Litva | 16. února 1918

Litva vyhlásila samostatnost, ale fakticky byla nadále okupována a spory o území pokračovaly až do roku 1940, kdy ji definitivně obsadil Sovětský svaz a poté Hitlerovo Německo. Součástí SSSR se nakonec stala v roce 1944 a skutečnou samostatnost získala teprve v roce 1990. 

Estonsko  | 24. února 1918

Pád carského Ruska roku 1917 otevřel cestu k vyhlášení nezávislosti Estonska v únoru 1918, na což bolševici i císařské Německo reagovali vojenským úderem. Estonci však zvítězili a po následujících 22 let si udrželi suverenitu. V roce 1940 obsadila zemi sovětská vojska a došlo k jejímu připojení k SSSR. V letech 1941–1944 okupovali Estonsko nacisté, načež jej osvobodila Rudá armáda, a země tak opět přešla pod vliv Sovětů. Svoji nezávislost obnovila 20. srpna 1991.

Bělorusko  | 25. března 1918

Běloruská republika přetrvala jen krátce, a navíc se de facto nestihla proměnit v plnohodnotný stát: Neměla ústavu, armádu ani jasně definované hranice. Již roku 1919 nad ní totiž převzali moc Sověti a přejmenovali ji na Běloruskou sovětskou socialistickou republiku. Od téhož roku nicméně existovala exilová vláda, kterou uznalo například Německo, Litva i Československo a která pomáhala protikomunistickému hnutí v zemi. V roce 1922 se Bělorusko stalo zakládající republikou SSSR a zůstalo jeho součástí až do vyhlášení samostatnosti v roce 1991.

Československo | 28. října 1918

Na sklonku října 1918 vyhlásil Národní výbor československý v Praze zákon o zřízení samostatného československého státu. Slováci se k němu pak připojili 30. října tzv. martinskou deklarací. 

První republika skončila po mnichovské dohodě a následném obsazení pohraničí v roce 1938, druhá v roce následujícím, kdy se odtrhlo Slovensko a byl vyhlášen protektorát. Roku 1945 došlo k obnovení republiky, ovšem už bez Podkarpatské Rusi. V roce 1993 se Československo klidnou cestou rozdělilo na Česko a Slovensko.

Jugoslávie | 29. října 1918

Vznikl Stát Slovinců, Chorvatů a Srbů a po jeho spojení se Srbským královstvím se zrodilo Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. Roku 1929 nastolil Alexandr I. diktaturu a změnil název země na Království Jugoslávie. 

Po druhé světové válce se zformovala Federativní lidová republika Jugoslávie, která se pak v letech 1991 až 1992 postupně rozpadala. Spory některých nástupnických států přerostly v mnohaletý ozbrojený konflikt.

Německo | 9. listopadu 1918

Tzv. listopadová revoluce měla za cíl ukončit válku, svrhnout císařství a otevřít cestu k socialismu. Devátého listopadu 1918 se Vilém II. Pruský vzdal moci a uprchl do Nizozemska, čímž německé císařství zaniklo. Sociální demokraté vyhlásili republiku a násilně potlačili všechna komunistická povstání. V červnu 1919 byla u Paříže podepsána Versailleská mírová smlouva, která pro nově vzniklou tzv. Výmarskou republiku znamenala ztrátu území, válečné reparace i výrazné snížení armádních stavů. 

Ponižující podmínky spolu s politicko-ekonomickou nestabilitou vedly k pozdějšímu nástupu nacismu. Hitlerova NSDAP představovala po volbách v roce 1932 nejsilnější stranu. Výsledkem agresivní zahraniční politiky se stala druhá světová válka, po jejímž skončení si sféry vlivu rozdělili Spojenci: Roku 1949 byla ustavena západně orientovaná Spolková republika Německo a Sovětským svazem ovládaná Německá demokratická republika. Obě země se znovu sjednotily 3. října 1990.

Rakousko | 12. listopadu 1918

Císař Karel I. byl donucen zříct se trůnu a vznikl státní útvar Německé Rakousko. Prozatímní ústava ovšem uváděla, že „Německé Rakousko je demokratickou republikou“ a „že je nedílnou součástí Německé republiky“. Situace se změnila 2. června 1919, kdy se západní spojenci při dalším mírovém jednání postavili proti sjednocení Německa a Rakouska. Desátého září 1919 byla v Saint-Germain podepsána smlouva, na jejímž základě se území přejmenovalo na Rakouskou republiku. Nové Rakousko muselo také postoupit část území Československu, Jižní Tyrolsko Itálii a jižní Korutany a Štýrsko Jugoslávii. 

V březnu 1938 vyhlásil Hitler tzv. anšlus neboli připojení k Německu. Samostatnost Rakouska pak byla znovu uznána po válce, v roce 1946.

Polsko | 14. listopadu 1918

Po vyhlášení nezávislosti začalo Polsko uplatňovat územní nároky opírající se o jeho hranice z roku 1772. Vyvolalo to značné napětí s okolními státy, a dokonce několik válek: především polsko-ruský konflikt v letech 1919–1921, kdy Polsko usilovalo o získání svých někdejších teritorií, včetně velké části Ukrajiny a Běloruska. Politická nestabilita, nacionální napětí a hospodářské krize nakonec roku 1926 vyústily ve státní převrat pod vedením maršála Józefa Piłsudského a v nastolení vojenské diktatury. 

