proces tak od položení kýlu po plné operační nasazení trval 27 let, což z Liaoningu činní loď s nejdelší stavbou v dějinách. Pozdější odhady uváděly, že celkové náklady na uvedení do provozu spolu s leteckým parkem odpovídají ceně asi deseti nových torpédoborců.

Liaoning má oproti americkým nosičům několik zásadních omezení. Startovací zařízení tvoří „skokanský můstek“ namísto katapultů, takže letadla nemohou vzlétat s plnou zátěží. Částečné lze tento handicap zmírnit využitím delšího rozjezdu s využitím zadní části paluby, avšak jen za cenu zablokování přistávací dráhy.

Loď má pouze dva výtahy pro přesun strojů mezi hangárem a palubou, zatímco americké běžně využívávají tři. Celkový počet letadel je přibližně poloviční oproti standardním nosičům US Navy.

Zkušenosti nenapodobíš

V případě střetu by americké námořnictvo pravděpodobně „zahltilo oblohu letadly“, na což by Liaoning jen těžko hledal odpověď. Nosiče US Navy mají navíc jaderný pohon, takže jejich nasazení omezuje spíše zásoba munice a zásob než palivo. Oproti tomu musí Liaoning při běžném provozu doplňovat naftu přibližně každé tři týdny, čímž se stává zranitelným, zejména při tankování v přístavu.

Všechny tyto nedostatky však čínští konstruktéři již odstraňují u následujících, dnes již rozestavěných plavidel. Ta jsou „na papíře“ srovnatelná s americkými typy nejnovější třídy Ford. 

Liaoning proto našel hlavní uplatnění spíše jako výcviková loď, na níž vyrůstá první generace čínských palubních pilotů a důstojníků pro budoucí flotilu šesti letadlových lodí. Čína, v duchu své tradice, design lodi okopírovala a doplnila vlastními úpravami. Tak vznikla o něco větší sesterská Šan-tung. Oba nosiče jsou dnes nasazovány především v oblasti Jihočínského moře, kde slouží jako nástroj odstrašení Vietnamu a Filipín.

U Liaoningu se očekává, že v provozu zůstane minimálně do roku 2034. Jeho další operační využitelnost bude poté záviset zejména na stavu pohonného systému a trupu. V roce 2023 se na jeho palubě objevila maketa stíhačky J-35 VTOL (čínský ekvivalent americké F-35B). Sloužila pro testy manipulace na palubě, což naznačuje, že se s lodí i nadále počítá. 

Invazní druhy nejsou problémem jenom na souši, ale také v oceánech. V mořích tyto vetřelce nejčastěji přepraví do nové oblasti nákladní lodě, i když je to obvykle neúmyslné. Pro přenos invazních druhů lodní dopravou jsou přitom velmi rizikové situace, kdy spolu dlouhou dobu kotví velký počet lodí z různých koutů světa.

Mezinárodní tým mořských biologů, které vedl Mario Tamburri z Marylandské univerzity, naléhavě varuje, že teď taková riskantní situace nastala kvůli krizi v Hormuzském průlivu. V této geopoliticky horké oblasti uvázly na dlouhé měsíce stovky nákladních lodí, které mohou neúmyslně rozpoutat rozsáhlou invazi mořských organismů po celém světě.

Invazní druhy na lodích

Jak vysvětlují badatelé ve studii, kterou uveřejnil odborný časopis Biological Invasions, dlouhé kotvení lodí v krizové situaci vytváří ideální podmínky pro obrůstání jejich trupů rozsáhlými společenstvy mořských organismů (takzvaný biofouling). Na ocelových plochách lodí pod čarou ponoru se postupně usazují rozmanité řasy, svijonožci, mlži i další bezobratlí. Přichycené organismy mohou během jediné plavby překonat tisíce kilometrů a po příjezdu do nového přístavu se začít rozmnožovat. Pokud zde nenarazí na přirozené predátory nebo konkurenci, mohou se rychle rozšířit a zásadně proměnit místní ekosystémy.

Jakmile se lodě po obnovení normálního provozu v Hormuzském průlivu znovu vydají na své běžné obchodní trasy, mohou tyto organismy nechtěně přepravit mezi kontinenty a oceány. Podle Tamburriho a jeho kolegů představuje současné odstavení více než 1 500 nákladních lodí po dlouhou dobu mimořádnou situaci, která by mohla vytvořit podmínky pro globální událost „superšíření“ mořských invazních druhů.

