Hledání nových cest na východní trhy, kde byl cukr běžnou a nepříliš ceněnou komoditou, nakonec přineslo mnohem větší úspěch, než se předpokládalo. Evropané lačnící po sladkém, které bylo dosud vyhrazeno jen nejvyšším vrstvám společnosti, totiž nalezli něco mnohem cennějšího...

Hořká příchuť nesvobody

Namísto cesty do Indie se Evropě otevřel Nový svět, jehož oblasti skýtaly vhodné klimatické podmínky pro pěstování cukrové třtiny. Zámořské objevy však zároveň odstartovaly smutnou kapitolu dějin tohoto odvětví. Ruku v ruce se zakládáním plantáží totiž kráčel i rozmach otroctví. Odolní Afričané byli po tisících přiváženi do Ameriky, aby zde v nelidských podmínkách zásobovali evropskou společnost celou řadou produktů včetně cukru. Obyvatelstvo starého kontinentu si zatím bezmyšlenkovitě užívalo nových možností. S přílivem sladidla byly cukrovinky náhle levnější a dostupnější a spolu s přicházejícími kakaovými boby a kávovými zrny nastartoval i rozkvět cukrárenské výroby, který trval až do poloviny minulého století.

Sachr pro kancléře

Během 18. a 19. století začaly vznikat první cukrárny. Některé nabízely jen horkou čokoládu, jiné se začaly specializovat na výrobu zákusků a dortů. Největšího věhlasu se však dostalo mladičkému Rakušanovi, který si svým dortem podmanil doslova celý svět. U zrodu nestárnoucí cukrářské hvězdy stál sám kníže Metternich, který si pro svou vysoce postavenou společnost objednal pohoštění. Majitel a šéfkuchař však nebyl toho dne přítomen, práce se proto chopil mladičký učeň Franz Sacher. Jeho měkký a nadýchaný čokoládový dort s meruňkovou marmeládou pod polevou způsobil hotové pozdvižení. Úspěch způsobil raketový start Sacherovy kariéry, během níž cukrář pobýval i na dvoře Esterházyů v Bratislavě a Budapešti. Později si otevřel vlastní cukrárnu a dort s původní recepturou pojmenoval podle sebe.

Návykové sladké 

Vedle lepšího zásobování sehrál v dějinách sladkostí rozhodující roli i přechod na tovární výrobu. Rychlejší a levnější postupy způsobily masový příval cukrovinek na trh. K oblibě a takřka závislosti na sladkém nevědomky přispívali i výrobci, když do prvních pamlsků vmíchávaly heroin a kokain. 

V počátcích tohoto odvětví vznikala většina cukrovinek přes zimu. Důvodem byl nejen větší odbyt okolo Vánoc, ale především podmínky v továrnách. Během léta totiž bylo ve výrobních halách nedýchatelno a firmy často musely s další produkcí čekat do podzimu. 

TIP: Sladká revoluce jménem stévie: Proč ještě nenahradila cukr

Během 19. století vymysleli kuchaři další receptury, jimiž obohatili již tak pestrý svět sladkostí. Významným objevem byly extrakty z ovoce, kterými bylo možné ochutit takřka cokoliv, u bonbónů sehrála důležitou roli i nově použitá želatina. Kredit sladkostem pak zvýšily obě světové války. Během nich byli totiž vojáci zásobováni čokoládovými tyčinkami, žvýkačkami nebo bonbóny, které jim zajišťovaly rychlý přísun energie.

Éra pozitivního vnímání cukrovinek ale spěla ke konci. Po druhé světové válce se totiž vnímání sladkého změnilo. Tloustnoucí společnost obvinila sladkosti z rozmáhající se obezity a mlsání si do dalších let odneslo punc zakázaného pokušení.

Kolem Země

Na umělou družici Země mají vliv především dvě síly – gravitační působení naší planety a odstředivá síla –, které musejí být v rovnováze. Z této podmínky pak lze vypočítat první kosmickou rychlost v1, jež má hodnotu 7,9 km/s (28 440 km/h). Jde o rychlost tzv. nulové družice, jejíž oběžná dráha by ležela prakticky na povrchu Země, což v praxi realizovat nelze. Nejmenší výška, v níž satelit dokáže vykonat alespoň jeden oběh kolem naší planety, činí zhruba 160 km (v důsledku odporu atmosféry). Abychom docílili dlouhodobé životnosti družic, musíme je dopravit na vyšší dráhy.

K Měsíci a planetám

Aby umělé těleso uniklo z gravitačního pole Země, musíme mu při startu udělit druhou kosmickou rychlost v2 (11,2 km/s, tj. 40 320 km/h): opustí tak sféru aktivity naší planety a přejde do sféry vlivu Slunce. Jeho původní geocentrická dráha se změní na heliocentrickou – blízkou dráze, po níž Země obíhá kolem své hvězdy. Druhou kosmickou rychlostí (nazývá se také úniková) můžeme vyslat sondu například k Měsíci – pro lety k planetám jí však musíme udělit rychlost vyšší.  

