Flavonoidy, vyskytující se přirozeně v bylinkách, ovoci a zelenině, mají podle řady odborníků velmi příznivé účinky na lidské zdraví. Chrání buňky před volnými radikály, brání růstu nádorových buněk, příznivě působí proti srdečním chorobám a celkově posilují imunitní systém. Výzkumný tým, který vedla Amy Jenningsová z Královské univerzity v Belfastu, se nedávno zaměřil na roli flavonoidů v souvislosti s demencí. 

Demence je charakterizována jako globální porucha intelektu, paměti a osobnosti, přičemž mezi hlavní rizikové faktory demence patří věk. U lidí starších 65 let trpí demencí zhruba 5 % populace. Celosvětově je demence bohužel na vzestupu. Podle loňské britské studie by do roku 2040 mohlo v Anglii a Walesu žít s demencí až 1,7 milionu lidí – o více než 40 % více, než se původně předpokládalo. Celosvětově by v roce 2050 mohlo demencí trpět až 153 milionů lidí. Vědci a lékaři se proto snaží hledat účinné postupy pro včasnou diagnostiku, prevenci a léčbu demence.

Flavonoidy jako prevence

Jenningsová s kolegy analyzovali údaje o více než 120 tisících dospělých ve věku 40 až 70 let, které jsou uložené v britské databázi UK Biobank. Výsledky výzkumu ukázaly, že zvýšení konzumace potravin a nápojů obsahujících velké množství flavonoidů, obzvláště bobulí, čaje a červeného vína snižuje riziko demence zhruba o 28 procent. Výrazné to bylo zejména u lidí s vysokým genetickým rizikem demence a se symptomy deprese.

Jak to u podobných studií bývá poměrně časté, vzhledem ke způsobu sběru dat a jejich vyhodnocování nelze s jistotou říct, zda se jedná o příčinnou souvislost. Zdá se ale, že mezi konzumací potravin s množstvím flavonoidům a nižším rizikem demence je přinejmenším těsný vztah. Závěry své studie vědci zveřejnili v odborném časopisu JAMA Network Open.

„Naše výsledky představují jasnou zprávu pro veřejné zdraví. Jednoduchá opatření, jako je zvýšení denní spotřeby potravin s vysokým obsahem flavonoidů, mohou snížit riziko nástupu demence, především u vysoce rizikových skupin,“ shrnuje Jenningsová. „V současnosti nemáme k dispozici účinnou léčbu demence a čelíme značným ekonomickým i sociálním nákladům, které toto onemocnění nese. Preventivní opatření by proto měla být zásadní prioritou v péči o zdraví.“ 

V počátcích existence firmy si inženýři SpaceX pronajímali pro zkoušky hardwaru různou infrastrukturu na západě a jihu USA. Během cestování po uvedených zařízeních pak narazili na starou testovací oblast námořnictva o rozloze 256 akrů nedaleko texaského městečka McGregor. Inženýrům se opuštěné zázemí v mnohém zamlouvalo, jelikož do značné míry nabízelo vše, co ke své práci potřebovali. Velmi rychle se jim tudíž podařilo Muska přesvědčit, aby nemovitost koupil. Testovací základna McGregor se tak stala hlavní zkušební oblastí SpaceX a danou roli plní doposud.

Cesta na toaletě

Od té doby se areál díky skupování pozemků okolních farem značně rozrostl. Jeho plocha dnes přesahuje 16 km² a vyrostlo na ní značné množství zkušebních stolců pro raketové motory, vzletová a přistávací rampa i četná další infrastruktura. Jako první stálí zaměstnanci tam působili pouze tři lidé, zatímco dnes jde o vyšší stovky pracovníků.

Před více než dvaceti lety se inženýři mezi továrnou v Hawthorne a McGregorem přesouvali v autech a prototypy prvního raketového motoru Merlin vozili na přívěsu za Hummerem H2. Pokud pracovali na něčem opravdu klíčovém, co nesneslo odklad, nebo když potřebovali nutně doručit menší součástky, dostávali k dispozici i Muskův soukromý tryskáč. Jeho kapacita se však někdy využívala skutečně na maximum a počet cestujících převyšoval počet sedaček: Nezřídka se tak stávalo, že jeden nešťastník musel strávit celý let na toaletě. Dnes už ovšem po dálnicích mezi Kalifornií a Texasem převážejí početné kamiony nejen raketové motory, ale i celé stupně Falconů.

Osmnáct hodin denně

Kromě zkoušek a vývoje nových motorů i dalších součástek raket spočívá dnešní účel základny McGregor především v rutinním testování nově vyrobených motorů Merlin a Raptor. Směřují tam přímo z továrny v Hawthorne, přičemž testovacím zážehem musí projít úplně každý exemplář. Slouží k tomu 12 stanovišť provozovaných 18 hodin denně, šest dní v týdnu. Odzkoušené Merliny se pak vracejí do Kalifornie, kde se montují na první a druhé stupně Falconů, zatímco Raptory se vozí na kosmodrom Starbase k integraci na Starship.

V McGregoru se přitom nejen zkouší nově vyrobená či vyvinutá raketová technika, ale probíhá tam rovněž údržba, revize a příprava techniky již použité. Z kosmodromů na obou pobřežích Spojených států se tudíž na základnu přesouvají první stupně Falconů, které absolvovaly alespoň 10 letů. Stejně tak tam po každé misi míří lodě Dragon, načež je v místních zařízeních čeká odčerpání pohonných látek, kontrola všech systémů, vyčištění a příprava na další start na oběžnou dráhu.

Johnny na Kobylce

Do povědomí veřejnosti se testovací základna nejvíc zapsala mezi léty 2012 a 2014, kdy se tam odehrály letové zkoušky dvou prototypů prvního stupně Falconu 9, které nesly pojmenování Grasshopper neboli „luční koník“ a F9R Dev1. Zmíněných vysoce atraktivních letů se uskutečnilo celkem 13 a šlo o historickou premiéru startů a přistání prvního stupně provozovaného orbitálního nosiče.