Po druhé světové válce ztratilo Polsko velkou část území na východě, naopak ovšem získalo region, který předtím drželo Německo (část Východního Pruska a oblast  za řekou Odrou).

Maďarsko | 16. listopadu 1918

První Maďarská republika existovala pouhých 133 dnů – 21. března 1919 vyhlásili komunisté v čele s Bélou Kunem založení Maďarské republiky rad. Nová politika zavedla diktaturu proletariátu a revoluční teror, následovaly vlny nespokojenosti a intervence vojsk Rumunského království, což 1. března 1920 vyústilo ve vyhlášení Maďarského království. Následná Trianonská smlouva stanovila nové hranice země a Maďarsko ztratilo 72 % původního Uherska. 

Za druhé světové války stálo království po boku nacistického Německa, zaniklo však s příchodem Rudé armády. V únoru 1947 byla vyhlášena druhá Maďarská republika a následný politický vývoj se odehrával plně v režii Sovětů.

Lotyšsko | 18. lisopadu 1918

Lotyšsko vyhlásilo samostatnost, která vydržela až do sovětské okupace v roce 1940, po níž následovala okupace německá. Součástí SSSR zůstala země do roku 1991.

Z rychle se kmitající siluety, s níž se většina z nás setká za večerního soumraku či ranního rozbřesku, se toho o netopýrech mnoho nedozvíme. Já jsem naštěstí dostala příležitost prohlédnout si tyto létající savce pěkně zblízka.

Handicapovaný modeling

Zvídavá černá, inteligentní očka se s neutuchajícím zájmem rozhlížela z rezavého kožíšku. Naposledy jsem si pohladila hedvábnou srst a samička netopýra rezavého (Nyctalus noctula) Anežka putovala z pařezu do přepravního boxu. Na řadu přišel sameček netopýra pestrého (Vespertilio murinus) Pája, kterého jsme posadili na pískovcový kámen. Tělíčko v černém kožíšku s frajerskými světle zakončenými pesíky se začalo intenzivně chvět. Nešlo ovšem o trému z pózování před objektivem, ale netopýří „rozehřívací rituál“. Svalovými vibracemi se netopýři dostávají na provozní teplotu a teprve poté mohou vzlétnout.

I když také těmto zástupcům netopýří říše rituál zůstal, někteří z nich si na létání ještě chvíli počkají. Ti se závažnějšími zraněními nevzlétnou nikdy a zůstanou doživotně v obětavé péči členů ZO ČSOP Nyctalus a České společnosti pro ochranu netopýrů (ČESON). Na druhou stranu právě tito handicapovaní netopýři mohou během přednášek široké veřejnosti přiblížit své divoce žijící kolegy a významně jim tak pomoci v upevnění lidsko-netopýřích přátelských vztahů.

Akrobati po setmění

V České republice žije 27 druhů netopýrů. Patří do řádu letounů (Chiroptera) a společně s kaloni jde o jediné savce na světě, kteří umí aktivně létat. Pohyb ve vzduchu jim umožňuje kožní blána, která je pevná a přitom elastická. Je napnutá mezi zadní končetinou a čtyřmi prsty přední končetiny, případně ocasem. Prst přední končetiny zůstává volný a slouží k přichycování a šplhání. Při letu dokážou netopýři tvar křídla okamžitě změnit. Tím dosahují velké rychlosti a přesnosti v manévrování při honbě za kořistí.

Netopýři jsou noční lovci a bezchybně dokáží využít orientaci pomocí ultrazvuku (echolokace). Zhruba každých 50 milisekund, tedy dvacetkrát za vteřinu, vydají zvuk, který se od předmětů v prostoru odrazí zpátky. Velké netopýří uši ho zachytí, takže zvíře dokáže bezpečně vyhodnotit umístění i velikost překážky. Díky echolokaci mohou netopýři létat i v naprosté tmě, i když mají oči a docela dobře vidí. Systém echolokace je však neomylný. Funguje natolik přesně, že se netopýři dokážou vyhnout i vláknu o průměru 0,08 mm. Nicméně frekvence signálu se u jednotlivých druhů liší (od 20 do 110 kHz), stejně jako způsob vydávání zvuku. Netopýrovití a tadaridovití vydávají signály ústy, vrápencovití nosem. Pro každý druh je frekvence a charakter hlasu specifický, takže je možné pomocí speciálního přístroje (tzv. ultrazvukového detektoru) určovat druhy netopýrů přímo za letu, aniž by zvířata byla jakkoli rušena.

Spokojení jako kočky

Jako poslední se v rámci přednášky uvelebila na kusu břidlice samička netopýra hvízdavého (Pipistrellus pipistrellus) Pipulka. Ačkoli to byla již dospělá mladá dáma, pohodlně by se vešla do krabičky od kancelářských sponek. Netopýr hvízdavý je totiž jedním z nejmenších evropských netopýrů. Tělo i s hlavou měří pouze 3,3–5,2 cm.