Mimo Sluneční soustavu

Udělíme-li sondě vyšší rychlost než v2 ve směru pohybu Země kolem Slunce, dostane se na eliptickou dráhu s afelem za orbitou naší planety a s perihelem ve vzdálenosti Země od Slunce. Čím vyšší přitom bude startovní rychlost tělesa, tím dále za zemskou drahou se bude nacházet afel jeho dráhy. (Perihel představuje bod, kde je sonda Slunci nejblíže, v případě afelu platí opak.) Pro let k Marsu je třeba startovat rychlostí zhruba 11,6 km/s, k Jupiteru 14,2 km/s a k Plutu 16,3 km/s. Při rychlosti přibližně 16,7 km/s (60 120 km/h) – což je třetí kosmická rychlost v3 – překoná těleso gravitační působení Slunce a navždy opustí náš solární systém.

Let ke Slunci

Chceme-li vypustit sondu k vnitřním planetám (případně k naší centrální hvězdě), musíme jí udělit rychlost větší než v2, avšak ve směru opačném k oběhu Země. Přitom platí, že čím vyšší startovní rychlost, tím blíže ke Slunci se bude nacházet perihel eliptické dráhy tělesa; afel pak bude vždy ležet ve vzdálenosti naší planety. Při startu rychlostí v3 směrem ke Slunci se sonda dostane do vzdálenosti 30,9 milionu kilometru od jeho středu, a pro let na Slunce je tedy nutné jí udělit čtvrtou kosmickou rychlost v4, která činí 31,8 km/s (114 480 km/h). Půjde tak v podstatě o volný pád sondy na hvězdu.

Kolmo k ekliptice

Udělíme-li meziplanetární sondě třetí kosmickou rychlost ve směru pohybu Země, unikne ze Sluneční soustavy. Bude se však pohybovat v rovině ekliptiky (v rovině oběžné dráhy naší planety kolem Slunce), může tedy doletět pouze ke hvězdám v této rovině. Pro let ke stálicím nad rovinou ekliptiky nebo pod ní je nutný start poněkud vyšší rychlostí: při poloze hvězdy 20° od této roviny dosahuje nezbytná startovní rychlost 20,7 km/s, při 45° již 31,8 km/s. A leží-li hvězda v blízkosti pólu ekliptiky, musí sonda ze Země startovat rychlostí 52,8 km/s (190 080 km/h), přičemž zmíněnou hodnotu označujeme jako pátou kosmickou rychlost v5.

V protisměru

Některá tělesa se ve Sluneční soustavě pohybují proti směru oběhu planet. Vypustíme-li například k Halleyově kometě sondu ve směru pohybu Země, dosáhne vzájemná rychlost obou těles při setkání zhruba 70 km/s. Vypustíme-li však umělé těleso proti směru pohybu naší planety šestou kosmickou rychlostí v6 (72,8 km/s, tj. 262 080 km/h), bude vzájemná rychlost sondy a komety při setkání minimální. Jelikož rychlost oběhu Země kolem Slunce kolísá přibližně od 29,3 do 30,3 km/s (v důsledku eliptické dráhy), budou se nepatrně lišit i okamžité hodnoty třetí až šesté kosmické rychlosti.

Ve skutečnosti se nejedná o výmysl sourozenců Wachovských. Tradice představ, že celá realita je jenom iluzí, se datuje přinejmenším do antiky, přičemž v současné době hovoříme o tzv. hypotéze simulace. V rubrice Expert Voices populárně-vědeckého online magazínu Space.com se pro ni nadchl Robert Lawrence Kuhn, tvůrce televizního a multimediálního pořadu Closer to Truth, a oslovil experty v daném oboru.

Hypotéza simulace

Nejpovolanějším ze všech je zřejmě Nick Bostrom, ředitel Future of Humanity Institute neboli Institutu budoucnosti lidstva na University of Oxford, který v roce 2003 vyslovil hypotézu simulace v její současné podobě. Sám popisuje podvržený vesmír jako neobyčejně detailní softwarové napodobení lidstva včetně všech jeho předků, jež vytvořila nějaká velice pokročilá civilizace. Podle Bostroma jde prakticky o obdobu světa popsaného v Matrixu s tím rozdílem, že naše mozky neleží v nějaké nádrži uvnitř těla napojeného na umělou výživu, ale samy jsou součástí velkolepé simulace, jež vytváří celou naši realitu.