Firma samozřejmě všechny zkoušky natáčela a záznamy zveřejňovala. A aby bylo na videích dobře patrné, o jak rozměrný stroj se jedná, umístili inženýři na přistávací konstrukci prvního Grasshopperu figurínu kovboje v životní velikosti: Dostal jméno Johnny a stal se vlastně prvním pasažérem SpaceX. Tematická volba kostýmu přitom nebyla náhodná. Na okolních texaských farmách se to krávami jen hemží a mnohá pasoucí se stáda byla na záznamech z testovacích letů dobře vidět. Na internetu se následně vyrojilo mnoho vtipů, ale také iniciativ na ochranu zvířat před hlukem raketových motorů. Nicméně inženýry SpaceX zaujalo chování skotu natolik, že k němu nainstalovali kameru, aby mohli jeho reakce při zážezích studovat.

Tisícovka za rok

Největší zařízení základny představuje 82 metry vysoký testovací stolec. Původně sloužil celým prvním i druhým stupňům Falconu 9, které tam mohly ve vertikální poloze absolvovat zážehy všech motorů v plné délce operační mise. V roce 2019 však SpaceX zmíněné zařízení přestavěla, aby se na něm daly testovat Raptory. Uvedené motory se do té doby podobně jako Merliny zkoušely pouze v horizontální pozici, což klade mnohem nižší nároky na infrastrukturu. Nevýhoda ovšem tkví v odlišném namáhání konstrukce a v rozdílných projevech některých aspektů činnosti motoru oproti operačnímu provozu.

V současné době tvoří základna v McGregoru zázemí nejen zkušební, ale také výrobní. Vyrostla tam totiž nová továrna na motory Raptor pro Starship a časem jich má produkovat až tisíc ročně, což znamená neuvěřitelné tempo 3–4 kusů denně. Kapacity továrny v Hawthorne se pak zachovají pro další vývoj a prototypy.

Druhá polovina 19. století přinesla velký rozmach opakovaček, tedy pušek s ručně ovládanými otáčivými závěry a vnitřními nábojovými schránkami. Na přelomu 19. a 20. století tyto zbraně již představovaly standardní výbavu pěšáků všech vyspělých zemí, kteří se s nimi vydali také do bojů první světové války. Zkušenosti z tohoto konfliktu sice vedly k rozvoji dalších typů zbraní, jež měly schopnost poloautomatické či plně automatické palby, jenže opakovačky nadále dominovaly a armády většinou sahaly jenom k lehkým modernizacím osvědčených vzorů.

Jiná hlaveň

Britská opakovačka systému Lee-Enfield zajisté patří mezi nejslavnější zbraně své kategorie a nadále si udržuje širokou úctu a popularitu. Kořeny jejího zrodu sahají do roku 1889, kdy byla přijata do služby puška Lee-Metford Mk.I na náboj 7,7×56 mm, známý také jako .303 British. Označení zbraně napovídalo, že závěrový systém a schránku vytvořil James Lee, kdežto autorem drážkované hlavně byl William Metford. 

Onen závěr patřil do tehdy dominantní kategorie válcových otáčivých mechanismů, zamykal se dvěma zadními ozuby a ovládal se za pomoci typické zahnuté páky. Schránka pojala osm nábojů, ale tento počet se u varianty Mk.II zvýšil na deset. Od roku 1892 se nábojnice plnily výkonnějším bezdýmným prachem a v roce 1895 se zavedla jinak drážkovaná hlaveň, která se ukázala být nezbytná pro užívání nábojů s onou novou náplní.

Mimořádně vysoká kadence

Tak se zrodila opakovačka Lee-Enfield, kde druhé jméno v názvu říkalo, že sériovou produkci zajišťuje továrna Royal Small Arms Factory v Enfieldu. Její nejznámější podoba zvaná SMLE (Short, Magazine, Lee-Enfield) vstoupila do služby v roce 1904 a konstruktéři ji nadále zdokonalovali. V roce 1907 se tedy objevilo provedení Mk.III s jiným způsobem nabíjení a v roce 1915 nastoupila zjednodušená úprava Mk.III*, která se stala standardním vzorem první světové války, jelikož již byla optimalizována pro masovou výrobu. Od většiny konkurenčních pušek se vzor SMLE lišil zejména vyšší kapacitou schránky, neboť jiné opakovačky nabízely nejčastěji pět ran. 

Velmi nezvyklá byla i možnost mačkat spoušť pouze malíčkem, zatímco pravá ruka držela páku závěru. Dalo se tak dosáhnout takřka neuvěřitelných rychlostí střelby (přes 30 ran za minutu), takže družstvo zkušených britských vojáků s „enfieldkami“ se téměř vyrovnalo schopnostem kulometu. Souviselo to i s doktrínou britské pěchoty, která preferovala míření na skupiny nepřátel a ideu „zahlcení prostoru palbou“. Tato koncepce se udržovala také v dalších letech, kdy proběhly i úpravy britské opakovačky.

Nové varianty pro novou válku

Opětovným zjednodušením vznikla zbraň SMLE Mk.V, která navíc obdržela nové dioptrické hledí kalibrované na 300 yardů (274 m). Na počátku 30. let se pak odehrála další série změn, ze kterých vzešlo kompletně přepracované provedení nazvané No 4 Mk.I. Na první pohled se od starších zbraní řady SMLE odlišovalo tím, že hlaveň o přibližně 5 cm přesahovala předpažbí, kdežto u předchozích britských opakovaček tento přesah neexistoval, což propůjčovalo sta rým puškám série SMLE charakteristický „krátký“ vzhled. 

Opakovačka No 4 Mk.I se tak v roce 1941 stala standardní pěchotní zbraní britské armády a rozběhla se masová produkce, nicméně továrna RSAF v Enfieldu se na ní podílela už jen minimálně. Dodávky zajišťovalo několik závodů po celé Velké Británii a rovněž v Kanadě, kde se vyráběla poněkud upravená varianta zvaná No 4 Mk.I*.

Nepodařený bajonet

Z důležitých variant si zasluhuje zmínku ještě puška No 5 Mk.I, známá též jako „Jungle Carbine“ („karabina do džungle“). Ta se vyznačovala zkrácenou hlavní, která se hodila zvláště pro asijské bojiště. Navzdory hromadné produkci nových „enfieldek“ ale platilo, že se pořád běžně používaly i různé starší vzory, takže snímky britských vojáků z mimoevropských bojišť či fotografie pěšáků z do minií často zachycují i pušky SMLE Mk.III a Mk.III*. Obecně se pušky Lee-Enfield těšily dobré pověsti jako spolehlivé a odolné zbraně, ačkoli se z hlediska přesnosti nemohly vyrovnat například systému Mauser. Výše zmíněná doktrína britské pěchoty ale preferovala kadenci, takže se to nepokládalo za větší problém.