Vědci vyzývají provozovatele lodí i příslušné úřady, aby zpřísnili kontrolu biologického obrůstání lodních trupů, rozšířili monitoring v rizikových přístavech a posílili mezinárodní spolupráci při rychlé reakci na možné zavlečení invazních druhů. Jen tak lze snížit riziko, že aktuální geopolitická krize vyústí i v dlouhodobou ekologickou krizi světových oceánů.

Když v polovině 14. století př. n. l. nastoupil na egyptský trůn mladý faraon Amenhotep IV., nikdo netušil, že se právě začíná psát jedna z nejkontroverznějších kapitol lidských dějin. Říše se nacházela na vrcholu moci – šlo o dobu 18. dynastie vyznačující se relativní stabilitou, ekonomickou prosperitou a vojenskými úspěchy. Rozsáhlému panteonu dominoval kult krále bohů Amona, jehož kněžstvo ve Vesetu disponovalo nesmírným bohatstvím a vlivem.

Mladý Amenhotep však nebyl panovníkem, který by se spokojil s udržováním statu quo. Podle historických pramenů a archeologických nálezů se v něm již od počátku svářela ambice s náboženským vizionářstvím. Zatímco jeho předchůdci upevňovali impérium mečem, Amenhotep se rozhodl pro boj na poli duchovním. Tento mladý faraon si usmyslel zbořit polyteistický systém, který v Egyptě fungoval tisíce let, a nahradit jej něčím, co svět dosud nepoznal: výhradním uctíváním jediného principu. Tímto krokem se navždy zapsal do historie jako „kacířský král“ a také průkopník monoteismu.

Vzestup slunečního kotouče

V prvních letech své vlády se nový faraon ještě držel tradičních vzorců, ale změna byla cítit ve vzduchu. Postupně začal upřednostňovat Atona – dříve jen vedlejší aspekt slunečního boha Re, představující fyzický disk slunce. Kolem pátého roku své vlády udělal radikální řez. Změnil si jméno na Achnaton („Prospěšný Atonovi“) a oficiálně vyhlásil Atona jediným pravým bohem. Tato změna nebyla jen kosmetická; šlo o frontální útok na ostatní božstva a jejich kněžstvo.

Atonismus se od tradičního egyptského náboženství lišil v samotných základech. Ostatní bohové měli lidská či zvířecí těla a složité mytologické příběhy. Aton však byl zobrazován jako prostý sluneční disk, z něhož vycházejí paprsky končící malými lidskými dlaněmi, které podávají faraonovi a jeho rodině symbol života: anch. Bůh už se nenacházel ve svatyni, kde k němu měli přístup jen vyvolení kněží. Aton byl viditelný pro všechny, zářil na nebi a dával světlo každému tvoru bez rozdílu. Tato vizuální čistota a přímost byly pro tehdejšího Egypťana fascinující i děsivé zároveň.

Město v poušti

Aby Achnaton mohl svou vizi realizovat nerušen starými strukturami, rozhodl se pro další bezprecedentní krok: opustil Veset a nechal si postavit zcela nové hlavní město. Nazval ho Achetaton („Atonův obzor“), dnes je známé jako Amarna. Sídlo s pečlivě plánovanou strukturou, zahrnující Atonovy chrámy, paláce, obytné čtvrti i správní budovy, bylo vybudováno na panenském kousku pouště. Stovky dělníků a umělců zde v rekordním čase vytvořily metropoli, kde se náboženství, umění a politika slily v jedno. Královská rodina se zde obklopila věrnými úředníky, kteří své postavení neodvozovali od staré aristokracie, ale od své oddanosti faraonově nové pravdě.

Achetaton byl navržen tak, aby oslavoval život a světlo. Široké bulváry byly svědky procesí, při nichž král a královna projížděli v pozlacených vozech, zářící jako pozemské odlesky svého boha. Archeologické vykopávky v Amarně nám dnes poskytují unikátní pohled na život v této izolované komunitě, která po dobu necelých dvaceti let věřila, že vytváří nový, lepší svět.