Bostrom vyloženě netvrdí, že v takové simulaci žijeme, ale vymyslel zajímavé trilema – tedy tři výroky, z nichž jeden by měl platit. Buď (1) lidstvo a všechny technologicky založené civilizace vymřou předtím, než by dokázaly spustit simulace reality ve vesmírném měřítku, nebo (2) naše vzdálené potomky ani žádné jiné vyspělé civilizace nebude lákat takové simulace provádět, anebo (3) teď takřka jistě v takové totální simulaci reality žijeme. Pointa uvedených výroků tkví v tom, že pokud jedna jediná civilizace někde v kosmu podobnou simulaci spustí, skutečně v ní podle Bostroma nejspíš právě žijeme.

Technologický vizionář Raymond Kurzweil k tomu poznamenává, že náš vesmír je možná něco jako školní experiment gymnaziálního studenta, který za něj však asi nedostane úplně dobrou známku – podle toho, jak to v našem kosmu vypadá. Kurzweilův pohled staví na tom, že nesmírně pokročilé, precizní a detailní napodobení reality prakticky nelze rozeznat od reality samotné. V takovém případě by fyzikální konstanty byly základními proměnnými, fyzikální zákony zase základními výpočty reality a samotný vesmír by představoval počítač, na němž simulace reality běží.

Hledáme zadní vrátka

Jestliže žijeme v totální simulaci vesmíru, co to pro nás znamená? S podobnými otázkami nám mohou pomoct autoři science fiction, jako oceňovaný David Brin z Kalifornie. Podle něj by taková simulace mohla například obsahovat zadní vrátka, tedy skryté přístupy, kudy by se programátoři – ať už je to kdokoliv – dostávali dovnitř. A pokud taková vrátka existují, nic nám nebrání pokusit se je najít.

Jeden ze zakladatelů výzkumu umělé inteligence Marvin Minsky tvrdí, že žijeme-li v simulaci reality – ať už jako mozky v umělé výživě, nebo coby součást univerzální simulace všeho –, je to v podstatě dobře. Bylo by pak prý jednodušší vesmír pochopit, ba co víc: možná bychom do něj mohli i nějak zasáhnout a změnit ho. Někomu by popsaná představa nemusela být příjemná, Minsky si ji však vyloženě užívá – podle něj by bylo skvělé být součástí tak rafinované reality.

Jak napodobit skutečnost?

Britský kosmolog a člen Sněmovny lordů Martin Rees považuje hypotézu simulace za poněkud „odvázanou“, ale každopádně fascinující. Klíčové jsou však podle něj reálné možnosti výpočtů umělých inteligencí. Astronomové mají rozsáhlé zkušenosti s modelováním částí vesmíru, přestože o kvalitách simulace podobné Matrixu si zatím mohou nechat jen zdát. 

Rees říká, že i když nemůžeme dělat experimenty se skutečnými hvězdami nebo galaxiemi, můžeme je realizovat alespoň na pozemských počítačích. Astronomové dovedou stvořit kousek kosmu a nechat v něm třeba srazit galaxie nebo explodovat hvězdy. Jejich simulace jsou obdivuhodné, přesto nezacházejí do velkých detailů. Otázkou podle Reese je, jak moc dokážeme v dohledné době zmíněné modelování posunout.

Hypotéza simulace a podobné představy předpokládají, že lze nějakým způsobem napodobit vědomí. Britský vědec se domnívá, že je to pravděpodobně zcela mimo možnosti našeho druhu – a to i v budoucnu. Snad by mohla takový úkol zvládnout nějaká superinteligence, která by však sama zůstávala mimo naše chápání.

Nekonečno vesmírů

Fyzik a popularizátor Paul Davies zase podle všeho nemá hypotézu simulace a představu podvrženého kosmu příliš v lásce a používá ji k hledání rozporů v teorii mnohovesmíru neboli multiverza, jež počítá s existencí ohromného množství paralelních kosmů. Pokud podle Daviese bereme teorii mnohovesmíru vážně, zahrnuje všechny možné varianty, včetně výskytu inteligentních civilizací, které dovedou spustit simulace celých světů. „Falešné“ vesmíry by prý v takovém případě vznikaly velmi snadno a dramaticky by se množily. Jejich počet by nakonec ohromně převyšoval počet reálných kosmů a my sami bychom s vysokou pravděpodobností žili v nějakém podvrženém. Jestliže se však nacházíme v simulovaném vesmíru, je i celá naše fyzika simulovaná a podle Daviese nakonec uvízneme s argumenty v bludném kruhu.

Pokud jde o to, zda žijeme v podvrženém kosmu, Robert Kuhn vytipoval celkem pět klíčových předpokladů: (1) existují i jiné inteligentní civilizace, (2) technologická úroveň inteligentních civilizací neustále strmě vzrůstá, (3) všechny technologicky rozvinuté civilizace záhy nevymřely, (4) neexistuje žádný všeobecný zákaz ani překážka pro spuštění totálních simulací vesmíru a (5) vědomí lze napodobit. Jestliže všech pět zmíněných předpokladů platí, pak podle Kuhna s velkou pravděpodobností žijeme v simulaci – jako Neo a spol. v Matrixu.

Jsme uvnitř Matrixu?