Kritice však čelil nový krátký bajonet pušky No 4 Mk.I, který vojáci považovali za absolutně nepodařený a vhodný jen na „propichování konzerv s mlékem“. Opakovačky Lee-Enfield pak zůstaly ve výzbroji armád řady států i dlouho po válce, část byla upravena pro nové střelivo 7,62×51 mm a odstřelovačská modifikace tohoto kalibru nazvaná L42A1 opustila arzenál britské armády až v 90. letech. Dokonce ještě dnes pušky Lee-Enfield figurují v arzenálech několika států třetího světa a prokazují kvalitu této nadčasové konstrukce.

Spojení osvědčených prvků

V době nástupu opakovačky Lee-Metford hledala novou pušku také italská královská armáda, která se rozhodla pro podobný přístup jako Němci. Ti sestavili odbornou komisi, aby vyhodnotila různé konstrukce pušek a zkombinovala jejich přednosti. V Německu vznikl tímto způsobem model Gewehr 88, který užíval modifikovanou variantu závěru pušky Mauser Gewehr 71 a nábojovou schránku dle rakouského principu Steyr-Mannlicher. 

Německá zbraň, jež se nakonec příliš neosvědčila, však tehdy velmi zaujala italskou komisi, v jejímž čele stál generál Gustavo Parravicino a která posuzovala řadu pušek domácího a zahraničního původu. Za vítěze byl vyhlášen vzor, který nabídl Salvatore Carcano, hlavní inženýr zbrojovky v Turíně; zdaleka však nešlo pouze o jeho originální výtvor. Komise navíc zažádala o četné změny, takže italská armáda nakonec zařadila do služby model, jenž zahrnoval mnohá řešení zahraničního původu.

Funkční mechanismus se jasně inspiroval puškou Gewehr 88 a také použitý spoušťový systém vycházel z pušek Mauser, zatímco způsob zásobování se podobal principu Mannlicher, a tudíž se definitivní podoba běžně označuje též například jako Mannlicher-Carcano, Parravicino-Carcano nebo Mauser-Parravicino. Oficiální italské označení pušky znělo Fucile Modello 1891. Kromě samotné zbraně vstoupil do služby i nový náboj ráže 6,5×52 mm s vlastnostmi, jež odpovídaly podmínkám očekávaného bojiště, totiž Alpám.

Znamenalo to vedení palby na relativně dlouhé vzdálenosti a proti nepřátelům chráněným několika vrstvami oblečení, takže se nové střelivo muselo vyznačovat plochou dráhou letu a vysokou průrazností. Zrodil se tak značně lehký náboj, vlastně už dosti blízký oblasti střední výkonnosti, kde se nalézá střelivo pro moderní útočné pušky. Vznikla i zkrácená varianta Moschetto Modello 1891 pro jízdu. Pušky sloužily i v meziválečném období, aniž by doznaly nějakých vět ších změn, nicméně činnost italské armády ve válkách v Africe přinášela stížnosti na 6,5mm náboj.

Vyšší ranivý efekt

Italské střelivo sice teoreticky nabízelo dlouhý dostřel a dobrou průraznost, ale ukázalo se, že výrazně zaostává z hlediska přesnosti a ranivého účinku. Ve druhé polovině 30. let tedy začali Italové hledat řešení, kterým se měl stát nový náboj postavený na zkušenostech, jež královská armáda posbírala v afrických konfliktech. Zrodilo se tak střelivo kalibru 7,35×51 mm, jež se vyznačovalo projektilem s lehkou hliníkovou špičkou. Ta měla po zásahu vyvolat nestabilitu střely a podstatně zvýšit ranivý efekt. 

K tomuto řešení Italy patrně inspirovaly britské náboje, ovšem plán plného pře chodu na novou ráži se v praxi projevil jako příliš komplikovaný. V roce 1938 vznikla zmodernizovaná puška Fucile di Fanteria Modello 1938 pro nový náboj a posléze také zkrácená varianta Moschetto Modello 1938, avšak italské továrny nedokázaly střelivo dodávat v potřebných počtech ani v požadované kvalitě.

Pro volkssturm i atentátníka

V roce 1940 se proto výroba vrátila k puškám a nábojům původní ráže 6,5 mm a standardním vzorem se stala opakovačka Modello 1891/38, která se (s výjimkou ráže) shodovala s typem Modello 1938. Část zbraní ráže 7,35 mm zůstala ve službě a část se exportovala (mimo jiné do Finska). Italští ani zahraniční vojáci si tyto pušky nikdy příliš neoblíbili, neboť se museli potýkat s neustálým nedostatkem specifických nábojů. V roce 1941 přibyla 6,5mm varianta Modello 1891/41, jež dostala hlaveň prodlouženou z 530 na 690 mm, od čehož si konstruktéři slibovali zlepšení přesnosti. V menším počtu se dodávaly zbraně kalibru 7,92×57 mm Mauser, které měly zjednodušit logistiku společných operací Osy. 

Značné počty opakovaček Carcano poté padly do rukou Němcům, kteří je přidělovali především jednotkám Volkssturmu. Kromě dodávek do armád řady zemí se italské pušky po válce hodně rozšířily i mezi civilními uživateli, u nichž si získaly oblibu jako levné a jednoduché sportovní a lovecké zbraně. Majitelem jedné lehce opotřebené, ale plně funkční a dalekohle dem osazené opakovačky Modello 1891/38 se stal i muž jménem Lee Harvey Oswald a právě její střely ráže 6,5 mm dne 22. listopadu 1963 zabily amerického prezidenta Johna Kennedyho.

V ekonomické teorii se o lidech někdy uvažuje jako o Homo economicus. Předpokládá se, že zvažujeme veškeré své náklady i zisky a ve snaze maximalizovat vlastní blaho se vždy chováme dokonale racionálně. Mnozí současní odborníci se však od popsané představy odklánějí a upozorňují, že naše rozhodování ovlivňují také sociální, emoční či kognitivní faktory, tudíž má k racionalitě mnohdy daleko. Nabízí se proto otázka, odkud se vlastně ekonomické uvažování člověka vzalo: Jedná se o specificky lidský aspekt, nebo se dají jeho kořeny vysledovat již u primátů či jiných živočichů?