Pravda v nedokonalosti

Achnatonova reforma se hluboce projevila i v umění, kde vznikl tzv. amarnský styl. Předchozí staletí egyptského umění se držela přísného kánonu idealizovaných postav – faraon musel být vždy zobrazen jako silný, mladý a bezchybný hrdina. Achnaton toto pravidlo rozmetal. Na relié­fech a sochách z této doby vidíme faraona s protáhlým obličejem, úzkými rameny, širokými boky a vypouklým břichem.

Někteří vědci dokonce spekulovali o králových genetických vadách (např. o Marfanově syndromu), ale moderní analýzy naznačují, že šlo spíše o náboženský symbolismus.

Achnaton jako jediný prostředník boha v sobě spojoval mužský i ženský princip, plodivou sílu slunce. Zásadní změnou bylo také zobrazení emocí. Poprvé vidíme faraona, jak líbá svou dceru nebo projevuje náklonnost své manželce. Tato intimita a realismus byly v prudkém kontrastu k chladné monumentalitě dřívějších dynastií a z amarnského umění dělají jeden z nejpozoruhodnějších projevů starověké kreativity.

Krásná královna

A právě Achnatonova hlavní manželka Nefertiti stála v samém srdci faraonovy náboženské a kulturní revoluce. Její jméno („Kráska přišla“) je dnes známé po celém světě díky slavné bustě nalezené v Amarně, ale její historický význam sahá mnohem dál. Na mnoha reliéfech je zobrazována ve stejné velikosti jako král, což v egyptské ikonografii značilo rovné postavení. Navíc Nefertiti nebyla jen královnou, ale také nedílnou součástí kultu Atona.

Existují důkazy, že faraonova manželka prováděla rituály, které byly dříve vyhrazeny pouze panovníkům, a dokonce je zobrazována v pózách, kde drtí nepřátele Egypta – což je akt tradičně náležející výhradně faraonovi. Spekuluje se, že ke konci Achnatonovy vlády mohla sloužit jako jeho spoluvládce nebo že po jeho smrti krátce vládla jako faraon pod jménem Neferneferuaton.

Její vliv na náboženskou ideologii byl zásadní; ona a Achnaton tvořili „božskou trojici“ s Atonem, kde oni dva byli jedinými bytostmi na zemi, které skutečně znaly boží vůli.

Úpadek a vymazání z dějin

Zatímco Achnaton však budoval v poušti svůj spirituální ráj, egyptské impérium zažívalo otřesy. Díky nálezu tzv. Amarnského archivu – diplomatické korespondence na hliněných tabulkách – víme, že vazalští králové na Blízkém východě opakovaně žádali faraona o vojenskou pomoc proti útokům Chetitů a kočovných kmenů. Achnaton však na tyto prosby často odpovídal mlčením nebo jen vágními sliby.

Zdá se, že faraon byl natolik pohlcen náboženskou transformací a výstavbou Achetatonu, že zanedbával praktickou správu říše a ochranu jejích hranic. To vedlo k postupné ztrátě egyptského vlivu na severu a k frustraci armády. Tato vnitropolitická i zahraniční nestabilita nakonec podkopala základy jeho vlády, která stále více stála už jen na jeho osobě.

Když v sedmnáctém roce své vlády zemřel, jeho vize se téměř okamžitě zhroutily a následoval rychlý návrat ke starým pořádkům. Jeho syn a následník Tutanchaton si změnil jméno na Tutanchamon, opustil Amarnu a obnovil kult Amona v Thébách. Pozdější faraoni 19. dynastie zašli ještě dál – pokusili se svého předchůdce zcela vymazat z historie. Jeho jméno bylo vyškrtnuto ze seznamů králů, jeho sochy byly rozbity a kamenné kvádry z jeho chrámů použity jako materiál pro stavby jiných panovníků. Achnaton se stal „nepřítelem“, jehož památka měla být navždy zapomenuta.

Ironií osudu však právě tato snaha o zničení pomohla Achnatona zachovat pro moderní vědu. Tím, že byly jeho stavby rozebrány a zakopány, zůstaly fragmenty chráněny před erozí. Když došlo v 19. a 20. století k objevení opuštěné Amarny, svět se s úžasem seznámil s mužem, který předběhl svou dobu. 