Můžeme tedy nějak odhalit, jestli se skutečně nacházíme v podvržené realitě? Jak tuší každý pozorný divák série Matrix, pro obyvatele totální simulace skutečnosti je velice obtížné, ne-li nemožné rozpoznat pravdu. Přesto možná najdeme způsob, jak hypotézu simulace ověřit pomocí tvrdých vědeckých dat. S jedním takovým nápadem přišel před pár lety Martin Savage z University of Washington spolu se svými kolegy. Vycházeli přitom z modelů kvantové chromodynamiky a z chování vysokoenergetického záření, jehož projevy by se prý měly lišit podle toho, zda žijeme v simulaci vesmíru, nebo ne.

TIP: Štěstí přeje připraveným: NASA a FEMA cvičí scénář dopadu meteoritu

Teoretický fyzik Sylvester James Gates zase před několika roky ve veřejné diskusi s kosmologem a popularizátorem vědy Neilem deGrassem Tysonem prohlásil, že uvnitř teorie strun objevil něco jako samoopravující se počítačový kód, což ho vedlo k úvahám, jestli náhodou nežije v Matrixu. 

Od roku 1943 nasazovalo britské RAF typ De Havilland Mosquito ve verzi lehkých bombardérů. Letoun měl jen dvoučlennou osádku a nenesl žádnou obrannou výzbroj. Jako obrana před nepřátelskými stíhači mu postačovala jen jeho rychlost a tato koncepce se v praxi osvědčila. Ve stejné době v Británii vznikly i první proudové motory, a tak ještě před koncem války vznikl požadavek na podobně koncipovaný bombardér, tentokrát ale poháněný dvojicí proudových agregátů.

Zároveň německá Luftwaffe zařadila do služby bombardovací dvoumotorové Arado Ar 234 s velmi podobným řešením, na nějž žádná tehdejší stíhačka svými výkony nestačila. Návrh společnosti English Electric u velení RAF uspěl a v lednu 1946 dostala firma objednávku na čtyři prototypy. Na letounu pracoval tým technického ředitele Williama Pettera a práce na něm trvala celé tři roky. Teprve v květnu 1949 vznikl štíhlý celokovový středoplošník se dvěma motory umístěnými v křídlech. 

Rychlejší než meteor s vampirem 

Prototyp se odlepil od vzletové dráhy 13. května 1949, přičemž za jeho řízením seděl slavný stíhač z druhé světové války – podplukovník Roland Beamont. Po prvním letu nešetřil chválou a bylo zřejmé, že vznikl vynikající stroj. Velení RAF mu pak podle tehdejší praxe udělilo jméno po velkém městě, tentokrát po australské Canbeře. V létě 1950 zadalo letectvo sériovou licenční výrobu B.Mk.2 společnostem Avro, Handley Page a Short. Došlo však k přepracování přídě do prosklené podoby, v níž získal místo třetí člen osádky, bombometčík.

Pohon obstarávaly dva proudové motory Rolls-Royce Avon Mk.101 s tahem po 28,9 kN. Celková produkce B.Mk.2 dosáhla 430 kusů. Stroj byl rychlejší než tehdejší britské stíhačky Meteor a Vampire a měl i příjemné letové vlastnosti. Jediný vážný problém se projevoval při vysazení jednoho ze dvou motorů umístěných v křídle – docházelo pak k silně asymetrickému tahu a piloti ho v takových případech kompenzovali plnou výchylkou směrovky, a pokud to šlo, i snížením výkonu ,,zdravého“ motoru. Pokud ale k vysazení došlo už během startu, kdy canberra ještě nenabrala dostatečnou rychlost, měly osádky rozkaz okamžitě se katapultovat. 

Canberra B.Mk.6

• OSÁDKA: 2 muži
• ROZPĚTÍ: 19,5 m
• DÉLKA: 19,96 m
• PRÁZDNÁ HMOTNOST: 10 099 kg
• MOTOR: 2× Rolls-Royce Avon 109
• VÝKON: 2× 33,36 kN
• MAX. RYCHLOST: 973 km/h
• DOLET: 5 440 km
• DOSTUP: 14 630 m
• VÝZBROJ: 4× 20mm kanon Hispano Mk.V a 2 721 kg pum

Náročné přesedlání

Britské letectvo po roce 1945 prošlo drastickou redukcí početních stavů, jak se ale koncem 40. let měnil mír ve studenou válku, stoupla poptávka po moderních a výkonných typech. Svou první canberru ve verzi B.Mk.2 převzalo RAF v květnu 1951 a nejdřív se na tyto letouny začala přezbrojovat 101. peruť. Ta dosud létala na těžkých čtyřmotorových bombardérech Avro Lincoln a pro osádky byl přestup na mnohem menší a téměř dvakrát tak rychlý stroj šokem.