Ty mě, já tebe

Ačkoliv hlavní cíl všech organismů tvoří přežití a předání genů do další generace, ne vždy to znamená boj s nepřáteli a likvidaci konkurence. Někdy je naopak výhodnější spojit síly, a občas ani není nutné být tím, kdo se rozmnožuje: Stačí, aby měli potomstvo jedinci, kteří nesou alespoň část vaší genetické informace… Spolupráce nepředstavuje v přírodě nic výjimečného, a někteří tvorové se bez ní dokonce neobejdou. Typický příklad tzv. mutualistického vztahu nabízejí opylovači a rostliny. Zástupkyně flóry poskytují hmyzím či ptačím „nádeníkům“ nektar nebo pyl coby nutričně vydatnou svačinku a oni jim na oplátku pomohou s rozmnožováním.

Kooperace mezi blízce příbuznými jedinci, a tudíž i nositeli řady shodných genů není nijak složitá. Jiná situace však nastává, pokud si mají vyjít vstříc cizinci. Tehdy se často očekává určitá protislužba, a daná interakce již dost připomíná směnný obchod. Vzájemnou výměnu zboží či služeb dobře známe zejména u primátů: Za drbání, respektive tzv. grooming neboli péči o srst jiného člena skupiny se dá „koupit“ celá řada komodit – například svolnost samic k páření nebo přístup ke zdrojům, typicky k potravě. Obecně také grooming pomáhá posilovat sociální vazby ve skupině a mírnit napětí či konflikty mezi jejími členy. Opečovávanému se při něm totiž do krve vylučují endorfiny, jež navozují příjemné a uklidňující pocity.

Drahé pomazlení

Velmi zajímavé využívání groomingu zaznamenali vědci u paviánů. Jejich samice se nesmírně rády dotýkají čerstvě narozených mláďat, a to nejen svých, ale i jiných členek skupiny. Těmto matkám se však podobný kontakt většinou příliš nezamlouvá a mají sklon potomka před „vetřelkyní“ chránit. Jelikož například u šimpanzů víme o případech zabíjení, či dokonce pojídání cizích mláďat, je taková ostražitost namístě. Ukázalo se ovšem, že i zde pomůže grooming: Dostane-li se matce odpovídající péče, nechá jinou rozněžnělou samici, aby se s jejím drobečkem pomazlila.

Uvedenou směnu přitom svazují zákonitosti nabídky a poptávky. Platí totiž, že čím méně mláďat se ve skupině právě nachází – tedy čím jsou novorozenci vzácnější – tím intenzivnější grooming musí dotyčná za kontakt poskytnout. Roli ovšem hrají i jiné faktory, například hierarchická pozice matky. Pokud se v rámci skupiny jedná o vysoce postavenou samici, je nutné do péče o její srst investovat víc času…

Nesmlouvavá ruka trhu

Podobný vztah mezi velikostí nabídky a trváním groomingu zaznamenali vědci u kočkodanů obecných a výsledky publikovali roku 2009 v časopise PNAS alias Proceedings of the National Academy of Sciences. Jedince žijící v jihoafrické rezervaci Loskop Dam rozdělili do dvou skupin a podrobili je dvoukolovému experimentu. Nejprve jedné nízko postavené samici umožnili, aby otevřela schránku s potravou. Během následující hodiny pak měřili, kolik groomingu jí poskytli ostatní členové tlupy, i dobu, kterou ona sama věnovala péči o srst svých protějšků. Ukázalo se, že po nečekaném obdarování skupiny jídlem se samice dočkala příznivějšího poměru mezi množstvím obdržené a poskytnuté péče. Jinak řečeno, dostala víc než obvykle nebo dávala méně. Každopádně z toho měla prospěch.

Ve druhém kole pokusu se situace změnila, neboť výzkumníci věnovali schránku s potravou ještě druhé nízko postavené samici. Opět pak zaúřadoval princip nabídky a poptávky: Místo jedné štědré dárkyně teď byly dvě a poměr mezi mírou obdrženého a poskytnutého groomingu se v souladu se zákony trhu snížil. Jinými slovy zdroj, který samice poskytly, už nebyl tak vzácný, a proto za něj následovala i nižší odměna.

Piráti z Bali

Opice nicméně zvládají rovněž sofistikovanější obchodní transakce. Šimpanzi a jiní primáti dokážou za požadované komodity platit třeba i žetony či kamínky, tedy jinak bezcennými nejedlými předměty, jež symbolizují peníze (viz Je libo okurku?). Šimpanzi dostávali tzv. tokeny coby odměnu za splnění požadovaného úkolu, přičemž nejen chápali, že je mohou směnit za potravu, ale dokonce si je začali šetřit.

Mimořádně důmyslnou praktiku spočívající ve výměně symbolických předmětů za potravu už na vlastní kůži zakusili mnozí turisté, kteří zavítali do chrámu Uluwatu na Bali. V jeho okolí totiž žije populace makaků jávských, na něž se perfektně hodí rčení „být drzý jako opice“. Primáti navázali s návštěvníky svatostánku pozoruhodné obchodní styky, i když nutno dodat, že využívají poněkud pirátské metody. Osvojili si dokonalý trik, kdy si počíhají na turisty, kteří se kochají okolními krásami a opičáky vnímají jen jako roztomilé zpestření – načež je v nestřeženém okamžiku oloupí. Se zcizenými předměty však neprchnou, protože jim obvykle k ničemu nejsou. Naopak mají za cíl ukradené věci majitelům vrátit, ale pouze za náležitou odměnu, a to ideálně jedlou.

Jaký otec, takový syn

Že makakové používají přisvojené předměty jako tokeny, za něž dostanou potravu, není vzhledem k předchozím studiím zas tak překvapivé. Pochopili však také, že mají věci různou hodnotu. Například za brýle, telefony či fotoaparáty si žádají odpovídající platbu, a dokonce se na jejich krádeže přímo specializují – snaží se zkrátka maximalizovat zisk. Vědci rovněž zjistili, že zmínění primáti nemají pozorované chování vrozené. Mladí jedinci totiž nejsou v krádežích tak zdatní jako dospělí a hůř si vedou i při vyjednávání o platbě, jelikož ještě neznají hodnotu konkrétních věcí pro člověka. Praxí se ovšem postupně zlepšují na úroveň svých rodičů.

