Na sociálních sítích v posledních měsících rychle roste popularita takzvaného „biblického stravování“. Jeho zastánci tvrdí, že moderní průmyslově zpracované potraviny škodí lidskému tělu i duchu, a snaží se vracet k jídelníčku inspirovanému potravinami zmiňovanými v Bibli. Trend spojuje náboženskou víru, wellness kulturu i současnou americkou debatu o zdravém jídle.

Jednou z výrazných tváří tohoto směru je sedmadvacetiletá influencerka Kayla Bundyová, která má na TikToku přes půl milionu sledujících. Svůj den začíná vývarem z kostí, kupuje nepasterované mléko, jí sardinky a peče kváskový chléb bez průmyslových kvasnic. Tvrdí, že jí tento způsob stravování pomohl vyřešit problémy s pletí, vlasy i depresemi.

Bundyová označuje svůj jídelníček za součást duchovní cesty. Už osm let se snaží jíst především potraviny zmíněné v Bibli a věří, že správné jídlo může být prostředkem boje proti „zkaženosti“ moderního světa. Podle jejích slov vstoupil hřích do světa skrze jídlo a právě jídlo může člověku pomoci vzdorovat negativním vlivům.

Udělejme Ameriku znovu zdravou!

Popularita biblického stravování roste v době, kdy se ve Spojených státech rozšiřuje hnutí Make America Healthy Again (MAHA). To kritizuje ultrazpracované potraviny, chemické přísady a průmyslovou výrobu jídla. Podporuje například dostupnost nepasterovaných mléčných výrobků nebo přísnější regulaci umělých barviv a aditiv.

Mnozí propagátoři biblické stravy se přitom sami za součást MAHA nepovažují, přesto mají podobné cíle. Důraz kladou na „čisté“ potraviny, domácí vaření a návrat k jednodušším receptům. Dalším faktorem je rostoucí popularita léků na hubnutí typu GLP-1, jejichž uživatelé často hledají přirozené zdroje bílkovin a méně průmyslově zpracované potraviny. Biblické stravování se tak stalo jakousi kombinací wellness trendu, alternativní výživy a náboženské identity.

Víra jako součást jídelníčku

Na internetu vznikla komunita influencerů, kteří propojují výživové rady s citacemi z Bible. Často nabízejí placené kurzy, elektronické kuchařky nebo osobní koučink. Bundyová například prodává digitální průvodce „biblickými superpotravinami“ a konzultace za stovky dolarů měsíčně.

Podobně uspěla i Annalies Xavieraová z Georgie, jejíž facebooková stránka během několika týdnů vyrostla z několika tisíc sledujících na více než 300 tisíc. Sama tvrdí, že jejím cílem není striktní dieta, ale návrat k domácímu vaření a přirozeným surovinám.

Biblické stravování přitom nemá jednotná pravidla. Někteří lidé se snaží jíst pouze potraviny explicitně zmíněné v Bibli, jiní chápou celý koncept volněji a zaměřují se hlavně na omezení průmyslově zpracovaného jídla.

Starý koncept v novém kabátě

Spojování víry a stravy není ničím novým. Už v roce 2004 se bestsellerem stala kniha „The Maker’s Diet“ od Jordana Rubina, která nabízela dietní doporučení založená na biblických principech. Později následovala další díla jako „The Eden Diet“ nebo novější „The Biblio Diet“.

Mnoho křesťanů se také účastní takzvaného Danielova půstu inspirovaného starozákonní knihou Daniel. Během 21 dní jedí převážně zeleninu a pijí vodu. Podobné náboženské stravovací systémy přitom existují po staletí – od košer a halal pravidel až po různé postní tradice.

V poslední době se však díky sociálním sítím dostává biblické stravování do mnohem širšího povědomí. Trend podpořily i známé osobnosti. Herec Chris Pratt například veřejně mluvil o absolvování Danielova půstu a propagoval modlitební aplikaci Hallow. Do podobných aktivit se zapojili také Mark Wahlberg nebo Patricia Heatonová.

Duchovní biohacking

Někteří influenceři propojují stravu s širším konceptem „zbožného životního stylu“. Student Casper Schimmer z Amsterdamu například nabízí koučink mladým křesťanským mužům, kteří chtějí sladit jídelníček, cvičení a duchovní život. Vedle zdravého jídla zdůrazňuje i fyzickou kondici, duševní zdraví nebo pravidelný odpočinek během sabatu, který označuje za „původní biohack“.

Podle odborníků ale podobný přístup odráží širší společenský trend. Profesorka Jennifer Ayresová z Emory University upozorňuje, že internetová komunita kolem biblického stravování klade silný důraz na individuální rozhodování a osobní disciplínu, zatímco širší otázky potravinového systému či ekologických dopadů zůstávají často stranou.

Co na to odborníci?

Křesťanská dietoložka Abbie Stasiorová tvrdí, že většina jejích doporučení odpovídá běžným zásadám zdravé výživy. S klienty řeší například důležitost snídaně nebo vyvážený příjem bílkovin a sacharidů, přičemž někdy odkazuje i na biblické příběhy. Jako příklad uvádí scénu z Janova evangelia, v níž Ježíš snídá s učedníky chléb a ryby – podle ní tedy kombinaci sacharidů a proteinů.

Výživová expertka Marion Nestleová upozorňuje, že pokud lidé jedí dostatek kalorií a širokou škálu málo zpracovaných potravin, pravděpodobně jim podobný jídelníček neublíží. Současně ale připomíná, že wellness kultura bývá více založená na osobních pocitech než na vědeckých důkazech.

Podle Nestleové je strava často otázkou víry a identity. V době, kdy mnoho lidí hledá smysl a stabilitu, mohou podobné směry nabízet nejen recepty, ale i pocit sounáležitosti a duchovního řádu.

Modlitba místo sušenky

Pro některé zastánce biblického stravování není jídlo jen otázkou zdraví, ale také duchovní disciplíny. Annalies Xavieraová například radí svým sledujícím, aby se při chuti na sladké zastavili a místo automatického sáhnutí po sušence se nejprve pomodlili.

Právě v tom spočívá síla celého trendu: nejde pouze o seznam doporučených potravin, ale o propojení výživy, morálky, spirituality a životního stylu. Biblické stravování tak představuje další podobu moderní wellness kultury – tentokrát zabalenou do náboženského jazyka a starověkých textů.