Canberra však vykazovala příjemné letové vlastnosti, a tak personál útvaru vše zvládl i bez cvičné verze canberry s dvojím řízením. Prototyp této varianty vzlétl až v červnu 1952, přičemž sériové výcvikové T.Mk.4 začaly k útvarům přicházet až v srpnu 1953. Přezbrojování na vysokovýkonné bombardéry probíhalo rychlým tempem a koncem roku 1954 už na ně přešlo 27 perutí. Většina jich létala ze základen v Británii, postupně se však dostávaly i do výzbroje jednotek sloužících v různých koutech neklidného britského impéria.

Proti malajským komunistům 

Na začátku roku 1955 se vyhrotila krize na Malajském poloostrově, kde operovali komunističtí povstalci. Poprvé proti nim vzlétly canberry od 101. perutě 23. února téhož roku – šlo o vůbec první bojové nasazení tohoto typu. Vedly si úspěšně, ovšem také proto, že Malajci prakticky nedisponovali protivzdušnou obranou. Konstrukční tým společnosti English Electric zatím nezahálel, do draku canberr zabudoval motory Avon RA-7 o tahu 33,37 kN a přepracoval konstrukci křídla, které vybavil integrálními nádržemi. Tato varianta se dostala do výroby pod označením B.Mk.6 a v srpnu 1954 ji nejdřív dostala už tradičně 101. peruť.

Pokračování: Dvoumotorový letoun English Electric Canberra (2): Dvě turbíny a tři tuny pum (vychází ve čtvrtek 1. listopadu)

O rok později z výrobních linek začaly sjíždět stroje ve verzi B.(I)Mk.6, které měly pod trupem pouzdro se čtveřicí kanonů Hispano ráže 20 mm s 525 náboji na hlaveň. Kromě pumovnice ještě nesly pumy pod křídlem, celková kapacita činila maximálně 2 722 kg. Počítalo se s nimi jako s nočními útočníky operujícími v týlu nepřítele. Dne 23. června 1954 poprvé vzlétl prototyp s další úpravou – B.Mk.8. Měl kapkovitou kabinu asymetricky umístěnou na levé straně trupu, v níž seděl jak pilot, tak navigátor. Ten však nedisponoval katapultovací sedačkou a v případě nouze musel letoun opustit bočními dvířky. 

Oblast Pantanalu v Brazílii je největším tropickým mokřadem na světě. Rozkládá se na ploše o rozloze 180 tisíc čtverečních kilometrů a hostí nejvyšší koncentraci přírody na kontinentu. Malá část Pantanalu byla v roce 2000 zapsaná na seznam světového přírodního dědictví UNESCO.

Unikátní příroda Pantanalu v dnešní době musí čelit moderní civilizaci. Nedávný výzkum ukázal, že Pantanal má, tak trochu paradoxně, problém s dopravními nehodami. Přes území Pantanalu totiž vede dálnice BR-262, a ta má výrazný vliv na místní živočichy.

TIP: Brazilský mokřad Pantanal: Unikát neprávem zakrytý stínem Amazonie

Vědci sledovali úsek dálnice v Pantanalu během let 1996 až 2000. Za tu dobu tam objevili 930 přejetých obratlovců. Šlo o 29 druhů plazů a 47 druhů ptáků. Vědci přitom odhadují, že jde jenom o špičku ledovce. Přejetých živočichů je prý ve skutečnosti mnohem více. Obzvláště zranitelní jsou podle nich plazi, které láká teplý povrch dálnice, především v nočních hodinách.

Říká se, že jsme to, co jíme. Jenže v závislosti na svém apetitu přetváříme i vlastní planetu: Kvůli polím či pastvinám kácíme lesy a zaplavujeme zemi hnojivy. Složení naší stravy navíc hraje významnou roli nejen v nakládání s půdou, ale také například v boji s globálním oteplováním. 

Dobytek na celém světě ročně vyprodukuje 14,5 % veškerých skleníkových plynů. Jen ve Spojených státech vypustí zvířata na farmách do ovzduší 574 milionů tun oxidu uhličitého za rok. Jako přirozené regulátory tohoto znečištění fungují lesy, které stále ještě pokrývají třetinu planety. Podle Světového fondu na ochranu přírody však lidé ročně vykácejí 18,7 milionu akrů stromových porostů, tedy asi 27 fotbalových hřišť každou minutu. A jedním z hlavních důvodů pro odlesňování je vytváření nových pastvin.

Méně krav, více luštěnin

Dnes se krávy, ovce a další dobytek pasou na 77 % světové půdy vyhrazené pro potřeby potravinářského průmyslu. Přesto produkují jen 17 % kalorií (z toho 33 % všech bílkovin) potřebných k uživení lidstva. Na 1 gram proteinu obsaženého v hovězím či skopovém mase připadá 1,02 m² půdy. Průměrný muž by přitom měl denně dodat tělu 55 gramů proteinu a žena 50 gramů (viz Optimální příjem). Na druhém místě stojí vepřové s 0,13 m² a třetí je zelenina s 0,10 m². Nejvýnosnější jsou vzhledem k potřebné ploše luštěniny, kukuřice, rýže a pšenice.  