Ačkoliv může být ošemetné srovnávat chování některých primátů a člověka, paralely téměř jistě překračují úroveň pouhé analogie. Studie zkrátka ukazují, že kořeny našeho ekonomického rozhodování sahají mnohem hlouběji než ke zrodu druhu Homo sapiens, který se vyvinul v Africe před pouhými 300 tisíci let.

Žalobu tehdy vznesl šestapadesátiletý Jean de Carouge, byť jméno není jisté a různé prameny mu říkají i Carrouges, Carouges, nebo dokonce Quarouges. Byl to šlechtic-válečník, známý u dvora francouzského krále Karla VI., řečeného nejprve Milovaný a pak pro duševní chorobu Šílený. Urozený rytíř byl vážený a pro věrné služby i zámožný, předmětem sporu se však nestal jeho majetek, ale druhá choť Marguerita de Thibouville. Tu Froissart popisuje jako mladou, rozumnou, vychovanou a dobrou. Proč tedy onen spor? 

Ztracené přátelství 

De Carouge obvinil muže jménem Jacques le Gris, společensky stojícího ve feudální hierarchii o stupínek níže, neboť nešlo o pasovaného rytířem, ale jen o panoše. Le Gris tedy byl šlechticem, ale na rytířské ostruhy teprve čekal. Oba muži však byli vazaly hraběte Pierra d’Alençon, sousedili spolu, léta se přátelili a panoš Jacques byl dokonce kmotrem Jeanova dítěte. Jednalo se ale o potomka z prvního manželství, zatímco to druhé se mělo stát kamenem úrazu.

Počátkem roku 1386 se de Carouge vypravil do Paříže a chtěl cestovat dál podobně jako před dvěma lety, kdy táhl do války na straně Skotů proti Angličanům. Paní Marguerita zůstala se služebnictvem na hradě mezi Perche a Alençonem v Dolní Normandii, byť jiné kroniky tvrdí, že ji opatrný choť odvezl na hrad Capomesnil ke své matce. Ta ale musela odjet k sousedům. V každém případě mladá žena zůstala na hradě úplně sama. 

Znásilněná paní

Ať už paní de Carouges pobývala v manželově nepřítomnosti kdekoliv, objevil se u ní panoš, který po pohledné ženě pošilhával. Nebylo nejspíš divu, už samo jméno Marguerite znamená v překladu Sedmikráska. Služebnictvo panoše dobře znalo, chovalo s k němu s úctou jako k příteli nepřítomného pána, ba i paní cítila jako povinnost postarat se o muže, o němž její manžel mluvil jen v dobrém. „Přijala jej velmi sladce, odvedla ho do komnaty a řekla mu i ukázala mnoho věcí, jimiž se zaobírala. Jacques požádal paní, jež se zdála hovět jeho mužským přáním, zda by jej nezavedla na vyhlídku do donjonu. Dáma lehkovážně souhlasila a šli tam jen sami dva (…),“ pokračuje kronikář Froissart. 

Paní možná trochu koketovala a oba stoupali sami vzhůru do mohutné hradní věže, jenže sotva za nimi zapadly dveře, sevřel darebák dámu v náruči a nedbal na její nářky či odpor. „Položil ji na zem na dlaždice a učinil si ji po vůli,“ říká jednoznačně kronikář. Když dosáhl svého, řekl: „Paní, ani se nezmiňte, co se přihodilo, jinak se zneuctíte. Nebudete-li mluvit, budu i já kvůli vaší cti mlčet.“ 

Záznamy letopisů Annales de Paris vyprávějí o všem květnatěji: le Gris prý zahořel k paní Margueritě už dříve, nadbíhal jí, a jelikož ho odmítala, podplatil či obloudil jednu komornou. Ta pak svolila, že mu v dohodnutý večer otevře cestu. 

Prozrazené zneuctění

Ke znásilnění mělo dojít ve čtvrtek 18. ledna 1486. Další „zpřesnění“ pak tvrdila, že násilník jednal nejen bezectně, ale i rafinovaně. Toho dne na něj totiž vycházela číšnická služba u tabule hraběte z Alençonu, což prý využil, aby získal tolik potřebné alibi. Nestřeženě se vytratil ke konírnám, cválal nocí k hradu, do komnaty spící paní vyšplhal po žebříku, který proradná komorná spustila, a pak stejnou cestou zmizel. 

Jinou verzi obsahují spisy, podle nichž se panoš počestně ohlásil u hradu Capomesnil s tím, že přijíždí splatit nepřítomnému příteli dluh ve výši sta zlatých. Paní Marquerita ho odmítla přijmout, on však přesto vnikl dovnitř, načež ji začal přemlouvat ke smilstvu s tím, že on ji může učinit bohatou, zatímco pan choť se ze Skotska vrátí chudý jak kostelní myš. Žena volala o pomoc, jenže k ní přiskočil jakýsi Adam Louvel, le Grisův zaprodanec, který ji spoutal. 

Zpět ale k osvědčenému Froissartovi. Podle něj paní svou hanbu ukryla až do dne, kdy se manžel vrátil. Přes den se ještě ovládala, navečer se už ale nedokázala přemáhat: „Den minul, nadešla noc, pan de Carouge ulehl, paní ale ulehnout nechtěla, i když po tom její pán převelice toužil a nadevše rád by ji v loži měl. Paní se vymlouvala a zamyšleně přecházela komnatou. Nakonec (…) přistoupila ke svému muži, padla na kolena a převelice kajícně mu vylíčila dobrodružství, co se jí přihodilo.“ 

Rytíř jí nevěřil, myslel, že paní svaluje svou vinu na jiného a že podlehla chtíči, nakonec ale přísahám i nelíčenému zoufalství podlehl. Do rozbřesku přemítal, co dál, a nakonec zvolil nedobrou cestu, neboť místo aby mlčel a vyřídil vše diskrétně i jako muž, sezval všechny příbuzné, věc vylíčil a na jejich radu podal žalobu k hraběti d’Alençon. 