Jak dobře víme i z bolestné zkušenosti našeho druhu, primáti mají od pradávna problémy se zubními kazy. Nepochybně se to týkalo i neandertálců. Paleontologické nálezy již dříve prozradily, že neandertálci odstraňovali zbytky potravy ze zubů párátky a zřejmě používali na zuby i léčivé rostliny. Rozsah jejich zubařských schopností ale zůstával nejasný.

Výzkumný tým, který vedla Alisa Zubova z petrohradského Muzea antropologie a etnografie Petra Velikého, nedávno zjistil, že neandertálci zřejmě rozpoznali infekci zubu a dokázali ji s použitím drobných kamenných nástrojů odvrtat. Prozradil to nález zubu neandertálce, publikovaný v odborném časopisu Plos ONE, přičemž dotyčný zub nese stopy záměrného zubařského zásahu.

Neandertálští stomatologové

Jde o stoličku, která pochází z Čagyrské jeskyně na Altaji, známé mnoha paleontologickými nálezy. Stolička patřila neandertálci, který žil asi před 59 tisíci lety. Uprostřed horní strany zubu se nachází hluboký otvor, který zasahuje až do dřeňové dutiny. Vědci provedli experimenty na lidských zubech a prokázali, že takový otvor lze vytvořit vrtáním kamenným hrotem.

Pokud víme, u neandertálců byly zubní kazy poměrně vzácné. Jak se ale zdá, když už se objevily, neandertálci si s nimi dokázali poradit. Zákrok, který se odehrál před 59 tisíci lety, musel být bolestivý. Podle vědců ale mohl fungovat a neandertálskému pacientovi značně ulevil.

Každopádně jde o první doložený případ záměrného „zubařského“ zásahu mimo náš druh Homo sapiens. Je to také absolutně nejstarší případ, jehož stáří převyšuje dosavadní nálezy o více než 40 tisíc let. Neandertálci přišli do oblasti Altaje před 70 až 60 tisíci lety během migrace ze střední a východní Evropy v nejmladší době ledové a žili zde nejméně do doby před 40 až 45 tisíci lety.

Rozvoj obrněné techniky po druhé světové válce provázela adekvátní opatření ve vývoji protitankových zbraní. Jedním z nejefektivnějších prostředků ochrany pěchoty se staly řízené střely. Američanům se ve vývoji těchto zbraňových systémů zpočátku příliš nedařilo a jejich ozbrojené síly byly závislé na francouzských modelech SS.11 a ENTAC. I přes slabý start ale USA v 60. letech vyvinuly systém, který představoval absolutní špičku.

Nová protitanková raketa BGM-71A TOW (Tube Launched, Optically Tracked, Wire Guided Missille – doslova střela vypouštěná z tubusu, opticky zaměřovaná a naváděná po drátě) vzešla ze soutěže vyhlášené počátkem 60. let. Po vývoji následovalo v roce 1968 zadání do výroby a v srpnu 1969 americká armáda obdržela první kusy.

Systém mohl být lafetován na terénní vozidla M151 (lafeta M233), obrněné transportéry M113 či jej mohla čtyřčlenná obsluha přenášet na omezenou vzdálenost vlastními silami. Výrobu rakety zajišťovala firma Hughes Aircraft (od 1997 firma Raytheon – dnes RTX) a odpalovací zařízení dodávala společnost Emerson Electric Co. Od konce roku 1970 střela TOW spolu s přenosným odpalovacím zařízením M151 či ve vozidlové verzi s lafetami M232 a 233 začala ve výzbroji US Army nahrazovat bezzákluzové kanony M40 ráže 106 mm a PTŘS 1. generace MGM-32 ENTAC. 

Anatomie TOW

Raketa, uložená v plastovém přepravním obalu, se skládala z dvojstupňového (startovacího a letového) motoru na tuhé pohonné hmoty, čtyř ovládacích kormidel, infračerveného zařízení, dvou cívek s vodiči, čtyř stabilizátorů, palubního řídicího systému se zdrojem a kumulativní bojové hlavice se zapalovačem. Odpalovací zařízení tvoří šest hlavních částí – trojnožka, lafeta, hlaveň, optický zaměřovač, řídicí souprava a zdroje (NiCd akumulátory 2 × 50 V, 1 × 24 V – plně nabitá baterie stačila na odpálení 50 raket). 

Systém se vyznačoval jednoduchou obsluhou – střelec zachytí cíl v zaměřovači, sleduje ho a stiskne spoušť. Poté se aktivují palubní zdroje rakety, roztočí se gyroskop a za 1,5 sekundy se zažehne startovací motor. Po opuštění hlavně se rozevřou křídla a kormidla a rozsvítí se infračervený zdroj. Ve vzdálenosti 12 m se zažehne letový motor a po 60 m se aktivuje zapalovač. Současně střelec udržuje cíl v záměrném kříži naváděcí optiky, přičemž infragoniometr zjišťuje odchylku střely od záměrné a v počítači řídicího systému se vytvářejí řídicí signály, které odvinující se vodiče přenášejí na ovládací systém střely až do zasažení cíle. Testy prokázaly 92 až 95% pravděpodobnost zásahu. 

Senzační premiéra

Kvality zbraně se poprvé prokázaly ve vietnamské válce. Na jaře 1972, kdy USA předaly zodpovědnost jihovietnamské armádě a stáhly většinu svých pozemních sil, zahájila Vietnamská lidová armáda (VLA) pozemní ofenzivu, při níž nasadila značné množství obrněné techniky. Jedním z krizových opatření se stalo urychlené vyslání dvou bitevních vrtulníků UH-1B vybavených odpalovacími zařízeními XM26 pro raketu TOW, které původně sloužily jako demonstrační exempláře pro předvádění zahraničním zákazníkům.

K prvnímu nasazení došlo 2. května, když praporčík Carroll Lain zničil čtyři tanky, jedno dělo a nákladní auto. Dne 19. května se podařil zásah na 2 800 m a 26. května zničily rakety 10 z 12 tanků útočících na město Kontum. Během bojových letů v oblasti Centrální vrchoviny v květnu a červnu 1972 američtí piloti vypálili 94 raket TOW, přičemž zničili 81 cílů, z nichž bylo 24 tanků. 

K potlačení obrněné hrozby VLA byla vedle dvou vytížených vrtulníků připravena i pozemní odpalovací zařízení. Počátkem května do Vietnamu dorazila jednotka z 82. výsadkové divize vyzbrojená 24 systémy na džípech M151. U 1. jízdní divize pak začala s výcvikem nových obsluh. Současně probíhala příprava Jihovietnamců a koncem měsíce došlo k jejich k nasazení.