Zarážející nepoměr pramení z faktu, že maso či sýry zosobňují „přepych“ a jejich konzumace roste v závislosti na bohatství obyvatelstva. Obecně platí, že čím movitější lidé v daném státě žijí, tím větší tam panuje touha po zvířecích produktech. Trh se poptávce samozřejmě pokouší vyhovět, a tak z krajiny mizí lesy, aby bylo možné chovat například krávy. Jenže právě bažení po luxusu přivedlo řadu zemí do stavu, kdy kvůli všudypřítomným pastvinám nevyprodukují dost jídla k nasycení vlastních obyvatel. 

Bohatneme a hloupneme

Podle průzkumu z roku 2011 činí pomyslná hranice, kdy začínají být lidé příliš „nároční“ a škodí tak své zemi, v přepočtu 220 000 Kč hrubého domácího produktu na hlavu. Do té doby drží státy zemědělství na uzdě a k produkci potravin využívají méně než polovinu dostupné půdy. Za zmíněnou hranicí však procento zužitkované plochy prudce roste a výjimek existuje málo. Patří mezi ně například Japonsko či Saúdská Arábie: První uvedená země bojuje s nedostatkem životního prostoru vůbec a druhou téměř kompletně pokrývá poušť. 

V roce 2016 publikoval Peter Alexander z University of Edinburgh zajímavou studii. Vyplývá z ní, že kdybychom zprůměrovali příjem potravy jednotlivých států a použili ho globálně, s jídelníčkem USA by se modrá planeta v současném stavu nevyrovnala: Obdělavatelná půda a pastviny by se musely rozšířit o 37 %. Ještě horší situace by zavládla s apetitem Austrálie, který by byl udržitelný, jen kdyby se úrodná plocha „nafoukla“ o polovinu. A na novozélandskou dietu bychom potřebovali zdroje takřka dvou Zemí. Naopak indická strava by si vyžádala jen 22 % plodné půdy, čínská 40 % a japonská 42 %. Český jídelníček nevyšel z hodnocení příliš efektivně, ale ani katastrofálně: Pod naším diktátem by potravu muselo produkovat 73 % úrodné souše. 

Zachraňme Zemi!

Naše jídelníčky mají zkrátka na Zemi podstatný dopad. A zatímco se marně pokoušíme každý rok pěstovat víc plodin a chovat větší stáda dobytka, abychom nasytili rostoucí populaci, nezadržitelně ničíme životní prostředí. Nabízí se proto otázka, co by se stalo, kdybychom se nesnažili našim potřebám přizpůsobit krajinu, ale naopak bychom upravili své stravovací návyky. Pomohlo by, kdyby se z nás stali vegetariáni a přestali bychom jíst maso? Nebo by bylo lepší rovnou zanevřít na veškerou živočišnou produkci a vrhnout se na veganství?

Tým výzkumníků vedený Christianem Petersem se rozhodl na položené otázky odpovědět a vypracoval studii s cílem určit, které stravovací návyky by nejlépe využily půdu Spojených států určenou k produkci potravy. Vědci sami uvádějí, že se jedná o velmi orientační pojednání: Pole napříč USA totiž plodí různě a dobytek se zas liší výnosem masa či vedlejších produktů, jako je mléko. Proto odborníci ve studii vycházejí z průměru, jehož by bylo možné dosáhnout cíleným hnojením a taktickým plánováním. 

Jíst, či nejíst maso?

Dále vzali výzkumníci v potaz výživové nároky celkem deseti typů stravovacích návyků. Zahrnuli do nich jak diety postavené na vysoké spotřebě masa, tak „všežravé“ složení jídelníčku, laktoovovegetariánství (dovoluje jíst mléčné produkty i vejce), laktovegetariánství (zakazuje vejce) a zohlednili rovněž nejpřísnější formu stravování, veganství (zcela zapovídá živočišné produkty a povoluje pouze rostliny).

Všechny jídelníčky byly vystavěny tak, aby splňovaly výživové nároky člověka. V závislosti na jednotlivých požadavcích posléze vznikl propočet efektivity ve využívání zemědělské a chovatelské půdy (rybolov rovnice nezahrnuly). Výsledky pak mnohé překvapily, neboť veganství, které se ve svém odmítavém postoji k využívání zvířat jeví jako nejšetrnější, by s půdou USA naložilo méně efektivně než některé masité diety. 