Od soudu k soudu 

Hrabě byl rozvážný muž, zdržel se ukvapeného závěru a pravil, ať se k němu nazítří dostaví i Carougova choť a také obviněný. Následujícího dne tedy d’Alençon obě strany vyslechl a paní dosvědčila manželova slova, jenže panoš obvinění vehementně popíral a odvolával se na svědky, kteří jej onoho večera viděli v číšnické službě v paláci. Sám hrabě pak pravil, že jej měl deset hodin na očích, tudíž je nemožné, aby štval sebelepšího koně cestou, která tam i zpět činila devět francouzských mil. (Nutno ovšem říci, že šlo o zhruba 35 kilometrů a to teoreticky možné bylo.) 

Carouge vzplanul hněvem. Rozkřikl se, že hrabě svého oblíbence kryje, a i když mu lenní pán nařizoval, ať od žaloby upustí, odjel do hlavního města království. Tam podal žalobu u nejvyšší soudní instance, pařížského parlamentu. Dosáhl tím jen toho, že o kauze a hanbě, jež na něm ulpěla, věděla celá Francie, a ani za mák nepokročil, neboť soud vyšetřoval, aniž se někam hnul. Nakonec, ježto si soudcové nevěděli rady, nařídil na 27. listopad 1386 boží soud. Král Karel VI., pobývající v tom čase v Arrasu, si ale nechtěl dát ordálii ujít a termín nařídil posunout na první sobotu po Vánocích, tedy na 29. prosince téhož roku. 

Boží soud ve šraňcích 

„Šraňky byly postaveny na náměstí Sainte-Catherine za Templem; francouzský král a jeho strýcové přišli na místo, kde se měl souboj odehrát, a lidu se tam sešlo, až div pomyslet. A byly vystavěny po jedné straně šraňků velké tribuny, aby panstvo vidělo, jak se oba soupeři bijí. Ti se na pole dostavili oděni zbrojí od hlavy až po paty, jak náleželo, a každý z nich usedl na svoji lavici,“ popisuje přípravy i enormní zájem diváků Froissart. 

Na straně žalobce, tedy Jeana de Carouge, stanul jako svědek hrabě Valeran de Ligny de Saint-Pol, na straně žalovaného jeho lenní pán, hrabě Alençon. „Když měl rytíř vstoupit na soubojové pole, přistoupil ke své ženě, která byla na místě na povoze celém černě pokrytém a oblečena byla v černých šatech, načež jí pravil: ,Paní, kvůli vaší výpovědi dávám v sázku svůj život a biji se s Jacquesem le Grisem. Vy víte, je-li má pře spravedlivá a pravdivá. ,Pane,‘ opáčila dáma, ,tak jest a vy se bijte s jistotou, že je to spravedlivá pře.‘ ,Staň se ve jménu Božím,‘ řekl rytíř. Po těch slovech políbil svoji ženu, uchopil její ruku, pak se pokřižoval a vešel do šraněk (…),“ pokračuje v líčení předehry Froissart. 

Pak se paní Marguerita vrátila do kočáru, kde jí nezbývalo než se modlit za manželovo vítězství, neboť opak by z ní udělal nejen vdovu, ale i uznanou cizoložnici a křivopřísežnici, ženu všemi opovrhovanou, které by soud vyměřil nejkrutější trest. Pravidla božího soudu totiž jasně říkala, že poražený bude viníkem, a pokud nezemře rukou soupeřovou, čeká ho kat. Okázale si počínala i druhá strana, neboť k obviněnému přistoupil, tak to alespoň tvrdí Chronique de Berne, hrabě Pierre d’Alençon a svého panoše slavnostně vyzval, ať poklekne. Pak jej obřadně trojím úderem na rameno pasoval na rytíře, tedy na úroveň soupeře, neboť tento boží soud měl mít pravidla souboje vskutku rytířského se všemi náležitostmi. 

Na život a na smrt

Carouge i le Gris, oba v plné zbroji, vsedli na bitevní oře a po výzvě se se založenými kopími rozjeli proti sobě. Zlomili ostré dřevce, oba však zůstali v sedlech nezraněni. Zazněla další výzva, po níž sesedli z koní a vydali se k sobě s meči. Toto druhé kolo pak přineslo dramatické rozuzlení, které se rovnalo výsledku, jaký si Bůh přál. Froissart popsal průběh následovně: „Z těch dvou se stal messire Jean de Carouge prvním zasaženým, utržil ránu do nohy, nad níž byli všichni, kteří jej měli rádi, převelice zděšeni, leč od té chvíle si on počínal tak zmužile, že srazil protivníka na zem, přiložil mu meč k tělu a na místě jej zabil a pak se otázal, zda se dobře zhostil svého úkolu. Odpověděli mu, že ano. Pak byl Jacques le Gris vydán katu, který ho odvezl do Montfauconu a tam oběsil.“ Přesněji řečeno oběsil už jen mrtvé tělo. 

Juvenal des Ursinis, další kronikář, psal, že k nohám Jeana de Carouge sražený sok dával hlasitým křikem najevo nevinu, leč vítěz věřil své choti a probodl jej. „Poté došel messire Jean de Carouge před krále a klesl na kolena. Král mu kázal, ať povstane, a přiřkl mu tisíc franků ročního důchodu, který měl pobírat do konce svého života. Messire Jean de Carouge králi i panstvu poděkoval, došel ke své choti a políbil ji a pak se odebrali do kostela Nôtre-Dame složit dík a poté odejeli do svého paláce.“ 

Justiční omyl? 

Jenže to nebyl konec, neboť drama mělo mít ještě hořkou pointu, kterou nalezneme takřka ve všech kompendiích o dějinách soubojů. Tkví v tom, že za nějaký čas dostihla spravedlnost jakéhosi zlotřilce, který na mučidlech vyzradil, že to on se stal původcem násilí na paní Margueritě. Při výslechu vypověděl, že si přisvojil le Grisovo jméno, neboť se mu mlhavě podobal, a takto vnikl do hradu, aby vnadnou paní znásilnil. Zaprotokolovaná výpověď či její obsah se donesly až ke sluchu paní de Carouge, která si začala zoufat nad smrtí nevinného natolik, že vstoupila do kláštera. 