Dne 22. května obsluha pod velením amerického instruktora ubránila postavení jihovietnamské námořní pěchoty, přičemž zničila devět tanků, o čtyři dny později si u Pleiku první zničený tank připsala i jednotka z 82. výsadkové divize. Další nasazené obsluhy do konce června zničily 12 tanků. 

Podle statistik selhalo ze 162 v boji vypálených raket pouze 11 a ze zbylých zasáhlo cíl plných 124, což znamená 82% úspěšnost. Rakety TOW zničily 27 tanků, 21 nákladních aut, pět obrněných transportérů, pět polních dělostřeleckých systémů, tři protiletadlová děla, osm bunkrů, sedm skladišť, dva mosty a 122mm raketomet. Naopak obsluhy neutrpěly žádné ztráty.

Hradba proti obrněné lavině

V 70. letech PTŘS TOW umožnily zvrátit nevýhodný poměr obrněné techniky mezi NATO a Varšavskou smlouvou (7 000 : 14 000). Každý mechanizovaný prapor US Army v západním Německu disponoval 22 systémy lafetovanými na transportérech M113. Obdobně pak 12–18 kusy byly vybaveny prapory pěší, výsadkové či aeromobilní, kde jako nosič sloužila vesměs lehká vozidla M151. V roce 1976 se ve výzbroji US Army nacházelo víc než 1 800 odpalovacích zařízení a téměř 83 000 raket.

Dle protitankové doktríny měly obsluhy PTŘS volit postavení podél osy postupu protivníka a vést boční palby proti méně pancéřovaným bokům a zádím obrněnců, zatímco vlastní tanky by napadaly cíle čelně. Útočník tak musel rozdělit svou pozornost na dva až tři směry a obsluhy měly větší šanci, že na ně nezahájí odvetnou palbu či bude méně intenzivní a přesná. 

Ústupový boj

Obsluhy vybíraly palebná postavení předem, přičemž zohledňovaly krycí a maskovací vlastnosti terénu a kryté trasy pro ústup do záložního postavení, do nějž se PTŘS přesunula v případě silné odvetné palby či zakrytí výhledu dýmem. Palebné sektory jednotlivých odpalovacích zařízení se měly překrývat, čímž se obsluhy mohly vzájemně krýt. Podle doktríny měly systémy TOW zahajovat palbu na hranici maximálního dostřelu, přičemž studie a zkoušky dávaly více než 75% šanci zasažení cíle a v případě zásahu i stejně velkou šanci jeho zničení.

Odpalovací zařízení mechanizované pěchoty se pak teoreticky mohla přesouvat od jednoho postavení k druhému a v rámci aktivní obrany zpomalovat postup nepřítele a oslabovat jeho síly až do jeho vyčerpání. Základní palebný průměr pro každý ze 760 systémů dislokovaných v polovině 70. let u jednotek US Army v západním Německu činil 20 raket, což poskytovalo pro první fázi případné války značnou protitankovou kapacitu. 

Vrtulníková brigáda

V roce 1976 začala výroba vylepšené verze s dostřelem 3 750 m, již dokázali ocenit obzvlášť piloti bitevních vrtulníků AH-1 Cobra ve verzi Q a S. Pro masové nasazení PTŘS dokonce vznikla vrtulníková „hasičská“ brigáda určená k posílení evropského bojiště, jejíchž 81 helikoptér teoreticky disponovalo kapacitou zničit během dvou hodin až 1 700 obrněných cílů. V praxi se počítalo s permanentním nasazením třetiny stavu a například jedna rota vrtulníkového praporu mohla při hromadné palbě vypálit až 168 střel na úseku o šířce 10–30 km. V nouzovém případě mohlo dojít k použití až 63 strojů, které tak při plném palebném průměru (8 PTŘS na helikoptéru) nesly dohromady 504 raket TOW.

Na základě propočtů a zkoušek bylo stanoveno, že jeden vrtulník může zničit až 12 obrněnců. Teoreticky tak koncem 70. let mohlo 242 AH-1 verzí Q a S dislokovaných v Evropě vyřadit až 2 900 tanků. 

Dalším kvalitativním skokem se na konci 70. let stalo zavedení termovizního zaměřovače AN/TAS-4, který zobrazoval cíle nejen v noci, ale i za mlhy či v kouři, pod krytem vegetace a maskování. V té době existovalo již více než 200 000 raket, 14 000 pozemních a téměř 8 000 leteckých odpalovačů, dodávaných do desítek zemí – vedle států NATO se jednalo například o Izrael či Írán. Během bojů v Libanonu v roce 1982 izraelské TOW zničily minimálně devět syrských tanků T-72. Za války s Irákem v 80. letech Írán používal odpalovací zařízení jak v pozemní variantě, tak i na bitevnících AH-1F, které raketami TOW dokonce sestřelily několik vrtulníků Mi-24. 

Příliš tvrdý krunýř?

Protitanková řízená střela TOW prošla v 80. letech modernizací v podobě vylepšení bojové hlavice a zvýšení její průbojnosti. Varianta TOW-2 pak dokázala probít až 900 mm pancíře, ale ani to nestačilo, protože zbrojním specialistům NATO dělalo velké starosti masové zavádění reaktivního pancéřování u prvosledových jednotek Sovětské armády ve východním Německu.

Tento ochranný prvek v podobě přídavných schránek s výbušninou totiž snižoval účinek existujících PTŘS, a to tím způsobem, že předčasně aktivoval kumulativní hlavici, která již neměla sílu k probití hlavního pancíře tanku. V případě TOW vyřešil problém vývoj nové varianty značené jako TOW-2A, jež používala tandemovovou hlavici. První nálož eliminovala reaktivní pancíř a druhá se aktivovala až při styku s pancéřovou ochranou vozidla. 

Úvodní várky TOW-2A pak k americkým jednotkám v Evropě dorazily na podzim 1987. V 90. letech došlo k vyvinutí varianty TOW-2B určené pro napadení obrněného cíle seshora přes slabý stropní pancíř věže (obdobně jako přenosná PTŘS FGM-148 Javelin zaváděná koncem dekády). Mezi zlepšení nové verze patřilo prodloužení doletu na 4 500 m. 

Zvyšování výkonu i možností

Z hlediska mechanizované války hrála zásadní roli varianta lafetovaná na obrněném transportéru M113. V původní verzi z počátku 70. let ale musela obsluha operovat mimo vozidlo. Po několika experimentech s přidáváním nástaveb nakonec na bázi M113A2 vznikl raketový stíhač tanků M901 ITV. 