Když jsme netopýří předváděčku ukončili, dostali chlupatí protagonisté odměnu v podobě moučných červů. Pro mnohé lidi nevábně vyhlížející a svíjející se odměna byla netopýry bez výjimky přijata s nadšením. Pokud tuto červí lahůdku zpodobníme do lidských měřítek, odpovídá jeden červ štangli salámu, kterou bychom museli sníst bez pomocí rukou. Netopýři se však ukázali jako mistrovští jedlíci. Zatímco obyčejný smrtelník by do sebe celý salám ani nenasoukal, každý netopýr hravě spořádal několik červů za pár sekund a ještě se mlsně rozhlížel, jestli nekápne přídavek. Svačina byla u konce. Díky ní jsem se zanedlouho dozvěděla další zajímavost z netopýřího života. Miniaturní Pipulka začala vrnět. S ohledem na velikost zvířete bylo tiché předení slyšitelné pouze po přiložení ucha k chlupatému tělíčku, avšak vyjadřovalo stejnou spokojenost jako vrnění kočky domácí. Netopýři prostě umí člověka překvapit!

Zranitelní ve spánku

Netopýři přes zimu hibernují podobně jako například ježci a po probuzení ze zimního spánku se hromadně přesunují na místa reprodukce. Březí samice vytvářejí ve vhodných úkrytech kolonie, v nichž každá přivede na svět jedno, nejvýše dvě mláďata. Samci mezitím žijí odděleně jako samotáři nebo v menších mládeneckých skupinkách. Zhruba v září jsou mláďata k nerozeznání od dospělého jedince. V té době se netopýři opět seskupují do smíšených kolonií a dochází k páření. Aby bylo překonáno nepříznivé období zimy, uchová samice sperma v rozmnožovací soustavě až do příštího jara.

Netopýří rok pak opět končí hlubokým zimním spánkem. Pro tuto část života vyhledávají netopýři prostory se stabilními klimatickými podmínkami, kde teplota neklesá pod bod mrazu, a dostatečnou vlhkostí, aby během spánku nedošlo k vyschnutí těla. Zalézají do různých štěrbin nebo volně visí na stěnách, zpomalí biologické funkce organismu a sníží tělesnou teplotu. Ačkoli se někdy během oteplení probouzejí a dokonce i loví, je vyrušování přezimující kolonie nepřípustné. Příliš časté probouzení hibernujících zvířat odčerpává jejich nashromážděné tukové zásoby. Netopýři pak nemusí zimu vůbec přečkat a uhynou.

Strážci ekologické rovnováhy

Stejně jako vyrušování v době hibernace ohrožuje netopýří populace ničení jejich úkrytů. Zvířata totiž po generace využívají tytéž skrýše, v nichž tráví přes 50 % svého života. V poslední době bohužel v naší přírodě dramaticky ubývá různých štěrbin, doupných stromů či obyčejných otvorů ve zdech. Velkou hrozbou netopýrů se stalo i zateplování domů. Přitom všichni netopýři (stejně jako rorýsi) patří vzhledem ke svému ohrožení mezi zvláště chráněné druhy živočichů. Podle zákona o ochraně přírody a krajiny i podle stavebního zákona je vlastník stavby povinen zajistit bezpečí zvířat i jejich hnízdišť a úkrytů. Naštěstí se dá zdánlivý rozpor mezi rekonstrukcí domu a ponecháním útočišť elegantně vyřešit netopýřími (a rorýsími) budkami.

Z globálního hlediska mají netopýři nezastupitelnou roli v ekosystémech tropických oblastí. Ani v našem klimatickém pásmu však jejich úloha není zanedbatelná! Jídelníček většiny našich netopýrů se skládá především z létajícího hmyzu, mezi nímž najdeme mnoho obtížných druhů. Pro lepší představu – jeden miniaturní netopýr hvízdavý uloví za jednu noc až 2 500 komárů! Dokážeme si vůbec představit, jaká komáří kalamita by nastala bez netopýrů?!

Zítřek plný nejistoty

Většina evropských netopýrů původně obývala lesy, ale mnozí se dokázali vcelku úspěšně přizpůsobit změnám v životním prostředí způsobených člověkem. Mezi druhy žijící poblíž lidských sídel patří výše zmiňovaní netopýři rezavý, hvízdavý a pestrý. Ne každý druh se však dokáže přizpůsobit. Příkladem je netopýr velkouchý (Myotis bechsteini), který je striktně vázaný na lesy s dostatkem stromových dutin a díky jejich úbytku je nejen u nás, ale i jinde v Evropě poměrně vzácný.

TIP: Létající lišky Starého světa - Kaloni, exotičtí bratranci netopýrů

Mnohým zásahům do chodu přírody se netopýři prostě přizpůsobit neumí. Mezi faktory, které je ohrožují, patří používání pesticidů, velkoplošné zemědělství, vysoušení mokřadů, výstavba větrných elektráren, zvýšená intenzita dopravy, ale zejména likvidace všech typů jejich úkrytů. A není to jen problémem naší republiky. Obecně v Evropě stavy většiny netopýřích druhů poklesly. Přesto na tom v některém směru nejsme zase tak špatně. Odborná studie z r. 2009 uvádí, že kupříkladu Praha má ve srovnání s jinými středoevropskými velkoměsty vysokou diverzitu netopýřích druhů (19 druhů).