Stíny monoteismu

Jednou z nejvíce fascinujících a nejdiskutovanějších teorií spojených s Achnatonem je jeho možný vliv na vznik judaismu. Tuto myšlenku zpopularizoval zejména slavný psychoanalytik Sigmund Freud ve své poslední knize Mojžíš a monoteismus. On a další zastánci této teorie naznačují, že Mojžíš mohl být Achnatonovým knězem nebo vysokým úředníkem, který po kolapsu amarnské reformy a návratu k polyteismu vyvedl skupinu věrných z Egypta, aby zachránil myšlenku jednoho boha.

Argumenty pro tuto vazbu se potom často opírají i o shody v literárních dílech. Achnatonův Velký chvalozpěv na Atona vykazuje až mrazivé podobnosti s biblickým Žalmem 104. Oba texty oslavují slunce jako dárce života, popisují krásu stvoření a vyzdvihují jedinost božství.

Ačkoliv moderní archeologie i historická věda poukazují na řadu neshod (např. časový odstup mezi Achnatonem a tradičním datováním Exodu), nelze popřít, že Achnatonův experiment byl prvním historicky doloženým momentem, kdy se oficiálně prosadila myšlenka výhradního uctívání jednoho boha.

Cloggsova jeskyně (Cloggs Cave) se nachází na vápencovém útesu nad kaňonem řeky Snowy poblíž městečka Buchan v australském státě Victoria. Je to známá archeologická lokalita na tradičním území klaunu Krauatungalung, který patří k národu Gunaikurnai původních obyvatel Austrálie.

Cloggsova jeskyně a několik dalších jeskyní jsou známé z etnografických záznamů z 19. století i z ústní tradice jako místa, kde mocní duchovní, označovaní jako mulla-mullung, prováděli magické obřady, léčebné rituály i kletby. Archeologové zjistili, že Cloggsova jeskyně Cave sloužila k těmto účelům nepřetržitě posledních 25 000 let.

Magické spalování trávy v jeskyni

Rituály měly podobu, která je pro Evropana zvláštní. „Naše výsledky ukazují, že tehdejší lidé sbírali v okolní krajině trsy trav, přinášeli je do jeskyně, rozprostírali je do tenkých vrstev a potom je spalovali,“ popisuje vedoucí výzkumu Elle Gronová z Australské národní univerzity. „Tyto vrstvy spálené trávy postupně překryly sedimenty, které je konzervovaly na tisíce let.“

Gronová a její kolegové v mezinárodním výzkumném týmu k tomu dospěli díky archeobotanickému výzkumu fytolitů, mikroskopických tělísek tvořených oxidem křemičitým, ze sedimentů v jeskyni. Tato tělíska vznikají v rostlinných pletivech, často jsou charakteristická pro určitý druh rostliny a typ pletiva a pro archeology jsou cenná díky tomu, že se na rozdíl od většiny rostlinné hmoty mohou uchovat po velmi dlouhou dobu. Výzkum fytolitů publikoval odborný časopis Frontiers in Environmental Archaeology.

Badatelé zjistili, že 97 procent nalezených fytolitů pocházelo z různých částí trav, včetně částí, které nebyly jedlé. Ve většině případů šlo o trávy z blízkého okolí jeskyně. Téměř 18 % nalezených fytolitů bylo spálených nebo roztavených. Jejich výskyt ve všech datovaných vrstvách potvrzuje, že lidé do jeskyně po celých 25 000 let opakovaně nosili rostliny, většinou trávy, a spalovali je. Podle vědců přitom spalování trav odpovídá tradičním praktikám národa Gunaikurnai, při nichž se popel používal při magických a rituálních obřadech.

Pokud se rozhodnete poznávat krásy Černé Hory, rozhodně neuděláte chybu, když pojedete autem a naplánujete si trasu mezi městy Budva a Kotor. Při přejezdu mezi nimi se totiž můžete zastavit na několika dalších zajímavých místech a mimo jiné se svézt lodí jedinečným Kotorským zálivem.

Budvu si jako výchozí bod volí řada návštěvníků, přičemž ti dříve narození si ji budou spojovat s jugoslávskou érou, kdy se jednalo o oblíbený cíl Čechoslováků: Našinec mohl k moři vycestovat jen velmi omezeně a Budva patřila mezi vybrané destinace. Současné město ovšem překvapí i nově příchozí, které nalákaly reklamní prospekty zachycující krásy tamního historického centra (viz Antické kořeny). Dnes jde totiž o metropoli převážně moderní, s panoramatem plným výškových hotelů, a stará část města je ve srovnání s novými čtvrtěmi opravdu malá.