Firma Emerson Electric Company vyvinula hydraulickou otočnou a teleskopickou věž se dvěma odpalovacími zařízeními a optickými senzory, dálkově ovládanou zevnitř vozidla. Teleskopická věž také umožnila, aby transportér zůstal během palby ukrytý v okopu či za terénní nerovností. Palebný průměr vozidla, které tvořilo výzbroj protitankové roty (po 12 ks) každého amerického praporu mechanizované pěchoty, činil 12 raket. 

Vrcholem kapacit systému TOW se ovšem stala integrace do bojového vozidla pěchoty M2, které US Army zaváděla od roku 1983. Každé vozidlo tak vedle 25mm kanonu a spřaženého kulometu ráže 7,62 mm neslo odpalovací zařízení pro dvě střely TOW (každé BVP vezlo do boje 7 raket). Po přezbrojení tak mechanizovaný prapor disponoval 72 vozidly vyzbrojenými raketami TOW (54 M2, šesti v průzkumné variantě M3 a tuctem M901). 

Efektivitu modelu M2/M3 ukázala operace Pouštní bouře a například 26. února 1991 se rota z průzkumného praporu 3. obrněné divize vyzbrojená BVP M3 dostala za nízké viditelnosti do kontaktu s početnější iráckou jednotkou. Nejprve jedna z čet narazila na postavení pěchoty, zaujala linii a zahájila palbu, zatímco se na její úroveň přesunula další četa. Následně byly ve vzdálenosti 200 až 600 m rozpoznány tanky T-72 a jedno z amerických vozidel zasáhla tanková střela, přičemž došlo ke zranění osádky. 

Během její evakuace a krytí ústupu se do iráckých obrněnců pustili kavaleristé raketami TOW a ihned jeden zničili. V hodinu a čtvrt trvajícím boji Američané vyřadili šest T-72 a 18 BVP, zatímco sami ztratili tři zničená a čtyři poškozená BVP. Celá 3. obrněná divize spotřebovala během ofenzivy v Zálivu 101 raket TOW (oproti 774 tankových granátů a 10 214 střel pro 25mm kanony), které se podílely na zničení 374 iráckých tanků a 404 obrněných transportérů. 

Služba nekončí

Poslední modernizace M41 ITAS  s vylepšeným naváděním a zvýšenou ochranou proti rušení byla sice určena pro lafety na vozidlech HMMWV, ale TOW se v 21. století dostal i do výzbroje bojových vozidel Stryker – a to protitankové varianty M1134. Aby systém dokázal držet krok s komplety fungujícími v módu „vystřel a zapomeň“, pracovalo se také na samonaváděcí variantě, vývoj však byl v roce 2002 zastaven. Přesto systém zůstal dalších více než 20 let ve výzbroji, prošel nasazením v Afghánistánu, Iráku či v Sýrii, kde povstalci využívali rakety TOW nejen proti obrněncům, ale i proti budovám či pěchotě. 

Půlstoletí starý systém se dočkal nejintenzivnějšího nasazení po zahájení ruské invaze na Ukrajinu v únoru 2022. V rámci vojenské pomoci byly první PTŘS TOW dodány napadené zemi na podzim prvního válečného roku a jednalo se o 1 500 raket, patrně spíše starších verzí. Původně byly lafetovány na terénní vozidla HMMWV, kterých ukrajinská armáda provozuje v současnosti kolem 5 000.

Zásadní zefektivnění jejich nasazení přineslo dodání modernizovaných BVP M2A2, jichž Kyjev získal od roku 2023 kolem 300. Vojáci si systém pochvalují jako účinný a zároveň nenáročný na obsluhu, a tím pádem i výcvik. Protitanková řízená střela TOW je stále schopná likvidovat většinu obrněnců sovětské a ruské konstrukční školy. Oproti PTŘS Javelin vyjde zásah střelou TOW dokonce asi čtyřikrát levněji. A tak i po více než 50 letech služby se díky nadčasovému designu, modernizacím a jednoduché obsluze jedná o zbraň, která má na moderním bojišti uplatnění, o čemž svědčí i 60 uživatelů z řad armád po celém světě, pro něž bylo vyrobeno kolem 650 000 raket tohoto modelu. 

Na konci středověku začal stoupat počet států, které stále více ochraňovaly autory vynálezů. Jen v benátských archivech se pro období let 1475–1549 dochovalo celkem 109 patentů na technické vynálezy s datem udělení, jménem držitele a předmětem. Žadatel o patent musel dílo realizovat do jednoho roku, nesmělo být již vynalezeno nebo představeno jinými, ani nesmělo být již uděleno jiným privilegiem.

Vzorový zákon

Například astronom, filozof a fyzik Galileo Galilei proslul nejen inovativním využitím dalekohledu k astronomickým pozorováním, ale též požádal roku 1594 Benátskou republiku o patent na zařízení na čerpání vody a zavlažování pozemků, protože se mu nelíbilo, že by „se tento vynález, který je mým majetkem a který jsem vytvořil s velkým úsilím a náklady, stal společným majetkem kohokoli“. Byla mu udělena ochrana na dvacet let, za porušení patentu hrozil trest ztráty napodobeniny a pokuta 300 dukátů, z nichž třetina měla připadnout žalobci. Galilei úspěšně použil své zařízení v zahradách vznešené dóžecí rodiny Contarini.

Podobně jako v italských republikách byly zákony na ochranu duševního vlastnictví přijímány také v Anglii. Někteří vynálezci ale měli smůlu, neboť anglický dvůr byl znám tím, že odmítal udělovat patenty na vynálezy považované za nevhodné. Právě z tohoto důvodu nezískal v roce 1596 sir John Harington patent na návrh splachovacího záchodu. Tento předchůdce moderní splachovací toalety měl splachovací ventil, který vypouštěl vodu z nádržky, a splachovací systém, jenž vyprazdňoval mísu. Chyběl mu ale sifon zabraňující šíření nepříjemných pachů. Harington nakonec neproslul jako vynálezce, ale jako významný alžbětinský básník a překladatel.

V roce 1624 vydal král Jakub I., první panovník ze stuartovské dynastie, zákon o patentech, který poprvé kodifikoval možnost udělovat dočasné monopoly „pravému a prvnímu vynálezci“ na „nové výrobky“ na dobu čtrnácti let. Ochrana zakazovala distribuci a dovoz daného produktu, čímž monopolizovala obchod ve prospěch vynálezce.