Je to dáno tím, že si stále ještě udržuje méně výrazný velkoměstský charakter, má množství parků, volné přírodní plochy s řekou a diverzifikovanější periferii. Srovnatelná data byla zjištěna i v Brně, Berlíně, Hamburku nebo ve Vídni. Při současném tempu rozpínající se betonové mánie však toto lichotivé zjištění nemusí již zítra platit, což bude ke škodě netopýrům ale nakonec i lidem. Netopýři jsou úžasná zvířata a dle mého názoru teprve čekají, až je člověk konečně objeví. Jen aby nebylo pozdě!

Vysocí lidé mají v životě celou řadu výhod. Bývají považováni za atraktivnější, silnější, důstojnější a projevuje se to na jejich platech. Omezení rizika rakoviny ale k těmto výhodám nepatří. Je to právě naopak. Vyšším lidem hrozí vyšší riziko výskytu nádorů.

Američtí vědci to zjistili při výzkumu souboru více než jednoho milionu lidí ze Spojených států, Evropy a Jižní Koreje. Z jejich výsledků vyplývá, že o 10 centimetrů vyšší tělesná výška znamená 9-procentní nárůst rizika rakoviny u mužů a 12-procentní nárůst tohoto rizika u žen.

TIP: Nová naděje? Britové zahájili testy vakcíny proti nádorům na lidských pacientech

Výzkum ukázal, že výška postavy představuje rizikový faktor u celé řady druhů rakoviny. Důvod by měl být podle vědců docela prostý. Vyšší lidé totiž mají v těle více buněk. A větší počet buněk znamená statisticky vyšší riziko mutací, které vedou k nádorovému bujení. Ne všichni odborníci jsou ale tímto výzkumem přesvědčeni. Rizika spojená s výškou postavy prý mohou být jen nepatrná.

Vesmír a tajemství k sobě mají velice blízko. Platí to už od samotného počátku letů do vesmíru. Dobývání vesmíru bylo vždy z nemalé části politikou, propagandou a vojenskou operací. Geopolitická situace se možná mění, ale tajné mise do vesmíru pokračují dál.

Tajemství už dlouho obestírají i experimentální bezpilotní raketoplán amerického letectva Boeing X-37B. V současnosti je tento pozoruhodný stroj o délce 8,8 metrů a váze cca 5 tun, někdy též označovaný jako Orbital Test Vehicle (OTV), na své páté misi ve vesmíru, neméně utajované, než byly ty předchozí. Na této misi je raketoplán déle než 400 dní.

Tajné mise na oběžné dráze

Misi OTV-5 zahájil start raketoplánu 7. září 2017, kdy se vznesl na oběžnou dráhu ze Startovacího komplexu 39 Vesmírného střediska J. F. Kennedyho, poprvé na špici nosné rakety Falcon 9 soukromé společnosti SpaceX. V tuto chvíli je let OTV-5 druhým nejkratším v historii. Zatím ale každá mise tohoto raketoplánu byla delší, než ta předchozí. Pokud U. S. Air Force dodrží toto pravidlo, tak bezpilotní raketoplán nepřistane dříve, než 25. srpna 2019. Mise OTV-4 totiž trvala 717 dní a 20 hodin.

TIP: Přísně tajný raketoplán X-37B přistál po 718 dnech strávených ve vesmíru

O nákladu a programu letu OTV-5 jako obvykle není známo téměř nic. Podle dostupných informací by měl raketoplán testovat technologie pro budoucí kosmické lodě. Rovněž měl vynést několik malých satelitů. Nezasvěcení diváci budou i nadále dostávat jen střípky informací o tomto zajímavém projektu a uzavírat sázky na to, kdy asi Boeing X-37B zase přistane.

Na druhé straně Evropy, na srbské frontě, v té době spěla situace k dramatickému rozuzlení. Po třech rakousko-uherských ofenzivách bylo Srbsko na kolenou, ale nehodlalo se vzdát. Země byla odkázána z velké části na dodávky zbraní a potravin ze zahraničí. Rusové, spojenci Srbska, měli se zásobováním velké problémy. Využívali mimo jiné i říční přepravu po Dunaji, která se stala postupem času hlavní zásobovací tepnou srbských jednotek. Rakousko-Uhersko si toho bylo vědomo a proti početně slabší srbské flotile na Dunaji nasadilo svou moderní a dobře vyzbrojenou flotilu říčních monitorů. 

Dunajští žraloci 

Rakousko-uherské říční monitory nesly kromě 120mm děl a houfnic i velký počet kanonů menších ráží a těžkých kulometů. Jejich výtlak se pohyboval v rozmezí 300 až 500 tun. Do konce války se na Dunaji a při pobřeží Černého moře pohybovalo 10 těchto plavidel, stejně jako velký počet menších dělových člunů a jiných ozbrojených lodí. Toto dobře organizované uskupení jen stěží hledalo adekvátního protivníka u Srbů a později i Rumunů.