Ucpané uličky historie

Shluk kamenných domů s několika kostely a citadelou obklopují hradby, přičemž úzkým uličkám turistický ruch nijak neprospěl: Narazíte tam na stánky se suvenýry či zmrzlinárny, které zabírají příliš mnoho místa. Nezbývá než si povzdechnout, že část historického kouzla zkrátka mizí, když výhled na památky kazí vystavené ručníky s cestovatelskými motivy.

Nenechte se však odradit a rozhodně zavítejte například do kostela sv. Jana Křtitele. Za návštěvu pak stojí i citadela nabízející vyhlídku z hradeb – za vstup sice zaplatíte, ale pohled na město shora vám to patřičně vynahradí.

Do Kotoru se z Budvy dostanete relativně snadno po příbřežní cestě. Pokud vám ovšem nevadí trocha dobrodružství, zamiřte raději do hor k Cetinje, kde se s turisty v úzkých uličkách určitě mačkat nebudete. 

Město zažilo své vrcholné období mezi léty 1852 a 1918, kdy představovalo klíčovou metropoli Černohorského knížectví a posléze i království. K dobám, kdy se jednalo o hlavní město, odkazuje řada zachovalých budov, v nichž kdysi sídlila velvyslanectví. Dnes už svému původnímu účelu neslouží a proměnily se v knihovny, školy či muzea, přesto obci dodávají jakousi auru zašlé slávy.

Adrenalin v zatáčkách

Rovněž v bývalém královském paláci Nikoly I. vzniklo národní muzeum a při procházce po Cetinje si určitě všimnete i divadla, které je pro Čechy zajímavé mimo jiné tím, že jeho strop vyzdobil malíř a kreslíř František Ženíšek. Podívat se můžete také na kraj města ke starobylému, ale nově přestavěnému pravoslavnému klášteru. A pokud se právě nebude konat bohoslužba, mniši vás rádi pustí dovnitř.

Z Cetinje pak můžete pokračovat do Kotoru, což znamená sjet zpátky do nížin. Čeká vás poněkud adrenalinová cesta plná křivolakých zatáček, kde se budete jen těsně vyhýbat autům v protisměru. Řidičské útrapy vám ovšem vynahradí nádherné výhledy na mohutné štíty hor a modré vody Kotorského zálivu. Na některých místech můžete dokonce zaparkovat a chvíli nad panoramatem rozjímat usazeni na lavičce. Na jedné z nejkrásnějších vyhlídek však podnikaví Černohorci zbudovali kavárnu s terasou a nárok na výhled tam mají jen ti, kdo si za přemrštěnou cenu něco objednají.

Namísto hotelů lodě

V ulicích překvapivě maličkého, ale přitom půvabného Kotoru se žádné velké hotely netyčí. V tamním přístavu nicméně neustále kotví některá z výletních lodí plujících Středomořím – a ani siluety obřích plavidel historické obci zvlášť neprospívají. Středověké centrum každopádně opět utváří shluk starobylých domů, paláců a kostelů ukrytých v bezpečí hradeb, jimiž se dá projít skrz jednu ze tří bran. Ulice jsou o něco širší než v Budvě a suvenýrů v nich neuvidíte tolik, takže dávnou atmosféru mezi potulujícími se kočkami nasajete snáz.

Za vidění rozhodně stojí katedrála sv. Trifona se dvěma románskými věžemi. Za vstup do svatostánku patrona zahradníků a ptactva se sice platí, ale součást prohlídky tvoří i kůr a balkon mezi věžemi, stejně jako tamní sbírky církevních rouch, monstrancí, relikviářů a jiných pokladů. Z města se pak můžete vydat k pevnosti sv. Jana, která ovšem stojí na velice strmém kopci. Pokud tedy nepatříte k fyzicky zdatnějším jedincům, možná si ji raději prohlédněte jen zdálky.