Zákon byl považován za vzor patentových zákonů na celém světě a aplikoval se ještě dlouho v 19. století. Nicméně stále neexistoval žádný ústřední patentový úřad, novost se systematicky nezkoumala, patenty byly vydávány různými úřady a jejich zveřejňování nebylo systematické.

Barokní kalkulačka

Ve Francii 17. století se udělování výhradních práv stalo zcela závislé na úsudku a libovůli královského dvora. Jednotlivým vynálezcům se málokdy podařilo získat vynálezecké privilegium na základě žádosti adresované akademii věd nebo králi. Bylo to způsobeno tím, že státní manufaktury stejně jako mocné cechovní organizace zneužívaly svého výsadního postavení a bránily inovacím ve výrobě.

Jednu z mála výjimek představovalo vynálezecké privilegium ve Francii udělené v roce 1645 jménem krále Ludvíka XIV. matematiku a filozofovi Blaise Pascalovi na počítací stroj neboli mechanickou kalkulačku pascalinu. Patentový dokument obsahoval oblast působnosti, práva držitele patentu a stanovení pokuty ve výši 3 000 livrů, což odpovídalo přibližně dnešním pěti milionům českých korun. Pascal dokonce spustil reklamní kampaň a pověřil známého básníka, aby vytvořil sonet propagující jeho vynález. Přesto se počítací stroj příliš nerozšířil, protože jeho cena sto livrů byla na tehdejší dobu velmi vysoká. Kromě toho zvládal pouze sčítání a odčítání, což výrazně omezovalo jeho praktické využití. Ale i tak znamenal důležitý krok na cestě k moderním počítačům.

Patentová revoluce

Inovace během průmyslové revoluce prudce zvýšily výkon hospodářství: stroje poháněné parou a nové postupy nahradily lidskou i zvířecí práci a umožnily vyrábět rychleji a levněji. Vynálezy otevíraly celé nové obory – od textilní výroby po železnice – a jejich vzájemné navazování spustilo řetězovou proměnu společnosti: růst měst, nové profese, rozšíření trhů a dlouhodobý hospodářský vzestup. Patenty poskytovaly vynálezcům právní ochranu a jistotu návratnosti nákladů, čímž podněcovaly další nápady, ale pokud byly příliš přísné, zpomalovaly šíření nových řešení.

Ve Velké Británii, nejprůmyslovější zemi světa, vznikl roku 1852 centralizovaný patentový úřad, který zavedl čísla patentů, zveřejňování a tisk specifikací. Patentové řízení však bylo vleklé (viz Byrokratické martyrium). Ve Spojených státech amerických federální zákon prosadil roku 1790 věcný přezkum, který posuzoval, zda je vynález „dostatečně užitečný a významný“. První patent podle tohoto zákona získal Samuel Hopkins na zlepšený postup výroby potaše (uhličitan draselný) užívané při výrobě mýdla, opracování kůží, ale především ve sklářské a železářské produkci.

Zásadní obrat přinesl nový zákon z roku 1836, jímž se zřizoval samostatný patentový úřad s prvními profesionálními examinátory, který zavedl číslování patentů a začal systematicky budovat přehled patentů. Nízké poplatky otevřely systém širokým vrstvám a přispěly k demokratizaci vynalézání. Američané tedy velmi brzy pochopili, že rozumně nastavená patentová ochrana je jedním z nejjistějších prostředků, jak urychlit rozkvět domácího průmyslu a povzbudit přirozenou soutěž nápadů.

Hezký příklad americké patentové mašinérie ukázal americký seriál Pozlacený věk (2022–dosud). Ve vyprávění z osmdesátých let 19. století vymyslel obyčejný sluha Jack Trotter lepší budík, s pomocí syna multimilionáře podal patentovou přihlášku, a nakonec celý patent i s výrobními právy prodal za ohromující částku, odpovídající podle dnešních přepočtů zhruba desítkám milionů českých korun.

Na riziko žadatelů

Moderní francouzský patentový systém zavedli v roce 1791 revolucionáři. V preambuli přelomového zákona se uvádělo, že by bylo újmou lidských práv, kdyby se průmyslový vynález nepovažoval za autorovo vlastnictví. Zákon nepředepisoval žádné zkoumání novosti a případná řešení patentových sporů ponechával na soudu. Předložil ho poslanec, markýz Stanislas de Boufflers, bývalý guvernér Senegalu, bojovník proti otrokářství, známý svými galantními úspěchy u žen. Mimo jiné zdůraznil i nutnost dohonit britskou patentovou legislativu: „Napodobovat vše je dětinské, odmítat vše je šílené.“

O půl století později, v roce 1844 byl ve Francii zaveden nový patentový zákon, který s malými změnami platil až do roku 1968. Stanovil: „Patenty, jejichž přihláška byla podána řádným způsobem, budou vydány bez předchozího přezkoumání, a to na výhradní riziko žadatelů o patent a bez záruky skutečnosti, novosti nebo hodnoty vynálezu, ani správnosti nebo přesnosti popisu.“ Kontrola se týkala pouze formálních náležitostí.

Pro zajímavost uveďme, že světově proslulá Eiffelova věž v Paříži se stala předmětem francouzského patentu č. 164364 z roku 1884. Vedle celokovové konstrukce ideálně propouštějící vítr, tvaru nohou, metod montáže a prefabrikace byly mimořádně technicky novátorské též hydraulické lanové výtahy.

Dnešní výzvy

Když se podíváme na dnešní inovace, je zřejmé, že patentový svět už dávno neodpovídá době, kdy vznikl. Trh je globální, technologie jsou vrstvené a propojené a jeden moderní výrobek stojí na tisících drobných stavebních kamíncích. Například u chytrých telefonů se uvádí, že jsou vyvíjeny na základě více než dvou set tisíc relevantních patentů. V takové „houštině“ je prakticky nemožné uvést složitý produkt na trh, aniž by někdo netvrdil, že porušujete jeho práva. A paradoxně čím větší úspěch člověk má, tím je pro žaloby viditelnější.

O komplikované situaci v oblasti patentů svědčí například dvě nedávná rozhodnutí dvou soudních tribunálů ve stejné věci – v žalobách firmy Apple o porušování patentů. Apple vyhrál soudní spor v USA s tím, že řada telefonů a tabletů Samsung porušuje několik užitných i designových patentů Applu.