Předchozí část: Periskop na řece: Ruská carská miniponorka 27-V na Dunaji (1)

Po vypuknutí války v roce 1914 zůstalo Rumunsko neutrální a stavělo se do role sympatizanta centrálních mocností. O to více překvapilo svým vstupem do války po boku Dohody na jaře 1916. Po počátečních úspěších a územních ziscích přišla tvrdá odpověď. Rakousko-uherská a německá armáda drtila rumunské jednotky a doslova je hnala před sebou. Rusové se snažili rumunské armádě pomoci, jak jen to šlo. Rumunská flotila říčních monitorů a ozbrojených člunů na Dunaji byla počtem menší než rakousko-uherská dunajská flotila. Přes veškerou snahu nedokázali Rumuni řeku kontrolovat a ve větší míře omezit aktivity nepřítele. Rumunská armáda při svém ústupu stahovala lodě z Dunaje do jeho delty. 

Příměří a mír 

V rámci ruské pomoci byla ponorka č. III určena pro zvláštní misi. Novým velitelem se stal poručík námořnictva Ivan Ivanovič Riznič, bývalý velitel ponorky č. II. Jeho úkolem bylo poškodit a nejlépe potopit dosud neporazitelné rakousko-uherské monitory a změnit tak poměr sil na Dunaji. Ruské a rumunské velení si od nasazení ponorky také slibovalo, že podlomí morálku nepřítele. V červnu 1916 ponorku převezli po železnici a zařadili k oddílu zvláštního určení ruského námořnictva, umístěného v dnešním ukrajinském městě Reni, vzdáleném přibližně 120 km od ústí Dunaje.

Akce ponorky na Dunaji v tomto období jsou bílým místem v její historii. Faktem zůstává, že do konce války v roce 1918 nebyl žádný rakousko-uherský monitor potopen ponorkou. V červnu 1917 byla ponorka přidělena ruské dunajské říční flotile a přesunuta přibližně 30 km proti proudu Dunaje do rumunského přístavního města Galaţi, ležícího v místě soutoku Dunaje s řekami Siret a Prut. Jejím novým úkolem se stala ochrana dopravy na Dunaji před napadením rakousko-uherskými loděmi. Tam posádku ponorky zastihla zpráva o uzavření příměří mezi německou a ruskou armádou 3. prosince 1917, ke kterému se o šest dní později přidalo i příměří s Rumunskem, závislém na ruské vojenské pomoci.

Vše vyvrcholilo uzavřením brestlitevského míru 3. března 1918. Nejpozději do 10. března 1918 přestal oddíl zvláštního určení ruského námořnictva na Dunaji existovat. Lodě převzali bolševici a začali je převážet do různých přístavů v Černém moři. Ponorka č. III se stala oficiálně součástí nové sovětské černomořské flotily, ale jako nefunkční byla ponechána v Reni, kde ji Rakušané 12. března 1918 zabavili a zařadili do dunajské říční flotily. Dostala přitom provizorní posádku pod velením poručíka námořnictva Waltera Schmidta. 

V císařských službách 

Pro Rakušany šlo o zajímavý stroj, a tak se jej pokusili zprovoznit. Během krátké doby bolševické „péče“ totiž z ponorky zmizela řada přístrojů a celkově se nacházela ve velmi špatném technickém stavu. Proběhly nutné opravy v suchém doku a stroj spustili na vodu v Turn Severinu (dnešní rumunské Drobeta-Turnu Severin), kde se prováděly zkušební plavby a pokusy o ponor. Znovuobjevené fotografie nám dávají možnost spatřit ponorku č. III po obsazení Rakušany.

Podnikavý rakousko-uherský mariňák českého původu nám zanechal vzácné fotografické svědectví, díky němuž se můžeme seznámit s tvářemi a jmény rakouských námořníků dunajské říční flotily, kteří s ponorkou nakrátko spojili své osudy. Není bez zajímavosti, že mezi novou posádkou byl kromě Čechů a Srbů také jeden námořník tureckého původu.

Neuspokojivé výsledky a přetrvávající technické problémy vedly k zařazení ponorky do rezervy. Válka spěla ke konci a na podzim roku 1918 ustupující rakousko-uherské dunajské říční monitory odvlekly ponorku do Budapešti, kde se ji po skončení války podařilo „přehlédnout“ při rozdělování zabavených lodí dunajské říční flotily mezi Jugoslávii a Rumunsko. Rakouská republika projevila malý zájem pokračovat v tradici říční flotily a Maďaři museli brát, co zbylo. Ale už v roce 1921 ponorku oficiálně vyřadili ze služby, a do roku 1933 byla v Budapešti k vidění jako nostalgická připomínka přístupu národů Rakouska-Uherska k moři. 

V roce 2016 došlo ke zločinu v Německu, při němž gang zločinců uloupil nejméně 500 tisíc euro (téměř 13 milionů Kč). Po čase byl jeden z pachatelů dopaden a měl u sebe část ukradených peněz.

Dopadený lupič vypověděl, že gang zakopal zbytek peněz ve Španělsku. Forenzní vědci ho ale usvědčili ze lži. Na zadržených bankovkách totiž objevili mrtvé půdní roztoče kořenohuby, kteří náleželi ke druhu Rhizoglyphus howensis. Tito roztoči ale nežijí nikde v Evropě, ani v oblasti Středomoří, nýbrž v Australské oblasti planety.