Obrana před Západem

Kotor pak samozřejmě představuje ideální místo, odkud se vydat na vyjížďku zálivem Boka Kotorska, jenž se člení na čtyři menší části a občas bývá přirovnáván k norským fjordům. Při plavbě jeho vodami se vám přitom bude místy tajit dech: V úzkých průlivech totiž budete jen nevěřícně kroutit hlavou nad představou, že se jimi pohybují i zmíněné obří výletní lodě. Na pobřeží pak spatříte řadu menších měst, často obklopených hotely, což jen podtrhuje turistickou oblibu oblasti.

Mezi zvláštnosti Boky Kotorské patří i umělé jeskyně, sloužící v minulosti coby kotviště ponorek, které záliv střežily v dobách studené války. Součástí plavby potom bývá rovněž návštěva malého ostrůvku s kostelem Naší paní na skalách neboli Gospa od Škrpjela. Umělá pevnina vděčí za svůj vznik bratrům Moršićovým, kteří tam v polovině 15. století údajně spatřili Pannu Marii. Maličký ostrůvek postupně zvětšovali, až byl dost velký, aby na něm mohl vyrůst chrám.

Současná podoba svatostánku pochází z roku 1630 a uvnitř je k vidění posvátný Mariin obraz, stejně jako řada dalších zajímavých maleb, ale třeba i část letadla či motorkářská helma – majitelům předmětů prý totiž modlitba zachránila život. 

„Sluneční zemětřesení“ je nepřesný laický název pro sluneční oscilace – povrchové odezvy zvukových a jiných vln, jež se šíří nitrem naší hvězdy. Podařilo se je objevit v 60. letech minulého století a jejich studium se postupně proměnilo ve velmi účinný nástroj, který umožňuje jednak zkoumat strukturu slunečního nitra, ale také mapovat podpovrchové detaily či získávat informace o odvrácené polokouli. Metoda, jež se popsanými jevy zabývá, se nazývá helioseismologie.

Sluncetřesných vln se v každém okamžiku vyskytuje na povrchu nepřeberné množství a společně vytvářejí velmi dynamický vzor: Na první pohled sice vypadá jako šum, ale při pečlivém studiu odhaluje pravidelnosti, jež nesou informaci o nitru hvězdy.

Uvedené vlny vyvolává především povrchová konvekce, kdy vznikají rázové vlny a stávají se zárodkem celého spektra vln zvukových. Ty se pak již dále šíří vlastní cestou. Zdroj sluncetřesných vln mohou tvořit i jevy související s výskytem magnetických polí – například prudké erupce se spojují s tzv. slunečními tsunami.

Dobrá zpráva pro všechny, kdo si rádi dopřejí pořádně pikantní pokrm: Domnělé zdravotní přínosy pálivých jídel mají poměrně pevný vědecký základ.

Opravdu jsou pálivá jídla zdravá?

V roce 2015 vyšla v odborném časopise British Medical Journal rozsáhlá studie, která ukázala souvislost mezi konzumací pálivých jídel a délkou života. V letech 2004 až 2008 vědci zařadili do výzkumu více než půl milionu dospělých obyvatel Číny a v následujících letech sledovali jejich zdravotní stav. Jak lze očekávat, několik tisíc účastníků během této doby zemřelo.

Překvapivé však bylo něco jiného. I po zohlednění celé řady možných zkreslujících faktorů – například kouření, fyzické aktivity nebo příjmu červeného masa, ovoce a zeleniny – měli lidé, kteří jedli pálivá jídla šest až sedm dní v týdnu, o 14 % nižší relativní riziko úmrtí než ti, kteří je jedli méně než jednou týdně. Konzumace pálivých pokrmů byla spojena také s nižším rizikem úmrtí na rakovinu a onemocnění srdce či plic.

O dva roky později přinesla podobné výsledky i studie provedená ve Spojených státech. Američané, kteří jedli pálivé červené chilli papričky, měli v průběhu sledování přibližně o 13 % nižší pravděpodobnost úmrtí v kterémkoli okamžiku studie než lidé, kteří je nekonzumovali.

Tajemství chilli má jméno kapsaicin

Vědci se domnívají, že za příznivými účinky stojí kapsaicin – hlavní biologicky aktivní látka obsažená v chilli papričkách. Kapsaicin působí na receptory v nervových buňkách, které vnímají teplo, ať už způsobené vysokou teplotou nebo pálivostí.

Tyto receptory, označované jako TRPV1, se nacházejí v celém těle, mimo jiné v kůži, trávicím traktu i v mnoha buňkách imunitního systému.