Naopak v Japonsku soud konstatoval, že Samsung patent Applu týkající se synchronizace hudby a videí mezi zařízeními a servery neporušil. Stanovené odškodnění ve výši jedné miliardy dolarů je pro firmu z finančního pohledu v podstatě nezajímavé, neboť Apple dosahuje ročního obratu okolo 150 miliard a zisku kolem 40 miliard dolarů. A to díky inovacím a schopnosti okamžitě je využít na trhu. Firma inovuje proto, že se jí to vyplácí na trhu, nikoliv že ji k tomu motivuje patentový systém. Apple přitom nejlépe dokazuje, že dnes je možné vytvořit globální trh v podstatě okamžitě a velmi rychle na něm splatit veškeré náklady na vývoj. 

Vědci analyzující data z americké sondy MAVEN koncem roku 2023 narazili na zcela nečekaný jev v atmosféře Marsu. Poprvé v historii totiž zaznamenali efekt, který byl dosud známý pouze z magnetosfér planet, nikoliv přímo z jejich atmosfér. Objev naznačuje, že interakce mezi Sluncem a rudou planetou mohou být mnohem složitější, než se dosud předpokládalo.

Výzkumníci využili přístroje na palubě sondy MAVEN (Mars Atmosphere and Volatile Evolution), která kolem Marsu krouží od roku 2014. Při studiu měření si všimli zvláštních „vln“ a nepravidelností v magnetickém poli. Zpočátku nebylo jasné, co je způsobuje. Podrobnější analýza ale ukázala, že jde o takzvaný Zwanův–Wolfův efekt, známý ze zemské magnetosféry.

Kosmická „zubní pasta“

Zwanův–Wolfův efekt byl objeven už v roce 1976. Dochází při něm k tomu, že nabité částice jsou stlačovány podél magnetických struktur připomínajících trubice magnetického pole. Vědci tento proces přirovnávají k vytlačování zubní pasty z tuby. Na Zemi efekt pomáhá odklánět sluneční vítr kolem planety a chránit tak její okolí před energetickými částicemi přicházejícími ze Slunce.

Mars se však od Země zásadně liší. Nemá globální magnetické pole, které by planetu chránilo. Místo toho disponuje pouze slabou indukovanou magnetosférou vznikající interakcí slunečního větru s horními vrstvami atmosféry. Právě proto vědce překvapilo, že se zde Zwanův–Wolfův efekt vůbec objevil.

Pozorovaný jev se odehrával v ionosféře, tedy elektricky nabité vrstvě atmosféry nacházející se ve výškách pod 200 kilometrů. Data ukázala, že nabité částice byly v atmosféře Marsu stlačovány a přerozdělovány podobným způsobem jako v magnetosféře Země.

Klíčovou roli pravděpodobně sehrála silná sluneční bouře, která Mars zasáhla během měření. Indukované magnetické pole Marsu totiž může při intenzivním kosmickém počasí výrazně měnit svůj tvar i velikost. Právě tehdy se efekt podařilo zachytit. Podle autorů studie může tento proces v atmosféře Marsu probíhat neustále, jen bývá příliš slabý na to, aby jej přístroje sondy MAVEN dokázaly zaznamenat.

Nová fyzika rudé planety

Objev je významný nejen pro studium Marsu, ale i dalších těles bez silného magnetického pole. Vědci se nyní domnívají, že podobné procesy mohou probíhat například na Venuši nebo na Titanu, největším měsíci Saturnu.

Výzkum zároveň ukazuje, jak dramaticky může kosmické počasí ovlivňovat prostředí kolem Marsu. Silné erupce na Slunci a proudy nabitých částic mohou měnit dynamiku atmosféry, což je důležité nejen pro budoucí pilotované mise, ale i pro současné sondy a další techniku operující na oběžné dráze nebo přímo na povrchu planety.

Podle šéfky mise MAVEN Shannon Curryové je pochopení vztahu mezi Sluncem a Marsem zásadní pro výzkum vývoje planety. Právě sluneční vítr totiž pravděpodobně během miliard let připravil Mars o většinu jeho atmosféry, a tím i o podmínky vhodné pro dlouhodobou existenci kapalné vody.

Franklinova expedice patří k nejznámějším a zároveň nejtragičtějším polárním výpravám 19. století. Když v roce 1845 vypluly britské lodě HMS Erebus a HMS Terror pod velením zkušeného mořeplavce Johna Franklina do kanadské Arktidy, jejich cílem bylo najít takzvaný Severozápadní průjezd – cestu vedoucí Severním ledovým oceánem podél pobřeží Kanady.

Hledání arktické zkratky

Tou dobou už bylo známo prakticky celé pobřeží Severní Ameriky, stejně jako oblast od Baffinova zálivu na západ až po Melvillův ostrov. Mezi oběma lokalitami zbývalo proplout trasu dlouhou asi 1 700 km a dostat se na sever, do míst předpokládaného polárního moře (dnes už víme, že neexistuje).

Odhalení zmíněné cesty by potenciálnímu objeviteli nezajistilo jen nehynoucí slávu, ale také ohromné bohatství. Jelikož Panamský průplav tou dobou ještě neexistoval, zkratka z Evropy do Asie by představovala víc než výhodnou obchodní trasu.

Expedice byla na svou dobu mimořádně moderně vybavená. Obě lodě měly železnými pláty zesílený trup, parní motory i dodatečné zásoby potravin. Přesto se výprava změnila v katastrofu. Lodě uvízly v ledu poblíž Ostrova krále Viléma a posádky zůstaly uvězněné v extrémních podmínkách arktické zimy.

Samotný John Franklin zemřel už v roce 1847. O rok později se zbývajících 105 mužů rozhodlo opustit lodě a vydat se pěšky přes zamrzlé moře směrem k pevnině. Nikdo z nich nepřežil.

Pochod smrti v arktickém mrazu

Podle archeologa Douglase Stentona z kanadské Univerzity ve Waterloo musely být podmínky putujících námořníků naprosto otřesné. Teploty klesaly hluboko pod bod mrazu, pravděpodobně až k minus 30 stupňům Celsia, a muži byli po několika letech strávených v Arktidě fyzicky vyčerpaní a podvyživení.

Dlouhá desetiletí zůstával osud výpravy obestřen tajemstvím. Archeologové sice postupně nacházeli lidské ostatky i předměty patřící členům posádky, určit konkrétní totožnost mrtvých však bylo téměř nemožné. To nyní mění moderní genetické metody.

DNA odhaluje jména mrtvých

Výzkumníkům se podařilo pomocí analýzy DNA identifikovat kosterní pozůstatky čtyř členů expedice. Výsledky zveřejněné v časopise Journal of Archaeological Science: Reports tak pomohly přiřadit konkrétní jména dalším obětem tragické výpravy.