Není ovšem známo, odkud se onen dovětek vzal. Jean-Baptiste Champagnac, autor, který vydal v 19. století ve Francii pod názvem Chronique du crime et de l’Innocence (Kronika zločinu a nevinnosti) mnohasvazkovou práci o starých kriminálních případech, podotkl, že našel jednu jedinou zmínku ve starší knize historika Laboureura, v níž se bez bližších podrobností o le Grisově nevině píše. Všechny ostatní práce stejně jako staré kroniky končí příběh osudného ordálu bez tohoto rozuzlení. Le Gris tedy byl podle všeho vinen a de Carouge zvítězil právem. 

Pravda, po onom proslulém duelu přijal pařížský parlament rozhodnutí, že soudní souboj jako průkazní formu už navždy zamítne a žádné povolení ke konání ordálu nevydá, což naznačuje určité pochybnosti soudců, avšak nic víc. Nejistotou, výčitkami i pochybnostmi se vykládá i to, že Jean de Carouge odešel roku 1390 na kajícnou pouť do Jeruzaléma, z níž se vrátil po dvou letech. Počátkem roku 1396 pak vyrazil s francouzskými rytíři na pomoc Zikmundu Lucemburskému do války s Turky a v bitvě u Nikopole 24. září tu hrdinnou smrtí padl.

Většina potravin a nápojů, s nimiž se dnes v obchodech setkáváme, je distribuována v nejrůznějších obalech. Obaly na jedné straně sehrávají důležitou roli, zejména pokud jde o prevenci šíření patogenů a kvalitu potravin, současně ale mohou představovat i zdravotní riziko.

Potvrzuje to i nedávná studie týmu Birgit Geuekeové ze švýcarské neziskové nadace FPF (Food Packaging Forum), kterou zveřejnil odborný časopis Journal of Exposure Science & Environmental Epidemiology.

(Ne)bezpečné obaly

Geuekeová se zaměřila na více než 14 tisíc známých látek, které se běžně vyskytují v potravinových obalech a zjišťovala přítomnost těchto látek ve výsledcích pěti různých programů biomonitoringu lidí. Srovnání ukázalo, že řada těchto látek se objevuje ve vzorcích lidské moči, krve a mateřském mléce.

Konkrétně šlo o 3 601 látek, přičemž 80 z nich představuje podle vědců vysoce rizikové chemikálie. Badatelé identifikovali bisfenoly, perfluorované a polyfluorované alkylové látky (PFAS), ftaláty, kovy i některé těkavé organické sloučeniny.

„Naše výsledky dokládají, že materiály používané jako obaly potravin v řadě případů nejsou zcela bezpečné, a to i v případech, kdy vyhovují aktuálním předpisům,“ shrnuje závěry Jane Munckeová, kolegyně Birgit Geuekeové a spoluautorka studie.

Podle švýcarských vědců není řada látek obsažených v obalech stále dostatečně prozkoumána a nejsou dostatečně prozkoumány ani jejich možné účinky na lidské zdraví. Vědci doufají, že se jejich studie stane základem pro úpravu stávajících předpisů a vývoj bezpečnějších obalových materiálů.

Energie vyzařovaná slunečním povrchem neboli fotosférou má původ v samotném jádře hvězdy, kde vzniká při tzv. termojaderné fúzi: Uvolňuje se tam při slučování jader vodíku na jádra helia ve formě velmi tvrdého elektromagnetického záření, které se z místa vzniku vzdaluje rychlostí světla. 

Proniká ovšem sluneční látkou, jež je v nitru stálice poměrně hustá. Foton tak zpravidla zvládne urazit maximálně zlomek milimetru, než potká částečku hmoty – proton či elektron – a rozptýlí se na ní. V důsledku se změní jednak směr letu světelné částice a nezřídka i její energie, tedy frekvence. Následný let sice statisticky odpovídá teplotnímu spádu, a směřuje tedy ven ze Slunce, ale jednotlivé zmíněné události posílají fotony do všech směrů. 

Podobných „srážek“ potká sledované kvantum energie celá řada a z původně vysokoenergetického fotonu se postupně stává sprška zmíněných částic s menšími energiemi. Opakovaným rozptylem se přitom cesta k povrchu poněkud prodlužuje: Numerické modely ukazují, že střední doba letu kvanta energie od vzniku v jádře k vyzáření z povrchu Slunce činí asi 170 tisíc let.

Za první republiky představovalo Československo čokoládovou velmoc. Po první světové válce však začal celý „sladký průmysl“ upadat a Češi postupně o poctivou čokoládu ztráceli zájem. V posledních letech dochází k opětovnému příklonu ke kvalitě, za kterou si ovšem také připlatíme. 

Vysoká škola čokolády

O změnu v pojetí zmíněné pochoutky usiluje i Šárka Robinson Pomahačová. Kvůli sladkým tabulkám opustila slibnou dráhu sommelierky a vydala se studovat mezinárodní institut degustátorů čokolády v Amsterodamu. Jako jeho absolventka představuje špičkovou odbornici, přičemž bezpečně pozná asi čtyři sta druhů čokolády. V Česku jsou takové specialistky pouze dvě a na celém světě jich nenajedeme víc než tři stovky. 

Podle české degustátorky nemá často produkt, který běžně koupíme za pár korun, s pravou čokoládou nic společného: „Jedná se o čokoládovou pochoutku, v podstatě zbytkové kakao se spoustou aditiv, která tam nemají co dělat. Za všechny bych jmenovala leštidla, jež by se podle mě rozhodně jíst neměla.“ Podle Robinson Pomahačové bychom u kvalitní hořké čokolády neměli ve složení na obalu najít nic kromě kakaové hmoty, kakaového másla a cukru.

Když práce chutná 

Bez degustátorů čokolády by se neobešel žádný výrobce, ať už produkuje ve světovém měřítku, nebo v malé rodinné firmě. Netradiční povolání přitom může hodně zkomplikovat i obyčejná rýma a týden před degustací je třeba vynechat alkohol či kořeněná jídla. 

Posuzuje se hořkost, sladkost, slanost, vůně, ale i tvar či lom. Abyste si čokoládu správně vychutnali, neměli byste ji kousat, nýbrž cumlat. „Jako první se hodnotí barva a struktura tabulky. Absence šedivého povlaku například svědčí o tom, že neprošla tepelným šokem. Posuzuje se i lom – pokud čokoládu zlomím, měla by takzvaně lupnout. Jestliže žádný zvuk nevydá, většinou to znamená, že obsahuje jiný tuk než kakaové máslo,“ vysvětluje česká degustátorka.