TIP: Kriminalistům by ve vyšetřování zločinů mohly pomáhat bakterie: Určí dobu smrti

To nasměrovalo vyšetřování do vzdálených končin, kam pachatelé cestovali. Nakonec se ukázalo, že svůj lup ukryli v Thajsku. Vyšetřování potvrdilo, že mikroskopičtí živočichové, jako jsou právě půdní roztoči, mohou přispět k objasnění závažných kriminálních případů.

„Nadpřirozené“ schopnosti Tibeťanů začaly západní svět fascinovat během 20. století: Tou dobou se pohledy horolezců stále častěji upínaly k Mount Everestu a záhy se zjistilo, že ve vysoko položených oblastech s nízkým podílem kyslíku, kde zkušení Evropané strádali, neprojevují tibetští Šerpové žádné známky únavy či slabosti.

Předchozí část: Život na hranici extrému: Sanové z pouště Kalahari vs Eskymáci

S průměrem přesahujícím 4 500 m n. m. patří Tibetská náhorní plošina k nejvýše položeným osídleným oblastem světa, a tamní obyvatelé proto dýchají vzduch s pouhými 60 % kyslíku oproti nížinám. U neuvyklého jedince to může vyvolat akutní horskou nemoc, jež se vedle únavy a slabosti projevuje také zvracením či malátností. 

Dýchej co nejvíc

Místní obyvatelé se však s tvrdými podmínkami sžívají už minimálně tři tisíce let a s nedostatkem kyslíku jim pomohla evoluce, takže se u nich vyvinul „jiný“ způsob dýchání. Na rozdíl od nás vdechují do rozšířených plic víc vzduchu, a to častěji. Mají také v krvi až dvojnásobek oxidu dusnatého, který rozšiřuje cévy. Obojí pak Tibeťanům umožňuje lépe zvládat fyzickou zátěž. 

Vzhledem k extrémní nadmořské výšce a chladnému počasí se dávní předci obývající náhorní plošinu naučili žít výhradně z masa a mléčných výrobků. Oba produkty tam dodnes poskytují jaci, rod tura, který se horským podmínkám přizpůsobil a spásá jen traviny, lišejníky či drobné dřeviny. Místní rovněž pěstovali a zpracovávali ječmen coby jedinou obilovinu, jíž se v regionu dařilo. Dnes se jídelníček díky skleníkům rozšířil o zeleninu a ovoce, navíc funguje obchodní spojení s Čínou, takže si Šerpové i mniši mohou stravu obohatit o další pochutiny.  

Americká krev

Tibeťané však nejsou jediní, kdo se přizpůsobil životu ve vysokých horách. Také jihoameričtí indiáni obývající úpatí And našli způsob, jak se s řidším vzduchem vypořádat – evoluce je ovšem nasměrovala jinak než Asijce. Mají sice rovněž větší plíce, ale dýchají ve stejném tempu jako běžní lidé. Rozdíl tkví v jejich krvi: Je hustší, neboť obsahuje víc červených krvinek, jež vážou větší množství kyslíku. 

Nicméně z dlouhodobého hlediska jde o problematičtější uzpůsobení, protože hustší krev se snadněji sráží, a indiáni tak nezřídka trpí trombózou. S přibývajícím věkem jim pak krev poněkud řídne, a stařešinům se tudíž často nevyhne akutní horská nemoc.   

Mořští nomádi z kmene Bajau Laut

Domovem kmene Bajau Laut se staly ostrovy na jihovýchodě Asie – jeho příslušníci pravidelně překračují hranice Filipín, Malajsie a Indonésie, ale místo aby žili na pevninském území zmíněných států, zabydleli se na moři. Nacházejí v něm potravu i „bezpečný přístav“ a naučili se ho využívat natolik, že souš takřka nepotřebují.  

Jako obydlí jim slouží hausbóty nazývané „lepa“, v nichž žijí celé rodiny. Kmenová flotila se tak může přesouvat mezi lovišti a neustále mít hojnost potravy. Právě kvůli kočovnému stylu života se lidem kmene Bajau Laut přezdívá „mořští cikáni“ případně „mořští nomádi“. Klanové lodě za všech okolností spolupracují a například novomanželé si po sňatku musejí vybrat, zda se budou plavit s rodiči nevěsty, či ženicha. 

Brýle a závaží

V závislosti na ročním období kotví flotila v místech zvaných „sambuangan“, jež se obvykle pojí s významnými kmenovými shromaždišti, jako jsou pohřebiště nebo prameny pitné vody. Za rybí potravou však musejí lidé kmene pod hladinu a právě zde došlo v jejich životech k nejzásadnějšímu přizpůsobení: Lovci totiž tráví denně ve vodě i víc než pět hodin, a přitom nepoužívají kyslíkové bomby.  

Tělo běžného člověka se na podmínky pod hladinou adaptuje snížením frekvence srdečního tepu nebo stažením sleziny, která slouží jako zásobárna okysličené krve. Příslušníci kmene Bajau Laut však takřka bez vybavení překonávají i mnohé profesionální potápěče. Do hloubky přes 70 metrů se vydávají pouze se závažím a vodotěsnými brýlemi. 

Zrozeni k potápění

Pod hladinou pak domorodí plavci vydrží bez nádechu i déle než třináct minut, aniž by jim hrozily jakékoliv zdravotní potíže kvůli nedostatku kyslíku. Pomáhá jim trénink již od útlého věku, ale rovněž evoluční změny: Postupně se u nich vyvinula slezina o polovinu větší než u normálního člověka, jež tak může shromáždit víc okysličené krve. 