Není půda jako půda

Půda Spojených států v závislosti na současné průměrné dietě tamních obyvatel uživí zhruba 402 milionů lidí – aktuální populace o 327 milionech tak ještě má kam růst. S dietou namíchanou z 60 % všežravosti a 40 % laktoovovegetariánství by vyžilo 669 milionů osob. A pokud by všežravosti zbylo jen 20 %, vystačilo by si s půdou USA 769 milionů strávníků. Nejlépe z předpovědí vyšlo laktovegetariánství, díky němuž by Spojené státy nakrmily až 807 milionů hladových krků.      

Veganský jídelníček by uživil populaci čítající „jen“ 735 milionů jedinců – byl by tedy výrazně méně efektivní než všechny formy vegetariánství, a předstihly by jej dokonce některé diety zahrnující maso. Za překvapivý nepoměr může fakt, že ne všechna půda využívaná coby pastviny pro dobytek se hodí k pěstování plodin. Pokud bychom tak kvůli veganství upustili od chování zvířat, nebylo by možné veškeré dobytkářské pozemky proměnit v pole, a tudíž by z potravinářského hlediska zůstaly ležet ladem. Všežravé či vegetariánské diety by na druhé straně pastviny stále využívaly, i když nikoliv výhradně pro potřeby masného průmyslu.  

Hlavou proti hladu

Z výzkumu tak vyplynulo, že pokud by se Spojené státy dokázaly oprostit od konzumace masa, nakládaly by se svou půdou natolik efektivně, že by mohly výrazně promluvit do boje se světovým hladem – v roce 2016 trpělo na Zemi trvalým nedostatkem jídla 815 milionů lidí. Zároveň by si Američané utužili zdraví. 

TIP: Biftek vs. brokolice: O vegetariánství bez předsudků s odbornicí na výživu

Alternativně by USA mohly produkci potravy snížit, což by na některých místech vedlo k opětovnému zalesňování. Díky chytře navržené stravě by země lépe nakládala s půdou a ve výsledku by prospívali nejen lidé, ale i planeta, která je živí. 

Se vzděláváním dívek historie příliš nepočítala. Dlouho se předpokládalo, že jde o hříšné a jednoduché bytosti, které by neměly být vystaveny nějakému intelektuálnímu vypětí. Během středověku se číst a psát naučily leda ženy z urozených rodin, či ty, které zvolily církevní kariéru. 

Krajinky, klavír a guvernantky

I když v novověku gramotnost u dívek v Evropě rychle stoupala, dostaly většinou jen základní pětileté vzdělání. Jedněmi z mála disciplín, v níž se mohly v 18. a 19. století dobře vychované dívky tvůrčím způsobem rozvíjet, byla hudba a výtvarné umění. Patřilo k dobrému tónu, že anglické dcerky z dobrých rodin hrály na klavír a malovaly půvabné krajinky a zasněné portréty. A pokud neměly patřičné věno, skončily jako guvernantky a učily své svěřenkyně to samé, což ostatně známe z románů sester Brontëových i Jane Austenové. 

Když dva dělají totéž… 

I když už roku 1775 zákon v rakousko-uherské monarchii stanovil, že všude, kde k tomu budou podmínky, musí být zřízeny dívčí třídy, kvalitativně se výuka s tou chlapeckou nedala srovnávat. Až 17 hodin týdně se vyučovaly ruční práce, na výuku čtení připadly dvě až pět hodin týdně, na psaní tři až čtyři hodiny, počtům se dívky věnovaly dvě až tři hodiny a náboženství tři hodiny týdně. Podle jedné z prvních aktivistek na poli dívčího vzdělávání, Magdaleny Dobromily Rettigové (1785–1845), sloužilo přiměřené vzdělání k tomu, aby měl muž doma rovnocenného partnera, víc ho to drželo u rodiny a neutíkal „k negativním zálibám“.

To Věnceslava Lužická-Srbová chtěla ženy vzdělávat proto, aby kvalitně vychovávaly novou generaci vlastenců a mohly se uživit, kdyby zůstaly bez manžela. Právě vzdělávání chudých a neprovdaných dívek bylo proto společností přijímáno vcelku pozitivně, zatímco slečny ze zajištěných rodin prý neměly ke studiu důvod žádný: vdát se, konverzovat ve francouzštině, hrát na klavír a tančit – to jim mělo pro zbytek života stačit. Průlom přišel až v okamžiku, kdy se v médiích začaly množit příklady úspěšných žen ze zahraničí. 

Emancipace!

První dívčí gymnázium ve Střední Evropě založila v Praze spisovatelka Eliška Krásnohorská roku 1890. Neslo název Minerva po etruské a italské bohyni moudrosti a lovu. V prvním roce se na ně přihlásilo 53 žákyň. Během šesti let studia měly probrat látku zhruba v objemu osmiletého chlapeckého gymnázia. Obrovský pokrok toto první gymnázium znamenalo i proto, že jeho absolventky se mohly po roce 1901 zapsat na studium na univerzitě. 