Mezi identifikovanými je William Orren, řadový námořník z lodi Erebus, sedmnáctiletý David Young, který se k expedici připojil jako začínající námořník, a John Bridgens, sluha nižších důstojníků. Všichni tři sloužili na Erebu a do výpravy nastoupili v Londýně. 

Čtvrtý identifikovaný muž, Harry Peglar z lodi Terror, byl nalezen jižněji od ostatních ostatků. Jeho totožnost má podrobně popsat samostatná studie připravovaná pro časopis Polar Record.

Pátrání po potomcích

Vědci určili totožnost mrtvých porovnáním DNA získané z kosterních pozůstatků s genetickými vzorky žijících příbuzných. Právě díky genealogickému pátrání a moderním metodám sekvenování DNA se podařilo propojit dávno mrtvé námořníky s jejich dnešními příbuznými.

Dosud bylo nalezeno nejméně 23 členů Franklinovy expedice. Jen u šesti z nich se však podařilo potvrdit identitu s vysokou jistotou. Nejnovější objevy proto představují významný posun ve snaze rekonstruovat poslední dny ztracené expedice.

Podle autorů studie přinášejí nové identifikace cenné informace o tom, co se dělo krátce poté, co posádky opustily uvězněné lodě Erebus a Terror. Rozmístění nalezených ostatků naznačuje směr pochodu i postupné rozpadání skupiny vyčerpaných mužů během zoufalého úniku z arktického ledu.

Přesto zůstává mnoho otázek nezodpovězených. Franklinova expedice je dodnes symbolem lidské odvahy, ale také připomínkou toho, jak nemilosrdné mohou být podmínky v polárních oblastech. Moderní archeologie a genetika nyní po téměř 180 letech postupně skládají dohromady poslední kapitoly jednoho z největších tajemství dějin objevování Arktidy.

Když zapadne slunce a nastane tma, pro miliony mravenců začíná nejaktivnější část dne. Mnohé noční druhy opouštějí svá hnízda a vyrážejí za potravou, přičemž některé z nich dokážou během jediné noci urazit překvapivě dlouhé vzdálenosti.

Většina mravenců se při orientaci spoléhá především na pachové stopy, které zanechávají na trase mezi hnízdem a zdrojem potravy. Existují však i druhy, které používají mnohem složitější strategie.

Patří mezi ně i australští mravenci Myrmecia midas. Entomologové dlouho předpokládali, že tito mravenci potřebují k orientaci v krajině alespoň zbytky denního světla. Nový výzkum publikovaný v časopisu Current Biology ale ukázal, že jsou schopni pomocí vrozeného „měsíčního kompasu“ udržovat směr i hluboko po setmění.

Lunární navigace

Denní živočichové často využívají slunce jako stabilní orientační bod. U nočních mravenců Myrmecia midas je však situace mnohem složitější. Měsíc se po obloze pohybuje jinak než slunce a jeho poloha se navíc během měsíčního cyklu výrazně mění. Přesto si s tím mravenci dokážou poradit.

Podle studie Codyho Frease a Kena Chenga využívají takzvanou časovou kompenzaci, kdy si průběžně „hlídají“, kolik času uplynulo od chvíle, kdy opustili hnízdo, a na základě toho odhadují, kde by se měl Měsíc právě nacházet. Připomíná to způsob, jakým se kdysi orientovali lidští mořeplavci pomocí hvězdné oblohy.

Experiment v temných krabičkách

Aby badatelé zjistili, zda mravenci skutečně používají Měsíc jako hlavní orientační bod, připravili poměrně neobvyklý experiment. Hmyz odchytili během cesty za potravou a část jedinců umístili do temných schránek, v nichž neměli žádné informace o plynutí času ani o okolním prostředí. Jiní mravenci skončili v průhledných krabičkách a sloužili jako kontrolní skupina. Po několika hodinách vědci mravence vypustili na novém místě a sledovali, jak si poradí s návratem k obvyklé trase.

Ukázalo se, že jedinci držení dlouho ve tmě začali výrazně chybovat ve směru pohybu – zejména tehdy, když se mezitím poloha Měsíce na obloze výrazně změnila. Výsledek experimentu podle vědců naznačuje, že právě poloha Měsíce představovala jejich hlavní navigační vodítko.

Podle entomologa Rodolfa da Silvy Probsta z Kalifornské univerzity v Davisu, který se studie neúčastnil, jde o mimořádně překvapivý objev. Mravenci totiž nejen sledují Měsíc, ale zároveň musí průběžně zohledňovat jeho pohyb po obloze. Takový systém navigace působí na tak drobný mozek téměř neuvěřitelně. Jde navíc o první známý případ mravenců, kteří používají takto složitý systém navigace navázaný na pohyb Měsíce a vnímání času.

Kombinace orientačních bodů

Měsíc přitom není jediným nástrojem, který mravenci využívají. Výzkumníci zjistili, že svou „lunární navigaci“ kombinují také s dalšími vodítky z okolního prostředí. Za úsvitu a soumraku mohou využívat i polohu slunce nebo charakteristické body v krajině.

To je důležité zejména proto, že viditelnost Měsíce se během lunárního měsíce neustále mění. Někdy je vysoko na obloze, jindy téměř neviditelný. Mravenci si proto vytvořili mimořádně flexibilní systém, který jim umožňuje spolehlivě se orientovat i v proměnlivých podmínkách.

Na světě existuje více než 12 tisíc známých druhů mravenců a každý z nich se přizpůsobil svému prostředí trochu jinak. Objev měsíční navigace u australských mravenců Myrmecia midas proto ukazuje, že hmyzí smysly a orientační schopnosti mohou být mnohem rozmanitější, než si vědci dosud mysleli. 

Typický renesanční oděv se zrodil již na přelomu 14. a 15. století v italské Florencii. Do českých zemí však tyto trendy pronikaly jen pozvolna a pevně se zde ukotvily až na prahu 16. století. K tomuto zpoždění došlo mimo jiné i kvůli husitským válkám, které zpomalily rozvoj pozdně gotického odívání, jehož vrchol se tak posunul do doby, kdy se už ve zbytku Evropy naplno usadila renesance.

Na české šaty měla největší vliv německá reformační a později španělská móda. Mnohé prvky však Češi přebírali z Francie, a některé dokonce i z východu. Italský styl se projevoval spíše v detailech.

Množství dámských vrstev

Oděv pro dámy se skládal z těsného živůtku s hlubokým výstřihem a sukně, která se oddělila od vrchní části, aby mohla být bohatě řasená nebo skládaná. Rukávy se nosily výrazně nabírané a zdobené prostřihy a rozparky. Sukně i živůtky často zdobily pruhy kontrastních látek.