Máme tedy zamířit do obchodu pro chilli pastu, pokud chceme žít déle? Ne tak docela. Přestože přínosy pálivých jídel podporuje řada kvalitních studií, zatím nebylo prokázáno, že právě pálivá strava způsobuje pozorované prodloužení života.

V některých oblastech navíc zůstávají výsledky nejisté. Například některé studie – nikoli však všechny – zjistily u lidí, kteří často jedí velmi pálivá jídla, vyšší riziko rakoviny žaludku.

Co říkají studie o srdci

Několik observačních studií u lidí ukázalo souvislost mezi konzumací pálivých jídel a nižším rizikem srdečních onemocnění a cévní mozkové příhody. Přesné mechanismy zatím nejsou zcela objasněny, ale omezený počet randomizovaných kontrolovaných studií naznačuje, že kapsaicin může zvyšovat hladinu HDL, tedy „hodného“ cholesterolu. Jeho nízká hladina představuje známý rizikový faktor srdečního infarktu. Kapsaicin může také přispívat k rychlejšímu spalování kalorií.

Čím pálivější jídlo navíc člověk jí, tím méně často sahá po slánce. Čínská studie z roku 2017, které se zúčastnilo přibližně 600 dospělých, zjistila, že lidé preferující pálivější pokrmy jedli méně slanou stravu. V průměru přijímali asi o půl čajové lžičky soli denně méně, což odpovídalo i nižším hodnotám krevního tlaku.

Stejný výzkumný tým provedl také samostatnou randomizovanou kontrolovanou studii, při níž účastníkům po podání slaných směsí skenoval mozek. Ukázalo se, že kapsaicin zesiluje vnímání slané chuti. Jinými slovy, stejné množství sójové omáčky chutná slaněji, pokud je součástí pokrmu i chilli.

Pálivé jídlo a zdraví střev

Na receptorech TRPV1 je pozoruhodné i to, že hrají klíčovou roli při přenosu bolesti. Například v tlustém střevě lidí trpících syndromem dráždivého tračníku se vyskytují ve zvýšeném množství.

Právě proto mohou kapsaicinové krémy, zdánlivě paradoxně, pomáhat při léčbě bolesti. Kapsaicin totiž dokáže receptory vnímající bolest natolik stimulovat, že tím dočasně utlumí přenos varovných signálů do mozku.

V malých klinických studiích u lidí prokázal kapsaicin příznivý účinek také při chronických bolestech břicha. U některých lidí sice může krátkodobě nepříjemné pocity zhoršit, po několika týdnech pravidelné konzumace však dochází ke snížení citlivosti receptorů, takže obtíže mohou naopak ustoupit.

Mýtus o podrážděném žaludku

Navzdory rozšířenému přesvědčení kapsaicin nepoškozuje zdravou žaludeční sliznici. Naopak – díky tomu, že snižuje tvorbu žaludeční kyseliny a zároveň podporuje prokrvení žaludku, chrání podle některých studií před vznikem žaludečních a střevních vředů.

Proč tedy pálivá jídla často zhoršují příznaky refluxu? Pocit pálení žáhy po pikantním jídle vzniká proto, že kapsaicin aktivuje receptory TRPV1 v jícnu. Právě to vyvolává nepříjemný pálivý pocit na hrudi, který si běžně spojujeme s působením žaludeční kyseliny.

Maďarské přísloví říká, že „paprika pálí dvakrát“ a jeho význam není třeba dlouze vysvětlovat. Randomizovaná placebem kontrolovaná studie z roku 2006 však zjistila, že kapsaicin příznaky hemoroidů nezhoršuje. Pokud jsou tedy právě hemoroidy vaším hlavním důvodem k obavám, současné vědecké poznatky jsou v tomto směru uklidňující.

Otazníky kolem rakoviny

V případě nádorových onemocnění trávicího traktu nejsou výsledky zcela jednoznačné. Většina studií naznačuje, že kapsaicin může před rakovinou chránit, některé práce ale naopak uvádějí, že by mohl podporovat růst nádorů.

Jde o oblast, která vyžaduje další výzkum. Celkový trend dosavadních výsledků je však spíše uklidňující a naznačuje, že pálivá jídla mohou mít ochranný účinek.