TIP: Počátky chrámu české moudrosti: Karlova univerzita patřila k nejlepším v Evropě

Na začátku 20. století už mohly české dívky navštěvovat chlapecké školy, ovšem musely si o povolení zažádat na ministerstvu. Chodily ale do třídy až spolu s vyučujícím profesorem a o přestávkách se směly zdržovat pouze ve speciálně vyhrazené místnosti. Při hodinách je učitel nesměl zkoušet, na konci semestru vždy dělaly postupové testy, aby mohly postoupit do dalšího pololetí. A samozřejmě – ve třídě musely sedět odděleně od chlapců.

Všechny typy raketového pohonu fungují na jednoduchém principu, který popsal již Isaac Newton svým třetím zákonem: Tzv. zákon akce a reakce je důsledkem zachování hybnosti. Motory, jež zmíněný princip využívají, se souhrnně nazývají „reaktivní“. Každý z nich musí mít tzv. pracovní látku, jež se značně urychluje v pracovní (spalovací) komoře, odkud je následně vyvrhována ven. Trychtýřová tryska pak její tok reguluje proti směru letu. 

V případě klasického raketového motoru tvoří pracovní látku ohřáté spaliny expandující tryskou ven. V plazmovém nebo též iontovém motoru představují pracovní látku těžké ionty (například argonu či rtuti), které značně urychluje elektrické pole.

Výhoda iontového motoru tkví v tom, že sonda nemusí nést do vesmíru okysličovadlo, tedy hmotnost navíc. Další přednost spočívá v nízké spotřebě. Nevýhodou je naopak malá tahová síla – motor tak musí být v provozu po dlouhou dobu. 

Image

Čtěte také

Pohonný systém pro lunární orbitální stanici Gateway prošel klíčovým testem

V Tasmánii, tedy na ostrově u jihozápadního pobřeží Austrálie, mají zvláštní skalní formace, které jsou podezřele podobné útvarům a horninám, které tvoří slavný Grand Canyon, vytvarovaný v krajině severní Arizony během milionů let řekou Colorado. Na opačné straně světa.

Australští geologové nyní detailně horniny na Tasmánii analyzovali. Závěry jejich výzkumu zní až neuvěřitelně: zmíněné horniny nejsou jen velmi podobné, ale dokonce zcela totožné s horninami Grand Canyonu. Mají stejnou strukturu a obsahují minerály se shodným složením a charakteristikami.

TIP: Nejstarší kus mořského dna se skrývá ve východním Středomoří

Jak je to možné? Nejpravděpodobnějším vysvětlením je, že dnešní Austrálie byla kdysi dávno spojená se severní Amerikou. Podle geologů to bylo asi před miliardou let, když byly kontinenty naší planety spojeny do superkontinentu jménem Rodinia. Tasmánie a Grand Canyon se tehdy skutečně dotýkaly a jejich horniny představují oddělené součásti původního celku. Na Tasmánii se tedy skutečně nachází kus amerického Grand Canyonu.

Důstojné vzezření lva berberského (Panthera leo leo) korunované mohutnou hřívou sahající přes břicho až do slabin můžete dnes obdivovat jen v některých zoologických zahradách, kde přežívají poslední geneticky neověřené kusy.

Mimořádný i mezi lvy

Ze všech lvů měl právě tento poddruh nejcharakterističtější rysy. Kromě již zmíněné hřívy se odlišoval špičatějším temenem hlavy, užším čumákem a našedlou srstí. Patřil k největším poddruhům lva – jeho váha často přesahovala 200 kg.

Podle Simona Blacka z Durrellova institutu ochrany zvířat a ekologie lze z historických pramenů vyčíst, že i jeho chování bylo jiné než v případě ostatních lvů. Lev berberský žil například v párech či malých rodinných skupinách a nikoli ve smečkách, které afričtí lvi obvykle tvoří.

Návrat jen jako zbožné přání

Poslední filmový záznam volně žijícího lva berberského pochází z roku 1927 z Maroka, nicméně existují nahodilé důkazy o jeho výskytu v pohoří Atlasu až do roku 1942. Již od konce 90. let 19. století začal být tento druh v divoké přírodě vzácným jevem. Největší množství lvů berberských vlastnil až do roku 1953 marocký sultán. Vědci se domnívají, že zbytek těchto lvů původně odchycených v divočině byl převezen do zoo v hlavním městě Maroka Rabatu. Jejich potomky mapuje plemenná kniha, která vznikla ve snaze udržet přehled o čistokrevných jedincích a zabránit příbuzenskému křížení.

TIP: Problémy krále zvířat: Někdejší africký vládce bojuje o holé přežití

Postupem času vzniklo několik projektů na znovuobnovení populace lva berberského, většinou však narazily na složitost celé situace a nedostatek prostředků. Některé studie uvádějí, že v roce 2007 zemřela na rakovinu poslední čistokrevná lvice, a tak nám zřejmě nezbývá, než se s obry, kterým byli ve starověkém Římě předhazováni prvotní křesťané, navždycky rozloučit.