TIP: Nepřízeň evoluce: Časem asi přijdeme o schopnost tolerovat alkohol

Při srovnávání členů kmene se přitom ukázalo, že zvětšený orgán mají i ti, kteří se již rybolovu nevěnují – jedná se tudíž o vrozenou adaptaci. Na vysoký tlak v hloubce si však těla domorodců stále ještě nezvykla: Už malým potápěčům se proto propichují ušní bubínky, aby se s podvodním prostředím lépe vyrovnali. Stárnoucí lovce pak ovšem bohužel trápí špatný sluch.

Britští mořští archeologové a jejich spolupracovníci po tři roky detailně mapovali dno Černého moře v projektu Black Sea MAP. Během tohoto projektu zmapovali více než 2 tisíce kilometrů mořského dna. Na nich objevili spoustu zajímavých věcí, včetně více než 60 lodních vraků rozmanitého stáří. Výsledkem jejich úsilí se stal i objev nejstaršího známého vraku lodi, který jsme objevili víceméně v celku.

Jde o řeckou obchodní loď, která se plavila po vlnách Černého moře před 2 400 lety. Vrak má délku 23 metrů a byl nalezen v hloubce přes 2 kilometry, i se svým stěžněm, kormidlem a lavicemi pro veslaře. Na velmi dobrém stavu vraku se zřejmě podepsala zdejší super slaná mořská voda bez kyslíku. Taková voda je nevhodná pro život a tudíž velmi vhodná pro dlouhodobé uchování organické hmoty, jako je i dřevo.

TIP: Poklady z moře: Starodávné vraky u pobřeží Egypta vydaly římské cennosti

Je to fantastický nález, který vstoupí do dějin mořeplavby. Lidé naší doby viděli tento typ lodi zatím jenom na legendární váze „Odysseus a Sirény“, která pochází zřejmě z roku 475 před naším letopočtem a je na ní právě taková loď znázorněná. Teď jsme ji konečně našli „naživo“, ve velmi zachovalé podobě.

Historie vojenských technologií se dá popsat i jako „závody“ mezi útokem a obranou, které se odrážejí v neustálém vývoji nových zbraní a protizbraní. Příklad představuje letectvo, jež stojí nejen proti letectvu nepřítele, ale též proti širokému spektru pozemních protivzdušných zbraní na mnoha principech. Protivzdušná obrana ovšem v současnosti neznamená „jenom“ palbu na letadla, neboť se žádá i například boj proti balistickým a dělostřeleckým raketám. Právě díky tomu ostatně přišlo takříkajíc „vzkříšení“ rychlopalných kanonů, kterým byl ještě relativně nedávno prorokován zánik ve prospěch modernějších principů.

Dvě základní koncepce 

Zpravidla se tvrdí, že letectvo (a tudíž i protiletadlové zbraně) přivedla na scénu první světová válka, jenže to vlastně není zcela přesné. Jestliže si totiž uvědomíme, že létajícím prostředkem je i horkovzdušný balon, tak je třeba se vrátit až hluboko do 19. století. Pokud bychom hledali vůbec první protivzdušnou zbraň, pak to byl BAK (Ballonabwehrkanone), kanon ráže 37 mm, který v roce 1871 vyrobila firma Krupp pro pruskou armádu. Ta ho použila proti balonům, jimž se dařilo unikat z obléhané Paříže. Žádného sestřelu sice nedosáhl, ale idea se ujala a také jiné státy se začaly zajímat o možnost střelby na vzdušné cíle.

Od počátku existovaly dvě základní koncepce. První sázela na děla velké ráže, střílející (ačkoli relativně pomalu) vysoce účinné granáty, zatímco druhá prosazovala zbraně malých kalibrů, ale zato s vysokou kadencí, která bude „suplovat“ menší ničivost jednotlivé střely. Ve druhém případě se logicky nabízelo adaptovat tehdy novou a převratnou zbraň, jíž byl kulomet. Kromě samotných kulometů se ale objevily i první rychlopalné kanony, konstrukčně většinou kulomety zvětšené do kalibru 20 či 37 mm.

V případě protiletadlových děl velké ráže se zpravidla vycházelo z klasických polních či námořních kanonů, které se instalovaly na nové lafety s velkým náměrem. Právě tak došlo i k prvnímu prokázanému sestřelu letounu v historii. Srbský voják použil upravené 75mm dělo, kterým 30. září 1915 poslal k zemi rakousko-uherský pozorovací letoun. V dalších letech tedy byla protivzdušná obrana dále rozvíjena a objevily se některé zajímavé technické novinky, mimo jiné protiletadlové kanony kalibru 88 mm německé výroby. 

Vývoj ve druhé světové válce 

Modernější verze „osmaosmdesátek“, jež vznikly na konci 20. let a poté ve 30. letech, se staly zřejmě nejslavnějšími protiletadlovými zbraněmi druhé světové války. V meziválečném údobí se zrodily i dvě jiné slavné konstrukce, obě poněkud paradoxně v neutrálních zemích, takže se během největšího konfliktu v dějinách lidstva ocitly v armádách Spojenců i Osy. Jednalo se o 20mm kanon švýcarské firmy Oerlikon a 40mm dělo švédské zbrojovky Bofors, jež zároveň ukazovalo cestu k později hodně oblíbeným zbraním střední ráže.