Slaný karamel i anýz 

Za svou kariéru již zkusila přes 1 400 tabulek a ochutnala i takové speciality jako čokoládu s mravenci, slaninou či uzeným čajem. Trendy v nejoblíbenějších příchutích se ovšem každý rok mění. Zatímco v minulosti nejvíc „letělo“ chilli, dnes se na prvních příčkách drží slaný karamel.

„Myslím, že začínáme objevovat single origin tabulky, tedy jednoplantážní jednodruhové čokolády. Popularitě se těší i různá tropická ovoce, například džekfrut, maracuja apod. Hodně oblíbená jsou také netradiční koření jako fenykl, tymián, badyán a anýz,“ vypočítává odbornice. Podle ní je rovněž nutné k tabulce přivonět: Někdy tak totiž zachytíte nepatřičný odér. Například „závan“ rajského protlaku, kůže či dřeva mají na svědomí především vadné kakaové boby. 

Kvalitní čokoláda může být nejen hořká, ale i mléčná nebo bílá. Cena „poctivé“ tabulky se přitom pohybuje okolo 100–200 korun. Kdo by chtěl ovšem ochutnat skutečný unikát, může si připlatit za nejdražší čokoládu světa: Padesátigramová tabulka To’ak Chocolate vyjde asi na osm tisíc korun. 

Z nové analýzy paleontologických nálezů vyplývá, že neandertálci a lidé začali pohřbívat své mrtvé ve stejnou dobu a ve stejné oblasti. Dělo se tak přibližně před 120 tisíci lety v Levantě, tedy na území dnešního státu Izrael a v jeho blízkém okolí. Bylo by velice zvláštní, pokud by šlo o úplnou náhodu. Co asi mohlo přimět naše lidské předky a naše blízké příbuzné, aby začali pohřbívat své mrtvé?

Co prozradily hroby z Levanty?

Jak zjistili Ella Beenová z Telavivské univerzity a Omry Barzilai z Univerzity v Haifě, nejstarší známé pohřby lidí druhu Homo sapiens pocházejí z izraelských jeskyní Qafzeh a Skhul. Nejstarší doklady o pohřbívání neandertálci máme z jeskyně Tabun, nacházející se rovněž v Izraeli. Dokonce jde ve všech případech o severní část dnešního Izraele a uvedené jeskyně dělí sotva pár desítek kilometrů. Výsledky výzkumu izraelských vědců nedávno publikoval odborný časopis L’Anthropologie.

Badatelé současně upozorňují, že ani lidé ani neandertálci si podle všeho nepřenesli zvyk pohřbívat své mrtvé ze své původní domoviny. Nejstarší známý pohřeb druhu Homo sapiens pochází z africké Keni z doby před 78 tisíci lety. Neandertálci pocházejí z Evropy a všechny pohřby v jejich domovině jsou mnohem mladší než ty z Levanty. Proč právě v Levantě došlo k tomu, že se lidé i neandertálci rozhodli své mrtvé pohřbívat? A proč jsou pohřby právě v těchto místech tak početné?

Beenová s Barzilaiem se domnívají, že motivací k praxi pohřbívání byla tvrdá konkurence mezi lidmi a neandertálci. Levanta byla před 120 tisíci lety velmi frekventovanou křižovatkou, kde se neustále setkávali lidé a neandertálci. Pohřbívání tak mohlo představovat způsob, jak si oba druhy vymezovaly svá území.

Stejné a přesto jiné

Pohřby lidí a neandertálců měly podle vědců řadu věcí společných. Oba druhy pohřbívaly mrtvé všeho věku, což naznačuje, že uctívaly zesnulé bez ohledu na to, zda se jednalo o kojence, dospívající nebo dospělé. Společně se zesnulými ukládali lidé i neandertálci do hrobů nejrůznější pohřební dary, zejména zvířecí ostatky. 

Mezi pohřby neandertálců a Homo sapiens ale vědci zaznamenali i řadu rozdílů. Autoři studie například uvádějí, že neandertálci pohřbívali své mrtvé většinou uvnitř jeskyní, buď v jejím středu nebo u stěn, zatímco moderní lidé pohřbívali své mrtvé obvykle mimo jeskyně – na jeskynních terasách nebo v blízkém skalním úkrytu. Zatímco Homo sapiens ukládali mrtvé vždy na záda v ohnuté poloze, u neandertálců se zdá, že na poloze nezáleželo. Naši příbuzní také často do hrobů vkládali kameny, které mrtvým sloužily jako opěrka hlavy. Homo sapiens zase dávali přednost spíše rituálním předmětům, například mušlím.

Zda si hmyz uvědomí, že potřebuje pauzu, protože už nezvládá létat a bzučet, zatím s jistotou nevíme. A možná to nikdy ani nezjistíme. Nicméně stejně jako u lidí, rovněž aktivitu hmyzu limitují zásoby energie, kterou ke své práci potřebují svaly a získávají ji z uložených zásob. 

Hmyz, tak jako člověk i další obratlovci, využívá k pohybu energii uloženou ve formě sacharidů, tuků a bílkovin. Zmíněné zásoby ovšem nejsou nekonečné a po jejich vyčerpání se nevyhnutelně dostaví únava, kdy intenzivní aktivita dočasně skončí. Takové chování vědci pozorovali v několika studiích.

Další experimenty poukazují i na hmyzí spánek, který nemusí být zcela rovnocenný tomu našemu. Při pokusech přivodili odborníci včelám jeho nedostatek pomocí přístroje s magnety: Jednu skupinu opatřili ocelovými značkami a druhou měděnými, načež zařízení rušilo z odpočinku pouze včely, které měly ocelové, a tudíž magnetické značky. Informace o lokalitách vhodných k opylování si dělnice navzájem předávají pomocí tance, jímž sdělují směr a vzdálenost uvedených míst. Včely, které byly ze spánku pravidelně rušeny, poté tancovaly méně přesně než jejich kolegyně spící normálně. Ačkoliv tedy nevíme, zda si hmyz únavu opravdu uvědomuje, nepochybně k ní dochází. Někteří „šestinozí“ se dokonce potřebují i vyspat! 

Za Zeptej se vědce odpovídá Mgr. Matěj Miláček, Entomologický ústav Biologického centra AV ČR