Důležitou součástí se stal i spodní šat – tedy košile, která nabývala stále většího významu. Již nezůstávala schovaná pod oděvem, ale díky módním prostřihům dávala na odiv svoji bohatost a její bílá barva kontrastovala s barevnými svrchními látkami. Košile často sahala až ke krku a byla zakončena nařaseným límečkem, který byl předzvěstí pozdějšího známého okruží, které můžeme vidět na obrazech z doby Rudolfa II. (vládl 1576–1611).

Přes svrchní šaty nosily dámy ještě šubu (svrchní kabát) nebo alespoň krátký pláštík zvaný mantlík. Pod jejich sukněmi bychom pak našli ještě spodní prádlo a podvazky. I z krátkého výčtu je tedy zjevné, že renesanční oděv byl doslova mnohovrstevnatý.

A to jsme ještě nezmínili rozmanité doplňky, jako různá zavinutí na hlavu, čepce či síťky, na které nasazovaly barety zdobené peřím nebo si kadeřily a umně splétaly vlasy po italském způsobu.

Kalhoty místo nohavic

Renesanční pánové navázali na gotickou tradici a nadále nosili úzké nohavice, jejichž vrchní část se ovšem už od dob gotiky postupem času zvedala do pasu, čímž se z nich stávaly skutečné kalhoty (nikoliv jen jednotlivé nohavice přivázané v pase). Nedílnou součástí zůstával už od dob gotiky poklopec – tedy krytí rozkroku. Ten si pánové v renesanci začali mohutně vycpávat a tvarovat, takže se tato provokativní móda stávala terčem mnohých mravokárců.

Na košili pánové nosili kabátec zvaný faltrok. Stejně jako u dam zdobily tento šat prostřihy. Módu rozparků převzala šlechta od landsknechtů, tehdejších nájemných vojáků, kteří tak vyjadřovali svou nezávislost a rebelii.

Móda pro méně urozené

Střední vrstva se chtěla co nejvíce přiblížit šlechtě, proto střihově i vrstvením napodobovala šaty šlechty. Její oblečení ale zůstávalo méně zdobené a bylo vyrobené z levnějších materiálů. Namísto brokátů a aksamitu (hedvábný samet) používali krejčí pro měšťany hlavně len a vlnu. Na vyobrazeních je vidět, že většina žen má přes šaty ještě zástěru. Ta slouží jako praktická i zdobná součást oděvu, proto ji překvapivě často začala nosit i šlechta. 

Perfluoroalkylové a polyfluoroalkylové látky neboli PFAS jsou ohromnou skupinou syntetických organických sloučenin, které obsahují fluor. Původně byly považovány za neškodné, ale postupně se ukázalo, že jsou mnohem problematičtější. Jsou velmi odolné, což jim získalo přezdívku „věčné chemikálie.“

Bohužel se díky tomu hromadí v prostředí a jak ukázal nedávný výzkum, publikovaný v odborném časopise Journal of Occupational and Environmental Hygiene, také v lidském těle. Laura Labayová a Lee Blum z toxikologických laboratoří NMS Labs v Horshamu v Pensylvánii zjišťovali, jak často se tyto látky vyskytují v lidské krvi.

Krev plná věčných chemikálií

Badatelé analyzovali celkem 10 556 vzorků lidského séra a plazmy, které reprezentovaly velký vzorek populace Spojených států. Pouhých 0,18 procent vzorků obsahovalo jednu detekovanou „věčnou chemikálii“. Ve zbývajících pozitivních vzorcích se nacházela směs různých PFAS.

Současně se ukázalo, že se celá řada odhalených látek vyskytuje v mnoha vzorcích a jsou tedy v lidském těle naprosto běžné. Jedna z těchto věčných chemikálií, vysoce stabilní kyselina perfluorhexansulfonová (PFHxS), která se nachází v textilu, nábytku nebo lepidlech, se dokonce objevila v 97,9 procentech testovaných vzorků.

Vlády a úřady berou nebezpečí věčných chemikálií už docela vážně. Zakazovat je ale není jej tak. Mimo jiné je nutné najít rozumnou náhradu. Součástí problému přitom je, že věčné chemikálie bývají velmi užitečné. Chrání rozmanité produkty před působením vody, horka, oleje a dalších nepříznivých faktorů.

Podle současných teorií vývoje galaxií se první galaxie po svém vzniku začaly otáčet díky momentu hybnosti proudícího plynu a působení gravitace. Pokud se ale galaxie opakovaně srážely a spojovaly s jinými galaxiemi, zejména ty v kupách galaxií, mohla se jejich rotace posílit nebo naopak vyrušit. Některé z dnešních galaxií, obvykle velice hmotné galaxie, proto rotují jen velmi málo, zatímco jejich hvězdy chaoticky víří.

Takový proces by ale měl trvat velice dlouho. Proto Bena Forresta z Kalifornské univerzity v Davisu a jeho kolegy překvapilo, když v mladém vesmíru objevili galaxii, která se prakticky vůbec neotáčí. Jde o galaxii XMM-VID1-2075, která se nachází ve vesmíru starém jen asi 2 miliardy let. Podle vědců to vypadá, jako by ohromnou rychlostí zestárla a přeskočila obvyklý vývoj galaxií.

Galaxie, která se zastavila

Forrest a jeho kolegové z projektu MAGAZ3NE (Massive Ancient Galaxies at Z>3 NEar-Infrared) tuto galaxii pozorovali již dříve, pomocí Keckovy observatoře na Havaji. Zjistili, že jde o jednu z nejhmotnějších galaxií raného vesmíru. Ukázalo se také, že obsahuje několikanásobně více hvězd než naše Mléčná dráha, a že už netvoří nové hvězdy. Nedávno ji pozorovali Webbovým dalekohledem a odhalili, že nerotuje.

Jak se mohla taková galaxie ve vesmíru starém asi 2 miliardy let prakticky zastavit? Badatelé mají hypotézu, podle které tato galaxie neprodělala sérii setkání a spojení s menšími galaxiemi, ale naopak srážku s jednou, poměrně velkou galaxií, která rotovala opačným směrem.

Tuto představu podporují i samotná pozorování. Zdá se totiž, jak uvádí Forrest, že jedna strana galaxie září nápadně víc. To naznačuje přítomnost dalšího objektu galaktické velikosti, který vstoupil do hry, vzájemně interaguje s galaxií XMM-VID1-2075 a ovlivňuje její dynamiku.