Vývoj se však nezastavil ani v jiných státech, a tak se objevily i další známé zbraně, například třípalcové (76mm) kanony britského původu. Docela málo známým faktem je, že Britové nasadili proti letounům Osy i raketomety, které vystřelovaly neřízené rakety, ale jejich účinnost se ukázala jako velice omezená. Větší potenciál skýtaly řízené rakety země–vzduch, na nichž se intenzivně pracovalo již od přelomu 30. a 40. let. Mezi pionýry nepochybně patřila třetí říše, podobný projekt však vznikl i v československé první republice (akusticky naváděná raketa TRUL).

Německé firmy navrhly a vyzkoušely mnoho typů řízených raket, ale (jestliže pomineme některé velmi sporné zprávy) patrně žádná nebyla nasazena v boji. Druhá světová válka tedy přinesla zenit nasazení velkorážových kanonů coby hlavních nástrojů pro boj s vysoko létajícími bombardéry. Němci zařadili do výzbroje i „flaky“ ráže 128 mm a plánovali též děla ráže 150 a 240 mm, bylo však stále více evidentní, že tudy prostě další cesta nevede. 

Studená válka a vzestup raket 

Technologie se po válce dál prudce rozvíjely, takže roku 1954 byl do operační služby přijat první skutečně fungující systém raket země–vzduch, a to americký MIM-3 Nike Ajax. Kanony malých ráží se ale také neopomíjely a fandilo se i rážím středním (přibližně mezi 40 a 80 mm), jenže další vývoj raketových zbraní začal postupně ohrožovat i jejich silné pozice. Zpočátku se totiž mělo za to, že se rakety hodí jen proti cílům ve velkých výškách, jak názorně ukázal i slavný sestřel amerického špionážního letadla U-2, které 1. května 1960 zničila sovětská raketa S-75.

Pak se ale začalo ukazovat, že potenciál raket je daleko větší, takže se množily systémy protivzdušné obrany vojsk pro střední a malé výšky. Významný přelom přinesla raketa FIM-43 Redeye, jež byla již tak malá, že se mohla vypouštět doslova z ramene jediného muže. Tak se zrodila nová kategorie protiletadlových zbraní, takzvané MANPADS (Man-Portable Air Defense Systems), tedy přenosné komplety. O účinnosti protivzdušných zbraní svědčily i výsledky válek ve Vietnamu a na Středním východě, které ale současně prokázaly, že kromě vyspělých zbraní je třeba také dobře vycvičená obsluha.

Například za jomkipurské války v říjnu 1973 způsobili patrně až pětinu(!) celkových ztrát egyptského letectva egyptští vojáci s přenosnými raketami Strela-2, jelikož nejspíše nebyli moc dobří v rozlišování vlastních a izraelských letadel. Další zlomový konflikt znamenala válka v Zálivu v roce 1991, kde byl použit americký systém MIM-104 Patriot, jenž jako první dokázal sestřelit nepřátelskou balistickou raketu.

Nová doba, nové požadavky 

Právě protiraketové obraně se následně začal přisuzovat stále větší význam. Zdálo se, že půjde o další důvod konce protiletadlových kanonů, jež evidentně ustupovaly do pozadí s tím, jak se dařilo rozvíjet raketové systémy pro krátké vzdálenosti a malé výšky. Velkorážová děla dávno opustila službu a význam si udržovaly pouze některé samohybné protivzdušné kanony ráže od 20 do 40 mm.

Panovalo přesvědčení, že protiletadlové hlavňové zbraně již záhy úplně zmizí, a to i díky nástupu laserových zbraní. Bylo zřejmé, že ne všechno mohou zvládnout rakety, jelikož raketové systémy mají vždy delší reakční čas (a tudíž i nižší flexibilitu) než kanony, ale lasery se zdály být optimální náhradou kanonů. Vývoj paprskových zbraní ovšem provázely i potíže týkající se ponejvíce dodávek energie či přesnosti zaměřování. A na počátku nového století se objevilo úplně nové zadání, které znamenalo „záchranu“ kanonů. Boje v Afghánistánu a Iráku přinesly požadavek na zbraně C-RAM (Counter Rocket, Artillery and Mortar), tedy komplexy schopné ničit dělostřelecké rakety, granáty a miny.

TIP: Raketový systém RBS-70: Smrtící protiletadlový deštník ze Švédska

Ničení takových malých a rychlých cílů se ukazuje jako vysoce obtížné, ale kromě speciálních malých raket (jaké používá například izraelský systém Iron Dome) či laserů ho zvládají i rychlopalné kanony, které tedy nalezly nové využití. Mohou se uplatnit i proti další nové hrozbě, a sice proti malým dronům. Je proto příznačné, že Armáda ČR chce kromě nového kompletu raket země– –vzduch, který má nahradit současný typ Kub, zavést i systém C-RAM a zbraň proti dronům. Zatím ovšem můžeme jen spekulovat, zda půjde o malé rakety, rychlopalné kanony nebo lasery.